Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2021-07-27 13:59:03

Jana Poncarová: Na psaní mě baví hledání odpovědí na otázky

„Na psaní mě baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné,“ přiznává spisovatelka Jana Poncarová, jejíž nová knížka Cyklistka, která vyšla letos, je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia, Právě má rozpracovaný příběh o životě Jarmily Horákové, talentované herečky dvacátých let 20. století, a knížka by mohla vyjít koncem příštího roku.   Již v dětství vás bavilo psát krátké příběhy, pohádky, dobrodružné povídky a v jednom rozhovoru jste řekla, že jste si dělala vlastní časopisy, ale většinou to zůstalo jen u prvního čísla. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svých dětských let?   Zrovna je léto, a tak se mi občas mihnou před očima vzpomínky na naše dětské výpravy k potoku, který se tehdy zdál větší než dnes, na stavbu voru, který neplaval, na stavbu týpí, kolem něhož jsme si hráli na indiány a kovboje, na ohýnky… Letní prázdniny byly plné fantazie. Myslím, že i proto, že jsme s našimi nikam moc nejezdili, takže jsme si museli vystačit sami se zahradou, loukou a lesem.   Někde jste řekla, že jste chtěla být novinářkou, a tak jste na gymnáziu přispívala do regionálních novin a při studiu politologie a mezinárodních vztahů jste navštěvovala také přednášky žurnalistiky. Proč jste si vybrala právě politologii a mezinárodní vztahy? V době, kdy jsem vybírala školu, to byl nový obor. Na Západočeské univerzitě jsme byli druhý ročník. Zajímala mě politika, historie, sociologie a taky média, žurnalistika. Kromě politologických předmětů jsme se mohli zapsat právě i na sociologii a média. Ta kombinace se mi líbila. A nikdy jsem nelitovala. Měli jsme skvělé kantory, samé mladé lidi, některé s mezinárodní zkušeností. Ráda na to vzpomínám.       Pracovala jste jako analytik pro investiční firmu, psala články o energetice, vedla magazín Nalezeno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy a od roku 2008 působíte jako copywriter. Co vše obnáší vaše práce? Psaní. Ale před tím také prostudování témat, rešerše, zjišťování informací – prostě novinařina. Nejraději ze všeho dělám rozhovory, třeba pro časopis o českém průmyslu. Myslím, že máme být na co hrdí. Když mluvím se šéfy velkých podniků a na nich je znát, že mají rádi svůj obor nebo třeba podnikání vybudovali od píky, je to vždycky inspirující.   V roce 2017 jste jako e-knihu vydala 13 intimních povídek a o rok později debutovala tištěnou knihou Podbrdské ženy, která je inspirována skutečnými událostmi ve vaší rodině. Co vás přivedlo k psaní knížek?    Zrovna nedávno se mě na to ptali na jedné besedě se čtenáři. Nevím. Bylo to takové nepopsatelné pnutí. Touha. Nešlo to jinak. Pořád jsem o tom jen mluvila, představovala si, jaké by to bylo. A pak jsem jednoho dne seděla a psala první kapitolu Podbrdských žen.   V knize Eugenie vyprávíte příběh plzeňské hoteliérky Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. V románu Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky, jste se inspirovala příběhem vaší babičky Miloslavy. Letos vám vyšla knížka Cyklistka, která je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia. Podle čeho si vybíráte, o kom budete psát? Co vás baví na psaní?    Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale ta témata přišla sama. Nebylo to tak, že bych si řekla: co teď asi budu psát. Podbrdské ženy jsem v sobě nosila dlouho. Příběh o Eugenii mi vyprávěl její syn, když jsme se náhodou setkali v Americe. Jiskru příběhu Cyklistky zažehla návštěva zámku v Bratronicích. Na psaní mě potom baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné.   Spolu s fotografkou Ditou Pepe jste vydala v roce 2020 literární dokument Děvčata první republiky, která obsahuje osm příběhů a mezi nimi je také plzeňská básnířka Hana Gerzanicová. Je některá ze zpovídaných dam, na kterou ráda vzpomínáte? A jak se vám spolupracovalo s Ditou Pete? S Ditou Pepe se mi pracovalo báječně. Pamatuju si na naše první focení, kdy jsem na ni čekala právě u paní Hany a ona přišla a já jsem věděla, že jsme na stejné vlně. Snad to vnímá podobně. Vzpomínám na všechny dámy. Občas si i voláme.   Někde jste přiznala, že máte rozpracovanou knížku o herečce z 20. let 20. století, která zemřela velice mladá, ale jméno jste neuvedla. Můžete prozradit, o kom bude a kdy se můžeme na knížku těšit.?   Hlavní postavou knihy bude Jarka Horáková, velmi talentovaná herečka, která bohužel nemohla naplno rozvinout svůj talent, ale zanechala hluboké stopy ve své generaci. Asi to mě na tom fascinuje. A pak to energické mládí, touha dělat to, k čemu je člověk přitahován, současně pochyby, zda je to to pravé. Příběh mám rozpracovaný, pokud se mi povede ho dopsat a pokud ho bude chtít nakladatelství vydat, kniha snad bude koncem příštího roku.   Jak to máte se čtením, stále jsou vašimi oblíbenými autory Remarque a Hemingway? A co literární hrdina?    Jsou. Pořád se vracím k Hemingwayově Pohyblivému svátku, zrovna jsem ho znovu četla na nedávném studijním pobytu. A Remarque je láska od gymnázia. Jestli se ptáte na hrdinu – muže, tak ano, myslím, že jednou bude. Už je možná trochu v mé mysli, ale ještě bych před tím ráda napsala jiné příběhy, které přišly dřív.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se o vás, že jste vášnivá zahradnice a pěstitelka bylin. Když to jde, jsem venku. Na procházce v lese, na kole nebo na zahradě. U chalupy pěstuju zeleninu a bylinky. A taky cestuju. Být jinde mi pomáhá podívat se na svoji každodennost z jiné perspektivy, a to je, myslím, zdravé.   Jana Poncarová se narodila se 28. září 1983 na Rokycanech. Vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na FF ZČU v Plzni. Pracovala jako analytička pro investiční firmu, psala články o energetice a průmyslu. Působí jako copywriterka a spisovatelka. Vedla magazín Nelezno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy. Napsala knihy 13. Intimních povídek (2017, e-kniha), Všechny vlčice nerodí, Podbrdské ženy (2018), Eugenie: Příběh české hoteliérky (2019), Děvčata první republiky (2020), Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky (2021), Cyklistka – Osud poslední baronky (2021). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-31 15:04:56

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Jordánsko se vydalo na západní cestu

V Jordánsku jsem díky IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) již podruhé. Poprvé jsme se v roce 2013 bavili o tom, jak začít komunikaci s veřejností o projektu velké jaderné elektrárny. Od té doby JAEC (Jordan Atomic Energy Commission) udělala kus práce, vydala mnoho informačních materiálů, uspořádala řadu setkání, debat, výstav, zorganizovala televizní reklamní kampaň, pracují se sociálními sítěmi, vysokoškolskými studenty, v parlamentu pouštěli film Pandora´s promise, pro děti vytvořili komiks. Od rozhovorů s dodavateli velkých jaderných elektráren, jako byla Areva nabízející reaktor ATMEA, Kanada (CANDU), Rusko, které nabídlo nejlepší finanční podmínky a vyškolilo již asi 100 studentů v jaderné fyzice a technice,  došli v Jordánsku až k nejnovějšímu rozhodnutí orientovat se na SMR – malé modulární reaktory. Méně vody, levnější stavba Největší problém s velkou elektrárnou je zde v pouštní zemi samozřejmě voda. Zvažovali model, kterého užívá Palo Verde v USA v arizonské poušti, tj. chlazení odpadní vodou z velkého města. I případný SMR bude chlazen stejně, ale potřebuje vody méně. Jedna z variant se vrátila i k možnému umístění poblíž města Akaba na kratičkém pobřeží Rudého moře. Zde je možné chladit mořskou vodou a navíc oblast je hodně průmyslová a potřebovala by spolehlivé zásobování elektřinou i procesním teplem. Cítí časový tlak – Jordánsko je z 95 % závislé na dovozu energií. Dovážejí ropu ze zálivu, plyn z Egypta, prodělávají na tom sedm miliard dolarů ročně (roční HDP je 38 miliard). Nemohou to řešit zdražením elektřiny pro obyvatele. Našli nějaký břidličný plyn a diskutují o jeho možném dolování. Slunce a vítr mají omezené použití (paradoxně jen několik málo míst  v zemi má dobré větrné podmínky a solární panely zanáší písek a přehřívají se). Jedna z cest, kterou se energetika bude ubírat, bude určitě fotovoltaika. Dnes mají instalovaných ve FV 10 GW, chtějí jít až na 22 GW, ale i kdyby osadili všechny pouště, budou potřebovat zdroj pro základní zatížení. Chytré ženy v akci Bylo moc milé potkat kolegyně, které se zúčastnily také minulé mise. Randa Kodah právě slavila 16 let u JAEC, z mladičké Jasminy se stala zodpovědná pracovnice jaderného regulátora. Tým JAEC obohatilo několik nových dívek, chytrých a akčních, jedna z nich vystudovala v Rusku a pro JAEC pracuje jako dobrovolník, stará se o sociální média. V jaderné komunikaci zde pracuje hodně žen. Semináře se zúčastnili i dva muži z uranových dolů. Jordánsko těží uran jako vedlejší produkt těžby fosfátů, ale jsou s tím teprve na počátku. Pět let usilovné komunikace Udělala jsem si soukromý miniprůzkum mezi oběma taxikáři, co mne vezli, oba o tom, že Jordánsko chce postavit jaderný zdroj, věděli. V národním muzeu měli sekci o energetice a v návštěvnickém průzkumu mělo jádro 7 % podporovatelů, zhruba stejně jako další možnosti (voda, vítr, ropa, plyn, uhlí, odpady...), kromě slunce – to se 44 % vedlo. Celonárodní průzkum mezi 2 500 respondenty ukazuje, že podpora jádra je 66 %. V roce 2017 spustili první reaktor - experimentální (JRTR), který teď využívají pro medicínské aplikace, dopování polovodičů a materiálový výzkum. Proti jeho výstavbě byli nejvíc dovozci radiofarmak ze zahraničí, protože jeho spuštěním přišli o byznys. V roce 2017 také za podpory IAEA slavnostně otevřeli největší vědecké výzkumné centrum na Středním východě – SESAME (Synchrotron-light for Experimental Science and Applications in the Middle East). Obojího hojně využívají v komunikaci. Do školních osnov se jim podařilo včlenit nauku o jaderné fyzice. A v TV show o úspěšných jordánských studentech představovali první mladé jaderníky. Soláry zvyšují státní dluh Potenciálních dodavatelů SMR, malých  modulárních reaktorů, mají asi sedm, největší naděje vidí v NUSCALE, Rols-Royce, Ruském RITM a čínském, který už prý Čína staví. Chtějí, aby uměl i odsolování mořské vody, protože problém s pitnou vodou je asi stejně velký jako s energií. Když vše půjde dobře, v roce 2022 chtějí začít stavět a 2027 spouštět. JAEC se pak změní na Jordan Nuclear Operating Company. Ministerstvo píše národní energetickou politiku, ale nic není jisté. V Akabě postavili terminál na kapalný plyn z Kataru, protože Egypt je krajně nespolehlivý dodavatel a cena ropy ze zálivu stoupá (v roce 2018  kvůli tomu byl státní deficit o 150 milionů větší). Řada soukromých firem staví soláry, protože jsou dotované. To ovšem působí na obyvatele velmi negativně, protože vědí, že v noci všechny soukromníky dotují z plateb za elektřinu a doplácejí tak na ty, kteří si ve dne užívají solární proud zadarmo. I kvůli solárům se zvyšuje státní zadlužení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Odpor proti jádru Jordánští komunikátoři cítí velkou nespravedlnost, že Němci za jeden seminář proti jádru utratí víc peněz, než kolik má JAEC na komunikaci na celý rok. Zajímavé přitom je, že dokonce ani komunikátoři z JAEC nevěděli, že při jaderné události ve Fukušimě nikdo nezemřel. Pan ředitel JAEC byl velmi zklamán z protijaderného vývoje v některých evropských státech a považuje jej za nesmyslný. Jak je to s jádrem v USA Oba kolegové, co byli v Ammánu se mnou, byli z USA. Počet reaktorů jim klesl ze 103 na 98, ale podíl na celostátní energetice mají stejný, protože zlepšují capacity faktor, využitelnost. Jaderky se zavírají z ekonomických důvodů, protože USA se vrhlo ve velkém na těžbu domácího břidličného plynu. Plyn je tedy levný. Jakýsi profesor ze Stanfordu horuje pro vítr a argumentuje tím, jak dlouho se nová jaderka licencuje a staví, a že po celou tu dobu už vítr může vyrábět. Strategie komunikace Hlavní náplní naší letošní mise bylo připomínkovat strategii a vyleštit ji tak, aby ji příslušné úřady schválily a daly na ni prostředky finanční i lidské. Je obdivuhodné, jak ti lidé s nadšením pracují už dlouho s minimálními zdroji za pomoci dobrovolníků z univerzit, výzkumného reaktoru a vědeckých center, a čeho všeho již dosáhli. Držím jim palce. Jordánsko je malá země (jen o malinko větší než ČR) s  9,5 milionem obyvatel, z čehož téměř polovinu tvoří uprchlíci z okolních válečných zón. Váží si své stability, kterou přičítají hlavně osvícenému králi. Panovník sice odvozuje svůj rodokmen přímo od proroka Mohameda, ale přesto ženy nemusí nosit hidžáb, a celá země jde velmi "západní" a civilizovanou cestou.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-02-19 16:24:17

Největší evropská konference o komunitní energetice se uskuteční v Praze

Na tři květnové dny se Praha stane evropským centrem komunitní energetiky. Uskuteční se tam největší evropská konference o rozvoji energetických společenství. The post Největší evropská konference o komunitní energetice se uskuteční v Praze first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-02-28 22:20:00

Macron se v Praze sejde s Fialou. Proberou jádro i podporu Ukrajiny

Francouzský prezident Emmanuel Macron bude příští týden při úterní návštěvě Prahy jednat zejména o jaderné energetice, obraně a podpoře Ukrajiny, oznámil dnes Elysejský palác. Macron a premiér Petr Fiala podepíší akční plán pro roky 2024 až 2028 o strategické spolupráci, energetice a dopravě, napsala agentura AFP s odvoláním na vyjádření Paříže.

Čas načtení: 2024-03-01 13:59:00

Macronova cesta do Prahy: Sejde se s Pavlem i Fialou

Francouzský prezident Emmanuel Macron bude v úterý v Praze jednat s prezidentem Petrem Pavlem i premiérem Petrem Fialou (ODS). Na programu má také pietní akt u pamětní desky Jana Palacha, vyplývá z pozvánek, které dnes zveřejnil Pražský hrad a dříve úřad vlády. Elysejský palác ve středu oznámil, že Macron bude v Praze jednat zejména o jaderné energetice, obraně a podpoře Ukrajiny. S Fialou podepíšou akční plán pro roky 2024 až 2028 o strategické spolupráci, energetice a dopravě.

Čas načtení: 2024-08-06 13:28:00

ČEZ: Přijďte s dětmi na Dlouhé stráně a vyhrajte nejoblíbenější hru

Dlouhé stráně nabízí o prázdninách návštěvníkům nejen nevšední zážitky při exkurzích, ale také zajímavou soutěž pro děti s netradiční odměnou. Stačí vyplnit kvíz z pěti otázkami o obnovitelných zdrojích energie a jaderné energetice. Úspěšní soutěžící získají speciální karetní hru Hledej!, alternativu ke známé hře Dobble. Hra Hledej! je plná piktogramů vztahujících se k energetice a ČEZ.

Čas načtení: 2024-11-21 08:39:24

Hitachi Energy předvídá investice v energetice pomocí umělé inteligence

Nostradamus AI pomáhá optimalizovat investice, obchodní strategie a možnosti výnosů v oblasti energetiky, zároveň zefektivňuje provoz a plánování zdrojů a podporuje transparentnost pro splnění regulačních požadavků. The post Hitachi Energy předvídá investice v energetice pomocí umělé inteligence first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-12-06 11:11:08

ČEZ se může stát lídrem v inovativní energetice!

ČEZ odhalil ambiciózní plány na výstavbu dvou továren na malé modulární reaktory. Tyto inovativní technologie by mohly nejen zajistit energetickou nezávislost ČR, ale také vytvořit tisíce nových pracovních míst. Článek ČEZ se může stát lídrem v inovativní energetice! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-12 16:58:00

Blíží se jaderná aliance Česka a Bavorska? Fiala a Söder se shodli na větší energetické spolupráci

Česká republika a Bavorsko plánují intenzivněji spolupracovat v energetice. Cílem je zajistit dostatek energie i propojit sítě, řekl český předseda vlády Petr Fiala (ODS) po čtvrtečním podpisu příslušného memoranda s premiérem německé spolkové země Markusem Söderem. Bavorsko podle Södera stojí o privilegované partnerství s Českem v jaderné energetice. Česko by mohlo pomáhat s dodávkami výměnou za pomoc při vývoji a stavbě reaktorů a sdílení vědeckého know-how.

Čas načtení: 2025-01-07 21:15:00

Zásadní dění kolem elektřiny v Evropě: „ČR bude místo exportu dovážet.“ A to není vše

„Během pár let se staneme absolutně závislými na dovozu elektřiny. Cena emisních povolenek – pokud některá vláda nenajde odvahu z toho systému vystoupit – v průběhu pár let odstaví české uhelné elektrárny,“ sdělil ParlamentnímListům.cz redaktor webu iUHLI.cz, který dlouhodobě sleduje vývoj v energetice, Přemysl Souček. Varovných signálů v české energetice je však daleko více.

Čas načtení: 2023-11-10 16:23:00

České firmy vytvořily alianci, jejím cílem je zefektivnit dekarbonizaci průmyslu

Praha 9. listopadu (ČTK) - České firmy v energetice, financích, průmyslu, stavebnictví i dalších odvětvích vytvořily společnou platformu. Firmy budou společně prosazovat přechod na klimaticky neutrální technologie a sdílet své znalosti a zkušenosti. Hlavním cílem Aliance pro bezemisní budoucnost (ApBB) je urychlení a usnadnění dekarbonizace, aby české ekonomice a firmám nehrozila ztráta konkurenceschopnosti. Alianci dnes v Praze představili zástupci společností, které jsou jejími hlavními partnery. Patří mezi ně společnost ČEZ, Komerční banka, McKinsey, Moneta Money bank, Onsemi, Orlen Unipetrol, PWC a Wienerberger.

Čas načtení: 2021-09-29 11:03:23

Dokument: Lex Dukovany

 1,467 total views Prezident Zeman podepsal vládní návrh zákona o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice a o změně zákona č. 165/2000 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, který je mediálně označovaný jako Lex Dukovany. Zákon ve své finální podobě vylučuje firmy z Číny a Ruska z účasti na dostavbě. Zákon upravuje práva […]

Čas načtení: 2024-02-15 14:43:11

Francouzský prezident Macron navštíví 5. března Česko

Francouzský prezident Emmanuel Macron navštíví Česko. Šéf Elysejského paláce dorazí do Prahy 5. března. České televizi to potvrdil český velvyslanec ve Francii Michel Fleischmann. V prosinci český prezident Petr Pavel navštívil Paříž. Se svým francouzským protějškem hovořili mimo jiné o jaderné energetice i podpoře Ukrajiny. Oba státníci také potvrdili, že Česko a Francie mají vynikající vztahy.

Čas načtení: 2012-06-01 11:34:00

Jak a proč rostou v Ostravě bezpečnostní a sociální rizika

Ostrava je město s polycentrickou strukturou vytvořenou průmyslovým vývojem. O průmyslovém rázu města Ostravy rozhodl nález uhlí v roce 1763, k rozmachu Ostravy došlo v letech 1830 – 1880, kdy proběhla přeměna zemědělských osad v industriální město. Technologické využití uhlí v moderním hutnictví, energetice, chemickém průmyslu, dopravě přineslo rozvoj ekonomiky a podnítilo industrializaci velkého rozsahu. Ta postupovala tak rychle, že se tomuto trendu nemohlo přizpůsobit urbanizační uspořádání opožďující se za průmyslovými zájmy. Rozmach hornictví přinesl sídelní roztříštěnost, která zbrzdila vývoj městotvorných aktivit, což způsobilo rozdělení města do tří center. Spolu s rozmachem průmyslu a těžby se zvyšoval zcela mimořádně i počet obyvatel. Tento jev podnítil rozvoj stavebního podnikání v oblasti bydlení, na kterém se kromě soukromých podnikatelů podíleli i majitelé dolů a hutí, kteří pronajímali dělníkům i úředníkům závodní byty. Tyto historické souvislosti spolu s výstavbou nových obytných sídel pro zaměstnance v průmyslu (Poruba, Hrabůvka, Výškovice, Dubina) ovlivňují dodnes současný charakter města. Bytová a domovní výstavba na území Ostravy se v současnosti soustřeďuje do okrajových venkovských obcí a je zaměřena především na výstavbu nových rodinných domů. Dochází k zahušťování rozvolněné zástavby.

Čas načtení: 2024-02-13 08:30:00

DroneTech přivádí na český trh revoluci v oblasti inspekcí s využitím dronů a umělé inteligence

Praha 13. února 2024 (PROTEXT) - Společnost DroneTech založili experti na létání s drony a datovou analýzu. Na český trh tak přichází s unikátními službami v oblasti inspekce v energetice, ve stavebnictví a při záchranných operacích. Díky využití prvotřídních průmyslových dronů s nejmodernější snímací technikou a algoritmy umělé inteligence dodávají rychlé, bezpečné a přesné sběry dat, jejichž cílem je snížit náklady a zvýšit efektivitu.Ondřej Staněk, obchodní ředitel a spoluzakladatel DroneTech, uvádí, že firma se specializuje na inspekce v různých oblastech, včetně fotovoltaických elektráren, stavebnictví, energetiky, záchranných operací a 3D modelování. Nabízí tak řešení nejen pro firmy, které hledají efektivní způsob jak získávat přesná data, ale i pro bezpečnostní složky, jako jsou hasiči nebo policie.Inovativní technologie a službyDroneTech se pyšní využíváním nejmodernějších technologií – speciálních dronů pro sběr dat a AI algoritmů pro jejich analýzu. Výsledkem je sběr dat značnou rychlostí, s vysokou přesností a možností opakovat měření, což znamená pro klienty větší efektivitu a nižší náklady. Služby jsou navíc zcela bezpečné a eliminují potřebu vstupovat do nebezpečných nebo těžko dostupných míst.Nejvyšší přesnost v odhalování závad na fotovoltaických panelech na českém trhuSpolečnost poskytuje rychlý a spolehlivý sběr dat, která jsou vyhodnocována za pomoci unikátní AI analýzy. „Pomáháme majitelům fotovoltaických elektráren identifikovat a lokalizovat závady na panelech s dosud nejvyšší přesností, čímž předejdou vysokým finančním ztrátám, které se někdy pohybují až v řádech statisíců korun za rok. Podstatné je, že neřešíme pouze přirozenou degradaci, ale skutečné závady, které mohou vést až ke vzniku požáru,“ vysvětluje Martin Doležal, technický manažer a druhý ze zakladatelů DroneTechu.Usnadní práci projektantůSpolečnost se specializuje také na služby v oblasti stavebnictví. „Před zahájením výstavby nabízíme 3D skenování oblasti. Během stavby pak pravidelně sbíráme data a vytváříme 3D modely dostupné online, které mohou posloužit pro různé kontroly – např. stavebního dozoru či investora. Vytváříme také detailní 3D modely objektů nebo technických zařízení a mapy oblastí pro různé účely, včetně rekonstrukcí a těžby,“ dodává Doležal.Odhalí riziková místa vysokého napětíDroneTech také poskytuje služby pro identifikaci rizikových míst v ochranných pásmech vysokého napětí. Firma vytváří 3D modely vedení a jeho nejbližšího okolí, což umožňuje odhalení rizikových míst pro vznik požárů nebo škod způsobených zasahující vegetací. Data z inspekce jsou poskytována online, což výrazně usnadňuje kontrolu dané oblasti technikem provozovatele soustavy, neboť není nutná fyzická přítomnost v místě inspekce a zdolávání často těžko přístupného terénu.Rychlá a levná pomoc při záchranných akcíchV neposlední řadě společnost nabízí rychlé a cenově dostupné vyhledávání ztracených nebo zraněných osob v různých těžko dostupných nebo rozsáhlých oblastech. „Naše drony jsou krom termokamery s vysokým rozlišením vybaveny i nočním viděním, 200násobným zoomem, laserovým dálkoměrem a jsou schopny sledovat pohyblivé objekty jako vozidla apod. To umožňuje přesně lokalizovat hledané osoby a navést záchranné složky na místo pomocí GPS souřadnic nebo přímou koordinací. Veškerá tato data jsme totiž schopni sdílet s velitelem zásahu v reálném čase, třeba i online. Navíc cena za naše služby je až o 90 % nižší v porovnání s provozem vrtulníků,” komentuje Doležal.Inspekce střech a stavebVizuální inspekci střech a staveb lze též provést bez nutnosti fyzického vstupu na místo. Služba zahrnuje pořízení detailních fotografií a videí. Nabízeno je také fotografování směrem nahoru, uplatní se při inspekci spodní strany mostů. V těchto případech klienti obdrží snímky pro vlastní zhodnocení bez rizika a vysokých nákladů.Vize a plány DroneTechAčkoliv jsou služby DroneTech vhodné pro širokou škálu klientů – od stavebnictví přes energetiku až po záchranné složky, v současné době se soustředí primárně na majitele fotovoltaických elektráren a servisní společnosti. „V letošním roce se zaměříme na vybudování klientské základny v oblasti fotovoltaických inspekcí a na rozvoj našich služeb tak, abychom zajistili efektivní a bezpečný provoz technických zařízení, staveb a infrastruktury našich klientů. V budoucnu plánujeme expandovat také na zahraniční trhy, kde je kladen velký důraz na zelenou energii. Díky našim službám ji budou moci vytvářet efektivněji,“ zakončuje Staněk. O společnosti DroneTechDroneTech je česká společnost specializující se na inspekční a analytické služby s využitím průmyslových dronů a umělé inteligence. Díky moderní technologii a odborným znalostem nabízí řešení na míru pro zvyšování efektivity a bezpečnosti v různých odvětvích. Více informací najdete na: www.drone-tech.cz. ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-30 00:07:03

FUBAR, aneb „oni to potřebují polopatě” – III.

Milí čtenáři, tento článek původně ani neměl vzniknout a také by nevznikl, nebýt skutečnosti, že minulé dva FUBARy (první díl, druhý díl) sklidily až nečekaně mnoho reakcí. Přičemž ta zdaleka nejčastější by se dala vydestilovat do následující věty: „Lidi jsou blbí a potřebují všechno polopatě, extrémně jednoduše, jinak to nepochopí.” Toto říká hodně lidí, kteří celkově tvoří velmi širokou škálu. Od toho typu intelektuálů, které bych označil za „držitele diplomů”, až po vyčerpané jedince z praxe, kteří při výkonu své pracovní činnosti musejí odrážet ty nejhorší excesy líhnoucí se na internetu, a tudíž jsou ještě vyhořelejší a cyničtější než průměrný občan. Ti mnohdy vidí vývoj světa asi takto: Je to pravda? Hm. Myslím si, že při tomto přístupu hrozí záměna dvou věcí, které by se míchat neměly. Jedna z nich je, že lidi mají opravdu velmi různou schopnost zpracovávat informace a chcete-li tedy oslovit širokou veřejnost, musíte svoje sdělení zjednodušit. Nevyklopíte na ně zkrátka stostránkové PDF vyžadující znalost pokročilé biochemie a nebudete čekat, že si to přečtou. Ale zjednodušit není to samé co zkreslit. A kámen úrazu se podle mě skrývá právě v tom pokušení zkreslovat, zejména zkombinuje-li se s mentalitou „účel světí prostředky”. Neúmyslné zkreslování nějaké situace odráží neznalost a nekompetentnost lidí, kteří to dělají. Úmyslné zkreslování se nepříjemně blíží podvodu. Krátký příklad z IT světa, ať sáhneme někam jinam. Jste prodavač v krámě s notebooky a přijde starší pán, který si chce koupit notebook, ale rovnou vám říká: „Já se v těch megahertzech a gigabajtech nevyznám, mluvte se mnou lidsky!” A ukáže na nějaký stroj. „K čemu to je? Co za těch dvacet tisíc dostanu?” Zjednodušený, ale poctivý přístup bude, když mu řeknete „Kancelářské práce, koukání na videa a volání po Zoomu budou asi bez problémů, ale moderní hry se vám na tom budou sekat.” Kdežto zkreslení by bylo, kdybyste mu řekli „Jó, ten vám vydrží až do smrti a můžete na něm třeba těžit bitcoiny!” Zdůvodnit se to sice nějak dá – můžete sám sobě říci, že pán vypadá jako velmi opatrný člověk, který se dobře stará o své věci, a přitom má na kahánku, takže se mu ten stroj opravdu před (blížící se) smrtí nerozbije; a že pustit si tam těžbu bitcoinů samozřejmě může, i když s vysokou pravděpodobností na tomto běžném spotřebním hardwaru nic nevytěží. Ale stejně jste už přiohnuli realitu, aby u vás těch dvacet tisíc nechal, a dobře to víte. Typickou „mzdou” za zkreslování situace je ztráta dlouhodobé důvěry, protože i amatéři mají nějakou paměť a pokud časem zjistí, že se věci mají jinak, než jak jim bylo řečeno, bude těžké je přesvědčit, aby vám věřili ještě jednou. To je myslím podstata FUBARu s „Tečkou”, ve kterém jsme. Když tak dumám nad alternativami, tak třeba heslo „Vakcíny nám pomohou epidemii zvládnout.” by bylo taky jednoduché, všeobecně srozumitelné a nebylo by na něm potřeba dodnes nic měnit. No nic, příště zase o něčem jiném. Třeba o energii a energetice. To bude taky zajímavé téma.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-25 14:21:53

Milé Německo, nechej prosím fungovat své jaderné elektrárny

Milí čtenáři, dnes jsem se rozhodl přeložit vám otevřený dopis, který německé vládě adresovala skupina světových intelektuálů. Jeho originál vyšel 13. října v deníku Die Welt. Nejprve tedy samotný překlad, potom bude následovat pár komentářů k němu. Od této chvíle hovoří signatáři dopisu. Německu hrozí, že přes veškerou snahu nesplní své klimatické cíle pro rok 2030. Odchod od jaderné energetiky přitom emise oxidu uhličitého pouze zvýší. Tomu je nutno zabránit. V průběhu nedávné volební kampaně mluvily všechny politické strany o tom, že mladí Němci jsou zklamáni nedostatečnou angažovaností ve věci ochrany klimatu. Znepokojení mladých lidí je oprávněné. Koncept vládní zprávy z léta tohoto roku předpovídá, že vaše země, bude-li politika roku 2020 zachována, nedokáže splnit svůj klimatický cíl, totiž snížit emise do roku 2030 o 65 procent proti roku 1990. Odchylka bude činit 16 procent a dosaženo bude pouze 49 procent emisí. Je jen těžké si představit, že by opatření přijatá od té doby dokázala tento rozdíl úplně pokrýt. Německo nicméně nevyužívá všech možností, které má k dispozici. Kostlivcem ve skříni je skutečnost, že Německo navyšuje emise oxidu uhličitého ve své energetice tím, že odchází od jaderné energie. A to právě v době, kdy hlavní strategií k dosažení nulových čistých emisí je dekarbonizace výroby elektřiny. Na konci roku 2021 mají být tři ze zbývajících šesti jaderných reaktorů, Gundremmingen-C, Grohnde a Brokdorf, s konečnou platností odstaveny. O rok později budou uzavřeny poslední tři, Neckarwestheim-2, Emsland a Isar-2. Tato o dvě desítky let urychlená ztráta schopnosti vyrábět elektřinu bezuhlíkovým způsobem, která přitom v současné době představuje dvanáct procent německé výroby elektřiny, povede nevyhnutelně ke zvýšení ročních emisí oxidu uhličitého o zhruba 60 milionů tun. V takovém případě bude totiž nutno spalovat fosilní paliva coby náhradu. Tato skutečnost zvýší německé emise, při přepočtu na rok 1990, o pět procent. Vaše země si tento druh zbytečného zvratu v tuto chvíli nemůže dovolit. Po pandemii se opět výrazně zvedly německé emise CO2. Předběžný odhad pro rok 2021 říká, že se budete nacházet jen 37 procent pod úrovní roku 1990, čímž nedosáhnete svého cíle (čtyřicetiprocentní redukce) o tři procentní body. V současné době se navíc protahuje i výstavba obnovitelných zdrojů a výstavba severojižního propojovacího vedení, a zvýšené ceny zemního plynu vedou ke zvýhodnění spalování uhlí. Vašich klimatických cílů pro rok 2030 byste ještě mohli dosáhnout. Pořád byste ještě mohli změnit kurz a priority tak, abyste opustili uhlí dříve než jádro. Vše, co je k tomu potřeba, je nouzová úprava jaderného zákona, která by prodloužila termín pro další běh jaderných elektráren až na roky 2030-2036. Mají vaši politici dost odvahy k tomu, aby tuto konkrétní změnu, jež by se jednoznačně kladně podepsala na množství emisí, ve vašem jménu uskutečnili? Nacházíme se v kritickém bodě klimatické krize. Takové nouzové opatření – jednoduchý posun odchodu od jádra na pozdější dobu – by si právem získalo respekt mladé generace i generací dalších. (Následují podpisy 25 signatářů, mezi nimiž je v ČR asi nejznámější harvardský psycholog Steven Pinker.) Konec dopisu a začátek mého osobního komentáře. Milí signatáři, rád vás seznámím s jednou hrou, kterou tady v Evropě známe velmi dobře. Jako hlavní rekvizity v ní fungují stěna a hrách. Coby účastník hry hážete hrách na stěnu, dokud vás to nepřestane bavit. Vyhrajete, když … no, jednoduše: prostě nevyhrajete. Euro, nápor migrantů na hranicích, elektřina, to je jedno. Pořád stejný přístup. Německo nemá ten sklon k pragmatismu, typický už po staletí třeba pro Británii. Vztah německojazyčných Zelených k jaderné energii by se dal vyjádřit oním otřepaným slovem nenávist, které se bůhvíproč uplatňuje jen na mezilidské vztahy. Odcházející vláda kancléřky Merkelové, kterážto v tomto směru párkrát změnila názor, už si s tak ožehavým tématem nebude pálit prsty. A nová vláda, ve které Zelení budou, nic takového nepřipustí, leda snad po dlouhém a velkém blackoutu (možná bychom mu mohli říkat greenout, to by sedělo více). Za mimořádný úspěch bych považoval i to, pokud Německo přestane aktivně sabotovat podporu jaderné energetiky na úrovni celé EU; i to by bylo slavné vítězství. Německá společnost je svým způsobem obětí vlastního hospodářského úspěchu. Zelení mají disproporčně velkou voličskou základnu mezi mladšími ročníky v bohatších čtvrtích velkých měst (podrobný článek například o bavorských zemských volbách 2018), kde je obyvatelstvo zvyklé na to, že elektřina prostě je, jídlo prostě je, zvýšení cen o 30 procent ve jménu ochrany klimatu by bez reptání skouslo a málokdo z nich kdy navštívil fungující fabriku jinak než při exkurzi, jestli vůbec. Jejich školní a pracovní svět se vesměs sestává z tříd a kanceláří, kam může přece každý dojíždět tramvají a metrem, že? Vždyť městská hromadná doprava jim jezdí kousek od domu, a ještě navíc často. Samozřejmě je taková vrstva v nějaké míře potřeba, ale otázka je, jestli by měla mít na intelektuální dění v zemi rozhodující vliv. V Německu bohužel rozhodující vliv má, kdežto třeba ve Francii ne; tam jsou Zelení sice ještě ujetější než v SRN, ale francouzská pravice jim nevyklidila duchovní a politické pole. Kdežto merkelovská CDU ano. Ačkoliv se signatáři dopisu poctivě snažili zmáčknout všechna pomyslná tlačítka, která jinak na uvědomělou německou veřejnost fungují – zvýšené emise CO2, pocit vlastní nedostatečnosti a zodpovědnosti, apel na osud mladých – v tomto případě mají patrně smůlu. Rád bych se mýlil, ale řekl bych, že kopie jejich výzvy, kterou nejspíš poslali i na samotný kancléřský úřad, se už na serveru dávno nachází ve složce Koš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}