Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10

Proč vlajky? A proč ukrajinské?

Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2024-03-10 17:51:00

Kanonáda v Edenu. Teplice dostaly od Slavie čtyřbrankový výprask

Slávisté potvrdili roli favoritů a ve 24. kole nejvyšší fotbalové soutěže nedali v Edenu šanci Teplicím. Soupeře ze severu Čech rozstříleli 4:0. Pražany poslal do vedení dvěma góly na konci prvního poločasu Matěj Jurásek. V 57. minutě se trefil Conrad Wallem a skóre uzavřel v nastavení Václav Jurečka.

Čas načtení: 2024-03-14 21:04:00

West Ham s Coufalem a Součkem přejel Freiburg a je ve čtvrtfinále Evropské ligy

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Soupeře jim určí páteční los.

Čas načtení: 2024-03-14 20:46:10

Fotbalisté West Hamu se Součkem a Coufalem rozdrtili Freiburg

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Soupeře jim určí páteční los.

Čas načtení: 2024-03-14 21:00:00

EL ONLINE: Souček s Coufalem u postupu. Za Leverkusen chytá Kovář

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Soupeře jim určí páteční los. Od 21:00 o postup hraje i Bayer Leverkusen s Karabachem, za který chytá Matěj Kovář. ONLINE přenos sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-14 21:00:00

West Ham s Coufalem a Součkem postoupil přes Freiburg do čtvrtfinále EL

Praha - Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého...

Čas načtení: 2024-03-14 21:04:00

West Ham s Coufalem a Součkem přejel Freiburg a je ve čtvrtfinále Evropské ligy

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Soupeře jim určí páteční los.

Čas načtení: 2024-03-14 22:50:00

EL: Schick dvěma góly v nastavení zařídil postup. Dál jde i West Ham

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Dál jde i Bayer Leverkusen, který doma prohrával už 0:2, ale nakonec slaví po výhře 3:2, kterou dvěma góly v nastavení zařídil Patrik Schick. Soupeře jim určí páteční los.

Čas načtení: 2024-03-14 23:00:00

EL: Schick dvěma góly v nastavení zařídil postup. Slaví i West Ham

Fotbalisté West Hamu v sestavě s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem v domácí odvetě osmifinále Evropské ligy rozstříleli 5:0 Freiburg. S přehledem si tak po úvodní prohře 0:1 z minulého týdne zajistili postup do čtvrtfinále. Dál jde i Bayer Leverkusen, který doma prohrával už 0:2, ale nakonec slaví po výhře 3:2, kterou dvěma góly v nastavení zařídil Patrik Schick. Soupeře jim určí páteční los.

Čas načtení: 2024-03-16 06:51:00

Mrázek marně hasil prohru, Anaheim bez Gudase schytal výprask 0:6

Hokejisté Anaheimu v nočním utkání NHL prohráli vysoko 0:6 ve Winnipegu. Ducks chyběl v sestavě kvůli zranění český obránce Radko Gudas. Do zápasu s Jets nezasáhl ani brankář Lukáš Dostál, který zůstal v pozici dvojky. Gólový večírek si pro změnu užili Los Angeles Kings, kteří rozstříleli Chicago 5:0. Petr Mrázek se do branky Blackhawks dostal už v 15. minutě při střídání kolegy Arvida Söderbloma, vysoké prohře ale nezabránil.

Čas načtení: 2024-04-03 16:11:18

Nečekaná posila pro tým ze čtvrté třídy. Trpišovský gólem pomohl k demolici soupeře

Odložil kšiltovku, opustil pro trenéry vyhrazený koridor a vyběhl na trávník. Den po vítězství na Slovácku se kouč Slavie Jindřich Trpišovský nečekaně představil v dresu Dynama Nelahozeves B. Neznáte? Čtvrtá třída na Mělnicku. A byla to povedená premiéra. Galaktikos, jak si aktuálně vedoucí fotbalisté nejnižší soutěže říkají, rozstříleli Dolany 15:0, síť rozvlnil i sám Trpišovský.

Čas načtení: 2024-04-23 11:33:00

Kapitán Rudnytskyy o situaci Varnsdorfu, trenéřině i konfliktu na Ukrajině

Ještě nedávno jim bylo ouvej, teď jsou fotbalisté Varnsdorfu už v mnohem lepší pozici. V klíčovém zápase v neděli rozstříleli Prostějov 5:1 a nechali ho na patnáctém místě, které znamená pád z druhé ligy. A na čtrnácté pozici, zaručující záchranu, mají už čtyřbodový náskok. „Oddechli jsme si, ale jen napůl, protože ještě nemáme vyhráno. Od domácí výhry nad Brnem jsme nastartovali nějakou sérii a budeme se to snažit držet co nejdéle,“ slibuje varnsdorfský kapitán Pavlo Rudnytskyy.

Čas načtení: 2024-04-23 11:33:00

Kapitán Rudnytskyy o situaci Varnsdorfu, trenéřině i konfliktu na Ukrajině

Ještě nedávno jim bylo ouvej, teď jsou fotbalisté Varnsdorfu už v mnohem lepší pozici. V klíčovém zápase v neděli rozstříleli Prostějov 5:1 a nechali ho na patnáctém místě, které znamená pád z druhé ligy. A na čtrnácté pozici, zaručující záchranu, mají už čtyřbodový náskok. „Oddechli jsme si, ale jen napůl, protože ještě nemáme vyhráno. Od domácí výhry nad Brnem jsme nastartovali nějakou sérii a budeme se to snažit držet co nejdéle,“ slibuje varnsdorfský kapitán Pavlo Rudnytskyy.

Čas načtení: 2024-04-23 20:53:44

U15/U14: Borců plné hřiště

Tempáci rozstříleli sympaticky hrající Zbraslav 10:3.

Čas načtení: 2024-04-30 07:16:00

Florida zakončila sérii s Tampou vysokou výhrou, Dallas proti Vegas srovnal

New York - Hokejisté Florida rozstříleli Tampu 6:1 a na postup do konferenčního semifinále NHL potřebovali jen pět zápasů. Dallas vyhrál i druhé utkání ve Vegas a srovnal stav série na 2:2. Prohru...

Čas načtení: 2024-04-30 08:01:00

Florida zakončila sérii s Tampou kanonádou, Dallas opět loupil ve Vegas a srovnal

Semifinále Východní konference NHL favorizovanou Floridu nemine. Hokejisté Panthers rozstříleli v pátém utkání série Tampu Bay 6:1 a po vítězství 4:1 na zápasy postoupili. Dallas naopak v Západní konferenci stáhl manko, opanoval i druhý zápas ve Vegas a srovnal stav na 2:2. Porážku domácích 2:4 neodvrátil ani Tomáš Hertl, který potřetí za sebou nebodoval.

Čas načtení: 2024-04-30 07:15:51

Florida zakončila sérii s Tampou vysokou výhrou, Dallas proti Vegas srovnal

Hokejisté Floridy rozstříleli Tampu 6:1 a na postup do konferenčního semifinále NHL potřebovali jen pět zápasů.

Čas načtení: 2024-04-30 08:01:00

Florida zakončila sérii s Tampou kanonádou, Dallas podruhé loupil ve Vegas a srovnal

Semifinále Východní konference NHL favorizovanou Floridu nemine. Hokejisté Panthers rozstříleli v pátém utkání série Tampu Bay 6:1 a po vítězství 4:1 na zápasy postoupili. Dallas naopak v Západní konferenci stáhl manko, opanoval i druhý zápas ve Vegas a srovnal stav na 2:2. Porážku domácích 2:4 neodvrátil ani Tomáš Hertl, který potřetí za sebou nebodoval.

Čas načtení: 2024-05-12 16:15:00

ONLINE + SESTŘIHY: Slováci i Finové nadělovali, Dánsko proti Kanadě

Hokejový šampionát pokračuje třetím hracím dnem. Český národní tým má volno. Do akce se naopak v Ostravě vrátili Slováci, kteří porazili Kazachstán 6:2 a připsali si první výhru. V Praze zvládli svůj zápas Finové, když Velkou Británii rozstříleli 8:0. Ve skupině A se v dalších utkáních pokusí Dánsko překvapit Kanadu a o nápravu zpackaného vstupu do turnaje budou usilovat Rakušané, kteří vyzvou Švýcarsko. V Ostravě se pak nejprve střetne Lotyšsko s Francií a večer favorizovaní Švédové vyzvou Poláky. ONLINE přenosy všech zápasů sledujte na iSport.cz, první duely startují krátce po dvanácté.