Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-30 19:18:34

Kverulantův boj proti Zemanovi pokračuje: Otevření Jeleního příkopu není otevření pražského Hradu

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org nedávno vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Hrad oznámil, že od 2. dubna otevře zahrady, Jelení příkop a zruší plošné kontroly. Kverulant to považuje za svůj úspěch, ale trvá na zpřístupnění celého areálu a bude se o jeho otevření soudit.  Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně.  Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří  uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00 Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstní U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát tudíž celou věc dnes odloží, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant v úterý 30. března odvolal na ministerstvo vnitra. Hamáčkovo ministerstvo musí ve věci rozhodnout do tří pracovních dnů. Pokud se přikloní k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho svity, napadne Kverulant rozhodnutí vnitra správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné.  Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-19 19:27:59

Pražští magistrátní úředníci nechali nezákonně povolený billboard

Kverulant.org má za sebou řadu úspěchů v boji proti reklamnímu smogu. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsou vůbec nejnebezpečnější formou venkovní reklamy právě LED billboardy. Proto je Kverulantovým cílem radikální snížení jejich počtů. Díky němu již jich bylo několik vypnuto a několik odstraněno. V případě toho na pražské Radlické ulici se mu to však, přes všechnu snahu, stále nedaří.  V roce 2007 postaven přímo u přechodu pro chodce přes Radlickou ulici v místě křížení s ulicí Mezi Lány postaven velký billboard. Tehdy ještě jako billboard s video reklamou, tedy LED billboard. Přes tento přechod vede nejen hlavní trasa jinonických dětí do Tyršovy školy, ale také trasa většiny dětí směřující do ZŠ Waldorfská. Zmiňovaný billboard výrazně snižuje pozornost řidičů, a tím ohrožuje děti i ostatní chodce. V roce 2012 vypršelo LED billboardu pětileté stavební povolení, ale stavební úřad Prahy 5 mu povolení prodloužil o dalších pět let. Široká veřejnost, včetně Kverulanta, tehdy vyjádřila svůj odpor ke stavbě otevřeným dopisem a v dubnu téhož roku se před billboardem konal happening organizovaný zejména oběma základními školami. Podle legislativy, platné již řadu let, je u nás možné povolit podobná reklamní zařízení jen na dobu dočasnou, a to maximálně na pět let. Billboard na Radlické tak měl být nejpozději v roce 2018 odstraněn. Přesto byl ještě v létě 2019 stále v provozu. Kverulant zjistil, že mu stavební úřad Praha 5 těsně před koncem roku 2017 opět prodloužil stavební povolení na dalších pět let. Tedy až do 31. října 2022. Zcela v rozporu se zákonem. Billboardáři si totiž o prodloužení povolení požádali až po vypršení povolení předchozího. Stavební úřad tak měl naopak zahájit řízení o odstranění stavby. Prodloužení stavebního povelení také ignorovalo platné pražské stavební přepisy. Ty totiž zakazují povolit billboard blíž než 100 metrů od jiného. A v tomto případě je jeden ve vzdálenosti 40 metrů a druhý 93 metrů. Stavební úřad také zcela ignoroval zamítavé stanovisko dopravní policie a neobtěžoval se stanovit podmínky, které by provoz billboardu omezily. Například jen na denní dobu a donutily by ho vypnout v čase ranního příchodu dětí do školy. Pod rozhodnutí o prodloužení je podepsán Jiří Štrobl a Kverulant si nedovede jeho jednání vysvětlit jinak než korupcí, a proto na úředníka Štrobla podal trestní oznámení. Proti prodloužení se kuriózně odvolala městská část Praha 5. Městská část však nebyla účastníkem řízení, a tak nadřízený Pražský magistrát její odvolání zamítl. Nicméně magistrát nalezl v rozhodnutí o prodloužení povolení billboardu tolik vad, že zahájil přezkumné řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí magistrátu o zrušení tohoto prodloužení. Proti tomuto rozhodnutí se billboardáři odvolali a ve věci rozhodovalo ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Kverulant chtěl věřit, že ministerstvo rozhodnutí magistrátu potvrdí a billboard na Radlické bude muset nakonec zmizet. Kverulant se mýlil. MMR rozhodnutí pražského magistrátu zrušilo. Důvodem bylo to, že magistrát nerozhodl o neplatnosti stavebního povolení dostatečně včas. Příslušné správní řízení totiž nebylo zahájeno v zákonné lhůtě dvou měsíců od doby, kdy se magistrát dozvěděl o tom, že byl nejspíš porušen zákon. V důsledku lemplovství magistrátních úředníků tak evidentně nezákonně povolený billboard zůstane na svém místě nejméně do 31 října 2022. Kverulant natočil o celé kauze reportáž s názvem ŠKOLÁCI vs. BILLBOARD. Kverulantův usedavý odpor k nebezpečné obří obrazovce v Radlické ulici vedl k tomu, že byla v říjnu 2019 vypnuta. Billboard však nebyl odstraněn, ale došlo jen překrytí LED obrazovky plachtou se statickou reklamou. To je Kverulantovi málo a dál bude usilovat o odstranění této černé stavby.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 12:43:00

Lanovka z Podbaby do Bohnic nebude! Úředníci ji zamítli, způsobila by „nevratné změny“

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícího vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Lanovka by způsobila nezanedbatelné a nevratné změny, vyplývá z dokumentu zveřejněného v systému EIA. Kladné stanovisko EIA je pro výstavbu nezbytné. Vyjádření vedení magistrátu ČTK zjišťuje.

Čas načtení: 2024-04-26 14:15:00

Další problém s pirátským poradcem Benešem? Vynesl citlivé informace, viní ho úředník magistrátu

Pražský magistrát řeší další problém, v němž figuruje nynější poradce pirátského radního Adama Zábranského (Piráti) Petr Beneš. Ředitel odboru hospodaření s majetkem pražského magistrátu Jan Rak jej totiž obvinil, že vynášel protistraně informace v milionovém soudním sporu, který město vede se společností Vinci Construction. Svou stížnost formuloval v oficiálním dopisu řediteli magistrátu.

Čas načtení: 2024-04-28 04:44:00

Jejda, pirátské špinavé prádlo. „Řežou se mezi sebou.“ V Praze problém až u soudu

Prozradil pirátský poradce Petr Beneš z pražského magistrátu citlivé informace protistraně, s níž se město soudí? Všechno tomu nasvědčuje. Podle zjištění PL za tím může stát i údajný vnitrostranický boj mezi pražskými Piráty. „Zneužití interně získaných informací a jejich předání protistraně,“ říká tajný dopis, kterým byl informován ředitel magistrátu.

Čas načtení: 2024-05-07 09:16:00

Páternoster na magistrátu: Davy turistů jej ničily, Praha bude vybírat vstupné 250 korun

Vstupenka k výtahu páternoster v budově Nové radnice pražského magistrátu na Mariánském náměstí bude turisty stát asi 250 Kč. O výtah se bude starat městská firma Prague City Tourism (PCT), která bude rovněž pořádat prohlídky s průvodci. Vyplývá to z informačního dokumentu, který v pondělí měli na programu zasedání pražští radní. Magistrát loni v dubnu výtah vypnul kvůli náporu turistů, kteří se na technickou památku chodili dívat, vozili se v ní, ničili ji a dělali hluk po chodbách magistrátu. Následně nechal úřad prostory upravit tak, aby se lidé od výtahu nedostali do dalších částí budovy.

Čas načtení: 2024-06-09 17:16:28

Ministerstvo má přezkoumat negativní verdikt magistrátu o lanovce do Bohnic

Ministerstvo životního prostředí dostalo od pražského zastupitele Adama Scheinherra (Praha sobě) žádost o přezkum negativního stanoviska magistrátu k projektu lanovky mezi Podbabou, pražskou zoo a Bohnicemi. Scheinherr s pomocí odborného posudku zpochybnil závěr magistrátu, podle něhož by projekt nepřípustně zasáhl do krajinného rázu Trojské kotliny.

Čas načtení: 2024-09-17 14:40:32

Deník N: V budovách pražského magistrátu zasahují policisté z NCOZ

V budovách pražského magistrátu zasahuje Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ). Deníku N to potvrdil mluvčí Jaroslav Ibehej. Server Neovlivni.cz na síti X uvedl, že podle jeho zjištění si detektivové na magistrát a Technickou správu komunikací (TSK) přišli pro dokumenty ke stavebním zakázkám. Podle serveru iDNES.cz se to kromě stavebních zakázek týká i zakázek Operátora ICT (OICT), které souvisejí s náměstkem pro dopravu Zdeňkem Hřibem (Piráti). Podle mluvčího magistrátu Tadeáše Provazníka však nejde o zásah, ale pouze o součinnost při vyšetřování.

Čas načtení: 2024-09-17 12:58:00

Na pražském magistrátu zasahují policisté. Shánějí dokumenty, zatím nezatýkají

V prostorách pražského magistrátu v úterý 17. září zasahují vyšetřovatelé z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Jejich přítomnost potvrdil i tiskový mluvčí magistrátu Tadeáš Provazník.

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 17:17:44

Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos

Jestli Praze opravdu něco chybí, pak je to hotový Pražský okruh. Je to k nevíře, ale postupně se staví už od 80. let minulého století, a přesto stále chybí polovina. Poslední úseky byly otevřeny už před dlouhými 13 lety a teprve letos by měla začít stavba další části okruhu. Jde o 12,5 kilometru dlouhý úsek … Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2021-06-16 07:38:28

Právní bitva o otevření Pražského hradu bude pokračovat

Počátkem května 2021 byl konečně široké veřejnosti otevřen areál Pražského hradu. Stalo se tak po více než půl roce úplné uzávěry. Tento den také byly, po dlouhých pěti letech, zrušeny plošné kontroly u vstupu do Hradu. Kverulant to považuje za své vítězství a důsledek kampaně, kterou za otevření Hradu vedl.  Klíčovým úspěchem bylo to, že dosáhl pravomocného rozhodnutí soudu, které konstatuje, že uzavření Hradu nemá oporu v zákoně a že Hrad je veřejným prostranstvím. Další prodlužování zákazu vstupu a plošných kontrol se tak stalo neudržitelným. Hradní papaláši se však nevzdávají snadno, a tak proti rozsudku zpřístupňující Hrad veřejnosti nyní podali dvě kasační stížnosti. Kauza tak pro Kverulanta nekončí a čekají ho další soudní výdaje.   Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel celý areál Pražského hradu. Totální zákaz vstupu platil půl roku. Podle Kverulanta byl Zemanův postup ukázkou arogance. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 Miloše Zemana dopisem vyzval, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření soudil. Soud vyhrál. Podrobnosti naleznete v kauze Jak Kverulant otevřel Pražský hrad. Hradní papaláši se však nevzdávají snadno, a tak proti rozsudku zpřístupňující Hrad veřejnosti podali nyní dvě kasační stížnosti. Kasační stížnost podalo Hamáčnovo ministerstvo vnitra a správa Pražského hradu. S jistou nadsázkou lze kasační stížnosti shrnou takto: Vnitro dál trvá na to tom, že na sprostý lid musí být přísnost a že se nemá se co courat vrchnosti pod okny. Správa Pražského hradu vnitru přizvukuje, a navíc se nemůže smířit s tím, že Kverulant vůbec nepoprosil vrchnost o souhlas s konáním veřejného shromáždění u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel. Kauza tak pro Kverulanta nekončí a čekají ho další soudní výdaje ve velmi důležitém zápase o to, zda bude kus našeho hlavního města patřit lidem nebo papalášům.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-12 09:00:36

Český rozhlas Vltava nabídne čtyři přímé přenosy z festivalu Pražské jaro

Vybrané koncerty ze 76. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro zprostředkuje posluchačům Český rozhlas Vltava. Jarní svátek hudby startuje za účasti publika živě na Vltavě 12. května od 20 hodin s tradičním úvodním programem – symfonickou básní Má vlast Bedřicha Smetany. Ve dnech 17. a 26. května na festivalu vystoupí také Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany tentokrát zazní v unikátní interpretaci souboru Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Atmosféra Pražského jara naplní i následujících šest týdnů, na které si Vltava připravila další tři přímé přenosy, čtyři záznamy koncertů a dva speciály věnované interpretační soutěži a historických snímkům z rozhlasového archivu. Vybrané koncerty přenášené online bude i letos opět moderovat herec a hudebník Jan Budař. Český rozhlas Vltava také exkluzivně nabídne záznam koncertu Bavorského rozhlasového symfonického orchestru s dirigentem Jakubem Hrůšou a altistkou Gerhild Romberger. Orchestr, jehož letošní vystoupení na festivalu Pražské jaro bylo bohužel zrušeno, odehraje připravený program v domovském Mnichově. Díky vltavskému vysílání mohou být posluchači přesto u toho. Vltava nabídne posluchačům následující přímé přenosy z festivalu Pražské jaro vždy od 20.00: 12. 5.  Zahajovací koncert festivalu. Hraje Collegium 1704, řídí Václav Luks. 15. 5.  Huelgas Ensemble a Polyfonní závěť Josquina Desprez. 17. 5.  Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Ilanem Volkovem a klavíristou Janem Bartošem 3. 6.    Závěrečný koncert festivalu. Hraje Česká filharmonie, zpívá Petr Nekoranec (tenor), řídí Marg Wigglesworth. Kompletní program festivalu Pražské jaro je k dispozici zde. Společně s jedinečnými hudebními zážitky nabízí festivalové rádio Českého rozhlasu Vltava a Pražského jara i ohlédnutí za vítězi interpretační soutěže Pražského jara z let 2019, 2018 a 2017. Pro národní barvy to byly ročníky úspěšné, protože alespoň v jedné z kategorií daného ročníku získal ocenění umělec z České republiky, a posluchači si mohou připomenout jejich výkony z II. kola soutěže. Pražské jaro se odrazí i ve slovesných pořadech. Český rozhlas Vltava uvede hru Hany Roguljič nazvanou lakonicky Vítězslava. Osud české hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové přiblíží nejenom její herecká představitelka Magdaléna Borová. Jiný životní příběh z hudebního světa nabídne řada přímo nazvaná Osudy, která zprostředkuje vyprávění houslisty Ivana Štrause. A za hudební múzou se Vltava ohlédne i v dopolední četbě, například s Leošem Janáčkem nebo Claudem Debussym. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-30 19:18:34

Kverulantův boj proti Zemanovi pokračuje: Otevření Jeleního příkopu není otevření pražského Hradu

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org nedávno vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Hrad oznámil, že od 2. dubna otevře zahrady, Jelení příkop a zruší plošné kontroly. Kverulant to považuje za svůj úspěch, ale trvá na zpřístupnění celého areálu a bude se o jeho otevření soudit.  Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně.  Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří  uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00 Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstní U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát tudíž celou věc dnes odloží, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant v úterý 30. března odvolal na ministerstvo vnitra. Hamáčkovo ministerstvo musí ve věci rozhodnout do tří pracovních dnů. Pokud se přikloní k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho svity, napadne Kverulant rozhodnutí vnitra správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné.  Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 17:54:41

Generál Vlasov, ze Stalinova miláčka jeho nepřítel

Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl odkojen sovětským režimem. Původně sice studoval agronomii, ale při mobilizaci se dal do služeb Rudé armády a postupně stoupal po žebříčku vojenské hierarchie, až to dotáhl do funkce generála: zástupce velitele 37. armády při obraně Kyjeva, velitele 20. armády při obraně Moskvy a nakonec velitele 2. úderné armády na volchovském frontu, kdy měl za úkol prorazit německé obklíčení Leningradu. Byl jedním z nejmladších generálů Sovětské armády (stal se jím ve svých jednačtyřiceti letech) a Stalinovým oblíbencem. Byl jedním z mála, koho osobně přijímal a také řídil – i přesto, že formálně podléhal veliteli frontu Žukovovi. Počítal s ním jako velitelem stalingradského frontu. Proto všemožně usiloval, aby ho zachránil z německého obklíčení u Leningradu.  Tam Vlasovova armáda uvízla v nekonečných bažinách, téměř bez zdrojů potravin a střeliva, takže z původně stotisícové armády zahynulo 70 000 bojovníků. Zbytek těch, kteří přežili strašný hlad, možné utonutí v bažinách či uštípání miliardami komárů, upadl do německého zajetí. Stalin pro Vlasova poslal letadlo, speciální jednotky, partyzáni dostali příkaz ho najít a zachránit. Vlasov však odmítal opustit své vojáky stejně tak, jako to odmítal v Čechách, kde mu podobnou službu zachránit se nabízeli jak Němci, tak Američané. Nakonec Vlasova udal starosta jedné vesnice, v jehož stodole se generál schoval. Od Němců dostal za to krávu a ti Němci, kteří ho odvedli, mimořádnou dovolenou a velitel Železný kříž. Jak a kdy se Vlasov dostal na protisovětskou pozici? Je to poněkud sporné. Do myšlení člověka nepronikneme a navenek se Vlasov jevil až do bojů na volchovském frontu jako zcela loajální jak vůči Stalinovi, tak vůči celému sovětskému režimu. Ale takto loajální byli prakticky všichni sovětští občané. Neboť vyslovit se proti němu třeba i v úzkém kruhu přátel či dokonce v rámci rodiny se rovnalo sebevraždě.  Teprve v zajateckých táborech nastal ten vhodný okamžik, aby lidé začali hovořit zcela otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tak měl i Vlasov nekonečné rozhovory se svým přítelem, plukovníkem Bojarským a zejména se Strickfeldem, ruským Němcem, který v táboře působil jako pracovník oddělení wehrmachtu pro ruské záležitosti. Byla to zvláštní osoba, v podstatě nebyl svými vlastnostmi, myšlením ani Němec, ani Rus, na druhé straně považoval za svou vlast jak Německo, tak Rusko. Ve vinnyckém táboře byl proto, že hledal osobu vhodnou pro to, aby stmelila všechny ruské antisovětské jednotky, které živelně vznikaly už od léta 1941, od prvních porážek Sovětské armády a prvních statisíců sovětských zajatců. Wehrmacht si představoval, na rozdíl od Hitlera, že je všechny sjednotí a použije jako údernou sílu v boji proti SSSR. Dosud však chyběla výrazná osobnost, která by je sjednotila. Nemohl to být ani emigrantský politik, ani bělogvardějský důstojník, ale člověk, který by měl důvěru a autoritu u všech. Vysoce postavený generál ze Stalinova okolí, který upadl do zajetí a z přesvědčení přešel na druhou stranu. Nejdříve se pokusili přesvědčit Stalinova syna Jakova Džugašviliho (to bylo vlastní Stalinovo jméno), který byl v bojích zajat a shodou okolností byl také vězněn ve vinnyckém táboře. Ten to však kategoricky odmítl. Když byl poté přeložen do jiných zajateckých táborů, nakonec spáchal sebevraždu: vrhl se proti drátům s elektrickým proudem, které obepínaly tábor. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Strickfeldovi se zdál nejpřijatelnějším Andrej Andrejevič Vlasov. V táboře diskutoval s jinými sovětskými důstojníky velmi kriticky o Stalinově politice, represích, o tom, s jakými chybami vede válku a zejména jak je bezcitný k mnoha zbytečným obětem, které zavinily jeho až nesmyslné rozkazy. Stále měl před očima ty tisíce vojáků jeho armády, jak ti zcela bezdůvodně umírali v bažinách jen proto, že Stalin tvrdošíjně trval na tom, aby neustoupili ani o píď. Právě tehdy padlo jeho rozhodnutí, postavit se do čela boje proti Stalinovi. Nikoliv proti Rusku, ale za Rusko bez Stalina. Tak se ze Stalinova oblíbence stal jeho nepřítel.  Vlasov snil o milionové armádě, to by bylo reálné, protože jeho lidé agitovali především v zajateckých táborech a zajatci se k němu hlásili, věděli, že jinak, po osvobození, je stejně čeká jen smrt v gulagu nebo kulkou do hlavy.  Vzhledem k váhavosti Němců, a hlavně Hitlerovu odporu dát do ruských rukou německé zbraně (v té době by pro takovou armádu Němci stejně neměli ani zbraně, uniformy, proviant a další nezbytné prostředky) byl schopen vyslat na frontu jen jednu, Buňačenkovu divizi o dvaceti tisících mužích. Jen jednou zasáhla do bojů v dubnu 1945 u Frankfurtu nad Odrou, a to ještě bez úspěchu, síly byly příliš nerovné. Divize pak pomáhala při pražském povstání, dokud ji sama Česká národní rada nepožádala, aby z Prahy odešla. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. květen.  Proč se vůbec Buňačenkova divize zapojila do pražského povstání?  Ruský historik Kirill Alexandrov, který se účastnil v Rudolfově galerii Pražského hradu slavnostního zasedání stoupenců Vlasova a historiků zabývajících se touto tematikou u příležitosti 70. výročí Pražského manifestu (14. listopadu 1944 jej vyhlásil Vlasov za přítomnosti K. H. Franka), mi uvedl, že objevil nový dokument – memorandum velitele německé posádky v Praze generála Toussainta Buňačenkovi. V něm ho varuje, že nebude-li sledovat určenou trasu – a ta měla dovést ruské vojáky k obraně Brna před náporem Sovětské armády, použije proti ní letectvo a dělostřelectvo. Buňačenko byl však rozhodnut táhnout na západ, k Američanům. Takže věděl, že stejně dojde k ozbrojenému střetu s Němci. Jelikož se v té době linie americko-německé fronty značně přiblížila, domníval se, že Prahu osvobodí Američané. To byl také důvod, proč následujícího dne přijal zástupce velitele pražského povstání generála Kutlvašra a projednal s nimi podrobný plán účasti vlasovců po boku pražských povstalců. To Prahu v mnohém zachránilo. Vlasovci nastoupili několika proudy, například od Zbraslavi po obou březích Vltavy. Z levého na Smíchov, kde si Buňačenko v Ringhoferově továrně zřídil svůj štáb. Po pravém břehu na Modřany a dál až na Pankrác. Vlasovcům se podařilo umlčet německá dělostřelecká postavení na Strahově a v Břevnově a obsadit ruzyňské letiště, odkud Němci chtěli vybombardovat Prahu. Vlasovci se zmocnili i dalších míst, třebaže měli přitom značné ztráty. Bez jejich pomoci mohla být Praha totálně zničena. V České národní radě se neustále řešilo, jak se k vlasovcům zachovat. Zejména Smrkovský za komunisty žádal, aby se s nimi zrušila veškerá spolupráce. Podle spojeneckých dohod Prahu mají osvobodit Rusové, ale ne ti vlasovští. Spolupráce s nimi by naopak mohla Sověty rozhněvat. Nakonec rada odhlasovala, že doporučí jejich odchod. Tak se Buňačenkova divize ocitla sice v americké zóně u Lnářů, ale Američané tuto oblast na několik dní opustili, aby vlasovce mohla zajmout, odvést a generalitu zlikvidovat Sovětská armáda. Vydání zrádců bylo dohodnuto už v Jaltě. Američané také nechápali, jak mohli bývalí sovětští vojáci zradit svého vrchního velitele a přidat se na stranu nepřítele. Nějaká komunistická ideologie jim byla cizí a z čistě vojenského hlediska byl zrádcem každý, kdo pozvedl zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Cožpak by nějaký Američan bojoval proti svému prezidentovi? K tomu je třeba dodat, že Vlasov sám s Buňačenkovou účastí v pražském povstání nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku. Řekl mu to osobně v Lounech, když se vracel ze štábu maršála Schörnera, který sídlil ve Velichovce u Hradce Králové. Chtěl své příslušníky, jichž bylo přes sto tisíc včetně divizí, které se teprve na boj připravovaly, stáhnout do Salcburku a odtud se vydat do Slovinska. Tam se chtěl spojit s balkánskými nacionalisty a tuto vojenskou sílu nabídnout spojencům ve třetí světové válce proti SSSR, s níž počítal. Pokoušel se ještě vyjednat odchod své armády do amerického zajetí s americkými veliteli, ale sotva se vypravil ze Lnářů směrem na Strakonice, kde sídlil generál Patton, kolonu zastavilo sovětské auto a Američané se odvrátili. Konec je znám: skončil se svými generály 1. srpna 1946 na šibenici. Dnes se některými ruskými historiky, například Kirillem Alexandrovem a Andrejem Zubovem, oceňuje dokonce jako vlastenec – bojoval přece za Rusko, i když proti Stalinovi a sovětskému režimu. Zubov byl v létě 2014 zbaven svých vedoucích funkcí poté, kdy se veřejně postavil proti anexi Krymu Ruskem. V posledních několika letech vyšla v Moskvě další díla o Vlasovovi. Jedním z nejznámějších autorů je generál Filatov, určitou dobu mluvčí místopředsedy ruské Dumy Žirinovského. Ten dokonce spekuluje o tom, že Vlasov byl „nejvlivnějším agentem“ GRU, tedy vojenské kontrarozvědky, že vůbec nebyl popraven, ale ještě dlouho žil pod cizím jménem kdesi v Rusku. Odvolává se zejména na archiv GRU, k němuž měl prý přístup, a na vlastní analýzy sice již zveřejněných dokumentů, avšak jimž jiní autoři nevěnovali takovou pozornost. V souvislosti s událostmi na kyjevském Majdanu v roce 2013 a 2014 se psalo, že tam na barikádách také bojovali banderovci a byli označováni jako fašisté. Nehledě na matení pojmů, fašismus nebyl totéž co nacismus, nelze o banderovcích tvrdit, že byli nositeli fašistické ideologie. Tak jako tím nebyl ani sám Vlasov.  Nikdy nikdo ho neslyšel zdravit Heil Hitler – ani na pražském shromáždění 14. listopadu 1944, kdy v přítomnosti K. H. Franka a dalších nacistických pohlavárů vyhlašoval svůj Manifest. Ani v tomto manifestu nenajdeme jediné slovo na podporu třetí říše nebo nacismu. To byl také důvod, proč například esesáčtí generálové mu v Praze vůbec nezatleskali, jak dokazuje dokumentární film, který byl tehdy natočen. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-12-04 17:18:30

Stavba dalšího úseku Pražského okruhu začne už za pár dnů. Termín prvního svezení se tak přiblížil

Ředitelství silnic a dálnic společně s ministerstvem dopravy jen před pár hodinami přineslo dobré zprávy. Stavba jihovýchodní části Pražského okruhu mezi Běchovicemi a dálnicí D1 začne v pondělí 16. prosince. Stavba vyjde na 9,76 miliardy korun bez DPH a pro státní podnik ji uskuteční sdružení firem Eurovia CZ, Stavby mostů, Porr a Porr Bau. Náměstek pražského […]

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2024-05-14 13:00:01

Jiří Adamíra přidělal vrásky filmovému štábu. Muselo být po jeho, jinak by nehrál

Představitel vrchního rady Vacátka, neméně skvělý Jaroslav Marvan, zemřel v roce 1974, pět let po dotočení kriminálního seriálu Hříšní lidé města pražského, v němž slavil obrovský úspěch v roli vrchního rady Vacátka, jak připomněl i pořad České televize Komici na jedničku. Od té doby se stal vzorem chápavého, inteligentního a lidského šéfa mordparty, která vyřešila každou vraždu, jež se jí objevila na stole. Pak ale filmaři přišli s nápadem navázat na tuhle oblíbenou sérii a natočit pokračování. Hledání nového představitele hlavní role nebylo tak těžké.  Záletný Jiří Adamíra požádal Hanu Maciuchovou o ruku. Tvrdě narazil Číst více Osobnost s velkým „O“ Jaroslav Marvan měl svoji specifickou a nezaměnitelnou hereckou polohu, proto filmaři chtěli, aby i jeho pokračovatel měl jedinečný charakter. Brzy padla volba na charismatického Jiřího Adamíru, ten ale všechny překvapil. Roli rady Vacátka totiž odmítl, i když to neznamenalo, že by v seriálu hrát nechtěl. Jak si to máme vyložit?  Proč se vlastně o mordpartě jak rady Vacátka, tak později i Korejse mluví jako o „čtyřce“? Šlo o IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha se sídlem v Bartolomějské 4 a ve skutečnosti jej vedl Josef Vaňásek, který se stal dokonalým předobrazem původního rady Vacátka. Nápad za milion Autoři seriálu byli najednou postaveni před problém, který se jim naštěstí podařilo vyřešit jedinečným způsobem tak, že byli všichni spokojeni – režisér, neodolatelný herec i diváci. Chtělo to ale trochu improvizace, která se projevila hned v prvním dílu navazujícího seriálu, který známe pod názvem Panoptikum města pražského. Zatímco většina osazenstva mordparty zůstala ve stejném složení, rada Vacátko je v úvodu připomenut jen jeho vlastním pohřbem. Na jeho místo pak nastupuje nový šéf, policejní rada Korejs. Byl to geniální tah, který seriálu jistě prospěl.  Navázat nebylo možné, musela přijít změna Jiří Adamíra dobře věděl, proč na takové změně trvá. Bylo mu jasné, že převzít stejnou postavu po jedničce československého filmu by byla jemně řečeno herecká sebevražda. Buď by se snažil navázat na herecké podání Jaroslava Marvana, což byl jiný styl herectví, než mu byl přirozený, a navíc je zřejmé, že by se nemohl „trefit“ tak, aby nešlo spíš o karikaturu než o rovnocennou postavu. Kdyby se ale rozhodl hrát pana radu Vacátka po svém, zbylo by z původní postavy jen jméno. A tak bylo potřeba vyřešit problém jiným způsobem. Podařilo se to.  Královsky placený Jaroslav Marvan zemřel, aniž by se mu splnilo jeho velké přání Číst více Nebyla to jediná změna Co se ještě s příchodem policejního rady Korejse na „čtyřce“, tedy v pokračování seriálu, změnilo? Zatímco z inspektora Václava Mrázka v podání Františka Filipovského se stal penzista, který ale svoji profesi neumí tak docela pověsit na hřebík a modrpartě ještě tu a tam pro radost pomůže, na jeho místo nastoupil koncipista Souček, jehož ztvárnil Ondřej Havelka. Jinak ale všechno i díky radovi Korejsovi běželo po starém. Jen málokdy se podaří dalšími díly tak dokonale navázat na první úspěšnou sérii. V tomto případě se to jistě i díky neústupnosti Jiřího Adamíry podařilo. Všechny díly Panoptika města pražského můžeme stále vidět na webu České televize. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: František Filipovský: geniální herec, dabér a věrný manžel ke konci života ztratil to nejcennější.

Čas načtení: 2024-05-27 09:10:02

Na nejočekávanější část dostavby pražského okruhu už vyjely bagry. Zatím se ale řidiči radovat nemohou

Jen málokterá dopravní stavba v Česku tak moc rezonuje jak mezi řidiči, tak politiky, jako dálnice D1 a Pražský okruh. Druhá jmenovaná stavba je často skloňována s odvedením aut z centra města, se zklidněním dopravy a vyšší bezpečnostní v Praze. Jakkoliv by městu, ale hlavně řidičům velmi ulevila, řadu let se o dostavbě okruhu jen […]

Čas načtení: 2024-07-03 14:55:51

Další problémy pražského letiště. Letadla nepřiletí včas, doporučuje se cestovat bez kufrů

Další fiasko pražského letiště je na světě. Podle aktuálních informací žádné letadla nelétají na čas a někteří dokonce cestující upozornili na to, aby s kufry ani nelétali. Je to pro ně zbytečné riziko zdržení a navíc se jim může stát, že jim nikdo a včas kufry neodbaví. The post Další problémy pražského letiště. Letadla nepřiletí včas, doporučuje se cestovat bez kufrů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-05 17:00:47

Nemožné se stává skutečností. Další část pražského okruhu má stavební povolení

Většina motoristů, ale dne suž i politiků ví, že jednou z velkých dopravních bolístek Prahy je chybějící okruh města. Část existuje a je velmi přetížená. Jenomže není dostatečná a řidiči tak musí zajíždět do města, čím jen zhoršují už tak špatnou dopravní situaci. Zdá se, ale že se snad už poměrně brzy dočkáme další části okruhu, […]

Čas načtení: 2024-08-20 10:00:00

Prague 1968 and beyond

Málokdo si to asi pamatuje, ale jestlipak víte, že stejně jako letos, v roce 1968 byl 20. srpen úterý a 21. srpen středa? Vojska Varšavského paktu překročila československé hranice v úterý 20. srpna kolem 23. hodiny večerní. (V televizi se ten večer promítal film Řeka čaruje.) Irituje mě, jak na sociálních sítích (skoro) všichni jásají nad filmem Vlny Jiřího Mádla a znají tak málo českou historii, že netuší, jak silně ten film zkresluje historické události. Proto znovu odkaz na mou recenzi ZDE Jinak mě taky mrzí, že se nikdy vlastně pořádně nehovoří o tom, co se dělo během Pražského jara 1968 od toho 20. března, kdy se vysílala ta památná diskuse na Výstavišti, co skončila někdy v pět hodin ráno, a to byl začátek Pražského jara, až do 21. srpna. Pořád se mluví jen o té invazi, nikoliv ale o tom, čeho se lidi během Pražského jara snažili dosáhnout. Skotští filmaři Paul Hunter and Mike Higgins vyrobili čtyřdílný seriál Prague 1968 and Beyond, v němž se dotazují Jana Čulíka a několika dalších Čechů na jejich vzpominky z roku 1968. K výročí srpnové okupace vydávají první díl tohoto seriálu 21. srpna 2024 v 0.01 hodin západoevropského času. Link je zde:   https://podcasters.spotify.com/pod/show/pablo7226/episodes/Prague-1968-and-beyond---Episode-1-e2mo953   Druhý díl bude k dispozici v úterý 27. srpna, třetí díl v úterý 3. září a čtvrtý díl v úterý 10. září. Jinak, koho by to zajímalo, jiné svědectví Jana Čulíka o roce 1968 je zde: Jan Čulík, Eyewitness to the Prague Spring a další: Jan Čulík, A Personal Testimony: What was going on during the 1968 Prague Spring Jan Čulík, The Prague Spring as reflected in Czech postcommunist cinema Jan Čulík v americkém rozhlase NPR: Prague 1968: Reforming A Soviet Communist Regime Atd.

Čas načtení: 2024-09-03 16:17:50

Víme, kdy se poprvé svezeme po nové části Pražského okruhu. Ne všichni jsou z něj ale nadšení

To, co dlouhé roky nešlo, se posledních pár týdnů zdá konečně možné. Řeč je o dostavbě další části Pražského okruhu, která má dle Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) zelenou, ale navíc i předpokládaný termín dokončení. Ne všichni se z této stavby ale radují. ŘSD oznámilo, že Ministerstvo životního prostředí MŽP vydalo souhlasné závazné stanovisko ke […]

Čas načtení: 2024-09-25 13:14:12

Trasa nové části pražského okruhu se měnit nebude, přestože někteří nesouhlasí. Novinky pomohou i cyklistům

Začátkem září bylo vydáno souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí (tzv. EIA) pro severní úseky Pražského okruhu. Nová trasa se dotkne řady městských částí Prahy, ale vliv bude mít i na některé středočeské obce. Se všemi se proto sešel ministr dopravy Martin Kupka. Diskuse nad případnou změnou trasy už podle ministra není možná. Teď je podle […]

Čas načtení: 2024-11-18 05:06:07

Úleva pro řidiče, ale i obyvatele se blíží. Stavba další části pražského okruhu začne už za pár týdnů

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) oznámilo, že vybralo zhotovitele chystaného úseku pražského okruhu s označením 511. Potvrdilo také, že stavba začne už během prosince. Chystaný úsek bude dlouhý 12,6 kilometru a postavit jej má sdružení firem EUROVIA CZ a.s., Stavby mostů a.s., PORR a.s., PORR Bau GmbH za nabídkovou cenu 9 764,9 milionu korun bez […]

Čas načtení: 2024-12-17 12:13:52

ŘSD zahájilo stavbu úseku Pražského okruhu mezi Běchovicemi a D1. Hotovo má být v prosinci 2027

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) začalo stavět 12,6 kilometru dlouhý úsek Pražského okruhu z Běchovic na D1. Cena stavby vzešlá z výběrového řízení je 9,76 miliardy Kč bez DPH, práce by měly trvat do zprovoznění tři roky. Úsek bude šestipruhový, patří k nejvýznamnějším dopravním stavbám v ČR. Společně s ním chce ŘSD na konci roku […]

Čas načtení: 2025-01-22 10:25:00

Startuje soutěž na novou vizuální identitu Pražského hradu

Správa Pražského hradu spolu s Czechdesign startuje soutěž na vytvoření nové vizuální identity Pražského hradu.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!