Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-17 15:28:57

„Z románu 1984 se stal policejní manuál“

Na britském serveru Spiked, který se často věnuje otázkám svobody slova, vyšel rozhovor s Harrym Millerem. Ten se v lednu 2019 stal v Británii známý tím, že jej policie vyšetřovala kvůli retweetnutí „závadného limericku“.   Přeložil jsem tři úryvky z rozhovoru, které považuji za nejzajímavější. Spiked: Co se při policejním vyšetřování stalo? Harry Miller: Bylo to v lednu, zrovna jsem šel nakupovat a seděl jsem na parkovišti, když mi zazvonil telefon z práce a říkali mi, že do kanceláře přišel policajt a chce se mnou mluvit. Dali mi jeho číslo a já jsem mu zavolal. Vůbec jsem netušil, o co jde. Řekl mi, že mě hledají kvůli transfobním projevům nenávisti (transphobic hate speech). Někdo z jihu si stěžoval. Řekl prý, že mé pracoviště je kvůli mně velmi ‘nebezpečným’ místem. To se mi zdálo směšné. Zeptal jsem se policisty: ‘Spáchal jsem nějaký zločin?’. Řekl: ‘Ne, nespáchal jste žádný zločin.’ Policie měla třicet mých tweetů. Zeptal jsem se policisty: ‘Co je nejhorší, co máte? Co se nejvíce blíží hranici nebezpečného zločinu?’ Řekl: ‘No, ten limerick.’. Na to jsem mu odpověděl, že žádný limerick jsem nenapsal. A on řekl: ‘Ne, ale retweetnul jste ho.’ Přečetl mi ho a já na to, ‘To si snad děláte srandu’. Nebyl to ani limerick, byl to kus textu feministické písničky. Řekl mi, že s tím musím přestat. Zeptal jsem se znovu, čeho špatného jsem se dopustil. A v ten okamžik mi řekl tu nesmrtelnou větu: ‘Musím prověřit vaše myšlení.’ Vyprávěl jsem mu o Georgi Orwellovi. 1984 měl být dystopický román, ne policejní manuál. Nikdy o Georgi Orwellovi neslyšel, takže to nepochopil. Poznámka: limerick je krátká básnická forma, většinou žertovného rázu.   Druhá citace: Podali jsme stížnost a policie se ještě zatvrdila. Řekli, že v takových věcech musejí zasahovat kvůli případu Stephena Lawrence. Řekl jsem, že si nejsem úplně jistý, jak moje tweety souvisejí s ubodáním černého kluka tlupou bílých rasistických gaunerů. Řekli: ‘Neříkáme, že nemůžete tweetovat. Jenom říkáme, že bychom byli radši, kdybyste to nedělal.’ Požádal jsem pak humbersideskou policii, aby mě odstranila ze své statistiky zločinů z nenávisti. Řekli, že nemohou, protože se řídí policejními regulacemi. Je to bizarní, ale v nich se říká, že ‘nenávistný incident je jakýkoliv incident, který policista nebo jiná osoba vnímá jako motivovaný nenávistí’. Také se tam říká, ‘není potřeba žádný důkaz o nenávisti’. Poznámka: Stephen Lawrence byl ubodán v roce 1993, tedy před 26 lety a hodně dávno před érou Twitteru.   Třetí citace: Spiked: Hrozí nám kriminalizace běžného slovního projevu? Miller: Naprosto. Trvalo mi od ledna do června, než mi policie vydala kopii těch tweetů, které vyšetřovala. Jeden z nich prostě říkal: ‘Odkdy máme transgenderový památeční den?’. Jenom tahle otázka. Další – a ani nevím, komu jsem odpovídal, protože to začernili – byl můj retweet s komentářem ‘Cože?’. ‘Cože’ je teď projev nenávisti. Vážně, ‘cože’ je projev nenávisti. Další ten můj tweet zněl ‘Přepínám kanály mezi Gillette Soccer Saturday a Sarah Brightmanovou na Sky Arts. To je jasný důkaz, že jsem genderqueer.’ Dělal jsem si srandu ze sebe samotného, a to je považováno za projev nenávisti. A nejen projev nenávisti. Policie říká, že šlo o projev nenávisti ‘zamýšlený k tomu, vzbudit zneklidnění a tíseň v transgender komunitě.’ Tohle sakra myslí vážně? Moje kamarádka Margaret Nelson, která má přes 70, je také součástí kampaně Fair Cop. Napsala blog, který rozebíral, jak archeologové určují pohlaví podle kostí. Zavolala jí policie, že určování pohlaví podle kostí je transfobní. Co? Policie z West Yorkshire ji vyšetřovala za zločin misgenderingu. A pak jsem tu já, který jsem retweetnul nepovedený limerick a zpochybňoval ‘transgenderový den’. Poznámka: Fair Cop je kampaň, kterou Miller s ostatními založili, aby tohle zneužívání úřadů trochu omezili.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mimochodem, v tom článku z Telegraphu se říká, že za poslední rok vzrostl počet vloupání v Humberside o 17 procent a počet násilných zločinů o 24 procent. Asi holt páni policajti nestíhají jinou práci, když musejí řešit nenávistné incidenty tohoto typu. Nepíšu o tomto tématu jen pro pochmurnou zábavu. Bohužel máme v posledních měsících namířeno stejným směrem: - Vláda nám zavedla pojem předsudečná nenávist. - Před pár dny vyšla zpráva MV ČR o projevech nenávisti (PDF), kde se kromě popisu skutečných zločinů objevily i extrémně vágní formulace jako Většina médií na tzv. „alternativní“ scéně nadále útočila na pilíře liberální demokracie a šířila nenávistné obsahy. - Poslankyně SPD Maříková byla vyšetřována za srovnání migrační vlny s nepůvodními (invazivními) druhy, čímž se měla dopustit přečinu podněcování nenávisti. Nejvyšší čas zpozornět, abychom se nedostali tam, kde se právě nachází Henry Miller, občan země, která kdysi byla synonymem pro politickou svobodu. Jestliže i naše vláda, která je běžně označována za „populistickou“, takovým způsobem utáhla šrouby, co se stane, až tam nastoupí někdo jiný? Osobně budu volit jen takovou stranu, která slíbí počet verbálních trestných činů zásadně zredukovat, nejlépe na nulu. (Z čehož plyne, že to rozhodně nebude ČSSD ani ODS.) To je totiž ten původní a pravý význam slova liber, svoboda. A naopak: kdo je příznivcem toho, aby úřady postihovaly verbální projevy, nemůže si říkat liberál. Tedy může, ale má to stejný význam, jako by si říkal žirafa. Není žirafou a není liberálem, i kdyby si to nechal vytetovat na čelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-07 14:20:09

Šéf Peugeotu a Citroënu Carlos Tavares: Kampaně proti dieselovým motorům zvyšují exhalace CO2

Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu.   I když už v koncernu PSA máte první modely plug-in a elektroauta, na rozdíl od Volkswagenu, Mercedesu, Fordu a Kia se nepodílíte na programu výstavby rychlonabíjecích stanic pro elektroauta po Evropě. PSA je druhá největší skupina v automobilové branži. Není toto rozhodnutí trochu divné?  Možná, ale je to stanovisko, které mohu velmi jednoduše vysvětlit. Naším hlavním cílem je zajistit svobodu pohybu s vysokou mírou komfortu, kvality a trvanlivosti. Infrastruktura, která je potřeba pro provoz automobilů, není naším klíčovým byznysem. Nepodílíme se na výstavbě čerpacích stanic, ani dálnic. Proto se také nepodílíme na stavbě nabíjecích stanic pro elektromobily. Malá hustota nabíjecích stanic je jedním z největších problémů v Evropě a zpomaluje to rozvoj elektromobility a zásah širších vrstev zákazníků. Vidím to ale tak, že se jedná o odpovědnost vlád a komunálních orgánů. Potřeba investic do této oblasti je velmi vysoká a už teď jsou tyto státní struktury pod velkým tlakem. Vysoké náklady a nízké příjmy vedou k těžko zamezitelným deficitům. Privátní investice do této oblasti se také neosvědčily, protože distribuce elektrického proudu bude jen tehdy rentabilní, když může spotřebitel platit vyšší ceny. Toho ale nebude jednoduché dosáhnout, protože nízké provozní náklady elektroautomobilu mají vyrovnat jeho vyšší pořizovací cenu proti benzinovým a dieselovým vozům.   Mluvil jste o svobodě pohybu – je svoboda pohybu, tak, jak ji známe, ohrožena? V demokratických zemích Evropy máme volnost pohybu jako nabyté právo. Myslím si, že bychom měli o volnosti pohybu v Evropě přemýšlet, abychom pochopili, zda není v ohrožení. Není to jen proto, že se vlády pokoušejí tuto svobodu omezit. Co by se stalo, kdybyste nemohli jet více než pětkrát z Londýna do Paříže, protože vaše osobní bilance CO2 by byla nepřiměřeně vysoká? I když tomu tak zatím není, začíná být svoboda pohybu ohrožena hospodářským tlakem. Někteří z nás se v nepříliš vzdálené budoucnosti mohou probudit a zjistí, že si svobodu pohybu nebudou moci dovolit. Jako občan Evropy bych chtěl každého vyzvat, aby se na problémy životního prostředí díval komplexně a neukazoval jen na výfuk automobilu. Jak vysoká je bilance CO2 při získávání vzácných surovin pro výrobu baterií, při jejich recyklování a při nabíjení? Co znamená budoucí energetická daň pro financování našich vlád? Kolik pracovních míst odpadne, když se automobilový trh silně a trvale zhroutí? Nikdo v Evropě to nepočítá.   Mnozí výrobci automobilů vyvinuli samostatné elektromobily, jiní zase mají pro běžné modely elektrické varianty. Peugeot a Opel zvolili cestu tzv. dvojčat. Nabízejí modely se spalovacím nebo stoprocentně elektrickým pohonem s odůvodněním, že to pro spotřebitele představuje větší svobodu volby. Jedná se o strategii pro všechny značky koncernu PSA? Je to přístup ke spotřebiteli, kterým respektujeme jeho rozhodnutí, jaký vůz si chce koupit. Konečná volba závisí na omezeních jednotlivých technologií. Plně se soustřeďujeme na spotřebitele. Pokud musíme dodržet zákon, který říká, kolik škodlivin může vůz vypustit, abychom zachránili planetu, musíme dát spotřebiteli možnost volby, co je pro jeho potřeby nejlepší. Ten problém je velmi komplikovaný, protože každý občan Evropy dnes má pocit, že jeho svoboda pohybu je stále více omezována. U nás v PSA se nechceme nadále stydět a říkáme zákazníkovi: Pokud je toto auto, které se vám líbí, tak potom toto jsou motory, které máte k dispozici i s jejich přednostmi a zápory. A nazpět k vaší otázce: Ano, to je strategie, kterou chceme využívat v našich různých segmentech a značkách. Carlos Tavares bude zřejmě brzy po spojení automobilek Fiat-Chrysler a Peugeot-Citroën šéfem nového světového koncernu. Poté, co rodilý Portugalec odešel z firmy Renault-Nissan, stačilo mu necelých pět let k tomu, aby z téměř bankrotující automobilky PSA vybudoval firmu s největší ziskovostí v branži. Focus Online s ním hovořil o aktuálních otázkách tohoto průmyslu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vaše značky nenabízejí žádná hybridní řešení. Proč? Považuji to za zastaralou technologii, u které jde jen o to vylepšit benzinový pohon podporou elektřiny. S příchodem plug-in hybridů a plně elektrických aut ztrácejí zákazníci o jednoduché hybridy zájem. Především proto, že v určitých městských oblastech, kde jsou povolena pouze elektroauta, nemohou hybridy dostat povolení. Mnozí politici a experti vidí už dnes jako reálnou smrt dieselů. Žijeme stále více ve světě, kde existuje rozdělení mezi dogmatiky a pragmatiky. Pravdou je, že dogmatici mezi sebou divoce diskutují a ohlašují nezodpovědně utopická opatření, pro která neexistuje žádné vědecké ani praktické zdůvodnění. Když k tomu dochází, chybí jim prostě pravda, což je vážné. Když takové osoby oznámily „smrt dieselů“, stouply emise CO2, takže by měly být zodpovědné za zhoršující se globální oteplování. Pravdou je, že dieselový motor vypouští o 15 až 20 procent méně emisí CO2 ve srovnání s benzinovým motorem. Když oznamujeme smrt dieselů, podporujeme tím fakticky spotřebitele a firmy, aby kupovali více vozů s benzinovým motorem, a tím přispívali ke globálnímu oteplování. Jsem přesvědčený, že se lidé, kteří podporovali akce pro smrt dieselům, dopustili velmi vážných činů a měli by odpovídat na otázky. Pokud by odpovědí byla jejich neznalost, nejsou podle mého názoru schopni být v pravém slova smyslu zákonodárci. To vše bylo známé a není to překvapující. Stačilo se jen zeptat vědců a inženýrů. Takže teď budeme žít roky v přechodu k elektromobilitě s vyššími emisemi CO2, než bychom museli, protože jsme jako výrobci do spalovacích motorů a jejich technologií hodně investovali. Nebylo možné v rámci jednání ACEA ( Evropská asociace výrobců automobilů), kde jste byl poslední dva roky prezidentem, upozornit politiky na tyto skutečnosti? Ne, protože Evropská unie se záměrně rozhodla nám nenaslouchat. Důvod je jednoduchý: Každý se teď snaží od sebe odvrátit možnost být obviněn, že je ve službách automobilové lobby, což je dnes špinavé slovo. Bohužel nepochopili, že jim chceme vysvětlit právě tu vědeckou a technickou stránku věci, aby mohli zabránit tomu, k čemu nyní došlo. Mohli se přitom seznámit s daty, která bychom jim poskytli – na základě fyziky a chemie. Ale dali přednost tomu, vyhnout se nálepce být lobbistou aut, což by jim ubíralo voličské hlasy. Neříkám už ani, že bychom měli být slyšeni i proto, že v Evropské unii zastupujeme 13,8 miliónu pracovních míst. Jen bychom chtěli přispět k tomu, aby politická rozhodnutí byla zodpovědnější. Evropský trh automobilů od roku 2015 postupně roste, i když růst se zpomaluje, možná dokonce dochází ke stagnaci. A v letošním roce zřejmě dojde v prvním pololetí i k poklesu o 3,1 procenta. Jak vidíte vývoj trhu v celém roce 2019 a především v následujících letech? Odhaduji, že v letošním roce zůstaneme zhruba na úrovni loňského roku, možná nepatrně pod ním. Ale v příštích deseti letech uvidíme, že elektromobilita bude mnohem dražší než klasické pohony. Už teď víme, že obnovitelné energie jsou dražší než klasické, včetně jaderné energie. Budeme muset evropským občanům povědět, že když si jdou dnes koupit plně nebo částečně elektrifikované auto, tak jejich mobilita bude dražší a nebude pro všechny spotřebitele dostupná. Je pak jen přirozené, že trh zažije trvalý pokles, aby se přizpůsobil kupní síle, a že to bude mít i dopady na zaměstnanost a vývoj daňových příjmů. Vždyť jen z prodeje paliv dostávají evropské vlády ročně zhruba 440 miliard eur na daních. Změna trendu, které jste dosáhl v posledních pěti letech u PSA, bývá nazývána „Carlosův styl“. Zmenšili jste majetek firmy, ale dosáhli jste operativního zisku a vaši marži vám mohou závidět prémiové značky. Co bylo rozhodujícím faktorem, který přispěl k tomu úspěchu? Byla to podle mého názoru angažovanost a kompetence našich pracovníků, kteří pochopili závažnost a neodkladnost prosazení našich rozvojových plánů. Úspěch se nedosahuje powerpointovými prezentacemi, nýbrž tím, že lidé chápou, proč je třeba mít určité výsledky. Je také důležité prodávat auta za férové ceny, které nemohou být vzhledem k naší historii a hodnotě našich vozů příliš podhodnoceny. Musí být na stejné úrovni jako u našich konkurentů, a to bez reklamy, protože se jedná o postavení na trhu, nikoliv o nástroj prodeje. Když jsme se rozhodli pro vstup do vyšší třídy, musíme vzít také v potaz očekávání spotřebitele, který více platí, ale pochopitelně také více očekává. Na straně nákladů se nadále pokoušíme o jejich snižování, ale to je něco, co každý z našich spolupracovníků zná z domova, z rodiny, z dovolené. Když budete používat stejnou přísnost a kreativitu, na jakou jste zvyklí ve svém soukromém životě – to znamená dosáhnout to nejlepší s minimálními náklady, dají se očekávat ty nejlepší výsledky. Tomu se říká zdravý selský rozum. Vyvinuli jste ale také nové distribuční kanály – například carsharing. Máme značku Free2Move, která přináší na trh spolu se službami mobility i carsharing. Jedná se o byznys, který se teprve rozvíjí a který, pokud bude ziskový, bude mít budoucnost. Na světě tomu tak všude není, což vedlo k tomu, že hodně firem už z trhu zmizelo. Vycházíme z toho, že má-li mít tato aktivita určitou trvalost, musí být vazba mezi kvalitou servisu, cenou a náklady. Pokud budou města, ve kterých nebudeme vytvářet s touto službou zisk, budeme se snažit provést určité korektury tak, abychom nejpozději za dva roky zisku dosáhli. Působíme už nyní ve Washingtonu, Wu-chanu v Číně, Lisabonu, Madridu a Paříži a v příštím roce chystáme expanzi do Německa. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Carlos Tavares (*14. srpna 1958 v Lisabonu) je portugalský podnikatel, generální ředitel a předseda správní rady Groupe PSA, největšího francouzského výrobce automobilů. Vystudoval École Centrale Paris. Svou kariéru začal v Renaultu v roce 1981, byl ředitelem projektu Renault Mégane II. Poté pracoval pro Nissan, partnera Renaultu v alianci Renault – Nissan. Do roku 2009 dohlížel na jeho přítomnost v Severní a Jižní Americe. Pak byl generálním ředitelem Renaultu, rezignoval 29. srpna 2013 po konfliktu ve vedení. Od roku 2014 je generálním ředitelem a předsedou správní rady Groupe PSA. Během svého funkčního období řídil opatření na snižování nákladů a zvyšoval tržní podíl společnosti v Číně, která po několika letech ztrát vrátila Groupe PSA zpět k ziskovosti. V roce 2014 vytvořil společnost DS Automobiles jako samostatnou značku. Tavares má tři děti. Byl pilotem amatérských závodních automobilů od svých dvaceti dvou let. Jel historickou Rallye Monte-Carlo, sbírá klasická auta a vlastní 1979 Peugeot 504 V6 Coupé, 1976 Alpine A110 a Porsche 912 z roku 1966.

Čas načtení: 2024-03-27 09:49:00

Cognizant pokračuje ve spolupráci se společností Pon IT

Teaneck (New Jersey) 27. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Cognizant pokračuje ve spolupráci se společností Pon IT na další správě a optimalizaci cloudových služeb Rozšířená spolupráce umožní společnosti Cognizant pokračovat v poskytování služeb správy cloudové platformy pro společnost Pon IT a mnoho jejích provozních společností s cílem vylepšit její agilitu, intuici i inovace. Společnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) dnes oznámila obnovení dlouhodobé spolupráce se společností Pon IT, která je součástí nizozemské rodinné nadnárodní společnosti Pon Holdings. Tato spolupráce umožní společnosti Cognizant pokračovat v poskytování služeb cloudového managementu pro společnost Pon IT a její provozní společnosti. V příští fázi spolupráce bude společnost Cognizant pokračovat v implementaci dalších optimalizací, které by měly umožnit společnosti Pon IT využívání výhod agilní, intuitivní a integrované cloudové platformy. Během šestileté spolupráce společnost Cognizant transformovala infrastrukturu společnosti Pon IT a vytvořila agilní platformu, která využívá sílu automatizace. Společnost Cognizant, která provozuje mnoho různých společností v různých odvětvích, v rámci obnoveného vztahu pokračuje v práci na cloudové platformě pro řízené služby. Jejím cílem je umožnit společnosti Pon IT přístup ke sdíleným funkcím a procesům a k datům na vyžádání a jejich využívání. Tato platforma je navržena tak, aby společnosti Pon IT přinášela stabilitu a efektivitu. "Jsme rádi, že nás náš partner, společnost Cognizant, bude podporovat i nadále. Těšíme se, že budeme moci navázat na naši stávající spolupráci," říká Ton van Dijk, CIO společnosti Pon Holdings. "Jsme přesvědčeni, že díky našim vzájemným znalostem a zkušenostem můžeme nadále vylepšovat naši stabilní a osvědčenou platformu." Saket Gulati, ředitel pro severní Evropu ve společnosti Cognizant, říká: "Máme velkou radost, že můžeme pokračovat ve spolupráci se společností Pon IT a poskytovat správu služeb pro její cloudovou platformu i další pomoc. Během naší dlouholeté spolupráce jsme s týmem společnosti Pon IT pracovali na modernizaci a optimalizaci cloudové platformy, abychom získali obchodní hodnotu, kterou tato technologie poskytuje. Podniky, které využívají cloudová řešení, získávají konkurenční výhody, jako je vyšší efektivita, agilita, inovace a škálování, a to díky skvělým přínosům cloudových řešení. Těšíme se na další spolupráci se společností Pon IT." O společnosti Pon Holdings Pon je rodinná nadnárodní společnost s ročními tržbami přesahujícími 10 miliard eur. Společnost Pon sídlí v Nizozemsku a zaměstnává přibližně 15.000 lidí na 34 trzích na šesti kontinentech. Společnost Pon, která zastupuje řadu prestižních značek prostřednictvím více než 110 společností, působí ve čtyřech odvětvích: automobilový průmysl, cyklistika, těžká technika a dodávky energie a zemědělství. Posláním společnosti Pon je posunovat lidi, města i průmysl vpřed - efektivně a udržitelně. Viz také https://pon.com O společnosti Cognizant Společnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) buduje moderní podniky. Našim klientům pomáháme s modernizací technologií, změnami interních procesů i transformací zkušeností, aby si v rychle se měnícím světě dokázali udržet náskok. Společně zlepšujeme každodenní život. Více se dozvíte na www.cognizant.com nebo @cognizant. Pro další informace kontaktujte: EMEA / APAC / Amerika: Christina Schneider christina.schneider@cognizant.com Indie: Rashmi Vasisht rashmi.vasisht@cognizant.com Logo – https://mma.prnewswire.com/media/1794711/Cognizant_Logo.jpg

Čas načtení: 2013-04-23 13:17:00

Vtipy na 23. dubna

Přijde chlap do hospody a objedná si dva rumy. Jeden hodí do sebe a druhej vylije do kapsy, to se párkrát opakuje, když tu náhle barman říká: "Není to škoda, lít vždycky ten druhý rum do té kapsy?" A chlápek říká: "Víš co, hleď si svého a polib mi prdel." Z kapsy mu vykoukne malá připitá myška a říká: "Jo a vyřiďte to také svojí kočce."   KROCAN NA WHISKY (Vánoční Recept) Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem,zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C. Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla. Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí. Dame si další tři whisky. Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme. Občas se chopíme flašky ffiskie nalejem si do řepy. Po další bůlhodince se uopatrně vydáme k lince a krocanou rodočíme. Přidom dáuáme bacha, abyzme se neupálili uo ty pojebaný dvéře vod trouby. Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kurvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud dem čúlat. Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforákua úytáhnem troubu z grozana. Dofřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen. Zúédnem tóo prokladýo ffóógla z éé zeměéa prrrrrrrrdnemho na boddnos. Dáúuúáme uéélkýho majzla na uklouznutí na zamaštťěnýým liinoúlluélu. Tošku se plospíme. Príští den sníme krocana studenýho s majonézou a s aspirínem.   "Denně chodíš domů opilý," vyčítá žena manželovi, "a co já, co děti?" "Měj rozum, stará," odvětil muž, "přeci nebudeme chlastat všichni."   "Opilý muž přišel pozdě večer domů. Zůstal stát v obýváku a koukal jak se kolem vše točí. Manželka se ptá: "Karle, ty si nepůjdeš lehnout?" "Hík... půjdu, škyt... jen co pojede kolem mě postel."   .17% všech automobilových nehod je způsobeno opilými řidiči. To svědči o tom, že 83% všech automobilových nehod je zapříčiněno střízlivými řidiči. Proč ta střízlivá hovada nezmizí ze silnic?   Přijde policajt se žábou na hlavě k doktorovi a ten se hned ptá: "Tak copak vás trápí?" A žába povídá: "Pane doktore, podívejte se co mi vyrostlo na prdeli!"

Čas načtení: 2020-07-09 14:40:51

Cancelio Rowlingová!

Spisovatelka Rowlingová je signatářkou dopisu volajícího po svobodě slova, který vyšel v časopise Harpers. Mezi dalšími lidmi, kteří jej podepsali, je Salman Rushdie, člověk, po jehož životě svého času šli fanatici poštvaní Chomejním. Také Garry Kasparov, představitel ruské opozice, se připojil. Asi můžeme směle říci, že tihle dva jsou lidé, kteří vědí, co to znamená „mít vážné problémy“. Ale k dopisu a k reakcím na něj někdy jindy. Dnes je čas na ukázku toho, proč vůbec takové dopisy vznikají. Miliardářku Rowlingovou není snadné zlikvidovat, na to je její dílo moc lukrativní, než aby se jej vydavatel vzdal. To ale neznamená, že si neschytala svoje, na sociálních sítích i mimo ně. Jakkoliv si o některých jejích akcích myslím svoje, za to, že je nyní terčem, ji lituju. Poslední kolo žraločí hostiny se rozjelo, když Rowlingová začátkem června tweetnula poněkud sarkastickou poznámku směřující k tomu, že „lidem, kteří menstruují“ by se třeba mohlo říkat „ženy“. V reakci na to ji strhali někteří herci z filmové série o Harrym Potterovi a potterovská internetosféra začala řešit, jak s autorkou naložit. Slíbil jsem vám překlad jedné vzniklé rezoluce, tady je. Jedná se o prohlášení serveru MuggleNet, jedné z největších (ne-li vůbec největší) online komunit pro fanoušky Harryho Pottera, která existuje už od roku 1999. Provozovatelé serveru v něm shrnují svoje postoje a opatření k autorce Harryho Pottera a jejím názorům na gender. Trigger Warning: Předem varuji, že jde o silné kafe a blicí pytlík se může hodit. Nuže, vychutnávejte si ZÁVAZEK, který si na sebe administrátorský tým MuggleNetu naložil ve jménu inkluzivity a bezpečí a kterým se pochlubil zbytku světa. Originál zde. NÁŠ ZÁVAZEK Po více jak 20 let se komunita fanoušků Harryho Pottera rozrůstala a sílila a my jsme pyšní na to, že jsme měli příležitost slavit, učit se a růst společně s tolika lidmi. Právě ten moment, kdy naše komunita vstupuje do třetího desetiletí, si J. K. R. zvolila k tomu, aby se přihlásila ke škodlivým a vyvráceným názorům na to, co znamená být trangenderovou osobou. Jsme znechuceni faktem, že si pro tyto výroky zvolila měsíc, kdy se pořádá Pride, a období, kdy se celý svět snaží zúčtovat s rasovou nespravedlností. Toto zneužití jejího vlivu a výsadního postavení k útoku na osoby na okraji společnosti považujeme v rozporu s poselstvím přijetí, tolerance a vzájemné podpory, které nacházíme v jejích knihách a které jsou tolik vyzdvihovány komunitou fanoušků Harryho Pottera. Ačkoliv je obtížné vystoupit proti někomu, jehož práci jsme dlouho obdivovali, bylo by špatné nepoužít naši platformu k tomu, abychom snížili míru škod, které napáchala. Naše stanovisko je jasné: transgenderové ženy jsou ženy. Transgenderoví muži jsou muži. Nebinární osoby jsou nebinární. Intersex osoby existují a neměly by být nuceny žít v binárním světě. Stojíme po boku fanoušků Harryho Pottera z těchto komunit, a ačkoliv nesouhlasíme se špatným zacházením, kterého se JKR dostalo poté, co zveřejnila své názory na transgenderové osoby, musíme odmítnout její názory. Byli jsme svědky toho, jak nespočet lidí využilo knihy o Potterovi a související díla k tomu, aby prozkoumali svoji vlastní identitu a šířili přitom lásku a porozumění. Víme, že je to stále možné, a že chceme být i nadále součástí tohoto hnutí. Zavazujeme se k tomu, že budeme v naší komunitě odvádět dobrou práci a nadále pozvedávat a stavět do středu pozornosti lidi, kteří jsou na okraji společnosti, a přispívat k pozitivní změně na našich fanouškovských platformách. Toto nechť je začátkem našeho obnoveného závazku sloužit komunitě kolem Harryho Pottera z více uvědomělého úhlu pohledu než dříve. Na této stránce vás budeme pravidelně informovat o našich snahách povznést náš obsah a přiblížit ho širší škále fanoušků, stejně jako o způsobech, kterým můžete finančně přispět. Pokud jste trans-osoba a potřebujete pomoc, naléhavě vás žádáme, abyste zavolali horkou linku Trans Lifeline. Jedinou starostí MuggleNetu je vytvoření bezpečné komunity, ve které se všichni cítí vítáni. To znamená i nadále vytvářet všestranný obsah a provádět takové změny, aby příslušný obsah byl dostupný těm, kdo o něj stojí, a nebyl vnucován těm, kdo ne. Součástí našeho obsahu bude i nadále práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět (série Cormoran Strike, kniha Ickabog) a aktivitu její charitativní nadace, Lumos. Nebudeme již psát o aspektech jejího osobního života (například zisk ocenění, životní úspěchy, tweety, které se netýkají kouzelnického světa, dary charitám, právní záležitosti, politické komentáře nebo názory). Abychom vytvořili inkluzivní prostor nejen pro naše čtenáře, ale i pro naše pracovníky, od žádného dobrovolníka MuggleNetu nebudeme vyžadovat, aby pracoval s obsahem, který jej znepokojuje, ani jej k tomu povzbuzovat. Navíc, po konzultaci s našimi dobrovolníky ze všech týmů, jsme se rozhodli zavést následující pravidla, která upravují naši publikační činnost, s okamžitou platností: Webové stránky Tato pravidla se týkají úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv z médií a všech dalších příspěvků. Od této chvíle nebudeme… umisťovat kamkoliv odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazovat na stránky J. K. Rowlingové, používat titulní obrázky s podobou J. K. Rowlingové, v nejvyšší možné míře omezíme používání jména J. K. Rowlingové v úryvcích z článků. Tato pravidla se týkají stránek a jejich uspořádání v navigačním menu: Existující odkazy na nákup byly odstraněny. Kategorie J. K. Rowlingová a její podstránky (Cormoran Strike Series, The Casual Vacancy) byly odstraněny z přehledu zpráv, který se objevuje na první stránce tohoto webu. Menu “J. K. Rowlingová” bylo přesunuto z hlavního navigačního menu do položky “Svět mudlů”, aby se neukazovalo na čelní stránce, ale aby si jej čtenáři stále ještě mohli vyhledat. Sociální sítě Tato pravidla se týkají našich účtů na sociálních sítích, což zahrnuje Facebook, Instagram, Pinterest, Tumblr, Twitter a YouTube. Nadále již nebudeme postovat ani sdílet: odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazy na stránky J. K. Rowlingové, fanouškovská díla, memy, fotografie a další obrázky s podobou J. K. Rowlingové, citáty J. K. Rowlingové na témata, která se netýkají kouzelnického světa. obsah týkající se jejího díla mimo kouzelnický svět. Články týkající se práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět už nebudeme sdílet na našem Facebooku ani Instagramu. Všechny tweety, které se budou týkat zveřejnění úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv a dalších textů týkajících se J. K. Rowlingové nebo jejího díla mimo kouzelnický svět, budou označeny tagem #JKR, aby si je uživatelé Twitteru mohli snadno skrýt. Neustále se snažíme dělat to, co je pro naši komunitu nejlepší, takže tato pravidla se časem na základě zpětné vazby od našich spolupracovníků a čtenářů mohou změnit. Chcete-li zanechat zpětnou vazbu, použijte prosím následující formulář. Jakkoliv náš závazek vůči této komunitě se po výrocích J. K. Rowlingové soustřeďuje na inkluzivitu, rádi bychom také upozornili na to, že následky z domácího násilí, kterému čelila, jí i nadále zjevně působí trauma. Je naším nezměnitelným postojem, že domácí násilí není přijatelné v žádném vztahu, bez ohledu na gender, bohatství nebo právní stav. Pokud jste vy, nebo někdo, koho znáte, v takové situaci, prosím vyhledejte pomoc na Národní horké lince pro domácí násilí. Byznys postavený na díle Rowlingové nevadí Konec ZÁVAZKU, přátelé. Pokud tě, čtenáři, někdy postihnou chvilkové iluze o lidské povaze, vrať se k tomuto ZÁVAZKU, přečti si jej a vezmi v potaz, že toto sepsali a zveřejnili lidé, kteří si podle všeho mysleli, že dělají dobrou, záslužnou a morálně správnou až nezbytnou věc. A že to byli lidé z našeho kulturního okruhu, ne nějací kvílející fanatici z paštunského pohraničí, jejichž jedinou školou byla madrása založená Talibanem. A že na ně při psaní této šílenosti žádný soudruh Berija nemířil nabitým mauserem. Uvidíš, jak rychle tě ty iluze zase přejdou. Vlastně si přestávám být jist, zda se nad ty Talibance ještě vůbec můžeme nějak vytahovat, když naše kultura začíná produkovat tohle. Ty pasáže o tom, jak už nadále nebudou sdílet a publikovat obrázky s podobou J. K. Rowlingové, smrdí opravdovým středověkem na sto honů. Jenže na rozdíl od Talibanců je zplodili lidé, kteří vyrostli v relativně liberálním a vyspělém světě a nejspíš nevěří v to, že by je za zobrazení Rowlingové nějaký mstivý Bůh po smrti shodil do pekel a tam je armáda chechtajících se ďáblů věčně koupala v kotlích vařící smůly. Tuhle obavu bych byl schopen aspoň trochu pochopit. Tohleto… no comment. Opravdové chucpe je přitom skutečnost, že MuggleNet není čistě amatérský web, ale firma (for-profit), která má e-shop a vydělává na prodeji zboží, které by bez Rowlingové a její tvorby vůbec neexistovalo. Kdyby byla autorka jenom trochu mstivá, využila by teď svého copyrightu a začala by jim komplikovat život. Leč vypadá to, že spoléhají na to, že mstivá není (Rowlingová je vůči své fandovské komunitě tradičně vstřícná, zejména ve srovnání s firmami typu Walt Disney.) Že ta nevyslovitelná osoba, jejíž obličej a jméno nesmí již nadále hyzdit úvodní stránku webu, bude zároveň natolik hodná, že jim nebude narušovat byznys. Všimněte si v této souvislosti těch velmi pragmatických výjimek ohledně nákupních odkazů na díla z kouzelnického světa. Tak daleko zase svatý hněv nesahá. To by mohlo poškodit prodeje na jejich vlastním e-shopu, který je tohoto zboží plný a nejspíš i plný zůstane. Ještě bych rád okomentoval jednu věc, totiž celkový tón textu. Je ohromně přeslazený, demonstrativně pečující o lidi na okraji, nabízející jim starostlivě kontakty na horké linky, kdyby se jim snad něco dělo, přímo narvaný pozitivními slovy jako láska, porozumění, vítání, bezpečí. A hned vzápětí přeskakuje ke strohému seznamu represivních opatření vůči konkrétní osobě, která vypadají a znějí jako rozsudek nějakého Volksgerichtu. Mám-li zabrousit do potterovského světa: něco takového by mohla napsat Dolores Umbridgeová, k níž tato hysterická afektovanost kombinovaná s banální krutostí sedí úplně dokonale. Nevím, jestli jste ty knihy četli; ale Umbridgeová mi přišla jako daleko realističtější podoba Zla než příliš šablonovitý Voldemort. No, tak poslední dobou to vypadá, jako by se nám slečna Dolores množila geometrickou řadou…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2020-09-16 19:54:46

Ministři Zaorálek a Petříček podepsali memorandum o prezentaci českého kulturního bohatství v zahraničí

Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček ve středu 16. září podepsali memorandum o spolupráci obou resortů při podpoře a koordinaci prezentace české kultury v zahraničí. Podle mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové potvrdili ministři podpisem memoranda potvrdili důležitost role kultury v politice vnějších vztahů České republiky a zavázali se k zefektivnění spolupráce českých institucí na projektech v zahraničí.  Nově deklarovaná spolupráce ministerstev kultury a zahraničních věcí má rozvíjet kulturní diplomacii ve všech jejích aspektech se zájmem nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí.  „Od začátku mého působení na ministerstvu kultury mluvím o nutnosti posílit prezentaci naší kultury v zahraniční. Pravda, aktuální situace způsobena pandemii covid-19 nám kulturní výměnu značně znemožnila. Nicméně je nutné si stanovit parametry pro budoucí prezentaci, jakmile pandemie odezní a my se budeme moci vrátit k normálu“, řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček dodal: „Je nepochybné, že česká kultura patří k našim nejlepším vývozním artiklům. Ministerstvo zahraničních věcí se prostřednictvím své sítě zastupitelských úřadů a ve spolupráci s příspěvkovou organizací Česká centra snaží co nejlépe využívat svých možností při prosazování národních zájmů. Pevně věřím, že podpis tohoto memoranda o spolupráci povede k ještě lepší koordinaci a větší efektivitě při zahraniční prezentaci jak české kultury, tak i České republiky jako celku.“ Memorandum vytyčuje oblasti spolupráce zejména v rámci kulturních a kreativních průmyslů, které již nyní přispívají k rozvoji ekonomiky a v budoucnosti budou získávat na významu. Oba resorty se proto v memorandu zavazují mj. k propagaci Česka jako destinace vhodné k natáčení filmů a podpoře české literatury v překladu v zahraničí. Ministerstva budou podporovat prezentaci českých umělců na významných mezinárodních veletrzích, stejně jako propagovat české památky a tradiční umění i řemeslo. Oba ministři si od podepsání memoranda slibují ucelenější působení České republiky při prezentaci kultury v zahraničí.   Text memoranda Preambule Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury, vědomy si mimořádného významu kultury jako nezastupitelného faktoru posilování dobrého jména a mezinárodní vážnosti ČR pokládají za žádoucí nadále rozvíjet společnou podporu prezentace našeho kulturního bohatství v zahraničí včetně prezentace českého kulturního a kreativního průmyslu, a to též v zájmu posilování vazeb mezi českou společností a Evropou a světem. Obě ministerstva jsou připravena naplňovat strategii kulturní diplomacie, rozvíjející podporu a prezentaci české kultury v zahraničí v zájmu dalšího zefektivnění mezikulturního dialogu a dalšího posilování role kultury v politice vnějších vztahů České republiky.   Článek I – Vytvoření a nastavení činnosti společné Pracovní komise pro českou kulturní diplomacii Hlavním úkolem Komise bude vypracování budoucího akčního plánu kulturní prezentace ČR v zahraničí, který stanoví prioritní oblasti a sektory podpory české kultury ve světě, a to vždy na roční období s výhledem na další dva roky. Ve své práci bude Komise vycházet jednak z vládou schválené Koncepce české zahraniční politiky, jednak z principů vytyčených Ministerstvem kultury, jimiž se řídí státní kulturní politika, a také z priorit stanovených Komisí pro jednotnou prezentaci ČR. K účasti v uvedené Pracovní komisi budou vedle příslušných zástupců obou ministerstev a jejich příspěvkových organizací přizváni veřejně ustavení aktéři v oblasti kulturního exportu a zahraniční kulturní výměny. Akční plány budou předkládány ke schválení ministrům kultury a zahraničních věcí.   Článek II – Účinná spolupráce a koordinace mezi ministerstvy Obě ministerstva a jejich příspěvkové organizace budou usilovat o zvyšování efektivity řízení realizovaných zahraničních aktivit, o uzavírání společných dohod podle rozsahu či charakteru konkrétních akcí, či o participaci při exportu kulturních služeb, na jejichž základě budou moci vznikat společné kulturní projekty v zahraničí. Tyto činnosti budou vykonávat v souladu se svými kompetencemi dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných úředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s vládou schválenými relevantními dokumenty, zejména se Státní kulturní politikou na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025), Inovační strategií ČR 2019-2030 a Koncepcí jednotné zahraniční prezentace ČR. Obě strany potvrzují svoji vůli k úzké a efektivní spolupráci a koordinaci v zájmu nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí a šíření dobrého jména České republiky obecně.   Článek III – Oblasti spolupráce Kulturní a kreativní průmysly Kulturní a kreativní průmysly jsou klíčovým nástrojem prezentace ČR v zahraničí, a to díky specifickému potenciálu pro tvorbu vysoké přidané hodnoty, a díky možnosti využívat ve světě dobré jméno českých tvůrců, produktů či podniků při dlouhodobém budování značky České republiky a jejích součástí – obcí, krajů, podniků či institucí. MZV a MK, ve spolupráci s MPO, proto budou v rámci meziresortní Komise pro jednotnou zahraniční prezentaci ČR spolupracovat při péči o dobré jméno České republiky, při strategickém plánování národních výstav, expozic a dalších aktivit na zahraničních trzích a při posilování kulturní diplomacie.   Literatura Ministerstvo kultury bude, zejména prostřednictvím Českého literárního centra/Moravské zemské knihovny, podporovat prezentaci české literatury na významných knižních veletrzích prostřednictvím národních stánků a podporou vysílání autorů na autorská čtení, a to ve spolupráci se zastupitelskými úřady, s Českými centry. ZÚ a ČC pak budou, rovněž ve spolupráci s MK, podporovat šíření české literatury v překladu v zahraničí: tj. napomáhat koordinaci aktivit na ose autor/literární agent-překladatel-nakladatel a napomáhat účinné medializaci konkrétních knižních titulů vydaných v překladu.   Film Oba resorty se zasadí o prohloubení spolupráce se Státním fondem kinematografie, a to ve věci prezentace a propagace českých filmů a propagace České republiky jako destinace vhodné k natáčení. Spolupráce bude reflektovat principy audiovizuální v oblasti výroby, monetizace a distribuce v oblasti audiovize. Dále bude uzavřeno separátní memorandum o spolupráci mezi Státním fondem kinematografie, Národním filmovým archivem a Českými centry týkající se podpory prezentace českého filmu v zahraničí.   Neprofesionální umění a nemateriální kulturní dědictví Ministerstvo kultury podpoří ve svém dotačním programu účast amatérských těles na prestižních evropských a celosvětových festivalech a soutěžích. Obě ministerstva budou usilovat o hlubší spolupráci mezi Českými centry a organizacemi zabývajícími se touto částí kulturního dědictví. ¨ Obě ministerstva zintenzivní spolupráci v oblasti prezentace nehmotného kulturního dědictví ČR.   Výstavy a veletrhy Ministerstvo kultury bude podporovat národní prezentace na významných mezinárodních veletrzích tzv. „performing arts“, dále i v oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Ministerstvo zahraničních věcí se v mezích svých možností bude podílet na podpoře českých prezentací a bude prostřednictvím zastupitelských úřadů a Českých center usilovat o smysluplné propojení s dalšími aktivitami v dotyčné destinaci. Ministerstvo kultury bude i nadále ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí podporovat prezentace českého umění a českých uměleckých sbírek, mimo jiné prostřednictvím národní prezentace v česko-slovenském pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.   Muzea Ministerstvo kultury bude podporovat ještě užší spolupráci mezi muzejními organizacemi Ministerstva kultury a Ministerstvem zahraničí, včetně Českých center, při podpoře českého kulturního dědictví v zahraničí s důrazem na postavení české kulturní identity a kulturního dědictví v evropském i celosvětovém kontextu.   Památky Oba resorty, jejich orgány a věcně příslušné příspěvkové organizace budou podporovat spolupráci v oblasti prezentace hmotného kulturního dědictví České republiky v zahraničí. Dané subjekty zváží podobu a míru využití hmotného kulturního dědictví pro propagaci České republiky a bohatosti jejího památkového fondu v zahraničí.   Krajanské spolky Obě strany budou usilovat o spolupráci s krajanskými spolky na úrovni kulturních aktivit, které přispívají k pozitivnímu obrazu České republiky. Ministerstvo kultury se bude podílet na metodické podpoře kulturních aktivit krajanských spolků, jakožto významné součásti našeho kulturního dědictví.   Spolupráce v oblasti rozvojové spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury bude i nadále věnovat pozornost ochraně a obnově kulturního dědictví ve vládou stanovených cílových zemích humanitární, stabilizační a rozvojové spolupráce, a to bilaterální i v součinnosti s příslušnými mezinárodními organizacemi.   Spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury budou společně podporovat „vývoz“ české kultury a kreativního průmyslu jako nástroje pro posilování vnějších ekonomických vztahů ČR s pozitivními hospodářskými dopady pro ČR. Zapojení do Společného nástroje financování ekonomické diplomacie se formou cílených služeb a prezentace příležitostí v zahraničí zefektivní prezentaci české kultury a kreativního průmyslu v zahraničí. Zapojení kapacit zastupitelských úřadů a využití synergií ve formě společné mezirezortní spolupráce umožní aktivní a přitom finančně hospodárný přístup k podpoře české produkce výrobků a služeb spojených s daným odvětvím, zejména s přihlédnutím na cílenou podporu rozvoje jednotlivých regionů ČR.   Článek IV - Plány činnosti a kontaktní osoby Do konce kalendářního roku sjednají pověření zástupci obou ministerstev plán aktivit, v němž se stanoví úkoly, termíny a zodpovědné osoby. V prvním čtvrtletí dalšího roku proběhne vyhodnocení výsledků spolupráce v předešlém roce a výhled aktuálních projektů na daný rok. Za Ministerstvo zahraničních věcí se zmocňuje jednáním ředitel odboru veřejné diplomacie a krajanů. Za Ministerstvo kultury se zmocňuje jednáním ředitel odboru mezinárodních vztahů.   Článek V – Obecné závěry a podoba naplňování dohody Toto memorandum se uzavírá na dobu neurčitou. Změny a doplnění jsou možné ve formě číslovaných písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Pro platnost dodatku se vyžaduje dohoda obou smluvních stran o celém jeho obsahu {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-21 11:05:00

Důchodci přijdou o příspěvek k penzijku. Zbrklá výpověď smlouvy může vyjít draho

Možnosti seniorů, jak si ve stáří prostřednictvím úspor trochu přilepšit k důchodu, se od poloviny letošního roku výrazně zmenší. Pokud si spoří peníze ve třetím penzijním pilíři, ztratí nadále nárok na vyplácení státního příspěvku. Vybrat peníze najednou, aby zde kvůli inflaci nadále neztrácely hodnotu a dát je alespoň na spořicí účet, by se jim ovšem nemuselo vyplatit. Odborníci proto doporučují, aby nedělali ukvapená rozhodnutí a alespoň menší částku měsíčně spořili nadále.

Čas načtení: 2024-03-21 11:05:00

Důchodci přijdou o příspěvek k penzijku. Zbrklá výpověď smlouvy může vyjít draho

Možnosti seniorů, jak si ve stáří prostřednictvím úspor trochu přilepšit k důchodu, se od poloviny letošního roku výrazně zmenší. Pokud si spoří peníze ve třetím penzijním pilíři, ztratí nadále nárok na vyplácení státního příspěvku. Vybrat peníze najednou, aby zde kvůli inflaci nadále neztrácely hodnotu a dát je alespoň na spořicí účet, by se jim ovšem nemuselo vyplatit. Odborníci proto doporučují, aby nedělali ukvapená rozhodnutí a alespoň menší částku měsíčně spořili nadále.

Čas načtení: 2024-04-02 15:52:06

Majitel Chelsea Todd Boehly nadále věří projektu a podrží Pochettina

Po remíze s oslabeným Burnley frustrace fanoušků Chelsea stále roste. Pod palbou nadále zůstává Mauricio Pochettino, pod nímž The Blues zatím dosáhli skutečně jen minimálního posunu. Konečně ale před média ohledně Pochettina předstoupil i majitel Todd Boehly. Podle něj ale všechno má svůj čas a Mauriciu Pochettino nadále důvěřuje.

Čas načtení: 2024-04-29 18:03:49

Největší západní banky nadále odvádí peníze do ruského státního rozpočtu. Loni to bylo více než před vypuknutím války na Ukrajině

Největší západní banky, které nadále působí v Rusku, odvedly do ruského rozpočtu v roce 2023 na daních 800 milionů eur (více než 20 miliard korun), což je čtyřikrát více než před plnou invazí Moskvy na Ukrajinu, píše server Kyiv Independent. The post Největší západní banky nadále odvádí peníze do ruského státního rozpočtu. Loni to bylo více než před vypuknutím války na Ukrajině first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-31 10:00:00

Situace v Markíze dala připomenout zapomenuté válce o české veřejné mínění

PPF se od koupi CME v roce 2019 moc nezměnila a nadále používá neoliberální a volnotržní narativy k prosazování svých zájmů Snižování sportovní nabídky v České televizi povede k posílení PPF na českém mediálním trhu Situace v největší komerční televizi na Slovensku, Markíze ze skupiny Central European Media Enterprises (CME) ve vlastnictví skupiny PPF po čase vynesla nejbohatší českou investiční skupiny do popředí veřejného zájmu. PPF se přitom v posledních dvou letech těšila relativnímu mediálnímu klidu, který zřejmě lze přičíst na vrub její PR kampani v rámci které se PPF zviditelňuje na konferencích a mezinárodních akcích věnovaných bezpečnostním situaci a také vládě Petra Fialy a její neoliberální dikci 90. let, které je pro PPF bezmála domácím prostředím. Navíc Fialova vláda je v médiích nadále vnímána jako určitá úleva v oblasti zahraniční politiky ve srovnání s přecházející vládou Andreje Babiše. Vládní podpora napadené Ukrajiny pak nadále zastiňuje Fialovu podporu svých protějšků, zkorumpovaného izraelského populisty Benjamina Netanjahua a Italky Giorgie Meloni, kteří mají ve svých vládách náboženské extremisty a pravicové radikály,

Čas načtení: 2024-06-05 10:43:00

Situace v Bavorsku zůstává napjatou. Hladina Dunaje klesá pomalu, hasič (22) je nezvěstný

Povodňová situace v Řezně je nadále napjatá, hladina Dunaje tu klesá velmi pomalu. Řekla to dnes ráno podle agentury DPA mluvčí města na východě Bavorska. Povodňová služba HND uvedla, že hladina Dunaje nadále překračuje šest metrů, přičemž normál je kolem tří metrů. Podobě je tomu v Pasově, kde se do Dunaje vlévá rovněž rozvodněná řeka Inn. V bavorském v Offingenu záchranáři nadále pátrají po pohřešovaném hasiči. Záplavy si dosud vyžádaly pět mrtvých.

Čas načtení: 2024-07-24 20:09:14

Index S&P 500 letos výrazně rostl a bude i nadále. Vyvarujte se však této zásadní chybě!

Rok 2024 přináší nečekané zisky na akciovém trhu, navzdory globálním konfliktům a ekonomické nejistotě. Index S&P 500 bude pravděpodobně růst i nadále, investoři se však musí vyhnout jedné chybě, aby z tohoto růstu mohli těžit. Článek Index S&P 500 letos výrazně rostl a bude i nadále. Vyvarujte se však této zásadní chybě! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-30 13:55:00

Na veletrhu KIOGE 2024 debutovala společnost SUPCON, která dále rozšiřuje služby v tomto regionu

Chang-čou (Čína) 30. září 2024(PROTEXT/PRNewswire) - Ve dnech 25. až 27. září ve výstavním centru Atakent v Almaty úspěšně proběhla mezinárodní výstava a konference Kazakhstan International „Oil & Gas" Exhibition and Conference (KIOGE 2024). Akce se zúčastnilo více než 380 společností z 19 zemí včetně Číny, Kazachstánu, Německa a Spojeného království. Veletrh KIOGE, který se poprvé uskutečnil v roce 1993, se stal jednou z největších výstav v oblasti ropného a plynárenského průmyslu ve Střední Asii a v celém kaspickém regionu, a je považován za klíčovou akci mnoha renomovanými velkými společnostmi zabývajícími se těžbou ropy a zemního plynu, společnostmi poskytujícími služby v oblasti těžby a zpracování ropy a zemního plynu, výrobci zařízení pro těžbu ropy a zemního plynu i výrobci automatizační a přístrojové techniky. Účastníci akce zde představují nejnovější produkty, technologie a řešení z kazašského ropného a plynárenského průmyslu, realizují „inteligentní" technologie a podílejí se na digitalizaci procesů v oblasti těžby ropy.Letos se veletrhu KIOGE zúčastnila celá řada podniků z Číny. Vůbec poprvé byla na akci pozvána společnost SUPCON, která zde přítomné komplexně seznámila se stavem vývoje společnosti. Ve své expozici společnost SUPCON zdůraznila novou architekturu „1+2+N" Smart Plant Architecture, upozornila na inovativní úspěchy zaměřené na řešení „4 Data Platform + 1 AI Engine" (4 datové platformy + 1 řešení umělé inteligence) a představila řadu dalších produktů a řešení v oblasti digitální transformace. Společnost SUPCON kromě toho kladla velký důraz na tradiční produkty a průmyslové aplikace v ropném a plynárenském průmyslu, čímž získala značnou pozornost mnoha návštěvníků.Stánek SUPCONu navštívili zákazníci ze známých institucí, mezi něž patří například společnost National Company „KazMunayGas" či společnosti jako CNPC, Chevrolet nebo The Astana Times, jejichž zástupci zde měli možnost prohloubit své znalosti technologií a řešení společnosti SUPCON. Výrazně také ocenili úsilí společnosti SUPCON v oblasti plnění čtyř hlavních cílů „Safety, Quality, Green, Profit" (bezpečnost, kvalita, ekologie, zisk) a špičkovou úroveň jejího výzkumu, který se zaměřuje zaměřený na budování klíčových kompetencí v oblasti „AI + Data". Vyjádřili svou podporu a záměr podílet se na spolupráci v úsilí společnosti SUPCON účinně podporovat průmyslovou vitalitu Střední Asie prostřednictvím nového modelu komplexních služeb „5S Store + S2B Platform", lokalizačních služeb, digitálních technologií i společného úsilí ve spolupráci s partnery z tohoto ekosystému.Veletrh KIOGE 2024 je skvělou příležitostí k neustálému zlepšování mezinárodního image společnosti SUPCON, zejména co se týče budování povědomí o této značce ve Střední Asii, k posílení expanze na trhu v tomto regionu, k prohloubení nabídky lokalizovaných služeb a k posílení spolupráce a komunikace s mezinárodními partnery. Vzhledem k relativně nízké úrovni automatizace a digitalizace ve Střední Asii se společnost SUPCON nicméně i nadále snaží zaměřovat také přímo na zákazníka. V souladu s filozofií „SUPCON's power & Chinese technology" (Síla společnosti SUPCON a čínské technologie) zdokonalováním svých produktových technologií a řešení nadále aktivně podporuje digitalizaci, inteligenci a udržitelný rozvoj zpracovatelského průmyslu v Kazachstánu a celé Střední Asii.Střední Asie je jedním z nejvýznamnějších světových regionů v oblasti těžby a vývozu ropy a zemního plynu. Společnost SUPCON se v rámci své zahraniční strategie hodlá i nadále zaměřovat především na rozvoj investic a spolupráce ve Střední Asii. V Kazachstánu a Uzbekistánu založila dceřiné společnosti, které pokrývají celý středoasijský region a jsou hnací silou přechodu zpracovatelského průmyslu ve Střední Asii z tradičních výrobních modelů na vysoce automatizované a inteligentní systémy a snahy o dosahování vysoce kvalitního a udržitelného rozvoje.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2517397/1727408953331.jpgKONTAKT: Xiaojie Su, suxiaojie@supcon.com 

Čas načtení: 2024-10-20 15:55:00

Huawei představuje nové produkty a řešení pro komerční trh a ve spolupráci s partnery akceleruje digitální inteligenci pro malé a střední podniky

Dubaj (SAE) 20. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci 44. ročníku jednoho z největších technologických veletrhů na světě GITEX GLOBAL proběhl summit společnosti Huawei pro komerční trh Huawei Commercial Market Summit s podtitulem „Spoluprací s partnery k rozšíření digitální inteligence pro malé a střední podniky (Joining Hands with Partners to Amplify Intelligence for SMEs)". Na této události společnost Huawei představila 17 nových produktů a 6 nových řešení určených pro globální trh malých a středních podniků (SME). Kromě toho se podělila o své úspěchy v oblasti pokračujících strategických investic do komerčního trhu a zdůraznila své odhodlání zachovat si i nadále partnersky orientovaný přístup. Prostřednictvím spolupráce se svými partnery je společnost připravena poskytovat služby stovkám tisíc zákazníků na komerčním trhu.Prezident rozvoje partnerů (Partner Development) a oddělení Commercial & Distribution Business při Huawei Enterprise Sales Dept Ernest Zhang ve svém úvodním projevu prohlásil: „V uplynulém roce dosáhla společnost Huawei na komerčním trhu rychlého růstu jak z hlediska počtu partnerů a zákazníků, tak i celkových výnosů. Společnost hodlá i nadále důsledně zachovávat svou partnersky orientovanou tržní strategii, ve spolupráci s partnery si vytvářet detailní přehled o požadavcích zákazníků v nejrůznějších odvětvích a dílčích scénářích, na základě těchto poznatků vyvíjet konkurenceschopnější produkty a řešení navázaná na scénáře, budovat oboustranně prospěšný systém partnerství a podporovat digitální a inteligentní kapacity svých partnerů tak, aby dokázala společně s nimi dosahovat úspěchů na digitálním a inteligentním komerčním trhu budoucnosti."Ředitel komerčního obchodního oddělení (Commercial Business Dept) při Huawei Enterprise Sales Dept Peter Zhang uvedl: „Na základě hlubokých technických znalostí společnosti Huawei v oblasti ICT a desítek let zkušeností s digitální transformací jsme uvedli na trh více než 300 inovativních produktů a scénářových řešení pro komerční trh. Prostřednictvím platformy HUAWEI eFly jsme také poskytli našim partnerům digitální podporu při rozšiřování jejich obchodních aktivit s firemními zákazníky. Politikou společnosti Huawei pro partnerství v rámci komerčního trhu je budování partnersky orientovaného, důvěryhodného ekosystému, přinášejícího partnerům více výhod, pobídek a přínosů."Při příležitosti tohoto summitu bylo také oficiálně představeno 17 nových produktů a 6 nových řešení pro oblast školství, zdravotnictví, malých a středních podniků i další klíčové obory. Novinkou pro oblast školství je například kooperativní tabule IdeaHub K3, která mění podobu interaktivní výuky; v sektoru výroby pak nově modernizované, vysoce kvalitní síťové řešení pro továrny, působící jako robustní páteř flexibilní výroby. Pro malé a střední podniky je tu zjednodušené řešení all-flash datových center, které poskytuje špičkovou fullstack IT infrastrukturu, a konečně pro poskytovatele spravovaných služeb (managed service providers, MSP) na komerčním trhu společnost nabízí rozmanitou nabídku řešení pro usnadnění prodeje, realizace, provozu a údržby (O&M) i rozvoje.Yusuf Ahmed, generální ředitel největšího kuvajtského poskytovatele internetových služeb KEMS Zajil Telecom, na summitu popsal, jak podniky v Kuvajtu aktivně přijímají globální přechod ke koncepci „cokoli jako služba" (anything-as-a-service, XaaS) a jak společnost KEMS Zajil Telecom poskytuje zákazníkům flexibilní, různorodá a inovativní řešení založená na cloudu s využitím špičkových technologií Huawei. Richard Pearson, ředitel pro rozvoj projektů (CPDO) společnosti SIBCA v SAE pak uvedl, že ekologické a inteligentní koncepty i vývoj technologické infrastruktury si získávají stále větší uznání napříč nejrůznějšími obory. Společnost SIBCA doufá v rozšíření svého partnerství se společností Huawei ze stávajících oblastí sítí, úložišť a dalších produktů také na datová centra, cloud a AI inteligenci, aby tak mohly obě formy v blízké budoucnosti společně podpořit ekologičtější a inteligentnější výstavbu budov.Díky více než třem desetiletím důsledné kultivace na poli informačních a komunikačních technologií (ICT) nashromáždila společnost Huawei bohaté zkušenosti s digitální transformací a je připravena stát se hlavní hnací silou rychlého rozvoje malých a středních podniků v digitální éře. Také v budoucnu hodlá Huawei nadále spolupracovat se svými globálními partnery na společných inovacích, sdílet úspěchy a vytvářet špičkovou digitální ekonomiku pro zákazníky z řad malých a středních podniků na celém světě.Další informace o řešeních společnosti Huawei pro komerční trh najdete na https://e.huawei.com/cn/industries/commercial-market.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2533834/Ernest_Zhang.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2533835/Peter_Zhang.jpgKontakt: houxudong4@huawei.com  

Čas načtení: 2024-11-21 10:13:00

Huawei Connect 2024: Cesta k ekologičtější a inteligentnější budoucnosti v Evropě

Paříž (Francie) 21. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei minulý týden uspořádala svou každoroční akci HUAWEI CONNECT 2024 Paris. Tisíce hostů, včetně vedoucích představitelů průmyslu, technických odborníků a partnerů z celého světa, diskutovaly, jak mohou digitální a chytré technologie urychlit ekologickou a digitální transformaci Evropy."Společnost Huawei spolupracuje se svými evropskými zákazníky a partnery již více než 20 let," řekl Ken Hu, současný předseda představenstva společnosti Huawei, ve svém úvodním projevu. "Uplatňujeme naše silné stránky v oblastech, jako jsou sítě, cloud, úložiště a energetika, a nepřetržitě inovujeme, abychom našim zákazníkům poskytovali nové a vyšší hodnoty. Společnost Huawei je jako vždy v Evropě a pro Evropu. Těšíme se na užší spolupráci s našimi zákazníky a partnery při vytváření ekologičtější a inteligentnější budoucnosti.""Podporujeme dlouhodobou udržitelnost v tomto odvětví prostřednictvím iniciativy digitální inkluze s názvem TECH4ALL. Díky partnerství s univerzitami a nevládními organizacemi po celé Evropě jsme digitální dovednosti naučili již více než 80 000 lidí," dodal Ken Hu.Během slavnostního večera předal Jim Lu, senior viceprezident a prezident evropského zastoupení společnosti Huawei, vůbec první ocenění Industry Pioneer Award zákazníkům a partnerům, kteří se společností Huawei spolupracovali na inovacích. "Vzhledem k rychlému rozvoji umělé inteligence a průmyslové inteligence je ideální doba pro inovace a užší spolupráci. Jsme odhodláni dosáhnout společného úspěchu, do kterého se zapojí více zákazníků a partnerů," uvedl Jim Lu.Pokrok digitální transformace v EvropěMichael Ma, viceprezident a prezident pro řízení portfolia produktů a řešení v oblasti ICT společnosti Huawei, ve své prezentaci během Huawei Connect popsal, jak mohou inovace v oblasti informačních a komunikačních technologií urychlit digitální transformaci Evropy - a jak zejména znalosti pomáhají modernizovat celou řadu průmyslových odvětví. "Ve společnosti Huawei jsme odhodláni investovat do informačních a komunikačních technologií a vyvíjet špičkové produkty a řešení, které mohou pomoci kreativitě firem a podpořit digitální transformaci Evropy," řekl dále Michael Ma.Digitální infrastruktura je základem úspěšné digitální a inteligentní transformace. Michael Ma zdůraznil závazek společnosti Huawei podporovat digitální přechod Evropy prostřednictvím inovací v oblasti produktů a řešení ICT a umožnit místním partnerům vyvíjet konkurenceschopnější řešení pro různorodé oblasti použití.Podrobně se věnoval zejména inovativním produktům a řešením společnosti Huawei v pěti klíčových oblastech, včetně:• špičkové a vysoce kvalitní řešení CloudCampus s rychlostí 10 Gb/s.• řešení DCN s vysokou dostupností pro datová centra pro obnovu po selhání.• řešení "one lake, three pools".• řešení pro ultrarychlé propojení datových center (DCI).• a Multilayer Ransomware Protection (MRP), řešení proti ransomwaru v síti a úložištích.Michael Ma také popsal, jak společnost Huawei ve spolupráci s partnery vyvinula více než 30 řešení založených na scénářích použití a celou řadu produktů eKit pro odvětví, jako je státní správa, vzdělávání, zdravotnictví, hotely, maloobchod, poskytovatelé internetových služeb a výroba."Budeme se i nadále zaměřovat na inovace v oblastech, ve kterých nejlépe vynikáme, abychom pomohli evropským podnikům přejít na digitální technologie," poznamenal Ma. "Budeme i nadále úzce spolupracovat s partnery na vývoji konkurenceschopných řešení založených na scénářích použití a dosažení konkurenční výhody ve čtyřech oblastech: nákladová efektivita, diverzifikace, obslužnost a škálovatelnost. Naši partneři budou mít i nadále naši plnou podporu. Tím dosáhneme společného úspěchu."Na akci se řada hostů podělila o své názory na transformaci Evropy. Mezi řečníky byli Pascal Terrien, člen řídícího výboru pro standardizaci Mezinárodní elektrotechnické komise a ředitel pro standardizaci a normy skupiny EDF, Cillian O'Donoghue, ředitel společnosti Eurelectric pro regulaci, Magdalena Landry, ředitelka Regionálního úřadu UNESCO pro vědu a kulturu v Evropě, Daan Boekestein, technologický ředitel skupiny Azerion, Eric Blazy, senior viceprezident pro komunikační a mobilní služby společnosti Orange Business, a Franck Le Moal, ředitel IT a technologií skupiny LVMH.http://www.linkedin.com/company/Huaweihttp://www.twitter.com/Huaweihttp://www.facebook.com/Huaweihttp://www.youtube.com/HuaweiKontakt: Rafal Kwiatkowski, e-mail: weuenterprise@huawei.com, telefon: +48 531-539-140Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2559208/Huawei_Europe_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2559210/Huawei_Europe_2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2559209/Huawei_Europe_3.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2559207/5029962/Huawei_Europe_Logo.jpg      

Čas načtení: 2024-12-20 08:29:00

Společnost Hillstone Networks slaví úspěchy v oblasti kybernetické bezpečnosti a v roce 2025 očekává inovativní budoucnost

Santa Clara (Kalifornie) 20. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hillstone Networks, přední poskytovatel řešení pro kybernetickou bezpečnost, hrdě reflektuje své klíčové úspěchy v roce 2024, kdy zaznamenala další rok trvalého růstu a expanze. Se zaměřením na inovace a aktivní ochranu před kybernetickými hrozbami společnost nadále posiluje svůj závazek zabezpečovat organizace po celém světě.Mezi klíčové úspěchy v roce 2024 patří:1. Rozšíření komplexní bezpečnostní platformy:V roce 2024 společnost Hillstone rozšířila své portfolio řešení, čímž si upevnila vedoucí postavení na trhu kybernetické bezpečnosti. Její sadu nové generace, která zahrnuje pokročilou ochranu před hrozbami, řízení rizik a viditelnost v reálném čase, přijalo více než 28.000 organizací ve více než 60 zemích.2. Růst globálního uznání:Společnost uznali oboroví analytikové jako vedoucí podnik v segmentu poskytovatelů kybernetické bezpečnosti. To vyzdvihuje její schopnost poskytovat efektivní a bezproblémově integrovatelná řešení pro komplexní IT prostředí.3. Inovace v oblasti umělé inteligence:Díky integraci umělé inteligence do svých platforem společnost Hillstone výrazně zlepšila schopnosti detekce hrozeb a reakce na ně. Tyto technologie byly klíčové při předvídání a zmírňování útoků dříve, než ovlivní kritické infrastruktury zákazníků.4. Závazek k informovanosti a vzdělávání v oblasti kybernetické bezpečnosti:V souladu se svým posláním posílit globální kybernetickou bezpečnost zahájila společnost Hillstone řadu školicích programů a vzdělávacích akcí pro podniky i jednotlivce s cílem zlepšit informovanost a připravenost na kybernetické hrozby.Vize pro budoucnost:Společnost Hillstone Networks je s blížícím se rokem 2025 i nadále odhodlána být vedoucím podnikem ve vývoji kybernetické bezpečnosti ve stále propojenějším světě. Mezi hlavní cíle pro nadcházející rok patří:1. Rozšíření globálního partnerského ekosystému:Společnost Hillstone plánuje rozšířit síť svých strategických partnerů, aby mohla integrovat svá bezpečnostní řešení napříč různými technologickými platformami.2. Pokrok v oblasti aktivní kybernetické bezpečnosti:Společnost bude intenzivně investovat do umělé inteligence a schopností strojového učení, aby mohla předvídat kybernetické útoky dříve, než k nim dojde, a transformovat tak kybernetickou bezpečnost z reaktivního na preventivní přístup.3. Vedoucí postavení v oblasti inovací:Hillstone se i nadále věnuje neustálým inovacím a vyvíjí nová řešení a funkce pro řešení nových výzev v oblasti kybernetické bezpečnosti, jako je ochrana cloudových infrastruktur a řízení bezpečnosti v hybridních prostředích.„Naší vizí v Hillstone Networks je vytvořit budoucnost, ve které budou moci organizace pracovat s naprostou jistotou. Budou totiž vědět, že jsou chráněna nejpokročilejšími řešeními kybernetické bezpečnosti," řekl Tim Liu, technický ředitel a spoluzakladatel společnosti Hillstone Networks. „Na rok 2025 se těšíme s optimismem, jsme připraveni čelit novým výzvám a poskytovat svým zákazníkům nejinovativnější nástroje k zabezpečení jejich dat a systémů."O společnosti HillstoneNetworks Integrativní přístup společnosti Hillstone Networks k zajištění kybernetické bezpečnosti je založen na vizionářské a dostupné platformě, poháněné umělou inteligencí. Tato platforma poskytuje pokrytí, kontrolu a konsolidaci pro zabezpečení více než 28.000 globálních podniků. Hillstone je důvěryhodným vedoucím podnikem v oblasti kybernetické bezpečnosti, který chrání kritická aktiva a infrastrukturu od sítě až po cloud, bez ohledu na to, kde se nachází pracovní zátěž. Více informací naleznete na adrese www.hillstonenet.com.Kontakt pro médiaZeyao Hu+1 4085086750inquiry@hillstonenet.comLogo - https://mma.prnewswire.com/media/765968/Hillstone_Logo.jpg 

Čas načtení: 2024-12-27 13:01:33

Warren Buffett nadále posiluje svou pozici v těchto akciích! Je to příležitost, kterou byste neměli přehlédnout?

Navzdory poklesu akcií o více než 50 % Warren Buffett nadále posiluje svou pozici v Sirius XM. Co ho přesvědčilo, že tento tradiční poskytovatel satelitního rádia má stále budoucnost? Článek Warren Buffett nadále posiluje svou pozici v těchto akciích! Je to příležitost, kterou byste neměli přehlédnout? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:56

STUDIE: Léčba potravinových alergií a anafylaxe související s potravinami

AbstraktVýznam Odhaduje se, že v USA trpí alergií na bílkoviny v potravinách způsobenou IgE 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Potravinové alergie vyvolané IgE mohou způsobit anafylaxi a smrt. Opožděná, IgE zprostředkovaná alergická reakce na potravinový sacharid galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal) v mase savců postihuje v USA odhadem 96 000 až 450 000 jedinců a v současnosti je hlavní příčinou anafylaxe související s potravinami u dospělých.Pozorování V USA se více než 90 % potravinových alergií vyvolaných IgE podílí 9 potravin - korýši, mléčné výrobky, arašídy, stromové ořechy, ryby, vejce, pšenice, sója a sezam. Arašídy jsou v USA nejčastější příčinou smrtelných a téměř smrtelných anafylaxí souvisejících s potravinami, následují stromové ořechy a korýši. Míra úmrtnosti na anafylaxi způsobenou potravinami se v USA odhaduje na 0,04 na milion obyvatel ročně. Stále častější příčinou potravinové anafylaxe zprostředkované IgE je alfa-gal syndrom, který je spojován s kousnutím klíštětem. Séroprevalence senzibilizace na alfa-gal se v jihovýchodní části USA pohybuje od 20 % do 31 %. Samostříkací adrenalin je lékem první volby při anafylaxi související s potravinami. Základem léčby IgE potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Objevují se nové imunoterapeutické přípravky k desenzibilizaci na jednu nebo více potravin, přičemž v současné době je v USA schválen jeden přípravek pro perorální imunoterapii k léčbě alergie na arašídy.Závěry a význam potravinové alergie podmíněné IgE, včetně opožděné alergické reakce na červené maso způsobené IgE u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. ÚvodV USA trpí potravinovými alergiemi na bázi IgE odhadem 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Alergické reakce související s konzumací potravin pomocí IgE mohou způsobit kopřivku, zarudnutí očí, ucpání nosu, otok orofaryngu, dušnost, a dokonce anafylaxi během několika sekund po vystavení alergenu. Úmrtí v důsledku anafylaxe související s potravinami jsou vzácná (0,04 úmrtí na milion osob ročně). Tento klinický přehled shrnuje epidemiologii, patofyziologii, klinický obraz, prevenci, diagnostiku a léčbu potravinové alergie zprostředkované IgE a anafylaxe související s potravinovou alergií způsobené potravinovými proteiny a potravinovými glykany, konkrétně galaktózou-α-1,3-galaktózou (alfa-gal) při alfa-gal syndromu. Syndrom alfa-gal je alergické onemocnění spojené s klíšťaty, které se často projevuje jako opožděná reakce po požití masa savců. MetodyV databázi PubMed a Cochrane Library jsme vyhledali původní anglicky psané studie o epidemiologii, patofyziologii, klinickém obrazu, diagnostice a léčbě IgE zprostředkované potravinové alergie a anafylaxe související s potravinovou alergií publikované v období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2023. Další články jsme identifikovali na základě přehledu odkazů na relevantní články. Upřednostnili jsme randomizované klinické studie; metaanalýzy a systematické přehledy; pokyny založené na důkazech; a rozsáhlé, populační, vysoce kvalitní observační studie. Identifikovali jsme 126 zpráv: Zjistili jsme: 8 randomizovaných klinických studií, 7 metaanalýz, 3 systematické přehledy, 60 observačních studií (longitudinální, průřezové, série případů, kazuistiky), 8 pokynů založených na důkazech, 8 odborných konsenzuálních pokynů, 1 právní předpis, 17 narativních přehledů (5 s odbornými doporučeními), 6 předklinických základních vědeckých zpráv a 8 základních vědeckých přehledů.PatofyziologieVývoj potravinové alergie začíná fází senzibilizace, kdy se u vnímavých jedinců po kontaktu s potravinovým bílkovinným antigenem, střevem, dýchacími cestami nebo kůží vytvoří potravinově specifické IgE protilátky. Není jasné, proč se u některých lidí projeví senzibilizace na potravinové alergeny a vyvine se u nich klinická alergie, zatímco u jiných ne; možná vysvětlení tohoto stavu byla zkoumána jinde.Druhá fáze vývoje potravinové alergie nastává, když jsou senzibilizovaní jedinci znovu vystaveni potravinovému alergenu. Alergen se váže současně na více potravinově specifických komplexů IgE-IgE receptorů a tyto komplexy se zkříží na bazofilech a žírných buňkách (fáze alergického efektoru). Toto zkřížení vyvolává rychlé uvolnění zánětlivých mediátorů (histaminu a proteáz, včetně tryptázy), alergických a zánětlivých cytokinů (IL-4, IL-6 a tumor nekrotizujícího faktoru), destičky aktivujícího faktoru, leukotrienů a prostaglandinů. Tyto mediátory vedou ke zvýšené cévní propustnosti, slizničnímu a podslizničnímu edému a hyperreaktivitě hladkého svalstva, což vede k rychlému rozvoji kopřivky, angioedému, sípání, bronchokonstrikci, nosní hyperreaktivitě, střevním křečím, bolesti břicha a anafylaktickému šoku.Na rozdíl od alergie na potraviny a bílkoviny jsou alergické reakce na savčí produkty (červené maso) u alfa-gal syndromu spojeny s IgE na sacharid, galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal). Typicky se u lidí po expozici dietnímu masu savců a mikrobiálnímu alfa-galu ve střevě vytvářejí alfa-gal specifické protilátky IgG, IgA a IgM, ale non alfa-gal IgE. V USA je vznik alfa-gal specifických IgE spojen s expozicí alfa-gal ve slinách klíštěte osamělého (Amblyomma americanum) (obrázek 2). K dalším druhům klíšťat spojovaným s alfa-gal syndromem patří Ixodes holocyclus, Amblyomma sculptum, Ixodes ricinus a Haemaphysalis longicornis.Na rozdíl od rychlého nástupu příznaků u alergie na bílkoviny v potravinách se příznaky alfa-gal syndromu často objevují 2 a více hodin po požití masa savců, i když u některých pacientů se mohou ojedinělé gastrointestinální příznaky objevit dříve než za 2 hodiny. Důvody opožděného nástupu alergických příznaků u alfa-gal syndromu nejsou zcela objasněny.Epidemiologie, běžné potravinové alergeny a přirozená historiePodle populačního průzkumu v USA z let 2015-2016 má 10,8 % dospělých a 7,6 % dětí podle vlastního vyjádření potravinovou alergii podmíněnou IgE. Nejnovější odhady séroprevalence potravinově specifických IgE protilátek u dětí dosahovaly v případě alergie na arašídy 9 % (údaje z Národního průzkumu zdraví a výživy z let 2005-2006). Ne všichni pacienti s protilátkami IgE specifickými pro potravinové alergeny mají příznaky, proto jsou odhady séroprevalence často vyšší než odhady prevalence potravinové alergie na základě vlastního hlášení nebo klinického potvrzení.K riziku IgE zprostředkované potravinové senzibilizace a alergie mohou přispívat genetická náchylnost, změny mikrobiomu, expozice kůže detergentům a expozice znečišťujícím látkám. Dětský ekzém je nejsilnějším rizikovým faktorem potravinových alergií. U ekzému podporuje narušená, zanícená kožní bariéra alergickou senzibilizaci při vystavení okolním potravinovým bílkovinám (obr. 1). V populační kohortě, kde byly referenčním standardem orální potravinové výzvy (5276 jednoletých kojenců v Austrálii), mělo 20 % dětí s nejméně třemi rodinnými příslušníky, kteří trpěli atopickým onemocněním (alergickou rýmou, astmatem, ekzémem nebo jakoukoli potravinovou alergií), IgE zprostředkovanou potravinovou alergii ve srovnání s pouze 5,6 % dětí s menším počtem postižených rodinných příslušníků. Ve srovnání s dětmi, které byly vystaveny potenciálně alergizujícím potravinám v kojeneckém věku, se u dětí s pozdější expozicí potravinové alergie vyvinuly s větší pravděpodobností.V USA je více než 90 % symptomatických IgE zprostředkovaných alergií na potravinové bílkoviny způsobeno 9 potravinami. Prevalence u dospělých a dětí je u korýšů 2,9 % a 1,3 %, u mléčných výrobků 1,9 % a 1,9 %, u arašídů 1,8 % a 2,2 %, u ořechů 1,2 % a 1,2 %, u ryb 0,9 % a 0,6 %, u vajec 0,8 % a 0,9 %, u pšenice 0 %. 8 % a 0,5 %; pro sóju 0,6 % a 0,5 %; a pro sezam 0,2 % a 0,2 %.1,2 U kojenců (< 1 rok) je vyšší výskyt symptomatické alergie na vejce (8,9 %) a výskyt symptomatické alergie na bílkovinu kravského mléka je přibližně 2 až 3 % u dětí do 3 let. Retrospektivní observační studie 807 pacientů s alergií na bílkovinu kravského mléka uvádějí vymizení alergie v 19 % do 4 let věku a v 79 % do 16 let věku. Prospektivní studie naznačují, že alergie na vejce ustupuje v 89 % do 6 let věku.52 Alergie na arašídy a stromové ořechy jsou trvalejší než alergie na vejce a mléko. V závislosti na studované populaci alergie na arašídy odezněla ve 14,8 % až 29 % ve věku 6 až 10 let a alergie na stromové ořechy odezněla v 9 % v průměrném věku 10 let (rozmezí 5,8-15,7 let).Hlavní příčiny smrtelné a téměř smrtelné anafylaxe související s potravinami jsou způsobeny alergiemi na arašídy, stromové ořechy, korýše, měkkýše a kravské mléko; existuje však regionální variabilita. Například arašídy jsou hlavní příčinou anafylaxí v USA, zatímco kravské mléko je nejčastější příčinou smrtelné anafylaxe související s potravinami ve Spojeném království. U dětí v USA představovaly v roce 2014 alergické reakce na arašídy a stromové ořechy nejvyšší roční počet návštěv oddělení pohotovosti kvůli potravinové alergii (arašídy, 5,85 návštěv na 100 000 osob; stromové ořechy, 4,62 návštěv na 100 000 osob).Syndrom pylově-potravinové alergie (orální alergie) se vyskytuje u jedinců - senzibilizovaných na aerosolové rostlinné pyly z prostředí prostřednictvím dýchacích cest - kteří požívají potraviny rostlinného původu, které navzájem zesílí pylově specifické IgE. Nežádoucí reakce se obvykle omezují na okamžitý lokální orofaryngeální pruritus a angioedém, ačkoli anafylaxe byla hlášena u 1,7 % pacientů s tímto syndromem.59 Prevalence a rozšíření v USA není známa, ale 20 % až 43 % dětí a dospělých s alergickou rýmou v Asii a Evropě uvádí příznaky pylové alergie na potraviny.V jihovýchodní části USA koreluje prevalence alfa-gal syndromu s regionální endemičností klíštěte osamělého, přičemž tato potravinová alergie se stává hlavní příčinou anafylaxe u dospělých.61 Mezi jedinci, kteří byli odesláni do Národního ústavu zdraví ke studii idiopatické anafylaxe, mělo 9 % detekovatelné hladiny alfa-gal specifických IgE protilátek (≥0,35 kU/l), popsali anamnézu kousnutí klíštětem a žili v endemických oblastech výskytu klíštěte osamělého (Missouri, Virginie, Tennessee, Alabama a New Jersey). Mapy sledování zveřejněné Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazují rozšiřující se výskyt klíštěte samotářského na jihu a východě USA. Z přehledu CDC 233 521 osob, které podstoupily sérologické testování na syndrom alfa-gal, vyplývá, že podezřelé případy se vyskytly především v jižních, středozápadních a středoatlantických oblastech USA. Odhady séroprevalence senzibilizace na alfa-gal v jihovýchodní části USA se pohybují od 20 % do 31 %. Studie hodnotící 122 068 vzorků sér od více než 100 000 pacientů v USA s podezřením na alergii na maso savců uvádí míru senzibilizace alfa-gal 32,4 %. Největší pravděpodobnost pozitivního testu byla u osob starších 70 let a nejmenší u osob ve věku 0-9 let. Od roku 2011 do roku 2018 došlo k šestinásobnému nárůstu testů na alfa-gal specifické IgE protilátky68 , což naznačuje, že míra senzibilizace na alfa-gal v USA může stoupat a/nebo se zvyšuje počet testů. Jedna zpráva CDC odhaduje, že od roku 2010 se v USA mohl vyvinout alfa-gal syndrom u 96 000 až 450 000 osob.Klinický obraz a diagnostikaAnafylaxePokyny Světové alergologické organizace pro rok 2020 obsahují 2 kritéria pro diagnostiku anafylaxe. Za prvé, akutní nástup onemocnění během několika minut až hodin, které se objevuje současně s postižením kůže nebo sliznic nebo obojího, což může zahrnovat generalizovanou kopřivku; pruritus nebo zrudnutí; nebo otok rtů, jazyka nebo uvuly a alespoň 1 z následujících faktorů: (1) respirační příznaky nebo symptomy, včetně dušnosti, sípavého bronchospazmu, stridoru, hypoxemie; (2) snížený krevní tlak nebo dysfunkce koncových orgánů (např. hypotonie [kolaps], synkopa, inkontinence); a (3) gastrointestinální příznaky, které zahrnují časté zvracení a bolesti břicha se silnými křečemi. Za druhé, akutní a rychlý nástup - během několika minut až hodin - hypotenze nebo bronchospasmu nebo postižení hrtanu poté, co je pacient vystaven známému nebo vysoce pravděpodobnému alergenu. Příznaky nemusí zahrnovat postižení kůže.Diferenciální diagnóza anafylaxe zahrnuje akutní bronchospasmus, synkopu a záchvaty úzkosti a/nebo paniky.Při hodnocení pacientů s podezřením na potravinovou alergii způsobenou IgE je třeba zjistit anamnézu expozice (např. potraviny, léky, bodavý hmyz) a možné kofaktory. Kofaktory jsou prvky, které snižují práh pro vznik alergických příznaků vyvolaných potravinami, a zahrnují souběžné onemocnění, horečku, cvičení, konzumaci alkoholu, menstruaci a aspirin a jiné nesteroidní protizánětlivé léky. Například u anafylaxe vyvolané cvičením v závislosti na potravinách může u postižených pacientů dojít k anafylaxi, pokud cvičí do 4 až 6 hodin po požití potraviny, která je příčinou alergie (obvykle pšenice).Výsledky testu na tryptázu v séru získané 90 minut až 4 hodiny po podezření na anafylaxi vyvolanou potravinami, které ukazují zvýšení alespoň o 1,2násobek výchozí hodnoty pacienta plus 2 ng/ml, vysoce nasvědčují degranulaci žírných buněk a mohou pomoci alergologům při potvrzení diagnózy. Výchozí hodnotu tryptázy lze získat při kontrolní návštěvě, když se pacient zotaví a je v pořádku. V jedné studii, v níž byly měřeny hladiny tryptázy v séru před a během perorální potravinové výzvy k vyvolání anafylaxe, se hladiny tryptázy v séru zvýšily nad výchozí hodnotu ve 100 ze 160 případů a ve 4 ze 160 případů se zvýšily nad horní hranici normy (11,4 ng/ml).Reakce zprostředkované IgE, rozpoznávání a identifikaceMezi charakteristické znaky IgE vyvolané alergie na potravinové bílkoviny patří generalizovaná kopřivka, pruritus, zčervenání, otok rtů, jazyka nebo uvuly, záchvatovité kýchání, křečovité bolesti břicha a zvracení, které se objevují při opakované expozici příčinnému potravinovému alergenu. Klíčovým znakem je časný nástup příznaků (minuty až 2 hodiny) po expozici potravině, s výjimkou alfa-gal syndromu, u kterého je běžný opožděný nástup příznaků delší než 2 hodiny. U všech potravinových alergenů neexistuje jednotná minimální dávka, která by vyvolala alergické příznaky. Někteří jedinci mohou reagovat na stopová množství potravinových alergenů, zatímco jiní mohou tolerovat větší množství potravinového alergenu, než se u nich projeví příznaky. Doba trvání příznaků se u vnímavých jedinců liší v závislosti na závažnosti počátečních alergických příznaků, na tom, zda a kdy byly příznaky léčeny, a na lécích použitých k léčbě.Potvrzení diagnózyPotravinová alergie zprostředkovaná IgE je potvrzena (1) komplexní klinickou anamnézou slučitelnou s reakcí zprostředkovanou IgE a (2) sérologickým nebo kožním prick testem prokazujícím přítomnost IgE specifických pro potravinový alergen (tj. alergickou senzibilizaci specifickou pro potraviny) a/nebo pozorováním IgE zprostředkovaných příznaků a symptomů, které se reprodukují při expozici specifické potravině. Stanovení předběžné pravděpodobnosti IgE zprostředkované potravinové reakce prostřednictvím podrobné klinické anamnézy je vodítkem pro výběr diagnostických testů, včetně kožních prick testů, specifických IgE sérologických testů a orálních potravinových testů, které obvykle provádějí specialisté na alergie.Referenčním standardem pro diagnostiku potravinové alergie zprostředkované IgE je orální potravinová výzva. Diagnózu potvrzují pozorované příznaky slučitelné s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE, které se projeví do 2 hodin po požití potraviny. Absence takových nálezů po podání podezřelého alergenu, zejména u dětí, činí IgE zprostředkovanou potravinovou alergii na bílkoviny nepravděpodobnou. Naproti tomu výzvy k vyšetření masa pro alfa-gal syndrom nemusí konzistentně vyvolat alergické příznaky, protože alergické reakce mohou záviset na kofaktorech, jako je cvičení po konzumaci masa; navíc se příznaky mohou objevit až po 6 a více hodinách po požití. V praxi vyžadují perorální potravinové testy značné časové a klinické zdroje a jsou spojeny s rizikem vyvolání alergických reakcí. Přesvědčivá klinická anamnéza spolu s pozitivním kožním prick testem a/nebo potravinovým alergenem specifickým IgE v séru potvrzujícím alergickou senzibilizaci tak činí pravděpodobnost potravinové alergie zprostředkované IgE dostatečně vysokou, aby odpadla potřeba diagnostických potravinových testů.Alergickou senzibilizaci na podezřelé potraviny lze posoudit měřením hladin potravinově specifických IgE v séru nebo provedením kožních prick testů. Tyto testy jsou obvykle vyžadovány alergology v rámci komplexního posouzení podezření na potravinovou alergii. Při kožním prick testu se perkutánně umístí alergenní extrakty, fyziologický roztok a histamin a porovnávají se výsledné whealy. Ačkoli alergická senzibilizace u jedince, který nikdy alergen nepozřel, nestačí k potvrzení diagnózy potravinové alergie, pravděpodobnost pozitivní perorální potravinové výzvy se zvyšuje se zvyšující se hladinou specifických IgE v séru nebo velikostí whealu při kožním prick testu. Vzhledem k nepřesným a proměnlivým prediktivním hodnotám mají jak kožní prick testy, tak alergen-specifické IgE, ať už pro jednotlivé potraviny nebo v panelech pro více potravin, omezenou použitelnost jako screeningové nástroje pro alergie na bílkoviny potravin, pokud jsou interpretovány bez anamnézy alergických příznaků na konkrétní podezřelou potravinu. Specialisté na alergie se při diskusích o screeningu potravinových alergií s pacienty a jejich rodinami obvykle zapojují do společného rozhodování. Obecně platí, že komorbidní alergické stavy, jako je alergická rýma, alergické astma a atopická dermatitida, nejsou jedinou indikací k testování na potravinově specifickou alergickou senzibilizaci.Přítomnost alfa-gal specifických IgE v séru podporuje diagnózu alfa-gal syndromu u pacientů s alergickými příznaky po požití masa savců. Koncentrace alfa-gal IgE 0,1 kU/l nebo vyšší svědčí pro diagnózu, zatímco koncentrace alfa-gal specifického IgE nižší než 0,1 kU/l se považuje za negativní výsledek. V populacích s vysokou mírou senzibilizace na alfa-gal zvyšuje hladina alfa-gal IgE nejméně 2 kU/L nebo více než 2 % celkové koncentrace IgE pravděpodobnost pozitivní výzvy na maso savců na více než 50 %,21,22,87 zatímco hodnoty nejméně 5,5 kU/L poskytují pozitivní prediktivní hodnotu 95 % nebo více.Primární prevence potravinové alergieRandomizované studie a metaanalýzy prokázaly, že včasné a důsledné podávání alergenních potravin, jako jsou arašídy a vejce, v kojeneckém věku a v raném dětství (tabulka) je účinnou strategií primární prevence proti vzniku potravinové alergie, zejména u kojenců s ekzémem. Podávání arašídů v kojeneckém věku snižuje riziko vzniku alergie na arašídy (relativní snížení rizika 71 %; 95% CI 26-89 %; zabráněno 18 případům alergie na arašídy na 1000 osob v populaci s 2,5% prevalencí alergie na arašídy). Zařazení slepičích vajec do stravy v kojeneckém věku snižuje riziko alergie na vejce (relativní snížení rizika 44 %; 95% CI 13-64 %). V populačním modelování, které využívalo údaje ze studií a kohortových studií, se největšího snížení výskytu alergie na arašídy dosahuje při příjmu arašídů v raném věku, což poskytuje pohled na časné "kritické okno příležitosti" ve věku 4 až 6 měsíců ke snížení rizika alergie na arašídy.Léčba pacientů s potravinovou alergiíPlány neodkladné péče a medikaceVšichni pacienti s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE by měli mít plán pohotovostní péče, ve kterém jsou podrobně popsány léky, které se používají při mírných a závažných alergických reakcích. Injekční adrenalin je lékem první volby při těžkých alergických reakcích a/nebo anafylaxi. Samostříkací epinefrinová zařízení lze použít k podávání dávek v rychlém sledu (např. v odstupu 5 minut), což může být nutné ke zpomalení progrese příznaků a snížení jejich závažnosti. Metaanalýza 86 studií z roku 2021, která zahrnovala soubory dat z 20 prospektivních a 68 retrospektivních observačních studií (36 557 anafylaktických příhod), ukázala, že ačkoli 1 z 10 anafylaktických příhod byla spojena s potřebou podání více než 1 dávky adrenalinu, pouze 2,2 % (95% CI, 1,1 %-4,1 %) reakcí bylo spojeno s neodpovědí na 2 dávky adrenalinu. Arytmie a akutní koronární syndrom po intramuskulárním podání epinefrinu jsou vzácné, v literatuře je popsáno pouze 7 případů. Antihistaminika, kortikosteroidy a stabilizátory žírných buněk, jako je kromolyn, jsou v akutní situaci běžně předepisovány, protože mohou zmírnit některé příznaky alergických reakcí (např. pruritus, kopřivku, břišní diskomfort) a pacienti i lékaři vyjadřují větší pohodlí a obeznámenost s těmito léky než s epinefrinem. Na rozdíl od adrenalinu však tyto léky nepřerušují akutní degranulaci žírných buněk a nezastavují anafylaxi. Podávání těchto léků by tedy nemělo narušovat včasné podání epinefrinu k léčbě anafylaxe.Kortikosteroidy se v praxi běžně podávají také ke snížení rizika bifázické anafylaxe. Neexistují však žádné studie, které by podporovaly shodu ohledně vhodného dávkování nebo délky léčby steroidy při anafylaxi. V systematickém přehledu 26 observačních studií zabývajících se otázkou, zda používat kortikosteroidy k prevenci bifázické anafylaxe, se velikost účinku napříč studiemi pohybovala v rozmezí od 67 méně do 4 více epizod bifázické anafylaxe na 1000 osob při použití kortikosteroidů. Autoři studie rovněž upozornili, že výsledky v těchto studiích pravděpodobně ovlivnily matoucí faktory. Zveřejněné studie tak poskytují "důkazy s velmi nízkou mírou jistoty", které naznačují, že kortikosteroidy nemají žádný přínos pro snížení rizika bifázické anafylaxe (OR, 0,8; 95% CI, 0,74-1,02).Vyhýbání se potravinovým alergiím a související chování při potravinových alergiích zprostředkovaných IgEZákladem zvládání IgE zprostředkované potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Jednotlivci a rodiny, kteří zvládají potravinové alergie, potřebují základní znalosti a dovednosti, aby omezili setkání se známými i skrytými zdroji původce potravinových alergenů. Mezi tyto dovednosti patří orientace v etiketách potravin, aby bylo možné identifikovat hlavní alergeny v balených potravinách; proaktivní komunikační dovednosti, aby bylo možné diskutovat o potravinových alergiích s rodinami, školami, pracovníky restaurací a prodejci potravin; znalost rizika křížového kontaktu a vzájemné kontaminace v místech, kde se potraviny mohou připravovat a podávat; a schopnost rozpoznat pokrmy a jídla napříč kulturními kuchyněmi, které tradičně obsahují specifické potravinové alergeny. Federální zákon nařizuje, aby bylo na všech obalech potravin uváděno "9 hlavních" potravinových alergenů. Vzhledem k tomu, že preventivní označování alergenů (tj. formulace jako "může obsahovat", "zpracováno v zařízení s") není federálně nařízeno a nemá stejné regulační normy, vyhýbání se výrobkům s takovým označením by mělo být založeno na společném rozhodování rodin a jejich alergologů, které zahrnuje závažnost potravinové alergické reakce, osobní toleranci rizika a kvalitu života. Ostražitost nutná k vyhýbání se potravinovým alergenům je často spojena s výrazným zhoršením kvality života pacientů i pečovatelů. Mezi zdroje pacientů a lékařů mimo ordinaci praktického lékaře a specialisty patří odborné advokační organizace, poradci a psychologové a registrovaní dietologové pro nutriční podporu, a to jak při nápravě nutričních nedostatků, tak při poskytování tréninku praktických alternativ pro vyloučené potraviny.Desenzibilizace prostřednictvím imunoterapieU alergií na bílkoviny v potravinách je terapeutickou možností desenzibilizace alergenů prostřednictvím imunoterapie (tabulka). Imunoterapie může zvýšit minimální množství konzumovaného potravinového alergenu, které vyvolá klinickou alergickou reakci. Při perorální imunoterapii jedinec konzumuje malé, postupně se zvyšující dávky potravinového alergenu a poté je udržován na denní cílové dávce po neomezenou dobu pro pokračující expozici. V současné době je práškový alergen arašídů (Arachis hypogaea) farmaceutické kvality (PTAH, Palforzia, Aimummune Therapeutics) jedinou imunoterapií potravinové alergie schválenou americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a používá se při alergii na arašídy. V randomizované studii Peanut Allergy Oral Immunotherapy Study of AR101 for Desensitization in Children and Adults (PALISADES)108 tolerovalo 250 z 372 aktivně léčených účastníků na konci studie expozici nejméně 600 mg arašídového proteinu (což odpovídá přibližně 2 jádrům arašídů) ve srovnání s pouze 5 ze 124 pacientů, kteří dostávali placebo. Následně se tento prášek s alergenem arašídů stal prvním imunoterapeutickým přípravkem schváleným FDA pro potravinovou alergii. Perorální imunoterapie více potravinových alergenů, včetně arašídů, s využitím snadno dostupných, ale nestandardizovaných potravinových zdrojů je nově se rozvíjející klinickou praxí v oblasti alergologie, která se zahajuje v ordinaci alergologa a pokračuje doma. Alergická reakce spojená s perorální imunoterapií je neodmyslitelným rizikem desenzibilizační terapie. Riziko těchto reakcí se může zvýšit po cvičení, nedostatku spánku, nemoci a horečce a při užívání léků, jako jsou nesteroidní protizánětlivé léky, ale může se snížit při užívání biologických léků v současné době schválených k léčbě atopické dermatitidy a alergického astmatu. Vzhledem k nutnosti vyvážit přínos ochrany před náhodnou expozicí s riziky alergických reakcí na samotnou léčbu zůstává volba perorální imunoterapie důležitým rozhodnutím, které musí být sdíleno mezi ošetřujícím odborníkem a rodinou.Léčba syndromu Alfa-GalAlergické reakce a anafylaxeLéčba akutních alergických reakcí a anafylaxe u alfa-gal syndromu odráží přístup používaný k léčbě alergických reakcí u potravinové alergie na bílkoviny, včetně okamžité léčby závažných alergických reakcí adrenalinem a použití antihistaminik a kortikosteroidů jako doplňkové léčby.96 U jedinců se senzibilizací na alfa-gal a mírnými, chronickými příznaky, které se týkají pouze gastrointestinálního traktu (gastroezofageální reflux nebo řídká stolice) nebo kůže (pruritus a kopřivka), lze použít H1 a H2 antihistaminika a perorální stabilizátory žírných buněk (kromolyn sodný).89 U jedinců se syndromem alfa-gal a anamnézou anafylaxe se zvýšenou koncentrací tryptázy v séru během akutní reakce i na počátku by mělo být vysloveno podezření na základní poruchu mastocytů, jako je indolentní systémová mastocytóza. U pacientů se syndromem alfa-gal i s indolentní systémovou mastocytózou se vyskytly závažnější alergické reakce než u pacientů pouze se syndromem alfa-gal, přestože hladiny alfa-gal specifických IgE byly u pacientů se současným syndromem alfa-gal a indolentní systémovou mastocytózou 3krát nižší.Vyhýbání se a příbuzné chováníBylo prokázáno, že kousnutí klíštětem spojené se syndromem alfa-gal zvyšuje hladiny alfa-gal specifických IgE a pravděpodobnost reakce po konzumaci alfa-gal. Pacientům se syndromem alfa-gal je proto třeba doporučit, aby se vyhýbali opakovaným kousnutím klíštětem. Pacienti, kteří se pohybují venku v oblastech, kde klíšťata žijí, by měli nosit oblečení, které zakrývá odhalenou kůži, chodit uprostřed cest a pokud možno se vyhýbat travnatým, křovinatým a zalesněným oblastem. Doporučuje se také použití repelentů registrovaných Agenturou pro ochranu životního prostředí a insekticidů (permethrin) na oblečení a výstroj. Po pobytu v interiéru by se pacienti měli do 2 hodin od pobytu venku osprchovat a zkontrolovat kůži a oděv, zda na nich nejsou klíšťata. Pokud jsou klíšťata na těle nalezena, měla by být odstraněna pinzetou s jemnými hroty.Odborný názor také doporučuje odstupňovaný přístup k vyhýbání se určitým potravinám a lékům (obrázek 3). Vyhýbání se široké škále a někdy překvapivým zdrojům alfa-gal vyžaduje pečlivé plánování ze strany pacientů a lékařů. Všichni symptomatičtí pacienti se syndromem alfa-gal by se měli vyhýbat masu, vnitřnostem a orgánům savců. Měli by být také poučeni o dalších zdrojích alfa-gal v potravě, jako je želatina pocházející ze savců, sádlo v sušenkách, vepřové střívko používané pro drůbeží klobásy, omáčky, hovězí vývar a hřbetní tuk nebo slanina v zeleninových pokrmech. Doporučuje se vyhýbat se potravinám obsahujícím želatinu, včetně želatinových dezertů v prášku a některých pudinků a jogurtů. Většina pacientů může nadále konzumovat malé až mírné množství mléčných výrobků (odtučněné nebo nízkotučné mléko, tvrdé sýry). Příznaky ustoupí přibližně u 80 % jedinců, kteří dodržují tuto strategii vyhýbání se potravinám. Odhadem 20 % pacientů, u nichž alergické příznaky přetrvávají i přes dodržování těchto pokynů, by mělo být doporučeno, aby se rovněž vyhýbali mléčným výrobkům, zejména plnotučnému mléku, zmrzlině, tučné smetaně a měkkým sýrům. Dosud nejsou k dispozici žádné údaje o možných nežádoucích nebo pozitivních účincích konzumace mléčných výrobků, které pacienti s alfa-gal syndromem tolerují, ačkoli tolerance mléčných výrobků byla spojena s vymizením syndromu. Strava s alfa-galem nemusí vždy vyvolat alergické reakce, ale určité kofaktory, jako je cvičení, požití alkoholu a/nebo užívání nesteroidních protizánětlivých léků, mohou zvýšit pravděpodobnost alergických příznaků.Lékaři by si měli být vědomi toho, že jedinci se syndromem alfa-gal by se měli vyhnout injekcím léků obsahujících alfa-gal, jako je cetuximab a intravenózní želatina (někdy používaná k resuscitaci objemu mimo USA). Obecně by se pacienti se syndromem alfa-gal měli vyhýbat také perorálním lékům a doplňkům stravy prasečího a hovězího původu, jako jsou komerčně dostupné doplňky hormonů štítné žlázy neschválené FDA (Armour thyroid) a léky uzavřené v želatinových kapslích savčího původu. Existují však případy pacientů se syndromem alfa-gal, kteří tolerovali substituční léčbu pankreatickými enzymy vepřového původu. Kromě toho existují kazuistiky popisující anafylaxi i toleranci vakcín s želatinovými pomocnými látkami. Obecným doporučením je tedy vyhýbat se lékům obsahujícím alfa-gal, kdykoli je to možné, a dávat přednost přípravkům, které jsou ve formě tablet, nikoli želatinových tobolek. Tyto kazuistiky však naznačují, že pokud je lék nebo vakcína obsahující alfa-gal nezbytně nutná pro léčbu bez možnosti alternativy, je možné tyto léčivé přípravky pacientům podávat pod dohledem specialistů na alergologii a imunologii.Senzibilizace na alfa-gal může komplikovat chirurgické zákroky, zejména náhrady hovězí nebo prasečí srdeční chlopně a antikoagulaci vysokými dávkami prasečího heparinu. Pomocí imunoblotu bylo prokázáno, že séra pacientů se syndromem alfa-gal vážou implantáty savčího původu, včetně srdečních záplat, cévních štěpů a srdečních chlopní, podobně jako monoklonální protilátka IgM proti alfa-gal. Ačkoli vztah mezi hladinami alfa-gal specifických IgE a silou vazby na tyto implantáty nebyl v této studii stanoven, toto pozorování naznačuje, že tyto implantáty mohou u pacientů se syndromem alfa-gal představovat dlouhodobý nidus pro chronický zánět. Studie však nesrovnávaly životnost bioprotetických srdečních chlopní a jiných štěpů savčího původu u pacientů se syndromem alfa-gal a bez něj.Heparin vyrobený z prasečí sliznice a hovězích plic obsahuje detekovatelný alfa-gal. Retrospektivní studie z jednoho centra naznačují, že alergické reakce na heparin u pacientů se syndromem alfa-gal jsou pravděpodobnější po intravenózním (IV) nefrakcionovaném heparinu než po subkutánním nízkomolekulárním heparinu. Čtyři ze 17 pacientů (24 %) senzibilizovaných na alfa-gal a podstupujících kardiochirurgický zákrok měli dokumentovanou alergickou reakci po podání intravenózního nefrakcionovaného heparinu ve srovnání s 1 z 39 (2,6 %) pacientů, kterým byl podán subkutánní nefrakcionovaný heparin, a 0 z 22 (0 %) senzibilizovaných pacientů, kterým byl podán nízkomolekulární heparin. Pokud se tedy u pacientů s alfa-gal syndromem nelze vyhnout podávání vysokých dávek intravenózního nefrakcionovaného heparinu, odborný názor doporučuje před podáním předléčit steroidy a antihistaminiky. Ačkoli žádné údaje nenaznačují, že by předléčení snížilo riziko IgE zprostředkované přecitlivělosti na heparin, příznivé profily nežádoucích účinků léků předléčených heparinem a potenciální přínosy snížení rizika nebo závažnosti alergických reakcí vyvolaných intravenózním heparinem vedly některé k přijetí této praxe.U pacientů se syndromem alfa-gal se hladiny alfa-gal specifických IgE v séru obvykle monitorují každých 6 až 18 měsíců. Hladiny alfa-gal specifických IgE časem slábnou, takže alfa-gal syndrom může spontánně odeznít, zejména pokud se vyhneme dalším kousnutím klíštětem. O orální výzvě na maso savců lze uvažovat, pokud je hladina alfa-gal specifického IgE nižší než 2 kU/l nebo nižší než 2 % celkové hladiny IgE, ačkoli prahové hodnoty se mohou lišit v závislosti na populaci. Strategie pro opětovné zařazení savčího masa do stravy, pokud alfa-gal syndrom odezněl, závisí na pohodlí pacienta a lékaře a zahrnují perorální potravinovou výzvu s porcí savčího masa pod dohledem v ordinaci, po které následuje několikahodinové pozorování, nebo postupné opětovné zavedení v domácím prostředí s přístupem k intramuskulárnímu adrenalinu. Perorální imunoterapie kravským mlékem nebo hovězím masem k léčbě alfa-gal syndromu zůstává nadále předmětem zkoumání. Vytvoření prasete geneticky upraveného tak, aby nemělo enzymy alfa-galaktosyltransferázy, které schválila FDA, může v budoucnu poskytnout možnosti pro hypoalergenní přípravky ze savčího masa a může umožnit použití savčích produktů v terapii pacientů se syndromem alfa-gal.OmezeníTento přehled má několik omezení. Za prvé, kvalita předložených důkazů nebyla systematicky hodnocena pomocí formálních stupňů kvality. Za druhé, vzhledem k rozsáhlosti oboru nemusely být zahrnuty všechny relevantní odkazy. Za třetí, kromě syndromu alfa-gal nebyly diskutovány nově se objevující potravinové glykanové alergie zprostředkované IgE.ZávěrPotravinové alergie zprostředkované IgE, včetně opožděných alergických reakcí zprostředkovaných IgE na červené maso u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. Zdroj: JAMA

Čas načtení: 2024-02-07 16:14:00

Společnost Vistex oznamuje jmenování Amose Bieguna dočasným generálním ředitelem

Hoffman Estates (Illinois) 7. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Vistex dnes oznámila, že na pozici jejího dočasného generálního ředitele nastoupí Amos Biegun.Amos byl do čela společnosti Vistex jmenován po tragickém úmrtí zakladatele a generálního ředitele společnosti Vistex Sanjaye Shaha. V posledním desetiletí řídil ve společnosti Vistex odbor práv a licenčních poplatků (Rights & Royalties) a působil jako výkonný ředitel společnosti ve Velké Británii. Před nástupem na tuto pozici byl téměř dvě dekády generálním ředitelem společnosti Counterpoint Systems, předního poskytovatele softwaru pro správu práv a licenčních poplatků, kterou následně společnost Vistex v roce 2014 převzala. Právě předchozí zkušenosti generálního ředitele a podnikatele a dlouholeté působení ve společnosti Vistex na pozici člena globálního vedoucího týmu učinily z Amose ideálního kandidáta pro vedení společnosti v této další fázi."Sanjay byl neskutečný vizionář a podnikatel, jehož odchod nás všechny zdrtil. Je mi ctí být zvolen generálním ředitelem společnosti Vistex při tomto našem přechodu do další fáze existence. Společnost Vistex bude i nadále poskytovat svým zákazníkům prvotřídní softwarová řešení a služby," řekl Biegun. "Spolu s naším výkonným vedením a všemi kolegy ve společnosti Vistex zůstávám věrný vizi, kterou Sanjay stanovil, a i nadále ji hodláme naplňovat - dnes stejně jako v budoucnu."O společnosti VistexŘešení společnosti Vistex pomáhají podnikům převzít kontrolu nad jejich klíčovými procesy. Vzhledem k množství programů, které se týkají tvorby cen, obchodování, licenčních poplatků či speciálních nabídek, může být problematické sledovat detailně veškeré finanční toky a obzvláště pak to, jak velký vliv mají na hrubý a čistý zisk. Díky společnosti Vistex mají zainteresované strany přehled o konkrétních částkách a mohou zjistit, co skutečně funguje a jak postupovat dále – aby měly jistotu, že každý vynaložený nebo získaný dolar skutečně přispívá k růstu a nejde pouze o další navýšení nákladů. Na společnost Vistex se denně spoléhají přední světové podniky z širokého spektra průmyslových odvětví, aby jim pomohla se zlepšováním jejich obchodních výsledků. Navštivte stránky www.vistex.com .Logo - https://mma.prnewswire.com/media/510323/Vistex_Logo.jpg  KONTAKT: Alex Dehnert, alex.dehnert@vistex.com  PROTEXT