EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <img src="https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/perak-a-armada-porazenych-11/MjAweDEzNC9jZW50ZXIvbWlkZGxlL3NtYXJ0L2ZpbHRlcnM6cXVhbGl0eSg4NSk6Zm9jYWwoMTUzeDI3OjI1MHgxNDcpL2ltZw/9340753.jpg?v=0&st=o57qUEImBJklSYDMXjQmKTL-yk-SktEAiJW2Tv7TWUg&ts=1600812000&e=0">
Čas načtení: 2024-07-18 15:18:00
\nČas načtení: 2024-08-05 15:32:00
\nČas načtení: 2024-09-02 15:23:00
\nČas načtení: 2024-09-11 13:59:00
\nČas načtení: 2024-09-23 14:42:00
\nČas načtení: 2024-10-08 15:37:00
\nČas načtení: 2024-10-21 16:35:00
\nČas načtení: 2024-10-21 16:35:00
\nČas načtení: 2024-11-09 11:35:00
\nČas načtení: 2024-11-21 13:38:00
\nČas načtení: 2024-03-23 16:06:51
Jak Nvidia ovlivňuje burzu: Partnerství s ní rozhoduje o vítězích a poražených!
Během týdne proběhla AI konference GTC pořádaná Nvidií. Stačilo, aby její šéf ve svých proslovech jen mrknul na zástupce nějaké firmy a její akcie letěly nahoru. Článek Jak Nvidia ovlivňuje burzu: Partnerství s ní rozhoduje o vítězích a poražených! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2009-04-08 00:00:00
Transformers: Pomsta poražených
FilmTransformers: Pomsta poražených je pokračováním úspěšné řady Transformers, jejíž prvotní film byl natočen v roce 2007. Tento sci-fi akční film přijde brzy do kin a producenti slibují, že se opravdu máme na co těšit...
Čas načtení: 2021-06-22 08:53:26
Národní muzeum představuje poprvé v historii unikátní prapor z bitvy na Bílé hoře
U příležitosti výročí popravy 27 českých pánů prezentuje Národní muzeum vůbec poprvé prapor, který byl přímou součástí bitvy na Bílé hoře. Tento originál mohou návštěvníci díky spolupráci s italskými partnery vidět v Muzejním komplexu Národního muzea ve výstavě 1620. Cesta na Horu až do konce září letošního roku. Na straně habsburského císaře Ferdinanda II. stála na Bílé hoře 8. 11. 1620 dvě silná vojska – samotné císařské vojsko a dále vojsko Katolické ligy Maxmiliána Bavorského. Výstava 1620. Cesta na Horu prezentuje návštěvníkům unikátní autentický prapor císařské armády, který byl přítomen v bitvě samotné a jde o prapor císařské části spojené armády s habsburským erbem. Příběh praporu je unikátní i díky tomu, že se stal významným předmětem v kostele P. Marie Vítězné v Římě. Ten byl zasvěcen P. Marii Vítězné právě na počest vítězství na Bílé hoře. Nástropní freska kostela znázorňuje triumf Panny Marie Vítězné v této bitvě a pokoření protestantů v podobě ďáblů. V kostele je také freska Vjezd vítězného katolického vojska z Bílé hory do Prahy. V sakristii kostela pak visí cyklus čtyř rozměrných obrazů zachycujících bitvu na Bílé hoře ve čtyřech fázích – jde o fiktivní vyobrazení bitvy i Prahy. Dále jsou zde portréty vítězů Maxmiliána Bavorského i císaře Ferdinanda II. a ve vitrínách jsou jako autentické artefakty uloženy právě korouhve poražených i vítězných pluků z bitvy. A právě jeden z praporů habsburského vojska poprvé po 400 letech Národní muzeum vystavuje také v Praze. Ve spolupráci s italskými partnery se jej podařilo restaurovat a uchovat tak pro další staletí. Tento originální prapor je součástí výstavy 1620. Cesta na Horu, která se odehrává ve dvou sálech Nové budovy Národního muzea. Téma Bílé hory zpracovává ve dvou rovinách – pohledem na dobovou situaci, a to zejména mezi léty 1618–1621 v kontextu předchozího vývoje rudolfinské doby a také následných událostí třicetileté války, a pohledem na tzv. druhý život Bílé hory, který se vytváří brzy po samotných událostech, zejména mezi českým nekatolickým exilem, a který žije i dále, zvláště v národním příběhu 19. a 20. století. Kromě již zmíněného originálního praporu si návštěvníci této výstavy prohlédnou také například fiktivní meč kata Mydláře z 19. století, originál hlavy P. Marie ze sochy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebo modely děl architektů a výtvarníků, jako jsou Bílek či Sucharda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26
Článek 16, který nakonec nebyl
O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-13 05:08:39
Hanebné pražské přepisování dějin
Česká veřejnoprávní média a s nimi spojení politici mají svůj způsob práce zapsán v memech (a v genetickém výběru redaktorů) už z doby tzv. druhé Československé republiky. Podlézavost vůči protektorům (bez ohledu na jejich momentální destinaci), okázalá nenávist vůči jejich současným protivníkům, nadřazený a vychovatelský přístup vůči divákům, posluchačům a čtenářům. Dědičnost zachází do takových detailů, že vztah ke dvěma posledním prezidentům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, (i používaná rétorika) nápadně připomíná vyjadřování druhorepublikových a protektorátních médií o Edvardu Benešovi. Inu, zvyk je železná košile. Jejich další geneticky podmíněnou vlastností představuje návyk plnit ideologická zadání kampaněmi, které zcela zaplní éter a noviny, což už také má nepřetržitou tradici dlouhou přes osmdesát let. Proto jsme byli od léta loňského roku systematicky připravováni na to, že letošní 75. výročí osvobození Československa bude znamenat zásadní změnu v náhledu na historii. V předstihu nám to předvedla Česká televize, která již 10. června 2019 v den vypálení Lidic přinesla v pořadu Reportéři ČT příspěvek o udání v předvečer tragédie. S podtextem – všechno bylo jinak, nešlo o žádné nevinné mučedníky. Zavinili si to sami. Chyběl jen povzdech: chudáci Němci. Proto se v létě naplno rozhořel boj se symboly. První na řadě byla socha maršála Koněva na Praze 6. Vidím dva hlavní důvody, proč se terčem snah o revizi historie roku 1945 stal právě tento památník z roku 1980. Na pražském šestém obvodě je už málo volných parcel, které by se daly využít třeba pro výstavbu podzemních garáží, a maršálova socha tomuto záměru překážela. Druhý důvod je také docela logický – za každým nekalým záměrem musí stát člověk, který má v této věci silnou osobní motivaci. V tomto případě šlo o starší paní ruské národnosti, shodou okolností obdivovatelku válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze, který velel nacistickým ruským kozáckým jednotkám v Jugoslávii. Maršálu I. S. Koněvovi při demonstracích a vandalských útocích mimo jiné vytýkali činnost jednotek SMERŠ v roce 1945 v Československu, které zatkly a odvlekly ruské emigranty. Zejména ty, co se angažovali na straně hitlerovského Německa. Pravda, spory o maršála se vedly několik let, doprovázely je „tabulkové války“, kdy jednu sundali ze staroměstské radnice, jiné dvě přidali k soše. Panu starostovi městské části Praha 6 Ondřeji Kolářovi tyto taškařice vydržely do dalšího volebního období. Zlom přišel vloni po 21. srpnu, kdy po dalším útoku „neznámých vandalů“ se zastupitelstvo rozhodlo pomníku zbavit. V kontextu dalších událostí se zdá, že šlo o začátek širší koordinované akce, již zaměřené k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Československa a skončení II. světové války. Na pomníkovou válku Prahy 6, která vynesla Ondřejovi Kolářovi z ruské strany označení místní gauleiter (nacistický župní vedoucí), plynule navázal starosta Řeporyjí Pavel Novotný se svým záměrem postavení pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády – vlasovcům) v Řeporyjích. Přišla pochopitelná reakce z ruské strany, následovalo vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi, které muselo ruské diváky přesvědčit o tom, že v členských zemích NATO se dostali k moci rusofobové, kreténi a sexuální zvrhlíci (tak nějak to shrnul Vladimir Žirinovskij). Pavel Novotný přitvrdil a slíbil, že pověsí ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pirátský primátor Prahy Zdeněk Hřib se nenechal zahanbit. Nejprve odmítl vrátit Koněvovu pamětní desku na budovu radnice, pak vypověděl nedávno podepsanou smlouvu mezi Prahou a Pekingem a začal chystat přejmenování náměstí Pod kaštany. Komunální politici se ve svých snahách o vyostření vztahů s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou mohli opřít o neskrývanou podporu ze strany veřejnoprávních médií a českého ministerstva zahraničí. Ostatní členy vlády paralyzovala hrozba další demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Pandemie koronaviru další vlnu provokací (po přejmenování náměstí Pod kaštany) výrazně přibrzdila. Na straně protiruských aktivistů navíc vládlo jisté rozčarování, protože RF na rozdíl od ČLR na kroky samosprávy nereagovala. Proto musel starosta Prahy 6 přitvrdit. Svolal noční zastupitelstvo a 3. dubna nechal sochu maršála Koněva demontovat a uložit do depozitáře. Doprovodil to rádoby vtipnou poznámkou o nenošení roušky. Odpůrce odstranění sochy nazval spodinou. Nevědomky tak potvrdil slova bývalého ruského ministra kultury Medinského, který jej označil za nacistického gauleitera. V sovětských (ale také amerických) válečných filmech podobnými žertíky esesáci komentovali popravy partyzánů. Označování druhých za podlidi k tomu patřilo. Očekávaná ruská reakce se konečně dostavila. Má podobu nového zákona (okopírovaného z legislativy USA), který umožňuje ruským orgánům činným v trestním řízení trestné činy hanobení památek vojenské slávy Ruska spáchané v zahraničí stíhat. Zdá se, že dejvická demontáž pomníku byla onou poslední kapkou, která k přijetí zákona vedla. Dá se proto předpokládat, že snaha literu zákona naplnit bude enormní. V době, kdy hlavním principem mezinárodního práva je právo silnějšího (a použití síly), členům zastupitelstva hlasujícím na nočním zasedání pro demontáž památníku to v budoucnu nejspíš ohrozí kvalitu jejich životů. Pokud jde o Řeporyje a starostu Pavla Novotného s jeho plánem pomníku vojákům Ruské osvobozenecké armády, teoreticky může narazit na problém z nečekané strany. Ten souvisí s minulostí jejich velitele Sergeje Buňačenka a jeho mužů. Objektivně vzato, proti Rudé armádě během II. světové války bojovali jen v březnu 1945 někde na Odře, a to necelý den. Předtím se většinou zúčastnili jen represí civilního obyvatelstva během protipartyzánských operací v Bělorusku, na Ukrajině a v Polsku, včetně Varšavy. S jedinou výjimkou – tou bylo nasazení na západní frontě v Normandii, kde Buňačenkovi muži zdrželi po vylodění postup Američanů téměř o dva měsíce a způsobili jim těžké ztráty. Tento faktor rozhodl, že generála a jeho muže Američané vydali Sovětům, přes jejich nesporné zásluhy v Praze. Takže řeporyjský pomník bude postaven na počest příslušníků SS, válečných zločinců a hrdinných bojovníků proti spojenecké invazi v Normandii. Pan starosta Novotný se zřejmě chce dodatečně symbolicky přidat na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše. Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z univerzit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Hahnová v roce 2015. (K tématu viz strana 6 tohoto vydání Literárních novin.) Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence. Snaha odhalit první československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Naopak popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. Poprvé to zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy. Takže poselství, které nám postupně vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa, nakonec bude znít přibližně takto: Nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. A kdo toto nechápe, patří do pravicové nebo levicové spodiny, nebo je rovnou agent Kremlu. Toto poselství našich pokrokářů jim bude komplikovat přístup Ruské federace, která už začala vůči ČR postupovat recipročně. Tak jako se nikdy nepodařilo dopadnout vandaly, kteří poškozovali sochu maršála Koněva, nikdy se nevyšetří útoky na naše zastupitelské úřady v Rusku. Dá se očekávat mezinárodní zatykač na starostu Koláře a další členy zastupitelstva Prahy 6, včetně snahy ho realizovat. Nemohu vyloučit, že se situace vyhrotí natolik, že česká vláda bude muset změnit svůj dosavadní alibistický postoj a konečně reagovat na porušování práva ze strany samospráv. Skandál s pomníky se projeví i ve výsledcích podzimních voleb. Doba roušková se zdánlivě hodí k prosazování revizionistického pohledu na dějiny a plíživé rehabilitace nacismu, neb my všichni (kromě médií) máme náhubky a nemůžeme odporovat. Až je konečně sundáme, měli bychom využít všechny možnosti, jak vysvětlit podrazákům a zákeřníkům, že některé věci si mohli dovolit jen jednou. A víckrát ne. {/mprestriction} Jaroslav Bašta (*1948 v Plzni) je český politik a diplomat, původním povoláním archeolog, za normalizace disident a signatář Charty 77. Byl ve vězení a po propuštění pracoval jako dělník a technik. V osmdesátých letech byl také vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků v prestižních československých i německých časopisech. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele tajné služby a dva roky vedl lustrační komisi federálního ministerstva vnitra. V letech 1998–2000 byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, 2000–2005 velvyslancem v Rusku, 2007–2010 velvyslancem na Ukrajině. Členem ČSSD se stal v roce 1994, v roce 2019 ze strany vystoupil.
Čas načtení: 2020-04-24 09:30:56
Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení. „Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním. Jak to skončí? Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí. Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky. Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami. Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy. Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců. Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti. Hrdinové a ziskuchtivci Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život. Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu. Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních. Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah. Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním. Obecný zájem především Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim. Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví. Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu. Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům. Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti. Z italštiny přeložil Antonín Kosík. Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-31 07:21:44
Radkin Honzák: Lidský mozek je vůl!
Stále častěji se mluví o blížící se katastrofě – politické, ekologické, sociální, demografické. O špatné zprávy není nouze. Kde vzít v jejich záplavě naději? O ní především jsme hovořili s psychiatrem Radkinem Honzákem. Jsme na tom špatně? Proč bychom měli být? Klimatická katastrofa se blíží, už dokonce i dítě je prý zátěž pro planetu – možná bychom si ho měli odpustit. Možná bychom měli především přemýšlet o tom, co z toho, co se říká, je reflexe doby, a co politický žvást. Pamatuju si, že když byl v roce 1999 objeven mayský kalendář a bylo zjištěno, že končí, okamžitě se začaly vést chiliastické řeči o konci světa. A teď, po dvaceti letech, spolu pořád ještě mluvíme, takže bych to neviděl tak černě. Naše doba… …Zygmunt Bauman, který už bohužel nežije, nazval naši dobu dobou tekutou, a to z toho důvodu, že stejně jako tekutina nabude libovolné formy podle toho, do čeho ji nalijete, tak se i naše doba nalévá do nejrozmanitějších forem – podle toho, jak se to komu hodí a jakou upřednostňuje politickou agendu. Do konce osmnáctého století bylo rozumem epochy náboženství a poté, co pánaboha zakázali, byla na trůn vynesena věda. Jenže i ta teď dostává jeden úder za druhým, často dobře mířený, a tak tu máme dobu postmoderní. Takže si můžete vybrat a věřit, čemu chcete – vsjó ravnó… Nezpochybnitelná fakta zmizela? Z povrchu. Takže jsou? Několik nesporných faktů zůstává. Například to, že člověk je svého druhu zvíře, je fakt. Já člověka nemíním zoomorfizovat, i když až budu ředitel zeměkoule, udělám zoologickou zahradu, kde bude v několika klecích umístěn Homo sapiens sapiens… Chci jen říct, že člověk je živočich a jako živočich má určité potřeby, označme je za potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální. Jaké má slon spirituální potřeby? Nepodceňujte slony! Sloni pohřbívají své mrtvé. Nejprve se svého umírajícího druha pokusí oživit, a když to nejde, rozloučí se s ním, přikryjí ho listím a na jeho hrob se vrací. Je to hezký rituál. Každý živočich, který má vědomí konečnosti, se začne ptát po smyslu, začne cosi hledat. Šimpanzi mají posvátné stromy, delfíni se oslovují jmény… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kteří další živočichové mají vědomí svého já? Třeba kočka. Kočka se pozná v zrcadle? Zcela bezpečně – a když na něm uděláte šmouhu, a ona ji v tom zrcadle uvidí, bude se ji snažit vypucovat. Kočky mají mimochodem daleko větší já než psi. Psi se v zrcadle nepoznají? Pes se někdy pozná, někdy ne. Je hraniční případ. (smích) Něco takového. Vraťme se k lidem… …přistála mi teď na stole úplně nová studie o vývoji lidského mozku od tří do třiadvaceti let. Je v ní i srovnání s makaky a dalšími primáty – to abychom nezůstali jenom u člověka, to se mi nechce –, a ti vědci zjistili, že například s tím makakem máme analogickou zrakovou dráhu a v průběhu našeho vývoje od tří do třiadvaceti s tím moc neuděláme, moc se na tom už nezmění, zatímco dráhy, které obstarávají exekutivní funkce, těmi jsou například plánování nebo brzdění určitých impulsů, se u člověka v těch samých letech rozvíjejí přímo zběsile, a to, jak dalece se rozvinou, záleží na tom, jak moc je mozek dítěte trénován. Ale zpět k potřebám. Biologické potřeby jsou dnes syceny na maximum. Sice se říká leccos, ale dnes musíte vynaložit opravdu velkou práci, abyste žil v chudobě. Přesto má mnoho lidí pocit, že se naše doba nalévá do dost nebezpečné formy. Strašení je výborné politikum, skvělá zbraň! Uvědomme si, že amygdala, což je mozkové jádro, které se jmenuje podle toho, že se podobá mandli, a které nás spojuje už s dinosaury, obsahuje jen dvě emoce – strach a vztek. Jakmile se dítě narodí, už se zajímá o to, má-li se bát, nebo ne. Od šesti neděl se už dokáže vztekat. Vztek není agrese, vztek je příprava k agresi, stejně jako je strach příprava k útěku. Takže amygdala je to první, co funguje. Když ale nám dvěma, a my už děti nejsme, řeknou, že u vchodu kavárny (sedíme v jedné pražské kavárně) je bomba, tak my sice taky dostaneme strach, máme přece amygdalu, ale máme i fungující prefrontální kortex, a ten nám řekne, že můžeme odejít i jinudy než vchodem, a tím se možná i zachránit. U malého dítěte, u kterého je část mozku, která nalézá řešení, nezralá a nezkušená, by ji v prvních třech letech měli suplovat rodiče, a to oba rodiče. Brzká školka je nesmysl? První dva roky doma jsou bez diskuze. Proč vlastně ti výzkumníci, kteří napsali vámi zmiňovanou studii o vývoji mozku od tří do třiadvaceti let, začali svůj výzkum ve třech letech věku dítěte? Protože tehdy nastává první zrání mozku, jeho první maturace. Co to znamená? Že se dítě totálně změní. Přijdou mikroglie, které do nervového systému jinak nepatří – přijdou z mezodermu –, vytáhnou nůžky a dojde k prostříhání. To si nedělám tak úplně legraci, skutečně se tomu říká pruning. Co stříhají? Spoje. Dítě se do tří let naučí strašnou spoustu věcí, které by, pokud by nebyly odstraněny, způsobily předimenzovanost jeho mozku. Představte si to asi tak, že do tří let nastřádáte knihovnu, a pak tu knihovnu vyhodíte a necháte si z každé knihy jen obsah. Dítěti ze všeho, co mělo, zůstane po prvních třech letech buď pocit bezpečí, anebo nebezpečí, a pokud nebezpečí, půjde světem hůře… Dítě ve třech letech začne fungovat jinak. Do té doby je v podstatě závislým, byť dobře naprogramovaným jedincem. Dobře naprogramovaným k čemu? K postrkování rodičovské figury. Je známo, že v šesti nedělích se dítě směje na matku, i když je slepé. Proč? Protože úsměv vzbuzuje sympatii. Co se stane po těch prvních třech letech? Dítě začne experimentovat. Mezi třemi a šesti lety se rodí pokoušení se o samostatnost, a taky morálka, a v šesti letech mozek maturuje podruhé. Začne produkovat dospělou elektroencefalografickou aktivitu, což je koneckonců důvod, proč většina kultur posílá šestileté děti do škol. Dítě v tomto věku už začíná myslet dospěle, zatímco do šesti let myslí magicky. Tam je stále ještě možné kouzelným proutkem tu horu rozpůlit… V šesti letech v jistém smyslu „vypadne“ z rodiny a začne poznávat jiné autority než rodiče – uvědomme si, že ty školkové tety ještě příliš autoritami nejsou, spíš jsou to maminy, zatímco kantoři už autority jsou, nebo by jimi alespoň měli být. K tomu přidejte soupeření na souřadné rovině. Kolem dvanácti třinácti nastává bombardování hormony a mozek současně maturuje potřetí, a to až do jednadvaceti či třiadvaceti let. Teprve tehdy je hotov. Pak už se mozek nevyvíjí? Nedávno jsem se dozvěděl o práci, která mě mimochodem velice těší, protože říká, že i v devátém deceniu dorůstají nové neurony v hipokampu. To zní slibně. (smích) Do sta let to asi bude ještě dobré. Reaguje společnost na vývoj mozku dítěte správně? Mají být například děti v šesti letech odeslány do škol? Mají být odeslány někam, kde se začnou otloukat samy. Teď jsou populární základní školy, kde se neznámkuje, kde třeba děti ani nesedí za stolem, kde po určitou dobu ještě pokračuje školkovské prostředí… …já vám něco řeknu, my máme jeden takový termín, a ten zní hranice, a pokud o nich dítě ve formativních letech nedostane povědomí, vyraší v něm velice nabubřelé narcistické ego, které ve střetu s realitou bude mít veliký problém. Narcismus není pýcha, narcismus je jalová pýcha. Narcis miluje sebeobraz, který nemá pod kontrolou a který lze snadno zničit. Přibývá narcismu ve společnosti? Za poslední půlstoletí je ho více asi o čtyřicet procent – nemluvím o nás, mluvím o planetě. To ho lze takto měřit? Zkoušejí to. Já tomu sice tak úplně nevěřím, ale věřím tomu, že na tom něco je. Vraťme se ještě jednou k lidským potřebám a jejich sycení. Biologické potřeby máme, jak už jsem řekl, sycené. Musí tu být určité úsilí, aby se člověk dostal do exekuce. Čím to tedy je, že jich je tolik? Tím, že lidé vyvíjejí neskutečné úsilí si exekuci vysloužit a domnívají se, že se o ně má někdo postarat. Mluvil jste ještě o jiných potřebách než o biologických, a sice o potřebách psychologických, sociálních… …a s jejich sycením je problém, protože k tomu potřebujete mezilidský kontakt, který se dnes rozpadá. Přes všechny nové komunikační prostředky ubývá normální komunikace. Všechna ta elektronická hejblata navíc umožňují rozvoj narcismu, protože na těch faceboocích se můžete vykreslit, jak chcete. Lidský mozek je vůl! Mozek dostane na Facebooku desetkrát „like“, a on to bere vážně. Co přesně znamená, že to bere vážně? Že cákne neboli špricne dopamin do nucleus accumbens. Pro mozek je „like“ skutečná pochvala, i když je to neskutečná blbost. V interpersonálním vztahu jsme více chráněni. Nepodaří se nám při něm tak snadno nabubřet, protože máme na čele zrcadlové buňky, takže vidíme, jak náš partner v komunikaci reaguje, a nemůžeme se spokojit s laciným palcem nahoru nebo jen tím, co říká. Není náš systém nemocný, když se všechna ta elektronická hejblata tak rozmáhají? Je! A pak je tu taky jeden další totální nesmysl, kterému se říká permisivní výchova. To jsou všechny ty řeči jako: Je třeba počkat, až si to dítě uvědomí samo! Nenuťte ho! Víte, čím je permisivní výchova ve skutečnosti? Je neochotou rodičů handrkovat se s dítětem. To, čemu se říká liberální výchova… …je totální kravina. Dítě vychovávané takzvaně liberálně ve světě zabloudí, dostane rány a zjistí, že svět je zlé místo. Třeba svět opravdu je zlým místem. Všechny civilizace své mýty dosud stavěly na tom, že existuje zlo, ale i dobro… A víte, co je zajímavé? Vědci zjistili, že dokonce i bakterie, které nejsou takříkajíc darwinisticky průrazné, poněvadž jsou ochotné udělat ve své kolonii místo pro slabé, mají daleko větší viabilitu než agresivně-asertivní bakterie. Čemu tedy podle vás dává život přednost? Řekl bych, že se právě dostáváme ke spirituální potřebě, kterou člověk potřebuje sytit… (smích) A tu není třeba hledat v nějaké nadzemské rovině. Spirituální rovina je smysl života a smysl života se dá vztáhnout do tří podstatných věcí, kterými jsou komunikace, porozumění světu a nabídnutí pomoci tam, kde ji mohu nabídnout a kde je jí třeba. Tato triáda stačí k tomu, abych měl naplněný život. Teď jste popsal starý dobrý svět včerejška. Počkat, proč bychom ho nemohli mít i zítra? Protože ho rozvrátila ta elektronická hejblata, o kterých jste mluvil. Heidegger říkal už někdy v roce 1967, že se člověk mýlí, když říká, že zvládl technologie… Vraťme se ale na úplný začátek. Máme přání a potřeby; to říkal už Aristoteles. Potřeby jsou základ, musí být syceny. Přání jsou takové ty řeči typu: Potřebuju mercedes! Starou belu potřebuju! Já potřebuju lidi. I psychopaty? Všechny sociální druhy musí mít určitou strukturu, takže u všech druhů, jsou-li sociální, jsou i psychopati. I myši mají své myší psychopaty. Je jedna krásná, už asi čtyřicet nebo padesát let stará studie o tlupě šimpanzů, která konstatuje, že – antropomorficky řečeno – šimpanzí král má jako hlavní řídící molekulu noradrenalin, šimpanzí šlechtici, tedy ti jedinci, kteří mají ambici dostat se na trůn, jedou na adrenalin a ten zbytek, proletariát, jede na kortikoidy čili na stresové hormony poražených. Takže ředitel je úplně jiný člověk než jeho zaměstnanec… …z biologického hlediska – z biologického hlediska! Ještě mi ale dovolte krátce vrátit se ke spirituálním potřebám. Všimněte si – a to mám moc rád – tradičního výkřiku, že jsme nejateističtější společnost, a že spirituální potřeby uspokojovat tudíž nepotřebujeme; vždyť je řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě! Není to blbé řešení? Vy se stále vracíte k tomu, že materiálně jsme na tom skvěle, ale duchovně mizerně. Duchovně pod psa. Jsme-li v takovém stavu, možná nejsme zralí na demokracii, na to, abychom si vládli sami. Co nám ukázal Milgramův pokus? Že dvě třetiny našich bližních potřebují autoritu. Jsou ochotni podlehnout jakékoli autoritě a dělat věci, které by je v životě ani nenapadly. Jinak řečeno, máme tu dvoutřetinovou většinu, která podlehne autoritě psychopata, kterých je kolem jednoho procenta. To je docela dobrý argument proti demokracii. Otázka je, kde vzít osvíceného monarchu? Platón je navrhoval pěstit. (smích) Dnes už lze uvažovat dokonce o jejich klonování. Ve vašem pojetí jsme ale v demokracii odevzdáni psychopatům a jejich dvěma třetinám ochotných. Nejsme, i když tato civilizace skutečně skončí. Vymíráme. Bude se muset převalit nová vlna. Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o naději a vy věštíte konec. Poláci říkají, že naděje je matka hlupců. (smích) Naděje, víra, láska? Nic z toho zatím nemá dost dobrou úrodnou půdu ve veřejném prostoru. Dokážeme si ale uvědomit, v jak hluboké krizi starověká římská společnost musela být, když během jedné jediné generace se několika šílencům – světcům – podařilo skoro až zázračně prosadit křesťanství? Zmínil jsem naději a vy začnete mluvit o světcích a zázracích, to nezní moc nadějně. Jsem křesťan i buddhista a nevím, zdali máme chápat zázraky jen jako ryze božský fenomén, anebo jako něco, co se může skutečně odehrát. Naděje je. Morální stagnace lidi jednou otráví natolik, že nějaký prorok i bez zázraku… …strhne lid? Obrátí pozornost k dobrým věcem. Budu chvilku úzce politický. Máte mladé lidi, kteří dělají Milion chvilek pro demokracii… Máte pro ně pochopení? Ale ano, mám, vy ne? Nejsem si jistý. Měl jste v ruce Martelovu knihu Pí a jeho život? Ne. Ztroskotá loď, která veze z Indie do Ameriky zoologickou zahradu a v záchranném člunu se ocitne kluk a tygr. Jen oni dva. Vždy, když tygr začne dávat najevo, že by taky mohl toho kluka sežrat, kluk rozhoupe člun, protože náhodou zjistil, že tygrovi to nedělá vůbec dobře. Myslím, že pokud ten tlak tady zůstane, a pokud ty věci budou chodit z Bruselu tak, jak zatím chodí, tedy velice jednoznačně v neprospěch našeho pana premiéra, tak je jen otázka času, kdy elita dokáže vygenerovat osobnost, která to bude schopna ustát. Nevím, jestli to budou ti kluci z té iniciativy, spíš si myslím, že oni vědí o limitech, které mají, a do politiky se nesápou, ale zdá se mi, že je důležité rozhoupávat tu loď, dokud se neobjeví ten, kdo to ustojí. Takže já tu naději vidím. Takže kdyby za vámi přišli dva mladí lidé, že řeší, zdali mají mít dítě v tomto pro ně tak beznadějném světě, kde je samo dítě zátěží pro planetu… …tak bych jim řekl, že život si říká o to, aby pokračoval. To je jediný smysl života. Co víte dál? Nic. Podívejte, já jsem vojín absolvent v záloze… …to jste to daleko nedopracoval. Byl jsem degradován, protože jsem ztratil sanitku. Já tu vojnu žral od samého začátku, takže jsem měl průserů hodně, a měl jsem lapiducha, to byl sestřák se šestinedělním kurzem, žižkovský řízek, tramp, který mě na kytaru naučil spoustu věcí. A ten, když jsme byli v maléru, což bylo denně, říkal: Doktore, neboj se, pánbůh se na nás nevykašle! Je-li něco takového jako pánbůh, pak máte možná pravdu. To říkal už Havlíček: Bože milý, / jsi-li, / chraň duši mou, / mám-li jakou. To je trochu do všech stran a pro všechny případy. Trochu se to podobá našemu rozhovoru, takže je to dobrá tečka. {/mprestriction} Radkin Honzák (*30. března 1939, Praha) působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, současně je sekundárním lékařem Psychiatrické léčebny Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení a je autorem několika knih, například Somatizace a funkční poruchy (2005), Psychosomatická prvouka (2017) nebo Čas psychopatů (2018).
Čas načtení: 2019-11-16 16:27:45
Cestovatelka a spisovatelka Dana Trávníčková: Hodí se mi všechno, co jsem prožila
Původní povolání vlastně nikdy nepověsila na hřebík. Zůstala systémovou analytičkou i v tak romantické poloze, jakou je cestování po světě a psaní knih. Nepíše totiž cestopisy, ale cesto-faktopisy, tedy knihy, které mapují historii, kulturu a reálie ucelených částí tohoto světa. Právě vychází její osmý svazek, věnovaný Íránu, Mongolsku a Turecku – říším, které pohnuly světem. Dana Trávníčková, na kterou dodnes vzpomínají její studenti z pražské VŠE, ale také stovky našich i zahraničních turistů, kterým představila naši zemi jako průvodkyně, jíž byla od studentských let, a později jako majitelka cestovní kanceláře. Jak se programátorka a systémová analytička stane cestovatelkou a spisovatelkou? Cestovat po světě, to byl můj sen už od mládí a sny se mají plnit. Někdy to nejde snadno a už vůbec ne kdykoli bychom rádi. Jen je třeba nepřestávat snít. Když jsem si jako studentka potřebovala vydělávat, stala jsem se externí průvodkyní Čedoku. Jezdila jsem s výpravami turistů po celém tehdejším Československu a chtěla jsem jim naši zemi co nejlépe přiblížit a představit tak, aby na ni měli pěkné vzpomínky. Obstarávala jsem si potřebné informace, a tím to asi všechno začalo. Když máte fakta, když si je správně utřídíte, srovnáte, začnete mezi nimi vidět souvislosti – historické, ekonomické, demografické. Na pražské Vysoké škole ekonomické jsem učila čtrnáct let a z toho jsem deset let navíc vedla pro katedru cestovního ruchu svůj vlastní kurs aplikace počítačů v cestovním ruchu. Byla jsem první u nás, kdo se tím systematicky zabýval. Na stejné téma jsem napsala dizertační práci. Tak jsem vlastně působila ve dvou oborech. O prázdninách jsem i během pedagogického působení stále průvodcovala. Měla jsem to moc ráda. Po roce 1990, když se politický systém v naší zemi změnil, byla šance na plnění snů. Možná to někoho překvapí, ale pracovat podle svých představ byl také můj splněný sen. Během dlouhých let jsem jako průvodce plnila zadání cestovní kanceláře, a často jsem si představovala, jak bych to dělala jinak. Pochopitelně lépe! A najednou tu ta možnost byla. K mému obrovskému nadšení moje vize fungovala. Založila jsem si vlastní cestovní kancelář a specializovala se na to, co jsem dobře uměla, na incoming, tedy na služby pro zahraniční návštěvníky naší země. Nejen veškeré služby pro skupiny z nejrůznějších zemí, ale pořádala jsem i kongresy a různé tematické a specializované akce pro zahraniční firmy. Tady se mi znalosti systémového analytika pro dobrou organizaci složitých akcí velmi hodily. Tehdy nebyl žádný internet a obstarat vše potřebné pro splnění mnohdy neobvyklých specializací nebylo vůbec snadné. Prala jsem se s tím s nadšením. Roky 1990 až 1998 byly podnikatelsky úspěšné, ovšem taky nesmírně vyčerpávající. Několik dalších souběžných okolností přispělo k tomu, že jsem se rozhodla tuto etapu života ukončit a za vydělané peníze si plnit svůj největší sen, sen cestovatelský. Během dlouhých let cestování (vždy pečlivě informačně připravená) jsem postupně stále víc začala vnímat vazby a souvislosti mezi jednotlivými částmi světa. Už dávno jsem se rozhodla, že knihy, jaké jsem v takovéto podobě postrádala, někdy v budoucnu napíši. Plním si již osm let další sen. Každý rok jedna kniha jako součást knižní řady – podobně jako svět tvoří i tato řada knih provázaný systém. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Scházíme se ve dnech, kdy eskaluje konflikt Turecka v Sýrii a vám právě vychází kniha o této oblasti. Je to náhoda, nebo jste takové události tušila? Je to spíš shoda okolností a hned si na tom můžeme ukázat, o čem to cesto-fakto-psaní je. Zprávy v médiích i hodnocení expertů nás denně informují o invazi Turecka do Sýrie, o jejich vztazích s Kurdy, o zájmech a postoji světových velmocí. Aniž bych tušila, jak moc to bude v době vydání knihy aktuální, popisuji mj. dobu před sto lety, kdy po 1. světové válce vzniklo Turecko v podobě, v jaké je známe dnes. Možná to někoho překvapí, ale velká část států světa tady není odjakživa, ale naopak vznikla relativně nedávno. Většinou v 19. a 20. století. Se znalostí vzniku současného Turecka lze ten aktuální konflikt chápat jinak než především jako snahu vypořádat se s nenáviděnými Kurdy, kteří žijí i na území Turecka. Osmanská říše se po válce v roce 1920 parcelovala podle mírové smlouvy ze Sèvres a podle ní mělo být Turecko pouze v severní části Anatolie. To bylo pro Turky nepřijatelné. Rozhořel se nacionalismus, který sjednotil anatolské muslimy pod vedením Mustafy Kemala a dal jim obrovskou sílu. Stála proti nim Anglie, Francie a hlavně Řecko. Došlo k válečnému konfliktu, ve kterém Řekové zůstali už sami a v srpnu 1922 je Kemal u řeky Sakaryi porazil na hlavu. Velmoci ustoupily a podepsaly s Tureckem novou smlouvu. To bylo v Lausanne v roce 1923. Turecko dostalo všechno, co chtělo, jeden a půl milionu křesťanských Řeků muselo odejít z Anatolie. Křesťanští Arméni, na kterých Turci spáchali otřesnou genocidu, už nikoho nezajímali. Západní země prostě zavřely oči. Kurdům byla v první smlouvě zaručena autonomie, případně pozdější nezávislost. V nové smlouvě už také nic. Turci byli jako Osmanská říše ve válce na straně poražených, ale nakonec násilím dostali všechno, co chtěli: nezávislý stát, který známe dodnes. V tu chvíli se vybavují známá slova, která pronesl Masaryk ve svém abdikačním projevu: státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. To už jsme u politického hodnocení. Je to ambice vašich knih utvořit si jasnější, podloženější politické názory? Komu jsou vlastně ty knihy určeny? Nene, já shromažďuji fakta, snažím se je logicky uspořádat a předložit čtenářům k jejich vlastní úvaze. Když píšu, tak si modelově představuji své čtenáře jako lidi, kteří jsou zvídaví, kteří z různých důvodů třeba nikdy nebudou mít možnost cestovat a už zřejmě vůbec ne v rozsahu, jako jsem svět poznala já. (Více než 120 zemí všech kontinentů.) Jsou to lidé, kteří chtějí vědět. Moje knihy jsou psány jako příběhy, ale nejsou to romány, které přečtete a odložíte. Jsou to do jisté míry i encyklopedie, ke kterým se můžete vracet. Uvádím prameny, ze kterých čerpám, nic si nevymýšlím. Ke zjištěným a z různých zdrojů ověřovaným faktům přidávám místy věcné cestovatelské svědectví. Pro názornost uvádím v každé knize stovky vlastních doprovodných fotografií a mapek. Snažím se o srozumitelnost a poutavost. Cestovní kancelář Dany Travel se vlastně změnila v nakladatelství. Je to tedy pokračování vaší podnikatelské činnosti? Do jisté míry ano, i když výdělečná činnost trvala jen do roku 1998. Nebylo jí ani cestování po světě, třebaže spojené se spoustou práce, a není jí psaní knih, které píši ráda a s pocitem, že je třeba se podělit o to, čím jsem se poznáváním světa obohatila. Přece si to nemohu nechat jen pro sebe. Své knihy vydávám tak, aby byly cenově přijatelné, aby se četly. Po tom, co jsem mohla poznat většinu světa a současně se o něm hodně naučit, to považuji za svou povinnost. Osm titulů je věnováno oblastem, které běžně považujeme za exotické. Jako byste se vyhýbala Evropě, ke které má český čtenář nejblíž, kde by se možná lépe orientoval. Je to náhoda nebo záměr? To se jen tak jeví. Věnuji se oblastem světa, o kterých se obecně ví méně a o některých dokonce žalostně málo. Snažím se přispět k nápravě, protože dnešní svět je díky technickému a technologickému rozvoji více propojen než kdykoli dříve. A i ten vzdálený svět je někdy nečekaně blízko. Proto v každé knize, ať se týká jakéhokoli regionu světa, nikdy nechybí vztahy k Evropě, k euroatlantické civilizaci, případně i k naší zemi. Naopak, vztah k nim je v mých knihách podstatný. Vaše první kniha zavedla čtenáře do Tichomoří. Co to vlastně je a proč jste si vybrala právě tuto oblast? Tichomoří nebo také Oceánie je soubor ostrovních států Polynésie, Melanésie a Mikronésie. Takže sem patří třeba Francouzská Polynésie s hlavním ostrovem Tahiti, ale také Nový Zéland, Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy, Samoa, Tonga, Fidži, Papua, abych připomněla alespoň pár známějších názvů. V divukrásné přírodě probíhala nesmírně zajímavá historie osídlování ostrovů. Zejména polynéské ostrovy pak dokázaly sdílet společnou kulturu a udržovat po celá staletí vzájemné kontakty, přestože jsou vzdálené od sebe tisíce kilometrů. Procestovat Tichomoří byl mimořádný zážitek. Poznávala jsem tyto daleké končiny postupně během celkem šesti cest. Je cestovatelským snem mnoha lidí a někteří si jej plní. Pro ně je moje kniha zdrojem informací i motivací, jak se dozvídám z ohlasů. A ti, kteří se tam z různých důvodů vydat nemohou, si snad aspoň příjemně počtou. Byla jsem nesmírně poctěná tím, že mi inženýr Miroslav Zikmund ke knize napsal předmluvu. Jak jsem se později dozvěděla, jsem jediná, komu tuto velkou radost udělal. Pánové Hanzelka a Zikmund byli mým životním vzorem už od mládí a možná to byli oni, kdo mi cestovatelský sen vnukli. Oni jeli a sbírali informace a posílali nám je v podobě článků, knih, map a dokumentárních filmů. Vzali nás s sebou do Afriky, do jiných světů, abychom si uvědomili sami sebe, svou nepatrnost, ale i svou jedinečnost. Je to tak, naše země je jedna z nejkrásnějších, které znám, a jsem moc ráda, že jsem se narodila právě zde. I to si člověk během cestování mnohokrát uvědomí. S cestováním se v naší zemi nádherně začíná. Ne každý, kdo se ve škole naučil psát, může napsat knihu, která by se dobře četla. Soudě podle zájmu čtenářů vaše fakto-cestopisy se čtou dobře. Bylo snadné se to naučit? Čtenáři Literárních novin jistě připustí, že vedle románů, povídek, novel a básní existuje i hodnotná literatura faktu, a to je můj obor. Fakta nemusejí být nudná, naopak. Jsou přímo strhující, když najdete souvislosti a když se podaří třeba těmi historickými souvislostmi osvětlit, proč jsou dnes věci tak, jak jsou. Nepřipadám si nijak zvlášť talentovaná, ale jestli něco umím, tak je to jednoduché a srozumitelné vysvětlování složitých věcí, jak se říká – popularizace. Zase jsme u té systémové analýzy a u mé pedagogické a průvodcovské minulosti. Přednášet a psát skripta, to byla dobrá škola, která se mi hodí. Stejně jako naučit se zaujmout zahraniční návštěvníky tak, aby si odnesli pěkné dojmy, a nezahltit je nadbytečnými podrobnostmi, které porozumění naopak zamlžují. Všechno, co jsem kdy prožila, čím jsem si prošla, co jsem se naučila, mi pomáhá v tom, co dělám teď. A vším, čím jsem byla, jsem byla ráda. {/mprestriction} Autor je publicista. Dana Trávníčková (*1943) je vystudovaná ekonomka v oboru programování a systémová analýza. Tyto obory také na VŠE v Praze čtrnáct let vyučovala. Procestovala všechny kontinenty světa včetně Antarktidy, navštívila více než 120 zemí a shromáždila pozoruhodné množství materiálů, které systematicky, srozumitelně a čtivě zpracovává ve svých knihách. Tvoří ucelenou řadu svazků, které přibližují oblasti světa dobře uspořádaným systémem vzájemně souvisejících informací z historie i současnosti, místy doplněným věcným cestovatelským svědectvím a s doprovodem pozoruhodného mapového a fotografického materiálu. Od roku 2012, kdy vyšel první svazek Sen o Tichomoří, vydává ve vlastním nakladatelství další knihy: Jižní Amerikou na Konec světa a pak dál do Antarktidy (2013), Příběh černé Afriky (2014), Magický svět Indie a Himaláje (2015), O rájích a peklech jihovýchodní Asie (2016), Příběh Mexika, zemí Střední Ameriky a Karibiku (2017), Příběh Arábie (2018) a Příběh Íránu, Mongolska a Turecka – říší, které pohnuly světem (2019).
Čas načtení: 2024-02-19 12:51:00
Chorý a Šulc na Bohemce: boj o EURO! Střelec: Lidé mě mají všude rádi
Dvoumetrové beranidlo rozráží obranu a drží balon, rychlonohý „letec“ trhá soupeře neustálým pohybem. Tomáš Chorý (29) a Pavel Šulc (23) táhnou Plzeň. Oba gólově přispěli k sobotní bodové sklizni na Bohemians (2:0). Výborně se doplňují a nabírají fazonu. Jedna z motivací je jasná. Upozornit na sebe Ivana Haška, aby zvážil nominaci ofenzivní dvojky Viktorie na letní EURO do Německa. „Víme, že jsou nebezpeční,“ pravil po utkání Haškův asistent a kouč poražených „klokanů“ Jaroslav Veselý.
Čas načtení: 2024-02-25 21:15:00
Kometa valí do čtyřky. Velká výhoda, tvrdí Flek, góly bere i od kustoda
Kometa v play off? Top favorité pozor! Modrého soubor se řítí do čtyřky, přímý postup do čtvrtfinále je jeho první sezonní metou. „Je to velká výhoda,“ míní útočník Jakub Flek. Body (nejen jemu) pravidelně naskakují, a když se do toho borci opřou jako proti Plzni (5:1) ve 49. kole extraligy, fanoušci se baví kombinacemi, góly do odkryté branky. „Nám chybělo srdce,“ uvedl kouč poražených Petr Kořínek.
Čas načtení: 2024-03-09 14:54:00
ŽIVĚ: Nadstavba NBL Nymburk – Opava
V 8. kole nadstavbové části NBL dochází na šlágr, utkání Nymburka s Opavou. Středočeši se musejí do konce sezony obejít bez zraněného reprezentačního křídla Spencera Svejcara. Domácí tým, nejlépe bránící celek soutěže, nasbíral z posledních jedenácti utkání deset výher. Přímý přenos vysílá ČT sport Plus. Od 17:55 můžete sledovat také duel části poražených Olomoucko – Slavia.
Čas načtení: 2024-03-09 14:54:00
Opava držela v Nymburce krok jen první poločas. Středočeši nakonec vyhráli o třináct bodů
Ve šlágru 8. kola nadstavbové části NBL vyhráli basketbalisté Nymburka nad Opavou 92:79 a potvrdili výbornou formu. Po poměrně vyrovnaném prvním poločase rozhodli Středočeši o svém vítězství ve druhém dějství. Nejlepším střelcem zápasu byl hostující Radek Farský se sedmnácti body. Od 17:55 můžete na ČT sport Plus sledovat v přímém přenosu také duel části poražených Olomoucko – Slavia.
Čas načtení: 2024-03-09 14:54:00
ŽIVĚ: Nadstavba NBL Olomoucko – Slavia Praha
Ve šlágru 8. kola nadstavbové části NBL vyhráli basketbalisté Nymburka nad Opavou 92:79 a potvrdili výbornou formu v domácí soutěži. Po poměrně vyrovnaném prvním poločase rozhodli Středočeši o svém vítězství ve druhém dějství. Nejlepším střelcem zápasu byl hostující Radek Farský se sedmnácti body. Od 17:55 můžete na ČT sport Plus sledovat v přímém přenosu také duel části poražených Olomoucko – Slavia.
Čas načtení: 2024-03-10 19:34:00
Florbalistky Vítkovic, Chodova a Ostravy jsou v semifinále extraligy
Florbalistky mistrovských Vítkovic, vítězek základní části Chodova a loňských poražených finalistek FBC Ostrava postoupily do semifinále extraligy. Vítkovice, které útočí na pátý titul z posledních šesti dohraných sezon, vyhrály v Brně nad Bulldogs 5:3 a ovládly sérii 4:0 na zápasy. Soupeřky jim svým výběrem po skončení čtvrtfinále určí Chodov, který bude mít právo volby.
Čas načtení: 2024-03-13 07:15:00
Dva góly Zadiny na výhru Sharks nestačily, z brankářů uspěl jen Mrázek
Filip Zadina vstřelil dva góly a byl vyhlášen druhou hvězdou zápasu, ale neodvrátil prohru San Jose 2:3 na ledě Philadelphie. Petr Mrázek pomohl 27 zákroky k výhře Chicaga 7:2 nad Anaheimem a k brankářskému souboji jej vyzýval John Gibson, jehož nahradil v závěru Lukáš Dostál a pustil jeden gól z pěti střel. Na straně poražených se popral Radko Gudas.
Čas načtení: 2024-03-14 07:00:00
Canucks i s Hronkem ztratili třígólové vedení a padli. Edmonton si zastřílel
Pouze Filip Hronek zasáhl z českých hokejistů do středečního programu NHL a s Vancouverem podlehl doma Coloradu 3:4 v prodloužení. Edmonton roznesl na svém ledě Washington 7:2 i díky hattricku Zacha Hymana. Nashville zvítězil ve Winnipegu 4:2 a bodoval ve třináctém utkání v řadě. Ve zbývajícím utkání porazil St. Louis doma Los Angeles 3:1. Na straně poražených plnil David Rittich roli náhradního brankáře.
Čas načtení: 2024-03-16 19:07:06
Pět na tři budou hrát Pardubice evidentně každý zápas, stěžoval si kouč Hradce Martinec
V obou zápasech byli blízko a dokázali si, že s favoritem mohou hrát. Přesto i v sobotu hokejisté Hradce Králové s Pardubicemi padli, tentokrát gólem šest vteřin před koncem 2:3. Kouč poražených Tomáš Martinec výkon svých svěřenců po zápase kvitoval, těžko ale kousal situaci před vyrovnávající trefou Dynama. Ta padla při téměř dvouminutové přesilovce pět na tři.
Čas načtení: 2024-03-17 07:00:00
Boston zvládl drama s Flyers, Zacha i Pastrňák bodovali. Zářil Vejmelka
Český gólman Karel Vejmelka pomohl v NHL hokejistům Arizony 37 zákroky k výhře 4:1 nad New Jersey a byl vyhlášen první hvězdou zápasu. Torontu nestačila branka Davida Kämpfa a podlehl doma Carolině 4:5 po nájezdech. David Pastrňák a Pavel Zacha přispěli shodně jednou asistencí k výhře Bostonu 6:5 nad Philadelphií. I díky přihrávce Radka Faksy zdolal Dallas doma Los Angeles 4:1. Na straně poražených kryl David Rittich 25 z 29 střel.
Čas načtení: 2024-03-17 07:19:00
Vejmelka pomohl Arizoně k výhře nad New Jersey. Kämpf skóroval, Pastrňák asistoval
Český gólman Karel Vejmelka pomohl v NHL hokejistům Arizony 37 zákroky k výhře 4:1 nad New Jersey a byl vyhlášen první hvězdou zápasu. Torontu nestačila branka Davida Kämpfa a podlehl doma Carolině 4:5 po nájezdech. David Pastrňák a Pavel Zacha přispěli shodně jednou asistencí k výhře Bostonu 6:5 nad Philadelphií. I díky přihrávce Radka Faksy zdolal Dallas doma Los Angeles 4:1. Na straně poražených kryl David Rittich 25 z 29 střel.
Čas načtení: 2024-03-17 07:59:48
Vejmelka pomohl Arizoně k výhře nad New Jersey. Kämpf skóroval, Pastrňák asistoval
Český gólman Karel Vejmelka pomohl v NHL hokejistům Arizony 37 zákroky k výhře 4:1 nad New Jersey a byl vyhlášen první hvězdou zápasu. Torontu nestačila branka Davida Kämpfa a podlehl doma Carolině 4:5 po nájezdech. David Pastrňák a Pavel Zacha přispěli shodně jednou asistencí k výhře Bostonu 6:5 nad Philadelphií. I díky přihrávce Radka Faksy zdolal Dallas doma Los Angeles 4:1. Na straně poražených kryl David Rittich 25 z 29 střel.