Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-27 10:38:00

Dvojitá nadílka Dat naplno a novinky O2 beam a O2 tag

Praha 27. června 2024 (PROTEXT) - Operátor O2 představuje letní odměny pro své zákazníkyOperátor O2 přináší svým zákazníkům novinky, které budou moci využít nejen na dovolené – repráček O2 beam za 299 Kč nebo lokalizační čip O2 tag pro iOS za 249 Kč.Voucher na O2 tag i O2 beam za zvýhodněnou cenu najdou zákazníci v Moje O2 už od 27. června, aby si je stihli přibalit do kufru nebo využít třeba jako dárek za vysvědčení.Od 1. července si navíc mohou užívat zákazníci O2 dvojnásobek Dat naplno, tedy až 10 dnů. A to kdykoli si sami zvolí, bez ohledu na den v týdnu.Bezstarostně surfovat mohou vždy celých 24 hodin bez toho, aby by se museli ohlížet na datový limit nebo rychlost. Data naplno stačí jednoduše aktivovat v Moje O2.Kdy jindy si užívat výhody již třetím rokem zákaznicky nejlépe hodnocené O2 5G sítě než v létě? Operátor O2 proto od 1. července do konce srpna rozdává zákazníkům dvojnásobný počet Dat naplno do jejich tarifů. Užívat si neomezené datování celých 24 hodin tak nebylo nikdy jednodušší.Výhody Dat naplnoI toto léto se O2 rozhodlo zákazníkům zpříjemnit, a proto jim do tarifů od 1. července dává dvojnásobný počet Dat naplno, se kterými si mohou na celých 24 hodin užít neomezené datování na O2 5G síti. A to bez ohledu na den v týdnu.„Ať se chystáte na dlouhé cesty, potřebujete vyhledávat dopravní spojení či ubytování, chcete sdílet zážitky a příběhy na sociálních sítích, dvojnásobný počet dnů plných neomezených 5G dat se bude hodit. Díky nim nebudete muset vyhledávat veřejné, a ne vždy bezpečné Wi-Fi sítě. S dvojnásobkem dat naplno si nemusíte lámat hlavu s limity a můžete vždy datovat na maximum,“ vysvětluje ředitelka segmentu mobilních služeb O2 Silvia Cieslarová a doplňuje: „Nespornou výhodou Dat naplno je i svoboda a flexibilita využívat neomezená data právě v momentě, kdy je nejvíce potřebujete. Sami si vyberete den, který se vám nejvíce hodí, a je úplně jedno, jestli to bude víkend nebo všední den.“Jak Data naplno aktivovatZákazník si může Data naplno aktivovat kdykoli, a to zdarma v aplikaci Moje O2. Bonusové dny pak najde v sekci Data naplno zobrazená jako dárek.Zapnutí zvládne zákazník jednoduše na pár kliknutí. V momentě, kdy si aktivuje Data naplno, zastaví se mu na 24 hodin čerpání dat z jeho tarifu. Když spotřebuje všechna svá Data naplno, může si kdykoli za 49 korun přikoupit další neomezený den navíc.Každý zákazník dostane dvojnásobek Dat naplno 1. července, a to nezávisle na zúčtovacím období. Na začátku každého dalšího zúčtovacího období až do konce srpna se zákazníkovi bude znovu obnovovat jejich dvojnásobek. Využít je může až do 31. srpna, a to i v rámci svých cest po zemích EU.O2 beam a O2 tagTím ale léto plné výhod u O2 nekončí. Díky dvojité náloži Dat naplno si budou moci na maximum užívat zákazníci například i streamování hudby, a to s přenosným Bluetooth reproduktorem O2 beam.Díky kompaktním rozměrům jde s sebou vzít kamkoli – do auta i na chalupu, stejně jako do kempu nebo na pláž. „Stylový reproduktor z dílny O2 vydrží hrát oblíbené písničky až 25 hodin a krásně se vejde do kabelky nebo i menšího batohu. Stává se z něj tak skvělý parťák na dovolenou nebo krátké výlety,” popisuje Tomáš Kohout, Head of Hardware management v O2.O2 beam má Bluetooth a naladíte na něm i své oblíbené rádio. Muziku přehrajete také přes USB-A třeba z telefonu nebo notebooku. Repráčky se navíc dají jednoduše párovat a mohou tak přehrávat stejnou hudbu nebo rádio v jeden čas na dvou místech nebo ve dvou místnostech. K dostání bude pro zákazníky O2 za speciální letní cenu 299 Kč.A nejen na dovolené využijete také třetího hrdinu letní nabídky – O2 tag.Tento malý lokalizační čip se postará o to, že už nikdy nebudete muset složitě hledat klíče, pohlídáte si odbavené zavazadlo a snadno najdete třeba i auto na parkovišti. Je certifikovaný, plně kompatibilní s Apple Find My a lze ho snadno přidělat ke klíčům, zavazadlům, na kolo nebo dát dítěti na tábor. A v létě navíc pro zákazníky O2 za příjemnou cenu 249 Kč za jeden, nebo 499 Kč za balení se třemi kusy.Ať už si zákazníci budou chtít užívat pohodu s O2 beamem nebo mít vše pod kontrolou díky O2 tagu, v obou případech jim stačí vyzvednout si v aplikaci Moje O2 slevový kód a ten pak uplatnit při nákupu v e-shopu nebo kterékoli O2 Prodejně. A aby to vše stihli ještě před prázdninami a vysvědčením, voucher v aplikaci Moje O2 najdou už od 27. června.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-03-15 08:10:00

Cerebras a G42 zahajují stavbu AI superpočítače Condor Galaxy 3 s výkonem 8 exaFLOPS

Sunnyvale (Kalifornie) 15. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Condor Galaxy 3 se 64 systémy Cerebras CS-3 slibuje dvojnásobný výkon při stejné spotřebě energie a nákladechSpolečnost Cerebras Systems, průkopník v oblasti akcelerace generativní umělé inteligence, a přední technologická holdingová skupina G42 se sídlem v Abú Zabí dnes společně oznámily stavbu Condor Galaxy 3 (CG-3), třetího clusteru ze své konstelace AI superpočítačů Condor Galaxy. Condor Galaxy 3 obsahuje 64 nově představených systémů CS-3 z dílny společnosti Cerebras využívajících nejrychlejší AI čip na trhu Wafer-Scale Engine 3 (WSE-3) a nabídne 8 exaFLOPS AI s 58 miliony jader optimalizovaných pro umělou inteligenci.Strategické partnerství společností Cerebras a G42 dosud přineslo 8 exaFLOPS výkonu AI superpočítače prostřednictvím modelů Condor Galaxy 1 a Condor Galaxy 2, které se oba řadí k největším AI superpočítačům na světě. Condor Galaxy 3, který se nachází v texaském Dallasu, zvyšuje současný celkový výkon sítě Condor Galaxy na 16 exaFLOPS.„Prostřednictvím Condor Galaxy 3 pokračujeme v realizaci naší společné vize transformace globálního inventáře výpočetní techniky AI díky vývoji největších a nejrychlejších AI superpočítačů na světě," uvedl technický ředitel skupiny G42 Kiril Evtimov. „Stávající síť Condor Galaxy vytrénovala některé z nejlepších open-source modelů v odvětví, které si stáhly desítky tisíc uživatelů. Se zdvojnásobením kapacity na 16 exaFLOPS se těšíme na další vlnu inovací, kterou superpočítače Condor Galaxy umožní."Srdcem Condor Galaxy 3 je 64 systémů Cerebras CS-3. Každý systém CS-3 využívá nový WSE-3 se 4 biliony tranzistorů a 900.000 jádry optimalizovanými pro AI. WSE-3, který vyrábí společnost TSMC na pětinanometrovém uzlu, poskytuje dvojnásobný výkon oproti předcházející generaci při zachování stejné spotřeby energie a ceny. WSE-3, vytvořený speciálně pro trénování největších modelů umělé inteligence v oboru, poskytuje ohromující vrcholový výkon AI 125 petaFLOPS na čip.„Jsme hrdí na to, že právě naše nově představené systémy CS-3 sehrají klíčovou roli v našem průkopnickém strategickém partnerství se společností G42," uvedl generální ředitel a spoluzakladatel společnosti Cerebras Andrew Feldman. „Condor Galaxy 3 a další následnické superpočítače budou dohromady poskytovat desítky exaFLOPS výpočetní kapacity pro umělou inteligenci. To představuje významný milník ve výpočetní technice pro umělou inteligenci, který přinese bezkonkurenční výpočetní výkon a efektivitu."Společnost Condor Galaxy vytrénovala nejmodernější, špičkové modely generativní AI včetně Jais-30B, Med42, Crystal-Coder-7B a BTLM-3B-8K. Jais 13B a Jais30B jsou nejlepší dvojjazyčné arabské modely na světě, které jsou nyní k dispozici prostřednictvím Azure Cloud. BTLM-3B-8K je špičkovým 3B modelem číslo jedna na HuggingFace, který nabízí výkon 7B parametrů v odlehčeném 3B parametrickém modelu pro inferenci. Med42, vyvinutý s M42 a Core42, je předním klinickým LLM (velkým jazykovým modelem), který byl za víkend vytrénován na Condor Galaxy 1 a překonává MedPaLM po stránce výkonu i přesnosti.Condor Galaxy 3 bude k dispozici ve druhém čtvrtletí roku 2024. Další informace o Condor Galaxy najdete na naší webové stránce.O společnosti Cerebras SystemsSpolečnost Cerebras Systems je tým průkopnických počítačových architektů a vědců, výzkumníků v oblasti hlubokého učení a inženýrů všech zaměření. Spojili jsme se, abychom urychlili generativní umělou inteligenci tím, že od základu vybudujeme novou třídu superpočítačů pro umělou inteligenci. Náš vlajkový produkt, systém CS-3, pracuje s největším a nejrychlejším procesorem AI na světě, naším Wafer-Scale Engine-3. CS-3 se rychle a snadno sdružují do clusterů pro vybudování největších světových AI superpočítačů, což znamená, že umístění modelů na superpočítačích je dokonale jednoduché, protože se vyhneme složitosti distribuovaných výpočtů. Řešení Cerebras používají k vývoji revolučních vlastních modelů a k trénování open-source modelů s miliony stažení přední korporace, výzkumné instituce i vlády. Řešení Cerebras jsou k dispozici prostřednictvím Cerebras Cloud a také přímo na místě. Další informace najdete na https://www.cerebras.net.O skupině G42G42 je globálním lídrem ve vývoji vizionářských schopností umělé inteligence pro lepší zítřek. Skupina G42, která se zrodila v Abú Zabí, dnes působí po celém světě a prosazuje umělou inteligenci jako mocnou sílu pro dobré účely. Její zaměstnanci neustále mění představy o tom, co technologie dokáže, a využívají progresivní myšlení a inovace k urychlení pokroku a řešení nejpalčivějších problémů společnosti.G42 spojuje síly s národy, korporacemi i jednotlivci, aby vytvořila infrastrukturu pro svět budoucnosti. Společnost G42 uskutečňuje exponenciální možnosti již dnes – od molekulární biologie po průzkum vesmíru a vše mezi tím.Další informace najdete na www.g42.ai.KontaktUlviyya Hasanzade, ředitelka firemní komunikaceulviyya.hasanzade@g42.aiFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2361801/Condor_Galaxy_3_AI_Supercomputer.jpg  

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 15:07:12

Česká televize točí Chataře. Rodinný seriál o lidech, kteří chtějí pohodu, i kdyby je to mělo stát život

V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři. Do chatové osady Záhoří jezdili už jejich dědové, rodiče a budou do ní jezdit i jejich děti. Platí tu neměnná pravidla a tradice. Přesto, že svět se mezitím změnil. Někdo zbohatl, někdo naopak. Stali se z nich pravičáci i levičáci, Pražáci i Moraváci, liberálové i milovníci tradičních hodnot. Vzdálili se sobě na hony. Neshodli by se v práci, u televizního programu ani u voleb. Především proto, že by se vůbec nepotkali. Každý totiž žije ve své sociální bublině. Podle toho to ostatně od pátku do neděle v osadě vypadá.  „Mě baví, že na chatě se potkají lidi z různých sociálních vrstev. Mohou mít úplně odlišnou práci, jiné vzdělání, příjmy, jsou tu voliči všech stran – jenže na chatě je to prostě jedno. Tedy většinou. Ostatně seriál charakterizujeme sloganem: Tady bude pohoda, i kdyby nás to mělo stát život!“ říká kreativní producent Josef Viewegh a prozrazuje: „Trochu zvláštní na projektu bylo, že Petr Kolečko sám nikdy nechatařil. Ale naštěstí je jednou z hlavních postav ajťák, takový mimoň, přes kterého ostatní chataře nahlížíme. Samozřejmě, že si chataření postupně zamiluje. No a to samé se stalo Kolečkovi, letos má chatu pronajatou na celé léto, stal se z něj normálně chatař.“ „Hraju Davida Srovnala. Ajťáka, programátora z Prahy. Manželka Ivana nám pronajala na sezónu chatu, abych prý přišel na jiné myšlenky a abychom mohli být v přírodě, v lese, u vody, u potoka, rozdělat si oheň v krbu a hlavně zažít tu chatařskou pohodu. David k tomu všemu moc vztah nemá, dělá to vlastně kvůli Ivaně,” říká ke své nové roli Martin Myšička. Další chatařkou je Helena Rubalová. „Je to manželka Milana Rubala, což se dá říci, že je také její veliká charakteristika. Kadeřnice a trochu i kosmetička z Jihlavy, která umí velmi dobře ovlivňovat chod místní osady, aniž by si toho kdokoliv všiml,” komentuje svou postavu Petra Nesvačilová. Rodina Južanova má zase velké tajemství před ostatními chataři. „Divák tajemství od začátku zná a humor pramení z toho, jak úporně rodina tajemství střeží. Južanovi jsou jako jediní z Moravy, přísně katolická rodina a ve vztazích k ostatním vzorkům společenství tak dochází k řadě vtipných momentů, až na hraně žánru komedie a tragédie,” říká Igor Bareš. Všechny scény třináctidílného rodinného seriálu s množstvím situačního slovního humoru se až do října natáčí v chatové osadě v Nižboru u rybníků. Filmaři využívají tamní přírodu, včetně nedaleké Berounky. „Doháníme několikatýdenní skluz. Musíme dotočit, než napadne sníh. Letnímu počasí se musíme přizpůsobit, rozhodně ho netvoříme, tak leda si můžeme pokropit okno vodou. Déšť točíme, když prší, na soumrak si počkáme, až zapadne slunko. Natáčecí plán bude holt o trochu pružnější, nějak tím prokličkujeme,“ uzavírá režisér Radek Bajgar. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-11 13:56:29

Proč chce americká spisovatelka Rachel Kushnerová odstranit vězení

Americká spisovatelka Rachel Kushnerová ve svém třetím románě Jsem osud popisuje osud Romy, která si odpykává dvojnásobný doživotní trest plus šest let navíc ve známé věznici. Zabila stalkera, který ji pronásledoval ze San Francisca, kde pracovala v nočním klubu, až do Los Angeles. Zatímco se snaží zvyknout si na nemilosrdný vězeňský život, pronásledují ji vzpomínky na její předchozí život. Samotná Kushnerová v realitě vystupuje proti vězeňskému systému.   Paní Kushnerová, vy se domníváte, že by se vězení měla zrušit. Proč?  Je k tomu mnoho důvodů. Dovolte mi zeptat se jinak: Jak je možné, že převažující většina lidí v amerických vězeních je chudá a dostalo se jim špatného, nebo vůbec žádného vzdělání? Je to jenom proto, že chudí jsou od přírody kriminálníci a bohatí nikoliv?   Chcete tím říci, že ve věznicích sedí ti nesprávní lidé? Chudí nejsou z podstaty věci nijak lepší nebo horší než bohatí. Jenom ti bohatí, kteří se provinili proti zákonu, si mohou dovolit právníka, zatímco ti chudí jsou odkázáni na obhajobu ex offo. Tito právníci, kteří jsou chronicky přetížení, pak svoje klienty z nedostatku času nutí, aby přiznali vinu. A kdo už jednou seděl ve vězení, je potrestán na zbytek života. Ve Spojených státech je se záznamem v trestním rejstříku téměř nemožné získat práci, anebo třeba byt. V podstatě každý trest je tak trestem doživotním.   Dá se tomu pomoci? Vězeňský byznys v USA ročně stojí zhruba 15,5 miliardy dolarů. Tyto peníze by se měly investovat do pracovních míst, veřejných škol a dostupných bytů. To je přesně ta sociální struktura, jejíž nedostatky jsou ve většině případů příčinou kriminality.   Tedy prevence? V USA je teď za mřížemi 2,3 miliónu lidí. To je procentuálně víc než v kterékoliv jiné zemi světa. A současně disponují USA největším vězeňským systémem na světě. Kriminalita se přesto nesnižuje. Co to vypovídá o efektivnosti tohoto systému? Tento systém, který je založen na zločinu, odplatě a údajném odstrašení, nefunguje. Musíme náš koncept přestupku a trestu zásadně přehodnotit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tím, že jednoduše eliminujete trest? Ne, musíme změnit formu trestu. Teď zavíráme ty, kteří se něčím provinili, za mříže. Tím se zbavujeme odpovědnosti za zkoumání okolností, proč vůbec ke kriminalitě dochází.   Myslíte sociální nerovnosti, které jste už zmiňovala? Tímto systémem odcizujeme lidi společnosti, ve které by vlastně měli žít. Namísto toho abychom jim ukázali, jak to společenství funguje.   Vaše argumenty jsou totožné s těmi, které používá Ruth Wilson Gilmore, která se již třicet let zasazuje o odstranění věznic. Váš nový román Jsem osudem se odehrává ve vězení. Je to součást vaší angažovanosti? Už jenom představu, že by román sloužil jako nástroj sociálně politického sdělení, považuji za odpudivou. To by bylo mrtvé umění. Jsem v první řadě spisovatelka, žádná aktivistka. Romány žijí z rozporů a odboček od hlavního tématu, které pak musejí srůst v jeden celek. Všechno ostatní je laciná polemika.    Ale vaše dobrovolná práce ve věznici přece musela tento román ovlivnit.  Když jsem se před několika léty připojila k organizaci zabývající se lidskými právy a začala jsem pracovat ve věznicích, ani vzdáleně jsem nepomyslela na román. Spíš jsem jednala z pocitu osobního závazku. Bydlím v Los Angeles v docházkové vzdálenosti od soudních budov a věznic, které dohromady tvoří největší komplex tohoto typu na světě. Denně jsou tam převáženy tisíce lidí v zamřížovaných autobusech. Rozhoduje se tam o tisících osudech. Je jistě možné v této čtvrti vést perfektní život střední třídy, aniž byste myslela na okolí. Ale to není můj styl.   A co je váš styl? Chci být uprostřed světa, který mne obklopuje. Nechci jeho některé části nevnímat. Už jako dítě mne zajímalo, jak je organizovaná společnost. Takže jsem začala v ženském vězení v Chowchilla dávat kurzy psaní, abych tím vězeňkyním pomohla v jejich profesním postupu.   Jak se odlišuje společnost za mřížemi od té venku? Je to milé, že mne považujete za expertku, ale to já nejsem. Jen se učím od ostatních. Sociolog Erving Goffman říká, že naše identita se skládá z určitých elementů – z toho, jak se oblékáme, jak bydlíme, co jíme a z mnoha dalších. Ve vězení vás o všechny tyto prvky naší identity připraví. Zůstane jen vlastní osobnost. Všimla jsem si, že lidé ve vězení dávají té svojí osobnosti nebývale ostré obrysy. Jejich přítomnost vnímáte pak mnohem silněji než ostatních lidí venku. Je to ostatně jejich jediná možnost se sami prezentovat.   Romy, která je vypravěčkou ve vašem románu, je odsouzena dvakrát k doživotí plus šest let, protože zabila jednoho stalkera. Ale já jsem nikoho nezabila a také nesedím ve vězení.   To je zřejmé. Ale přesto má biografie Romy mnoho společného s tou vaší. Ano, Romy a já máme mnohé společné. Především to prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. To je nezvyklé, protože jsem spisovatelka, která se dívá ven, nikoliv dovnitř. Moje psaní není autobiografické. Ale během práce na této knize se mi znovu a znovu vybavovaly příběhy z mého mládí.   Vaše mládí jako teenagerka jste strávila v San Franciscu. V dělnické čtvrti Sunset. Nebyla to čtvrť, ve které jste se musela bát jít na ulici. Ale bylo tam hodně násilí, drog a prostituce. Mnoho mých přátel bylo jednou nohou v kriminále. Nejdříve jsem tyto vzpomínky chtěla držet odděleně od románu. Ale zdálo se mi těžké najít správný hlas pro Romy. V okamžiku, kdy jsem jí předala část svých zkušeností, bylo to jinak.   Proč skončila Romy ve vězení a vy na střední škole? Pocházím z jiné společenské vrstvy. Moji rodiče byli studenti, kteří se chtěli stát vědci. Byli hippies, naše chudoba byla chudobou hippies. V naší ledničce sice byl stejný sýr od sociální podpory jako u mých přátel, ale na rozdíl od nich mne nikdo nezneužíval, moji příbuzní nebyli závislí na drogách, nebyli to kriminálníci. Existuje velký rozdíl mezi chudobou bez peněz a chudobou celé společenské třídy. Vyrůstala jsem ve stabilní rodině, s jiným slovníkem – ve slovním i přeneseném smyslu.   Věříte v existenci zla? Co je protikladem zla? Nevinnost? Když jsem pracovala na knize Jsem osud, četla jsem znovu a znovu Dostojevského Bratry Karamazovy. Dostojevský se pokouší zdůvodnit podstatu nevinnosti. V jeho románech lidé konají zlo, ale bůh je vždy dobrý. Ve světě bez boha je to komplikovanější. My všichni toužíme po odpuštění, po odpuštění, které nabízí křesťanství, ale nikoliv justiční systém. Hranice mezi vinou a nevinou začíná být irelevantní, když vidíte ty masy lidí, které tímto systémem procházejí. Můj román neobsahuje žádné návrhy na řešení, žádné definitivní odpovědi. Literatura je říše, ve které se zkoušejí myšlenky a život. To ji dělá tak cennou. Pokud mě to dovedlo k nějakému poznání, tak k tomu, že nikdo není nevinný. Ale někteří mají štěstí.   {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-08-11 12:40:00

Vykoukal o nedostatku talentů: Chyba koučů. Kritizuje i zvýhodnění cizinců

Utíkají za oceán, protože v českém dospělém hokeji (většinou) nedostanou příležitost. V USA či v Kanadě se však na nadané mladé hráče z Česka mnohdy zapomene a ne zrovna každý z nich projde draftem a zahraje si v NHL. Dlouholetým kritikem poměrů v tuzemském hokeji je také Jiří Vykoukal. Dvojnásobný mistr světa a čtyřnásobný ligový šampion se Spartou je přesvědčený, že za nedostatek talentů mohou mimo jiné trenéři.

Čas načtení: 2024-09-01 10:00:47

ChatGPT nepřestává udivovat! Neuhádnete, kolik lidí jej používá každý týden

Spuštění generativního nástroje ChatGPT spustilo celosvětový AI boom Podle organizace OpenAI nyní službu využívá více než 200 milionů lidí týdně Jde o dvojnásobný nárůst klientely ve srovnání s loňským listopadem Umělá inteligence je v dnešním technologickém světě neskutečně důležitým tématem. Mimořádný potenciál AI si planeta uvědomila především v návaznosti na spuštění generativního nástroje ChatGPT, jehož […] Celý článek si můžete přečíst na ChatGPT nepřestává udivovat! Neuhádnete, kolik lidí jej používá každý týden

Čas načtení: 2024-06-27 10:38:00

Dvojitá nadílka Dat naplno a novinky O2 beam a O2 tag

Praha 27. června 2024 (PROTEXT) - Operátor O2 představuje letní odměny pro své zákazníkyOperátor O2 přináší svým zákazníkům novinky, které budou moci využít nejen na dovolené – repráček O2 beam za 299 Kč nebo lokalizační čip O2 tag pro iOS za 249 Kč.Voucher na O2 tag i O2 beam za zvýhodněnou cenu najdou zákazníci v Moje O2 už od 27. června, aby si je stihli přibalit do kufru nebo využít třeba jako dárek za vysvědčení.Od 1. července si navíc mohou užívat zákazníci O2 dvojnásobek Dat naplno, tedy až 10 dnů. A to kdykoli si sami zvolí, bez ohledu na den v týdnu.Bezstarostně surfovat mohou vždy celých 24 hodin bez toho, aby by se museli ohlížet na datový limit nebo rychlost. Data naplno stačí jednoduše aktivovat v Moje O2.Kdy jindy si užívat výhody již třetím rokem zákaznicky nejlépe hodnocené O2 5G sítě než v létě? Operátor O2 proto od 1. července do konce srpna rozdává zákazníkům dvojnásobný počet Dat naplno do jejich tarifů. Užívat si neomezené datování celých 24 hodin tak nebylo nikdy jednodušší.Výhody Dat naplnoI toto léto se O2 rozhodlo zákazníkům zpříjemnit, a proto jim do tarifů od 1. července dává dvojnásobný počet Dat naplno, se kterými si mohou na celých 24 hodin užít neomezené datování na O2 5G síti. A to bez ohledu na den v týdnu.„Ať se chystáte na dlouhé cesty, potřebujete vyhledávat dopravní spojení či ubytování, chcete sdílet zážitky a příběhy na sociálních sítích, dvojnásobný počet dnů plných neomezených 5G dat se bude hodit. Díky nim nebudete muset vyhledávat veřejné, a ne vždy bezpečné Wi-Fi sítě. S dvojnásobkem dat naplno si nemusíte lámat hlavu s limity a můžete vždy datovat na maximum,“ vysvětluje ředitelka segmentu mobilních služeb O2 Silvia Cieslarová a doplňuje: „Nespornou výhodou Dat naplno je i svoboda a flexibilita využívat neomezená data právě v momentě, kdy je nejvíce potřebujete. Sami si vyberete den, který se vám nejvíce hodí, a je úplně jedno, jestli to bude víkend nebo všední den.“Jak Data naplno aktivovatZákazník si může Data naplno aktivovat kdykoli, a to zdarma v aplikaci Moje O2. Bonusové dny pak najde v sekci Data naplno zobrazená jako dárek.Zapnutí zvládne zákazník jednoduše na pár kliknutí. V momentě, kdy si aktivuje Data naplno, zastaví se mu na 24 hodin čerpání dat z jeho tarifu. Když spotřebuje všechna svá Data naplno, může si kdykoli za 49 korun přikoupit další neomezený den navíc.Každý zákazník dostane dvojnásobek Dat naplno 1. července, a to nezávisle na zúčtovacím období. Na začátku každého dalšího zúčtovacího období až do konce srpna se zákazníkovi bude znovu obnovovat jejich dvojnásobek. Využít je může až do 31. srpna, a to i v rámci svých cest po zemích EU.O2 beam a O2 tagTím ale léto plné výhod u O2 nekončí. Díky dvojité náloži Dat naplno si budou moci na maximum užívat zákazníci například i streamování hudby, a to s přenosným Bluetooth reproduktorem O2 beam.Díky kompaktním rozměrům jde s sebou vzít kamkoli – do auta i na chalupu, stejně jako do kempu nebo na pláž. „Stylový reproduktor z dílny O2 vydrží hrát oblíbené písničky až 25 hodin a krásně se vejde do kabelky nebo i menšího batohu. Stává se z něj tak skvělý parťák na dovolenou nebo krátké výlety,” popisuje Tomáš Kohout, Head of Hardware management v O2.O2 beam má Bluetooth a naladíte na něm i své oblíbené rádio. Muziku přehrajete také přes USB-A třeba z telefonu nebo notebooku. Repráčky se navíc dají jednoduše párovat a mohou tak přehrávat stejnou hudbu nebo rádio v jeden čas na dvou místech nebo ve dvou místnostech. K dostání bude pro zákazníky O2 za speciální letní cenu 299 Kč.A nejen na dovolené využijete také třetího hrdinu letní nabídky – O2 tag.Tento malý lokalizační čip se postará o to, že už nikdy nebudete muset složitě hledat klíče, pohlídáte si odbavené zavazadlo a snadno najdete třeba i auto na parkovišti. Je certifikovaný, plně kompatibilní s Apple Find My a lze ho snadno přidělat ke klíčům, zavazadlům, na kolo nebo dát dítěti na tábor. A v létě navíc pro zákazníky O2 za příjemnou cenu 249 Kč za jeden, nebo 499 Kč za balení se třemi kusy.Ať už si zákazníci budou chtít užívat pohodu s O2 beamem nebo mít vše pod kontrolou díky O2 tagu, v obou případech jim stačí vyzvednout si v aplikaci Moje O2 slevový kód a ten pak uplatnit při nákupu v e-shopu nebo kterékoli O2 Prodejně. A aby to vše stihli ještě před prázdninami a vysvědčením, voucher v aplikaci Moje O2 najdou už od 27. června.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-03-05 15:36:26

Český tým Kulhavý a Adel vyráží dobýt nejtěžší závod na horských kolech Cape Epic

Nejlepší český biker všech dob Jaroslav Kulhavý ve dvojici s Filipem Adelem vyráží na legendární jihoafrický etapový závod Cape Epic; poprvé na kolech české značky Superior v barvách nově vzniklého týmu Superior Lions. Olympijský vítěz, dvojnásobný mistr světa a dvojnásobný mistr Evropy – to je jen špička ledovce nekonečné řady úspěchů nejvýraznější postavy české bikové

Čas načtení: 2024-03-07 14:03:00

Bybit představuje vylepšené Flexibilní spoření s integrovanými funkcemi pro úvěry

Dubaj (SAE) 7. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Bybit, na základě objemu transakcí jedna ze tří největších burz s kryptoměnami na světě, s potěšením oznamuje integraci svého produktu Úvěry do systému Flexibilní spoření, který uživatelům nabízí zjednodušenou a výnosnou metodu, jak získat úrok ze svých kryptoaktiv.Bezproblémový přechod a vylepšené prostředí"Máme velkou radost, že můžeme představit vylepšený systém Flexibilní spoření, který uživatelům nabízí účinné řešení na míru, aby se dokázali zorientovat v neustále se vyvíjejícím prostředí kryptoměn," říká Ben Zhou, Co-founder a CEO společnosti Bybit. "Tato integrace umožňuje uživatelům přizpůsobit své investiční strategie a využít tržních příležitostí, což upevňuje závazek společnosti Bybit poskytovat komplexní sadu řešení v oblasti kryptoměn."Tato aktualizace přináší uživatelům produktů Bybit Earn několik významných výhod:• Dynamická APR: Flexibilní spoření se nyní může pochlubit dynamickou roční procentní sazbou (APR), která se počítá každou hodinu a přizpůsobuje se tržním podmínkám v reálném čase, takže vaše výnosy drží krok s výkyvy na trhu.• Připisování výnosů každou hodinu: Získávejte odměny rychleji díky připisování výnosů každou hodinu. Namísto čekání na denní aktualizace uvidí uživatelé navyšování úroků v průběhu celého dne, což maximalizuje jejich výnosy.• Dvojnásobný zisk v USDT: Pro uživatele používající BTC, ETH, USDT, USDC, DAI a MNT zavádí Bybit Platform Rewards APR, která v kombinaci s Real-Time APR nabízí dvojnásobný výdělečný potenciál na těchto platformách.• Větší pohodlí Zaregistrujte se na platformu Flexibilní spoření bez námahy, přímo ze svého účtu pro financování, spotového účtu nebo jednotného obchodního účtu bez nutnosti přecházet mezi různými platformami.#Bybit / #TheCryptoArkO společnosti BybitBybit je jednou ze tří největších burz s kryptoměnami podle objemu transakcí s celkem 20 miliony uživatelů. Byla založena v roce 2018 a nabízí profesionální platformu pro investory a obchodníky v oblasti kryptoměn s ultrarychlým párovacím systémem, nepřetržitým zákaznickým servisem a vícejazyčnou komunitní podporou. Společnost Bybit je hrdým partnerem týmu Oracle Red Bull Racing, úřadujících šampionů poháru konstruktérů i pilotů Formule 1.Další podrobnosti o společnosti Bybit najdete na stránkách Bybit Press.S dotazy médií se můžete obracet na adresu media@bybit.comDalší informace najdete na adrese https://www.bybit.comAktuální informace můžete sledovat prostřednictvím komunit a sociálních sítí společnosti Bybit:Discord | Facebook | Instagram | LinkedIn | Reddit | Telegram | TikTok | X (Twitter) | YoutubeFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2355965/Bybit_Unveils_Enhanced_Flexible_Savings_Integrated_Lending_Features.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2267288/Logo.jpg PROTEXT 

Čas načtení: 2024-03-15 08:10:00

Cerebras a G42 zahajují stavbu AI superpočítače Condor Galaxy 3 s výkonem 8 exaFLOPS

Sunnyvale (Kalifornie) 15. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Condor Galaxy 3 se 64 systémy Cerebras CS-3 slibuje dvojnásobný výkon při stejné spotřebě energie a nákladechSpolečnost Cerebras Systems, průkopník v oblasti akcelerace generativní umělé inteligence, a přední technologická holdingová skupina G42 se sídlem v Abú Zabí dnes společně oznámily stavbu Condor Galaxy 3 (CG-3), třetího clusteru ze své konstelace AI superpočítačů Condor Galaxy. Condor Galaxy 3 obsahuje 64 nově představených systémů CS-3 z dílny společnosti Cerebras využívajících nejrychlejší AI čip na trhu Wafer-Scale Engine 3 (WSE-3) a nabídne 8 exaFLOPS AI s 58 miliony jader optimalizovaných pro umělou inteligenci.Strategické partnerství společností Cerebras a G42 dosud přineslo 8 exaFLOPS výkonu AI superpočítače prostřednictvím modelů Condor Galaxy 1 a Condor Galaxy 2, které se oba řadí k největším AI superpočítačům na světě. Condor Galaxy 3, který se nachází v texaském Dallasu, zvyšuje současný celkový výkon sítě Condor Galaxy na 16 exaFLOPS.„Prostřednictvím Condor Galaxy 3 pokračujeme v realizaci naší společné vize transformace globálního inventáře výpočetní techniky AI díky vývoji největších a nejrychlejších AI superpočítačů na světě," uvedl technický ředitel skupiny G42 Kiril Evtimov. „Stávající síť Condor Galaxy vytrénovala některé z nejlepších open-source modelů v odvětví, které si stáhly desítky tisíc uživatelů. Se zdvojnásobením kapacity na 16 exaFLOPS se těšíme na další vlnu inovací, kterou superpočítače Condor Galaxy umožní."Srdcem Condor Galaxy 3 je 64 systémů Cerebras CS-3. Každý systém CS-3 využívá nový WSE-3 se 4 biliony tranzistorů a 900.000 jádry optimalizovanými pro AI. WSE-3, který vyrábí společnost TSMC na pětinanometrovém uzlu, poskytuje dvojnásobný výkon oproti předcházející generaci při zachování stejné spotřeby energie a ceny. WSE-3, vytvořený speciálně pro trénování největších modelů umělé inteligence v oboru, poskytuje ohromující vrcholový výkon AI 125 petaFLOPS na čip.„Jsme hrdí na to, že právě naše nově představené systémy CS-3 sehrají klíčovou roli v našem průkopnickém strategickém partnerství se společností G42," uvedl generální ředitel a spoluzakladatel společnosti Cerebras Andrew Feldman. „Condor Galaxy 3 a další následnické superpočítače budou dohromady poskytovat desítky exaFLOPS výpočetní kapacity pro umělou inteligenci. To představuje významný milník ve výpočetní technice pro umělou inteligenci, který přinese bezkonkurenční výpočetní výkon a efektivitu."Společnost Condor Galaxy vytrénovala nejmodernější, špičkové modely generativní AI včetně Jais-30B, Med42, Crystal-Coder-7B a BTLM-3B-8K. Jais 13B a Jais30B jsou nejlepší dvojjazyčné arabské modely na světě, které jsou nyní k dispozici prostřednictvím Azure Cloud. BTLM-3B-8K je špičkovým 3B modelem číslo jedna na HuggingFace, který nabízí výkon 7B parametrů v odlehčeném 3B parametrickém modelu pro inferenci. Med42, vyvinutý s M42 a Core42, je předním klinickým LLM (velkým jazykovým modelem), který byl za víkend vytrénován na Condor Galaxy 1 a překonává MedPaLM po stránce výkonu i přesnosti.Condor Galaxy 3 bude k dispozici ve druhém čtvrtletí roku 2024. Další informace o Condor Galaxy najdete na naší webové stránce.O společnosti Cerebras SystemsSpolečnost Cerebras Systems je tým průkopnických počítačových architektů a vědců, výzkumníků v oblasti hlubokého učení a inženýrů všech zaměření. Spojili jsme se, abychom urychlili generativní umělou inteligenci tím, že od základu vybudujeme novou třídu superpočítačů pro umělou inteligenci. Náš vlajkový produkt, systém CS-3, pracuje s největším a nejrychlejším procesorem AI na světě, naším Wafer-Scale Engine-3. CS-3 se rychle a snadno sdružují do clusterů pro vybudování největších světových AI superpočítačů, což znamená, že umístění modelů na superpočítačích je dokonale jednoduché, protože se vyhneme složitosti distribuovaných výpočtů. Řešení Cerebras používají k vývoji revolučních vlastních modelů a k trénování open-source modelů s miliony stažení přední korporace, výzkumné instituce i vlády. Řešení Cerebras jsou k dispozici prostřednictvím Cerebras Cloud a také přímo na místě. Další informace najdete na https://www.cerebras.net.O skupině G42G42 je globálním lídrem ve vývoji vizionářských schopností umělé inteligence pro lepší zítřek. Skupina G42, která se zrodila v Abú Zabí, dnes působí po celém světě a prosazuje umělou inteligenci jako mocnou sílu pro dobré účely. Její zaměstnanci neustále mění představy o tom, co technologie dokáže, a využívají progresivní myšlení a inovace k urychlení pokroku a řešení nejpalčivějších problémů společnosti.G42 spojuje síly s národy, korporacemi i jednotlivci, aby vytvořila infrastrukturu pro svět budoucnosti. Společnost G42 uskutečňuje exponenciální možnosti již dnes – od molekulární biologie po průzkum vesmíru a vše mezi tím.Další informace najdete na www.g42.ai.KontaktUlviyya Hasanzade, ředitelka firemní komunikaceulviyya.hasanzade@g42.aiFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2361801/Condor_Galaxy_3_AI_Supercomputer.jpg  

Čas načtení: 2024-04-18 11:00:00

Bugár o diskařské dynastii Aleknů: Mykolas překonal otce i světový rekord

Tahle litevská rodinka si hod diskem docela slušně podmanila. Začal to zkraje nového tisíciletí Virgilijus Alekna, dvojnásobný olympijský vítěz, dvojnásobný mistr světa i mistr Evropy. Dvoukilové náčiní poslal do vzdálenosti 73,88 metru a za světovým rekordem vrhače NDR Jürgena Schulta z roku 1986 zaostal o 20 centimetrů.

Čas načtení: 2024-05-13 13:05:06

Superpočítač Frontier nadále zůstává nejvýkonnějším superpočítačem na světě (TOP500 06/2024)

Byl aktualizován seznam 500 nejvýkonnějších superpočítačů na světě TOP500. Nejvýkonnějším superpočítačem nadále zůstává Frontier od HPE (Cray) s výkonem 1,206 exaFLOPS. Druhá Aurora má oproti loňsku přibližně dvojnásobný počet jader a dvojnásobný výkon: 1,012 exaFLOPS. Novým počítačem v první desítce je na 6. místě Alps. Novým českým počítačem v TOP500 je na 112. místě C24 ve Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Ostravská Karolina, GPU partition s výkonem 6,75 petaFLOPS klesla na 135. místo a Karolina, CPU partition na 338. místo. Další přehledy a statistiky na stránkách projektu.

Čas načtení: 2024-05-27 20:57:00

Nejšťastnější chlapec na světě odešel. Billa Waltona udolala rakovina

Po dlouhém boji s rakovinou zemřel Bill Walton, dvojnásobný šampion NBA a dvojnásobný vítěz mistrovství univerzitní NCAA. Bývalému americkému basketbalistovi, který byl v roce 1993 uveden do Síně slávy, bylo 71 let.

Čas načtení: 2024-07-15 16:06:40

Sťahuješ si z internetu eknihy a ďalší softvér? Daj si dvojnásobný pozor, šíri sa cez ne zákerný vírus!

Bezpečnostní analytici z Trellix si všimli v online priestore vzostup sofistikovaného malvéru ViperSoftX. Tento typ škodlivého malvéru je mimoriadne dobrý v infiltrácii do ... The post Sťahuješ si z internetu eknihy a ďalší softvér? Daj si dvojnásobný pozor, šíri sa cez ne zákerný vírus! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-07-29 12:55:58

WhatsAppu má závažnú bezpečnú slabinu: Než sa opraví, dávaj si dvojnásobný pozor na tieto prílohy

Bezpečnostní experti odhalili bezpečnostnú slabinu v najnovšej verzii aplikácie WhatsApp pre počítače s operačným systémom Windows, informuje Bleeping Computer. Cez túto slabinu môžu ... The post WhatsAppu má závažnú bezpečnú slabinu: Než sa opraví, dávaj si dvojnásobný pozor na tieto prílohy appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-07-29 12:55:58

WhatsApp má závažnú bezpečnú slabinu: Než sa opraví, dávaj si dvojnásobný pozor na tieto prílohy

Bezpečnostní experti odhalili bezpečnostnú slabinu v najnovšej verzii aplikácie WhatsApp pre počítače s operačným systémom Windows, informuje Bleeping Computer. Cez túto slabinu môžu ... The post WhatsApp má závažnú bezpečnú slabinu: Než sa opraví, dávaj si dvojnásobný pozor na tieto prílohy appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-07 16:00:00

Legendární čtvrtkař Moses: Věděl jsem, že když udělám správně svých třináct kroků, tak vyhraju

Edwin Moses je dodnes držitelem šestého nejlepšího času na trati 400 metrů překážek. Dvojnásobný olympijský vítěz a dvojnásobný mistr světa v letech 1977 až 1987 vyhrál celkem 122 závodů v řadě. A právě dokument o životě a odkazu legendy světové atletiky "Moses – 13 kroků" získal hlavní cenu na letošním Sportfilm festivalu v Liberci. "Je to velmi vzrušující a pro mě osobně velká čest, že jsme získali tuto cenu," uvedl devětašedesátiletý Moses v exkluzivním rozhovoru pro ČT sport.

Čas načtení: 2024-11-15 09:30:51

ČR prodala dluhopisy za 13,6 miliardy! Zájem investorů byl dvojnásobný

Ministerstvo financí ČR přilákalo ohromující zájem investorů, když nabídlo dluhopisy za 13,6 miliardy Kč. Poptávka více než dvojnásobně překonala nabídku a výnosy dosáhly až 4,36 %. Článek ČR prodala dluhopisy za 13,6 miliardy! Zájem investorů byl dvojnásobný z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-08-27 13:06:48

Petr Miklík (Kupi.cz): Letáky jsou dnes médiem, které má zákazníky bavit

Posledním srpnovým hostem v další epizodě podcastu Nejen o reklamě byl tentokrát Petr Miklík, který se posledních pět let věnuje uživatelské službě Kupi.cz. Petr začínal spolu s 15 kolegy v roce 2014 a dnes je jeho tým dvojnásobný. (Pokračování textu…)… Zdroj

Čas načtení: 2024-02-05 13:50:03

Grafiky RTX 20 a 30 dostaly modifikaci pro generování snímků, jako má RTX 40

Zapomeňte na výměnu grafiky, stačí instalovat modifikaci pro generování snímků a je tu skoro dvojnásobný nárůst výkonu. Framerate zdarma, no není to skvělé? Je to skvělé! Téměř.

Čas načtení: 2024-02-17 07:30:00

Slavii hrozí po skoro půlstoletí 2. liga. Tvrzník burcuje: Průšvih se nestane

Tradiční značka v ohrožení. Osud hokejové Slavie visí na vlásku, dvojnásobný český mistr z let 2003 a 2008 se může propadnout až do amatérské soutěže. V první lize zbývá do konce základní části už jen pět kol a sešívaní jsou předposlední, dva body od sestupu. Hodina pravdy je čeká v sobotu na ledě posledního Znojma.

Čas načtení: 2024-02-15 12:33:20

Výskyt legionelly je oproti loňskému lednu dvojnásobný. Jeden člověk zemřel

Legionelózou, onemocněním způsobeným bakteriemi legionelly, onemocnělo letos v lednu 44 lidí. Jeden z nich nákazu nepřežil, sdělil ČT Státní zdravotní ústav. Oproti loňskému lednu je nárůst více než dvojnásobný. Tehdy se legionelózou v celé republice nakazilo dvacet lidí.

Čas načtení: 2024-02-13 08:30:26

Zakázkový katamarán pro pilota F1

Že elektrický pohon začíná měnit i trh s jachtami dokazuje obliba supermoderních katamaránů značky Sunreef. Jeden z nich si v délce šedesáti stop nechal na zakázku postavit také pilot Formule 1 Fernando Alonso.     Dvojnásobný šampion Formule 1 ze Španělska si svou novou loď nemůže vynachválit a Alonso hned po jejím převzetí vyrazil s rodinou na prázdninovou

Čas načtení: 2021-04-21 19:58:50

Aleš Palán znovu radí Bohu, jak vylepšit svět

Spisovatel Aleš Palán si loni „odskočil“ od úspěšných knižních rozhovorů a vyrukoval s kapesní knížkou Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. S laskavým humorem v ní radí samotnému Stvořiteli, co by mohl zdokonalit. A nyní přišel s pokračováním Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp. Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímo čapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... „Je to ode mě hezké, že pokračuju. Když se už konečně našel někdo, komu je jasné, jak vylepšit svět, byla by škoda, aby si to nechával pro sebe,“ píše v úvodu svých dalších „zlepšováků“ Palán. „Mé nedávné rozhovory v knize Nevidím ani tmu jsou podle některých příliš vážné. Tahle kniha bude zase příliš veselá. V průměru je tedy vše úplně akorát.“   Ukázka z knihy Dobrá odpověď Ta anketa se jmenuje Dobrá kniha. Vychází každoročně už řadu let v Katolickém týdeníku; jde o obdobu Knihy roku známé z Lidových novin. Tam i tam hlasují oslovené osobnosti činné zejména v kultuře a vyzdvihují tři tituly vydané v uplynulém roce.      V Katolickém týdeníku vše organizuje můj kamarád Jan Paulas. Literátům, překladatelům, teologům a filozofům pokládá následující dotaz: „Které tři knihy vydané v minulém roce Vám udělaly největší radost?“ Tak nějak mimo soutěž se asi rozumí, že nikdo nebude hlasovat pro titul, který sám napsal, přeložil, editoval nebo který byl vydán v nakladatelství, kde pracuje. Nebudeme přece chválit vlastní peří, jsme skromní a skromnost nás zdobí.      Tak to fungovalo, dokud Honza jeden rok neoslovil mou další kamarádku Marii Svatošovou. Ano, to je ta lékařka, která v Česku založila hospice. Marie se s tím nepárala ani tentokrát, dala hlas jen jedné knize (to pravidla připouštějí) – a to své vlastní! Loni jednu knihu napsala, ta byla vydána a je to právě ona, která jí udělala největší radost.      V redakci ovšem vypuklo dilema, což berme jako eufemismus pro mírné zděšení. Mezi respondenty téhle ankety bývá dost autorů, ale všichni dosud poslušně hlasovali pro tituly napsané jinými autory. Kam by to došlo, kdyby lidi začali hlasovat sami pro sebe? Co ale s tím Mariiným hlasem? Ta její kniha je zajímavá, ano, hlasovalo pro ni i dost jiných, ale takhle to přece nejde. Nejlepší by bylo, kdyby to sama nějak změnila, ale jak jí to říct, aby se neurazila? Zapeklitá situace…      Kamarád Honza věděl, že se kamarádím i s Marií, tak se obrátil na mě, jestli bych to nezkusil nějak vyjednat. „Je to žinantní, ale vypadalo by to fakt blbě, kdyby paní doktorka hlasovala sama pro sebe. Mohl bys to s ní zkusit nějak opatrně probrat?“ hovořil ke mně pan redaktor. Já ale věděl, že opatrně našlapovat rozhodně nemusím. Marie je velmi přímý člověk, a je proto možné s ní hovořit zpříma. Věděl jsem, že to vezme v pohodě, rozhodně se neurazí.      Opravdu to tak bylo. „Aha! Tak ony tam nemají být vlastní knihy! Tak to beru zpět, pošlu ti mailem nějaké své zážitky z četby, doporučím ti několik skvělých knih. Ale když se mě redakce ptala, jaká kniha mi udělala největší radost, tak to prostě byla ta moje.“      Za pár hodin došel opravený tip a anketa Dobrá kniha byla zachráněna. A mně docvaklo, že spousta respondentů v mnoha předchozích ročnících soutěže zřejmě vůbec nepochopila zadání. Marie ho dost možná uslyšela jako první.      Pokud mi vyšla kniha, kterou jsem sám napsal, sám se s ní trápil a dal do ní kus Aleše, přece není možné, aby mi větší radost udělal ilustrovaný výbor Karafiátových Broučků?! Redakce se přece neptala na nejlepší knihu, ale na největší radost. A pokud to už někdo před Marií pochopil přesně a správně, odpověděl falešně: Přece nebudu hlasovat sám pro sebe, to by bylo trapné. Trochu radosti jsem měl přece i ze Starých pověstí beduínských, tak tam napíšu je.      Takhle se to pytlíkovalo léta, dokud Marie Svatošová neuslyšela přesně, na co se jí redakce ptá, a neodpověděla po pravdě. Ejhle člověk!      Ty, který rozumíš člověčí radosti, prosím tě právě o tohle. Slyšet jasně, co kdo říká, a nekontaminovat svou reakci konvencemi či obavami. Být schopen reagovat přímo a pravdivě, bez nejistot, že to může někomu připadat nevhodné. Jinak bychom přestali naslouchat a zapomněli, jaké je to, být sám sebou. Kvůli konvencím se přece člověk dobré odpovědi vzdát nesmí. Kvůli nikomu.   Žula nad zlato V životě jsem se naučil spoustu věcí, a drtivou většinu z nich jsem záhy zapomněl. Jsem tomu celkem rád. Škola, jak jsem ji zažil, byla na principu osvojování vědomostí a jejich následného zapomínání asi přímo založena – jinak si to neumím vysvětlit. Kantoři nás měli tedy správně zkoušet nejen z toho, co všechno víme, ale po úspěšném absolvování zkoušky taky proklepnout, jestli jsme to úspěšně zapomněli. „Jmenuj pět básnických sbírek Jarmily Glazarové. Víš, opravdu to víš? Tak to je s tebou nahnuté.“      Chápu, že u takových zkoušek by se dalo velmi snadno podvádět, člověk by ani nepotřeboval tahák, a tak by se neobešly, Vševědoucí, bez tvé laskavé přítomnosti za katedrou. Jen ty nám totiž vidíš až do ledvin. Možná ale nemáš pedagogické minimum, a tak to asi vázne na tomhle.      Zapomínání je totiž velmi ozdravný proces. Pokud si budeme celý život pamatovat nejen přesné datum bitvy u Thermopyl, ale třeba i to, jak se nám sousedovic kluci posmívali, když jsme dali omylem vlastní gól, nepůjde se nám životem právě snadno, poneseme toho s sebou zkrátka zbytečně moc.      Ideální by bylo, pokud by si člověk mohl vybrat, nač zapomenout a co si v kebuli podržet. Tady bys nám Ty, který si prý pamatuješ i to, co se teprve stane, mohl velmi prospět. Ne, že by ty Thermopyly současného člověka nějak ohrožovaly, pokud si je pamatuje, ale třeba tam zabírají místo pro něco aktuálnějšího. Ono je velmi snadné schovat se do historie. Říká se, že kdo ji nezná, je nucen prožít ji znovu, ale ten, kdo je v minulém lapen, je na tom velmi podobně, žije zkrátka včerejškem – a tím nemyslím zdaleka jen antiku, ale i ty soukromé bitvy v rodinách a vztazích, o kterých naštěstí alespoň ty učebnice mlčí.      Osobně si pamatuju spoustu věcí, které jsem nikdy v životě nepoužil. Třeba morseovku. Jednotlivé volací znaky umím, ale kdyby na mě někdo spustil tečky a čárky frekvencí strakapouda, nepochopil bych zhola nic. Morseovkově totiž čtu velmi pomalu. Naučil jsem se ji pomocí mnemotechnických pomůcek, tedy slov s příslušným počátečním písmenem a vhodně sestavenými krátkými a dlouhými slabikami. Znáte to taky: akát, blýskavice… Zrada přitom čeká hned u třetího písmena, u C. -.-. si zapamatujeme pomocí slova cílovníci. Budiž, viděl ale už někdo ze čtenářů cílovníka? Třeba jen dočista malého, úplného cílovníčka. A ví někdo, co je to herdek za profesi nebo koníčka? Je to snad někdo, kdo čeká v cíli? A proč to dělá? Je to opak startéra, který pouští závodníky na trať? Jsou to snad ti sympatičtí mladíci a mladice, kteří čekají na atletickém oválu na zpocené běžce s ručníky, lahví nějakého pitiva a pro vítěze navíc s kytkou? Nevím…      Čárka, tečka, čárka, tečka. Co s takovou vědomostí? Mohl bych si na procházkách vyťukávat morseovku na čelo, ale třeba by to někdo pochopil docela jinak. Nebo bych se mohl dát k námořníkům. Nejdřív bych se ale musel vyptat, jestli i tam užívání teček a čárek dávno nevyhynulo.      Další mou znalostí, která je mi úplně na nic, je rozpoznávání nerostů. Ty umím na jedničku i po letech, kdy jsme je probírali v biologii. Měli jsme v kabinetu krásné kousky těchto přírodnin (oproti zajícovi nemusely být ani vycpané) a já je rozeznal bez chybičky. Jak na to? Velmi snadno.      Žula je nahoře hezky hladká, ale na boku má dvě ostré hrany, trochu jako kamenné růžky. Rula je placatá a uprostřed má prohlubeň, že by do ní šla nalít trocha vody. Ortorulu bych poznal už z dálky: vypadá jako malá pyramida, jen rohy má zaoblené, celá je trochu zdrclá, Cheopsovi by se nelíbila, ale mně postačuje. Ano, takhle jsem se to naučil. Jednotlivé exponáty, ze kterých nás zkoušeli, jsem se nabifloval podle jejich tvarů.      Umím to dodnes skvěle, ale je mi to k ničemu. Zejména v posledních letech chodím do přírody poměrně často, ale nikdy jsem o žulu nezavadil, rulu nezahlédl a ortorula, která je tak nápadná, snad dokonce mezitím úplně vymizela. Je to škoda, umím rozpoznat spoustu nerostů, ale jsou zřejmě tak vzácné, že na ně nikdy nenarazím. Asi jako zlato, možná ještě víc. Všude se přitom válí spousta šutrů neznámých tvarů a velikostí, kdo ví, jestli o nich vědci vůbec vědí, možná to budou úplně nové druhy.      Naučil jsem se tím netrápit, ale přece jen: Buď mi, Stvořiteli přírodnin, tyhle zbytečnosti vymaž z paměti a nahraď je třeba slovíčky z němčiny, nebo to vezmi za druhý konec a žulu mi ukaž. Prostě zase nějakou stvoř! Planeta to určitě ještě unese. Mohl bys stvořit i ty cílovníky, pokud to tedy nejsou ti zachmuření chlapíci, kteří čekají s ručníkem v cíli toho největšího závodu zvaného život, ty mi prosím ještě neukazuj.      Mimochodem, Bože: Co je to ta blýskavice?   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět a kniha rozhovorů s šesti ženami o nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, Nevidím ani tmu.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 15:07:12

Česká televize točí Chataře. Rodinný seriál o lidech, kteří chtějí pohodu, i kdyby je to mělo stát život

V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři. Do chatové osady Záhoří jezdili už jejich dědové, rodiče a budou do ní jezdit i jejich děti. Platí tu neměnná pravidla a tradice. Přesto, že svět se mezitím změnil. Někdo zbohatl, někdo naopak. Stali se z nich pravičáci i levičáci, Pražáci i Moraváci, liberálové i milovníci tradičních hodnot. Vzdálili se sobě na hony. Neshodli by se v práci, u televizního programu ani u voleb. Především proto, že by se vůbec nepotkali. Každý totiž žije ve své sociální bublině. Podle toho to ostatně od pátku do neděle v osadě vypadá.  „Mě baví, že na chatě se potkají lidi z různých sociálních vrstev. Mohou mít úplně odlišnou práci, jiné vzdělání, příjmy, jsou tu voliči všech stran – jenže na chatě je to prostě jedno. Tedy většinou. Ostatně seriál charakterizujeme sloganem: Tady bude pohoda, i kdyby nás to mělo stát život!“ říká kreativní producent Josef Viewegh a prozrazuje: „Trochu zvláštní na projektu bylo, že Petr Kolečko sám nikdy nechatařil. Ale naštěstí je jednou z hlavních postav ajťák, takový mimoň, přes kterého ostatní chataře nahlížíme. Samozřejmě, že si chataření postupně zamiluje. No a to samé se stalo Kolečkovi, letos má chatu pronajatou na celé léto, stal se z něj normálně chatař.“ „Hraju Davida Srovnala. Ajťáka, programátora z Prahy. Manželka Ivana nám pronajala na sezónu chatu, abych prý přišel na jiné myšlenky a abychom mohli být v přírodě, v lese, u vody, u potoka, rozdělat si oheň v krbu a hlavně zažít tu chatařskou pohodu. David k tomu všemu moc vztah nemá, dělá to vlastně kvůli Ivaně,” říká ke své nové roli Martin Myšička. Další chatařkou je Helena Rubalová. „Je to manželka Milana Rubala, což se dá říci, že je také její veliká charakteristika. Kadeřnice a trochu i kosmetička z Jihlavy, která umí velmi dobře ovlivňovat chod místní osady, aniž by si toho kdokoliv všiml,” komentuje svou postavu Petra Nesvačilová. Rodina Južanova má zase velké tajemství před ostatními chataři. „Divák tajemství od začátku zná a humor pramení z toho, jak úporně rodina tajemství střeží. Južanovi jsou jako jediní z Moravy, přísně katolická rodina a ve vztazích k ostatním vzorkům společenství tak dochází k řadě vtipných momentů, až na hraně žánru komedie a tragédie,” říká Igor Bareš. Všechny scény třináctidílného rodinného seriálu s množstvím situačního slovního humoru se až do října natáčí v chatové osadě v Nižboru u rybníků. Filmaři využívají tamní přírodu, včetně nedaleké Berounky. „Doháníme několikatýdenní skluz. Musíme dotočit, než napadne sníh. Letnímu počasí se musíme přizpůsobit, rozhodně ho netvoříme, tak leda si můžeme pokropit okno vodou. Déšť točíme, když prší, na soumrak si počkáme, až zapadne slunko. Natáčecí plán bude holt o trochu pružnější, nějak tím prokličkujeme,“ uzavírá režisér Radek Bajgar. {loadmodule mod_tags_similar,Související}