Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2024-11-27 17:00:01

Operace Rudý úsvit – hanebný konec Husajna. Američané ozbrojeného diktátora vytáhli potupně z díry

Američané měli před samotnou invazí na irácký režim vedený diktátorem Saddámem Husajnem poměrně dlouho spadeno. Nevypočitatelný diktátor a štědrý sponzor terorismu měl přechovávat na iráckém území zbraně hromadného ničení a měl být napojen na teroristickou síť Al-Kajdu. Jak později potvrdila CIA v roce 2005, v Iráku nebyly nalezeny žádné zbraně hromadného ničení, což ostatně přiznávají také paměti bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda nazvané Known and Unknown.  O deset let později v roce 2015 pak byly odtajněny další dokumenty CIA, které hovoří o tom, že během války vykoupily USA pomocí iráckého prostředníka větší množství starých zbraní hromadného ničení v rámci tzv. operace Avarice.  Husajn jako hrozba pro mezinárodní mír Každopádně bývalý americký prezident George W. Bush označil Husajna za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Na druhé straně je třeba samotný zásah považovat za značně kontroverzní, protože invazi neschválila Rada bezpečnosti OSN. Tak či onak, cíl byl jasný – svrhnout režim Saddáma Husajna, který USA považovaly za sobě nebezpečný. V březnu 2003 začal americký vpád s podporou spojenců. Koaliční síly se zmocnily Bagdádu na začátku dubna 2003 a později i celé země poměrně rychle. V průběhu operace Irácká svoboda přišli o život v přestřelce s Američany i dva Husajnovi synové Udaj a Kusaj.  Irák vystavil ukradenou kořist. Chlubí se uměleckými díly, která se jim navrátila Číst více Američanům se však prozatím nedařilo zajistit svrženého diktátora Husajna, skrýval se na neznámém místě, protože z Bagdádu včas utekl, jak uvádí web army.mil. Američané šli po stopě postupně, v červnu 2003 zajali diktátorova tajemníka. Nicméně od něho se nedozvěděli relevantní informace. Zformování speciální jednotky Američané proto vybrali elitní jednotku Task Force 121, která sestávala z příslušníků Delta Force a dalších útvarů, aby v rámci operace Rudý úsvit nenáviděného muže dopadla. Chris VanSant, člen Delta Force a účastník „honu“ na Husajna, byl již unavený, protože se nedařilo cíl najít. „Měsíce ubíhaly, byli jsme už trochu unavení z hledání Husajna, stále se to totiž nedařilo,“ přibližuje jeho svědectví televize Fox News. Íránský velitel: Jaderného fyzika Fachrízádeha zabila zbraň s umělou inteligencí Číst více Husajn se po invazi skrýval v malém městě Ad-Dawr poblíž Tikrítu, kde se narodil. Jednotka dostala informaci, že právě tam by se mohl svržený diktátor ukrývat. A informace se posléze potvrdila. Dříve neomezený vládce Iráku pobýval na jedné z odlehlých farem.  Kde se skrývá svržený diktátor? Dne 13. prosince 2003 dorazila americká jednotka na místo a začala Husajna intenzivně hledat. Měla vytipovaná dvě místa, kde by se mohl skrývat, nicméně později zjistila, že se nenachází ani na jednom z nich. Náhodou však objevila díru ukrytou v zemi. A tam byl Husajn. Překvapeného muže se zanedbaným zevnějškem vytáhli ven Američané.  Husajn měl u sebe zbraň, a tak jej vojáci udeřili a zpacifikovali, aby pro ně nepředstavoval bezprostřední nebezpečí. Hon byl u konce a diktátora čekal později soud. Husajn ho však neuznal a soustavně ho narušoval a označoval se stále za legitimního prezidenta Iráku. Soud a poprava V roce 2006 irácký soud vynesl verdikt, který zněl jasně – trest smrti provazem. Husajna tribunál shledal vinným ze zločinů proti lidskosti. V té době byly slyšet hlasy, že se jednalo o politický proces a že bývalý prezident Iráku neměl možnost se účinně obhajovat. Na každý pád se země propadla do dlouhodobého chaosu a rozpoutala se občanská válka mezi šíity a sunnity. Pro Američany byl vpád do Iráku z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Předchůdce stíhačky F-16: Letoun F-4 Phantom řádil ve Vietnamu i ve válce v Zálivu.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:56

STUDIE: Léčba potravinových alergií a anafylaxe související s potravinami

AbstraktVýznam Odhaduje se, že v USA trpí alergií na bílkoviny v potravinách způsobenou IgE 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Potravinové alergie vyvolané IgE mohou způsobit anafylaxi a smrt. Opožděná, IgE zprostředkovaná alergická reakce na potravinový sacharid galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal) v mase savců postihuje v USA odhadem 96 000 až 450 000 jedinců a v současnosti je hlavní příčinou anafylaxe související s potravinami u dospělých.Pozorování V USA se více než 90 % potravinových alergií vyvolaných IgE podílí 9 potravin - korýši, mléčné výrobky, arašídy, stromové ořechy, ryby, vejce, pšenice, sója a sezam. Arašídy jsou v USA nejčastější příčinou smrtelných a téměř smrtelných anafylaxí souvisejících s potravinami, následují stromové ořechy a korýši. Míra úmrtnosti na anafylaxi způsobenou potravinami se v USA odhaduje na 0,04 na milion obyvatel ročně. Stále častější příčinou potravinové anafylaxe zprostředkované IgE je alfa-gal syndrom, který je spojován s kousnutím klíštětem. Séroprevalence senzibilizace na alfa-gal se v jihovýchodní části USA pohybuje od 20 % do 31 %. Samostříkací adrenalin je lékem první volby při anafylaxi související s potravinami. Základem léčby IgE potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Objevují se nové imunoterapeutické přípravky k desenzibilizaci na jednu nebo více potravin, přičemž v současné době je v USA schválen jeden přípravek pro perorální imunoterapii k léčbě alergie na arašídy.Závěry a význam potravinové alergie podmíněné IgE, včetně opožděné alergické reakce na červené maso způsobené IgE u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. ÚvodV USA trpí potravinovými alergiemi na bázi IgE odhadem 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Alergické reakce související s konzumací potravin pomocí IgE mohou způsobit kopřivku, zarudnutí očí, ucpání nosu, otok orofaryngu, dušnost, a dokonce anafylaxi během několika sekund po vystavení alergenu. Úmrtí v důsledku anafylaxe související s potravinami jsou vzácná (0,04 úmrtí na milion osob ročně). Tento klinický přehled shrnuje epidemiologii, patofyziologii, klinický obraz, prevenci, diagnostiku a léčbu potravinové alergie zprostředkované IgE a anafylaxe související s potravinovou alergií způsobené potravinovými proteiny a potravinovými glykany, konkrétně galaktózou-α-1,3-galaktózou (alfa-gal) při alfa-gal syndromu. Syndrom alfa-gal je alergické onemocnění spojené s klíšťaty, které se často projevuje jako opožděná reakce po požití masa savců. MetodyV databázi PubMed a Cochrane Library jsme vyhledali původní anglicky psané studie o epidemiologii, patofyziologii, klinickém obrazu, diagnostice a léčbě IgE zprostředkované potravinové alergie a anafylaxe související s potravinovou alergií publikované v období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2023. Další články jsme identifikovali na základě přehledu odkazů na relevantní články. Upřednostnili jsme randomizované klinické studie; metaanalýzy a systematické přehledy; pokyny založené na důkazech; a rozsáhlé, populační, vysoce kvalitní observační studie. Identifikovali jsme 126 zpráv: Zjistili jsme: 8 randomizovaných klinických studií, 7 metaanalýz, 3 systematické přehledy, 60 observačních studií (longitudinální, průřezové, série případů, kazuistiky), 8 pokynů založených na důkazech, 8 odborných konsenzuálních pokynů, 1 právní předpis, 17 narativních přehledů (5 s odbornými doporučeními), 6 předklinických základních vědeckých zpráv a 8 základních vědeckých přehledů.PatofyziologieVývoj potravinové alergie začíná fází senzibilizace, kdy se u vnímavých jedinců po kontaktu s potravinovým bílkovinným antigenem, střevem, dýchacími cestami nebo kůží vytvoří potravinově specifické IgE protilátky. Není jasné, proč se u některých lidí projeví senzibilizace na potravinové alergeny a vyvine se u nich klinická alergie, zatímco u jiných ne; možná vysvětlení tohoto stavu byla zkoumána jinde.Druhá fáze vývoje potravinové alergie nastává, když jsou senzibilizovaní jedinci znovu vystaveni potravinovému alergenu. Alergen se váže současně na více potravinově specifických komplexů IgE-IgE receptorů a tyto komplexy se zkříží na bazofilech a žírných buňkách (fáze alergického efektoru). Toto zkřížení vyvolává rychlé uvolnění zánětlivých mediátorů (histaminu a proteáz, včetně tryptázy), alergických a zánětlivých cytokinů (IL-4, IL-6 a tumor nekrotizujícího faktoru), destičky aktivujícího faktoru, leukotrienů a prostaglandinů. Tyto mediátory vedou ke zvýšené cévní propustnosti, slizničnímu a podslizničnímu edému a hyperreaktivitě hladkého svalstva, což vede k rychlému rozvoji kopřivky, angioedému, sípání, bronchokonstrikci, nosní hyperreaktivitě, střevním křečím, bolesti břicha a anafylaktickému šoku.Na rozdíl od alergie na potraviny a bílkoviny jsou alergické reakce na savčí produkty (červené maso) u alfa-gal syndromu spojeny s IgE na sacharid, galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal). Typicky se u lidí po expozici dietnímu masu savců a mikrobiálnímu alfa-galu ve střevě vytvářejí alfa-gal specifické protilátky IgG, IgA a IgM, ale non alfa-gal IgE. V USA je vznik alfa-gal specifických IgE spojen s expozicí alfa-gal ve slinách klíštěte osamělého (Amblyomma americanum) (obrázek 2). K dalším druhům klíšťat spojovaným s alfa-gal syndromem patří Ixodes holocyclus, Amblyomma sculptum, Ixodes ricinus a Haemaphysalis longicornis.Na rozdíl od rychlého nástupu příznaků u alergie na bílkoviny v potravinách se příznaky alfa-gal syndromu často objevují 2 a více hodin po požití masa savců, i když u některých pacientů se mohou ojedinělé gastrointestinální příznaky objevit dříve než za 2 hodiny. Důvody opožděného nástupu alergických příznaků u alfa-gal syndromu nejsou zcela objasněny.Epidemiologie, běžné potravinové alergeny a přirozená historiePodle populačního průzkumu v USA z let 2015-2016 má 10,8 % dospělých a 7,6 % dětí podle vlastního vyjádření potravinovou alergii podmíněnou IgE. Nejnovější odhady séroprevalence potravinově specifických IgE protilátek u dětí dosahovaly v případě alergie na arašídy 9 % (údaje z Národního průzkumu zdraví a výživy z let 2005-2006). Ne všichni pacienti s protilátkami IgE specifickými pro potravinové alergeny mají příznaky, proto jsou odhady séroprevalence často vyšší než odhady prevalence potravinové alergie na základě vlastního hlášení nebo klinického potvrzení.K riziku IgE zprostředkované potravinové senzibilizace a alergie mohou přispívat genetická náchylnost, změny mikrobiomu, expozice kůže detergentům a expozice znečišťujícím látkám. Dětský ekzém je nejsilnějším rizikovým faktorem potravinových alergií. U ekzému podporuje narušená, zanícená kožní bariéra alergickou senzibilizaci při vystavení okolním potravinovým bílkovinám (obr. 1). V populační kohortě, kde byly referenčním standardem orální potravinové výzvy (5276 jednoletých kojenců v Austrálii), mělo 20 % dětí s nejméně třemi rodinnými příslušníky, kteří trpěli atopickým onemocněním (alergickou rýmou, astmatem, ekzémem nebo jakoukoli potravinovou alergií), IgE zprostředkovanou potravinovou alergii ve srovnání s pouze 5,6 % dětí s menším počtem postižených rodinných příslušníků. Ve srovnání s dětmi, které byly vystaveny potenciálně alergizujícím potravinám v kojeneckém věku, se u dětí s pozdější expozicí potravinové alergie vyvinuly s větší pravděpodobností.V USA je více než 90 % symptomatických IgE zprostředkovaných alergií na potravinové bílkoviny způsobeno 9 potravinami. Prevalence u dospělých a dětí je u korýšů 2,9 % a 1,3 %, u mléčných výrobků 1,9 % a 1,9 %, u arašídů 1,8 % a 2,2 %, u ořechů 1,2 % a 1,2 %, u ryb 0,9 % a 0,6 %, u vajec 0,8 % a 0,9 %, u pšenice 0 %. 8 % a 0,5 %; pro sóju 0,6 % a 0,5 %; a pro sezam 0,2 % a 0,2 %.1,2 U kojenců (< 1 rok) je vyšší výskyt symptomatické alergie na vejce (8,9 %) a výskyt symptomatické alergie na bílkovinu kravského mléka je přibližně 2 až 3 % u dětí do 3 let. Retrospektivní observační studie 807 pacientů s alergií na bílkovinu kravského mléka uvádějí vymizení alergie v 19 % do 4 let věku a v 79 % do 16 let věku. Prospektivní studie naznačují, že alergie na vejce ustupuje v 89 % do 6 let věku.52 Alergie na arašídy a stromové ořechy jsou trvalejší než alergie na vejce a mléko. V závislosti na studované populaci alergie na arašídy odezněla ve 14,8 % až 29 % ve věku 6 až 10 let a alergie na stromové ořechy odezněla v 9 % v průměrném věku 10 let (rozmezí 5,8-15,7 let).Hlavní příčiny smrtelné a téměř smrtelné anafylaxe související s potravinami jsou způsobeny alergiemi na arašídy, stromové ořechy, korýše, měkkýše a kravské mléko; existuje však regionální variabilita. Například arašídy jsou hlavní příčinou anafylaxí v USA, zatímco kravské mléko je nejčastější příčinou smrtelné anafylaxe související s potravinami ve Spojeném království. U dětí v USA představovaly v roce 2014 alergické reakce na arašídy a stromové ořechy nejvyšší roční počet návštěv oddělení pohotovosti kvůli potravinové alergii (arašídy, 5,85 návštěv na 100 000 osob; stromové ořechy, 4,62 návštěv na 100 000 osob).Syndrom pylově-potravinové alergie (orální alergie) se vyskytuje u jedinců - senzibilizovaných na aerosolové rostlinné pyly z prostředí prostřednictvím dýchacích cest - kteří požívají potraviny rostlinného původu, které navzájem zesílí pylově specifické IgE. Nežádoucí reakce se obvykle omezují na okamžitý lokální orofaryngeální pruritus a angioedém, ačkoli anafylaxe byla hlášena u 1,7 % pacientů s tímto syndromem.59 Prevalence a rozšíření v USA není známa, ale 20 % až 43 % dětí a dospělých s alergickou rýmou v Asii a Evropě uvádí příznaky pylové alergie na potraviny.V jihovýchodní části USA koreluje prevalence alfa-gal syndromu s regionální endemičností klíštěte osamělého, přičemž tato potravinová alergie se stává hlavní příčinou anafylaxe u dospělých.61 Mezi jedinci, kteří byli odesláni do Národního ústavu zdraví ke studii idiopatické anafylaxe, mělo 9 % detekovatelné hladiny alfa-gal specifických IgE protilátek (≥0,35 kU/l), popsali anamnézu kousnutí klíštětem a žili v endemických oblastech výskytu klíštěte osamělého (Missouri, Virginie, Tennessee, Alabama a New Jersey). Mapy sledování zveřejněné Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazují rozšiřující se výskyt klíštěte samotářského na jihu a východě USA. Z přehledu CDC 233 521 osob, které podstoupily sérologické testování na syndrom alfa-gal, vyplývá, že podezřelé případy se vyskytly především v jižních, středozápadních a středoatlantických oblastech USA. Odhady séroprevalence senzibilizace na alfa-gal v jihovýchodní části USA se pohybují od 20 % do 31 %. Studie hodnotící 122 068 vzorků sér od více než 100 000 pacientů v USA s podezřením na alergii na maso savců uvádí míru senzibilizace alfa-gal 32,4 %. Největší pravděpodobnost pozitivního testu byla u osob starších 70 let a nejmenší u osob ve věku 0-9 let. Od roku 2011 do roku 2018 došlo k šestinásobnému nárůstu testů na alfa-gal specifické IgE protilátky68 , což naznačuje, že míra senzibilizace na alfa-gal v USA může stoupat a/nebo se zvyšuje počet testů. Jedna zpráva CDC odhaduje, že od roku 2010 se v USA mohl vyvinout alfa-gal syndrom u 96 000 až 450 000 osob.Klinický obraz a diagnostikaAnafylaxePokyny Světové alergologické organizace pro rok 2020 obsahují 2 kritéria pro diagnostiku anafylaxe. Za prvé, akutní nástup onemocnění během několika minut až hodin, které se objevuje současně s postižením kůže nebo sliznic nebo obojího, což může zahrnovat generalizovanou kopřivku; pruritus nebo zrudnutí; nebo otok rtů, jazyka nebo uvuly a alespoň 1 z následujících faktorů: (1) respirační příznaky nebo symptomy, včetně dušnosti, sípavého bronchospazmu, stridoru, hypoxemie; (2) snížený krevní tlak nebo dysfunkce koncových orgánů (např. hypotonie [kolaps], synkopa, inkontinence); a (3) gastrointestinální příznaky, které zahrnují časté zvracení a bolesti břicha se silnými křečemi. Za druhé, akutní a rychlý nástup - během několika minut až hodin - hypotenze nebo bronchospasmu nebo postižení hrtanu poté, co je pacient vystaven známému nebo vysoce pravděpodobnému alergenu. Příznaky nemusí zahrnovat postižení kůže.Diferenciální diagnóza anafylaxe zahrnuje akutní bronchospasmus, synkopu a záchvaty úzkosti a/nebo paniky.Při hodnocení pacientů s podezřením na potravinovou alergii způsobenou IgE je třeba zjistit anamnézu expozice (např. potraviny, léky, bodavý hmyz) a možné kofaktory. Kofaktory jsou prvky, které snižují práh pro vznik alergických příznaků vyvolaných potravinami, a zahrnují souběžné onemocnění, horečku, cvičení, konzumaci alkoholu, menstruaci a aspirin a jiné nesteroidní protizánětlivé léky. Například u anafylaxe vyvolané cvičením v závislosti na potravinách může u postižených pacientů dojít k anafylaxi, pokud cvičí do 4 až 6 hodin po požití potraviny, která je příčinou alergie (obvykle pšenice).Výsledky testu na tryptázu v séru získané 90 minut až 4 hodiny po podezření na anafylaxi vyvolanou potravinami, které ukazují zvýšení alespoň o 1,2násobek výchozí hodnoty pacienta plus 2 ng/ml, vysoce nasvědčují degranulaci žírných buněk a mohou pomoci alergologům při potvrzení diagnózy. Výchozí hodnotu tryptázy lze získat při kontrolní návštěvě, když se pacient zotaví a je v pořádku. V jedné studii, v níž byly měřeny hladiny tryptázy v séru před a během perorální potravinové výzvy k vyvolání anafylaxe, se hladiny tryptázy v séru zvýšily nad výchozí hodnotu ve 100 ze 160 případů a ve 4 ze 160 případů se zvýšily nad horní hranici normy (11,4 ng/ml).Reakce zprostředkované IgE, rozpoznávání a identifikaceMezi charakteristické znaky IgE vyvolané alergie na potravinové bílkoviny patří generalizovaná kopřivka, pruritus, zčervenání, otok rtů, jazyka nebo uvuly, záchvatovité kýchání, křečovité bolesti břicha a zvracení, které se objevují při opakované expozici příčinnému potravinovému alergenu. Klíčovým znakem je časný nástup příznaků (minuty až 2 hodiny) po expozici potravině, s výjimkou alfa-gal syndromu, u kterého je běžný opožděný nástup příznaků delší než 2 hodiny. U všech potravinových alergenů neexistuje jednotná minimální dávka, která by vyvolala alergické příznaky. Někteří jedinci mohou reagovat na stopová množství potravinových alergenů, zatímco jiní mohou tolerovat větší množství potravinového alergenu, než se u nich projeví příznaky. Doba trvání příznaků se u vnímavých jedinců liší v závislosti na závažnosti počátečních alergických příznaků, na tom, zda a kdy byly příznaky léčeny, a na lécích použitých k léčbě.Potvrzení diagnózyPotravinová alergie zprostředkovaná IgE je potvrzena (1) komplexní klinickou anamnézou slučitelnou s reakcí zprostředkovanou IgE a (2) sérologickým nebo kožním prick testem prokazujícím přítomnost IgE specifických pro potravinový alergen (tj. alergickou senzibilizaci specifickou pro potraviny) a/nebo pozorováním IgE zprostředkovaných příznaků a symptomů, které se reprodukují při expozici specifické potravině. Stanovení předběžné pravděpodobnosti IgE zprostředkované potravinové reakce prostřednictvím podrobné klinické anamnézy je vodítkem pro výběr diagnostických testů, včetně kožních prick testů, specifických IgE sérologických testů a orálních potravinových testů, které obvykle provádějí specialisté na alergie.Referenčním standardem pro diagnostiku potravinové alergie zprostředkované IgE je orální potravinová výzva. Diagnózu potvrzují pozorované příznaky slučitelné s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE, které se projeví do 2 hodin po požití potraviny. Absence takových nálezů po podání podezřelého alergenu, zejména u dětí, činí IgE zprostředkovanou potravinovou alergii na bílkoviny nepravděpodobnou. Naproti tomu výzvy k vyšetření masa pro alfa-gal syndrom nemusí konzistentně vyvolat alergické příznaky, protože alergické reakce mohou záviset na kofaktorech, jako je cvičení po konzumaci masa; navíc se příznaky mohou objevit až po 6 a více hodinách po požití. V praxi vyžadují perorální potravinové testy značné časové a klinické zdroje a jsou spojeny s rizikem vyvolání alergických reakcí. Přesvědčivá klinická anamnéza spolu s pozitivním kožním prick testem a/nebo potravinovým alergenem specifickým IgE v séru potvrzujícím alergickou senzibilizaci tak činí pravděpodobnost potravinové alergie zprostředkované IgE dostatečně vysokou, aby odpadla potřeba diagnostických potravinových testů.Alergickou senzibilizaci na podezřelé potraviny lze posoudit měřením hladin potravinově specifických IgE v séru nebo provedením kožních prick testů. Tyto testy jsou obvykle vyžadovány alergology v rámci komplexního posouzení podezření na potravinovou alergii. Při kožním prick testu se perkutánně umístí alergenní extrakty, fyziologický roztok a histamin a porovnávají se výsledné whealy. Ačkoli alergická senzibilizace u jedince, který nikdy alergen nepozřel, nestačí k potvrzení diagnózy potravinové alergie, pravděpodobnost pozitivní perorální potravinové výzvy se zvyšuje se zvyšující se hladinou specifických IgE v séru nebo velikostí whealu při kožním prick testu. Vzhledem k nepřesným a proměnlivým prediktivním hodnotám mají jak kožní prick testy, tak alergen-specifické IgE, ať už pro jednotlivé potraviny nebo v panelech pro více potravin, omezenou použitelnost jako screeningové nástroje pro alergie na bílkoviny potravin, pokud jsou interpretovány bez anamnézy alergických příznaků na konkrétní podezřelou potravinu. Specialisté na alergie se při diskusích o screeningu potravinových alergií s pacienty a jejich rodinami obvykle zapojují do společného rozhodování. Obecně platí, že komorbidní alergické stavy, jako je alergická rýma, alergické astma a atopická dermatitida, nejsou jedinou indikací k testování na potravinově specifickou alergickou senzibilizaci.Přítomnost alfa-gal specifických IgE v séru podporuje diagnózu alfa-gal syndromu u pacientů s alergickými příznaky po požití masa savců. Koncentrace alfa-gal IgE 0,1 kU/l nebo vyšší svědčí pro diagnózu, zatímco koncentrace alfa-gal specifického IgE nižší než 0,1 kU/l se považuje za negativní výsledek. V populacích s vysokou mírou senzibilizace na alfa-gal zvyšuje hladina alfa-gal IgE nejméně 2 kU/L nebo více než 2 % celkové koncentrace IgE pravděpodobnost pozitivní výzvy na maso savců na více než 50 %,21,22,87 zatímco hodnoty nejméně 5,5 kU/L poskytují pozitivní prediktivní hodnotu 95 % nebo více.Primární prevence potravinové alergieRandomizované studie a metaanalýzy prokázaly, že včasné a důsledné podávání alergenních potravin, jako jsou arašídy a vejce, v kojeneckém věku a v raném dětství (tabulka) je účinnou strategií primární prevence proti vzniku potravinové alergie, zejména u kojenců s ekzémem. Podávání arašídů v kojeneckém věku snižuje riziko vzniku alergie na arašídy (relativní snížení rizika 71 %; 95% CI 26-89 %; zabráněno 18 případům alergie na arašídy na 1000 osob v populaci s 2,5% prevalencí alergie na arašídy). Zařazení slepičích vajec do stravy v kojeneckém věku snižuje riziko alergie na vejce (relativní snížení rizika 44 %; 95% CI 13-64 %). V populačním modelování, které využívalo údaje ze studií a kohortových studií, se největšího snížení výskytu alergie na arašídy dosahuje při příjmu arašídů v raném věku, což poskytuje pohled na časné "kritické okno příležitosti" ve věku 4 až 6 měsíců ke snížení rizika alergie na arašídy.Léčba pacientů s potravinovou alergiíPlány neodkladné péče a medikaceVšichni pacienti s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE by měli mít plán pohotovostní péče, ve kterém jsou podrobně popsány léky, které se používají při mírných a závažných alergických reakcích. Injekční adrenalin je lékem první volby při těžkých alergických reakcích a/nebo anafylaxi. Samostříkací epinefrinová zařízení lze použít k podávání dávek v rychlém sledu (např. v odstupu 5 minut), což může být nutné ke zpomalení progrese příznaků a snížení jejich závažnosti. Metaanalýza 86 studií z roku 2021, která zahrnovala soubory dat z 20 prospektivních a 68 retrospektivních observačních studií (36 557 anafylaktických příhod), ukázala, že ačkoli 1 z 10 anafylaktických příhod byla spojena s potřebou podání více než 1 dávky adrenalinu, pouze 2,2 % (95% CI, 1,1 %-4,1 %) reakcí bylo spojeno s neodpovědí na 2 dávky adrenalinu. Arytmie a akutní koronární syndrom po intramuskulárním podání epinefrinu jsou vzácné, v literatuře je popsáno pouze 7 případů. Antihistaminika, kortikosteroidy a stabilizátory žírných buněk, jako je kromolyn, jsou v akutní situaci běžně předepisovány, protože mohou zmírnit některé příznaky alergických reakcí (např. pruritus, kopřivku, břišní diskomfort) a pacienti i lékaři vyjadřují větší pohodlí a obeznámenost s těmito léky než s epinefrinem. Na rozdíl od adrenalinu však tyto léky nepřerušují akutní degranulaci žírných buněk a nezastavují anafylaxi. Podávání těchto léků by tedy nemělo narušovat včasné podání epinefrinu k léčbě anafylaxe.Kortikosteroidy se v praxi běžně podávají také ke snížení rizika bifázické anafylaxe. Neexistují však žádné studie, které by podporovaly shodu ohledně vhodného dávkování nebo délky léčby steroidy při anafylaxi. V systematickém přehledu 26 observačních studií zabývajících se otázkou, zda používat kortikosteroidy k prevenci bifázické anafylaxe, se velikost účinku napříč studiemi pohybovala v rozmezí od 67 méně do 4 více epizod bifázické anafylaxe na 1000 osob při použití kortikosteroidů. Autoři studie rovněž upozornili, že výsledky v těchto studiích pravděpodobně ovlivnily matoucí faktory. Zveřejněné studie tak poskytují "důkazy s velmi nízkou mírou jistoty", které naznačují, že kortikosteroidy nemají žádný přínos pro snížení rizika bifázické anafylaxe (OR, 0,8; 95% CI, 0,74-1,02).Vyhýbání se potravinovým alergiím a související chování při potravinových alergiích zprostředkovaných IgEZákladem zvládání IgE zprostředkované potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Jednotlivci a rodiny, kteří zvládají potravinové alergie, potřebují základní znalosti a dovednosti, aby omezili setkání se známými i skrytými zdroji původce potravinových alergenů. Mezi tyto dovednosti patří orientace v etiketách potravin, aby bylo možné identifikovat hlavní alergeny v balených potravinách; proaktivní komunikační dovednosti, aby bylo možné diskutovat o potravinových alergiích s rodinami, školami, pracovníky restaurací a prodejci potravin; znalost rizika křížového kontaktu a vzájemné kontaminace v místech, kde se potraviny mohou připravovat a podávat; a schopnost rozpoznat pokrmy a jídla napříč kulturními kuchyněmi, které tradičně obsahují specifické potravinové alergeny. Federální zákon nařizuje, aby bylo na všech obalech potravin uváděno "9 hlavních" potravinových alergenů. Vzhledem k tomu, že preventivní označování alergenů (tj. formulace jako "může obsahovat", "zpracováno v zařízení s") není federálně nařízeno a nemá stejné regulační normy, vyhýbání se výrobkům s takovým označením by mělo být založeno na společném rozhodování rodin a jejich alergologů, které zahrnuje závažnost potravinové alergické reakce, osobní toleranci rizika a kvalitu života. Ostražitost nutná k vyhýbání se potravinovým alergenům je často spojena s výrazným zhoršením kvality života pacientů i pečovatelů. Mezi zdroje pacientů a lékařů mimo ordinaci praktického lékaře a specialisty patří odborné advokační organizace, poradci a psychologové a registrovaní dietologové pro nutriční podporu, a to jak při nápravě nutričních nedostatků, tak při poskytování tréninku praktických alternativ pro vyloučené potraviny.Desenzibilizace prostřednictvím imunoterapieU alergií na bílkoviny v potravinách je terapeutickou možností desenzibilizace alergenů prostřednictvím imunoterapie (tabulka). Imunoterapie může zvýšit minimální množství konzumovaného potravinového alergenu, které vyvolá klinickou alergickou reakci. Při perorální imunoterapii jedinec konzumuje malé, postupně se zvyšující dávky potravinového alergenu a poté je udržován na denní cílové dávce po neomezenou dobu pro pokračující expozici. V současné době je práškový alergen arašídů (Arachis hypogaea) farmaceutické kvality (PTAH, Palforzia, Aimummune Therapeutics) jedinou imunoterapií potravinové alergie schválenou americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a používá se při alergii na arašídy. V randomizované studii Peanut Allergy Oral Immunotherapy Study of AR101 for Desensitization in Children and Adults (PALISADES)108 tolerovalo 250 z 372 aktivně léčených účastníků na konci studie expozici nejméně 600 mg arašídového proteinu (což odpovídá přibližně 2 jádrům arašídů) ve srovnání s pouze 5 ze 124 pacientů, kteří dostávali placebo. Následně se tento prášek s alergenem arašídů stal prvním imunoterapeutickým přípravkem schváleným FDA pro potravinovou alergii. Perorální imunoterapie více potravinových alergenů, včetně arašídů, s využitím snadno dostupných, ale nestandardizovaných potravinových zdrojů je nově se rozvíjející klinickou praxí v oblasti alergologie, která se zahajuje v ordinaci alergologa a pokračuje doma. Alergická reakce spojená s perorální imunoterapií je neodmyslitelným rizikem desenzibilizační terapie. Riziko těchto reakcí se může zvýšit po cvičení, nedostatku spánku, nemoci a horečce a při užívání léků, jako jsou nesteroidní protizánětlivé léky, ale může se snížit při užívání biologických léků v současné době schválených k léčbě atopické dermatitidy a alergického astmatu. Vzhledem k nutnosti vyvážit přínos ochrany před náhodnou expozicí s riziky alergických reakcí na samotnou léčbu zůstává volba perorální imunoterapie důležitým rozhodnutím, které musí být sdíleno mezi ošetřujícím odborníkem a rodinou.Léčba syndromu Alfa-GalAlergické reakce a anafylaxeLéčba akutních alergických reakcí a anafylaxe u alfa-gal syndromu odráží přístup používaný k léčbě alergických reakcí u potravinové alergie na bílkoviny, včetně okamžité léčby závažných alergických reakcí adrenalinem a použití antihistaminik a kortikosteroidů jako doplňkové léčby.96 U jedinců se senzibilizací na alfa-gal a mírnými, chronickými příznaky, které se týkají pouze gastrointestinálního traktu (gastroezofageální reflux nebo řídká stolice) nebo kůže (pruritus a kopřivka), lze použít H1 a H2 antihistaminika a perorální stabilizátory žírných buněk (kromolyn sodný).89 U jedinců se syndromem alfa-gal a anamnézou anafylaxe se zvýšenou koncentrací tryptázy v séru během akutní reakce i na počátku by mělo být vysloveno podezření na základní poruchu mastocytů, jako je indolentní systémová mastocytóza. U pacientů se syndromem alfa-gal i s indolentní systémovou mastocytózou se vyskytly závažnější alergické reakce než u pacientů pouze se syndromem alfa-gal, přestože hladiny alfa-gal specifických IgE byly u pacientů se současným syndromem alfa-gal a indolentní systémovou mastocytózou 3krát nižší.Vyhýbání se a příbuzné chováníBylo prokázáno, že kousnutí klíštětem spojené se syndromem alfa-gal zvyšuje hladiny alfa-gal specifických IgE a pravděpodobnost reakce po konzumaci alfa-gal. Pacientům se syndromem alfa-gal je proto třeba doporučit, aby se vyhýbali opakovaným kousnutím klíštětem. Pacienti, kteří se pohybují venku v oblastech, kde klíšťata žijí, by měli nosit oblečení, které zakrývá odhalenou kůži, chodit uprostřed cest a pokud možno se vyhýbat travnatým, křovinatým a zalesněným oblastem. Doporučuje se také použití repelentů registrovaných Agenturou pro ochranu životního prostředí a insekticidů (permethrin) na oblečení a výstroj. Po pobytu v interiéru by se pacienti měli do 2 hodin od pobytu venku osprchovat a zkontrolovat kůži a oděv, zda na nich nejsou klíšťata. Pokud jsou klíšťata na těle nalezena, měla by být odstraněna pinzetou s jemnými hroty.Odborný názor také doporučuje odstupňovaný přístup k vyhýbání se určitým potravinám a lékům (obrázek 3). Vyhýbání se široké škále a někdy překvapivým zdrojům alfa-gal vyžaduje pečlivé plánování ze strany pacientů a lékařů. Všichni symptomatičtí pacienti se syndromem alfa-gal by se měli vyhýbat masu, vnitřnostem a orgánům savců. Měli by být také poučeni o dalších zdrojích alfa-gal v potravě, jako je želatina pocházející ze savců, sádlo v sušenkách, vepřové střívko používané pro drůbeží klobásy, omáčky, hovězí vývar a hřbetní tuk nebo slanina v zeleninových pokrmech. Doporučuje se vyhýbat se potravinám obsahujícím želatinu, včetně želatinových dezertů v prášku a některých pudinků a jogurtů. Většina pacientů může nadále konzumovat malé až mírné množství mléčných výrobků (odtučněné nebo nízkotučné mléko, tvrdé sýry). Příznaky ustoupí přibližně u 80 % jedinců, kteří dodržují tuto strategii vyhýbání se potravinám. Odhadem 20 % pacientů, u nichž alergické příznaky přetrvávají i přes dodržování těchto pokynů, by mělo být doporučeno, aby se rovněž vyhýbali mléčným výrobkům, zejména plnotučnému mléku, zmrzlině, tučné smetaně a měkkým sýrům. Dosud nejsou k dispozici žádné údaje o možných nežádoucích nebo pozitivních účincích konzumace mléčných výrobků, které pacienti s alfa-gal syndromem tolerují, ačkoli tolerance mléčných výrobků byla spojena s vymizením syndromu. Strava s alfa-galem nemusí vždy vyvolat alergické reakce, ale určité kofaktory, jako je cvičení, požití alkoholu a/nebo užívání nesteroidních protizánětlivých léků, mohou zvýšit pravděpodobnost alergických příznaků.Lékaři by si měli být vědomi toho, že jedinci se syndromem alfa-gal by se měli vyhnout injekcím léků obsahujících alfa-gal, jako je cetuximab a intravenózní želatina (někdy používaná k resuscitaci objemu mimo USA). Obecně by se pacienti se syndromem alfa-gal měli vyhýbat také perorálním lékům a doplňkům stravy prasečího a hovězího původu, jako jsou komerčně dostupné doplňky hormonů štítné žlázy neschválené FDA (Armour thyroid) a léky uzavřené v želatinových kapslích savčího původu. Existují však případy pacientů se syndromem alfa-gal, kteří tolerovali substituční léčbu pankreatickými enzymy vepřového původu. Kromě toho existují kazuistiky popisující anafylaxi i toleranci vakcín s želatinovými pomocnými látkami. Obecným doporučením je tedy vyhýbat se lékům obsahujícím alfa-gal, kdykoli je to možné, a dávat přednost přípravkům, které jsou ve formě tablet, nikoli želatinových tobolek. Tyto kazuistiky však naznačují, že pokud je lék nebo vakcína obsahující alfa-gal nezbytně nutná pro léčbu bez možnosti alternativy, je možné tyto léčivé přípravky pacientům podávat pod dohledem specialistů na alergologii a imunologii.Senzibilizace na alfa-gal může komplikovat chirurgické zákroky, zejména náhrady hovězí nebo prasečí srdeční chlopně a antikoagulaci vysokými dávkami prasečího heparinu. Pomocí imunoblotu bylo prokázáno, že séra pacientů se syndromem alfa-gal vážou implantáty savčího původu, včetně srdečních záplat, cévních štěpů a srdečních chlopní, podobně jako monoklonální protilátka IgM proti alfa-gal. Ačkoli vztah mezi hladinami alfa-gal specifických IgE a silou vazby na tyto implantáty nebyl v této studii stanoven, toto pozorování naznačuje, že tyto implantáty mohou u pacientů se syndromem alfa-gal představovat dlouhodobý nidus pro chronický zánět. Studie však nesrovnávaly životnost bioprotetických srdečních chlopní a jiných štěpů savčího původu u pacientů se syndromem alfa-gal a bez něj.Heparin vyrobený z prasečí sliznice a hovězích plic obsahuje detekovatelný alfa-gal. Retrospektivní studie z jednoho centra naznačují, že alergické reakce na heparin u pacientů se syndromem alfa-gal jsou pravděpodobnější po intravenózním (IV) nefrakcionovaném heparinu než po subkutánním nízkomolekulárním heparinu. Čtyři ze 17 pacientů (24 %) senzibilizovaných na alfa-gal a podstupujících kardiochirurgický zákrok měli dokumentovanou alergickou reakci po podání intravenózního nefrakcionovaného heparinu ve srovnání s 1 z 39 (2,6 %) pacientů, kterým byl podán subkutánní nefrakcionovaný heparin, a 0 z 22 (0 %) senzibilizovaných pacientů, kterým byl podán nízkomolekulární heparin. Pokud se tedy u pacientů s alfa-gal syndromem nelze vyhnout podávání vysokých dávek intravenózního nefrakcionovaného heparinu, odborný názor doporučuje před podáním předléčit steroidy a antihistaminiky. Ačkoli žádné údaje nenaznačují, že by předléčení snížilo riziko IgE zprostředkované přecitlivělosti na heparin, příznivé profily nežádoucích účinků léků předléčených heparinem a potenciální přínosy snížení rizika nebo závažnosti alergických reakcí vyvolaných intravenózním heparinem vedly některé k přijetí této praxe.U pacientů se syndromem alfa-gal se hladiny alfa-gal specifických IgE v séru obvykle monitorují každých 6 až 18 měsíců. Hladiny alfa-gal specifických IgE časem slábnou, takže alfa-gal syndrom může spontánně odeznít, zejména pokud se vyhneme dalším kousnutím klíštětem. O orální výzvě na maso savců lze uvažovat, pokud je hladina alfa-gal specifického IgE nižší než 2 kU/l nebo nižší než 2 % celkové hladiny IgE, ačkoli prahové hodnoty se mohou lišit v závislosti na populaci. Strategie pro opětovné zařazení savčího masa do stravy, pokud alfa-gal syndrom odezněl, závisí na pohodlí pacienta a lékaře a zahrnují perorální potravinovou výzvu s porcí savčího masa pod dohledem v ordinaci, po které následuje několikahodinové pozorování, nebo postupné opětovné zavedení v domácím prostředí s přístupem k intramuskulárnímu adrenalinu. Perorální imunoterapie kravským mlékem nebo hovězím masem k léčbě alfa-gal syndromu zůstává nadále předmětem zkoumání. Vytvoření prasete geneticky upraveného tak, aby nemělo enzymy alfa-galaktosyltransferázy, které schválila FDA, může v budoucnu poskytnout možnosti pro hypoalergenní přípravky ze savčího masa a může umožnit použití savčích produktů v terapii pacientů se syndromem alfa-gal.OmezeníTento přehled má několik omezení. Za prvé, kvalita předložených důkazů nebyla systematicky hodnocena pomocí formálních stupňů kvality. Za druhé, vzhledem k rozsáhlosti oboru nemusely být zahrnuty všechny relevantní odkazy. Za třetí, kromě syndromu alfa-gal nebyly diskutovány nově se objevující potravinové glykanové alergie zprostředkované IgE.ZávěrPotravinové alergie zprostředkované IgE, včetně opožděných alergických reakcí zprostředkovaných IgE na červené maso u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. Zdroj: JAMA

Čas načtení: 2022-03-05 11:09:33

„Budu dělat dědu Mráze” aneb Proč nebýt Čingischánem

Milí čtenáři, je to sotva měsíc, co jsem v článku Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra psal, že moderní státy nemohou vést válku ve stylu Čingischána či Caesara, protože jim záleží na vlastní reputaci. Zdá se, že realita se mě rozhodla usvědčit z omylu a že ruská věrchuška se v ukrajinské válce čím dál více posunuje k modelu Čingischán. Tím pádem budeme mít brzy možnost vidět, jaké jsou následky takové taktiky. Nemyslím jenom na válečné frontě, ale také na té ekonomické. Hospodářství není tak spektakulární jako výbuchy raket trhajících městské bulváry na kusy, ale mám za to, že Rusy čeká velice nepříjemný rok. Tento článek vděčí za svůj název krátkému rozhovoru na ruské televizi. Dotazovaný ekonom-burzián v něm řekl, že v nejhorším případě se bude živit jako děda Mráz jako zamlada a potom si (sám) nečekaně připije na smrt ruského akciového trhu. V českých debatách jsem zaznamenal, že určitá část diskutérů má představu, že ani těžké ekonomické sankce nemůžou Rusku nijak zásadně uškodit. Jejich argumenty zní zhruba takto: „Ruský mužik si vystačí se zemljankou a vodkou, toho žádné mezinárodní obchody nezajímají”. To je hodně scestná představa, založená na reáliích Sovětského svazu v daleko primitivnějších časech, ne-li ještě pozdní carské říše. Ano, určitě ještě existují mužici, kteří ráno vezmou láptě, navštíví kadibudku a potom se vydají v loďce na Bajkal lovit omula k obědu. Ale většina ruské populace dávno žije ve městech, jezdí autem, ťuká něco do mobilu a potraviny si chodí kupovat do supermarketu. Jediný stát současného světa, který se snaží systematicky pěstovat autarkii (ekonomickou izolaci), je Severní Korea žijící podle filozofie čučche. Ani tam se nedá říci, že by se to vysloveně dařilo. Mimo hrozbu velkých sankcí můžou fungovat ještě tak USA a Čína, ale nikdo jiný. Ani sám Sovětský svaz kdysi nehospodařil zcela izolovaně a dovážel hodně technicky vyspělejšího zboží z jiných států RVHP. Po pádu komunismu nastal i v Rusku kapitalismus, což znamenalo, že většina neefektivních fabrik na ruském území přestala být schopna konkurovat těm světovým a složila se. Dnešní ruská ekonomika je hluboko integrována do světových obchodních řetězců. A na ty teď západní státy vzaly pořádnou sekeru a začaly je přetínat jeden po druhém. To znamená, že ty současné sankce budou pro životní úroveň Rusů znamenat pořádný náraz. Jeden okamžitý: ten je dán tím, že přestaly fungovat určité elektronické služby jako placení kartou nebo mobilem. Sazby hypoték vyskočily o několik procent. Ze dne na den také ochrnula velká část IT sektoru, jednoho z mála ruských oborů s velmi vysokou přidanou hodnotou. Ruští programátoři placení na dálku západními firmami přišli o práci a firmy jako Kaspersky Lab budou mít problém získat další zákazníky. Ten druhý náraz je pozvolnější, ale o to hůře zadržitelný. Bez dovozu nového zboží a náhradních dílů z Japonska, Tchaj-wanu, EU, Británie, Jižní Koreje, USA atd. se běžné vybavení v továrnách i v domácnostech začne pozvolna „sypat”. Odešel kompresor v ledničce? Budete si muset dávat jogurty k sousedovi; pokud to byl průmyslový mrazák na ryby atd., kapacita závodu se rázem zmenšila. Podobně bude pomalu degradovat i civilní letectví, protože na letadlech se pořád něco vyměňuje a většina letadel jsou dnes i v Rusku Airbusy a Boeingy. Při těžbě ropy a plynu se také běžně používá západní vybavení, které potřebuje obnovu a náhradní díly. (Ve Venezuele se těžba ropy během několika let zhroutila na zhruba čtvrtinu dřívějších hodnot.) Elektrárny, vodárny, čističky odpadních vod, rychlovlaky Sapsan, to všechno využívá nyní embargované technologie. Ani auta už nejsou ty staré „ameriky”, které se na Kubě opravují pomocí kladiva a šroubováku. Moderní auto je počítač na čtyřech kolech a potřebuje „počítačové“ součástky, jinak po první poruše přestane jezdit. Jistě, něco dokáže dodat Čína. Zdaleka ne všechno, protože přes přesné strojírenství atd. nejsou Číňané až dodnes ani zdaleka takoví machři, jak by chtěli, navíc některé vybavení se nedá vyměnit jen tak kus za kus, musíte předělat celé výrobní linky apod. Ale hlavně za to ti Číňani budou chtít tvrdý dolar, ne-li přímo zlato, a kapacita Ruska platit tvrdým dolarem přitom značně poklesla; kapacita běžného obyvatelstva pak ještě podstatně více. Bystrého čtenáře asi napadne, že by Rusové mohli do Číny přesměrovat část svého vývozu ropy a zemního plynu a zároveň tak vytrestat Evropu. Jenže k tomu scházejí vhodné plynovody. Současná síť Gazpromu je postavena na dodávky do evropské části Ruska a do zbytku Evropy, jediný plynovod vedoucí do Číny je od zbytku sítě pěkně daleko. Vytěžená surovina by se musela vozit do Číny vlakem. Jde to, ale proti pořádnému plynovodu je to neefektivní. A ten pořádný plynovod skrze sibiřskou pustinu a mongolskou step se bude stavět dlouhé roky. A přitom na toto celé nemá Rusko v podstatě žádnou odpověď. Můžou zavřít kohoutky na ropovodech a plynovodech, ale tím se připraví o poslední zbývající zdroje tvrdé měny. Rusové ohlásili, že přestanou dodávat Američanům raketové motory do raket Atlas a Antares; jenže Atlas je výběhový model, u kterého už v srpnu 2021 došlo k ukončení prodeje dalších startů (několik let mají dobíhat staré objednávky), a Antares, well, přátelé … první stupeň rakety Antares se vyrábí, nebo spíš vyráběl, na Ukrajině, v továrně, kterou teď Rusové údajně úplně zničili. To znamená, že Antares je patrně také minulostí i bez embarga. A firma SpaceX tímto děkuje Roskosmosu za budoucí skvělé kšefty s americkou vládou. (Texaská základna „Starbase” firmy SpaceX zrovna prochází environmentálním schvalovacím procesem u civilního leteckého úřadu FAA, protože jde o ptačí oblast. Nedivil bych se, kdyby teď v FAA drnčely telefony z Pentagonu s ostrými prosbami, ať se na nějaké pobřežní ptactvo laskavě zapomene a ať jim ty papíry dají co nejrychleji.) Jestliže původní Čingischán na svých výbojích pořádně vydělal, v moderním světě se jeho postupy stejně pořádně nevyplatí. Nevím, zda bída, která teď nastane v Rusku, bude stačit na sesazení Putina z vladařského stolce. Ale jestli tento stav potrvá několik roků, zažije běžné obyvatelstvo poměry horší než v 90. letech – a ty byly dost zlé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-10 13:31:21

Zemřel jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu Miloš Povondra-Bondy, autor vzpomínek Co odvál dým

Ve věku 96 let zemřel 27. června ve švýcarském Magdenu pražský rodák Miloš Povondra, původním jménem Bondy, jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu a autor osobního svědectví Co odvál dým. Ve čtvrtek o tom informovala nakladatelství Prostor dokumentaristka Olga Sommerová, přítelkyně manželů Povondrových.   Miloš Bondy pocházel z pražské židovské rodiny, společně s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Příjmení Bondy si změnil na Povondru. K výběru nového příjmení ho inspiroval Čapkův román Válka s mloky, kde je postava Povondry, vrátného pana Bondyho. Miloš Povondra pracoval jako lékař v různých nemocnicích, a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvovali. Před třemi lety vydal Prostor Povondrovy paměti Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust. Kniha vyšla pod původním příjmením autora. Vzpomínky začínají popisem transportu Miloše do Terezína spolu s jeho rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. V knize popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-05-12 12:59:07

Český (ne)zájem: Nevládní tlampače

Ministr vnitra Hamáček patří mezi politiky k těm opatrnějším, vyhýbá se silným slovům, raději trpělivě pracuje v zákulisí. Koncem března mu trpělivost na okamžik došla a šéfa informačního webu Sinopsis Martina Hálu označil na svém Twitteru za blba. Reagoval tím na Hálovu kritiku okolností, za nichž jsme získali z Číny zdravotnický materiál pro ochranu před koronavirem.  Ministr má na svůj hněv právo, ale mýlí se. Pan Hála ani jeho spolupracovníci netrpí nějakým deficitem inteligence. Problémy jejich webu jsou jinde. Nejmenší z nich je ten, že se výlučně věnují jednostranné kritice čehokoliv, co čínská vláda udělá. Nevyváženost by snad mohla být problémem pro novináře či akademika, ale nikoliv pro aktivistu, který se vlastní propagandou pokouší vyvažovat propagandu druhé strany. To patří do svobodné debaty.  Závažnější je skutečnost, že Sinopsis má naprosto privilegovaný přístup do médií. Její konkurence spočítala, že 60 procent všech výstupů ve veřejnoprávních médiích šlo v loňském roce na její konto. To vede k otázkám, zda u nás není debata o Číně manipulována a jakou roli v tom hraje vedení Českého rozhlasu a České televize. Za nejzávažnější však považuji fakt, že Sinopsis je z 90 procent financována z prostředků National Endowment for Democracy (NED).  Tato neblaze proslulá instituce se od osmdesátých let zaměřuje na destabilizaci režimů, které se staví proti americkým geopolitickým zájmům. Tradičně podporuje opozici vůči levicovým režimům v Latinské Americe (v posledních letech má pěkné výsledky zejména ve Venezuele), ale zajímají ji všechny regiony včetně střední a východní Evropy nebo Číny. Kdysi shrnul jeden z příznivců NED její misi slovy, „co děláme dnes, dělala před lety tajně CIA“. Americký Kongres jí každoročně uděluje štědrou dotaci „na podporu demokracie ve světě“, drobný zlomek pobírá i Sinopsis (do loňského roku něco přes dva miliony korun ročně). To dává Američanům smysl – Čína je globálním rivalem, čím horší bude ve světě její obraz, tím lépe. Dává to smysl i nám? NED má však u nás mnohem významnějšího klienta – organizaci Člověk v tísni (26 milionů Kč od NED, rok 2018), která čistou náhodou patří i k hlavním podporovatelům Sinopsis. Tento lidskoprávní gigant (výše jeho rozpočtu odpovídá rozpočtu české kontrarozvědky) dobře slyší na americké zájmy. Od amerického ministerstva zahraničí dostává více než dvojnásobek toho, co mu dává ministerstvo české, jeho nejvýznamnější domácí zdroj (146 milionů Kč, rok 2018).  Je tu ještě jeden rozdíl. Zatímco na americké ministerstvo si ČvT pro instrukce chodí, na tom českém se je pokouší dávat. A její dobré rady často padnou na úrodnou půdu. Není se čemu divit. Pokud Američané někam investují své rozvojové a lidskoprávní prostředky, dělají to s jasným vědomím, čeho chtějí dosáhnout (což vůbec neznamená, že vždy uspějí). Česko tak činí z pocitu povinnosti, aby mělo v mezinárodních přehledech správně vyplněné kolonky. Otázku strategického cíle si většinou neklade.  Pokud sami nevíme, co chceme, druzí nám to rádi vysvětlí. Mohou to udělat napřímo na politické či pracovní úrovni, ale účinnější je zapojit místního agenta či spíše tlampače. Takovému zdánlivě nezávislému tlampači může leckdo i upřímně uvěřit. Ale pozor, když víme, co chceme! Jako třeba roušky z Číny. Tlampač se může se zlou potázat. Pokud to skončí jen u blbů, bude tlampačit dál. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-03 10:13:16

Konec íránského generála aneb Nejdříve létají tweety, pak rakety

Kásim Sulejmání, velitel íránských jednotek Kuds, byl zabit americkou raketou při své návštěvě v Iráku. Spolu s ním zahynuli i čtyři další lidé. Jedním z nich byl Abú Mahdí al-Muhandís, velitel irácké milice Kataim Hizballáh. To je ta, jejíž základnu Američané vybombardovali 29. prosince a jejíž příznivci následně zaútočili na americké velvyslanectví v Bagdádu. O téhle události se píše všude možně, i u nás, protože Sulejmání byl v íránské mocenské hierarchii považován za člověka číslo dva, hned po nejvyšším vůdci Chameneím, a rovněž za zdaleka nejschopnějšího z íránských generálů. Veškeré angažmá Íránu v Sýrii, Libanonu, Jemenu apod. byla jeho parketa. Povýšit někoho služebně mladšího na jeho místo není žádný problém. Nahradit jeho schopnosti ale pro Teherán problém bude. Jak Írán na jeho smrt zareaguje, těžko říci. Vztekem určitě, otevřenou válkou asi ne, uzavřením Hormuzského průlivu možná (to má přeci jen potenciál přeskočit až k té válce), další aktivizací svých spojenců v šíitských částech Blízkého východu proti americkým zájmům dost pravděpodobně. Ale toto je opravdu těžké předvídat. Některé atentáty vedou k velkým válkám, po jiných se nestane zhola nic. Jen pro pobavení P. T. ctěného publika doplňuji jednu skutečnost, na kterou jsem ve velkých novinách nenarazil. Krátce před celou událostí došlo na Twitteru k následující výměně názorů (červeně vyznačené části jsem zvýraznil já). Škoda, že tenhle vynález neexistoval ve čtyřicátých letech. Umíte si představit, jak by vypadala druhá světová válka zachycená na Twitteru? Update 3.1.2020 ve 13.00: Píšou mi lidi, a mají pravdu, že tenhle článek je moc krátký a postrádá analýzu. Ono je podle mého názoru ještě na pořádnou analýzu moc brzy. Ale chcete-li slyšet můj názor, válka z toho nebude. Hlavním způsobem, jakým Írán prosazuje své zájmy v nedaleké cizině, je budování, výcvik a podpora různých šíitských milicí, které pak slouží jako jeho páka na místní vlády. Takhle je to v Iráku, v Sýrii, v Libanonu, v Jemenu. Toto byla práce, kterou Sulejmání poslední léta dělal. Možná dokonce jeho životní projekt. (Well, další už mít nebude.) Jenže takové síti milic se nedá velet na dálku z Teheránu. S jejich veliteli a štábními důstojníky se musíte setkávat osobně a musíte znát poměry přímo na místě. Proto byl taky Sulejmání poslední dobou snad víc mimo Írán než v něm. Jeho nástupce bude muset dělat to samé, protože Írán se téhle sítě spřátelených milicí jen tak nevzdá. Jenže zároveň se dnes ukázalo, že tohle je pěkně nebezpečná funkce. Nejen formálně (jednotky al-Kuds jsou na americkém seznamu teroristických organizací, proto Trump nepotřeboval k Sulejmáního zabití souhlas Kongresu), ale i fakticky. Spadla-li tedy raketa na takového prominenta, snadno může při další služební cestě spadnout i na daleko méně známého oficíra, který po něm převezme jeho úkoly. Proto si myslím, že Sulejmáního nástupce bude teď vůči Američanům velmi, velmi opatrný. Má na tom osobní zájem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-22 17:54:41

Generál Vlasov, ze Stalinova miláčka jeho nepřítel

Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl odkojen sovětským režimem. Původně sice studoval agronomii, ale při mobilizaci se dal do služeb Rudé armády a postupně stoupal po žebříčku vojenské hierarchie, až to dotáhl do funkce generála: zástupce velitele 37. armády při obraně Kyjeva, velitele 20. armády při obraně Moskvy a nakonec velitele 2. úderné armády na volchovském frontu, kdy měl za úkol prorazit německé obklíčení Leningradu. Byl jedním z nejmladších generálů Sovětské armády (stal se jím ve svých jednačtyřiceti letech) a Stalinovým oblíbencem. Byl jedním z mála, koho osobně přijímal a také řídil – i přesto, že formálně podléhal veliteli frontu Žukovovi. Počítal s ním jako velitelem stalingradského frontu. Proto všemožně usiloval, aby ho zachránil z německého obklíčení u Leningradu.  Tam Vlasovova armáda uvízla v nekonečných bažinách, téměř bez zdrojů potravin a střeliva, takže z původně stotisícové armády zahynulo 70 000 bojovníků. Zbytek těch, kteří přežili strašný hlad, možné utonutí v bažinách či uštípání miliardami komárů, upadl do německého zajetí. Stalin pro Vlasova poslal letadlo, speciální jednotky, partyzáni dostali příkaz ho najít a zachránit. Vlasov však odmítal opustit své vojáky stejně tak, jako to odmítal v Čechách, kde mu podobnou službu zachránit se nabízeli jak Němci, tak Američané. Nakonec Vlasova udal starosta jedné vesnice, v jehož stodole se generál schoval. Od Němců dostal za to krávu a ti Němci, kteří ho odvedli, mimořádnou dovolenou a velitel Železný kříž. Jak a kdy se Vlasov dostal na protisovětskou pozici? Je to poněkud sporné. Do myšlení člověka nepronikneme a navenek se Vlasov jevil až do bojů na volchovském frontu jako zcela loajální jak vůči Stalinovi, tak vůči celému sovětskému režimu. Ale takto loajální byli prakticky všichni sovětští občané. Neboť vyslovit se proti němu třeba i v úzkém kruhu přátel či dokonce v rámci rodiny se rovnalo sebevraždě.  Teprve v zajateckých táborech nastal ten vhodný okamžik, aby lidé začali hovořit zcela otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tak měl i Vlasov nekonečné rozhovory se svým přítelem, plukovníkem Bojarským a zejména se Strickfeldem, ruským Němcem, který v táboře působil jako pracovník oddělení wehrmachtu pro ruské záležitosti. Byla to zvláštní osoba, v podstatě nebyl svými vlastnostmi, myšlením ani Němec, ani Rus, na druhé straně považoval za svou vlast jak Německo, tak Rusko. Ve vinnyckém táboře byl proto, že hledal osobu vhodnou pro to, aby stmelila všechny ruské antisovětské jednotky, které živelně vznikaly už od léta 1941, od prvních porážek Sovětské armády a prvních statisíců sovětských zajatců. Wehrmacht si představoval, na rozdíl od Hitlera, že je všechny sjednotí a použije jako údernou sílu v boji proti SSSR. Dosud však chyběla výrazná osobnost, která by je sjednotila. Nemohl to být ani emigrantský politik, ani bělogvardějský důstojník, ale člověk, který by měl důvěru a autoritu u všech. Vysoce postavený generál ze Stalinova okolí, který upadl do zajetí a z přesvědčení přešel na druhou stranu. Nejdříve se pokusili přesvědčit Stalinova syna Jakova Džugašviliho (to bylo vlastní Stalinovo jméno), který byl v bojích zajat a shodou okolností byl také vězněn ve vinnyckém táboře. Ten to však kategoricky odmítl. Když byl poté přeložen do jiných zajateckých táborů, nakonec spáchal sebevraždu: vrhl se proti drátům s elektrickým proudem, které obepínaly tábor. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Strickfeldovi se zdál nejpřijatelnějším Andrej Andrejevič Vlasov. V táboře diskutoval s jinými sovětskými důstojníky velmi kriticky o Stalinově politice, represích, o tom, s jakými chybami vede válku a zejména jak je bezcitný k mnoha zbytečným obětem, které zavinily jeho až nesmyslné rozkazy. Stále měl před očima ty tisíce vojáků jeho armády, jak ti zcela bezdůvodně umírali v bažinách jen proto, že Stalin tvrdošíjně trval na tom, aby neustoupili ani o píď. Právě tehdy padlo jeho rozhodnutí, postavit se do čela boje proti Stalinovi. Nikoliv proti Rusku, ale za Rusko bez Stalina. Tak se ze Stalinova oblíbence stal jeho nepřítel.  Vlasov snil o milionové armádě, to by bylo reálné, protože jeho lidé agitovali především v zajateckých táborech a zajatci se k němu hlásili, věděli, že jinak, po osvobození, je stejně čeká jen smrt v gulagu nebo kulkou do hlavy.  Vzhledem k váhavosti Němců, a hlavně Hitlerovu odporu dát do ruských rukou německé zbraně (v té době by pro takovou armádu Němci stejně neměli ani zbraně, uniformy, proviant a další nezbytné prostředky) byl schopen vyslat na frontu jen jednu, Buňačenkovu divizi o dvaceti tisících mužích. Jen jednou zasáhla do bojů v dubnu 1945 u Frankfurtu nad Odrou, a to ještě bez úspěchu, síly byly příliš nerovné. Divize pak pomáhala při pražském povstání, dokud ji sama Česká národní rada nepožádala, aby z Prahy odešla. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. květen.  Proč se vůbec Buňačenkova divize zapojila do pražského povstání?  Ruský historik Kirill Alexandrov, který se účastnil v Rudolfově galerii Pražského hradu slavnostního zasedání stoupenců Vlasova a historiků zabývajících se touto tematikou u příležitosti 70. výročí Pražského manifestu (14. listopadu 1944 jej vyhlásil Vlasov za přítomnosti K. H. Franka), mi uvedl, že objevil nový dokument – memorandum velitele německé posádky v Praze generála Toussainta Buňačenkovi. V něm ho varuje, že nebude-li sledovat určenou trasu – a ta měla dovést ruské vojáky k obraně Brna před náporem Sovětské armády, použije proti ní letectvo a dělostřelectvo. Buňačenko byl však rozhodnut táhnout na západ, k Američanům. Takže věděl, že stejně dojde k ozbrojenému střetu s Němci. Jelikož se v té době linie americko-německé fronty značně přiblížila, domníval se, že Prahu osvobodí Američané. To byl také důvod, proč následujícího dne přijal zástupce velitele pražského povstání generála Kutlvašra a projednal s nimi podrobný plán účasti vlasovců po boku pražských povstalců. To Prahu v mnohém zachránilo. Vlasovci nastoupili několika proudy, například od Zbraslavi po obou březích Vltavy. Z levého na Smíchov, kde si Buňačenko v Ringhoferově továrně zřídil svůj štáb. Po pravém břehu na Modřany a dál až na Pankrác. Vlasovcům se podařilo umlčet německá dělostřelecká postavení na Strahově a v Břevnově a obsadit ruzyňské letiště, odkud Němci chtěli vybombardovat Prahu. Vlasovci se zmocnili i dalších míst, třebaže měli přitom značné ztráty. Bez jejich pomoci mohla být Praha totálně zničena. V České národní radě se neustále řešilo, jak se k vlasovcům zachovat. Zejména Smrkovský za komunisty žádal, aby se s nimi zrušila veškerá spolupráce. Podle spojeneckých dohod Prahu mají osvobodit Rusové, ale ne ti vlasovští. Spolupráce s nimi by naopak mohla Sověty rozhněvat. Nakonec rada odhlasovala, že doporučí jejich odchod. Tak se Buňačenkova divize ocitla sice v americké zóně u Lnářů, ale Američané tuto oblast na několik dní opustili, aby vlasovce mohla zajmout, odvést a generalitu zlikvidovat Sovětská armáda. Vydání zrádců bylo dohodnuto už v Jaltě. Američané také nechápali, jak mohli bývalí sovětští vojáci zradit svého vrchního velitele a přidat se na stranu nepřítele. Nějaká komunistická ideologie jim byla cizí a z čistě vojenského hlediska byl zrádcem každý, kdo pozvedl zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Cožpak by nějaký Američan bojoval proti svému prezidentovi? K tomu je třeba dodat, že Vlasov sám s Buňačenkovou účastí v pražském povstání nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku. Řekl mu to osobně v Lounech, když se vracel ze štábu maršála Schörnera, který sídlil ve Velichovce u Hradce Králové. Chtěl své příslušníky, jichž bylo přes sto tisíc včetně divizí, které se teprve na boj připravovaly, stáhnout do Salcburku a odtud se vydat do Slovinska. Tam se chtěl spojit s balkánskými nacionalisty a tuto vojenskou sílu nabídnout spojencům ve třetí světové válce proti SSSR, s níž počítal. Pokoušel se ještě vyjednat odchod své armády do amerického zajetí s americkými veliteli, ale sotva se vypravil ze Lnářů směrem na Strakonice, kde sídlil generál Patton, kolonu zastavilo sovětské auto a Američané se odvrátili. Konec je znám: skončil se svými generály 1. srpna 1946 na šibenici. Dnes se některými ruskými historiky, například Kirillem Alexandrovem a Andrejem Zubovem, oceňuje dokonce jako vlastenec – bojoval přece za Rusko, i když proti Stalinovi a sovětskému režimu. Zubov byl v létě 2014 zbaven svých vedoucích funkcí poté, kdy se veřejně postavil proti anexi Krymu Ruskem. V posledních několika letech vyšla v Moskvě další díla o Vlasovovi. Jedním z nejznámějších autorů je generál Filatov, určitou dobu mluvčí místopředsedy ruské Dumy Žirinovského. Ten dokonce spekuluje o tom, že Vlasov byl „nejvlivnějším agentem“ GRU, tedy vojenské kontrarozvědky, že vůbec nebyl popraven, ale ještě dlouho žil pod cizím jménem kdesi v Rusku. Odvolává se zejména na archiv GRU, k němuž měl prý přístup, a na vlastní analýzy sice již zveřejněných dokumentů, avšak jimž jiní autoři nevěnovali takovou pozornost. V souvislosti s událostmi na kyjevském Majdanu v roce 2013 a 2014 se psalo, že tam na barikádách také bojovali banderovci a byli označováni jako fašisté. Nehledě na matení pojmů, fašismus nebyl totéž co nacismus, nelze o banderovcích tvrdit, že byli nositeli fašistické ideologie. Tak jako tím nebyl ani sám Vlasov.  Nikdy nikdo ho neslyšel zdravit Heil Hitler – ani na pražském shromáždění 14. listopadu 1944, kdy v přítomnosti K. H. Franka a dalších nacistických pohlavárů vyhlašoval svůj Manifest. Ani v tomto manifestu nenajdeme jediné slovo na podporu třetí říše nebo nacismu. To byl také důvod, proč například esesáčtí generálové mu v Praze vůbec nezatleskali, jak dokazuje dokumentární film, který byl tehdy natočen. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-10-13 14:26:57

Opravdu chceme vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše?

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí. Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO. Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova. Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob. K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu. Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů. Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy. Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie. Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“ Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna. V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina. Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni. Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová. Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Čas načtení: 2019-10-10 10:26:34

Evropský parlament nechal Kurdy Turecku napospas

Ve středu 9. října byl na pořadu jednání v Evropském parlamentu (EP) i bod „Turecká agrese do Sýrie“, tedy do oblasti Rojava, kterou obývají převážně Kurdové a kterou jejich jednotky ubránily před Islámským státem za cenu obrovských ztrát. Tváří v tvář tomu, co bylo na spadnutí, nemohl zůstat zcela nečinný ani Evropský parlament. Český poslanec Ivan David předložil za frakci ID návrh rezoluce, odsuzující agresi a navrhující konkrétní sankce proti Turecku včetně zákazu vývozu zbraní, a také zažádal o možnost návrhy rezolucí na plénu předkládat. Tento návrh byl poslanci zamítnut o pouhých 15 hlasů, takže zůstalo u pouhého „žvanění“. Mezitím zahájilo Turecko nejprve bombardování severní Sýrie, převážně pozic SDF na periferiích velkých měst, jako jsou Kobání, které se stalo symbolem hrdinského odporu Kurdů proti IS, dvousettisícového města Kamišlí a dalších. Tisíce lidí jsou na útěku, takže „bezpečná zóna“ pro uprchlíky funguje bezchybně. Jsou už hlášeny první civilní oběti. A celý svět přihlíží tomu, co dohodlo Rusko – které se „nehodlá vměšovat“, a tím pádem nic nedělá ani Asadův režim, navzdory velkohubým prohlášením – s Tureckem a Íránem. Dokonce se aktivizují i íránské jednotky, které jsou v zemi na pozvání Asada. Osud Kurdů se zdá být tři čtvrtě roku poté, co dobyli poslední baštu Islámského státu v Baghúzu na východě země, zpečetěn. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ale v tomto případě nemůže ani jít, nýbrz má být „eliminován“, slovy Erdogana. Mnozí říkají, že Kurdové si za to můžou sami, měli si lépe vybrat. Ale oni na výběr nikdy neměli, snaží se jen udržet na svém území, ze kterého se je už jednou vyhnal syrský režim za diktátora Háfize Asada, který se snažil oblast arabizovat. A díky boji s IS a za cenu velkých obětí v době, kdy Asadova armáda byla v hluboké defenzívě u Damašku, dobyli svá území zpět. A spolu s nimi osvobodili od IS v rámci mezinárodní koalice třetinu Sýrie. Tato koalice je ale nyní ponechala Turecku napospas. V zemi sice ještě zůstávají nějací američtí a britští vojáci, ti se ale bojů nesmí účastnit. Trump rozhodl – přes velký odpor většiny amerických politiků napříč stranami. Mezi kritiky jeho rozhodnutí patří nejen Demokraté, ale i Republikáni. Senátor Lindsey Graham se snaží dohodnout se svými protějšky z Demokratické strany alespoň ekonomické sankce proti Turecku, tedy to, o čemž se v Evropském parlamentu hlasovat nesmí, neboť Turecko je „příliš důležitý obchodní partner“, jak sdělil na plénu EP dosluhující předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Vojenská agrese Turecka do Sýrie s poetickým názvem „Pramen míru“ tedy může nerušeně pokračovat. A tisíce džihádistů ve vězeních na severosyrském území se mohou těšit na tureckou amnestii. Protože právě Trump uvedl ve svém tweetu z pondělí 7. října, že Turecko převezme odpovědnost za zajaté džihádisty. Ti koneckonců Trumpa nezajímají, protože jak citoval ve středu rakouský Der Standard některé z jeho výroků z posledních dnů, zajatí džihádisté nejsou žádné bezpečnostní riziko pro Spojené státy, neboť „uprchnou do Evropy“. A Kurdové koneckonců nepomohli Američanům ve 2. světové válce, což je také dobrý důvod ponechat je svému osudu. To není vtip, ale citace dalšího výroku Donalda Trumpa. Jedno z vězení, kde jsou drženi ti nejtvrdší džihádisté, bylo včera při bombardování „náhodou“ zasaženo také a není jasné, zda se někteří vězni nemohli dostat na svobodu. „Turecké ozbrojené síly svými vzdušnými silami a dělostřeleckou podporou zasáhly 181 cílů teroristických organizací,“ ohlásilo turecké ministerstvo obrany. Možná tuto věznici zahrnulo do počtu také. Jinak jsou pro Turky teroristé pouze kurdské SDF, YPG a YPJ. A celý svět svým přihlížením a starostmi o „bezpečnost hranic Turecka“ toto pojetí teroristů potvrzuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Společný návrh rezoluce Evropského parlamentu o tureckém útoku proti kurdskému regionu Rojava v severní Sýrii (Jádro textu rezoluce, o které se nesmělo hlasovat.) Evropský parlament (…) A. vzhledem k tomu, že turecké síly podnikají vojenskou agresi proti provincii Afrin v severní Sýrii, kterou okupují od března 2018; B. vzhledem k tomu, že turecké ozbrojené síly bombardují místy v oblasti Rojava na severu Sýrie, které jsou obývány převážně Kurdy; C. vzhledem k tomu, že Turecko se dopouští válečných zločinů, jak je definováno v platném mezinárodním právu; D. vzhledem k tomu, že Turecko jako řádný člen NATO svým jednáním v Sýrii narušuje Alianci NATO a ohrožuje bezpečnost Evropy; E. vzhledem k tomu, že Turecko podniká vojenské akce proti sousedním členským státům EU, včetně námořní blokády u pobřeží Kypru; F. vzhledem k tomu, že turecké letectvo provádí vojenské provokace narušováním řeckého vzdušného prostoru; G. vzhledem k tomu, že turecká vláda uplatňuje územní nároky na Kypr a Řecko v rozporu s Lausannovou smlouvou z roku 1923; H. vzhledem k tomu, že Turecko představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, jak je definováno v kapitole VII. Charty OSN; I. vzhledem k tomu, že kroky Turecka v severní Sýrii podkopávají boj proti islámskému extremismu a vybízí k obnovenému kalifátu; 1. vyzývá Turecko, aby okamžitě ukončilo okupaci provincie Afrin v severní Sýrii; 2. vyzývá tureckou vládu, aby ukončila útočné vojenské operace proti oblasti Rojava v severní Sýrii obývané převážně Kurdy; 3. naléhavě žádá Turecko, aby upustilo od nepřátelských vojenských akcí proti členským státům EU; 4. vyzývá členské státy, aby zavedly zákaz vyvážet do Turecka zbraně, střelivo, vojenský materiál a veškeré zboží, které lze použít k vedení války; 5. naléhavě žádá členské státy, aby zajistily okamžité ukončení všech plateb, včetně plateb z rozpočtů EU a vyčleněných pro Turecko; 6. naléhavě žádá všechny občany členských států EU, aby neprodleně opustili Turecko, aby se zabránilo porušování mezinárodního práva, aby se nestaly oběťmi rukojmí, které praktikoval režim prezidenta Erdogana; 7. vyzývá členské státy EU, aby společně připravovaly a prováděly vojenská opatření k zajištění bezpečnosti a územní celistvosti a nezávislosti všech členských států EU hraničících s Tureckem; 8. vyzývá Radu bezpečnosti OSN, aby provedla opatření k odrazení Turecka od jeho militaristických ambicí v jeho sousedství; 9. naléhavě žádá Severoatlantickou radu, aby neprodleně zvážila kroky Turecka s ohledem na jeho členství v Alianci NATO; 10. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, místopředsedovi Komise / vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, členským státům, turecké vládě, Severoatlantické radě a žádá aby byla tato zpráva přeložena do turečtiny.

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2019-08-13 17:52:36

Předhodí Západ Erdoganovi kurdskou Rojavu jako oběť na oltář setrvání Turecka v NATO?

Za zády Kurdů se Američané dohodli s Turky na zřízení bezpečnostní zóny na území kurdské autonomní oblasti Rojava na severu Sýriie. Z pásma, jehož hloubka zatím není známá, by měly být odsunuty kurdské jednotky YPG/YPJ, které nesly hlavní tíhu bojů proti Islámskému státu (IS). Tím by se velká kurdská města jako Kamišlí a Kobání stala bezbrannými proti turecké anexi nebo přesunutí tisíců džihádistů z Turecka. Kurdská autonomie v oblasti Rojava by zřejmě vzala za své rovněž. Ve středu 7. srpna se USA a Turecko prakticky dohodly, že umožní vznik "nárazníkové zóny" mezi Tureckem a Sýrií dlouhé 400 kilometrů. O její šířce zatím není nic známo. "Jde o diplomatické vítězství Turecka a jasný ústup USA, čehož důsledky bude třeba ještě zhodnotit. Po dohodě mezi partnery NATO, uzavřené ve středu, o zřízení ,bezpečnostní zóny‘ na území syrských Kurdů zvané Rojava reagovaly finanční trhy značným posílením turecké liry – i když v pátek nebyly oznámeny žádné podrobnosti o dohodě. Turecká vláda se tak výrazně přiblížila svému cíli, což je ‚vyčistit‘ syrský příhraniční prostor od kurdských milic YPG, které označuje jako ‚teroristy‘, a obsadit nové oblasti," konstatuje Frank Nordhausen v článku na webu Frankfurter Rundschau z 12. srpna nazvaného Sýrie – Turecko a USA se dohodly – nyní hrozí nová válka, který zatím nejlépe vystihl podstatu současné situace. Turecko žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje Syrský režim vyjádřil ostrý protest, což některým (i českým) komentátorům stačilo, aby dohodu oslavovali s tím, že bylo zabráněno válce. Podle jednoduchého hesla, že když je Bašár Asad proti, musí to být dobré. Ano, dohoda zabránila bezprostřenímu vpádu turecké armády do západní části Kurdistánu spadající pod Sýrii, tedy Rojavy, ale za jakou cenu, to ještě nikdo neví. Erdoganovy plány jsou ale dostatečně známé na to, aby si někdo dělal iluze. Protože se cítí "ohrožen" syrskými Kurdy a jejich milicemi, potřebuje nutně Kurdy od hranic s Tureckem vyhnat a nastěhovat tam syrské uprchlíky blíže neurčeného složení, kterých je v Turecku asi 3,6 milionu – těch legálních – a na které obyvatelstvo Turecka reaguje stále neliběji. Dokonce to Erdoganovi poradci vyhodnotili jako jeden z důvodů, proč vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) ztratila v letošních komunálních volbách některá velká města včetně Ankary a Istanbulu. To je hlavní nebezpečí "bezpečnostní zóny", kterou po zuby ozbrojené Turecko nutně potřebuje na obranu před "kurdskými teroristy". Už to, že USA v oficiálním komuniké k dohodě vyjádřily pochopení pro obavy svého partnera v NATO, ukazuje, že plně akceptují absurdní turecké argumenty. Turecko ve skutečnosti žádnou bezpečnostní zónu nepotřebuje – hranice má opevněné, ohrazené zdí, na každých sto metrech je hlídka, za zdí druhá největší armáda v NATO. Kurdské milice ani Svobodné demokratické síly (SDF), které hrály rozhodující roli v pozemním boji proti tzv. Islámskému státu, nemají nejen plány, ale ani prostředky na to, aby vpadly do Turecka. Ani partyzánský boj není díky důkladnému opevnění možný, dokonce i s pašováním je konec. Rodiny rozdělené zdí se už nemohou stýkat. Erdogan potřebuje odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, přemístit až 700 tisíc syrských uprchlíků z vnitřního Turecka a hlavně – obává se politických důsledků vzniku kurdského kvazistátu na území Sýrie. Získaná území dobrovolně nevrátí "Zatím je stále zdá obtížné si představit, že Washington umožní turecké armádě překročit hranici s Rojavou bez omezení a vytvořit tak podmínky podobné těm ve dvou již existujících protektorátech Ankary v Sýrii. Pokud však Američané nehrají jen o čas, ale skutečně se skloní se před invazí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, znamená to druhou zradu kurdských spojenců YPG v boji proti teroristickým milicím ‚Islámský stát (IS)‘. Washington v roce 2018 nezastavil turecký útok na kurdský kanton Afrín. Od té doby tam turečtí vojáci společně se syrskými džihádisty vyhánějí kurdské a křesťanské obyvatele a usazují syrské Araby," pokračuje Frank Nordhausen. Není ale až tak nemožné, že to USA nakonec připustí, jak ukazuje naše vlastní historie. Už mnohokrát mě v souvislosti s Kurdistánem napadla podobnost s Mnichovskou dohodou. O nás bez nás. O Kurdech bez Kurdů. O Sýrii bez Syřanů. Vynucené odstoupení území a posléze začlenění do jiného státního celku. U kurdského Afrínu a arabské oblasti Jarabulus, oficiálně patřící k provincii Aleppo, je to už dané. Turecko území, která jednou získalo, dobrovolně nevrátí. Je úplně jedno, jak široké domluvené "nárazníkové pásmo" bude. Velká města s většinovým kurdským obyvatelstvem a správní centra – jako Kobání a Kamišlí – leží ve vzdálenosti stovek metrů či několika kilometrů od hranic. Jejich ztráta by znamenala zánik autonomního území Rojava i konec uspořádání, kde, ať si o tom myslíme co chceme, existují demokratické struktury a emancipace žen jinde na Středním východě většinou nemyslitelná. Islámský stát se reorganizuje Francouzský web Humanite.fr zveřejnil článek Pierra Barbancey o "dohodě za zády Kurdů", kde cituje stanovisko Kurdské demokratické rady ve Francii: "Pro Kurdskou demokratickou radu ve Francii je nepřijatelná konkrétně ztráta velkých měst autonomní správy severní a východní Sýrie od Dêrika po Kobání. Zóna by procházela hlavním městem Kamišlí/Qamishli. Tato oblast by se dostala pod tureckou kontrolu Erdogana a jeho diktátorskou moc. Mimochodem, umožnilo by to turecké moci převzít kontrolu nad vzácnými ropnými poli Rumeilan poblíž hranic." Ropa se vždycky hodí. Turecko pilně obchodovalo s IS a mnoho lidí tam na kradené syrské ropě zbohatlo, včetně Erdoganovy rodiny. Takhle by jim zdroje zůstaly. To vše se děje v době, kdy nejen syrští Kurdové varují, že Islámský stát zovu sílí. Hannes Heine píše v článku na webu Tagesspiegel.de: "Syrští Kurdové varují před obnovením Islámského státu (IS) a hrozícím  hromadným útěkem džihádistů. Podle informací Tagesspiegelu se příznivci IS reorganizují v zadržovacích střediscích v kurdské autonomní zóně v severní Sýrii a v úkrytech ve východním Iráku. O víkendu byli údajně napadeni američtí vojáci v irácké Ninawě, jeden Američan údajně zabit. Regionální vláda kurdské autonomní zóny v sousední severní Sýrii se také připravuje na turecký útok. Kurdsko-asyrsko-arabské jednotky SDF by pak byly přesunuty na téměř 600 kilometrovou hranici s Tureckem – a staženy z vnitřku, kde jsou aktivní buňky IS. Syrští Kurdové také drží přibližně 12 tisíc bojovníků IS a 75 tisíc příbuzných, kteří by pravděpodobně byli v případě války s Tureckem propuštěni." Není náhoda a není to ani poprvé, kdy se IS reorganizuje v době hrozícího tureckého útoku. Turecko de facto bylo a je spojencem IS, obchodním a ideologickým určitě. A rozeznat umírněné džihádisty v tureckém žoldu od těch neumírněných, kterých je v tureckém žoldu tak jako tak nejméně 40, je podle syrských zdrojů těžko splnitelný úkol. V době, kdy hrozí znovuzrození IS, dovolí Západ Turecku zakročit proti Kurdům, spojencům v koalici proti Islámskému státu, ve jménu členství Turecka v NATO? To vojska NATO obsadí část Sýrie, nejen Turecko. To NATO umožní útěk desetitisíců džihádistů a rozhoření nové války. Zbrojařské koncerny (včetně ruských), které vyzbrojují všechny strany konfliktu, budou spokojené. Erdogan vydírá a vyhrožuje Ještě jednou Frank Nordhausen: "Syrští Kurdové však nejsou bezbranní. Za velkých obětí hráli stěžejní roli v porážce IS a mohou mobilizovat 100 tisíc zkušených bojovníků. Ohlásili plány na otevření fronty podél 600 kilometrové hranice v případě tureckého útoku a mají moderní americké zbraně. Je také dost dobře možné, že si na pomoc povolají syrský režim. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevření nové fronty v syrské válce a soustředění syrských uprchlíků v nárazníkových zónách vytváří nové konflikty. V Sýrii není nutná žádná dvoustranná bezpečnostní zóna, ale realizovatelné mírové řešení, které zahrnuje všechny strany – samozřejmě i Kurdy. Světová komunita v současné době sleduje syrské utrpení pouze apaticky pomocí humanitárních agentur OSN. O to výraznější je ticho Evropské unie ohledně konfliktu, který přímo ovlivňuje její zahraniční prostor. Protože nová válka v Sýrii znamená mnoho nových uprchlíků." Erdoganova taktika zkrátka nemá chybu. Tu vydírá, tu vyhrožuje, že vypustí uprchlíky a kdyby náhodou došli, promptně si vyrobí další. Vydírá Evropu, vyhrožuje Američanům a slibuje Putinovi. A od všech kupuje zbraně. A všichni mu baští z ruky. Vynikající taktika autokrata, který se netají svými plány na vytvoření novoosmanské říše. A v tom mu IS rozhodně nepřekáží, naopak. Kdo však v prostoru vadí, jsou Kurdové. Už tam podle dohod po první i druhé světové válce vlastně dávno neměli být.... Jsou černým svědomím "civilizovaného světa". Jejich zkázou přivodíme ale i tu svou. Jak řekl francouzský dobrodruh a spisovatel Patrice Franceschi, který delší dobu strávil v syrské Rojavě, pro web Franceinter.fr: "Když vidíte, co Turci, spojenci Daesh, dělali po celou válku, je třeba říci, je to tak, můžeme se o Kurdy jen bát, o naše přátele, naše spojence a vše, co představuje jejich sociální projekt: demokracie, rovnost pohlaví, sekularismus atd. (...) Daesh (IS) je stále stejně hrozivý, tam stejně jako tady. Když opustíme turecké hradby, které byly zřízeny za posledních několik let, najdeme tam jen Daesh a pak terorismus ve Francii, protože je vše spojeno."

Čas načtení: 2019-08-13 09:39:32

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii : V Pákistánu nás doprovázeli samopalníci

Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají,  jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země. Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu. Druhý největší muslimský stát na světě Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná). Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend. Energetický program Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z  jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely. Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny. Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů  pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030! Vojenský program V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují. Program jaderné zbraně zahájili  v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět  testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu? Islámábád Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století. Vzdělání Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství. Bezpečnost Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli,  je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit. Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná,  ale Pákistánci ji vnímají  jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci. Zvyky a komunikace Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé  vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista. K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne. Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-02-22 06:19:16

Američané znovu zaútočili na cíle jemenských povstalců, zničili rakety

Spojené státy opět zaútočily na jemenské povstalce Húthíe. Vedle jednoho dronu se Američanům podařilo zničit i sedm protilodních raket. Povstalci tvrdí, že jejich akce jsou reakcí na konflikt v Pásmu Gazy.

Čas načtení: 2024-03-08 18:17:00

Varování české ambasády: V Rusku hrozí útoky ze strany extremistů!

Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům v ruském hlavním městě doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.

Čas načtení: 2024-03-08 18:34:00

Zahraniční ambasády v Moskvě včetně české varují před útoky extremistů

Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.

Čas načtení: 2024-03-08 18:32:00

Zahraniční ambasády v Moskvě včetně české varují před útoky extremistů

Některá zahraniční velvyslanectví v Moskvě včetně české ambasády varují před bezprostředním ohrožením ze strany extremistů. Na hrozbu již ve čtvrtek upozornila americká diplomatická mise v ruské metropoli. Američanům doporučuje, aby se v nejbližších dvou dnech vyhnuli větším shromážděním.

Čas načtení: 2024-03-10 08:51:00

Habeck se rozpálil v USA před studenty. Mezitím u něho doma zle

V rámci své cesty po USA německý ministr hospodářství Robert Habeck promluvil ke studentům Kolumbijské univerzity v New Yorku. Neváhal použít i slovo jako „f*ck“ a šokovaným studentům sdělil, že pokud se něco nezmění, bude to s demokracií velmi nahnuté. Jenže zatímco Habeck v New Yorku nadával Američanům, doma nejen on, ale celá německá kolice dostala slovní výprask od jednoho z vládních poslanců. O slovo se přihlásila také šéfka německých odborů.

Čas načtení: 2024-03-13 15:54:00

TikToku hrozí ve Spojených státech zákaz

Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických schválila návrh zákona, který byl mohl vést k zákazu aplikace TikTok v zemi. Panují totiž obavy, že sociální síť skrze čínského majitele kontroluje Peking. A ten by vše mohl zneužívat proti Američanům. Podle agentury AP je však osud zákona v Senátu dost nejistý. Prezident Joe Biden už ale avizoval, že pokud se mu návrh dostane na stůl, plánuje ho podepsat.