EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <p>Rodiny, které se starají o seniory doma, můžou v Jindřichově Hradci využívat novou službu. Takzvané krátkodobé pobyty pomůžou pečujícím ve chvílích, kdy sami potřebují péči nebo odpočinek. Jindřichohradecký domov službu zavedl od letošního roku.</p>
Čas načtení: 2025-01-22 15:02:00
Rodiny, které se starají o seniory doma, můžou v Jindřichově Hradci využívat novou službu. Takzvané krátkodobé pobyty pomůžou pečujícím ve chvílích, kdy sami potřebují péči nebo odpočinek. Jindřichohradecký domov službu zavedl od letošního roku.
\nČas načtení: 2021-08-16 13:48:05
Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.
„Psaní je pro mě koníčkem i živobytím,“ přiznává Lucie Sára Závodná, která píše beletrii i odborné publikace. Původně chtěla studovat žurnalistiku, ale nakonec vystudovala ekonomii. Působí jako akademický pracovník na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Ráda cestuje a jako čtenář čte, jak sama přiznává, všechno a všechny. V dětství jste si psala deníky, pak jste psala příběhy, ale nedokončila jste je. A po vzoru maminky, jste chtěla učit. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaká jste byla holčička? Musím říci, že jsem nebyla úplně typická holčička. Bavilo mě se toulat po lesích a hrát si na stromech. Hodně jsem četla, hltala jsem snad každou knihu, která byla v dosahu. Bavily mě Foglarovky, chtěla jsem zažít něco podobného, co kluci v příbězích. S rodiči jsme se často stěhovali (obvykle za prací), takže jsem téměř každé tři roky bydlela na jiném místě. Bavilo mě prozkoumávat města, různá zákoutí, uličky. Bavilo mě si představovat, že jsem součástí nějaké pouliční party a řešíme záhady. Někde jste řekla, že jste chtěla jít studovat žurnalistiku, ale bála jste se, že byste nezvládla přijímačky, a tak jste šla studovat ekonomiku. Proč jste si vybrala právě tento obor? Myslím si, že ekonomie je obor, kam se ukrývají studenti, když si nejsou jisti, co by vlastně chtěli studovat nebo v budoucnu dělat. Mě vždycky bavilo všechno, ale máloco do hloubky. Takže jsem si řekla, že zkusím něco, kde se ještě nemusím napevno rozhodnout. Od první chvíle jsem věděla, že chci zůstat na vysoké škole i po studiích. Líbí se mi to prostředí vzdělaných lidí, kteří vás nutí neustále přemýšlet a vyvíjet se. Baví mě zpochybňovat svoje vlastní názory, dívat se na věci z jiných úhlů a zkusit ty jiné pohledy pochopit. To se mi ostatně hodí i do románové tvorby. V roce 2010 jste debutovala románem Alma mater. Pak přišel Deník mých kachních let a poté Pravidla smečky. Co vás přivedlo k psaní románové tvorby a kde nacházíte inspiraci? Je to něco, co mě vystihuje. I když zrovna nepíšu, píšu si „tak trošku v hlavě”. Vidím třeba nějakou situaci a v hlavě si rovnám, jak bych ji popsala v románu. Vidím hned hlavní postavu, domýšlím si, kdo je kdo, odkud jde a kam míří. Mám velmi bujnou fantazii. Ve vteřině vidím celý děj. Právě mám doma dvě malé děti, takže mi na psaní nezbývá téměř žádný čas. Dělám si proto různé poznámky na pozdější dobu. Baví mě psát všechno – ať už kousky založené na reálných životech, tak i zcela vymyšlené věci. Zajímám se i o odborné věci, protože to spadá pod moji profesi. V knize Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky jste čerpala ze života vaší pratety Věry Krumniklové (1924–2018), tety vaší babičky, která v knize vystupuje jako Marta Dvorská a byla členkou ženského vokálního tria Allanovy sestry, působícího ve 40. letech 20. století. Co vás přivedlo k napsání této publikace a jaké bylo setkání s touto zajímavou dámou? Celá cesta k tetě byla obrovská náhoda. V den mých prvních narozenin mi zemřel táta a já jsem z jeho rodinné větve znala jen svého dědu, který umřel, když mi bylo 17 let. Babičku jsem také nepoznala, tedy jsem neměla o existenci tety, žijící v Mnichově, ani potuchy. Jednou jsem se na návštěvě u dědova bratra (Jindry Závodného, dirigenta a zakladatele slavného olomouckého swingbandu) náhodně potkala právě s touto tetou Věrou. Slovo dalo slovo, pár návštěv a téma románu bylo na světě. Přišlo mi velmi obtížné, ale zároveň zajímavé, pochopit celou tu dobu. Věra mi třeba tvrdila, že nikdy neuměla noty. Zpívala podle toho, co odposlechla. Byla velmi nadaná. Líbila se mi energie, která z ní šla. Neustále se vracela z Mnichova do Olomouce, kde to milovala, potkávala se s lidmi a byla velmi pozitivní. Pracujete na nové knížce, a pokud ano, můžete prozradit, o čem bude? Mám v hlavě asi dvě témata, která bych ráda někdy napsala. První téma navazuje na Pravidla smečky. Vidím podobný typ románu s jinou postavou, napsaný zase malinko s jiným příběhem, ale pořád tak trošku Foglarovsky. Tohle je směr, který mám moc ráda, a baví mě. Druhé téma, co si mě volá, je téma smrti a umírání. Je to něco, co kolem nás všech v posledním roce hodně krouží, a já mám pocit, že o tom nebylo dost napsáno. Příběh, který by pomohl zpracovat téma ztráty bližního. Kromě beletrie jste napsala také několik odborných publikací a jste také spoluautorka odborné literatury. Čím je pro vás psaní? Je pro vás stále koníčkem? Psaní je pro mě koníčkem i živobytím. Na univerzitě píšu odborná témata – články, knihy – obvykle na téma udržitelnost v podnicích, cestovní ruch apod. Nemám problém si sednout a napsat jen tak několik stránek. Při psaní beletrie píšu maximálně dvě strany denně. Při odborných textech zvládnu i větší počet stran. Nepovažuji to za námahu. Je to něco, co mi přirozeně jde a samo tak nějak plyne. Nakonec jste si splnila i to, že jste chtěla učit a působíte jako akademický pracovník a vaší náplní je odborný výzkum a k tomu také učíte. Co vás na této práci baví? Mám obrovský rozsah látky. Učím od marketingových předmětů přes manažerské účetnictví až po podnikovou ekonomiku. Zase je na tom vidět, že mne prostě baví všechno a nechci se rozhodovat jen pro jednu oblast. Baví mě mluvit se studenty, diskutovat různá témata v hodinách, ale musím se přiznat, že mi z toho všeho zase nejvíc jde to psaní. Prostě to mám v krvi. Vašimi vzory byli spisovatel Michael Vieweg a spisovatelka Petra Soukupová. A jak to máte se čtením? Jaká jste čtenářka, máte oblíbeného autora, kterému se ráda vracíte? V tuto chvíli už nevnímám nikoho jako svůj velký vzor. Jsem čtenář – konzument. To znamená, že čtu všechno a všechny. Hodně sleduji českou scénu, hledám si svoje oblíbence. Baví mě, když to někdo pojme úplně jinak, originálně, a je „svůj”. Když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe. Někdo se položí do knihy „nahý” a nebojí se, že ho někdo tak uvidí a bude soudit. Hodně nás, autorů, se schovává za hlavního hrdinu a pak tvrdí, že jde o fikci nebo to jinak kamufluje. Ve výsledku všechno jsme to my, autoři. Kniha jsem vlastně já. Jak ráda trávíte chvíle volna? Mojí velkou láskou je cestování. Miluju poznávání nových zemí a míst, kde jsem ještě nebyla. Taky se hodně vracím na místa, kde mi někdy v minulosti bylo fajn. Cestuju sama, protože to je jediná možnost, jak mohu nacítit atmosféru a soustředit se na dané místo. Jinak mám malé děti, takže se mi volna málokdy dostává. Ale když už mi můj milý manžel nějaké volno bez dětí dopřeje, trávím ho v tichu. Možná to bude znít divně, ale ticho je něco, čeho se mi poslední roky vůbec nedostává. Tedy si obvykle někde zalezu, ať už na chatě nebo někde jinde v koutku, a prostě jen tak jsem. Samozřejmě v tom tichu přemýšlím, a tak trochu sním o tom, co bych všechno chtěla v životě stihnout. Lucie Sára Závodná se narodila se 16. července 1984 ve Šternberku u Olomouce. Vystudovala Fakultu managementu a ekonomiky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a má inženýrský a doktorský titul. Působila na FF Univerzity Palackého v Olomouci, nyní na Vysoké škole ekonomické v Jindřichově Hradci a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Píše beletrii a odborné publikace. Napsala knihy Alma Mater, Deník mých kachních let, Pravidla smečky, Život hraje blues aneb Cesta k Allanovým sestrám a zase zpátky. Je autorkou odborných knih Udržitelný cestovní ruch: Principy, certifikace a měření a Udržitelné principy v cestovním ruchu českého venkova a jejich management a spoluautorkou publikací Mediální výchova a Jak na reklamu. Bratr jejího dědečka byl dirigentem olomouckého Swingbandu Jindry Závodného. Je vdaná a má dva syny. Lucie Sára Závodná: Baví mne, když se někdo nebojí předložit čtenářům opravdu sám sebe.
Čas načtení: 2024-06-18 10:34:20
Jindřichův Hradec - Škoda přesáhla 1.800.000 korun. Všichni poškození se nechali zlákat vidinou rychlého zisku, který slibovala podvodná reklama na internetu. Vše začalo investicí v řádu pár tisíc korun. Poté byli osloveni telefonicky a přesvědčeni k instalaci programu pro vzdálený přístup do počítače pod záminkou nápomoci při investování peněz, uvedla Policie České republiky. The post Policisté v Jindřichově Hradci přijali v posledních pár dnech hned tři oznámení týkajících se podvodného investování peněz do kryptoměny first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-02-14 14:48:00
Na zimním stadionu Jana Marka v Jindřichově Hradci trénují společně s hokejisty krasobruslaři. V posledních letech čím dál víc dětí obouvá několikrát týdně brusle a na ledové ploše trénuje piruety. Zájem o tento zimní sport je tak velký, že kapacita stadionu pomalu přestává stačit.
Čas načtení: 2022-07-29 08:48:52
Kristýna Freiová: Jde o to, aby pro nás příběh neskončil dočtením knihy
„Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy,“ přiznává Kristýna Freiová, kterou psaní okouzlilo již v dětském věku a během gymnaziálních studií psala povídky a básničky. Na psaní ji baví možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco ze svého vidění světa. A letos se čtenáři můžou těšit na její novou knížku nazvanou Temnota, která uzavírá románovou sérii Galilejec. Narodila jste se v Českých Budějovicích, vyrůstala v Praze a již na ZŠ jste díky své bujné fantazii začala psát. Co vás ještě bavilo a jak jste požívala svá dětská léta? Bavilo mě chození do kina a videopůjčovny. Takže jednoduše řečeno filmy. A to mi vlastně zůstalo. Dětství jsem z podstatné části trávila v Jindřichově Hradci u babičky. Do dnes se tam ráda vracím. Během studia na Gymnáziu Josefa Škvoreckého jste se intenzivně věnovala psaní povídek i básniček. Pak jste chtěla studovat historii, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudovala FF UK v Praze kulturologii a na Literární akademii Josefa Škvoreckého tvůrčí psaní a publicistiku. Někde jste řekla, že po škole jste vůbec nepsala. Nakonec jste se v psaní ale našla. Co vás na psaní baví a kdy přišel nápad napsat knihu? O napsání knihy jsem snila léta. Po absolvování literární akademie jsem ten sen nicméně vzdala. Věčně nás tam někdo ujišťoval o tom, že spisovatelů je spousta a na nás nikdo nečeká. Svým způsobem měli pravdu. Přesto nám to alespoň nemuseli tak často opakovat, ale asi se báli, že pak budeme chtít vrátit školné, když neuspějeme, tak se jistili. Pravda je, že o dráze spisovatele moc mých spolužáků stejně nesnilo, jen chtěli něco vystudovat. Ale mně se to nakonec podařilo, za což jsem nesmírně vděčná. A občas tomu stále nemůžu uvěřit. A co mě vlastně na psaní baví? Možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco z mého vidění světa. Věřím, že mé romány neobsahují jen dobrodružné příběhy, ale i určitý návod, nebo cestu k překonání daností a hranic, které nás brzdí a poutají ke všemu naučenému a vrozenému — včetně odsouzení k smrti. Vyzkoušela jste si práci novinářky. Co vám novinářská praxe dala? Asi rok jsem psala články pro časopis Bulletin Slovo, který vydává nezisková organizace Slovo 21. Je to časopis o cizincích a pro cizince žijící v České republice. Takže jsem se podívala na různé kulturní akce pořádané jednotlivými komunitami, na které bych se jinak nedostala. A vůbec jsem poznala z blízka, jak u nás cizinci žijí a jak moc se chtějí integrovat, ale přitom nezapomínají udržovat vlastní tradice, protože přece Češi z nich nikdy nebudou a ani se to po nich nechce. Což je v pořádku. V roce 2017 jste se coby spisovatelka představila prvotinou Galilejec, která hned zaujala. Pak přišel Nesmrtelný hrabě, poté Lucifer a Markétka a letos vychází Temnota. Jelikož jste se vždycky zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a ve svých dílech hledáte odpovědi na zásadní otázky lidského bytí a našeho osudu. Proč právě tato témata? Už jako dítě na základní škole, která pro mě nebyla jednoduchá, jsem se ptala sama sebe, proč jsou věci také, jaké jsou? Proč to či ono musíme? A zda je správné všechno to, co se od nás očekává? Odpovědí se mi moc nedostalo, a tak jsem se snažila smířit se světem, jaký pro mě tehdy byl. Myslela jsem, že to je jediná cesta. Nakonec jsem se ale nevzdala, což je zásluhou mých rodičů, ve kterých jsem vždycky měla oporu. Konečně, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by se věci braly tak jak jsou bez jakékoliv pochybnosti. Kdyby ve mě nevěřili, kdyby nevěřili v to, co píšu, těžko bych napsala a publikovala čtyři romány. Ale to jsem možná trochu odbočila, i když to s vaší otázkou souvisí. Věřím, že se dá lidský život zlepšovat, že můžeme být jako hrdinové z mých knih — všemocní. Základem každého dobrého příběhu je cesta hrdiny a vlastně jde o cestu hrdiny v každém z nás. Jinak bychom příběhy tolik nepotřebovali. My to přece víme, nebo tušíme, když se s takovým hrdinou ztotožníme. Jde ale o to, aby pro nás daný příběh neskončil dočtením knihy, nebo závěrečnými titulky v kinosále, ale abychom si ho nesli dál a dál a naplňovali ho tak v sobě a každý sám pro sebe. Milujeme hrdiny, kteří dokáží víc než my, kteří dokáží změnit svůj osud. Proč tomu tak je, je jasné. Přejeme si být jako oni. Byť jen v těch nejtajnějších zákoutích srdce. Příběhy vašich knih zasazené v historických kulisách, v nich se odehrávají nadpřirozené věci, a jak jsem se dočetla v jednom vašem rozhovoru, jste řekla: „Usedám k psaní a nevím, jak se postavy zachovají, žijí svým vlastním životem.“ Máte oblíbeného hrdinu ze svých knih? Každý je jiný, ale zároveň jsou si podobní — usilují o to samé, ať jde o Ješuu Nazaretského, nesmrtelného hraběte de Saint-Germain, Lucifera nebo Usira. Chtějí změnit svět. Ale koho z nich mám nejraději? Snad právě Lucifera. Náš vztah se budoval postupně a je to patrné i v mých knihách. Nějak se stalo, že se objevuje v každé z nich. Je to průvodce a učitel ostatních postav, ale zároveň on sám má před sebou ještě dlouhou cestu a problémů nad hlavu. Pracujete na novém příběhu? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Pracuji a nepracuji. Za poslední dva roky jsem začala psát několik příběhů. Uzavřela jsem teď vlastně tetralogii, začínám proto od nuly. Takže se dostávají ke slovu nová témata a nějak se nemohou dohodnout, komu bych měla dát přednost. Zda mé vášni z mládí pro upíry a hraběte Draculu, nebo dlouholetému zájmu o vojenskou historii a duchařské příběhy. „Psaní je pro mě vším, je to cesta, způsob života…“ Jsou vaše slova a platí stále? Ano, platí to stále, a to i když zrovna nic nepíšu. Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy. Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době? Jinak řečeno, ovlivnila mě Smrt v Benátkách Thomase Manna, Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera a Dracula Brama Stokera. V poslední době čtu s nadšením duchařské novely od Darcy Coates a vrátila jsem se k detektivním příběhům Borise Akunina. Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Odpočívat umím, a to doslova. Jen bych upravila slova Jana Nerudy: Sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne — na Jen si sedne, sen se zvedne. Ve vhodné poloze usnu v jakoukoliv denní dobu. Ale chodím i ven třeba na procházky se psem. Vlastně i volné chvíle jsou pro mě pracovní, když vyřizuje reklamace v jedné firmě. To je opravdu změna. Tehdy nejsem kreativní já, ale lidé, co reklamace posílají. (smích) Jinak samozřejmě čtu, chodím ven s přáteli a sleduji seriály nebo filmy. Kristýna Freiová se narodila 17. srpna 1988 v Českých Budějovicích, ale vyrůstala v Praze. Vystudovala FF UK v Praze a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala sérii Galilejec (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota (2022). Většinu jejích knih už nejde koupit v knihkupectvích, a tak je autorka sama prodává přes e-shop. Více se dozvíte na www.kristynafreiova.cz.
Čas načtení: 2019-07-14 08:53:32
Vzpomínky Stanislava Komárka jsou svědectvím pro budoucí čtenáře
Vzpomínky Stanislava Komárka jsou jistým vzorem pro psaní pamětí, i když to autor nezamýšlel. A každé kvalitní psaní (i to jeho) tkví do vysoké míry v umění odhadnout, co vynechat. Platí to také u dvousvazkových pamětí Městečka a města Stanislav Komárek, přičemž autor dokázal aspekty vlastního života řádně prokádrovat. A některé docela pominout. Komárek ve svých pamětech zcela vynechal oblast sexu, což není tak nezvyklé, ale také víru či nevíru v boha a různé ryze pracovní detaily kariéry a vědecké dráhy. Některé další momenty však opominul prostě z toho důvodu, že již jsou rozpuštěny v jeho románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007). Zúročil i vlastní specializaci biologa, prokázal nadhled nad vlastní životní dráhou (nedoceněn se jistě necítí), učinil jen tak mimochodem poklonu Arthuru Koestlerovi a úspěšně si poradil s rankem všech těch kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s etnologií. Stanislav Komárek rozhodně při psaní ví, co dělá, a sotva kdy napíše zbytečnou větu. Zažil toho tolik, že má odkud čerpat, a jen jeho vzpomínky do šestého roku vydaly na desítky stránek. Ne všechny, pravda, se do výsledné autobiografie dostaly. Její první svazek přitom končí teprve maturitou. Následuje svazek druhý, ve kterém lze autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Pak nastupuje do práce, dokonce je mu přidělen byt, ale on se rozhodne emigrovat, přičemž onen moment přichází jako ozáření bleskem, a to uvnitř autobusu mířícího z Jindřichova Hradce do Budějovic. Stanislav Komárek si vybral k exilu Vídeň a roku 1983 se tam přes Itálii krkolomně dostal. Označuje to za největší dobrodružství svého jinak klidného života, ale sami při četbě váháme, zda se nepodceňuje. Procestoval mnoho koutů světa, jak o tom píše nejen v této, ale i v jiných i v jiných svých knihách. Sám autor vyvrací i různé mýty o tom, kdo jej snad v emigraci podpořil či zda nebyl agentem a jeho útěk aktem naprogramovaným StB. Vlastní titul knih Městečka a města není žádným obecným vyjádřením, ale označuje konkrétní místa. Prvý ze svazků Městečka se totiž odehrává hlavně v jeho původním bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci, ve druhém dojde na Vídeň i Prahu. Jde o čtyři základní lokality, ve kterých měl či má životní základny. A protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od počátku let šedesátých, aby zahrnuly taktéž vyprávění jeho rodičů i prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století. Nechybí přitom náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, někdejší práci dětí, folklór a stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Ve druhém ze svazků se pak stává klíčovým vztah se Zdeňkem Neubaurem, s nímž Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd. Memoáry končí rokem 2000, kdy podle jeho vnímání ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila monotónnější doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy. Zde se domnívám, že přece jen převážilo jeho osobní intenzivní vnímání a že stabilita onoho času není zase tak jednoznačná. Komárkův život se ovšem v jistém věku zklidnil. Má dar psát zajímavě a dar stručnosti, za pokrytectví považuje, označují-li někteří věk již těsně po šedesátce za předčasný k sepsání pamětí. Nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. A je si jist, že se jeho kniha patrně bude číst s větším zájmem až za nějakých třicet let. Doby, kdy „všichni“ něco věděli jako samozřejmost, a doby, kdy už neví nikdo nic, se totiž „překlapují“ překvapivě rychle. Je proto třeba předat svědectví, i když on sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami. Ale o to víc je úspěšný při zachycování genia loci anebo dnes už zašlých společenských praktik. Vynechal, pravda, příhody, které by se zdály být běžným čtenářům moc neuvěřitelné, a mnohem objemnější, necenzurovaná verze jeho pamětí leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna bude po jeho smrti. Zpola žertem dodává: „Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu – až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jak podotýká, „porod“ pamětí odkládal, ale nebylo to možné dělat dlouho. On sám přitom zná buddhistický termín kléša-rága, který znamená vnitřní překážku v další cestě, která se dá odstranit právě jen pomyslným porodem. A protože je vědec, začal z gruntu a směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a včelařství a dojde na kapitoly Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór, Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem, Církevní rok v městečku, Komunistický roční cyklus, Struktura společnosti za minulého režimu, Životní styl a radosti minulého režimu, Panelák v životě českého lidu a Povaha roku 1968. Ve druhém svazku i na oddíly Organizace vědy za minulého režimu, Kolej Albertov, Praha normalizační, Armáda za minulého režimu, Sexuální život za minulého režimu, Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén. Jako pravý gentleman však Komárek v této vydané verzi pamětí s výjimkami jmenuje jen osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech. Tyto vzpomínky jsou knihami, které budou zajímavé i po sto letech i díky autorově schopnosti vytřídit podstatné. Jako by Komárek vstupoval do kůže nadaného mimozemšťana, který je náhle požádán o pohled na svět. Ten je neotřelý a spolu s redukcí jedněch detailů naopak nacházíme detaily jiné, mnohým z nás samozřejmé. Ale už za dvacet let by jim většina rozumět nemusela. Zvláštní je ovšem i autorova pokora, s níž vyjadřuje nad svým životem ve finále radost - a s níž závěrem provolá třikrát „díky“ Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran. Z kapitoly Uprchlický tábor: Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.
Čas načtení: 2024-02-26 04:55:00
Tuzemák s plachetnicí má dlouhou tradici. Firma ho čepuje i na benzince
Mexiko má tequilu, Skotsko svou whisky a Česku kraluje tuzemák. Alkoholický nápoj, známý dříve jako tuzemský rum, vyrábí několik likérek v republice. Jednou z nejznámějších je ale Fruko-Schulz v Jindřichově Hradci. Charakteristická etiketa s plachetnicí, která lahve s lihovinou zdobí, se od počátku tamní výroby téměř nezměnila. Za dveře firmy, která úspěšný nápoj vyrábí, nahlédl Deník v dalším dílu seriálu Legendární české značky.
Čas načtení: 2024-02-26 04:55:00
Tuzemák s plachetnicí má dlouhou tradici. Firma ho čepuje i na benzince
Mexiko má tequilu, Skotsko svou whisky a Česku kraluje tuzemák. Alkoholický nápoj, známý dříve jako tuzemský rum, vyrábí několik likérek v republice. Jednou z nejznámějších je ale Fruko-Schulz v Jindřichově Hradci. Charakteristická etiketa s plachetnicí, která lahve s lihovinou zdobí, se od počátku tamní výroby téměř nezměnila. Za dveře firmy, která úspěšný nápoj vyrábí, nahlédl Deník v dalším dílu seriálu Legendární české značky.
Čas načtení: 2024-02-26 15:34:04
V Jindřichově Hradci dokončují domov pro 94 seniorů, vyjde na půl miliardy
Jihočeský kraj staví nová zařízení pro seniory. Celková kapacita těch stávajících je 3 043 lůžek, což zdaleka nestačí. V Budějovicích připadá na jedno volné místo až 80 zájemců. V Jindřichově Hradci letos přibude na podzim nový domov Bobelovka pro 94 klientů. Jeho výstavba trvá dva roky.
Čas načtení: 2024-02-27 15:30:00
Čekání na autobus trvá někdy pár minut, někdy se může pěkně protáhnout. Když se k tomu přidá nepříznivé počasí a chybí čekárna i záchod, cestující počítají každou vteřinu do příjezdu autobusu. I tak může v současnosti vypadat čekání na autobus v Jindřichově Hradci.
Čas načtení: 2024-02-29 05:55:23
Pacienti na výměnu kloubu čekají i dva roky, lhůty se v nemocnicích liší
Všechny nemocnice oslovené Českou televizí provedly minulý rok více výměn kloubů než v roce předchozím. Trend potvrzuje i Všeobecná zdravotní pojišťovna, která sice loňská čísla ještě neuzavřela, ale přesto je podle ní jasné, že zákroků proti roku 2022 přibylo. Tehdy jich proplatila 26 tisíc. Pacienti si však na plánovaný zákrok počkají. Ve velkých fakultních nemocnicích se lhůty pohybují mezi jedním a dvěma roky, U Svaté Anny v Brně je to dokonce dva a půl roku, i když ročně vymění 1100 kloubů. Oproti tomu například v Jindřichově Hradci přijde člověk na řadu za deset měsíců – za rok tam odoperují 330 lidí. Další oslovené nemocnice provádějí zákroky do dvou let od objednání.
Čas načtení: 2024-03-01 06:35:00
O výjimečnosti hradozámeckého areálu v Českém Krumlově nemůže být pochyb. Přispívá k tomu i jeho rozloha, která je po komplexu budov Pražského hradu největší u nás. Jako třetí největší zámecký areál v České republice se uvádí další jihočeský zástupce, totiž hrad a zámek v Jindřichově Hradci.
Čas načtení: 2024-03-08 08:48:00
Velký test hradeckých basketbalistů: uhájit první místo je první cíl v sezoně
Půjde jim o test, který nebude možné v rozhodující části sezony napravit. Proto basketbalisté hradeckého Sokola k pátečnímu duelu v Jindřichově Hradci vzhlížejí s pocitem velké odpovědnosti.
Čas načtení: 2024-03-08 08:34:00
Aby hodiny dobře fungovaly, musí do sebe všechny součástky zapadat. Jednou za čas si proto zaslouží pořádnou opravu. A to platí obzvlášť, když se jedná o hodiny, které měří čas celému městu. Hodiny z městské věže v Jindřichově Hradci si po více než sto letech vzal do parády chýnovský hodinář a jednu část po druhé teď bude několik týdnů restaurovat.
Čas načtení: 2024-03-13 08:43:00
Žáci středního odborného učiliště v Jindřichově Hradci už brzy zkusí uvařit první jídla v nové cvičné kuchyni. Profesionální gastrostudio staví přímo v areálu školy Jihočeský kraj, aby měli učni kde získat praxi. Najít restauraci, která dnes přijme na zkušenou budoucí kuchaře a číšníky, je totiž stále těžší.
Čas načtení: 2024-03-15 11:31:00
Bydlet moderně a přitom uprostřed města. Jde to vůbec dohromady? Patří moderní budovy do historické zástavby? V Jindřichově Hradci je téma aktuální v souvislosti s plánovanou výstavbou nového bydlení v centru.
Čas načtení: 2024-03-19 08:17:00
Chráněné bydlení Naplno, které slouží lidem s postižením v Jindřichově Hradci, prokouklo. Parta řemeslníků zdarma celé zařízení za jediný den vymalovala. Klienti se už večer vrátili do čerstvě vybílených pokojů.
Čas načtení: 2024-03-20 14:36:00
Kasteláni hradů a zámků letos očekávají míň peněz na provoz. Přitom musí počítat s vyššími náklady – především na platy průvodců a dalších zaměstnanců, kteří pracují takzvaně na dohodu. I když správci památek ještě neví, s jakým rozpočtem budou letos hospodařit, například hrad a zámek v Jindřichově Hradci už připravil několik úsporných opatření.
Čas načtení: 2024-03-21 14:58:03
Cechovní malíři zdarma zvelebili sociální byty, klienti volili bílou barvu
Cech malířů, lakýrníků a tapetářů České republiky si každý rok vybere jednu sociální organizaci, které zdarma vymaluje její prostory. Letos řemeslníci zavítali do Chráněného bydlení Naplno v Jindřichově Hradci, kde pomáhají třinácti klientům.
Čas načtení: 2024-04-01 11:54:29
Vinný košt již podruhé v Jindřichově Hradci v sobotu 18.5.2024! Co vás... | Jindřichův Hradec - (2024-05-18 11:00:00 - 2024-05-18 00:00:00)
Čas načtení: 2024-04-07 10:57:53
Od studia Zahy Hadid k vlastnímu architektonickému impériu: Příběh Jakuba Klašky
Jakub Klaška, narozený v Jindřichově Hradci, strávil čtrnáct let ve studiu světoznámé architektky Zahy Hadid, kde se stal klíčovou postavou. Nedávno však podnikl rozhodnutí vydat se na vlastní cestu. Od... The post Od studia Zahy Hadid k vlastnímu architektonickému impériu: Příběh Jakuba Klašky first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.