Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2010-11-14 00:00:00

Zažijte nostalgii 50. let / Dlouhé rukavice

Kdo by nechtěl vypadat jako hvězdy stříbrného plátna v době, kdy se točily ty nejkrásnější filmy? Snídaně u Tiffanyho a Prázdniny v Římě se pokládají jako jedny z nejlepších filmů vůbec. A to i z pohledu módního. Díky prvnímu z nich v dnešní době stále oblékáme malé černé, díky druhému stále věříme ...

Čas načtení: 2015-06-11 00:00:00

Škoda Octavia: Historické skvosty ve skvělé kondici

I letos proběhl v Hradci Králové již tradiční sraz vozů Škoda Octavia s páteřovým rámem. Byl to jubilejní pětadvacátý ročník, na kterém byly k vidění Škody Octavia v mnoha variantách i vozy, které tomuto modelu předcházely… Pohodové prostředí v okolí Stříbrného rybníku nabídlo dostatečnou plochu pr ...

Čas načtení: 2021-09-22 10:28:09

Národní technické muzeum otevřelo výstavu o podnikateli Jindřichovi Waldesovi, sběrateli a mecenáši kultury

Národní technické muzeum (NZTM) otevřelo výstavu Jindřich Waldes. Podnikatel, sběratel, mecenáš, kterou uspořádalo ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Praze (SOA). Výstava vznikla při příležitosti 80. výročí úmrtí Jindřicha Waldese a na základě výzkumu rozsáhlého archivního materiálu poprvé prezentuje osobnost Jindřicha Waldese a historii jeho firmy v uceleném obrazu. Návštěvník výstavy se seznámí se životními osudy Jindřicha Waldese a s rozvojem jeho firmy, která se z malé dílny vyvinula ve světově proslulou firmu se řadou výrobních filiálek v zahraničí. „Historii a činnost firmy dokládá bohatý obrazový materiál, například fotografie továrny, výrobků, reklam či plánů budov, dosud nepublikovaných, které se nám podařilo nashromáždit. Výběr letošního roku pro uspořádání výstavy nebyl náhodný, neboť v červenci tomu bylo právě 80. let, co Jindřich Waldes zemřel, a v příštím roce uplyne 120 let od založení firmy, která funguje pod změněným názvem do dnešních dnů,“ říká autorka výstavy Hana Králová z NTM. Jedná se o první z větších výstupů dlouhodobého projektu Národního technického muzea a Státního oblastního archivu v Praze, na jehož konci je plánováno vydání odborné monografie o osobě Jindřicha Waldese a jeho firmě „Waldes a spol.“ Na třiceti panelech se návštěvníci seznámí s původem rodiny Waldes a životními osudy Jindřicha Waldese zahrnujícími nejen první pracovní zkušenosti, ale i dlouhou podnikatelskou dráhu zakončenou bohužel smutným koncem. Ve světle pozornosti stojí také jeho bohatá sběratelská a mecenášská činnost. Neopomíjí ani rozsáhlou kolekci uměleckých děl českých autorů, které Jindřich Waldes za svůj život nashromáždil či Muzeum knoflíků, u jehož zrodu stál, nicméně cílem bylo upozornit na jiné méně známé aspekty jeho života. „Poprvé se zde prezentuje činnost sportovního klubu Waldes, zasahujícího do řady sportovních odvětví, který byl ve svých počátcích spjatý s klubem Bohemians. Členy klubu A. F. K. Waldes byla řada tehdejších československých reprezentantů, včetně Josefa Herdy, stříbrného medailisty z olympijských her v Berlíně. Zcela unikátní a ve světě jedinečný počin pak představoval První pražský pánský pletací klub Waldes, založený za účelem propagace waldesových aerodynamických jehlic, kde bylo možné potkat muže pletoucí šály, čepice či svetry,“ podotýká za autory výstavy Martin Sovák ze SOA. Jedním z ústředních motivů výstavy je vybudování Waldesova hospodářského koncernu. Historie firmy „Waldes a spol.“ je zachycena na výstavních panelech ve všech přelomových období 20. století, tedy v době založení firmy na sklonku habsburské monarchie, v období první světové války, po vzniku nové Československé republiky, ale i v době okupace a v poválečném vývoji. Celý výzkum, tedy i výstava, je postavena na rozsáhlém archivním studiu velkého množství nezpracovaných archiválií.  „Národní technické muzeum se dlouhodobě věnuje vědeckému výzkumu historie průmyslových firem a významných podnikatelských rodin u nás. Řada našich firem dosáhla v minulosti evropského či dokonce světového věhlasu a mnohé jsou v nprovozu až do dnešních dnů. Odborných prací o jejich historii či o podnikatelích, kteří stáli za jejich zrodem, je však velmi poskrovnu. Muzeum proto uspořádalo mezinárodní konference věnované osobě Josepha Hardtmutha či podnikatelské rodině Ringhofferů, připomnělo rozsáhlým projektem Made in Czechoslovakia úspěchy československého průmyslu v jubilejním roce 2018 a nyní otevřelo výstavu věnovanou osobnosti a podnikatelským úspěchům Jindřicha Waldese,“ dodává generální ředitel NTM Karel Ksandr. Výstava je pro návštěvníky přístupná ve 2. foyer Národního technického muzea do 31. ledna 2022.

Čas načtení: 2021-08-05 14:54:53

Be2Can: První várka filmů z letošního filmového festivalu

Od 6. do 12. října se v České republice bude konat v pořadí osmý ročník přehlídky filmů ze tří nejprestižnějších festivalů – Benátek, Berlinale a Cannes – filmový festival Be2Can. Festival nyní zveřejnil první filmů, na které se mohou letošní návštěvníci těšit. Titan Ozdobou programu je hlavní snímek letošního Cannes, tedy vítěz Zlaté palmy. Titan je druhým filmem francouzské režisérky Julie Ducournau, která již svým debutem Raw šokovala a zapsala se do paměti kritiky i diváků. A u Titanu tomu není jinak. Film plný zvratů, nečekaných událostí a překvapení si tak budou moci užít i diváci v České republice. Nitram Film Nitram si odnesl cenu pro nejlepšího herce díky výkonu Caleba Landry Jonese, jenž ztvárnil postavu masového zabijáka. Film zachycuje události z města Port Arthur v Tasmánii a nabízí nečekaný pohled na minulost nechvalně známého muže. Režie se ujal Justin Kurzel, kterého diváci mohou znát díky filmům Macbeth nebo Snowton. Mainstream Z Benátek připutuje film Gii Copoly Mainstream, který se objevil v sekci Horizonty. V hlavních rolích excelují Andrew Garfield a Maya Hawke. Film, který se inspiroval dnešní dobou, zprostředkovává pohled na influencery a přibližuje, co se může stát, když sláva zastře pohled na svět. Sněžit už nikdy nebude Z hlavní soutěže MFF Benátky bude k vidění mysteriózní drama polské režisérky Malgorzaty Szumowské, jejíž filmy Tvář a Další jehňátko byly také uvedeny v českých kinech. Nyní Szumowská vytvořila příběh ruského maséra, který se přestěhoval do polského městečka a tamní zámožní komunitě nabízí léčbu těla i duše. Miluj svého robota Romantická komedie z Berlinale Miluj svého robota potěší hereckými výkony Dana Stevense a Marren Eggert, která si z festivalu odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon. Co když se vědkyně rozhodne zúčastnit se experimentu, kdy je pro ni vytvořen ideální muž? Ale má to háček – ten velice dobře vypadající muž je robot. Inteligentní humor, milá romance a skvělé herecké výkony ve filmu Miluj svého robota. Přirozené světlo Posledním zveřejněným filmem je Přirozené světlo, za které Dénes Nagy získal cenu za nejlepší režii. Snímek z doby 2. světové války přináší pohled farmáře, kterého okolnosti donutily převzít velení nad jednotkou. Nejde tak pouze o válečný film, ale o dílo, které se zabývá morálními dilematy. Filmy v rámci festivalu Be2Can budou uvedeny v jednosálovém kině Edison Filmhub v Praze. Kino s kavárnou se nachází ve stylové funkcionalistické budově, kterou postavil pražský architekt F. A. Libra v letech 1926–1930 a po přelomu tisíciletí ji citlivě zrekonstruoval ateliér architekta Ladislava Lábuse. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-13 12:43:35

Do boje o Oscara vyrazí film Šarlatán režisérky Agnieszky Holland

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která stojí za udílením cen Český lev, každoročně vybírá i kandidáta na Oscara za Českou republiku. Letos do boje o nejprestižnější filmovou cenu vysílá drama Šarlatán. Svůj poslední snímek, inspirovaný skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, natočila režisérka Agnieszka Holland podle scénáře Marka Epsteina a do hlavní role obsadila Ivana Trojana a jeho syna Josefa Trojana. Film byl uveden v premiéře na letošním 70. ročníku Berlínského mezinárodního filmového festivalu – Berlinale. Film Šarlatán vznikl v česko-irsko-polsko-slovenské koprodukci a nabízí životopisné drama výjimečného muže obdařeného léčitelskými schopnostmi na pozadí dobových událostí. Příběh je inspirován skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, na kterého se v průběhu několika desetiletí obracely s prosbou o pomoc tisíce lidí ze všech společenských vrstev včetně nejvýznamnějších osobností politického i kulturního života. Mikolášek je člověk bez odborného lékařského vzdělání, ale s nadáním diagnostikovat a pomocí bylinek léčit nemoci, se kterými si ani doktoři nevědí rady. Jeho mimořádné schopnosti jsou však vykoupeny bojem s vlastními démony. Léčitelství je jeho vnitřní spásou a ochranou před sebou samým… „Bylo mi potěšením a ctí po Hořícím keři točit opět v Česku, které je mému srdci nejbližší,“ říká režisérka Agnieszka Holland. Ta po boku Ivana a Josefa Trojanových obsadila například herce Juraje Loje, Jaroslavu Pokornou, Martina Myšičku, Miroslava Hanuše, Jiřího Černého, Tomáše Jeřábka nebo Jana Budaře. Film nese rukopis kameramana Martina Štrby a kostýmní výtvarnice Kataríny Štrbové-Bielikové. Polská režisérka a scenáristka Agnieszka Holland je absolventkou pražské FAMU. V roce 2017 získala na Berlinale Stříbrného medvěda za film Přes kosti mrtvých a v roce 2019 byla nominována se snímkem Pan Jones na Zlatého medvěda za nejlepší film. Je držitelkou Českého lva za drama Hořící keř a na svém kontě má i tři nominace na Oscara. Jako asistentka režie na začátku své filmové dráhy spolupracovala s Andrzejem Wajdou a Krzysztofem Zanussim. Debutovala psychologickým dramatem Provinční herci (1980), metaforou na tehdejší politickou situaci v Polsku oceněnou na festivalu v Cannes Cenou mezinárodní kritiky. Z její pestré filmografie, kterou Agnieszka Holland natáčí v USA, Polsku, ale i u nás, stojí za pozornost životopisná dramata Úplné zatmění s Leonardem DiCapriem (1995) a Ve stínu Beethovena (2006) nebo oceňovaná televizní série Hořící keř (2013). Ceny americké Akademie filmového umění a věd, které jsou udělovány od roku 1929, jsou považovány za nejprestižnější ocenění v oblasti filmu. Oscarový shortlist bude zveřejněn 9. února 2021 a nominace budou zveřejněny 15. března 2021. Slavnostní ceremoniál pak proběhne 25. dubna 2021 v Los Angeles. V loňském roce byl do boje na Oscara vyslán film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který se probojoval mezi nejlepších deset filmů. Za téměř stoletou historii „Oscarů“ se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose. O dva roky později zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších českých filmů pak postoupilo do neužších nominací: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oscara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 12:02:04

Na přehlídce Be2Can budou vidění filmy z festivalů z Berlína, Benátek a Cannes

Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů.  Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže. Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA. Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty. Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii. Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody. Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony. Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje  Pardon, nezastihli jsme vás.  Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji. Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí. „Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe. Detailní program kin bude zveřejněn ZDE. 

Čas načtení: 2024-02-24 22:02:08

Restituce pokladu. Zlatého medvěda na Berlinale dostal dokument Dahomey

Britská herečky Emily Watson si odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší výkon ve vedlejší roli.

Čas načtení: 2024-03-01 06:00:00

Horoskop: Březen přinese velké změny. Čeká nás nejzásadnější okamžik v roce

Hvězdy pro nás chystají náročný měsíc podle astrologa Richarda Stříbrného. Nejvýznamnější den bude 20. březen, kdy Slunce přejde do znamení Ryb. V tu chvíli by se mělo podle astrologa mnohé změnit.

Čas načtení: 2024-03-06 10:00:00

Osmý ročník soutěže Czech Nature Photo zahájí výstava oceňovaného rakouského fotografa Bernharda Schuberta

Bernhard Schubert sbírá za své fotografie významná ocenění už od roku 2016, nechybí mezi nimi například Austrian Nature Photographer 2023 nebo Photographer of the Year 2023. Letos zasedne v mezinárodní porotě osmého ročníku Czech Nature Photo. Vernisáž jeho výstavy Pestrost přírody a fotografie bude spojena s představením unikátní limitované edice fotografie vytištěné na stříbře, která vznikla ve spolupráci se společností Golden Gate. Vernisáž a představení stříbrného snímku „Zimní stehlík“ se koná 13. března v 18:00 v galerii Czech Photo Centre.

Čas načtení: 2024-03-11 22:05:00

22:05 Berlínští filharmonikové hrají filmové melodie

Americký skladatel John Williams, držitel pěti Oscarů, představil výběr ze svého díla v podání nejprestižnějšího světového symfonického orchestru (2022). Na koncertě zazněla hudba z takových hitů stříbrného plátna, jako jsou např. Jurský park, Hvězdné války, Indiana Jones nebo Harry Potter. Režie Michael Beyer[online]

Čas načtení: 2024-03-12 22:45:00

22:45 Josef Jelínek

Medailon bývalého fotbalového reprezentanta Československa, člena stříbrného týmu z mistrovství světa v Chile roku 1962[online]

Čas načtení: 2024-03-15 15:00:00

Jaromír Hanzlík nabírá síly v lázních

Legendu stříbrného plátna Jaromíra Hanzlíka opět dostihly bolesti zad. Není divu, že si po domluvě s lékaři dopřál pobyt v lázních!

Čas načtení: 2024-03-16 00:31:00

Ve Stříbrném rybníku v Hradci Králové je 500 candátů, mají pomoci v boji se sinicemi

Pracovníci Městských lesů Hradec Králové vysadili do Stříbrného rybníku ve stejnojmenném kempu u Hradce Králové asi 500 candátů obecných. Candát je dravou rybou a v rybníku by měl pomoci postupně zlepšit kvalitu vody, v níž se v létě množí sinice. Uvedl to ředitel Městských lesů Milan Zerzán. Městské lesy, která městský kemp od roku 2020 provozují, také na poloostrově rybníka chystají výstavbu pěti chatek s moly.

Čas načtení: 2024-03-22 17:25:00

17:25 Tomáš Pospíchal

Medailon legendárního československého fotbalisty, člena stříbrného týmu z mistrovství světa v Chile roku 1962, a následně i úspěšného fotbalového trenéra[online]

Čas načtení: 2024-04-07 05:00:00

Před 20 lety našli vrak letadla Saint-Exupéryho. Záhadu Malého prince nevyřešili

Byla středa 7. dubna 2004. Francouzský podmořský záchranný tým mířil k místu nedaleko slavného přístavního města Marseille, kde už o 15 let dříve zaznamenal potápěč Luc Vanrell na mořském dně vrak válečného letadla. Tehdy ho považoval za německý stroj, ale o osm let později přišel objev stříbrného náramku se jménem Antoine Saint-Exupéry. Ani před 20 lety ale nebylo tajemství smrti autora Malého prince rozluštěno. 

Čas načtení: 2024-04-09 07:50:00

Brána lesní obory ho nezastavila

CHRUDIMSKO – Dopravní nehodě předcházela nebezpečná jízda stříbrného mercedesu. Ohrozil i vás?

Čas načtení: 2024-04-12 23:12:00

Muž v Hradci vyrazil na speciální koledu, ukradl plato se stříbrem

Místo vajíček šperky ze stříbrného kovu za desetitisíce. Na takovou koledu vyrazil na Velikonoční pondělí v Hradci Králové dosud neznámý muž. Policie nyní pátrá po jeho totožnosti. Zveřejnila proto i videozáznam z krádeže.