Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-27 11:23:43

Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu

Již tak nabitý program podzimní části festivalu JazzFestBrno posiluje další výjimečný koncert: 29. září v Sono Centru oslaví na svém vůbec prvním společném koncertu špičkový americký trumpetista Randy Brecker, držitel sedmi Grammy a dvaceti nominací, a Rozhlasový Big Band Gustava Broma 100 let brněnského studia Českého rozhlasu. Spojení hudebníka, který vedle desítky vlastních alb točil s Paulem Simonem, Lou Reedem, Joe Cockerem, Brucem Springsteenem nebo Ringo Starrem, a našeho předního big bandu inicioval právě festival JazzFestBrno. Vstupenky jsou již v […] The post Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu

Čas načtení: 2024-09-17 14:10:00

Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Randy Brecker & Rozhlasový Big Band Gustava Broma

Orchestr Gustava Broma založil saxofonista a skladatel Gustav Brom už v roce 1940 a v jeho čele stál až do své smrti roku 1995, kdy po něm kapelnickou štafetu převzal Vladimír Valovič. Nejširší veřejnost znala v minulosti Bromův orchestr jako doprovodné těleso popových zpěváků a z prostředí někdejší takzvané taneční hudby – ani v tomto vysloveně populárním ranku ale nikdy nesklouzl do nekvalitních nebo dokonce kýčovitých poloh. Jazzoví fanoušci pak znali big band jako vrcholné jazzové těleso, které obsáhlo v […] Zobrazit celý článek Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Randy Brecker & Rozhlasový Big Band Gustava Broma

Čas načtení: 2024-10-14 08:22:02

Randy Brecker & Rozhlasový Big Band Gustava Broma v SONO Brno

JazzFestBrno, SONO Centrum Brno, neděle 29. 9. 2024 Po prvním letošním podzimním koncertu JazzFestuBrno, veleúspěšné vzpomínce Al Di Meoly na jeho Electric Years, nám organizátoři připravili big bandovou lahůdku, společný koncert mistrného amerického trumpetisty Randy Breckera a mimořádného Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma s dirigentem Vladem Valovičem. Randy Brecker i ve svých 78 letech naplnil zcela očekávání trumpetisty světové extratřídy, kterého i přes velmi sporé společné zkoušky skvěle doprovázel Big Band Gustava Broma v aktuální sestavě: Juraj Bartoš, Petr Harmáček, Miroslav […] Zobrazit celý článek Randy Brecker & Rozhlasový Big Band Gustava Broma v SONO Brno

Čas načtení: 2020-02-17 06:36:01

Stopař Ladislava Zibura získal Cenu Hanzelky a Zikmunda

Druhý ročník Ceny Hanzelky a Zikmunda o nejlepší rukopis roku opanoval Ladislav Zibura s knihou Prázdniny v Evropě (BizBooks 2019), která získala prvenství v hlavní kategorii Nejlepší cestopis roku. Zibura tak navázal na loňský úspěch, kdy Svaz knihovníků vyhlásil jeho titul Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (BizBooks) nejpůjčovanějším cestopisem v českých knihovnách. Tatáž publikace si zopakovala své prvenství mezi nejvyhledávanějšími cestopisy i letos. V kategorii cestopisná fotografie byla nejúspěšnější Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run. Výbor pro udělování Ceny H+Z také ocenil rozhlasový počin roku – dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi dramaturga Rádia Retro Tomáše Černého a režisérky Táni Smržové. „Ve srovnání s minulým ročníkem jsme měli možnost hodnotit více textů, jejichž autoři mají ambici říci více o zemi, v níž cestují, nikoliv jen projektovat svoje ego do místa, kde už před nimi byly desetitisíce lidí,“ zhodnotil letošní hlavní kategorii člen poroty Jan Rybář. Pětičlenná porota hlavní kategorie nominovala ze čtrnácti přihlášených publikací do užšího výběru pět titulů: Ladislav Zibura: Prázdniny v Evropě (BizBooks), Jiří Kalát: Všichni tady lžou (Šimon Ryšavý), Julie Urbišová: Doma v NOLA (Radioservis), Pavel Svoboda: Napříč Asií (vlastním nákladem) a Busny: TAM – Jedeme do Afriky (Jota). Nakonec všichni porotci hlasovali pro Prázdniny v Evropě. „Ziburova kniha je vyvážená jak po obsahové, tak po grafické stránce. Splňuje všechna kritéria kvalitního cestopisu. Je autentická, zábavná, čtenář se dozví mnohé o atmosféře země, kudy autor cestuje,“ shrnula názor poroty její členka Milena Holcová. „Porotu velmi zaujal také text Jiřího Kaláta Všichni tady lžou. Autor zajímavě zpracoval svoje zkušenosti z Izraele a Palestiny. Snaží se o objektivitu. Čtenář má možnost si udělat vlastní názor, což je velmi cenné. Bohužel při hodnocení knize uškodila mizerná grafika a nekvalitní fotografie,“ dodala Holcová Nejlepší cestopisnou fotografii roku 2019 vybírala porota z šestnácti set sedmdesáti dvou přihlášených snímků. Do finále jich postoupilo pět – od autorů Jany Břížďalové, Igora Mikuly, Jany Kašparové, Kristýny Kvapilové a Michala Norberta. Cenu si odnesla Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run, k němuž poznamenala: „Fotografie vznikla na cestě do Inuviku, kde jsme se s přáteli účastnili půlnočního běhu na 10 km. Cesta po nové ´dálnici´, zvířený prach a slunce nízko nad obzorem vytvořili krásnou atmosféru. V červnu již slunce za polárním kruhem nezapadá, což dává prostor pro dlouhé výlety a šílené nápady.“    Člen poroty Jan Rybář k vítězství Jany Kašparové prohlásil: “Letos se sešlo skutečně hodně skvělých fotek a finální výběr byl těžší než vloni. Snažili jsme se vybrat fotografii, která je opravdu cestovatelská – tedy kombinuje jak vizuální stránku, tak cestovatelské emoce i kouzlo okamžiku. A to fotografie Midnight Fun Run naplňuje.“ Dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi, jež se Výbor pro udělování Ceny H+Z rozhodl ocenit jako rozhlasový počin roku 2019, vzniklo z desítek hodin historických zvukových záznamů ke 100. narozeninám legendárního cestovatele. „Projekt umožnil také připomenout důležitou osobnost, bez které by dost možná nebyla sláva H+Z taková, jaká byla – režiséra a interpreta reportáží Karla Pecha,“ uvedl jeho autor Tomáš Černý. Cenu Hanzelky a Zikmunda vyhlašuje Výbor pro udělování Ceny H+Z, který tvoří spoluautoři knihy Století Miroslava Zikmunda: filmař, režisér Petr Horký (autor stejnojmenného filmového dokumentu nominovaného na Českého lva), dokumentarista Miroslav Náplava (mj. editor digestů knih H+Z) a rozhlasový moderátor Vladimír Kroc (autor CD Život se rovná přesnému součtu náhod a alternativního komentáře k novým vydáním původních filmů H+Z).

Čas načtení: 2019-10-01 12:27:26

Kauza moderátora Luboše Xavera Veselého aneb Mory na ty vaše rozhovory

Pořad České televize Newsroom, který se v neděli 30. října zaobíral rozhovorem moderátora Českého rozhlasu Luboše Xavera Veselého s premiérem Andrejem Babišem, vzbudil velký ohlas. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku. Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém „Ahoj, lidi“ na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového. Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je „posluchač na prvním místě“. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal vzápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně. Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu. Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce. ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně než prostých hovorů. Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydávaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, devět jiné texty a devět inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DTV, Info.cz, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě. Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane. Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-06-30 01:00:00

Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví 100 let brněnského Českého rozhlasu

Brno, 30. června 2024 – Již tak nabitý program podzimní části festivalu JazzFestBrno posiluje další výjimečný koncert: 29. září v Sono Centru oslaví na svém vůbec prvním společném koncertu špičkový americký trumpetista Randy Brecker, držitel sedmi Grammy a dvaceti nominací, a Rozhlasový Big Band Gustava Broma 100 let brněnského studia Českého rozhlasu. Celý článek...

Čas načtení: 2024-01-26 18:43:27

Viete čo má spoločné kotol s omrznutými trolejami a anténami?

Viete, že vykurovací kotol dokáže rušiť rozhlasový a televízny príjem? Môžu omrznuté troleje znepríjemniť počúvanie obľúbených relácií? Omrznuté antény dokážu znepríjemniť život operátorom aj televíznym divákom. Viete, že aj keď sa už ľad roztápa, tak nemusíte mať ešte vyhraté? V súvislosti so zimným obdobím a mrazivým počasím Telekomunikačná únia Slovenskej republiky dáva do pozornosti zaujímavé problémy s používaním telekomunikačných služieb a rušením rozhlasového […]

Čas načtení: 2024-02-06 11:19:49

Vrby / Wendigo [Algernon Blackwood / Splendidum družstvo]

Algernon Henry Blackwood (1869 - 1951) byl anglický rozhlasový vypravěč, novinář, romanopisec a autor povídek. Jde o jednoho nejplodnějšího autora duchařských příběhů v historii tohoto žánru.

Čas načtení: 2024-02-13 15:00:00

Jan Rosák: Vlastní minulost si nikdo za peníze nekoupí

Český rozhlasový a televizní hlasatel, scenárista, příležitostný herec a moderátor Jan Rosák (76) byl nedávno středem mnoha konspiračních teorií, které se snažily vysvětlit prodej umělcova majetku. Sám Rosák toto téma uzavírá tím, že se jen stěhuje a těší se na další zážitky, ať už mu je přinese práce, rodina, nebo právě nové bydlení.

Čas načtení: 2021-10-04 10:40:02

Poprvé vychází v audioknižní podobě román Pavla Frýborta Vekslák

Pavel Frýbort, autor bestseleru z 80. let Vekslák, byl publicista, prozaik, dramatik a překladatel z polštiny, který dokázal ve svých románech překvapit napínavými příběhy s kriminální zápletkou. Hlavními hrdiny jeho knih jsou obyčejní lidé, mající sny a ideály, ale při cestě za nimi se stávají oběťmi manipulací vyšších mocí a často pak musí bojovat i o holý život. Román Vekslák, jenž nyní vychází v audioknižní podobě, je sondou do prostředí šmelinářů všeho druhu v socialistickém Československu z konce 80. let. Od roku 1988, v průběhu tří desítek let, se již dočkala několika vydání a filmového zpracování. Nyní poprvé vychází jako audiokniha, kterou načetl herec Jiří Suchý z Tábora. Vekslák je z dnešního pohledu nadčasovým příběhem o tom, jak dokáže člověka honba za majetkem a luxusem úplně zničit. Student ekonomie Michal Najman se postupně zaplétá do černého obchodu s tuzexovými bony a valutami. Ocitá se na šikmé ploše a propadá se stále hlouběji do pražského zločineckého podsvětí. Vytváří rafinované pasti na své protivníky, obětí se však nakonec stává on sám. Kniha Pavla Frýborta zachytila utajený svět překupníků a zbohatlíků v dobách normalizace. Knihu Vekslák do zvukové podoby převedl producent a režisér Alan Piskač, který zvolil jako interpreta herce Jiřího Suchého z Tábora, jenž má za sebou již mnoho audioknižních zkušeností a dvakrát byl nominován jako nejlepší rozhlasový herec v populární anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec. V audioknižním zpracování rychlé dějové zvraty, kriminální i erotické zápletky a překvapivé pointy dokresluje původní hudba Jakuba Přibyla. Zajímavostí je, že herecký interpret Jiří Suchý z Tábora se narodil ve stejném roce, kdy se odehrává děj knihy. Sám k tomu poznamenal: „Právě proto, že jsem se v tom roce narodil, není mi ta doba až tak vzdálená jako například mým dětem. Nicméně absurdní mi samozřejmě přijde všechno – ta potřeba podvádět, krást, aby člověk měl alespoň na něco, co by si přál. A často to byla jediná cesta v žebříčku hodnot. Román Vekslák mě ale strhl především propracovaností psychologické spirály, kdy se z malého neškodného zlodějíčka postupně stává skutečný zločinec.“ Audioknihu Vekslák vydává Supraphon na CD-mp3 i v digitálních formátech 8. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-06 19:07:12

Hana Švejnohová: Nabídku na hezkou roli v divadle s dobrou partou bych neodmítla

Píše fejetony, překládá z němčiny, je spoluautorkou Kuchařky Frekvence 1 a kalendářů s recepty Dámského klubu, autorkou několika pořadů, jako je rozhlasový Nezatloukat aneb My dva a čas, kde vyzpovídala celou řadu osobností a v roce 2020 debutovala Hana Švejnohová jako spisovatelka knihou Mrcha jemně uzená. A psaní, jak přiznává, je stále jejím nejmilejším koníčkem.   Vaše maminka hrála ochotnicky divadlo a vy jste již v dětství psala povídky a básničky. Čím jste chtěla být a jak jste prožívala období svého dětství? Zpětně si uvědomuji, že už od útlého dětství – které bylo mimochodem moc krásné – jsem toužila po pochvale… Nejdřív od tatínka, za cokoli, co jsem udělala dobře, a potom od návštěv, pro které jsem ve čtyřech letech tančila charleston. Takže kus exhibicionismu po mamince tam určitě byl. První básničky jsem začala psát ve třetí třídě, ale v té době jsem ještě žádnou vysněnou představu o svém budoucím povolání neměla.   Na brněnskou konzervatoř jste šla, jak jste někde řekla, na poslední chvíli. Přijali vás a po studiu jste divadlo hrála v Jihlavě, Zlíně, ve Večerním Brně. Pak jste se s divadlem rozloučila. Bylo to těžké rozhodnutí a přijala byste dnes roli v divadle? Hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři v Brně byl pro mě jedinou možnou volbou především z důvodů, které uvádí většina herců: nebyla tam matematika, fyzika, chemie… V divadle jsem si zahrála krásné role, natočila pár béčkových filmů a televizních pořadů, ale táhlo mě to trochu jiným směrem. Neuměla jsem ho tenkrát přesně definovat, ale cítila jsem potřebu vyjadřovat se víc sama za sebe, ne za postavy, které jsem hrála. Možná i proto mě tenkrát rozloučení s divadelními prkny zas tolik nebolelo. Dnes bych samozřejmě nabídku na hezkou roli v divadle s dobrou partou rozhodně neodmítla.   Přišlo moderování. Sedm let v Dámském klubu na Frekvenci 1 a pak šest let váš autorský pořad v ČRo Dvojka Nezatloukat aneb My dva a čas. Za tu dobu se vám podařilo vyzpovídat několik stovek osobností. Na koho ráda vzpomínáte a koho byste ještě ráda vyzpovídala? Konkurz na televizní hlasatelku a následně Dámský klub Frekvence 1 mě v roce 1993 posunul přesně tam, kde jsem se profesně našla. Herecká zkušenost, příprava na živé vysílání a kontakt se zajímavými lidmi podle vlastního výběru bylo pro mě dokonalým propojením všeho, co mě bavilo. Je těžké vyzdvihnout jen některé z hostů, které jsem si pozvala do studia. Devadesátá léta byla plná nadšení a radosti z nových poměrů, takže vedle Karla Gotta, Lucie Bílé a Zlaty Adamovské byl mým hostem třeba tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba, vzácní pánové Zikmund a Hanzelka, anebo hlas Večerníčku Michal Citavý. A slavná krasobruslařka Ája Vrzáňová ke mně přišla dokonce třikrát. Dnes jsou rozhovory s tak zvanými „VIP“ osobnostmi hybnou silou všech médií, dokonce děláte rozhovor i s mojí maličkostí…(smích) A já bych se přitom tak ráda osobně seznámila například se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, kterou jste zcela oprávněně zpovídala dlouho přede mnou…   Kde nacházíte inspiraci pro fejetony, kterých jste napsala hezkou řádku? V každodenním obyčejném životě a ve vzpomínkách. Od jisté doby se touto formou snažím zachytit postřehy nebo myšlenky na určité téma a dovést je pokud možno k nějaké vtipné či naopak nostalgické pointě. Krátký slovesný útvar mi vyhovuje.   Napsala jste hudební pořad Všechny barvy lásky, s nímž spolu s kolegyní Lenkou Filipovou-Kudelovou objíždíte domovy seniorů, a se zpěvačkou a kytaristkou Janou Rychterovou vystupujete s pořadem Argentinský trakař, jehož jste autorkou. Jaká je spolupráce s oběma dámami? Naprosto skvělá! Lenka je moje přítelkyně už od dob studií, je to výborná herečka i šansoniérka, a s Janičkou se báječně doplňujeme, její texty písniček a moje fejetony se k sobě perfektně hodí. Bohužel, našemu cestování za seniory a lázeňskými hosty utnul tipec kazisvět koronavirus… Jako ostatně všem v našem oboru.   Psaní vás vlastně provází celý profesní život a v poslední době je také, jak jste někde řekla, vaším nejmilejším koníčkem. Loni na podzim vám vyšla knižní prvotina Mrcha jemně uzená. Co vás přivedlo k napsání této knihy? A uvažujete o další? Někdo se musí ze svých pocitů vyspat, já se z nich musím vypsat. Když přiznám, že psaní je pro mě autoterapie, není to nic originálního. Psala jsem v různých obdobích jen tak „do šuplíku“ bez jakékoli ambice na vydání knihy. Když si potom pár stránek mého textu přečetla ředitelka nakladatelství Motto Romana Přidalová, přiměla mě k obsáhlejšímu formátu. A tak jsem sepsala životní příběh Heleny, který se podle dosavadních ohlasů čtenářek zejména zralejšího věku podobá i jejich osudům, což mě těší. Úvaha o další knize je zatím vzdálená. Myslím, že těch, kdo mají potřebu psát, je v našem malém literárním rybníčku víc než dost.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo žánr? Nevím, kolik knih týdně bych musela přečíst, abych se mohla považovat za vášnivou čtenářku, nicméně čtu moc ráda. Prim hraje téma mezilidských a rodinných vztahů – takže rovněž nic originálního… Mými oblíbenými jsou především české autorky. Kromě již zmíněné Aleny Mornštajnové třeba Milena Holcová, Petra Soukupová, Barbora Šťastná a dřívější tvorba Radky Třeštíkové nebo Martiny Formanové. Líbí se mi taky humor Patrika Hartla, jehož smích jsem si vychutnala i ve svém pořadu Nezatloukat na Dvojce ČRo.   Daří se vám naplňovat vaše krédo „spojovat příjemné s užitečným“? Ne vždycky, ale plánuji v tomto duchu téměř všechno, do čeho se pouštím. Když to vyjde, mám z toho až dětinskou radost.   A co čas na odpočinek? Co vám říká slovo relax? Nebudu předstírat, že neumím odpočívat. Umím! Ve svém věku si to už můžu dovolit a dělám to ráda. Relax je pro mě třeba právě dobrá kniha, kvalitní film nebo dramatický seriál v televizi. A teď v době koronaviru dlouhé procházky přírodou. Nejraději za ruku se svým vnoučkem a s jeho nikdy nekončící smrští otázek. To je pro mě ideální spojení příjemného s užitečným.   Hana Švejnohová se narodila se v Brně 25. prosince 1955 jako Hana Zaoralová. Vystudovala brněnskou konzervatoř, prošla divadelními scénami v Jihlavě, ve Zlíně, Brně. V Praze krátce spolupracovala s Hravým divadlem Jiřího Císlera. Do povědomí veřejnosti se zapsala především jako televizní a rozhlasová moderátorka. Přispívala do různých magazínů, nyní píše fejetony a rozhovory pro internetový portál i60. Je autorkou několika „cestovních“ pořadů a v roce 2020 se uvedla svojí knižní prvotinou Mrcha jemně uzená. Je vdaná, má jednoho syna a je babičkou šestiletého vnuka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-31 17:27:53

Tereza Boučková: Psaní je radost i trýzeň

Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra.   V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou?     Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála.   Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo?  Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života.   Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní? Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“.   Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát?  Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná.   Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů?    Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny.   Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním?  Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu.   Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky? Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně.   Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak? Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny.   Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-11 11:56:58

Jan Cimický: psaní mi někdy kompenzuje pocit bezmoci, který jako lékař občas zažívám

Psát začal velice brzy. Publikoval nejdříve v časopisech. Okouzlilo ho také divadlo. Přesto se rozhodl pro medicínu a nyní je Jan Cimický nejen uznávaným psychiatrem, ale také úspěšný autor detektivních příběhů, které mu vynesly tři Ceny Jiřího Marka. V současné době pracuje na další detektivce.   Své první básně jste začal publikovat časopisecky již ve třinácti letech. A na střední škole jste hrál ochotnicky divadlo. Přesto jste se vydal na dráhu lékaře, ve vašem případě psychiatra. Proč jste si nevybral uměleckou školu? Jako kluk jsem měl spoustu zájmů, bavila mě historie, botanika a pak přišla literatura a já přečetl kde co. Knihy jsem si půjčoval i v pojízdné knihovně, která jezdila k nám na Hanspaulku a kde knihy půjčoval velice kultivovaný knihovník a také básník – Petr Skarlant. Někdy od sedmé třídy mě chytilo divadlo a ani to mě docela nepustilo. Když nastal čas skutečného rozhodování, rozhodl jsem se pro medicínu. Naivně jsem si myslel, že aby autor mohl dobře psát, musí znát člověka dopodrobna, a tím pádem je nejlepší průprava medicína. A u toho nápadu jsem setrval. A proč jsem si nakonec vybral jako specializaci psychiatrii? I to má svůj důvod zcela racionální: v psychiatrii zůstalo ještě mnoho z původní „netechnické“ medicíny, kde podstatou byl kontakt lékaře a pacienta, pozorování, zkušenost a empatie. Myslím, že to byla správná volba. Vedle medicíny mi literární zázemí zůstalo a s profesí se dobře doplňuje.   Působil jste na Psychiatrické klinice v Bohnicích a od roku 1996 vedete Centrum duševní pohody Modrá laguna. Psaní jste zůstal věrný. Napsal jste nejen řadu odborných úvah a publikací, ale také řadu detektivek. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby?  Když jsem objevil detektivní příběh jako žánr, zaujalo mě napětí a tempo, s nímž jde příběh kupředu a jak dovede spoutat a zaujmout: abych znal všechno až do konce, čítal jsem s baterkou pod peřinou a do školy chodil s opuchlýma očima – ale věděl jsem, jak to dopadne. A protože měla detektivka takovou moc, ať to byl Gardner a jeho Mason, Agatha Christie nebo Georges Simenon a komisař Maigret, vždycky mne zaujal příběh a vedle toho i lidskost detektiva (především Maigreta). Už od počátečního čtení jsem si přál napsat takový detektivní příběh, kde by třeba nějaký jiný kluk, jako jsem byl já, musel číst takový příběh až do noci… A protože, jak říkám, muž nikdy nedospěje a zůstává věčně puerilní, chlapecký, věřím, že se mi jednou takový příběh podaří napsat. Pořád to zkouším.   Vaše první detektivní novely vycházely na pokračování v časopisech. Dnes jich máte na svém kontě hezkou řádku a letos vyšla vaše další detektivka Paroháč. Hodně čerpáte ze své lékařské praxe a stvořil jste dvojici – doktora Dvořáka a kriminalisty Hladíka, která řeší řadu zapeklitých případů a budou řešit nějaký nový případ? Co vás baví na psaní detektivek? Detektivka je pohádka pro dospělé, dobro má tedy zvítězit a zlo být po zásluze potrestáno. Dříve u nás hrála detektivka roli zástupnou, za dobrodružství, která jsme nemohli prožívat přímo, dnes má již svou přirozenou roli regulativní, protože po ní sáhne čtenář, když je v klidu, třeba o dovolené a může si dopřát trochu napětí a vzrušení. Stěžejní postavy jsou v některých mých knížkách kriminalista a doktor, psychiatr. Jmenuje se Dvořák a jeho předobrazem byl skutečný doktor Dvořák, který byl ovšem onkolog a byl to synovec Jarmily Glazarové. Před časem jsem si vymyslel ještě jednoho protagonistu a je to „mladý Maigret“. Nemá s literární postavou společného nic víc než jméno. Ale protože se tak jmenuje, vezme si do hlavy, že musí být kriminalista. A okolí se smyslem pro humor, mu v tom fandí. Tak se mladý kluk jménem Maigret dostane na skutečnou PJ do Paříže. Budou ho brát vážně? Pomyslí si, že je to nějaký protekční spratek? Anebo si ho budou plést s literární postavou? Jak vidíte, možností při psaní detektivek je hodně… Mimochodem jednu jsem začal teď v létě psát, předběžně se jmenuje Opuštěné nádraží. Třikrát jste obdržel literární Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Jste čestným předsedou České sekce mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, člen Obce spisovatelů. Máte nějaké spisovatelské vzory? Nemám doslova vzory, ale mám oblíbené autory, kteří jsou mi duší blízcí. V detektivních příbězích je mi nejbližší Simenon, protože jeho příběhy jsou lidské. Ani tolik nezáleží na potrestání pachatele, může se stát, že všechno dopadne jinak. Jeho příběhy nejsou tvrdé ani agresivní, mají v sobě jistou noblesu a chápavost i k činům, které společnost chápe jako zločin. Poznal jsem i řadu kriminalistů, kteří opravdu takoví byli. V celé šíři literatury bych ovšem těžko vybíral a upřednostňoval nějaké jméno, je jich hodně. V poezii je to třeba Prévert anebo Miroslav Holub. Věnujete se také překladům z francouzštiny, které jste plně podlehl na střední škole a překládáte jak francouzské dramatiky, tak i básníky. Proč právě francouzština a koho rád překládáte? Ano, francouzština je mi blízká, přivedla mě k ní spisovatelka, která žila nějakou dobu v Paříži a uměla o ní sugestivně vyprávět. Možná i kvůli tomu jsem chtěl tehdy poznat Paříž a Francii vůbec. Naučit se francouzsky byl takový nesmělý před stupínek. Jenže to byl v té době jen nedostižný sen! Dnes si při překládání člověk mimoděk udržuje dynamiku jazyka, který se také vyvíjí. Proto rád překládám divadelní hry třeba Thomase, Giudicelliho či Barbiera, Anouilhe, mám jejich typický situační humor. U poezie je zase třeba prožívat podobně jako autor, nejde jen o otrocké a přesné převedení textu, ale je třeba pochopit nuance, to je ovšem mnohem těžší. Proto se mi lépe překládají autoři, které jsem měl možnost poznat osobně.   Ale hlavně jste lékař – psychiatr. Jak se tato vaše profese odráží ve vaší literární tvorbě? Ty dvě aktivity si vzájemně pomáhají! Opravdu! V té občanské profesi, v medicíně, jste neustále konfrontování s bolestí, strachem, úzkostí, mnohdy jste jen svědky a nemůžete účinně zasáhnout. Nemůžete vrátit někomu milovanou bytost, aby nebyl smutný! Ale jako autor člověk může všechno, může oživit mrtvé, může dělat zázraky. To mne baví a kompenzuje to někdy pocit bezmoci, který občas lékař zažívá. Takže se psaní a medicína vzájemně doplňují. A já si ordinuji psaní za odměnu.   Působíte také jako rozhlasový moderátor v ČRo, kde rozmlouváte s hosty v pátečním Nočním Mikrofóru. Na koho nejraději vzpomínáte a podle čeho si hosty vybíráte? Moderuji Mikrofórum už jedenáctý rok, a jestli dobře počítám, za tu dobu jsem si povídat více než se třemi stovkami hostů! Stále ještě jsou to lidé, které znám, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí a výhodou je, že si je mohu vybírat sám. Někteří hosté už bohužel znovu ani přijít nemohou, třeba Jarmila Šuláková, Zdeněk Mahler nebo Rajko Doleček. Moji hosté jsou ze všech možných kategorií, od vědců, přes lékaře, spisovatele, malíře, básníky, zkrátka osoby, které jsou mi blízké. Proto se mi s nimi také snadno povídá.   Jste velice plodný spisovatel, a jaký jste čtenář? Čtenář jsem býval velký, s věkem jsou oči nejen unavené, ale i slábnou, a to člověka hodně limituje. Ale některé knížky si vždycky s chutí přečtu, třeba Evu Kantůrkovou nebo Jirku Žáčka. A bylo by jich samozřejmě víc!   A co čas na odpočinek? Taky s knížkou v ruce? Knížky mám všude, doma je nemám kam dávat, mám je tedy i kolem sebe v ordinaci a na chalupě. A sáhnu občas po některé, kterou jsem četl už dávno. Třeba to jsou momentálně Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta a Bubáci pro všední den Karla Michala. To jsou knihy, které umějí duši pohladit.   MUDr. Jan Cimický, CSc., se narodil se 23. února 1948 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializoval se na psychiatrii. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. Vydal několik sbírek poesie, detektivní příběhy, odborné publikace, knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak nebo cestopis Nefritový drak. Věnuje se překladům francouzské dramatiky a poezie. Za romány Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past obdržel Ceny Jiřího Marka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-08 06:51:09

Unikátní svědectví roku 1945: První rozkazy jak žít

Do dnešních dnů se zachovaly přepisy ústeckých rozhlasových relací vysílaných místní vysílačkou pro oblast Ústí nad Labem. Umožňují nahlédnout do situace posluchačů v Ústí nad Labem poblíž česko-německé hranic v květnu až červenci 1945. Němci i Češi (tedy i majitelé a vedoucí pracovníci firem) museli sledovat rozhlasové relace, protože se z rozhlasu dozvídali i to, že se mají dostavit na nějaký úřad vedoucí pracovníci některých ústeckých firem nebo i vyjmenované skupiny občanů. Z rozhlasu zněly doslova rozkazy, co musí místní obyvatel udělat. V němčině byli místní obyvatelé vyzýváni: „Upozorňujeme nové posluchače, že každou celou hodinu vysíláme zprávy a nařízení ČNV. Z technických důvodů není možné vysílat nepřetržitě. Vždy pět minut před celou se ozve znělka. Jestliže se z nějakých důvodů vysílání zpozdí, po znělce vyčkejte u přijímače.“ V přepisech relací byl zmiňován Český národní výbor (ČNV) a okresní národní výbor (ONV) – v obou případech se jednalo o místní a okresní provizorní československý orgán státní moci v Ústí nad Labem. Předpisy provizorní správy, jak provizorně žít První dochovaný rozhlasový přepis je z 10. května. Tehdy se v německém jazyce v 11. 45 hod. ozvalo, že československý národní výbor a pracovní úřad nařizují: „Je absolutně nutné, aby všechna sklenářství zahájila zasklívání oken. Také všichni truhláři, tesaři, pokrývači a stavební dělníci musí okamžitě nastoupit do práce. Je zvlášť důležité, aby neprodleně začaly práce na odstraňování škod po leteckém bombardování v životně důležitých podnicích a na komunikacích.“ Český národní výbor (ČNV) a pracovní úřad upozornili, že pokud se někdo nedostaví bez řádné omluvy, bude to vedeno jako sabotáž se všemi důsledky. V dalších relacích zaznělo: * ČNV a pracovní úřad vyzývaly majitele povozů, aby se hlásili u Regionálního prezidia v budově spořitelny. * Životně důležité obchody, pekařství, řeznictví, hospody, jídelny musí být dále v provozu. * Je zakázané zvyšovat ceny, staré ceny musí být dodrženy. * Je zakázáno prodávat bez potravinových lístků, předzásobovat se a zatajovat zboží. V prvních relacích se objevilo také upozornění týkající se sovětských jednotek: Němci z rádia slyšeli, že občané se vyzývají, pokud nemusí do práce nebo do služby, aby raději nechodili na ulici. V relaci z 11. května byla vyhlášena trojbodová „Výzva k práci“: Za prvé: Všichni příslušníci Wehrmachtu navrátivší se do Ústí nad Labem a v okolí se přednostně přihlásí v sedm hodin ke zvláštnímu pracovnímu přidělení úklidu ulic. Nerespektování výzvy bude považováno za sabotáž. Netýká se to odborných profesí jako zedníci, tesaři, zámečníci a podobní, kteří se budou hlásit na pracovním úřadu v osm hodin. Za druhé: Učitelé se budou také hlásit od sedmi hodin k manuální práci. Za třetí: Upozorňuje se, aby pracující, především muži, se dostavili do zaměstnání. Momentálně nepotřebné pracovníky dají podniky dočasně k dispozici pracovnímu úřadu. Kromě toho se v německé relaci objevila výzva, zda někdo nemá pro potřeby ústeckého vysílače akumulátorovou baterii. V relaci 11. května v 11 hodin se ozvalo z místního rozhlasu: „Ústecký svět se dozvídá, že bývalý státní ministr SS Obergruppenführer Karl Hermann Frank jako dělník pracuje při dláždění Staroměstského náměstí v Praze.“ Následovala relace ČNV, ve které se opět zdůrazňuje potřeba automechaniků, kteří se mají dostavit do práce, totéž mají učinit i učni a pomocní stavební dělníci. Obyvatelé města byli vyzváni k úklidu střepů z rozbitých oken před svým domem a k úklidu menší suti a odvézt toto dovnitř na dvory domů odkud budou později odstraněny. S okamžitou platností byl zakázán prodej textilu a obuvi. Neuposlechnutí mělo být přísně trestáno, zaznělo též z rozhlasu. Také obchody museli nahlásit zásoby zboží určeného pro východní pracovníky podle starého značení. Rozhlas též upozornil, že opět zahájila provoz železnice a provizorní jízdní řády jsou k dispozici na nádražích. Relace 11. května ve 12 hodin a znovu ve 14 hodin mimo jiné upozorňovala, že také všichni kočí a šoféři se měli hlásit u svých zaměstnavatelů. Následoval projev „vedoucího komise městské správy“ k obyvatelstvu: „Občané Ústí! ČNV včera ve svém vyjádření oznámil nový řád městské správy v Ústí. Nezávisle na změnách nemění se rozsah správy, záležitosti obyvatelstva bude nadále vyřizovat městský úřad. Nařídil jsem všem úředníkům, zaměstnancům a pracovníkům městských úřadů, aby pracovali v zájmu obyvatelstva. Změny budou vždy včas oznámeny. Žádám obyvatele, aby mne v tomto těžkém úkolu podpořili. Přednostní je úklid města, maximálně je nutné pracovat na vyčištění silnic a náměstí. Učiním opatření, aby všichni úředníci byli na svých místech. Požaduji od úředníků, kteří mají na starosti zásobování potravinami a potřebným spotřebním zbožím, plnou odpovědnost. Pokud někdo má řemeslnickou dílnu, musí si být vědom toho, že v této složité době musí plnit zájmy obyvatelstva. V zásobování potravinami zůstává v platnosti současný systém. Zajistím řádnou distribuci přídělových lístků. Není třeba mít obavy z toho, že by se zhroutilo řízení zásobování obyvatelstva. Rád bych ještě uvedl: přichází na úřad mnoho lidí v různých občanských záležitostech, ale před těmi musí mít (v této chvíli) přednost obecní zájmy.“ Signály budoucnosti Rozhlasové relace jsou mimořádně cenné svou stručností. Většinou jenom oznamují, téměř nekomentují. Byly signálem toho, co bude dál. Takto relace 11. května v 16.15 hodin oznamovala: „ČNV potřebuje nutně na krátký čas asi 150 mužů, přednostně komunistů a sociálních demokratů. Hlásit se budou v Policejním revíru 1. Už zítra mohou opustit svá zaměstnání.“ Přeloženo do budoucího času: Přihlaste se, budete moci šikanovat ty, kteří vás za války šikanovali. Budete v uniformě dobrovolníků – pomocných policistů. A z některých z vás bude základ kádrovácích komisí, které budou prověřovat místní Němce v rámci antinacistických komisí. Zřejmé také byly problémy s identifikaci vyvolených osob, pokud šlo o nošení tříbarevných českých trikolor: Nosit tyto pásky na paži mohli jen ti, kteří jsou opatřeni razítkem ČNV. Bez něj byly neplatné a každý se zodpovídal za jejich neoprávněné nošení. Pokud úřady a podniky vybavily své zaměstnance rudými páskami na paži, musely být opatřeny razítkem firmy s českým textem. V podstatě každý den rozhlas vyzýval různé pracovníky, aby nastoupili do práce a zajistili všední provoz služeb i výrobních firem. Proto 12. května ráno pracovní úřad sdělil, že se kvůli odchodu cizích pracovníků projevil nedostatek pekařů a řemeslníků. Úřad proto vyzval všechny, kteří již nepracují, aby se hlásili na úřadu. Na teplickém (západním) nádraží se museli hlásit všichni výhybkáři a posunovači. Také ČNV žádala všechny řezníky, aby otevřeli obchody. Zajímavý byl vzkaz, že řezníci obdrží zbraně, přičemž řezníci na předměstích je obdrží od místních výborů. Zmínku o zbraních lze chápat jako prevenci proti nájezdům zlodějů na řeznictví. Kdy začal „provozní“ mír? Na základě rozhlasových relací víme, že 13. května 1945 začíná opět normální provoz ve firmě Schicht (pozdější Setuza či STZ). Všichni zaměstnanci museli nastoupit ráno do služby. Je to nepatrná místní zpráva, ale ve skutečnosti to je signál, že velký podnik (doslova evropského formátu) začal obnovovat svou činnost již tři čtyři dny po osvobození. Dny 8. a 9. května byly dny osvobozeneckých akcí, průjezdů kolon, ojedinělých střeleb a mrtvých, a již 10. května mohli lidé pocítit něco jako mír. Velký potravinářsko-chemický podnik nahnal lidi do práce k 13. květnu, aby začal oživovat velký tovární moloch a připravovat se k výrobě. Znamená to, že již po několika dnech bylo město schopné obnovovat svou běžnou činnost.  Pokud nebyly městské a průmyslové aglomerace silně bombardovány, náběh „téměř“ normálního fungování následoval v řádu několika dnů. K tomu lze dodat, že Ústí nad Labem mělo silně poničené centrum města kvůli americkému bombardování významného ústeckého železničního uzlu v dubnu 1945, ale větší část ústeckých firem nebyla fatálně poškozena. Ihned také začaly inventury majetku. Z rozhlasu se zodpovědní pracovníci dozvěděli, že „Sklady a stanice benzinové neprodleně na ČNV nahlásí zásoby a to doslova pod hrozbou smrti za neuposlechnutí příkazu. Majitelé a správci budov nahlásí do 15. května všechny volné nebo opuštěné byty bytovému úřadu. Nahlásí také opuštěné byty, ve kterých zůstalo zařízení. Nevztahuje se na byty poškozené bombami a tím neobyvatelné. Rovněž majitelé domů nahlásí v domech prázdné bombardováním nepoškozené obchody.“ Z hlediska firem začal „provozní“ mír mezi 13. až 15. květnem 1945. Rozkazy všedního dne Rozhlasová relace z 13. května ve 13 hodin ukázala, že zprávy vysílané hodinu po poledni jsou zcela typickým příkladem rozhlasu jako aktuální/ živé spojnice nového vedení města (ČNV) s lidmi v obvodu velkého Ústí: „Volány jsou všechny hasičské sbory, hoří Schichtova vila. Ke garážím ústeckých hasičů ať se dostaví ten, kdo má klíče od garáží. Všechny kapely ať se zúčastní oslav první mírové neděle. Naučí se sovětskou hymnu. Týká se to i divadelního souboru. Dnes v 15. hodin bude na předlickém hřbitově rozloučení s posledními oběťmi band SS...“ Různorodost informací jasně dokazuje tehdejší situaci: Nebylo nic rychlejšího než místní rozhlas, kde ihned byli informováni hasiči, kapelníci zaslechli rozkaz, že i když hráli dlouhá léta na počest Hitlera, teď museli umět hrát sovětskou hymnu. Můj otec, liberecký muzikant František Roček, původem z Čankovic, mi říkal, že hudebníci, pekaři nebo železničáři jsou prostě služebníci. Museli sloužit každému, kdo byl momentálně u moci, třeba Hitler. „Prakticky kdokoliv dostal příkaz, musel poslouchat, nebyla alternativa, a bylo to vydáváno za pořádek,“ vzpomínám si na tátova slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 15:51:11

Český rozhlas Dvojka odvysílá dvanáctihodinový živý maraton rozhovorů s osobnostmi české kulturní scény

Stanice Český rozhlas Dvojka v souvislosti s kritickou situací ve většině kulturních oborů připravila speciální vysílání v podobě dvanáctihodinového živého maratonu rozhovorů s osobnostmi české divadelní a literární scény s názvem „Ať žije divadlo! Ať žijí knížky!“. Rozhlasový festival se uskuteční ve čtvrtek 9. dubna od 6.30 do 18:30. Posluchači se dozví praktické informace o tom, jak se mohou do podpory kulturní scény v současné době aktivně zapojit i oni sami, ať již nákupem knihy on-line, podpořením živých streamů představení divadel nebo jakýmkoliv dalším způsobem, který kulturní scéně aktuálně pomůže. „Rádi bychom naší kulturní scéně vyjádřili plnou podporu, a to nejen z pozice média veřejné služby, které má již ve svém poslání za úkol nejen informovat, ale i vzdělávat a bavit a také podporovat rozvoj a vysokou kvalitu kulturní produkce v České republice. Chtěli bychom dát prostor k debatě nad tím, co je potřeba udělat okamžitě a jak se mohou zapojit i naši posluchači. Současně s tím otevřít témata, která budou muset v následujících týdnech a měsících řešit zástupci všech kulturních oblastí,“ říká generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Český rozhlas Dvojka v rámci festivalu odvysílá pásmo rozhovorů se spisovateli, vydavateli, řediteli divadel, zástupci festivalů, herci a dalšími osobnostmi české kulturní scény. Pozvání do vysílání například přijali: Lubomír Zaorálek, ministr kultury Radka Třeštíková, spisovatelka Miloš Urban, spisovatel a nakladatelský redaktor Tomáš Töpfer, herec a ředitel Divadla na Vinohradech Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka Dana Batulková, herečka Ondřej Sokol, herec Aleš Lederer, zakladatel nakladatelství Prostor Štěpán Kubišta, kulturní manažer a šéf Asociace nezávislých divadel Marcela Turečková, Svaz českých knihkupců a nakladatelů Anna Davidová, Divadlo Husa na provázku Brno, umělecká šéfka Štěpán Kozub, Divadlo Mír Ostrava, umělecký šéf a herec Denisa Kirchnerová, Divadlo Spejbla a Hurvínka, ředitelka divadla Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha Kromě vysílání bude veškerý obsah dostupný i na webových stránkách Českého rozhlasu Dvojka a sociálních sítích Českého rozhlasu. Partnerem projektu je Svět knihy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 14:20:54

Zemřel Mirek Kovářík, neúnavný propagátor poezie Václava Hraběte i mnohých dalších básníků

Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…?  Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:   Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop? V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace.  V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová. A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika.    Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“. (…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad.    Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá? Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů!  Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti! A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk!    Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne? Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….   Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat? Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 13:21:26

Literární vyhlídky (20. až 26. ledna)

Nadcházející týden přinese množství autorských čtení a knižních křtů v Praze i na dalších místech ČR. Hned několik nových titulů připomene autory, kteří nás před drahnou i zcela nedávnou dobou opustili – od římského klasika Ausonia přes Josefa Schiffnera z přelomu 19. a 20. století po předloni zesnulého Vojtěcha Varyše. Na závěr jako obvykle nabízíme několik knižních tipů.    POZVÁNKY 20. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Havlovo Prase, Kafkův šimpanz ... a jiná zvířena v dílech významných literátů. Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo v jejich myšlení zaujímali psi, mravenci nebo straky a co z těchto významů přetrvává dodnes? A může nám beletrie pomoci hledat k našim „ochlupeným bližním“ lepší vztah, než jaký převažoval v novověku? Kniha Imaginární zoologie (Pulchra 2019) přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů, od nejstarších mytických dob až po dnešek. Obecně souzní s Havlovým důrazem na to, že člověk není vládcem přírody, jen její součástí. Mimo jiné publikace ukazuje, jak se zlepšující se ekologickou uvědomělostí postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, které se dostává stále širší škále žijících organismů i ze strany literátů. Nad knihou budou s jejím autorem Janem Lukavcem debatovat antropolog Lukáš Senft a literární vědec Pavel Kořínek.   21. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Botanik a rostlinný sociolog Jiří Sádlo se zabývá krajinou už několik desetiletí. A tak je více než pochopitelné, že s ní srostl natolik, že není možné je od sebe tak snadno odlišit – že už je jen těžko rozpoznatelné, kde končí Jiří Sádlo a kde začíná krajina. Nejinak je tomu i u jeho zbrusu nové knihy Krajina! (Kodudek 2019). Průchod okolím v příkladech, která na ploše osmi textů a sedmi míst (Jižní Čechy, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko) vybízí čtenáře na cesty, na které ale je nutné se náležitě připravit. Praha / 19.00, Kavárna Liberál (zrcadlový sál) Křest básnické knižní prvotiny Jakuba Kujana Vigilie (Dauphin 2019). Autor se narodil roku 1983 v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii publikoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host.  Praha / 19.00, Kavárna Liberál První Večer RR v novém roce nabídne audiovizuální performanci představující novou knihu Marka Vajchra Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (Revolver Revue 2019). Autor ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera. Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.   22. 1. Hradec Králové / 17.00, Knihovna města Hradce Králové Autorské čtení českého básníka a literárního kritika Ondřeje Hložka. Tento mladý autor má na kontě již pět básnických sbírek, z nichž je nejnovější Řez kamenem (Trigon 2019). Jeho texty se dostaly do sborníků Nejlepší české básně 2017 a 2018 a řada jeho děl je přeložena a publikována v několika jazycích. Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Uvedení knihy Ausonius: Poslední legrace (Herrmann & synové 2019), prvního českého výboru z posledního římského klasika. Svědectví o paradoxně veselých koncích Říma uvede autor překladů a komentáře Martin C. Putna, vybrané verše spolu s ním přečte Nina Rutová. Pozvání přijal i básník Karel Šiktanc, jehož staré překlady, publikované kdysi pod pseudonymem, byly do knihy pojaty. Praha / 18.00, Dům čtení Autorské čtení z připravované knižní prvotiny Mariky Mariewicz Polynésie, která vyjde v polovině roku 2020 v nakladatelství Dauphin. Autorka studovala kulturní publicistiku. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. Její texty byly publikovány napříkla v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov. Praha / 18.00, Ústřední knihovna (Klubovna) Další pořad z cyklu Literární salónek Nób(e)l. Na každém setkání je řeč o jedné knize nositele Nobelovy ceny za literaturu a o jedné knize laureáta jiné literární ceny. Je jen na vás, jestli si přečtete obě knihy, nebo jen jednu. Leden nese téma Hledání sama sebe. Jako hlavní autor – nobelista se bude probírat Patrick Modiano a jeho kniha Ulice temných krámků. Pro další inspiraci na téma paměti, zapomnění a ztracené identity doporučujeme například Kroužení (C.F. Tiller) nebo Dřív než půjdu spát (S. J. Watson). Ústí nad Labem / 20.00, Café Max Ve středu se do Café Max po třech letech vrátí Petr Stančík, tedy básník, prozaik, esejista, dramatik a textař, který je pověstný bezbřehou imaginací, vytříbeným stylem, neobyčejným vypravěčským talentem, pichlavým sarkasmem a hodně černým smyslem pro humor. Jeho román Mlýn na mumie z roku 2015 byl právem oceněn Magnesií Literou. Autorské čtení Petra Stančíka bude moderovat Radek Fridrich.   23. 1. Pardubice / 16.00, Krajská knihovna v Pardubicích Pořad z cyklu Setkání s osobností nabídne tentokrát seznámení se spisovatelkou Hanou Bergmanovou Klímovou (dcerou Ivana Klímy) a válečným veteránem Tomášem Lomem nad knihou Dobrodružství pana Wellingtona (Katzberg 2018, 2. vydání 2019). Plzeň / 17.00, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Autogramiáda a autorské čtení Jiřího Boudníka z jeho nové knihy A zalévej kytky /příběh uprchlíka/ (Tebenas 2019). Příběh dospívajícího chlapce z Plzně, který spolu s matkou a mladší sestrou zvolil v roce 1987 tajnou cestu za vysněnou svobodou. Jak těžké je zahodit všechny vztahy, kamarády, zázemí a vydat se na cestu bez možnosti návratu? Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Představení knihy Oksany Pélenské Ukrajina mimo Ukrajinu (Slovanská knihovna 2019) - encyklopedického slovníku uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu (1919–1939). Knihu kromě její autorky představí historik Bohdan Zilynskyj a historička umění Anna Janištinová. Hořovice / 17.30, MKC Hořovice (Knihovna Ivana Slavíka) Vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození básníka, překladatele a editora Ivana Slavíka (1920–2002). Vystoupí Štěpán Slavík, Petr Borkovec, Jiří Zizler, Ondřej Vaculík. Praha / 19.00, Klub Paliárka Cvičebnice tvůrčího psaní Terezy Verecké Piš, nebo střelím! (Argo 2019) patří k ojedinělým projektům svého druhu na českém trhu. V zásadě nikdo netuší, co to vlastně je. Tudíž se nakladatelství Argo rozhodlo psací knihu představit na křtu, který bude spojen s plněním některých cvičení z knihy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Uvedení českého překladu knihy Analfabet (Větrné mlýny 2019) spisovatele a intelektuálního gurua současného Slovenska Michala Havrana. Večerem, za osobní účasti autora i překladatele knihy Miroslava Zelinského, bude provázet Petr Vizina. Praha / 19.00, Goethe-Institut Prag Překladatelka Jitka Nešporová a moderátorka Tereza Semotamová budou bilancovat nad uplynulým rokem německé překladové literatury. Co vyšlo? Co naopak nevyšlo? Diskuse pro všechny, co nestíhají sledovat knižní novinky, ale chtějí být v obraze.  Praha / 19.30, Potrvá Vojtěch Varyš (1985–2018), enfant terrible české publicistiky, po sobě nezanechal pouze dlouhou řadu provokativních kritik a komentářů, ale také rukopis románu; nyní se kniha Na vrcholu zoufalství péčí nakladatelství Petr Štengl dostává do rukou čtenářů. Přijďte ji uvítat do Potrvá, poslechnout si ukázky v podání Martina Macháčka a zavzpomínat na doby, kdy v místním koktejlovém lístku figuroval „velký Varyš“. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V tradičním literárním pořadu Jakuba Chrobáka se můžete v lednu potkat s ruským prozaikem Venediktem Jerofejevem (in memoriam), autorem knihy Moskva – Petušky, která se stala kultovní pro ruský underground i základní pro ruskou postmodernu, ze které přečtou ukázky Přemysl Bureš a Šimon Krupa, a se slovenským spisovatelem Milo Janáčem, který se téměř z ničeho dostal s knihou Milo nemilo do finále nejprestižnější slovenské ceny Anasoft litera a získal Cenu čtenářů.   24. 1. Klatovy / 18.00, Městská knihovna Klatovy Básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil navštíví Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Třinec / 19.00, Knihovna Třinec (Café Čítárna) V pátek odstartuje 11. ročník Literárních večerů v Třinci a rovnou tím nejlepším, co se v české poezii objevilo v roce 2019. V Café Čítárna přivítají Dana Jedličku, který byl jedním z editorů ročenky Nejlepší české básně 2019 (Host 2019). Bude hledat odpovědi na otázky: V jaké kondici je česká literatura a především česká poezie? Proč jsou vybrané básně ty nejlepší za rok 2019? Co je spojuje a čím se odlišují Má šanci česká poezie objevit svou Rupi Kaur? Speciálním hostem bude ostravský básník, umělec a performer Marek Pražák.   NOVÉ KNIHY Lev Razgon: Zajatcem ve své vlasti (přeložil Michal Siažik, Pavel Mervart 2019) Memoárové vzpomínky ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčením, pobytu ve věznicích, transportu a života v táborech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního prožitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatýkáním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem organizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasikům žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.   Jiří Franta: Singl (Labyrint 2020) Existenciální komiksové album nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic.   Vojtěch Nevšímal: Tollenstein (přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Josef Váchal píše v Krvavém románu, že ještě lepší jsou Nevšímalovy Tajnosti hradu Tollenšteina. A skutečně jsou dobrodružství, jež prožívají statečný rytíř Achmed della Černý Kostelec, vůdce loupežníků Barbono Sombarro, zamilovaný voják Orso Tuberculoso a krásná Camelie téměř nepřekonatelná. Tento velezajímavý román, který takřka předjímá moderní multižánrovou prózu, byl zveřejněn v časopise Paleček roku 1876. Nyní vychází poprvé knižně, a to hned dvojjazyčně i s německým překladem.   „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (Vydavatelství FF UK 2020) Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397). Na rozdíl od známějších eddických písní či ság o Islanďanech, jejichž protagonisté pocházeli z úzce vymezených prehistorických či historických epoch, představují titulní postavy příběhů o skaldech podstatně barvitější historické spektrum. Najdeme mezi nimi nejstarší pololegendární tvůrce z počátku doby vikinské, skaldy velkých vikinských králů Knúta Mocného a Haralda Krutého, ale i pozdní básníky dožívající na královských a aristokratických dvorech Skandinávie vrcholného středověku. Kromě mnoha historických údajů a drobných postřehů o životě v době vikinské tak mohou příběhy ve svém celku demonstrovat i věc mnohem důležitější: jak zásadní roli hrála poezie v životě archaické skandinávské společnosti a jak se tato role v běhu věků měnila. Ač byly některé z příběhů o skaldech do češtiny přeloženy již dříve, teprve tato kniha dává českému čtenáři možnost seznámit se s tímto žánrem v úplnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 11:13:43

Literární vyhlídky (6. až 12. ledna)

První literární akce nového roku na sebe nenechaly dlouho čekat, zatím se však povýtce jedná o nabídku české metropole. Vedle představování nových knih se bude i bilancovat (loňská severská literatura z Arga, rok 2019 v tuzemské literatuře vůbec) a vzpomínat (na Josefa Škvoreckého nebo Evu Stehlíkovou). Nakonec jako obvykle připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 6. 1. Praha / V 17 hodin budou ve Werichově vile představeny dvě nové básnické sbírky Aleny Vávrové. Knihy Tři čtvrtě na smrt / Viertel vor Tod a Vnitřní úsměv uvede předseda Českého centra PEN klubu Jiří Dědeček, role moderátora se zhostí Petr Jančařík. Přítomen bude mj. ilustrátor první jmenované sbírky Jiří Slíva, majitel nakladatelství Paper Jam Milan Hodek a Miroslav Marek, prezident agentury Dobrý den. V rámci programu přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky i Milena Fucimanová, k vidění bude též dadaistický balet v podání Patrika Linharta. Praha / Od 19 hodin v Knihovně Václava Havla představí básník, spisovatel, rozhlasový dramatik, publicista BBC a Rádia Svoboda Igor Pomerancev obrazovou knihu pěti autorů s názvem Amputace, věnovanou tragédii války na východní Ukrajině. Amputace je víceúčelová metafora pro odříznuté části těla, pro území státu i lidské vědomí. Hrdiny básnické sbírky Igora Pomeranceva Amputace je dvanáct vojáků-dobrovolníků, kteří šli bránit svou vlast a vrátili se z války bez končetin. Součástí večera bude i promítání záběrů z filmového dokumentu Igora Pomeranceva a Lýdie Starodubcevové Amputace (2017). Svou tvorbu představí také další autoři antologie, Boris Chersonskij a Ljudmila Chersonskaja. Básnická sbírka spisovatele Borise Chersonského Mše za časů války (2014) byla bezprostřední básnickou reakcí na šok z „amputace“ Krymu a nevyhlášené války v Donbasu. Tématu rusko-ukrajinské války se věnuje i ukrajinská básnířka Ljudmila Chersonskaja. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s její tvorbou z výběru básní sbírky Přeskočit příkop (2018). Svými dojmy z cesty na východní Ukrajinu v roce 2014 přispěje i překladatelka a psychiatrička Džamila Stehlíková. Uvádí ředitel KVH Michael Žantovský. Praha / V 19.30 zavítá do prostoru39 Josef Šebek, odborný asistent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK, aby zde představil svou novou knihu Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. O knize bude s autorem diskutovat student komparatistiky Martin Šplíchal.     7. 1. Praha / Od 18.30 proběhne v Knihovně Václava Havla čtení z korespondence manželů Škvoreckých, které spolu s KVH pořádá Společnost Josefa Škvoreckého a české centrum Mezinárodního PEN klubu. V rámci večera bude vytvořen prostor i pro hudbu, která nerozlučně k oběma Škvoreckým patří. Součástí akce je rovněž výstava Prima sezóny Josefa Škvoreckého, jejímž autorem je Václav Krištof a kterou zapůjčila Městská část Praha 4. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Josefa Straky, vystudovaného psychologa, organizátora a moderátora literárních akcí a autora dvou básnických sbírek z devadesátých let (a… jiné časy, Proč) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008). V roce mu vyšla kniha Malé exily a roku 2018 pak Cizí země – kniha fragmentárních básnivých próz. Uvádí Robert Wudy.   8. 1. Praha / Od 18 hodin se v Domě čtení uskuteční beseda na téma „Česká beletrie v roce 2019“. Dramaturg programu Domu čtení a spisovatel Josef Straka pohovoří o tom, čím žila česká literatura v minulém roce, připomene proběhlé literární události, festivaly a knižní veletrhy a upozorní též na to, co se chystá v roce 2020.   9. 1. Praha / V 19 hodin proběhne v kavárně Liberál literární večer nazvaný Argo na severu, který za účasti překladatelů a překladatelek Marty Bartoškové, Jany Holé, Zdeňka Lyčky a Anežky Melounové Křístkové představí čtyři severské tituly vydané v nedávné době nakladatelstvím Argo: norský fragmentární román Gunsteina Bakkeho V očekávání, emotivní příběh ze Švédska To jsme byli my Golnaz Hashemzadeh Bonde, odvážnou grónskou zpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen a drsný román z prostředí laponského podsvětí Mikka-Pekky Heikkinena Sobí mafie. Moderuje Hana Zahradníková, redaktorka nakladatelství Argo, ukázky přečte Michal Švec ze Skandinávského domu. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol čtení Bronislavy Volkové z její nové dvojjazyčné sbírky Vítr na kolenou / Вiтер на колiнах, která přináší česko-ukrajinské vydání reprezentativnho výboru z autorčiny lyrické tvorby, v níž se existenciální bezpodmínečnost propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností. Bronislava Volková prožila většinu svého aktivního života v americkém exilu jako profesorka bohemistiky a slavistiky na Indiana University, je autorkou více než třiceti knih, členkou českého a amerického PEN klubu, kolážistkou, sémiotičkou a překladatelkou. Pořadem bude provázet překladatel a vydavatel knihy Mykola Martynjuk. Praha / V 19.30 se bude v kavárně Potrvá vzpomínat na loni zesnulou Evu Stehlíkovou, největší českou znalkyni antického dramatu a divadla, světově známou teatroložku a klasickou filoložku, inspirativní pedagožku a kritičku s pronikavě bystrým úsudkem a velkým smyslem pro humor. Připomenuty budou její postřehy o současném i dávném divadle, břitké glosy i vynikající překlady, se zvláštním zřetelem na její dílo poslední: Dramatické spisy Senekovy, jež postupně vydává nakladatelství Větrné mlýny. Provázejí Michal Zahálka, teatrolog a (zejména divadelní) překladatel z francouzštiny a angličtiny, a Pavel Drábek, anglista, teatrolog, profesor na University of Hull, editor Senekova dramatického díla. Účinkují Hana Kofránková, Josef Somr, Pavel Drábek, Markéta Potužáková ad., hudba Přemysl Rut.   11. 1. Praha / Od 20 hodin proběhne v Balbínce křest nových vydání knih Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Básně z Jirousovy sbírky Magorova mystická růže zarecituje Sbor břežanských kastrátů, Jáchym Topol pak přečte ukázku z knížky Filipa Topola Mně 13 a zároveň se stane jedním z kmotrů. Druhým bude Sváťa Karásek. Účast přislíbili také Františka Jirousová a ilustrátor Jirousovy knížky Libor Krejcar. Večer zakončí svými písněmi opět Sbor břežanských kastrátů.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (přeložili Marvin Lee Beck a Martin Švehlík, Malvern 2019) Román z roku 1992 je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázských židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.   Alexandr Grin: Nachové plachty (přeložila Zdeňka Psůtková, Dauphin 2019) Nachové plachty jsou příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem, nyní vychází v novém hávu tak, aby činila radost a libost duchu, oku i duši, a sice v grafické úpravě a s ilustracemi Františka Štorma.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhé vydání Šindelkova románu přináší novou, kompletně přepracovanou verzi stejnojmenné prózy z roku 2008. Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Zrodila se móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi.   Petra Dvořáková: Dědina (čtou P. Tomicová, D. Kaplanová, J. Vyorálek, J. Dulava, J. Tesařová, R. Hájek a I. Uhlířová, OneHotBook 2019) Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti.   Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (čte Otakar Brousek ml., Audiotéka 2019) Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat – ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.