Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 15:00:28

Zkolaboval a sjel autem do ledové vody. Tragédii odvrátily Apple Watch na zápěstí

Apple Watch zachránily život 55letému muži v americkém státě Massachusetts Během řízení auta zkolaboval a projel garáží až do bazénu na zahradě Hodinky na jeho zápěstí přivolaly záchranáře rychleji než přihlížející sousedé Zážitek jako z hororu zažil krátce před vánoci 55letý Brent Hill z amerického města Easthampton v Massachusetts. Po cestě z práce domů se mu za volantem udělalo špatně – od té doby si jen pamatuje, jak ho záchranáři loví z ledové vody. Svým autem totiž zajel do sousedova v zemi zapuštěného bazénu. Nebýt jeho chytrých hodinek Apple Watch Ultra, nejspíš by se utopil. Přečtěte si celý článek Zkolaboval a sjel autem do ledové vody. Tragédii odvrátily Apple Watch na zápěstí

Čas načtení: 2024-12-02 08:46:10

Hráč Fiorentiny včera náhle zkolaboval na hřišti

Během nedělního utkání Serie A mezi Fiorentinou a Interem Milán zkolaboval na hřišti záložník Edoardo Bove. (Foto: X) V zápase, který byl nakonec ukončen,... Článek Hráč Fiorentiny včera náhle zkolaboval na hřišti se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-22 15:00:28

Zkolaboval a sjel autem do ledové vody. Tragédii odvrátily Apple Watch na zápěstí

Apple Watch zachránily život 55letému muži v americkém státě Massachusetts Během řízení auta zkolaboval a projel garáží až do bazénu na zahradě Hodinky na jeho zápěstí přivolaly záchranáře rychleji než přihlížející sousedé Zážitek jako z hororu zažil krátce před vánoci 55letý Brent Hill z amerického města Easthampton v Massachusetts. Po cestě z práce domů se mu za volantem udělalo špatně – od té doby si jen pamatuje, jak ho záchranáři loví z ledové vody. Svým autem totiž zajel do sousedova v zemi zapuštěného bazénu. Nebýt jeho chytrých hodinek Apple Watch Ultra, nejspíš by se utopil. Přečtěte si celý článek Zkolaboval a sjel autem do ledové vody. Tragédii odvrátily Apple Watch na zápěstí

Čas načtení: 2024-04-11 09:13:00

Záchrana v přímém přenosu: Policisté pomohli oživit muže, zkolaboval na náměstí

Lidský život pomáhali zachránit policisté Jaroslav Ledwinka a Jaroslav Jenček z Lounska. V Žatci na náměstí zkolaboval muž (45), strážci zákona ho pomáhali resuscitovat. Úspěšný boj o život muže trval dlouhých 30 minut.  

Čas načtení: 2024-04-14 22:48:21

Hororové chvíle v Itálii. Obránce AS Řím zkolaboval na hřišti, utkání se nedohrálo

Nepříjemnými obrázky končil nedělní zápas Serie A mezi AS Řím a Udinese, který se nedohrál poté, co na hřišti zkolaboval obránce Říma Evan Ndicka. Ten byl ve druhém poločase utkání odnesen ze hřiště na nosítkách a po přerušení bylo utkání předčasně ukončeno a dohrávat se bude v jiném termínu.

Čas načtení: 2024-04-23 16:07:00

Neslyšící ženě zkolaboval v lese partner: Díky SMS a aplikaci Záchranka pomoc dorazila včas

Textová zpráva od neslyšící ženy zalarmovala záchranáře v Pardubickém kraji. Popsala, že při procházce v lese na Chrudimsku zkolaboval její partner. I přes složitější komunikaci a zhoršující se stav pacienta se podařilo dvojici v náročném terénu záchranářům včas nalézt.

Čas načtení: 2024-07-25 12:24:00

Turista zkolaboval na skalním hradě: Horští záchranáři se pro něj spustili z vrtulníku

Výlet na skalní hrad Sloup na Českolipsku se málem stal osudným turistovi. Vylezl až na vrchol, na hradbách ale zkolaboval. Horské záchranáře k němu přepravil vrtulník, komplikovaný byl i transport pacienta k záchrance.

Čas načtení: 2024-08-23 05:06:44

Řidič naložené tatrovky za jízdy zkolaboval. Reakce náhodného svědka je minimálně na velkou poklonu

Policisté několikrát informovali o dopravní nehodě, která byla zapříčiněná tím, že do auta vlétla vosa. Řidiči pak často zmatkují, věnují se hmyzu a ne řízení, což bohužel často končí minimálně v příkopě. Ovšem policisté ze Znojemska řeší nehodu, ke které došlo poté, co řidiče vosa píchla. Dotyčný měl bohužel alergii a za volantem dostal anafylaktický […]

Čas načtení: 2024-10-13 10:00:00

Alex Salmond, bývalý první ministr Skotska, zemřel ve věku 69 let

 Salmond zkolaboval po sobotním projevu v Severní MakedoniiVe věku 69 let zemřel Alex Salmond, bývalý první ministr Skotska, který dovedl Skotsko na pokraj nezávislosti.Salmond byl prvním ministrem Skotska od roku 2007. Z této funkce odstoupil poté, co se mu v referendu v roce 2014 nepodařilo zajistit nezávislost, a předal ji své zástupkyni Nicole Sturgeonové.Salmond  zkolaboval po sobotním projevu v Severní Makedonii.Po jeho úmrtí Salmonda v sobotu chválili všichni čelní britští politikové jako "velkou osobnost".

Čas načtení: 2024-12-17 14:19:58

Trumpův poradce zkolaboval v přímém přenosu

„Zapomínám svá slova,“ řekl pan Bruesewitz během svého projevu, který začal plynule, když mluvil o Scavinovi. (Foto: X) Poradce Donalda Trumpa pro volební kampaň... Článek Trumpův poradce zkolaboval v přímém přenosu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-17 11:00:00

Navalnyj byl další. Putinovi kritici umírají už dlouhé roky, násilně i záhadně

Světem v pátek otřásla zpráva o náhlém úmrtí lídra ruské opozice Alexeje Navalného. Podle vězeňské služby zemřel poté, co zkolaboval během procházky. Vězněn byl kvůli své politické činnosti. Není prvním kritikem ruského prezidenta Vladimira Putina, jehož život náhle vyhasl. Jiní jsou nuceni žít v zahraničí. Deník přináší přehled osudů některých výrazných oponentů stávajícího šéfa Kremlu.

Čas načtení: 2024-02-07 08:49:02

Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...

Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend. Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil. Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat. Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí. Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde. První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek. Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje. Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit. Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte. Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci. Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit. Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt. Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony. Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta. Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice? Nevím. Další otázku. Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím…

Čas načtení: 2024-02-16 14:54:00

Navalnyj zemřel. Putin informován, hlásí Kreml

V pátek ve věku 47 let zemřel v trestanecké kolonii na Sibiři ruský opoziční vůdce Alexej Navalnyj. Podle vězeňské služby zemřel poté, co zkolaboval a ztratil vědomí kvůli krevní sraženině. Přivolaný lékař prý již Navalnému nemohl pomoci. Prezident Vladimir Putin byl podle mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova informován.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-02-05 12:34:30

O mostech, zdech a pokličkách přiklápějících vroucí kotle

Netušil jsem, že tweet pana Bartoše mě inspiruje k dalšímu článku, ale stalo se. Delší zamyšlení o tom, co EU toleruje a co ne. Politika je umění možného, což znamená, že kdo se začne moc hlásit k nějakému vznešenému idealismu, nutně časem zabředne do pokrytectví. To ještě není samo o sobě taková hrůza a dalo by se s tím žít… Osobně si více cením těch politiků, kterým různá hladká a krásná slova z úst tak snadno neskáčou, a kteří jsou naopak ochotni přiznat, že podstata jejich činnosti má veškerý půvab syrového prejtu rozházeného po kuchyňské lince. Ale ve svých jednačtyřiceti letech jsem se dávno smířil s tím, že lepší to nebude. Pro politiky, kteří usilují o status morální (a moralizující) figury, tu vždycky bude existovat jistý trh. To je ta část politického spektra, kterou v minulých staletích pokrývali kazatelé. Za normálních okolností na polemiky s nimi kašlu, času je málo a spousta knih ještě čeká na napsání. That said, tentokrát mám pocit, že páně Bartošův názor, že současná EU je rodina stavějící mosty mezi národy, si přeci jen zasluhuje podrobit kritickému pohledu a zamyšlení. Tahle a podobné formulace se totiž opakují až příliš často, aniž by se zároveň spravedlivě dodalo, že výjimky existují, a že jsou dost bolestivé. Je patrné, že poválečné evropské struktury postavily jeden skutečně významný „most“, a to ten francouzsko-německý. To, že si tyto dva státy konečně přestaly jít po krku, je nepochybně kladný jev. Můžeme se dohadovat, do jaké míry na tom měla podíl okupace Německa spojeneckými silami a následná hrozba expanze sovětského bloku směrem k Rýnu, ale určitě se na tom podílely i evropské integrační procesy. Už Charles de Gaulle a Konrad Adenauer se upřímně snažili předejít další válce mezi svými státy, ideálně nejen na pár let, ale napořád. Spousta dalších konfliktů nám tu ale vesele žije a doutná, a to i těch tradičních, celá staletí starých. (Raději ani moc nebudu zabředávat do otázky soužití původní populace s přistěhovalci, o tom jsem už napsal jedny Krvavé levandule.) V některých případech se zhoršují. Jako by se občas to stavění mostů nějak zanedbalo. Touha po návratu parádních uniforem a nakroucených knírů  Začněme zase na chvíli u toho Gibraltaru. Španělsko je na evropské poměry obrovská země, jedna z největších v EU. Má půl milionu kilometru čtverečních a skoro padesát milionů obyvatel. Nedostatkem půdy ani lidí tedy rozhodně netrpí. Kdyby se Španělům podařilo vymoci po Britech nějakou tu sdílenou suverenitu nad Gibraltarem, vzrostlo by jejich území o zhruba 0,001 % a populace o 0,06 %. Jinými slovy, žádný velký zisk z toho mít nemůžou. Tím spíše působí to neustálé vracení se k otázce suverenity nad Gibraltarem dojmem jakési duševní regrese do období parádních uniforem, nakroucených knírů a holínek dupajících po dláždění. Tedy přesně toho, co by EU měla krotit a utlumovat, protože takových potenciálních ohnisek konfliktů je na mapě Evropy habaděj. Stačí si vzít libovolný historický atlas a sledovat, jak se ty hranice v průběhu uplynulých staletí kroutily jak žížaly. Tři sta let stará okupace Gibraltaru je přitom v zásadě dávná historie, máme tu i daleko čerstvější a bolestivější jizvy. Z hlediska moderního Španělska jde navíc o naprosto zástupný problém. Hlavním úkolem španělských politiků by mělo být dát svoji zemi aspoň trochu dohromady, ať v ní mladá generace vidí nějakou budoucnost a neutíká po tisících do ciziny. Možná by stačilo zvýšit životní úroveň průměrného Španěla aspoň na dvě třetiny té gibraltarské. Ovšem v tomto úkolu jim zisk onoho malého, i když bohatého poloostrova nijak nepomůže. Tím se jde chvíli prsit na přehlídkách a sjezdech, nic víc; bylo by to vítězství s příchutí marnosti. Člověk by pomalu čekal, že EU, ona nositelka myšlenky budování mostů mezi národy, se bude snažit tuhle myšlenku španělským politikům nějak vštípit. A že by od roku 1986, kdy se Španělsko stalo její součástí, by s touto výukou mohla mít určitý úspěch… Nestalo se, respektive žádný úspěch není na španělské politické scéně vidět. Levice či pravice, obě se ženou po Gibraltaru jako slepice po flusu, aniž by je trápila myšlenka, že je to už po staletí domov zcela cizích lidí, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. Provokace Donalda Tuska Pojďme dál. Skotsko, rebelská část Spojeného království. Není žádným tajemstvím, že ve Skotsku mají lepší vztah k EU než v Anglii a při brexitovém referendu tam Remain vyhrálo nad Leave vcelku jednoznačným poměrem 62:38. Není ani tajemstvím, že ve Skotsku existuje poměrně významné hnutí za nezávislost, i když na rozdíl od toho brexitového referenda se nedá říci, že by mělo jednoznačně navrch. V průzkumech veřejného mínění jsou zatím tábory separatistů a unionistů skoro vyrovnané a těžko říci, jak by s těmito poměry zakývala kampaň. No, tak v téhle situaci začne Donald Tusk prohlašovat, že nezávislé Skotsko bude nadšeně přivítáno v unii. Co je tohle, když ne provokace? Podle britského ústavního uspořádání je další referendum o skotské nezávislosti výlučnou záležitostí Westminsteru, nepatří mezi devolvované pravomoci, o kterých by rozhodoval Edinburgh. Má snad Boris Johnson začít oplácet Tuskovi tím, že bude pošťuchovat Nizozemce nebo Dány k odchodu z EU s tím, že je pak uvítá třeba v Commonwealthu? To by bylo řevu! A přitom by to bylo právně průchodnější, protože o vystoupení z EU si podle Lisabonské smlouvy aspoň ta země může rozhodnout sama. Pro úplnost, kdyby to čtenáře zajímalo: já jsem zastánce toho, poskytnout Skotům možnost hlasovat o nezávislosti znova. A to zhruba v roce 2024, protože to už bude deset let od minulého referenda, a hlavně bude roku 2024 ten po-brexitový vývoj trochu jasnější. Zcela upřímně si přitom myslím, že nakonec do té nezávislosti nepůjdou. Proč? Protože hlavní, kdo tohle téma tlačí, je Skotská národní strana (SNP), která má nejspíš už svůj zenit za sebou. SNP žila dlouho z glorioly protestní strany, která to od řečnického pultu tak krásně nandává těm pitomým Anglánům. Jenže teď už je SNP ve Skotsku nějaký čas u moci, musí tedy skutečně zajišťovat fungování státu, a ono jí to praktické vládnutí zas tak moc nejde. Kritizovat je jedna věc. Dělat to pak sám skutečně lépe – druhá, podstatně obtížnější. No, a nezávislost by znamenala svěřit těmhle lidem osud Skotska kompletně do rukou, což si podle mého názoru i nemálo skotských nacionalistů důkladně rozmyslí. Na Anglány se sice někde v glasgowském pubu dobře nadává, ale přeci jenom vybudovali jednu z ekonomických velmocí světa a mají potřebné know-how k tomu, jak ji kormidlovat skrze lepší i horší časy; a skotské hospodářství začalo s tím anglickým srůstat v roce 1707, tedy zatraceně dávno. (Aby si to český čtenář lépe představil: to ještě Marie Terezie ani nebyla na světě.) Proto si myslím, že v tomhle případě zvítězí pragmatismus a určitá nedůvěra, kterou Skotové – stejně jako Češi – k vrchnosti chovají. Ono se to totiž týká i jejich vlastní vrchnosti. Ta sice měla zpočátku k dispozici určité období hájení, ale to už pozvolna pomíjí. Samozřejmě je těžké takové věci říkat s jistotou dopředu, ale toto si myslím. Každopádně je vidět, že Tusk, vysoce postavený činitel EU, nemá v tomhle případě problém „stavět mosty mezi národy“, a to povzbuzováním separatistických hnutí u sousedů. Belgie je dysfunkční stát Nechejme Skotsko Skotskem. Pojďme se podívat na takovou Belgii, jednu z ústředních zemí EU, kde sídlí řada evropských institucí. Belgie je dysfunkční stát, živící opravdové pluky politiků obývajících nepřehlednou změť federálních, komunitních a provinčních sborů. Vztahy mezi Valony a Vlámy jsou tak vřelé, že dát po volbách dohromady vládu je úkol pro Chucka Norrise zkříženého s Batmanem. Fragmentace jde tak daleko, že hlavní město Brusel má šest separátních policejních sborů se šesti různými šéfy, kteří odmítají centralizaci do jedné organizace, i když by to efektivitě policejní práce ve městě velikosti Prahy dosti prospělo. I to je ovšem pokrok, ještě před časem bylo těch vzájemně nezávislých sborů totiž devatenáct. Tahle patová situace se za poslední desítky let nijak nezlepšila, spíše se zhoršuje úměrně tomu, jak valonská část federace hospodářsky pokulhává. Valonsko bylo centrem těžkého průmyslu, ten dávno zkolaboval, zato silná socialistická hnutí přežila a požadují přerozdělování peněz z kapes Vlámů, kteří mají daleko silnější podnikatelskou kulturu, a tudíž jsou bohatší. Valoni si od Vlámů vymohli zhruba sedm miliard euro ročně, což „dárce“ pochopitelně dosti nasírá. Není tedy divu, že v posledních volbách do vlámského parlamentu (2019) šlo o to, zda vyhrají nacionalisti (N-VA), nebo ještě větší nacionalisti (Vlámský blok). Nakonec tedy ti první. Jak to, že představitele Evropské unie neznervózňuje tento neutěšený stav, panující všude kolem jejich úředních budov? Proč se nesnaží ty dva znenáviděné národy nějak smířit? Katalánci nejsou evropský národ? Poslední zastávka dnešní cesty: opět Španělsko. Baskové si v rámci království vybojovali rozsáhlou autonomii; do jaké míry v tom hrála roli brutální teroristická kampaň, se můžeme dohadovat, ale já si myslím, že dost podstatnou. Katalánci se rozhodli pro nenásilí a podle toho je s nimi taky zacházeno. Katalánsko-španělské vztahy jsou daleko horší než před deseti či dvaceti lety a momentální situace je opravdu k pláči a vzteku zároveň. Obuškové orgie, které rozpoutala policie na separatistech, si ve střední Evropě snad ani neumíme představit. Několik význačných politiků skončilo mezi čtyřmi mosty … eh, zdmi. Zrovna teď se v Evropském parlamentu přerozdělují křesla, protože po odchodu Britů došlo ke změně číselných poměrů. Španělská delegace vyfasovala jedno křeslo navíc. Měla by ho dostat katalánská politička Clara Ponsatí, jenže španělské úřady prohlásily její křeslo za „dočasně uprázdněné“, protože se nedostavila do Španělska na jakési komisionální předvolání. Nedostavila se z dobrého důvodu, protože jí hrozí, že ji tam zavřou. Evropský parlament v tomto případě uštědřil Španělsku facku, když Claru Ponsatí jako poslankyni stejně uznal. Toto ostatně není první takový případ. Dva současní katalánští poslanci EP (Puigdemont a Comín) totiž žijí v Belgii v exilu, a třetí, Junqueras, s nimi nezasedá, protože holt sedí. Hádejte, kde a za co. Dívám-li se na toto, jeví se mi názor bývalého šéfa EK Jeana-Clauda Junckera, že jde o vnitřní záležitost Španělska, jako naprostá fraška a výsměch celé té myšlence o budování mostů mezi národy. Katalánci snad nejsou evropský národ, nebo co? Abych nějak zamířil ke konci tohoto dlouhého přemítání. Mám dojem, že EU v takových situacích, jako je ta belgická či španělská, kašle na nějaké budování mostů. Prostě ten kotel přiklopí pokličkou a tváří se, že se nic neděje. Funguje to tak dlouho, dokud ten přetlak uvnitř není moc silný (Katalánsko), nebo dokud nezačne být výhodné tu pokličku zase sundat (Gibraltar). Asi nebude úplná náhoda, že přesně ten samý princip svého času evropské politické špičky uplatňovaly u problémů, které doprovázejí koexistenci původního obyvatelstva a převážně muslimských paralelních společností. Tam se postupovalo úplně stejně: přiklopit kotel pořádnou pokličkou, utěsnit její okraje verbální kolomazí v podobě slov jako „rasismus, xenofobie, islamofobie“, aby se jí každý bál dotknout a umazat se, a tvářit se, že vevnitř se nic neděje a všichni se krásně kulturně obohacujeme navzájem. Nevyšlo to, problémy se vyhrotily do té míry, že už se nedají schovávat. Násilné incidenty těžko odmávnout a někteří lidi mají dostatek pudu sebezáchovy na to, aby se ani verbálními nálepkami nenechali odradit. Časem se změněné situaci přizpůsobili i středoví pragmatici jako Sebastian Kurz – a vyhrávají s tím volby. Aspoň nějaká kladná změna, ale na idealistické budování mostů mezi národy Evropy nevěřím. Možná to tak kdysi někdo upřímně myslel; jenže současný establishment má tuhle myšlenku v paži. To už jsou zcela jiné typy lidí než ti, kteří kdysi dávali dohromady Evropu z válečných trosek a sovětský medvěd jim přitom bručel za zády. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-06-20 07:55:00

Jaroslav Hašek cestovatelem

Třebaže je Haškovo dílo dosti probádáno, dnešního čtenáře může snadno překvapit aktuální vydání takřka třicítky jeho cestopisných črt a povídek. Humor je v Haškových cestopisech spíše náhodný, především v nich detail za detailem před námi vyvstávají obrázky z někdejších Uher, ze Srbska, Haliče, Rumunska, Itálie a tak dále. Někdy jde o takřka syrový cestopisný záznam (Z Nikopole na Rusčuk), většinou však autorovu osobnost vůbec nevnímáme (například ve Třech črtách z uherské roviny, kterými jsou texty Pasák Lajko, Cikánská poezie a Na polní práci). Haška zaujal i Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu či Oslík Guat v Bernských Alpách, který se mohl stát doručitelem milostného psaníčka, kdyby ovšem nekopal. Črty a povídky Nešťastný gondoliér Vittore, Láska v Mezimuří, O krásné paní a medvědu ze Začaljanské doliny či Židovská povídka ze Zapustny v Haliči editoval pod názvem Křížem krážem Evropou známý autor řady publikací o Jaroslavu Haškovi Radko Pytlík (*1928) a knihu doplnil vlastními texty Haškovy toulky Evropou, Jak vznikl Švejk? (tři kapitoly), Skelivka a Jak vznikly Osudy dobrého vojáka Švejka (pět kapitol). Zde jen dodejme, že zrození „dobrého vojáka“ nutno situovat již do jara 1911, kdy stvořili Jaroslav Mach a Jaroslav Hašek kabaretní představení Pevnost s figurou horlícího rakouského vlastence a blba, jenž je tu ovšem ještě osobním strážcem „Otce vlasti“ Karla IV. Hra prý byla provedena jen třikrát, a to na Vinohradech, nikoli nicméně v divadle, nýbrž v hostinci U Zvěřinů. Už tenkrát se prý stal Švejk miláčkem publika a vynořil se následkem toho také v dalších hrách, z nichž Mona Lisa reagovala na zmizení stejnojmenného Leonardova díla z Louvru 22. března 1911. V tomto dramatu je Švejk pro změnu sluhou malíře Alfonse Muchy. Jak tedy zjišťujeme, jeho figura vystupovala z Haškovy mysli s podobnou pozvolností, jako se víc než půl století nato jen zvolna rodil Jára Cimrman v rozhlasové Vinárně U pavouka. Ale nazpět k cestování. Radko Pytlík se ve stati Skelivka věnuje stejnojmennému ukrajinskému městu, které jsme dřív znali jako Felštýn a sehrálo i roli během přesunu Haškova praporu na haličskou frontu. Spisovatel měl výhodu, že se dokázal s místními obyvateli domluvit, znal zdejší kraj z mládí. Zvláště v letech 1900–1905 byl totiž jako poutník Evropou v až neuvěřitelném pohybu, který by mu mohl závidět už zmíněný Cimrman. Kdyby ovšem nebyl Cimrman postavou pouze fiktivní a tyto výpravy naopak nebyly často tvrdou realitou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ony pohyby vlastně nastartovala smrt Haškova otce, po níž jej matka vzala do Zlivi, Protivína a Ražic (1897). Jižní Čechy tedy poznal už tehdy a následovalo léto v Ledči nad Sázavou a okolí. Roku 1900 se seznámil se Svetozárem Hurbanem-Vajanským na Slovensku a jeho črtu Smrt horala zveřejnil list našich krajanů až v americkém Baltimore. Po roce se Hašek na Slovensko vrátil, aby úspěšně a bez průvodce překročil Vysoké Tatry. Provázeli jej ovšem bratr, Ján Čulen a Viktor Janota. Pronikli mezi Poláky, ale i Maďary a cikány do Podhalí. Roku 1902 zdolal Hašek Ďumbier a navštívil Zvolen, Levoču, Rožňavu, Spišské Podhradí, Poprad a obojí Tatry. Dostal se až do údolí řeky Ráby a nato do Malých Karpat. Přebrodil Hron a zřejmě navštívil Bánskou Štiavnicu. Při návštěvě rázovité Detvy přespali u faráře Judelky a v Prenčově pobyli u faráře Andreje Kmeťe, jehož poznal již dva roky předtím. V jednom pozdějším dopise Hašek uvedl, že se na Slovensku vyspal s cikánkou z Myjavských Kopanic, a tvrdí, že ho pohlavně nakazila. Jeho dojmy nato uveřejnil Servác Heller v Národních listech. Roku 1903 následovala takzvaná balkánská cesta „na pomoc makedonským povstalcům“. Navštívil Sedmihradsko a celkem dvakrát byl zadržen při pokusu přejít ruskou hranici. V Krakově jej pak chytili ruští pohraničníci, když chtěl proniknout na území tehdejší „haličské“ gubernie, a dostal se do vězení. Při návratu potkal v Helfštýně svou známou Slávku Hajnišovou, a jelikož studovala v Praze na Vyšší dívčí škole, seznámil se později jejím prostřednictvím se svou budoucí manželkou Jarmilou Mayerovou. Roku 1904 cestoval Hašek na ukradeném bicyklu až do Norimberka a překonal švýcarské Alpy do Itálie, kde se podle všeho dostavil k odvodu. Radko Pytlík se zřejmě oprávněně domnívá, že v přijímači zkolaboval (snad při výstupu na Vale di Calagno v nesmírném vedru, jak je to zmiňováno v novele Dobrý voják Švejk v zajetí), načež získal odklad. Otázkou zůstává, zda pak navštívil ještě Benátky a Terst. Svědčilo by o tom pár reportážních črt. Roku 1905 prošel Hašek s baleťákem Hněvsou a malířem Kubínem část údolí Dyje a navštívil Znojmo, odkud se dostali do Vídně (snad vlakem). Našli sice zdejší dům J. S. Machara, ale přijala je pouze jeho choť. „Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka,“ posteskl si nad tím Hašek, „ten nebyl doma.“ Po několika dnech pokračovali k Neziderskému jezeru a k Balatonu. Jak Hašek zaregistroval, už tenkrát tu byli Češi známi jako výteční fotbalisté. Nato šel Hašek úplně sám až do Chorvatska, byl fascinován romantickou krajinou mezi řekami Murou a Drávou, navštívil Istrii a vrátil se přes štýrské Alpy. Nejde ovšem jen o tyto cesty, jde také či především o umné zachycení mnoha jejich sekvencí v celém Haškově díle.   Jaroslav Hašek: Křížem krážem Evropou. Radko Pytlík: Jak vznikl Švejk. Editor publikace Radko Pytlík. Vydalo nakladatelství Věra Dyková – EMPORIUS. Praha 2019  

Čas načtení: 2024-02-18 17:08:44

Několikanásobný kolaps na premiéře Bídníků: Žena se sesunula k zemi

Organizátoři muzikálu Bídnici byli strachy bez sebe. Během premiérového představení totiž v sále zkolaboval jeden z hostů. Dcera jedné ze zaměstnankyň producenta muzikálu Františka Janečka během první poloviny omdlela.

Čas načtení: 2024-02-28 05:55:00

Velké změny v Survivoru: Ve hře jsou noví hráči. Barmanka i zrzek, který si uřízl mezinárodní ostudu před Heidi Klum

Diváci se konečně dočkali drsné reality show Survivor Česko a Slovensko, která už od startu není žádnou procházkou růžovým sadem. Hned první den dokonce zkolaboval jeden ze soutěžících, který se na ostrově nedočkal druhého dne.

Čas načtení: 2024-03-06 13:49:55

Na AC Milán v Edenu vyprodáno. Ostrouhali věrní fandové, Tvrdík zvažuje změnu

Ve čtvrtek rozehrají osmifinále Evropské ligy na San Siru. Příští čtvrtek se v Edenu hraje odveta proti slavnému AC Milán a po lístcích se jen zaprášilo. Mnozí věrní fanoušci fotbalové Slavie ale cítí pachuť. V předprodeji si nemohli přednostně zakoupit další vstupenku. Systém pod náporem zkolaboval. Poskytovatel se omlouvá a šéf Slavie Jaroslav Tvrdík nevylučuje razantní opatření.

Čas načtení: 2024-03-19 11:35:29

Dramatická scéna na Masters. Francouz zkolaboval, soupeř si šel v klidu pro ručník

V ryze francouzské bitvě během třísetové bitvy zkolaboval Arthur Cazaux a kurt opustil na vozíku.

Čas načtení: 2024-03-19 11:45:44

Drama v Argentině. Reprezentant zkolaboval během ligového zápasu, spoluhráči neudrželi slzy

Duel Argentinského ligového poháru mezi Estudiantes a Bocou Juniors zasáhla dramatická chvíle. Domácí záložník Javier Altamirano na hřišti zkolaboval, po prvotním ošetření byl převezen do nemocnice. Údajně šlo o epileptický záchvat, podle posledních zpráv je stav 24letého chilského fotbalisty stabilizován.