Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-03 10:14:04

Moderní pěstování je třeba, funguje v celé Evropě, zní po krachu farmy z Brna

Na revoluci v pěstování získala od investorů miliardu korun, teď však brněnská akvaponická firma Future Farming končí. Její konkurence i odborníci věří, že jde o výjimku a moderní obor má budoucnost.

Čas načtení: 2024-07-30 00:00:28

Honza Bartoš: Z freelance byznysu vlastní social media agentura. Mění se trh, reklamy i konkurence

V Meta reklamách Honza Bartoš proinvestoval více než 1 miliardu korun svých klientů, má tým dalších 11 specialistů a roční tržby přes 10 milionů korun. The post Honza Bartoš: Z freelance byznysu vlastní social media agentura. Mění se trh, reklamy i konkurence first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2024-11-19 08:53:23

Analýza konkurence: Buďte o krok napřed

Znáte přísloví „Přátelé si drž blízko a nepřátele ještě blíž“? Podobně je to i s konkurencí. Úspěšní totiž mohou být jen ti, kteří znají trh jako své boty – a svou konkurenci ještě lépe. Seznamte se se svými soupeři, jejich kvalitami a mezerami a připravte si podle našeho návodu analýzu konkurence, která vám zajistí zásadní… The post Analýza konkurence: Buďte o krok napřed appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2020-10-12 11:52:01

Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil. Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně. A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele. Doba cechů Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot. Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví. (V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.) Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“ Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem. V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké. Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky: * chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B, *  chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali, *  naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé. Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech. A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže. Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla. Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval. Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí. Zkrotnutí Microsoftu V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno. Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace. To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že? To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture. (Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!) Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence. Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace. K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy. I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem. Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu. Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-19 10:30:38

Otevřený dopis České poště aneb Co byste mohli udělat pro sebe i pro nás

Jestli je v souvislosti s tímhle virovým extempore něco jisté, tak to, že e-shopy všeho druhu budou mít žně a že v rámci maloobchodního žebříčku poskočí dost zásadně a natrvalo nahoru. Jakmile si jednou člověk zvykne na to, že mu různé zboží donesou až pod nos, už se mu zpátky k osobnímu nakupování chtít nebude. I starší a konzervativnější zákazníci se teď naučí využívat nákupy po internetu. Naopak kamenným krámům bude ouvej. Jenže k hladkému fungování e-shopové ekonomiky je potřeba zajistit i stejně hladké podávání a dodávání zásilek, a to je místo, kde by byla razantní inovace potřeba jako sůl. Proto píšu tento dopis České poště, s. p., který bude možná chvílemi rýpavý, ale jeho hlavním cílem není se vysmívat, ale zkusit pošťouchnout její vedení k trochu jiné perspektivě. Třeba si to někdo z nich přečte a některý z těch návrhů akceptuje. Nemám tušení, ale za pokus to snad stojí. Myslím, že by na tom mohli dost vydělat. A my jako zákazníci také. Za posledních pár let jsem odeslal několik tisíc zásilek, vím o tom procesu z pohledu odesílatele dost. Dědictví ze starých časů První a zásadní problém e-byznysu podle České pošty: když už vůbec vznikají nějaké skromné inovace celého procesu, tak jsou orientovány spíše na výdej zásilek než na jejich příjem. To sice působí dobře z hlediska veřejnosti – adresátů je řádově více než e-shopů – ale každý ten balík nebo doporučené psaní, které dodáváte, musí taky nejdřív někdo někde podat. A čím složitější to ten někdo má, tím větší pravděpodobnost, že přijdete o zakázku už u něj, protože ji ten e-shop raději vypraví kurýrem. Dokonce i pro smluvní partnery České pošty je dnes podání zásilky pomocí systému Podání online složitější než třeba u Zásilkovny. Částečně k tomu přispívá zbytečně složitý tarif, kdy například u doporučených psaní musíte hlídat, jestli jejich tloušťka nepřesáhne pět centimetrů, a zároveň vědět dopředu, jestli budou vážit 0,95 kg nebo 1,05 kg. Toto je chyba, dědictví ze starých časů, kdy se posílala hlavně lejstra a větších zásilek bylo tak málo, že si každou zvlášť mohli na poště převážit a správně ji ofrankovat. Toho se, milí pošťáci, musíte zbavit. Už jste v tomhle směru udělali nějaké pokroky na poli Balíku do ruky, kde je tarif podstatně jednodušší a stačí tam změřit nejdelší stranu balení. Jinými slovy: jde to a vaše IT systémy jsou na to připravené. Skvělé, tak teď udělejte ještě to samé s doporučenými zásilkami, protože spousta drobnějších nákupů se vejde do doporučené zásilky – třeba zrovna ty knihy. Úplně zrušte obyčejný balík, ten je dneska k ničemu. Přestaňte rozlišovat mezi doporučeným psaním a doporučeným balíkem, aspoň vnitrostátně (nevím, jak fungují mezinárodní smlouvy), a zaveďte společnou kategorii doporučená zásilka. Pokud zjednodušíte pravidla pro vnitrostátní doporučenou zásilku na „maximálně 35 cm délky a maximálně 2 kg hmotnosti“ s jednotnou cenou, budou vám provozovatelé e-shopů vděční a určitě si tam získáte nějaký byznys. Tady je obchodní příležitost, proč ji přepouštíte konkurenci? Já vím, máte ten Balík do ruky, na který byste chtěli zákazníky nasměrovat, to je váš komerční produkt. Jenže ten je poměrně drahý a pro malé zásilky vážící třeba jen kilo se dost výrazně nevyplatí (asi o 40 Kč). V takovém případě budou zákazníci vždycky hledat levnější způsob doručení, což je třeba zrovna ta Zásilkovna, a vy pošťáci tím přicházíte o kšeft. Musíte mít pro menší nákupy i levnější alternativu, než je drahý Balík do ruky, abyste byli konkurenceschopní – a jednotná Doporučená zásilka za dejme tomu 70 Kč je přesně to, co by dobře posloužilo. Je jedno, jak ten typ zásilky nakonec pojmenujete, ale nějaká levnější položka pro menší nákupy je absolutně nezbytná, protože jinde ji umějí. Zbytečná práce za přepážkou Druhá věc, samotné fyzické podání zásilky. Člověk, který není vaším smluvním partnerem, musí jít vystát frontu na poštu v otevírací době a jeho odbavení trvá minimálně několik minut. Za ním čekají v řadě další. V tomhle jste se, milí pošťáci, ještě neposunuli za hranice minulého století, což je chyba. Všimněte si, že je to drahé i pro vás samotné. Každý ten zaměstnanec, který tam za přepážkou bere do ruky jeden dopis za druhým a ručně datluje do počítače údaje o adresátovi, je člověk, kterého musíte platit. Dokonce jste poslední dobou měli problém ty lidi vůbec sehnat, jestli se dobře pamatuji. Při tříprocentní nezaměstnanosti se málokomu chce za přepážku. Chyba. Od toho máme dávno věci jako čárové kódy a QR kódy, které se dají načíst jedním pípnutím skeneru a šetří spoustu času, ale musíte lidem umožnit, aby je začali využívat, stejně jako to umožňuje třeba vaše konkurence. Celý ten proces, při kterém sekretářka ve firmě nadepíše obálku s adresou a připraví podací lístek, pak musí na poštu, tam někdo údaje z té obálky přepíše do počítače, potiskne speciální štítek s písmenkem R, přilepí jej zase ručně na obálku, potiskne podací lístek a dá vám jej do ruky coby důkaz, že jste zásilku podali, je v roce 2020 naprostý anachronismus a měli jste ho odbourat už před řadou let. Nebo jej ponechat jen okrajově, asi jako si banky stále ještě udržují nějaké přepážky pro osobní styk, ale snaží se přesměrovat maximum aktivity svých klientů do internetového bankovnictví, které je provozně levnější. Smluvní partneři České pošty to mají o něco lepší a mohou si štítky vygenerovat v aplikaci Podání online, která je mimochodem docela fajn. Opravdu fajn a uživatelsky vcelku přívětivá, na státní sektor až překvapivě. V tomhle máte náskok před leckterou privátní konkurencí a musím vás za to pochválit. Jenže tam zase přežívají zvyklosti, které mají nejspíš původ hluboko ve dvacátém století. Každé podání musíte uzavřít a odeslat, následně musíte všechny zásilky donést na jedno konkrétní poštovní depo. Kdybyste přišli jinam, vyženou vás s tím, že „nevidí data v systému“. A vaše depa fungují pro příjem zásilek pouze v pracovní dny, dokonce i taková centrální depa, jako je třeba na Masarykově nádraží v samotném středu Prahy. Není to náhodou nedomyšlené, když zrovna v Praze sídlí hromada e-shopů, které by rády expedovaly i o víkendu? Zase tím odstrkujete některé své zákazníky jinam, kde je rádi převezmou. Aspoň ta velká depa v krajských městech by měla fungovat i o víkendech. V předvánoční době, kdy nákupní šílenství vrcholí, dokonce všechna depa v republice; chcete přeci ty zakázky, nebo ne? Tady stojí zase za to podívat se, jak to dělá konkurence, třeba Zásilkovna. Vyrobíte si štítek a následně můžete tu zásilku podat úplně kdekoliv po celé republice, ne jenom na jednom předem určeném místě. Pokud je sobota večer a poblíž vás je partner Zásilkovny, který má otevřeno, můžete u něj zásilku klidně předat do přepravy a pustit ji z hlavy. Nemusíte se tam znovu vracet v pondělí. Není ani zapotřebí před odchodem z kanceláře dělat esoterické úkony typu „uzavírání podání“, na které se dá v pracovním shonu snadno zapomenout. Jednoduché, elegantní. Doporučuji napodobit, zjednodušíte život sobě i nám. Co takhle "poštovní bankomat"? Třetí a nejvíc futuristické téma: automatizace. Tady má ČP obrovský potenciál, a přitom působí dojmem, že si jej ani neuvědomuje. Pošta si obecně stěžuje na to, že musí udržovat velkou síť poboček na malých městech a vesnicích. Občas se mluvilo i o tom, že se ty pobočky budou rušit, že se nevyplatí. Hergot, toto není dobré uvažování! Vezměte to z jiné perspektivy, pošťáci. Máte v rukou rozsáhlou síť svých vlastních nemovitostí, kde nemusíte platit žádné nájemné a které se z historických důvodů nacházejí přímo v centrech městeček a měst. To je přeci výhoda, ne nevýhoda, jenom je potřeba ji nějak šikovně využít. Podívám-li se na to s odstupem, hlavní problém standardní poštovní pobočky je v tom, že je po většinu času zavřená. Dokonce i veliká a důležitá pošta v mé rodné Ostravě-Jih, která obsluhuje sídliště o desítkách tisíc obyvatel, má otevřeno pouze 59 hodin týdně. Jenže týden má 168 hodin. Z toho plyne, že po 109 hodin týdně je ten objekt vašim zákazníkům k ničemu. A když je jim k ničemu, neudělají tam žádnou zakázku, tj. pošta z toho nemůže mít žádný zisk. Dovolte mi nyní, abych se na chvíli zasnil. V mém snu vystupuje Chytrý Stroj. Něco jako poštovní bankomat. Chytrý Stroj vypadá z mého pohledu jako dvířka ve vnější zdi pošty. Vedle dvířek je bezdotyková čtečka karet a QR kódů. Můžete k němu přijít kdykoliv, třeba ve dvě ráno, a podat tam zásilky, aspoň v nějakých standardizovaných velikostech: píp, píp, píp, dvířka se otevřou, za nimi je běžící pás, na něj kladete jednu zásilku za druhou, čidlo přečte čárový kód a pás ji odveze do útrob pošty. Zároveň třeba odešle SMS adresátovi, že jeho zásilka byla právě podána. Poštovné zaplatíte kartou. Nebo, pokud jste smluvní zákazník, tam třeba jen načtete svoji Zákaznickou kartu a pošta vám na konci měsíce pošle souhrnnou fakturu za všechny podané zásilky. Ani vás moc nemusí zajímat, co ten stroj vlastně se zásilkami dělá. Mohl by je třeba třídit podle PSČ do jednotlivých kupiček, aby pak lidskému personálu, který to bude odvážet, ušetřil práci. Tam se dá vymyslet spousta drobných zlepšováků. (Trochu ujetý příklad: v časech epidemie by se do strojů daly umístit UV lampy a pak se chlubit, že povrch zásilek je sterilizovaný.) Chytrý Stroj umí samozřejmě zásilky i vydávat. Ukážete mu QR kód, případně zaplatíte dobírku, něco zavrčí, dvířka se otevřou a můžete si vzít zásilku. Dvacet čtyři hodin denně. Takhle by měla fungovat ta slavná Balíkovna, pokud by byla opravdu moderní. Ano, Chytrý Stroj bude asi drahý. Jenže tady máte, pošto, zase jednu výhodu: právě proto, že máte svoje vlastní nemovitosti v centrech měst, byste mohli přijít za konkurencí a říci jim: podívejte, Zásilkovno, Uloženko, PPL, Alzo, Malle a tak dále, jsme sice konkurence, ale nejsme nepřátelé. Umožníme vám tyhle Chytré Stroje využívat pro podávání i vydávání zásilek, napojíme je na vaše systémy. Zaplatíte nám za to a budete moci využít infrastrukturu, která je i pro vás výhodně položená v centrech obcí. Nemusíte si stavět žádné ty vaše AlzaBoxy apod. Vašim zákazníkům se to určitě bude líbit a nám, pošťákům, taky, protože tím pádem budeme mít podíl z tržeb konkurence, což je situace, o které drtivá většina firem může leda tak snít. Ze začátku by Chytré Stroje mohly být jenom na největších pobočkách, ale časem by se mohly rozšířit i do menších měst. Právě proto, že Česká pošta má těch poboček ohromné množství, mohla by výrobcům Chytrých Strojů říci: hleďte, my u vás chceme udělat obří zakázku na dvacet let dopředu, navíc asi včetně nějaké údržby a oprav, ale výměnou za to po vás chceme množstevní slevu. Menší variantu Chytrého Stroje pro vesnickou poštu nám prostě nesmíte dodat moc draho, jinak tu zakázku nedostanete. A on už by ten výrobce vymyslel způsob, jak ten Chytrý Stroj pro menší pobočky vyrobit přiměřeně levně. Výsledek? Z pohledu zákazníka (ať už e-shopu nebo adresáta) naprosto skvělý. Poštovní ekvivalent vkladového i výdajového bankomatu v režimu 0-24, jednoduchý, praktický, po ruce. Ještě by tam mohla fungovat nějaká sleva za to, že využíváte automatizovanou službu a nevytěžujete člověka. Zase podobně, jako je tomu v bankomatu. A z pohledu pošty to taky nevypadá špatně. Stroje nechtějí dovolenou, nemají nemocné děti, nedostanou chřipku ani koronavirus, neodejdou za lepším pracovním místem do Škodovky, dokáží přijmout zakázku (a tím pádem si na sebe vydělávat) po 24 hodin denně, můžou být naprogramovány tak, aby uměly mluvit dvaceti různými jazyky apod. Potřeba živého personálu by poklesla a ten, který by zůstal, by nemusel vnucovat zákazníkům pojištění nebo losy do loterie. Opustíte-li své zákazníky, zahynete Časy líbesbrífů se nevrátí. Listovních zásilek bude pořád ubývat, i úřady pomalu přecházejí na elektronickou komunikaci. Musíte se, pošťáci, opravdu ze všech sil soustředit na podchycení e-shopové vlny, v tom jsou velké peníze a velký potenciál růstu. A musíte se do té inovace pustit rázně, ne jenom takovými těmi opatrnými krůčky, jako byla Balíkovna (která si s sebou stále táhne dvě slabiny z 20. století – nutnost se někam dostavit v otevírací době a potřebu živého personálu při výdeji). Důkladně inovovaná infrastruktura stojí dost peněz, takže by měla obstát i v roce 2040, ne jenom teď. Musí tedy být navržená velkoryse a trochu vizionářsky. To, co čtete výše, by byl dobrý základ, jak toho dosáhnout. Je potřeba to udělat, a ještě navíc rychle. Protože pokud vás z trhu s balíčky z e-shopů vytlačí soukromá konkurence, tak budete, pošťáci, bojovat o holé přežití a jednoho dne vás nějaká nepřátelská vláda zruší. Nepřál bych vám to. Dokonce mám všechnu tu atmosféru obálek, známek, razítek a přepážek trochu nostalgicky rád. Ale opustíte-li své zákazníky, zahynete. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-11 08:56:25

EasyJet expanduje v Praze: 6 nových linek. Letenky od 1 418 Kč

Letecká společnost easyJet dnes spouští prodej na 6 nových linkách z Prahy, všechny začnou létat od podzimu. Letenky jsou již v prodeji a jak je u easyJet tradicí, v předprodeji dlouho dopředu bývají nejlevnější, neváhali bychom tedy s koupí. Začne se létat do těchto destinací: Birmingham 2x týdně (pro easyJet nová destinace z Prahy, existuje však již konkurence přes Eurowings a Jet2.com) Belfast 2x týdně (obnovená linka, aktuálně bez konkurence až na pár zimních letů Jet2.com) Glasgow 2x týdně (nová linka, konkurence v podobě Jet2.com) Liverpool 3x týdně (nová linka, aktuálně bez konkurence) Nantes 3x týdně (nová linka, v současnosti létá také Volotea) Neapol 3x týdně (obnovená linka s konkurencí Ryanairu a Wizz Airu

Čas načtení: 2024-07-08 14:43:00

Acomware díky Share of Voice pomáhá firmám investovat do kampaní

Praha 8. července 2024 (PROTEXT) - Acomware díky Share of Voice pomáhá firmám lépe investovat do kampaní Díky Share of Voice pomáháme firmám lépe investovat do brand awareness a consideration kampaní, říká David Vurma z Acomware. Agentura k tomu využívá data od Mety, Google a TikToku Vědět, jak přemýšlí konkurence a jak vynakládá prostředky na reklamu, je pro firmy v marketingu zásadní výhodou. Možností zprostředkovat tyto informace svým klientům nově disponuje přední česká full-service marketingová agentura Acomware. Díky přístupu k inzertním datům firem ze sociálních sítí i od reklamních platforem umí kontinuálně počítat jejich Share of Voice (SOV), sílu hlasu, tedy podíl v reklamním prostoru oproti konkurenci. Navíc díky algoritmu dokáže extrapolovat i celkové výdaje na reklamu. „Share of Voice je zcela zásadní ve chvíli, kdy chce firma dynamicky růst, protože tehdy musí mít vyšší Share of Voice, než je její aktuální Share of Market, tedy tržní podíl. Cílem každé firmy by mělo být investovat nejen do výkonnostního marketingu, ale také do kampaní, které jsou umístěny v rámci vyšší části marketingového funnelu, tedy do kampaní zaměřených na budování povědomí a zvažování. Je vidět, že firmy, které tíhnou výhradně k performance marketingu, časem ztrácejí tempo růstu a případně podíl na trhu. Proto jsme rádi, že máme k dispozici další nástroj, který pomůže v rozhodování při investici do těchto typů kampaní,“ vysvětluje David Vurma, CEO marketingové agentury Acomware. Ta od roku 2002 pomáhá firmám dosahovat co nejlepších výsledků pomocí zvyšování prodeje, výkonnostního marketingu, kreativy, budování značky i zkvalitňování péče o zákazníky. Její služby využívají firmy napříč segmenty telco, energy či finance, obchodní řetězce, e-shopy i výrobní firmy. Jde například o O2, Sconto, Astratex, Hudy, Luxor či Tescomu. Víme, jak myslí konkurence Pro metriku Share of Voice je zásadní určit celkový objem komunikace daného segmentu. Data pro výpočet jsou dostupná především z Ad Transparency knihoven, které musely povinně zřídit platformy jako Facebook, Google či TikTok. „Vidíme tak například, jakou na Facebooku realizovala konkurence našich klientů inzerci, včetně jejího přesného zásahu a rozložení do cílových skupin. Známe tak nejen význam dané investice ve srovnání s celkovým zásahem, ale i konkrétní kreativy a jejich publikum. Díky vlastním algoritmům pak přepočítáváme zásah na imprese a pomocí benchmarků CPM na úrovni podtypů inzerce a jejich kombinací dokážeme extrapolovat výdaje na reklamu,“ říká David Vurma. Veškerá data pak Acomware umí zobrazit buď v rámci jednotlivých tržních kategorií, nebo na základě klíčových slov. „Můžeme tak vidět všechen obsah třeba v segmentu automotive či například vyfiltrovat inzeráty se slovem půjčka. Komponenta nám pak ukáže všechny výdaje versus počet kreativ, na koho jsou jednotlivé inzeráty cílené, koho reálně zasahují a podobně. Data mají naši klienti flexibilně dostupná v rámci Looker Studia a jejich přepočet probíhá na denní bázi,“ dodává Vurma. Optimalizovaná inzerce Při investování do kampaní na podporu znalosti či zvažování značky je podle expertů z Acomware zcela zásadní frekvence a celkový dosah. Při plánování tedy nestačí jen vědět, že firma například investovala do kampaně v rámci Mety či na YouTube 2 miliony korun. „Chcete vědět, jaký ony dva miliony tvoří podíl na inzerci pro danou cílovou skupinu pro zvolené období. Protože pokud konkurence vynakládá u stejné skupiny 5 milionů korun, může být investice nedostatečná. Nicméně to vždy záleží také na konkrétní pozici značky na trhu či na tom, zda je první volbou v daném segmentu a podobně. Ideální je využívat Share of Voice v kombinaci s kvalitním výzkumem značky,” říká Ondřej Smékal, šéf mediálního oddělení Acomware. Povinnost publikovat data o inzertních kampaních mají vedle samotných inzerentů rovněž velké technologické společnosti a platformy jako Meta, Facebook, Instagram, TikTok, Google, Microsoft, YouTube či Seznam. Tuto povinnost v roce 2022 uvedla v platnost Evropská unie jako součást Aktu o digitálních službách s cílem zlepšit transparentnost a odpovědnost v oblasti online reklamy, ochraně spotřebitelů a zajištění bezpečnosti online prostoru. Po firmách vyžaduje, aby uváděly identitu zadavatele inzerce, kdo ji financuje, jakými metodami a na koho reklamu cílí, informovaly o zásahu a dosahu reklamy a poskytovaly ji k veřejnému přístupu. O společnosti Acomware Acomware je marketingová agentura pro oblast e-commerce a digitální marketing. Na trhu působí 20 let a pomáhá firmám, aby v jeho prostředí dosahovaly co nejlepších výsledků. Zvyšuje prodeje, buduje nové značky nebo zlepšuje péči o zákazníky. Připravuje personalizované kampaně zákazníkům přímo na míru, vytváří obsah, který zaujme, natáčí videospoty, stará se klientům o sociální sítě a zajišťuje nákup mediálního prostoru. Služby společnosti využívají obchodní řetězce, e-shopy i výrobní firmy. Česká e-commerce scéna je pro Acomware domovem, který se snaží aktivně rozvíjet a kultivovat. Podílí se na vývoji a implementaci nových nástrojů a technologií, školí odborníky i nadšence. Je pořadatelem cyklu diskuzí Eshopista. Více na acomware.cz. Michal Šenkeřík Marketing & Communication Manager Acomware michal.senkerik@acomware.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-04-30 15:00:41

OneDrive dostává praktickou novinku. Konkurence ji ale umí už roky

Microsoft přidal novou funkci do svého cloudového úložiště OneDrive Ta umožní uživatelům pracovat se soubory také v offline režimu Podobnou funkci nabízí konkurence už několik let Cloudová úložiště jsou v dnešní době naprosto běžnou součástí internetu a prakticky každý uživatel je více čí méně využívá. Výjimkou není ani Microsoft, který nabízí svým zákazníkům úložiště OneDrive, které je propojeno s ekosystémem giganta z Redmondu a uživatelům poskytuje 15 GB volného místa zdarma. Úspěšný cloud ale nedělá jen kapacita, ale také funkce, kterými disponuje, přičemž každý poskytovatel přistupuje ke svému řešení trochu jinak. Microsoft nyní aktualizoval OneDrive a přidal do ní funkci pro práci v offline režimu, kterou má konkurenční Disk Google již několik let. Přečtěte si celý článek OneDrive dostává praktickou novinku. Konkurence ji ale umí už roky

Čas načtení: 2024-05-05 20:30:28

Obří plány Applu! Nic takového konkurence nemá, řekl Tim Cook o umělé inteligenci

Ředitel společnosti Apple láká na představení funkcí umělé inteligence Díky propojení ekosystému, softwaru a hardwaru očekává lepší výsledky než u konkurence V uplynulém týdnu se konalo setkání představitelů Applu a akcionářů kvůli novým finančním výsledkům za uplynulé období. Na něm se objevil finanční ředitel Luca Maestri a šéf celé firmy Tim Cook. Ten si neodpustil znovu trochu přilákat pozornost k tomu, co společnost chystá pro zbytek letošního roku. V hlavní roli bude pochopitelně umělá inteligence (AI). Přečtěte si celý článek Obří plány Applu! Nic takového konkurence nemá, řekl Tim Cook o umělé inteligenci

Čas načtení: 2024-06-17 13:30:02

Továrna na smajlíky Genmoji: Apple znovu objevil Ameriku, jeho řešení je ale lepší než u konkurence

Apple vysvětluje v novém videu, jak funguje technologie Genmoji Generování vlastních emotikon je propracovanější než u konkurence Díky novému API je budete moci využít i jako klasické emoji, tedy například v textu Generování vlastních emotikonů pomocí umělé inteligence není zrovna horkou novinkou, tedy alespoň ne pro uživatele Androidu. Kupříkladu Emoji Kitchen byla součástí klávesnice Gboard pro Android již drahnou řádku let. Apple teď přináší podobné řešení s aktualizací iOS 18 a byť to může vypadat, že jen dohání konkurenci, opak je pravdou. Přečtěte si celý článek Továrna na smajlíky Genmoji: Apple znovu objevil Ameriku, jeho řešení je ale lepší než u konkurence

Čas načtení: 2024-07-18 18:00:41

Je libo Xbox Cloud Gaming nebo GeForce Now? Microsoft integruje platformu od konkurence

Microsoft dává hráčům na výběr, zda chtějí streamované hraní z jeho platformy, nebo od konkurence Hráči si mohou preferovanou variantu zvolit rovnou ze stránek Xbox.com Novinka je k dispozici také v české mutaci obchodu Streamované hraní nabírá v poslední době na oblibě. Ostatně rychlý a spolehlivý internet je dnes ve vyspělých zemích již standardem, přičemž cloudová infrastruktura je také připravena na nápor vášnivých hráčů, kteří nechtějí zbytečně utrácet za drahý hardware. Aktuálně si mohou hráči vybrat z několika různých řešení, přičemž mezi nejprominentnější patří Nvidia GeForce Now a Xbox Cloud Gaming. Obě platformy si nicméně příliš nekonkurují a do určité míry se i doplňují, což je pro hráče výhoda. Přečtěte si celý článek Je libo Xbox Cloud Gaming nebo GeForce Now? Microsoft integruje platformu od konkurence

Čas načtení: 2024-08-13 09:00:09

Instagram se opět inspiruje u konkurence. Bude mít staronová funkce úspěch?

Oblíbená sociální síť zavádí novinku, kterou okoukala u Snapchatu Vaše textové a audiovizuální aktualizace stavu umožní zobrazit na mapě Na rozdíl od konkurence ale k těmto aktualizacím bude mít přístup jen omezená skupina uživatelů Dobří umělci kopírují, ti nejlepší kradou. I tak by se dala shrnout poslední novinka, která se zavádí na sociální síti Instagram. Ten začal testovat novou funkci, která se velmi podobá funkci Snap Maps z aplikace Snapchat. Ta umožňuje uživatelům Instagramu zveřejňovat textové a audiovizuální aktualizace na mapě podle místa, kde byly pořízeny. Mapa je sdílena s přáteli, jejichž aktualizace se mohou zobrazovat vedle sebe. Je to v podstatě jen Snap Maps, která byla původně spuštěna v roce 2017. Přečtěte si celý článek Instagram se opět inspiruje u konkurence. Bude mít staronová funkce úspěch?

Čas načtení: 2024-08-14 11:00:42

Google překvapuje, ale ne v dobrém: jeho nabíječka stojí jednou tolik co konkurence

Google nabízí ke svým novým Pixelům celkem drahou nabíječku 45W adaptér s logem Googlu vyjde na necelých 900 korun Konkurence přitom stojí 400–600 korun, existují ještě levnější alternativy Google v úterý večer během nezvyklé letní premiéry odhalil své 4 nové telefony Pixel 9, bezdrátová sluchátka Pixel Buds Pro 2 a hodinky Pixel Watch 3. generace. Kromě těchto lákavých výrobků však na oficiálním českém e-shopu zaujme i úplnou maličkostí – nabíjecím adaptérem, který se prodává separátně a potřebujete ho pro nejnovější Pixel 9 Pro XL. Přečtěte si celý článek Google překvapuje, ale ne v dobrém: jeho nabíječka stojí jednou tolik co konkurence

Čas načtení: 2024-11-24 20:30:24

Vážná konkurence pro OpenAI? Amazon sype další miliardy do nadějného startupu

Amazon oznámil další investici do start-upu Anthropic, který se zabývá vývojem umělé inteligence s názvem Claude Internetový gigant do technologického statrt-upu nasypal 4 miliardy dolarů, celková investice tak aktuální činí 8 miliard Podpora od Amazonu není pouze finanční, Anthropic bude moci trénovat svou AI na datech z platformy Amazon Web Services Společnosti OpenAI by v následujících měsících a letech mohla vzniknout vážná konkurence v podobě Amazonu. Americký gigant se totiž rozhodl napumpovat další 4 miliardy dolarů do technologického start-upu Anthropic, který stojí za umělou inteligencí s názvem Claude, čímž své předcházející investice zdvojnásobil na celkových 8 miliard dolarů. Amazon do firmy poprvé investoval loňské září, tehdy se jednalo o částku 1,25 miliardy. Dalších 2,75 miliard pak dorazilo letos v březnu. Přečtěte si celý článek Vážná konkurence pro OpenAI? Amazon sype další miliardy do nadějného startupu

Čas načtení: 2024-12-19 06:03:41

Gigant ztrácí důvěru investorů: lék na Alzheimerovu chorobu nesplnil očekávání, konkurence roste a akcie padají o desítky procent. Co bude dál?

Akcie Biogen padají na 52týdenní minimum. Slabé prodeje léku Leqembi, tvrdá konkurence Eli Lilly a chybějící nové trháky srážejí biotechnologického giganta na kolena. Článek Gigant ztrácí důvěru investorů: lék na Alzheimerovu chorobu nesplnil očekávání, konkurence roste a akcie padají o desítky procent. Co bude dál? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-12-18 13:45:00

Tesco online nákupy - Zkušenosti

Tesco potraviny online už využíváme nějaký ten rok. V posledních měsících tam řešíme většinu nákupů potravin a drogerie. Za co je můžeme pochválit a na co si dát pozor? Tesco potraviny online - KladyVelký palec nahoru zaslouží řidiči. Vždy přijedou v určený čas, jsou dobře naladění a ochotní i nad rámec svých povinností. Ceny za dopravu se pohybují mezi 59 a 99 korunami dle času, který si zvolíme. Do Tesca to máme cca 25 kilometrů, vychází to tudíž šul nul. Teplota chlazeného a mraženého zboží byla zatím pokaždé OK. Pečivo čerstvé, obaly nepoškozené. Pokud se Vám zboží nelíbí, můžete ho bez problémů vrátit.  Ceny jsou stejné jako v Tesco hypermarketu včetně akcí. Výběr produktů mají obří. Tesco potraviny online - ZáporyStává se, že nabízejí i to, co nemají. V takovém případě buď nepřivezou nic nebo zboží nahradí jiným, které je podobné. Náhrady bývají semtam mimo mísu (místo 100% juice dají 20% vodičku, vyberou něco za dvojnásobnou cenu atp.). Naštěstí se to stává minimálně. Z desítek objednaných položek jde o nižší jednotky. Už několikrát se nám stalo, že bylo maso těsně před koncem trvanlivosti. Třeba pstruha jsme museli vrátit, přišel v den, kdy měl být spotřebován a nevypadal dvakrát svěže. Vyřešeno přes infolinku slevou na další nákup.Na co si dát pozorNakupujete za ceny, které jsou platné v den doručení, tzn. je-li položka v akci dnes a má být doručena pozítří, kdy už akce neplatí, bude vás stát běžnou cenu. Samozřejmě vás na to během nákupu upozorní. Před několika týdny musel management Tesca ukázat svou aktivitu. Přišli tudíž se skvělou novinkou. Pokud změníte výběr položek, musíte pokaždé kartou znovu zaplatit. Díky této úžasné inovaci se nám dvakrát stalo, že platba na Internetu neproběhla a museli jsme zacvakat u řidiče.Proč konkurence spí?Tesco je jediným z velkých řetězců, kdo v takovém rozsahu rozváží zboží. Přitom k tomu není potřeba vlastnit vozový park ani žádné technologické vymoženosti. Řidiči jsou externisté, jezdí se svými dodávkami. Zboží je v běžných bedničkách. Chlazené a mražené pak v obyčejných boxících obložené ledem.Myslím, že konkurence do toho nejde zkrátka z toho důvodu, že přes Internet nakoupíte jenom to, co opravdu potřebujete. Zatímco z krámu mnohdy přinesete i nechtěné, což samozřejmě generuje obří tržby navíc.ResuméPokud to máte do většího obchodu dál, můžeme Tesco potraviny online jen doporučit.

Čas načtení: 2024-02-12 16:03:02

Odlište se od konkurence: Jak na positioning vaší značky

Ať už podnikáte v jakékoliv oblasti, jedno je jisté. Na trhu nejste sami. Určitě máte kolem sebe konkurenci a troufáme si tvrdit, že ne jednu. Abyste mohli být úspěšní, musíte se postarat o to, aby vás zákazník mezi dalšími značkami vždy na první pohled poznal. A přesně s tím vám pomůže positioning značky.  Možná si… The post Odlište se od konkurence: Jak na positioning vaší značky appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 07:36:54

Jen hovězí burgery už nestačí a konkurence roste. McDonald’s se v Česku chystá přidat více kuřecího

Po roční odmlce zveřejnil McDonald's své výsledky v Česku. Vyrostl na 9,5 miliardy korun a otevírá novou restauraci v pražské ulici Revoluční. Článek Jen hovězí burgery už nestačí a konkurence roste. McDonald’s se v Česku chystá přidat více kuřecího se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-03-29 11:00:31

Super reklama pro Apple: Google láká na webu Androidu na jednu z TOP novinek iOS 18

Reklama zdarma vždy potěší – tím spíš, když se objeví u hlavní konkurence. Přesně to si nyní zřejmě říkají i přední představitelé Applu poté, co se na oficiálních webových stránkách Androidu coby hlavní konkurence iOS objevily informace o jedné z nejočekávanějších novinek iOS 18, kterou ostatně před několika měsíci oznámil i samotný Apple. Řeč je konkrétně o zavedení podpory standardu RCS, který lze velmi zjednodušeně popsat jakožto jakési SMS zprávy na steroidech.  Na […]