Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-11 16:43:17

Za úrodu zničenou jarními mrazy dostanou zemědělci kompenzace z unijního rozpočtu ve výši přibližně 378 milionů korun

Zhruba 378 milionů korun (15 milionů eur) dostanou zemědělci jako odškodné za mimořádně silné mrazy, které na jaře spálily úrodu ovoce. Rozhodla o tom dnes Evropská komise. O podporu z unijního rozpočtu požádal už před časem Evropskou komisi ministr zemědělství Marek Výborný. Další náhradu dostanou zemědělci z českého rozpočtu. ,,Obrovské škody na ovoci,... ...

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2012-11-17 00:00:00

The Hundreds zima 2012 / Lookbook Man vs. Beast

Americký label The Hundreds opět vystrkuje růžky, dlouho očekávaný zimní lookbook je konečně tu a my se můžeme pomalu těšit a předpokládat, které kousky se dostanou do českého obchodu The Streetwise Store Queens. Nejnovější lookbook má název Man vs. Beast a obsahuje především kousky do pánského ša ...

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2022-05-05 09:11:02

Český rozhlas oslaví narozeniny Dnem otevřených dveří a koncertem v Riegrových sadech

Český rozhlas se v sobotu 14. května u příležitosti 99. výročí zahájení pravidelného vysílání otevře veřejnosti. Po dvouleté odmlce způsobené pandemií koronaviru opět proběhnou komentované prohlídky v sídle Českého rozhlasu na Vinohradech i v regionálních studiích. Den otevřených dveří doplní koncert v pražských Riegrových sadech, kde vystoupí kapela Queenie, Barbora Poláková, Jaroslav Uhlíř nebo Ben Cristovao. „Český rozhlas plní svoji roli média veřejné služby již 99 let. Letos oslavíme narozeniny způsobem, který je nám nejbližší, tedy osobním setkáním s našimi věrnými posluchači. V sobotu 14. května znovu otevřeme budovy Českého rozhlasu veřejnosti a návštěvníci tak budou mít jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí vysílání nebo se potkat se svými oblíbenými moderátory. Na Den otevřených dveří naváže bohatý hudební a kulturní program pro dospělé i rodiny s dětmi v Riegrových sadech,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Den otevřených dveří na Vinohradech Den otevřených dveří Českého rozhlasu na Vinohradech bude probíhat od sobotní 9. hodiny do 16. hodiny odpolední. Návštěvníky čeká prohlídka rozhlasových studií, včetně multimediálního studia Českého rozhlasu Vltava, i dalších prostor budovy na pražských Vinohradech. Program Českého rozhlasu Dvojka nabídne od 11.00 do 12.00 hodin živé vysílání pořadu Tobogan s moderátorem Alešem Cibulkou. Atmosféru živého přenosu mohou návštěvníci nasát také v Radiocafé Vinohradská 12, kde si budou moderátoři Šárka Volemanová s Jiřím Holoubkem od 15.00 do 17.00 hodin povídat s rozhlasovými herci Danielou Kolářovou, Janou Strykovou nebo Markem Němcem. Program doplní zpěvem Dasha a Jan Smigmator. Od 10.00 do 17.00 hodin se ve vestibulu budovy Českého rozhlasu uskuteční autogramiáda s moderátory stanic Český rozhlas Dvojka i Pohoda, které se zúčastní Jan Čenský, Marie Retková, Halina Pawlowská, Dana Syslová, Tomáš Töpfer, Václav Žmolík a další oblíbení moderátoři. Ze svého mobilního studia R-stream bude na Vinohradské 12 od 9.00 do 12.00 hodin živě vysílat stanice Český rozhlas Radiožurnál. Mezi 10.00 a 11.00 hodinou pak bude možné nahlédnout do vysílání speciálního dílu pořadu Host Lucie Výborné. Na Radiožurnál naváže svým vysíláním od 12.00 do 15.20 hodin také stanice Radiožurnál Sport, která připravila pro fanoušky hokeje od 14.30 hodin speciál k Mistrovství světa v ledním hokeji 2022. Český rozhlas Plus nabídne setkání s moderátory a šéfredaktorem stanice Petrem Šabatou, soutěž a poslech podcastu Čekání na prezidenta nebo povídkového projektu Střepy. Rádio Junior umožní návštěvníkům podívat se do studia na živé vysílání a setkat se s moderátory. Malí posluchači se mohou také těšit na dárky na památku. Také příznivci Radia Wave budou moci během Dne otevřených dveří nahlédnout do studia této stanice, poslechnout si DJs nebo se osobně setkat s rozhlasovým týmem a s moderátory podcastů Brambora s vejcem či Volej. Stanice Radio Prague International, které zajišťuje zahraniční vysílání Českého rozhlasu, pak veřejnost seznámí se svojí činností. Svoje dobročinné aktivity veřejnosti přiblíží Nadační fond Českého rozhlasu. V Galerii Vinohradská 12 se návštěvníci seznámí s historií rozhlasové knihovny a také uvidí, jak fungoval rozhlas po drátě. Milovníci hudby mohou navštívit hudební matiné Tria Českého rozhlasu nebo jazzový koncert dua Brunner a Šindler ve Studiu 2. Vstup na komentované prohlídky je možné zarezervovat na přesný čas na telefonním čísle 221 551 313 každý všední den od 9.00 do 16.00 hodin. Pro návštěvníky bez rezervací budou vyhrazeny prohlídky každou celou hodinu od 9:00 do 16:00 hodin. Prohlídky s průvodci začínají na recepci Českého rozhlasu v ulici Římská 13 na Praze 2. Koncert Českého rozhlasu v Riegrových sadech Narozeninový den Českého rozhlasu bude pokračovat koncertem v Riegrových sadech. Na dvou hudebních scénách vystoupí Jaroslav Uhlíř & Band, Adam Mišík, Barbora Poláková & Band, Ben Cristovao, 7krát3, Thom Artway & Band nebo kapela Queenie. Nejmenší návštěvníci se mohou těšit na výtvarné dílničky, rozhlasovou bojovku, Rourov Rádia Junior a kouzelníka Richarda Nedvěda. Den otevřených dveří v regionálních studiích Den otevřených dveří se v sobotu 14. května uskuteční i ve všech regionálních studiích Českého rozhlasu. Na návštěvníky regionálních stanic taktéž čekají komentované prohlídky, autogramiády moderátorů, besedy a hudební vystoupení. Podrobný program Dne otevřených dveří v Praze i v regionech je k dispozici na webu www.rozhlas.cz/dod. Vstup na veškeré akce je zdarma.

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března.   NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal                                           Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda   NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein   NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba   NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička   NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr.   NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková   NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-01-17 18:00:23

Nejvíce nominací na Českého lva získaly shodně filmy Okupace a Zátopek

Český lev zná nominace za rok 2021, výsledky hlasování zveřejnila Česká filmová a televizní akademie (ČFTA). Při 29. ročníku Českého lva Nejvíce jich získaly filmy Okupace a Zátopek, dobře si vedly také filmy Muž se zaječíma ušima, Atlas ptáků a Chyby. Již podruhé byly otevřeny další kategorie i pro televizní projekty a stejně tak podruhé soutěží samostatně animované a krátké filmy. Hned několik nominací tak získal animovaný film Moje slunce Mad a s velkým počtem nominací skončila také televizní minisérie Božena. V klání o sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se v závěrečném hlasování utká celkem 25 titulů. Shodně třináct nominací získaly životopisné drama Zátopek režiséra, spoluproducenta a spoluautora scénáře Davida Ondříčka a debut režiséra Michala Nohejla Okupace, tragikomické drama z období normalizace. Jedenáct nominací získala fantaskní komedie Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima, film o spisovateli, jemuž náhlý sled událostí otočí život vzhůru nohama. Devíti nominacemi se může pochlubit Atlas ptáků, sonda do komplikovaných rodinných vztahů a světa komunikačních technologií, jehož režisérem je Olmo Omerzu. Osm nominací si vysloužily Chyby, romantické drama režiséra Jana Prušinovského o vyrovnávání se s vlastní minulostí. S pěti nominacemi nastupuje do závěrečného klání televizní cyklus režisérky Lenky Wimmerové Božena o první velké české spisovatelce Boženě Němcové a čtyři nominace získal mezinárodně ceněný animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, poeticky vyprávějící příběh Češky provdané do Kábulu. V kategorii nejlepší celovečerní hraný film za rok 2021 jsou nominovány filmy: Atlas ptáků (producent Jiří Konečný), Chyby (producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská), Muž se zaječíma ušima (producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík), Okupace (producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková) a Zátopek (producenti Kryštof Mucha, David Ondříček). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést autoři snímků Jednotka intenzivního života (režie Adéla Komrzý, producentka Pavla Janoušková Kubečková), Láska pod kapotou (režie Miro Remo, producenti Vít Janeček, Miro Remo), Nebe (režie Tomáš Etzler a Adéla Špaljová, producent Jan Macola), Nová šichta (režie Jindřich Andrš, producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka) nebo Sny o toulavých kočkách (režie David Sís, producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská). Během nominační tiskové konference cen ČFTA byli 17. ledna vyhlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Aleše Najbrta, Jakuba Spurného a Julie Vrabelové, autorů plakátu pro film Zátopek. David Ondříček si za stejný film odnesl i Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli si letos může odnést Alena Mihulová za film Atlas ptáků, Anna Kameníková za titulní roli v sérii Božena, Pavla Gajdošíková za film Chyby, Eliška Křenková za výkon ve filmu Marťanské lodě nebo Martha Issová za film Zátopek. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli se na Českého lva mohou těšit: Eliška Křenková, tentokrát za roli ve filmu Atlas ptáků, Eva Hacurová za film Chyby, Denisa Barešová, která hrála v seriálu Kukačky, Zuzana Mauréry za roli ve snímku Muž se zaječíma ušima a Antonie Formanová za film Okupace. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli získali nominace Miroslav Donutil za film Atlas ptáků, Jan Jankovský za hlavní roli ve filmu Chyby, Miroslav Krobot za Muže se zaječíma ušima, Martin Pechlát za titulní roli ve filmu Okupace a Václav Neužil za životopisný snímek Zátopek. O Českého lva ve vedlejší roli za rok 2021 se utkají: Martin Pechlát s rolí ve filmu Atlas ptáků, Oldřich Kaiser, který hrál ve filmu Muž se zaječíma ušima, Otakar Brousek z filmu Okupace, Hynek Čermák, jenž zaujal v televizní minisérii Případ Roubal, a Robert Mikluš s rolí ve filmu Zátopek. Českého lva za nejlepší režii obdrží některý z následujících tvůrců: Olmo Omerzu za Atlas ptáků, Jan Prušinovský za film Chyby, Martin Šulík za film Muž se zaječíma ušima, debutující Michal Nohejl za Okupaci nebo David Ondříček za Zátopka. Známy jsou také nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. Sošku Českého lva tak mohou v březnu získat psychologické drama Amerikánka uváděné na platformě filmnazivo.cz (hlavní tvůrce a producent Viktor Tauš), minisérie Božena České televize (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrce Lenka Wimmerová) a Případ Roubal z produkce Voyo / TV Nova (hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow, hlavní tvůrce Tereza Kopáčová). O Českého lva za nejlepší televizní seriál letos budou usilovat Kukačky (hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš, hlavní tvůrce Biser A. Arichtev), Ochránce (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek) a Zločiny Velké Prahy (hlavní producent Jan Lekeš, hlavní tvůrce Jaroslav Brabec), vše z produkce České televize. Letos podruhé bude Český lev udělen samostatně v kategoriích animovaný a krátký film. Lví sošku za nejlepší animovaný film tak může získat Moje slunce Mad režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové, Myši patří do nebe režisérů a výtvarníků Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka a výtvarníka Jana Kurky nebo snímek Rudé boty režisérky a výtvarnice Anny Podskalské. Tři filmy se utkají v kategorii nejlepší krátký film: Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyenové, Poslední den patriarchátu Olma Omerzu a Příběh hrůzostrašné Eliz, režírovaný společně Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou. ČFTA vyhlásila také pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, udělovanou ve spolupráci s Mattoni 1873 a Státním fondem kinematografie. Mohou ji získat filmaři na začátku své kariéry za krátké filmy Dřevo na příští zimu (režie Karel Šindelář), Ještě nespíš? (režie David Payne), Postup práce (režie Lun Sevnik) a snímek Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen), který získal nominaci i v kategorii nejlepší krátký film, a animovaný snímek Anny Podskalské Rudé boty, jenž také obsadil jednu z nominací v kategorii Nejlepší animovaný film.   29. ČESKÝ LEV – NOMINACE   NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ HRANÝ FILM Atlas ptáků – producent Jiří Konečný Chyby – producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská Muž se zaječíma ušima – producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík Okupace – producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková Zátopek – producenti Kryštof Mucha, David Ondříček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Jednotka intenzivního života – režie Adéla Komrzý – producentka Pavla Janoušková Kubečková Láska pod kapotou – režie Miro Remo – producenti Vít Janeček, Miro Remo Nebe – režie Tomáš Etzler, Adéla Špaljová – producent Jan Macola Nová šichta – režie Jindřich Andrš – producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka Sny o toulavých kočkách – režie David Sís – producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská   NEJLEPŠÍ REŽIE Atlas ptáků – Olmo Omerzu Chyby – Jan Prušinovský Muž se zaječíma ušima – Martin Šulík Okupace – Michal Nohejl Zátopek – David Ondříček   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Alena Mihulová Božena – Anna Kameníková Chyby – Pavla Gajdošíková Marťanské lodě – Eliška Křenková Zátopek – Martha Issová   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Miroslav Donutil Chyby – Jan Jankovský Muž se zaječíma ušima – Miroslav Krobot Okupace – Martin Pechlát Zátopek – Václav Neužil   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Eliška Křenková Chyby – Eva Hacurová Kukačky – Denisa Barešová Muž se zaječíma ušima – Zuzana Mauréry Okupace – Antonie Formanová   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Martin Pechlát Muž se zaječíma ušima – Oldřich Kaiser Okupace – Otakar Brousek Případ Roubal – Hynek Čermák Zátopek – Robert Mikluš   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Chyby – Roman Vojkůvka Moje slunce Mad – Ivan Arsenjev Muž se zaječíma ušima – Marek Leščák, Martin Šulík Okupace – Marek Šindelka, Vojtěch Mašek Zátopek – David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow   NEJLEPŠÍ KAMERA Atlas ptáků – Lukáš Milota Lidi krve – Jakub Halousek Muž se zaječíma ušima – Martin Štrba Okupace – Jan Baset Střítežský Zátopek – Štěpán Kučera   NEJLEPŠÍ STŘIH Atlas ptáků – Jana Vlčková Chyby – Michal Böhm Láska pod kapotou – Šimon Hájek Okupace – Petr Turyna Zátopek – Jarosław Kamiński   NEJLEPŠÍ ZVUK Atlas ptáků – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Moje slunce Mad – Jan Čeněk, Régis Diebold Muž se zaječíma ušima – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Okupace – Sandra Klouzová, David Titěra, Roman Sečkař Zátopek – Pavel Rejholec, Jakub Čech   NEJLEPŠÍ HUDBA Amerikánka – Petr Ostrouchov Moje slunce Mad – Evgueni Galperine, Sacha Galperine Myši patří do nebe – Krzysztof A. Janczak Okupace – La Petite Sonja, Hank J. Manchini Zátopek – Beata Hlavenková   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Božena – Petr Kunc Kryštof – Milan Býček Muž se zaječíma ušima – František Lipták Okupace – Tomáš Svoboda Zátopek – Jan Vlasák   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Božena – Katarína Štrbová Bieliková Muž se zaječíma ušima – Katarína Hollá Okupace – Josefina Bakošová Zátopek – Kateřina Štefková Zločiny Velké Prahy – Simona Rybáková   NEJLEPŠÍ MASKY  Božena – Martin Valeš Chyby – Jana Bílková Muž se zaječíma ušima – Martin Jankovič, Katarína Horská Okupace – Jana Dopitová Zátopek – Jana Dopitová     NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Amerikánka – hlavní producent Viktor Tauš – hlavní tvůrce Viktor Tauš Božena – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrce Lenka Wimmerová Případ Roubal – hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow – hlavní tvůrce Tereza Kopáčová   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Kukačky – hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš – hlavní tvůrce Biser A. Arichtev Ochránce – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek,                   Matěj Podzimek Zločiny Velké Prahy – hlavní producent Jan Lekeš – hlavní tvůrce Jaroslav Brabec   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Moje slunce Mad – režie, výtvarník Michaela Pavlátová – producenti Kateřina Černá, Petr Oukropec Myši patří do nebe – režie Denisa Grimmová, Jan Bubeníček – producenti Vladimír Lhoták, Alexandre Charlet – výtvarníci Denisa Grimmová, Jan Bubeníček, Jan Kurka Rudé boty – režie, výtvarník Anna Podskalská – producentka Mária Môťovská   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen – producentka Karolína Davidová Poslední den patriarchátu – režie Olmo Omerzu – producenti Rok Biček, Jiří Konečný Příběh hrůzostrašné Eliz – režie Eliška Kováříková, Adam Struhala – producenti Barbora Skoumalová, Miloš Lochman   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Dřevo na příští zimu – režie Karel Šindelář Ještě nespíš? – režie David Payne Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen Postup práce – režie Lun Sevnik Rudé boty – režie Anna Podskalská   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (ve statutárních kategoriích) Okupace – 13 nominací Zátopek – 13 nominací Muž se zaječíma ušima – 11 nominací Atlas ptáků – 9 nominací Chyby – 8 nominací Božena – 5 nominací Moje slunce Mad – 4 nominace Amerikánka – 2 nominace Kukačky – 2 nominace Láska pod kapotou – 2 nominace Myši patří do nebe – 2 nominace Případ Roubal – 2 nominace Zločiny Velké Prahy – 2 nominace Jednotka intenzivního života – 1 nominace Kryštof – 1 nominace Lidi krve – 1 nominace Marťanské lodě – 1 nominace Milý tati – 1 nominace Nebe – 1 nominace Nová šichta – 1 nominace Ochránce – 1 nominace Poslední den patriarchátu – 1 nominace Příběh hrůzostrašné Eliz – 1 nominace Rudé boty – 1 nominace Sny o toulavých kočkách – 1 nominace   JIŽ UDĚLENÉ CENY   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Zátopek – Aleš Najbrt, Jakub Spurný, Julie Vrabelová – oceněný plakát Atlas ptáků – Konstantinos Fragkoulis, Adéla Turková Moje slunce Mad – Jan Poukar, Michaela Pavlátová Okupace – Jindřich Hoch Vlci na hranicích – Jan Němec   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Zátopek – David Ondříček (oceněný režisér)   Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 29. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2021 do 9. ledna 2022. Celkem 184 akademiků vybíralo z 84 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmů i televizních děl. Udílení cen se uskuteční v přímém přenosu České televize na ČT1 5. března od 20.10 hodin z pražského Rudolfina. Večerem diváky provede poprvé moderátor Jiří Havelka. Více informací na www.ceskylev.cz. Ve spolupráci s DAFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz. Od 21. února nabídne DAFilms.cz streamované moderované rozhovory s nominovanými tvůrci.

Čas načtení: 2024-05-02 13:19:21

Chytáky českého jazyka: Vést vs. vézt?

Při vyslovení zní téměř stejně, jejich význam je však zcela odlišný. Jde o ošemetná slůvka vést a vézt, při jejichž psaní Češi často chybují. Kdy užijeme kterou variantu a který tvar je nesprávný? Řiďte se významem sdělení a rozhodně nepoužívejte tvar „véct“. Vézt aneb Vezeme vám zásilku Sloveso vézt, ve kterém píšeme písmenko z, představuje… The post Chytáky českého jazyka: Vést vs. vézt? appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-03-03 09:46:04

Český rozhlas zahraje pro Ukrajinu

Benefiční koncert Českého rozhlasu a jeho Symfonického orchestru se uskuteční v pondělí 14. března v Rudolfinu. Pod taktovkou svého designovaného šéfdirigenta Petra Popelky uvedou hudebníci Dvořákovu Novosvětskou i díla ukrajinských autorů. Hornista Radek Baborák přednese sólo v Koncertu Reinholda Glièra a večer zahájí Elegie Valentyna Sylvestrova. Celý výtěžek bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Koncert bude k vidění v přímém videopřenosu na Facebooku Českého rozhlasu a živě ho odvysílají také stanice Dvojka a Vltava. „Bezprostředně poté, co se do světa rozšířily zprávy o trestuhodné agresi, které čelí Ukrajina, jsme se pochopitelně i my, zaměstnanci Českého rozhlasu, zamýšleli nad možnými formami pomoci a podpory obyvatelům zkoušené země. Zatímco zpravodajci s velkým nasazením zajišťují pravdivé a objektivní informování veřejnosti o násilném a bezprecedentním aktu, hudebníci rozezní své nástroje ve skladbách, které zřetelně symbolizují hluboké sympatie a soucítění,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho designovaný šéfdirigent Petr Popelka pro tuto příležitost sestavili program kombinující hudbu ukrajinských a českých autorů. V úvodu večera zazní hymny České republiky a Ukrajiny v podání Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Dále zazní Elegie od Valentyna Sylvestrova, nejvýznamnějšího žijícího skladatele Ukrajiny řazeného k postmoderně. Příslibem velkého zážitku je i Koncert pro lesní roh a orchestr od pozdně romantického ukrajinského autora Reinholda Glièra, v němž sólo zahraje interpret světového věhlasu Radek Baborák, a završením večera bude Symfonie č. 9 Z nového světa, kterou Antonín Dvořák zajistil české hudbě světovou proslulost. Celý výtěžek ze vstupného bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Ceny vstupenek se pohybují v rozpětí 300 až pěti tisíc korun Kč. Všichni interpreti vystupují bez nároku na honorář. Vstupenky je možné zakoupit on-line na webových stránkách socr.rozhlas.cz nebo v prodejně Českého rozhlasu (Vinohradská 12, Praha 2).  

Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49

Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů

Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem.    Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu.  V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus.   Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci.  Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů.   Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence?  Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů.    Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí.   Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni.   Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci?  Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet.   Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.   Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.

Čas načtení: 2020-02-16 07:41:34

Nadčasový Karel Čapek a nenahraditelný Václav Jamek (ohlédnutí za Cenou Karla Čapka 2020)

Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 se stal spisovatel, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek (*1949), který v listopadu oslavil sedmdesátiny. Ocenění udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu si převzal ve čtvrtek 13. února v důstojných kulisách primátorské rezidence, která se nachází v budově ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. „Tato cena se uděluje každý sudý rok a jejími kritérii jsou v souladu s posláním a historií toho, co nám Čapek zanechal, hodnoty humanismu a... ehm, čeho tak ještě to může být... a demokracie! Vidíte, to je slovo, které jsem skoro zapomněl,“ zažertoval hned v úvodu předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a kritický tón ve vztahu k současným poměrům v české společnosti zazněl toho večera vícekrát.   Do svého projevu jej vložil i Martin Churavý, který zastoupil nepřítomného primátora a svou pečlivě připravenou řeč věnoval odkazu Karla Čapka. „Ačkoliv se doba změnila, i prezident se změnil, tak to dílo je dobré si připomínat, možná o to víc právě dnes,“ řekl na adresu jeho Hovorů s TGM, z nichž posléze takřka bezchybně ocitoval jednu pasáž. O něco méně kultivované a přínosné byly proslovy dvou zástupců sponzorů, bez jejichž podpory by se podle Dědečka český PEN klub neobešel: „PEN klub by nemohl fungovat sám od sebe, z členských příspěvků – a neberte to, prosím vás, vy, kteří neplatíte, jako nějakou výčitku – nezvládli bychom to, ani kdybyste platili.“ Nebránil se ani otřepanému označení spisovatelů za svědomí národa, které ve své řeči použil představitel generálního sponzoringu českého PEN klubu Lukáš Sekyra, vyzdvihující na Čapkovi kupříkladu „nadčasovost věcí jako R.U.R., robot a otázka umělé inteligence“. Překvapením se pro přítomné publikum stalo udělení medaile Karla Čapka Kristině Váňové, kterou se výbor českého PEN klubu rozhodl ocenit za dlouholetou úspěšnou činnost ve funkci ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži (respektive ve Staré Huti u Dobříše). Její předčasný odchod se stal sledovanou kauzou, která nakonec měla (snad) šťastný konec v podobě zvolení jejího nástupce, kterým se stal dlouholetý propagátor Čapkova života a díla Zdeněk Vacek (více ZDE). Poté již došlo na předání Ceny Karla Čapka jejímu novému laureátovi Václavu Jamkovi, o jehož ocenění rozhodla jednomyslně pětičlenná porota ve složení: literární historik a kritik Vladimír Karfík (předseda), ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, literární historik a archivář Petr Kotyk (sám držitel ceny českého PEN klubu s názvem Vlastní cestou), publicistka a bývalá ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová a editor Jan Šulc. Laudatio, které pronesl Pavel Janáček „Pokud mám dostát tomu příkladu intelektuální poctivosti, který vnáší do českého literárního prostředí Václav Jamek už desítky let, tak mohu promluvit jen o důvodech, které mě vedly k tomu, abych jméno Václava Jamka do jednání letošní poroty nabídl. V krátkosti mi šlo o dvě věci. Zaprvé, abychom se jako literární obec přihlásili k té jiné možnosti literatury, se kterou Václav Jamek českou literaturu už léta konfrontuje a kterou bychom vlastně měli brát jako výzvu a neměli bychom ji zamlčet. Nemusíme se jí řídit, ale měli bychom jí složit hold. Takže zaprvé přihlásit se k té výzvě jiné možnosti literatury – a zadruhé jsem chtěl, abychom se nejenom jako literární společenství, ale také jako občanská společnost přihlásili k pojetí společenské role spisovatele, kterou Jamek zastává podobně vytrvale jako onu jinou možnost literárnosti. V čem tedy podle mě spočívá ta provokativní výzva jamkovské možnosti literatury? Určitě tady nepodám nějaký celistvý portrét, ale zmíním dva aspekty, které pro mě osobně při četbě Jamkových textů vystupují do popředí a které se – snad by se dalo říct – týkají jednak stylu a jednak žánru. První je psanost. Z nedostatku lepšího výrazu myslím touto psaností vlastnost písemnictví v pravém slova smyslu, jakousi opozici orality. My víme, že pro českou literaturu je už možná dvě stě let významným zdrojem napětí, zdrojem hodnot mluvnost, proud vyprávění, hovor lidí, anekdota, zkrátka orální kultura jako taková. A mohli bychom jmenovat řadu jmen, která by sahala od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška, zčásti Karla Čapka, v jehož jméně se zde scházíme, k Bohumilu Hrabalovi a přes něj k mnoha současným spisovatelům, které tady jmenovat nebudu. Určitě k nám z dějin české literatury přitékají i jiné praménky, ale přesto – a když vzpomeneme na jméno Milana Kundery, tak je to zjevné – si nemyslím, že bychom měli přinejmenším v současnosti druhého tak písemného spisovatele, jako je Václav Jamek. Objeví-li se v jeho textech ta lidová řeč, která je, zdá se, údělem české literatury, tak myslím jenom proto, aby nepřišla vniveč žádná šance na nějakou významovou diferenci, na další a další zpřesnění toho, co autor vyjadřuje rafinovaným jazykem, který je jen obtížně myslitelný mimo vytištěnou stránku. Jestliže ta lidová řeč v české literatuře často kolonizuje řeč knihy – a to není v principu špatně, ale je toho hodně –, tak myslím, že nám Václav Jamek stále staví před oči jinou stylovou možnost a to, že hodnoty vznikají i tam, kde se děje pravý opak, kde řeč knihy kolonizuje tu lidovou řeč. Slyším vaši námitku, protože jste se tady sešli jako znalci Jamkova díla, že také Václav Jamek má své patafyzické dvojče, českého básníka Hauptbahnhofa, který ve sbírkách svých básní i ve vpiscích do Jamkových jiných knih nebo v tom kuriózně ztroskotavším pokusu o lidový kalendář dokázal znectít veškerou rafinovanost, umnost, vytříbenost, zkrátka onu dikci vysokého písemnictví. Ale já myslím, že Hauptbahnhof není Švejk, není to Pepin, je to pořád spíše rub téže mince, který převrácením perzifláže potvrzuje ten dlouhý hlas knihy, který zní texty Václava Jamka. K žánrovému aspektu... Od Václava Jamka jsme nikdy nečetli – nebo já jsem nečetl – dějový román a vlastně ani povídku. Je to banální konstatování, ale není to samozřejmost, zvláště dnes, kdy se dějový román stal pro českou literaturu jakousi záchranu, která slibuje vysvobodit české písemnictví z prekérnosti jeho společenského postavení. Slyšíme kolem sebe, že román a jeho odezva u takzvaného mainstreamového publika samy o sobě dají české literatuře a tvorbě v českém jazyce opodstatnění, jako kdybychom slyšeli: „Ještě tě někdo chce, vyprávěj, buď jako Šeherezáda, hlavně se nezastavuj, jestli se nechceš probudit o hlavu kratší.“ Na to zní Jamkova odpověď stručně a jednoduše: „No, dějové vyprávění není první, poslední, jediná, hlavní a z dlouhodobého hlediska možná ani ta nejzábavnější možnost, k níž se může naše literární kultura upínat.“ Literatura – tohle myslím parafrázuje slova, která stojí v Jamkově próze Krkavčí múza – je tu od toho, aby prohlubovala otázky, to znamená, ne aby nás jenom nesla svým hlasem, aby nás bavila, nebo aby oddalovala svou popravu. Věkovitá instituce literatury, tak jak se k ní vztahuje Václav Jamek, od nás chce něco jiného, zachytit namáhavou práci lidského vědomí, a za to nám zase něco nabízí – jazyk pro naše sebevzdělávání, sebeutváření, jako jedincům i jako společnosti. Ve středu té jiné možnosti literatury, se kterou nás Václav Jamek konfrontuje namísto toho románu s velkým R stojí úvahová próza. Když tady padlo v souvislosti s dílem Václava Jamka slovo esej, tak je třeba dodat, že to slovo není myšleno jako označení nějakého striktně ohraničeného útvaru, ale jak poukaz k celému širokému poli myšlení skrze literární formu, ať už půjde potom v konkrétnosti na straně bližší žurnalismu o sloupek, pamflet nebo fejeton, na straně stýkající se s humanitními vědami o literárněkritický esej nebo literárněkritickou stať a na straně beletrie o – řeklo by se – vněsyžetovou prózu s autobiografickou páteří. Václav Jamek je překladatel, dokonce jeden z nejuznávanějších, je editor moderní a současné francouzské literatury a jen jeho portréty, doslovy, kritiky zabírají ve výboru Duch v plné práci snad sedm stovek stran. Léta psal do novin sloupky o české jazykové kultuře, které vydal knižně, tak jako své fejetony o politickém dění. Je pozoruhodné, jak málo – mohu-li mluvit za sebe – čteme tyto různé výkony odděleně, jako výsledek specializovaných literárních činností, které vypovídají především o svých předmětech, a jak moc se nám – alespoň mně – za všemi rýsuje sám autor, jako by všechny ty jednotlivé texty a žánry byly epizodami téhož zápasu o uvědomělou existenci, vedeného prostředky reflexivní literatury. Dobře se to myslím ukazuje na poslední – nebo dosud poslední – Jamkově knize, souboru politických fejetonů z Listů nazvaném Na onom světě se tomu budeme smát. Tam totiž mezi časopiseckým a knižním vydáním byl ten text rozšířen o celou vrstvu komentářů, v nichž se jako součást najednou čte i nejdrastičtější výpověď o sobě. Takže to byly dvě pozvánky k tomu, proč je podle mě třeba docenit – a touto cenou to pro tuto chvíli děláme – onu jinou možnost literatury, kterou nám Václav Jamek nabízí. A na závěr mi dovolte říci ještě pár slov o té roli spisovatele, jak ji Václav Jamek zastává. Václav Jamek byl angažovaným spisovatelem dříve, než to v Čechách – v Česku, pardon – znovu přišlo do módy. Spílal kormidelníkům našeho veřejného života dávno předtím, než se do něj začal strefovat každý. Jako vyzyvatel postmoderny nikdy nepřijal její dělení na čistou literaturu bez úkolů a na takzvaný život, včetně toho občanského. Literatura, politika, náš intelekt i naše těla – z jamkovského hlediska jde o jednu a tu samou lidskou existenci, která je neustále v sázce. Proto ostatně může být ona žurnalistika plnoprávnou součástí jeho literárního díla, podobně jako jsou jí i jeho verše, básně v próze nebo jeho reflexivní próza. V pozadí té Jamkovy angažovanosti pro otázky veřejného zájmu, ať už je to jazyk, nebo je to vláda, je přesvědčení, že nic nemáme nechat jen tak být, ponechat to jakémusi samopohybu. Neviditelná ruka trhu nás nikam nedovede, jazyk bez naší neustálé péče zplaní, společnost se bez našeho kultivujícího úsilí propadne do barbarství, literatura přijde o velikost, když se k ní přestaneme vztahovat, a ideologie si nás podmaní, pokud jim dovolíme beztrestně lhát. Kolik máme, prosím vás, v naší zemi kolem sebe intelektuálních osobností, které o sobě mohou říct, že v éře od demokratické revoluce ani na chvilku nepodlehly hegemonii neoliberálního řádu, a které veřejně pranýřovaly jeho rozpory, omyly, zločiny, které se nebály říkat, že císař je nahý, a které to přitom říkaly v zájmu ideálu svobody, ke kterému se ten řád sám hlásí a hlásil, a ne proti tomu ideálu. Takových osobností nemáme mnoho a Václav Jamek k nim patří. Je zbytečné zastírat, že Václav Jamek není Karel Čapek a že v určitých ohledech vidění světa a literárního vyjádření k němu může mít i daleko. Ale když obrátíme perspektivu a nebudeme hledat to, co je odlišuje, ale to, v čem se jejich úsilí stýká, uvidíme řadu bodů – a uvádění francouzské literatury jako podnětu pro českou literaturu k nim určitě bude patřit –, z nichž ten nejpodstatnější styčný bod, který já vidím, je právě to nasazení v péči o společný svět a ta víra v moc literárního jazyka, který jako lučavka je schopen rozleptat, rozložit, pohltit a přepodstatnit i ten mocný jazyk ideologií. Takže tohle byly důvody, pro které jsem jméno Václava Jamka do jednání naší poroty vnesl, a jsem rád – jak už tady zaznělo –, že to vítězství nebylo, abych tak řekl, nějakou těsnou většinou, ale že to bylo přesvědčivých 5:0.“ Děkovná řeč Václava Jamka „Vážení přítomní, já děkuji porotě, že na mě takto pomyslela, a děkuji i za tu chvalořeč, nenapadá mě vůbec žádná námitka, kterou bych proti ní v této chvíli měl. (smích publika) Něco tak důkladného o sobě jsem za celý život ještě neslyšel. Možná bych vzhledem k tomu, o jakou cenu jde, měl říci něco ke cti Karla Čapka a k tomu, co si myslím, že nás možná trochu spojuje. Já jsem před časem, k osmdesátému výročí Čapkova úmrtí, připravoval pro Český rozhlas – pro stanici Vltava – pořad z jeho básnických překladů francouzské poezie s vlastními komentáři. A zjistil jsem jednu pro mě nesmírně důležitou věc, na kterou mezi všemi důvody, které vypočítává poměrně správně Vítězslav Nezval, nepomyslel, ale kterou Čapek sám vyslovuje v jednom ze svých esejů. A sice jak velice mu záleželo na tom, aby – na rozdíl od té generace, nebo od toho způsobu překládání poezie, který se tradoval od lumírovců a zejména Vrchlického – každý ten básník našel v češtině svůj specifický jazyk. Znamená to, aby ten básník měl v českém jazyce svůj hlas, který by byl jenom jeho. Asi víte, že mám za sebou určité překladatelské dílo, a pro mě byl tohle úplně nejpodstatnější princip, kterého jsem se při překládání držel, zejména při překládání poezie, ale i při jakémkoliv jiném překladu. Protože si myslím, že spisovatel má skutečně cenu především jako hlas, jako zvláštní hlas. A já sám jsem nechtěl být vůbec ničím jiným, chci být hlasem. A pro mě literatura je dobrodružství – jediné, kterého jsem schopen –, a tudíž mi ani tolik nesešlo na žánru, člověk vlastně píše jakoby stále stejnou knihu, ale zároveň mi vždycky šlo o to, aby se každá moje další kniha nepodobala té další. Když jsem zjistil, že umím psát dobře verše, tak jsem přestal psát verše, říkal jsem si, teď nebudu sekat verše až do konce života, zkusím něco jiného. Ono to je takové tápání, není to nějaký metodický záměr. A když se zamyslím na tím, v čem dalším by se za mě Karel Čapek nemusel stydět, tak bych řekl, že to je právě v tom, jak jsem se pokusil v té poslední knize, kterou jsem napsal, pozvednout žánr, nebo spíše typ literární či textový, který Čapek pěstoval, to jest novinařinu, pozvednout skutečně na literární úroveň, dělat z toho, co původně ke mně přišlo jako návrh, pro který jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké nadání, to znamená psát pravidelné fejetony do časopisu Listy, využít to jako záminku k určitému skutečně literárnímu úsilí a vytvořit na základě takovýchto textů dílo, které by se mohlo jako literární označovat. A troufám se domnívat, že mi to vyšlo a že i to je do jisté míry určitá pocta Karlu Čapkovi z mé strany. Kromě toho mě tento žánr naučil pohybovat se mezi vysokým stylem jazykovým a zároveň i stylem nízkým a využívat to poměrně rafinovaným způsobem, to se člověk naučí praxí, ale i to si myslím, že mám nakonec naučeno od Čapka." A Karel Čapek figuroval také v závěrečných slovech Jiřího Dědečka, který přítomné pozval nejen na aktuální výstavu k 95. výročí založení českého PEN klubu v pražském Klementinu, ale i na projekt připravovaný s Divadlem Archa na leden 2021 v souvislosti se 100. výročím premiéry již zmíněné Čapkovy hry R.U.R., který má zahrnovat divadelní představení, konferenci i další akce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-04 08:50:59

Historie českého PEN klubu a jeho polistopadová éra

Letos si připomínáme 30 let od „probuzení“ českého centra Mezinárodního PEN klubu na podzim roku 1989, proto jsme o stručný přehled klíčových okamžiků jeho dosavadní existence požádali profesora Vladimíra Křivánka, mj. autora knihy Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby.  Mezinárodní spisovatelská organizace PEN klub vznikla po první světové válce, kdy řada evropských intelektuálů byla přesvědčena, že nebezpečným vlnám nesvobody, nacionalismu, šovinismu, xenofobie a intolerance, které rozpoutala v tragickém měřítku světová válka, je třeba vzdorovat nenásilnou a cílevědomou cestou sbližování lidí a národů, svobodným šířením humanistických myšlenek a vzájemným poznáváním. U zrodu této organizace stála autorka venkovských románů a podnikatelka ve stavebnictví Catherine Amy Dawson Scottová, která pojala myšlenku jakéhosi výběrového „diner clubu“, kde by se na pravidelných slavnostních večeřích setkávali spisovatelé, zprvu angličtí, poté z USA, Evropy, a nakonec z ostatních zemí. Chtěla postupně vybudovat celosvětovou síť takovýchto klubů, v nichž by domácí literáti hostili zahraniční členy, mluvili s nimi, poznávali jejich tvorbu a názory. Pátého října 1921 se v salonku londýnského podniku Florence Restaurant sešlo jednačtyřicet anglických spisovatelů a založili PEN klub. Hlavní podmínkou členství bylo profesní mistrovství v oboru slovesného umění – moc zacházet s perem: iniciálová značka názvu v angličtině značí jednak pero, tradiční nástroj spisovatelů, jednak označuje jednotlivé profese lidí vládnoucích perem – P (Playwrights [dramatici], Poets [básníci], Prosaists [prozaici]); E (Essayists [esejisté], Editors [vydavatelé, editoři, redaktoři]); N (Novelists [romanopisci, spisovatelé]). Československé centrum PEN klubu vzniklo z popudu Karla Čapka, který si po úspěšné návštěvě Londýna a britských ostrovů v roce 1924 uvědomil, že idea PEN klubu je jedinečnou příležitostí, jak navázat důležité kontakty s významnými spisovateli celého světa, nabídnout literární díla českých autorů k překladu a porozhlédnout se po světě po textech vhodných k překladu do češtiny. Ustavení československého centra PEN klubu se konalo 15. února 1925, kdy se 38 českých spisovatelů, redaktorů, vědců a překladatelů sešlo v kavárně Louvre k založení nové spisovatelské organizace. Slavnostně zahájil pražský PEN klub svou činnost 30. března 1925 společnou večeří v Obecním domě za účasti prezidenta Masaryka, jeho dcery Alice a ministrů Edvarda Beneše a Ivana Markoviče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V tomto nejslavnějším období své pohnuté historie byl československý PEN klub mnohonárodnostní a tolerantní – vedle demokraticky smýšlejících Němců se k němu hlásili Slováci, v Praze žijící Maďaři, Rusové, Židé. Vedle novinářů, básníků, dramatiků a prozaiků byli v PEN klubu zastoupeni i někteří významní vědci, nakladatelé, divadelníci, diplomaté a vysocí státní úředníci. V roce 1938 měl pražský PEN klub kolem 150 členů. Vrcholem meziválečných aktivit československého PEN klubu byl mezinárodní kongres PEN klubů v roce 1938 v Praze. Byl to i důležitý politický čin, neboť po březnovém anšlusu Rakouska, ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa a sudetských Němců bylo třeba přesvědčit světovou veřejnost o demokratických poměrech v zemi, a vyvrátit tak nacistickou propagandu o potlačování práv německých spoluobčanů. Přes velký úspěch pražského kongresu se však dějiny posunuly k dalšímu tragickému konfliktu. V prosinci 1938 zemřel na zápal plic nevybíravými útoky reakčního tisku tzv. druhé republiky tehdy napadaný Karel Čapek. Jeho pohřeb lze pokládat za symbolický konec prvního období existence českého PEN klubu. Po mnichovské krizi existovalo pražské centrum až do roku 1942, ale jeho činnost byla ochromena. V roce 1940 byl exilovými spisovateli založen Československý PEN klub v Anglii, jehož předsedou se stal František Langer, tajemníkem pak Viktor Fischl. Po osvobození byla činnost domácího PEN klubu zahájena symbolicky tryznou za všechny, kteří zemřeli v době války, byli popraveni, umučeni a nedožili se vytoužené svobody. V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila v emigraci, ve vězení nebo v táborech nucených prací. V letech 1957–1969 pražské centrum PEN klubu znovu zintenzivnilo svou činnost, přijímalo významné hosty ze zahraničí, pořádalo zajímavé přednášky, členové PEN klubu začali znovu pravidelně jezdit do zahraničí na kongresy PEN klubů. V těchto letech pražský PEN klub přijímal nové, významné a velmi zajímavé členy: D. Tatarka, E. Goldstücker, J. Škvorecký, I. Klíma, V. Havel, K. Šiktanc a další. Vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968 a následnou Husákovou „normalizací“ byly znovu přerušeny nadějeplné aktivity českého PEN klubu. Téměř po dvacet let bylo pražské centrum PEN klubu hibernováno (mělo status „spícího centra“) a teprve koncem osmdesátých let se otevřela pro jeho činnost příznivější doba. Tehdy vzniklo provolání, jež podepsali autoři z řad disidentů, literáti volně publikující i několik spisovatelů, kteří byli členy oficiálního Svazu českých spisovatelů. Na podzim roku 1989 proběhla v bytě Jiřího Muchy schůze prozatímního vedení PEN klubu (účastnili se jí V. Havel, I. Klíma, H. Bělohradská, J. Štroblová, M. Kadlečíková, D. Fischerová, J. Nesvadba, K. Šiktanc, L. Čivrný a další). V neděli po pátečním listopadovém zásahu proti studentům se konala v bytě Karla Šiktance další schůze, kde bylo vytvořeno ostré provolání PEN klubu proti represím na studentech a za svobodu projevu. Někteří pozvaní návštěvníci se však na schůzi vůbec nedostali; bezpečnost je v přízemí domu zadržela a odvezla k výslechu na dejvickou policejní stanici. Skutečná obnova PEN klubu se uskutečnila na řádně svolané valné hromadě v domě U Melounu na Starém Městě 4. ledna 1990. Tam bylo zvoleno nové vedení pražského centra s předsedou Jiřím Muchou. Následujícího roku převzal vedení Ivan Klíma, kterého po dvou letech nahradil Jiří Stránský. Čestným předsedou českého PEN klubu se stal Václav Havel. Dlouholetého úspěšného předsedu PEN klubu Jiřího Stránského vystřídal od roku 2006 básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček. V začátcích znovuobnoveného PEN klubu bylo třeba obnovit vztahy se spisovateli různých zemí, zejména se západními sousedy, jež minulý režim na dlouhou dobu přerušil. V květnu 1990 se na dobříšském zámku konalo setkání českých a německých spisovatelů, tradiční čtení autorů Skupiny 47 – Wernera Richtera, Güntera Grasse a dalších německých autorů. Největší polistopadovou událostí mezinárodního významu, kterou uspořádal český PEN klub, byl pražský mezinárodní kongres PEN klubů. Uskutečnil se ve dnech 6.–12. listopadu 1994 pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla. Byl kongresem diskusním s hlavním tématem „Literatura a tolerance“. V průběhu konání kongresu byla poprvé udělena Cena Karla Čapka za literaturu, která se od té doby uděluje pravidelně každý sudý rok. Poprvé tuto prestižní cenu, určenou nejvýznamnějším českým spisovatelům, výjimečně obdržely dvě velké osobnosti světové literatury – německý spisovatel Günter Grass a americký prozaik Philip Roth. Vedle tohoto ocenění je od roku 1996 udílena Cena PEN klubu za celoživotní dílo, kterou vystřídala obdobná cena s názvem Vlastní cestou; je udílena v každém lichém roce. Oceněním polistopadové práce českého PEN klubu bylo i zvolení českého zástupce Jiřího Gruši prezidentem mezinárodního PEN klubu na dvě funkční období (2003–2009). Významnou aktivitou nového vedení českého PEN klubu byla celková rekonstrukce Domu bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Český PEN klub má dnes 200 členů; dvanáctičlenné prezidium v čele s předsedou pracuje v několika výborech. Nejvýznamnější z nich je výbor pro vězněné spisovatele. Ten vyhledává a zveřejňuje případy perzekvovaných a utiskovaných slovesných tvůrců a žádá jejich vlády o svobodu pro ně. Dnes je České centrum Mezinárodního PEN klubu aktivní součástí celé sítě celosvětového společenství s ústředím v Londýně (145 center ve 104 zemích; zastupují kolem 20 000 autorů). Rozvíjí Čapkovo dědictví, stará se o sbližování spisovatelů, národů, států a kultur. {/mprestriction}  Autor je básník a literární historik.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-06-27 11:23:43

Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu

Již tak nabitý program podzimní části festivalu JazzFestBrno posiluje další výjimečný koncert: 29. září v Sono Centru oslaví na svém vůbec prvním společném koncertu špičkový americký trumpetista Randy Brecker, držitel sedmi Grammy a dvaceti nominací, a Rozhlasový Big Band Gustava Broma 100 let brněnského studia Českého rozhlasu. Spojení hudebníka, který vedle desítky vlastních alb točil s Paulem Simonem, Lou Reedem, Joe Cockerem, Brucem Springsteenem nebo Ringo Starrem, a našeho předního big bandu inicioval právě festival JazzFestBrno. Vstupenky jsou již v […] The post Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Trumpetista Randy Brecker a Rozhlasový Big Band Gustava Broma oslaví na JazzFestBrno 100 let brněnského Českého rozhlasu

Čas načtení: 2021-12-22 19:58:12

Český rozhlas nadělí bohatý sváteční program

Český rozhlas připravil na závěr roku pestrý vánoční i silvestrovský program. Stanice posluchače svátečně naladí pohádkami, premiérami her, vánočně laděnými rozhovory i hudebními lahůdkami napříč nejrůznějšími žánry. Nebude chybět ani rekapitulace nejvýznamnějších momentů roku 2021. Silvestrovské vysílání pak nabídne zábavné pořady a rozhovory se speciálními hosty. Český rozhlas Radiožurnál reflektuje uplynulý rok prostřednictvím seriálové řady 21 tváří roku 2021, kterou odvysílá v posledních dvou prosincových týdnech vždy v časech 8.50 a 16.10. Štědrý večer zpříjemní posluchačům Radiožurnálu záznam letošního koncertu Světlo pro Světlušku a to nejlepší z Ježíškových vnoučat. Závěr večera bude patřit poděkování zdravotníkům za jejich nasazení v boji s koronavirovou pandemií. Na druhý svátek vánoční Radiožurnál odvysílá tradiční vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana. Posluchači se mohou těšit během svátečních dnů i na premiérové díly pořadů Host Lucie Výborné a Host Radiožurnálu. Český rozhlas Plus nabídne ve svátečním vysílání zhodnocení pěti témat uplynulého roku. Zaměří se na proměnu digitálního světa, ekonomiku, události v Evropě i ve světě, významné kauzy, a také shrne rok 2021 v pořadu Výroky týdne. Ohlédnutí za končícím rokem přinese i pořad Názory a argumenty, jehož autoři připravili 21 bilančních komentářů k hlavním tématům tohoto roku. V neděli 26. prosince od 13 hodin Český rozhlas Plus odvysílá vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana doplněné komentáři. Posluchači Českého rozhlasu Dvojka se mohou o vánočních svátcích těšit na osmidílný seriál Neopouštěj staré písně pro nové k 55. výročí spolupráce dvojice Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, který bude plný jejich vzpomínek a písniček. Na stanici Dvojka připraví Jan Rosák a Jan Kovařík pásmo svátečních historek známých osobností Nostalgické Vánoce. Na Boží hod vánoční je připravena premiéra muzikálu Strašidlo cantervillské nebo legendární rozhlasová hra Maigretovy Vánoce od George Simenona. Český rozhlas Vltava odvysílá skladby Jana Jakuba Ryby, tradiční Českou mší vánoční, českou barokní hudbou nebo rozhlasová dramata. Posluchače také vánočně naladí sérií živých přenosů adventních koncertů z různých koutů Evropy. Během prvního i druhého vánočního svátku přenese posluchače do Benátek 18. století komedie Carla Goldoniho Kavárnička a komedie Vánoce u Cupiellů od Eduarda de Fillipa zase do domácnosti neapolského tiskaře. Dále stanice Vltava připravila pro posluchače prémiovou řadu pořadu Osudy, kde se za svými kariérními i osobními zážitky tentokrát ohlédne hudebník Jiří Pavlica. Seriál Jiné Vánoce Radia Wave přiblíží, jak Vánoce slaví v netradiční rodině nebo různé národnosti či pomáhající profese. Na Štědrý den Radio Wave zveřejní speciální výroční žebříčky nejlepších filmů a seriálů roku 2021 a také knižní či hudební tipy. Stanice pro mladé navíc připraví speciál pořadu o popkultuře Kompot, záznam talk show Čelisti z festivalu Letní filmová škola v Uherském Hradišti či záznam zábavné show Buchty. Program během vánočních svátků doplní záznamy exkluzivních koncertů či letošní koncerty českých kapel ze série Radio Wave Live Sessions. Vánoční prázdniny na Rádiu Junior budou plné pohádek. Pro nejmenší posluchače si stanice navíc připravila velkou vánoční soutěž Mixákova pomsta, která je zavede potemnělými chodbami Českého rozhlasu na záchranou misi Rádia Junior. Každý všední den od 23. do 31. prosince v 10 a v 17 hodin soutěžící uslyší část tajemného příběhu a z webu Rádia Junior zjistí další důležité indicie. Letošní vánoční vysílání regionálních stanic Českého rozhlasu se ponese ve znamení pohádek. V předvánočním týdnu od pondělí 20. prosince až do Štědrého dne přivítá Patrik Rozehnal vždy po 13. hodině ve studiu hosty, kteří zavzpomínají na svoje role v nejkrásnějších českých pohádkách ve speciálním vysílání s názvem Pohádkové Vánoce. V průběhu vánočních svátků se posluchači mohou těšit každý den po 10. hodině na výběr toho nejlepšího z Vánočních Pochoutek s Petrem Kostkou, Jiřinou Bohdalovou, Lucií Bílou a dalšími hosty. Po 16. hodině bude v těchto svátečních dnech vysílání patřit vánočním scénkám, skečům, vyprávěním a písničkám ve Hvězdných návratech. Zábava na Silvestra a Nový rok Český rozhlas Radiožurnál odvysílá na Silvestra oblíbené moderátorské přeřeky. Stanice si pro posluchače také připravila speciální silvestrovské vysílání Jana Pokorného od 20 hodin. Silvestrovský program na stanici Český rozhlas Dvojka odstartuje po 16. hodině Silvestrem v Toboganu s moderátorem Alešem Cibulkou. Mezi hosty tříhodinového speciálního vydání bude patřit Ivana Chýlková, Tereza Bebarová, Václav Kopta, Uršula Kluková a další. Na Nový rok posluchači stanice Dvojka zavítají do New Yorku, dějiště komedie Central Park West od Woodyho Allena o úspěšné psychoanalytičce, mizerném spisovateli, zaneprázdněném právníkovi a kunsthistoričce se spoustou sofistikovaných urážek. Silvestrovské vysílání Českého rozhlasu Vltava pak přinese speciální vydání hudebního pořadu Sedmé nebe s Monikou Načevou nebo Milanem Caisem. O procvičení bránice se během večer postará hra Koule dramatika Davida Drábka. Poslední tři hodiny vysílání roku 2021 završí regionální stanice Českého rozhlasu Silvestrovskou Humoriádou z Divadla U Hasičů. Zábavné historky budou vyprávět Naďa Konvalinková, Václav Vydra, Libuše Švormová, Iva Hüttnerová a další. Na Radiu Wave po silvestrovské živé show Volej a také výběru toho nejlepšího roku 2021 z rubriky Brambora s vejcem mohou mladí posluchači zahájit rok 2022 relaxační technikou, se kterou je seznámí záznam workshopu magazínu Balanc na Nový rok. Více informací o svátečním a silvestrovském programu stanic Českého rozhlasu je k dispozici na www.rozhlasovevanoce.cz.

Čas načtení: 2019-12-04 16:00:47

Startuje projekt mujRozhlas, který nabídne více služeb na internetu

Český rozhlas spustil projekt mujRozhlas, který poskytne posluchačům živé vysílání všech stanic, výběr archivních pořadů i audioprodukci vyrobenou přímo pro on-line prostředí. Hlavním cílem projektu je zvýšení poslechovosti audio obsahu Českého rozhlasu na internetu, oslovení nového publika a zavedení nových technologických inovací. „Po dvou letech intenzivní práce a úsilí spustíme projekt, který nemá v rámci České republiky obdoby. Je součástí dlouhodobé strategie digitalizace obsahu a nabídne veškeré audio služby Českého rozhlasu na jednom místě,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Audioportál mujRozhlas nabídne živé vysílání, záznamy odvysílaných pořadů, nové obsahové formáty vyrobené speciálně pro on-line distribuci a také speciality z archivu Českého rozhlasu. Bude jej možné stáhnout jako aplikaci do mobilu nebo používat na počítači v internetovém prohlížeči. Díky aplikaci mujRozhlas bude možné od jejího startu: - Přehrávat živé vysílání všech stanic Českého rozhlasu včetně zpětného poslechu (tzv. timeshift). - Poslouchat pořady tříděné podle témat včetně obsahu pro děti a výběru zajímavostí z archivu Českého rozhlasu. - Poslouchat exkluzivní obsah připravený pro mujRozhlas. - Poslouchat pořady a podcasty online i offline pro situace, kdy nemáte připojení na internet. - Nastavovat si aplikaci dle svých potřeb včetně struktury hlavní stránky nebo přepínat na noční či denní režim. - Využít registraci pro web i aplikaci a uchovávat si informace o oblíbených pořadech a další informace. Do konce ledna by měl mujRozhlas také plně nahradit současnou aplikaci iRadio a starý audio archiv, který je součástí stránky hledani.rozhlas.cz. Nasazování služby bude postupné, aby se mohli stávající uživatelé sžít s novým prostředím a navyknout na nové služby. „Projekt mujRozhlas nám svým startem otevírá možnosti, jak budovat a rozvíjet audio služby na jednom místě. Spuštěním služby práce nekončí, naopak bude nastartována kontinuální práce, kdy budeme postupně uvolňovat připravované technologie a funkcionality pro mobilní aplikaci a webové stránky a rozšiřovat nabídku obsahu,“ uvedl ředitel Nových médií Jiří Malina. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-16 19:54:46

Ministři Zaorálek a Petříček podepsali memorandum o prezentaci českého kulturního bohatství v zahraničí

Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček ve středu 16. září podepsali memorandum o spolupráci obou resortů při podpoře a koordinaci prezentace české kultury v zahraničí. Podle mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové potvrdili ministři podpisem memoranda potvrdili důležitost role kultury v politice vnějších vztahů České republiky a zavázali se k zefektivnění spolupráce českých institucí na projektech v zahraničí.  Nově deklarovaná spolupráce ministerstev kultury a zahraničních věcí má rozvíjet kulturní diplomacii ve všech jejích aspektech se zájmem nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí.  „Od začátku mého působení na ministerstvu kultury mluvím o nutnosti posílit prezentaci naší kultury v zahraniční. Pravda, aktuální situace způsobena pandemii covid-19 nám kulturní výměnu značně znemožnila. Nicméně je nutné si stanovit parametry pro budoucí prezentaci, jakmile pandemie odezní a my se budeme moci vrátit k normálu“, řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček dodal: „Je nepochybné, že česká kultura patří k našim nejlepším vývozním artiklům. Ministerstvo zahraničních věcí se prostřednictvím své sítě zastupitelských úřadů a ve spolupráci s příspěvkovou organizací Česká centra snaží co nejlépe využívat svých možností při prosazování národních zájmů. Pevně věřím, že podpis tohoto memoranda o spolupráci povede k ještě lepší koordinaci a větší efektivitě při zahraniční prezentaci jak české kultury, tak i České republiky jako celku.“ Memorandum vytyčuje oblasti spolupráce zejména v rámci kulturních a kreativních průmyslů, které již nyní přispívají k rozvoji ekonomiky a v budoucnosti budou získávat na významu. Oba resorty se proto v memorandu zavazují mj. k propagaci Česka jako destinace vhodné k natáčení filmů a podpoře české literatury v překladu v zahraničí. Ministerstva budou podporovat prezentaci českých umělců na významných mezinárodních veletrzích, stejně jako propagovat české památky a tradiční umění i řemeslo. Oba ministři si od podepsání memoranda slibují ucelenější působení České republiky při prezentaci kultury v zahraničí.   Text memoranda Preambule Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury, vědomy si mimořádného významu kultury jako nezastupitelného faktoru posilování dobrého jména a mezinárodní vážnosti ČR pokládají za žádoucí nadále rozvíjet společnou podporu prezentace našeho kulturního bohatství v zahraničí včetně prezentace českého kulturního a kreativního průmyslu, a to též v zájmu posilování vazeb mezi českou společností a Evropou a světem. Obě ministerstva jsou připravena naplňovat strategii kulturní diplomacie, rozvíjející podporu a prezentaci české kultury v zahraničí v zájmu dalšího zefektivnění mezikulturního dialogu a dalšího posilování role kultury v politice vnějších vztahů České republiky.   Článek I – Vytvoření a nastavení činnosti společné Pracovní komise pro českou kulturní diplomacii Hlavním úkolem Komise bude vypracování budoucího akčního plánu kulturní prezentace ČR v zahraničí, který stanoví prioritní oblasti a sektory podpory české kultury ve světě, a to vždy na roční období s výhledem na další dva roky. Ve své práci bude Komise vycházet jednak z vládou schválené Koncepce české zahraniční politiky, jednak z principů vytyčených Ministerstvem kultury, jimiž se řídí státní kulturní politika, a také z priorit stanovených Komisí pro jednotnou prezentaci ČR. K účasti v uvedené Pracovní komisi budou vedle příslušných zástupců obou ministerstev a jejich příspěvkových organizací přizváni veřejně ustavení aktéři v oblasti kulturního exportu a zahraniční kulturní výměny. Akční plány budou předkládány ke schválení ministrům kultury a zahraničních věcí.   Článek II – Účinná spolupráce a koordinace mezi ministerstvy Obě ministerstva a jejich příspěvkové organizace budou usilovat o zvyšování efektivity řízení realizovaných zahraničních aktivit, o uzavírání společných dohod podle rozsahu či charakteru konkrétních akcí, či o participaci při exportu kulturních služeb, na jejichž základě budou moci vznikat společné kulturní projekty v zahraničí. Tyto činnosti budou vykonávat v souladu se svými kompetencemi dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných úředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s vládou schválenými relevantními dokumenty, zejména se Státní kulturní politikou na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025), Inovační strategií ČR 2019-2030 a Koncepcí jednotné zahraniční prezentace ČR. Obě strany potvrzují svoji vůli k úzké a efektivní spolupráci a koordinaci v zájmu nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí a šíření dobrého jména České republiky obecně.   Článek III – Oblasti spolupráce Kulturní a kreativní průmysly Kulturní a kreativní průmysly jsou klíčovým nástrojem prezentace ČR v zahraničí, a to díky specifickému potenciálu pro tvorbu vysoké přidané hodnoty, a díky možnosti využívat ve světě dobré jméno českých tvůrců, produktů či podniků při dlouhodobém budování značky České republiky a jejích součástí – obcí, krajů, podniků či institucí. MZV a MK, ve spolupráci s MPO, proto budou v rámci meziresortní Komise pro jednotnou zahraniční prezentaci ČR spolupracovat při péči o dobré jméno České republiky, při strategickém plánování národních výstav, expozic a dalších aktivit na zahraničních trzích a při posilování kulturní diplomacie.   Literatura Ministerstvo kultury bude, zejména prostřednictvím Českého literárního centra/Moravské zemské knihovny, podporovat prezentaci české literatury na významných knižních veletrzích prostřednictvím národních stánků a podporou vysílání autorů na autorská čtení, a to ve spolupráci se zastupitelskými úřady, s Českými centry. ZÚ a ČC pak budou, rovněž ve spolupráci s MK, podporovat šíření české literatury v překladu v zahraničí: tj. napomáhat koordinaci aktivit na ose autor/literární agent-překladatel-nakladatel a napomáhat účinné medializaci konkrétních knižních titulů vydaných v překladu.   Film Oba resorty se zasadí o prohloubení spolupráce se Státním fondem kinematografie, a to ve věci prezentace a propagace českých filmů a propagace České republiky jako destinace vhodné k natáčení. Spolupráce bude reflektovat principy audiovizuální v oblasti výroby, monetizace a distribuce v oblasti audiovize. Dále bude uzavřeno separátní memorandum o spolupráci mezi Státním fondem kinematografie, Národním filmovým archivem a Českými centry týkající se podpory prezentace českého filmu v zahraničí.   Neprofesionální umění a nemateriální kulturní dědictví Ministerstvo kultury podpoří ve svém dotačním programu účast amatérských těles na prestižních evropských a celosvětových festivalech a soutěžích. Obě ministerstva budou usilovat o hlubší spolupráci mezi Českými centry a organizacemi zabývajícími se touto částí kulturního dědictví. ¨ Obě ministerstva zintenzivní spolupráci v oblasti prezentace nehmotného kulturního dědictví ČR.   Výstavy a veletrhy Ministerstvo kultury bude podporovat národní prezentace na významných mezinárodních veletrzích tzv. „performing arts“, dále i v oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Ministerstvo zahraničních věcí se v mezích svých možností bude podílet na podpoře českých prezentací a bude prostřednictvím zastupitelských úřadů a Českých center usilovat o smysluplné propojení s dalšími aktivitami v dotyčné destinaci. Ministerstvo kultury bude i nadále ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí podporovat prezentace českého umění a českých uměleckých sbírek, mimo jiné prostřednictvím národní prezentace v česko-slovenském pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.   Muzea Ministerstvo kultury bude podporovat ještě užší spolupráci mezi muzejními organizacemi Ministerstva kultury a Ministerstvem zahraničí, včetně Českých center, při podpoře českého kulturního dědictví v zahraničí s důrazem na postavení české kulturní identity a kulturního dědictví v evropském i celosvětovém kontextu.   Památky Oba resorty, jejich orgány a věcně příslušné příspěvkové organizace budou podporovat spolupráci v oblasti prezentace hmotného kulturního dědictví České republiky v zahraničí. Dané subjekty zváží podobu a míru využití hmotného kulturního dědictví pro propagaci České republiky a bohatosti jejího památkového fondu v zahraničí.   Krajanské spolky Obě strany budou usilovat o spolupráci s krajanskými spolky na úrovni kulturních aktivit, které přispívají k pozitivnímu obrazu České republiky. Ministerstvo kultury se bude podílet na metodické podpoře kulturních aktivit krajanských spolků, jakožto významné součásti našeho kulturního dědictví.   Spolupráce v oblasti rozvojové spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury bude i nadále věnovat pozornost ochraně a obnově kulturního dědictví ve vládou stanovených cílových zemích humanitární, stabilizační a rozvojové spolupráce, a to bilaterální i v součinnosti s příslušnými mezinárodními organizacemi.   Spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury budou společně podporovat „vývoz“ české kultury a kreativního průmyslu jako nástroje pro posilování vnějších ekonomických vztahů ČR s pozitivními hospodářskými dopady pro ČR. Zapojení do Společného nástroje financování ekonomické diplomacie se formou cílených služeb a prezentace příležitostí v zahraničí zefektivní prezentaci české kultury a kreativního průmyslu v zahraničí. Zapojení kapacit zastupitelských úřadů a využití synergií ve formě společné mezirezortní spolupráce umožní aktivní a přitom finančně hospodárný přístup k podpoře české produkce výrobků a služeb spojených s daným odvětvím, zejména s přihlédnutím na cílenou podporu rozvoje jednotlivých regionů ČR.   Článek IV - Plány činnosti a kontaktní osoby Do konce kalendářního roku sjednají pověření zástupci obou ministerstev plán aktivit, v němž se stanoví úkoly, termíny a zodpovědné osoby. V prvním čtvrtletí dalšího roku proběhne vyhodnocení výsledků spolupráce v předešlém roce a výhled aktuálních projektů na daný rok. Za Ministerstvo zahraničních věcí se zmocňuje jednáním ředitel odboru veřejné diplomacie a krajanů. Za Ministerstvo kultury se zmocňuje jednáním ředitel odboru mezinárodních vztahů.   Článek V – Obecné závěry a podoba naplňování dohody Toto memorandum se uzavírá na dobu neurčitou. Změny a doplnění jsou možné ve formě číslovaných písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Pro platnost dodatku se vyžaduje dohoda obou smluvních stran o celém jeho obsahu {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 15:16:26

Český rozhlas přinese sedm přímých přenosů z festivalu Pražské jaro

Stanice Český rozhlas Vltava nabídne posluchačům v přímém přenosu sedm z jedenácti koncertů festivalu Pražské jaro 2020. Na tradičním mezinárodním hudebním festivalu, který se z důvodu vládních opatření proti epidemii koronaviru přesouvá do online prostředí, zahraje také Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). „Posluchači Českého rozhlasu nebudou ani v této době ochuzeni o 75. ročník výjimečného festivalu Pražské jaro. Stanice Český rozhlas Vltava zařadila do svého programu hned celou řadu přímých přenosů,“ uvádí generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Sérii živých přenosů z festivalu Pražské jaro zahájí Český rozhlas Vltava 18. května společným koncertem Collegia 1704 Václava Lukse a Collegia Vocale 1704 z Pražské křižovatky. Nebude chybět speciální koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu nebo koncert mladých hudebníků s klavíristou Janem Čmejlou, houslistou Eduardem Kollertem, bicistou Ladislavem Bilanem a klarinetistkou Annou Paulovou. Posledním živě vysílaným koncertem na Vltavě bude 4. června závěrečný koncert, který bude podle plánu patřit České filharmonii pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši a bude věnován poctě Beethovena. Na festivalu Pražské jaro se kromě SOČR představí české orchestrální a komorní soubory a významní interpreti české hudební scény. Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK pro festival připravily orchestrální koncerty s originální dramaturgií, které budou přenášeny z domovských scén orchestrů za dodržení hygienických opatření. Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Roberta Kružíka odvysílá Český rozhlas Vltava v přímém přenosu 27. května. Zazní díla Pavla Haase, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale také Adagio nedávno zesnulého dirigenta Krzysztofa Pendereckého.  Tento i všechny ostatní živě vysílané koncerty budou uvedeny také formou videostreamu na vltavském Facebooku. Kromě sedmi živých přenosů zazní na stanici Český rozhlas Vltava také ikonický koncert festivalu Smetanova Má vlast, a to z unikátního záznamu z Pražského jara 1990 v podání České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Ze záznamu z letošního ročníku festivalu bude také odvysílán profilový večer skladatele a kytaristy Lukáše Sommera z nezvyklého prostoru dopravní haly Národního technického muzea. Pořad stanice Vltava Polední koncert nabídne v době konání festivalu desítky archivních rozhlasových snímků z celé historie Pražského jara. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-30 13:44:46

Rádio Retro Zlatý fond odvysílá pořad A léta běží, přátelé či imaginární cestování s Meteorem

V období, kdy není možné se scházet, chodit do divadel a na koncerty, nabídne Rádio Retro Zlatý fond nejlepší nahrávky od šedesátých do devadesátých let z archivu Českého rozhlasu. Vysílání startuje o půlnoci z pondělí 30. března na úterý 31. března. Každý týden bude Český rozhlas přidávat nové bloky s legendárními pořady, mezi které patří A léta běží, vážení, Sedmilháři, imaginární cestování s Meteorem, semaforské záznamy, zvukové výpravy na neobvyklá místa v seriálech Svědectví z podzemí a Reportérům vstup povolen, či ukázky z někdejší produkce redaktorů Miloně Čepelky a Zdeňka Svěráka s jejich vlastním komentářem. „Jednotlivé bloky budou moderovat osobnosti, které stály u zrodu těchto pořadů, případně s nimi měly něco do činění,“ uvádí generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. První blok bude patřit cyklu Všichni jsou doma z přelomu tisíciletí, kterým bude posluchače provázet jeho autor Vladimír Bernášek. Dlouholetý redaktor neděli co neděli na stanici Praha kolem roku 2000 navštěvoval populární osobnosti a povídal si i s jejich partnery a dětmi. Posluchači se mohou těšit například na Hanu Gregorovou, Radoslava Brzobohatého a Ondřeje Gregora Brzobohatého, Věru Galatíkovou a Ladislava Freje, rodinný klan Brouskových, Matuškovi, Helenu a Jiřího Růžičkovi. Nahrávkami s hlasy prvorepublikových filmových hvězd, které vystupovaly v rozhlase například v šedesátých letech i později, provede posluchače Aleš Cibulka. Nabídkou reportáží a pásem přispěly i regionální stanice Českého rozhlasu. Pořady Apetýt, Host do domu nebo záznamy někdejších přímých přenosů o moravských tradicích nabídne Dagmar Misařová z Českého rozhlasu Ostrava. Posluchači naladí Rádio Retro Zlatý fond na webu Českého rozhlasu, v mobilním telefonu v aplikaci mujRozhlas nebo na digitálním rádiu v síti DAB+, která aktuálně pokrývá 80 procent populace v ČR. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 15:00:31

Galavečer Českého lva v modrobílém stylu proběhne 7. března 2020

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) bude příští rok po sedmadvacáté rozdávat své výroční ceny symbolizované soškou Českého lva. Stane se tak na galavečeru v sobotu 7. března 2020 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina a tradičně jej v přímém přenosu odvysílá Česká televize. Role moderátora se zhostí již podruhé herec Václav Kopta. Český lev dostal k nadcházejícímu ročníku nový vizuální styl odkazující k tradičnímu českému cibuláku. Novinkou sedmadvacátých výročních cen je zcela nový vizuální styl, který letos studio Dynamo design pojalo jako kombinaci Českého lva a českého cibuláku s jeho typickým modrobílým dekorem. „Vytváření vizuálního stylu pro Českého lva je vždy pocta a zároveň příjemná výzva. Letos jsme zapátrali hlouběji v našich národních kořenech a spojili Českého lva s českým cibulákem. Věříme, že toto propojení je poměrně překvapivé a bude výrazným osvěžením celé komunikace ročníku,” vysvětluje Jan Šlégr, senior graphic designer studia Dynamo design. „Naše koncepce vychází z toho, co se v minulém roce osvědčilo. Z novinek nicméně stojí za zmínku právě výrazný grafický vizuál, jehož motivy se uplatní i v průběhu večera,“ dodává supervizor Českých lvů Marek Najbrt. Filmy jsou hodnoceny na základě hlasování členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). „Více než 300 renomovaných filmových profesionálů hodnotí v patnácti kreativních kategoriích hrané, animované a dokumentární filmy a ve dvou kategoriích televizní tvorbu,” uvádí výkonná ředitelka ČFTA Tereza Rychnovská a dodává: „Patnáctičlenné prezídium ČFTA pak oceňuje každoročně mimořádný přínos české kinematografii a může udělit i cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize.” Nejvíce Českých lvů, rovný tucet, si dosud odnesl film Masaryk Julia Ševčíka za rok 2016 a jen o jednoho méně získal tři roky před tím Hořící keř Agnieszky Hollandové. Historicky nejúspěšnější herečkou mezi akademiky je Anna Geislerová s celkem pěti Českými lvy, mezi muži pak vede zcela přesvědčivě Ivan Trojan se šesticí sošek. Výběr úspěšných snímků české kinematografie nabízí ČFTA ke zhlédnutí ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-09 13:54:05

Ministr kultury Zaorálek se ohradil proti rušení koncertů českých souborů v Číně

Ministr kultury Lubomír Zaorálek přijal 9. září v Nostickém paláci mimořádného a zplnomocněného velvyslance Čínské lidové republiky Zhang Jianmina. Na setkání se podle svého prohlášení „rozhodně ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně, o kterých média v poslední době informovala“. „Rozhodně jsem se ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně. Velvyslanci jsem také sdělil, že jako zástupce čínské strany v České republice nese odpovědnost za kroky, které vážně poškozují obraz Číny u české veřejnosti a upozornil ho, že v posledních letech bylo vykonáno mnoho pro rozvoj česko-čínských vztahů ve všech oblastech, včetně kulturní,“ uvedl k setkání ministr Zaorálek a dodal, že se ale obává, že poslední vývoj tyto vztahy vážně poškozuje a zpochybňuje dosavadní úsilí. „Čínskému velvyslanci jsem sdělil, že zakazování výjezdu českým souborům do Číny pokládám za naprosto absurdní a zeptal jsem se ho, jestli do budoucna nehrozí, že v Číně nebude dovoleno hrát Dvořáka či Smetanu, protože ve své době byli také obyvatelé Prahy,“ podotkl dále ministr Zaorálek. Ministr také velvyslanci sdělil, že je připraven se vrátit k pozitivní spolupráci obou zemí v oblasti kultury, ale pouze za podmínky, že obě strany k sobě budou přistupovat se vzájemným respektem a budou vnímat své odlišnosti. Rušení koncertů je čínskou odpovědí na politiku pražského magistrátu. Ten nejprve chtěl z partnerské smlouvy s Pekingem odstranit článek vyjadřující souhlas s politikou jedné Číny (jde o neuznání nezávislosti Tchaj-wanu), v březnu pak byla na magistrátě vyvěšena vlajka Tibetu. Číňané pak zrušili vystoupení některých hudebních uskupení, jejíž jméno je spojené s Prahou: PKF – Prague Philharmonia, Pražákova kvarteta, Symfonického orchestru Českého rozhlasu či Guarneri Trio Prague. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Velvyslanec Zhang k tomu uvedl, že čínská strana návštěvu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Číně nezrušila. „Mediální humbuk, který kolem celé situace vznikl, je naprosto v rozporu s fakty. Orchestr odložil návštěvu Číny na základě vlastního rozhodnutí, které vycházelo z doporučení ze strany zprostředkovatelské agentury. Vedoucí orchestru velvyslanectví vysvětlil, že se takto rozhodli pro to, že v příštím roce budou moci navštívit větší počet čínských měst,“ napsalo čínské velvyslanectví na svých facebookových stránkách. To je ale v přímém rozporu s dřívějším prohlášením mluvčího Českého rozhlasu Jiří Hošny. „Agentura, která zajišťovala turné po Číně pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, o podmínkách vyjednávala poměrně dlouho. My jsme do poslední chvíle doufali, že potřebná povolení získá. Nicméně v uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ řekl 23. srpna pro Radiožurnál. Velvyslanec Zhang také zdůraznil, že hlavní „příčina určitých potíží“, které se "objevily ve dvoustranných kulturních výměnách", je na příslušné straně v ČR. „Česká strana by měla přistupovat zodpovědně ke problémům na základě faktů, namísto toho, aby vznášela vůči čínské straně neopodstatněná obvinění. Čína rozhodně odmítá jakékoliv činy, které poškozují její základní zájmy a podkopávají bilaterální přátelství. Doufáme, že česká a čínská strana si půjdou navzájem vstříc a vynaloží společné úsilí pro vytvoření lepší atmosféry pro úzkou mezilidskou a kulturní výměnu mezi oběma zeměmi,“ uvedl.