EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || CSS vlastnost outline umožňuje vnější obdélníkové obtažení prvku.
Čas načtení:
CSS vlastnost outline umožňuje vnější obdélníkové obtažení prvku.
\nČas načtení: 2020-05-13 14:19:55
Aleš Palán: Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (ukázka z knihy)
Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize rozmlouvá se samotným Bohem, přesněji vede monolog, v němž Stvořiteli radí, co by mohl zdokonalit: „I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.“ Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. Aleš Palán hledá v událostech kolem sebe nějaký smysl. Například v konání své tety Kateřiny, jež si při sázení mrkve zlomila ukazovák, přesto s neochvějným přesvědčením o happy endu dokončila práci s pomocí zdravého prstu. Či v přání umírajícího muže, který si přál se ještě jednou v životě zamilovat. Palán nabádá Boha, že by si každý z nás mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. A přeje si mít pro každého nějakou tu tetu Kateřinu. A vybízí Všemohoucího rozšířit zamilovanost. Je vnímavým pozorovatelem života a nachází dary všude kolem nás. Dává zavanout čerstvému vzduchu do našich myslí. Ukázka z knihy Milý pane Bože, já myslím, že se shodneme. Když se podívám kolem sebe a ty shlédneš dolů, nebo jakým směrem to k nám vlastně máš, bude nám oběma jasné, že tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Slunce se každodenně a každoročně ochotně vrací, vítr fouká a rybízy dozrávají, mladí se bezhlavě zamilovávají a děti rostou, aniž by se o to snažily… Výčet úspěchů by mohl být nekončící nebo alespoň sáhodlouhý. Ani v tom nejstručnějším seznamu však nesmí chybět jedna naše roztodivná schopnost, kterou jsme po tobě podědili. Ne, není to potřeba se sedmý den natáhnout někde u vody a otevřít si pivko. Je to svobodná vůle. Díky ní nejsi na všechno sám. S vývojem jsme ti mohli trochu pomoct. Třeba modifikovaná rajčata. Do nich jsme k tvému vitaminu B leccos zajímavého invenčně přidali. A pak jsou tu záležitosti, které jsme stvořili úplně sami, tak říkajíc z ničeho, bez předlohy. Vynalezli jsme třeba trhaviny – takové, které boří zdi, vztahy, klenbu vlastní osobnosti. Patent máme i na nenávist či genocidu. Já vím, Nebeský pane, zodpovědnost za tohle leží na nás. Některé věci se nám prostě trochu vymkly z rukou, trochu dost. Z toho se nedá vylhat ani tím, že jsme poslouchali cizí rozkazy. Spíš se obávám, že jsme je pořádně neposlouchali. Tedy ty tvoje. I tak jsi v tom ale namočený s námi. Tu svobodnou vůli máme přece od tebe. Nemůžeš říct, Vševědoucí, že jsi nevěděl, co všechno s ní jednou spácháme. Neznalost neomlouvá a tobě by taková výmluva u žádného soudu neprošla. Nikdo by ti totiž nevěřil, že jsi to netušil – ani ti, kdo v tebe nevěří. Aby mi bylo rozuměno: v žádném případě nenaznačuji, že bychom pro tebe chystali nějaký tribunál. To rozhodně ne. Myslím, že se dohodneme po dobrém. Beru to tak, že sis sedmý den prostě jen dáchnul a pak ses věnoval svým koníčkům. Jako jeden z tvých výtvorů bych tě ale nyní rád požádal, abys na chvíli odložil své sbírky (děsně by mě zajímalo, co sbírá Bůh – komety jako někdo krabičky od sirek?) a pohlédl opět na nás. Přišel čas, kdy už nestačí ta pověstná politika nezasahování, kdy je třeba sem tam nějaká intervence. Starý barák je třeba vyspravit. To není stížnost na zedníky nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně zase jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). Je to zkrátka jen vědomí existence času, povětrnosti a únavy materiálu, toho lidského zejména. Ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, ale máš na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, to ale teď nechme stranou. I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Praha, leden 2020 1 Body za brblání Představuji si, co se dělo v jeskyni, když náš chlupatý prapředek přinesl domů oheň. Když ho „vynalezl“, zkrotil a naučil se ho udržovat, snad i rozněcovat. Nadšení? Nekončící radost nad tím epochálním zlepšovákem? Večírek s mamutími steaky na oslavu? Neřekl bych. Spíš bych si tipl, že ohnivákova pražena prohlásila, že to divně kouří a načichnou tím sobolí kůže, možná dokonce i pazourek. Vynálezcova pramatka se zase vyděsila, že do toho můžou sáhnout děti, které, jak známo, ještě nemají mozkovnu náležitě vyvinutou. A jeho pravěký otec? Ten se zamračil: „A kdo to bude, hochu, živit? To už nebudeš nahánět zvěř, ale pořád jen chodit pro dřevo? Říkáš, že si maso opečeme, fajn. Ale asi ti, mladíku, nedošlo, že takhle žádné maso ani mít nebudeme.“ Odhaduji tedy, že se v té jeskyni dost brblalo. A pokud byla tou, kdo oheň přinesla, nějaká pražena, bylo to asi ještě horší. To si představovat snad raději ani nechci. Kdo ví, jestli oheň nemusel být tímto způsobem „vynalezen“ hned několikrát, jak ho to brblání vždycky uhasilo. Brbláme rádi a dobře. Jsme v tom mistry, je to takový náš koníček, možná vůbec nejrozšířenější. Kam se hrabou zahrádkáři. Škoda, že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Češi by pravidelně vozili medaile – v družstvech určitě. Laskavý Bože, brblání škodí, ale soudím, že i kdyby to bylo napsané na všech nárožích a křižovatkách lesních cest, stejně by nás to od tohoto zlozvyku neodradilo. Podobně jako náruživého kuřáka neodradí varování ministra zdravotnictví na krabičce cigaret. K regulaci brblání bychom ale mohli využít opatření z jiné oblasti, konkrétně z dopravy. Za brblání bychom prostě dostávali trestné body podobně jako řidiči za přestupky. Body by mohli evidovat třeba andělé strážní, snad by to při vší té práci, co s námi mají, ještě zvládli. A kdyby ne, jistě ti, Bože, nemusím připomínat, že jsi vševědoucí. Kdo by těch bodů sesbíral za týden, maximálně za měsíc (delší lhůtu bych nám brblajícím asi nenechával) nad limit, musel by se dostavit na Boží kancelář a dělat zkoušky. Z čeho by byly? Přece z radosti ze života. A byly by celkem náročné. Člověk by se musel hodně snažit, aby vůbec prolezl. Řidičák mám přes třicet let, jezdím bez karambolů a docela dost, ale kdybych měl dělat řidičské zkoušky znovu, zapotil bych se. Všechny ty limity, vzdálenosti, zatížení přívěsných vozíků… To vše bych se musel doučit. Raději si proto dávám na přestupky majzla. Podobně by se takovému přezkumu pokoušeli vyhnout i brblající. Nevystačili by totiž před nebeskou komisí se slušností, vlídností a empatií, to všechno by museli prokázat také, ale navíc by museli přidat pořádnou dávku čiré radosti. Představuji si, že je pátek a milý brblající (třeba já) má nastřádáno tolik bodů, že kdyby přidal ještě jeden dva, u nedělního součtu neprojde. Třeba by začal brblat sám na sebe, jaký je vlastně neruda a morous. A to by byl pro člověka velký krok dopředu. Možná ne tak velký jako ten oheň, ale i tak by stál za pozornost. Už jen proto, že by potom ty nově vznikající ohýnky druhých nedusil. 2 Prst tety Kateřiny Můj druhý návrh na vylepšení světa je velmi jednoduchý. Chtěl bych být v něčem jako moje teta Kateřina. Nechci se po ní opičit ve všem. Teta, šlo vlastně o pratetu, byla tak trochu negramotná. Držela v rukou noviny, a aby zmátla okolí, nahlas z nich předčítala. Měla totiž sloní paměť a mohla citovat pasáže z večerních zpráv v televizi. Její synovec, můj strýc, tvrdil, že někdy při „čtení“ držela ty noviny vzhůru nohama… Kateřina se narodila na začátku 20. století v rodině malého hospodáře. Když měla chodit do školy, byla světová válka, ta první. Moc toho tedy do školy nenachodila, ale ke škodě jí to nebylo – zejména v tom rysu, který bych tak rád, milý Všemohoucí, měl i já. Mohlo mi být sotva deset. Seli jsme v Humpolci na zahradě mrkev. Mým úkolem bylo svírat v pěstičce semínka a do důlku, který teta v záhoně vyhloubila, jich vždy pár upustit. Teta neměla nebo nepoužívala sázecí kolík, ani si neuřízla klacík a deseticentimetrovou jamku hloubila zkrátka prstem, ukazovákem pravé ruky. Šlo nám to skvěle: teta zavrtala prst do prsti, pomlela jím, vytáhla ho, já tam nasypal pár mrkvových semínek a přihrnul zeminu zpět. Další dírka. Udělali jsme dva tři řádky, když to přišlo. Teta zase vnořila do země ukazovák, dělala to svižně a silou, ale byl tam kámen! Slyšel jsem, jak to křuplo. Kateřina vytáhla ven ohnutý prst, byl evidentně zlomený, ale kost nekoukala. Teta si ho se zájmem prohlédla a usoudila, že na to stačíme sami (tak jako na všechno) a že nejlepší bude sulfatiazolová mast (tak jako na všechno). Došel jsem, opravdu došel – když jsem se rozběhl, napomenula mě, ať nelítám jako třeštidlo – pro zázračnou mast do kůlny. Ona si zatím uřízla dva klacíky z olše. Provázek měla vždycky v pracovní zástěře. „Tady to podrž, utáhni to, ještě, no vidíš, a máme hotovo,“ dirigovala mě. Opravdu, měli jsme hotovo. Přírodní dlaha spolu s tou kafrovou mastí, podpořenou neochvějným přesvědčením o dobrém konci, byla skutečně tou nejlepší medicínou. Prst velmi pěkně srostl sám, jen na něm zůstal malý památeční hrbolek. Pointa je ovšem jinde: ten záhon jsme tenkrát doseli! Teta Kateřina se přitom nevydala hledat plastový sázecí kolík, ani z olše neuřízla silnější větvičku, kterou by si pomohla. Všechny zbývající důlky vyhloubila opět prstem, ukazovákem druhé ruky. Taková to byla žena! Rád bych to měl po ní, Bože. Co říkáš? Šlo by to? Myslím ostatně, že každý z nás by si mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. Doufám, že všichni máme nějakou tu svou tetu Kateřinu. Já naštěstí ano. Ilustrace Jan Hrubý. 200 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se staly bestsellerem a získaly titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, jež obdržela nominaci na Magnesii Literu. Svá setkávání s lidmi žijícími mimo hlavní proud shrnul v reflexích Návrat do divočiny. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Hrubý (1945) absolvoval obor grafiky u profesora Dalibora Chatrného na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a teologii na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Kreslený humor publikoval od roku 1967 v mnoha novinách a časopisech (například Mladý svět), a obdržel ceny doma i v zahraničí. Od roku 2016 kreslí pro Katolický týdeník. Zabývá se také volnou grafikou a ilustroval řadu knih. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-15 08:12:00
Dali dítě homosexuálům, za 14 dní ho vrátili, že se jim nehodí. Klimeš o realitě dnešních adopcí
Ve druhé části rozhovoru se lékař Jeroným Klimeš, který se věnuje psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí, upozornil, že pro adopci zdravých malých dětí homosexuály nepotřebujeme, protože je převis vhodnějších žadatelů. Připomněl definici postižení, což je vlastnost, kterou nikdo nechce. „Prostě každý člověk má nějaký kříž, který si nese životem, a žádná změna zákona a žádné uzákonění manželství, žádná možnost adopcí z něj tuto vlastnost nesundá,“ říká pro ParlamentníListy.cz psycholog.
Čas načtení: 2024-05-09 00:52:47
které zvíře nikdy nedostane rakovinu?
Rypoš Lysí.Je pravda, že rypoš lýsý, což je druh krtka, má zajímavou vlastnost, která mu zabraňuje vzniku rakoviny. Tato vlastnost souvisí s genem jménem LYST, který u lidí je známý jako Chediak-Higashiho syndrom. Tento gen…
Čas načtení: 2024-08-07 10:44:11
Jakou máte povahu podle barvy očí? Dokáže toho vypovědět víc, než si myslíte
Barva očí je jedinečná vlastnost, která může hodně říci o naší individualitě. Není to jen vlastnost, která určuje náš vzhled, může také ovlivnit naše osobnostní rysy. V tomto článku se podíváme na vztah mezi barvou očí a přírodou. Prosinec. Podívejme se, co o nás říkají hnědé, modré, zelené nebo jiné barvy očí. SPLNÍ SE VAŠE […]
Čas načtení: 2025-02-28 16:15:06
iPhone 16e má jednu skvělou vlastnost, o které se Apple zas až tak nezmínil
iPhone 16e zaujme cenou a výkonem, ale největším překvapením je baterie. Díky větší kapacitě a úsporným komponentům vydrží déle než iPhone 16 Pro.Přečtěte si celý článek: iPhone 16e má jednu skvělou vlastnost, o které se Apple zas až tak nezmínil
Čas načtení: 2011-09-14 00:00:00
Schůdky a stolička zároveň, to je Scalo
Multifunkčnost rozhodně není ničím výjimečným, ba naopak se jedná o velmi vyhledávanou vlastnost v současném designovaném nábytku a bytových doplňcích. To odráží také téma dnešního článku. Jak se budete moci brzy přesvědčit, máme co dočinění s výrobkem, jenž dokáže oslovit. Jmenuje se to Scalo. Nav ...
Čas načtení: 2010-07-15 00:00:00
Enveloppe Sofa: komfort v kombinaci s originálem
Sedačka nebo odpočinkové křeslo musí svým uživatelům nabídnout především maximální komfort. V případě odpočinkového křesla Enveloppe, jehož autorkou je Inga Sempé, se podařilo skloubit tuto vlastnost s originálním úžasným designem. Sofa, které se svým pohodlím spíše přibližuje posteli s měkkými pol ...
Čas načtení: 2009-12-08 00:00:00
Erik De Nijs: Kufr jako křeslo či sedačka
Multifunkčnost je pozitivní vlastnost, která v sobě odráží jak praktické, tak i estetické hledisko a svojí charakteristikou splňuje více věcí najednou. Nizozemský designér Erik De Nijs z Nieuwe Heren uvedl na trh multifunkční výrobek, který představuje dva naprosto odlišné předměty a slouží ke dvěm ...
Čas načtení: 2009-09-02 06:00:00
Windows 7 - svítání na lepší časy? - III. díl
Tentokrát se podíváme na snad nejdůležitější vlastnost Windows 7 a to konkrétně dotykové ovládání. Tuto novou funkci bych označil jako vývojový posun od dosavadního ovládání myší. Dotykové ovládání, respektive ovládnutí počítačů přes dotykovou obrazovku, patří již dlouhou dobu k zajímavému fenoménu, ...
Čas načtení: 2007-08-15 04:00:00
Win rar je velmi rozšířený a oblíbený archivační program pro komprimaci a dekomprimaci souborů. Win rar se používá pro spojení několika souborů do jednoho většího balíku. Tato vlastnost pak umožňuje pracovat s více soubory jako by to byl jeden soubor. Díky komprimačním možnostem Win raru pak může b ...
Čas načtení: 2014-10-19 00:00:00
Džíny nebo-li rifle nosí každý. Ve své garderobě máme minimálně jedny. Ale víme skutečně, jaký střih džínů které postavě lahodí a co se pro koho hodí? Džíny spadají do nadčasového stylu módy, protože zřejmě nevyjdou z módy nikdy. A mají tu parádní vlastnost, že padnou každé postavě. Jen vědět který ...
Čas načtení: 2009-08-03 00:00:00
Sexy postava v dámských riflích
Štíhlé nohy a útlý pas, to je sen mnoha žen. Příroda Vás nestvořila tak, jak byste si přála? Někde Vám ubrala a někde zase přidala? Nezoufejte a pořiďte si vhodně padnoucí rifle. Rifle mají tu skvělou vlastnost, že umí opticky zúžit či rozšířit Váš zadeček nebo stehna. Rifle se dnes nosí denně. Mil ...
Čas načtení: 2013-09-12 13:37:00
Když si tak po sobě čtu ty svoje texty, zjistila jsem, že velmi často používám slovo ale. Napíšu, že něco je takové nebo makové, hned další větu začnu slůvkem ale a hned vlastně neguju to, co jsem napsala v té první větě. Možná, že se tak v jazyce projevuje určitá lidská vlastnost hledat proti všemu námitky. Takový tichý nenápadný vzdor. Známá je vzdorovitost malých dětí někde ve věku kolem dvou až čtyř let. Jakmile se to dítko začně vztekat, tak odmítá všechno, snad kromě toho předmětu, který se stal spouštěčem toho hněvu. Podobně to funguje i v dospívání, kdy mladý člověk začne odmítat spoustu z toho, co do té doby přijímal, třeba autoritu rodičů a učitelů. V obojím případě to považujeme za určité vývojové stadium, které je třeba přetrpět. U dospělých se předpokládá, že už jsou rozumní a že přemýšlí a chovají se racionálně. Možná ne vždycky, přesto předpkládáme, že jsou rozumovým argumentům přístupní a samoúčelný vzdor už od nich nečekáme. Co je to vlastně vzdor? Je to odmítání. My musíme odmítat. Nabídek z okolního světa je tolik, že nám nezbývá než drtivou většinu z nich odmítnout. Příkladem mohou být reklamy. Jsme jimi bombardováni z televize, novin, internetu, billboardů i výkladních skříní a je jich tolik, že je nezvládáme ani pořádně vnímat, natožpak podle nich nakupovat. Někde v podvědomí na nás ale vliv určitě mají. Mozek přece jen kousek své kapacity vyhradí sledování našeho okolí, takže když se objeví něco potenciálně zajímavého, naši pozornost to upoutá. Když se tou reklamou začneme zabývat, začneme bleskurychle vyhodnocovat, jestli zaplacená cena odpovídá hodnotě, kterou nám daná věc přinese. Nejspíš v tom velkou roli hrají emoce, rozum slouží spíš k tomu, aby našel rozumové argumenty a my měli dobrý pocit z toho, že se rozhodujeme racionálně. Nejde jen o nakupování a peníze. Někdy je tou cenou určitý závazek, slib nebo náš čas. Například když za mnou přijde kamarádka s nabídkou připojit se k oriflame a přivydělat si prodejem kosmetiky. Daří se jí a tak chce stejnou příležitost nabídnout dalším lidem. Já ale váhám. Znamenalo by to přijmout určitý závazek, věnovat tomu čas, energii, přitom ani nevím, jestli se pro takovou práci hodím a jestli to vůbec chci dělat. Když tyhle námitky řeknu nahlas, samozřejmě mi řekne, že mě to k ničemu nezavazuje, že si můžu nakupovat jen pro sebe a ušetřit. Přesto se mi do toho nechce. Proč? Protože pořád je tady ten pocit závazku a já ho v té chvíli přijmout nechci. Co když zklamu sama sebe? Sebedůvěra je důležitá věc, nechci ji ohrozit tím, co bych pociťovala jako svoje – byť malé – selhání. Takže se na něco vymluvím. A tady se mi krásně hodí slůvko ale. Ano, je to skvělá nabídka, ale: teď toho mám hodně, teď rozjíždím jiný projekt, teď nevím, ozvu se později. Musíme odmítat, jinak to nejde. Odmítáme tak často, že se nám to stává zvykem a reagujeme skoro automaticky. Aspoň u sebe a několik dalších lidí jsem si toho všimla. Tento přístup nás chrání před tím brát na sebe další a další závazky, když už takhle toho máme hodně. V podstatě je zdravý, nepratický je tehdy, když odmítáme všechno, hned a bez přemýšlení. Odmítat všechno je stejně pochybné jako všechno přijímat. Zbavuje nás to nutnosti přemýšlet. Kouzelné slovíčko ale úplně otáčí význam předchozího sdělení. Dobře je to vidět třeba u takzvaných pochval: Koupil si to dobře, ale tam a tam to mají levnější. Ta omáčka je dobrá, ale to maso je nějaké tvrdé. Jednička ze zkoušení je fajn, ale co ten bordel v pokoji? To vysvědčení je dobré, ale Pepa od sousedů má samé jedničky. Je to pochvala nebo výtka? Myšleno to bylo jako pochvala, ale ten druhý člověk to asi tak necítí. Nějaké zásluhy se nám přiznávají, ale zároveň se nám dává najevo, že to je málo, že to nestačí. Je to spíš připomínka toho, že jsme udělali málo. Co to asi udělá se sebevědomím dítěte nebo mladého člověka, když se mu dostává většinou jen takových pseudopochval? A jak se má v životě uplatnit člověk, který nevěří sám sobě? Za sebe jsem si z této úvahy vzala jedno poučení: když se chystám říct slovo ale, raději se zastavím. Jen na chviličku, abych si uvědomila, co vlastně tím slůvkem odmítám. Většinou o nic nejde, někdy však můžu druhému člověku zbytečně ublížit. Jedním malým kraťounkým slovíčkem ale.
Čas načtení: 2021-09-27 15:15:25
Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...
Čas načtení: 2019-07-08 06:55:39
Trémy se dá zbavit, pomůže jóga i relax
Lidé jsou různí, takže někdo je ve společnosti i tváří v tvář zcela neznámým jedincům úplně v pohodě a zvládne s nimi konverzovat naprosto bez problémů. Jsou ale také lidé, kterým dělá problém veřejně přečíst i básničku, hned se jim rozklepou kolena, polije je horko, zpotí se a jejich projev je plný přeřeků a zakoktávání. Jsou to zkrátka trémisté a tahle jejich vlastnost jim dost často komplikuje život. Dá se s tím něco dělat?
Čas načtení: 2012-11-09 15:00:00
Sebevědomí je vlastnost, kterou má každý z nás, otázkou ale zůstává, v jakém je stadiu. Někdo oplývá až nepřiměřeně vysokým sebevědomím, které lze nazvat třeba arogancí a namyšleností, jiní mohou s klidem tvrdit, že jej mají v normě a poslední skupina se vyznačuje tak nízkým sebevědomím, že by jej n ...
Čas načtení: 2009-10-31 00:00:00
V dnešním článku si přiblížíme další měkkou dovednost (soft skills). Je jí empatie – vlastnost, která nám usnadní komunikaci s jinými lidmi, ať už na pracovní, ale i na osobní úrovni. Co je to empatie Empatie je schopnost vžít se do jiného člověka, a to i za předpokladu, že s ním nesouhlasíme. Nem ...
Čas načtení: 2015-01-27 00:00:00
Máte doma stydlínka nebo naopak človíčka, který je průbojný stůj co stůj? Je stydlivost špatná vlastnost? O co se vlastně jedná? Stydlivost Maminky často diskutují na téma stydlivost. Většinou se o ní nejvíce hovoří v batolícím vývojovém období, tj. ve věku od 1 do 3 let. V tomto období dochází k ...
Čas načtení: 2023-12-07 17:52:08
Kauza Glycerin: Glycerin v kosmetice. Ano, či ne?
Když jsem se ze zdravotních důvodů začala více zajímat o složení kosmetiky, kterou používám, jedna z prvních věcí, na kterou jsem narazila a ze které jsem měla okamžitě zamotanou hlavu, byl glycerin. Proč? Glycerin je látkou obsaženou ve většině tělové a některé dekorativní kosmetiky. Přírodní i té konvenční. Obsahují ho hydratační krémy na ruce i pleť, šampóny i sprchové gely. Co je tedy s glycerinem špatně? Na první pohled vůbec nic. Dle výrobců kosmetiky je glycerin skvělou (navíc z pohledu vstupních surovin i vcelku levnou) složkou, která pomáhá hydratovat suchou pokožku. Tečka. Otazníky kolem glycerinu v kosmetice Ale proč se tedy kolem škodlivosti nebo prospěšnosti glycerinu v kosmetice v posledních letech vyrojilo tolik debat mnohdy hraničících až s hysterií a objevuje se čím dál více kritických hlasů vystupujících proti glycerinu? Při letmém prozkoumání různých zdrojů a studií na internetu zjistíte, že jedna strana razí názor kladný a glycerin v kosmetice kvituje, zato ta druhá ho má ve škatulce „pozor, pleti škodlivé“ a doporučuje se krémům s jeho obsahem raději vyhýbat. Jak se v tom má konečný spotřebitel vyznat? Je tedy kosmetika s glycerinem pro pokožku nežádoucí, nebo ne? Pojďme se podívat na kauzu Glycerin v kosmetice blíže, abychom měli jasno, jaké výhody a nevýhody glycerin v kosmetických přípravcích přináší. Co je glycerin? Wikipedie nám poskytne krásnou definici, že „ Glycerol neboli glycerín, systematickým názvem propan-1,2,3-triol, je hygroskopická bezbarvá viskózní kapalina bez zápachu, sladké chuti. Je důležitou organickou sloučeninou, neboť je ve formě svých esterů součástí tuků.“ Zjednodušeně řečeno, glycerol je čirá tekutina rozpustná ve vodě, je součástí všech přírodních tuků a olejů a vyskytuje se přirozeně i v lidském těle. Glycerin dále vzniká také jako vedlejší produkt při zpracování ropy a ropných derivátů nebo při zmýdelnění olejů a tuků. Kromě použití v kosmetice je hojně využíván také v potravinářském průmyslu, zubních pastách nebo lécích. Druhy glycerinu Přírodní původ: Živočišný a rostlinný glycerin Oba se vyrábí hydrolýzou, v prvním případě z živočišných tuků (sádlo), ve druhém z rostlinných tuků (z rostlinných olejů). Dnes je glycerin užívaný v kosmetických přípravcích většinou rostlinného původu. Důvod ale není ten, že rostlinný glycerin je pro pokožku lepší, ale kvůli tomu, že stoupá produkce biopaliv a s tím souvisí i výroba glycerinu jako vedlejšího produktu. Získat glycerin živočišný je procesově i finančně mnohem náročnější, což se firmám nevyplácí, proto už se s ním skoro nesetkáme. Některé prameny také uvádí, že vhodnější pro pleť je rostlinný glycerin, který údajně na rozdíl od živočišného glycerinu neucpává póry a tedy není tzv. komedogenní. Tuhle skutečnost se mi však nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit a vzhledem k tomu, že živočišný i rostlinný glycerin jsou ve výsledku z chemického hlediska jedna a táž chemická molekula, neměl by póry ucpávat ani jeden. Syntetický původ: Syntetický glycerin Syntetický glycerin se vyrábí různými metodami, podstatné je, že vzniká jako vedlejší produkt při rafinaci ropy. Co se škodlivosti syntetického glycerinu týče, v tomto případě máme jasno. Když budete mít v kosmetice syntetický glycerin, tento pleti rozhodně neprospěje. Jedině, že byste se rádi mazali chemickým koktejlem z ropy. Naštěstí certifikovaná přírodní kosmetika většinou používá glycerin rostlinného původu z certifikovaného ekologického zemědělství. Jak působí glycerin v kosmetice? Hlavním důvodem, proč se glycerin přidává do kosmetiky, jsou jeho hygroskopické účinky. Česky řečeno, glycerin hydratuje. Tím, že na sebe dokáže navázat vzdušnou vlhkost a napomáhá ostatním látkám obsaženým v krému či přípravku, aby se hezky vstřebaly do kůže. Zvyšuje i přirozenou elasticitu pokožky a na kůži vytváří jakýsi ochranný film, tak zabraňuje jejímu vysušování. Můžete si ho představit jako takový impregnační prostředek na pleť. Na rozdíl od jiných hydratačních složek, glycerin proniká hluboko do horní vrstvy pokožky a zanechává pocit hebkosti. Negativní účinky glycerinu V malých dávkách lék, ve velkých jed. Přesně tohle tvrzení by se dalo aplikovat na glycerin. Tím jedem se u glycerinu může stát paradoxně právě jeho vyzdvihovaná hygroskopická vlastnost. Přestože je glycerin v mnoha krémech a šamponem právě díky této schopnosti hydratační složkou číslo jedna, problém nastává, pokud se to s jeho množstvím ve složení přípravku přežene. A také v případě použití glycerinu jako součásti emulze oleje ve vodě. Za určitých okolností totiž může glycerin pokožku místo hydratace paradoxně vysušovat. Tím, že glycerin váže vlhkost, se totiž při nízké vlhkosti okolního vzduchu (např. přetopená místnost) může stát, že glycerin místo vlhkosti z okolí „nasaje“ a vytáhne vlhkost přímo z hlubších vrstev kůže. A to je špatně. Glycerin se pak spojí se se starými odumřelými buňkami na povrchu kůže, tam vlhkost uzamkne a vytvoří voduodpuzující vrstvu. Voda se tedy drží jen na povrchu kůže, kdežto její další, hlubší vrstvy trpí dehydratací. Lymfatické cévy a kapiláry v kůži pak nemohou správně fungovat. Tímto způsobem se naše kůže vysušuje zevnitř a ztrácí pružnost. Mazání glycerinu na pokožku tak z dlouhodobého hlediska může urychlit stárnutí pokožky a tvorbu nepěkných vrásek. Pravda je někde uprostřed Tato katastrofa v podobě dehydratace pokožky však často není způsobena jen samotným glycerinem, ale spíše nevhodným složením kosmetických přípravků, nevhodným poměrem obsahu glycerinu a také mírou kvality použitého glycerinu. Řešení se zdá být jednoduché. Používat glycerin jen přiměřeně. Co to znamená v praxi? Aby se zabránilo negativním účinkům glycerinu, nesmí být dle názoru některých odborníků obsah glycerinu v přípravku vyšší než 10 %, některé prameny uvádí dokonce maximální hranici 5 %. V případě, že je v krému použito větší množství glycerinu (obecně se uvádí nad 30–40 %), pak jsou účinky na pokožku z dlouhodobého hlediska negativní. Nejasné závěry 100 % jasno ve škodlivosti či nezávadnosti glycerolu však stejně stále není. Zdá se, že jednoznačná odpověď prostě neexistuje, nebo ji nikdo nemá odvahu dát. Německá společnost vědecké a aplikované kosmetiky (Deutsche Gesellschaft für Wissenschaftliche und Angewandte Kosmetik) dokonce v minulosti navrhla uskutečnit vědecký projekt na téma Vliv glycerinu na buněčnou aktivitu a zánětlivý stav kůže. Ovšem bez výsledku. Jisté je pouze to, že glycerin – a obsah vody v přírodní kosmetice je rozhodující. Prospěšnost glycerinu v kosmetických produktech je tedy daná jak kvalitou a čistotou použitého glycerinu, tak i jeho množstvím, které je v přípravku obsaženo. V pleťových přípravcích je obsah glycerinu zpravidla 2 – 5 %. Jak se v situaci orientovat jako spotřebitel? Rozhodnutí zda se kosmetiky s glycerinem zřeknout, či ji naopak vyhledávat, bude nakonec stejně jen na konečném uživateli. Sami nejlépe víme a po čase poznáme, která kosmetika naší pleti svědčí a která nikoli. Doporučením je, řídit se v prvé řadě složením výrobku (INCI). Bohužel u mnoha kosmetických produktů je ve složení uvedeno pouze „glycerin“ a vůbec nezjistíte jaký druh (přírodní či syntetický), ani jak vysoké množství je ho zde obsaženo. Glycerin ve složení často můžete najít také pod označením glycerol, propantriol, ester glycerinu nebo E 422. Obecně se dá ale řídit tím, na jakém místě v seznamu složení je glycerol uveden a také tím, zda se jedná o konvenční, nebo přírodní kosmetiku. U konvenční kosmetiky (zejména té levné) si nedělejme iluze, zde bude pravděpodobně vždy použit glycerol syntetický, tj. z ropy. Pokud navíc bude glycerin jako složka přípravku figurovat na prvním nebo druhém místě, je jasné, že v produktu jeho obsah převažuje. Což je podle toho, co jsme si teď uvedli, pro naši pleť nevhodné. Pokud však zvolíte kvalitní a ověřenou přírodní kosmetiku, u které ve složení nebude glycerin figurovat na stupni vítězů, ale najdete ho spíše až na konci seznamu ingrediencí, můžete být teoreticky klidní. U přírodní a vegan kosmetiky navíc výrobce často uvádí, že se jedná o glycerin přírodní. Takový přípravek by měl obsahovat glycerin ve správné míře, která by pokožce neměla uškodit. Jaký názor na vhodnost či škodlivost glycerinu máte vy? Používáte přípravky s glycerinem, nebo se jim raději vyhýbáte? Napište nám níže do diskuze. Použité zdroje: https://medsidecs.netlify.com/gastrointestinln64/glycerol1695 http://mujbiosvet.blogspot.com/2016/08/glycerin-dobry-sluha-ale-zly-pan.html http://a-solitary-cyclist.blogspot.com/2015/06/sucha-anebo-ekzematicka-kuze-jak-je-to.html https://www.paneuropeannetworkspublications.com/glycerin/ Bakalářská práce: Glycerol v kosmetice: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/25047/%C5%A1%C5%A5astn%C3%A1_2013_bp.pdf?sequence=1&isAllowed=y
Čas načtení: 2013-06-05 00:00:00
Jak jistě víte, téměř přesně před rokem se mi podařilo v jedné severské řece řádně vykoupat svou zrcadlovku. Kupodivu se z dvoutýdenního kómatu probrala a dále spolehlivě sloužila. Drobnou vadou byl flek na snímači a čistit snímač, to není jen tak. A tak jsem se rozhoupal k tomu, že svého drahouška prodám a pořídím si něco jiného. Nikon D7000 mi poměrně vyhovoval. Nebyl to úplně nejlevnější nákup, ale vyplatil se. Přesto by se na něm nalezlo pár nedostatků - většina z nich není chybou, pouze vlastností: pořádný foťák něco váží. Ale co, alespoň jsem posiloval ruce. Přesto tahat se s ním po horách nebylo nejpohodlnější. přemýšlel jsem o tom, že bych ve velkém začal fotit časosběrná videa. Ale na druhou stranu mi bylo líto ničit si na nich závěrku. poměrně rychle ztrácel na ceně. Jak kdosi prohlásil, tělo zrcadlovky je jenom spotřební zboží. Než pořizovat "dělo" je možná lepší pořídit postačující typ a častěji inovovat výbavu. Co pořídit? S přihlédnutím k výše uvedeným nedostatkům jsem přemýšlel nad tím, co pořídit. Chtěl jsem zůstat u Nikonu - přece jen mi zůstal poměrně slušný objektiv a na fungování této společnosti jsem za ony dva roky nenašel vážnější chyby - servis funguje dobře, ovládání přístrojů mi vyhovuje, ceny objektivů i těl jsou rozumné. Snad jen ceny doplňků - pořizovat originální mikrofon nebo GPS modul je slušné plácnutí přes kapsu. Naštěstí jsou i jiné varianty. Více a více jsem přemýšlel nad bezzrcadlovkou Nikonem 1, konkrétně nad modelem V1. Sliboval jsem si od toho slušný kompromis mezi velkou a těžkou zrcadlovkou a kompaktem s omezenými možnostmi. Výhodami bylo slušné video, výměnné objektivy, kvalita snímače i cena, která se po pár letech od vydání dostala na přijatelnou hladinu. A tak jsem objednal. Bílou variantu. Protože byla levnější (šlo o vystavovaný kus). První dojmy Rozbalování krabice je vždycky nejlepší. Zvlášť když jsou velké. Ale tahle moc velká nebyla - jen spousta papírů, kabelů a pak taky ten foťák. Samotný přístroj mne překvapil svou hmotností. Je sice o dost lehčí než zrcadlovka, ale také o dost těžší než kompakt. A protože postrádá ergonomii zrcadlovky, nedrží se nic moc - nemůžete s ním mávat v jedné ruce a být si jistí, že ho nezahodíte. Také vás budou pěkně bolet prsty, pokud se ho budete snažit ovládat jednou rukou. Co se týče kvality fotek, je pravda to, co se dočtete kdekoli - je to takový slušnější kompakt. A protože se tomu "jak to fotí" věnují všude, zaměřím se trochu víc na to, jak se to ovládá. A abych pravdu řekl, byl jsem zhýčkaný svou sedmitisícovkou. Přeci jen když máte kolečka na nastavování času i clony a vůbec všeho hned po ruce, je to příjemnější, než když musíte v nastavení hledat přepnutí na poloautomatiku a pak točit kruhovým voličem, který je šíleně citlivý. Časem by mne to asi dovedlo k převážnému používání automatiky, která funguje poměrně dobře. Přístroj nabízí dva typy závěrek - mechanickou a elektronickou. Nejsem si úplně jistý, jak mechanická funguje - cosi vevnitř cvakne. Význam neznám. Pak se najdou drobnější nedostatky - třeba krytka na blesk, která snadno vypadává a hrozí, že ji jednou nenajdete. Sáňky na blesk jsou atypické a přístroj zabudovaný blesk nemá. To je vlastnost, se kterou je třeba počítat. Dalším nedostatkem je, že intervalové snímání funguje až od pěti vteřin výše. Což je dost dlouhý interval. Skoro těžko uvěřit, co všechno se za těch dlouhých pět vteřin změní. Záleží, co přesně chcete časosběrným videem natočit. Ale i na mraky je to příliš pomalé. Velkým zklamáním je kvalita mikrofonu. Množství šumu je obrovské a zvuk je hodně plechový. Ve srovnání s D7000 to je nebe a dudy, spíš by se to dalo přirovnat k průměrnému mobilu. Přístroj má elektronický hledáček - rozdíl mezi ním a skutečným hledáčkem poznáte na první pohled, nicméně je celkem využitelný, zvláště z přímého slunce. Výhodou je, že si v něm můžete prohlížet to, co jste nafotili a vůbec funguje jako kopie displeje. Hledáček se sám zapíná a vypíná pomocí detektoru vzdálenosti, který je podle mne nastaven zbytečně na velkou vzdálenost - do hledáčku se přístroj z displeje přepne už od vzdálenosti šesti centimetrů. Při usilovnějším používání se přístroj relativně dost zahřívá. Alespoň není zima na ruce. Další vychytávky Fotoaparát nabízí kromě klasických videí ještě speciální režim s natáčením videa s 400 snímky za sekundu a pak ještě tuším s 1200. Problém je, že se podstatně sníží rozlišení a tak si nedovedu představit vážnější využití. Ale vypadá to efektně. .Úplně nepochopitelnou funkcí je režim živých momentek. V podstatě jde o krátká zpomalená videa, ke kterým vám foťák přidá lacinou muziku. Z tohoto videa to umí vybrat ten nejlepší snímek, ale i tak nevím… Závěrečné hodnocení? Přístroj má i řadu kladů. Fotí pěkně. Skvěle funguje zaostřování, zvláště pokud natáčíte video. Není ani slyšet. Je rychlý, ve srovnání s běžnými kompakty velmi rychlý. Baterie zdá se vydrží poměrně dlouho. Umí fotit do RAWu. Jenže zrcadlovka to není a je chyba to čekat. Pokud tedy potřebujete foťák na rodinné momentky a nemáte příliš požadavků, snad jen kvalitní výsledek, asi budete spokojení. Ale pokud jste už přičichli světu zrcadlovek, jako úplná náhrada za pořádný přístroj vám to stačit nebude.