Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-23 23:42:18

Připravují Turci invazi do Rojavy ovládané Kurdy?

V úterý 23. července zatkli příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), jejichž páteří jsou kurdské oddíly YPG/YPJ, muže podezřelého z odpálení rakety na turecké město Ceylanpinar. Při pondělním útoku bylo v tomto městě zraněno pět lidí. Turecká armáda seskupuje u hranic syrské oblasti Rojava, kterou ovládá kurdská samospráva, několik vojenských divizí včetně obrněných. Raketové útoky měly zřejmě sloužit jako záminka k útoku na kurdské oblasti v Sýrii, podobně jako v případě protureckými džihádisty okupované syrské provincie Afrín. Podle Hawar News, které jsou blízké vedení autonomní oblasti Rojava, byl zatčený muž dopaden v městě Sari Kaní, které se nachází v oblasti pod kontrolou kurdských jednotek YPG/YPJ. Podle prohlášení jednotek SDF měly útoky sloužit jako záminka k další invazi turecké armády do severní Sýrie, která je obývána převážně Kurdy a nyní ji spravuje kurdská samospráva. Oko za oko, zub za zub Turecké ministerstvo obrany v oficiálním prohlášení uvedlo, že při pondělním útoku bylo zraněno pět osob v provincii Sanliurfa. Vzápětí byla vyhlášena pohotovost všech vojenských jednotek dislokovaných u syrské hranice. K oblastem spravovaným na severu Sýrie kurdskou samosprávou byly přesunuty další turecké vojenské jednotky. Podle mluvčího SDF Kino Gabriela měly raketové útoky podkopat stabilitu v ragionu a posloužit jako záminka k další válce. Stejným způsobem byla 3. února 2018 zahájena turecká invaze do kurské provinice Afrín na severu Sýrie. Turecká armáda tuto oblast po dobytí a vyrabování předala k okupaci džihádistům, kteří byli nuceni se stáhnout z ostatních oblastí Sýrie. Vypuknutím dalšího kola války je aktuálně ohrožen i autonomní Kurdistán, který v září 2017 vyhlásil nezávislost na Iráku. Minulou středu zemřel při atentátu v severoiráckém Erbilu, hlavním městě autonomního regionu Kurdistán, turecký diplomat. Ankara obviňuje kurdskou PKK. Zatímco stíhací letadla bombardují pozice této organizace, vláda v severním Iráku se dostává pod enormní tlak. Toto je zhruba shrnutí analýzy situace z místa na webu N-tv.de, jejímž autorem je Issio Ehrlich. Situace po atentátu vyvolává další eskalaci konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, především PKK, a dokonce hrozí bratrovražedným bojem. Novinář Issio Ehrlich ve zmíněném článku píše: „Útok nyní podrobuje vztahy mezi Tureckem a jeho sousedem na jihu další zkoušce. Z pohledu Ankary všechno vypadá, že vrah jednal jménem zakázané kurdské strany pracujících PKK. I když to ještě nebylo prokázáno, začíná se již projevovat důsledek: ještě více násilí. Od poloviny 90. let nedošlo v zahraničí k žádné srovnatelné popravě tureckého diplomata. V desetiletí trvajícím konfliktu mezi tureckým státem a PKK platilo často biblické oko za oko, zub za zub. Pokud by vrah skutečně jednal jménem PKK, poprava by byla spíše reakcí než provokací.“ Atentátu v proslulé erbilské resaturaci HuQQabazu totiž předcházely jedny z nejnásilnějších útoků, které Ankara v posledních letech vedla proti pozicím PKK v severním Iráku. Koncem května zahájila turecká armáda „Operaci spár“ a od té doby bombarduje a ostřeluje pozice PKK. Nasazeny byly i pozemní síly. Hlavním cílem je region Harkuk (Xarkuk) v jižním Kurdistánu, ale také Kandilské hory. PKK zde má své sídlo v horských masivech, které Kurdové považují za nedobytné. Téměř okamžitě po atentátu byl bombardován uprchlický tábor Maxmúr nedaleko Erbilu, kde žijí především Kurdové, kteří uprchli z Turecka v důsledku represí. Byla to výhrůžka, že relativní bezpečnost a prosperita v jižním Kurdistánu může snadno skončit? Křehká rovnováha kurdských skupin Tři dny po atentátu zajaly bezpečnostní síly autonomního regionu hlavního podezřelého z útoku v HuQQabazu. Podle úřadů se jmenuje Mazlum Dag a narodil se v roce 1992 v turecké kurdské metropoli Diyarbarkir (kurdsky Amed). Dag je bratrem poslance prokurdské parlamentní strany HDP. Bývalý předseda této strany Selahattin Demirtas je v Turecku vězněn z politických důvodů, podle nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva zcela protiprávně. Štrasburský soud dokonce nařídil Demirtase propustit, což Turecko ignoruje. Kurdskou stranu HDP turečtí politici hlasitě označují jako prodlouženou ruku PKK. Ačkoli ještě nebyly předloženy žádné důkazy, turecká média podléhající vládě již tvrdí, že se Dag připojil v roce 2015 k PKK. To vše dostává vládu v Erbilu pod stále větší tlak. Na jedné straně je z ekonomických důvodů  nucena dbát na dobré vztahy s Tureckem, na kterém je ekonomika jižního Kurdistánu prakticky úplně závislá. Přes Turecko momentálně vede jediný funkční ropovod, skrze nějž Kurdistán prodává na světové trhy ropu těženou na svém území. Z Turecka je také dovážena většina zboží zahraničního původu. Obchodní vztahy s Irákem, který je momentálně v politickém chaosu, jsou na mnohem nižší úrovni než dříve. Na druhé straně vláda Kurdistánu nikdy sama nepodnikla žádné násilné operace proti PKK, kromě zavírání jejich kanceláří, které bylo provedeno na turecký nátlak. I když je vláda s PKK ideologicky zcela v rozporu a de facto je viní z turecké agrese, nazývá stále PKK svými bratry – bratry Kurdy. Nyní hrozí, že se Turecko již nespokojí s více než tuctem vojenských základen, které v jižním Kurdistánu má, a pokud propojí „krvavou stopu“ mezi atentátem a PKK, může vyžadovat větší účast jihokurdistánské vlády v boji proti PKK, tedy i nasazení Pešmergů, jak se stále častěji obávají různí pozorovatelé situace. Navzdory rozdílům a částečně také soupeření mezi jednotlivými kmeny byli Kurdové v posledních letech schopni navázat značně mírumilovné soužití. Pokud by se tato křehká rovnováha kurdských skupin na Středním východě rozpadla a Kurdové by začali bojovat proti sobě navzájem, mělo by to důsledky, které by ovlivnily Írán, Irák, Sýrii a Turecko, kde žijí velké kurdské menšiny. Současně se však musí vláda Kurdistánu také ptát, co by znamenala vojenská spolupráce s Turky pro vztahy s ústřední vládou v Bagdádu. Ta odsoudila „Operaci spár“ jako „jednostranný válečný akt“.  Turecko hledá záminky Jaké důsledky by to mělo pro stále probíhající boje v severní Sýrii, jejíž Svobodné demokratické síly (SDF) a její páteřní jednotky YPG/YPJ jsou také Tureckem považovány za pobočku PKK? A které stále bojují proti buňkám Islámského státu (ISIL), který Turecko od jeho vzniku podporovalo vojensky i logisticky, jak už dnes opravdu, po řadě svědectví, lze těžko zpochybňovat? Záleží na postoji světových mocností. A občanské veřejnosti, která svou angažovaností už dokázala zvrátit záměr amerického prezidenta Trumpa stáhnout americké jednotky ze Sýrie a tím spustit invazi turecké armády na území, která Kurdové za nesmírných zrát ubránili a osvobodili z rukou ISIL. Zkouška už se blíží – již před atentátem začali Turci stahovat k syrské hranici pozemní vojska i těžké zbraně. Server Turkey.liveuamap.com jako první přinesl informaci o dopadu rakety na turecké pohraniční město Ceylanpinar. Kdo si pamatuje operaci „Olivová ratolest“, tedy agresi do syrského kantonu Afrín v lednu loňského roku, ví, že také začala pod záminkou bombardování tureckého území jednotkami YPG. Výsledkem je vypleněné území, zničené historické památky, 150 tisíc uprchlíků, domy kurdských obyvatel zabrané protureckými džihádisty, únosy, mučení a vybírání výpalného, spálené olivové háje. Issio Ehrlich končí svůj článek o atentátu v Erbilu na webu N-tv.de takto: „Sotva patnáct minut jízdy autem od HuQQabazu sedí vysoce postavený velitel Pešmergů v bílé kožené židli a vyslovuje odvážnou tezi. ‚Věřím, že Turecko spáchalo atentát samo, aby mělo záminku k tomu, dostat se hlouběji a hlouběji do Iráku.‘ Tento velitel Pešmergů v Erbilu se vyjadřuje pouze pod ochranou anonymity. Určité je jedno: Turecko bude pokračovat v Operaci spár po diplomatické vraždě se vší tvrdostí.“ Stejně tak se Erdogan jen snaží dostat hlouběji do Sýrie. Jakou záminku si vezme, je úplně jedno. Možná mu i zde poslouží tento atentát, jak píše ve svém statusu na FCB německý novinář Jan Jessen. A pokud mu to i tentokrát projde, stejně jako v Afrínu, stejně jako v horách Kurdistánu, jeho chuť vzroste.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Erdoganovy válečné plány Echo24.cz píše v článku z 21. července: „Turecká armáda nebude nikdy váhat znovu vyslat na Kypr vojáky jako před 45 lety, pokud bude potřeba hájit životy a bezpečnost kyperských Turků. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to řekl v sobotu v proslovu k výročí této události. V současnosti probíhá mezi oběma zeměmi konflikt ohledně průzkumných vrtů, které Turecko provádí u pobřeží ostrova. Informuje o tom turecká agentura Anadolu.“ Takže lze očelávat i „útoky na občany severního Kypru“ podle stále stejného scénáře? Nejpozději od začátku invaze do Afrínu je snad každému jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan má dalekosáhlé vojenské plány. Vyjádřil se mnohokrát velmi jasně. Ale protože mistrně hraje dvojí hru – jeho země je v NATO, ale od Ruska kupuje systémy S 400, je největším odběratelem německých zbrojovek a celkově významným obchodním partnerem Německa, vedoucí země v EU, takže mu zcela prochází jeho protiněmecká rétorika – bude ještě dlouho trvat, než se někdo odváží nastavit mu stopku. I když už vyhrožuje jiné členské zemi NATO – Řecku, ožebračenému evropskými a především německými bankami a jejich „pomocí“. Erdogan navíc potřebuje válčením odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů a od ztráty největšího města – Istanbulu, kde v opakovaných komunálních volbách zvítězil kandidát opoziční republikánské CHP Ekrem Imamoglu a v nichž vládní strana AKP ztratila i další velká města. Jeho pozice doma oslabila, ale v mezinárodní politice je stále suverén a jeho válečnická rétorika zní libě hlavně dodavatelům zbraní pro tureckou armádu.

Čas načtení: 2024-11-09 09:00:00

JD Vance řekl, že USA by mohly přestat podporovat NATO, pokud se Evropa pokusí regulovat platformy Elona Muska

Bohumil Kartous: Hillbilly VP nám vzkazuje: Buď si necháte nadále ničit společnost dezinformačním hnojem kámoše Muska, nebo nebude NATO. Take it or leave it. Obávám se, že většina lidí ještě úplně nepochopila, co se vlastně 5. 11. 2024 stalo. Republikánský kandidát na viceprezidenta v září 2024 řekl že „Němci a další národy“ - nikoli Rusko - by „museli financovat obnovu Ukrajiny JD Vance navrhl, že americká podpora NATO by měla být podmíněna tím, že Evropská unie nebude regulovat Elona Muska a jeho platformu sociálních médií X, dříve známou jako Twitter.Republikánský kandidát na viceprezidenta a senátor za stát Ohio v rozhovoru s youtuberem Shawnem Ryanem prohlásil, že jeden z nejvyšších představitelů EU miliardáři pohrozil zatčením, pokud umožní bývalému prezidentovi Donaldu Trumpovi vrátit se na X.„Vedoucí představitel, zapomněl jsem přesně, který úředník v rámci Evropské unie to byl, ale poslal Elonovi výhružný dopis, ve kterém v podstatě stálo: 'Zatkneme tě, pokud budeš platformou Donalda Trumpa', který je mimochodem pravděpodobným příštím prezidentem Spojených států,“ řekl Vance v rozhovoru zveřejněném v září.

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-07 15:10:00

Výborný čelil davu a urážkám, kopu hnoje odsoudil. Fiala hrozil zemědělcům kvůli 2 miliardám

Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) respektuje právo protestovat, dovezení kopy hnoje před Úřad vlády však označil za porušení příslibu. Projevil však i dostatek odvahy vyrazit přímo mezi demonstrující zemědělce. Nejen na pódium, ale i do jejich řad. Čelil výzvám k demisi i urážkám. Premiér Petr Fiala (ODS) označil dnešní protest za vydírání a vzkázal, že vláda tlaku zemědělců ustupovat nebude. Pohrozil odebráním 2 miliard, které mají do zemědělství přitéct.

Čas načtení: 2024-05-09 10:00:00

Izrael: Bidenova hrozba zastavení dodávek zbraní je „velkým zklamáním"

 - Dva vrcholní izraelští představitelé ve čtvrtek kritizovali amerického prezidenta Joea Bidena za to, že pohrozil zastavením některých dodávek zbraní Izraeli, pokud ten provede invazi do Rafáhu, informuje agentura France-Presse (AFP).„Je to těžké a velké zklamání, toto prohlášení od prezidenta, kterému jsme od začátku války vděční,“ uvedl izraelský velvyslanec při OSN Gilad Erdan ve veřejnoprávním rozhlase v první izraelské reakci na Bidenovo varování.Izrael se vzepřel mezinárodním námitkám tím, že vyslal tanky a provedl „cílené nálety“ ve východních oblastech Rafáhu. Tvrdí, že Rafáh je domovem posledních zbývajících praporů Hamásu, ale město na hranici s Egyptem je také přeplněno vysídlenými palestinskými civilisty.„Pokud půjdou do Rafáhu, nebudu dodávat zbraně, které byly použity ... k vypořádání se s městy,“ řekl Biden pro CNN ve svém nejostřejším varování Izraeli od začátku války.„V důsledku těchto bomb byli v Gaze zabiti civilisté,“ dodal Biden. „Je to prostě špatně.“Podle agentury AFP Erdan uvedl, že Bidenovy výroky si nepřátelé Izraele Írán, Hamás a Hizballáh vyloží jako „něco, co jim dává naději na úspěch“.„Pokud je Izraeli omezen vstup do tak důležité a centrální oblasti, jako je Rafáh, kde jsou tisíce teroristů, rukojmí a vůdci Hamásu, jak přesně máme dosáhnout našich cílů?“ řekl.„To není obranná zbraň. Jde o určité útočné bomby. Nakonec bude muset stát Izrael udělat to, co si myslí, že je třeba udělat pro bezpečnost jeho občanů.“Izraelský krajně pravicový ministr financí Bezalel Smotrich prohlásil, že jeho vláda bude v Gaze pokračovat ve svých cílech navzdory hrozbě USA.„V této válce dosáhneme úplného vítězství navzdory blokaci od prezidenta Bidena a zbrojnímu embargu,“ uvedl v prohlášení.„Musíme pokračovat ve válce, dokud nebude Hamás zcela zlikvidován a dokud se naši rukojmí nevrátí domů. To zahrnuje úplné dobytí Rafáhu, a čím dříve, tím lépe.“ .@WHO calls for removal of all obstacles to the delivery of urgent humanitarian assistance into and across #Gaza, at the scale that is required.A ceasefire is needed urgently for the sake of humanity. pic.twitter.com/jOxMw7UZvB— Tedros Adhanom Ghebreyesus (@DrTedros) May 8, 2024 WHO sděluje, že jí pro zdravotnické operace v jižní Gaze zbývají už jen tři dny pohonných hmot.

Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01

Unesl náměstka Husákovy vlády a chtěl s ním prchnout do zahraničí. Nakonec skončil u těch nejhorších činů

Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk  Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal.   Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod.   Číhání na papaláše  Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře.  Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii.  Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.

Čas načtení: 2024-05-18 10:00:00

Izraelský ministr varuje, že odejde z válečného kabinetu, pokud Netanjahu neschválí konkrétní plán pro Gazu

 Hrozba Bennyho Gantze, že jeho opoziční strana vystoupí z koalice, zpochybňuje budoucnost izraelské vládyIzraelský ministr válečného kabinetu Benny Gantz pohrozil rezignací, pokud Benjamin Netanjahu nepřijme konkrétní plán pro Gazu, čímž zpochybnil budoucnost izraelské vlády.Během sobotní tiskové konference Gantz oznámil, že pokud nebude plán poválečné správy území konsolidován a schválen do 8. června, jeho opoziční strana Národní jednota vystoupí z koaliční vlády.

Čas načtení: 2024-10-02 21:00:00

Huliakových nominantov vyhadzujú zo štátnej správy. Stolička vedľa Danka ostala na koaličnej rade prázdna

Poslanec Ľupták pohrozil, že ak sa nezastaví vyhadzovanie ich nominantov, nebude platiť jeho sľub Dankovi o zachovaní klubu SNS.

Čas načtení: 2024-12-22 10:25:00

Trump naznačil, že by mohl kvůli poplatkům požadovat předání Panamského průplavu

Washington - Zvolený americký prezident Donald Trump v sobotu obvinil Panamu, že vybírá nadměrné poplatky za využívání Panamského průplavu a pohrozil, že pokud tato středoamerická země nebude vodní...

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 10:59:44

EU bude muset vrátit Rusku, co mu ukradla, pohrozil zástupce Kremlu v Bruselu

Na nákup zbraní pro Ukrajinu se použijí výnosy ze zmrazených ruských aktiv, avšak Rusko je k tomuto kroku kritické. Roční výnosy ze zmrazených ruských aktiv představují v přepočtu přibližně 74 miliard Kč, píšou Aktuality.sk. The post EU bude muset vrátit Rusku, co mu ukradla, pohrozil zástupce Kremlu v Bruselu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-06 11:41:52

Putin pohrozil, že rozmístí zbraně dlouhého doletu v jiných zemích, aby mohly zasáhnout země, které podporují Ukrajinu

Při setkání se zástupci tiskových agentur v Petrohradě vůdce Kremlu Vladimir Putin řekl, že Rusko by mohlo dodávat své zbraně dlouhého doletu do regionů světa, odkud by zasáhlo „citlivé“ cíle v zemích, které dodávají zbraně Ukrajině. The post Putin pohrozil, že rozmístí zbraně dlouhého doletu v jiných zemích, aby mohly zasáhnout země, které podporují Ukrajinu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-20 10:00:00

Krize na Blízkém východě:: Izrael zahájil rozsáhlé údery na Libanon, Bílý dům prohlásil, že diplomacie je nyní "naléhavě zapotřebí"

Izrael tvrdí, že jeho válečná letadla zasáhla stovky raket v Libanonu, mluvčí Bílého domu říká, že USA mají „strach a obavy z možné eskalace“.Izrael stupňuje útoky na Libanon navzdory varování USAIzraelské bojové letouny provedly ve čtvrtek pozdě večer desítky úderů po celém jižním Libanonu, několik hodin poté, co vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh pohrozil „tvrdou odplatou a spravedlivým trestem“ za vlnu útoků, jejichž cílem byla organizace s výbušninami ukrytými v pagerových přístrojích a vysílačkách.Izraelská armáda uvedla, že zasáhla stovky raketometů, které podle ní měly být použity „v nejbližší době“.Bombardování zahrnovalo více než 52 úderů po celém jižním Libanonu, uvedla státní tisková agentura NNA. Tři libanonské bezpečnostní zdroje sdělily tiskové agentuře Reuters, že se jednalo o nejtěžší letecké údery od začátku konfliktu v říjnu.Když izraelské letouny dříve během dne hlučely nad Bejrútem v rámci demonstrace síly, Nasralláh pohrozil Izraeli odplatou „tam, kde ji očekává, i tam, kde ji neočekává“.V době, kdy se napětí na Blízkém východě stupňovalo, se ve čtvrtek v Paříži sešli vysocí diplomaté USA, Velké Británie, Německa, Francie a Itálie před zasedáním Rady bezpečnosti OSN plánovaným na pátek. Antony Blinken, americký ministr zahraničí, se měl připojit ke svým protějškům ve francouzské metropoli poté, co v Káhiře jednal o možnosti příměří v Gaze.Americký prezident Joe Biden věří, že stále existuje diplomatické řešení eskalujícího napětí mezi Izraelem a Hizballáhem, uvedl jeho mluvčí.Bílý dům varoval všechny strany před „eskalací jakéhokoli druhu“.Libanonský ministr zahraničí Abdalláh Bou Habíb varoval, že „hrubý útok na suverenitu a bezpečnost Libanonu“ je nebezpečným vývojem, který by mohl „signalizovat širší válku“.

Čas načtení: 2024-11-30 21:45:16

Kanadský premiér se po výhrůžce cly sešel s Trumpem na večeři

Kanadský premiér Justin Trudeau v pátek zavítal na Floridu za zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který tento týden pohrozil Kanadě 25procentním clem na vývoz do Spojených států. Po večeři v Trumpově resortu dnes obě strany hovořily o setkání pozitivně. Trump zároveň pohrozil cly proti zemím skupiny BRICS kvůli jejich snaze oslabit dominanci dolaru v globální ekonomice.

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-24 14:55:44

Europoslanci předělali návrh na uvalení zbrojního embarga proti Turecku na dovoz dětí Islámského státu ze Sýrie do EU

O pravdivosti prvorepublikového pořekadla, podle nějž je „telegrafní sloup smrkem, který prošel parlamentem“, se tento týden přesvědčil český europoslanec Ivan David (SPD). V reakci na tureckou invazi do kurdské oblasti Rojava na severu Sýrie předložil jménem frakce Identita a demokracie (ID) návrh rezoluce o zavedení embarga na vývoz zbraní a munice do Turecka a o zastavení plateb z rozpočtu EU Turecku. Europoslanci z ostatních frakcí jeho návrh přepracovali na dovoz dětí bývalých bojovníků Islámského státu do EU a vytvoření koridoru pro příchod džihádistických veteránů do Evropy. Turecké tanky překročily syrskou hranici do Kurdy obývané oblasti Rojava 9. října v půl dvanácté dopoledne našeho času. Shodou okolností ve stejný den od 15 hodin odpoledne začínalo v Bruselu dílčí zasedání Evropského parlamentu. Český europoslanec Ivan David na začátku jednání požádal o zařazení nového bodu „Reakce na tureckou agresi do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii“ s možností předložit k hlasování rezoluci. Diskuse o válce v Sýrii byla umožněna. Proti možnosti předkládat rezoluce a hlasovat o nich se však postavil předseda evropské komise Jean-Cloude Juncker. „Turecko je pro EU příliš důležitým obchodním partnerem, než aby si parlament mohl dovolit hlasovat o nějakých sankcích,“ řekl. Na jeho žádost většina europoslanců o 15 hlasů zamítla možnost hlasovat o rezoluci. Takže poslanci o válce jen planě řečnili. V mezičase použila turecká armáda proti civilistům v kurdském městě Seré Kaniyé fosforové bomby, které jsou mezinárodně zakázané úmluvou o zákazu chemických zbraní. Fotografie dětí popálených fosforovými bombami obletěly celý svět. Lékaři, kteří zraněné děti ošetřovali, jim z popáleného masa odebrali vzorky, které odeslali do laboratoří Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPWC). Po provedení chemické analýzy ústředí OPWC v Haagu koncem minulého týdne potvrdilo, že skutečno došlo k útoku zakázanou fosforovou municí. Dále došlo k mnoha zločinům proti lidskosti ze strany protureckých džihádistických milicí, eufemisticky nazývaných Syrská národní armáda. Nejen brutální vražda kurdské političky Hevrin Chalafové, ale i další vraždy civilistů i zajatých bojovníků a bojovnic YPG a YPJ a hanobení mrtvých, zejména žen. Tento týden začalo ve Štrasburku další plenární zasedání Evropského parlamentu. Frakce ID předložila návrh znovu a písemně. „Návrh ID je jednoduchý. Zavést okamžitě proti Turecku povinné embargo na vývoz zbraní munice a všeho co lze použít pro vedení války. A k tomu ihned zastavit veškeré platby z rozpočtu EU do Turecka,“ představil v pondělí 21. října Ivan David stručně návrh ostatním poslancům. Migrační výpalné EU na financování války Za poslední tři roky poslala EU Turecku devět miliard eur (asi 234 miliard Kč) na péči o uprchlíky. Brusel peníze uvolnil po mohutné migrační vlně, které se v roce 2015 převalila z Turecka do EU. Tehdy Schengenskou hranici nelegálně překročilo více než milion lidí. Značnou část peněz na uprchlíky však Erdoganova vláda defraudovala a použila na vojenský útok do kurdského kantonu Afrín v severní Sýrii, který od roku 2018 okupuje. Těsně před zahájením vojenské invaze do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii turecký prezident Erdogan vznesl na EU požadavek na dalších 32 miliard eur (asi 832 miliard Kč) na zaopatření syrských uprchlíků. A opět pohrozil EU zaplavením migranty. Německý ministr vnitra Horst Seehofer (CSU) mu je při návštěvě Ankary 7. října bez konzultací s ostatními zeměmi slíbil jménem celé EU. Dva dny poté turecké tanky vpadly do Rojavy. Připomínka Mnichova a Paktu Molotov-Ribbentrop Potvrzení informací o fosforovém útoku na civilisty přimělo i ostatní frakce k žádosti o předložení rezoluce jako společného návrhu všech frakcí v EP. Návrh rezoluce o zbrojním embargu a zastavení plateb do Turecka byl ostatními frakcemi v EP vzat za základ společného návrhu rezoluce k situaci v severní Sýrii. Poslanci ostatních frakcí do něj přidávali další body metodou, která připomíná českou pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“. V úterý 22. října šokovaly řadu europoslanců oznámené výsledky jednání mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem (JR) a tureckým prezidentem Recepem Erdoganem (AKP). Poslanci večer sledovali tiskovou konferenci obou prezidentů na televizích v kancelářích nebo v restauracích. Řadě z nich to připomněla nejtemnější okamžiky jejich národní historie. „To je jako pakt Molotov-Ribbentrop, po němž si naši zemi rozporcovali Hitler a Stalin.,“ řekl v reakci na oznámení, že turecké armádě Rusové umožní zabrat třicetikilometrové pásmo podél hranic obývané Kurdy, polský konzervativní poslanec Zbygniew Kuźmiuk (PiS). Rakouský poslanec Georg Mayer (FPÖ) připomněl anšlus Rakouska v roce 1938. „Už když Turci zabrali Afrín, tak jsem říkal, že to může být začátek další dlouhé velké války. Jako když Hitler zabral Rakousko,“ konstatoval Mayer. Ivan David dodal, že mu to připomíná Mnichov 1938. „Moji předkové taky museli prchat z českého pohraničí, které nás Hitlerovi donutili odevzdat Britové a Francouzi,“ řekl český europoslanec. Kurdové podle něj nyní zažívají během krátké doby dvojí zradu. „Napřed je Turkovi předali Američané. A když se v nejvyšší nouzi obrátili na Asada a Rusy, tak ti jejich území de facto předali Erdoganovi taky. Všechny ty fráze o zachování územní celistvosti Sýrie jsou jen kecy,“ ulevil si Ivan David. Toxický dort bruselských pejsků a kočiček Šok z dohody Putin-Erdogan přiměl některé poslance do společného díla doplnit některé užitečné body. Například zavedení osobních sankcí na tureckého prezidenta Recepa Erdogana, členy jeho vlády a vysoké představitele armády, které předložila komunistická frakce GUE/NFL. Konzervativní frakce přidala návrh na uvalení cel na dovoz zemědělské produkce z Turecka. Jakoukoli využitelnost rezoluce však vzápětí znehodnotilo nově přidané ustanovení z dílny lidovců, podle něhož by „na Turecko uvalené ekonomické sankce neměly poškodit tureckou ekonomiku“. Zelení do textu přispěli odstavcem, podle něhož „by EU neměla zapomínat na děti evropských bojovníků Islámského státu, kterým by mělo být umožněna repatriace ze Sýrie do EU.“ Řada z nich přitom prodělala vojenský a teroristický výcvik, včetně poprav. Socialisté návrh ještě více vylepšili odstavcem, podle nějž by „uprchlíkům, které na dobytá území hodlá přesídlit Turecko, mělo být umožněno emigrovat do EU.“ Velká část z nich jsou váleční veteráni teroristických organizací Islámský stát, An-Nusrá a Al-Kajdá, kteří v Turecku získali azyl před stíháním pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Sýrii. A z dobytého území kolem Tal Abyad a Ras al Ain se asi těžko stáhnou, aby přenechali místo skutečným uprchlíkům. Koneckonců tam už vyvěsili svou vlajku, která by klidně mohla být symbolem pro návrat IS. Paskvil, pro který nelze hlasovat Nad výsledkem „společné práce“ všech frakcí, který byl předložen ve středu 23. října večer, řada poslanců z Polska, Maďarska a Rakouska jen nevěřícně kroutila hlavou. „Pro mě jako původního iniciátora návrhu rezoluce je společný návrh nepřijatelný. To, co zbylo z našeho původního návrhu na ekonomické sankce proti Turecku, je příliš málo a příliš pozdě na to, aby to mohlo nějak ovlivnit tragický osud lidí v Rojavě,“ řekl Ivan David po přečtení finální verze. Dodal, že jde požádat, aby byl vyškrtnut ze seznamu předkladatelů, protože pod něčím takovým nechce být podepsán. Stejnou žádost vzápětí vznesli i další východoevropští poslanci z konzervativní frakce. „Jediné, co by v této situaci mohlo pomoci zastavit agresora Turecko, je uvalení totální ekonomické blokády ze strany EU. Tedy zákaz dovozu jakéhokoli zboží z Turecka, zákaz vývozu jakéhokoli zboží – nejen zbraní a munice – do Turecka a zákaz všech plateb z EU do Turecka. Jenže nic takového se nestane. I pouhý povinný zákaz vývozu zbraní a munice do Turecka v Radě blokuje německá vláda. Jakékoli omezení obchodních styků s Tureckem odmítá Evropská komise,“ vysvětlil rozhořčený český europoslanec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Kdo vládne EU Výsledek společné práce podle něj ukazuje na to, že probruselskými frakcemi – tedy lidovci, socialisty a RENEW jsou blokovány veškeré návrhy na uvalení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku. Je tomu tak proto, že nadnárodní korporace jako Philips, Renault, Mercedes či Siemens do Turecka přestěhovaly z Evropy mnoho výrobních kapacit. Zákaz obchodu s Tureckem by jejich investice v této zemi znehodnotil. Přesunutí výroby z EU do Turecka však způsobilo zánik pracovních míst v Evropě a poškozuje ekonomiku EU. Kromě toho však pomáhá Turecku získávat ekonomické zdroje na válku. Řada výrobních továren nadnárodních korporací v Turecku je provozována ve společných podnicích s firmou OYAK, která je v přímé správě turecké armády. Turecká část rozdělovaných dividend jde bez zdanění mimo státní rozpočet rovnou na zbrojení. Evropská komise podle Ivana Davida bude blokovat zavedení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku, „dokud turecká armáda nedorazí na předměstí Bruselu“. Řada poslanců soukromě přiznává, že současná geopolitická situace je velmi nebezpečná i pro členské země EU. Mnozí z nich si na základě podnětu svých voličů připomněli dva roky starý projev tureckého prezidenta Erdogana, který na sjezdu své islamistické strany AKP veřejně vyhlásil, že jeho cílem je „Turecko od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu“. Evropský parlament momentálně ovládající většina však nedovolí ostatním, aby udělali něco opravdu účinného.

Čas načtení: 2019-07-23 23:42:18

Připravují Turci invazi do Rojavy ovládané Kurdy?

V úterý 23. července zatkli příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), jejichž páteří jsou kurdské oddíly YPG/YPJ, muže podezřelého z odpálení rakety na turecké město Ceylanpinar. Při pondělním útoku bylo v tomto městě zraněno pět lidí. Turecká armáda seskupuje u hranic syrské oblasti Rojava, kterou ovládá kurdská samospráva, několik vojenských divizí včetně obrněných. Raketové útoky měly zřejmě sloužit jako záminka k útoku na kurdské oblasti v Sýrii, podobně jako v případě protureckými džihádisty okupované syrské provincie Afrín. Podle Hawar News, které jsou blízké vedení autonomní oblasti Rojava, byl zatčený muž dopaden v městě Sari Kaní, které se nachází v oblasti pod kontrolou kurdských jednotek YPG/YPJ. Podle prohlášení jednotek SDF měly útoky sloužit jako záminka k další invazi turecké armády do severní Sýrie, která je obývána převážně Kurdy a nyní ji spravuje kurdská samospráva. Oko za oko, zub za zub Turecké ministerstvo obrany v oficiálním prohlášení uvedlo, že při pondělním útoku bylo zraněno pět osob v provincii Sanliurfa. Vzápětí byla vyhlášena pohotovost všech vojenských jednotek dislokovaných u syrské hranice. K oblastem spravovaným na severu Sýrie kurdskou samosprávou byly přesunuty další turecké vojenské jednotky. Podle mluvčího SDF Kino Gabriela měly raketové útoky podkopat stabilitu v ragionu a posloužit jako záminka k další válce. Stejným způsobem byla 3. února 2018 zahájena turecká invaze do kurské provinice Afrín na severu Sýrie. Turecká armáda tuto oblast po dobytí a vyrabování předala k okupaci džihádistům, kteří byli nuceni se stáhnout z ostatních oblastí Sýrie. Vypuknutím dalšího kola války je aktuálně ohrožen i autonomní Kurdistán, který v září 2017 vyhlásil nezávislost na Iráku. Minulou středu zemřel při atentátu v severoiráckém Erbilu, hlavním městě autonomního regionu Kurdistán, turecký diplomat. Ankara obviňuje kurdskou PKK. Zatímco stíhací letadla bombardují pozice této organizace, vláda v severním Iráku se dostává pod enormní tlak. Toto je zhruba shrnutí analýzy situace z místa na webu N-tv.de, jejímž autorem je Issio Ehrlich. Situace po atentátu vyvolává další eskalaci konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, především PKK, a dokonce hrozí bratrovražedným bojem. Novinář Issio Ehrlich ve zmíněném článku píše: „Útok nyní podrobuje vztahy mezi Tureckem a jeho sousedem na jihu další zkoušce. Z pohledu Ankary všechno vypadá, že vrah jednal jménem zakázané kurdské strany pracujících PKK. I když to ještě nebylo prokázáno, začíná se již projevovat důsledek: ještě více násilí. Od poloviny 90. let nedošlo v zahraničí k žádné srovnatelné popravě tureckého diplomata. V desetiletí trvajícím konfliktu mezi tureckým státem a PKK platilo často biblické oko za oko, zub za zub. Pokud by vrah skutečně jednal jménem PKK, poprava by byla spíše reakcí než provokací.“ Atentátu v proslulé erbilské resaturaci HuQQabazu totiž předcházely jedny z nejnásilnějších útoků, které Ankara v posledních letech vedla proti pozicím PKK v severním Iráku. Koncem května zahájila turecká armáda „Operaci spár“ a od té doby bombarduje a ostřeluje pozice PKK. Nasazeny byly i pozemní síly. Hlavním cílem je region Harkuk (Xarkuk) v jižním Kurdistánu, ale také Kandilské hory. PKK zde má své sídlo v horských masivech, které Kurdové považují za nedobytné. Téměř okamžitě po atentátu byl bombardován uprchlický tábor Maxmúr nedaleko Erbilu, kde žijí především Kurdové, kteří uprchli z Turecka v důsledku represí. Byla to výhrůžka, že relativní bezpečnost a prosperita v jižním Kurdistánu může snadno skončit? Křehká rovnováha kurdských skupin Tři dny po atentátu zajaly bezpečnostní síly autonomního regionu hlavního podezřelého z útoku v HuQQabazu. Podle úřadů se jmenuje Mazlum Dag a narodil se v roce 1992 v turecké kurdské metropoli Diyarbarkir (kurdsky Amed). Dag je bratrem poslance prokurdské parlamentní strany HDP. Bývalý předseda této strany Selahattin Demirtas je v Turecku vězněn z politických důvodů, podle nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva zcela protiprávně. Štrasburský soud dokonce nařídil Demirtase propustit, což Turecko ignoruje. Kurdskou stranu HDP turečtí politici hlasitě označují jako prodlouženou ruku PKK. Ačkoli ještě nebyly předloženy žádné důkazy, turecká média podléhající vládě již tvrdí, že se Dag připojil v roce 2015 k PKK. To vše dostává vládu v Erbilu pod stále větší tlak. Na jedné straně je z ekonomických důvodů  nucena dbát na dobré vztahy s Tureckem, na kterém je ekonomika jižního Kurdistánu prakticky úplně závislá. Přes Turecko momentálně vede jediný funkční ropovod, skrze nějž Kurdistán prodává na světové trhy ropu těženou na svém území. Z Turecka je také dovážena většina zboží zahraničního původu. Obchodní vztahy s Irákem, který je momentálně v politickém chaosu, jsou na mnohem nižší úrovni než dříve. Na druhé straně vláda Kurdistánu nikdy sama nepodnikla žádné násilné operace proti PKK, kromě zavírání jejich kanceláří, které bylo provedeno na turecký nátlak. I když je vláda s PKK ideologicky zcela v rozporu a de facto je viní z turecké agrese, nazývá stále PKK svými bratry – bratry Kurdy. Nyní hrozí, že se Turecko již nespokojí s více než tuctem vojenských základen, které v jižním Kurdistánu má, a pokud propojí „krvavou stopu“ mezi atentátem a PKK, může vyžadovat větší účast jihokurdistánské vlády v boji proti PKK, tedy i nasazení Pešmergů, jak se stále častěji obávají různí pozorovatelé situace. Navzdory rozdílům a částečně také soupeření mezi jednotlivými kmeny byli Kurdové v posledních letech schopni navázat značně mírumilovné soužití. Pokud by se tato křehká rovnováha kurdských skupin na Středním východě rozpadla a Kurdové by začali bojovat proti sobě navzájem, mělo by to důsledky, které by ovlivnily Írán, Irák, Sýrii a Turecko, kde žijí velké kurdské menšiny. Současně se však musí vláda Kurdistánu také ptát, co by znamenala vojenská spolupráce s Turky pro vztahy s ústřední vládou v Bagdádu. Ta odsoudila „Operaci spár“ jako „jednostranný válečný akt“.  Turecko hledá záminky Jaké důsledky by to mělo pro stále probíhající boje v severní Sýrii, jejíž Svobodné demokratické síly (SDF) a její páteřní jednotky YPG/YPJ jsou také Tureckem považovány za pobočku PKK? A které stále bojují proti buňkám Islámského státu (ISIL), který Turecko od jeho vzniku podporovalo vojensky i logisticky, jak už dnes opravdu, po řadě svědectví, lze těžko zpochybňovat? Záleží na postoji světových mocností. A občanské veřejnosti, která svou angažovaností už dokázala zvrátit záměr amerického prezidenta Trumpa stáhnout americké jednotky ze Sýrie a tím spustit invazi turecké armády na území, která Kurdové za nesmírných zrát ubránili a osvobodili z rukou ISIL. Zkouška už se blíží – již před atentátem začali Turci stahovat k syrské hranici pozemní vojska i těžké zbraně. Server Turkey.liveuamap.com jako první přinesl informaci o dopadu rakety na turecké pohraniční město Ceylanpinar. Kdo si pamatuje operaci „Olivová ratolest“, tedy agresi do syrského kantonu Afrín v lednu loňského roku, ví, že také začala pod záminkou bombardování tureckého území jednotkami YPG. Výsledkem je vypleněné území, zničené historické památky, 150 tisíc uprchlíků, domy kurdských obyvatel zabrané protureckými džihádisty, únosy, mučení a vybírání výpalného, spálené olivové háje. Issio Ehrlich končí svůj článek o atentátu v Erbilu na webu N-tv.de takto: „Sotva patnáct minut jízdy autem od HuQQabazu sedí vysoce postavený velitel Pešmergů v bílé kožené židli a vyslovuje odvážnou tezi. ‚Věřím, že Turecko spáchalo atentát samo, aby mělo záminku k tomu, dostat se hlouběji a hlouběji do Iráku.‘ Tento velitel Pešmergů v Erbilu se vyjadřuje pouze pod ochranou anonymity. Určité je jedno: Turecko bude pokračovat v Operaci spár po diplomatické vraždě se vší tvrdostí.“ Stejně tak se Erdogan jen snaží dostat hlouběji do Sýrie. Jakou záminku si vezme, je úplně jedno. Možná mu i zde poslouží tento atentát, jak píše ve svém statusu na FCB německý novinář Jan Jessen. A pokud mu to i tentokrát projde, stejně jako v Afrínu, stejně jako v horách Kurdistánu, jeho chuť vzroste.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Erdoganovy válečné plány Echo24.cz píše v článku z 21. července: „Turecká armáda nebude nikdy váhat znovu vyslat na Kypr vojáky jako před 45 lety, pokud bude potřeba hájit životy a bezpečnost kyperských Turků. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to řekl v sobotu v proslovu k výročí této události. V současnosti probíhá mezi oběma zeměmi konflikt ohledně průzkumných vrtů, které Turecko provádí u pobřeží ostrova. Informuje o tom turecká agentura Anadolu.“ Takže lze očelávat i „útoky na občany severního Kypru“ podle stále stejného scénáře? Nejpozději od začátku invaze do Afrínu je snad každému jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan má dalekosáhlé vojenské plány. Vyjádřil se mnohokrát velmi jasně. Ale protože mistrně hraje dvojí hru – jeho země je v NATO, ale od Ruska kupuje systémy S 400, je největším odběratelem německých zbrojovek a celkově významným obchodním partnerem Německa, vedoucí země v EU, takže mu zcela prochází jeho protiněmecká rétorika – bude ještě dlouho trvat, než se někdo odváží nastavit mu stopku. I když už vyhrožuje jiné členské zemi NATO – Řecku, ožebračenému evropskými a především německými bankami a jejich „pomocí“. Erdogan navíc potřebuje válčením odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů a od ztráty největšího města – Istanbulu, kde v opakovaných komunálních volbách zvítězil kandidát opoziční republikánské CHP Ekrem Imamoglu a v nichž vládní strana AKP ztratila i další velká města. Jeho pozice doma oslabila, ale v mezinárodní politice je stále suverén a jeho válečnická rétorika zní libě hlavně dodavatelům zbraní pro tureckou armádu.

Čas načtení: 2024-02-19 13:39:00

Jestli prohrajeme, zničíme atomovkami Berlín i Washington, pohrozil Medveděv

Místopředseda ruské bezpečnostní rady a bývalý ruský prezident a premiér Dmitrij Medveděv pohrozil jaderným zničením Kyjeva, Washingtonu, Berlína a Londýna. Rusko by podle něj k takovému kroku přistoupilo, pokud by Moskva prohrála na Ukrajině. Takový scénář by totiž vedl k rozpadu Ruska, myslí si Medveděv.

Čas načtení: 2024-02-19 13:51:00

Jestli prohrajeme, zničíme atomovkami Berlín i Washington, pohrozil Medveděv

Místopředseda ruské bezpečnostní rady a bývalý ruský prezident a premiér Dmitrij Medveděv pohrozil jaderným zničením Kyjeva, Washingtonu, Berlína a Londýna. Rusko by podle něj k takovému kroku přistoupilo, pokud by Moskva prohrála na Ukrajině. Takový scénář by totiž vedl k rozpadu Ruska, myslí si Medveděv.

Čas načtení: 2024-02-20 17:00:01

Hutkův návrat z exilu byl osudový omyl. Prvotní nadšení doznělo a nastal strmý pád

Jaroslav Hutka zkomponoval píseň, kterou zpívaly kdysi davy a která doslova zlidověla. Kromě malebných a jednoduchých songů skládá prosté básničky nutící k zamyšlení. Dokonce jich napsal pár o zákeřném koronaviru, kde dumá nad smrtí, jež nevyhnutelně čeká každého z nás.  „SMRT NENÍ PROKAZATELNÁ to opakují z oken a balkónů uvěznění školáci za trest stokrát / testy na smrt došly při posledním moru / poučuje odpoledne profesor on-line / a anglické nemocnice nemají na proplacení směnky / italské hledají jak nadrogovaní psi krematoria / politik se křižuje / kněz hajluje / a koronavirus tančí v pěti tónech čínské stupnice.“ Ovarova revoluce: "Smutný život lidské trosky," písničkář Hutka plní prezidentovy sny Číst více Proč zrovna Náměšť Proč se nejmenuje Ostrava nebo Rokytnice nad Jizerou? Řeč je samozřejmě o jeho slavné písničce. Buď je rozluštění této záhady navěky tajemstvím, nebo přece jenom nějaké vysvětlení existuje. Předpokládá se, že Hutka napsal píseň pro folkový festival, jenž se odehrál právě v Náměšti. A možná proto se píseň jmenuje tak, jak se jmenuje. Když Hutka v 70. letech minulého století píseň stvořil, zajisté netušil, že se z ní stane hymna boje proti bolševikům a symbol nové demokracie. Nedávno se tento song dočkal i orchestrálního zpracování, kdy Hutku doprovázely smyčcové a dechové nástroje za citlivého vedení dirigenta. Zvláště v dechové sekci orchestru vynikal klarinet. V Náměšti vše nadšeně graduje V písni si s rytmem a veršem hraje Hutka jako na základní škole a procvičuje si stupňování přídavných jmen. V jedné sloce je nejprve krásný vzduch, následuje krásnější moře a přídavné jméno krásný nakonec graduje k nejkrásnějším usměvavým tvářím. V tomto duchu jsou pojaty další čtyři sloky, po nichž Hutka přechází k vážnějším tématům jako víře, lásce, pravdě a svobodě. Píseň se stala revoluční hymnou snad proto, že posluchači měli možnost vždy opakovat text jako sbor.  Neúspěšné politické tažení Velká sláva po revolučním roce 1989 pokračovala hudebními prezentacemi na prezidentských volebních mítincích Václava Havla. Na začátku tisíciletí se Hutka neúspěšně pokoušel o volební úspěch za Balbínovu poetickou stranu, která stále existuje a usiluje o výsluní. Pořád nabírá nové členy. Člen této partaje nesmí být žádná „svině“ a má závazky vůči své straně doživotně, nezrušitelně a dědičně.  Lidé se musí připravit na dopad obřího asteroidu. Už dvakrát proměnil Zemi ve sněhovou kouli Číst více Vedle politického neúspěchu ve volbách se Jaroslav Hutka zapsal i jedním velkým průšvihem, když pohaněl tehdejšího ministra hospodářství Karla Dybu. V roce 1996 při rozhovoru pro Plzeňský deník z Hutky vypadlo, že je Karel Dyba gauner a patří prokurátorovi. Vyjádřil se těmito slovy: „A Dyba, ten je úžasnej v tom, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek – a kam ty prachy přišly, to nikdo neví.“ Dybův právní zástupce pohrozil deníku soudem, když se Hutka neomluví. To by ale nebyl on, kdyby vše spolu s nejasnou omluvou nezesměšnil a nevyvolal táhlou soudní při, která se dostala až k Nejvyššímu soudu. Nakonec pravda přece jenom zvítězila a náš muzikant zvítězil na plné čáře se vztyčenou hlavou a Dyba odtáhl z boje s ostudou. Hutkovy boje s režimem Snad právě nechuť k socialismu byla jednou z příčin, proč nedokončil studia na střední uměleckoprůmyslové škole. Základní školu sice vychozenou má, ale nedostatek vzdělání se v písních projevuje jazykolamy a upovídaností, což mu však nebrání muzicírovat od srdce a z plných plic. Velice záhy si nechal narůst dlouhé vlasy a stal se máničkou. V Olomouci byl poprvé u výslechu kvůli vlasům. Možná právě proto se stal z vlastní vůle svobodným umělcem, k čemuž nezůstala hluchá StB. Nastalo proti němu první trestní stíhání z důvodu konání koncertu proti státu. Podepsal Chartu a ta mu odškrtla ortel. V roce 1978 se Hutkovy písně umístily na předních příčkách Zlatého slavíka. Bylo však znemožněno pro jeho písně nadále hlasovat, a proto folkový muzikant dospěl k vážnému rozhodnutí a emigroval do Nizozemí. Za normalizace se postavil do opozice k patosu socialistů, kteří budovali na věčné časy. Připomenul pomíjivost materiálního světa a snažil se povznést duši a krásu. Obdivoval obyčejné stromy, slunce nebo jen dobré víno. Hutka osvěžoval hudební svět nejen za normalizace, ale zůstává sluníčkem i v dnešní době elektronické hudby, ve které mnohdy chybí cit, rytmus nebo radost.  Zdroje: Česká folková píseň (J. Prokeš), hutka.cz, balbinka.cz KAM DÁL: TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici.

Čas načtení: 2024-02-22 05:50:00

Napětí mezi Polskem a Běloruskem roste. Lukašenko vyhrožuje válkou

Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko pohrozil, že je připraven svým nepřátelům "způsobit ochromující škody". S prohlášením přišel poté, co osočil Polsko z toho, že se chystá svrhnout vedení Běloruska a rozšířit tak své území.

Čas načtení: 2024-02-29 10:58:57

Vysláním vojáků na Ukrajinu riskujete jaderný konflikt, pohrozil Putin Západu

Ruský diktátor Vladimir Putin přednáší před členy parlamentu své tradiční poselství o stavu země. S projevem přichází dva roky a pět dní poté, co vyvolal válku na Ukrajině. Mimo jiné pohrozil Západu, že vysláním svých vojsk do napadené země riskuje jaderný konflikt. Většina Rusů prý se „speciální vojenskou operací“ souhlasí.

Čas načtení: 2024-02-29 11:22:00

Vysláním vojáků na Ukrajinu riskujete jaderný konflikt, pohrozil Putin Západu

Ruský diktátor Vladimir Putin přednáší před členy parlamentu své tradiční poselství o stavu země. S projevem přichází dva roky a pět dní poté, co vyvolal válku na Ukrajině. Mimo jiné pohrozil Západu, že vysláním svých vojsk do napadené země riskuje jaderný konflikt. Většina Rusů prý se „speciální vojenskou operací“ souhlasí.

Čas načtení: 2024-02-29 09:00:00

Putin vzkazuje NATO, že vyslání západních vojáků na Ukrajinu vyvolá jadernou válku

 Ruský prezident během projevu o stavu země pohrozil "tragickými" následky válečných intervencíVladimir Putin ve výročním projevu o stavu země vzkázal zemím NATO, že pokud vyšlou své vojáky do bojů na Ukrajině, riskují vyprovokování jaderné války, a vystupňoval tak své hrozby vůči Evropě a USA.V narážce na výroky Emmanuela Macrona ze začátku tohoto týdne, v nichž otevřel dveře k vyslání evropských pozemních jednotek na Ukrajinu, ruský prezident uvedl, že by to vedlo k "tragickým" důsledkům pro země, které by se k tomu rozhodly."Hovořilo se o možnosti vyslání vojenských kontingentů NATO na Ukrajinu," řekl Putin ve svém bojovném dvouhodinovém čtvrtečním projevu.

Čas načtení: 2024-03-01 08:00:00

KOMENTÁŘ: Macronův vzkaz Rusku a Ukrajině vyvolal harašení jadernými zbraněmi – Alex Švamberk

Ruský prezident Vladimir Putin v projevu o stavu federace pohrozil Západu jadernou válkou. Takováto varování zaznívala z Ruska opakovaně. Tentokrát vládce Kremlu ale reagoval na vyjádření francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že nevylučuje působení vojáků pozemních sil členských zemí NATO na Ukrajině, aniž cokoli padlo o jejich vyslání.

Čas načtení: 2024-03-07 15:10:00

Výborný čelil davu a urážkám, kopu hnoje odsoudil. Fiala hrozil zemědělcům kvůli 2 miliardám

Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) respektuje právo protestovat, dovezení kopy hnoje před Úřad vlády však označil za porušení příslibu. Projevil však i dostatek odvahy vyrazit přímo mezi demonstrující zemědělce. Nejen na pódium, ale i do jejich řad. Čelil výzvám k demisi i urážkám. Premiér Petr Fiala (ODS) označil dnešní protest za vydírání a vzkázal, že vláda tlaku zemědělců ustupovat nebude. Pohrozil odebráním 2 miliard, které mají do zemědělství přitéct.

Čas načtení: 2024-03-07 18:26:00

Hnůj? Miliardy pryč! Fiala trestá zemědělce za protest. Ti jsou ve varu. Mezitím rána z tunelu

V Letenském tunelu v Praze se srazil traktor s osobním automobilem. Nehoda se obešla bez zranění. Traktory dovezli do hlavního města zemědělci, kteří tak chtěli vyjádřit nespokojenost s některými kroky kabinetu Petra Fialy. Premiér v reakci na hnůj před Strakovou akademií zemědělcům pohrozil, že jim odebere slíbené peníze z rozpočtu na příští rok.