Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-14 15:30:46

Na výstavě fotografií „1989“ se podílejí i followeři ze sociálních sítí

Nahlédnout do atmosféry strachu, naděje a vítězství – emocí, které ovládly před třiceti lety společnost, umožňuje návštěvníkům výstava fotografií v Muzeu umění Olomouc (MUO) nazvaná prostě „1989“. Otevřena bude až do 16. února. „Řada fotografů v té době pořídila cenné, z dnešního pohledu již historické záběry. Mnoho jich bylo pozapomenuto v soukromých archivech, některé se dostaly do veřejných sbírek. To je i případ malé kolekce dokumentárních fotografií, uchovávaných ve sbírce Muzea umění Olomouc,“ říká kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová. Přestože je sbírka MUO zaměřena především na fotografie experimentální a konceptuální, podařilo se v posledních letech vytvořit malou, ale reprezentativní kolekci dokumentárních a reportážních snímků, včetně těch vztahujících se k událostem roku 1989. „Týká se to fotografií Vladislava Galgonka, Petra Zatloukala, Mileny Valuškové, Jindřicha Štreita, Zdeňka Sodomy, Michala Štosela či Luďka Peřiny, kteří svými fotoaparáty zachytili nejen průběh sametové revoluce v Olomouci, ale i dalších událostí. Například útěky občanů NDR do západní Evropy nebo bourání Berlínské zdi,“ říká autorka výstavy. Kromě fotografií jsou na výstavě i dobové dokumenty a promítání řady snímků z privátních fotoalb, které muzeum získalo při spolupráci s Univerzitou Palackého a díky výzvě na Facebooku a Instagramu. „Poprvé jsme se pokusili oslovit čtenáře našich sociálních sítí.  Díky hashtagu #MUO_1989 jsme získali desítky fotografií. Budeme rádi, když nám lidé budou posílat své snímky i v průběhu výstavy, protože je můžeme zařadit do videoprojekce,“ uvádí Lukáš Horák, PR specialista Muzea umění. „Tahle forma komunikace osvědčila a určitě na ni navážeme při dalších projektech.“ Výstavu navíc doprovází publikace mapující celý rok 1989, která vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci. „Kniha Olomoucké okamžiky 1989 je koncipována jako kronika či deník událostí jednoho roku a zaměřuje se na dění v Olomouci a v tehdejším okrese Olomouc. Nabízí snímky z rodinných archivů, které zachycují běžné události i všední život v takzvaném reálném socialismu. Samozřejmě fotografie připomenou také revoluční dění v Divadle Oldřicha Stibora, okupační stávku studentů Univerzity Palackého, recesistická představení a happeningy, vystoupení osobností kulturního a společenského života či generální stávku 27. listopadu,“ objasňuje Štěpánka Bieleszová. „Velká část snímků v knize je výsledkem dlouhodobého terénního sběru a průzkumu soukromých archivů, který jsem prováděla s týmem pracovníků Státního okresního archivu v Olomouci a Prostějově, Moravského divadla a Univerzity Palackého,“ dodává Bieleszová. Kniha obsahem i formátem inklinuje k méně „oficióznímu“ pojetí oslav 30. výročí sametové revoluce. „Je zaměřena především na mladší generaci, pro niž jsou mnohé události roku 1989 již dávno zapomenutou minulostí, kterou, jak ukazuje vývoj soudobé společnosti, je třeba neustále připomínat,“ zdůrazňuje spoluautorka knihy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2024-07-12 12:29:00

Botanici v kaluži vytvořené v jedné z ulic Olomouce objevili nové sinice

Dva nové druhy sinic objevili odborníci z olomoucké přírodovědecké fakulty v kaluži, která se po vydatném dešti vytvořila v jedné z ulic ve městě. Nové druhy vědci pojmenovali Laspinemapalackyanum a Laspinemaolomoucense. Učinili tak na počest Františka Palackého, k 450. výročí založení Univerzity Palackého v Olomouci a také jako připomínku města Olomouce, na jehož území nové druhy sinic objevili, informoval ČTK mluvčí Univerzity Palackého Egon Havrlant.

Čas načtení: 2024-07-15 15:37:48

V olomoucké kaluži objevili dva nové druhy sinic

Dva nové druhy sinic objevili odborníci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v kaluži, která se po vydatném dešti vytvořila v jedné z ulic v Olomouci. Nové druhy vědci pojmenovali Laspinema palackyanum a Laspinema olomoucense. Učinili tak na počest Františka Palackého, k 450. výročí založení Univerzity Palackého v Olomouci a také jako připomínku města Olomouce, na …

Čas načtení: 2025-01-07 08:49:00

Středoškoláci v lednu otestují své digitální kompetence

Ostrava 7. ledna 2025 (PROTEXT) - Digitální dovednosti českých středoškoláků prověří DemocraTICon 2025. On-line test klíčových znalostí a schopností českých studentů se koná 27. ledna. Z každého kraje postoupí nejúspěšnější tým do finále a vítězové se mohou těšit na poznávací zájezd do sídla Evropského parlamentu. Do soutěže se mohou registrovat všechny střední školy, učiliště a konzervatoře až do 10. ledna 2025.DemocraTICon je dvoukolová vzdělávací soutěž, ve které soutěží tříčlenné týmy studentů doprovázené pedagogem. Prvním kolem je on-line test na platformě EduPage, který studenti absolvují přímo ve své domovské škole. Otázky cílí na následující témata: mediální a informační gramotnost, kyberbezpečnost, umělá inteligence, digitální wellbeing.Z každého kraje postoupí jeden tým do finále, kdy se soutěžící, pedagogové a odborníci setkají osobně v březnu 2025. Na finalisty čekají výzvy v disciplínách zaměřených na Open Source Intelligence (OSINT), Wikipedii, práci s umělou inteligencí (AI prompt battle) či mezigenerační microlearning."Digitálni transformace představuje zásadní výzvu pro společenskou soudržnost, svobodu a demokracii. DemocraTICon zapoji mladé lidi do řešení těchto výzev atraktivní formou soutěže zahrnující skutečné projekty s významným společenským dopadem," osvětluje motivy pořadatelů Ondřej Filipec z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.Na pořádání projektu DemocraTICon 2025 spolupracují a odbornost garantují organizace DemocraTIC, Moravskoslezské inovační centrum (MSIC), Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZ, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Aignos a Elpida.Školy se do soutěže DemocraTICon 2025 mohou přihlásit do pátku 10. ledna 2025 na stránce www.democraticon.org. DemocraTICon 2025: ZÁKLADNÍ FAKTAOrganizátoři: DemocraTIC, z.s., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZ, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Aignos, ElpidaZáštita: Luděk Niedermayer, poslanec Evropského parlamentuPartneři: Prototýpci, EduPage, SCIO Kontakt pro další informace: Kateřina Naarová, DemocraTIC, democraticon@democratic.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-01 14:25:00

Soutěž Univerzity Palackého hledá nejlepší podnikatelské nápady

Vědeckotechnický park Univerzity Palackého v Olomouci (VTP UP) nedávno vyhlásil 15. ročník soutěže Podnikavá hlava. Jejím cílem je ocenit nejlepší podnikatelské nápady nejen studentů Univerzity Palackého, ale také začínajících nebo zkušených podnikatelů z řad veřejnosti.

Čas načtení: 2024-11-07 00:55:00

Vědec z Olomouce získal čtvrtmiliardový grant na výzkum rostlinného hormonu. Může pomoci zvýšit výnosy zemědělských plodin

Vědecký grant Evropské výzkumné rady (ERC) v hodnotě deset milionů eur (253 milionů Kč) získal na výzkum role rostlinného hormonu auxinu při růstu a tvarování rostlin Ondřej Novák z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Ústavu experimentální botaniky Akademie věd ČR. Na šestiletém výzkumném projektu Starmorph se bude Novák podílet společně s třemi dalšími vědci. Získané poznatky mohou pomoct ke zvýšení výnosů zemědělských plodin, což může přispět ke zlepšení potravinové bezpečnosti a udržitelnosti. ČTK to sdělil mluvčí Univerzity Palackého Egon Havrlant.

Čas načtení: 2021-10-18 09:23:19

Nuda a šeď normalizace i touha po vybočení. Kniha fotografií Petra Zatloukala rozšiřuje edici Olomoučtí fotografové

Sugestivní introspekce do života lidí v 80. letech minulého století, kdy komunistický režim pomalu směřoval ke svému zániku, i symbolický dokument své doby, zachycující životy lidí v normalizační šedi socialistického Československa. Tak by se daly charakterizovat snímky olomouckého fotografa Petra Zatloukala. Kniha jeho fotografií je druhým dílem edice Olomoučtí fotografové, na které spolupracuje Muzeum umění Olomouc a Vydavatelství Univerzity Palackého. Petr Zatloukal je dnes známý především svou fotografickou sérií Gaudeamus, která dokumentuje události sametové revoluce a pád komunistického režimu na pozadí aktivit a stávky studentů na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nová kniha fotografií přináší Zatloukalovy nikdy nepublikované snímky z let, které 17. listopadu těsně předcházely. Zachycuje na nich svérázné rekreanty u maďarského jezera Balaton, mikropříběhy všedních dnů v Olomouci, Bratislavě, Bánské Bystrici či východním Berlíně, prostředí závodů motokár a sportovního tance, atmosféru socialistické nemocnice nebo počátky aerobiku v Československu. „V Zatloukalových fotografiích se střídá intimní a emotivní výpověď. Daří se mu zachytit svérázné figurky, tragikomické výjevy i nadšení lidí v dnes již zdánlivě banálních situacích, které však v tehdejší perspektivě nabízely dojem něčeho mimořádného v normalizační šedi. V prostředí skromně vybavených školních tělocvičen či omšelých betonových budov zachytil prosté lidi, snící o jiném a lepším životě,“ říká kurátorka Muzea umění Olomouc a editorka knihy Štěpánka Bieleszová. Petr Zatloukal (*13. 9. 1956, Kojetín) náleží k proudu českých subjektivních dokumentaristů, kteří na fotografickou scénu vstoupili v 80. letech minulého století. Jeho fotografie se vyznačují mírnou dekadencí a surreálným nádechem. V poslední době zaujala například jeho série snímků automobilových vraků vrůstajících do krajiny a bující vegetace. Věnuje se také divadelní fotografii. Do světa fotoaparátů Zatloukal vstoupil jako žák Miloslava Stibora, významného olomouckého fotografa, jehož tvorbě byl věnován první díl edice Olomoučtí fotografové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-12 08:55:42

Olomoučtí vědci objevili neznámé druhy sinic. V kaluži na ulici

Dva nové druhy sinic objevili odborníci z olomoucké přírodovědecké fakulty v kaluži, která se po vydatném dešti vytvořila v jedné z ulic. Nové druhy vědci pojmenovali Laspinemapalackyanum a Laspinemaolomoucense. Udělali to na počest Františka Palackého, k 450. výročí založení Univerzity Palackého v Olomouci a také jako připomínku města, na jehož území nové druhy sinic objevili.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-05-19 10:00:00

Každá inteligentní země se snaží přilákat mladé inteligentní vědce ze zahraničí. Británie ne

Fialova vláda také netuší, že k zajištění prosperity země je nezbytně nutné kultivovat a dobře financovat školství, především univerzity. Čeští vysokoškolští učitelé dnes - skandálně - často zápolí s minimálním platem. Jak mohou univerzity získat ty nejlepší odborníky v oboru, když nejsou schopny je zaplatit? Mezi chováním neoliberální Fialovy tzv. vlády (ve skutečnosti dnes Česku vládnou odeesáčtí mafiáni z devadesátek) a chováním krachující "konzervativní" vlády britského premiéra Rishiho Sunaka jsou často paralely, ovšem v poslední době, kdy se zoufale nepopulární Sunakova vláda, kterou voliči už vůbec neposlouchají, snaží stůj co stůj najít nějakou politiku, na které by chytila voliče, se Sunaková vláda chová naprosto groteskně. Při tom se snaží vybičovávat populistickou nenávist vůči cizincům a imigrantům. Jinou politiku nemá. V poslední době to došlo tak daleko, že nyní omezuje příchod zahraničních studentů na britské univerzity. Jsou to, přece jenom, cizáci!Potíž je, že britským univerzitám už před lety vláda omezila jako snad v jediné zemi v Evropě státní financování a univerzity jsou brutálně závislé na studentském školném, a to především na horentním školném od zahraničních studentů, které je minimálně 18 000 liber ročně,  v některých oborech ještě daleko víc. Bez tohoto příjmu od zahraničních studentů budou britské univerzity krachovat. To je Sunakově vládě ale jedno. Zakázala v poslední době zahraničním postgraduálním studentům, aby si do Británie přivezli své rodinné příslušníky! (totéž mimochodem zakázala zahraničím pracovníkům v britských sociálních službách, kteří nyní z Británie proto houfně odcházejí, přitom britské pečovatelské služby jsou na cizincích plně závislé!) a teď jich chce zakázat dosavadně platnou možnost zůstat v Británii po absolutoriu rok dva a pracovat tam. Mimochodem, pro britské univerzity byl absolutní katastrofou brexit. Univerzity jsou svou podstatou mezinárodní instituce, brexit uvrhl je i Británii do izolace. Před brexitem směli v Británii studenti z Evropské unie studovat za stejných podmínek jako britští studenti, ve Skotsku tedy bez placení školného. Proto bylo na skotských univerzitách velké množství studentů z ČR i ze Slovenska. Když jsme pořádali v listopadu 2019 pro studenty na univerzitě v Glasgow k třicátému výročí pádu komunismu veřejnou debatu, jíž se zúčastnil Jiří Pehe, přišlo na ni asi sto padesát českých a slovenských studentů. Velmi pochybuji, že jich je po pěti letech v Glasgow stále tolik, protože nyní musejí platit ono horentní zahraniční školné ve výši 18 000 liber. Stěžovali si kolegové rusisté, že jim podstatně poklesl počet studentů, neboť zahraniční jazyky a kultury u nás studovali především studenti ze zahraničí, Britové se žádné jazyky neučí. :) Nicméně k tomu vzniká ve vedení krachující britské konzervativní vlády alespoň určitá diskuse. Je ale absurdní, že nějaká země vůbec něco takového řeší. Zdůrazňuji: Každá rozumná země se snaží získat nadané mladé vědce ze zahraničí - ne je odrazovat a vyhazovat. Shrnujeme informaci z Guardianu:

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-25 10:00:00

Demonstrace a zatýkání na amerických univerzitách

Mike Johnson vyzval prezidenta Kolumbijské univerzity k rezignaci; studenti byli zatýkáni při protestech v Kalifornii, Ohiu a Texasu Předseda Sněmovny reprezentantů při návštěvě Kolumbijské univerzity prohlásil, že „šílenství musí přestat“; videa ukazují napjaté scény a zatýkání na kampusech v několika státech hey @Austin_Police why target peaceful event organizers at @UTAustin? what happened to texas free speech? pic.twitter.com/HgK9CxhmOv— Byron Xu (@shoebyron) April 24, 2024 Johnson vyzval rektorku Kolumbijské univerzity k rezignaciPředseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson při projevu na schodech před Lowovou knihovnou Kolumbijské univerzity vyzval rektorku univerzity Minouche Shafikovou k rezignaci kvůli jejímu postupu při protestech na škole. Johnson prohlásil: „Jsem zde dnes, abych se připojil ke svým kolegům a vyzval prezidentku Shafikovou k rezignaci, pokud nedokáže okamžitě zjednat pořádek v tomto chaosu."Johnsonův projev byl opakovaně přerušován davem protestujících. „Užijte si svobodu projevu,“ odpověděl Johnson.

Čas načtení: 2024-06-05 10:00:00

Univerzity ve Spojeném království čelí nezvratnému úpadku, vyplývá z celosvětového žebříčku

Čeští univerzitní učitelé stávkují, Fialova vláda české univerzity hrubě podfinancovává, přestože ekonomická i politická budoucnost ČR je naprosto závislá na dobré kvalitě vzdělávacího systému. Existuje paralela z Británií, kde tamější krachující konzervativní vláda vážně ohrozila existenci univerzit nejprve zavedením vysokého školného, pak zákazem ho zvyšovat podle inflace a nyní omezením přístupu zahraničních studentů do Británie v důsledku patologické nenávisti vůči "imigrantům" - přitom britské univerzity zoufale závisejí na školném zahraničních studentů, Očekává se propad. Přesto však jsou zatím britské univerzity daleko výše na mezinárodním žebříčku než české. Pro srovnání: Karlova univerzita je v žebříčku QS na 246. místě, Masarykova univerzita v Brně na místě 408. (Glasgow University si letos o pět míst polepšila a je na místě 65.) (JČ) Britským institucím hrozí likvidace, protože 52 z 90 institucí se letos umístilo na nižších pozicích v žebříčku společnosti Quacquarelli Symonds (QS).Podle autoritativního žebříčku, v němž se Imperial College London umístila na druhém místě na světě, se mezinárodní reputace britských univerzit zhoršila a hrozí jim možné uzavření kvůli pokračujícím tlakům na financování.Imperial College předstihla univerzity v Oxfordu a Harvardu a v každoročním žebříčku světových univerzit Quacquarelli Symonds (QS) se umístila pouze za Massachusetts Institute of Technology (MIT).Celková tabulka však byla pro britské instituce chmurným čtením, včetně Cambridge, která klesla z druhého místa až na páté, neboť 52 z 90 britských univerzit získalo letos nižší hodnocení.Pouze 20 z nich, včetně Imperialu, si polepšilo, zatímco University College London zůstala celkově devátá.Ben Sowter, senior viceprezident QS, uvedl, že některé britské univerzity by mohly být nuceny zavřít kvůli současné politice financování, zatímco sektor začíná „ztrácet půdu pod nohama“ v kritických ukazatelích, jako je poměr zaměstnanců ke studentům, pracovní výsledky a akademická pověst.

Čas načtení: 2024-06-19 10:00:00

Glasgow University o Gaze

Prohlášení po zasedání vedení univerzity 18. června 2024 Vážení studenti a kolegové,dnes odpoledne projednal university court, správní rada univerzity, soubor požadavků předložených studentskou skupinou Glasgow Against Arms and Fossil Fuels (Glasgow proti zbraním a proti fosilnímu palivu, GAAF) spolu s návrhy odpovědí, které připravila podskupina, jíž předsedá laický člen správní rady.  Požadavky GAAF se týkaly především postoje univerzity k investicím do obranného sektoru a její podpory osobám postiženým konfliktem v Gaze. Správní rada univerzity konstatovala,  že univerzita již velmi aktivně podporuje osoby postižené konfliktem prostřednictvím udělování stipendií.  Jsme odhodláni být v této oblasti lídrem a využívat naše akademické a další zdroje k poskytování praktické pomoci postiženým ve spolupráci s institucemi ve Spojeném království i na Blízkém východě.  V souladu s našimi institucionálními hodnotami budeme co nejvíce přispívat k obnově vysokoškolského vzdělávání v Gaze po skončení konfliktu.  Náš závazek bude mít podobný rozsah jako naše podpora Ukrajině a bude trvalý v nadcházejících letech.  Chceme vytvořit širokou koalici v rámci univerzity i mimo ni, která v krátkodobém i dlouhodobém horizontu pozitivně ovlivní životy lidí.

Čas načtení: 2024-04-26 10:00:00

Kolumbijská univerzita vyzývá k vyšetřování svého managementu. Studentské protesty zachvátily 40 amerických univerzit

 Po vzoru Kolumbijské univerzity požadují studenti po celých USA příměří v Gaze a přerušení ekonomické spolupráce univerzit s izraelskými firmami - a stovky jich byly zatčenyNejméně 40 propalestinských protestních táborů vzniklo v amerických kampusech po vzoru Kolumbijské univerzity na začátku tohoto měsíce  Student pro-Palestinian protests have erupted everywhere in America. They cover half, if not most, of all universities in the country.Fortunately, all this is happening in a democratic country, and not in some Russia or North Korea. Security forces and protesters interact with… pic.twitter.com/TzDLfYsdLp— Hoz 🇵🇸 🇬🇧 🇪🇺 🇮🇷 (@HussainShafiei) April 26, 2024 Nejméně 40 propalestinských protestních táborů vzniklo na amerických univerzitách po vzoru Kolumbijské univerzity Senát Kolumbijské univerzity v New Yorku  vyzval k vyšetřování jejího managementu.Studenti požadují příměří v Gaze a odprodej akcií svých institucí od společností s vazbami na Izrael, stovky jich  byly zatčeny a došlo k několika ostrým střetům s policií.V noci z pátku na sobotu bylo zatčeno nejméně 100 dalších studentů, většinou na Emerson College v Bostonu, a dvě desítky studentů byly vzaty do vazby na Ohio State University.

Čas načtení: 2024-05-05 09:07:59

Nové léky zabraňující alergickým reakcím na arašídy a další potraviny

Neuvěřitelné výsledky zkoušek několika nových léků ukazují, že mohou zabránit potenciálně smrtící reakci na potraviny, jako jsou arašídy, vejce a mléčné výrobky - a jednoho dne možná mohou léčit astma.Můj nejmladší syn je od malička alergický na arašídy a sezam. Ačkoli nikdy neměl život ohrožující reakci, neustále nad ním visí riziko, že se tak stane. Nemůže jíst ve většině restaurací ani cestovat do mnoha částí světa. Nakupování potravin je pro něj utrpením. Má teď vlastní byt a já žiji v neustálé úzkosti. Vždycky jsme doufali, že z alergií vyroste. Ve svých 21 letech téměř jistě nevyroste.Je na stále přeplněnější palubě. Z důvodů, které nejsou dobře objasněny, se potravinové alergie v 21. století explozivně rozšířily. Běžným spouštěčem jsou arašídy, pšenice, kravské mléko, vejce, sója, jiné ořechy, ryby a korýši. Kromě "velké osmičky" existuje dlouhá řada alergií na další potraviny, včetně mnoha druhů ovoce, zeleniny a semen. Někteří lidé jsou alergičtí na pivo, jiní na konopí. Pokud je lidé konzumují, je pravděpodobné, že je na ně někdo někde alergický.Tento nárůst se promítá do zvýšené zátěže zdravotnictví a snížené kvality života mnoha lidí, kteří se snaží vyhnout potenciálně smrtelné reakci. Až donedávna existoval jediný způsob, jak tomuto následku zabránit: nejíst spouštěcí potravinu. To se však snáze řekne, než udělá, protože do zpracovaných potravin se dostávají nečekané přísady a jejich označování je často nejednoznačné nebo nepřesné.Nyní se však konečně objevila naděje v podobě několika nových léčebných postupů, které mohou lidem pomoci vyhnout se alergické reakci, a to nejen na potraviny, ale i na jiné druhy spouštěčů. "Blíží se vzrušující éra," říká Idil Ezhuthachan z Emory University v Atlantě ve státě Georgia.Jak časté jsou potravinové alergie?Získat přesný přehled o výskytu potravinových alergií je poměrně obtížné, protože existují různé způsoby jejich měření. Většina studií však zjistila, že v poslední době dochází k nárůstu, alespoň u dospělých. Průzkumy bezpečnosti potravin prováděné americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) zjistily, že počet dospělých, kteří sami uvádějí potravinovou alergii, se zvýšil z 9,1 % v roce 2001 na 13 % v roce 2010. V roce 2019 jiná výzkumná skupina zjistila, že tento podíl činil 19 procent. Prevalence u dětí se v posledních zhruba deseti letech pohybuje kolem 8 procent.Současně dramaticky vzrostl počet hospitalizací pro závažné alergické reakce. V USA se jejich počet na 100 000 obyvatel zvýšil ze 153 v roce 2004 na 218 v roce 2016. Ve Spojeném království vzrostl ekvivalentní počet od roku 1998 do roku 2018 o více než 179 %.Nárůst počtu případů u dospělých opožděně upoutal pozornost epidemiologů, kteří se dříve soustředili na dětské alergie, říká Christopher Warren z Northwestern University v Illinois. Částečně je to způsobeno tím, že děti s alergií dospívají, ale nevyrůstají z ní tak často, jak se očekávalo - pouze asi 20 % dětí vyroste z alergie na arašídy. Podle Warrena je to však také způsobeno alergiemi v dospělosti, které se "zdají být stále častější".Na prvním místě mezi nimi stojí syndrom pylové potravy. V tomto případě se jedná o primární alergii na některý druh vzdušného pylu, který vyvolává sennou rýmu v důsledku toho, že imunitní systém mylně rozpozná bílkoviny (neboli "alergeny") v pylu jako nebezpečné. Lidé s touto alergií mají také tendenci reagovat na potraviny obsahující blízce příbuzné alergeny. Například hlavní z nich v pylu břízy je téměř totožný s těmi, které se nacházejí v jablkách a lískových oříšcích. Při alergii na pyl břízy mohou být lidé citliví také na pšenici, broskve, vlašské ořechy, sóju a latex.Mořské plody jsou také častým spouštěčem u dospělých: podle Jaye Liebermana z University of Tennessee Health Science Center v Memphisu vzniká v dospělosti v USA přibližně 60 % alergií na korýše a 40 % alergií na ryby. Podle něj nevíme, proč jsou tyto potraviny léta tolerovány a pak náhle spustí alergii.Co způsobuje alergie?Dětské potravinové alergie jsou také trochu záhadou. Je zřejmé, že existuje genetická složka, která může u lidí zvýšit riziko vzniku alergie, ale co způsobuje, že tělo některých lidí reaguje na jinak neškodný spouštěč z prostředí, zatím není známo (viz níže "Jak zabránit vzniku potravinové alergie u vašeho dítěte"). Podle Gideona Lacka z King's College London chybí přesvědčivé důkazy pro hygienickou hypotézu, která předpokládá, že život v příliš sterilním prostředí v raném dětství vede ke špatné imunitní toleranci v pozdějším věku.Nejslibnějším vysvětlením vzniku alergií u dětí je kožní expozice, kdy potravinové alergeny pronikají porušenou kůží a vyvolávají imunitní reakci, která je pak zakódována do imunitní paměti, říká Ezhuthachan. To odpovídá takzvanému "alergickému pochodu", kdy se u dětí, u nichž se zpočátku objeví ekzém, mnohem častěji následně objeví potravinové alergie, astma a senná rýma. Porušená kůže, která je pro ekzém charakteristická, může být cestou, kterou se potravinové alergeny poprvé setkávají s imunitním systémem. Jyothi Tirumalasetty ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii však říká, že "procesy, které tuto ztrátu tolerance řídí, nejsou zcela objasněny".Na druhou stranu, mechanismus alergických reakcí je již dobře znám, což je částečně důvodem nedávného rozmachu nových léčebných postupů. Reakce začíná, když imunitní systém nesprávně identifikuje něco neškodného jako hrozbu a přejde do bleskového obranného režimu. Při klasické reakci typ bílých krvinek zvaný pomocná T-buňka rozpozná alergen, spustí poplach a stimuluje B-buňky k uvolnění protilátky zvané imunoglobulin E (IgE). Ten se naváže na cílové buňky a spustí záplavu zánětlivých molekul včetně histaminů. Nastává klasická alergická reakce: otok, svědění, proudění z očí a nosu, kopřivka a v případě potravin zvracení a průjem.Histaminy také způsobují rozšíření cév, což vede k rychlému poklesu krevního tlaku. V závažných případech mohou být tyto imunitní reakce smrtelné. Otok dýchacích cest a jazyka ztěžuje dýchání, zatímco katastrofálně nízký krevní tlak může přejít do stavu zvaného anafylaktický šok, kdy se do tkání nedostane dostatek krve. To může vést k bezvědomí a zástavě srdce.Jak léčíte alergie?Jedinou léčbou těžkých alergických reakcí je v současné době adrenalin, známý také jako adrenalin, který rychle rozšiřuje dýchací cesty, stahuje cévy a zrychluje činnost srdce. Proto lidé s život ohrožujícími alergiemi často nosí injekční dávky adrenalinu v EpiPenu nebo podobném přípravku. Rychlý zásah může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.Přesto přibližně polovina lidí s těžkou potravinovou alergií prodělala alespoň jednu těžkou reakci a zhruba třetina z nich byla hospitalizována. V USA každoročně zemře na anafylaktický šok po požití arašídů 50 až 100 lidí.Anafylaxe se může stupňovat a následné záchvaty jsou horší než ty předchozí. Přibližně u 20 % lidí dochází k "bifázickému" šoku, kdy se druhá vlna anafylaktických příznaků objeví několik hodin nebo dokonce dní po prvním. "Lidé s těžkou potravinovou alergií, zejména ti, kteří jsou alergičtí na více potravin, mají značnou potřebu účinné a bezpečné léčby," říká Gary Wong z Čínské univerzity v Hongkongu.Zdá se, že taková léčba je po letech příslibů konečně na obzoru. Již v 80. letech minulého století přišli vědci z biotechnologické společnosti Tanox v texaském Houstonu na koncept, který by mohl zachránit život. Pokud těžké alergie vyvolává IgE, proč se nezaměřit na něj? Vyvinuli lék nazvaný TNX-901, který se pevně váže na IgE a brání mu v přichycení na buňky, které by jinak uvolňovaly zánětlivé molekuly, jako jsou histaminy. Záměrem bylo podávat lidem s těžkými alergiemi pravidelné injekce TNX-901, které by je ochránily před bouří IgE, pokud by náhodou snědli spouštěcí potravinu.V následné klinické studii zveřejněné v roce 2003, které se zúčastnilo 84 dobrovolníků ve věku 12 až 60 let s alergií na arašídy, Tanox prokázal, že tento koncept funguje: čtyři injekce TNX-901 během 12 týdnů "významně a podstatně" zvýšily práh tolerance účastníků z průměrně asi poloviny arašídů na téměř devět arašídů. To podle výzkumníků představovalo dostatečnou rezervu, která je ochránila před většinou nechtěného požití.Bohužel se tento slibný nástroj nepodařilo prosadit. Zkouška byla zastavena kvůli právnímu sporu mezi společností Tanox a jejími průmyslovými partnery, společnostmi Novartis a Genentech, o to, komu patří právo na vývoj léku. TNX-901 nikdy nespatřil světlo světa.Perorální imunoterapieMezitím však byla testována jiná strategie, tzv. orální imunoterapie (OIT). Ta spočívá v podávání malých, ale stále se zvyšujících dávek spouštěcího alergenu lidem s potravinovou alergií. Myšlenka spočívá v tom, že dávky, které jsou zpočátku příliš malé na to, aby vyvolaly reakci, postupně přeškolí imunitní systém na toleranci vůči škodlivé látce.Tato technika není ve skutečnosti nová - první zaznamenaný případ OIT byl publikován v roce 1908 a týkal se 13letého chlapce s těžkou alergií na vejce. Jeho lékař Alfred Schofield, praktický lékař z londýnské Harley Street, vyslovil hypotézu, že vaječné bílkoviny způsobují chlapcovu neprůchodnost cév, a proto mu začal podávat malá množství vajec, aby jeho organismus potravinu toleroval. Zpočátku podával desetitisícinu vejce denně a postupně to zvyšoval až na šestinu vejce. Během několika měsíců byl chlapec schopen jíst celá vejce bez reakce.Navzdory pozitivnímu výsledku byl tento postup považován za příliš riskantní a OIT ustoupila do pozadí. Teprve v 90. letech 20. století se k němu znovu přistoupilo a od té doby jej řada studií úspěšně použila u lidí, především dětí, na arašídy, kravské mléko, vejce a ryby. Jedna studie zjistila, že OIT může vyvolat "trvalou nereaktivitu" na vejce, což znamená, že lidé mohou jíst normální množství této potraviny bez reakce. V roce 2017 Evropská akademie alergologie a klinické imunologie doporučila OIT u dětí s alergií na kravské mléko, vejce nebo arašídy. V roce 2020 FDA a Evropská léková agentura schválily perorální přípravek na arašídy pro děti ve věku 4 až 17 let s názvem Palforzia, který vyvinula společnost Aimmune Therapeutics z Bridgewateru v New Jersey.OIT však zdaleka není dokonalá. Sharon Chinthrajahová ze Stanfordské univerzity říká, že jedním z problémů je její pracnost. Lze jím znecitlivět pouze na jeden alergen najednou, ale podle ní je nejméně 43 % dětí s potravinovou alergií v USA alergických na více než jednu potravinu. Podle ní je to také stále riskantní: alergické reakce, dokonce i anafylaxe, jsou během procesu běžné.Naštěstí se nakonec podařilo oživit i koncept blokování IgE. Před spojením s Tanoxem vyvinuly společnosti Genentech a Novartis vlastní monoklonální protilátku proti IgE s názvem omalizumab, obchodním názvem Xolair. Zpočátku ji testovaly proti astmatu vyvolanému vzdušnými alergeny a v roce 2003 získaly pro toto použití regulační povolení.Nejnovější výsledkyDalší na řadě byly arašídy. Začátek byl velmi obtížný: první klinická studie omalizumabu pro alergii na arašídy musela zastavit nábor, když dva z dobrovolníků dostali anafylaktický šok během testů, které měly změřit jejich základní toleranci na tuto potravinu. U devíti dobrovolníků, kteří lék dostali, však došlo k osmdesátinásobnému zvýšení tolerance.Od té doby byly provedeny další zkoušky léku na alergii na arašídy s dobrými výsledky. Někteří lékaři začali omalizumab podávat lidem s potravinovou alergií, i když neměl povolení regulačních orgánů, říká Wong.Nejnovější výsledky byly představeny v únoru. Tým pod vedením Chinthrajaha a Roberta Wooda z Univerzity Johnse Hopkinse v Marylandu aplikoval 177 dětem a dospívajícím, kteří byli silně alergičtí na arašídy, injekce omalizumabu nebo placebo a poté testoval, zda se jejich citlivost na arašídy snížila. Přibližně u dvou třetin dobrovolníků, kteří dostali lék, došlo k nejméně šestinásobnému zvýšení tolerance, a to z méně než poloviny arašídů na přibližně 2,5 arašídů. To podle vědců stačí k tomu, aby se zabránilo anafylaxi po většině náhodných požití."I v těch nejpečlivějších rodinách se stávají chyby," říká Chinthrajah. "Takže mít lék, který nabízí další úroveň ochrany, je podle mě opravdu k nezaplacení."A nezpůsobil jen znecitlivění účastníků na arašídy. Aby se dobrovolníci kvalifikovali do studie, museli být také alergičtí na nejméně dvě další spouštěcí potraviny, a to z kešu, vajec, lískových oříšků, mléka, vlašských ořechů a pšenice. U účastníků, kteří lék dostali, došlo k podobnému zvýšení tolerance na tyto další potraviny. Na základě těchto údajů schválil 16. února úřad FDA omalizumab jako první lék na alergii na arašídy, čímž ukončil desetiletí dlouhé čekání. "Je to opravdu vzrušující, že máme něco schváleného," říká Ezhuthachan, který se studie neúčastnil. "Myslím, že to bude mít opravdu dobrou roli."Podle ní to však není konečná odpověď. Lék je drahý a jeho účinky se vytrácejí, takže je nutné si ho každé dva až čtyři týdny aplikovat.Problémem je také nedostatečná úspěšnost u třetiny dobrovolníků, říká Chinthrajah. "Je pro nás zásadní pochopit biologii, která stojí za těmi, kdo reagují, a těmi, kdo nereagují, ale to nám umožní vyladit naši léčbu a posunout jehlu dál než ke dvěma třetinám. Je toho ještě hodně, co je třeba udělat, ale myslím, že bychom si měli udělat chvilku času a oslavit toto velké vítězství."Tyto výsledky jsou teprve začátkem. Probíhají také dvě další studie omalizumabu, jedna z nich jej kombinuje s OIT. Naděje spočívá v tom, že podávání léku během eskalační fáze OIT bude bezpečnější a že jej bude možné později vysadit, načež bude možné toleranci udržovat pouze pomocí OIT.V přípravě jsou také silnější blokátory IgE. Jeden z nich, ligelizumab, se testuje proti alergii na arašídy. Výrobce Novartis nedávno z nezveřejněných důvodů ukončil pozdní fázi studie, ale společnost uvádí, že ještě letos zahájí další studii. Další blokátor IgE, UB-221 od tchajwanské společnosti United BioPharma, je testován proti ekzému a podle Chinthrajaha má "velký potenciál v potravinové alergii".Zastavení alergické reakcePoněkud odlišný přístup spočívá v narušení IgE a jeho blokování. Jakmile se IgE naváže na cílové buňky a zahájí uvolňování histaminu, jsou blokátory do značné míry bezmocné. Nová třída léků nazývaných disruptivní inhibitory IgE však nejenže brání IgE ve vazbě, ale také jej odvádí od cílových buněk, jakmile se naváže. Podle Chinthrajaha zatím nejsou v klinických studiích, ale slibují rychlý záchranný prostředek při anafylaxi. Lidé, kteří začnou mít alergickou reakci, by je mohli použít jako EpiPen k zastavení potenciálně smrtící kaskády.Zkoumá se také několik stávajících léků s cílem jejich využití pro potravinovou alergii a ve vývoji je několik vakcín, které jsou však ve velmi raném stádiu. Po desetiletích, kdy se lidem s potravinovými alergiemi příliš nenabízelo, se tak náhle objevil pocit nového úsvitu. "Je to změna hry," říká Chinthrajah.Nakonec je nadějí, že se podaří zbavit všech těžkých alergií. Většina anafylaktických šoků je způsobena potravinami, ale mohou je vyvolat také latex, bodnutí hmyzem a zvířecí jedy. Existuje také stav zvaný idiopatická anafylaxe, kdy šok přichází bez zjevné příčiny. Blokátory IgE by v zásadě mohly řešit všechny tyto případy.Dále existuje alergické astma, které je vyvoláno vzdušnými alergeny, jako jsou pyly a zvířecí srst. Představuje většinu astmatických záchvatů, na které ročně zemře 455 000 lidí. Omalizumab je již pro toto onemocnění schválen, ale lepší blokátory IgE by mohly změnit i toto onemocnění.Můj syn má také astma, které je sice dobře kontrolované, ale občas se objeví jeho vzplanutí. Vím, že nový lék, který by toto riziko eliminoval a také odstranil hrozbu anafylaxe související s potravinami, by nesmírně zlepšil jeho - i můj - život a život milionů lidí v podobné situaci. Je to naše budoucnost? Ano, říká Ezhuthachan. "Myslím, že tam nakonec dospějeme."Před zahájením léčby byste se měli poradit se svým lékařem Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-07-17 10:00:00

Vance: Musíme zaútočit na univerzity

"Musíme zaútočit na univerzity." Trumpův kandidát na viceprezidenta JD Vance má ostrá slova na adresu amerického vysokého školství, upozorňuje list Boston Globe. Populistický republikánský senátor z Ohia, který vyrostl v chudobě a vystudoval práva na Yaleově univerzitě, dal ve svých projevech, rozhovorech a textech jasně najevo, že podle něj jsou univerzity příčinou konfliktů a nerovnosti v zemi. Podle něj porušily „společenskou smlouvu“, když přijaly miliardy dolarů od daňových poplatníků a zároveň pohřbily mladé lidi pod horami studentských dluhů. Vzdaly se svého poslání hledat pravdu a místo toho prodávají „podvody a lži“. Studenty indoktrinují do pokrokové politické ortodoxie.„Musíme poctivě a agresivně zaútočit na univerzity v této zemi,“ řekl Vance v projevu z roku 2021 nazvaném „Univerzity jsou nepřítel“.

Čas načtení: 2024-09-08 23:43:47

Nové vakcíny proti stárnutí slibují prevenci nemocí jako Alzheimerova choroba

Možná bude brzy možné očkovat se proti nemocem stáří a udržet si tak tělo i mozek déle zdravé.Za necelých pět let mi bude 60 let, což je skličující vyhlídka. Už teď mám jednu nemoc související s věkem - hypertenzi - a vzhledem k pravděpodobnosti budu mít štěstí, že mi do té doby nebude diagnostikována alespoň jedna další. Poté se budou nemoci související s věkem pravděpodobně hromadit až do nevyhnutelného konce. Podobný příběh se nepochybně stane i mnohým z vás. Žijeme déle než dříve, ale tyto roky navíc nemusí být nutně zdravé.Přesto, pokud se dá usuzovat z nedávného vývoje, budou mít moji synové možná větší štěstí. Místo toho, aby se v 70 a 80 letech potýkali s řadou běžných onemocnění, budou se proti nim možná moci imunizovat. Střední věk by mohli oslavit očkováním, které je učiní imunními vůči Alzheimerově chorobě, rakovině nebo hypertenzi. Mohli by dokonce získat všelék proti stárnutí, který je očkuje proti všem výše uvedeným a dalším chorobám a pomůže jim čelit pozdějším letům ve zdravějším stavu, než v jaký dnes může doufat většina z nás.V boji proti nemocem stáří se stará lékařská technologie najednou jeví jako převratná. Vakcíny, injekce, které si nejčastěji spojujeme s infekčními nemocemi, jako je covid-19 a spalničky, se nyní ukazují jako slibné v léčbě neinfekčních nemocí - zejména těch, které souvisejí s přibývajícím věkem. Tento obor postupuje tak rychle, že při správném větru se objevují náznaky, že já - a další lidé v mém věku - bychom mohli některé z těchto očkování dokonce sami využít. Zní to příliš dobře na to, aby to byla pravda, ale očkování proti nejhorším aspektům stárnutí vypadá spíše jako otázka kdy, než jestli.První úspěšnou vakcínou byla vakcína proti neštovicím, kterou v roce 1796 vynalezl Edward Jenner. Takové vakcíny dnes existují proti většině infekčních nemocí a jsou pravděpodobně jedním z nejúčinnějších lékařských zásahů. Nedávná analýza zjistila, že od roku 1974 vakcíny zabránily 154 milionům úmrtí na celém světě, z toho 146 milionům u dětí mladších pěti let.Smyslem očkování je předložit imunitnímu systému malé kousky - tzv. antigeny - infekčního organismu, které vyvolají imunitní reakci a vytvoří imunitní paměť, aby se následný kontakt se skutečným patogenem rychle vyřešil.V reakci na infekční agens je poměrně snadné vyvolat užitečnou reakci imunitního systému, protože tělo rozpozná, že se nejedná o „vlastní“ agens. Neinfekční nemoci naproti tomu vznikají z vlastních buněk člověka, a proto je náročnější takovou reakci vyvolat - není to však nemožné.Vakcína proti rakoviněPrvní neinfekční nemocí, na kterou bylo očkování zaměřeno, byla rakovina. Na počátku 80. let 20. století tým z Univerzity Johnse Hopkinse v Marylandu aplikoval 20 lidem, kteří měli rakovinu tlustého střeva, jejich vlastní rakovinné buňky smíchané s BCG vakcínou, která byla původně vyvinuta proti tuberkulóze, ale je známo, že je také obecným stimulátorem imunitního systému. Cílem bylo vyvolat imunitní reakci na vlastní nádory účastníků.O něco více než dva roky později bylo všech 20 osob stále naživu, zatímco čtyři z 20 osob v kontrolní skupině zemřely, což je statisticky významný rozdíl. Další studie využívající stejnou techniku zjistily podobné pozitivní výsledky.Vakcíny proti rakovině se liší od tradičních vakcín: jsou spíše léčebné než preventivní. Přesto je lze považovat za vakcíny. „Vakcína je cokoli, co stimuluje imunitní systém způsobem, který prospívá hostiteli,“ říká Howard Weiner z Harvard Medical School, který pracuje na jejich využití jako léčebných prostředků, včetně Alzheimerovy choroby.Pokrok v oblasti vakcín proti rakovině je však pomalý. Rakovinné buňky se před imunitním systémem výjimečně skrývají, a to i proto, že jde o buňky, které pocházejí z vlastního těla člověka. Dosud proběhlo více než 600 klinických studií vakcín proti rakovině. Zatím však prošla pouze jedna a její dopad byl jen mírný. Podle Samira Mitragotriho z Harvardovy univerzity byla v roce 2010 v USA schválena vakcína Provenge proti rakovině prostaty, ale ve světě nezazářila. Je poměrně drahá, má jen skromný přínos a není považována za nákladově efektivní.Ale naděje je věčná. Ukázalo se, že mnoho rakovinných buněk je poseto antigeny, které se v lidském těle běžně nevyskytují. Tyto „neoantigeny“ často vznikají genetickými mutacemi uvnitř nádorové buňky a mohou představovat šťavnatý cíl pro imunitní systém. Podle Niny Bhardwajové z Icahn School of Medicine at Mount Sinai v New Yorku pomohl objev neoantigenů omladit tento obor. Nedávná studie na lidech využívající molekulu zvanou mRNA ke stimulaci produkce neoantigenů se ukázala jako slibná například při upozorňování imunitního systému na buňky melanomu rakoviny kůže.Zadrhávající se pokrok tohoto přístupu u rakoviny neoslabil víru, že i na neinfekční nemoci lze cílit očkováním. Zejména mnoho onemocnění souvisejících s věkem se vyznačuje nadměrnou akumulací specifických proteinů, které mohou být vakcínami využity k vyvolání imunitní odpovědi.Například Alzheimerova choroba je již dlouho spojována s hromaděním určitých forem dvou proteinů, beta-amyloidu a tau, v mozkových buňkách a jejich okolí. Přesná úloha, kterou tyto proteiny hrají v onemocnění, je sporná, ale stále se jedná o dva nejsilnější kandidáty na původce onemocnění.Proti oběma se vyvíjejí vakcíny, které jsou velmi potřebné. Toto vysilující a nakonec smrtelné onemocnění je nejčastější formou demence. Odhaduje se, že v roce 2023 bude v USA žít 6,7 milionu lidí ve věku 65 let a více s Alzheimerovou chorobou, a pokud nedojde k rychlému průlomu v medicíně, může tento počet do roku 2060 vzrůst na 13,8 milionu. Současná léčba je velmi omezená.Vakcíny proti Alzheimerově choroběPodle Guanghui Liu z Čínské akademie věd v Pekingu probíhá šest klinických studií vakcín proti beta-amyloidu nebo tau. Jejich podstata je poměrně jednoduchá: vakcína obsahuje účinnou látku, která má stimulovat imunitní systém k tvorbě protilátek proti těmto proteinům. Protilátky překračují hematoencefalickou bariéru, vážou se na bílkoviny a spouštějí bílé krvinky, aby je odstranily v naději, že se tím zpomalí progrese onemocnění.Nastal však problém: jak beta-amyloid, tak tau jsou normální proteiny exprimované v mozku, a tudíž tolerované imunitním systémem. V patogenní formě jsou však tyto bílkoviny nesprávně složené. Tento rozdíl představoval nový cíl, říká Liu. Trik spočívá v tom, že přirozenou imunitní reakci na tyto nesprávně složené verze proteinů lze posílit pomocí vakcinačních přísad zvaných adjuvans, které upozorňují imunitní systém na nebezpečí.Švýcarská biofarmaceutická společnost AC Immune má dvě vakcíny proti Alzheimerově chorobě, které jsou v rané fázi zkoušek na lidech, jednu proti každému proteinu. Konečným cílem, říká mluvčí společnosti Gary Waanders, je očkovat lidi v nejranějších stadiích Alzheimerovy choroby a zpomalit nebo zastavit její postup. To může znamenat i lidi, u kterých se ještě neobjevily žádné příznaky. Nedávno vyvinutý krevní test dokáže odhalit zárodky patologie související s tau ještě předtím, než se objeví jakékoli zhoršení kognitivních funkcí. „Vakcíny se nakonec budou podávat nejen k léčbě Alzheimerovy choroby, ale také k její prevenci,“ říká Weiner.Při zkoumání tohoto článku jsem doufal, že moji synové budou mít možnost takové vakcíny vyzkoušet, ale Waanders naznačuje, že bych mohl mít šanci dostat je i já. Říká, že vakcína proti beta-amyloidu od společnosti AC Immune by se mohla dostat na trh již v roce 2029, pokud vše půjde hladce.Mezitím americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv nedávno udělil jiné vakcíně proti amyloidu - UB-311 od biotechnologické společnosti Vaxxinity z mysu Canaveral na Floridě - označení zrychlená vakcína, takže může být urychleně posouzena. Podle generální ředitelky společnosti Vaxxinity Mei Mei Hu se tato vakcína ukázala jako slibná při zkouškách na lidech, kdy na ni reagovalo 98 % lidí. „Vytvořily se u nich protilátky. Tyto protilátky překonaly hematoencefalickou bariéru. Zasáhly cíl. Zpomalili jsme pokles kognitivních funkcí přibližně o 50 procent.“ UB-311 je v současné době na cestě k větší studii, která zahrne přibližně 3 000 osob.Existují i další způsoby, jak využít imunitní systém k odstranění beta-amyloidu. Vědci z Ann Romney Center for Neurologic Diseases v Bostonu ve státě Massachusetts pod vedením Weinera testují vakcínu, která se podává nosem, aby aktivovala imunitní systém v lymfatických uzlinách na krku a odtud vyslala imunitní buňky zvané monocyty do mozku. „Monocyty jdou a odstraňují amyloid,“ říká Weiner. Ukázalo se, že vakcína odstraňuje beta-amyloid na myších modelech Alzheimerovy choroby, a nyní se chystá na první testy na lidech.Které metody proti stárnutí skutečně fungují?Je zřejmé, že neexistuje žádná záruka, že se některá z těchto vakcín proti Alzheimerově chorobě začne používat. Řada experimentálních vakcín již padla, ať už z důvodu nedostatečné účinnosti, nebo nežádoucích účinků.Bez ohledu na to zůstává naděje, že se tyto překážky podaří překonat. „Jednoho dne budeme Alzheimerovu chorobu léčit a předcházet jí pomocí vakcín,“ říká Weiner. „Samozřejmě se to nestane přes noc. Ale děláme na tom.“Něco dalšího, co by synové mohli se zájmem sledovat, je pokrok v oblasti vakcín proti nemocem cévního systému. Stejně jako stovky milionů dalších lidí na celém světě mám hypertenzi neboli vysoký krevní tlak, a protože se obvykle vyskytuje v rodinách, jsou oba vystaveni vyššímu riziku, že se u nich také rozvine.Podle Yuhua Liao z Huazhong University of Science and Technology v čínském Wuhanu jsou současné léky první volby - léky známé jako blokátory vápníkových kanálů a inhibitory ACE, které zabraňují zužování cév - účinné, ale neřeší hlavní příčinu.Hlavním regulátorem krevního tlaku je receptor v tepnách. Při jeho aktivaci dochází ke stažení cév a zvýšení krevního tlaku. Receptor lze deaktivovat pomocí léků zvaných alfa-1 blokátory, které však nejsou dostatečně specifické a mají krátkou životnost v krvi, takže se nepředepisují jako léky první linie. Aby tento problém vyřešili, otestovali Liao a jeho kolegové v roce 2019 vakcínu, která u myší vyvolala protilátky blokující arteriální receptor, a dosáhli slibných výsledků.Výsledkem je solidní pokrok v oblasti vakcín tohoto druhu zaměřených na jeden cíl a seznam potenciálních onemocnění vyššího věku, která by bylo možné tímto způsobem léčit, pokračuje. Ve fázi zkoušek jsou verze, které se snaží bojovat proti osteoartritidě, Parkinsonově chorobě a dokonce i proti vysoké hladině cholesterolu. Ačkoli vakcíny proti jednotlivým onemocněním jsou skutečně vítaným přírůstkem do naší výzbroje, existuje ještě jedna kandidátská vakcína, kterou sleduji obzvláště pozorně.Buněčná senescenceJedná se o vakcínu pro všeobecné použití proti stárnutí a jejím cílem jsou senescentní buňky. Tyto buňky utrpěly nějaké nenapravitelné poškození a přestaly se dělit, ale neumírají. Obvykle jsou odstraněny imunitním systémem, ale tento proces s věkem ochabuje a senescentní buňky se hromadí v tkáních a vylučují silný koktejl zánětlivých molekul v marné snaze přivolat kata. Pokud se tyto sekrety nekontrolují, jsou vysoce toxické, poškozují okolní tkáně a pronikají do krevního oběhu. Nejnovější výzkumy naznačují, že hromadění senescentních buněk je jednou z příčin řady onemocnění vyššího věku.Podle Jamese Kirklanda z Mayo Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota se již testuje řada léků, které se zdají být schopné ničit senescentní buňky a které se již brzy ukázaly jako slibné u více než 40 různých onemocnění souvisejících s věkem. Probíhá řada klinických studií, ale zatím pouze dvě z nich dospěly do fáze, kdy byl lék nebo placebo podán většímu počtu lidí, aby se ověřila jejich účinnost, a podle Benjamina Le Calvé z farmaceutické společnosti StarkAge Therapeutics ve francouzském Lille se jejich přínos zatím ukázal jako omezený. Klasický přístup k lékům podle něj „pravděpodobně dosáhl svých limitů z hlediska klinického vývoje“.Velkým problémem je, že většina těchto „senolytických sloučenin“ funguje tak, že zvrátí rozhodné odmítání senescentních buněk aktivovat sebedestrukční mechanismus zvaný apoptóza. Tyto léky však mohou stejnou cestou posunout i zdravé buňky, což zvyšuje možnost, že poškodí i jiné než cílové tkáně.V tomto případě přicházejí na řadu vakcíny. Senescentní buňky běžně exprimují velmi vysoké hladiny antigenů, které v nesenescentních buňkách chybějí nebo je jich málo. Tyto „seno-antigeny“ jsou voláním o pomoc pro imunitní systém, který shromáždí vojáky, aby je zlikvidoval. Existuje přesvědčení, že vakcíny zaměřené na senoantigeny mohou pomoci posílit reakci imunitního systému a zničit senescentní buňky, zatímco zdravé buňky zůstanou v klidu.Konec stárnutí?V roce 2020 vytvořil tým pod vedením Hironoriho Nakagamiho z Osaka University Graduate School of Medicine v Japonsku vakcínu proti seno-antigenu zvanému CD153, který je přítomen na senescentních buňkách, jež se hromadí ve viscerálním tuku, který se nachází na orgánech a v jejich okolí. Myši, kterým byla vakcína podána a které byly následně krmeny dietou vyvolávající obezitu, měly mnohem nižší hladinu těchto senescentních buněk než běžné obézní myši a zlepšil se u nich metabolismus glukózy a snížila inzulínová rezistence. Tato zásadní studie ukazuje nejen to, že senescentní buňky lze eliminovat vakcinací, ale také to, že se tím zlepšují důležité fyziologické funkce, říká Liu.O rok později provedl něco podobného tým pod vedením Tohru Minamina z Juntendo University Graduate School of Medicine v japonském Tokiu. Tentokrát se práce týkala stárnoucích myší a senescentních buněk ve výstelce jejich cév, které jsou známým rizikovým faktorem aterosklerózy, procesu, při němž se zužují a tuhnou tepny. Očkovaným myším se prodloužilo zdravotní rozpětí - což je měřítko toho, jak dlouho si udržují dobré zdraví - a prodloužila se délka jejich života oproti myším, které dostaly placebo.To vše je povzbudivé. „Je zřejmé, že využití imunitního systému představuje novou a potenciálně účinnou strategii k odstranění senescentních buněk,“ říká Toren Finkel z Pittsburské univerzity v Pensylvánii.Ačkoli v boji proti senescentním buňkám dochází k pokroku na různých frontách, první oblastí, kde by takové vakcíny mohly mít skutečný dopad, je rakovina, čímž se příslib vakcín proti stárnutí uzavírá. Senescentní buňky jsou pro imunitní systém mnohem viditelnější než rakovinné buňky. Zkombinujte je a bingo. Rakovinné buňky někdy stárnou přirozeně. To lze vyvolat uměle jejich extrakcí a ozářením. Pokusy na myších ukázaly, že injekce takových buněk zpět do zvířat - nebo totéž s imunitními buňkami vystavenými senescentním buňkám - může vyvolat silnou protinádorovou imunitní odpověď.V jednom z nedávných pokusů například tým ze Soulské národní univerzity v Jižní Koreji odebral buňky z myších nádorů, vyvolal jejich senescenci a poté je protlačil přes malou membránu podobnou sítu, čímž vytvořil miniaturní částice. Vstříknutí těchto částic zpět vyvolalo silnou imunitní reakci a potlačilo růst a šíření nádoru. Vědci tvrdí, že tento postup je jednoduchý a mohl by být vyvinut k výrobě personalizovaných vakcín proti rakovině.Zatím neexistují žádné vakcíny proti senescentním buňkám v klinických studiích, ale podle Liua se očekávají snahy o jejich testování na lidech a jejich potenciál je zřejmý. „Další pokrok je nutný, ale senolytické vakcíny nabízejí slibnou strategii, jak zmírnit nemocnost a v konečném důsledku zlepšit celkové zdraví a pohodu jednotlivců v pozdějším věku,“ říká. To je dobrá zpráva pro mé syny - a možná se i já dožiji dostatečně dlouhého věku, abych z toho mohl těžit a pomohly mi na cestě další vakcíny proti stárnutí.   Zdroj: New Scientist

Čas načtení: 2024-10-29 08:00:01

Tohle je prestižní ruská univerzita! Video, které ukazuje drsnou realitu

„První místo, které vám ukážu, jsou společné umývárny. Vy všichni, kteří si myslíte, že tohle video je narafičené a že žiju jinde, pletete se. Tohle je skutečně ono,“ říká rusky jedna ze studentek Moskevské státní univerzity, jejíž video se začalo šířit po sociálních sítích. To, co vidíme na záběrech, připomíná potemnělé umývárny v dolech nebo průmyslových provozech. Tím ale prohlídka jen začíná.  Koupelny z pekla „Dalším otřesným místem jsou naše sprchy. Jsou v prvním patře a jsou rozdělené na pánské a dámské. Dost mě ale překvapuje, že tato místa jsou sdílená,“ pokračuje dívka a ukazuje sprchy, které spíše připomínají vězení nebo psychiatrickou léčebnu. Všude je nedostatek světla a místa jsou nejen zastaralá, ale také neuvěřitelně zašlá a je vidět, že s úklidem se tady nikdo nepřetrhne. To nejhorší má ale teprve přijít. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více „Pojďme se přesunout k nejdůležitější věci, tohle jsou naše společné toalety. Lidi, podívejte se na ty podmínky,“ říká studentka a otevírá dveře jedné z kabinek. Vypadají přesně tak, jak by člověk po zhlédnutí předchozích záběrů čekal. Pokud jste (byť omylem) navštívili toalety třeba ve starých vlacích Českých drah, stále na tom zřejmě budete lépe než studenti, kteří takový záchod musí používat každý den. „Byla jsem v šoku, když jsem nastoupila,“ dodává studentka. Studium za mřížemi „V naší budově je na každém podlaží zamřížovaná místnost, kde se můžete soustředit a studovat. Nevím, proč jsou nutné tyhle mříže, ale naštěstí tady nikoho nedrží,“ říká se znatelným humorem v hlase studentka. „Pouze na jednom patře je pingpongový stůl, kde můžete trávit váš volný čas,“ říká studentka a ukazuje také místnost pro studium, která je jako jediná otevřená 24 hodin denně. Na noc se zavírá i společná kuchyně. „Jedná se o kolej největší, nejznámější a nejdražší ruské univerzity – Moskevské státní univerzity. Vypadá to neuvěřitelně – společné záchody a sprchy, kovové mříže. Mimochodem, ochranka u vchodu má pušky,“ shrnuje video expert na ruskou propagandu a bývalý poradce ukrajinského ministra vnitra Anton Geraščenko na svém twitterovém účtu. Jako v šedesátých letech Ohlasy na video jsou bouřlivé. Zvláště lidé ze západních zemí nemohou pochopit, že v něčem takovém mohou mladí lidé žít při studiích. „Chodil jsem do internátní školy v 60. letech. Vaše video mi přináší vzpomínky a úlevu, že už to mám dávno za sebou,“ píše jeden z komentujících. „Vzpomínám si na koleje na bukurešťské univerzitě, kde jsem studoval na počátku 21. století. Zařízení mi připadalo jako svinstvo, ale když se ohlédnu zpět, bylo v porovnání s tímto luxusní. A to bylo před 20 lety,“ píše další. @ais_ttea Welcome to my home for the next 4 years #european #soviet #fyp #dorm #student #university ♬ original sound - ‍ Redakce Čtidoma.cz ověřovala, zda videa skutečně pocházejí z Moskevské státní univerzity, a narazila na fotografie, kterými se chlubí sama univerzita, a je nutno říci, že ani ona sama se příliš nesnaží zastírat, že studenti žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách pro vzdělávání. Stav nejlepších kolejí je přibližně stejný jako v Česku před dvaceti až třiceti lety. Ty horší pak připomínají původní stav kolejí na pražském Strahově, které autor článku zažil na vlastní kůži na začátku tisíciletí.  KAM DÁL: Politici na houby! Do lesa vyrazili Babiš, Nerudová, Rakušan i zklamaný Jiří Čunek

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 10:36:02

Výstava Sluneční králové v Národním muzeu ukazuje předměty starověkého Egypta, které tuto zemi dosud nikdy neopustily

Národní muzeum otevřelo výstavu nazvanou Sluneční králové, která návštěvníky zavede do nejstaršího období egyptské říše, do doby dávných stavitelů pyramid. Prostřednictvím ještě nikdy ve světě nevystaveného souboru téměř 300 vzácných předmětů, starých takřka pět tisíc let, za pomoci moderních multimediálních technologií přenese své návštěvníky do nejstarších časů staroegyptské civilizace a umožní jim zažít atmosféru doby velkých egyptských králů. Po mnoha letech příprav se v Národním muzeu podařilo uskutečnit výstavu, která je unikátní nejen stářím a hodnotou vystavovaných předmětů, ale i zemí jejich původu. Ještě nikdy nebylo z Egypta do zahraničí zapůjčeno takové množství významných artefaktů jako právě na výstavu Sluneční králové. „Výstava je nejen splněným snem Národního muzea i několika generací českých egyptologů, ale též jednou z nejvýznamnějších výstav, kterou Národní muzeum za dobu své existence uspořádalo. Návštěvníci budou mít možnost téměř půl roku obdivovat světově unikátní soubor tisíce let starých egyptských památek,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Starý Egypt doby Staré říše obecně představuje první teritoriální stát v historii naší planety. Právě tehdy, v době mezi 27. a 22. století před naším letopočtem došlo k nevídanému rozmachu této civilizace, která nás dodnes ohromuje svou vyspělostí, umem i záhadami. Lokalita Abúsír je součástí pyramidových polí táhnoucích se od dnešní Káhiry v délce několika desítek kilometrů na jih až k Fájúmské oáze. V průběhu Staré a Střední říše právě v této oblasti vznikaly největší pyramidové komplexy panovníků a pohřebiště příslušníků jejich rodin stejně jako vysokých hodnostářů země ale i obyčejných obyvatel. Abúsír společně se sousední Sakkárou představuje samý střed této oblasti, kde se nachází převážná většina královských i nekrálovských památek, které se dochovaly do současnosti. Sluneční králové je označení odkazující k panovníkům 5. dynastie, kteří uctívali jako hlavní božstvo staroegyptského panteonu slunečního boha Rea. Čtyři z těchto panovníků si postavili své zádušní komplexy právě v Abúsíru. Architektura, umění nebo filozofie, stejně jako řízení státu dosáhly za jejich vlády vrcholu. Na výstavě upoutají největší poklady z doby 3. až 1. tisíciletí před naším letopočtem v čele s naprosto unikátními královskými sochami panovníka Raneferefa, které představují jeden z největších dochovaných souborů královské plastiky doby Staré říše. Nechybí ani rozsáhlý soubor soch princezny Šeretnebtej a písaře Nefera. K vidění ale jsou také například kamenné nádoby, keramika, texty nebo reliéfy z královských komplexů panovníků z Abúsíru. Celková pojistná hodnota předmětů je miliarda korun. Návštěvníkům se představí zápůjčky z mnoha světových muzeí – z Egyptského muzea v Káhiře, z Velkého egyptského muzea v Gíze, z muzeí v Berlíně, Lipsku, Hannoveru, Heidelbergu, Hildesheimu a Frankfurtu nad Mohanem. K vidění budou rovněž předměty, které Národní muzeum získalo jako československý podíl na nálezech učiněných expedicí Univerzity Karlovy v Abúsíru. „Výstava Sluneční králové představuje poprvé mimo území Egypta ty největší světové objevy, které na pyramidovém poli v Abúsíru prakticky každý rok uskutečňuje expedice Českého egyptologického ústavu. V Praze jsou tak k vidění desítky unikátních artefaktů vyprávějících ojedinělý příběh staroegyptské civilizace stavitelů pyramid,“ říká ředitel českých archeologických výzkumů v Egyptě a prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta. „Expedice Českého egyptologického ústavu je největší českou vědeckou expedicí pracující soustavně mimo území naší republiky. Její výsledky a objevy – a tato unikátní výstava – je toho dokladem, snesou srovnání s těmi nejvyššími světovými měřítky,“ dodává k práci českých egyptologů rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima. Výstava je unikátní nejen díky ve světě doposud nevystaveným vzácným předmětům, ale i svým moderním pojetím a designem. Jejím cílem je též přenést návštěvníky do doby staré egyptské říše.  Využití moderních multimediálních technologií a působivé architektury umožní návštěvníkům zažít originální atmosféru královského Abusíru. Národní muzeum připravuje po celou dobu trvání výstavy doprovodný program: Přednášky českých egyptologů, filmové večery na téma Egypta, programy pro děti, speciální komentované prohlídky i egyptologickou noc v muzeu. Informace o výstavě, která je pro veřejnost otevřena do 7. února 2021, a o doprovodných akcích naleznete na webových stránkách Národního muzea www.nm.cz nebo na webových stránkách www.slunecnikralove.cz/www.kingsofthesun.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-08-02 06:34:43

Jak podpořit nekonvenční vědce

Paul Graham se ve své eseji zmiňoval o univerzitách, které dříve sloužily jako útočiště nekonvenčních jedinců a o tom, že tuhle roli pozvolna vyklidily, minimálně v anglosaském světě. U toho bych se chtěl zastavit. Před mnoha lety jsem seděl na letní zahrádce se svým bývalým školitelem z matfyzu, profesorem K., a on mi líčil své mládí za časné husákovské normalizace. Byl tehdy odborným asistentem na matfyzu, a, dle jeho slov: „Držel jsem se tam zuby nehty, protože na katedře byli docela normální lidi, se kterými se dalo otevřeně mluvit. I ten místní komunista byl vcelku hodný a nikoho neudával. Kdežto venku, tam panoval duševní koncentrák.“ K. je hodně nezávislý jedinec. Když se po něm chtělo papírování, s oblibou vymýšlel různé švejkoviny, ze kterých si úřady zoufaly. Pokud tedy našel na tehdejším matfyzu útočiště, asi to nebyla náhoda. Samozřejmě i na MFF UK se tehdy musely absolvovat různé podivné předměty typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ale povaha tvrdých věd obecně neumožňovala zamořit je „bullshitem“ příliš. Chvála starosvětské tradice Magisterské studium na MFF UK jsem absolvoval v letech 1996-2001 a tehdy jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Jediný nedostatek, který ta škola měla, bylo naprosto mizivé množství spolužaček. Tehdejší charakter Univerzity Karlovy se trochu lišil od dnešního. Byl jaksi více starosvětský, jako by to byla (to teď myslím převážně dobře, abychom si rozuměli) směsice řeholního řádu a alchymistické lóže. Takové ty stereotypní věci jako taláry, tituly, insignie na krku hodnostářů, latina na diplomech, to se všechno zachovalo dodnes, ale tehdy působily trochu organičtěji. Součástí té starosvětské tradice bylo i vertikální uspořádání akademické obce, ve které byli řadoví posluchači nepochybně zcela dole. Mělo to svoje nevýhody. Například pokud se tehdy nějaký učitel rozhodl šikanovat studenta, těžko se tomu dotyčný ubránil. Pár takových jedinců bylo na každé fakultě. Ale většina učitelů svého postavení nezneužívala. A jedna z tehdejších hodnot, která poměry vylepšovala, bylo důsledné uznávání studentů coby dospělých lidí, kteří si svoje záležitosti řeší sami. Žádná infantilizace a sklon zacházet s nimi jako s dětmi. Pro prváky zvyklé na středoškolské poměry to byl tak trochu náraz, ale většinou se s tím srovnali dobře. Kdo ne, vyletěl. Sladce znějící závazky Na současných vysokých školách pozoruji trend, který je v anglosaském světě daleko rozvinutější: začínají pomalu přebírat korporátní manýry. Zatím ne úplně, je to pozvolný trend, ale skoro každá fakulta už si dělá nějaké P. R. navenek a to P. R. přestává být odlišitelné od P. R. běžného mobilního operátora nebo lobbovací firmy. Letáky na křídovém papíře, optimistické slogany, barevné obrázky z komerčních fotobank, všudypřítomné odkazy na sociální sítě, e-shopy s propagačními předměty. Tak schválně, poznali byste na čelní webové stránce Univerzity Karlovy, že nejde o nějaký běžný informační portál, ale o prezentaci unikátní, skoro sedm set let staré instituce? Latina, taláry a diplomy na ručním papíře z Velkých Losin nám ustoupily do pozadí. Školní web se ve snaze o maximální modernitu stal poněkud tuctovým. Příčiny tohoto vývoje jsou různé, ale asi v tom bude hrát roli skutečnost, že vysokých škol je dnes strašlivě mnoho (jen si to proklikejte – čtyři záložky) a pro mladého Čecha je navíc velice snadné studovat v zahraničí. Situace se tedy převrátila – místo aby se osmnáctiletý maturant ucházel o studium na vysoké škole, musí se ta škola tak trochu ucházet o něj. Potřebujete-li jako instituce provozovat P. R. navenek, zkopírovat korporátní přístup je asi to nejjednodušší, co můžete udělat, protože korporace to mají „zmáknuté“. Jejich prosperita záleží na tom, vloudit se lidem po celém světě úspěšně do peněženky, pokud možno nejen jednorázově, ale natrvalo. Která to nezvládla, ta už dnes nejspíš neexistuje. Jenže spolu s korporátním P. R. můžete importovat i další rysy typické pro velké firmy. A jelikož velké firmy jsou (v Grahamově smyslu) konvenční skrz naskrz, může adoptování jejich mentality poškodit vaši kapacitu nezávislého myšlení. Jeden z takových rysů je povrchní pozlátko, které s P. R. úzce souvisí. Velké firmy se hrozně rády viditelně hlásí k různým dobře znějícím heslům a kauzám, zejména když je to nijak neohrožuje a nic to nestojí (nasejřit čínskou komunistickou stranu si nedovolí víceméně nikdo, čest výjimkám). To je velmi konvenční vzor uvažování. Dalším takovým rysem je ohromný strach z negativní publicity. Existuje mýtus, že sloni se bojí myší. V případě velkých firem to není mýtus, bez téhle podivné přecitlivělosti by měl Digitální Moloch utrum. Povšimněte si, že ty dvě věci spolu souvisí. Čím více těch sladce znějících závazků si veřejně naložíte, tím více budou různí aktivisti sledovat, jestli jste při poskakování po panákovi současných společenských tabu neudělali přešlap, a vymáhat tresty v případě, že ano. No, a do podobné situace se dostane každá univerzita, která akceptuje tento druh korporátního myšlení. Čím více různých inkluzivit, udržitelností, společenských zodpovědností a misí si vetkne do štítu, tím většímu dozoru bude podléhat a tím více se bude bát, že ji někdo na sociálních sítích veřejně zostudí za porušení tohoto kodexu nějakým zaměstnancem X. A to je špatná zpráva pro heretiky a svébytné myslitele všeho druhu, kteří bez porušování kodexů nemohou žít. Právě proto by univerzity k tomuhle druhu žvanivě pozlátkového P. R. sklouzávat neměly. Držet ústa a krok Další záležitost, která působí jako faktor posilující konvenčnost na vysokých školách, je způsob financování projektů. V grantových systémech jste velmi závislí na tom, co si o vás myslí vaši kolegové sedící v různých komisích. To se dá trochu odbourat anonymizací žádostí, aby komise nevěděly, o kom právě rozhodují. Ale v menších oborech, kde je odborníků je pár, ta anonymizace moc dobře nefunguje – studují-li nějaký druh prvoků jen na dvou pracovištích široko daleko, dost snadno si domyslíte, která žádost je od koho. Kromě toho i tady dochází ke konvenčnosti aspoň na úrovni tématu, které projekt řeší (věda podléhá všelijakým módám), nemluvě o jeho provedení. Je-li váš tým genderově vyvážený, ocitnete se o pár bodíků blíže ke slíbené dotaci atd. Nu, a jste-li řadový vědec či profesor, pro kterého je grantový systém důležitým prvkem jeho kariéry, pak máte docela dobrou motivaci „držet ústa a krok“. Pokud byste se třeba zastali kolegy, kterého se rozhodla nějaká skupinka za jeho výroky zkoupat, mohlo by se stát, že s další žádostí o grant pohoříte… Běžní lidé mají na tenhle druh nebezpečí dobrá tykadla a zalézají do ulity jen při náznaku toho, že by se mohlo něco dít. Zkrátka, grantový systém má velké slabiny a pokud chceme podpořit nekonvenční vědce, měli bychom uvažovat nad nějakými alternativami. Alternativy financování menších projektů Alternativy mě napadají minimálně dvě. Ani jedna není úplnou náhradou, budou fungovat spíš u menších projektů. Urychlovač částic za miliardu eur tímhle způsobem postavit nejde. Ale menší projekty jsou také zajímavé a někdy se stanou semínkem velkého skoku vpřed. Ta první alternativa jsou ceny (prizes). Vesměs vypsané s konkrétním cílem a konkrétní částkou odměny, někdy jen pro vítěze, jindy pro tři nejlepší týmy atd. Nevýhoda tohoto postupu je, že jednotliví soutěžící musejí svoji aktivitu pokrývat z vlastních zdrojů; to je velké omezení a možná by součástí průběhu soutěže měl být třeba přístup k vybavené laboratoři či dílně. Na druhou stranu, tímhle způsobem vznikají naprosto originální konstrukce, třeba rukavice překládající znakovou řeč do slov. Hodně takových cen vypsala NASA, s velmi zajímavými výsledky; je možné, že právě tyhle ceny popostrčily soukromý sektor do závodu o vesmír. Podobně existuje například cena pro toho, kdo dokáže prodloužit život laboratorních myší (Methuselah Mouse Prize). Hlavním pozitivem tohoto přístupu je, že soutěžící se snaží vyrobit něco, co skutečně funguje, a ne hezkou závěrečnou zprávu pro grantovou komisi (ideálně ve formátu PowerPoint). Hlavním negativem je asi to, že sponzorů pro takové projekty je málo. Ale ten princip se mi velmi, velmi líbí. Kdybych byl miliardářem, ročně bych třeba deset milionů na takové vědeckotechnické soutěže vydal. Už jenom pro potěšení z toho, co ti lidi vymyslí. Další alternativa je crowdfunding, kdy zdrojem financování jsou tisíce obyčejných lidí – nemilionářů. Nemýlím-li se, tímto způsobem je financován projekt TAME, ve kterém bude profesor Nir Barzilai studovat otázku, zda metformin, běžný a levný lék nasazovaný při lehčí formě diabetu 2. typu, nemá náhodou nějaké omlazovací účinky na organismus. Oni totiž diabetici léčení metforminem vykazují nižší celkovou míru úmrtnosti, což je zajímavý efekt, naznačující vyspravení metabolismu. Crowdfunding je, na rozdíl od cen, také docela dobrý na projekty uměleckého rázu – vydávání knih, divadlo, publicistiku, hudbu apod. Řadí se sem projekt Substack, americký server pro nezávislé komentátory, který jim umožňuje vybírat příspěvky přímo od čtenářů a má je chránit jak před nátlakem redakcí, tak před snižováním úrovně obsahu při „honění kliků“. Útočiště tu našli komentátoři jako Andrew Sullivan, Matt Taibbi a Yascha Mounk, vesměs zajímaví, ale tzv. kontroverzní lidé. Víte-li, že máte příznivce, kteří za vámi stojí natolik, že jsou ochotni kvůli tomu mírně zredukovat svoje jmění, daleko snáze se vám čelí nepříznivým až agresivním reakcím od protivníků. To je něco, co žádný grant ani cena nahradit nemohou. Cesta crowdfundingu má jediné riziko, zato však veliké. Nesmí se stát, že by banky nebo firmy vydávající platební karty přistoupily plně na progresivní pravidla hry a začaly odmítat zprostředkování plateb na základě politicky motivovaných blacklistů. První vlaštovky už se objevily loni, i když neúspěšné. Dost možná se jim bude potřeba do budoucna bránit zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 15:58:55

Arnošt Marks: Země, kde spolupracují vědci, inženýři a umělci, jsou úspěšné

Kdo si hraje na vlastním písečku, nepřežije 21. století. Separace společenských, technických a přírodních věd je krátkozraká. A bez umělecké kreativity se žádná z těchto oblastí sama neprosadí. Jak by to mohlo fungovat v praxi, naznačuje proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Arnošt Marks.   Mnohdy jsou smysl, společenský účel a význam spolupráce umělců a vědců pouze předmětem mnoha iluzí a přehnaných očekávání. Jak byste hodnotil současnou situaci v této oblasti u nás? Pro naši úvahu si vymezme pole, kde múzy věd, výzkumu, technologií, humanitních oborů a umění působí společně vedle sebe. Výdaje na vědu a výzkum v České republice tvoří necelá dvě procenta HDP, přičemž polovinu poskytují soukromé podniky. Česká republika se ve všech možných souvisejících parametrech zařazuje mírně pod průměr EU a zaostává za vyspělými zeměmi. Nemůžeme být s tímto stavem spokojeni. Zásadní dobrá zpráva ale je, že po sametové revoluci vedle konsolidované akademie dorostla také první vrstva soukromých majitelů malých a středních firem se zájmem o technologie, vědu a umění a skupina dalších zámožnějších svobodných občanů. Tito spolu s akademiky mají de facto odpovědnost za budoucnost této země a jsou velice důležití.   Bylo vůbec po roce 1989 na co v této oblasti navazovat? Ne náhodou bylo antiintelektuální chování komunistických mocipánů zaměřené na zničení takovýchto vztahů. Konali selektivně a devastace se týkala různých oborů v různé míře. Schopnost provádět mezinárodní aktivity v umění, vědě a výzkumu pěstovali velmi náhodně, svévolně a podřizovali je pouze svým zájmům. Konali tak v neposlední řadě z čistě geopolitických a koloniálních důvodů, organizovali eliminaci a izolaci českých zemí od Západu a jeho duchovních, vědeckých a kulturních elit. Důsledky této devastace je cítit dodnes. České akademické prostředí se z této a dalších hrůz 20. století zotavuje a vychází z izolace, jak dokládají mnohé analýzy. Zotavujeme se ale pomaleji, než bychom si přáli. V logickém tempu generační obměny postupně znovu dochází k zapojování do mezinárodní spolupráce a živé interakce na evropské a světové úrovni.  Český akademický svět již dospěl do stavu své technické a finanční konsolidace. Za posledních deset až patnáct let bylo do něj kromě přibližně dvou set miliard korun ze státního rozpočtu investováno ještě přes sto miliard korun z evropských zdrojů.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Česká republika jako jedna z průmyslových zemí ale nemá žádné veřejné specializované kapacity aplikovaného výzkumu, ústavy, které by se soustředily na výzkum v sektorech, které jsou klíčové pro dlouhodobý společný a na sebe navazující rozvoj ekonomiky, technologií a vědy. Nemáme ani specializované instituce na interakci mezi vědou, uměním a technologiemi. Proč? Máte pravdu! Takové instituce existují nejen ve většině velkých úspěšných technologicky orientovaných ekonomikách. Jde o ústavy jako národní laboratoře v USA, MIT, Aalto University ve Finsku, Frauenhoferovy ústavy v Německu, ITRI na Tchaj-wanu ... Propojení umění, designu a vědy a technologického výzkumu je bohužel u nás mnohdy oddělováno a fragmentováno, administrativou jsou tyto oblasti vnímány jako izolované. Aplikovaný výzkum a umělecká činnost spojené s ekonomikou a technologiemi jsou zatím volně rozprostřeny do veřejných vysokých škol a ústavů Akademie věd. Ale měl by být jimi atakován i náš každodenní život. Krajina výzkumu je tedy zatím uspořádána kontra-intuitivně. Chceme-li udržet krok s vyspělými světovými ekonomikami, musí se to během několika let změnit.   V současné době působíte jako proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, kde máte odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty, které se týkají vztahů mezi uměním, technologiemi a inovacemi. Jaká je zde situace v této oblasti? Od založení Ústavu umění a designu, který byl předchůdcem Fakulty Ladislava Sutnara, si byl jejich zakladatel, děkan docent Mištera, dobře vědom toho, co se v této oblasti bude odehrávat. V podstatě to, o čem mluvíme, zakódoval mezi hlavní cíle a priority nově vznikající fakulty. Od samého počátku dochází v této oblasti k realizaci zajímavých projektů. Nejen s institucemi a firmami u nás, ale i se zahraničními partnery. Mezinárodní aktivity fakulty směřujeme k synergii, která dlouhodobě posiluje postavení školy a absolventům zprostředkovává porozumění a schopnosti obstát ve světě designu, technologií, umění, komunikace a tvorby v příštích desetiletích. Zanedbatelné pro tuto oblast není ani to, že už od roku 2005 provozujeme každoročně mezinárodní letní školu, kde se setkávají pedagogové i studenti doslova z celého světa. Pedagogové a studenti fakulty získali na základě kontaktů, v relativně krátké historii fakulty, významná mezinárodní ocenění, ale i zakázky pro svoji tvorbu.    Je to výhoda, že Fakulta Ladislava Sutnara jako umělecká škola je součástí převážně technické univerzity s dlouhodobou tradicí? Je to pro takovou spolupráci veliká výhoda. Fakulta je součástí univerzity s excelencí v oborech spojených s mobilitou, energetikou, matematickými obory a mnoha novými technologiemi. Dle hodnocení za rok 2016 je univerzitou s nejvyšší absolutní investicí z evropských fondů na žáka v ČR a je hodnocena nad evropským průměrem ve vybraných inženýrských, matematických a technických oborech. Je tedy s kým a na čem spolupracovat přímo v Plzni. Od svého založení vychází fakulta z odkazu Ladislava Sutnara a má ve svých aktivitách zakódován i díky jemu étos spojující obory technické, design, výtvarné umění a originální výtvarné hodnoty. Je neméně důležité, že docent Mištera dokázal na fakultě vybudovat tým plný nejen českých výtvarných a pedagogických veličin, ale navíc máme vedle našich klíčových ateliérů i špičková technologická pracoviště přímo na naší univerzitě. Vezmeme-li v úvahu ještě i širší historický kontext Plzně, v němž nalezneme svět strojírenství a průmyslu Škodových závodů, Loosovy interiéry, Křižíka, Sutnara… Máme na co navazovat, pokračovat ve stopách našich předchůdců. Jsou tu nejen finanční, pedagogické, technické, vědecké podmínky, ale i inspirace – genius loci.   Studentům se tedy dostane nejen kvalitního výtvarného vzdělání, ale i možnosti už během studia se zapojit do zajímavých aktivit a realizací i v zahraničí. Budou tak připravení na vstup do profesního života? Nebudeme si nalhávat, že budoucnost našich studentů a školy bude v 21. století nějak jednoduchá. Prosperita ČR v tuto chvíli stojí na relativně úspěšném modelu z 90. let 20. století, který upřednostňoval převážně průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou – zásadně závislou na dodávání komponentů našim německým sousedům. Vedle významné části ekonomiky závislé na dodávání komponentů existuje vrstva několika stovek firem, často spíše menších, které tento stereotyp prolamují a jsou často spojeny se špičkovým designem a vědou. Dramatické změny jsou na společenském obzoru v demografii, technologiích v oblasti mobility, energetiky, urbanismu v IT, v bio vědách jsou na denním pořádku. Jejich parametry, rozměry ani rychlost ale nejsou známy. Vedle společenskovědních oborů jsou umělecké obory cestou, jak společnosti pomáhat při osahávání budoucnosti. Designéři a umělci musí nejen asistovat při těchto změnách, ale budou jejich integrální hybnou silou. Už i proto musí naše fakulta vedle kvalitního uměleckého vzdělání vybavovat naše absolventy i schopností obstát v budoucím světě, ať již budou působit kdekoliv. Lehké to ale mít nebudou! Současnost nikomu z nás nedává jednoduchá, nenáročná řešení.   Kdo dnes patří mezi nové partnery fakulty v této oblasti? Můžete uvést konkrétní příklady?  Máme vytyčená teritoria a budoucí partnery hledáme mezi špičkami a těmi, co vědí, co je odolnost a hájení silného postavení ve světě kvality. Inspirujeme se u partnerů, kteří jsou nám kulturně a hodnotově blízcí a osvědčili v historii schopnost se prosadit nejen jako velcí „hráči“, ale i jako poměrně malé, bezvýznamné či dokonce ohrožené entity. Tato schopnost efektivně se chopit vlastního osudu a úspěšně se prosadit na globální scéně je pro nás aktivně volenou inspirací. Mezi naše nové partnery patří například Holon Institute of Technology z Izraele, který byl založen jako neuniverzitní technologický institut podle vzoru interdisciplinární legendy MIT v USA. Izraelská vláda zřídila tuto instituci na hranicích vědy, kultury, technologií a umění se záměrem kultivovat excelentní řešení pro stát Izrael a systematicky připravovat studenty pro výzvy budoucnosti a kultivovat synergii mezi inženýrskými obory, vědou, uměním a kulturou. Zvláště explicitní  chápání širšího elementu kultury jako významného parametru, který je integrální součástí i inženýrských řešení, je nejen pro naši fakultu, ale i naše partnery na plzeňské univerzitě, jako je Nové technologické centrum, Fakulta aplikovaných věd, ale i celou naši univerzitu inspirující. Dalším partnerem je univerzita NCKU z města Tchaj-nanu na jihu Tchaj-wanu. Západočeská univerzita s ní začíná spolupracovat na přípravě společných projektů na hranici budoucí mobility a výzev pro městské prostředí. Tchajwanská univerzita leží v území, které čelí významné změně klimatu ve městech, vlně monzunů a tajfunů. Proto spolupracuje s celou sítí globálních hráčů na klimatických adaptacích pro města. Rozhodli se proto svoji akademickou sféru budovat a strategicky propojovat s nejlepšími akademickými pracovišti ve Spojených státech. Dnes obě země diverzifikují tuto orientaci a ohlížejí se po evropských partnerech. Nicméně jejich schopnost prakticky číst potřeby a trendy trhů, kterou se naučili při své „závislosti“ na USA, je jim možné jen závidět a učit se od nich. Pro naši univerzitu to jsou ideální partneři pro společné projekty spojené s budoucností interaktivity, mobility a designu v takovémto prostředí. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a publicista.   Mgr. Arnošt Marks, Ph.D., MSc. (*1967) studoval na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridge. Mimo jiné působil jako náměstek pro vědu, výzkum a inovace místopředsedy vlády, jako místopředseda Rady vlády pro výzkum a inovace, ředitel projektu CEITEC Masarykova univerzita, Brno, Vysoké učení technické, Brno a Akademie věd. Působil na Ministerstvu pro místní rozvoj i jako předseda Národního výboru pro kreativní průmysly. V současné době je proděkanem pro tvůrčí činnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a má zde odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty pro vztahy mezi uměním, technologiemi a inovacemi.

Čas načtení: 2019-11-04 10:06:56

Marek Hrubec: Svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod

Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří o něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí, říká v rozhovoru pro web Literarky.cz Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií při FLÚ AV ČR v Praze.   Jaký je váš názor na současné události ohledně konference čínských studií na Univerzitě Karlově? Co si myslíte o organizačních a finančních záležitostech, které jsou s tím spojeny? Byl jsem překvapený z toho, co jsem se dočetl v médiích o tom, co se na univerzitě děje. Všechny problematické záležitosti by se měly určitě důkladně objasnit. To je nesporné. Měla by se stanovit lepší pravidla, aby platil stejný metr pro všechny. Určitě by bylo škoda, kdyby byla zastíněna celá řada kvalitních věcí, které se na univerzitě realizovaly a realizují. Neznám ale detaily tamních organizačních záležitostí, neboť jsem v poslední době na Univerzitě Karlově přednášel jen občas jako externista. A také vzhledem k tomu, že ani já, ani naše pracoviště globálních studií jsme žádné finance spojené s konferencí nebo výukou nedostali ani od žádného velvyslanectví, ani od žádné firmy, nejsem obeznámen ani s těmito záležitostmi. Na tyto věci se musíte zeptat lidí, kterých se to týká, já se mohu vyjádřit spíše k odbornému obsahu a ke studentům.   Doporučujete své studenty na studijní pobyty do zahraničí? V současné době, v níž je vše globálně propojeno, je zapotřebí, aby nebyli Honzou za pecí, ale aby poznali dobré i problémové věci ve světě. Mladí lidé by skutečně měli v současné globální době poznat různé země světa s různým kulturním, ekonomickým, sociálním a politickým uspořádáním. Své kvalitní studenty jsem během mnoha let doporučoval na studijní pobyty na Fulbrighta do USA, na DAAD do Německa, do Itálie, do Číny a také do dalších zemí, kde existovaly programy pro zahraniční studenty, ať už to byly krátké pobyty na seznámení s tamními studenty, nebo na konference či na dlouhodobé pobyty. Byla to ale samozřejmě jen doporučení, nebyla smluvně institucionalizována s mými přednáškami. Skutečnost, zda studenty nakonec přijmou, záleží vždy na tom, jak je vyhodnotí zahraniční instituce. Zatímco pravděpodobnost přijetí studentů na krátké pobyty může být velká, na dlouhodobé studium existuje mezi studenty obvykle naopak velká mezinárodní konkurence. Jedná se totiž většinou nikoli o programy jen pro české studenty, ale pro studenty z více zemí. V Číně studuje mnoho zahraničních studentů, například více než 20 tisíc studentů z USA, z Evropy ještě více. Zároveň ještě více čínských studentů studuje v EU a USA. Studenti tak mají možnost se vzájemně poznat, studovat a pochopit jiné země, aby z nich nevyrostli sinofobové nebo čechofobové.   Zajímalo by mě, jestli se na významných západních univerzitách pořádají akce s velvyslanci. Zvláště by mě zajímali čínští velvyslanci. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí. Můžu uvést několik příkladů z poslední doby. Například Harvardova univerzita pozvala čínského velvyslance, aby hovořil o vztazích mezi USA a Čínou v době problematických obchodních vztahů, včetně obchodních tarifů.  Byla to velmi úspěšná akce s plným sálem lidí. V Británii zazněl příspěvek o inovaci od čínského velvyslance například na Manchester Univerzity. Můžu zmínit ještě třeba Oxfordskou univerzitu, kde jsem před lety studoval část svého doktorského studia. Letos se pořádala přednáška o čínské diplomacii pro studenty Oxfordské univerzity přímo na čínské ambasádě. Tyto akce s přednáškami a diskusemi na univerzitách či ambasádách jsou tedy ve vyspělých zemích obvyklé. Co se týče České republiky, určitě by přitom bylo třeba zlepšit transparenci, tedy aby o obou stranách případných sporů v diskusích bylo zřejmé, kým jsou podporovány.   Jaký je přesně důvod zkoumání toho, co si myslí velvyslanci? Po éře stalinismu a mccarthismu, kdy panovala uzavřenost, omezování kontaktů a perzekuce, se vědci například na Harvardově univerzitě začali postupně více zajímat nejen o popis situace v Sovětském svazu, ale také o oficiální názory politiků a velvyslanců, začaly analyzovat více politické systémy, politickou ideologii protivníka apod. Filozofie, která stojí v základu tohoto komplexního přístupu, se osvědčila. Později situace vedla k většímu vzájemnému kontaktu a studiu vědců, velvyslanců, politiků apod., což je zvláště v dnešní globální době už samozřejmé. Když chcete něco či někoho poznat, ať už je to spojenec, oponent nebo někdo neutrální, je třeba zkoušet komunikovat a jeho stanoviska studovat. Ani vědec, ani student nemůže strkat hlavu do písku.   Obáváte se, že dnes u nás dochází k ohrožení svobodného bádání? Naštěstí nám svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Máme také oporu v Evropské unii. Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří po něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Žijeme v otevřeném multipolárním světě, kde je zapotřebí seriózně vést dialog s mnoha partnery na všech kontinentech a vzájemně se poznávat, abychom předešli dalším konfliktům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27

Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.   Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“).             I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé.             Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé.             Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila.             Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby.   L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru.             Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko.             Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní.             Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás.             Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie.             (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.)             Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti.             Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu.             To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine.             Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou.             Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví             Laco   Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky.   Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV.   Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 09:00:00

Britská vláda ničí britské univerzity

Jak píšeme často, nynější konzervativní britská vláda po brexitu, kdy byli z Konzervativní strany vyloučeni všichni rozumní a vzdělaní konzervativní politikové, se skládá z neumětelů,  ultrapravicových ideologických fundamentalistů a agresivních hlupáků. Poškozují, na co sáhnou. Nejnovější obětí jsou dosud jinak relativně mezinárodně úspěšné britské univerzity, v důsledku nenávistné protiimigrační politiky současné krachující britské vlády (JČ): Britské univerzity varují před ekonomickými škodami pro Spojené království,  počet (platících) zahraničních studentů klesl o třetinuVedoucí představitelé univerzit obviňují ministry, že chtějí "snížit náš úspěch". Údaje ukazují prudký pokles počtu víz vydaných zahraničním studentům.Imigrační omezení uvalená britskou vládou na zahraniční studenty hrozí podle vedoucích představitelů univerzit poškozením britské ekonomiky, neboť počet studentů ze zahraničí  klesl o třetinu.Organizace Univerzity Spojeného království (UUK), které zastupuje  vysoké školy, uvedly, že nová vládní omezení spolu s výrazným zvýšením vízových poplatků a hrozbou omezení pracovních možností absolventů mají negativní dopad na Spojené království jako studijní destinaci.