Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-01 12:11:39

Česko: rekord v prodejích elektromobilů, bylo jich skoro 7 %!

V červnu bylo v Česku registrováno přes 1 500 nových osobních elektromobilů. Jejich podíl dosáhl téměř 7 %, což jsou v obou sledovaných parametrech doposud nejvyšší hodnoty.  The post Česko: rekord v prodejích elektromobilů, bylo jich skoro 7 %! first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-07-24 11:12:26

Počet dobíjecích stanic už se v České republice téměř vyrovnal počtu čerpacích stanic

Počet veřejných dobíjecích stanic v Česku setrvale roste. Aktuálně jich Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky (MPO) eviduje již 2 543, což představuje 4 549 dobíjecích bodů. Za rok touhle dobou tak možná bude v provozu více stanic k dobíjení elektromobilů nebo plug-in hybridů než čerpacích stanic s výdejem benzínu a nafty. Přestože Česko v […]

Čas načtení: 2024-12-25 11:45:00

Česko má druhý nejvyšší růst prodeje elektromobilů v Evropě. Podíl ale stále zůstává malý

Data ukazují, že Česko je v prodejích elektromobilů evropským skokanem. Meziročně vzrostly o 61 %, větší růst má jen Malta, nejmenší členská země Evropské unie. Jinak ale prodeje elektromobilů v celé řadě zemí klesaly. Porovnání prodejů elektromobilů podle jednotlivých zemí ukazuje, jak dramaticky ...

Čas načtení: 2024-03-20 08:57:48

Nezájem o nařízenou elektromobilitu. 2 miliardy z nové dotace….

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Česko má 3. nejmenší podíl elektromobility v Evropské unii. Nová dotace má jeho situaci zlepšit Vnímání a situaci elektromobility v Česku má změnit nově spuštěná dotace s názvem Záruka elektromobility. Ta má zvýhodnit nákupy elektromobilů českým firmám. Program má ambice zvýšit podíl elektromobilů v Česku, který na konci roku 2023 činil ve srovnání

Čas načtení: 2024-07-05 14:00:09

Další rekord elektromobilů! V Česku jich přibylo neskutečné množství

V červnu se u nás prodalo nejvíce elektromobilů za celou dobu Jejich podíl na prodejích nových vozů dosáhl na 7 % Které značky a modely mají Češi nejraději? Podle dlouhodobých statistik je vztah Čechů k elektromobilitě opravdu skeptický. Podíváme-li se na oficiální tabulky přijetí elektrických vozidel, Česká republika patří v rámci Evropské unie na samotné […] Celý článek si můžete přečíst na Další rekord elektromobilů! V Česku jich přibylo neskutečné množství

Čas načtení: 2024-09-04 09:00:00

Česko bude evropská velmoc elektromobilů. Za 10 let jich zde má být milion

Česká vláda sází na rozvoj elektromobility Do roku 2035 bude v Česku milion elektromobilů Jak se Česko popere s rozšířením infrastruktury na nabíjení? V současné době je na českých silnicích poměrně málo elektromobilů, ale to se do budoucna změní, protože Ministerstva průmyslu, obchodu a dopravy dostanou vyšší rozpočet na rozvoj infrastruktury pro elektromobily. To by…

Čas načtení: 2024-11-22 06:00:00

Česko má druhý nejvyšší růst prodejů elektromobilů v Evropě, jejich podíl ale zůstává malý

Nová data ukazují, že Česko je v prodejích elektromobilů evropským skokanem. Meziročně vzrostly o 61,3 procenta. Překonala jej jen Malta. Prodeje elektromobilů v celé Evropě ale klesají.

Čas načtení: 2024-02-27 00:00:00

Dohnat San Francisko. Česko má plán, jak si nenechat ujet autonomní budoucnost

Před šesti roky se vláda s tuzemskými výrobci automobilů dohodla na podmínkách transformace z tradičních aut na výrobu a vývoj elektromobilů a autonomních vozů. Mezi 25 úkoly pro vedení Česka bylo mimo jiné zajistit dostatečnou síť dobíjecích stanic, úlev pro majitele bezemisního vozidla nebo vznik polygonu, kde by se auta bez řidiče testovala a Česko se tak postavilo na špici technologického vývoje v tomto odvětví.

Čas načtení: 2024-03-01 14:10:47

Český automobilový průmysl nezachrání lithium, ale investice do výroby a recyklace baterií pro elektromobily

Česko má obrovské zásoby lithia, kritické suroviny pro výrobu baterií do elektromobilů. Ale pokud jde o další kroky v dodavatelském řetězci baterií, jako je vlastní výroba a recyklace, zaostává. A přitom by právě tato odvětví mohla zachránit místní...

Čas načtení: 2024-03-06 19:22:37

Česko-slovenské mezivládní konzultace se nyní neuskuteční, český kabinet to nepovažuje za vhodné

Premiér Petr Fiala (ODS) po jednání vlády oznámil, že se česko-slovenské mezivládní konzultace v příštích týdnech či měsících neuskuteční, český kabinet to nepovažuje za vhodné. Ministři také po několika odkladech schválili návrh nového zákona o lobbingu. Kabinet měl předpis poprvé na programu koncem ledna, ale proti předloze ministerstva spravedlnosti vyjádřili určité výhrady Piráti. Vláda podpořila i úlevu u záloh na sociální pojištění pro nové podnikatele a schválila například zahájení projektu pro zahraniční investici v Dolní Lutyni. Na Karvinsku by proto mohla vyrůst továrna na výrobu baterií do elektromobilů.

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2024-04-29 09:22:00

V Praze se uskutečnilo historicky první česko-ukrajinské AI Fórum

Praha 29. dubna 2024 (PROTEXT) - Končí čtyřdenní návštěva ukrajinských expertů se specializací na téma umělé inteligence v Praze a okolí. V jejím rámci se třináctičlenná skupina ukrajinských odborníků z podnikatelských organizací, klastrů, univerzit i jednotlivých firem setkala se svými českými protějšky a absolvovala také program AI Fóra Česko & Ukrajina, které se konalo ve středu 24. dubna na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Organizátorem celé mise bylo sdružení CzechInno, ze svých fondů ji podpořily Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvo zahraničních věcí ČR.Nápad uspořádat misi specificky zaměřenou na téma umělé inteligence vzešel v loňském roce poté, co byla navázána intenzivní česko-ukrajinská spolupráce v oblasti prvních tří stěžejních témat podpory rozvoje digitálních inovací. Těmi jsou témata chytrých měst a regionů, chytré průmyslové výroby a kyberbezpečnosti. Rozšíření tematiky na oblast umělé inteligence pak bylo dalším logickým krokem, protože právě její vývoj souvisí jak s tematikou implementace nových technologií v průmyslu, ve veřejné sféře a má take nezanedbatelné kyberbezpečnostní konotace.“Intenzivní spolupráci s ukrajinskými partnery na poli podpory pronikání digitálních inovací do praxe ve firmách i veřejném sektoru jsme zahájili bezprostředně po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022,” komentuje historii vzájemné spolupráce výkonná ředitelka sdružení CzechInno Tereza Šamanová. “Překvapila nás nejen technologická vyspělost ukrajinských firem, které mohou svými novinkami vyvinutými i za podmínek, které na Ukrajině aktuálně panují, směle konkurovat svým zahraničním protějškům, ale zejména houževnatost a konzistentní přístup našich ukrajinských partnerů ke vzájemné spolupráci. Oba tyto aspekty nás neustále utvrzují v tom, že další prohlubování česko-ukrajinské technologické i obchodní spolupráce – a specificky např. na poli posilování kyberbezpečnosti a rozvoje umělé inteligence v nejrůznějších oblastech lidské činnosti – dává veliký smysl a jsme připraveni ji podporovat v našich aktivitách a projektech,” dodává Tereza Šamanová.Prahu a Dolní Břežany tak v tomto týdnu navštívilo celkem 13 ukrajinských expertů, jejichž cílem bylo nalézt své české protějšky pro společné projekty na podporu vývoje a implementace modelů umělé inteligence ve čtyřech oblastech: v průmyslu, péči o životní prostředí, zdravotnictví a ochraně veřejné bezpečnosti.Hlavním bodem programu mise bylo AI Fórum Česko & Ukrajina, které sdružení CzechInno ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, které v rámci vlády drží v gesci rozvoj umělé inteligence, uspořádalo ve středu 24. dubna právě v Praze v budově ministerstva průmyslu.Hlavním cílem fóra byla podpora B2B spolupráce v oblasti umělé inteligence (AI) mezi Českou republikou a Ukrajinou. Akce nabídla informační platformu, možnost navázání kontaktů a networking pro zájemce z obou zemí. Svými úvodními slovy akci otevřeli zástupci české vlády – vrchní ředitel sekce EU a zahraničního obchodu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR David Müller a vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Oba zdůraznili, že součástí dlouhodobé a konzistenční podpory české vlády směřované na Ukrajinu je i podpora budování intenzivnějších obchodních vztahů a také podpora budování kapacit ukrajinských struktur ve vztahu k perspektivnímu vstupu Ukrajiny do EU. Za to jim i české vládě z ukrajinské strany poděkoval ve svém úvodním slovu chargé d’affaires Velvyslanectví Ukrajiny v Praze Vitalij Usatyj.“Rád bych zdůraznil, že pro zájemce o hlubší česko-ukrajinskou spolupráci jsou zde k dispozici dva programy v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, z nichž lze ihned podpořit společné česko-ukrajinské projekty: program Aid for Trade Ukraine, jehož cílem je pomoci Ukrajině s nápravou škod způsobených válkou prostřednictvím zapojení českých společností, a také program Capacity Building for Ukraine, který je zaměřen na předávání českého know-how nejen v oblasti integrace do EU,” uvedl k tomu vrchní ředitel Sekce EU a zahraničního obchodu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR David Müller. “Budeme se tedy, i v návaznosti na AI Fórum Česko & Ukrajina a na misi k tématu umělé inteligence, těšit na další prohlubování česko-ukrajinské spolupráce a na nové projekty podané do těchto programů,” uzavřel David Müller.Program akce následně představil škálu informací a zejména konkrétních tipů na prohloubení česko-ukrajinské spolupráce v oblasti strategické podpory rozvoje umělé inteligence a zejména jejího využívání v praxi v průmyslu i dalších oblastech.Lucie Schaffelhoferová z Ministerstva průmyslu a obchodu ČR představila čerstvě aktualizovanou Národní strategii umělé inteligence a z druhé strany vedoucí mise ukrajinských expertů Alexandre Yurchak – prezident Ukrajinské klastrové aliance a předseda ukrajinské Asociace inteligentní automatizace – shrnul aktuální situaci ve strategické podpoře i faktickém rozvoji umělé inteligence na Ukrajině: ta sice dosud nemá svou vládní strategii rozvoje umělé inteligence, ale ukrajinské firmy i výzkumné organizace jsou v oblasti vývoje i nasazení AI v praxi velmi aktivní a připravené k okamžité spolupráci se svými českými protějšky.V programu akce se následně představilo na patnáct konkrétních nabídek spolupráce z české i ukrajinské strany v oblasti nasazení umělé inteligence v průmyslu, ochraně životního prostředí, zdravotnictví i posilování veřejné bezpečnosti. Účastníky zaujal například projekt “Smart Bucha”, jehož cílem je - a to i s pomocí českých chytrých technologií - posílit bezpečnost obyvatel malých měst v okolí Kyjeva a zvýšit schopnost jejich okamžité reakce na abnormální či krizové situace. Inspirací pro něj byla loňská návštěva delegace k tématu chytrých měst a regionů v Plzni: tam jsou v návaznosti na iniciativu Správy informačních technologií města Plzně chytré technologie včetně zvukových detektorů s umělou inteligencí, chytrých kamer, dronů se strojovým viděním nebo robotů umožňujících prohledávání a záchranu osob v těžko přístupných prostorách součástí integrovaného záchranného systému kraje a systémů pro řízení dopravy v městě Plzni.Obsah akce shrnul ředitel spolku prg.ai Lukáš Kačena slovy: “Dnes jsme slyšeli spoustu tipů k prohloubení spolupráce, důležité je ale nezůstat jen u slov a přejít od nich k činům: pojďme tedy pokračovat v započaté spolupráci a prohlubovat ji na dalších společných projektech.”Příští misí ukrajinských expertů, kterou připravuje sdružení CzechInno za podpory ministerstva průmyslu a ministerstva zahraničních věcí, bude tematická mise věnovaná chytrému průmyslu. Její zástupci zamíří v říjnu na Mezinárodní strojírenský veletrh 2024 a v rámci svého programu navštíví výzkumné a firemní provozy v Brně a okolí s cílem identifikovat témata dalších společných česko-ukrajinských projektů.Mise ukrajinských expertů do ČR k tématu Umělá inteligence se uskutečňuje v rámci programu PROPED 2024, který podpořilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, MInisterstvo zahraničních věcí ČR a na jeho realizaci se podílí Velvyslanectví ČR v Kyjevě s organizační pomocí sdružení CzechInno.Konference AI Fórum Česko & Ukrajina je zařazena do kontextu podpory česko-ukrajinské B2B spolupráce v oblasti digitálních inovací, jejímž koordinátorem je na české straně sdružení CzechInno, na ukrajinské straně pak Ukrajinská klastrová aliance.Jejími hlavními tématy jsou chytrá města a regiony, chytrý průmysl, kyberbezpečnost a umělá inteligence. Ke všem těmto tématům jsou organizovány tematické mise, konference a bilaterální setkání odborníků s cílem identifikovat témata pro projekty obchodní i strategické spolupráce mezi Českem a Ukrajinou v bezprostřední souvislosti s tématem implementace digitálních inovací v oblasti průmyslu i do správy věcí veřejných.Ta může být podpořena např. z programů Aid for Trade - Ukraine nebo Capacity Building for Ukraine, které implementuje Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.Zdroj: CzechInno ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-10-24 14:00:19

A dost! V Česku zoufale chybí čtvrtý operátor a takto by měl vypadat

Na našem trhu takřka neomezeně vládnou tři hlavní operátoři v podobě O2, Vodafonu a T-Mobile. Již léta se spekuluje o tom, že se dočkáme dalšího, čtvrtého operátora, který by tyto již lehce zatuchlé vody trochu zčeřil, no bohužel se nic neděje. Žádnou změnu nepřinesla ani aukce volných kmitočtů a nevypadá…Přečtěte si celý článek: A dost! V Česku zoufale chybí čtvrtý operátor a takto by měl vypadat

Čas načtení: 2014-03-11 17:09:59

Google se zaměřil na Italské a Španělské spammery. Dojde i na Česko?

Méně než před měsícem Matt Cutts oznámil, že se Google soustředí na polské odkazové spammery. Hned na to na německé odkazové spammery. 10.března oznámil následující dvě kachny k zastřelení – Španělsko a Itálii: A reminder (in Spanish) about unnatural/paid links and that we're willing to take action ton them: http://t.co/uTBdJpRNbw — Matt Cutts (@mattcutts) March … Pokračovat ve čtení "Google se zaměřil na Italské a Španělské spammery. Dojde i na Česko?" The post Google se zaměřil na Italské a Španělské spammery. Dojde i na Česko? first appeared on Filip Podstavec.

Čas načtení: 2022-05-06 07:48:34

Týden čtení dětem letos provází sbírka povídek patnácti známých českých autorů

Dvanáctý ročník Týdne čtení dětem se po dvou letech koná opět v tradičním červnovém termínu. Oslava literatury a společného čtení začne slavnostní inaugurací na Den dětí 1. června a poběží do 7. června. Celý týden jsou ve městech a obcích po celé republice na programu desítky akcí, na kterých se bude číst, vyprávět, tvořit, zpívat, hrát a sdílet. Slavnostní zahájení se uskuteční ve středu 1. června v historickém sále zámku ve Slavkově u Brna. Hosty a slavkovské školáky přivítá moderátor Lukáš Hejlík. Pozvání na slavkovský zámek přijaly herečka Kamila Janovičová, známá z pohádky Tajemství staré bambitky, a Alena Mornštajnová. Nejčtenější česká spisovatelka se společností Celé Česko čte dětem spolupracuje také na sbírce povídek Kapuce od mikiny, která bude během zahájení rovněž představena. O hudební doprovod se postará skladatel a klavírista Zdeněk Král se svou kapelou U tebe. Týden čtení dětem je každoročním vrcholem celonárodní osvětové kampaně Celé Česko čte dětem. Od 4. května se mohou na webových stránkách společnosti Celé Česko čte dětem zapojit školy, školky, knihovny a další organizace formou jednoduché registrace. Kapuce od mikiny V povídkové knize Kapuce od mikiny se patnáct českých spisovatelů (Alena Mornštajnová, Iva Procházková, Arnošt Goldflam, Ivona Březinová, Alena Ježková, Petr Stančík, Petra Soukupová, Ester Stará, Petra Dvořáková, Ondřej Buddeus, Viktorie Hanišová, Jana Šrámková, Klára Smolíková, Zuzana Dostálová a Vratislav Maňák) ponořilo do vesmíru náctiletých a vytvořilo originální povídky na palčivá témata, se kterými mládež rezonuje, ale která mohou být zároveň jistým tabu. Nechybí témata šikany, handicapů, závislostí, kultu materialismu či předsudků, ale i čestnosti, vnitřní svobody, zodpovědnosti, empatie či laskavosti.  „Sbírka povídek Kapuce od mikiny nevznikla jako receptář správných návodů na život. Vznikla, abychom v nejistotách hledali jistoty,“ říká Eva Katrušáková, zakladatelka společnosti Celé Česko čte dětem. „Dospívání je čas růstu, překračování hranic, hledání vlastní identity, nacházení vzorů a průvodců. Šťastní jsou ti, kteří nalézají přirozené autority v nejbližším okolí. Tato kniha dobře ví, o kom mluví a ke komu mluví,“ dodává.

Čas načtení: 2020-12-22 08:36:31

Stát koupí Reynkův zámeček v Petrkově, vznikne v něm Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění

Vláda na návrh ministerstva kultury schválila 22. prosince záměr vykoupit usedlosti v Petrkově na Vysočině, kde společně žili a tvořili významný český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek a jeho žena, francouzská básnířka Suzanne Renaud. Ze zámečku se stane Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění a bude samostatným pracovištěm Památníku národního písemnictví. „V České republice není tolik významných míst, která by tak silně ovlivnila českou kulturu a umění 20. století jako je právě Petrkov. Dílo Bohuslava Reynka a jeho ženy neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví nejen Kraje Vysočina a České republiky a je důkazem výborných česko-francouzských kulturních vztahů. Naším cílem je, aby se z Petrkova stalo místo setkávání umělců, aby se zde konaly workshopy, konference jak pro výtvarníky, tak i spisovatele, překladatele a další. Jsem přesvědčen, že Památník národního písemnictví bude dobrým správcem nejen samotného domu a jeho okolí, ale bude systematicky pečovat o kulturní odkaz rodiny Reynkovy,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek.   Soubor nemovitostí, které stát prostřednictvím Památníku národního písemnictví vykoupí, tvoří objekt zámečku, hospodářské budovy a pozemky, včetně mobiliáře a osobních věcí rodiny Reynkových. Cílem odkupu je záchrana tohoto kulturního dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Památník národního písemnictví byl k výkupu a provozování zámečku jako Česko-francouzského centra literatury a výtvarného umění vybrán mimo jiné i proto, že disponuje rozsáhlou sbírkou Reynkova díla, zejména grafik a písemností a dokáže široké kulturní aktivity v Petrkově rozvíjet. Projekt Petrkov by se měl stát místem kulturního setkávání nejen návštěvníků, ale současných umělců, studentů či vysokoškolských pedagogů. Budou se zde pořádat výstavy, vzdělávací kurzy či konference. Stát zaplatí za nemovitost 18 miliónů korun. Projekt bude rozdělen do tří etap, nicméně již v prvním čtvrtletí 2021 se může zahájit jeho činnost přípravou projektů a náborem zaměstnanců (5,5 úvazku). První etapa (2020–2021) je spojena s výkupem nemovitostí a jejich nezbytným technickým zabezpečením. Druhá etapa (2021–2023) zahrnuje obnovu areálu a vybudování Česko-francouzského centra. Třetí etapa (od roku 2024) bude zaměřena na dokončení expozic tak, aby byl umožněn již plný návštěvnický provoz a činnost centra v plném rozsahu.   Bohuslav Reynek (1892–1971) byl jedním z nejvýznamnějších českých umělců 20. století. Básník, grafik, překladatel z francouzštiny a němčiny byl neodmyslitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, kde žil až do své smrti, je přítomen v jeho tvorbě již od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v jeho básních.  Suzanne Renaud (1889–1964) byla francouzskou básnířkou a překladatelkou a manželkou B. Reynka. Od druhé poloviny 30. let až do svého úmrtí žila a tvořila v tehdejším Československu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-24 19:12:23

Koronavirus ukazuje limity člověčenské moudrosti

Již od ledna 2020 se setkávám s bezmocností člověčenstva vůči koronavirové breberce SARS-CoV-2. Nový koronavirus je stále dost nečitelný, ačkoliv jeho zrádné aktivity popsalo již více než 30 tisíc studií a stále to je málo. Je to důležitá a přitom „jenom“ velká hromada kousíčků virového lega. Neumíme si zatím dostatečně představit vývoj boje v dalších týdnech a měsících se SARS-CoV-2 způsobujícím covid-19. Koronavirus nám neříká nic o budoucnosti Ohnisko nákazy bylo zpočátku definováno řadou měnících se epicenter – na začátku Wu-chan a brzy celá Čína. Následovala významná ohniska: Írán; severní Itálie; Španělsko; a New York. Masivní počty případů téměř po celém světě ustoupily v dubnu po zavedení sociálních distančních opatření. Jak se země začaly znovu otevírat v květnu a červnu, státy nebyly schopny zabránit opětovnému výskytu vyššího počtu případů na celém světě. V ČR předpokládaná druhá vlna infekce nemohla být předvídatelná co do dynamiky jejího šíření. Od května do poloviny června počet evidovaných aktuálních případů klesal, koncem června začal postupně mírně stoupat, kolem 20. srpna dosáhl stavu z jarní špičky kolem 12. dubna. Koncem srpna bylo zřejmé, že případů přibývá. Byl očekáván příchod druhé vlny. Volný pohyb osob o prázdninách spojený s rozsáhlým vnitrostátním turismem, i s cestami do tzv. bezpečných zemí, vedl ke zvýšenému přenosu koronaviru v populaci. Všichni byli ve stejné koronavirové polévce. Jak uvedlo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí v Rychlém hodnocení rizik: Zvýšený přenos covid-19 v EU: „Míra oznamování případů covid-19 se od srpna 2020 v EU / EHP a Velké Británii stabilně zvyšuje.“ V dokumentu ze 24. září se dále píše: „Dostupné údaje ze studií séroprevalence naznačují, že úroveň imunity v populaci je ve většině oblastí v EU / EHP a Velké Británii <15%. Zastřešující zprávy navržené ECDC dříve v pandemii zůstávají v platnosti. “ Toto je maraton, ne sprint. Ještě předtím v polovině září Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí informovalo, že se počet případů zvyšuje po dobu více než 50 dnů, přičemž nárůst zaznamenává více než polovina všech zemí EU. Pokud někdo obviňuje českou vládu, že v něčem zaspala, zaspali z tohoto pohledu všichni. Plukovník a ministr špitálů v jednom Roman Prymula uvedl 26. srpna v médiích: „K omezení dojde, ale zatím ještě není přesné číslo ani doba, od které k omezení dojde. Co se týká běžných oslav a večírků, opravdu bych apeloval, aby k tomu nedocházelo. Každý se může těchto aktivit po dobu dvou, tří týdnů zdržet, a je pravděpodobné, že dojde k centrálnímu omezení, které bude vycházet z počtu osob, které se smějí potkávat.“ Po 1. září se prudce zvýšil počet aktuálních případů. Nikdo ale netušil, že dojde za necelé tři týdny dojde doslova k výbuchu počtu onemocnění. Protože jde o epidemii nového koronaviru, dynamika jeho šíření z hlediska časové osy je těžko předvídatelná. Lze spočítat různé varianty prognóz. Pro matematika není problém modelovat, co se může stát. Vypočítá několik variant, ale co se skutečně stane, ukáže až realita v terénu. Vize? O čem? V této situaci je módou obviňovat vládu z neschopnosti, chaotičnosti atp. Velmi legrační se mi jeví bláznivý styl dumání o tom, že koronavirus „velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem… Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému.“ Ve skutečnosti žádná vize neexistuje. Koronavirus má premiéru. Lékaři zjišťují, že covid-19 nekosí jenom důchodce, tlouštíky a těžce nemocné s vážnými chorobami. Rozsah jeho řádění je daleko větší. „Počet obětí pandemie zahrnuje také překvapivě velký počet obětí ve 20, 30 a 40 letech života,“ upozorňuje Washington Post. Jedinou vizí je čekat a) jak úspěšné budou vakcíny, b) jak účinné budou léky, které se postupně objevují proti covidu-19. Ministr školství Plaga vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní. V jednom značně podivném dumání jsem našel povídačku, že ministr řekl, „že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem…, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit.“ Proč by školský ministr Plaga měl pronášet tak vzletné výjevy o 28. říjnu, když od něho všichni čekají racionální informace o tom, co bude uzavřeno? A na jak dlouho? A jak přijatá opatření budou ještě dolaďována? Příkladem dolaďování je několikanásobné upřesňování, kdo může zůstat na vysokoškolských kolejích v době, kdy studenti musí odjet domů. Takový postup nepovažuji za zbrklý amatérismus, ale o nouzové opatření, které je třeba vydat, a potom se dolaďují detaily. Jde o krizi na pochodu. Zmatené a chybné jako samozřejmost Také jsem narazil na velmi legrační tvrzení: „Vláda (česká) zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří…“ Tento nesmysl je typickým projevem pocitologie bez dodatečných přesných argumentů. „Zmatené a chybné“ kroky po celém světě provázejí covid-19 již od ledna 2020. Byl to důsledek improvizací při snaze vyrovnávat se s novou epidemií. Až postupem času získávají vědci a lékaři upřesňující informace, jak proti koronaviru postupovat. Nejen česká vláda, ale evropské státy obecně nezvládají návrat druhé vlny. Místo pocitů trochu faktů: října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 54 %                        Belgie + 95 % Nizozemsko + 42 % Francie + 35% Slovensko + 61 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 58 % Belgie + 75 % Nizozemsko + 33 % Francie + 40 % Slovensko + 41 %. Švýcarsko + 135 % října 2020 – nárůst nových případů v minulém týdnu: Česko + 46 % Belgie + 53 % Nizozemsko + 20 % Francie + 38 % Slovensko + 38 %. Švýcarsko + 85 % Statistika vztažená od konkrétního dne k předcházejícímu týdnu ukazuje, že nárůst případů covid-19 a postupný pokles je podobný ve všech uvedených státech. Nejde o selhání administrativ států, jak tvrdí česká opozice. Jde prostě o jev koronavirový.  Z hlediska pocitologie je legrační například názor: „Lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni, nevěří státu, tak proč by mu pomáhali…“ Pokud jde o neochotu nechat se testovat, zachytil jsem mezi lidmi celkem logický názor, že kdo nemusí, na testy nejde, aby si nezkomplikoval život. Jako pozitivní by dostal do karantény sebe i své blízkém. Pokud nemá žádné příznaky, nebo prožívá právě jenom lehké nachlazení, proč si komplikovat život ještě testováním na covid-19? Nejde o to, že by lidé nevěřili státu, ale nechtějí si komplikovat život. To je apolitický postoj – jenom postoj pohodlného člověka. Problémem je šíření koronaviru. Například Texaská univerzita uveřejnila varování, že přibližně polovina osob s pozitivním testem na koronavirus neměla nikdy žádné příznaky onemocnění. Jose-Luis Jimenez, vědecký pracovník na University of Colorado Boulder si v červenci 2020 povzdychl: „Je zřejmé, že pandemie je poháněna superpřenašeči, a nejlepším vysvětlením pro mnoho z těchto událostí je přenos vzduchem aerosolem." Některé studie upozorňují, že asi 10 až 20 procent infikovaných může být zodpovědný za 80 procent všech případů.  Co k tomu dodat? Žijeme ve stále se doplňující skládačce koronavirových překvapení. Koronavirové limity moudrosti a rok 1920 Doba koronavirová ukazuje zbytečnost politizujících vizí. Absolutním kápem nad vizemi je koronavirus. Je nutné reagovat na aktuální proud koronavirových problémů. Proto je přirovnání k něčemu, co bylo, pochybné. Hořce úsměvná se mi zdá proto třeba dumka o srovnání dneška a roku 1920: „Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost.“ Autor výše uvedeného citátu není seznámen s reáliemi, proto jako důležitý faktor považuje tzv. španělskou chřipku. Ve skutečnosti v roce 1920 ještě drtivá většina občanů nového Československa řešila konec války. Tak strašlivou nouzi jako v roce 1918 lidé nezažili ani v roce 1945, na konci 2. světové války. Hlad a bída v roce 1918 byla neuvěřitelné. Zoufalý nedostatek úplně všeho se přenášel i do následujících let. Tzv. španělská chřipka byla jenom další ranou a vysoký počet úmrtí byl přičítán katastrofálnímu hladu a podvýživě. V roce 1920 koupit si boty znamenalo velkou finanční oběť. Ale bylo to lepší než v roce 1918, kdy nové boty člověk sehnal jenom při vyrabování nějakého skladiště. Španělská chřipka byla hořkým doplňkem hladu a krutých válečných ztrát na frontě. V knize Karneval vítězství (2018) jsem napsal: „Generály Hlad a Nouzi nelze zatlačit do defenzivy. Odpovědní činitelé zastupující občany, pokud chtějí zůstat u moci, musí se postarat o zásobování obyvatelstva. Proto v oblasti Litoměřic v čase otevřeného nepřátelství mezi českými vojáky zastupujícími nově zrozené Československo, a německými nacionalisty podporující provincii Deutschböhmen, došlo k nečekané dohodě. Nepřátelé se dohodli, že nejsou tak velkými nepřáteli, aby nevytvořili společnou česko – německou jednotku. Důstojníci z obou stran podepsali 3. listopadu 1918 protokol o spolupráci… Zvláštní ochranné mužstvo podle dohody mělo být složené z 250 českých a 250 německých vojáků…“ Nebýt tohoto opatření, hladoví lidé by vybrakovali násilím sklady. Na rozdíl od Litoměřic se to lidem v Ústí nad Labem podařilo. Pokud někdo tvrdí, že v roce 1920 proti dnešku byla nabízena nová perspektiva, nové možnosti, bylo to tak? Odmyslíme si, že většina lidí se snažila vyrovnat se s poválečnou nouzí. Ale ani ti, kteří se objevovali v novinách, a podle toho soudíme, co si myslel „národ“, který na podobné úvahy neměl sílu, politici kromě optimismu v novinách v soukromí nemohli být nadšeni z nové perspektivy, protože byla plná otazníků. V roce 1919 československá armáda, legionáři a dobrovolníci bojovali a umírali v bojích se sousedy na maďarské a na polské frontě. V sousedním Německu byly na denním pořádku nepokoje se střílením a mrtvými, v roce 1920 se na maďarské a polské frontě již nebojovalo, ale jaký z toho vyvodit optimismus, když je stát obklopen více méně nepřátelskými státy? Nechtějme srovnávat koronavirovou krizi roku 2020 s ničím jiným. Jsou to jenom falešné představy. Nejde o nic jiného, než že stojíme uprostřed koronavirové laviny a nevíme, zda nejhorší právě probíhá, nebo bude ještě hůře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 16:17:39

Zemřel uznávaný historik Jan Křen, specialista na česko-německé vztahy

Ve věku 89 let zemřel uznávaný historik a pedagog Jan Křen, specializující se na česko-německé vztahy, mimo jiné autor knihy Dvě století střední Evropy, oceněné v roce 2006 Magnesií Literou v kategorii naučné literatury. Jan Křen věnoval soužití Čechů a Němců kromě řady jiných prací knihu Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780-1918, která se stala jedním z nejúspěšnějších děl české historiografie. „Když Češi byli menšinou v Rakouskou, ale většinou v českých zemích, Němci byli menšinou v českých zemích a většinou v Rakousku, i když nebyli nadpoloviční většinou, měli jenom sedmatřicet procent. Tohle jsou strašně složité problémy. Vlastně tady se dostávají do konfliktu dvě menšiny, ne jeden velký a jeden malý. Dvě menšiny a menšinový boj to je známý, to je ten nejhorší. Nejtěžší, to je obecné, proto, poněvadž ta menšina za prvé nemůže se stát většinou, čili je odsouzena a za druhé má neustále obavy o svou existenci. A tohle to zostřovalo, ačkoli ve skutečnosti nešlo ani o existenci českých Němců ani o existenci Čechů, tak si to ale obě strany myslely," řekl o vztahu obou národů před 15 lety v rozhovoru pro BBC.  Jan Křen vystudoval začátkem padesátých let historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ, kde se poté věnoval dějinám I. republiky, KSČ a československého odboje za 2. světové války. Pro nesouhlas s okupací byl vyloučen ze strany, musel v roce 1970 odejít ze školy a až do roku 1989 pracoval jako dělník. Stal se jedním ze zakládajících členů Charty 77. Po revoluci spoluzakládal Institutu mezinárodních studií a stal e jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci mnoho let let předsedal. "Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt miliónu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem. Pokud jde o odsun, který nebyl jen vyhnáním, je už dnes passé včetně možnosti návratu či majetkového odškodnění, ale uzavřít tuto tragédii nelze a jediným východiskem je nedokonavý vid: nestačí odsoudit, ale nutné je odsuzovat, ne omluvit, ale omlouvat, a ne vyřešit, ale řešit, řešit, řešit, jako je tomu i v případě dnešních migrantů," řekl před pěti lety v rozhovoru pro Novinky.cz.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-18 16:21:10

Česká literatura se opět představí na knižním veletrhu v Lipsku

Na letošním Lipském knižním veletrhu, který se koná 12. až 15. března, chce Česká republika navázat na svůj loňský úspěch. Díky němu mají německojazyční čtenáři na výběr více než 80 aktuálních překladů a letos na jaře k nim přibude dalších 16 titulů. „Představíme zejména překlady z druhé poloviny loňského roku. Rozhodli jsme se tentokrát nepřivážet nic jiného než literaturu, protože jsme 14 měsíců Lipsko a Sasko, kam se vracíme, českou kulturou doslova zahltili, takže povědomí o nás i naše přítomnost jsou zde velmi silné,“ říká programový koordinátor prezentací ČR na knižních veletrzích Martin Krafl. Na veletrhu bude Česko reprezentovat 11 autorů. Někteří představí svoji aktuální tvorbu: Michal Ajvaz Města (překlad ukázek Veronika Siska), David Böhm A jako Antarktida (překlad Lena Dorn), Jan Němec Možnosti milostného románu (překlad ukázek Martin Mutschler), Markéta Pilátová S Baťou v džungli (překlad Sophia Marzolff), Vít Slíva Bubnování na sudy (překlad Kathrin Janka), Viktorie Hanišová Houbařku (překlad ukázek Raija Hauck) a Kateřina Tučková Bílou vodu (překlad ukázek Eva Profousová a Iris Milde). Jiní připomenou již svá dříve vyšlá díla: Tereza Semotamová Ve skříni (přeložil Martina Lisa), Marek Toman Mého Golema (přeložila Julia Miesenböck) a Marek Šindelka Svatou Barboru. Mezi autory nebude chybět ani laureát Státní ceny za literaturu 2019, vrchní zemský rabín Karol Sidon s knihou Sen o mém otci (překlad Elmar Tannert). Prezentace na českém stánku se soustředí jak na 16 nových titulů v německém překladu, tak na potenciální zajímavé české tituly například z nominací na Magnesia Litera. Čtení budou probíhat na národním stánku i na mezinárodních fórech. Někteří literáti své knihy představí sami, někteří se svými překladateli, někteří budou mít k dispozici profesionální herečku Steffi Böttger. Moderátoři jsou vesměs znalci české kultury, někdy i samotní překladatelé, mimo jiné Veronika Siska a Raija Hauck. „Jsem rád, že česká literatura opět našla své německé čtenáře. Vycházejí zde nové tituly, které jsou pravidelně recenzovány a čeští autoři i autorky jsou součástí literárních festivalů a nabídky programů literárních domů. Neměli bychom však zapomenout, že za tímto úspěchem stojí i práce překladatelů. Bez nich by tento úspěch byl nemyslitelný. To, že se na ně může česká literatura spolehnout, bylo nejenom podmínkou tohoto úspěchu, ale je i zárukou další stabilizace jejího postavení v německém literárním životě,“ dodává ředitel Moravské zemské knihovny v Brně Tomáš Kubíček. Prezentaci odstartuje už v pondělí 9. března Marek Toman s Markétou Pilátovou v Literárním domě v Lipsku v „Haus des Buches“, což je symbolické – na tomto místě se v listopadu loňského roku odehrála poslední akce v rámci celého Českého roku kultury v Lipsku. V Drážďanech na hlavním nádraží vystoupí 11. března Markéta Pilátová v rámci akce Mezizastávka/Zwischenstopp, a to společně s autory z Německa a z Polska. Kromě toho mimo veletrh v rámci festivalu Lipsko čte (Leipzig liest) se uskuteční speciální česko-portugalský večer 13. března v Schaubühne Lindenfels, během kterého dojde k symbolickému předání štafety hostování mezi Českou a Portugalskou republikou. Tato speciální slavnostní akce proběhne v Lipsku vůbec poprvé v historii veletrhu. Každá země při té příležitosti představí dva současné autory, Česko budou zastupovat Viktorie Hanišová a Vít Slíva. V sobotu 14. března večer přizve novinář a moderátor Mirko Schwanitz čtyři autory do lipské kavárny Kowalski v tzv. Hudební čtvrti a bude s nimi hledat odpověď na otázku, jaká je současná česká literatura a role spisovatelů v ní. A ve spolupráci se slovenským Literárně informačním centrem se připravují dva česko-slovenské večery, jak v pátek, tak v sobotu ve veletržním týdnu v Galeriii KUB. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 17:52:48

Bolestná touha po harmonii – S Peterem Becherem nad životopisem Adalberta Stiftera

Kniha Adalbert Stifter. Touha po harmonii, kterou napsal německý literární historik a spisovatel Peter Becher, představuje v úvodu dva portréty Adalberta Stiftera: z prvního se na nás usmívá úspěšný autor a uznávaný malíř, druhý portrét je jeho posmrtná maska, ztělesněné vyčerpání a zmar, pravděpodobně tvář sebevraha. Becher zachytil Stifterův život ve čtivé, bezmála napínavé biografii, jejíž český překlad byl v prosinci slavnostně pokřtěn v Horní Plané, kde se tento autor roku 1805 narodil.    Stifterovo jméno je v Rakousku, v Německu i u nás známé, má svoje muzea a památníky, jmenují se po něm turistické stezky, ale paradoxně jen málokdo čte a zná jeho dílo. Z vaší knihy se dozvíme, že Stiftera už někteří jeho současníci kritizovali kvůli rozvláčnosti a nedostatku dramatičnosti. Může ještě vůbec něčím oslovit dnešní čtenáře?  Já si myslím, že Stiftera můžeme číst i v dnešní době, a to tvrdí nejen literární vědci jako například Martin Swales, ale i mnozí spisovatelé, pro které je ztělesněním moderního nedějového autora. Víte, psát senzační, akční příběhy je poměrně jednoduché. Ale mnohem těžší je tvořit prózy, které vycházejí z pečlivého, hlubokého pozorování, volit určitý rytmus, slovosled… To opravdu neumí každý.    Neumí to každý psát, ale ani to neumí každý číst. To je pravda a já jsem přesvědčený, že by se ze Stifterových děl rozhodně neměl dělat kánon. Čtenáři by mu měli přijít na chuť sami. Kdo si k němu dokáže najít cestu, objeví nový svět. Například v románu Pozdní léto se strašně dlouho nedozvíme jména hlavních postav, ale o to víc autor tyto postavy pozoruje a prokresluje. A to je Stifterův estetický princip: pozorovat a popisovat.   Co vy sám máte z jeho díla nejraději? Mám rád například Hvozd, ale i jeho vídeňské črty, které nejsou tak známé. Je zajímavé číst, jak v roce 1844 popisuje vídeňské výkladní skříně, tehdejší novinku, a přemýšlí o jejich podobě, moderně řečeno o principech reklamy. Skoro jako současný kritik psychologie prodeje!   Zaujalo mě, že měl Adalbert Stifter i v jiných ohledech vlastně moderní názory, které nám dnes mohou být blízké. Přikládal velký význam vzdělání, jako školní rada se hodně zasazoval o vzdělávání dívek. Dokonce pro ně sám vymyslel vzdělávací program. A vzpomeňte si na jeho povídku Brigita, jejíž hrdinkou je naprosto emancipovaná žena, kterou Stifter vylíčil velmi pozitivně.    Adalbert Stifter měl dramatický osud. Zažil uznání a slávu, ale i finanční nesnáze a rodinnou tragédii, když si jeho adoptovaná dcera vzala život. Podařilo se vám proniknout k němu blíž, zjistit, jaký doopravdy byl? Stifter rozhodně nebyl jednoduchý člověk, jeho osobnost měla mnoho vrstev. Přestože zažil jako umělec velký vzestup a jeho díla měla úspěch, trpěl velkými pochybnostmi. Když se stal školním radou v Linci, přineslo mu to finanční zajištění, ale byla to náročná práce, která ho do značné míry vyčerpávala. Dnešní terminologií bychom řekli, že zažil syndrom vyhoření. Stres, který zaháněl jídlem, alkoholem a doutníky, se podepsal na jeho zdraví.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se vlastně pustil do psaní jeho biografie? Měl jste pocit, že je jeho obraz neúplný, případně ideologicky zkreslený? Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak jsem byl přes třicet let výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově, a když člověk pracuje v takové instituci, musí o Adalbertu Stifterovi něco vědět. A druhý důvod je zcela konkrétní – v Mnichově žil profesor Ferdinand Seibt, historik, který mi nabídl, abych napsal Stifterovu biografii pro nakladatelství Pustet v Řezně. Poprvé vyšla v jubilejním Stifterově roce 2005.   Bylo ještě vůbec možné zjistit o Stifterovi něco nového?  Vždycky lze přijít s něčím novým, protože záleží na perspektivě, z níž se k tomu kterému autorovi přibližujete. Já jsem se rozhodl, že budu vycházet ze svých vlastních putování po Stifterových stopách. To znamená, že jsem nepřistupoval ke Stifterovi abstraktně, ale že pro mě byla základem krajina, kterou jsem procházel a kterou musel kdysi procházet i Adalbert Stifter.    Tedy i krajina na pomezí Čech, Rakouska a Německa, Šumava se Stifterovým obeliskem pod Plechým…  Víte, že tu dříve byla železná opona a že jsme se z naší strany nemohli ke Stifterovu obelisku dostat. Bylo to uzavřené vojenské pásmo. Ale nemohli se tam dostat ani naši čeští přátelé, protože i pro ně to bylo uzavřené hraniční pásmo, pro změnu zase z druhé strany. A najednou, v létě roku 1990, jsme se u Stifterova obelisku všichni setkali. To byl pro mě iniciační zážitek.   Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera se nevěnuje jen literatuře, ale také česko-německým vztahům. Pamatuji si doby, kdy se Stifter stal přímo symbolem česko-rakousko-německého sblížení. Vy jste se ale musel ve své knize vyrovnat i s tím, že byl v jisté době naopak symbolem německého nacionalismu.  K tomu bohužel opravdu došlo. Stifter byl svého času adorován německými nacionalisty jako čistě německý autor, to se zdůrazňovalo a tak se jeho dílo také interpretovalo. Jenže to byl ideologický pohled. Lidé, kteří čtou Stifterovy prózy nezaujatě, musí dospět k jiným závěrům.    V tom měl Stifter asi trochu smůlu, protože v Čechách byl naopak vnímán jako ryze německý autor, přestože napsal i román z českých dějin, Vítka.  To je typické právě pro resentimenty, které vznikaly na obou stranách. A byl to krásný úkol, projít těmito resentimenty a překonat je. Díky tomu jsme se potkali a Adalbert Stifter se stal symbolickou postavou pro nové vzájemné porozumění.   Vy jste členem českého PEN klubu. Účastníte se aktivně českého literárního života? Ne, jsem spíše čestným členem, částečně i proto, že neumím moc dobře česky. Za člena českého PEN klubu jsem byl přijat v roce 1992. Byl to tehdy dárek k mým čtyřicetinám a byla to pro mě obrovská čest. Velmi jsem se přátelil s Jiřím Stránským, který nedávno zemřel, toho jsem si opravdu hodně vážil. Rád také vzpomínám na schůzky tzv. Wlastenců, když byl ještě naživu Ludvík Vaculík, tam se vždycky zpívaly staré české lidové nebo zlidovělé písničky, které jsem se taky naučil. Chodil jsem na ty schůzky vždycky, když jsem byl v Praze. S českým PEN klubem udržuji kontakty dodnes, a když jsem byl před časem v Praze na měsíčním stipendijním pobytu, účastnil jsem se i zasedání PEN klubu.   Sledujete současnou českou literaturu?  Ano, ale spíš jen v překladech. Mám rád knihy Jáchyma Topola a líbí se mi i prózy Jaroslava Rudiše.    A vaše vlastní tvorba? Píšete něco nového? Pracuji na románu, jehož děj se odehrává mezi Českými Budějovicemi a Horní Planou, ale nechci nic prozrazovat, bude to překvapení.    Nedávno jste skončil ve funkci ředitele Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově a odešel jste do penze. Ustupuje tak do pozadí i váš zájem o tohoto autora?  Ne, v žádném případě! Skončil jsem sice ve funkci výkonného ředitele, ale podařilo se mi najít výbornou následovnici Zuzanu Jürgens. Byl jsem také zvolen prvním předsedou Spolku Adalberta Stiftera, takže jsem i nadále stifterián. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a pracovnice Jihočeského muzea.   Peter Becher je německý literární historik, prozaik a editor. Byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově (1986–2018), členem Česko-německého diskusního fóra (2000–2012) a Českého PEN klubu (od roku 1992 dodnes). Zabývá se tématem česko-německých literárních vztahů. Autor pořadů pro Bavorský rozhlas, esejistických knih (např. Mezi Mnichovem, Prahou a Vídní, 1995; Lev z Vyšehradu, 2012), editor několika sborníků. S Ludvíkem Vaculíkem napsal dvojjazyčnou publikaci Ach, Stifter (Mnichov 1991). Autor monografie Adalbert Stifter: Touha po harmonii. Biografie (2005), která vyšla zásluhou Lenky Hůlkové roku 2019 česky v nakladatelství Srdce Vltavy a v překladu Václava Maidla, doplněná o malou galerii Stifterových obrazů a bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech.

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-03-07 17:31:39

Česko-slovenský pavilon na bienále v Benátkách letos nebude prázdný. Zaplní ho žirafa Lenka od Koťátkové

Česko-slovenští umělci se dočkali. Letos se otevřou dveře „našeho“ pavilonu na benátském bienále. Česko zde bude reprezentovat Eva Koťátková. Článek Česko-slovenský pavilon na bienále v Benátkách letos nebude prázdný. Zaplní ho žirafa Lenka od Koťátkové se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-16 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Následky povodní v Česku; Počasí v následujících dnech; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Zaznamenání škod pro pojišťovnu; Následky povodní v Česku, situace v Bohumíně; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Počasí v následujících dnech; Následky povodní v Česku; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Následky povodní v Česku (situace na Olomoucku) [online-live]

Čas načtení: 2025-01-02 22:35:00

Česko obnovilo svůj úřad v Sýrii, pomůže tam i Američanům, uvedl Lipavský

Česko obnovilo svůj zastupitelský úřad v Sýrii. Vrátil se tam mimo jiné šéf úseku, který se stará o záležitosti vůči Spojeným státům, pro které Česko v Sýrii funguje jako ochranná mocnost. Diplomatické pracovníky Česko z ambasády v Damašku stáhlo počátkem prosince v době, kdy se hroutil režim prezidenta Bašára Asada. V politickém dialogu se současným syrským vedením je podle Lipavského Česko opatrné.

Čas načtení: 2025-01-02 23:22:34

Česko obnovilo svůj úřad v Sýrii, pomůže tam i Američanům, uvedl Lipavský

Česko obnovilo svůj zastupitelský úřad v Sýrii. Vrátil se tam mimo jiné šéf úseku, který se stará o záležitosti vůči Spojeným státům, pro které Česko v Sýrii funguje jako ochranná mocnost. Diplomatické pracovníky Česko z ambasády v Damašku stáhlo počátkem prosince v době, kdy se hroutil režim prezidenta Bašára Asada. V politickém dialogu se současným syrským vedením je podle Lipavského Česko opatrné.

Čas načtení: 2025-01-02 23:22:34

Česko obnovilo svůj úřad v Sýrii, pomůže tam i Američanům, uvedl Lipavský

Česko obnovilo svůj zastupitelský úřad v Sýrii. Vrátil se tam mimo jiné šéf úseku, který se stará o záležitosti vůči Spojeným státům, pro které Česko v Sýrii funguje jako ochranná mocnost. Diplomatické pracovníky Česko z ambasády v Damašku stáhlo počátkem prosince v době, kdy se hroutil režim prezidenta Bašára Asada. V politickém dialogu se současným syrským vedením je podle Lipavského Česko opatrné.

Čas načtení: 2019-12-19 00:00:00

Desítka Česko – Jak moc znáš Česko?

Jedna z nejlepších deskových her letošního roku se dočkala dalšího dílu a rovnou zaměřeného pouze na české hráče. Díky společnosti Mindok, která se postarala o vydaní a lokalizace původní hry, tak světlo světa spatřila defacto nová hra, a to Desítka Česko. Nově Vás čekají otázky přímo zaměřené pouze ...

Čas načtení: 2023-08-29 00:29:21

Česko má mistryni světa v PowerPointu. Stala se jí teprve sedmnáctiletá studentka

Česko se může pochlubit novým přírůstkem do světových nej. Teprve sedmnáctiletá Lucie Dorňáková zazářila na finále mistrovství světa… Příspěvek Česko má mistryni světa v PowerPointu. Stala se jí teprve sedmnáctiletá studentka pochází z Viral Svět

Čas načtení: 2022-03-23 05:15:41

Asymetria v prístupoch k obnove federácie

Pred 30 rokmi vrcholili politické rokovania o novej podobe štátoprávnych vzťahov medzi Slovenskou a Českou republikou. Do histórie vstúpili ako putovanie po hradoch a zámkoch. Začali ich politické reprezentácie, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb v roku 1990. Na Slovensku to bola vláda Verejnosti proti násiliu (VPN), Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a Demokratickej strany (DS), v Česku Občianskeho fóra (OF). Tieto rokovania dostali časový limit dva roky do ďalších volieb. Bol výsledkom politickej dohody, že vzhľadom na revolučný prechod k politickému pluralizmu a očakávanú nestabilitu novovznikajúcich politických strán sa štvorročný volebný cyklus zavedie až po tomto prechodnom období. Dôkazom správnosti tohto predpokladu bolo štiepenie VPN, KDH i OF a vznik nových strán na ich pôdoryse. O tom, že vzťahy v ČSR sa budú musieť nanovo usporiadať, svedčili už diskusie o návrhu novej ústavy v rokoch 1988 – 1989. Tá verejná sa najmä v Literárnom týždenníku rozbehla v súvislosti s 20. výročím vzniku SR a ČR na základe federalizácie dovtedy unitárnej ČSSR. Viacerí jej účastníci požadovali, aby sa konečne prijali národné ústavy, ako to predpokladal ústavný zákon o čs. federácii. Pavol Kanis upozornil, že prestavba môže zanedlho odhaliť, že „viaceré dôsledne neriešené veci nie sú historicky nosné pre národ ako politický subjekt“, a konštatoval: „Právo na vlastný štát je prirodzeným právom národa.“ Vladimír Mináč povedal, že v dôsledku nevypracovania republikovej ústavy sa „vzďaľujeme slovenskej štátnosti“. Anton Hrnko napísal: „Slovenský národ má právo na vlastnú národnú štátnosť. Táto štátnosť ešte nie je dobudovaná." Jakeš a Indra boli proti V SNR sa 31. októbra 1989 prejavila bezprecedentným spôsobom nespokojnosť s koncepciou prijatia tzv. trojjedinej ústavy (federálna i slovenská a česká schválené spoločne vo Federálnom zhromaždení), ktorú pripravila komisia vedená ministrom bez kresla vlády ČSSR Mariánom Čalfom a ktorú presadzovalo Predsedníctvo ÚV KSČ. Generálny tajomník ÚV KSČ Miloš Jakeš a predseda Federálneho zhromaždenia Alois Indra republikové ústavy odmietali. Predsedníctvom ÚV KSČ neprešiel ani návrh na zmenu štátneho znaku, hoci nepredpokladal návrat k tradičnému trojvršiu s dvojitým apoštolským krížom. Časť poslancov SNR vyslovila otvorený nesúhlas s tzv. trojjedinou ústavou. Štyri z piatich výborov SNR sa postavili proti návrhu. Aj napriek tomu, že predseda SNR Viliam Šalgovič a Čalfa hrozili odbojným poslancom straníckymi trestami, pri konečnom hlasovaní sa za návrh vyslovilo 118 poslancov, šesť sa zdržalo a sedem bolo proti. So skaličenou podobou federácie však bola spokojná nielen vládnuca normalizačná politická garnitúra. Spokojný bol aj opozičný disent, ktorý tiež jednoznačne nadraďoval federálnu ústavu nad republikové, respektive vypracovanie republikových ústav ani nepožadoval. Jedinou výnimkou bol Ján Čarnogurský. Asymetria v prístupe k riešeniu štátoprávnych otázok v Čechách a na Slovensku teda bola prítomná ešte pred novembrom 1989. Signálom, že centralistická podoba federácie je neživotná, bol už vznik politických strán. V Prahe sa sformovalo OF a v Bratislave VPN a medzi týmito revolučnými hnutiami neboli vzťahy nadriadenosti a podriadenosti, ale neformálnej komunikácie. Na svojom mimoriadnom zjazde v decembri 1989 KSS odmietla byť naďalej oblastnou organizáciou KSČ. To viedlo k vzniku Federácie KSČM – KSS-SDĽ a po jednoznačnom prihlásení sa SDĽ k Socialistickej internacionále až k úplnému osamostatneniu sa ideologicky odlišných strán. KDH sa dohodlo s ČSL (Čs. strana lidová), že nebudú pôsobiť v druhej republike. Sociálni demokrati si založili vlastnú stranu – Sociálnodemokratickú stranu Slovenska a odmietli byť súčasťou jednotnej Československej strany sociálnodemokratickej (ČSSD). České politické strany, ktoré sa usilovali v súlade s tradíciou prvej ČSR pôsobiť aj na Slovensku, neuspeli. DS, najväčšia protikomunistická sila na Slovensku do roku 1948, zase nebola schopná preniknúť do Čiech. V demokratických podmienkach sa spomínaná asymetria v prístupoch k spoločnému štátu iba naplno prejavila. Pritom sa na ospravedlnenie ignorovania potreby urýchlene zavŕšiť budovanie slovenskej i českej štátnosti prijatím národných ústav a rekonštruovať federáciu na autentickú opäť argumentovalo ako v roku 1968 – protidemokratickým heslom „najprv demokratizácia, potom federalizácia“. Slovenská politika so širokou podporou verejnosti na rozdiel od českej dobudovanie slovenskej štátnosti prijatím národných ústav a štátnych symbolov ako základu nápravy federácie vzala vážne. Už 1. marca 1990 SNR pod predsedníctvom Rudolfa Schustera schválila zákon 51/1990 Zb. O používaní štátneho znaku, štátnej vlajky, štátnej pečate a hymny. Následne SNR zriadila tzv. Plankovu komisiu pre prípravu Ústavy SR (predsedom bol prof. Karol Plank). Postupne vzniklo až deväť variantov ústavy od rôznych autorov, ale ani jeden z nich nemal šancu prejsť slovenským parlamentom. Asymetrické videnie problému v Česku O nič podobné v Českej národnej rade nebol záujem. Aj napriek tomu, že Václav Havel hneď v prvom pozdrave po 17. novembri prehratom z magnetofónovej pásky Slovákom demonštrujúcim na námestí SNP v Bratislave odkázal, že federáciu treba prebudovať na autentickú. O rozdieloch vo vnímaní federácie hneď po revolúcii Petr Pithart povedal: „Akási federácia tu, málo platné, bola. Avšak neautentická, kulisovitá, ,nefunkčnáʻ (Václav Havel). Na tom jedinom sa azda zhodli všetci. Čechom to neprekážalo, Slovákom veľmi.“ Český historik Jan Rychlík o príčinách odlišného prístupu k štátoprávnej otázke napísal: „V českom chápaní bolo Československo vlastne akýmsi českým štátom rozšíreným na východ. Preto Česi považovali za ideálny stav unitárny štát s jedinou vládou a jediným parlamentom. Vznik československej federácie v roku 1968 chápali Česi ako ústupok Slovákom, ako niečo z českého hľadiska zbytočné a nežiaduce.“ Podľa historika Dušana Kováča na českej strane sa Československo chápalo prevažne ako štát unitárny a českí občania bez problémov prijali aj novú, československú identitu. Na slovenskej strane prevažovalo chápanie štátu ako spojenia dvoch rozdielnych celkov. Historicky Slovensko nebolo súčasťou Českého kráľovstva, nepatrilo teda medzi krajiny pod českou korunou. Historicky i fakticky bolo toto chápanie opodstatnené a zodpovedalo realite. Tu pramenilo české nepochopenie pre hĺbku slovenských úsilí o ústavné zakotvenie slovenskej svojbytnosti a rovnoprávnosti s českým národom. Jednou z ilustrácií je, že v českých odborných kruhoch zapôsobilo ako bomba prvé číslo štvrťročníka Medzinárodné otázky, ktorého výkonným redaktorom bol Svetoslav Bombík. Už tým, že jeho titulok znel Slovensko-české vzťahy: minulosť, súčasnosť perspektívy. Vari prvýkrát sa v publicistike použilo opačné poradie národov tvoriacich spoločný štát. To vyprovokovalo seminár K aktuálnym otázkam česko-slovenských vzťahov začiatkom roku 1992 v pražskom Ústave medzinárodných vzťahov. Podľa svedectva Miroslava Mojžitu (v publikácii Kňažko-Demeš-Kňažko) minister medzinárodných vzťahov SR Pavol Demeš odmietol predsudky voči SR, ktoré sa v ČR objavovali, a zdôraznil, že čechoslovakizmus na Slovensku „v žiadnej podobe nerezonuje a vládne všeobecná vôľa proti tradične chápanej spoločnej štátnosti.“ V diskusii plnej dovtedy nevypovedaných faktov a argumentov Bombík na akési láskavé pochopenie českých partnerov pre emancipačné snahy slovenského národa, ktorý sa podľa nich oneskoril za podobným pohybom českého národa, zareagoval konštatovaním, že český národ dospel „na báze falošnej národnej identity, ktorou bol čechoslovakizmus, v rámci ktorého si české etnikum duchovne a politicky osvojilo celý česko-slovenský priestor. Slovensko však túto koncepciu neprijalo. Videné z Bratislavy to potom znamená, že nie Česi čakajú na dovŕšenie národnej sebarealizácie Slovenska, ale, naopak, Slováci čakajú, kým Česi svoju národnú identitu začnú politicky spájať s teritóriom Českej republiky, nie Česko-Slovenska. Pre Čechov táto skutočnosť znamená začať akoby odznova, stoja pred problémom predefinovať svoju národnú identitu, pretože pre nich je Česká republika viac-menej administratívnou záležitosťou. Takéto predefinovanie je nevyhnutné, ak chcú so Slovákmi budovať spoločný štát, ktorého rozhodnutia neustále vznikajú mechanizmom konsenzu medzi dvoma politicko-ekonomicky konštituovanými celkami.“ Koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart, do volieb v roku 1992 predseda vlády ČR, poznal liek na odstránenie spomínanej asymetrie: „Usudzoval som a usudzujem, že riešenie, ktoré by z českej strany uľahčilo dohodu, spočívalo práve v tom, že Česi sa prihlásia najprv k svojej, českej štátnosti, nie teda rovno k federálnej, a že sa takto stanú pre Slovákov dôveryhodnými partnermi, s ktorými bude potom možné hľadať narovnanie vzájomných vzťahov, a to podstatnou rekonštrukciou federácie ‚zdola‘.“ Výsledkom jeho úvah bola koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart bol však s týmto názorom na českej politickej scéne vo výraznej menšine. Dominantná časť politickej elity pokladala existenciu českých národných orgánov za nezmyslený, Slovákmi vynútený ústupok. Český premiér sa stal terčom ostrej kritiky, že ustupuje slovenským nacionalistom a separatistom apod. Anna Šabatová, ktorá analyzovala komentáre v piatich českých denníkoch, uvádza dobový neologizmus „pithartovskí vciťovatelia“, ktorým autor dokresľoval svoju nechuť k politikom, ktorí sa snažili o politiku rešpektujúcu slovenského partnera. Český premiér bol charakterizovaný ako „hlavný reprezentant českej politickej rozriedenosti, zmesi ‚vciťovania sa‘, bezzásadového ustupovania.“ Česká spoločnosť „predefinovania“ svojej identity nebola schopná. Spoliehala sa na svoju početnú prevahu oproti slovenskej a na svoju ekonomickú vyspelosť a z toho vyplývajúcu politickú silu. To je jedna z kľúčových príčin, prečo sa putovanie po hradoch a zámkoch skončilo v slepej uličke návrhu dohody z Milov, ktorý neriešil podstatu problému. Predsedníctvo SNR túto dohodu aj vďaka hlasu Milana Ftáčnika za SDĽ odmietlo 12. februára 1992 podporiť. Desať členov tohto orgánu bolo za, desať proti. Revolučné politické elity jednoducho neboli schopné dosiahnuť dohodu o novej podobe spoločného štátu. O štátoprávnom usporiadaní vzťahov medzi slovenským a českým národom tak mali rozhodnúť parlamentné voľby. Ľudácke štrapácie Po novembri 1989 sa rozbehli aj diskusie, na akých tradíciách má byť v nových medzinárodnopo­litických i domácich pomeroch postavená SR. Kým v Česku bola jasná tendencia k návratu k prvej ČSR ako „zlatému veku“ českého národa a k oživovaniu masarykovskej nielen štátnej tradície, na Slovensko vtrhla téma vojnovej Slovenskej republiky. Na jednej strane sa totiž odblokovali všetky tabu a stereotypy, ktoré vyprodukoval účelový ideologický výklad najnovších dejín za komunistického režimu, a na druhej strane sa a priori nedôverovalo všetkej pofebruárovej historiografickej tvorbe. Najmä pričinením ľudáckej povojnovej emigrácie, ktorá dostala priestor prezentovať svoj historický naratív a mohla argumentovať, že ľudáci a katolíci sa stali obeťami komunizmu, do slovenského politického diškurzu prišli pokusy rehabilitovať, ba až glorifikovať prezidenta Jozefa Tisa a jeho režim. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. Došlo k akejsi negácii negácie. Po 40 rokoch monopolnej vlády KSČ vznikol priestor pre návrat agend ľudáckej politiky. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. S odvolávaním sa na „biele miesta v slovenských dejinách“ vykresľovali Tisa ako slovenského národovca, zakladateľa prvého samostatného slovenského štátu, bojovníka proti boľševizmu, organizátora blahobytu vo vojnových časoch; ako skvelého katolíckeho politika a zároveň morálneho a ušľachtilého kňaza, ako záchrancu desiatok tisíc slovenských Židov, ako obeť okolností ba dokonca ako martýra a svätca. Tiso sa začal používať ako symbol slovenskej zvrchovanosti a štátnosti. Začal sa budovať kult jeho osobnosti. Ľudácki historici za podpory významnej časti KDH, SNS i katolíckeho kléru sa netajili, že by radi presadiť nadväznosť ponovembrovej SR na tradíciu farskej republiky, ako tento štát nazval Dominik Tatarka. Bolo zrejmé, že katolícka hierarchia i kresťanskí demokrati sa nezriekli ľudáckeho odkazu. V Čechách sa to vnímalo ako úsilie o návrat slovenského národa ako takého k vojnovej Slovenskej republike a k Tisovmu odkazu, ako nový pokus „vraziť Čechom nôž do chrbta“, ako prejav nacionalizmu, xenofóbie a fašizmu. To bránilo racionálnej diskusii o rekonštrukcii zbyrokratizovanej a centralistickej federácie. Vytváralo to tiež negatívny obraz Slovenska v Európe. Jeden príklad uvádza ponovembrový minister zahraničných vecí ČSFR Jiří Dienstbier (Od snění k realitě). Pred parafovaním československo-nemeckej zmluvy sa predseda vlády SR Ján Čarnogurský a predseda SNR František Mikloško postavili proti formulácii o kontinuite ČSR od roku 1918. 16. septembra 1991 mu napísali, že sa cítia morálne zaviazaní upozorniť na existenciu Slovenskej republiky z rokov 1939 – 1945, ktorú zmienka v preambule popierala. Napriek ubezpečeniu v telefonickom rozhovore s ministrom, že KDH za zmluvu bude hlasovať, Čarnogurský poslal súkromný list nemeckému kancelárovi Helmutovi Kohlovi, že to s neuznaním kontinuity Československa myslí vážne. Mikloško zase tlmočil generálnemu konzulovi v Bratislave naliehavú prosbu nemeckému prezidentovi Richardovi von Weizsäckerovi, aby počas návštevy ČSFR nepristúpil na parafovanie zmluvy. Aj keď sa napokon toto ťažké diplomatické faux pas najvyšších predstaviteľov SR vyžehlilo, zmluva bola parafovaná a potom aj ratifikovaná, svedčí to o sile väzby reprezentácie KDH na Tisovu Slovenskú republiku. Ľudáckemu revizionizmu, ktorý vzbudzoval negatívne pocity doma, v Česku aj v Európe, bolo treba postaviť hrádzu. Zásadnú rolu mali profesionálni slovenskí historici. Museli zviesť zápas s mýtmi o Tisovi a slovenskom štáte, ktoré šírili ľudácki emigranti i niektorí domáci publicisti. Najmä Historický ústav SAV zohral obrovskú úlohu, osobitne čo sa týka zdokumentovania holokaustu na Slovensku, vyvrátenia a korekcie nepresností a ideologických stereotypov pri výklade vojnovej SR a vydávania dokumentov a pamätí z tohto obdobia. Verejná mienka na Slovensku sa napokon jednoznačne priklonila na stranu akademických historikov. Z politického hľadiska bolo mimoriadne dôležité, že po schválení prvej demokratickej ústavy SR sa 29. septembra na návrh poslancov SDĽ uzákonil deň vypuknutia SNP ako štátny sviatok. Demokratickú Slovenskú republiku, ktorej samostatnú štátnosť bolo treba dobudovať, postavila SNR na nespochybniteľnej slovenskej a zároveň európskej tradícii antifašistickej rezistencie.   Autor je bývalý politik a diplomat. Text je přavzatý z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}