Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-18 09:50:02

Nečekaná návštěva: Medvěd způsobil poprask v srdci slovenského města!

Nebezpečný incident v centru města V nedávném případu, který otřásl obyvateli Liptovského Mikuláše na Slovensku, se medvěd dostal do samého srdce města, způsobujíc lehká zranění dvěma lidem. Informace zveřejnil server slovenského listu SME, který detailně popisuje událost, jež vyvolala paniku a nebezpečí. Zranění při setkání s divokou zvěří Podle zpráv záchranářů v Liptovském Mikuláši byla […]

Čas načtení: 2024-05-11 16:00:00

Japonci na Chalchyn golu dostali tak tvrdou lekci, že je odradila od útoku na Sovětský svaz

Šestnáctého září 1939 vstoupila v platnost dohoda o zastavení palby v oblasti Chalchyn golu, podepsaná den předtím v Moskvě zástupci SSSR, Mongolské lidové republiky a Japonska. Po více než čtyřech měsících tak skončil krajně nebezpečný konflikt, který začal 11. května 1939, mezi sovětsko-mongolskými vojsky na jedné straně a japonsko-mandžuskými na druhé. V SSSR a u nás se pro něj vžilo označení chalchyngolský podle řeky Chalch (mongolsky Chalchyn gol), zatímco na Západě a v Japonsku je znám jako nomonchanský incident podle mongolské hory Nomon chan bűrd ovó.

Čas načtení: 2024-05-22 09:33:00

Dramatická noc v Prešově: V jednom z barů došlo ke střelbě, pachatelem byl opilý Čech!

Centrem slovenského Prešova otřásla v úterý večer střelba. Do podniku Archa vstoupil kolem jedenácté hodiny večer opilý Čech a začal se hádat s jedním z hostů. Krátce na to vzal zbraň a vystřelil. Incident se naštěstí obešel bez zranění a nebezpečný pachatel byl po pár minutách policií zadržen. 

Čas načtení: 2024-07-02 15:36:00

V pasti na přímém slunci: Muž strávil v autě desítky minut, šlo mu o život!

Nebezpečný incident museli řešit o víkendu hasiči z Frýdku-Místku. V autě na přímém slunci tam kvůli technické závadě uvázl muž, který se marně snažil dostat ven. Až bouchání na sklo, které upozornilo souseda, mu možná zachránilo život. Podle svědka byl v autě nejméně 45 minut!

Čas načtení: 2024-07-04 07:00:01

Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda

Možná byste nečekali, že v řekách, rybnících, bažinách, jezerech i lesích a na silnicích na kolumbijském venkově narazíte na divoké hrochy. Obrovský savec původem ze subsaharské Afriky tu není náhodou. Je dědictvím Pabla Escobara, nechvalně proslulého drogového bosse z Medellínu. Před desítkami let Escobar utratil část svého obrovského majetku za sestavení exotické zoologické zahrady. Přivezl žirafy, pštrosy, zebry, klokany i slony. Na své haciendě u Doradalu, města asi deset mil západně od Magdaleny, si ale nejvíc oblíbil hrochy. Poté, co byl Escobar v roce 1993 zastřelen v Medellínu kolumbijskou policií, nahrnuli se místní lidé na pozemek a vilu doslova rozebrali s vidinou obrovských pokladů v podobě peněz, drog a zbraní. A hacienda se rozpadla. V roce 1998 vláda zbylý majetek zabavila a nakonec převezla většinu zvířat do zoologických zahrad po celé zemi. Ale několik hrochů – většina zdrojů uvádí tři samice a jednoho samce – bylo považováno za příliš nebezpečné na to, aby je šlo odchytit. A tak začaly současné problémy Kolumbie. Útěkem Pabla Escobara z vězení začal vzestup i strmý pád kokainového krále Číst více Zvířat mohou být tisíce Hroši se přemnožili. „Jakmile dosáhnou dospělosti, mohou samice zplodit mládě každých 18 měsíců a během života, což je 40 až 50 let, mohou porodit 25krát. Dnes nikdo neví, kolik hrochů obývá řeky a jezera v povodí Magdaleny, které pokrývá zhruba 160 000 čtverečních kilometrů a je domovem dvou třetin kolumbijské lidské populace,“ usmíval se Ondřej Tereba. Ke konci roku 2023 byl oficiální počet mezi 130 a 160. „Podle mého názoru je toto číslo podhodnocené a zvířat se tam volně pohybuje přes dvě stovky. Problém však je, že jestli vláda okamžitě nenajde řešení, za dvanáct patnáct let bude šířit strach víc než 1 400 zvířat. Řeka Magdalena jim bude vyhovovat, budou okupovat obrovská území, která si budou bránit. A ‚vtipné‘ na tom je, že jednou dojdou až k moři. Cestou samozřejmě narazí na lidi a dojde k mnoha tragédiím. Hroch je totiž člověku extrémně nebezpečný, tím spíš naštvaný hroch.“ Hroch na školním dvoře Místním lidem do smíchu zřejmě moc není. Hroši jsou velmi nebezpeční, ročně v Africe usmrtí kolem 500 lidí. A v Kolumbii srážek mezi lidmi a hrochy přibývá. Například napadli farmáře a zničili úrodu. Loni auto srazilo hrocha, který přecházel silnici. Zvířata se totiž v noci pohybují po souši, což nebezpečí ještě zvyšuje. Jeden hroch dokonce zavítal na školní dvůr a vyděšené žáky a učitele zahnal do tříd. Zvíře žvýkalo ovoce, které spadlo ze stromů, než se odšouralo na okolní pole. Přestože nikdo nebyl zraněn, incident se těšil zájmu kolumbijských médií, což zvýšilo tlak na úřady, aby něco udělaly, než se problém vymkne kontrole. A nebezpečí se netýká jen lidí. Kolumbijští vědci bijí na poplach ohledně dopadu na ekosystém regionu. Například jeden hroch zanechá pět až několik desítek kilogramů výkalů denně. V Africe trus dlouho poskytoval živiny rybím populacím v řekách a jezerech. Ale v posledních letech, možná v důsledku oteplování, zemědělství náročného na vodu a rostoucího sucha, se trus nahromadil do toxické úrovně ve stojatých tůních a zabil zvířata, která z něj kdysi těžila. Totéž se podle všeho může stát i v Kolumbii. Nejhledanější na světě: Za nepolapitelného El Maya je vypsaná odměna 15 milionů dolarů Číst více Úřady nevědí, co dělat Vláda je zoufalá a neví, kudy kam. Proběhly pokusy o kastraci samců hrochů, nebylo to ale téměř k ničemu. Úřady tedy najaly lovce, který začal zvířata střílet. „Ale když se v médiích objevila fotografie zobrazující mrtvolu samce jménem Pepe, který se zatoulal skoro sto kilometrů od Escobarovy haciendy, vypukly po Kolumbii protesty,“ dodal pro Čtidoma.cz Tereba. Co na tom, že v Kolumbii umírají lidé vinou války drogových gangů, v rámci občanských nepokojů atd. Zvířata jsou zkrátka zvířata. Odstřel byl tedy zastaven. Jestli existuje něco jako posmrtný život, drogový kápo Escobar se tam teď směje, až se za břicho popadá. Jeho hroši vlastně pokračují v jeho činnosti. Destabilizují region, zabíjejí nevinné lidi, a co víc – všichni jsou na ně krátcí. Zatím. I o tom Escobar leccos ví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta.

Čas načtení: 2024-07-24 07:00:00

Chorvatské pláže jsou bezpečné. Žralok tam zaútočí extrémně vzácně

V dubnu letošního roku se u chorvatského souostroví Brijuni odehrál neobvyklý incident, kdy rybáři a surfaři spatřili žraloka útočícího na tuňáka. Podle odborníků však nešlo o nebezpečný druh. Tento případ, spolu s dalším pozorováním u Dubrovníku, vyvolal diskuze o přítomnosti dravých paryb v Jaderském moři.

Čas načtení: 2024-10-28 13:58:35

Myslivec v rakouské obci nedaleko hranic s Českem zastřelil tři lidi. Je na útěku

Zřejmě tři mrtvé si v pondělí vyžádal incident u hornorakouské obce Kirchberg ob der Donau poblíž rakousko-česko-německého trojmezí, při němž střílel myslivec na kolegy. Mezi oběťmi je i lidovecký (ÖVP) starosta vesnice s tisícovkou obyvatel Franz Hofer, rovněž člen mysliveckého sdružení. Pachatel je na útěku a je prý velmi nebezpečný.

Čas načtení: 2024-11-20 06:00:01

Trumpova ministryně vnitra zastřelila vlastního psa. Neposlouchal

Sejdou se nejbohatší člověk světa, hinduistka a zároveň veteránka z Afghánistánu s láskou ke zbraním a popírač očkování, který byl závislý na heroinu. Tohle není začátek anekdoty, ale schůzka kandidátů na americké ministry. Pokud chtěl Donald Trump rozvířit svou volbou ministrů vášně, rozhodně se mu to daří. A nepolevuje ani s dalšími jmény, která vyplouvají na povrch. Ani kandidátka na ministryni vnitřní bezpečnosti by se ve výše zmíněné společnosti nemusela stydět. Lidé prezidenta Trumpa: Vlivný židovský finančník byl členem tajného spolku Číst více Kristi Noem budí vášně Trump do pozice, která je obdobná našemu ministru vnitra, totiž obsadil kontroverzní guvernérku Jižní Dakoty Kristi Noem. Ta už několikrát prokázala, že pro silné slovo nejde daleko a že dokáže vzbudit pořádné vášně. Zdaleka nejvíce ale rozlítila lidi tím, že ve své knize No Going Back popisovala, jak musela zastřelit svou fenku jménem Cricket. A to ne kvůli nevyléčitelné nemoci, ale proto, že se prý chovala nekontrolovatelně. Neposlušnou fenku zastřelila V dubnu zveřejnil britský The Guardian úryvky z knihy, kde Noem popisuje, jak čtrnáctiměsíční Cricket vzala na lov bažantů s ostatními svými psy a doufala, že změní její neklidnou a vznětlivou povahu. Fenka ale podle slov guvernérky lov zkazila a „místo pronásledování zvěře proháněla ptáky a užívala si života“, jak píše Noem ve své knize. Když se pak guvernérka vracela domů a cestou se zastavila na kus řeči u sousedů, Cricket utekla z jejího auta a vrhla se na slepice, které sousedi chovali. „Chytala jednu slepici po druhé, zakousávala je a pouštěla, aby mohla zabíjet další,“ líčí guvernérka. „Byl to bezcenný pes“ Když se jí psa podařilo odchytit, snažil se ji prý ještě kousnout. Poté, co se rodině omluvila a vyplatila jim odškodné za drůbež, se rozhodla k radikálnímu kroku. „Nenáviděla jsem toho psa, byl nevycvičitelný a nebezpečný pro každého, s kým přišel do styku. Byl to bezcenný lovecký pes,“ svěřuje se čtenářům. „V tu chvíli jsem si uvědomila, že ji musím utratit.“ Následně popisuje, jak vzala fenku do starého lomu a výstřelem z brokovnice tam ukončila její život. Dcera Kennedy se pak po fence doma sháněla. Za to, co udělala, se dočkala opovržení nejen mezi ochránci zvířat, ale i mezi dalšími americkými politiky. Bývalý poradce Baracka Obamy Tommy Vietor ji doslova nazval „Jeffreym Dahmerem se zubními fazetami“. Kritizovali ji i zástupci z vlastní strany a kvůli incidentu se údajně nestala nominantkou na viceprezidentku po boku Donalda Trumpa. Kristi Noem si však za svým krutým trestem pro neposlušného psa stála. „Nebyla to příjemná práce, ale muselo se to udělat,“ shrnuje situaci chladně a dodává, že příběhem ilustruje nutnost dělat nepříjemné věci i v politice. (Ne)setkání s Kim Čong-unem Incident s fenkou však rozhodně není jediná kontroverzní věc, které se Noem během své politické kariéry dopustila. Před vydáním té samé knihy koloval médii úryvek, podle kterého se guvernérka setkala se severokorejským diktátorem. „Pamatuji si, jak jsem se setkala se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Jsem si jistá, že mě podcenil, protože neměl ponětí o mé zkušenosti s pohledem na malé tyrany (koneckonců jsem byla dětskou pastorkou). Jednání se zahraničními vůdci vyžaduje přípravu a odhodlání,“ měla napsat podle New York Times. O takové návštěvě však panují oprávněné pochybnosti a kupodivu se nic o Kimovi do finálního výtisku knihy nedostalo. Zřejmě to totiž nebyla pravda. Prezidentovi muži: Elon Musk na cestě od demokratů do Trumpovy náruče Číst více Zákaz vstupu do vlastního státu Kristi Noem má také zakázáno vstoupit na území devíti domorodých kmenů, které sídlí v jejím vlastním státě. Zákaz dostala od kmenové rady poté, co tvrdila, že indiánští náčelníci na svých územích trpí drogové kartely, a dokonce z jejich přítomnosti profitují. „Máme několik kmenových vůdců, o kterých si myslím, že mají prospěch z kartelů, a proto na mě útočí. Každý den,“ nechala se v jednom ze svých projevů slyšet podle CNN. Nezbývá tedy než sledovat, jak se jí bude dařit ve funkci, kde má chránit vnitřní bezpečnost Američanů. KAM DÁL: Zhrzení Ukrajinci si přijdou pro Čechy, kteří jim spí se ženami, blouzní dezinformátor Vidlák

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2024-10-16 17:26:27

Cerberus, nebezpečný bankový malvér, hlási desivý návrat. Expertom sa dlho ukrýval priamo pod nosom!

Bezpečnostní analytici z Cyble odhalili hackerskú kampaň s názvom “ErrorFather”, cez ktorú sa šíri už známy a mimoriadne nebezpečný bankový trójsky kôň Cerberus. ... The post Cerberus, nebezpečný bankový malvér, hlási desivý návrat. Expertom sa dlho ukrýval priamo pod nosom! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-06 18:00:50

Nebezpečný malware útočí na uživatele Androidu. V ohrožení jsou i Češi

Android ohrožuje malware s názvem ToxicPanda Šíří se především v Latinské Americe a Evropě Jeho cílem jsou bankovní účty nic netušících uživatelů Mobilní operační systém Android čerpá svou největší výhodu ze své otevřenosti. Ta nicméně občas umí být i přítěží, obzvláště pokud jde o zranitelnosti, které útočníci rádi zneužívají. Nyní uživatele ohrožuje trojský kůň s názvem ToxicPanda, jenž se zaměřuje především na bankovní účty nic netušících obětí. Nebezpečný software využívá poměrně sofistikované metody, jak se dostat k bankovním účtům, přičemž v současné době je hlášeno několik stovek obětí. Přečtěte si celý článek Nebezpečný malware útočí na uživatele Androidu. V ohrožení jsou i Češi

Čas načtení: 2022-04-09 08:00:00

Myslíte si, že sa vás nebezpečný odpad netýka? Určite však nejaký máte doma!

V našich končinách sa recyklácii nevenovalo za minulého režimu príliš veľa pozornosti. Až po revolúcii sa u nás postupne začali objavovať kontajnery na sklo, plasty a triedený odpad. V dnešnej dobe sme našťastie ďalej a môžeme triediť aj elektroniku, staré batérie a dokonca aj textil. Nebezpečný ...

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2019-08-13 09:39:32

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii : V Pákistánu nás doprovázeli samopalníci

Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají,  jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země. Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu. Druhý největší muslimský stát na světě Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná). Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend. Energetický program Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z  jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely. Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny. Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů  pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030! Vojenský program V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují. Program jaderné zbraně zahájili  v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět  testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu? Islámábád Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století. Vzdělání Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství. Bezpečnost Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli,  je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit. Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná,  ale Pákistánci ji vnímají  jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci. Zvyky a komunikace Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé  vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista. K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne. Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-03-31 16:30:24

Bankový trojan Vultur sa stal ešte nebezpečnejším. Schováva sa za zdanlivo bezpečnú aplikáciu. Takto sa dostáva do smartfónov obetí, upozorňujú experti!

Natrafiť na nebezpečný softvér nie je vôbec náročné. A to obzvlášť, ak sťahujete aplikácie z iných zdrojov, ako je oficiálny obchod s aplikáciami. Nebezpečný trojan Vultur je späť a je silnejší, ako kedykoľvek predtým Jedným z nebezpečných softvérov, ktorý vám môže narobiť veľké ekonomické škody, je Vultur. Vývojári tohto malvéru, ktorý je zameraný na Android bankovníctvo, rozšírili jeho … The post Bankový trojan Vultur sa stal ešte nebezpečnejším. Schováva sa za zdanlivo bezpečnú aplikáciu. Takto sa dostáva do smartfónov obetí, upozorňujú experti! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-06 09:58:20

Pozor, ak ste narazili na túto reklamu na Facebooku, a interagovali ste s ňou, môžete mať v zariadení nebezpečný vírus!

Umelá inteligencia je všade naokolo nás a čoraz častejšie ju využívame aj v reálnom živote, hoci si to možno neuvedomujeme. Nové telefóny dokážu prekladať v reálnom čase hovorené slovo z jedného jazyku do druhého, sumarizovať prednášky do textovej podoby a podobne. Rovnako dokážeme v priebehu pár sekúnd vygenerovať obrázok a to len pomocou zadania textového vstupu, ktorý by nám v programe trvalo vytvoriť … The post Pozor, ak ste narazili na túto reklamu na Facebooku, a interagovali ste s ňou, môžete mať v zariadení nebezpečný vírus! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-10 06:00:01

Předávkování melounem: Tohle se stane, když to přeženete

Tři pacienti s chronickým onemocněním ledvin (CKD) vážně onemocněli poté, co snědli velké množství vodního melounu. Dospělo to tak daleko, že museli vyhledat lékařskou pomoc. Proč? V melounu totiž není jen voda. Tato zelenina obsahuje i vitamíny a minerály, mimo jiné draslík v docela velkém množství. Jeden kus melounu (zhruba 286 gramů) obsahuje 320 miligramů draslíku, což je asi 12 procent doporučeného denního příjmu pro ženy a asi 9 procent pro muže. Uvádí to studie publikovaná v Annals of Internal Medicine. Nedostatek minerálů a stopových prvků je nebezpečný. Může vést k roztroušené skleróze nebo infarktu Číst více Draslík začne dělat neplechu Pro zdravého člověka je meloun bohatým zdrojem draslíku, což je pro organismus jedině dobře. „Draslík využívají nervy v těle k tomu, aby mohly přenášet signály. Včetně těch, které způsobují svalovou kontrakci. Za normálních okolností je přebytek draslíku, který se v těchto procesech nepoužívá, odstraněn ledvinami a vylučuje se močí. U lidí s CKD však ledviny nejsou tak účinné, aby draslík v pohodě odfiltrovaly,“ vysvětlil Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Právě to znamenalo, že u tří výše zmíněných pacientů došlo kvůli velkému množství melounu bohatého na draslík k rozvoji těžké hyperkalémie. „Takto nazýváme stav, kdy je v těle příliš mnoho draslíku.“ Konkrétně šlo o 6,6 až 7,4 milimolu na litr – normální rozmezí je mezi 3,5 a 5,0 mmol/l. Nejen meloun, ale i rajčata či banány Hyperkalémie sice nemá žádné viditelné symptomy, o to víc ale umí být nebezpečná. Například může za srdeční problémy, které dva ze tří zmíněných pacientů vykazovali. Jednomu bilo srdce pomaleji, než je běžné, druhý dostal výboj z defibrilátoru určeného k obnovení pravidelného srdečního rytmu. Další příznaky předávkování melounem mohou zahrnovat svalovou slabost, mravenčení, nevolnost a v náhlých nebo závažných případech dušnost a bolest na hrudi. Služba vlasti za komunistů: Odmítli jsme přísahat věrnost po boku SSSR a začalo peklo, vzpomíná pamětník Číst více Naštěstí lze hyperkalémii léčit. V případě studovaných pacientů zahrnovala jejich okamžitá léčba nejen léky, ale samozřejmě i doporučení, aby se přestali „cpát“ melounem. Za několik měsíců se naměřené hodnoty draslíku v těle vrátily do normálu. Nejen meloun je ale nebezpečný, pokud jde o hyperkalémii. „Víme, že ji způsobují rajčata, banány nebo brambory. Samozřejmě se bavíme o velkém množství těchto potravin, ne o jednom obědu. Faktem ale je, že o melounu se v tomto kontextu moc často nemluví, což je chyba,“ dodal pro Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita.

Čas načtení: 2024-04-13 08:07:18

Nebezpečný byznys s léky na hubnutí? Jak farmaceutické společnosti obcházejí pravidla!

Výrobci léků otevírají nové kanály prodeje léků na hubnutí – prodej přes Amazon i předplatitelské služby. Trend, který signalizuje přesun k více přístupným, ale potenciálně rizikovým způsobům léčby. Článek Nebezpečný byznys s léky na hubnutí? Jak farmaceutické společnosti obcházejí pravidla! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-16 20:59:23

Pozor! Nebezpečný útok kradne čísla kreditných kariet cez falošný Facebook tracker: Užívateľ pritom nič nepostrehne

V posledných mesiacoch bezpečnostní experti pozorujú prípady, v ktorých útočníci implementujú malvér do softvéru, ktorý dovoľuje používanie vlastného kódu. Túto taktiku uplatňujú napríklad v admin paneli Magento alebo pri rôznych pluginoch v softvéri WordPress.   Ide o populárnu formu útoku, pretože kyberzločinci môžu jednoducho predstierať, že ich malvér je neškodnou súčasťou externého skriptu, napríklad skriptu … The post Pozor! Nebezpečný útok kradne čísla kreditných kariet cez falošný Facebook tracker: Užívateľ pritom nič nepostrehne appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-27 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Netanjahu "nevyhdá nikoho do zahraničí k trestnímu stíhání za válečné zločiny"

Izraelská rozvědka zjistila, že Mezinárodní trestí soudní dvůr zřejmě připravuje trestní stíhání za válečné zločiny pro vedoucí politiky a šéfy armády v Izraeli.  Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v pátek prohlásil, že jakékoli rozhodnutí vydané Mezinárodním trestním soudem by nemělo vliv na jednání Izraele, ale „vytvořilo by nebezpečný precedens“. „Pod mým vedením Izrael nikdy nepřijme žádný pokus Mezinárodního trestního soudu v Haagu podkopat jeho základní právo na obranu,“ uvedl Netanjahu v prohlášení sdíleném na Telegramu.  „Rozhodnutí soudu v Haagu sice neovlivní akce Izraele, ale vytvoří nebezpečný precedens, který ohrožuje vojáky a veřejné činitele.“

Čas načtení: 2024-04-27 10:00:00

Krize na Blízkém východě: Netanjahu "nevydá nikoho do zahraničí k trestnímu stíhání za válečné zločiny"

Izraelská rozvědka zjistila, že Mezinárodní trestní soudní dvůr připravuje trestní stíhání za válečné zločiny pro vedoucí politiky a šéfy armády v Izraeli.  Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v pátek prohlásil, že jakékoli rozhodnutí vydané Mezinárodním trestním soudem by nemělo vliv na jednání Izraele, ale „vytvořilo by nebezpečný precedens“. „Pod mým vedením Izrael nikdy nepřijme žádný pokus Mezinárodního trestního soudu v Haagu podkopat jeho základní právo na obranu,“ uvedl Netanjahu v prohlášení sdíleném na Telegramu.  „Rozhodnutí soudu v Haagu sice neovlivní akce Izraele, ale vytvoří nebezpečný precedens, který ohrožuje vojáky a veřejné činitele.“- Holčička zemřela v Rafáhu na následky „extrémního horka“

Čas načtení: 2024-05-22 20:56:00

Policisté pátrají po nebezpečném cizinci (37): Je podezřelý z ublížení na zdraví

Policisté pátrají po cizinci, který žije na Mladoboleslavsku. Ukrajinec Vitaly Shtelie (37) je podezřelý z ublížení na zdraví. Podle policie je hledaný muž nebezpečný.

Čas načtení: 2024-05-26 13:22:00

Cerberus, nebezpečný bankový trojský kôň, znova napadá naše smartfóny. Čo všetko dokáže a ako sa mu vyhnúť?!

Natrafiť na online podvod či vírus v dnešnom svete nie je vôbec náročné a to platí rovnako ako pre počítače, tak aj pre smartfóny. ... The post Cerberus, nebezpečný bankový trojský kôň, znova napadá naše smartfóny. Čo všetko dokáže a ako sa mu vyhnúť?! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-05-31 09:29:10

Nebezpečný nový trójsky kôň používa falošné aktualizácie Google Play, aby vám vybielil bankový účet a ovládol smartfón

Bezpečnostní experti odhalili nového bankového trójskeho koňa Antidot, ktorý sa zákerne ukrýva za aktualizácie Google Play.   Po nainštalovaní do zariadenia dokáže malvér ... The post Nebezpečný nový trójsky kôň používa falošné aktualizácie Google Play, aby vám vybielil bankový účet a ovládol smartfón appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-05-31 17:15:58

Zelenskyj: Putin je nebezpečný a nemocný

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj promluvil o „nebezpečném a nemocném“ ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. (Foto: Youtube / Guardian) „Nemyslím si, že je Putin šílený. Je... Článek Zelenskyj: Putin je nebezpečný a nemocný se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-31 17:15:58

Zelenskyj: Putin je nebezpečný a mnohem děsivější

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj promluvil o „nebezpečném a nemocném“ ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. (Foto: Youtube / Guardian) „Nemyslím si, že je Putin šílený. Je... Článek Zelenskyj: Putin je nebezpečný a mnohem děsivější se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-03 07:07:55

Takto zistíte, či máte v smartfóne nebezpečný stalkerware: Čo v takom prípade robiť?

Stalkerware je na zaradenie komplikovaný softvér. Nejde o malvér v tradičnom slova zmysle, hoci by sme ho tam pokojne mohli zaradiť. Funkciami sa ... The post Takto zistíte, či máte v smartfóne nebezpečný stalkerware: Čo v takom prípade robiť? appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.