CHOMUTOVSKO - V Ústeckém kraji řeší policisté nejvíc problémů s neukázněnými návštěvníky areálu na Klínovci.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36
Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-01 18:00:01
Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek
Drsné devadesátky byly už deset let ty tam a české podsvětí již nepoužívalo brutální metody nátlaku, nájemné vraždy sice zůstaly, bylo jich však minimum. Případ z Brna byl proto výjimečný, vykazoval všechny „symptomy“ nájemné vraždy, také střelbu ze samopalu policisté už dlouho neřešili. Kolínský gang dopadl až ostravský kriminalista Valerián. Hlavní kat bandy chce ven z vězení Číst více Policista, který sešel na scestí Detektivové dojeli na místo činu. Čekalo je zde nabourané, prostřílené auto s mrtvým řidičem. Měl průstřel břicha, který se mu stal osudným, bylo na něj vystřeleno dohromady 11 ran. Další udivení detektivům naskytla totožnost zastřeleného muže. Byl to jejich kolega z odboru hospodářské kriminality, který však od policie odešel a věnoval se dále podnikání. Nejtěžší pro kriminalisty bylo oznámit celou věc rodině, manželka se zavražděným policistou mluvila přes telefon ještě před 10 minutami. Právě od ní dostali vyšetřovatelé první indicii, kdo mohl stát za předem připravenou střelbou. Její manžel a bývalý kriminalista Tofl jí jednou před odchodem z domu řekl, že pokud se mu něco stane, může za to Petr Bezděkovský. Za vším hledej peníze Při vyšetřování vraždy se dělá důkladné šetření kolem všech možných zainteresovaných osob. Policisté mohli vyloučit rodinné členy, daleko více je začala zajímat podnikatelská činnost zavražděného Tofla. Právě tady se jeho jméno propojilo se jménem Bezděkovský. Celý proces objasňování trval dlouhé dva roky, kriminalisté se totiž dostali na stopu skupině, která pomocí policejních kontaktů vydírala podnikatele. Fungovala na principu falešných trestných stíhání, která na podnikatele zkorumpovaný policista ušil. Za úplatu poté nabízel, že stíhání ukončí a vše vyřeší. Krom toho měl skoro každý v této skupině ještě nějaký další vlastní ilegální kšeft. Brněnský gangster jak z filmu Výraznou figurou této skupiny byl právě Petr Bezděkovský, který podnikal v mnoha odvětvích. Například skrytě ovládal masokombinát Filex v Uherském Hradišti. Celý komplex jednoho dne záhadně lehl popelem. Policisté se už tehdy domnívali, že jde o pojistný podvod a prsty v něm má právě Bezděkovský. Měl pověst surového a nekompromisního člověka. Jiný podnikatel, který si přes realitku koupil jeho dům, se stal terčem vydírání, protože nechtěl s Bezděkovským rozjet byznys. Bezděkovský si myslel, že když si dotyčný koupil přes zprostředkovatele jeho nemovitost, jsou teď obchodní partneři, tohle byl styl jeho uvažování. Když podnikatel odmítal setkání s Bezděkovským, vystřelil mu na dům ze samopalu. Jedna kulka málem vletěla do dětského pokoje. Poslední kapka Předchozí řádky asi stačí čtenáři k pochopení, o jakého člověka se jednalo. Přes brutální praktiky měl obchodní talent a jednou uzavřel smlouvu s firmou Ebusy, kterou už měla v hledáčku policie. Vychytralí majitelé se obrátili na Bezděkovského, ten měl mít z celé pohledávky několik milionů. Zde měl právě nastat konflikt s Toflem, který si dělal nárok na část z těchto peněz. Rozepře mezi nimi přerostla poté v otevřenou nenávist, kdy měl Tofl dostávat esemeskami výhrůžky smrtí. Ukradl půl miliardy a slehla se po něm zem. Poslední stopy Procházky vedou do jižní Ameriky Číst více Rozkrytí nájemné vraždy Podnikatele Bezděkovského už měli policisté ve vazbě kvůli obvinění z podpálení masokombinátu. Na inkriminovanou dobu vraždy měl však přesvědčivé alibi, byl na oslavě a byl zachycen na několika kamerách. To vedlo vyšetřovatele k myšlence, že tím, kdo střílel v Brně, nebude Tofl. Dostali se k osobám Radka Sobotky a Tomáše Trkana, se kterým Bezděkovský seděl dříve ve vězení. Po chvíli zapírání přiznali střelbu, tvrdili však, že chtěli Tofla jen postrašit. To ovšem vyloučila rekonstrukce, mezitím byl vyslechnut i Bezděkovský. Kriminalistka Leony Vejnárová se pro podcast Kriminálka svěřila, že čekala drsného sebevědomého gangstera. Před ní však na židli „usedla hromádka neštěstí a bázlivý člověk, který nebyl schopen dát dohromady jedinou větu. Všechno, co řekl, bylo ne, že nebude vypovídat.“ Nejspíš si plně uvědomoval bezvýchodnost celé situace. Později na cele spáchal sebevraždu a nemohl být tedy souzen. Policisté odkryli rozsáhlý gang, který však nebyl tak pevně strukturovaný, neměl třeba jediného bosse, nazývat jej tedy „Toflův“ je lehce zavádějící. Jeho chapadla však sahala všude, tedy nejen přes zkorumpované policisty, ve skupině se našel i člověk z GIBS. Trkan a Sobotka dostali za nájemnou vraždu 19 let. Doufejme, že takto definitivně skončilo pokračování devadesátých let v současnosti. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit
Čas načtení: 2024-04-29 18:01:51
Frýdecko-Místecko - Třinečtí policisté se zabývají dalším případem podvodu, tentokrát s legendou odcizení identity a falešnými policisty Europolu v hlavní roli. Poškozeným je muž z Frýdecko-Místecka, který takto přišel o víc jak 400 tisíc korun, uvedla Policie České republiky. The post Policisté se zabývají dalším podvodem. Falešní policisté Europolu připravili muže o víc jak 400 tisíc korun first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-15 09:19:35
Děčínsko - Policisté z obvodního oddělení Rumburk byli v pondělí 6. května krátce před 16. hodinou vysláni operačním důstojníkem k ženě, která chtěla ukončit své trápení požitím většího množství léků, zapitých alkoholem a pořezáním se na zápěstí. Svůj úmysl sdělila své kamarádce, uvedla Policie České republiky. The post Policisté zachránili ženě život. Po telefonickém oznámení policisté nalezli sebepoškozenou ženu na hřbitově first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-23 17:18:26
Češi jako národ opilých řidičů. Stovky už jich kvůli alkoholu přišly o řidičák
Snad z každé policejní akce hlásí policisté řidiče, kteří jeli pod vlivem alkoholu nebo drog. Jak navíc ukazují nejnovější data, právě alkohol je nejčastějším důvodem, proč policisté na místě zabavují řidičáky. Jen během Speed Marathonu policisté řešili 19 řidičů pod vlivem. Jihomoravští policisté během nedávné jednodenní akce řešili dalších osm řidičů pod vlivem alkoholu nebo […]
Čas načtení: 2024-11-27 11:12:37
V pondělí 18. listopadu 2024 v 14:33 hodin zastavili policisté v Ústí nad Labem 18letého řidiče. Bylo to kvůli opravdu výraznému překročení rychlost v obci. Mladíkovi totiž policisté naměřili rychlost 106 km/h v místě, kde je povolená padesátka. 18letý řidič projížděl elektromobilem Audi e-tron GT ulicí Podmokelská směrem na Děčín. Policisté mu při této jízdě […]
Čas načtení: 2024-03-28 09:00:01
Dívky se jmenovaly Diana a Margaret a jejich rodiče je už několik měsíců pohřešovali. Psal se rok 1966 a Cannock Chase v anglickém Staffordshiru se zahalilo do strachu a otázek. Navíc se brzy prokázalo, že se dívky staly oběťmi sexuálního útočníka. Není divu, že rodiče přestali pouštět svoje děti ven. „Lovíme nebezpečného vraha dětí, který může kdykoliv znovu udeřit,“ informovala tehdy policie, když si její příslušníci nově objevená těla dali do souvislosti s jednou naštěstí nevydařenou a další již dříve dokonanou vraždou podobně starých dívek mezi pěti a sedmi lety. U jezera se ztratil malý chlapec. Policie zpackala vyšetřování a způsobila tragédii dvou rodin Číst více Bez počítače a internetu Do oblasti Cannock Chase byli vysláni vyšetřovatelé z mordparty Scotland Yardu. Musíme si uvědomit, že šlo o šedesátá léta minulého století, a spoléhat se na pomoc internetu a výpočetní techniky obecně tehdy zkrátka ještě nebylo možné. A tak vznikala obsáhlá kartotéka poznámek, která ke konci vyšetřování čítala kolem milionu jednotlivých položek, jak popisuje i Birminghammail. Probrat se jimi a smysluplně s nimi naložit tak muselo být téměř nad lidské síly. Jedním z hlavních vodítek měla být dvoubarevná dodávka, kterou svědek viděl ve chvíli, kdy zmizela první násilníkova oběť. Ani s největším úsilím ale žádná z možných stop nevedla k pachateli. Připravili rychlý plán Případy zmizení malých děvčat se datovaly až k roku 1964, a tak byly všechny důkazy, výpovědi a nálezy, které by tehdy mohly pomoci v hledání pachatele, už buď příliš staré, nebo nepoužitelné. Proto i přes počáteční intenzitu pátrání případ pomalu usínal a policisté se začali zabývat běžnou agendou, smířeni s prohrou. Děsila je, stejně jako celý kraj, představa, že se pachatel ozve znovu. Pro tento případ tedy alespoň vypracovali podrobný plán rychlého zásahu, který měl být spuštěn okamžitě po případném nahlášení zmizení dalšího dítěte. A to se také stalo v srpnu roku 1967… Malí svědkové pomáhali Tentokrát se únosce, možná po minulých úspěších, už ani nijak neskrýval. Ve skupince dětí si vybral sedmiletou Christine, kterou požádal, aby nasedla k němu do auta a ukázala mu cestu na místo, které podle svých slov nemohl najít. Dívka vyhověla, ale auto se ihned rozjelo opačným směrem. Ostatní děti okamžitě duchaplně informovaly Christininu matku a ta zase policii. Připravený plán se rozběhl na plné obrátky. Policisté díky dětem věděli, že hledají asi třicetiletého hnědovlasého bělocha v šedém autě. Podle toho, jak muž mluvil o městě a místě, které hledá, dospěli policisté k závěru, že mají na mušce místního člověka. Miliardářský synek vymyslel hodně hloupý plán, jak se dostat k rodinným penězům Číst více Nepovedený únos Ačkoliv se do akce zapojily stovky policistů i dobrovolníků, po několika dnech bohužel našli už jen dívčino mrtvé tělo. Po pachateli ani po jeho autě ale nebylo ani stopy. Až do listopadu následujícího roku, který se mu stal konečně osudným. Při pokusu o únos další dívky, tentokrát šlo o desetiletou Margaret, si jej všimla místní žena. Děvčeti se podařilo utéct a svědkyně nahlásila poznávací značku auta, v němž podezřelý muž odjel. Pak už to bylo konečně jednodušší, cesta vedla k Raymondu Leslie Morrisovi. Jenomže ten měl alibi, které mu poskytla manželka. Policisté tedy zase odjeli. Falešné svědectví bylo konečně vyvráceno Ještě téhož dne se jim rozležela v hlavě Morrisova podobnost s popisem útočníka z předchozího případu malé Christine, dali si vše dohromady a pro muže se vydali znovu. Ukázalo se, že byl podezřelý ve všech předchozích případech únosů, ale po manželčině prohlášení o tom, že byl v dobách činů doma, jej ze seznamu vyřadili. Tentokrát už ale neunikl a jeho žena u výslechu přiznala, že její svědectví v jeho prospěch v minulých případech bylo falešné. I když se Raymondu Morrisovi podařily prokázat pouze dva poslední činy, tedy vražda Christine a pokus o únos Margaret, porota byla s verdiktem hotová za necelé dvě hodiny – pachatele poslala za mříže na doživotí a tam také podle Daily Mail v roce 2014 ve čtyřiaosmdesáti letech skutečně zemřel. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Malý Adam se ztratil z hracího koutku. Tragédii se pak nepodařilo zabránit.
Čas načtení: 2024-04-30 05:06:36
Policisté mají v rukávu řadu způsobů, jak dosáhnout toho, aby se ti, kteří mají na svědomí nějaký přestupek nevyhnuli spravedlnosti. A to s sebou často nese nutnost nebýt na první pohled vidět. Proto policejní hlídky typicky polepená auta mění za jejich civilní provedení, proto využívají dron, a proto občas na silnice vyráží v nenápadném autobusu. A právě tento […]
Čas načtení: 2024-04-30 11:56:00
Falešní policisté se zbraněmi vyděsili zákazníky OC Šestka! Byli to maturanti v kostýmech
Kuriózní případ řešili v úterý dopoledne policisté v Obchodním centru Šestka v Praze. Oznámení hovořilo o tom, že se tam nacházejí falešní policisté, kteří u sebe mají zbraně! Policisté hned vyrazili na místo, záhy našli tři mladé lidi, již na sobě skutečně měli kostýmy policistů a u sebe airsoftové zbraně - byli to totiž maturanti, kteří se takto převlékli na poslední zvonění a vyrazili se do obchoďáku najíst.
Čas načtení: 2024-05-09 08:40:39
V pozůstalosti zemřelého muže zajistili policisté téměř tři desítky nelegálně držených zbraní
Jindřichův Hradec - Policisté z obvodního oddělení v Jindřichově Hradci zahájili úkony trestního řízení ve věci nedovoleného ozbrojování. V pondělí 6. května vyjeli policisté z odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál do jedné obce na Jindřichohradecku, uvedla Policie České republiky. The post V pozůstalosti zemřelého muže zajistili policisté téměř tři desítky nelegálně držených zbraní first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-10 18:00:01
Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA
Porevoluční euforie ještě nedozněla, ale kriminalisté měli plné ruce práce, jelikož zločinnost dosáhla astronomických čísel. I přesto se případ, ke kterému byli v červnu 1990 přivoláni, vymykal brutalitou, ale také drzostí pachatele, jenž zaútočil na veřejném místě. Policisté byli totiž přivoláni na brněnskou pedagogickou fakultu k zavražděné dívce, která byla nalezena v krvi na dámských toaletách. Násilník s katanou děsil ženy v Praze. Zhlédl se v životě westernového psance Číst více Místo činu jako z hororu Poté co dorazili kriminalisté na místo, se okamžitě zděsili. Toalety připomínaly scénu z béčkového krvavého hororu, zde se však bohužel jednalo o realitu. Uprostřed na kachlíkové zemi ležela dívka s mnoha bodnými ranami na těle. Ztotožnění provedli policisté na základě dokladů, které našli v kabelce na parapetu, jednalo se o devatenáctiletou Janu Krkoškovou. Kriminalisté rozkázali ihned uzavřít budovu, aby nikdo nemohl ven ani dovnitř, a začaly výslechy svědků a spolužáků zavražděné slečny. Nebohá studentka měla na těle více než 31 bodných a řezných ran, některé v oblasti genitálií, což svědčilo o pravděpodobném sexuálním motivu útočníka. Čtyři podezřelí Na místo činu byl povolán vyšetřovatel Vladimír Matoušek, který okolí fakulty dobře znal. Ačkoliv byl nemocný, případu se ujal, parťáka mu dělal pplk. Vlastimil Boček. Z šetření v okolí zavražděné vyplynulo, že byla juniorskou mistryní v biatlonu, sport a studium jí zabíraly veškerý čas a neměla žádnou známost. To bylo vše. Kriminalisté se v podstatě neměli čeho chytit, šetření v okolí Jany nepřineslo žádné relevantní poznatky. Problém vězel mimo jiné i v tom, že se na místě činu nenašly žádné stopy, vzhledem tomu, že jsou toalety tak frekventovaným místem. Komisař Matoušek měl to, čemu se u policie říká místní znalost. Vytipoval čtyři recidivisty, kteří se v okolí fakulty pohybovali nebo tam bydleli. Rozhodli se, že jako prvního vyslechnou Milana Lubase, který nejvíce odpovídal profilu pachatele a navíc měl v minulosti ženu již jednou napadnout. Vrah se zbavil stop Otevřela jim Lubasova přítelkyně, která jim hned přiznala, že její přítel přišel domů až kolem deváté hodiny ranní. Byli na oslavě, na které se měl Lubas zdržet, a měl dorazit později sám. Kriminalisté chtěli vidět oblečení, ve kterém podezřelý muž ten den přišel. Rychle přispěchal s vysvětlením, že se po cestě zranil a špinavé a zakrvavené kalhoty dal vyprat. Policisté skutečně nalezli ušpiněný oděv, který se však již několik hodin namáčel, a tak z něj bohužel nešly použít žádné biologické stopy. Později se podařilo nalézt krevní stopu, ale i ta se ukázala jako nepoužitelná. Vrah měl náhodou stejnou krevní skupinu jako zavražděná studentka. Přesto kriminalisté Lubase odvezli s sebou na služebnu, kde jej čekala spousta otázek. Žádné přímé důkazy Milan Lubas nebyl žádné neviňátko, pár let před vraždou studentky pořezal břitvou starší paní v brněnské čtvrti Jundrov, předtím byl ve vězení za znásilnění. Ven se dostal předčasně kvůli velké porevoluční amnestii. Vyšetřovatelé věděli, že mají před sebou zkušeného kriminálníka, který přizná jen to, co mu bezpečně prokážou. Krev, kterou měl na oblečení, vysvětloval tím, že jej v parku přepadli dva neznámí muži, ti mu měli také způsobit drobná poranění. Bohužel mu policisté nemohli nijak vyvrátit jeho tvrzení, nepovedlo se najít ani nůž, kterým vraždil, svědci jim však potvrdili, že jej u sebe nosil. Vrah běžkyně žil dvojí život: Lektor na VUML ve dne a zloděj v noci Číst více Smutné prvenství Tehdy svitla kriminalistům nová naděje, v jednom sborníku se dočetli o možnosti nové metody porovnání vzorků DNA. Zjistili, že takovou laboratoř má doc. Vladimír Ferák na Slovensku, testování se tehdy pohybovalo v řádech desítek tisíc korun. Byla to však jediná možnost, zároveň si uvědomovali, jak převratný význam objev této metody bude mít – srovnatelný s objevem daktyloskopie. Výsledky, které ze slovenské laboratoře přišly, oba vyšetřovatele potěšily, vzorky se shodovaly a vrahem Jany Krkoškové byl skutečně Lubas. Mátl svým tělem, například laborantka, která mu odebírala vzorek slin, nevěřila, že před ní stojí vrah, podobně jako orlický vrah Ludvík Černý i on měl dobré vystupování a choval se vždy slušně. Lubas dostal 23 let vězení, trest si však neodseděl celý, ve vězení spáchal sebevraždu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.
Čas načtení: 2024-05-11 10:31:32
Nový Jičín - Pro záchranu lidského života a zdraví musí v některých případech nasadit vlastní život také policisté. To dokázali i policisté z obvodního oddělení Nový Jičín, kteří ani vteřinu nezaváhali, když uviděli muže, který si lehl do kolejiště, uvedla Policie České republiky. The post Rozhodl se ukončit svůj život na kolejích. Policisté zachránili muže jen 10 metrů od přijíždějícího vlaku first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-16 05:06:26
Policisté dostali luxusní Rolls-Royce Ghost a lidé jsou naštvaní. I přesto, že nemají důvod
Řada policejních sborů po světě má v garážích kromě tradičních policejních aut i pár zajímavějších kousků. Nejvýraznější vozový park má s největší pravděpodobností policie v Dubaji, ale jedno Ferrari přistálo i v garážích české policie. Když se s tím čeští policisté před pár lety pochlubili, asi čekali vlnu obdivu. Místo toho se ale na sociálních sítích dočkali hlavně komentářů […]
Čas načtení: 2024-06-19 13:14:29
Spolu s novelou bodového systému vstoupila v platnost od letošního roku také novinka, která policistům umožňuje zabavit řidičák na místě. A někde se tato možnost výrazně osvědčila. Možnost zabavovat řidičáky si chválí třeba jihomoravská policie. Jedním z přestupků, za které mohou policisté zabavit řidičák na místě, je i příliš vysoké překročení rychlosti. A jen během […]
Čas načtení: 2024-07-02 21:31:28
Policisté o uplynulém víkendu pořádali bezpečnostní akci. Zkontrolovali téměř 1800 vozidel
Školní rok skončil, začaly letní prázdniny a s tím je spojené také časté cestování za vysněnou dovolenou. Policisté z Krajského ředitelství se i v letošním roce zúčastnili dopravně bezpečnostní akce či preventivních akcí, jejichž cílem je zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a co v nejvyšší míře snížit rizika vzniku dopravních nehod a […]
Čas načtení: 2024-08-02 17:18:59
Není to poprvé a rozhodně to není naposledy, zní od Policie ČR. Policisté se budou na namátkové kontroly technického stavu vozidel, která jezdí po českých silnicích, zaměřovat i nadále. Tyto kontroly totiž odhalují, že auta, která po silnicích jezdí, nejsou v dobrém technickém stavu. Policisté z oddělení silničního dohledu Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje se […]
Čas načtení: 2024-11-28 18:00:01
Záhadná tragédie ve Všeborovicích: Zavražděný manželský pár a nečekaná stopa z Jadranu
Ve Všeborovicích u Karlových Varů se v roce 2012 odehrála vražda, která šokovala celé okolí. V jednom z domů v ulici V Břízkách našli policisté manželský pár kazašského původu. Dvojice byla mrtvá několik týdnů a měla prostřelené hrudníky. Hrůzný nález přišel až poté, co se ulice naplnila nezvyklým zápachem, který nešel ignorovat. Po vyražení dveří policisté spatřili to, co si asi nikdo nedokáže představit – dvě mrtvá těla v pokročilém stádiu rozkladu. Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více Plynové masky kvůli zápachu Sousedi o manželském páru věděli jen málo. Jak uvedli, manželé se drželi stranou, pozdravili se jen letmo, když projížděli okolo autem. To bylo vše. „Maximálně jsme se pozdravili, když projížděli autem. Je to šokující a smutné,“ řekla tehdy tisku žena, která bydlela nedaleko domu obětí. Policie na místě okamžitě začala shromažďovat důkazy a celý dům byl obehnán policejní páskou. Kvůli neúnosným podmínkám v domě byli přivoláni i hasiči, kteří pomáhali s technickou podporou – mimo jiné s doplňováním vzduchu do lahví, aby mohli kriminalisté bezpečně pracovat. Proběhlo i odčerpávání studny, aby se zjistilo, jestli v ní náhodou nebyla vražedná zbraň. Policisté tušili, že manžele zavraždil někdo, koho oni dobře znali. Potvrzuje to i jeden z vyšetřovatelů v rozhlasovém pořadu Kriminálka. „Protože zastřelit někoho v obývacím pokoji a pak jít za manželkou, která je v ložnici a je v poloze, kdy sedí na posteli, a vtom dostane zásah. Už jenom z tohoto důvodu jsme věřili, že by se mohlo jednat o někoho z blízkých přátel z rodiny,“ říká policista, který případ vyšetřoval. Neshody v podnikání Manželé měli výnosný byznys. Bezpečnostní dveře, které nakupovali v cizině doslova za několik stovek korun, tady v Česku prodávali za desetitisíce. Jejich společníci a přátelé, jiný manželský pár, jim ale v tomhle společném byznysu dlužili miliony korun. Spolupráci se nakonec oba páry rozhodly ukončit a začaly dohady, kdo koho vyplatí. Policistům se přátele manželů po vraždě nedařilo kontaktovat. Přítel zavražděných manželů totiž už několik týdnů nebyl k nalezení, stejně tak jako auto zavražděných manželů, které vrah zřejmě vzal. Manželka, která se s ním rozváděla, netušila, kde je, a jeho telefony nebyly aktivní. Policisté později zjistili, že jel zřejmě do Chorvatska. Další mrtvý v Chorvatsku Po několika dnech se ukázalo, že právě v Chorvatsku, poblíž malé vesničky u Dubrovniku, skončil také jeho život. Dvaapadesátiletý muž z Kazachstánu, trvale žijící v Praze, byl mrtvý a jeho tělo bylo nalezeno na pobřeží s patnáctikilovým kamenem připevněným k tělu. Precizním vyšetřováním chorvatských policistů se zjistilo, že si život vzal sám, ačkoliv se snažil nafingovat, že jej někdo zavraždil. Pistole, kterou použil, zřejmě zmizela v moři, ale nábojnice odpovídala těm, které byly nalezeny u zavražděných ve Všeborovicích. Karlovarští kriminalisté tak začali úzce spolupracovat s chorvatskými kolegy. Zřejmě totiž měli vraha manželů z Česka. Co se stalo? Policie se k případu dlouho odmítala vyjadřovat. Karlovarský policejní mluvčí Pavel Valenta tehdy pouze potvrdil, že jde o násilný trestný čin a že detaily nebudou v tuto chvíli zveřejňovány. Mluvčí policie Kateřina Böhmová tehdy pro televizi Nova uvedla, že spolupráce mezi českou a chorvatskou policií byla intenzivní, ale výsledky vyšetřování byly přísně střežené. Nakonec vyšlo najevo, že skutečné pohnutky vraha manželů se prostě zjistit nepodařilo. Krásné dívky zabil a zbavil orgánů. Tajemného českého „chirurga“ policie nikdy nechytila Číst více Případ vraždy kazašských manželů ve Všeborovicích se tak zařadil mezi nevyřešené záhady, které zanechaly víc otázek než odpovědí. Šeptanda o motivech, dluzích a obchodních neshodách ještě dlouho po události rezonovala místní komunitou, ale oficiální rozuzlení se nikdy nedostavilo. Vše, co po této tragédii zůstalo, byly spekulace a nevyřčené otázky, které se vznášely nad opuštěným domem s temnou minulostí. KAM DÁL: Střela Tomahawk – bojem prověřená zbraň má novou smrtonosnou verzi
Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42
Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili. JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-24 10:55:43
Román A ráno přijdou Rusové odhaluje s notnou dávkou satiry absurdity současné Moldávie
Román současného moldavského spisovatele a novináře A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost — mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se. Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) — jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak? Ukázka z knihy Kapitola 12 Zhruba tři stovky policistů s pendreky v rukou se pokoušely rozehnat vzpurný dav, který se snažil proniknout na letištní plochu. Lidé se na policisty vrhali, na údery pendrekem odpovídali ranami pěstí a kopanci a pokřikovali: „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Někteří byli celí zakrvácení sraženi na zem, ale to ostatní obléhatele ještě víc rozběsnilo. Byl to urputný boj, jehož výsledek se ve chvíli, kdy onen mladý muž a Nicanor Turturică dorazili k letišti, nedal dosud předvídat. Za policisty a ochranným plotem na rozjezdové ploše bylo skutečně vidět letadlo společnosti Air Moldova a vypadalo to, že je připraveno k odletu. Jenomže absurdnost situace byla nabíledni: ony tři čtyři tisícovky obléhatelů by se do letadla nevešly ani v těch nejkrásnějších snech. Byla to však poslední šance, byť pomyslná, jak se dostat ven z republiky. Proto Nicanor Turturică a jeho průvodce spěchali, aby se připojili k rozběsněnému davu. „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Profesor latiny se zavěsil na silnou paži policisty, který mlátil pendrekem uslzenou, hysterickou ženu s rozpuštěnými vlasy. Vzápětí ale sám schytal strašlivou ránu do zad, která ho srazila k zemi. Nějaký habán mu v té tlačenici šlápl na břicho, až zařval bolestí. Přesto se s potížemi zvedl a shrbený opustil bitevní pole, aby si olízal rány. Ukrutně ho bolel hřbet, a tak usedl stranou na kruhový záhon a sledoval rvačku s pomyšlením, že se vrátí do bitevní vřavy, až bolest poleví. „Nechte nás nastoupit do letadla, hajzlové! Chcete, aby nás Podněsterští zatkli? Vy nejste policajti, ale dobytek!“ vykřikovala dáma v potrhané blůze, které se drželo za ruku vyjukané dítě. „Držte zobák, ženská! Běžte domů! Máme rozkaz letadlo střežit! A vy se dopouštíte trestnýho činu!“ utrhl se na ni ramenatý policista, který si poněkud znechuceně prohlížel svůj pendrek, potřísněný od krve. „Stojíte za hovno! Místo abyste lidi chránili, ponižujete je!“ „Dejte nám letadlo, syčáci!“ „Běžte pryč, darebáci! Použijeme střelné zbraně!“ V době podobného příměří, okořeněného vzájemným osočováním, se k letištní budově nevídanou rychlostí blížila od města kolona přepychových aut a motocyklů. Z vozů vystoupilo povícero vládních činitelů v čele s prezidentem Nicolaem Flencheou a za doprovodu několika bodyguardů s revolvery se rozběhli k rozjezdové ploše, poté co je jeden policista zavedl k maskovanému průchodu v ochranném plotu. Dav obléhatelů strnul na minutu úžasem a zaburácel ve chvíli, kdy se vládní představitelé posledních sto metrů, které je dělily od letadla, rozběhli jako splašení. To, že si vládní činitelé zachraňovali vlastní kůži, když předtím plamenně vyzývali národ do boje, bylo tak odporné, že dav šílel vzteky a bolestí. „Zrádci! Zbabělci! Svině! Na lidi jste se vyprdli!“ řval dav a vrhal se na policisty s prudkostí, které by se u něj byl už nikdo nenadál. Boj se rozpoutal ještě usilovněji. O žádném příměří teď už nemohla být řeč. Odpor policistů bylo třeba rychle zlomit, protože vládní činitelé za okamžik vzlétnou. Jenže ochránci veřejného pořádku nechtěli ustoupit a pendreky bili do lidí ještě urputněji. Když Nicanor Turturică viděl, jak Flencheova parta nastupuje do letadla, napadla ho sice prostá, ale geniální myšlenka. Začal si razit lokty cestu zástupem, a když stanul proti policistům, vykřikl z plných plic: „Bratři policisté! Oni si odjedou, a vy tu zůstanete! Oni vás opouštějí, a co budete dělat vy, bratři? Podněsterské tanky už dorazily do Stăuceni!“ Ta slova zasela do řad policistů zrnko nedůvěry, z něhož velice rychle vzešlo nečekané sbratření s lidem. Policisté byli opravdu ponecháni napospas osudu jako ti lidé, se kterými se prali. „Musíme je zadržet, bratři! Letadlo musí být naše!“ rozkřikl se znovu Nicanor Turturică, pokoušeje se proměnit malý úspěch v konečné vítězství. Jenomže ve chvíli, kdy se jak policisté, tak občané rozběhli k rozjezdové ploše, letadlo s vládními činiteli se už odpoutalo od země. Bylo příliš pozdě! Vládní představitelé odlétali, všichni jim mohli být ukradení, a připravili tak lidi o poslední možnost záchrany. Z davu se ozval zoufalý řev, až se všechno v okolí otřáslo. Nicanor Turturică zíral na letadlo s vedením, které rychle nabíralo výšku, a měl pocit, jako by ho někdo ponořil do kádě s vroucí vodou. Tuhle proradnou a demagogickou chásku, tohohle Nicolae Flencheu, který teď tak ostudně prchal ze země, poté co k nim den předtím pronášel vlastenecké projevy, on v posledních parlamentních volbách volil. Jak moc by si teď přál být také ve vládním letadle! Taková děsná smůla! Najednou se z nebeských výšin s hukotem snesl střemhlav MIG-35. Raketa, vystřelená migem, mířila závratnou rychlostí k letadlu s moldavskými vládními činiteli, které se vzneslo už dobrých padesát metrů nad letiště. Ohlušující výbuch po pár vteřinách rozmetal letadlo s vládními představiteli na tisíce kousků. Spolu s dalšími obléhateli zůstal Nicanor Turturică hodnou chvíli bez hnutí, jako vyhořelý a s pohledem do prázdna. První se probrala ze strnulosti ona hysterická žena s rozpuštěnými vlasy, která dostala od policistů nakládačku. Se žhnoucím pohledem přistupovala ke každému jednotlivci zvlášť a zavile opakovala tuto podivnou větu: „Moji milí, zůstala vám jediná noc, kdy si můžete dělat, co chcete, nebo co jste ještě nikdy nedělali, jediná noc, a ráno přijdou Rusové…“ Dybbuk 2021, vázaná, 192 stran, přeložil Jiří Našinec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11
Zločin na zločinci není zločinem?
Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch. Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}