Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-12 20:19:00

Babišova slova o zm*dovi rozlítila koalici. Mimořádně se sejde Sněmovna

Lídři pěti koaličních stran se dnes odpoledne dohodli na svolání mimořádné schůze Sněmovny ke krokům předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová ČTK sdělila, že podpisy potřebné pro svolání schůze by měli šéfové klubů dodat během středy. Poslanci by se pak měli podle dnešní dohody sejít příští týden. To, že chce svolat mimořádné jednání Sněmovny v pondělí oznámil předseda Pirátů Ivan Bartoš v reakci na informace, že Babiš o víkendu žádal od svých spolupracovníků citlivé informace o ministru zahraničí Janu Lipavském (Piráti).

Čas načtení: 2024-09-10 10:00:00

Blinken a Lammy pojedou do Kyjeva říct Zelenskému, že může bombardovat Rusko

Ministr zahraničí USA Blinken a ministr zahraničí Spojeného království David Lammy pojedou do Kyjeva, aby informovali Ukrajinu o zrušení omezení pro použití raket dlouhého doletu proti ruskému území. - Předseda Sněmovny reprezentantů pro zahraniční věci Michael McCaul v rozhovoru pro Axios.Předseda Sněmovny reprezentantů pro zahraniční věci Michael McCaul v pátečním rozhovoru na #TribFest24 řekl: „Před dvěma dny jsem mluvil s Blinkenem, který jede se svým britským protějškem do Kyjeva, aby jim v podstatě řekl, že jim umožní [zasáhnout Rusko pomocí ATACMS]“. 🚨 BREAKING: US Secretary of State Blinken UK Foreign Secretary David Lammy will travel to Kyiv to inform Ukraine that restrictions on use of long-range missiles against Russian territory will be lifted. — House Foreign Affairs Chairman Michael McCaul in Axios interview https://t.co/WSsSDm0uXW pic.twitter.com/CJzJ5pAKKK— Igor Sushko (@igorsushko) September 10, 2024 Děkuji vám, pane ministře. Dnes jste oznámil nové sankce. Sankcí jsme měli hodně a válka pokračuje, jak jste řekl, už třetí zimu. A to, co Ukrajinci řekli, že chtějí, a údajně  britští spojenci to také soukromě řekli, je svoboda používat rakety dlouhého doletu, které jim dodáváte, k tomu, k čemu jsou určeny, to znamená k zasažení cílů hluboko v Rusku, k zasažení zdroje těch klouzavých bomb a možná i těch nových raket, o kterých říkáte, že by ty dodávky balistických raket mohly Rusům nyní umožnit. Nastal nyní ten čas, a pokud ne, proč ne? A čeho se obáváte?Blinken: Takže si myslím, že charakteristickým znakem našeho úsilí o podporu Ukrajiny proti této agresi je od prvního dne pracovat na tom, aby měli to, co potřebují, a to v době, kdy to potřebují, aby byli co nejefektivnější v boji s ruskou agresí. A myslím, že jste opět od prvního dne viděli, že jsme se průběžně přizpůsobovali. Na základě podmínek na bojišti, na základě toho, co Rusko na daném místě a danými prostředky dělalo, a to bylo průchozí linií všeho, co jsme dělali. Říkal jsem to už mnohokrát, takže moji kolegové jsou možná unaveni z toho, jak to říkám, ale je velmi důležité, abychom při rozhodování brali v úvahu řadu kritických prvků. Nejde jen o samotný systém. Musíte se ptát: Mohou ho Ukrajinci efektivně využívat? A to někdy vyžaduje značný výcvik. Což jsme udělali. Jsou schopni jej udržovat? Opět je to něco, na čem jsme pracovali, a pak, zda je to součástí účinné strategie. To všechno jsou otázky, které si neustále klademe, ministr Austin, ministr obrany, jeho britský protějšek a další, kteří se právě sešli na straně obrany, se těmito otázkami neustále zabývají. Teď je jedním z cílů cesty, kterou společně podnikneme, vyslechnout si přímo od ukrajinského vedení, včetně premiéra Zelenského, jak přesně Ukrajinci vidí své potřeby v této chvíli, k jakým cílům směřují a co můžeme udělat, abychom tyto potřeby podpořili. Mohu vám tedy říci jen tolik. Budeme pozorně naslouchat našim ukrajinským partnerům. Oba budeme podávat zprávy panu premiérovi a prezidentu Bidenovi v následujících dnech a plně očekávám, že se tím budou zabývat, až se v pátek sejdou.

Čas načtení: 2024-03-12 20:17:28

Koalice žádá mimořádnou schůzi sněmovny kvůli Babišovi. Podívejte se na výroky, které zazněly ke kauze shánění informací o Lipavském

Lídři pěti koaličních stran se dohodli na svolání mimořádné schůze sněmovny ke krokům předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše. Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) řekla, že podpisy potřebné pro svolání schůze by měli šéfové klubů dodat během středy. Poslanci by se pak měli sejít příští týden. To, že chce svolat mimořádné jednání dolní komory, v pondělí oznámil předseda Pirátů Ivan Bartoš poté, co Babišovou vlastní vinou unikla jeho e-mailová konverzace, podle níž chtěl od spolupracovníků citlivé informace o ministru zahraničí Janu Lipavském (Piráti). Jaké výroky v této kauze zazněly?

Čas načtení: 2024-03-12 19:44:00

Pětikoalice svolává kvůli Babišovu emailu mimořádnou schůzi sněmovny

Vládní strany se rozhodly svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny kvůli směřování české zahraniční politiky a krokům expremiéra Andreje Babiše. Oznámili to na sociálních sítích. Poslanci by se podle všeho měli sejít příští týden. To, že chce svolat mimořádné jednání Sněmovny v pondělí oznámil předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek v reakci na informace, že Babiš o víkendu žádal od svých spolupracovníků citlivé informace o ministru zahraničí Janu Lipavském (Piráti), včetně toho…

Čas načtení: 2024-03-13 09:11:27

Babiš je všechno, jen ne slušný člověk, to víme. Zarážející ale je, že údajné kompro na Lipavského už dávno neměl, zamyslel se Šándor

Komentář: Aférka kolem Andreje Babiše vede k tomu, že lídři pěti koaličních stran se v úterý odpoledne dohodli na svolání mimořádné schůze Sněmovny ke krokům předsedy opozičního hnutí ANO Andreje Babiše. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová sdělila, že podpisy potřebné pro svolání schůze by měli šéfové klubů dodat ve středu. Poslanci by se pak měli podle dnešní dohody sejít příští týden. Politici vládních stran kritizují expremiéra Babiše kvůli e-mailu, ve kterém žádal od svých spolupracovníků citlivé informace o ministru zahraničí Janu Lipavském (Piráti). Pro ŽivotvČesku.cz okomentoval kauzu Andor Šándor, z jeho slov vyplynuly zajímavé postřehy.

Čas načtení: 2024-03-13 15:54:00

Babiš chce schůzi svolanou kvůli kompru na Lipavského využít k dotazům na válku

Mimořádná schůze Sněmovny ke krokům předsedy ANO Andreje Babiše bude v úterý od 15 hodin, uvedla šéfka sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Podle premiéra Fialy je důvodů pro schůzi více, nicméně bezprostředním impulzem je e-mail, ve kterém šéf ANO žádal od svých spolupracovníků informace o ministru zahraničí Janu Lipavském (Piráti) včetně údajů o dětech. Babiš reagoval, že se na schůzi bude ptát, zda by ministři poslali své děti do války.

Čas načtení: 2024-04-23 16:57:00

Pekarová slíbila šetřit. Ale poslanci prolétali miliony. Na „setkání s výbory“

Japonsko a Singapur, Korea, Mexiko a Paraguay. To byly nejnákladnější cesty výborů Poslanecké sněmovny za rok 2023, tedy přesáhly v nákladech jeden milion Kč. Ale statisíce se platily i za cesty do Washingtonu nebo do Kanady. Výpis nákladů si vyžádal spolek Kverulant, který kvůli němu kritizuje předsedkyni sněmovny Markétu Adamovou Pekarovou. Když se totiž funkce ujímala, slibovala, že se na cestách do zahraničí bude šetřit.

Čas načtení: 2024-03-30 09:00:00

Britští vládní právníci: Izrael porušuje mezinárodní právo

Podle uniklé nahrávky, kterou získal list Observer, britská vláda obdržela od svých vlastních právníků analýzu, podle níž Izrael v Gaze porušil mezinárodní humanitární právo. Tuto analýzu utajilaVýroky, které pronesla předsedkyně výboru pro zahraniční záležitosti Dolní sněmovny za Konzervativní stranu Alicia Kearnsová 13. března na charitativní akci konzervativců, jsou v rozporu s opakovaným popíráním a vyhýbavým postojem britských konzervativních ministrů k této otázce.V sobotu večer Kearnsová, bývalá činitelka britského ministerstva zahraničí a ministerstva obrany, která opakovaně naléhala na ministry včetně ministra zahraničí Davida Camerona, aby sdělili, jaké právní analýzy ohledně akcí Izraele obdrželi, zdůraznila že  za svými výroky stojí, a vyzvala britskou konzervativní vládu, aby se přiznala.

Čas načtení: 2024-05-07 14:33:00

Díry v korespondenčních volbách. Co Fialova vláda nerada vidí

Ve čtvrtek proběhne mimořádná schůze sněmovny na téma korespondenční volby, která zůstává v Česku kontroverzním tématem. Koalice má umožnění hlasování ze zahraničí jako jeden z bodů volebního programu, který chce prosadit, všeobecně se totiž čeká, že právě pro ni v zahraničí pobývající voliči budou hlasovat. Proti korespondenční volbě je však celá řada pádných argumentů, jednak co se týče principů voleb, ale i problémů ohledně provedení. ParlamentníListy.cz nahlédly i do materiálů Parlamentního institutu na toto téma.

Čas načtení: 2020-09-16 19:54:46

Ministři Zaorálek a Petříček podepsali memorandum o prezentaci českého kulturního bohatství v zahraničí

Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček ve středu 16. září podepsali memorandum o spolupráci obou resortů při podpoře a koordinaci prezentace české kultury v zahraničí. Podle mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové potvrdili ministři podpisem memoranda potvrdili důležitost role kultury v politice vnějších vztahů České republiky a zavázali se k zefektivnění spolupráce českých institucí na projektech v zahraničí.  Nově deklarovaná spolupráce ministerstev kultury a zahraničních věcí má rozvíjet kulturní diplomacii ve všech jejích aspektech se zájmem nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí.  „Od začátku mého působení na ministerstvu kultury mluvím o nutnosti posílit prezentaci naší kultury v zahraniční. Pravda, aktuální situace způsobena pandemii covid-19 nám kulturní výměnu značně znemožnila. Nicméně je nutné si stanovit parametry pro budoucí prezentaci, jakmile pandemie odezní a my se budeme moci vrátit k normálu“, řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček dodal: „Je nepochybné, že česká kultura patří k našim nejlepším vývozním artiklům. Ministerstvo zahraničních věcí se prostřednictvím své sítě zastupitelských úřadů a ve spolupráci s příspěvkovou organizací Česká centra snaží co nejlépe využívat svých možností při prosazování národních zájmů. Pevně věřím, že podpis tohoto memoranda o spolupráci povede k ještě lepší koordinaci a větší efektivitě při zahraniční prezentaci jak české kultury, tak i České republiky jako celku.“ Memorandum vytyčuje oblasti spolupráce zejména v rámci kulturních a kreativních průmyslů, které již nyní přispívají k rozvoji ekonomiky a v budoucnosti budou získávat na významu. Oba resorty se proto v memorandu zavazují mj. k propagaci Česka jako destinace vhodné k natáčení filmů a podpoře české literatury v překladu v zahraničí. Ministerstva budou podporovat prezentaci českých umělců na významných mezinárodních veletrzích, stejně jako propagovat české památky a tradiční umění i řemeslo. Oba ministři si od podepsání memoranda slibují ucelenější působení České republiky při prezentaci kultury v zahraničí.   Text memoranda Preambule Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury, vědomy si mimořádného významu kultury jako nezastupitelného faktoru posilování dobrého jména a mezinárodní vážnosti ČR pokládají za žádoucí nadále rozvíjet společnou podporu prezentace našeho kulturního bohatství v zahraničí včetně prezentace českého kulturního a kreativního průmyslu, a to též v zájmu posilování vazeb mezi českou společností a Evropou a světem. Obě ministerstva jsou připravena naplňovat strategii kulturní diplomacie, rozvíjející podporu a prezentaci české kultury v zahraničí v zájmu dalšího zefektivnění mezikulturního dialogu a dalšího posilování role kultury v politice vnějších vztahů České republiky.   Článek I – Vytvoření a nastavení činnosti společné Pracovní komise pro českou kulturní diplomacii Hlavním úkolem Komise bude vypracování budoucího akčního plánu kulturní prezentace ČR v zahraničí, který stanoví prioritní oblasti a sektory podpory české kultury ve světě, a to vždy na roční období s výhledem na další dva roky. Ve své práci bude Komise vycházet jednak z vládou schválené Koncepce české zahraniční politiky, jednak z principů vytyčených Ministerstvem kultury, jimiž se řídí státní kulturní politika, a také z priorit stanovených Komisí pro jednotnou prezentaci ČR. K účasti v uvedené Pracovní komisi budou vedle příslušných zástupců obou ministerstev a jejich příspěvkových organizací přizváni veřejně ustavení aktéři v oblasti kulturního exportu a zahraniční kulturní výměny. Akční plány budou předkládány ke schválení ministrům kultury a zahraničních věcí.   Článek II – Účinná spolupráce a koordinace mezi ministerstvy Obě ministerstva a jejich příspěvkové organizace budou usilovat o zvyšování efektivity řízení realizovaných zahraničních aktivit, o uzavírání společných dohod podle rozsahu či charakteru konkrétních akcí, či o participaci při exportu kulturních služeb, na jejichž základě budou moci vznikat společné kulturní projekty v zahraničí. Tyto činnosti budou vykonávat v souladu se svými kompetencemi dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných úředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s vládou schválenými relevantními dokumenty, zejména se Státní kulturní politikou na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025), Inovační strategií ČR 2019-2030 a Koncepcí jednotné zahraniční prezentace ČR. Obě strany potvrzují svoji vůli k úzké a efektivní spolupráci a koordinaci v zájmu nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí a šíření dobrého jména České republiky obecně.   Článek III – Oblasti spolupráce Kulturní a kreativní průmysly Kulturní a kreativní průmysly jsou klíčovým nástrojem prezentace ČR v zahraničí, a to díky specifickému potenciálu pro tvorbu vysoké přidané hodnoty, a díky možnosti využívat ve světě dobré jméno českých tvůrců, produktů či podniků při dlouhodobém budování značky České republiky a jejích součástí – obcí, krajů, podniků či institucí. MZV a MK, ve spolupráci s MPO, proto budou v rámci meziresortní Komise pro jednotnou zahraniční prezentaci ČR spolupracovat při péči o dobré jméno České republiky, při strategickém plánování národních výstav, expozic a dalších aktivit na zahraničních trzích a při posilování kulturní diplomacie.   Literatura Ministerstvo kultury bude, zejména prostřednictvím Českého literárního centra/Moravské zemské knihovny, podporovat prezentaci české literatury na významných knižních veletrzích prostřednictvím národních stánků a podporou vysílání autorů na autorská čtení, a to ve spolupráci se zastupitelskými úřady, s Českými centry. ZÚ a ČC pak budou, rovněž ve spolupráci s MK, podporovat šíření české literatury v překladu v zahraničí: tj. napomáhat koordinaci aktivit na ose autor/literární agent-překladatel-nakladatel a napomáhat účinné medializaci konkrétních knižních titulů vydaných v překladu.   Film Oba resorty se zasadí o prohloubení spolupráce se Státním fondem kinematografie, a to ve věci prezentace a propagace českých filmů a propagace České republiky jako destinace vhodné k natáčení. Spolupráce bude reflektovat principy audiovizuální v oblasti výroby, monetizace a distribuce v oblasti audiovize. Dále bude uzavřeno separátní memorandum o spolupráci mezi Státním fondem kinematografie, Národním filmovým archivem a Českými centry týkající se podpory prezentace českého filmu v zahraničí.   Neprofesionální umění a nemateriální kulturní dědictví Ministerstvo kultury podpoří ve svém dotačním programu účast amatérských těles na prestižních evropských a celosvětových festivalech a soutěžích. Obě ministerstva budou usilovat o hlubší spolupráci mezi Českými centry a organizacemi zabývajícími se touto částí kulturního dědictví. ¨ Obě ministerstva zintenzivní spolupráci v oblasti prezentace nehmotného kulturního dědictví ČR.   Výstavy a veletrhy Ministerstvo kultury bude podporovat národní prezentace na významných mezinárodních veletrzích tzv. „performing arts“, dále i v oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Ministerstvo zahraničních věcí se v mezích svých možností bude podílet na podpoře českých prezentací a bude prostřednictvím zastupitelských úřadů a Českých center usilovat o smysluplné propojení s dalšími aktivitami v dotyčné destinaci. Ministerstvo kultury bude i nadále ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí podporovat prezentace českého umění a českých uměleckých sbírek, mimo jiné prostřednictvím národní prezentace v česko-slovenském pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.   Muzea Ministerstvo kultury bude podporovat ještě užší spolupráci mezi muzejními organizacemi Ministerstva kultury a Ministerstvem zahraničí, včetně Českých center, při podpoře českého kulturního dědictví v zahraničí s důrazem na postavení české kulturní identity a kulturního dědictví v evropském i celosvětovém kontextu.   Památky Oba resorty, jejich orgány a věcně příslušné příspěvkové organizace budou podporovat spolupráci v oblasti prezentace hmotného kulturního dědictví České republiky v zahraničí. Dané subjekty zváží podobu a míru využití hmotného kulturního dědictví pro propagaci České republiky a bohatosti jejího památkového fondu v zahraničí.   Krajanské spolky Obě strany budou usilovat o spolupráci s krajanskými spolky na úrovni kulturních aktivit, které přispívají k pozitivnímu obrazu České republiky. Ministerstvo kultury se bude podílet na metodické podpoře kulturních aktivit krajanských spolků, jakožto významné součásti našeho kulturního dědictví.   Spolupráce v oblasti rozvojové spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury bude i nadále věnovat pozornost ochraně a obnově kulturního dědictví ve vládou stanovených cílových zemích humanitární, stabilizační a rozvojové spolupráce, a to bilaterální i v součinnosti s příslušnými mezinárodními organizacemi.   Spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury budou společně podporovat „vývoz“ české kultury a kreativního průmyslu jako nástroje pro posilování vnějších ekonomických vztahů ČR s pozitivními hospodářskými dopady pro ČR. Zapojení do Společného nástroje financování ekonomické diplomacie se formou cílených služeb a prezentace příležitostí v zahraničí zefektivní prezentaci české kultury a kreativního průmyslu v zahraničí. Zapojení kapacit zastupitelských úřadů a využití synergií ve formě společné mezirezortní spolupráce umožní aktivní a přitom finančně hospodárný přístup k podpoře české produkce výrobků a služeb spojených s daným odvětvím, zejména s přihlédnutím na cílenou podporu rozvoje jednotlivých regionů ČR.   Článek IV - Plány činnosti a kontaktní osoby Do konce kalendářního roku sjednají pověření zástupci obou ministerstev plán aktivit, v němž se stanoví úkoly, termíny a zodpovědné osoby. V prvním čtvrtletí dalšího roku proběhne vyhodnocení výsledků spolupráce v předešlém roce a výhled aktuálních projektů na daný rok. Za Ministerstvo zahraničních věcí se zmocňuje jednáním ředitel odboru veřejné diplomacie a krajanů. Za Ministerstvo kultury se zmocňuje jednáním ředitel odboru mezinárodních vztahů.   Článek V – Obecné závěry a podoba naplňování dohody Toto memorandum se uzavírá na dobu neurčitou. Změny a doplnění jsou možné ve formě číslovaných písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Pro platnost dodatku se vyžaduje dohoda obou smluvních stran o celém jeho obsahu {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-11-10 18:20:45

Dědictví v zahraničí: získání a vzdání se dědictví

Zvláštnosti vyřízení dědictví v zahraničí. Hlavní důvody pro vzdání se dědictví v jiné zemi. Může-li být dědictví pro dědice nevýhodné. Asistence advokátů na dědické právo. Získání dědictví v jiné zemi je pro mnoho lidí, kteří se s touto možností potýkají, obtížné a důležité téma. To může být jak výhodné, tak riskantní jednání. Pokud chcete vyřídit dědictví v zahraničí a nevíte jak dál, přejděte na odkaz https://dedictvivzahranici.com/services/inheritance-matters a zanechte žádost o radu advokáta na dědické právo. Dědictví v zahraničí a zvláštnosti jeho... The post Dědictví v zahraničí: získání a vzdání se dědictví appeared first on Noviny.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-09-04 10:00:00

Kolik životů v Gaze mohlo být zachráněno, kdyby bylo embargo na vývoz zbraní Izraeli zavedeno už před řadou měsíců...

David Cameron, ministr zahraničí bývalé britské konzervativní vlády, potlačil oficiální informace, že v Gaze Izrael porušuje zákonyBývalý ministr zahraničí Cameron byl oficiálně varován ohledně rizika spoluúčasti Velké Británie na izraelských trestných činechDavid Cameron, bývalý konzervativní ministr zahraničí, potlačil oficiální analýzy úředníků ministerstva zahraničí v Izraeli a Londýně, že existují jasné důkazy o porušování mezinárodního humanitárního práva v Gaze, za které Spojenému království hrozí spoluvina, uvedl bývalý poradce britského  ministerstva zahraničí.Zdroj, který se podílel na vypracování tohoto doporučení, hovořil poté, co labouristická vláda nyní zakázala 30 z přibližně 350 licencí na vývoz zbraní kvůli jasnému riziku uvedenému ve vládním memorandu zveřejněném v pondělí, že by mohly být použity při závažném porušování mezinárodního humanitárního práva.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2021-08-06 10:15:00

Andy Sitta (Seznam.cz): Zakládat si na dlouhodobosti je u brandových kampaní klíčové

Pozvání do našeho podcastu „Nejen o reklamě“ přijal tentokrát Andy Sitta. Ten se v Seznamu věnuje nativní reklamě. Našim klientům připravuje zajímavý obsah na míru v Seznam Brand Studiu. Se svým seznamáckým kolegou Martinem Jandorou si povídali o obsahovém marketingu, o práci na zajímavém obsahu, ale také o tom, jak jsou na tom čeští klienti s brandovými kampaněmi v porovnání se zahraničím. Jak vypadá native v zahraničí a jak si ve srovnání s ním vedeme my? V západních zemích je standard dávat do obsahových spoluprací s vydavateli klidně 1,5 milionu korun v rámci jedné kampaně, u nás jsme zvyklí pracovat i s pětinovým rozpočtem. Velký rozdíl je také v tom, že v zahraničí firmy staví na svých hodnotách a ty chtějí ukázat i veřejnosti. Zatímco u nás kampaně stále kladou větší důraz na výkon. Andy vysvětlil, že například ve Spojených státech je za obsahem tvrdá novinařina a obsah jsou schopni připravovat třeba rok. Dokážeme klientovi zajistit také výkon? I když obsah obecně směřuje spíš do brandu, my v Seznamu máme výhodu v tom, že nás čte velká spousta lidí. Čtenost proto může být i několik set tisíc a ten výkon tam je. Měli jsme tu projekty, které byly jen výkonu a díky vysoké návštěvnosti a následným konverzím se hned zaplatily. Jak funguje obsahový marketing? U brandových kampaních je naprosto klíčová dlouhodobost. Pokud má značka deset let konzistentně komunikovat brand, tak ideálně, aby to celých těch deset let dělal jeden člověk nebo aby se alespoň držel směr, pokud je dobře nastavený. Což se samozřejmě neděje. Přijde nový člověk, který tlačí na rychlé výsledky a změny, aby se dobře prezentoval. Jak pracujete s člověkem, který spíš, než čte, tak text skenuje? My se snažíme pracovat s oběma typy lidí, těmi, co čtou i těmi, co tzv. „skipujou“. To v praxi znamená, že naše články jsou kvalitně a precizně napsané a snaží se poskytnout zajímavé informace. Také je důležitá grafická úprava. Pracujeme s titulky, obrázky a videi tak, aby byly poutavé. Jak pracujete s emocemi? Emoce rozhodně fungují, dobře se s nimi pracuje hlavně ve videu. Text je především o trefeném tématu a poskytnutí informace, co lidi zajímá. Emoci ale může vyvolat autentický příběh nebo podpůrná grafika. Jak přistupujete k přípravě nativů. Dá se kreativita naučit? Já si myslím, že se dá kreativita rozhodně podporovat. Pokud se člověk zajímá o svůj obor, sleduje, co se děje v zahraničí a zároveň má širokou škálu zájmů, tak má kde inspiraci čerpat. Při výrobě nepracujeme se šablonami, vše se tvoří na míru klientům. Co dalšího uslyšíte: Jak vypadá a pracuje tým v Seznam Brandu StudiuJak jeho práci ovlivnily zkušenosti ze zahraničíJeho zážitky z práce v boutique agentuře v LondýněJak se pracuje s manželkou v jedné firmě

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-14 12:32:59

Český (ne)zájem: Ministerstvo, které zmizelo

Rusko a Čína patří ke globálním velmocem, trvale zasedají v Radě bezpečnosti, disponují mimořádnou ekonomickou či vojenskou silou. Pro nikoho nejsou jednoduchými partnery, nastavení vzájemně výhodných vztahů vyžaduje politickou citlivost i praktický um. Většina států to řeší na nejvyšší politické úrovni a uskutečňování svěřuje diplomacii, zpravodajským službám či ozbrojeným silám. Česko se vydalo jinou cestou. Hlavní slovo si už nějakou dobu berou starostové, poslanci a senátoři. Pražskému primátorovi leží v žaludku politika jedné Číny, kterou respektuje většina států včetně našich spojenců. Ukončuje spolupráci se svými čínskými protějšky a spouští eskalaci, která naruší vzájemné vztahy. Starostové pražských obvodů se pouštějí do pomníků. Nemohou se smířit s tím, že větší část Československa a podstatnou část Evropy osvobodila v roce 1945 od nacistů komunistická Rudá armáda, což je navzdory úsilí pobaltských a polských revizionistů uznávaný historický fakt. Aby primátora nikdo nepodezíral, že pro samou Čínu snad zanedbává Rusko, tak provokativně mění adresu ruské ambasády. Předseda jednoho senátního výboru rozesílá po všech institucích dotazníky, které mají zjistit jejich kontaminaci Čínou. Asi moc nevěří našim zpravodajcům. Jiní senátoři se chystají na Tchaj-wan bez ohledu na stanovisko vlády. Poslanci sněmovního výboru pak posuzují úroveň údajné diplomatické korespondence čínské ambasády a předseda Senátu chce odvolat čínského velvyslance. Takové věci obvykle dělají ministerstva zahraničí. Někdo by poslancům mohl také vysvětlit, že na čínskou výkonnou moc se jejich kompetence nevztahují a že si těžko mohou na svá jednání předvolávat velvyslance jiného státu, pokud o to sám neprojeví zájem. Dozvídáme se tím dvě věci. Za prvé, patrně u nás máme řadu představitelů, kteří snadno plní nudné úkoly spojené s funkcemi, do nichž byli zvoleni; zbývá jim dost času na vyšší záležitosti. Pražská doprava šlape, byty se staví, legislativní proces běží jako na drátku, tak vzhůru do světa! Nebo je to všechno jinak? Není to tak, že tito političtí Brouci Pytlíci na své funkce vlastně nestačí a že se svými levnými výpady v zahraniční politice pokoušejí předvést alespoň něco? Jejich prázdná, rádoby morální gesta nevyžadují žádné znalosti či dovednosti, stačí mít správně nastavený morální kompas a vykročit směrem pravdy a lásky. Pokud žádný kompas nemají, mohou se nechat nasměrovat Bakalovými médii či nějakou angažovanou hvězdičkou z kulturní scény. Za druhé, zmizelo ministerstvo zahraničí. Tedy ne úplně. Zaměstnanci docházejí do úřadu, diplomati rotují, budovy se rekonstruují. Pouze to nikdo nevidí a nikoho to nezajímá. Politika je plná virtuálních realit bez fyzické existence. Česká diplomacie je fyzickou existencí zbavenou politické reality. Ministr zahraničí býval v zahraniční politice rovnocenným partnerem premiérovi a prezidentovi, díky svým informacím a kontaktům často míval lehce navrch. Dnes jen může brát na vědomí jejich více či méně informovaná rozhodnutí. Jeho hlas ve veřejné debatě nemá punc národního zájmu, nýbrž jednoho z mnoha možných názorů, vedle stanoviska pražského primátora, starosty Řeporyjí či kohokoliv dalšího. Ke zmizení ministerstva přispěla několikaměsíční, surrealistická hra jeho obsazování (v hlavních rolích Zeman, Babiš, Hamáček, Poche) i její dadaistické rozuzlení. Problém je však hlubší. Sklízíme plody dlouhodobé eroze státních institucí a vytlačování ministerstva zahraničí jinými hráči vládními i nevládními. Ale o tom někdy příště.    Autor je politolog a bývalý velvyslanec ČR ve Francii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}