Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 16:12:38

Chytrá karanténa je nyní zbytečná, tvrdí epidemiologové a hygienici

Několik desítek terénních epidemiologů a hygieniků napsalo otevřený dopis určený mimo jiné poslancům a vládě, ve kterém varují před přeceňování tzv. Chytré karantény. Při současných počtech případů podle nich snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Dopis zveřejňujeme v plném znění. V souvislosti s postupným zaváděním do praxe tzv. Chytré karantény cítíme potřebu i stavovskou povinnost vyjádřit se a uvést na pravou míru mediální obraz o epidemiologické práci, který doprovází nasazování tohoto pro krizové situace vhodného nástroje. Zkreslený mediální obraz bohužel přejímaný i některými politiky a pochopitelně veřejností staví epidemiology a hygieniky do pozice „zadržovatelů pokroku“, se kterou nemůžeme souhlasit. Nemůžeme tuto pozici přijmout, protože je nepravdivá, protože po několika měsících vyčerpávajícího boje přináší právě vysoce sofistikovaná práce epidemiologů a hygieniků, nikoliv tedy „Chytrá karanténa“, první úspěchy, bez ohledu na to, že někde byla dělána s tužkou a papírem a někde elektronickými nástroji či programy. Podstata naší práce je, byla a bude vždy stejná, založená na lékařské a zdravotnické odbornosti nikoliv principiálně na technické podpoře. O to víc nás mrzí výše zmíněné názory, reprezentované například vyjádřením pana Daniela Münicha, člena Národní ekonomické rady vlády.  Epidemiologie a hygiena jsou samostatným lékařským oborem, který se zabývá komplexním studiem výskytu nemocí a poruch zdraví v lidské populaci a studiem faktorů, které tento výskyt podmiňují nebo ovlivňují. Výsledky své činnosti realizuje v návrzích na objektivně podložená opatření vedoucí k ochraně a zlepšení zdravotního stavu populace. V podmínkách nastavených legislativou v ČR se na jejich realizaci podílí a kontroluje jejich účinnost. Úlohou epidemiologů v celém systému ochrany veřejného zdraví je poskytnout alternativy opatření s jejich očekávaným účinkem a možnými dopady. O uplatnění konkrétního opatření v širších souvislostech musí rozhodnout ten, kdo bere na sebe odpovědnost za všechny dopady na obyvatelstvo, tedy vláda nebo jiná autorita. Epidemiologové průběžně monitorují epidemiologickou situaci všech infekčních nemocí. Situaci spojenou s koronavirem (SARS-CoV-2) sledují od konce roku 2019, kdy se objevila první zpráva o neznámé nemoci ve Wuhanu a na riziko šíření infekce čeští epidemiologové bezprostředně upozorňovali. Při výskytu každé infekční choroby je hlavním cílem práce epidemiologů provést neprodleně opatření, která jsou zaměřena na zabránění dalšímu šíření infekce v populaci. Stejný princip byl a je aplikován rovněž u onemocnění COVID-19. Ve světle výše uvedeného, epidemiologové standardně v co nejkratším čase vyhledávají a od objevení se prvních případů onemocnění COVID-19 v ČR vyhledávali nemocné a prováděli epidemiologická šetření, včetně vyhledání úzkých potenciálně infekčních kontaktů a jejich cíleného testování. Toto se standardně děje nepřetržitě a ve většině případů v řádu několika hodin od identifikace nemocné osoby. Protiepidemická opatření nařízená epidemiology krajských hygienických stanic se od samého počátku epidemie zaměřovala na izolaci nemocných, a to podle posouzení jejich zdravotního stavu specialistou v oboru infekčního lékařství v nemocnici nebo v místě bydliště. Dále se prováděla a stále provádí domácí karanténa úzkých kontaktů, tedy osob, které byly vystaveny, exponovány, viru. Karanténou se dle platné legislativy ČR rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit. Při posuzování rizikové expozice epidemiologové vychází z doporučení založených na důkazech zejména z WHO a ECDC. V začátku reakce na rozvíjející se epidemii byla činnost epidemiologů v části vyšetřování úzkých kontaktů limitována pouze dostupností testovacích kapacit. V současnosti je laboratorní a odběrová kapacita dostatečná na široké, cílené šetření a diagnostiku. Klíčem odpovědi na tuto epidemii je epidemiologické šetření, cílené vyhledávání jednotlivých nemocných, tedy zdrojů nákazy a jejich kontaktů. Šetření jsou prováděna kvalifikovanými odborníky-epidemiology, jejich každodenní práce s pomocí plošných restriktivních opatření vedla k rychlému poklesu počtu nemocných v ČR. Naprostá většina nemocných je dnes izolována do 24 hodin po vyslovení podezření na onemocnění, obdobně rychle jsou podchyceny epidemiologicky významné úzké kontakty nemocných. „Chytrá karanténa“ neučí epidemiology provádět epidemiologické šetření, protože je to jejich denní rutinní činnost, kterou na pozadí celé události bez světel reflektorů neúnavně a nepřetržitě provádějí. Nemůže ani nahradit epidemiologickou činnost založenou na dlouhodobé zkušenosti a vědeckých poznatcích prováděnou kvalifikovanými odborníky. Jinými slovy epidemiologové karantény dělají chytře už po mnoho let! Cíleně, fundovaně, rychle a efektivně. V současné době platná opatření u osob, které byly v kontaktu s nemocným, ani neumožňují jiný postup než uvalení karantény na 14 dní. Navyšování kontaktů bez řádného epidemiologického posouzení povede naopak ke zvýšení počtu osob, které nemohou chodit do práce a ke zhoršování ekonomického dopadu epidemie. Každý případ je nemocný člověk, originál, který nelze napasovat do jednoduchého algoritmu. Pracujeme s nemocnými lidmi a jejich kontakty, s lidmi z okolí nemocných, z jejich rodin, ze zaměstnání. Jsou to všichni lidé, kteří mají obavy o své zdraví, kladou otázky, potřebují vysvětlit, poradit a pomoci. Nejsou to položky ve skladovém hospodářství, které lze jednoduše vyřídit. Navíc z recentních zkušeností víme, že v zapojených krajích nevede systém k urychlení vyhledávání nemocných a jejich kontaktů. Nástroje „Chytré karantény” mohou pomoci jen v situaci, kdy budou v České republice denně přibývat stovky a stovky nemocných, kdy nejde o kvalitu, ale o kvantitu šetření. Při současných počtech případů naopak systém snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Závěrem považujeme znovu za nutné zdůraznit, že zejména díky včasným protiepidemickým opatřením prováděným epidemiology a hygieniky za podpory ostatních pracovníků všech hygienických stanic po celé České republice, epidemiologů ministerstva zdravotnictví, laboratorních pracovníků a díky včasným restriktivním opatřením zavedených státem se výskyt a šíření onemocnění COVID19 daří dosud úspěšně kontrolovat. Je přinejmenším riskantní v současné situaci nahrazovat fungující systém systémem jiným, a to bez znalostí skutečných souvislostí a potřeb profesionálů v ochraně veřejného zdraví, které si navíc stát právě pro tyto situace hromadného výskytu infekčních i neinfekčních nemocí dlouhodobě připravuje a vzdělává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-04 09:18:49

Koronavirus a archetypální nejistota

Média píší o počátku koronavirové ságy v Číně jako o období, kdy rigidní čínská stranická mašinerie dostala přednost před pružným bojem proti epidemii. Bylo tím míněno, že ve Wu-chanu místní papaláši zpočátku tajili rozsah infekcí způsobených novým neznámým virem. Pokud by došlo k nárůstu chřipkových případů, jednalo by se o všední problém. Ale když lékaři zjistili, že nejde o klasickou chřipku, neznámý virus stranický aparát vyděsil. Nevěděli, jak znepokojivou informaci „číst“. Objevila se archetypální nejistota vyskytující se od počátku lidského světa v rámci mocenské hierarchie. Zodpovědnost náčelníků vesnice, stařešinů, starostů velí, aby měli přehled a řešili problémy pokud možno rychle a efektivně. V případě nouze se mohou obrátit na vyšší organizační složku, ale muselo být jasné, že udělali všechno pro to, aby panstvo – nadřízení se nemuseli jejich lapálií zabývat. Od prosince 2019 do ledna 2020 si stranické/správní vedení Wu-chanu, oblasti s více než 11 miliony obyvateli, nevědělo rady s neznámou pneumonií. Tajilo narůstající počty infekcí před vrchností s cílem nevzbudit nevoli před koncem roku a před novoročními svátky. Také se blížil nejdůležitější rituál čínského politického roku: takzvané dvě schůze (liang chuej), výroční sjezd parlamentu a poradního shromáždění. Provinční vlády tím, že se nic problematického neděje, mohou do Pekingu vyslat signál moci a kontroly. Náhlý nárůst pneumonií se do tohoto obrazu nehodil. V polovině května 2020 významný odborník čínské vlády Zhong Nanshan uvedl, že úřady ve městě Wu-chan v počátku epidemie lhaly o počtu nemocných a závažnosti situace. Věděl, o čem hovoří, protože patřil do první skupiny odborníků, kterou tam pekingská vláda vyslala do kvůli epidemii nového patogenu. Informace se objevily na čínském internetu, a nebyly od internetových kecalů, ale od lékařů. Pro média uvedl, že mu začala blikat varovná kontrolka, když se oficiálně na deset dní ve městě zastavila statistika pouze na 41 nakažených. Zhong Nanshan zjistil, že situace je daleko vážnější, a začala tichá mobilizace pekingských zdravotních pohlavárů. On osobně odmítá, že by Čína zveřejňovala zmanipulovaná čísla o počtu nemocných od chvíle, kdy se problému ujala pekingská vláda. Nejpozději od 23. ledna jsou všechna data správná, domnívá se Zhong Nanshan. Lze předpokládat, že si nějaký čas mlčení na rozmyšlenou vzala i ústřední pekingská vláda. Když lékaři odeberou vzorky a pošlou je z Wu-chanu do ústředního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Pekingu a Klinického centra pro veřejné zdraví v Šanghaji, začíná maraton. Vědci se okamžitě pustili do práce, aby identifikovali virus a genetické sekvence viru a vyvinuli testovací činidla. Podle ne příliš přesných informací následovaly dny politického váhání, jak se k rodící se epidemii postavit. Stále ještě byla ve hře představa, že by nemusel covid-19 být horší než sezónní chřipka. Také politici doufali, že bude přenos viru na člověka omezený. Pokud se zpočátku psalo, že nebyl prokázán přenos viru na člověka, v řeči epidemiologů to znamenalo, že ZATÍM není jisté to, co může hrozit. Vzrůstající počet případů onemocnění ale nesvědčil o pouhém přenosu zvíře – člověk. Tajení problému v prosinci a začátkem ledna místními pohlaváry ve Wu-chanu je projevem archetypální nejistoty. Podobně se chovala Trumpova administrativa, která rovněž podceňovala koronavirový problém. Trumpova opatření byla slušně řečeno rozpačitá. Trump správně tušil, že každé epidemiologicky užitečné omezení pohybu obyvatelstva se projeví v ekonomice. Proto s tím nepospíchal. Nakonec se mu to vymstilo, podobně jako funkcionářům ve Wu-chanu. Proto Trump obviňuje Čínu, že v raných fázích šíření nákazy neposkytovala dostatečné informace mezinárodním organizacím, a mezinárodní reakce byla zpožděná. Tím prý zavinila Čína, že došlo na Západ od Říše středu ke zbytečným ekonomickým ztrátám a ztrátám na životě. Afghánská vsuvka Nepřímo „zatloukání“ ve Wu-chanu, kde nevěděli místní šéfové, co si mají počít s novou chorobou, připomíná „zatloukání“ v Afghánistánu, které trvalo dlouhá léta. John F. Sopka, Generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR), vypovídal 15. ledna 2020 před zahraničním výborem Sněmovny reprezentantů USA o tom, jak hloupě se chovají Američané v zemi Afghánců. Jeho vystoupení bylo reakcí na soudně nařízené předání dokumentů ze SIGAR v prosinci 2019 médiím. Dokumenty známé jako Afghanistan Papers publikoval list Washington Post. Podle Sopka úřady USA lhaly o tom, jaké pokroky v Afghánistánu dosáhly a zveličovaly výsledky statistik kvůli vytvoření iluze úspěchu. Kromě toho Sopko například upozorňoval, že v Afghánistánu byla většina vojenského a civilního personálu střídána po roce i v menším intervalu. To znamená, že noví lidé neustále přicházejí, všichni s nejlepšími úmysly, ale s malou nebo žádnou znalostí toho, co jejich předchůdci dělali, jakým problémům čelili, nebo co fungovalo a co nefungovalo. Američané se připravili o dlouhodobé zkušenosti lidí působící v Afghánistánu. Neustálou cirkulaci kádrů nazval Sopko „každoroční lobotomií“. Připomněl také, že SIGAR zkoumala, jak americká vláda chápe rizika korupce v Afghánistánu, jak se vyvinula reakce USA na korupci a jaká byla účinnost protiopatření: „Zjistili jsme, že korupce podstatně podkopala misi USA v Afghánistánu od samého začátku operace Trvalá svoboda. … Americká vláda by neměla zhoršovat korupci zaplavováním slabých ekonomik příliš velkým množstvím peněz příliš rychle, s příliš malým dohledem…“ Korupce v Afghánistánu byla přímo spojena s americkou impotencí pochopit, co se v té oblasti děje. Rozhovory analytici ze SIGAR prováděli se svědky znalými situace – od velvyslanců až po letce. Informace od nich by nemohli získat v SIGAR bez možnosti ochránit zdroje informací. Více než 80 procent těch, s nimiž byl veden rozhovor, požádalo, aby jejich jména nebyla zveřejněna. Afghánská vsuvka ukazuje, že pokud to je možné, o problémech není potřeba vládní centrum raději informovat. Mohl by z toho být průšvih… A problém stejně vybuchne. Archetypální strach Již kolem 23. ledna 2020 se v médiích objevila kritika, že čínská vláda nedokázala jednat dostatečně rychle, aby omezila šíření viru z Wu-chanu, přičemž riskovala další ohniska. Poslední opatření vlády zakazující svým občanům opustit město Wu-chan přišlo příliš pozdě a nepomůže zastavit šíření virů, uvedl Guan Yi, odborník na infekční nemoci z Hongkongské univerzity v rozhovoru s čínskými médii. Otázkou je, zda jakákoliv opatření mohla šíření zabránit. I kdyby wu-chanští papaláši vyhlásili poplach kolem neznámé pneumonie, šíření by tím neomezily. Pouze by zmenšili počet tamních infikovaných. V době, kdy ve Wu-chanu zjistili, že se objevil mezi pacienty nový koronavirus, infikovaní lidé odjížděli ještě bez příznaků nebo „s klasickou chřipkou“ kamkoliv. Wu-chan je velká letecká, silniční a železniční křižovatka. Archetypální chování se projevuje také v tom, že lidé vždy v jakýchkoliv souvislostech viní vládu, že nezabránila utrpení lidu, protože nebyla předvídavá a rozhodná. To platilo od starověku. Další prvek archetypálního chování je panika ústící do nakupování co nejvíce zásob. Psychologové tvrdí, že na vině je kombinace mentality stáda a nejistoty podporované až hystericky varovnými zprávami před pandemií. Abychom si nedělali iluze o supercivilizované západní liberálně nafoukané kultuře, na závěr jeden citát z článku, který vyšel 5. března 2020 v Asia Times (www.asiatimes.com/2020/03/panic-buying-follows-coronavirus-across-the-globe/) „Police bez rolí toaletního papíru, dezinfekčních prostředků na ruce a chirurgických masek kdekoli od Japonska po Francii do Spojených států, protože panika po celém světě kříží koronaviry (s hrozbou) … narušení dodavatelských řetězců… Největší australský supermarket tento týden začal prodej toaletního papíru na příděl poté, co policie musela být zavolána do obchodu v Sydney…V sobotu japonský premiér na Twitteru uklidňoval občany, aby zamezil strachu z nedostatku, zatímco fotografie sociálních médií z USA ukazují na holé police bez toaletního papíru...“ To vše jsou důsledky všedního alias archetypálního chování člověčenstva.

Čas načtení: 2020-04-16 18:22:19

Koronavirová pandemie v Jižní Americe: Brazílie versus Argentina

Pandemie se sice v Jižní Americe zatím ještě příliš nerozšířila, ale už se zpolarizovaly politické a organizační přístupy k jejímu řešení. Brazílie a Argentina, jež jsou dvě hlavní ekonomiky makroregionu, jsou kontrastními příklady. Není snadné zhodnotit, jak ovlivňuje koronavirus země Jižní Ameriky z epidemiologického hlediska z důvodu nedostatku spolehlivých statistik týkajících se reálných čísel postižených osob a úmrtí vyvolaných virem. Například v Brazílii stát São Paulo oficiálně oznámil záměr zaznamenávat statisticky pouze těžké případy a úmrtí. Nerozvinutý státní aparát Pravděpodobně nejvíce šokující záběry pocházejí z Ekvádoru, kde jsou mrtvoly ponechávány na ulicích, jelikož úřady i pohřební služby jsou zcela zahlceny. Takové fotografie připomínají středověké popisy morové epidemie. Člověk by je v Ekvádoru neočekával, přestože může být tato země považována za rozvojovou zemi. Mezinárodní měnový fond hodnotí Ekvádor na 59. místě ze 186 zemí podle nominálního HDP. Přestože tyto výjevy nejsou typické pro situaci v Jižní Americe, jsou modelové vzhledem k nepřipravenosti a nezpůsobilosti většiny místních vlád a států vypořádat se s pandemií. Důvodem je především relativně nerozvinutý státní aparát. Ve většině jihoamerických zemí je pouze kolem 10 procent (osm procent v Chile, 12 procent v Brazílii) oficiálně registrovaných pracovníků státními zaměstnanci oproti průměru OECD, který činí 21 procent (nepočítáme-li velký počet neoficiálních pracovníků, kteří by vlastně převyšovali procento státních zaměstnanců). Tato slabost má v některých případech historické kořeny (například v Brazílii), případně je výsledkem změn v poslední době často v důsledku finanční krize (jako v Argentině) nebo uskutečnění neoliberálních reforem (v případě Chile během Pinochetova režimu a v ostatních zemích kvůli podmínkám prosazených Mezinárodním měnovým fondem nebo Světovou bankou). Na rozdíl od Evropy, kde hrály státy vždy hlavní roli v budování zdravotní péče, jihoamerické státy raději spoléhaly na soukromé iniciativy, případně vybudovaly velké, avšak nedostatečně finančně podporované zdravotnické systémy, které nejsou a nebudou schopny čelit pandemii, což si teprve nyní vlády začínají uvědomovat. Přesto jsou v Jižní Americe rozdíly ve způsobu, jakým zasahuje pandemie různé země ze sociálního, ekonomického a politického hlediska. V tomto textu se zaměřím na případy Brazílie a – krátce jako protipól – Argentiny, dvě hlavní ekonomiky makroregionu z hlediska HDP (jak nominálně, tak podle PPP) a v tomto pořadí první a třetí nejlidnatější země Jižní Ameriky. Navíc tyto země jsou v současnosti řízeny dvěma prezidenty považovanými za populisty, ačkoli hájí opačná politická stanoviska: radikálně pravicový politik Jair Bolsonaro a umírněný peronista Alberto Fernández. Bolsonaro: Lék je horší než nemoc, kterou má léčit Nákaza se podle oficiálních zdrojů začala rozšiřovat v Brazílii 26. února potvrzením prvních pozitivně testovaných pacientů v São Paulu. K 13. dubnu byl počet potvrzených případů 23 430, počet úmrtí 1 328. První úmrtí bylo hlášeno 17. března. V následujících dnech místní vlády několika států (Brazílie je federativní republikou) vyhlásily určitou formu uzavření, zejména v případě škol; veřejné univerzity pozastavily přednášky, obchody byly zavřeny, továrny zastavily nebo snížily produkci. Jako v mnoha evropských zemích, i zde se tato restriktivní opatření postupně zvyšovala, čímž přerušila veřejný život. Přesto však není vždy snadné taková opatření zavést. Některé státy nedávno uvolnily karanténní opatření zejména z důvodu tlaku ekonomických zájmů firem a podnikatelů. Uvidí se, zda tento krok vyvolá nárůst případů, jak předpovídají zdravotní instituce. Brazilský prezident Bolsonaro, který na počátku síření viru nazval COVID-19 rýmičkou a přirovnal ji k horší chřipce, nejprve nechtěl připustit, že se jedná o krizi. Neustále si stěžuje, že média zbytečně vyvolávají hysterický humbuk a fantazírují. Důrazně kritizoval opatření místních orgánů a opakovaně prohlašoval, že „lék je horší než nemoc, kterou má léčit“. Jelikož je ekonomika silně poškozena karanténou, dle Bolsonara budou lidé trpět více kvůli ní než kvůli viru. Otevřeně vzdoroval varováním zdravotních úřadů včetně jeho ministra zdravotnictví Luize Henriqueho Mandetty, jehož zastrašoval propuštěním (6. dubna se rozhodl odvolat Mandettu, avšak v důsledku reakcí ostatních členů vlády, zejména armády, tento krok neučinil). Politický boj mezi Bolsonarem na jedné straně a na straně druhé Mandettou vedl vědce a guvernéry k pozoruhodné situaci. Federální Kongres, federální Senát a federální Nejvyšší soud nechtěli podpořit Bolsonara v jeho snaze vrátit se ke stavu před karanténou prostřednictvím prezidentského dekretu, jímž vyhrožoval. Dokonce chtěli aktivně zastavit jakýkoli pokus tento dekret prosadit. Zdá se, že populace reagovala na karanténu se smíšenými pocity. Zatímco podle některých průzkumů více než 75 procent lidí opatření vítá, existuje mnoho zpráv o porušování karantény. Boj o politické přežití Bolsonarovy nesnáze předcházely koronavirovou krizi. Zdá se, že zklamal i mnoho těch, jež jej podporovali a doufali v radikální hospodářskou reformu privatizací veřejné správy, uvolněním pracovních zákonů, zvýhodněním soukromého sektoru a omezením už tak ubohého státního aparátu. Zatím však nejsou ochotni ho obvinit, případně podpořit vojenský převrat, což je neustále zmiňovaná možnost, která nemůže být v jihoamerickém kontextu přehlédnuta, zejména uvažujeme-li, že i v případě formální obžaloby by byl Bolsonarovým nástupcem místoprezident Hamilton Mourão, armádní generál v důchodu. Bolsonarova prohlášení během současné krize je třeba číst ve světle tohoto boje o politické přežití a vidět značnou krizi v jeho vlastním kabinetu a mezi prezidentem a ostatními orgány, zejména parlamentem, Nejvyšším soudem a armádou. To vedlo Bolsonara k ještě větší polarizaci jeho politického diskurzu, zřejmě za účelem mobilizace jeho volebního elektorátu. Zásadní postavení, které zaujal při odmítání rad lékařských expertů a rozhodnutí guvernérů jednotlivých brazilských států, jeho příznivci ocenili – zejména fundamentalističtí křesťanští vůdci jako Silas Malafaia, hlava mocného kostela Shromáždění Boží (Assembléia de Deus), který se pokusil udržovat otevřené kostely navzdory karanténě, a Edir Macedo, vedoucí Univerzální církve Božího království, který se vysmíval hysterii obyvatelstva a prohlašoval, že je to Satan, kdo šíří veškerý strach. Je pozoruhodné, že podobný postoj k pandemii koronaviru zaujal v Mexiku levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, který se ještě v březnu pokusil minimalizovat význam epidemie, a vyzval Mexičany k vycházení, návštěvám restaurací a pokračování v normálním životě. V poslední době však uznal dopad krize a slíbil, že přijme „neortodoxní“ ekonomické opatření na pomoc lidem. V mezičase byla některá důležitá ekonomická opatření přijata také v Brazílii. Kongres schválil návrh na dodatek k ústavě, který by umožnil vytvoření paralelního „válečného rozpočtu“ výhradně v boji proti koronaviru. Pokud by byl schválen i Senátem, novela by nabyla platnosti, aniž by byl nutný souhlas prezidenta. Vláda se rozhodla dát 600 brazilských realů každému, kdo pracuje neoficiálně (neboť neoficiální pracovní vztahy jsou v Brazílii stále běžnější než oficiální vztahy). Sociální program Bolsa Família, který za vlády Temera a Bolsonara utrpěl velké škrty, bude opět rozšířen tak, aby se týkal většího počtu chudých rodin. Také vlivný ministr hospodářství Paulo Guedes (známý z minulosti svými neoliberálními postoji) naznačoval, že by mohl upustit od svých plánů zásadních ekonomických reforem, a dokonce zmínil možnost zvýšení veřejných výdajů jako prostředku k oživení brazilské ekonomiky. Převládající neoliberální kurz byl tedy prozatím odložen. Argentina: pomoc chudým a zranitelným Podívejme se nyní na protipól Brazílie, tedy na to, co se stalo v Argentině. Infekce se začala šířit v zemi začátkem března. První smrt byla hlášena 7. března a následně 19. března vláda zavedla celonárodní karanténu. K datu 13. dubna byl počet potvrzených případů 2 208, počet úmrtí 97. Oproti Brazílii postupovala Argentina na národní úrovni velmi brzy, přičemž federální vláda vyzvala k úplné karanténě, která je přísně dodržována hrozbou vysokých pokut, a dokonce uvězněním pro ty, kteří tato pravidla nedodržují. Výsledkem je, že počet infikovaných lidí a úmrtí je výrazně nižší než v Brazílii. Ačkoli obyvatelstvo v prvních chvílích opatření karantény nerespektovalo, opatření nezpůsobila žádnou politickou krizi jako v Brazílii. To je pravděpodobně hlavní kontrast, dokonce větší než rozdíl v počtu případů a úmrtí. Fernándezova vláda reagovala od začátku dodržováním doporučení vědců a Světové zdravotnické organizace, a tak i opoziční média podporují karanténu a nouzová ekonomická opatření přijatá vládou, aby pomohla chudým a zranitelným – zejména těm, kteří patří k rizikovým skupinám: tj. starší a již chronicky nemocní lidé ad. Opatření zahrnují přímé platby peněz zranitelným rodinám, osvobození určitých kategorií od placení konkrétních druhů dluhů, zpřístupnění potravin a léků starým a nemocným lidem. Vláda se také rozhodla zvýšit veřejné výdaje, aby pomohla ekonomiku znovu nastartovat. Vzhledem k tomu, že země prochází závažnou hospodářskou krizí a vláda se pokoušela znovu projednat svůj dluh, není jasné, prostřednictvím jakých finančních zdrojů budou tato opatření realizována. Argentina 5. dubna oznámila, že odloží splácení svého dluhu do roku 2021, tedy učinila opatření, které brazilská vláda zřejmě rozhodně nemá v úmyslu přijmout.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 17:26:01

Koronaglobal ve Spojených státech a Spojeném království

Rok 2020 začal novou pandemií. Žijeme v době environmentálních katastrof, v době intenzivních transnacionálních a lokálních interakcí, obchodu, transkontinentálních výrobních a spotřebních sítí, masového turismu a obecné mobility lidí. Tyto globalizační tendence se začaly šířit do světa z USA a Velké Británie od osmdesátých let. Mluvíme o kompresi času a prostoru. A právě díky této nebývalé mobilitě se šíří nový koronavirus. Kvůli nové globální pandemii ale dochází k náhlému omezení mobility a otevřenosti, státy postupně omezují pohyb osob jako ve výjimečném stavu. Podobně jako ve válkách musí lidé omezit vycházení a trávit celé dny v sociální izolaci. Nemohou vyrážet do obchodních středisek, nemohou cestovat, nemohou do kaváren a restaurací a hospod, nemohou na stadiony a na sportovní závody, do kadeřnických salonů atd. Pro mnoho lidí zvyklých denně konzumovat se to zdá být strašlivým omezením jejich svobody. „Já především“ Právě USA si toto omezení patrně nebyly schopny připustit, karanténní omezení se prosadila patrně se zpožděním. Navíc působí komplexita federálního uspořádání organizace a správy a rovněž velká a rozmanitá populace s třídní a rasovou stratifikací, s velkými sociálními rozdíly a sociální nerovností. V současnosti je v USA přes půl milionu nakažených virem (583 444) a přes 20 tisíc osob na nákazu zemřelo (23 463). Nejvíce pandemie řádí ve státě New York se 172 358 nakažených a 8 600 mrtvých. Zároveň jen během jednoho dne (10. dubna) zde zemřelo 2 108 osob! (Worldometer: 13. duben 2020). Rovněž ve Velké Británii došlo k velkému epidemickému růstu zejména po 16. březnu – s celkovým počtem nakažených 88 621 a 11 329 zemřelých. V Kanadě je to 23 318 nakažených a 653 zemřelých. V Austrálii je 6400 nakažených a 61 úmrtí. Na Novém Zélandě je to 1 330 nakažených a čtyři úmrtí. (Worldometer: 13. duben 2020). Bylo to způsobeno nejspíše přílišnou sklerózou veřejné sféry, slabými zdroji ve veřejné zdravotní infrastruktuře spolu se souvisejícím dlouhodobým oslabením podpory veřejných potřeb a politikou státních škrtů ve jménu vyrovnaného rozpočtu. Patrně působila subjektivně rovněž hédonická laxnost mnoha obyvatel, kteří se nechtěli disciplinovaně omezit. Liberální etická norma „Já především“ takto mnohé vychovávala na základě doktríny o tom, že neexistuje něco jako společnost, existují jen jedinci. Atomizovaní jedinci pozdního postindustrialismu se stále více prekarizovanou existencí, často ovládaní dluhem, se obtížně orientují ve světě a podléhají mediální manipulaci. V americké společnosti existuje mnoho jedinců, kterým není blízká disciplinovaná poslušnost k nařízením vlády.     Bagatelizace pandemie Obecně je možno konstatovat, že se projevila notorická praxe v kapitalismu, v níž problémy celé společnosti vyprodukované vyráběnými riziky má vyřešit stát – ovšem jen za podmínky, že bude zachován růstový motor a zisky soukromého byznysu. Byznys často vydělává na managementu rizika i na katastrofách (tzv. disaster capitalism). V těchto podmínkách nelze snadno zmobilizovat masu jedinců k nebývalé disciplíně a solidaritě ohledů, kterou katastrofa epidemie celospolečensky vyžaduje. Disfunkce společnosti a absence sociální solidarity kvůli individualizaci a nízké sociální kohezi se projevují v důsledku rychlé polarizace sociálních nerovností v soudobém globálním kapitalismu. V konkrétních podmínkách a situačních kontextech je možno zkoumat selhání institucí, osob v pozici rozhodovat, či selhání (kapitálem zneschopnělého) státu jako systému. Roli hrají metody austeritního vládnutí spojené s neoliberální vírou v malý a laciný stát. Díky politice dlouhodobých škrtů veřejných výdajů bylo oslabeno národní zdraví a celospolečenské zdravotní ochrany a bezpečnosti. V USA nemá 27,5 milionu lidí žádné zdravotní pojištění. Všeobecná zdravotní péče je zajištována infrastrukturou veřejného zdravotnictví, na němž závisí i bohatí. Množství služeb a výkonů je privatizováno, takže i pojištěné osoby se bojí být nemocné, často otálí s návštěvou zdravotního zařízení a čekají, až se stav zhorší. V New Yorku došlo nedávno ke zrušení dvaceti tisíc nemocničních lůžek kvůli škrtům ve veřejné sféře. Neoliberální „small government“ způsobil prodlení, v němž mezitím rychle došlo k nakažení lidí v komunitách, ačkoli jak americké, tak britské vládnoucí špičky bagatelizovaly koronavirus jako svého druhu jenom chřipku. Prezident USA omezil přístup k základní zdravotní péči pro imigranty žádající o povolení k pobytu s tím, že mají být soběstační. Také černošské komunity nemají snadný přístup ke zdravotní péči. Navíc v afroamerické komunitě je tradiční nedůvěra ke zdravotnictví. Trumpova administrativa se snažila od počátku krize dopad zlehčovat v obavách o zajištění důvěry investorů (kapitálu) a také kvůli znovuzvolení Trumpa prezidentem pro druhé období. Podobně i v Británii v čele s konzervativní vládou Borise Johnsona docházelo k bagatelizaci a pandemie byla ve stínu Brexitu. „America first!“ v pirátském hávu Kromě toho pronikají zprávy o tom, že CIA i další zpravodajské služby tajně varovaly před pandemií, koronavirus byl nazván „čínským“ a „cizím“. Britský premiér zase kázal o „stádní imunitě“, v níž má být populace vystavena infekci najednou, aby se ho zbavila. Promoření populace náhle a masově navozuje obraz středověké morové rány a sociální darwinismus přežití silnějšího. V USA na pandemii reaguje stát fiskálně, ekonomicky i direktivně. Federální rezervní systém zahájil 3. března sérii snižování úrokových sazeb a začal nakupovat zpětně cenné papíry. O tři dny později začal prezident sociálně-ekonomickou výpomoc a podepsal příděl 8,3 miliardy dolarů na vývoj léku proti koronaviru a na boj s pandemií. Kritici viní tuto politiku ze slepoty ke globalitě pandemie a ke vzájemné propojenosti světa, kde nelze pandemii léčit doma a pokračovat v politice sankcí a agresí v ostatním světě; dokonce Trump obhajoval zabavení ochranných pomůcek ve prospěch amerického státu mimo jeho území. Heslo „America first!“ se naplnilo v pirátském hávu. Demokraty ovládaná Sněmovna reprezentantů 13. března schválila zákon o zavedení bezplatného testování, dotace Medicaid programu a zvýšení podpor v nezaměstnanosti. Prezident nakonec vyhlásil mimořádný stav a rozdělil 50 miliard jednotlivým státům a oblastem. Senát ovládaný republikány 18. března schválil návrh Sněmovny a další den navrhl nový balíček. Začal spor o další kroky. Dne 23. března byl schválen zákon s částkou 2,2 bilionu dolarů, v jejímž rámci je 250 miliard vyčleněno na přímé platby jedincům a rodinám s nejnižšími příjmy, 350 miliard je na půjčky pro malé podniky, 25 miliard na dávky pojištění v nezaměstnanosti a 500 miliard na půjčky firmám v nouzi. O pomoc v nezaměstnanosti požádalo více než sedm milionů lidí – zatím. Nový start, nebo úpadek? Na závěr zmiňme ještě otázky o bumerangových efektech souvisejících s negativním postojem americké vlády k Pařížské dohodě z klimatické konference organizované v roce 2015. Je možno chápat koronavirovou krizi jako varování před důsledky devastace planety Země a souvisí to s klimatickou krizí a s dogmatem panského postoje ke zvířatům a rostlinám? Může donekonečna pokračovat koexistence lidského pravěkého pojídání divokých zvířat, industriální produkce masa a ekologická krize zrychleného vymírání živočišných druhů? Selhala demokratická kontrola militarizace vědecko-technického rozvoje, zejména aplikace biomedicinského a genetického inženýrství, ale též farmaceutického průmyslu, jejichž produkty jsou také epidemické virové mutace? Je krize velký experiment na lidech, je to případ nezamýšlených vedlejších důsledků „slepého“ pokroku technovědy v zájmu vydělávání velkých zisků? A tak bychom mohli pokračovat v kladení otázek, na něž hledat odpovědi opravdu není lehké. Je jisté, že v blízké budoucnosti obrovsky naroste jistota našich nejistot, každodenně si lidé uvědomí, že žijeme v rizikové společnosti, která má globální rozměry. Nikdo dnes přesně neví, jak dlouho bude ve světě řádit virová epidemie. Již dnes vidíme sílící očekávání masy obyvatel, že instituce budou plnit funkce ochrany jistot přežití. Bezpečnostní ohrožení zesiluje potřebu (znovu) budovat stát. To se již projevuje v podobě finančních injekcí do ekonomik, v plánech na převzetí oborů a odvětví do znárodněného rámce, ve snahách o větší investování do veřejných potřeb a do udržení lidské společnosti v relativně funkční podobě. V demokratickém ustavení je ideálem budování státu zdola společnou iniciativou spoluobčanů. Jestliže se k bezpečnostním ohrožením započítá pandemie, ekonomický úpadek většiny zemí, hrozby válek a ekologická devastace, pak racionální reakcí by mělo být rychlé a účinné semknutí se a spolupráce všech v novém budování celosvětového globálního vládnutí, nikoli vojenské konfrontace a boj o nadvládu a o nedostatkové zdroje. Již dnes se potvrzuje poznání, že lidský svět vyžaduje zásadní změny. Zda budou znamenat zlepšení a nový start či rozkvět, nebo naopak úpadek, to bude záviset na nás i na budoucích generacích.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-24 13:59:40

Jak se kreslí epidemie

Dostal jsem pěkný dotaz od čtenáře, cituji: „Studuji grafy o nemoci Covid-19 v Itálii z této stránky. Jsou tam grafy s lineárním nebo logaritmickým měřítkem. Mám laickou otázku – které měřítko je více vypovídající, co věrněji ukazuje trendy? Z mého „pocitu“ každý graf působí jinak. První vypadá víc hrůzostrašně.“ Perfektní. Matematika a choroby, o tom se bude psát skvěle. Jdeme na to. Odpověď totiž nemůže být úplně krátká. Na něco je lepší lineární osa Y, na něco zase ta logaritmická. V normálním životě jsme zvyklí na lineární grafy. Je to tím, že drtivá většina jevů, které se v našem okolí vyskytují, se vyvíjí v čase „krotce“, takže dává smysl, aby osa Y měla stejně velké dílky. Příklad – takhle roste průměrné dítě ve Spojených státech amerických. Jak vidíte, není to zas tak velký rozsah. Začínáte u 50 centimetrů, skončíte pod dvěma metry, ale žádný člověk nenaroste do výšky třeba 20 kilometrů. V tomhle případě dává klasický graf s lineární osou Y nejlepší pojem, co se děje. Podobně třeba – z úplně jiné oblasti života – podíl e-shopů na celkových prodejích zboží koncovým zákazníkům.  Zase, „mírný pokrok“, žádné drastické skoky. Tímhle způsobem funguje valná většina jevů v našem okolí, a to včetně „normálních výjimek“. Dostanete-li třeba mimořádné osobní ohodnocení k platu, může to být dejme tomu 10 tisíc korun, ale nebude to 10 miliard Kč. Atd. Atd. Lineární grafy jsou dobré v tom, že přehledně a intuitivně zobrazují skutečný rozsah jevu počítaný v penězích, lidech atd. V případě italské epidemie je tedy ten varovný dojem zcela na místě, protože tamní počet nakažených je skutečně docela vysoký a roste. Lineární graf vám dobře řekne například to, že hrozí přetížení zdravotního systému, případně krematorií.  No dobře, co nám tedy graf s lineárními osami na první pohled neřekne? Exponenciální růst je něco, na co nejsme z běžného života zvyklí. Teoreticky se učíme o exponenciále na středních a vysokých školách, v praxi si ji jen málokdo „osahá“. Prudký růst exponenciální křivky jde proti naší intuici, špatně se nám představuje. Existuje historka spojená se vznikem hry v šachy, která tohle ilustruje: Kdysi dávno, když byly vynalezeny šachy, si král pozval vynálezce hry k sobě a řekl mu, že jej chce odměnit. „Jen pověz, co bys chtěl!“ Vynálezce vytáhl šachovnici, položil na její první políčko jedno zrnko pšenice, na druhé dvě, na třetí čtyři… a řekl králi: „Ať tvoji sluhové přinesou ke každému dalšímu políčku dvakrát víc pšenice než k tomu předešlému. A až projdou celou šachovnici, bude všechna přinesená pšenice moje.“ „Když chceš tak málo, tak prosím …!“ zasmál se král a odešel. Jenže za chvíli jej volali, že ještě ani nejsou moc daleko a už by jim došla všechna pšenice v království. Příběh má dva různé konce. Podle jednoho z nich byl vynálezce povýšen na královského rádce, podle toho druhého jej za drzost popravili. Kolik pšenice by tedy vlastně hrdinovi příběhu patřilo? Rychlým použitím vzorce pro součet geometrické posloupnosti v tomto případě dostaneme, že vynálezce měl obdržet 264-1 = 18,446,744,073,709,551,615 zrnek pšenice, což více než tisícinásobně převyšuje dnešní roční úrodu na celé planetě, natož pak jednoho království v dobách, kdy se pole oralo s buvolem. Mezi exponenciální jevy patří i šíření epidemie, hlavně na jejím samotném počátku. Dejme tomu, že každý pacient nakazí tři další lidi. Růst je po počátečním „pomalém rozjezdu“ ohromně rychlý: 3, 9, 27, 81, 243, 729, 2187, 6561, 19683, 59049 a tak dále. Samozřejmě to nejde do nekonečna, protože na Zemi nežije nekonečné množství lidí. Časem dojdou chorobě „nové oběti“ a šíření se zpomalí až zastaví, asi stejně, jako když požár vyhasne potom, co spotřeboval všechno palivo. Ale ten nárůst ze začátku je hodně strmý. (Drobný detail: už v počátečních fázích se samozřejmě bude dít to, že někdo dostane tenhle dáreček od dvou či tří jiných lidí, takže ten růst nebude úplně čistou exponenciálou ani tehdy). U hodně strmých křivek je v lineárním grafu těžké posoudit, jak se vyvíjejí. Jedna z věcí, která vás třeba bude zajímat, je ta, zda se nějakým opatřením (dejme tomu zavřením škol) podařilo rychlost šíření aspoň snížit. Z lineárního grafu se to odhaduje těžko, je moc ostrý. (Srovnal bych to se snahou odhadnout, kolik pater má mrakodrap, když stojíte těsně u jeho paty a zakláníte hlavu nahoru. Má ta ubíhající nudle těch pater sto nebo sto padesát…? Nedá se to, k tomu potřebujete nějaký odstup.) Zato graf s logaritmickými hodnotami, ten je v tomhle případě výborným pomocníkem. V něm se čistá exponenciála změní v rovnou čáru (přímku), což znamená, že velmi snadno vidíme, zda se růst daří krotit nebo nikoliv. „Krocení“ růstu se projeví tím, že se křivka vývoje začne „ohýbat dolů“. Toto je graf pro Itálii.  Z něj vidíme, že rychlost šíření se přeci jen trochu zmenšuje. Čára není v průběhu března 2020 zcela rovná, lehounce se ohýbá. Ale málo. Není tam žádný výrazný zlom směrem dolů. Buď zatím ta opatření nejsou moc účinná, nebo testování odhaluje čím dál více dříve skrytých případů, o kterých se dříve nevědělo. Počet všech případů, Total Cases, musí při účinných opatřeních dospět k nulovému přírůstku, tj. stát se vodorovným, konstantním. Analyticky řečeno, derivace té křivky musí klesnout k nule. Hodnota samotná už klesat nemůže (leda by se zjistilo, že nějaké případy byly diagnostikovány jako falešně pozitivní, což se asi nestane). Po grafu aktivních případů (Active Cases), tj. těch, které ještě neskončily smrtí nebo uzdravením, naopak chceme, aby samotné hodnoty začaly klesat zpátky k nule, tj. aby pacientů ubývalo. Analyticky řečeno, derivace se musí stát zápornou, místo růstu musí nastat pokles. Na stránkách, ze kterých jsem přebíral obrázky, jsou grafy všech případů dostupné jako lineární i jako logaritmické, kdežto grafy aktivních případů jenom jako lineární, takže grafy v tomto článku jsou grafy všech případů. Z hlediska zátěže zdravotního systému jsou ovšem samozřejmě zajímavější ty případy aktivní, o které se musí někdo starat. Tak, a teď doufám, že jsem na závěr nezanesl do článku více zmatení, než je zdrávo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-02 19:21:37

Fotografií roku 2020 se v soutěži Czech Press Photo stal snímek muže v dezinfekční bráně

Fotografií roku se v 26. ročníku Czech Press Photo stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. „Fotografie roku má zobrazovat nejdůležitější téma uplynulého roku. Tou byla a stále je jednoznačně pandemie koronaviru. Asi každý očekával fotografii chodce s rouškou v prázdné Praze. Vítězný snímek však upozorňuje na současnou situaci trochu jinak a ve zkratce popisuje život, který nyní prožíváme. Účastník Národního průmyslového summitu 2020 konaného v Betlémské kapli prochází dezinfekční bránou. Výtvarně čistý obraz vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky: Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?“ shrnuje předseda poroty Joe Klamar. „Fotografii jsem pořídil 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze, kdy účastníci Národního průmyslového summitu museli projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. Už při příchodu ke vstupu do Betlémské kaple mě tato scéna zaujala. Začal jsem rychle fotografovat příchozí, protože do začátku konference zbývalo pouze pár minut a většina účastníků již byla v sále. Dvě dezinfekční brány stály těsně za dveřmi a zrovna v tu chvíli do nich pronikal i sluneční svit, který v kombinaci s proudící dezinfekcí dotvořil zajímavou světelnou atmosféru. Měl jsem štěstí, že muž zachycený na snímku, jako jeden z mála příchozích, neměl nasazenu roušku a v jeho tváři se značily jakési odevzdané emoce a únava z této nelehké doby, kterou všichni procházíme,“ popisuje vznik fotografie Roman Vondrouš. V letošním ročníku bylo vypsáno sedm fotografických kategorií. Soutěžilo 288 fotografů, kteří přihlásili přes pět tisíc fotografií. Příspěvky byly přihlašovány elektronicky v průběhu celého měsíce září. Odborná mezinárodní porota pracovala ve dnech 14. až 15. října v galerii Czech Photo Centre ve složení Joe Klamar z Agence France-Presse, reportážní fotografka z USA Nicole Tung, australský fotograf Chris McGrath z Getty Images, český fotograf Herbert Slavík a šéf fotobanky ČTK Petr Mlch. Součástí soutěže je od počátku Grant Prahy – roční tvůrčí stipendium pražského magistrátu na fotografování proměn hlavního města. Postupně tak vzniká obsáhlá sbírka souborů fotografií, které dokumentují Prahu a její vývoj. Grant Prahy vybral osobně pražský primátor Zdeněk Hřib. Letošním držitelem se stal Amos Chapple, který získal Grant Prahy se svým projektem Střešní strážci Prahy. „Fotografický cyklus Střešní strážci Prahy je jedinečný v tom, že sice zobrazuje poměrně neměnné téma, jako je pohled na město a jeho panorama, zároveň ale rozehrává příběhy postav, soch, které na okolní prostor reagují. Hrdě se nad ním tyčí, hlídají ho a vzdávají mu hold. Zpřístupňuje také podmanivost našeho města z perspektivy, která je běžně lidem nepřístupná, zapovězená. Symbolicky nám tak tento svět otevírá,“ popisuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Výstava vítězných a dalších vybraných fotografií 26. ročníku soutěže Czech Press Photo se uskuteční v prostorách Národního muzea. Výstava začne až následující rok.   VÝSLEDKY CZECH PRESS PHOTO 2020 AKTUALITA 1. místo: Lukáš Kaboň / Deník / Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) Dvaačtyřicetiletý muž postřelil brzy ráno v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) celkem devět lidí, 10. prosince 2019 v Ostravě. Čtyři pacienti přišli na místě o život, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. 2. místo: Tomáš Benedikovič / Denník N / Kočner Marian Kočner obklopený zakuklenci u specializovaného soudu v Pezinku. 27. února 2020. 3. místo: Jaroslav Novák / TASR / Loučení s koronou Lidé se baví během hostiny za přibližně půlkilometrovým stolem na pražském Karlově mostě 30. června 2020. Velkolepá hostina měla být podle organizátorů jakýmsi symbolickým rozloučením s koronavirovou krizí.   REPORTÁŽ 1. místo: Roman Vondrouš / ČTK / Dezinfekce Účastníci Národního průmyslového summitu 2020 museli 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / JIP během pandemie koronaviru Zdravotníci a lékaři ošetřují pacienty nakažené covidem-19 na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 29. března 2020. 3. místo: Jarmila Štuková / Váleční koně v Sýrii Podle Světové organizace arabských koní (WAHO) se z 8500 registrovaných arabských koní na 3000 ztratilo v syrské občanské válce.   KAŽDODENNÍ ŽIVOT 1. místo: Martin Divíšek / EPA / Praha za dob koronaviru Praha se vylidnila, lidé zpomalili, na Karlově mostě byla slyšet hučící Vltava. Celá země si musela zvykat na život v rouškách. 2. místo: Irena Zlámalová / Jeden rok v životě jedné holky Anně Julii Slováčkové byla diagnostikována rakovina prsu. Je jí 24 let. Fotografie zachycují devět měsíců jejího života s touto zákeřnou nemocí. 3. místo: Kevin V. Ton / Jízda historickou tramvají Povinnost používat roušky se vrátila. Česká republika, Praha, 12. září 2020.   UMĚNÍ A KULTURA 1. místo: David W Černý / Reuters / Cirk La Putyka během omezeného vycházení Členové umělecké skupiny Cirk La Putyka vystupují v ulicích Prahy, aby pobavili obyvatele, kterým vláda České republiky omezila pohyb z důvodu zpomalení rozšíření koronaviru. 2. místo: Matej Kalina / News and Media Holding / V první linii Slovenské Divadlo Andreje Bagara v Nitře po první vlně pandemie covidu-19 odehrálo představení pro personál z první linie, který se staral o lidi zasažené nákazou. Na představení se tak přišli podívat zdravotníci a záchranáři z Nitranského kraje. 3. místo: Zdeněk Dvořák / Humberto pod rouškou Cirkus Humberto je jediný cirkus, který čekal měsíc na štaci a doufal, že se situace změní. Ostatní cirkusy jsou od začátku zpět ve svých zimovištích. Nouzový stav je potkal těsně poté, co se cirkus v Brně postavil a bez jediného odehraného představení.   SPORT 1. místo: Richard Dömös / Sluneční hodiny Spojení času a pohybu. Noční fotka z Bratislavy u slunečních hodin zachycuje Michala Kovačoviče, jednoho z předních BMX jezdců Slovenska. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / Diváci sledují fotbal v autokině po obnovení nejvyšší fotbalové soutěže Fanoušci sledují zápas FC Viktoria Plzeň proti AC Sparta Praha v autokině v Plzni, 27. května 2020. 3. místo: Barbora Reichová / ČOV/ Nezlomní olympionici Série zachycující trénink a přípravu nejlepších českých sportovců během nouzového stavu způsobeného epidemií nemoci covid-19, díky čemuž byla plošně uzavřena veškerá sportoviště.   PORTRÉT 1. místo: Jano Stovka / Herci Genius loci Státního divadla Košice. Portréty herců. 2. místo: David Neff / MAFRA, a.s./ Sestřičky po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce Zdravotní sestry po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce. Zdravotníci bojují o životy pacientů ve dvanáctihodinových směnách ve speciálních ochranných skafandrech a jejich tváře devastují respirátory. 3. místo: Richard Dömös / Karanténa Tato série zprostředkovává pocity fotografa během návštěv svých nejbližších v období karantény.   ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 1. místo: Petr Toman / Projekt Hydronaut Třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. V srpnu 2020 se stanice nazvaná DeepLab H03 poprvé ponořila. Dvojice potápěčů v ní strávila rekordních sedm dnů vyplněných vědeckými pozorováními. 2. místo: Tomáš Predajňa / Zlomený velikán V 16. století popsal kartograf Sebastian Münster ledovec Rhône jako děsivě obrovskou ledovou masu. 21. století je svědkem jeho zániku i pokusů o oddálení jeho konce. 3. místo: Martin Veselý / MAFRA, a.s. / Uzavřená zoo Koronavirová epidemie si vyžádala sérii přísných opatření i v Safari Parku Dvůr Králové, který byl od poloviny března pro návštěvníky uzavřený. Na snímku jde ošetřovatel krmit mládě marabu, proti mému fotoaparátu letí volavka obrovská.   PARTNERSKÉ CENY Canon Junior Award pro mladého autora získala Monika Řeháková za portrét s názvem Skrze. Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal Milan Bureš z týdeníku Respekt za sérii Medici na ulici. Cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) získala Lenka Klicperová se sérií Turecká invaze. V rámci hodnocení letošního ročníku soutěže Czech Press Photo zároveň zasedala online pětičlenná dětská porota složená z členů Dismanova rozhlasového dětského souboru. Ta společně s mezinárodní porotou vybrala jako nejlepší snímek fotografii Matka borovic od Aleše Bílého. Speciální stipendium ČTK pro mladého autora nebo autorku do 26 let, které bude probíhat přímo v této agentuře, získal David Stejskal se sérií Medici na ulici. Nově soutěž Czech Press Photo začala spolupracovat se společností Samsung, která udělila cenu Davidu W Černému za sérii ze zrušeného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Čtenáři časopisu Lidé a Země vybrali prostřednictvím online hlasování snímek Jaroslava Nováka Loučení s koronou. Nominované fotografie naleznete ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-11 15:55:00

Cebia: Průměrné staří aut v ČR se dostalo přes 16 let

Praha - Průměrné staří osobních aut v Česku se dostalo přes 16 let. Vozový park je nyní starý 16,21 roku. Před deseti lety to bylo méně než 14 let. Od počátku epidemie covidu v roce 2020 stárne vozový...

Čas načtení: 2025-01-06 14:46:46

SZÚ: V následujících týdnech očekáváme nárůst počtu případů chřipky

Česko se podle odborníků ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ) nachází na počátku celoplošné chřipkové epidemie. Případů onemocnění bude v dalších týdnech přibývat.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 07:37:32

Jak na koronavirovou pandemii reaguje Rusko

Rusko se v důsledku současné krize dostalo v západních zemích na okraj mediálního zájmu. Kromě jeho pomoci Itálii a USA a obvinění z rozvracení Evropské unie, které se v březnu objevilo v oficiálním dokumentu Evropské služby pro vnější činnost, z mediálního mainstreamu prakticky vymizelo. Epidemie koronaviru se týká také Ruska. Podívejme se na to, v jaké situaci nákaza Rusko zasáhla, jaké přednosti či nevýhody oproti západnímu světu ve vztahu k momentální situaci má a jaký přístup ruské vedení zvolilo k zvládnutí krize. Ekonomický kontext koronavirové krize Ruská ekonomika se dlouhodobě potýká s problémy vnitřního i vnějšího charakteru. V důsledku angažmá na Ukrajině musí Rusko čelit ekonomickým sankcím ze strany západních zemí, které kromě bezprostředních negativních dopadů v podobě recese vedly k revizi ekonomických, obchodních i politických vazeb a většímu důrazu na národní soběstačnost. Ruským subjektům se výrazně omezily možnosti vstupu na mezinárodní finanční trhy, a tudíž možnosti externího financování. To sice na jednu stranu limitovalo rozvoj firem, na stranu druhou je to tlačilo ke snižování vlastního zadlužení, což v obdobích krize představuje nespornou výhodu. Míra zadluženosti ruských soukromých firem již klesla pod úroveň 50 procent k HDP. Podobný trend je možné pozorovat i v případě státního dluhu, jehož výše vůči HDP se pohybuje kolem 15 procent (průměrný státní dluh v zemích EU ke konci loňského roku činil více než 80 procent HDP, Česká republika je na tom lépe s hodnotou 29 procent). Současný útlum hospodářské činnosti tak z hlediska finančních závazků mnohem silněji dopadne na západní firmy a státy než na jejich ruské konkurenty. K tomu je třeba připočíst fakt, že mezi zranitelnější jednoznačně patří malé a střední podniky spíše než velké obchodní korporace. V Rusku je přitom podíl malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci na tvorbě HDP roven pouhé pětině, zatímco v rozvinutých západních ekonomikách se hodnota zpravidla pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Sektor malých a středních podniků je v zemi navzdory rétorice vlády, která se přinejmenším deklaratorně snaží soukromé podnikání podporovat, dlouhodobě málo rozvinutý. Jeho místo zaujímají velké podniky s vazbami na stát či přímo podniky se státní majetkovou účastí, které se s ekonomickým propadem vyrovnají snadněji než drobní podnikatelé. Rusko má navíc značné finanční rezervy. V Ruském fondu národního bohatství byly v březnu naakumulovány prostředky ve výši 7,3 procenta HDP, plynoucí z výnosů z prodeje ropy. Nedávný propad její ceny tak neznamená bezprostřední riziko. Tím není ani postupný růst inflace, k němuž přispívá výrazné oslabování rublu. V současnosti se totiž inflace nachází na rekordně nízkých hodnotách kolem 2,5 procenta. Epidemie přichází v době, kdy Rusko čelí řadě problémů, jak nahodilých, tak strukturálních a dlouhodobých. Tyto obtíže se za současné situace paradoxně mohou stát výhodou, protože působí protikrizově. Ve srovnání s posledními třemi krizemi z let 1998, 2009 a 2015 je nyní země v lepší výchozí situaci – má značné rezervy, relativně nízké dluhy, široký prostor pro stimulaci ekonomiky jak ze strany vlády, tak centrální banky – a v neposlední řadě i psychickou odolnost. Vývoj krize krok za krokem První dva případy nakažených se v zemi objevily 31. ledna, a to u čínských turistů. Ještě před tím nicméně vláda přijala první opatření zaměřená na čínské občany. 30. ledna byla uzavřena celá hranice s Čínou dlouhá 4 300 kilometrů. Začátkem února začalo být omezováno dopravní spojení mezi oběma velmocemi, probíhala evakuace ruských občanů z Číny a 20. února bylo rozhodnuto o plošném zákazu vstupu Číňanů na území federace. Zpočátku tak restriktivní opatření směřovala výhradně proti asijskému sousedovi. To se začalo měnit v průběhu března, a to s ohledem na negativní vývoj v dalších částech Eurasie. Ruská vláda přikročila k postupnému omezování kontaktů s ostatními zeměmi a současně zachovávala poměrně volný režim uvnitř Ruska samého. Prezident přitom ponechal značnou míru volnosti jednotlivým subjektům federace tak, aby přijímaná opatření co nejvíce korespondovala se stavem a potřebami jednotlivých regionů. V první půli března došlo k výraznému omezení dopravních spojů se státy Evropské unie. K nelibosti Alexandra Lukašenka vláda 16. března rozhodla o uzavření hranice s Běloruskem, s nímž Rusko od roku 2000 tvoří unii, a to v reakci na benevolentní přístup běloruského vedení k šíření epidemie. Dva dny nato byl zásadně omezen vstup cizinců na území federace, což vyvrcholilo 30. března, kdy byly hranice uzavřeny prakticky pro všechny včetně ruských občanů. Výjimek zůstalo zachováno jen několik – týkají se například diplomatů, řidičů kamionů či obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky s ruskými pasy. Opatření směřující dovnitř země se v řadě ohledů podobají těm, které známe z ostatní Evropy. Postupně byl omezován společenský život a fungování státních, veřejných i soukromých institucí, ať už jde o muzea, divadla, kina, školy, sportovní akce či firmy. Dne 18. března vláda přijala usnesení, jež umožňuje blokaci dezinformací týkajících se koronaviru ve sdělovacích prostředcích a následné odebrání licence. Do problémů se tak záhy dostala soukromá rozhlasová stanice Echo Moskvy, když zveřejnila informaci o vysokém počtu obětí, který se diametrálně odlišoval od oficiálních statistik. Od 30. března pak trvá „období pracovního klidu“ s prozatímní platností do konce dubna; fungovat mohou pouze státní úřady, zdravotnická zařízení, obchody s potravinami, lékárny, finanční instituce a několik dalších. Přesto podle dostupných údajů nemalá část lidí pokračuje, nakolik to okolnosti umožňují, v práci z domova. Právě 30. březen je dnem, kdy se zvýraznil restriktivní trend. V hlavním městě byla vyhlášena sociální izolace závazná pro všechny. Ven se tak lidé dostanou jen v závažných a odůvodněných případech, jako je nákup nezbytného zboží, cesta k lékaři či do práce. Premiér Michail Mišustin zároveň vyzval regionální vlády, aby zvážily zavedení opatření po vzoru Moskvy. Zpřísňování opatření časově koresponduje se zrychlením v počtu případů nakažených a zemřelých. Zatímco se po celý únor oficiálně neobjevil žádný nový případ, a země tak evidovala jen dva zmíněné nemocné čínské turisty, od března začínají čísla růst, byť ve srovnání s jinými zeměmi jen pozvolna. Ještě 15. března bylo v Rusku jen 63 nakažených, 27. března už počet nemocných překonal tisícovou hranici se čtyřmi obětmi a od konce měsíce počty v absolutních číslech skokově narůstají (v procentuálním vyjádření se nicméně nové případy spíše snižují). K 13. dubnu Rusko evidovalo 18 328 nakažených a 148 zemřelých. Navzdory vzestupnému trendu vláda na federální úrovni nepřikročila k vyhlášení výjimečného stavu. Odložila sice na neurčito celonárodní referendum o změnách ústavy, které bylo původně naplánováno na 22. dubna, nadále však počítá s oficiálními akcemi u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, kam se chystá i český prezident. Bude také zajímavé sledovat, jak v největší pravoslavné zemi na světě proběhne slavení Velikonoc, které letos připadají na 19. duben. Pozoruhodné je, že patriarcha Kirill vyzval věřící, aby za současné situace do chrámů nechodili. Oslava hlavního křesťanského svátku by se v takovém případě nesla podobně jako v západních zemích v hodně zvláštním duchu. Ruské vedení se sice zpočátku zaměřovalo na restriktivní opatření s cílem zabránit šíření epidemie, nejpozději od poloviny března však začalo promýšlet nezbytné kroky sociálního a ekonomického rázu, jejichž smyslem je maximálně zmírnit dopady na jednotlivce i firmy a udržet v chodu národní hospodářství. Vláda vyhlásila „daňové prázdniny“ pro nejvíce postižená odvětví, dočasně zrušila povinnost odvodů sociálního a zdravotního pojištění, schválila měsíční příspěvky na děti (ošetřovné), moratorium na splátky úvěrů, posunula termín podání daňového přiznání, pozastavila finanční kontroly podnikatelů, připravila úvěrové programy se státní garancí či bezúročné půjčky určené na pokrytí mezd pro zaměstnance na půl roku. Potud se ekonomická opatření prakticky neliší od těch českých. Na rozdíl od české vlády však ruský prezident navrhl jít cestou navyšování daňové zátěže. Prozatím navrhl zavedení třináctiprocentní daně na úroky z výnosů z vkladů a cenných papírů, jejichž hodnota přesahuje milion rublů, což momentálně odpovídá zhruba 330 tisícům korun. O poznání kontroverznější je návrh na patnáctiprocentní zdanění dividend plynoucích do zahraničí. To by totiž vyžadovalo revizi mezinárodních smluv. Prezident už se nechal slyšet, že v případě nesouhlasu ze strany zahraničních partnerů daň zavede jednostranně, což by bezesporu nezůstalo bez odpovědi. Pro Rusko je největším rizikem koronavirové epidemie nikoli hospodářský propad, nýbrž epidemiologická či zdravotní stránka a následné sociální konsekvence. Nepříliš vysoká úroveň tamního zdravotnického systému a veřejného zdraví obecně totiž může vést k relativně vysoké úmrtnosti i při nepříliš výrazném průběhu epidemie. Pokud se však ruským lídrům nevymkne situace z rukou a neudusí na delší dobu restrikcemi ekonomiku, může z krize vyjít v lepším stavu než leckterá západní země.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-25 11:40:17

Volby morového roku

V Americe je volební rok. Co s ním udělá případná epidemie? Krátké zamyšlení „co by kdyby“. Epidemie koronaviru se nám rozlezla do Jižní Koreje, Íránu a Itálie. Může se stát, že zasáhne i další země, se všemi průvodními efekty: zavřená města, přeplněné nemocnice a strach mezi obyvatelstvem. O přiměřenosti toho strachu je těžké říct něco konkrétního. Ale všiml jsem si, že „chřipkařů“, kteří neustále srovnávají vývoj s běžnou chřipkou, poslední dobou v diskusích poněkud ubylo. (Pokud byste stáli o kritické srovnání závažnosti chřipky a koronaviru, zde je máte.) Zajímavá otázka: jaké efekty to bude mít na světovou politiku? Čistě spekulativní příspěvek do debaty… Ještě, než se pustíme do USA, krátká zastávka v Číně. Současný prezident Si už si deset let buduje osobní moc a předělává stranickou oligarchii na autokracii, v jejímž čele stojí jen jeden člověk vládnoucí skutečnou mocí, ne nějaký tým šedivých aparátčíků. Epidemie mu v tomhle směru vpadla do zad a učinila jeho postavení podstatně méně jistým, než bylo ještě před třemi měsíci. Kromě nezanedbatelných škod na ekonomice a celkovém image země ve světě je tu ještě jedna čínská kulturní zvláštnost, které se říká mandát nebes. Zhruba řečeno, když vládcové Číny příliš zparchantí a začnou se chovat moc svévolně, přijde série neštěstí, která sděluje čínskému lidu, že Nebesa již neschvalují jejich vládnutí a že je potřeba nahoře někoho vyměnit. (Nepřekvapivě si to vymysleli jedni vítězové poté, co svrhli svoje předchůdce.) A tisíciletých čínských kulturních tradic se nedokázal zbavit ani Mao. Jsou zakořeněné příliš hluboce, než aby je šlo z lidí úplně dostat, a v momentě krize vždycky trochu vystrčí růžky. Mandát nebes je sice na jedné straně naprostá pověra, ale na druhé straně může mít docela užitečné praktické efekty. Každá dynastie či systém mají sklon k tomu, pozvolna propadnout rozežranosti, megalomanii či naprosté lenosti. Tenhle myšlenkový koncept dává jejich poddaným důvod je ve vhodný moment shodit a pociťovat přitom při své rebelii nadpřirozené požehnání. Je to taky recept na chaos, ale možná jsou občasné záchvaty chaosu lepší než úplná stagnace. Jedním z klasických projevů nepřízně nebes je velká epidemie a Si teď možná bude muset trochu manévrovat, aby nebyl vyměněn. Ti jeho straničtí soudruzi sice třeba sami nevěří v mandát nebes, ale nejspíš věří v univerzální princip „kdo s koho“. Toto by mohla být dobrá příležitost, jak se zbavit příliš dominantního lídra, a ještě navíc se souhlasem obyvatelstva. Pojďme k Americe, o níž vlastně byl titulek. 2020 je volební rok a případná epidemie na něj může mít značné efekty, i kdyby jejích obětí bylo relativně málo. Začněme tím, že kandidáti jsou poněkud staří. Současný prezident Trump bude mít v den konání voleb 74 let. Jeho hlavní konkurenti Sanders a Biden jsou na tom srovnatelně: v den voleb jim bude 79 a 77 let. Pokud by jeden z nich vyhrál demokratickou nominaci, bylo by to vůbec poprvé v dějinách USA, kdy by součet věků obou hlavních kandidátů překročil číslo 150. Stárnutí populace je reálný jev nejen v Evropě a nepsaný zvyk, že kolem pětašedesátky už člověk pomalu předává veslo mladší generaci, se nám poněkud vytratil. U takto starých kandidátů je vždycky otázkou, jak jsou na tom se zdravím. Trump zatím na svůj věk moc nevypadá a pokud víme, je vcelku zdráv. Bernie Sanders už tu blížící se osmdesátku nezapře a prodělal loni menší infarkt, na což někteří jeho odpůrci v rámci demokratické strany upozorňují. Těžko říct, jak bude případně zvládat celostátní předvolební kampaň, při které i mladší a energičtější politici sotva spí a „padají na hubu“. Tahle otázka se řešila už v momentě, kdy se na mezinárodní pandemické scéně nic nedělo. Představa, že vetchý prezident skončí někdy v polovině svého mandátu v podobném položivém stavu, v jakém strávil posledních několik let své existence izraelský premiér Ariel Šaron, není úplně přitažlivá. Systém by to samozřejmě zvládnul, od toho jsou viceprezidenti a další ústavní činitelé. Ale jako argument při výběru kandidáta to má určitou váhu, i když to Bernieho zastánci neradi slyší. No, a teď tedy přejděme k té „epidemické hypotéze“. Dejme tomu, že někdy v dubnu nastane v USA situace srovnatelná aspoň s Itálií, čili některá města zavřená v karanténě, pár tisíc případů (přepočteno podle velikosti populace) atd. Co se stane? Drtivá většina úmrtí na koronavirus je ve věkové kategorii nad 60 let, do které spadají i samotní kandidáti. Ti se přitom nemůžou zavřít někde v izolovaném hradě a odtamtud vysílat sterilní depeše, ale musejí chodit mezi lidi, tudíž se vystavovat riziku infekce s možnými těžkými následky. Ale v nebezpečí jsou samozřejmě i ti jejich voliči. Silnou stránkou Trumpovy kampaně roku 2016 byla veřejná shromáždění, však tu o tom vyšel nedávno jeden článek, který následně tak podráždil exministra Pilipa. Ale co když budou taková shromáždění z hygienických důvodů nemožná, nebo třeba možná budou, ale voliči se tam stejně budou bát chodit? Pak je tu otázka ekonomiky, jejímž růstem a silou se stávající prezident rád zaštiťuje. Ekonomicky bude koronavirus znamenat nepochybně i v USA nějaký ten zoubek v růstové křivce, dost možná i pořádný zub. Na druhou stranu, USA nemají ve své národní kultuře žádný koncept mandátu nebes a obyvatelstvo uprostřed pandemie možná dá přednost kontinuitě, aby nevystavovalo svoji zemi ještě dodatečné zátěži v podobě výměny politické špičky. A změna od Trumpa k Sandersovi by byla pro Ameriku hodně velkou zátěží. Málokdy proti sobě stáli tak ideologicky odlišní kandidáti, jejichž koncept budoucích USA vypadá úplně jinak. Co v samotný den voleb? Pokud by problém trval, je možné, že někteří voliči raději zůstanou doma, aby se vyhnuli kontaktu s ostatními lidmi. Tím by se klasická mapa „swing states“, ve kterých jsou poměry mezi demokraty a republikány vyrovnané, mohla dost změnit. Zejména, pokud by více infekce bylo ve městech než na venkově. Většina amerických států umožňuje hlasování poštou, které by asi v tomto případě přilákalo více voličů než dosud. Jenže zároveň žijeme v paranoidní době, kdy se každý bojí manipulace s volebními lístky. Sága rakouských prezidentských voleb, ve kterých právě poštovní hlasy převážily výsledek od Hofera k Bellenovi a které se následně opakovaly poté, co je soud zrušil, by se v takovém případě mohla zopakovat v podstatně větším měřítku za oceánem. Suma sumárum: případná epidemie v USA by byla pořádným, tlustým, červeným tahem přes všechny dosavadní strategické úvahy republikánů i demokratů. Museli by improvizovat od A až do Z. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38

Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii

„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery.   Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat.   V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…     Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.      Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.      Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.      Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto...      Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.      Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?      Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje...      Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině...   2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.      „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“      „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem.      Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní.      „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“      Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.      „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:      „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:      „– mu tekla z ucha krev...“   3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu!      Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy.      Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat.      Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet!      Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul.   4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství.      Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků.      „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul.      „Copak, holčičko?“      „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“      „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“      „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“   5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil.      Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu.      Já... já musím...      Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší.      Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno.      Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších.   6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit.      Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu.      Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech.      Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu.      „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já  pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“      Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála.   7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou.      Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči.      A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu.      Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu.      Loď konečně plula po vodě.   8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy:      „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“      „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“      „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“      Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko!      Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas:      „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“      Cosi hlasitě cvaklo.      „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“   A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic...   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 06:23:28

Koronavir jako morová epidemie. Kdy začneme lynčovat lyžaře a chataře?

Od anarchie nás dělí devět jídel, říkal lord Cameron Dillington, první šéf agentury Countryside, zřízené na přelomu tisíciletí, aby pomohla zachránit aglický venkov. A od honu na viníky epidemie nás dělí možná jen slabý civilizační nátěr. „Idea, že smrt pochází z infekce ve vzduchu a ve vodě, připsala Židům zkažené studny, vodu a vzduch. Ostatní lidé se tedy proti nim tak krutě vzbouřili, že v Německu a na jiných místech, kde Židé žili, jich křesťané tisíce zabili, vyvraždili a upálili,“ popsal důsledky velké morové epidemie z poloviny 14. století její současník, karmelitánský mnich Jean de Venette. Historik Jean Delumeau v knize Strach na Západě ve 14. – 18. století píše, že při morových epidemiích bylo první myšlenkou tehdejšího člověka, kdo za to může. Nemoc byly trestem a v takovém případě je třeba hledat viníky. První na ráně byli cizinci, lidé na cestách, na okraji společnosti a samozřejmě Židé. Bylo pochopitelné, že se snažili najít viditelného původce škod, který vše způsobil třeba trávením studní, když toho skutečného, bakterii Yersinia pestis, spatřit nemohli (objevil jí švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog Alexendre Yersin až roku 1894 během epidemie dýmějového moru v Hong Kongu). Mimochodem: Měli bychom být vlastně vděční potkanům, kteří vyhráli staleté války s krysami, hlavními přenašečkami moru. Původce současné epidemie známe: je jím koronavirus SARS-CoV-2. Od někdejších morových epidemií se kromě původce (bakterie versus vir) liší už jen tím, že se šíří po světě rychleji a jeho působení vidíme takřka krok za krokem. Vlastně ve skutečnosti nejde o vlastnosti původce nemoci, ale o jediný rozdíl, čím se liší naše civilizace od té středověké a raně novověké. I když totiž zdroj onemocnění známe, mozek nám stále velí hledat viníky: lyžaře, pracovníky ze zahraničí, pendlery, nezodpovědné mladé lidi, chataře… Současná epidemie hned nezmizí, ať už se budeme chovat jakkoliv. A nemohli jsme se jí vyhnout, ani kdybychom všichni jezdili na prázdniny jen do Dlouhé Lhoty a nikdy nikdo neviděl Číňana. Samozřejmě existují strategie, jak jí zpomalit, rozložit v čase atd., ale hledat její viníky je vlastně přiznáním, že vzdělanost, kterou se tak pyšníme, je pouze kabát, jenž spěšně odhodíme, když se to naší vystrašené mysli právě hodí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-08-18 22:00:38

Jsou vakcíny příčinou epidemie rakoviny mezi mladými lidmi?

Člověk by si myslel, že si někdo z lékařů nebo médií všimne epidemie rakoviny u mladých lidí a začne se na ni ptát. Všichni se však bojí poukázat na to, že zřejmým vysvětlením epidemie rakoviny je epidemie očkování. Lékaři na… The post Jsou vakcíny příčinou epidemie rakoviny mezi mladými lidmi? first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2020-04-28 16:12:38

Chytrá karanténa je nyní zbytečná, tvrdí epidemiologové a hygienici

Několik desítek terénních epidemiologů a hygieniků napsalo otevřený dopis určený mimo jiné poslancům a vládě, ve kterém varují před přeceňování tzv. Chytré karantény. Při současných počtech případů podle nich snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Dopis zveřejňujeme v plném znění. V souvislosti s postupným zaváděním do praxe tzv. Chytré karantény cítíme potřebu i stavovskou povinnost vyjádřit se a uvést na pravou míru mediální obraz o epidemiologické práci, který doprovází nasazování tohoto pro krizové situace vhodného nástroje. Zkreslený mediální obraz bohužel přejímaný i některými politiky a pochopitelně veřejností staví epidemiology a hygieniky do pozice „zadržovatelů pokroku“, se kterou nemůžeme souhlasit. Nemůžeme tuto pozici přijmout, protože je nepravdivá, protože po několika měsících vyčerpávajícího boje přináší právě vysoce sofistikovaná práce epidemiologů a hygieniků, nikoliv tedy „Chytrá karanténa“, první úspěchy, bez ohledu na to, že někde byla dělána s tužkou a papírem a někde elektronickými nástroji či programy. Podstata naší práce je, byla a bude vždy stejná, založená na lékařské a zdravotnické odbornosti nikoliv principiálně na technické podpoře. O to víc nás mrzí výše zmíněné názory, reprezentované například vyjádřením pana Daniela Münicha, člena Národní ekonomické rady vlády.  Epidemiologie a hygiena jsou samostatným lékařským oborem, který se zabývá komplexním studiem výskytu nemocí a poruch zdraví v lidské populaci a studiem faktorů, které tento výskyt podmiňují nebo ovlivňují. Výsledky své činnosti realizuje v návrzích na objektivně podložená opatření vedoucí k ochraně a zlepšení zdravotního stavu populace. V podmínkách nastavených legislativou v ČR se na jejich realizaci podílí a kontroluje jejich účinnost. Úlohou epidemiologů v celém systému ochrany veřejného zdraví je poskytnout alternativy opatření s jejich očekávaným účinkem a možnými dopady. O uplatnění konkrétního opatření v širších souvislostech musí rozhodnout ten, kdo bere na sebe odpovědnost za všechny dopady na obyvatelstvo, tedy vláda nebo jiná autorita. Epidemiologové průběžně monitorují epidemiologickou situaci všech infekčních nemocí. Situaci spojenou s koronavirem (SARS-CoV-2) sledují od konce roku 2019, kdy se objevila první zpráva o neznámé nemoci ve Wuhanu a na riziko šíření infekce čeští epidemiologové bezprostředně upozorňovali. Při výskytu každé infekční choroby je hlavním cílem práce epidemiologů provést neprodleně opatření, která jsou zaměřena na zabránění dalšímu šíření infekce v populaci. Stejný princip byl a je aplikován rovněž u onemocnění COVID-19. Ve světle výše uvedeného, epidemiologové standardně v co nejkratším čase vyhledávají a od objevení se prvních případů onemocnění COVID-19 v ČR vyhledávali nemocné a prováděli epidemiologická šetření, včetně vyhledání úzkých potenciálně infekčních kontaktů a jejich cíleného testování. Toto se standardně děje nepřetržitě a ve většině případů v řádu několika hodin od identifikace nemocné osoby. Protiepidemická opatření nařízená epidemiology krajských hygienických stanic se od samého počátku epidemie zaměřovala na izolaci nemocných, a to podle posouzení jejich zdravotního stavu specialistou v oboru infekčního lékařství v nemocnici nebo v místě bydliště. Dále se prováděla a stále provádí domácí karanténa úzkých kontaktů, tedy osob, které byly vystaveny, exponovány, viru. Karanténou se dle platné legislativy ČR rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit. Při posuzování rizikové expozice epidemiologové vychází z doporučení založených na důkazech zejména z WHO a ECDC. V začátku reakce na rozvíjející se epidemii byla činnost epidemiologů v části vyšetřování úzkých kontaktů limitována pouze dostupností testovacích kapacit. V současnosti je laboratorní a odběrová kapacita dostatečná na široké, cílené šetření a diagnostiku. Klíčem odpovědi na tuto epidemii je epidemiologické šetření, cílené vyhledávání jednotlivých nemocných, tedy zdrojů nákazy a jejich kontaktů. Šetření jsou prováděna kvalifikovanými odborníky-epidemiology, jejich každodenní práce s pomocí plošných restriktivních opatření vedla k rychlému poklesu počtu nemocných v ČR. Naprostá většina nemocných je dnes izolována do 24 hodin po vyslovení podezření na onemocnění, obdobně rychle jsou podchyceny epidemiologicky významné úzké kontakty nemocných. „Chytrá karanténa“ neučí epidemiology provádět epidemiologické šetření, protože je to jejich denní rutinní činnost, kterou na pozadí celé události bez světel reflektorů neúnavně a nepřetržitě provádějí. Nemůže ani nahradit epidemiologickou činnost založenou na dlouhodobé zkušenosti a vědeckých poznatcích prováděnou kvalifikovanými odborníky. Jinými slovy epidemiologové karantény dělají chytře už po mnoho let! Cíleně, fundovaně, rychle a efektivně. V současné době platná opatření u osob, které byly v kontaktu s nemocným, ani neumožňují jiný postup než uvalení karantény na 14 dní. Navyšování kontaktů bez řádného epidemiologického posouzení povede naopak ke zvýšení počtu osob, které nemohou chodit do práce a ke zhoršování ekonomického dopadu epidemie. Každý případ je nemocný člověk, originál, který nelze napasovat do jednoduchého algoritmu. Pracujeme s nemocnými lidmi a jejich kontakty, s lidmi z okolí nemocných, z jejich rodin, ze zaměstnání. Jsou to všichni lidé, kteří mají obavy o své zdraví, kladou otázky, potřebují vysvětlit, poradit a pomoci. Nejsou to položky ve skladovém hospodářství, které lze jednoduše vyřídit. Navíc z recentních zkušeností víme, že v zapojených krajích nevede systém k urychlení vyhledávání nemocných a jejich kontaktů. Nástroje „Chytré karantény” mohou pomoci jen v situaci, kdy budou v České republice denně přibývat stovky a stovky nemocných, kdy nejde o kvalitu, ale o kvantitu šetření. Při současných počtech případů naopak systém snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Závěrem považujeme znovu za nutné zdůraznit, že zejména díky včasným protiepidemickým opatřením prováděným epidemiology a hygieniky za podpory ostatních pracovníků všech hygienických stanic po celé České republice, epidemiologů ministerstva zdravotnictví, laboratorních pracovníků a díky včasným restriktivním opatřením zavedených státem se výskyt a šíření onemocnění COVID19 daří dosud úspěšně kontrolovat. Je přinejmenším riskantní v současné situaci nahrazovat fungující systém systémem jiným, a to bez znalostí skutečných souvislostí a potřeb profesionálů v ochraně veřejného zdraví, které si navíc stát právě pro tyto situace hromadného výskytu infekčních i neinfekčních nemocí dlouhodobě připravuje a vzdělává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-23 18:22:41

Jazykovědma: Panika z virů a zombie apokalypsy

Odkud pocházejí nyní často používaná slova virus, epidemie, panika a apokalypsa? Kde se vzal slovní obrat „bez ztráty kytičky“? Kdo byl hotentot a jak vznikly techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož březnové posty přebíráme.   Panika z řeckého boha (2. 3.) Když už se nám tu šíří, podívejme se na slovo panika. Tento výraz označuje nepřiměřený hromadný strach a pochází z řeckého spojení deĩma panikón, panický strach, doslova strach z Pana. Pan je řecký bůh lesů, napůl muž a napůl kozel, který děsí svým vzhledem a křikem.   Bez ztráty kytičky (3. 3.) Kde se vzal slovní obrat „bez ztráty kytičky“? V Československé televizi! Tu v 50. a 60. letech opanovaly zábavní vědomostní pořady, např. Desetkrát odpověz. Soutěžící začínali s určitým počtem kytiček a za každou chybu jednu ztratili, případně prošli bez ztráty kytičky.   Léčivá kúra s dubovou kůrou (4. 3.) Napsali byste léčivá kůra, nebo kúra? Teoreticky lze obojí! Léčivá kůra s „ů“ je kůra stromu s blahodárnými účinky. Léčivá kúra s „ú“ je léčebná procedura; analogicky pak manikúra či pedikúra také s „ú“. Příklad ze života: dubová kůra je účinná kúra proti hemoroidům.   Vy nezdvořáku (5. 3.) Kdy psát tvary zájmen vy/váš a ty/tvůj s velkým počátečním písmenem jako projev zdvořilosti? Za normu se to považuje v korespondenci, včetně elektronické, ať už oslovujeme jednotlivce či skupinu osob. Jinde (reklamní texty, výzvy k akci, sociální sítě) je volba na Vás.   Bordel z prken (6. 3.) Co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat: co je zač slovo „bordel“? Tento expresivní výraz označuje jednak nevěstinec, jednak nepořádek. Přišel k nám přes německé Bordell z francouzského bordel, což původně označovalo boudu z prken.   Virus byl jed (9. 3.) Je spisovně vir, nebo virus? Legitimní jsou obě varianty. V odborném jazyce (např. lékař) se používá tvar virus, v běžném jazyce (např. novinář) i tvar vir. A kde se u nás vzal? Moderní evropské jazyky si toto slovo vypůjčily z latinského vīrus (jed).   Mě versus mně (10. 3.) Dělá vám potíže psaní mě vs. mně? To ještě nic není: ve staré češtině měl každý pád svůj vlastní tvar! Mě/mně se dříve vyslovovalo odlišně, proto mají dodnes rozdílný pravopis. Kdo si nepamatuje, že ve 3. a 6. pádě je mně, zkusí to s Vaškem (kde je Vaškovi, tam je mně).   Vodník není podvodník (11. 3.) Co má společného podvodník s vodníkem? Etymologicky vzato nic. Podvodník není podlý vodník, ani nesouvisí s vodou. Vychází totiž ze slovesa vést a předpony pod-, která zde označuje něco nízkého, nekalého či podlého.   Šmolková obloha (12. 3.) Jaká je obloha, když je šmolková? Modrá! Šmolka je modré barvivo dříve používané k bělení prádla. Slovo šmolka se k nám dostalo původně z italského smalto, a to oklikou přes německé Schmalte (téhož významu). Šmolková obloha je tedy jinými slovy šmoulí.   Hotentoti z Afriky (13. 3.) Co je to hotentot? Vlastně vůbec nic... Jde o slovo onomatopoického vzniku (tj. nápodoba zvuku), původně hot en tot. Tímto urážlivým výrazem holandští Búrové nazvali kmeny jihozápadní Afriky, protože nerozuměli jejich jazyku. Dnes se tyto kmeny označují jako Kojkojnové.   Kéž by existovaly čistící prostředky (16. 3.) Je čistící, či čisticí prostředek? Čistící prostředek s í bychom chtěli všichni: čištění by totiž prováděl sám od sebe, bez pomoci člověka. Žel máme jen čisticí prostředek s i, který slouží jako nástroj v rukou čistící osoby. Tedy: nástroj je -icí, činnost/osoba je -ící.   Epidemie přišla z Řecka (17. 3.) Kde se vzala epidemie z hlediska etymologie? Vychází z řeckého výrazu epidē̺mios, tj. rozšířený v kraji či mezi lidem. Skládá se z předložky epí (na, při, nad) spojené s dēmos (kraj či lid). Pandemie vznikla v 18. století po vzoru epidemie, a to předponou pan- (vše).   Lišej od lišaje (18. 3.) Proč se píše noční motýl lišaj s i, ale podobně znějící slovo lysý s y? Odpověď je nasnadě: lišaj není od lysý, nýbrž od kožní choroby lišej. Východiskem je lichъ (špatný, zlý). Můry a motýli byli dříve považováni za přenašeče chorob, přičemž lišaj měl šířit právě lišej.   Špitál nesouvisí se špitáním (19. 3.) Že hovorový výraz špitál jsme si vypůjčili z němčiny, asi tušíte. Toto slovo pro nemocnici tedy nesouvisí se špitáním, ale vychází z latinského hospitale, tj. příbytek pro nemocné či chudé. Východiskem je hospes, tj. host. Příbuzná slova jsou hospic, ale i hotel.   Pletky mezi čtyřma očima (20. 3.) Jak vznikly techtle mechtle? Tento expresivní výraz pro pletky jsme převzali z německého Techtelmechtel (téhož významu), které zřejmě vzniklo podle italského „a teco meco“ (mezi čtyřma očima), a to z latinského „tēcum“ (s tebou) a „mēcum“ (se mnou).   Smrtnost není úmrtnost (23. 3.) Úmrtnost udává, kolik lidí z celkové populace na něco zemře; smrtnost udává, kolik zemře lidí pouze ve skupině postižených. Úmrtnost při srážce člověka s letadlem je malá (nestává se to často), smrtnost je ale vysoká (když už se to stane, je to smrtelné).   Cvok má hřebík v hlavě (24. 3.) Máte pocit, že se z karantény zcvoknete? Pozor na to, mohlo by to bolet! Cvok ve smyslu blázen totiž pochází ze rčení „mít cvok v hlavě“, tedy přeneseně „být potrhlý“ (a doslova „mít hřebík v hlavě“).   Mikina od Michaela (25. 3.) Už máme zase počasí na mikinu, tak si na ni posviťme! Mikiny nosíme od 50. let minulého století a původně šlo o blůzu či pulovr z česaného polyamidu. Název tohoto svršku je odvozený od obchodní značky MIKI, zřejmě podle jména Michael.   Rouška vyrvaná nepřátelům (26. 3.) Je rouška malé roucho? V podstatě ano! Ve staré češtině se roucho označovalo jako rúcha, odtud je odvozena dnešní zdrobnělina rouška. Původ slova není jistý, ale spekuluje se o příbuznosti s kořeny rouno a rvát, kdy roucho by byl oděv vyrvaný nepřátelům.   Zombie z Haiti (27. 3.) Venku to vypadá jako po zombie apokalypse, tak si rozeberme slovo zombie. Pochází z konžštiny a v západoafrických náboženstvích označuje nejen tělo bez duše, ale také hadího boha v tradici vúdú. Pojem zombie rozšířili do světa otroci zavlečení během 18. století na Haiti.   Hadr rodu mužského (30. 3.) Když už teď všichni chodíme s kusem hadru přes obličej, domluvme se, že hadr je hezky česky rodu mužského, čili ten hadr. Ta hadra rodu ženského je pouze nářečně a handra je slovensky.   Zahalené zjevení konce světa (31. 3.) Chtěli jste apokalypsu, zde je: slovo apokalypsa pochází z řeckého apokálypsis (zjevení), a to z apó (od) a kalýptō (zahaluji). Ještě před apokalyptickými filmy a viry odkazovala apokalypsa ke zjevení sv. Jana, který v poslední knize Nového zákona popisuje konec světa.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 07:31:01

Překonejme protikorupční „paranoiu“

Rychle překonat devastující následky epidemie samotné (a způsobu jejího řešení zvláště) nebude možné bez zásadní změny atmosféry ve společnosti a bez opuštění některých tragicky mylných představ poslední éry. Atmosféru v uplynulé dekádě snad nejvíce charakterizovala všeprostupující hysterická protikorupční paranoia, stavějící na lidské závisti a nepřejícnosti. Zpočátku byla zneužívána v rámci politického boje jako zbraň proti pravicové Topolánkově a Nečasově vládě, ale postupně ovládla politiku jako celek. I veřejné mínění. Zavlekla naši zemi do dusivé a nenávistné atmosféry všeobecného podezřívání, uměle vytvářených skandálů, údajných protikorupčních monstrprocesů a rychle se šířící houštiny byrokratických procedur, majících – prý všudypřítomné – korupci bránit. S charakteristikou naší země jako země korupční jsme nesouhlasili nikdy. Vždy jsme ji považovali jen za jednu z forem politického boje, na které se snažilo vyprofilovat několik politických subjektů, spíše hnutí než autentických, ideově vymezených politických stran. Ve společnosti byl šířen názor, že český podnikatel, obdivovaný hrdina 90. let, je nedůvěryhodný a pochybný zloděj. Stejně byl hodnocen i velký český kapitál vzniklý v privatizaci. Tehdejší privatizace se stala znovu předmětem účelové, zcela nepoučené kritiky. Heslem doby byla tzv. transparentnost, která likvidovala soukromí lidí na exponovaných místech i obchodní tajemství firem. Ambicí státu se stala kontrol všeho a všech. Ctností je udavačství a obdivovanou hodnotou chorobná závist. Možnosti skandalizace kohokoliv za cokoliv nekonečně vzrostly a současně s tím posílila moc bezpečnostních složek a justice. V této atmosféře „rozkvetl“ celý průmysl samozvaných protikorupčních iniciativ a neziskových organizací, které se přisály na stát, vnucují mu nátlakem své zájmové agendy, jsou jím jako „bohulibé“ financovány z veřejných prostředků a strhávají na sebe významnou část veřejné moci. Jejich nástrojem je skandalizace nepohodlných, zastrašování a nátlak na veřejné činitele a další zužování prostoru, jímž musí projít každý záměr cokoli významného udělat. Paralýza efektivního vládnutí v důsledku této hysterie viditelně narostla. Politikové na všech úrovních se ze strachu z obvinění z korupce bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout. Často politiku opouštějí nebo se v ní nadále vůbec nechtějí angažovat. Pokud najdou odvahu k rozhodnutí, „protikorupční“ byrokratické postupy učiní uskutečnění jakéhokoli záměru v reálné době prakticky nemožným. Proto například u nás trvá tak dlouho stavební řízení, proto se nikam nepohnula výstavba infrastruktury a proto se vláda místo práce pro občany věnuje sebeobraně svých členů. Velkým tématem těchto dní je spor o to, zda vláda zareagovala na hrozící epidemii včas a proč vznikl nedostatek ochranných pomůcek, který byl největším problémem prvních dnů epidemie. Situace byla bezprecedentní a připravena na ni nebyla vláda v žádné zemi na světě. U nás je však třeba zmínit ještě jednu důležitou věc – vláda nebyla schopna za stávajících poměrů jakékoliv nákupy nedostupných zdravotních pomůcek realizovat. Striktní a nesmyslně komplikovaný zákon o veřejných zakázkách se svými lhůtami a byrokratickými požadavky neumožňoval v normálních poměrech vládě přiměřeně jednat a preventivně se na zdravotní krizi takovéto dimenze připravit. Zákon o veřejných zakázkách vyžaduje realizovat jen „nejlevnější“ nákupy, takže se dá nakupovat téměř jedině v Číně, což diskriminuje naše výrobce. Prostřednictvím zákonů tohoto typu se výroba stěhuje do Číny. Teprve poté, co se epidemie u nás objevila, mohla vláda vyhlásit stav nouze, který umožnil neuplatňovat absurdní byrokratické postupy motivované protikorupční paranoiou. Přesto i ministr vnitra veřejně vyjádřil obavu z možného svého postihu za tyto nezbytné kroky poté, až se vlna nákazy přežene. Obrazem absurdity doby je i příběh hlavní tváře boje s nákazou koronaviru, epidemiologa Prymuly. I on se stal obětí protikorupční kampaně a z toho důvodu mu nebyla dána bezpečnostní prověrka, kterou na svém postu má mít. Podle našich platných pravidel by měl být člověk řídící boj s epidemií v důsledku neprůhledných protikorupčních procedur odvolán uprostřed nejvážnější zdravotní krize v historii našeho moderního státu. Vláda si je evidentně vědoma nesmyslnosti těchto pravidel a ignoruje je. Chceme-li rychle překonat devastující následky současné epidemie pro naši ekonomiku a zajistit její rozkvět do budoucna, je nezbytné protikorupční hysterii opustit. Ne proto, že by nebezpečí korupce a zneužití moci neexistovalo. Ale kvůli poznání, že tyto jevy nelze vymýtit dalšími a dalšími zákazy, porušováním soukromí lidí, sledováním lidí, udavačstvím a růstem moci represivních orgánů. To vše korupci pouze schovává a zastírá, to odpovědnost rozmělňuje a jakoukoli aktivitu paralyzuje. Ekonomiku z propadu nevytáhnou nekonečné počty razítek a povolení, dotace a rozdávání peněz, ale podnikatelská iniciativa, jíž se musí maximálně otevřít prostor. Přestaňme dusit podnikání nekonečnými regulacemi, kontrolami, EET, nesmyslnými daněmi, odvody, povolenkami všeho druhu a zeleným údělem. Jenom tak bude možné hrozící hospodářskou katastrofu překonat. Jenom soukromá podnikatelská iniciativa, a nikoliv byrokrati naši či bruselští (nebo paraziti z neziskovek přisátí na státní rozpočet) nám mohou zajistit prosperitu. Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-25 13:31:41

FUBAR, čili o tom, že kostra už umělé dýchání nepotřebuje – I.

Milí čtenáři, po minulé taškařici na téma covidového dělení společnosti se mi ozvalo několik hlasů, že by bylo na místě, abych se k situaci vyjádřil pokud možno vážně. Dobrá, tento dvoudílný článek bude tedy míněn vážně. Pro roboty a jiné cenzory: budeme se bavit POUZE o úřední KOMUNIKACI v časech epidemie a nebudeme se tady snažit dělat novou lékařskou vědu. Na scénu přichází nekompetentnost Dnešní článek už ve skutečnosti má jednoho předchůdce, a tím je sloupek „Tečka, která se pomalu mění ve středník“. Ten jsem napsal pro Echo 24 a vyšel tam 9. listopadu. Jelikož je to součást placené sekce Echa, přečtou si jej bohužel jen předplatitelé; ale i tak vzbudil nadprůměrné množství vesměs souhlasných reakcí. V kostce se jednalo o to, že komunikace úřadů a politiků kolem covidu a vakcín byla nezvládnutá, že slibovali nereálně pozitivní vize o brzkém konci epidemie a že nám to teď poněkud kolektivně vybuchuje do ksichtu. Pardon, tváře. Toto není nijak specificky český problém. Tenhle druh chyby udělali skoro všude a je to jeden z důvodů, proč je teď určitá část populace vysloveně odhodlaná další sdělení shůry ignorovat nebo se jim vysmívat. V Německu, Rumunsku i Americe. Na situaci se dobře hodí mariňácký pojem FUBAR čili Fucked Up Beyond Any Repair a co se nějakého jejího spravování týče, moc na něj nevěřím. Abych použil nějaké barvité přirovnání: představte si, že by k archeologům odkrývajícím hroby nějaké té pravěké kultury přiběhl P.R. manažer z ministerstva, ukázal prstem na jednu tu čtyři tisíce let starou kostru a křičel „rychle jí dejte umělé dýchání, třeba nám něco poví, to by bylo skvělé na Facebook“. Teď už nepoví. A dost podobně jako té kostře nepomůže umělé dýchání, tak současnému komunikačnímu stavu kolem covidu a vakcín nepomůžou různé zoufalé manévry. Určité procento lidí se zaseklo v pozici „nahoře jsou to všechno lháři a podvodníci“ a další pokusy o přesvědčování s nimi nepohnou. Ty jednotlivé státy si to postupně uvědomují a místo dalšího přesvědčování čím dál více nasazují tvrdou sílu, někdy úplně proti té jasné budoucnosti, kterou svého času malovaly – třeba takový čerstvě zavedený rakouský lockdown i pro očkované je úplně k nasrání, i kdybyste byl (třikrát očkovaný) Buddha. Troufám si říci, že toto bude mít v dlouhodobé perspektivě značně negativní následky na vztah mezi občanem a státem. Přitom mám za to, že toto opravdu je vesměs následek nekompetentnosti, ne vysloveně zlý úmysl. Důvodů, které vidím, je několik, a v tomto článku bych se na ně nejdříve trochu podíval. Následně, v druhém dílu, bych chtěl ukázat hypotetický příklad, jak by taková poctivá komunikace měla vlastně vypadat – aspoň podle mého gusta. Tři základní problémy Tak tedy, kde všude byly problémy? Bod první – vědci vesměs nemluví „lidskou řečí“. Literárně a řečnicky nadaných vědců je zatraceně málo, v zemi velikosti České republiky třeba jen jeden na celé odvětví, nebo taky žádný. Vědecká obec komunikuje hlavně mezi sebou, a to dost specifickým žargonem, kterému outsideři nerozumějí. Dokonce i komunikace mezi vědci a lékaři může dost váznout, protože lékaři dělají úplně jinou práci a mají jiný pojmový aparát. Komunikace mezi vědci a úřady … no comment. To jsou totálně jiné světy. To ale znamená, že nevezmete-li do týmu někoho, kdo je skoro geniální přes popularizaci vědy, budou vám na veřejnost vylézat hrubá zkreslení toho, co ti vědci skutečně vypátrali a s jakou mírou jistoty. Špičkových popularizátorů vědy je málo, byl jím třeba Karel Pacner a dnes jím je Petr Koubský (ano, je to můj kamarád, ale nechci mu jen tak lichotit; myslím si, že je v tom objektivně velmi dobrý a tu Peroutkovu cenu si plně zasloužil). Bohužel se jejich práce podceňuje, jako by skoro žádná zodpovědná instituce nechápala, že takoví překladatelé z „vědečtiny“ do „lidštiny“ mají v krizové situaci opravdu cenu zlata, potažmo lidských životů. Kde takoví překladatelé nejsou, nebo kde jsou odsunuti do pozadí, tam nutně nastane komunikační šum, který se později může některým lidem jevit třeba jako úmyslná lež. Druhý bod, politici strašlivě touží sdělovat svým voličům pozitivní zprávy. To je koneckonců něco, co jim může pomoci ke znovuzvolení. Ano, už je líp, atd. To ale znamená, že často interpretují nějakou situaci daleko optimističtěji, než by bylo na místě. To prosím není zdaleka jen problém Babiše. Kdo podpořil loni na Karlově mostě tu neslavnou hostinu coby symbolické rozloučení s koronavirovou krizí? Mimo jiné i primátor Hřib, Babišův politický protipól. Jenomže ta epidemie tehdy neskončila, jenom nastal dočasný propad počtu případů, a po něm následovala zima s další vlnou, při které pomřelo jen v ČR na covid přes třicet tisíc lidí. A teď si všimněte: pokud vím, tak žádná seriózní vědecká instituce v červnu 2020 netvrdila, že koronavirová krize skončila, tradá! (Pokud ano, opravte mne.) Odkud na to tedy primátor Hřib přišel? Do hlavy mu nevidím, ale tipoval bych, že byl příliš velký optimista. To zase není unikátně Hřibova chyba, tenhle druh neúměrného optimismu je daleko více rozšířený, a dokonce se i psychologicky studuje, ale právě proto, že o něm už dávno víme, bychom proti němu měli mít nějaké systémové korekce. (Mimochodem, ono je to to samé s migrační krizí: když na pár měsíců přestane akutní nápor, neznamená to, že by celý problém skončil napořád. Je to jen dočasný propad nepravidelné pseudo-sinusovky, kdy zatím vždycky po periodách klidu zase následovalo akutní zhoršení, teď tedy na polsko-běloruské hranici.) Třetí důvod, marketingový bullshit. Politici jsou zvyklí najímat si na kampaň marketingové odborníky, tož je zapojili i do kampaně ohledně vakcinace. A tak vznikla Tečka, naznačující lidem, že se covid dá relativně snadno odsunout na smetiště dějin. (Příroda má někdy smysl pro ironii a právě na jaře 2021, kdy tato kampaň vznikala, se v Indii zvedala nová vlna způsobená vysoce nakažlivou variantou delta… která byla ovšem poprvé identifikována už v říjnu 2020.) V samotném faktu, že někde začnete angažovat marketéry, influencery apod., se skrývá pěkné čertovo kopýtko. To totiž nejsou lidi kdovíjak posedlí pravdou. Jejich prací je něco prodat a moc si přitom nelámou hlavu s co největší faktickou přesností svých tvrzení. Když mají dělat kampaň politikovi, představí jej jako nového Otce Vlasti s dokonalým účesem a nízkou uhlíkovou stopou. Když mají prodat nový nanuk, ukážou vám blondýnu, která po prvním zakousnutí do něj prožívá téměř pornografickou rozkoš, ačkoliv je to běžný sladký lepihub jako všechny ostatní nanuky. Chápete, jaký je problém, když takoví lidi dostanou za úkol „prodat“ nějaký medicínský postup nebo prostředek? Který má nutně nějaké výjimky, nejistoty, vedlejší účinky atd.? V situaci, která se pořád ještě nějak vyvíjí a není úplně ustálená a dokonale poznaná? Toto je recept na, jemně řečeno, budoucí problém s důvěryhodností. A to se taky stalo. Podle mě se žádná státní marketingová kampaň v tomhle směru neměla dělat, stejně jako se nedělá třeba na „zdravé jídlo” (další pojem, ve kterém je příliš mnoho nejistot a poznatky se musejí průběžně přehodnocovat). Nicméně tady pro změnu padlo rozhodnutí vytlouci klín ještě větším klínem. Dobrá. Nenechal jsem teď na několika typech lidí ani niť suchou. V příštím díle zkusím být trochu konstruktivnější a představit vám „ministerstvo bez filtru“, aneb komunikaci, jaká by se líbila a vyhovovala mně osobně. Jenom vzorek, ale jsem zvědav, co o něm budete soudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 05:07:35

Nelze přijmout zdravotnický absolutismus

Vyslovit větu uvedenou v titulku je značně rizikové. Jsme si toho vědomi. Autoři takového výroku se téměř automaticky dostávají mezi „popírače“, mezi ty, kteří bezohledně a nezodpovědně popírají nebezpečí dnešní epidemie.  Pro některé zvlášť nepřející se tím téměř dostáváme mezi popírače holokaustu, což je téma, v němž bývá slovo popírač nejčastěji používáno. Žádné „popíračství“, či mírněji řečeno, žádná bagatelizace nebezpečí koronavirové pandemie v tomto našem výroku obsažena není. Je tím připomínáno pouze to, co každý z nás ve svém životě opakovaně dělá – vybírá si mezi dvěma zly (či – pozitivně – mezi dvěma příležitostmi). Nechceme karikovat tento problém parafrází známého výroku, že válka je tak vážná věc, že se nesmí ponechat generálům a že se proto epidemie – ze stejného důvodu – nesmí ponechat doktorům. Tento výrok však podstatu problému do jisté míry vystihuje. Nesmí zvítězit jeden, byť odborný postoj. Pro zdravotnický či medicínský absolutismus, který občas prezentují i někteří naši vládní politikové, je nejlepší všechno zastavit, zakázat, uvrhnout do absolutní karantény, což je – při všem, co o nemoci Covid-19 víme – naprosto nepřijatelné. Koronavir způsobující tuto nemoc je jistě nebezpečný a vyvolává mnoho lidských tragédií a vede k velkému množství zemřelých, ale relativní nebezpečnost tohoto koronaviru – ve srovnání s řadou dalších nemocí a zdravotních rizik pro obyvatele naší země i celé planety – není mimořádně vysoká. To vyslovit mohou někteří považovat za nezodpovědný výrok. Nevymysleli jsme si ho však my sami. Čteme spousty velmi kvalitních medicínských hodnocení „relativní nebezpečnosti“ této choroby, můžeme jmenovat například práce prof. Ioannidise ze Stanfordské university nebo dr. Katze z Yaleu, ale zůstaňme doma, nejde o soutěž v naší sečtělosti. Jeden z našich špičkových doktorů, prof. Pavel Kolář, říká ve svém článku (na Seznam.cz) například to, že „ve věkové skupině do 65 let má toto onemocnění přibližně stejnou úmrtnost jako chřipka“ a že mladší lidé s touto diagnózou ani nemusí chodit k lékaři – měli by se léčit běžnými prostředky sami doma. Uvádí dále i to, že „98 procent z tisíce mrtvých v Itálii byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou“. Z toho samozřejmě neplyne, že by právě teď museli zemřít. (Dodáváme, že Itálie má dlouhodobě trojnásobný výskyt plicních onemocnění než zbytek Evropy.) Nejde jen o Itálii. Institut preventivní medicíny při universitě v Bernu udělal velkou studii epidemie v čínské provincii Hubei (kde je město Wuchan) za období leden-únor 2020 a dospěl k následujícím číslům: smrtnost Covidu-19 je ve věkovém rozmezí 0–9 let 0,01 procenta, v rozmezí 10–19 let 0,02 procenta, v rozmezí 20 –29 let 0,09 procenta, pro 30leté 0,18 procenta, pro 40leté 0,4 procenta, pro 50leté 1,3 procenta, ve věkovém rozmezí 60–69 let 4,6 procenta, v letech 70–79 věku 9,8 procenta a pro starší 80 let 18 procent. To nejsou čísla, nad kterými bychom se mohli radovat, ale významnou výpověď o relativní nebezpečnosti poskytují. Téměř neuvěřitelným se nám zdá být i to, že se u nás podle oficiálních statistik do dnešního dne uzdravilo jen 11 lidí, zatímco „na celém světě je již téměř 100 tisíc uzdravených případů, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více“, říkal před několika dny prof. Kolář. Jistě je možné vybírat i jiná data (a i my je známe), ale všeobecný pocit ve veřejnosti je díky politikům a médiím úplně jiný. Pandemie koronaviru ukázala velmi nebezpečnou sílu působení médií (navíc online médií, fungujících 24 hodin denně) na straně jedné a akčních, pobyt na televizní obrazovce maximalizujících politiků na straně druhé. Smí tato pandemie díky mimořádné „propagaci“ této nemoci médii a politiky zastavit aktivity miliard lidí a tím i fungování ekonomiky celého světa? Možná stojí za to doplnit širší kontext podle velmi spolehlivého serveru Worldometers.info. Do dnešního dne v letošním roce ve světě zemřelo: - 117 761 lidí na sezónní chřipku; - 237 608 lidí v důsledku malárie; - 407 222 lidí na komplikace způsobené HIV/AIDS; - 327 002 lidí při automobilových nehodách; - 1 989 528 lidí na obtíže způsobené rakovinou; - 1 841 315 dětí do pěti let; - 74 875 matek při porodu; - 259 767 lidí spáchalo sebevraždu. Je to daleko více než kolik je obětí koronaviru Sars-Co-2. Totálně zastavit aktivity miliard lidí by bylo to možné, kdyby dnešní trade-off, ono „něco za něco“, bylo apriorně jednoznačně odmítnuto výrokem, že žádný trade-off v případě Covid-19 neexistuje, což je předpoklad neobhajitelný. To není „popírání“, to je debata o velikosti ceny za ten či onen restriktivní zásah. Zásadně odmítáme názor, že o tuto cenu v této chvíli nejde. My, ekonomové, neakceptujeme nespecifikovaný či nestrukturovaný princip předběžné opatrnosti (protože ten může „obhájit“ či ospravedlnit cokoli) a trváme na svém klíčovém přístupu, kterým je cost-benefit analysis, neboli porovnávání nákladů a výnosů (či efektů). Musí být používán vždy. Zásadně odmítáme nezodpovědné výzvy k masovému zastavování práce českých podniků a firem. Zásadně odmítáme masové omezování lidské svobody zneužíváním dat mobilních telefonů či platebních karet (či navigací v autech atd.), o tzv. chytré karanténě prof. Prymuly radši ani nemluvme. Nedovedeme si představit, jak citlivě bude ten či onen úředník zacházet s těmito osobními daty, jak budou skladována, v jakém časovém horizontu vymazávána a jak demokraticky bude probíhat jejich využívání. Tím jenom připomínáme a opakujeme náš 15 let starý názor, který jsme vyslovovali proti extenzivnímu používání policejních odposlechů. Argument, že kdo nemá co skrývat, nemá proti tomu protestovat, není ve svobodné společnosti přijatelný. (Přiznáváme, že to je většinový, nikoli jednomyslný názor našeho pracovního kolektivu.) Zásadně odmítáme výhružky úřadů kvůli tomu, že lidé jdou do parku nebo do přípražského lesa. Stále dokola opakované heslo „musí se udělat všechno k zastavení viru“ je nesmírně nebezpečným propagandistickým nástrojem k průlomovému omezování lidské svobody. Prioritou musí být maximální udržení chodu ekonomiky, neboť ten je předpokladem dlouhodobé možnosti zajišťovat na patřičné úrovni ochranu lidského zdraví. Je nezbytně nutné odpovědně vážit protikladné cíle a jako výsledek nalézt a zvolit optimální bod jejich kombinace. Zajištění chodu hospodářství je předpokladem udržení dnešní (nebo dnešní podobné) životní úrovně a dnešních nároků moderní „nárokové společnosti“, v níž nárok předbíhá vytvoření předpokladů pro možnost jeho uspokojení. Nebo nám část dnešních politiků (a mediálních mágů) chce říci, že je společnost naše (i společnost celého dnešního vyspělého světa) připravena na snížení těchto nároků? Nebo snad tito lidé spoléhají na to, že se nároky sníží u někoho jiného než u nich samotných? Vraťme se k nadpisu této části. Absolutismus názorů jedné skupiny politiků či jedné odborné profese je nepřijatelný. Různými omezeními a různými karanténami se bojovat s koronavirem jistě může a do jisté míry i má, ale vždy je třeba znát cenu, kterou za to platíme. Klesne-li ekonomika o 2dvě procent, o 20 procent, nebo o 40 procent (kdy již budou zásadně ohroženy životy milionů lidí a jejich rodin) je veliký rozdíl. Trade-off jak u každého z nás, tak v celé společnosti vždy existuje. Doufáme, že si je toho naše vláda alespoň přibližně vědoma. Byli jsme první, kdo řekl, že ekonomika může klesnout o 15–20 procent a máme jenom strach, abychom nebyli příliš optimističtí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 14:16:36

Euromedia, Dobrovský, Albatros a další nakladatelé a distributoři píší premiérovi: Zachraňte český knižní trh!

Knižní nakladatelé a distributoři s vládními opatřeními týkajícími se současné koronavirové epidemie zcela souhlasí, upozorňují ale, že důsledky, které to během krátké doby přineslo, jsou pro český knižní trh a vůbec tuzemský svět literatury fatální. Proto napsali otevřený dopis premiérovi Babišovi. Krizi knižního trhu způsobilo podle nakladatelů a vydavatelů především rozhodnutí vlády o uzavření většiny obchodů včetně knihkupectví. „Pokud se tato situace, dotýkající se nejen knihkupců, ale také nakladatelů, knižních distributorů a vůbec všech dalších subjektů, úzce zapojených do knižního průmyslu, nezačne co nejdříve řešit, záchrana již pravděpodobně nebude možná. Zhroucení knižního průmyslu tak vyústí do celospolečenského problému. V sázce je vzdělanost, čtenářská gramotnost a konkurenceschopnost celých generací,“ píše se v jejich prohlášení. Euromedia Group spolu se svými spolupracujícími partnery (jde například o Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Albatros Media, Knihy Dobrovský, Kosmas, Argo, PEMIC BOOKS atd.) proto oslovila otevřeným dopise premiéra Andreje Babiše s prosbou o pomoc. „Vidíme v tom jedinou možnost, jak lze ještě zachránit celý knižní segment, který v tuto chvíli doslova balancuje na hraně svého dalšího bytí či nebytí," uvedl Lukáš Novák, generální ředitel Euromedia Group.   Otevřený dopis premiérovi Obracíme se na Vás společně jako zástupci českého knižního průmyslu. Úvodem zdůrazňujeme, že beze zbytku ctíme, oceňujeme a realizujeme všechna vládní opatření, které v současné době svírají Českou republiku v úctyhodné snaze zabránit nekontrolovanému šíření epidemie koronavirem. Uvědomujeme si závažnost situace a stejně jako Vy, i my vnímáme život a zdraví člověka jako absolutní prioritu. Český knižní průmysl je historicky nastaven tak, že trpí zvýšenou náchylností na sebemenší překážku. Bývalo dobrým zvykem naší země, že s ním zacházela citlivě. Posledním takovým projevem bylo snížení sazby DPH z jinak neudržitelných 21 % na laskavějších 10 %. Na vitalitě knižního průmyslu jsou v naší republice závislé desetitisíce lidí, autory a překladateli počínaje, knihkupci a redaktory konče. My, nakladatelé, distributoři a provozovatelé knihkupeckých sítí cítíme nejvyšší míru zodpovědnosti za záchranu pracovních míst, která jsou nezanedbatelnou součástí české ekonomiky. Vedle toho jde ale také o zachování pestrého knižního trhu, který má prokazatelný pozitivní vliv na vzdělanost, konkurenceschopnost a čtenářskou gramotnost. V současné situaci hrozí jeho nenávratný pád, a to především z důvodů možného zhroucení maloobchodní sítě, jejíž postavení bylo už předtím vratké. V současné těžké době je naše činnost přerušena a k její úplné obnově okamžikem uvolnění současných opatření nedojde. Její start bude trvat měsíce, neboť obavy a opatrnost společnosti budou mít vleklý charakter a knihy nebudou vyhledávanou komoditou pravděpodobně dříve než na Vánoce. V takovém stavu ovšem hrozí absolutní zhroucení knižního průmyslu popsané výše. Následovalo by masívní propouštění a ukončení činnosti řady společností, bez ohledu na jejich současnou velikost. Jakkoliv se knižní trh počtem zaměstnanců a ekonomickou silou nemůže rovnat jiným odvětvím průmyslu, společenské škody takového zhroucení by se daly jen těžko vyčíslit. Pane premiére, dovolte, abychom v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, v první řadě zavčasu mohli požádat o plnou náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, a to dříve, než budou jejich následky likvidační. Apelujeme především na zachování knižního průmyslu, pokud možno ve stavu, v jakém byl před vládou vyhlášenými opatřeními, tím míněno, že je nezbytná finanční podpora dříve než po odeznění současného nouzového stavu, vyčíslení škody a následné úhradě utrpěné škody, neboť se domníváme, že ke kompenzaci podle příslušného zákona zřejmě nedojde v dohlednu. Zároveň dovolte, abychom ještě jednou vyjádřili podporu vládním opatřením, která, jak doufáme, povedou k ukončení epidemie. Lukáš Novák, generální ředitel Euromedia Group, a.s. a Neoluxor, s.r.o. Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů, nakladatel a spisovatel Václav Kadlec, předseda představenstva, generální ředitel Albatros Media a.s. Petr Dobrovský, jednatel Dobrovský, s.r.o. a Knihy Dobrovský s.r.o. Jiří Michek, jednatel KOSMAS, s.r.o. Ing. Milan Gelnar, ARGO, s.r.o. Jan Kanzelsberger, předseda představenstva Kanzelsberger, a.s. Ing. René Nevřela, obchodní ředitel PEMIC BOOKS, a.s. Ing. Šárka Besedová, jednatel KNIHCENTRUM.CZ, s.r.o. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-12 10:00:00

Jak jsme připraveni na ptačí chřipku u lidí?

 Virus H5N1 ničí ptačí populace a nyní infikuje i savce. Je na řadě přenos z člověka na člověka? A jsme připraveni na další pandemii?V posledních čtyřech letech zuří tichá pandemie. Pandemie, jejíž počet obětí se odhaduje na stovky milionů, ale které se až dosud věnovalo pozoruhodně málo pozornosti.Jde o pandemii ptačí chřipky, kmene H5N1, která se od roku 2020 přesunula daleko za hranice ptačího světa a zasáhla savce od mléčného skotu přes domácí zvířata až po druhy, které žijí na našem prahu, jako jsou lišky. Přítomnost viru byla zjištěna na všech kontinentech, dokonce i na Antarktidě. Přestože se zatím nevyvinula schopnost šířit se mezi lidmi, minulý měsíc se rozezněly poplašné zvony poté, co se v Texasu nakazil pracovník mléčné farmy virem H5N1, zřejmě od skotu.Zdá se, že jde o první známý případ ptačí chřipky, která se na člověka dostala z jiného savce. „Na vědecké úrovni i na úrovni veřejného zdraví panují stále větší obavy,“ říká Dr. Gregory Poland, ředitel výzkumné skupiny pro vakcíny na Mayo Clinic, který již dříve přirovnal rostoucí míru infekce mezi zvířaty k „dunění před zemětřesením“.    Je zřejmé, že před několika lety se současný kmen ptačí chřipky změnil, aby se stal nadměrně nabitýmAčkoli je virus H5N1 dobře známý svým ničivým dopadem na populace volně žijících ptáků a drůbeží farmy v USA - k 5. květnu bylo v USA ve 48 státech nakaženo 91 milionů chovaných ptáků - Polsko znepokojily zejména zprávy o tom, že se tímto virem nakazily domácí kočky od dobytka a vážně onemocněly nebo zemřely. „Máme jen velmi málo výzkumů, které by nám řekly, jak k tomu všemu u dobytka dochází a jak se to šíří,“ říká.Ve Velké Británii získal virolog profesor Paul Digard a jeho tým z Roslinova institutu v Edinburghu v loňském roce další grant ve výši 3,3 milionu liber na zintenzivnění výzkumu ptačí chřipky a posouzení rizika, které by mohl současný kmen H5N1 představovat pro člověka.„Chřipka se neustále vyvíjí a je zřejmé, že před několika lety se současný kmen ptačí chřipky změnil a stal se superchřipkou,“ říká Digard. „Nyní, když se zdá, že je poměrně rozšířený v populaci krav v USA, je to mnohem přímější cesta, kudy by se mohl přenést na lidi a získat adaptace potřebné k tomu, aby se stal pandemií.“Úkolem Roslinova týmu je zjistit přesné změny v sekvenci viru, které mu zřejmě umožňují infikovat krávy, a poté tento kmen otestovat v laboratoři na lidských buňkách a miniaturních orgánech. Konečným cílem bude předpovědět, zda začíná být nebezpečnější pro lidi a zvířata, která žijí v naší blízkosti, a předat tyto informace příslušným orgánům veřejného zdraví.Pokud zjištění vzbudí obavy, mohlo by to vládě poskytnout více důkazů, aby začala posilovat národní zásoby vakcín proti chřipce. V loňském roce se objevily zprávy, že britská Agentura pro zdravotní bezpečnost provedla nákup vhodných očkovacích látek, zatímco USA nashromáždily národní rezervu čtyř typů vakcín proti chřipce, které by mohly poskytnout určitou ochranu proti H5N1 v případě budoucího vypuknutí epidemie. Ani tyto zásoby by však nestačily pro celou zemi a Digard vysvětluje, že vlády stojí před zoufale obtížným rozhodnutím, pokud jde o vyvážení ekonomických nákladů na vakcíny a snahu zajistit, aby byly na případnou epidemii co nejlépe připraveny.„Problémem je rozhodnout se, kdy zmáčknout spoušť,“ říká. „Protože pokud budete čekat, až už bude pandemie, pak budete hrát na honěnou a víte, že nebudete schopni rychle vyrobit dostatek vakcín, abyste ochránili všechny.“Úzké hrdlo vakcínyPokud by se virus H5N1 skutečně začal šířit mezi lidmi, dobrou zprávou je, že svět má v poslední době dostatek zkušeností se zaváděním rozsáhlých očkovacích programů. V současné době bylo podáno více než 13 miliard dávek vakcín Covid-19, které pokrývají 70 % světové populace, zatímco na vrcholu epidemie prasečí chřipky v roce 2009 bylo vyrobeno přibližně 3 miliardy dávek vakcín.Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) existují dvě kandidátské vakcíny proti příbuznému kmeni chřipkových virů, které by mohly být v případě potřeby dodány během několika týdnů. Různí výrobci mají také zvláštní povolení od regulačních orgánů k aktualizaci svých vakcín proti chřipce s příslušnými cíli z kmene H5N1, aniž by museli žádat o novou licenci.Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že podle jejích odhadů by v případě pandemie H5N1 mohlo být během jednoho roku vyrobeno 4-8 miliard dávek chřipkových vakcín. Podle odborníků by to vyžadovalo výrazné rozšíření celosvětové kapacity pro výrobu vakcín proti chřipce, která se odhaduje na přibližně 1,2 miliardy dávek.„Nezapomeňte, že k dosažení ochranné imunity je zapotřebí dvou dávek s odstupem tří až čtyř týdnů,“ říká Poland. „Můžete si to rychle spočítat a zjistit, jak na tom jsme.“Ačkoli výrobci pracují na vakcínách proti H5N1 již od poloviny roku 2000, výzkum vždy naznačoval, že představují mnohem větší technickou výzvu než každoročně distribuované vakcíny proti sezónní chřipce. Zejména se zdá, že tyto vakcíny vyžadují mnohem větší dávku, aby vyvolaly dostatečnou imunitní odpověď. Dávka kandidátské vakcíny proti H5N1 vyráběné francouzskou farmaceutickou společností Sanofi má 90 mikrogramů, což je šestkrát více než u typické vakcíny proti sezónní chřipce. Podle Polska by tak bylo mnohem náročnější vyrábět očkovací látku v potřebném rozsahu.Předpovědi WHO ohledně kapacity se mohou opírat o zvýšení výroby adjuvantních vakcín. Ty využívají další složku neboli adjuvans, která se kombinuje s vakcínou, aby posílila imunitní odpověď, což umožňuje mnohem menší dávku, kterou je snadnější vyrábět ve velkém množství. Farmaceutická společnost GSK uvádí, že její vakcína proti pandemické chřipce Adjupanrix, která využívá adjuvans, má dávku 3,75 mikrogramů. „V roce 2022 jsme podepsali smlouvu s Úřadem EU pro připravenost na mimořádné zdravotní situace a reakci na ně o rezervaci budoucí výroby a dodávek 85 milionů dávek vakcíny Adjupanrix,“ uvádí společnost. „V případě pandemie chřipky vyhlášené WHO tak bude zajištěna připravená výroba a dodávky přípravku Adjupanrix do 12 členských států EU.“Rychlost výroby by se však stále mohla ukázat jako překážka. V případě pandemie H5N1 WHO odhaduje, že 79 % vyrobených vakcín by bylo vyrobeno tradičními technologiemi zlatého standardu, které vyžadují inkubaci ve slepičích vejcích. Zatímco mluvčí společnosti Sanofi uvedl, že během pandemie prasečí chřipky v roce 2009 byly vakcíny vyrobeny během tří měsíců, je známo, že platformy založené na vejcích jsou časově náročnější: proces může trvat až šest měsíců.Novější technologieMísto toho by mohla být opět důležitým nástrojem technologie messengerové RNA (mRNA), která se ukázala jako neocenitelná při výrobě vakcín Covid-19. Je známo, že tato platforma je rychlejší a účinnější než starší technologie založené na vejcích. V současné době probíhají klinické studie, na kterých spolupracují jak společnosti Moderna, tak GSK a CureVac, a které testují vakcíny proti H5N1 na lidech. Vzhledem k dřívějším potížím se stimulací dostatečné imunitní odpovědi na H5N1 však podle Digarda není dostatek údajů pro zkoumání možné účinnosti mRNA vakcín.„Je to technologie, která je potenciálně použitelná i v tomto případě,“ říká. „Nemyslím si, že zatím máme k dispozici údaje, na jejichž základě bychom mohli říci, že funguje stejně dobře.“Vzhledem k tomu, že virus H5N1 je stále z velké části omezen na zvířecí populaci, může být jedním z nápadů, jak snížit přenos a omezit možnost přeskoku na člověka, masové očkování drůbeže a hospodářských zvířat. Karen Groganová, docentka z Centra pro diagnostiku a výzkum drůbeže na Georgijské univerzitě, však není přesvědčena, že by to přineslo výraznou změnu.    Pokud přesměrujeme veškerou výrobu vakcín na očkování proti H5N1, znamená to, že nevyrábíme vakcíny proti sezónní chřipce.„Očkování komerční drůbeže by nesnížilo množství životaschopného viru v prostředí, protože ho tolik vylučují volně žijící ptáci,“ říká. „Šíření do mléčného skotu pravděpodobně souvisí s volně žijícími ptáky na těchto mléčných farmách. Neexistují žádné schválené vakcíny proti H5N1 pro použití u hospodářských zvířat nebo domácích mazlíčků; ty by musely být vyvinuty, což je proces, který trvá přibližně čtyři roky.“Pokud by došlo k pandemii viru H5N1, Polsko předpokládá, že zdravotnické služby na celém světě by se v prvních šesti měsících epidemie musely částečně spoléhat na antivirové léky, dokud by nebyly k dispozici dostatečné zásoby vakcín, které by zajistily plné pokrytí populace. Podle CDC analýza kmenů kolujících mezi kravami ukazuje, že virus by měl být citlivý na současnou škálu antivirotik, která jsou schválena proti chřipce.Ať už se však jedná o vytváření zásob antivirotik nebo o pokyn farmaceutickým společnostem, aby přešly na výrobu vakcíny proti H5N1, vlády podle Digarda čelí těžkému dilematu, jak nejlépe reagovat na hrozbu ptačí chřipky.Dva výzkumníci v bílých ochranných oblecích, z nichž jeden nese modrou krabičku, kráčejí po kamenité zemi s tučňáky a vodou v pozadí.Riziko šíření ptačí chřipky na člověka je „obrovským problémem“, říká WHOPřečtěte si více„To všechno stojí peníze,“ říká. „Je to velmi delikátní žonglování. Například u vakcín, pokud začneme veškerou výrobu vakcín přesměrovávat na výrobu očkovacích látek proti H5N1, znamená to, že nebudeme vyrábět vakcíny proti sezónní chřipce. Pokud tedy předčasně zahájíte program očkování proti H5N1, přerušíte dodávky vakcín proti sezónní chřipce, které jsou stále potřebné.“Ačkoli je výskyt viru H5N1 ve volné přírodě znepokojivý, Digard chce zdůraznit, že ačkoli se všeobecně uvádí, že na základě 882 případů infekce mezi lednem 2003 a prosincem 2023 má tento virus u lidí 52% úmrtnost, zdá se, že se v posledních letech stal pro lidi mnohem méně patogenním.„V posledních několika letech se ve Spojeném království vyskytly případy nákazy lidí, ale byly opravdu mírné a obecně asymptomatické,“ říká. „Nepodceňuji riziko - kdyby se to stalo pandemií, i při velmi mírném viru by lidé nakonec umírali kvůli obrovskému počtu nakažených. Dokonce i prasečí chřipka, která je nejmírnější pandemií chřipky, o níž máme záznamy, přesto zabila statisíce lidí. Ale nebyla by to pandemie ve stylu sci-fi.“