Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2024-02-14 18:05:42

Životní příběh striptérky [Edita Cerha / Martin Koláček - E-knihy jedou]

Bez příkras a beze studu, přesně taková je zpověď Edity, která si většinu svého dospělého života vydělávala jako striptérka v USA.

Čas načtení: 2019-10-28 12:56:10

Česká knížka pro děti Nártoun Olin vypráví baví celou rodinu

Vychází kniha Nártoun Olin vypráví, která vznikla na náměty dětí, autora a ilustrátora.        Jako redaktor Pralesních novin přijde Olin do kontaktu s mnoha obyvateli zvířecí říše. Celý příběh však stojí a padá na dětské fantazii. Už jen základní myšlenka, spočívající v tom, že lev Tonda kamarádí s bobrem Pepou, by samotného dospělého nejspíš nenapadla. Tonda, jemuž se v hřívě čas od času zjevují tajemné červené blesky, by moc rád přišel na kloub záhadě, co za touhle zvláštností vězí. Ovšem na pátrání rozhodně nebude sám. Děti by mu během četby mohly pomoci s úkoly téměř detektivními, jejichž řešení mohou redaktorovi Olinovi posílat mailem. Kromě toho by Olin byl moc rád, pokud by mu děti napsaly i další své nápady a náměty. Na každý z nich odpoví a možná, že některé z nich se dokonce objeví v dalších „nártounovských“ knížkách. Celé toto vyprávění ze světa fantazie má být především inspirací pro vlastní dětskou tvorbu, protože – jak se autoři shodli – děti, nesvázané společenskými pravidly a falešnou morálkou světa dospělých, umějí tvořit daleko svobodněji než my, jejich rodiče, a naším cílem je naučit se citlivě vnímat, co všechno nám svojí tvorbou chtějí sdělit. Olin přináší nejen kreslené příběhy, ale i hudbu, audioknihu nebo svůj kreativně zaměřený web, kde děti najdou omalovánky, kurzy malování, zadané pátrací úkoly a jiné vymyšlenosti. Autoři si přejí, aby si rodiče udělali čas a svým dětem o dobrodružstvích zvířecí říše sami četli. Oproti filmu nebo hrám na internetu četba probouzí v dětech mnohem víc fantazie. A text i ilustrace této knihy záměrně dětského čtenáře nebo posluchače provokují, aby se ptal: „A co znamená tohle, mami? A proč se ten a ten chová takhle?“ Ale pochopitelně, že nejde jen o vzdělávání a poučování, to by k udržení pozornosti současné generaci dětí rozhodně nestačilo. Dalším cílem knížky a vlastně celého projektu je, aby se u ní malí čtenáři i jejich rodiče společně pobavili a zasmáli. Stalo se módním trendem hlasitě vyvolávat hesla ve smyslu „Odlákejme děti od tabletu!“, jenže co pro to my, dospělí, vlastně v praxi děláme, ptají se autoři Olinova vyprávění. A shodují se, že samosebou nejsou proti vymoženostem moderní doby, ovšem s rozumným uvážením, že každý extrém škodí. Dnešní děti mají kriticky málo pohybu, takže potřebují rozvíjet nejen duševno (o což se jim ostatně stará kdekdo), ale také tělesno. Principem je dopřát dětem od každé činnosti tak akorát. Jelikož autoři chtějí, aby se děti poučily, bavily a ještě navíc hýbaly, a protože k dětské zábavě zcela přirozeně patří tanec, vychází kromě vlastní knížky také knižní soundtrack. Album, které je ke stažení zdarma na www.nartounolin.cz, obsahuje osm melodických písniček k tanci a pobavení, které se úzce váží k ději knihy. Hudbu složil Daniel Klán. Moderně ilustrovaná kniha pro děti ve věku 4 – 99 let, zaměřená na dětské kreativní myšlení, které nezná hranic. Pěknou zábavu nejen dětem přejí ilustrátor Radek Štícha a autor textu Patrik Klán. Ukázka z knihy: Po pár dnech se zjevila surikata Vlaďka. Přifrčela z dovolené, na kterou se vydala zrovna v den, kdy vypukly ty památné kokosové události. Tehdy všechno hezky zblízka viděla, ale netušila, že ostatní ne. „Co se to tady stalo, že tu panuje taková divnonálada?“ zvědavě se pídila surikata, ještě než se pustila do vybalování svých kufrů. Had pátrač Bohouš, který se celý svůj dosavadní život marně snažil zjistit, proč jablko nepadá daleko od stromu, své kamarádce surikatě nadšeně vyprávěl, co a jak. Ale ani kdyby stokrát chtěl, nemohl jí říct to hlavní, protože to zkrátka nevěděl. Ovšem to zase věděla Vlaďka, takže je jasné, že když si ti dva dali jedna a jedna dohromady, tak se celý ten zamotaný problém najednou rychle rozmotal. „Ale to je přece jasné jako facka, Bohouši. Za tou lotrovinou musel být jedině……

Čas načtení: 2013-04-13 17:19:49

Čím se v potravinách nahrazuje cukr? Vše o přírodních sladidlech

Vnímání sladké chuti patří podle vědeckých poznatků k nejpůvodnějším chuťovým zkušenostem člověka. Už kojenec vnímá a pozitivně reaguje na sladkou tekutinu, protože sladké signalizuje energii, výživu pro tělo. V mozku dospělého člověka sladké vyvolává euforii, stimuluje totiž produkci „hormonu štěstí“ serotoninu. Čím se ale v potravinářství nahrazuje cukr?

Čas načtení: 2017-07-19 22:00:00

Posilujte imunitu už u malých dětí

Již od narození ovlivňuje fyzický a zdravotní stav dítěte ve velké míře právě to, co jí. Organismus každého dítěte se vyvíjí mnohem rychleji než tělo dospělého člověka, a tím pádem je mnohem důležitější, aby právě v dětském věku získal všechny potřebné vitamíny a minerály, ze kterých bude čerpat i v ...

Čas načtení: 2014-09-26 12:00:00

Tipy na dopolední svačiny, které vás pořádně nakopnou!

Svačiny, jak dopolední, tak odpolední, by měly být nedílnou součástí každého zdravého a vyváženého jídelníčku dospělého jedince, ale i dítěte. Mnozí sice nevynechávají snídani, nicméně mezi ni a obědem hladoví, což je samozřejmě špatně. Obzvláště pokud ráno brzy snídáte, neměli byste dopolední svači ...

Čas načtení: 2021-08-18 09:00:00

Péče o dětskou pokožku v létě

Máte malé dítě? Pak určitě přemýšlíte nad tím, jak se správně starat o jeho jemnou a citlivou pokožku v tomto horkém letním počasí. Jak pečovat o dětskou pokožku? Kůže dítěte se velmi liší od kůže dospělého. Je nejen měkčí a hladší, ale také jemnější a citlivější, protože je o 20–30% tenčí než pok ...

Čas načtení: 2014-06-29 00:00:00

Strach ze smrti. Děti nechtějí o úmrtí slyšet.

Následující řádky nebudou zrovna moc duší příjemné, hovořit budeme o úmrtí a smrti lidí. Zejména tedy z pohledu dětí. Smrt blízkého člověka znamená nejen pro dospělého člověka, ale i pro dítě obrovskou ztrátu, se kterou se musí každý jedinec vyrovnat. Přirozenou reakcí nad takovou ztrátou je pláč, z ...

Čas načtení: 2011-12-29 00:00:00

Pitný režim u dětí

Pro správnou funkci těla je dostatečný přísun tekutin nezbytný, ať už se jedná o letní nebo zimní období. Přísun tekutin Zhruba 80% hmotnosti vašeho miminka (novorozence) tvoří voda. U dospělého člověka je to něco kolem 50%. Dostatečný přísun tekutin zajišťuje správnou látkovou výměnu, odplavování ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2023-12-08 08:22:10

4 vánoční filmy, které letos musíte vidět

Zapomeňte na Smrtonosnou past, letos pojedou jiné trháky. A vyberete si vy, i vaše děti. 8-bitové Vánoce (2021) 8-Bitové Vánoce se odehrávají v současném Chicagu i v minulosti a vyprávějí o snaze kluka z konce 80. let dostat k Vánocům tu nejlepší herní konzoli všech dob - Nintendo NES. Neil Patrick Harris hraje dospělého hrdinu Jakea, který tento příběh vypráví své dceři, která si jen stěží dokáže představit, jaké strasti zažíval kluk v osmdesátkách, který chtěl hrát videohry. Hrát hry doma může Jake, stejně jako ostatní kluci, jen u nejbohatšího kluka ve třídě, který je jediným borcem ve městě vlastnící novou konzoli Nintendo a patřičně toho zneužívá. Rodiče si Nintendo nemůžou dovolit, ale táta dá Jakeovi jiný dárek, který pak v dospělosti může přenechat své dceři. Na zadek si z filmu nesednete, ale to retro je super.   Spirited (2022) Film je v podstatě moderním převyprávěním Vánoční koledy Charlese Dickense, ale je to zábavné. V hlavních rolích se představí Will Ferrell a Ryan Reynolds jako Duch Vánoc a Clint Briggs. Clint je tak trochu Mára Prchal, který kvůli zisku využívá nenávist vůči Vánocům a jede to přes sociální sítě. Je to ten typ obchodníka, který nevidí morální hranice, dokud jeho klient vyhrává, i když je tím klientem jeho neteř Wren. Film možná tlačí na pilu trochu víc než by musel, prostě moc chce, aby se vám líbil, navíc se tam dost zpívá a tančí, ale stejně to má něco do sebe a herci v hlavních rolích jsou super.   Rolničky, kam se podíváš (1996) Americká vánoční rodinná komedie z roku 1996 měla tehdy úspěch, ale byla to v podstatě kýčovitá kravina, ale dnes film dozrál do božího retra. V hlavních rolích se objevují Arnold Schwarzenegger, který se na Štědrý den zoufale snaží na poslední chvíli koupit svému synovi akční figurku Turbo-Mana a soupeří o poslední kus s konkurenčním taťuldou.  Zatímco se Arnold zoufale snaží najít nepolapitelnou hračku, dochází mu pochopitelně pravý význam Vánoc a důležitost trávení času s rodinou. Tohle si dejte.   Grinch (2018) Ano, na Grinche s Jimem Carreym z roku 2000 to nemá, to je prostě klasika, taková ta drsnější Popelka. Ale je to poměrně novinka, není to špatné a děti to bude bavit víc. Tato americká animovaná vánoční komedie vypráví příběh zeleného bručouna, který chce ukrást Vánoce. Hlavního zelenáče namluvit Benedict Cumberbatch, který žije samotářským životem v jeskyni. A když mu Kdovíci z místní vesnice pijou krev až do morku kostí, rozhodne vydávat se na Štědrý den za Santa Clause a zničit všechno vánoční. Pak už je to trochu nasládlé, ale děti to ocení, film je od tvůrců Já, padoucha a Mimoňů. Tento Grinch je nejvýdělečnějším vánočním filmem všech dob, vydělal celosvětově 513 milionů dolarů. Kam se hrabe Sám doma, vánoční klasika z roku 1990, který skončil na druhém místě, když ho Grinch sesadil z trůnu.   Images by Fox Family Films, 20th Century Fox, Warner Bros. Pictures, New Line Cinema, HBO Max, Universal Pictures  

Čas načtení: 2021-08-28 18:59:21

Mezi slepými jednooký králem

Nejenom v České republice, i u našich západních sousedů brzy budou celostátní volby, a to konkrétně za měsíc, v neděli 26.září 2021. Naposledy jsme se u nich zastavovali před více než čtyřmi měsíci, kdy předseda CDU Armin Laschet nečekaně bojoval o nominaci na kancléře s Bavorákem Markusem Söderem. Stojí tedy za to se podívat, jak se od té doby situace vyvinula. Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí jednotlivých stran se čekalo, že letošní volební souboj se bude odehrávat hlavně mezi CDU/CSU a Zelenými, přičemž ostatní politici budou hrát roli zábavného komparsu. Politika ale málokdy bývá tak jednoduchá a preference od té doby udělaly toto: Yup, je to sociální demokracie, která se vzpamatovává, a to natolik, že některé průzkumy během posledního týdne jí už přisuzují první místo, i když těsně. Není to ale dáno tím, že by v sobě zrovna SPD našla nějaký nový kolektivní dech. Jde o případ „závodu ke dnu“, kdy preference strany táhne výše skutečnost, že její kancléřský kandidát Olaf Scholz působí aspoň trochu dojmem dospělého člověka, který ví, co dělá, zatímco jeho konkurenti se propadají. (Jeho osobní preference také výrazně vzrostly.) Kandidátka za Zelené, Annalena Baerbock, zvaná podle svých iniciál také A.C.A.B., byla jednoznačně chybnou volbou. Ačkoliv její spolupředseda Robert Habeck vychválil její výběr podlézavým a genderově korektním stylem typickým pro Zelené („to, že Annalena je v souboji mužů jedinou ženou, je ústřední kritérium“), v zemi, které právě šestnáct let v kuse žena vládla, nepůsobí pouhý fakt, že do voleb jde jiná žena, zase tak omračujícím a pokrokovým dojmem. Zelení by asi byli bývali udělali lépe, kdyby tehdy na jaře projednou odložili své kvótové myšlení a jmenovali Habecka. Ten má nepopiratelně určité osobní charisma, což se o A.C.A.B. říci nedá. Různé drobné aféry kolem autorských práv a vlastního životopisu jí také nepomohly. Podle posledního průzkumu ARD by ji za kancléřku chtělo jen 12 procent Němců, což znamená, že ani všichni zelení voliči o ni nestojí. Určitou útěchou pro Annalenu Baerbock může být skutečnost, že její zamýšlený konkurent, Armin Laschet, se během léta propadl do stejných hlubin. Tentýž průzkum mu přisuzuje osobní preference 16 procent a jeho neoblíbenost u voličů s sebou táhne dolů celou stranu. Pokud by to takto šlo dále, nemohla by CDU/CSU počítat ani s pětadvaceti procenty. Laschetovi kromě jeho obecné nevýraznosti velmi uškodilo i následující video. Zatímco spolkový prezident Steinmeier hovořil o obětech bleskových záplav (v Německu si vyžádaly téměř 200 životů), Laschet se o pár metrů dál na pozadí dobře bavil – a nechal se u toho natočit, což byla právě ta chyba. Samozřejmě je ten „boj vedený videem“ poněkud manipulativní, ale profesionál by stejně měl vědět, kdy se od politika čeká kamenný ksicht a kdy se může zasmát. Současná situace kolem preferencí CDU/CSU je natolik špatná, že se odcházející kancléřka uvolila Laschetovi pomáhat v kampani, například s ním vystupovat; samozřejmě tím zase vzniká určitá pochybnost o tom, proč tak velký chlapec, který chce být spolkovým kancléřem, potřebuje od své předchůdkyně takto vodit za ručičku. Arminu Laschetovi ale hrozí ještě daleko horší ponížení, a to, že by se do Spolkového sněmu nemusel vůbec dostat. Není totiž v žádném okrsku přímým kandidátem a pokud současné preference CDU/CSU zase nevzrostou, nemusel by se ve své vlastní spolkové zemi kvalifikovat jako poslanec ani z prvního místa stranické kandidátní listiny; prostě by tam nebylo dost mandátů. To by pro něj samozřejmě byla osobní reputační katastrofa, a to i přesto, že technicky vzato by tím ještě neztratil možnost být kancléřem. (Nikde není psáno, že kancléř musí mít nutně poslanecký mandát.) V této „konkurenci“, která je tak trochu k pláči, se řada německých voličů přeorientovala na třetího vzadu, což je bývalý hamburský starosta a současný ministr financí Olaf Scholz. Za kancléře by jej nyní chtělo 41 procent Němců, tedy více, než kolik jich A.C.A.B a Laschet oslovují dohromady. Scholz tedy naopak táhne svoji stranu vzhůru. Hlavní Scholzovou nevýhodou je asi to, že coby vágní centrista moc dobře nereprezentuje aktuální naladění svých vlastních soudruhů. SPD by se po letech strávených ve velké koalici chtěla zase posunout doleva a lépe ji vystihují slova současné spolupředsedkyně Eskenové, že „ten, kdo používá slova socialismus v negativním slova smyslu, ten prostě neví, o čem mluví”. Ve volbách samotných to nutně nevýhoda být nemusí. Problém tohoto druhu by se projevil až při sestavování koalice. Čistě číselně by totiž fungovala například „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP, ale současná SPD by měla problém ji ideologicky strávit. A co Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, na jehož slova pomalu dochází? Mlčí a drží se stranou. Podle mého názoru počítá s tím, že Laschet koncem září ukázkově pohoří a poskytne mu tak novou příležitost k převzetí kormidla. Jenže je otázka, zda náhodou není bezpečnější mýlit se se stranou než mít pravdu proti ní. On by ten neúspěch nebyl špatnou vizitkou jenom pro Lascheta, ale pro všechny ty desítky partajních papalášů, kteří jej v rozhodujícím momentě podrželi na čele kandidátky. A ti určitě svoje funkce hromadně nesloží, i kdyby volby dopadly ještě hůře, než ukazují současné průzkumy. Update: Hned dvě věci vyžadují upřesnit. Jednak se mě čtenáři ptají, na která Söderova slova vlastně dochází. Ach, omlouvám se, to jsem měl napsat jasně: jde o jeho jarní varování, že spolkové volby budou „zatraceně těsným soubojem“ a že CDU/CSU hrozí „masivní porážka“ (haushohe Wahlniederlage). Za druhé není pravda, že Söder úplně mlčí. Přehlédl jsem toto varování, ve kterém označuje SPD za nového hlavního oponenta.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-25 08:16:48

Plejtvák myšok už nebude v Národním muzeu sám. Připlul za ním jeho menší příbuzný

Kostra plejtváka myšoka se stala symbolem Národního muzea. V rámci nových expozic se proto Národní muzeum rozhodlo nechat vyhotovit ještě jednoho zbrusu nového plejtváka. Tentokrát však nejde o kostru, ale o realistický model v životní velikosti dospělého jedince plejtváka malého, který bude v těsné blízkosti svého slavného příbuzného. Návštěvníci tak budou moci oba velikány spatřit pohromadě hned po otevření části přírodovědeckých expozic už začátkem srpna letošního roku. Ačkoliv je plejtvák malý nejmenším známým druhem plejtváka na světě, rozhodně se nejedná o žádného „drobečka“. Tento model měří úctyhodných šest metrů a jeho přesun do Historické budovy a následná instalace se tak stali těmi nejsložitějšími z celých přírodovědeckých expozic. Současně se navíc také stěhoval i srovnatelně velký model žraloka bílého. Oba modely putovaly do Historické budovy v celku, a nikoliv po částech, jako tomu bylo u jiných rozměrných exponátů. Model plejtváka malého nyní bude umístěn ve vitríně ve stejné místnosti, kde jsou návštěvníci zvyklí vídat i oblíbeného plejtváka myšoka zavěšeného u stropu sálu. Všichni příchozí tak budou mít možnost porovnat oba druhy: jednoho z největších i nejmenších známých plejtváků. Tyto unikáty budou přístupné v rámci přírodovědeckých expozic, konkrétně v části zvané Zázraky evoluce, která se prvním návštěvníkům otevře již v srpnu tohoto roku. K vidění budou samozřejmě i další úchvatné exponáty a modely. Mimo jiné například realisticky zpracovaný ptačí útes představující obydlí a útočiště hned několika ptačích druhů či pestrobarevný korálový útes, nad kterým se vznáší sedmnáctimetrový model krakatice obrovské. Expozice s názvem Zázraky evoluce provede návštěvníka fascinujícím světem nejrůznějších živočišných druhů. Hlavním tématem této expozice je fenomén evoluce, který je hlavní vodící linkou celou expozicí. Díky tomu se návštěvníci postupně seznámí s evolučními milníky u různých skupin živočichů. Konkrétně se tato expozice dělí na oblasti Vykročení všemi směry (bezobratlí), Voda, náš živel (ryby), Z vody na souš (obojživelníci a plazi), Dobytí vzduchu (ptáci) a Ovládnutí živlů (savci). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-09 12:36:39

Kniha Dveře do zahrady ukazuje mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě

Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu… Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.     Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych. Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…        Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie. Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice.    Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-17 18:13:57

Základní příjem v Ugandě: Jak podpořit zdravotnictví, vzdělávání, demokracii a ekonomiku

V některých státech už vlády uznaly, že určitá podoba základního příjmu by přinesla veliké ekonomické benefity pro obyvatelstvo a pro celou zemi. Takovým státem je například Uganda, země, která patří k nejchudším na světě. O nepodmíněném základním příjmu začala ugandská vláda uvažovat již v roce 2008, kdy spustila specifický sociální program, a nyní hledá jeho verzi, která by byla nejvhodnější a nejefektivnější. Začněme od začátku. V roce 2008 byla mladým lidem po malých skupinách (10–40 lidí) nabídnuta paušální částka 382 USD na to, aby se vyučili kvalifikovanému řemeslu. To je mělo vést k většímu výdělečnému potenciálu. Cílem nebylo zajistit rodinu či si usnadnit zajištění jídla, hlavním cílem bylo zvýšit produktivitu a zajistit lepší pracovní pozici, která by pracovníka natrvalo vymanila z chudoby. Polovina skupin osob, která se přihlásila, již v nějaké formě existovala, jednalo se například o zemědělská družstva či sportovní kluby. Každá musela sestavit písemný návrh, který byl prověřen vládními úředníky. Jelikož většina členů skupin nebyla gramotných, bylo jim nabídnuto poradenství, které jim písemnou žádost pomohlo sestavit. Po čtyřech letech trvání projektu byly výsledky povzbudivé, neboť řada lidí ve skupinách přeskupila své podniky, najímala pracovní sílu a zvyšovala obchodní aktiva a výdělky. Pro některé se jednalo o odpověď na otázku, jak pomoci mladým ambiciózním lidem z chudých oblastí změnit svůj život a vybudovat si pracovní pozici. Kontrola skupin po devíti letech ukázala, že jejich celkový příjem většinou nepřesahoval výdaje, posuzujeme-li výsledek pouze podle zisku podniků. Lidé si svá aktiva přestali z tohoto hlediska postupem času hlídat. Z dlouhodobého hlediska tedy neměla základní finanční dávka vliv na rozvoj podnikání. Řada z účastníků projektu si však pořídila chovná zvířata a zemědělské stroje, takže se jim investice určitě vyplatila z jiného hlediska. Program zároveň zaznamenal veliký ohlas, a proto na něj velmi rychle navázal projekt nepodmíněného základního příjmu. V roce 2017 byl v Ugandě spuštěn pilotní projekt nepodmíněného základního příjmu, který zahrnuje nejmenovanou vesnici sčítající 50 domácností. Základní příjem byl stanoven na zhruba 30 procent průměrného mzdy nízkopříjmových rodin ve výši 18,25 USD měsíčně pro dospělého a 9,13 USD pro děti. Tyto částky jsou vzhledem k místním podmínkám důležitou podporou. Organizátoři projektu zde zkoumají především dopady základního příjmu ve čtyřech rozměrech: 1) přístup ke zdravotní péči; 2) vzdělávání žen a dívek; 3) zapojování se do demokratických institucí; 4) místní ekonomický rozvoj. S tímto pilotním programem mají velké plány. Kromě sledování důsledků základního příjmu na vybranou komunitu plánují rozšíření projektu i do dalších lokalit v Ugandě, a proto vše detailně zaznamenávají. Snaha zavést nepodmíněný základní příjem v subsaharské Africe není ojedinělá. Připomeňme si například experimenty v Namibii, Jihoafrické republice nebo Keni, jíž jsem se v Literárních novinách už věnovala zde. V Ugandě se však o tento projekt snaží již dlouhodobě a nutno říci, že velmi usilovně. Jaký bude mít nepodmíněný základní příjem v této podobě účinek, ukáže čas. Nejedná se však jen o projekty v Africe. Od září 2020 začala roční informační a diskusní iniciativa občanů ve všech zemích Evropské unie. Některé země EU se základním příjmem už experimentují, například Nizozemsko, další země právě připravují jeho zavedení, například Irsko.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-30 12:19:25

Turečtí Šedí vlci ve vídeňských ulicích

Tak se nám u jižních sousedů odehrává zajímavý kvas. Na demonstraci Kurdů a příznivců Antify zareagovali turečtí nacionalisté z hnutí Šedých vlků a od té chvíle panuje ve vídeňské čtvrti Favoriten určité napětí. Ve vídeňské čtvrti Favoriten je podíl cizinců na obyvatelstvu vysoký a rychle se zvyšuje (2001: 16,5 procenta, 2016: 32,8 procenta). Nejvíce zde žije Srbů, druhou nejpočetnější komunitou jsou Turci. Na poměry Vídně a Rakouska obecně je tu nadprůměrná nezaměstnanost, v roce 2018 se přes 20 tisíc lidí hlásilo jako nezaměstnaných, tedy přes 10 procent dospělého obyvatelstva. To mimo jiné znamená, že není až tak těžké narychlo zorganizovat nějaký ten dav (viz dále, co k tomu říká rakouská policie). Čtvrť Favoriten se svého času dostala do médií, když jeden z politických spojenců Viktora Orbána, János Lázár, natočil v březnu 2018 (měsíc před maďarskými volbami) nepříliš lichotivé video z jejích ulic. Realita je malinko složitější než tento předvolební spot, ve Favoriten žije i hodně Balkánců, kteří se rakouskému životu přizpůsobili. Ale současný konflikt v ulicích naznačuje, že těch nezapadajících až problémových je dost na to, aby dostali jindy nenápadnou Vídeň i na stránky New York Times. Středobodem potyček je Ernst-Kirchweger-Haus, tzv. autonomní centrum, jeden z bratříčků pražské Kliniky, berlínské Rigaer Strasse nebo hamburské Červené Flory. Kdysi Komenského škola pro české a slovenské děti, později objekt Komunistické strany Rakouska, dnes tedy anarchistické headquarters. Šedí vlci (Bozkurtlar) je turecká nacionalistická organizace s metastázami po půlce Evropy a Asie. Doma v Turecku si dobře rozumějí se stranou jménem MHP, která momentálně s Erdoğanovou AKP tvoří politickou koalici. Charakter hnutí se dá pochytit z přísahy, kterou skládají její mladí členové, takzvaní idealisté: „Ve jménu Alláha, koránu, vlasti a vlajky přísaháme. Naši mučedníci a frontoví bojovníci, nechť jsou si jisti. My, idealistická turecká mládež, budeme bojovat proti komunismu, kapitalismu, fašismu a všem druhům imperialismu. Náš boj povedeme až do posledního muže, do posledního dechu, az do chvíle, než bude ustavena velkoturecká říše (Turan, pozn. MK). My, idealistická turecká mládež, necouvneme, nezakolísáme, dosáhneme svých cílů. Kéž Alláh ochrání a povznese Turky. Amen.“ (zdroj, PŘEKLAD Z NĚMČINY, původně nalezeno na STARÝCH STRÁNKÁCH NĚMECKÉ KONTRAROZVĚDKY v Bádensku-Württembersku) Koho překvapuje to zdánlivě křesťanské „amen“ na konci: používá se i v islámu. Šedí vlci mají v Rakousku celkem dvacet poboček, které dohromady tvoří celorakouskou federaci. V sousedním Německu jsou považováni za největší krajně pravicovou organizaci (BpB, která to uvádí, patří pod spolkové ministerstvo vnitra). Aktivní jsou i ve Švýcarsku, kde pomáhali shánět hlasy švýcarských Turků před prezidentskými volbami v Turecku a rovněž se roku 2015 pustili do pouličních bojů s Kurdy v hlavním městě Bernu. Pozdrav Šedých vlků, tzv. Wolfgruss, je v Rakousku zakázán, ale pohledem na videozáznam z jejich demonstrace lze usoudit, že si z toho jejich příznivci moc nedělají. A místopředseda vídeňské policie Franz Eigner poznamenal k jejich aktivitě zajímavou věc: jsou až moc dobře organizováni, dokážou svolat „tvrdé jádro“ několika set mladých mužů na určité místo během pár minut a zaútočit železnými tyčemi, pyrotechnikou a házením lahví. Pro policii je pak těžkým úkolem jim v tom zabránit a ochránit napadené. Demonstrace Kurdů a Antify… …a Šedí vlci v akci. Rakouská vláda násilnosti odsoudila a kancléř Kurz, jakož i ministr vnitra Nehammer (oba ÖVP) prohlásili, že turecké konflikty se nesmějí přelévat na rakouskou půdu. Upřímně: zajímalo by mě, jak si to představují. Mám sice vůči Kurzovým politickým schopnostem respekt, ale vnitroturecké konflikty byly do Rakouska importovány už v době, kdy jeho hlavním životním zájmem byl dudlík, a to zároveň s příslušnou kulturou a obyvatelstvem. Přenos konfliktu proběhl, teď je spíš otázka, jak udržet situaci pod kontrolou. Toto nebude jednoduché vyřešit, zejména v situaci, kdy západní civilizace natolik pochybuje sama o sobě, že po imigrantech chce vágní integraci – i tak leckdy neúspěšně – ale nesnaží se je asimilovat, což v dřívějších dobách fungovalo docela dobře, i když ne nutně vždycky (zkuste si jen spočítat, kolik Němců nosí polské příjmení, nebo kolik Britů příjmení francouzské). Dokud se Turek ve Vídni cítí jako Turek a mluví turecky, dotud jej pravděpodobně budou zajímat zprávy ze staré vlasti, které si dnes velmi snadno přečte na internetu nebo shlédne na nějaké turecké satelitní televizi. A totéž platí pro ostatní etnika. V téhle situaci, kdy se nám svět smrskl na globální vesnici, by ta asimilace byla naopak potřeba více než dřív. Teprve v momentě, kdy se potomci už ani nenaučí řeč svých předků, přestanou být součástí širší politické komunity a řešit, co se právě semlelo tisíc kilometrů daleko. Rovněž propagandistické kampaně ze staré vlasti (a Turecko se o působení mezi krajany docela snaží, například pomocí náboženských úřadů) by tak ztratily na účinnosti. Jenže to vyžaduje určité civilizační sebevědomí. Vlastně se úplně nedivím tomu, že pro některé mladé Turky můžou být Šedí vlci přitažliví. Dávají jim identitu, na kterou mohou být vnitřně hrdí. Kdežto být postmoderním Rakušanem znamená hledat na sobě hlavně hnidy, případně pátrat po tom, kdo koho zákeřně diskriminuje. A to pro člověka zvenčí zase tak přitažlivé není. Stojí za to si všimnout, že tomuhle problému jsme v ČR zatím ušli na základě čistého štěstí. Pokud mu máme ucházet i nadále, nemůžeme na to štěstí spoléhat věčně. Stejně jako Francie, Německo či Nizozemsko, i u nás jsme pociťovali nedostatek pracovní síly. To se projevilo přílivem lidí z ciziny. Na rozdíl od výše zmíněných jsme zatím měli vyslovenou kliku v tom, že z historických důvodů (železná opona) šlo v případě ČR zejména o Ukrajince, Vietnamce či obyvatele sousedních zemí (Slovensko, Polsko). Společně s lidmi vždycky přicházejí i jejich kultury, ke kterým patří i staré, leckdy dědičné konflikty (třeba zrovna ten kurdsko-turecký). Máme štěstí v tom, že v případě našich imigračních proudů se zatím žádné takové konflikty nezkřížily a nezpůsobily explozivní mix, ani mezi sebou, ani s původním obyvatelstvem. Ale žádná samozřejmost to není a znepokojuje mě, jak málo se k tomu současní politici vyjadřují. Jako by to jako samozřejmost brali. Momentálně sice máme koronavirovou recesi, takže poptávka po pracovní síle poklesla, ale konjunktura zase jednou přijde a s ní volání po vízech pro levnou pracovní sílu. Byl bych hodně potěšen, kdyby se zástupci jednotlivých stran v parlamentu sešli, dokázali aspoň na chvíli odložit téma „Babiš-antibabiš“ a vypracovali nějaké společné memorandum o tom, jak se v tomhle případě bude do budoucna postupovat. Aby nedošlo k drastické změně jen proto, že volby dopadly jinak, než se čekalo. Stačilo by to pojmout zcela jednoduše a pragmaticky, třeba seznamem: Vietnam ano, Pákistán ne. Thajsko ano, Alžírsko ne… I takové jednoduché schéma pro budoucnost by bylo daleko užitečnější než to, co máme teď, a problémy vídeňského (či stuttgartského) typu bychom si mohli ušetřit. Prevence je vždycky jednodušší než léčba. Ale nevím, jak je k tomu pošťouchnout.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-29 13:10:02

Film Dcera „válcuje“ zahraniční festivaly, patří mezi nejoceňovanější české snímky

Krátký animovaný film Dcera rozšířil počet ocenění z mezinárodních filmových festivalů a po zisku studentského Oscara, nominaci na „dospělého“ Oscara, cenách z Annecy nebo oficiálním výběru na Sundance si během jara a léta připsal ceny z Palm Springs, Lisabonu, Tokia, Stuttgartu, Cambridge, nominaci na prestižní studentskou cenu BAFTA nebo výběr do oficiální sekce festivalu v japonské Hirošimě. Snímek režisérky a výtvarnice Darii Kashcheevy se tak s více než padesátkou tuzemských a zahraničních festivalových úspěchů přiřadil již nyní k historicky nejoceňovanějším českým projektům. „Z filmu Dcera se stal opravdu festivalový fenomén, „rolling stone“, který se po pandemické přestávce valí z kopce dál. Mám radost, že ji na konci srpna uvidí diváci v českých kinech v rámci pásma FAMU v kině. Zároveň už Daria opravdu intenzivně pracuje na svém novém, magisterském filmu. Na Darii oceňuji, že se nevydala stejnou cestou, kterou si vyzkoušela na Dceři, ale má odvahu dále hledat a objevovat,“ říká producent Martin Vandas ze společnosti MAUR Film, která filmy Kashcheevy koprodukuje. „Jsme rádi, že Dcera navázala na šnůru úspěchů před koronavirovou epidemií. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale když se účastní zahraničního festivalu, tak již vlastně tak trochu čekáme nějaké ocenění,“ uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie, který film finančně podpořil. Nejnovější cena pro film Dcera dorazila z amerického Palm Springs International Film Festivalu, kde byla porotou vybrána jako Nejlepší studentský animovaný krátký film. V červnu byla nominována také na prestižní cenu BAFTA Student Film Award a do oficiálního výběru prestižního festivalu animovaných filmů v japonské Hirošimě. Květnový festival animovaného filmu Monstra v portugalském Lisabonu udělil Dceři dokonce dvě ceny. Za nejlepší studentský krátký film a Zvláštní cenu od tzv. seniorské poroty. Z festivalu v německém Stuttgartu přibyla cena Young Animation Award a v japonském Tokiu festivalová cena Grand Award. Festival Glas Animation v kalifornském Berkeley ocenil český krátký snímek v kategorii nových talentů. Porota studentského festivalu Watersprite v Cambridge udělila Dceři rovnou tři ceny, a to za film roku, cenu za animaci a cenu za režii. Dlouhodobé úspěchy českých filmařů v oblasti animované a krátké tvorby reflektuje i Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která bude od příštího ročníku nově udělovat samostatnou cenu, Českého Lva, za animovaný a krátký film.

Čas načtení: 2020-05-04 09:57:33

Nejlepší knihy pro děti. Oceněna byla kniha Co vyprávěla gorila, nově ilustrované Dobrodružství v Zemi nikoho či nový překlad Malého prince

Slavnostní předání letošních cen Zlatá stuha za nejlepší knihy pro děti a mládež se sice vzhledem k nepříznivým okolnostem přesunulo na podzim, ale ty nejlepší knihy byly vybrány už teď. Kategorii beletrie pro děti si vyhrála kniha Petra Borkovce Každá věc má něco společného se štěstím (Běžíliška). Silná niterná výpověď dospělého člověka o kráse návratů do dětství v ní se podle poroty formou ani obsahem publiku nijak nepodbízí, neobsahuje prvoplánové rýmy ani obrazy, dokonce se nebojí ani rozvolněné metriky. Mezi beletristickými knihami byl nejlepší titul Co vyprávěla gorila Markéty Pilátové z nakladatelství Novela Bohemica. Vyprávění gorilího kluka Ponga, který se ze zajetí soukromého zvěřince zazobaného šejka dostal za mříže pražské zoologické zahrady, je podle poroty psychologicky přesvědčivým příběhem o hledání identity. Příběhem strhujícím jako velká voda roku 2002, jež nakonec bortí klece a v povodňové vlně unáší hrdinu i s jeho novým snem o skutečném domově ve vlastní tlupě uprostřed džungle, kterou dosud znal jen z poetického líčení ostatních goril z trojského chovu. V kategorii literatury faktu pro děti a mládež zvítězil David Böhm a jeho autorská kniha A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Labyrint). Autor v ní podle poroty pronikavě portrétuje světadíl extrémů, který je i 109 let po dosažení jižního pólu nejzazší výspou lidské existence nehledě na naše technologické vychytávky. V návaznosti na nejlepší tradice české uměleckonaučné školy jeho pozorování hravě dotvářejí fotografie, mapy i komiks, 3D projekce i rozkládací alba s pointami, a tak i po stránce ilustrační vzniklo lákavé dílo pro četbu v kruhu rodinném, dílo dovedné, sdílné a přesvědčivě zdůrazňující provázanost tohoto kontinentu s globálním ekosystémem. Výtvarnou část soutěže vyhrála v kategorii knih pro mladší děti Aneta Františka Holasová za ilustrace ke knize Robina Krále Tonča a krasojezdec (Běžíliška). Klasické velké leporelo zaujme podle poroty čtenáře nápadnou barevností. Odstíny šedé barvy tvořící v plochách i kresbou postavy a jejich okolní prostor doplňuje autorka svítivě barevnými detaily, kterými dokáže přesvědčit (i nedůvtipného) čtenáře, že je na pouti. V kategorii knih pro starší děti a mládež cenu získala Magdalena Rutová za výtvarný doprovod knihy Marka Tomana Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse (Baobab). Porota konstatovala, že autorčiny ilustrace jsou příjemně barevné. Větší jsou obdélníkového formátu a zachycují celé situace s dobovými loděmi, exotickými krajinami apod. Střídají je drobné kresbičky postav, které jsou někdy statické, jindy v akci. Stylizace autorce pomáhá dodržet a se smyslem pro humor zdůraznit prvky dobových reálií. Za ilustrace k populárně-naučné knize Evy Petřinové Hravý průvodce Prahou (Fragment) byl oceněn ilustrátor Vojtěch Šeda. Střízlivá barevnost knihy působí podle poroty klidným a vyrovnaným dojmem. Autor vede čtenáře kolem důležitých staveb, neopomine ani historické postavy z různých dob a jejich příběhy, a dělá to věcně, vtipně a přehledně. Výtvarným počinem roku byla vyhlášena kniha Jaroslava Foglara Dobrodružství v Zemi nikoho (Albatros) s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Autorovy ilustrace charakterizuje jednoduchá barevnost i kresba, trochu těkavě zachycující okamžiky příběhu. Přesto, že jsou jeho ilustrace zcela odlišné svým novým pojetím, od těch původních už legendárních, jsou podle poroty srovnatelné a stejně působivé. Z nominovaných komiksů vyhrála kniha Super Spellsword Sága (Labyrint). Porota uvedla, že Nikkarin, kreslíř a scenárista v jedné osobě, předvedl suverénní práci s komiksovým jazykem. Epické putování začínajícího mága zaujme jak nápaditým výtvarným řešením jednotlivých stránek, tak řadou vtipných situací a pop-kulturních odkazů. Jde o kvalitní komiks pro dospívající čtenáře, který by mohl mít šanci uspět i v mezinárodní konkurenci. Za nejlepší překlad knihy pro mladší děti byl oceněn Jiří Pelán, který pořídil nový překlad klasiky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ (Pikola). Porota uvedla, že překlad Jiřího Pelána mezi ostatními převody vyniká a působí dojmem, že vznikal na základě dokonalého pochopení podstaty původního díla. Překladatel se nesnaží o nadbytečné aktualizace a volí velmi kultivovaný jazyk, který textu dodává jemně poetický ráz a odpovídá jak autorskému záměru a vyznění díla, tak době jeho vzniku. Cenu za nejlepší překlad knihy pro starší děti získala Eva Maršíková a kniha Madeline Milerové Kirke (Slovart). Do překladu se podle poroty skvěle povedlo přenést vylíčení silných emocí, bohatost a zvukomalebnost jazyka, hru se slovy, pestrý popis prostředí i proměnu postav v čase. Překlad nerušeně plyne a snadno by ho bylo možné považovat za původní české dílo výborného spisovatele. V kategorii populárně-naučné literatury pro děti a mládež vyhrála kniha Mikea Barfielda Atom v kupce sena (Pikola), kterou přeložili Sabina Poláková a Jan Bružeňák. Letos byly uděleny dvě ceny za nakladatelský počin. Prvním z nich je autorská kniha Renáty Fučíkové Historie Čechů v USA (Práh). V souboru vydaném na popud českých krajanských spolků v USA, jejichž nepříliš zmapované kulturní dějiny zároveň shrnuje, nám Renáta Fučíková prostřednictvím ilustrovaných portrétů ukazuje, že v tamním tavicím kotli národů Češi jako menšina dokázali prosadit svůj hlas i um. Druhou knihou oceněnou v této kategorii je Atlas vyhubených živočichů (B4U/Albatros) Radka Malého s ilustracemi Pavla Dvorského a Jiřího Grbavčice. Čtyřicítka hesel s celostránkovými ilustracemi nabízí pozoruhodný přírodovědný materiál a vyzývá k zamyšlení nad lidskou marnivostí, pověrčivostí a sobectvím, které způsobují zánik mnohých živočišných druhů, a ochuzují tak planetu o její přírodní rozmanitost. Více informací o autorech, ilustrátorech i překladatelích vítězných i nominovaných knih naleznete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}