Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2022-10-23 12:59:49

Jak přežít smrt a úspěšně projít obdobím truchlení

V dnešním článku se dozvíš: Jak vnímám proces truchlení, kde vidím nedostatky společnosti, jednu jedinou radu, která je správná, a tipy na užitečné články. JakPřečíst celé Příspěvek Jak přežít smrt a úspěšně projít obdobím truchlení pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2024-02-21 12:31:02

Přežít a závodit. Jeden rok šéfa stáje F1 – kniha nejen pro fanoušky Formule 1 

Jestliže vás baví motorsport tak jako mě, knihu Přežít a závodit - jeden rok šéfa stáje F1 mohu jen doporučit. Guenther Steiner, nyní již bývalý šéf stáje Haas, vypráví o jednom neuvěřitelném roku 2022 a nejen o mnoha vzpomínkách na samotné založení této první americké stáje, ale také o svých dalších letech v automobilových soutěžích. Článek Přežít a závodit. Jeden rok šéfa stáje F1 – kniha nejen pro fanoušky Formule 1  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-06-11 10:56:00

Mořští plži dovedou přežít jako hlava bez těla

TLDR: Podle výzkumu z roku 2021 od vědátorů z Japonska dovedou mořští plži přežít i jako hlava bez těla. A dovedou The post Mořští plži dovedou přežít jako hlava bez těla appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-07-27 05:39:02

Zavraždění carské rodiny: Roky kolovaly zvěsti, že velkokněžna mohla přežít masakr

Na pozadí skutečných historických událostí někdy vznikají nejrůznější mýty a dohady, které mohou naznačovat, že všechno mohlo být ještě trochu jinak. Velké vášně v tomto směru dlouhou dobu vzbuzovala debata, zda mohla velkoknězna Anastazie přežít zavraždění carské rodiny. Jak to celé skutečně bylo? A proč si někteří lidé stále myslí, že dokázala uniknout? The post Zavraždění carské rodiny: Roky kolovaly zvěsti, že velkokněžna mohla přežít masakr first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2020-10-05 18:24:50

Jak přežít (a užít si) distanční výuku

Epidemie je tu, do školy se nesmí a tak na nás valí výuka na dálku, samostudium, distanční výuka, jak tomu kdo říká. Najednou se odpovědnost přesunula z učitelů na studenty – a poraďte si! Jak tedy na to? The post Jak přežít (a užít si) distanční výuku appeared first on Zapni mozek.

Čas načtení: 2014-09-08 00:00:00

Jak přežít rozchod s úsměvem

Spousta lidí se rozchází. Někdo to vezme s úsměvem, jiný naopak truchlí a propláče několik nocí. Ve většině případů je ovšem rozchod bolestný a nepříjemný. Víte, jak se s takovou situací vypořádat co nejlépe? Chcete poradit pár typů, jak rozchod v pohodě přežít? Neexistuje žádný postup ani plán, jak ...

Čas načtení: 2009-03-06 00:00:00

Jizerky 2009

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně. Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže) museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku. Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana. Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkus, jsou i horší věci. V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky). První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení. Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc. K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže. Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji. V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit. Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je. První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa. Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to tu asi znali a dostali se k nám v pořádku. Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD1. Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat. My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí. Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr. Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí. V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí. Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera, Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala "Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici. Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně. Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce… Zkratka pro Josefův Důl ↩

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2024-03-10 09:10:56

Je čas vybrat zisky a připravit se na pád: Jak přežít nadcházející tržní bouři?

Odborníci na trh varují před blížící se korekcí akciového trhu. Ta je ale potenciální příležitostí pro zdatné investory. Jaké hodnoty sledovat? Článek Je čas vybrat zisky a připravit se na pád: Jak přežít nadcházející tržní bouři? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-11 06:00:01

Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny

Tisíce mladých mužů zemřelo během základní vojenské služby v Československé lidové armádě. Stovky tisíc lidí komunisté uvěznili z politických důvodů, některé popravili, další tisíce skončilo v lágrech, Čechoslováci umírali na hranicích při pokusu dostat se do svobodného světa atd. Není mnoho pozitivních věcí, které po sobě zrůdný režim zanechal. Strejda uprchl do západního Německa Vzpomínky na základní vojenskou službu za socialismu jsou často rozporuplné. Někdo by na dva roky v „zeleném“ nejraději zapomněl, pro jiné to byl čas pohody, a dokonce i prosperity. Milan Bouček je někde mezi těmito názory. Vojna za komunistů: Buzeraci prováděli hlavně Slováci, asi měli nějaký komplex, říká pamětník Číst více „Byl jsem na vojně v letech 1983–1985. Původně jsem narukoval do poddůstojnické školy, ale po 14 dnech zjistili, že jsem politicky nespolehlivý, protože tři měsíce před mým nástupem utekl můj strejda do západního Německa. A tak mě převeleli k útvaru v Orlických horách. Zde jsem ‚vydržel‘ celý zbytek vojny,“ uvádí pro Čtidoma.cz. Nikdo mě nedržel za ručičku Pokud má říct jednu věc, kterou mu vojna dala, tak samostatnost. „Naučil jsem se o sebe starat. Asi bych se to naučil i v civilu, ale tady jsem neměl na vybranou. Nikdo mě nedržel za ručičku. Poznal jsem spoustu zajímavých kluků a musel udělat mnoho rozhodnutí. Asi se mnou nebudou všichni souhlasit, ale já zkušenosti z tohoto období využil ve svém dalším životě. A vlastně je využívám dodnes.“ Milan Bouček by vojenskou službu doporučil i dnešním mladým lidem. „Víte, jaká je dnes doba. Válečný konflikt je na spadnutí. Mám syna, kterému je 25 let. Studuje a zbraně zná samozřejmě  jen z videoher. Mně je 60 a myslím, že kdyby nedej bože k něčemu došlo, tak mám větší šanci přežít než on. A to mě děsí. Neříkám, že vojna byla bůh ví jaká. Ale alespoň vím, jak se drží samopal.“ První půlrok šikana Pan Bouček má o čtyři roky staršího bratra, od něj měl hodně informací o tom, jak to na vojně chodí. „Bál jsem se, že to nezvládnu. Přestože jsem hrál fotbal za dorost, neměl jsem dobrou fyzičku. A tak asi rok před odchodem na vojnu jsem začal pravidelně běhat u nás do lesa a každý den jsem se snažil doběhnout trochu dál. Když jsem nakonec dokázal uběhnout cca 6 kilometrů v kuse, považoval jsem to za velký úspěch.“ Své zážitky z vojny popsal jako „střední“. První půlrok šikana, ale když přišli noví „bažanti“, bylo to vlastně jen o čekání na civil. „Jako bažant jste musel mít k dispozici cigarety, něco k jídlu a něco k pití. Abyste měl klid. A protože jsem měl na starosti úklid ložnice (rajón), kde nás spalo čtrnáct, každou sobotu jsem převlékal spacáky a uklízel podlahu. ‚Odměnou‘ mi byly vratné lahve od limonád, které se starším vojákům nechtělo vracet do Army,“ vzpomíná Milan Bouček pro Čtidoma.cz.  Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více Na to špatné zapomenete V té době se lahve zálohovaly částkou 1 koruna a vždycky jich pár našel. „A protože cigarety stály v té době 4 koruny, šťáva 3 koruny, chleba jsem měl z jídelny a sádlo mi posílala maminka, tak jsem neměl problém. Prostě jsem pochopil, jak přežít začátek vojny bez větší újmy a ani mě to moc nestálo,“ usmívá se. O panu Boučkovi se asi nedá říct, že by každý den nostalgicky vzpomínal na to, jak úžasné to na vojně bylo. Na druhou stranu ví, že když se potkají dva chlapi podobného věku, kteří zažili totalitní dobu, tak rozhovor vždy sklouzne na téma vojna. „Vždy je o čem povídat. Na to špatné zapomenete a vzpomínáte na to dobré. Ale to už někdo řekl přede mnou,“ doplnil Milan Bouček pro Čtidoma.cz. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pohřební rituály slonů jsou neuvěřitelně propracované. Hlavně když jde o mláďata.

Čas načtení: 2024-03-12 18:00:01

Letecké eso Barkhorn: 300 zářezů a jeden hrdina SSSR. Na nebi vyhrával, na zemi nakonec prohrál

Gerhard Barkhorn patří do úspěšné generace leteckých es, jakými byli Erich Hartmann, Helmut Lent, Günther Rall či Heinz-Wolfgang Schnaufer. Barkhorn do Luftwaffe vstoupil jako osmnáctiletý a začal se svým pilotním výcvikem o rok později. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti Zajímavé bylo, že Barkhorn mezi všemi „vynikal“ tím, že to byl pilot do přímé akce, v rámci výcviku totiž vykazoval velmi špatné výsledky. Během prvního výcviku, který absolvoval, se trefil úspěšně pouze dvacetkrát ze sta, druhý trénink dopadl ještě bídněji, když mladík zasáhl cíl desetkrát ze sta. Jeho instruktoři měli pochybnosti o tom, zda dokáže Barkhorn v ostré misi vůbec obstát. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více První boje mladíka čekaly nad Francií a Belgií v roce 1940. Mohl zde přijít o život, když jej sestřelili dvakrát nad kanálem La Manche. Dokázal však se svým strojem nouzově přistát a nakonec i přežít. Nicméně poté jej už čekala oslnivá kariéra, která začala po operaci Barbarossa v červnu 1941, kdy nacistické Německo provedlo přepad Sovětského svazu. Šest sestřelů během jednoho dne Barkhorn si začal přičítat v rychlém sledu vzdušné zářezy. Dne 2. července sundal z nebe první sovětský letoun. Koncem roku byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Vrchol jeho umění přišel o rok později, kdy dokázal během jednoho dne sestřelit šest sovětských letounů a definitivně stvrdil status leteckého esa. V červenci 1942 se mu mimořádně dařilo, když zlikvidoval 30 nepřátelských strojů, což znamená průměr jeden letoun za jeden den. Barkhorn měl sestřelit rovněž hrdinu Sovětského svazu, poručíka Vasiljeva. Druhá světová válka skrývá pravdu: Okolnosti zkázy lodi RMS Lancastria jsou přísně tajné do roku 2040 Číst více Další ostruhy hvězdného pilota na sebe nedaly dlouho čekat. Zajímavé je dodat, že Barkhorn nebyl nikdy zapáleným nacistou, který bojoval za vítězství Germánů proti Slovanům a dalším rasám, jako třeba jeho někteří kolegové. Bral vzdušný boj jako otázku prestiže, osobní cti. Soucit, který nebyl samozřejmý A také měl v mnoha případech soucit se svými soupeři, kterým dával v přímé konfrontaci šanci přežít, čemuž se například divil jeho kolega Erich Hartmann, nejúspěšnější letecké eso s 352 zářezy na pažbě. Jeden z Barkhornových spolubojovníků pak prohlásil, že ztělesňoval ideál vojenského aristokrata, což vyjádřil asi výstižně. Koncem války Barkhorn putoval k jednotce Jagdgeschwader 6, v rámci níž piloti létali na strojích Focke-Wulf Fw 190D. Cílem jednotky nebylo nic menšího než chránit samotnou říši. Nicméně Barkhorn létal i nadále na svém oblíbeném Messerschmittu. K 31. květnu 1944 dosáhl tehdy již známý pilot 274. vítězství, současně začal být z intenzivního nasazení již unavený. Přidal do konce války „jen“ 27 sestřelů. Poslední zaznamenal 5. ledna 1945. Tragický konec na zemi Po válce jej čekal osud dalších pilotů, které zajali západní spojenci. Nicméně byl posléze propuštěn. Barkhorn měl možnost se dále realizovat v rámci západoněmecké Luftwaffe, a to do roku 1976. Zatímco na nebi si počínal Barkhorn sebevědomě a vítězil, čekala na něho fatální prohra na zemi. Dne 11. ledna 1983 jeli s manželkou na zasněžené dálnici blízko Kolína nad Rýnem, v nepřehledné situaci však měli nehodu, při níž Barkhornova žena zemřela na místě, sám vyhlášený válečný letec o dva dny později. Takto vyhasl život prominentního stíhacího esa, kterému vyjádřil obdiv i Hitler. Zdroj: history.com, history.net KAM DÁL: Jak by vypadal svět, kdyby Hitler vyhrál válku? Na Ameriku při honbě za čistou rasou zapomněl.

Čas načtení: 2024-03-19 07:05:09

Dokázal by pozemský život prežiť okolo červených trpaslíkov? Nie je to také jednoduché

Astronómovia už objavili tisíce exoplanét, no momentálne môžeme len hádať, ktoré z nich majú vhodné podmienky pre život. Najbližšia exoplanéta sa od nás nachádza síce len štyri svetelné roky, no aj tak ide o naozaj monumentálnu vzdialenosť.   Ako informuje portál Universe Today, výskumníci využívajú rôzne metódy na to, aby zistili, aké podmienky prevládajú na … The post Dokázal by pozemský život prežiť okolo červených trpaslíkov? Nie je to také jednoduché appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-27 00:00:00

Yarros, Rebecca - Čtvrté křídlo

Dvadsaťročná Violet Sorrengailová mala vstúpiť do Pisárskeho kvadrantu a prežiť pokojný život medzi knihami a dejinami. Veliaca generálka a zhodou okolností aj jej tvrdohlavá matka ju však donútila zúčastniť sa na výbere medzi elitných dračích jazdcov. No ak ste útlejší a nižší než stovky ostatných kandidátov, smrť vám doslova dýcha na krk. Draci si totiž málokedy vyberajú „krehkých“ ľudí. Tých pália na popol. Keďže drakov, čo by si vybrali Violet, je ako šafranu, väčšina kadetov by ju najradšej zniesla zo sveta, len aby zvýšili vlastné šance. Pre iných, napríklad pre mocného a nemilosrdného veliteľa krídla v Jazdeckom kvadrante Xadena Riorsona, je tŕňom v oku Violetin pôvod. Ak chce Violet prežiť, musí sa spoľahnúť na svoj dôvtip. S každým dňom je však vojna za hranicami akadémie čoraz krvavejšia, obrana kráľovstva zlyháva a počet mŕtvych narastá. Navyše sa zdá, že velitelia skrývajú hrôzostrašné tajomstvo. Jiné ocenění : 2023 – Goodreads Choice Awards – Best Romantasy – 1. místo Datum vydání: 26.03.2024

Čas načtení: 2024-03-27 00:00:00

Yarros, Rebecca - Čtvrté křídlo

Dvadsaťročná Violet Sorrengailová mala vstúpiť do Pisárskeho kvadrantu a prežiť pokojný život medzi knihami a dejinami. Veliaca generálka a zhodou okolností aj jej tvrdohlavá matka ju však donútila zúčastniť sa na výbere medzi elitných dračích jazdcov. No ak ste útlejší a nižší než stovky ostatných kandidátov, smrť vám doslova dýcha na krk. Draci si totiž málokedy vyberajú „krehkých“ ľudí. Tých pália na popol. Keďže drakov, čo by si vybrali Violet, je ako šafranu, väčšina kadetov by ju najradšej zniesla zo sveta, len aby zvýšili vlastné šance. Pre iných, napríklad pre mocného a nemilosrdného veliteľa krídla v Jazdeckom kvadrante Xadena Riorsona, je tŕňom v oku Violetin pôvod. Ak chce Violet prežiť, musí sa spoľahnúť na svoj dôvtip. S každým dňom je však vojna za hranicami akadémie čoraz krvavejšia, obrana kráľovstva zlyháva a počet mŕtvych narastá. Navyše sa zdá, že velitelia skrývajú hrôzostrašné tajomstvo. Jiné ocenění : 2023 – Goodreads Choice Awards – Best Romantasy – 1. místo Datum vydání: 26.03.2024

Čas načtení: 2024-03-27 17:07:34

Máme na dosah ruky liek proti starnutiu? Tento špecifický proteín dokáže spomaliť starnutie ľudských buniek

Pomálky sú mimoriadne pozoruhodné organizmy. Dokážu prežiť aj tie najnehostinnejšie podmienky na Zemi a výskumy ukazujú, že dokážu prežiť aj v otvorenom vesmíre. Výskumníci z University of Wyoming skúmali, čo sa ukrýva za touto výnimočnou vlastnosťou, keď natrafili na niečo ešte pozoruhodnejšie.   V rámci novej štúdie vedci pozorovali, že ak do ľudských buniek pridáme … The post Máme na dosah ruky liek proti starnutiu? Tento špecifický proteín dokáže spomaliť starnutie ľudských buniek appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-28 12:02:00

Jak dokázal život přežít nejsilnější dobu ledovou? – Vědátoreferát

TLDR: Před 700 miliony let se Země stala velkou ledovou koulí, život však nevymřel. Studie kanadských geologů z roku 2019 The post Jak dokázal život přežít nejsilnější dobu ledovou? – Vědátoreferát appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-04-16 00:24:36

Jak přežít blížící se halving Bitcoinu a zajistit se proti pádu ceny?

Většina kryptoinvestorů a traderů vyhlíží halving s očekáváním růstu ceny. Pro těžaře ale představuje především výzvu. Článek Jak přežít blížící se halving Bitcoinu a zajistit se proti pádu ceny? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-17 07:00:01

Český vězeň likvidoval v koncentračním táboře vlastní lidi. Nacisté dobře věděli, z koho udělat kápa

Koncentrační tábory vnímáme většinou jako místa rozdělená jednoznačně na zlé – nacisty – a pak ty ostatní, kteří se jen chabě bránili nejhoršímu, většinou bezúspěšně. Jenomže stejně jako každá historická událost ani tato není tak černobílá.  Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Kápo byl často stejně krutý jako nacisté Mezi těmito dvěma skupinami, tedy mezi vězniteli a vězni, totiž fungoval ještě status kápa, tedy jakéhosi hlídače, dozorce zajatců, jak popisuje web Českého rozhlasu. Ti se rekrutovali ze společnosti samotných vězňů, ale žádnou velkou ohleduplnost a shovívavost od nich nemohli ostatní čekat. Vždyť se také většinou jednalo o lidi, kteří se ani na svobodě nezalekli sebehorších zločinů, případně o duševně nemocné jedince bez valné schopnosti posoudit důsledky svého jednání a hlavně bez svědomí. Nacisté dobře věděli, koho si vzít na pomoc.  Přežít – ale za jakou cenu?  Jistým odůvodněním, nikoliv však ospravedlněním, pro české stráže svých vlastních lidí, mnohdy sousedů nebo známých z vedlejší vesnice, byla jednoduše lidská snaha přežít. Tito dozorci, jak popisuje také autor Vojtěch Kyncl v knize Československo a stíhání nacistických zločinců, pak také dostávali mimořádné příděly jídla, měli přece jen mírnější režim než ostatní, místo těžké práce, která mrzačila tělo a vystavovala jej nepředstavitelnému utrpení, kápové hlídali své „podřízené“. Za to se dokonce občas dostali do místního nevěstince, což byl v takových podmínkách vlastně také malý zázrak. A tak se někteří takovou vidinou nechali zlákat. Co však dělali a s jakou krutostí, již není nejen omluvitelné, ale ani pochopitelné.  Mimořádné lidové soudy Kápové, kteří hrůzy druhé světové války přežili, byli následně mnohdy souzeni tak zvanými mimořádnými lidovými soudy, jež popisuje mimo jiné Ústav pro studium totalitních režimů a jež se po skončení ozbrojeného konfliktu konaly například v Chebu nebo v Litoměřicích. Tam se dostal také Karel Kompert, duševně nemocný muž vězněný v koncentračním táboře Ravensbrück. Získal zde pozici ošetřovatele ostatních vězňů, ale místo pomoci je zbavoval života pomocí narkotické látky, kterou jim nešetrně a s vědomím, že jde o vraždu, vpravoval do žíly jako „zdravotník“.  Duševně nemocný hlídač Jak se po válce ukázalo, šlo o duševně nemocného syfilitika s omezenými schopnostmi sebeovládání a zvládání stresu. Takovému bylo dáno právo rozhodovat o životě ostatních. Nacistům se to hodilo, někteří mrtví vlastně ani nebyli připsáni přímo na jejich vrub. A Čech vraždil Čechy.  V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii Číst více Já nic, to všechno oni… Před poválečným soudem v Litoměřicích Karel Kompert nejprve vypověděl, že všechno, co udělal, bylo na přímý příkaz jeho německého velitele. On sám se prý k vězňům choval jen dobře. Aby mu to někdo uvěřil, musel by ale zůstat na živu z celého tábora jen on sám. Všichni, kdo s ním přišli do styku, velmi dobře věděli, že jím podaná injekce nikdy neměla sloužit k úlevě od bolesti, ale k usmrcení. Kromě jiného byla důležitá rychlost, jakou narkotikum vstříkl do žíly. I když mu skuteční lékaři, kteří byli nuceni podrobit se jeho „léčbě“, opakovaně vysvětlovali, že pomalá aplikace pomůže, zatímco rychlá znamená stoprocentní smrt, zopakoval Kompert nesprávný, a tedy vražedný postup při nejbližší příležitosti znovu. Vědomě a schválně.  Živé házel na hromadu, kde umírali Ještě před konečným vynesením rozsudku, který jej již na svobodu nepustil, se Kompert začal postupně přiznávat i k dalším zvěrstvům, jichž byl nejen svědkem, ale dokonce přímým účastníkem. S vězni, kteří přišli na ošetřovnu, schválně zacházel hrubě, ještě živá, avšak již pohybu neschopná těla házel na hromadu jako roští na podpal, a protože měl možnost rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude ošetřen, měl také velkou moc, kterou si náležitě užíval. Bití a kopání do ostatních vězňů, kteří byli v táboře uvězněni stejně jako on sám, bylo na denním pořádku.  Bez vytáček: jsme prostě takoví Můžeme se jen stále dokola ptát, jak mohou lidé jeden s druhým takto jednat, obrátit se proti vlastnímu národu, sousedům, nebo dokonce i rodině. Historie ale ukazuje, že lidský rod takový zkrátka je a je zbytečné a naivní si jej idealizovat. Věřit, že tomu bude jednou jinak, je nádherné a nesmíme přestat doufat, ale jak je vidět, zlo si svoji cestu na svět najde vždy. A jak to dopadlo se samotným Karlem Kompertem? Podle všeho utekl z vězení a o jeho dalším osudu se zprávy nedochovaly.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku.

Čas načtení: 2024-04-17 16:26:41

Přežili bychom? Fyzik hodnotí realističnost série postapokalyptického megahitu Fallout

Vědci pravidelně posuzují realističnost filmů nebo seriálů dotýkajících se vědy či ekologie Po megahitu The Last of Us a epické druhé Duně si vzali na paškál Fallout, zatím úspěšnou adaptaci herní série z post-apokalyptické Kalifornie. Dokázali by lidé přežít tak dlouho v podzemí? A co na povrchu? Série Fallout se odehrává v Pustině – vyprahlé oblasti kdysi známé jako Kalifornie. Lidé zde dokázali přežít jadernou apokalypsu jako švábi. I ti ji samozřejmě přežili, ale značně vyrostli. Privilegování členové populace přitom utekli do takzvaných vaultů (bezpečných útočišť). Lidé tedy přežili jak v podzemí, tak na povrchu. Fyzik Pran Nath z Northeastern University