Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 16:00:00

Šéfredaktorkou časopisu Top class je nově Sabina Tesařová

Do vedení časopisu Top class vydavatelství RF Hobby přišla Sabina Tesařová.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2021-03-18 14:58:48

Barbora Šťastná: Zajímají mě příběhy, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí

Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další.   Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být? Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky.   Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU?   Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž.   Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru? Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám.   Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala? Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát?   Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog? Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama.   Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete? Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství.   Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo? Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát.   Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě? Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla.    Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda… Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi.   Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-13 09:39:32

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii : V Pákistánu nás doprovázeli samopalníci

Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají,  jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země. Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu. Druhý největší muslimský stát na světě Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná). Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend. Energetický program Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z  jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely. Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny. Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů  pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030! Vojenský program V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují. Program jaderné zbraně zahájili  v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět  testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu? Islámábád Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století. Vzdělání Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství. Bezpečnost Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli,  je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit. Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná,  ale Pákistánci ji vnímají  jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci. Zvyky a komunikace Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé  vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista. K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne. Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-08-07 16:25:51

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: V Íránu se píše rok 1397

Jedu na svou druhou misi do Íránu, tentokrát přímo na jadernou elektrárnu Búšér. První termín mise se střetl s Trumpovým obnovením ekonomických sankcí proti Íránu, tak ho íránská strana zrušila. Je konec listopadu 2018. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s názvem Stakeholder Involvement and Public Communication začala pár dní před odjezdem tím, že Íránské ministerstvo odmítlo dát vízum vedoucímu delegace z IAEA. Komentoval to odevzdaně: "...bad timing for an American…". Tak jedeme lektoři sami: Javier z Argentiny, Takuya z Japonska a já.  Vnitrostátní letenky z Teheránu do Bušéru zařizuje organizátor, dostáváme kopie ve fársí jazyce, a já se nestačím divit, že mi to letí v srpnu 1397 – aha, mají tu jiný kalendář. Oproti roku 2014, kdy jsem v Teheránu byla poprvé, udělali na poli jaderné komunikace obrovský skok. Mají materiály, filmy, animace, informační centra, modely, televizní a rozhlasové relace, pracují s lokální komunitou, sponzorují vzdělávání, zabývají se sociální odpovědností. Pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby si zajistili nejlepší studenty. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s rybáři, s církví. V rámci pomoci lokalitě stavějí školy, zdravotní centra, sportoviště, silnice, vysazují stromy. Troufám si říci, že vlastně expertní misi o komunikaci nepotřebují, ale potřebují, aby je IAEA pochválila, aby delegace byla spokojená, že se o ni dobře postarali. Dělají, co nám na očích vidí, o čemkoliv se zmíníme, že by nás zajímalo, to nám hned druhý den ukážou. Takže jsme byli ve zdejším infocentru v areálu elektrárny, ukázali nám, jak pracují s dětmi z prvního stupně, pouštěli animovaný film o různých energetických zdrojích i budovatelský dokument o historii elektrárny. Ukázali nám i druhé malé infocentrum ve městě ve střední škole. Vzali nás do plnorozsahového simulátoru velína, kde školí a přezkušují zaměstnance (chodí to tu skoro stejně jako u nás – přísné psychotesty atd.). Ukázali nám Laboratoř environmentální a radiační kontroly se vším vybavením, stejně jako v Česku mají i síť měřicích stanic a mobilní jednotku. Prohlédli jsme si i staveniště domů pro budoucí stavebníky i zaměstnance bloků Búšér 2 a 3. Podrobně představovali havarijní připravenost, systém havarijních cvičení a vybavení. Strach z útoku Pořád se s námi fotí, ale fotky se zdráhají dát, protože se bojí, že podle tváře na nich rozpoznaní zaměstnanci by se mohli stát terčem teroristického útoku. Stále pietně vzpomínají na 20 spolupracovníků zabitých zbytečně při útocích Iráku na rozestavěnou elektrárnu. Do objektu se nesmějí vnášet počítače ani flash paměti. Írán (80 miliónů obyvatel) produkuje přes 280 TWh elektřiny ročně, 79 % z plynu, 14 % z ropy, 6 TWh ročně vyváží, z 90 % do Iráku a Turecka. Spotřeba je přes 2 800 kWh ročně na hlavu. Provincie Búšér na břehu Perského zálivu je vnímaná jako energetické centrum země - na sever od města leží největší naleziště ropy, na jih největší naleziště plynu (vlastně je to podmořské pole společně těžené s Katarem), blízko města je jaderná elektrárna s PWR 1000 a dva další reaktory se staví. První dva (PWR 1200 MW) se začaly stavět už v sedmdesátých letech ve spolupráci se Siemens KWU. Pak přišla válka s Irákem a nehotová elektrána byla vážně poškozená iráckým bombardováním. Němci ji po válce odmítli dokončit. V roce 1992 podepsala Islámská republika smlouvu o dokončení s Ruskem. Na zařízení od německých firem Rusové naroubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v roce 2007 byla téměř zastavena. Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Teprve od toho roku také probíhá "jaderná komunikace" s veřejností. Výzkumné ústavy pracují na designu a přípravě domácích malých jaderných reaktorů pro průmyslové účely. Vodka pro ruské zaměstnance Téměř všichni pracovníci na Búšéru mluví rusky, zkoušejí to i na mě. Nápisy v elektrárně jsou dvojjazyčné, někde se přidává i třetí – angličtina. V blízkosti elektrárny je sídliště ruských zaměstnanců (nyní je jich tu asi desetina), jimž ambasáda pravidelně dodává vodku, aby přežili v muslimské "bezalkoholové" zemi. Další plány s jádrem mají velké – do 2030 postavit 8 000 MW a veškerou infrastrukturu. Převzít elektrárny od Rusů a provozovat a udržovat je jen vlastním domácím personálem, který se intenzivně připravuje. Spolupracovat s veřejností, zvýšit povědomost i o neenergetickém využití jádra a radionuklidů. Zařadit jadernou fyziku do školních osnov, budovat science parky, pořádat odborné konference, spolupracovat s univerzitami a vybudovat vědeckou komunikaci. Stěžují si na vládu - pochybují, že rozumí tomu, co by potřebovali. Stěžují si na nedostatek peněz (jako všichni všude), ale je jasné, že sankce na ně velmi neblaze doléhají. Pořádají semináře pro domácí průmysl, aby dosáhli toho, že bude schopen vyrábět sám všechny potřebné součástky a zajistit údržbové práce pro jaderný program. Překážkou pro lepší rozvoj energetiky jsou uměle nízké, státem dotované, ceny energií:  0,03 USD/kWh elektřiny, 0,29 USD za litr benzinu... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přátelské město Protože domácí lety na ty mezinárodní moc nenavazují, strávila jsem celý den navíc v Teheránu. Je to velmi přátelské a bezpečné město, lidé jsou zde ohromně milí, pohostinní, poctiví, ochotní pomoci, dávají se do řeči. Na rozdíl od stavu před čtyřmi lety už se tu objevují i reklamy a dokonce s lidskými obličeji a postavami. V Teheránu jezdí několik linek metra, na internetu se lze dostat na více stránek než v minulosti. Facebook je stále blokován, ale mají Instagram.  Je tu levno a celkem snadné cestování. Musím se sem vrátit jako turista - Persie má úžasné památky. Držím Íráncům palce, aby se vymanili z totality, kterou je dusí ti jejich imámové, aby ustáli americké schválnosti a aby se jim jaderný energetický program dařil. "Ve jménu Boha! Jadernou energii všem, jaderné zbraně nikomu!" – to jsou totiž slova, jimiž zahajují každé jednání i každý tištěný či audiovizuální materiál.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-08-04 13:08:46

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: První demokratická tiskovka ve Vietnamu

Začátkem října 2018 letím již potřetí na misi IAEA do Vietnamu. Nedlouho poté, co vietnamská vláda oficiálně oznámila, že zastavuje jaderný program a bude orientovat energetiku na uhlí. Ani IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) zatím neumí odpovědět na otázku, proč tedy chtějí školení o jaderné komunikaci s veřejností. Pořadatel Vinatom je velmi neurčitý a jako cíl mise udává obecné fráze: identifikace zájmových skupin (stakeholderů), tvorba sdělení, zlepšení komunikačních dovedností... V sídle VINATOMu, staré budově, která pamatuje koloniální časy, se schází 30 účastníků z VINATOM, VARAN (regulátor), Ústavu jaderného výzkumu, atd., při představování všichni uvádějí, že pracují v komunikaci s veřejností. Spolu se mnou je tu Jean-René Jubin z IAEA a Franck Lignini z Framatome. Pozoruji účastníky a hned při prvních prezentacích IAEA si uvědomuji, jak je zbytečné ukazovat jim pyramidy a manažerská powerpointová schémata a mluvit o publikacích popisujících safety regulations. Tyto prezentace jsou obvykle bez obrázků, tedy nudné. Neposlouchají, nerozumí, nevědí, jak by to využili. Nevědí, že by to potřebovali, a toto je nepřesvědčí. Musejí k tomu dojít sami. Konečně nám představili, o co jde: Před pěti lety rozjeli přípravu výstavby jaderných elektráren. Měl je stavět Rosatom, který také dodal do Hanoje informační středisko podle svého vzoru a vyškolil přes 200 mladých lidí pro výstavbu a provoz. Součástí dodávky měl být i nový výzkumný reaktor a celé centrum pro jaderný výzkum – projekt CNEST. Chtějí teď nějak využít tu připravenou „lidskou sílu" a dokončit alespoň projekt výzkumného střediska s reaktorem. Pokud jde o jadernou komunikaci, mezi lety 2001–2012 udělali sedm výstav o jádře, většinou v Hanoji a Saigonu, takže vůbec nezasáhli veřejnost v místech, kde se předpokládaly jaderky. O rok později vláda schválila peníze na komunikaci, vydali nějaké články v odborných časopisech. Mezi 2013 – 2017 kabinet vybral místo pro nový výzkumný reaktor, ale je tajné. Nicméně Vinatom v lokalitě provedl průzkum mínění (výsledky jsou rovněž tajné) a jednal s lokálními politickými představiteli, kteří přislíbili pomoc (jak jinak), ale veřejnost informována nebyla (že by mi to něco připomínalo?). V září 2018 Rosatom podepsal Memorandum o porozumění s vietnamským ministerstvem vědy a techniky, že zařídí reklamu, publikace, výstavy, vzdělávací materiály. Na univerzitě v Hanoji je zřízeno jaderné infocentrum podle unifikovaného Rosatomského vzoru. Naše prezentace se do vietnamštiny nepřekládají, podle reakcí účastníků mám neodbytný pocit, že rozumí tak maximálně pětině toho, co říkáme. Snažíme se dělat s nimi praktická cvičení, ale moc nechápou, co po nich vlastně chceme. Ale abych byla spravedlivá – jsem tu potřetí, a cvičení „identifikujte cílové skupiny pro komunikaci a navrhněte sdělení, která jim budete komunikovat", dopadlo ze všech misí nejlépe! {loadmodule mod_tags_similar,Související} Franck prezentuje zajímavé postupy a zákony uplatňované ve Francii, příklad zastavení projektu nového reaktoru v Penly po Fukušimě, problémy s kvalitou tlakových nádob u 12 reaktorů, funkci NCPD (National Commission of Public Debates, financovaného státem) a zkušenosti s veřejnými debatami, které jsou víceméně formální, výsledky musejí být zdokumentovány a přiloženy k dalším žádostem, ale nemusejí se brát v úvahu.  Shledávám, že Francie na tom s veřejným míněním vůči jádru vůbec není dobře. Z věcí, které jsem vietnamským kolegům prezentovala v barvách ČEZ a ČR nejvíce zaujal vzdělávací program se všemi moderními prvky a prací s učiteli a studenty, komunikační program „Jaderný profesionál" (pokyvovali hlavami, že by vlastně mohli takto prezentovat i zaměstnance Vinatomu), bezpečnostní cvičení na našich jaderkách, na která zveme novináře (u nich by se toho báli, mají tendenci říkat „reaktor bude naprosto bezpečný, nic se nemůže stát"), a z eventů fotka motorkářů v černé kůži před temelínskými chladicími věžemi. Inu ve Vietnamu jsou všichni vysazení na motorky. Na závěr kurzu bylo praktické cvičení „Tisková konference". Část účastníků hrála zástupce projektu CNEST, ostatní hráli novináře. Byli z toho v „Jiříkově vidění". Jeden komentář za všechny: „To bylo úžasné cvičení. Já jsem byl poprvé na demokratické tiskové konferenci, kde se novináři mohli ptát, na co chtěli!"   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-07-31 15:04:56

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Jordánsko se vydalo na západní cestu

V Jordánsku jsem díky IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) již podruhé. Poprvé jsme se v roce 2013 bavili o tom, jak začít komunikaci s veřejností o projektu velké jaderné elektrárny. Od té doby JAEC (Jordan Atomic Energy Commission) udělala kus práce, vydala mnoho informačních materiálů, uspořádala řadu setkání, debat, výstav, zorganizovala televizní reklamní kampaň, pracují se sociálními sítěmi, vysokoškolskými studenty, v parlamentu pouštěli film Pandora´s promise, pro děti vytvořili komiks. Od rozhovorů s dodavateli velkých jaderných elektráren, jako byla Areva nabízející reaktor ATMEA, Kanada (CANDU), Rusko, které nabídlo nejlepší finanční podmínky a vyškolilo již asi 100 studentů v jaderné fyzice a technice,  došli v Jordánsku až k nejnovějšímu rozhodnutí orientovat se na SMR – malé modulární reaktory. Méně vody, levnější stavba Největší problém s velkou elektrárnou je zde v pouštní zemi samozřejmě voda. Zvažovali model, kterého užívá Palo Verde v USA v arizonské poušti, tj. chlazení odpadní vodou z velkého města. I případný SMR bude chlazen stejně, ale potřebuje vody méně. Jedna z variant se vrátila i k možnému umístění poblíž města Akaba na kratičkém pobřeží Rudého moře. Zde je možné chladit mořskou vodou a navíc oblast je hodně průmyslová a potřebovala by spolehlivé zásobování elektřinou i procesním teplem. Cítí časový tlak – Jordánsko je z 95 % závislé na dovozu energií. Dovážejí ropu ze zálivu, plyn z Egypta, prodělávají na tom sedm miliard dolarů ročně (roční HDP je 38 miliard). Nemohou to řešit zdražením elektřiny pro obyvatele. Našli nějaký břidličný plyn a diskutují o jeho možném dolování. Slunce a vítr mají omezené použití (paradoxně jen několik málo míst  v zemi má dobré větrné podmínky a solární panely zanáší písek a přehřívají se). Jedna z cest, kterou se energetika bude ubírat, bude určitě fotovoltaika. Dnes mají instalovaných ve FV 10 GW, chtějí jít až na 22 GW, ale i kdyby osadili všechny pouště, budou potřebovat zdroj pro základní zatížení. Chytré ženy v akci Bylo moc milé potkat kolegyně, které se zúčastnily také minulé mise. Randa Kodah právě slavila 16 let u JAEC, z mladičké Jasminy se stala zodpovědná pracovnice jaderného regulátora. Tým JAEC obohatilo několik nových dívek, chytrých a akčních, jedna z nich vystudovala v Rusku a pro JAEC pracuje jako dobrovolník, stará se o sociální média. V jaderné komunikaci zde pracuje hodně žen. Semináře se zúčastnili i dva muži z uranových dolů. Jordánsko těží uran jako vedlejší produkt těžby fosfátů, ale jsou s tím teprve na počátku. Pět let usilovné komunikace Udělala jsem si soukromý miniprůzkum mezi oběma taxikáři, co mne vezli, oba o tom, že Jordánsko chce postavit jaderný zdroj, věděli. V národním muzeu měli sekci o energetice a v návštěvnickém průzkumu mělo jádro 7 % podporovatelů, zhruba stejně jako další možnosti (voda, vítr, ropa, plyn, uhlí, odpady...), kromě slunce – to se 44 % vedlo. Celonárodní průzkum mezi 2 500 respondenty ukazuje, že podpora jádra je 66 %. V roce 2017 spustili první reaktor - experimentální (JRTR), který teď využívají pro medicínské aplikace, dopování polovodičů a materiálový výzkum. Proti jeho výstavbě byli nejvíc dovozci radiofarmak ze zahraničí, protože jeho spuštěním přišli o byznys. V roce 2017 také za podpory IAEA slavnostně otevřeli největší vědecké výzkumné centrum na Středním východě – SESAME (Synchrotron-light for Experimental Science and Applications in the Middle East). Obojího hojně využívají v komunikaci. Do školních osnov se jim podařilo včlenit nauku o jaderné fyzice. A v TV show o úspěšných jordánských studentech představovali první mladé jaderníky. Soláry zvyšují státní dluh Potenciálních dodavatelů SMR, malých  modulárních reaktorů, mají asi sedm, největší naděje vidí v NUSCALE, Rols-Royce, Ruském RITM a čínském, který už prý Čína staví. Chtějí, aby uměl i odsolování mořské vody, protože problém s pitnou vodou je asi stejně velký jako s energií. Když vše půjde dobře, v roce 2022 chtějí začít stavět a 2027 spouštět. JAEC se pak změní na Jordan Nuclear Operating Company. Ministerstvo píše národní energetickou politiku, ale nic není jisté. V Akabě postavili terminál na kapalný plyn z Kataru, protože Egypt je krajně nespolehlivý dodavatel a cena ropy ze zálivu stoupá (v roce 2018  kvůli tomu byl státní deficit o 150 milionů větší). Řada soukromých firem staví soláry, protože jsou dotované. To ovšem působí na obyvatele velmi negativně, protože vědí, že v noci všechny soukromníky dotují z plateb za elektřinu a doplácejí tak na ty, kteří si ve dne užívají solární proud zadarmo. I kvůli solárům se zvyšuje státní zadlužení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Odpor proti jádru Jordánští komunikátoři cítí velkou nespravedlnost, že Němci za jeden seminář proti jádru utratí víc peněz, než kolik má JAEC na komunikaci na celý rok. Zajímavé přitom je, že dokonce ani komunikátoři z JAEC nevěděli, že při jaderné události ve Fukušimě nikdo nezemřel. Pan ředitel JAEC byl velmi zklamán z protijaderného vývoje v některých evropských státech a považuje jej za nesmyslný. Jak je to s jádrem v USA Oba kolegové, co byli v Ammánu se mnou, byli z USA. Počet reaktorů jim klesl ze 103 na 98, ale podíl na celostátní energetice mají stejný, protože zlepšují capacity faktor, využitelnost. Jaderky se zavírají z ekonomických důvodů, protože USA se vrhlo ve velkém na těžbu domácího břidličného plynu. Plyn je tedy levný. Jakýsi profesor ze Stanfordu horuje pro vítr a argumentuje tím, jak dlouho se nová jaderka licencuje a staví, a že po celou tu dobu už vítr může vyrábět. Strategie komunikace Hlavní náplní naší letošní mise bylo připomínkovat strategii a vyleštit ji tak, aby ji příslušné úřady schválily a daly na ni prostředky finanční i lidské. Je obdivuhodné, jak ti lidé s nadšením pracují už dlouho s minimálními zdroji za pomoci dobrovolníků z univerzit, výzkumného reaktoru a vědeckých center, a čeho všeho již dosáhli. Držím jim palce. Jordánsko je malá země (jen o malinko větší než ČR) s  9,5 milionem obyvatel, z čehož téměř polovinu tvoří uprchlíci z okolních válečných zón. Váží si své stability, kterou přičítají hlavně osvícenému králi. Panovník sice odvozuje svůj rodokmen přímo od proroka Mohameda, ale přesto ženy nemusí nosit hidžáb, a celá země jde velmi "západní" a civilizovanou cestou.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-07-18 17:39:27

„Parfémy mi nevoní,“ říká aromaterapeutka Michaela Lusílija Makulová

Absolvovala jsem její šestihodinový kurz Aromaterapeutického minima v prostějovském Studiu Mandala. Neúnavně vyprávěla, otevírala lahvičky, odpovídala na všetečné dotazy. Zajímá vás, jak se dá aromaterapie využít v běžném životě, jak vybírat a nakupovat oleje a s čím vlastně pomáhá aromamasáž?   Co vás přivedlo k aromaterapii? Jednoduše přišla znamení. Nejprve jsem dostala o aromaterapii knížku s věnováním, že má být mou další cestou. V té době už jsem si totiž míchala své vlastní směsi, a navíc jsem pošilhávala po studiu Institutu aromaterapie u Asociace českých aromaterapeutů, ale neměla jsem na něj peníze. Shodou náhod se ale najednou nějaké objevily – a to jsem brala jako druhé znamení. Nastoupila jsem tedy ke studiu a od té doby se můj život točí hlavně kolem vůní.   Pamatujete si ještě na svůj první olejíček nebo na svou první namíchanou směs? To byl asi jasmín – ale tehdy samozřejmě syntetický, tedy přesně taková vůně, od které bych dnes každého odrazovala. A na svou první směs si samozřejmě pamatuji velmi dobře – dodnes jde o mix, který prodávám nejčastěji, nazývám ho Světlonoš. Základem je bazalka, jedle a citrusy – a funguje, myslím, velmi dobře.   Jak trénujete svůj nos? Nijak speciálně, nejsem parfémář, trénuji zkrátka praxí – čichám. Problémem ovšem je, že s takto vytrénovaným citlivým nosem se pak nedá například v létě cestovat tramvají…   Říká se, že když se zlepší jeden smysl, zhorší se jiný – pociťujete něco podobného? Možná ano – na začátku své praxe jsem měla velmi vyvinuté vnitřní vidění, ovšem řekla bych, že dominantní čichové vjemy vše celkem srovnaly.   Co z aromaterapie využíváte ve svém běžném životě? Namíchala jsem si svůj vlastní deodorant, používám pleťový olej s příměsí esenciálních olejů, krémy všeho druhu, sprej na vlasy… A samozřejmě v případě nachlazení hned sahám po vůních.   Čím se voníte? Skoro ničím! Vlastně mi lidé a klienti říkají, že stále nějakým olejíčkem voním, takže by to asi ani nemělo cenu. K tomuto účelu mi bohatě stačí třeba jen ten můj pleťový olej.   Takže kupované parfémy vůbec nepoužíváte? Ne, zpravidla jsou syntetické a zkrátka mi nevoní. Ale občas si jen tak pro radost vyrobím svou vlastní osobní vůni nebo inhalační tyčinku. Teď zrovna mám s heřmánkem a vanilkou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vy jste i aroma masérka. V čem spatřujete výhody tohoto druhu masáže? Je to aplikace aromaterapie přes kůži, vůně tedy působí, dá se říct, hned ve dvou formách – člověk inhaluje a přijímá éterický olej i kůží. Ta je prostupná z pár procent, nicméně i to stačí, aby byl efekt více než patrný. Navíc tam máme terapeutické využití dotyku… Jednou jedinou masáží se dá ovlivnit průběh jednoho menstruačního cyklu či momentální psychický stav, dlouhodobou aplikací masáží se lze zbavit vleklých migrén a spousty dalších chronických chorob. Při profesionálně vedené aromaterapeutické masáži je navíc použit speciálně namíchaný olej na míru, který je výsledkem předchozího terapeutického sezení a naší vzájemné selekce, jde tedy o výsostně individuální záležitost, která přesně cílí na daný problém.   Je aromaterapie vhodná i pro děti? Názory na dětskou aromaterapii se i mezi odborníky velmi různí. Ráda v této souvislosti cituji americkou aromaterapeutku Andreu Butje, která reagovala na nadužívání éterických olejů laickou veřejností v USA zákazem aplikace těchto olejů na kůži dětí mladších dvou let, nedoporučuje používat aromaterapii na kůži dokonce ani pro děti do 5 let. S tím se ztotožňuji, vždyť jde o prostý respekt k potřebám malého dítěte, už jsem slyšela pár příběhů s podrážděnou kůží dětí i při dodržení bezpečnosti a doporučeného ředění, natož při použití dospěláckých vůní. Tím vás ale neodrazuji od použití jemných aroma-výrobků určených speciálně pro děti, pouze od vlastních experimentů.   Jak tedy s dětmi v aromaterapii pracovat? Menším dětem dávám přivonět k víčkům od lahviček a pozoruji jejich reakce, u větších dětí využívám speciální barevné karty, z nichž každá zastupuje jeden olejíček či vůni. Děti si vyberou podle svých osobních preferencí a v naprosté většině případů sáhnou po kartě, která reprezentuje vůni, jež může účinně pomoci s problémem, který se snažíme řešit. Následně aplikovat čicháním, třeba pomocí malé osobní vůně.   A ještě poslední otázka – jak při nákupu poznat kvalitní éterický olej? Co hlídat na etiketách? Rozhodně se nevyplatí řídit se pouze cenou – dražší olejíček nutně neznamená kvalitnější. Vybírejte vždy lahvičky označené jako stoprocentně přírodní éterické oleje, to jsou produkty bez jakýchkoli umělých přísad. Vybírejte výrobky stabilních a zavedených firem, které na našem trhu působí dlouho a jsou prověřené nebo za nimi stojí osobnosti, které se aromaterapii věnují profesionálně. Co se týká složení výrobku – sledujte latinské názvy, pokud nejsou uvedeny, dejte raději ruce pryč. Pro aromaterapeutické účely se také vyhněte produktům, které jsou označené jako vonné oleje. To jsou synteticky vyráběné vůně, které se dají s úspěchem použít například pro provonění určitých prostor, jejich vůně je stále stejná a vydrží, ovšem při nadužití hrozí bolesti hlavy.   Michaela Lusílija Makulová (1983) je terapeutka, aromaterapeutka, masérka, šéfredaktorka online časopisu Kouzlo vůní a kreativní duše Bylinek našich babiček. Vyučuje aromaterapii, míchá léčivé směsi i osobní vůně na míru a věnuje se vlastní terapeutické praxi. Pravidelně publikuje články z oboru, je šéfredaktorkou časopisu Kouzlo vůní. Více na www.simbis.cz.    Další část rozhovoru najdete v příloze harmonie života v tištěném vydání Literárních novin 7/2019, které je právě na stáncích..  O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-03-06 05:59:00

Ficovy výroky nadzvedly Západ. Pro Rusko měl vždy slabost, říká novinářka

Západ nepodporuje mír. Navíc krátce po začátku války bylo Ukrajincům znemožněno ho s Ruskem dojednat. To jsou některé výroky Roberta Fica, které vyvolaly rozruch. Jeho počínání analyzujeme s šéfredaktorkou slovenského listu SME.

Čas načtení: 2024-03-31 09:04:00

Zálety Aleny Zárybnické: Jsem jako degustátor, u sladkého už mi stačí jen jedno sousto, směje se Tereza Bebarová

Popularitu jí kdysi přinesla role Ukrajinky Světlany Nyklové v nekonečném seriálu Ulice. Skvělá je v dabingu. V posledních letech vstoupilo do jejího života pečení – v televizi, na Youtube a sociálních sítích, ale také v knihách. Je ženou činu a má ráda výzvy. Ještě nedávno byla šéfredaktorkou časpisu pro chalupáře. Hostem je herečka, moderátorka a dabérka Tereza Bebarová, držitelka Ceny Thálie a několika Cen Františka Filipovského.

Čas načtení: 2024-04-26 08:35:00

Heroine: Naší konkurencí nejsou klasické ženské časopisy

Obsah ženských magazínů se proměňuje a věnují se i tématům, která byla dříve opomíjena. Za touto proměnou vidí Michaela Kramárová i dopad časopisu Heroine, jehož je šéfredaktorkou, říká v podcastu V pressu od NFNZ.

Čas načtení: 2024-05-04 20:00:00

Alijev má majetek i u vás, EU zavírá oči, říká novinářka o korupci v Ázerbájdžánu

Leyla Mustafajeva je prozatímní šéfredaktorkou ázerbájdžánského protikorupčního serveru Abzas Media. Na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět nedávno převzala jménem šesti svých redaktorů, kteří jsou nyní ve vězení, ocenění za nenásilné prosazování lidských práv. „Ázerbájdžán je zemí, kde je osud nezávislých a kritických novinářů v rukou jediné osoby – prezidenta země,“ říká Mustafajeva v rozhovoru pro iDNES.cz.

Čas načtení: 2024-05-09 20:34:02

Co přineslo Met Gala 2024?

V pondělí 6. května 2024 se uskutečnilo tradiční Met Gala, k němuž se každoročně upírá nejen pozornost milovníků módy. Co vše se na letošním ročníku odehrálo a kdo přišel v nejvýraznější róbě? Kdy se koná Met Gala? První květnové pondělí je každoročně zasvěceno plesu v budově Metropolitního muzea v New Yorku. O to, co se během něj děje, se nejeví tolik zájmu jako o to, v jakých šatech jednotliví hosté dorazí. Focení na schodech této slavné newyorské budovy je totiž to, o čem se v následujících dnech baví celý svět. Pojďme si proto zmínit ty nejzajímavější róby, ale i několik dalších informací, které jste o této akci možná nevěděli. Téma letošního ročníku Každé Met Gala má své téma. To letošní znělo: Šípková Růženka: Probuzení módy. Bylo tedy jasné, že ústředním motivem většiny rób budou květiny. Kolik celebrit ale skutečně přišlo v oděvu, jehož součástí byly květiny a které toto téma pojaly po svém? Nejdůležitější žena večera Každý, kdo se o módní svět alespoň trochu zajímá, určitě zná jméno Anna Wintour. Jedná se totiž o jednu z nejvýznamnějších žen v módním průmyslu vůbec. Anna Wintour je šéfredaktorkou amerického Vogue a je to právě ona, kdo má na starost seznam hostů na Met Gala. Dostanete-li pozvánku od této královny módy, patříte k hrstce vyvolených. Co si na letošní ročník benefiční akce vzala na sebe? Dlouhé bílé šaty, přes které si oblékla sametový kabátek s květinovými dekoracemi Loewe. Zendaya Ve spojitosti s letošním Met Gala se hodně hovoří také o Zendaye. Ta předvedla hned dva oslnivé modely. Ten první z nich byl od Maison Margiela a hlavu ji odzobil klobouček od Stephena Jonese. Druhý model vytvořil sice stejný návrhář jako ten první, ovšem pro Givenchy a opět nechyběla pokrývka hlavy. Ta ovšem poutala více pozornost, protože se jednalo o rozkvetlý klobouk, jenž měl... Čtěte více Příspěvek Co přineslo Met Gala 2024? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-06-03 09:54:31

Sára kráčí do paláce [Jana Benková / Naše vojsko]

To, co se zdá běžným lidem neskutečné, je pro Sáru rutina. Je šéfredaktorkou módního časopisu a jako novinářka se už setkala snad se všemi slavnými osobnostmi – zpěváky, herci a sportovci ve vlasti i v zahraničí.

Čas načtení: 2024-09-10 09:25:00

Šéfredaktorkou Divadelních novin bude od ledna Jana Machalická

Kulturní tištěný čtrnáctideník Divadelní noviny bude mít od ledna novou šéfredaktorku. Z Lidových novin přijde Jana Machalická.

Čas načtení: 2024-09-13 09:35:00

Rádio Prostor přidává zpravodajství, řídí ho Magdalena Korcová

Šéfredaktorkou zpravodajství Rádia Prostor je Magdalena Korcová

Čas načtení: 2024-09-24 18:00:01

Marie Majerová – rázná komunistka, která si vzala „třídního nepřítele“

Komunistky to měly v řadách své strany těžší než muži. Musely dennodenně prokazovat, že se svými schopnostmi rovnají mužům. Jednou z nich byla i Marie Majerová, novinářka, překladatelka, feministka, která se ve více ohledech vymykala. Jedním z nich byla její fyzická atraktivita, její krásu muži obdivovali.  Sebevědomá a rázná komunistka Jak píše ve své disertační práci Hana Matysková, Majerová se vydatně angažovala v ženských ústředních tiskových orgánech. Byla typickým příkladem funkcionářky, kterou významně ovlivnila ruská Říjnová revoluce. Pocházela z chudých poměrů, její otec se oběsil, když byly Marii čtyři roky, mladší bratr Josef zemřel na zápal plic. V roce 1921 vstoupila do tehdy ustavené KSČ a očekávala revoluci, která měla smést vše staré a ztrouchnivělé a nastolit domnělý ráj na zemi.  Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Tato rázná a schopná žena se zabývala sociálními tématy, ženskými právy, cizí jí nebyla ani kultura, protože psala divadelní kritiky do Rudého práva. Byla šéfredaktorkou Ženského listu, Rozsévačky, Kohoutka a Dětské besídky Rudého práva, napsala několik románů, nejznámější z nich byl dívčí román Robinsonka. V komunistickém hnutí se jí tak dostalo nebývalé seberealizace. Intriky, kam se podíváš To však někteří její spolustraníci nemohli překousnout a proti Majerové všemožně intrikovali. V dobrých vztazích nebyla s Annou Křenovou, přední komunistickou redaktorkou, a mnohými dalšími. Majerová si na jejich jednání později stěžovala: „Stala jsem se terčem systematických útoků, osobního štvaní a pokoutního pomlouvání, které mne duševně neobyčejně mučilo, takže se necítím schopna dále pracovati, aniž bych systematickým léčením a klidem nabyla opět bývalého zdraví.“ Zajímavé je, jak píše ve svém disertačním projektu Dana Nývltová, že muži kritici nedokázali reflektovat její práci jinak než přes její tělo a krásu. Komunističtí vrazi, Babišovo ocenění za motýle i včele a Šimáněho porsche zaparkované na Hradě Číst více Předělem v životě aktivní ženy byl V. sjezd KSČ, kdy gottwaldovská garnitura provedla vnitrostranický puč a stranu zbolševizovala. Majerová se připojila k Manifestu sedmi, který dal veřejně najevo nesouhlas s novými vnitrostranickými poměry a vymezil se ostře proti novému vedení. Signatáři Manifestu byli posléze vyloučeni z KSČ, někteří se do ní však později vrátili včetně Majerové.  Když už vrchol pomine Po druhé světové válce se znovu začala realizovat na kulturní scéně, její vrchol činnosti však už pominul, nyní psala laciné propagandistické povídky a reportáže, které sloužily jen potřebám nového režimu. Spolupracovala na několika filmech, psala i scénáře.  Svěrák se za spolupráci s komunisty omluvil, Gott mluvil o zneužití. Jiní se trapně vymlouvali Číst více Co se týče jejího osobního života, není jistě bez zajímavosti, že její první manžel pocházel z tábora „třídního nepřítele“, to nebylo v komunistickém hnutí zcela obvyklé. Za prvního manžela si vzala významného sociálního demokrata Josefa Stivína, s ním se rozvedla v roce 1921. Rok nato se provdala za grafika a typografa Slavoboje Tusara, bratra Vlastimila Tusara, sociálnědemokratického politika a premiéra. S ním se však také rozvedla, a to v roce 1947.  Majerová zemřela v roce 1967, zanechala však po sobě výraznou stopu. Představuje v komunistickém hnutí sebevědomého solitérního hráče, který svými schopnostmi zahanboval své spolustraníky. V KSČ to měla mnohdy složité, dokázala se však výrazněji prosadit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Feministka a Stalinova služka Hodinová-Spurná: Nelítostná komunistka vyhrožovala Miladě Horákové, že ji zničí.

Čas načtení: 2024-09-27 15:50:00

Mladý svět vede Jitka Kačánová, Jan Januš z A11 odchází

Novou šéfredaktorkou měsíčníku Mladý svět se stala Jitka Kačánová. Nahrazuje Jana Januše, který z vydavatelské společnosti A 11 odchází.

Čas načtení: 2024-10-03 15:30:00

Šéfredaktorkou webu Peníze.cz je Silvie Housková

Vedení finančního webu Peníze.cz převzala Silvie Housková. Dosavadní šéfredaktor Petr Kučera zůstává v redakci jako hlavní autor.