Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-10-06 08:00:35

Microsoft řeší nepříjemný problém. Vývojáři nechtějí tvořit hry pro Xbox

Microsoft chce přijít na to, proč herní vývojáři nechtějí vyvíjet hry pro Xbox Skupina Xbox Research jim zároveň poskytne technickou podporu Nejznámější hrou, která se v poslední době potýkala s problémy při vydání, je Baldur’s Gate 3 Herní konzole Xbox patří mezi stálice na herní scéně. Kromě generace Xboxu 360 ovšem oproti svým konkurentům vždy tahala za kratší konec, minimálně pokud jde o celkové prodeje. Jednou z příčin mohou být také samotné hry, respektive jejich nedostatek, alespoň to se v Redmondu domnívají. Nyní chce Microsoft od herních vývojářů slyšet, proč nevyvíjejí hry pro jejich konzoli, přičemž zjišťovat to bude prostřednictvím svého týmu Xbox Research. Tento tým bude nejen zjišťovat příčiny toho, proč vývojáři nechtějí vyvíjet pro Xbox hry, ale také jim hodlají ve vývoji pomáhat a případně jim pomoci s řešením problémů. Přečtěte si celý článek Microsoft řeší nepříjemný problém. Vývojáři nechtějí tvořit hry pro Xbox

Čas načtení: 2024-04-10 13:00:01

Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí

Pro paní Boženu jsou děti všechno. Ačkoliv porodila šest dětí a kromě vnoučat má již dvacet pravnoučat, žije v bruntálském azylovém domě. Důvod je prostý. Chce mít klid. „Já mám ráda klid, ticho. Přitom bych mohla být u dětí. Ale nechci, protože mám ráda svůj klid,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz. Prý by dělala ostudu Božena je romské národnosti a celý život zasvětila rodině. Jelikož je jí víc než sedmdesát let, nabízí se možnost pobývat v domově důchodců. Děti a vnoučata o tom však nechtějí slyšet, i když tuto alternativu také zvažovala. „Děti nechtějí o domově důchodců slyšet. Uvažovala jsem, že bych tam šla, ale děti to nechtějí. Prý bych dělala ostudu. Proto jsem v azylu.“ Luník IX: Honosná chlouba Košic se změnila v největší romské ghetto Evropy Číst více Miluje své děti nadevše Pracovala sice jako dělnice nebo uklízečka, její nejdůležitější povolání ale bylo a je povolání matky. Co se pamatuje, nezná nic jiného než mateřství. Pozastavuje se nad holým faktem, že existují krkavčí matky, které své dítě odloží nebo zavrhnou. Za takový čin by se hanbila. „Možná, že jsou všechny matky takové jako já. Já nevím, ale svoje děti miluju. Já je zbožňuju. Já, kdybych mohla, tak bych pro ně dýchala. A děti milují mě.“ V Praze bude centrum Romů a Sintů za víc než 25 milionů korun Číst více Potíže s penězi tu byly vždy Svým dětem a vnoučatům se snaží všemožně pomáhat z toho mála, co má. Vždycky měli málo. Dnes je to ale mnohem horší. Nakonec azylový dům vyjde laciněji než nějaký podnájem. „Kdybych měla být v bytě sama a platit elektriku, plyn a bydlení, nevím, jak bych to zvládala jako důchodkyně.“ Její děti samozřejmě mají své bydlení. Zpočátku bydlela u nich, ale nelíbilo se jí, jak se hádali. A proto odešla.  Bydlení bez hádek Po smrti manžela přijala nabídku svého syna, aby šla bydlet k němu. Nesnesla však jejich neshody a hádky a přijala možnost pobytu v azylovém domě. „Protože, jak říkám, já mám ráda svůj klid. Víte, jak to bývá mezi manželi. Někdy jsou hádky. Někdy jsou děti bity. Já to nemám ráda, když se hádají.“  Nevadilo by jí mít nějakou garsonku na náměstí, kde je hodně lidí. Hlavně ne žádné hádky. Mohla by si zajít do restaurace na kávu nebo vzít vnoučata do cukrárny. „Kdyby mi sociálka nedoplácela, tak bych to nezvládla.“ Paní Božena postřehla, že v Bruntále funguje dům s pečovatelskou službou. Uvažuje o tom, že by šla tam. Hrozí se ale jedné věci. A to hromadných návštěv její rodiny.  Rodinné návštěvy V průběhu roku jsou návštěvy v pohodě. Chodí za ní vnoučata a pravnoučata cestou ze školy. A sem tam zajdou syn nebo dcery. Ale když jsou svátky, tak je to šrumec. Do azylového domu přijde celá její rodina a není divu, že se do skromného pokoje nevejdou. „O vánočních svátcích za mnou přišly všechny děti. A to byl poprask na azylu. Bylo jich hodně. Toho 1. ledna to byl poprask, jak za mnou všichni přišli.“ Zásadní v životě paní Boženy je absence zdravého a jistého bydlení. V azylovém domě žije na střídačku již třetím rokem. Jsou tu ale nějaká pravidla a limit pro pobyt zde. Když vyprší povolená doba bydlení v azylu, vrátí se vždy na čtyři měsíce k dětem. Tento koloběh se neustále opakuje. „Vždycky odejdu na čtyři měsíce. Jsem tu rok a zase odejdu k dětem a po čtyřech měsících se znovu vrátím. Takže celé vedení už mě zná dobře.“ Děti by ji měly rády u sebe, ale ona nechce. Tento případ romské matky v azylovém domě není ojedinělý a s případy podobného ražení se setkáváme více, než je zdrávo.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sociálně slabší maminky omezily pití alkoholu a začaly vařit doma. Díky projektu Společně.

Čas načtení: 2024-04-20 15:23:43

Statistika je jako zrcadlo do kterého se vlivní lidé nechtějí podívat

Je pravda, že statistika může být mnohdy neúprosným zrcadlem, které odráží skutečnost bez příkras. Často ukazuje na nepříjemné fakty, které někteří vlivní lidé nechtějí vidět, protože mohou ohrozit jejich moc, postavení nebo reputaci. Proto je důležité, aby statistika byla nezávislá, objektivní a transparentní, aby mohla sloužit jako spolehlivý nástroj pro pochopení a řešení problémů ve… Číst dále »Statistika je jako zrcadlo do kterého se vlivní lidé nechtějí podívat

Čas načtení: 2023-06-23 13:36:11

Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková

Čas načtení: 2012-09-26 00:00:00

Barum Vanis: Pro bezpečnou jízdu s dodávkou

Kromě pneumatik pro osobní auta se v každém pneuservisu tu a tam zastaví někdo, kdo potřebuje pneu pro dodávky, tzv. „céčka“. Ti, kteří se nechtějí spokojit s čínskými výrobky, ale zároveň nechtějí utrácet, často volí Barum Vanis. Letní, lehká nákladní pneumatika se symetrickým dezénem s výbornými ...

Čas načtení: 2013-04-10 00:00:00

Mýto v ČR: Má šanci na zavedení?

Mýtné brány fungují celkem bez problémů na dálnicích a občas se objeví diskuze na téma zavedení tohoto poplatku také za vjezd do města. Starostové se obávají, že by to byla jejich politická sebevražda, motoristé nic platit nechtějí, ale obyvatelé měst zase nechtějí dýchat špinavý vzduch. Jak mýto fu ...

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-02-18 12:40:11

Otroci se už nechtějí rychle rozmnožovat

Propaganda a cenzura přeprogramovala myšlení otrokům tak aby si mysleli že nejsou otroky, jenže bohatství a moc otrokářů nejde dlouho otrokům utajit, nikdy si nikde na světě nebyli lidi rovní, jenom ve smrti je zde rovnost. Pokud někdo odvážně otrokům odhalí to že jsou otroky tak narazí na propagandu a cenzuru která jej eliminuje. Války… Číst dále »Otroci se už nechtějí rychle rozmnožovat

Čas načtení: 2024-03-06 07:08:56

Ukrajina jako vrakoviště Evropy. Dostávají se tam auta, která už jinde nechtějí opravovat

Je běžnou praxí, že vozy, které byly odepsány pojišťovnami jako totální škody především ze Severní Ameriky a Kanady končí nejčastěji ve východoevropských opravnách jako například na Ukrajině. Ojetiny, které již nikdy neměly být provozovány na silnicích jsou v těchto zemích skvělým zdrojem laciného přivýdělku. “Vozy, které se běžně v USA nebo Kanadě odepíšou pojišťovnami jako […]

Čas načtení: 2024-03-16 07:07:30

Mějte nízká očekávání, prožívejte bolest a utrpení. Šéf Nvidie radí mladým to, co nechtějí slyšet

Jensen Huang přijal pozvání do debaty před studenty Stanfordovy univerzity, kterým popsal, co mu pomohlo dostat čipovou firmu Nvidia na vrchol. Článek Mějte nízká očekávání, prožívejte bolest a utrpení. Šéf Nvidie radí mladým to, co nechtějí slyšet se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-02 00:01:00

Lidi se bojí demonstrovat, nechtějí být za dezoláty. Mají strach o platy a nevěří politikům, říká Středula

„Pamatuji, že v roce 2012 při velkých protestech byly demonstrující označování za lůzu v ulicích. Teď se lidé bojí demonstrovat, nechtějí přijít o svůj příjem a nechtějí být spojeni s označeními jako dezolát,“ říká Josef Středula, který obhájil funkci předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů.

Čas načtení: 2024-05-05 13:30:09

Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva?

Volvo XC90 je stálicí nabídky prémiových SUV. Firma sice přechází na elektromobilitu, s tímto korábem ale zřejmě jen tak neskončí. Článek Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-31 05:06:03

Naštvaní Němci nechtějí zákaz spalovacích aut. Vidí, že po zrušení dotací lidé elektromobily nezaplatí

Když se poprvé objevila informace o tom, že se v Evropské unii probírá zákaz spalovacích motorů, způsobilo to velký rozruch. Běžný lid o tom debatoval, ale jinak se to bralo za hotovou věc. Teď se ovšem situace mění a zdá se, že to nakonec nebude tak jisté. Původní podoba zákazu spalovacích motorů totiž může – […]

Čas načtení: 2024-07-16 07:49:35

Německo snižuje dávky migrantům, kteří nechtějí pracovat

Německo - André Schröder, starossta Mansfeld-Südharz, nařídil 64 žadatelům o azyl tahat pytle s pískem. Po záplavách v Helme na začátku roku mají pomoci s úklidem. Za 80 centů na hodinu, až 64 eur (1 625 korun) navíc k jejich dávkám. The post Německo snižuje dávky migrantům, kteří nechtějí pracovat first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-22 10:36:12

Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost

Na začátku 80. let 20. století použil psycholog tento termín k popisu teenage chlapců. Byli nešťastní a neochotní přijmout blížící se dospělost. The post Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-23 10:00:00

Británie: Labourističtí ministři vyloučili připojení k programu mobility mládeže s EU

Komické je, že labouristé ubližují svým vlastním voličům, aby se zavděčili lidem, kteří je nenávidí. What is so ridiculous is that Labour is hurting its own voters to please people who hate its guts https://t.co/ZJUdiYVH3T— Nick Cohen (@NickCohen4) August 22, 2024 Pozn JČ: Zdá se, že se nová labouristická vláda hodlá chovat jako šílenci stejně jako předchozí vláda konzervativní. Drtivá většina Britů chce dnes návrat Británie do EU. Labouristé to ignorují. Nechtějí umožnit ani mladým lidem, aby studovali či pracovali v EU třeba jen ubohé tři roky. Britové se dnes nemohou přestěhovat nikam. Zároveň vláda zakázala příchozím studentům a zahraničním pracovníkům přivést si do Británie rodinu, takže počet příchozích platících zahraničních studentů radikálně poklesl (univerzity krachují), stejně jako počet příchozích sociálních pracovníků starající se o nemocní a přestárlé Brity (sociální služby krachují). Ale Angličané holt "nechtějí imigranty". Labourističtí ministři nové britské vlády zopakovali svůj nesouhlas s jakoukoli dohodou s Bruselem, která by umožnila mladým Britům žít a pracovat v zemích EU.

Čas načtení: 2024-09-13 17:18:30

Průzkum odhalil, které technologické vychytávky řidiči nechtějí. Nejméně oblíbené je ovládání gesty

V Americe byl nedávno proveden průzkum mezi více než 80 tisíci majiteli nových vozidel. Cílem bylo zjistit, které technologické funkce v autech jsou jejich oblíbené a které naopak považují za zbytečné nebo otravné. Výsledky jsou rozhodně zajímavé. Populární technologie: Sledování mrtvého úhlu a chytrá klimatizace Průzkum společnost J.D. Power ukázal, že některé technologie, jako je […]

Čas načtení: 2024-09-22 12:06:57

Ti co jsou nahoře nechtějí být dole

Mohl by existovat život, pokud by evolučně nevznikli viry? Bez virů by evoluce života pravděpodobně probíhala jinak, ale život jako takový by mohl existovat. Viry hrají roli v evoluci tím, že přenášejí genetický materiál mezi organismy, čímž podporují genetickou diverzitu a urychlují adaptace. Tato genetická výměna může být prospěšná pro rozvoj nových vlastností a odolností… Číst dále »Ti co jsou nahoře nechtějí být dole

Čas načtení: 2024-10-14 10:06:47

Pokuta za bezdětnost. Rusku docházejí vojáci a mluví se o bizarních opatřeních

„Plodnost a demografie se nekoukají na morálku, je to o přežití společnosti," říká Alexejeden z hostů propagandistického programu na televizní stanici Rossija 1, který působí jako sociolog. „Abychom nastartovali demografický růst, bude to stát desítky trilionů rublů a ty peníze prostě někde musíme vzít. Proto by rozhodně měla existovat daň za bezdětnost a měla by být pořádná," navrhuje odborník. Fakticky jde ale o pokutu za bezdětnost. Uražený Putin chce na cestu do Turecka ruské stíhačky a vypnout systémy NATO. Důvody vysvětluje analytik Vojáček Číst více Částka není pro Rusy malá „Kolik procent," ptá se moderátor Andrej Norkin. „V tomto případě to bude záviset na příjmu. V absolutních číslech by to mělo být 30 - 40 tisíc rublů na rodinu ročně," odpovídá host. To je v přepočtu  7250 - 9600 korun. V zemi, kde je průměrný měsíční plat kolem 18 tisíc korun to rozhodně nejsou malé peníze. Průměrný plat je ale v Rusku poměrně irelevantní, velmi se liší podle oblasti. V Moskvě se pohybuje okolo 30 tisíc korun, v Dagestánu sotva dosáhne sedmi tisíc. Pro lidi z málo rozvinutých oblastí by tak taková daň mohla být doslova likvidační. Kvůli Ukrajině zažívá Rusko krizi Důvod? Kvůli válce na Ukrajině Rusku dochází lidé. Taktika, při které stovky chabě ozbrojených a vycvičených vojáků nabíhají na ukrajinské pozice a umírají minuty potom, co vstoupí na bojiště, si prostě vybírá svou daň. Rusové prostě potřebují kanonenfutr, lidi, kteří jsou na bojišti důležití jen několik minut, dokud jsou naživu a nepřítel se s nimi musí zaobírat. Platit budou i rodiny s jedináčkem Ruští „odborníci" však nechtějí skončit lidmi, kteří nechtějí mít děti. Speciální daň by vyměřili i těm, kteří děti ze zdravotních důvodů mít nemohou. „Je to fér," ptá se překvapený moderátor Norkin odborníka. „Nemají děti, musí platit," trvá si na svém sociolog. „A navíc, platit by měly i rodiny s jedním dítětem. Protože normální rodina je se dvěma dětmi. Pokud máte jedno dítě, budete platit redukovanou daň, ale platit budete," zní poslední slova odborníka. Ač je taková daň zvrácená, podle politologa Jana Charváta dává smysl.  Rusko si pálí budoucnost „Rusko přichází o neuvěřitelné počty mladých lidí, kteří umírají nebo budou zraněni ve válce tak, že v budoucnosti nepomohou budovat ekonomiku. To je obrovský problém, protože Rusko je země, jejíž přirozený přírůstek obyvatelstva rapidně klesá. Pokud to ještě brutálně podpoříte nesmírně těžkou válkou, do které jdete absolutně hlava nehlava, a necháváte tam prostě umřít celou jednu generaci dvacetiletých kluků, tak prostě budete dalších čtyřicet let řešit, že vám tito lidé chybí,“ uvádí Jan Charvát pro ČtiDoma.cz s tím, že země doslova pálí svou budoucnost. Jak ekonomicky, tak demograficky. V Severní Koreji zastřelili 30 studentů za sledování jihokorejských filmů Číst více Na Ukrajině bojují i Severokorejci Ruská populace se jen za dobu války povážlivě snížila. Došlo to tak daleko, že Rusko poptává muže, kteří budou bojovat na Ukrajině, v těch nejméně pravděpodobných místech. Třeba v Severní koreji, odkud zřejmě po výcviku v Rusku přijde na ukrajinská bojiště několik tisíc vojáků. Někteří už dokonce po boku Rusů bojují, tvrdí The Guardian. KLDR doteď dodávala Rusku munici a další vybavení.