EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Praha - Senát se neshodl na zrušení žádné ze sporných úprav novely o prodlužování ochrany uprchlíků z Ukrajiny před ruskou vojenskou agresí. Její součástí tak zůstanou zavedení trestného činu neoprávněné...
Čas načtení: 2020-04-09 17:41:13
Bojíme se více koronaviru, nebo toho, co způsobí lidé?
Na jakékoli shrnutí či závěry týkající se současné epidemie je příliš brzy. Takto mimořádná událost se nám zdá, při nulovém odstupu od ní, strašně veliká, ale to se lidem zdálo už mnohokrát. Proto jsme opatrní. Nebudeme se plést do medicínských úvah (jsou stejně tak nejasné, jako úvahy společenskovědní), ale s povděkem kvitujeme dvě věci. Že se konečně začínají „očišťovat“ statistiky (a důsledně odlišovat zemřelé na tento koronavirus od zemřelých v éře koronaviru) a že snad bude konečně testován reprezentativní vzorek populace, nejen zvlášť ohrožené skupiny obyvatel. Je právě toto základem názorového veletoče profesora Prymuly, který předvedl v posledních dnech? Kéž by, jinak hrozí, že budou lidé jeho chování interpretovat jako poslušné následování pokynu (či rozkazu) shůry. Už to dělají. V dnešní bezprecedentní situaci nejsme sami. Obdobné problémy má mnoho dalších zemí. A mají je i země, k nimž někteří z nás donedávna nekriticky vzhlíželi jako ke svým vzorům (a které si také před námi na vzory hrály). Nyní vidíme, jak situaci nezvládají, a jak se hroutí. I proto stále zdůrazňujeme, že si pomoci musíme především sami. Česká vláda není ani jediným, ani hlavním protagonistou dnešních řešení pandemie, naše země pouze více či méně zdařile následuje větší státy a jejich politiky. Snažili jsme se nekritizovat vládu. Respektovali jsme její demokratický mandát. Vyzývali jsme k velkorysosti a k nezabývání se malichernostmi. Viděli jsme, že se právě v nich neužitečně vyžívá nemalá část kritické veřejnosti, novinářů a opozice. Nepřidávali jsme se k unáhleným a povrchním odsudkům jednotlivých kroků vlády. Věděli jsme, že bychom tím zvyšovali hladinu šumu, v němž pak snadno projdou rozhodnutí měnící samotnou podstatu našeho státu. Víme, že není jednoduché nést odpovědnost v situaci s nejasnými riziky (kdy může být rozumné spíše přestřelit než nedostřelit). Podobně loajálně se chovala drtivá většina obyvatel naší země. Totéž jsme očekávali, jak se ukázalo marně, od opozičních politických stran. Právě tato pozice našeho institutu nám nyní dovoluje, abychom změnili tón ve chvíli, kdy se začíná mluvit nejen o dílčím uvolnění restriktivních opatření, ale i o zavádění nebezpečně vypadajících opatření dalších, tentokráte s dlouhodobými dopady na společnost a ekonomiku. Dnes je třeba od vlády chtít více než jen opatření z prvotního leknutí se. Přesvědčili jsme se, že se masivnímu a nekontrolovanému šíření nákazy prozatím podařilo zabránit. Cena, kterou za to platíme a hlavně platit budeme, však je a bude obrovská. Nemá smysl spekulovat o stovkách miliard či bilionů korun (obdivujeme ty, kteří tato konkrétní čísla sebevědomě uvádějí), má smysl mluvit o tom, co dělat v této, již ne počáteční fází střetu s touto pandemií. Vláda nám přidělila roli pasivních příjemců zprvu zřejmě nezbytných, posléze stále spornějších, málo funkčních, administrativně náročných či dokonce nepřijatelných opatření. Každý den slyšíme, komu a co vláda rozdá, ale ještě ani jednou jsme neslyšeli, že by se chystala k nezbytným rozpočtovým škrtům. Stále se mluví o nejrůznějších kompenzacích, náhradách, odškodněních, podporách, úlevách. Ale neříká se vůči komu nebo na úkor koho. Pro každou vládu je lákavé selektivně rozdávat, a kupovat si tím vděčnost různých zájmových skupin. Je snadné ulevit dlužníkům na úkor střadatelů, podpořit „potřebné“ na úkor poplatníků, vyhovět privilegovaným sektorům (a skupinám lidí) na úkor všech ostatních. To nelze akceptovat. Nesmíme dovolit, aby instituce státu přesouvaly peníze od mlčících poškozených do kapes hlasitých poškozených. Nedovolme, aby se největší obětí koronaviru stalo svobodné tržní prostředí a motivace lidí k práci. Čekali jsme – v byrokraticky nesmírně přetížené ekonomice – různá liberalizační opatření, ale ta nepřicházejí. A to ani v situaci, kdy už je každému jasné, že každý další den nouzového stavu, zákazu vycházení, nepřítomnosti lidí v práci, nemožnosti normálně fungovat působí obrovské společenské a národohospodářské ztráty. Nesouhlasíme s prodloužením nouzového stavu do května. Tato prodleva se může stát oním pověstným překročením Rubikonu. Za neuvěřitelné považujeme rozhodnutí krizového štábu a jeho sociálně-demokratického vedení – jako trucpodnik vládě – sestavit tým „ekonomických odborníků“, kteří mají připravit ekonomický program na dobu po odeznění krize. Nebudeme vyjmenovávat (a tím je povyšovat) jedince, kteří byli do tohoto týmu vybráni, ale v žádném případě to nejsou experti, kteří by měli mít jakýkoli mandát připravovat program ekonomického rozvoje země. Je to spíše tým velmi sporných ekonomických pseudoodborníků, kteří už dokázali radit vládám odprava doleva (a pak se dlouhá léta živit kritikou těchto svých vlastních rad). Nás ekonomy trápí takzvaný efekt západky. Jakmile se něco zavede, už se to nikdy nezruší. Víme, že bude velmi těžké prosadit zrušení v nouzovém stavu zavedených omezení a regulací, a zajistit návrat k normalitě před krizí. Tzv. chytrá karanténa, založená na sledování lidí přes mobilní a platební data, už s námi asi zůstane navždy. Aniž si to uvědomujeme, spolu s koronavirem jsme si z Číny dovezli i infekci takzvaného sociálního scoringu, která umožňuje digitálně kontrolovat chování občanů, a tudíž je fakticky podřídit moci státu. V případě Číny tyto metody odsuzujeme, ale právě teď je u nás akceptujeme? Aktuální krize nesmí být zneužita k tichému prosazování některých sociálně-inženýrských, jen obtížně vratných a svobodu člověka ohrožujících postupů. Dnešní dny nám ukazují obrovskou moc moderního státu. Prakticky ze dne na den je schopen paralyzovat ekonomický a společenský život nejen uvnitř jednoho státu, ale na celé planetě. Tyto otázky si stejně jako my kladou lidé na celém světě. Je naděje využít této pandemie pozitivním směrem? Nebo jsou lidé nepoučitelní? Křižovatka, na které stojíme, představuje nejvážnější hrozbu pro společnost a tržní ekonomiku od vrcholu studené války. Zkusme se obřímu společenskému regresu, ke kterému jsme právě nakročili, vyhnout. Ještě není vše ztraceno. Každým dnem je – i v oficiálních médiích – vidět, že si to více a více lidí uvědomuje a že se s tím nechce smiřovat. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-09-25 14:47:00
ÚS projedná návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš 2
Brno - Ústavní soud 6. listopadu veřejně projedná návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš 2, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Jde o druhé veřejné jednání od nástupu Josefa Baxy do čela soudu,...
\nČas načtení: 2024-09-25 14:47:00
ÚS projedná návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš 2
Brno - Ústavní soud 6. listopadu veřejně projedná návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš 2, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Jde o druhé veřejné jednání od nástupu Josefa Baxy do čela soudu,...
\nČas načtení: 2024-09-26 14:54:00
Zelenskyj pobouřil Trumpa. A na Bílý dům plánem vítězství dojem neudělal
Vláda amerického prezidenta Joea Bidena není nadšená z takzvaného plánu vítězství ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, napsal s odkazem na americké a evropské činitele deník The Wall Street Journal. Bílý dům podle nich plán považuje jen za rozšířenou žádost o další zbraně a zrušení zákazu útočit západními zbraněmi na ruské území. Zelenskyj se zřejmě také kvůli sílící roztržce nedočká schůzky s Donaldem Trumpem
\nČas načtení: 2024-09-26 16:09:40
Zelenského plán vítězství Bílý dům nenadchl, píší média
Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena není nadšená z takzvaného plánu vítězství ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, napsal s odkazem na americké a evropské činitele deník The Wall Street Journal (WSJ). Bílý dům podle nich plán považuje jen za rozšířenou žádost o další zbraně a zrušení zákazu útočit západními zbraněmi na ruské území.
\nČas načtení: 2024-10-15 20:44:00
Vláda bere zpátečku. Omezení týkající se pracovních dohod zruší
Vláda se s odbory a zaměstnavateli dohodla na zrušení většiny změn, které u dohod o provedení práce a dohod o pracovní činnosti vládní koalice prosadila v rámci takzvaného konsolidačního balíčku. Tripartita také řešila obnovu území zasažených povodní. Podle ministra zemědělství Marka Výborného (KDU-ČSL) může trvat i 10 let.
\nČas načtení: 2024-11-05 11:04:00
ÚS projedná návrh na zrušení lex Babiš II - zpřísněného zákona o střetu zájmů
Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu začne veřejně projednávat návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš II, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Návrh podalo 70 poslanců ANO, všichni kromě předsedy...
\nČas načtení: 2024-11-05 11:04:00
ÚS projedná návrh na zrušení lex Babiš II - zpřísněného zákona o střetu zájmů
Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu začne veřejně projednávat návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš II, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Návrh podalo 70 poslanců ANO, všichni kromě předsedy...
\nČas načtení: 2024-11-06 08:56:00
Boj o zákon o střetu zájmů. Ústavní soudci veřejně projednají lex Babiš II
Ústavní soud začne ve středu veřejně projednávat návrh na zrušení části takzvaného lex Babiš II, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Návrh podalo 70 poslanců ANO, všichni kromě předsedy Andreje Babiše. Soud jako svědky vyslechne zástupce parlamentní vládní většiny i opozice. Není pravděpodobné, že by ještě tento den padlo rozhodnutí.
\nČas načtení: 2024-11-05 09:45:00
Ústavní soud začal projednávat návrh na zrušení lex Babiš II, vyslechne politiky
Brno - Ústavní soud (ÚS) začal veřejně projednávat návrh na zrušení takzvaného lex Babiš II, tedy zpřísněného zákona o střetu zájmů. Novela například znemožnila, aby vybraní veřejní funkcionáři byli...
\nČas načtení: 2020-06-22 11:36:34
Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války
Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“. Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty. Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu. Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo. Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války. Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů. Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu. Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost. Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy. Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou. Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu. Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality. Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti. Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám. Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru. Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy. Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku. S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím. Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-04 06:00:00
Cílem práce izraelských vědců bylo objasnit vliv léčebného konopí na chuť k jídlu a celkový výživový stav u pacientů s idiopatickými střevními záněty. Do studie bylo zařazeno 149 pacientů průměrného věku 39 let, u nichž byla zahájena léčba konopím. Výsledky byly zveřejněny v časopise Nutrients a shrnují údaje před léčbou a po třech a šesti měsících léčby. Dozvídáme se, že u všech pacientů byl po třech měsících zjištěn alespoň mírný nárůst chuti k jídlu. Zároveň nebyly zjištěny žádné významné rozdíly v energetickém příjmu nebo obsahu živin ani v indexu tělesné hmotnosti (BMI). Významné zlepšení chuti k jídlu po třech měsících bylo zjištěno u 34 procent, ale ani to nebylo spojeno se zvýšením příjmu kalorií nebo BMI. Ke stimulaci chuti k jídlu při inhalaci konopí přispívají neurony takzvaného mediobazálního hypothalamu, což je oblast mozku regulující různé aspekty chování při příjmu potravy. Jiná práce amerických autorů v časopise Scientific Reports zkoumá biologický mechanismus u stimulace apetitu konopím. Studie provedená na myších využívá kombinaci optického zobrazování in vivo, elektrofyziologie, ale i genetických manipulací. Výsledky podpořily hypotézu vědců, že ke stimulaci chuti k jídlu při inhalaci konopí přispívají neurony takzvaného mediobazálního hypothalamu. To je oblast mozku regulující různé aspekty chování při příjmu potravy. The post Konopí a apetit appeared first on Magazín Konopí.
Čas načtení: 2024-07-12 06:00:01
Babiš bude s Patrioty klidně kopat za Rusko. Udělá cokoli, Evropa ho nezajímá
Andrej Babiš našel po volbách do Evropského parlamentu cestu, jak se spojit s populisty a krajní pravicí napříč kontinentem. Spoluzaložil novou frakci Patrioti pro Evropu, kde je z České republiky kromě ANO ještě Přísaha a Motoristé. Celkem se k tomuto uskupení přidalo 84 europoslanců z hnutí a stran z dvanácti zemí Evropské unie, převážně jde o pravicové a národovecké subjekty. Premiér Petr Fiala na sociální síti napsal, že frakce bude sloužit zájmům Ruska, Babiš to označil za nesmysl. „O některých stranách vně Patriotů toto říci lze,“ uvedla v rozhovoru pro Čtidoma.cz pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více O kterých konkrétně? Jedná se například o Viktora Orbána, který před několika dny dokonce osobně navštívil Putina v Moskvě a vyjednal s ním takové „mírové“ podmínky, že Rusové následně cíleně vybombardovali dětskou nemocnici v Kyjevě. Řeč je zcela jistě také o Marine Le Pen, která ač se v posledních několika letech umírnila oproti původním vyjádřením, zůstává zastánkyní takzvaného Putinova míru, což pochopitelně není žádný mír, ale nepřijatelná ultimáta agresora, který vyvolal a vede válku. Jaká ultimáta máte na mysli? Ruský prezident si má dle tohoto krajně nerealistického scénáře po konci války rozebrat Ukrajinu a zbytek Evropy nechat dál žít v míru – ani to mu ale nelze věřit, což opakovaně dokazuje. To je také zjevně jeden z hlavních důvodů, proč se k frakci nepřidala velmi konzervativní polská strana Právo a spravedlnost, která se s Patrioty rozchází právě v pohledu na Rusko. Co může vznik této frakce znamenat pro Evropu, potažmo pro válku, kterou vede Putin na Ukrajině? Na první pohled se nezmění mnoho. Členové frakce budou na půdě Evropského parlamentu odříznuti od výraznějších pozic. Nicméně je jasné, že se budou snažit určité věci brzdit – v čemž se budou moci učit od „mistra“ Orbána. Pokud se samozřejmě tyto síly spojí na té národní úrovni, tedy například v Radě EU, budou nepochybně často blokovat. Je možné, že podobně jako dosud Orbán blokoval pomoc Ukrajině, uvidíme podobné snahy v budoucnu i u Andreje Babiše, pokud se znovu dostane k moci. Co Andrej Babiš jako jeden ze spoluzakladatelů frakce sleduje, proč Patrioti vznikli? Na evropské politice Babišovi ani Orbánovi evidentně vůbec nezáleží, jelikož mocensky si v Parlamentu uškodili. Na novou frakci navíc bude aplikován princip takzvaného cordon sanitaire – demokratická většina je vynechá z rozdělování pozic pro přílišnou extrémnost. Toto opatření bylo dosud aplikováno pouze na ultranacionalistickou frakci ID. Patrioti jsou si tedy moc dobře vědomi, že tato spolupráce není o jejich vlivu na evropskou politiku. Jejich pozornost naopak směřuje na úroveň národní politiky, kde se budou jako premiéři či aspirující premiéři snažit silněji vymáhat své zájmy jako vlivová skupina. Andrej Babiš také bezpochyby očekával, že lepenovci zvítězí ve francouzských volbách a on se takto sveze na této úspěšné populistické vlně. Ti ale prohráli… Ano. A tak členové a členky ANO skončí v poměrně poraženecké skupince se stále izolovanějším Orbánem. Překvapilo vás, že nová frakce vznikla? Vznik Patriotů pro Evropu mě nepřekvapil, o vzniku nějaké frakce na populisticky-konzervativním spektru se totiž hovořilo již delší dobu. Dosavadní působení hnutí ANO v liberální frakci Renew také nedávalo již mnoho let smysl – ANO není liberální stranou a logicky se tedy dlouhodobě vyhraňovalo proti téměř všemu, co liberálové odhlasovali, například proti Green Dealu či migračnímu paktu. A strana Fidesz byla už delší dobu v rámci Evropského parlamentu nezařazená, že? Přesně tak. Bylo tedy již předem jasné, že se tyto i další ultrakonzervativní, populistické (ale také extremistické) strany spojí. Ani nahé, ani oblečené. Maďarsko razí obojakou politiku po tureckém způsobu Číst více Co připojení Filipa Turka, dalo se to očekávat? Mě to rozhodně nepřekvapilo. Jeho celá agenda je jen o tom, aby si mohl nechat svoje auto s dieselovým motorem – ne že by mu ho kdokoli bral, ale jeho program to byl. A tato nová frakce je deklarovaně ta hlavní, která proti Green Dealu bojuje. Jejich sliby jsou sice zcela plané, ale to stejné se dá říci o slibech Filipa Turka. Nepochybně se tedy k Patriotům hodí. Andrej Babiš je ale signatářem Green Dealu… To ano, ale nehledejme v tom logiku. S touto kategorií populisté zpravidla nepracují. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku.
Čas načtení: 2024-02-04 23:40:00
Vysoké Mýto letos plánuje rozsáhlou obnovu městské kompostárny
[Zpráva z tisku] Vysoké Mýto (Orlickoústecko) 1. února (ČTK) - Vysoké Mýto letos plánuje rozsáhlou obnovu městské kompostárny za odhadovanou cenu 7,4 milionu korun. Zařízení je v provozu téměř deset let a některé technologie dosluhují. Ročně kompostárna vyprodukuje 750 tun takzvaného Vysokomýtského humáče, řekl novinářům místostarosta Jan Lipavský (Patrioti pro VM).
Čas načtení: 2024-02-13 13:14:00
Nová metoda zavádění kardiostimulátorů je má víc přiblížit běžné činnosti srdce
Praha - Nová metoda zavádění elektrod kardiostimulátorů v místě takzvaného převodního systému srdečního má podle lékařů fungování přístrojů víc přiblížit běžné činnosti srdce. Části pacientů při dosud...
Čas načtení: 2020-12-28 07:00:00
Před stoletím a čtvrt, 28. prosince 1895, se v kavárně Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů shromáždilo 33 váhavých hostů, kteří si nebyli jisti, na co se to vlastně přišli podívat. Přesto dal každý z nich za dlouho očekávané představení jeden frank. O několik okamžiků později bylo všem zřejmé, že právě byli svědky něčeho, co navždy změní celý svět. Toho večera se udál zrod nového zábavního průmyslu – takzvaného „sedmého umění“ – filmu. Auguste a Louis Lumièrové tehdy napjatému publiku představili deset krátkých snímků, které natočili na svůj nový vynález kinematograf.
Čas načtení:
VEDENÍ VÝBĚROVÉHO ROZHOVORU - - kreativní přístupy a struktury
[skoleni-kurzy.eu] Personalistika Určeno pro personalisty a vedoucí, specialisty, kteří se účastní výběrových řízení. Obsah Příprava na rozhovor s uchazečem Jaké má mít uchazeč metaprogramy: jak přemýšlí a na co se zaměřuje? Co upřednostňuje firma?, jaké jsou potřeby firmy pro danou pozici? Vlastní rozhovor Jak se naladit na posluchače, abychom vytvořili atmosféru důvěry, otevřenosti a klidu, vytvoření takzvaného RAPORTU Jak ...STUDIO W
Čas načtení: 2017-11-27 05:00:00
Nový vzhled YouTube - Je libo černou barvu?
Patrné vychytávky a obměny prodělal vzhled a ovládací prvky Youtubu. Aktivace takzvaného tmavého (černého) módu je velmi snadná. Tato vizuální změna nemá být jen designovou výdobytkem a prevencí před stereotypizací. Další dílčí změny mají za primární intenci zlepšení formální stránky především v jej ...
Čas načtení: 2011-05-04 00:00:00
Windows XP Mode vám usnadní přechod
Stále se držíte starého leč osvědčeného a vyladěného operačního systému Windows XP jen kvůli absenci podpory starších aplikací? S příchodem Windows 7 poskytl Microsoft všem majitelům legálních verzí Windows 7 Professional a vyšším možnost takzvaného Windows XP módu. Pojďme se tedy podívat, jak ho zí ...
Čas načtení: 2011-03-31 00:00:00
Hiphopová móda to jsou značky Ecko, Mass DNM i Jordan
Pro fanoušky určitého stylu hudby je velice důležitý styl odívání, který se odvíjí od oblečení, které nosí jejich oblíbené hudební hvězdy a od stylu života, který žijí. Troufám si říci, že pro posluchače hip-hopové hudby je toto nejtypičtější. Takzvaného ,,hopera“ pozná totiž každý člověk na první p ...
Čas načtení: 2009-09-03 00:00:00
Oblečení Bless: Originální trojrozměrná móda / Alternativní móda
Německá designérská značka Bless je téměř po celém světě známá svými originálními a neotřelými modely oblečení, při jejichž tvorbě vychází z takzvaného recyklačního přístupu. Aktuální kolekce na podzim a zimu 2009 – 2010 nenechá nikoho na pochybách, co tento způsob tvorby obnáší. Přetváření starých ...
Čas načtení: 2024-02-14 12:06:00
Za volant od sedmnácti: zájem je velký, stovky mladých už mají nový řidičák
První stovky sedmnáctiletých řidičů, kterým zavedení režimu L17 umožňuje řídit auto pod dohledem takzvaného mentora, získaly v měsíci lednu řidičské oprávnění. Novinka začala platit od 1. ledna 2024 a zatím se ukazuje, že zájem o ni je veliký.
Čas načtení: 2017-12-18 10:06:20
Říká se, že tlustší lidé bývají šťastnější než ti hubení a ti věčně hladoví. A možná na tom něco bude, protože s plným žaludkem jsme hned spokojenější. Ale jídlo nás může učinit šťastnými i jinak – některé potraviny totiž dokážou aktivovat tvorbu takzvaného hormonu štěstí – serotoninu.
Čas načtení: 2024-02-14 14:54:59
Ústavní soud (ÚS) zamítl stížnosti pozůstalých po policistovi, který zemřel při havárii služebního vozu. Dcera a syn se domáhali u civilních i správních soudů odškodnění za duševní útrapy. Podle soudu se mohli a mohou domáhat odškodnění z takzvaného povinného ručení. Nález vyhlásil soudce zpravodaj Pavel Šámal.
Čas načtení: 2024-02-16 20:32:23
Turecké úřady zintenzivňují razie proti lidem podezřelým z vazeb na teroristický Islámský stát
Stoupenci takzvaného Islámského státu (IS) dále rozšiřují své působení severně od Sýrie a Iráku. Tuto radikální teroristickou skupinu nyní intenzivně vyšetřuje Turecko. Podle tamních bezpečnostních zdrojů protiteroristická policie mimo jiné zadržela podezřelého ruského občana, údajného člena IS, jenž pracoval na stavbě jaderné elektrárny Akkuyu. V posledních dvou týdnech zajistily úřady mnoho dalších osob podezřelých z vazeb na IS. Teroristická organizace se koncem ledna přihlásila také k útoku na katolický kostel v Istanbulu, při kterém dva radikálové zastřelili jednoho člověka.
Čas načtení: 2013-12-25 06:15:00
Americký kontinent je, čo do návštevnosti, čoraz populárnejší. Ročne ho navštívia stovky tisíc nadšených turistov, túžiacich po dobrodružstve a nových objavoch v podobe takzvaného amerického sna. Dni, kedy sa do Spojených štátov pozrel len málokto a ostatní mu ticho závideli, sú ta tam. Dnes má možn ...
Čas načtení: 2012-11-28 17:00:00
Americký kontinent je, co do návštěvnosti, stále populárnější. Ročně jej navštíví stovky tisíc nadšených turistů, lačnících po dobrodružství a nových objevech v podobě takzvaného amerického snu. Dny, kdy se do Spojených států podíval jen málo kdo a ostatní mu tiše záviděli, jsou ty tam. Dnes má možn ...
Čas načtení: 2023-11-23 12:46:45
Plzeň se s ŘSD dohodla na urychlení přípravy klíčových dopravních staveb
(plzendnes.cz) Na urychlení přípravy klíčových dopravních staveb v Plzni a jejich přibližném harmonogramu se dohodlo město Plzeň s Ředitelstvím silnic a dálnic pro Plzeňský kraj (ŘSD). Maximální součinnost město poskytne státní organizaci při výkupech a přípravě stavby takzvaného východního obchvatu silnice I/20, obě strany také dál budou pokračovat v přípravě všech tří úseků nově plánované trasy I/27 a společně ...
Čas načtení: 2022-06-11 08:13:34
Seznamte se v Národopisném muzeu s romskou kulturou
Národní muzeum společně s brněnským Muzeem romské kultury otevírá od 3. června novou výstavu s názvem Otevřená cesta. Ta je k vidění v Národopisném muzeu Národního muzea. Jejím realizátorem je brněnské Muzeum romské kultury, konkrétně specializované pracoviště Centrum Romů a Sintů v Praze. Výstava Otevřená cesta / The road is open / Phundrado drom představuje hlavně výtvarné sbírky Muzea romské kultury a podtrhuje význam samotného muzea jakožto unikátní instituce, jediné svého druhu v širším evropském kontextu. K vidění jsou také například kromě obrazů i malované talíře, dřevořezby, ručně vyráběné hudební nástroje, nejrůznější nádoby či dokonce originální sošky a plastiky vyrobené ze zátek od piva. Projekt Phundrado drom kombinuje galerijní prezentaci s muzejním konceptem takzvaného otevřeného depozitáře. Výstava představuje prostřednictvím vybraných sbírkových předmětů několik nejpozoruhodnějších umělců s osobitým stylem. K vidění jsou například díla Jána Berkyho, Rudolfa Dzurka, Daniela Kováče, Júlia Lakatoše nebo Markéty Šestákové. Výstavní projekt je součástí budování Centra Romů a Sintů v Praze, jež je finančně podpořeno Norskými fondy. V současné době ještě nemá zpřístupněno sídlo (vila ve Velvarské ulici čeká na rekonstrukci), přesto už nyní nabízí široké veřejnosti spektrum vzdělávacích a kulturních aktivit včetně výstavy Otevřená cesta / The Road is Open / Phundrado Drom. „Jedná se o jedinečnou příležitost nahlédnout do vzorku z obsáhlých výtvarných sbírek Muzea romské kultury, seznámit se s pozoruhodnými příběhy vesměs neškolených umělců – Romů a Romek – stejně jako představit jejich díla v kontextu současnosti,“ říká o výstavě ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Celá výstava je výsledkem tvůrčí spolupráce dvou výjimečných osobností uměleckého světa, hostujících kurátorek Petry Hanákové a Emílie Rigové – držitelka prestižní slovenské ceny Oskara Čepana, v roce 2021 získala také Cenu Muzea romské kultury za reflexi romské identity a komplexní kritiku stereotypizace Romů prostřednictvím špičkové a široce oceňované umělecké tvorby stejně jako za dlouhodobou spolupráci a účast na projektech Muzea romské kultury. Výstava bude k vidění do 31. května 2024.
Čas načtení: 2021-03-19 13:03:41
Továrna Motor Sič na západní Ukrajině má za sebou více než sto let existence. A docela zajímavé. Vypracovala se v dobách Sovětského svazu mimo jiné na výrobce motorů pro letadla a vrtulníky. Produkovala také plynové turbíny. Samozřejmě vše také opravovala. Když byla v roce 1990 privatizována (hlavním akcionářem se tehdy stal její generální ředitel Vjačeslav Boguslajev), zdálo se, že má před sebou bezproblémovou budoucnost, I když se Sovětský svaz rozpadl, trh takzvaného Společenství nezávislých států fungoval a výrobky Motoru Sič se dobře prodávaly. Do Ruska, ale také do Číny a Indie. Zlom přišel po Majdanu v roce 2014. Už v březnu téhož roku byl zakázán vývoz jejích výrobků do Ruska, kam směřovalo zhruba 80 procent celkové produkce. Za této situace nabídli pomocnou ruku podnikatelé z Číny. Nejprve se jednalo o nákup leteckých motorů, pak přišel na řadu úvěr ve výši 100 milionů dolarů, který poskytla Beijing Skyrizon Aviation Industry. Netrvalo dlouho a čínští majitelé drželi akcie ve výši 56 procent firmy. Zdálo se, že Motor Sič je zachráněn, protože poptávka po jeho výrobcích z Číny byla enormní. Vše se zadrhlo v okamžiku, když si ve Spojených státech uvědomili, že výrobní technologie a zkušenosti Ukrajinců se nevyužívali jen pro civilní oblast, ale také k vojenským účelům. A tak začali tlačit na ukrajinskou vládu, aby s tím něco udělala. Nastala přetahovaná. Číňané akcie řádně nabyli a byli sice ochotni k určitým ústupkům, druhá strana ale nikoliv. A tak vše vyvrcholilo nejprve ukrajinskými sankcemi proti čínským akcionářům. Nemohli vykonávat svoje akcionářská práva, a dokonce jim zakázali příjezd na Ukrajinu. Všechno završilo rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a Ukrajiny 11. března letošního roku, podle kterého se Motor Sič má vrátit do rukou státu. Má být tedy prakticky znárodněn. Konflikt začal dostávat nepříjemný mezinárodní charakter. Čína se pochopitelně začala odvolávat na smlouvu o ochraně investic. Zatím jí to nebylo nic platné, a tak přišla s požadavkem náhrady utrpěných ztrát ve výši minimálně 3,6 miliardy dolarů. Představa, že by takovou sumu mohla Ukrajina zaplatit, je samozřejmě z říše snů. A tak v Kyjevě dostali nápad požádat o tyto peníze Spojené státy. Jak tato žádost dopadne, asi není potřeba příliš spekulovat. Nepochybně dojde k soudním sporům, ale ty se táhnou dlouho a peníze bývají málokdy výsledkem. Čína má ovšem i jiné možnosti. Export ukrajinských firem do Číny představuje zboží za zhruba sedm miliard dolarů ročně. Určitě nebude problém tyto exporty přibrzdit, možná dokonce i úplně zastavit. Stejně tak může Čína omezit vývoz zboží na Ukrajinu, které bývá výrazně levnější než srovnatelná evropská nebo japonská produkce. Spor nemá dobré řešení. Ukrajina je vleku amerických požadavků a Čína nemůže ustoupit. Účet ovšem zaplatí nakonec Motor Sič. Nebude ostatně prvním ukrajinským podnikem, který po roce 2014 přišel o místo na trhu. Ze stejného segmentu je i bývalý významný výrobce letadel Antonov, který dnes prakticky přestal vyrábět. Poněkud naivní je představa, že to zbrzdí vývojové a výrobní tempo čínského leteckého průmyslu. Možná na rok… {loadmodule mod_tags_similar,Související}