Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-20 13:59:00

Student vyhrožoval masakrem v pražské škole: S pouty na rukou si ho odvedli policisté

Mladíka podezřelého z toho, že do školy přišel ozbrojený, zadržela v pondělí ráno policie na střední škole v Praze 2. Žádnou zbraň u něj policisté nenašli. Při zásahu nebyl nikdo zraněný, informovala policie na síti X.

Čas načtení: 2019-09-10 08:55:27

Jeden stát, jeden národ, jedna atomová bomba

Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka. Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší. Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise. K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“  Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku. Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU. Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení.  A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod. Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí. Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění. Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit. Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči. Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání. Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump. Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů. Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.

Čas načtení: 2024-02-27 14:20:00

Soud začal projednávat kauzu Jakuba Netíka viněného z vyhrožování politikům

Státní zástupkyně viní Jakuba Netíka z vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci a z nebezpečného vyhrožování. Muže dnes k soudu přišlo podpořit asi 15 lidí. Hlavní líčení bude pokračovat ve druhé polovině dubna.

Čas načtení: 2024-12-11 17:30:01

Milovník Ruska, který vyhrožoval prezidentovi, přeje smrt i Petru Fialovi. Za ceny energií

„Přišlo vyúčtování od ČEZu, poprvé historicky jsem v nedoplatku. A nové vyúčtování, a to mám dva jedničku (myšlen zřejmě byt 2+1, pozn. red) celou na diodě, vole (myšleno zřejmě diodové osvětlení, pozn. red), fakt jako nízkonákladovej kvartýr, tak výše záloh na dva jedničku? Dva a půl tisíce," líčí Zdeněk Doleček v jednom ze svých nejnovějších videí a propuká v hurónský smích. „Fialo, ty jsi sv*ně, ty vole! Tohle mám pro tebe, ty zku*vysyne, přeju ti smrt! Nic jiného si totiž nezasloužíš, ty kryso. Aby tě rozkrájela minimálně rakovina p*dele," hrozí Doleček premiérovi země.  Sledující mu tleskají Pokud si myslíte, že se Doleček za něco podobného dočká u svých sledujících odsouzení či umravnění, bohužel jste na omylu. Ti jej  v podobných vyjádřeních ještě podporují. „Přesně řečeno, už aby ta sv*ně chcípla," píše mu pod videem jistý Stanislav Sixta. Iva Rosická, jedna z dalších hvězd české dezinformační scény, už však větří, že by podobné výroky měl i Doleček trochu mírnit. „Máte pravdu, ale pozor, aby se vaše slova neotočila proti vám. Přej a bude ti dáno," vzkazuje Dolečkovi. Není ovšem jasné, zda myslí zhoubnou nemoc, či policejní vyšetřování za tresný čin nebezpečného vyhrožování. Dezinformátor Vrabel vyhrožuje řediteli Národního muzea Číst více Jiné už za výhružky soudili V druhém zmíněném případě by totiž Dolečka mohl stihnout podobný trest, jaký už si vyslechlo několik dezinformátorů z jeho názorového tábora. Za výhrůžky vůči vládě totiž soud nedávno potrestal třeba malíře pokojů Jakuba Netíka, který vyhrožoval ministrovi vnitra Rakušanovi, že bude viset. Netík se sice pokoušel vymlouvat, že oním visem myslel portréty politiků na zdi, na to mu ale soud neskočil a potrestal jej dvouletou podmínkou. Podobný trest by tak mohl stihnout i Dolečka. Další z dezinformátorů, Tomáš Čermák, na sociálních sítích vyzýval svoje sledující, aby za použití násilí v době pandemie covidu-19 zabránili přijetí novely pandemického zákona. Čermák se vyhýbal nástupu do vězení a tvrdil, že hodlá utéct do Ruska. Nakonec ho v polském Lublinu zatkla tamní policie a odeslala zpět do Česka. Tady si v současné době odpykává trest se svým kolegou Patrikem Tušlem, který za vyhrožování šéfovi lékařské komory Milanu Kubkovi a za další činy dostal 19 měsíců natvrdo. Doleček hrozil Pavlovi i Vetchému Zdeněk Doleček je známá fima mezi ruskou pátou kolonou, která působí na českých sociálních sítích. Jde o řemeslníka ze Staré Role, který dojíždí za prací do sousedního Německa. Ačkoliv o sobě rád tvrdí,že není žádný hrdina, ve výhružkách osobnostem politické i kulturní scény má velké zkušenosti. Dezinformátorka z demonstrace chce do Senátu. Manipulace davem funguje, proruská klika se raduje Číst více Mezi terče jeho silných slov už dříve patřil třeba Petr Pavel, kterému hrozil fyzickou likvidací. "Já chci defenestraci, já ho chci chytit za d*žku a rozbít mu kamenem lebku," prohlašoval o Českém prezidentovi ve videu, o kterém jsme psali v tomto článku. Výhružek a agresivních výpadů od Dolečka se pak dočkal i autor článku. Výhružek od Dolečka se dočkal i herec Ondřej Vetchý, tentokrát kvůli podpoře Ukrajiny napadené Ruskem. „Kopl bych do tebe a našli by tě v pangejtu, ty šmejde,“ vzkazoval herci s tím, že mu utrhne uši a pověsí si je na krk.  

Čas načtení: 2016-07-21 01:00:00

Ochrana proti domácímu násilí

Domácí násilí zpravidla zahrnuje dlouhodobé fyzické či psychické násilí, které se odehrává převážně ve společném obydlí mezi blízkými osobami. Jednotlivé útoky mohou mít různou podobu, od zesměšňování, slovního napadání, sociální izolace až po vydírání, vyhrožování nebo fyzické útoky. Jak se však proti takovému násilí bránit?

Čas načtení: 2011-05-17 00:00:00

Výpověď ze strany zaměstnavatele – pravdy a mýty

Krize zaměstnavatelům ve skutečnosti často velmi nahrává. Mnoho z nich ji zneužívá k vyhrožování zaměstnancům. Jiní k tomu krizi ani nepotřebují a straší zaměstnance tím, že je vyhodí na hodinu. Samozřejmě, dát okamžitou výpověď zaměstnanci není ale vůbec tak snadné. Zákoník práce, vaše Bible Prob ...

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-23 20:59:38

Všichni píšou na Substack a novináře to štve

Substack je americká publikační platforma, něco jako superblog, kde si jednotliví autoři mohou vytvořit zpoplatněné domény a vybírat předplatné od svých fanoušků. Jeho pravidla, co se zveřejněného obsahu týče, jsou nápadně volná. Zakázány jsou „serious attacks“, porno (ale ne erotické psaní), vyhrožování apod., ale politické Overtonovo okno je tu očividně dost široké. Nevím o žádném autorovi, který by byl ze Substacku vyhozen na základě pitomin typu deset let starého tweetu nebo vágních obvinění z toho, že se dotkl něčích citů a urazil přitom sto bilionů příslušníků utiskovaných minorit. Zdá se, že tu zatím panuje libertariánský duch v teorii i v praxi. (Na té praxi záleží minimálně stejně jako na psaných regulích. Taková ústava Sovětského svazu teoreticky garantovala občanům hromadu práv, v praxi to byl žalář národů.) Zdaleka ne všechny zdejší blogy jsou politické, ale stejně se sem přestěhovala, nebo si zde aspoň zřídila dočasné bydliště, kupa zajímavých autorů, které jsem dříve chodil číst jinam. Abych jich vyjmenoval aspoň pár: Bari Weiss, Glenn Greenwald, Zeynep Tufekci, Andrew Sullivan, Scott Alexander, Matt Taibbi, Matthew Yglesias, John McWhorter, Jesse Singal. Z mého hlediska je Substack nesmírně osvěžující zónou volnosti, jakýsi Lothlórien plný svobodných autorů, kteří si drnkají na svoje loutny a hudou své písně, aniž by si museli moc dávat „bacha na hubu“. Takhle vypadá svoboda projevu a její sladké plody ve své nejlepší podobě. Otevřená otázka samozřejmě je, zda to tak zůstane; přece jenom je to, jak říkají technici, Single Point of Failure. Ale vlastně bych o Substacku ani nepsal, kdybych nenarazil na jeden článek, který mi ukázal hodně jinou perspektivu, hodnou důkladného zamyšlení. Novináři jsou frustrovaní Už nějakou dobu si všímám brblání, že Substack poskytuje prostor „extrémně bigotním a problematickým autorům“, nejčastější obvinění zní, že jsou „anti-trans“. Velké a dlouhé brblání uveřejnila například na svém Substack blogu aktivistka Jude Doyle (už za sebou práskla dveřmi a šla jinam), podobné hlášky vyskakují i na stručnějším Twitteru. No, to je vcelku očekávatelné, říkal jsem si. Majitelé modrých účtů (všimněte si té fajfky v modrém – označení ověřeného uživatele, mnohdy je to novinář; posledních pár let je ověřování uživatelů pozastaveno, takže modrý puntík symbolizuje určitou elitu či „elitu“ mezi uživateli Twitteru) si dávno navykli na to, že ukážou-li na někoho prstem a řeknou „ten člověk je fuj“, můžou mu zkomplikovat život. A pokud Substack není ochoten poslouchat jejich pokyny k zachování ideologické čistoty, musí je tím dráždit. Logickým důsledkem je právě to brblání, možná se časem stupňující až do snahy zkomplikovat život celému serveru, ne jenom jednomu konkrétně vybranému jedinci. Aspoň tak jsem to viděl ze začátku. Jenže včera večer mi padl do oka další Substack, konkrétně jednoho známého a velmi nezávisle přemýšlejícího novináře jménem Freddie deBoer. Nevěděl jsem, že deBoer je také na Substacku, ale zpětně vzato to není žádné překvapení. Všichni jsou už v Mexiku, eh, na Substacku. Nebo aspoň všichni, které stojí za to v jazyce anglickém číst. Freddie deBoer věnoval oné brblací kampani celý dlouhý článek a tvrdí poměrně kategoricky něco, co mě překvapilo. Leč vzhledem k tomu, že autor se v příslušných kruzích pohybuje po celý svůj profesionální život, to jeho tvrzení musím brát vážně. Podle deBoera není hlavní motivací novinářského vzteku na Substack touha po ideologické puritě a likvidaci heretiků, ale frustrace, přeskokové chování (displacement), při kterém si vylévají vztek tam, kde můžou. DeBoer to slovo explicitně nepoužívá, ale já jej použiji, protože mi připadá ještě výstižnější. Závist. Není jak vystoupit ze stáda Obrázek moderního amerického novináře a jeho života, který deBoer ve svém článku předkládá, je dost zajímavý a přitom velmi, velmi nepřitažlivý. Upřímně bych v něčem takovém žít, natož pak budovat nějakou životní kariéru, nechtěl. Peněz v oboru je prý málo, protože velké digitální firmy jako Google a Facebook vyluxovaly téměř celý reklamní trh, který dříve novináře živil. I to málo, co se ještě vybere třeba na předplatném, převážně končí u veteránů, kteří mají odsloužená dlouhá léta, a tudíž vyšší postavení na klovacím žebříčku v kurníku zvaném redakce. Mladí autoři tedy dostávají naprosto nedostatečné mzdy. (Překvapil mě Boerův údaj, že medián zálohy na knihu poklesl během deseti let o 40 procent a činí dnes nuzných 6080 dolarů; a to v tom nejspíš ani není započtena reálná kupní síla těch peněz vzhledem k inflaci!) Přitom redakce velkých novin vesměs sídlí v těch největších městech, kde jsou vysoké náklady na živobytí, tudíž výsledkem je život z ruky do huby. Kontrast mezi teoreticky velice prestižním pracovním místem někde v New York Times apod. a praktickou bídou života se spolubydlícími, protože ceny pronájmů v metropoli jsou extrémní, musí být sám o sobě poněkud těžko snesitelný. Tedy hmotná frustrace. K tomu přistupuje frustrace ideologická. Americké univerzity jsou silně doleva, katedry žurnalistiky nevyjímaje. Jako typický absolvent vylezete ven s představou, že musíte ve své psací praxi zasazovat hrdinné rány systémovému rasismu a hegemonii podlých starých bělochů. Jenže vás jsou takových stovky a tisíce, a v takovém zástupu stejně ideologicky naladěných lidí budete mít problém se nějak odlišit a ukázat svoji osobnost. Nabídka progresivních intelektuálů takříkajíc převýšila poptávku a jeden papírový revolucionář vypadá zvenčí stejně jako jiný. To je samozřejmě pro lidi, kteří vystudovali kreativní obor, k vzteku. Chtějí být svoji a být známí tím, že jsou svoji. Jenomže vlastně nemají jak. Hranice bezpečného rozptylu názorů se zúžily. No, a v této situaci vidíte, že někdo na Substacku pobírá statisíce dolarů ročně od zástupu svých platících čtenářů za to, že píše věci, za které by jej jinde vyváleli v dehtu a peří a následně doživotně zrušili. A ještě nad sebou nemá ani šéfa. Není to k naštvání? Jistě, že ano. QED, praví Freddie deBoer a odchází od své klávesnice středem. Závist je chronická nemoc Pokud má deBoer ve své argumentaci pravdu, čekají Substack ještě těžké boje. Závist je šeredná, chronická nemoc, která užírá svého nositele jako rakovina, ale na rozdíl od rakoviny jej nezabíjí. Utrpení bez konce, leda by se tomu člověku nečekaně podařil nějaký velký úspěch, a to se obvykle nestane. Nicméně zároveň je „neokecatelně patrné“, že mediální trh v podobě koncových čtenářů dychtí po autorské originalitě a svobodě a je ochoten za ni platit. To je povzbudivé, což? Plně přeji Greenwaldovi či Taibbimu třeba milion dolarů ročně, nebo i více. Při velikosti jazykové anglosféry se taková suma dá posbírat i z pětidolarových měsíčních příspěvků. Nakonec i řeky jako Amazonka nebo Mississippi se slévají z nespočtu drobných pramínků. Teď jde jenom o to, jestli tuhle míru svobody unesou například firmy, které pro Substack zajišťují platební styk. Doufám, že v případě hrozby zvenčí budou tamní autoři ochotni postavit se „všichni za jednoho“. Je to ve vašem zájmu, mušketýři pera. Máte dohromady dost čtenářů na to, abyste dokázali v rámci obrany strhnout větší shitstorm než jakákoliv běžná Twitterová smečka.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 09:10:55

Na cenu Jiřího Ortena byla nominována hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela Svatá hlava a báseň v próze Mount Anne

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů vybrány tři literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát získá tradiční peněžitou prémii 50 tisíc Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý 10 tisíc Kč. Cena Jiřího Ortena, která se uděluje od roku 1987, je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let.   Medailonky nominovaných autorů a jejich děl Přemysl Krejčík: Malej NY (Host) Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“ ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY. Přemysl Krejčík (1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. „Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“ řekl Přemysl Krejčík.   Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad) Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“ ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. Hana Lehečková (1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí. Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvádí Hana Lehečková.   Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon) Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“ ANOTACE: „Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo.“ Báseň v knize doprovázejí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších. „Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesňuje Ladislav Slezák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 09:01:56

Proč si parlamenty velmocí vzpomenou na oběti genocidy až po sto letech, kdy už pro oběti není možné nic udělat?

Senát Kongresu USA schválil rezoluci, která označuje turecké vyvražďování Arménů genocidou. Došlo k ní před více než 100 lety. Tehdy představitelé všech velmocí raději hleděli jinam. Stejně jako dnes v případě turecké likvidace kurdského etnika na severu Sýrie, prováděné Tureckem „salámovou metodou“. Zapomenutá genocida. Ne, není to ta arménská, kterou konečně po více než stu letech uznal i americký Senát – přes odpor Trumpa – a hodil tím poněkud vidle do přátelského vztahu mezi dvěma prezidenty, kteří si tak dobře rozumí. Není to ani genocida ve Rwandě, ani holokaust. Je to dnes a denně probíhající plíživá genocida kurdského národa. Na straně agresora je to téměř vždy Turecko. Počínaje první opravdu velkou genocidou v Dersimu z let 1937/38, spadající na vrub „osvíceného“ zakladatele Turecka Kemala Atatürka. Přes masakr v Roboskí z roku 2011 na kurdsko-irácké hranici, kdy bylo z letadel postříleno 34 lidí přecházejících hranici, z toho většina mladistvých a dětí. Pokračovat můžeme brutální vojenskou kampaní proti silám PKK v tureckém Kurdistánu po ztroskotání mírových rozhovorů v roce 2015, kdy byly v Diyarbarkiru a Cizre srovnány se zemí celé čtvrti i s jejich obyvateli. Z těch mimotureckých je nejbrutálnější asi genocida v Iráku pod režimem Saddáma Husajna v letech 1988 a 1989, kdy při „operaci Anfal“ bylo postříleno a zplynováno asi 50 až 100 tisíc civilistů a zničeno asi 400 vesnic. Cílem tehdy nebyli jen Kurdové, ale i Asyřané, Turkmeni, Jezídi a Židé. Kam kamery raději nehledí Po loňské operaci „Olivová ratolest“, jejímž výsledkem je naprostá demografická změna v syrském kantonu Afrín, kde se místo uprchlých kurdských rodin usazují proturečtí džihádisté i s rodinami, nám nyní probíhá operace „Pramen míru“. Čím poetičtější název, tím větší masakr. Cílem je oficiálně „bezpečná zóna“ do které prý chce Turecko nastěhovat syrské uprchlíky v řádu milionů lidí. Erdogan deklaruje tento plán už dlouho a většina tzv. západního i východního světa dělá, že mu to věří. Zatím Turecko obsadilo z plánované zóny podél celé hranice se samosprávnou oblastí pod kurdskou správou v severní Sýrii do hloubky 32 až 35 kilometrů pás mezi městy Tel Abyad a Ras al Ain, a hned tam zavádí stejné pořádky jako v Afrínu. Proturečtí džihádisté, které mimochodem stále podporují západní země coby „protiasadovské rebely“, konfiskují domy a majetek, vyhánějí lidi, rabují obchody, znásilňují, mučí, zabíjejí. Do městské správy se dosazují turečtí úředníci. Tabulky a nápisy v kurdštině nahrazuje turečtina. O zločinech proti lidskosti a válečných zločinech, které byly spáchány v rámci vytváření „bezpečné zóny“, o použití chemických zbraní, už bylo i u nás napsáno mnoho. Evropa jako celek ale téměř nereaguje. Podle představitelů států EU, s čestnou výjimkou francouzského a českého prezidenta, probíhá výstavba bezpečné zóny velmi dobře. Jinak by přece neposílali Turecku miliardy eur na „uprchlickou politiku“. Přičemž je jasné, jak říká v rozhovoru pro Junge Welt německý lékař Michael Wilk, který opakovaně a s neúnavným nasazením pracuje ve válečných zónách, že „každé jedno euro končí v turecké válečné pokladně“. Evropa a Evropská unie financují genocidu, vyhánění a válečné zločiny. Ve jménu Dobra, jak jinak. Pokud by EU neplatila, Erdogan by do ní opět vyslal uprchlíky. Mezitím jich vyrobil dalších nejméně 300 tisíc. Lidí z pásma u hranic, kteří utekli před bombardováním a rabováním. Někteří do iráckého Kurdistánu, ale většina je v šílených podmínkách v uprchlických táborech mimo bojové zóny nedaleko severosyrského města Hasaka. Nedostává se jim vůbec ničeho. Tito uprchlíci ale oficiálně pro Evropu neexistují. To by musela uznat, že „bezpečná zóna“ zas tak bezpečná není. A pokud by to uznala a zastavila penězovod do Turecka, Erdogan „vypustí“ uprchlíky. Evropa se chová jako Římská říše před svým zánikem. Svou ochranu svěřila barbarům. Sama nemá žádné prostředky, jak se Erdoganovi bránit. Vlastně má, ekonomické sankce, ale ty vyhlásit nechce. To by mohli tratit příjemci dividend nadnárodních koncernů, kteří mají v Turecku své „dcery“. Ano, pohled na mrznoucí děti v blátem pokrytém uprchlickém táboře – tady jsou skutečně děti, nemusí je na focení shánět – je smutný. Ale pro ty, kteří skutečně ovládají EU a vlády jejích členských států asi pořád veselejší než špatné čtvrtletní výkazy. Podivná územní celistvost Sýrie Nyní panuje v severní Sýrii zvláštní stav. Oficiálně je tam příměří, sjednané v říjnu nejprve Američany, pak Rusy, které samozřejmě džihádisté přidružení k druhé největší armádě v NATO nerespektovali a nerespektují. Rusové vstoupili do Kobání, nejkrvavěji vybojovaného města z dob bojů proti ISIL, ale nijak se nevměšují. Jak opět říká dr. Wilk, nezabraňují ani náletům tureckých letadel, ani se nezapojují do bojů v nedaleké Manbídži, kde kurdské síly stále svádějí tvrdé boje s džihádisty. Jejich přítomnost je čistě symbolická. Taková kvazi vojska OSN, která ničemu nebrání. Projedou se spolu s Turky městem Kobání, což musí být pro jeho obyvatel strašný zážitek a není divu, že létají kameny. Do bojů u Tal Tamer i jinde, kde proti Národní syrské armádě, jak se vznešeně říká džihádistům z FSA, stojí Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) bok po boku s režimní Syrskou arabskou armádou, se Rusové nezapojují. Na některých místech bojů se do obrany země nezapojuje ani SAA. V Tal Tamer bojují především asyrské křesťanské milice – součást SDF. Zdá se, že osud minimálně oblasti mezi Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Seré Kaniyé, je zpečetěn. Stejně jako dříve oblasti kolem Jarablu a celého Afrínu. Už se staví betonové zdi jako všude, kde vládnou Turci. Jak to přesně Putin myslel s tou územní celistvostí Sýrie, mi není úplně jasné. Asi myslel Damašek a okolí. Američané obsadili ropná pole u Deir es Zor a libují si, že ropa je v bezpečí. Jestli existuje dokonalý obraz cynismu a zrady, pak je to chování prezidenta Trumpa. Podle něj Erdogan dělá „good job“ v Sýrii a bezpečná zóna je na dohled. Ropa se má dobře – a čert vem nějaké Kurdy, bývalé spojence. Je jen dobře, že v této situaci americký Senát odhlasoval rezoluci, označující a uznávající tureckou genocidu Arménů z roku 2015. Erdogan je velmi citlivý na pojmenování masakrů, které mají Turci na svědomí, a patřičně zuří. Vrchní velitel Syrských demokratických sil generál Mazloum Abdi, zvaný také Mazloum Kobane, sice na svém twitterovém účtu tento akt přivítal a vidí v něm naději, že genocidy už v 21. století nejsou akceptovatelné, ale obávám se, že je to spíše jen povinné vyjádření optimismu. Vždyť to uznání trvalo sto let... Hrátky s ďáblem Zdá se tedy, že Rusové mají šanci „uvolnit Turecko z NATO“. A nejen mu dodat další raketové systémy S 400. Dokonce Turkům chtějí sdílet technologie tohoto protiletadlového systému. Bylo by dobře, kdyby Turecko z NATO odešlo, alespoň by snad ubyla jedna ruka, která ho drží nad ekonomickou propastí a dovoluje mu vše, co si zamane, včetně vyhrožování členským zemím EU Kypru a Řecku vojenským napadením. Nebo chystanou „vojenskou pomoc“ oficiální libyjské vládě, která vládne už jen v Tripolisu. A kterou doposud pomalu zatlačovaly do moře s ruskou materiální pomocí oddíly generála Haftara. Ale protože není mechanismus, jak vyloučit člena z NATO, a Turecko je „stále příliš důležitý spojenec na jihovýchodní výspě NATO“, a to i kdyby Erdogan hrál s hlavami kurdských dětí kuželky, situace se v dohledné době nijak nezmění. Erdogan bude nejžádanější „nevěsta“ pro Východ i Západ, které samozřejmě všechno projde. Jen si říkám, jakou roli v celém tom výjimečném vztahu k Turecku hrají Trump Towers v Istanbulu a další Trumpovy akvizice v Turecku stejně jako fakt, že hlavní zahraniční poradce prezidenta Putina, Dimitrij Peskov, je ausgerechnet turkolog. Saladdin Ahmed, profesor politických věd na Union College in Schenectady ve státě New York, napsal pro The Jerusalem Post 9. prosince: „Kurdové jsou již dlouho jedním z nejvíce znevýhodněných národů na Středním východě, který vytvořili evropští kolonizátoři, a poslední kampaň Turecka je jen pokračováním genocidní politiky, která trvá posledních 100 let. Nakonec však nejde jen o životy tisíců Kurdů; samotné hodnoty kosmopolitního humanismu, na nichž byl evropský projekt založen, jsou v nebezpečí.“ Když nebudeme stát spolu s Kurdy, kdo se postaví za nás? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Prevence závislostí na technologiích - rizika virtuálního světa sociální sítě, hry, závislost nejen pro učitele

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2020 - 1113-SP - PC - PP - VP Virtuální svět a jeho nebezpečí MŠMT - 28093 - 2022-1-974 Prevence rizikového chování ve školském prostředí Cílem semináře je seznámit účastníky semináře s fenoménem kyberšikany ve školství, popsat jeho základní formy, projevy, následky a možnosti řešení. Seminář provede účastníky různými formami kyberšikany, kterými mohou být verbální útoky, ztrapňování šířením fotografie, videa nebo zvukové nahrávky, vyhrožování, zastrašování oběti n ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-02-21 14:03:46

Slovenka, která močila na korán a vyhrožovala prezidentce, dostala definitivně tři roky vězení

Nejvyšší soud Slovenské republiky shledal jednatřicetiletou Sheilu Szmerekovou vinnou z extremismu a vyhrožování na internetu a poslal ji na tři roky do vězení, informují o tom slovenská média s odvoláním na mluvčí soudu. Szmereková se zviditelnila močením na korán a vyhrožovala také slovenské prezidentce.

Čas načtení: 2024-02-22 09:00:00

Západní vlády se vůči Palestincům chovají naprosto ostudně a je to vážný celosvětový problém, který nás postihne všechny

Ve středu měl být v Dolní sněmovně den opoziční Skotské nacionální strany, která měla mít právo předložit parlamentu k hlasování svou rezoluci požadující bezpodmínečné příměří v Gaze. Znamenalo by to, že by proti vedení Labouristické strany hlasovala pravděpodobně více než stovka labouristických poslanců, kteří by hlasovali pro skotskou rezoluci. Proto, zdá se, vedení Labouristické strany vyhrožování předsedu Dolní sněmovny, aby nepovolil hlasování o skotské rezoluci a namísto povolil hlasování o labouristické revoluci o Gaze (která byla v podstatě téměř totožná). Jednání parlamentu skončilo skandálem a chaosem. K tomu se vyjádřil v rozhovoru v Channel 4 News ve středu večer palestinský velvyslanec v Británii Husam Zomlot. Všechno co říká, je nesmírně závažné:

Čas načtení: 2024-02-23 09:00:00

Obvinění o sexuálních útocích Izraele na palestinské ženy jsou věrohodná, konstatuje panel OSN

 Odborníci uvádějí důkazy o znásilňování, sexuálním ponižování a hrozbách znásilněním dívek a ženExperti OSN konstatují, že se setkali s "důvěryhodnými tvrzeními", že palestinské ženy a dívky byly během pobytu v izraelském vězení vystaveny sexuálním útokům, včetně znásilnění, a vyzývají k úplnému vyšetření těchto případů.Skupina odborníků uvedla, že existují důkazy o nejméně dvou případech znásilnění, vedle dalších případů sexuálního ponižování a vyhrožování znásilněním. Reem Alsalem, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách a dívkách, uvedla, že skutečný rozsah sexuálního násilí může být podstatně vyšší."Možná se ještě dlouho nedozvíme, jaký je skutečný počet obětí," uvedla Alsalemová, kterou Rada OSN pro lidská práva (UNHRC) jmenovala zvláštní zpravodajkou v roce 2021.Poznamenala, že zdrženlivost při oznamování sexuálních útoků je běžná kvůli obavám z odvety vůči obětem. Uvedla, že v rámci vlny zadržování palestinských žen a dívek po vypuknutí izraelsko-hamasácké války 7. října dochází v izraelských zadržovacích centrech ke stále tolerantnějšímu přístupu k sexuálním útokům.

Čas načtení: 2024-02-27 12:51:00

Soud začal projednávat případ muže viněného z vyhrožování politikům

Praha - Obvodní soud pro Prahu 7 začal projednávat případ Jakuba Netíka, který čelí obvinění z vyhrožování ministrovi vnitra Vítu Rakušanovi (STAN), dalším politikům nebo také bývalému radnímu České...

Čas načtení: 2024-02-27 13:25:00

Budete viset, vyhrožoval dezinformátor Netík politikům. Nyní stanul u soudu

Obvodní soud pro Prahu 7 začal projednávat případ Jakuba Netíka, který čelí obvinění z vyhrožování ministrovi vnitra Vítu Rakušanovi (STAN), dalším politikům nebo také bývalému radnímu České televize Zdeňku Šarapatkovi. Netík vinu odmítl, řekl, že nikomu násilím nevyhrožoval. Žalobkyně pro něj navrhuje podmíněný trest. Hlavní líčení bude pokračovat ve druhé polovině dubna.

Čas načtení: 2024-02-27 13:22:00

„Budete taky viset.“ Soud projednává případ Netíka viněného z vyhrožování politikům

Obvodní soud pro Prahu 7 začal v úterý projednávat případ Jakuba Netíka, který čelí obvinění z vyhrožování ministrovi vnitra Vítu Rakušanovi (STAN), dalším politikům nebo také bývalému radnímu České televize Zdeňku Šarapatkovi. Netík vinu odmítl, řekl, že nikomu násilím nevyhrožoval. Žalobkyně pro něj navrhuje podmíněný trest. Hlavní líčení bude pokračovat ve druhé polovině dubna.

Čas načtení: 2024-02-28 09:36:00

Při potyčce bodl sokova malého syna, který zemřel, soudí narkomana

Ústecký krajský soud se dnes začal zabývat konfliktem v Mostě, při kterém zemřelo předškolní dítě. Stanul před ním dvaatřicetiletý muž obžalovaný z pokusu o vraždu, usmrcení z nedbalosti a nebezpečného vyhrožování.

Čas načtení: 2024-02-28 09:49:00

Při potyčce bodl sokova malého syna, který zemřel, soudí narkomana

Ústecký krajský soud se dnes začal zabývat konfliktem v Mostě, při kterém zemřelo předškolní dítě. Stanul před ním dvaatřicetiletý Michal Pokuta obžalovaný z pokusu o vraždu, usmrcení z nedbalosti a nebezpečného vyhrožování. Státní zástupkyně Klára Kubátová pro něj navrhla trest 16 let vězení.