Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 06:00:01

Nejvlivnější čeští politici: V Bruselu nejlépe tahají za zákulisní nitky

„Mít vliv hraje roli například při vyjednáváních o návrzích či při výběru zpráv, za které pak zodpovídáte jako zpravodaj. Vliv je samozřejmě důležitý v kuloárech, kde se odehrává část politiky. Víte, za kým máte jít a s kým se spojit, aby prošel váš pozměňovací návrh či rezoluce. Bez vlivu se to dělá velmi špatně,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Tomáš Zdechovský.  Nevlivnější Češi v EP: 6. D. Charanzová (Renew) 22. T. Zdechovský (ELS) 43. M. Kolaja (Piráti/Greens) 80. M. Dlabajová (Renew)) 97. A. Vondra (ECR) Server eumatrix.eu jako tradičně zveřejnil žebříček nejmocnějších europoslanců současnosti. Mezi nejlepší stovkou je pět Čechů. Stojí za připomenutí, že v Evropském parlamentu (EP) zasedá 705 mužů a žen ze sedmadvaceti členských států. Musíte znát správné lidi Ale samozřejmě ne každý se dostane nahoru, jména mnoha europoslanců jsou velmi brzy zapomenuta. „Musíte to odmakat ve výborech, ve kterých působíte, pak za svou práci získáte v rámci výboru prestižnější funkci. Byl jsem místopředsedou kontrolního rozpočtového výboru a místopředsedou výboru pro zaměstnanost a sociální věci. Tímto získáváte vliv. Na základě vaší práce se dostáváte do médií, vystupujete na konferencích a debatách,“ vypočítal místopředseda KDU-ČSL. Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze? Číst více Je nutné znát další europoslance, kteří „hýbou dějinami“, šéfy a jejich šéfy. Zkrátka vědět, za kým jít, když je třeba. „Přátelím se s předsedkyní Evropského parlamentu Robertou Metsola, jako členi mladých europoslanců za Evropskou lidovou stranu máme pravidelné večeře s šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyen. Přímá výměna názorů s těmito nejvlivnějšími lidmi vám dává obrovskou výhodu. Spousta lidí se s vámi chce sejít, probírat jejich problémy, chce pomoci, protože vás vnímá jako člověka, který je vidět a může leccos změnit. Spoustě lidem jsem takto pomohl. Dokázal jsem je propojit díky svým kontaktům se správnými lidmi a pomoci tak vyřešit jejich problém, ať se týkal osobní, či pracovní roviny.“   Sídlo Evropského parlamentu je ve Štrasburku. Parlamentní výbory však většinou zasedají v Bruselu a sekretariát této instituce sídlí v Lucemburku. Roky jednání o jediné legislativě Vliv vnímá jako zásadní také Marcel Kolaja, třetí nejvlivnější Čech v Bruselu. „Znamená to umět prosadit svůj program, tedy to, co jsem slíbil voličům. Aby totiž europoslanec cokoliv změnil, musí mít politický vliv. Jinak neprosadí nic,“ řekl pro Čtidoma.cz. S Tomášem Zdechovským se shoduje v tom, že je nutná tvrdá práce, jinak je europoslanec „neviditelný“, a tím pádem neodvádí dobrou práci. Marcel Kolaja nechal Čtidoma.cz nahlédnout do zákulisí. „Samotné hlasování na plénu Evropského parlamentu tvoří jen malou část práce europoslance. U každé legislativy tomu předchází mnoho hodin jednání s partnery z vlastní politické skupiny i odjinud. Tato jednání se i o jedné legislativě mohou vést několik let. A jsou to právě tato jednání, při kterých lze nejlépe poznat, kdo je dobrý politik, kdo umí konstruktivně jednat a kdo skutečně rozumí své oblasti a kdo ne.“ Někteří europoslanci se „probudí“ půl roku před volbami Do voleb do Evropského parlamentu zbývá už jen 99 dní. Voliči rozhodnou, zda pošlou na evropskou scénu zkušené matadory, nebo nováčky. „Podle průzkumů chtějí čeští občani v Bruselu zkušené politiky, kteří se nebojí tvrdě vystupovat a hájit jejich zájmy. Když se člověk dostane poprvé do Evropského parlamentu, tak se první rok rozkoukává a získává kontakty, snaží se pochopit chod a svou práci ve výborech,“ nechal Čtidoma.cz nahlédnout pod pokličku Tomáš Zdechovský. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Jedním dechem však dodává, že i „nová tvář“ má samozřejmě šanci se prosadit, i když je to těžké. „Pokud tvrdě dřete a snažíte se, můžete se rychle posunout. Spousta europoslanců si ale myslí, že zvolením to končí, že jsou z dohledu voličů a občanů. Když se podíváte na oficiální statistiky v počtu zpráv, návrhů na rezoluce či otázek na Evropskou komisi, zjistíte, že někteří politici v těch statistikách nic nemají. Pak se začnou snažit půl roku před volbami a slibují hory doly. Já komunikuji poctivě už deset let, byla to jedna z priorit, které jsem si nastavil zvolením do EP. A v tom hodlám pokračovat,“ dodal Tomáš Zdechovský. Pro úplnost je třeba dodat, že jsme oslovili tři nejvlivnější Čechy v Evropském parlamentu. Dita Charanzová na naše dotazy nereagovala. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Korupce a úplatky: Ovlivňování hlasování poslanců existuje, připustil český europoslanec.

Čas načtení: 2024-06-11 10:00:00

Historický propad: Evropský parlament poprvé od roku 2004 bez romských zástupců

Romové jsou po 20 letech bez zastoupení v Evropském parlamentu V Evropském parlamentu jsme ztratili i tu trošku, co jsme měli. píše Gabriela Hrabaňová.Poprvé od voleb do Evropského parlamentu (EP) v roce 2004, kdy došlo k rozšíření EU na východ, nemáme v Evropském parlamentu žádné romské volené zástupce. Měli jsme několik kandidátů do Evropského parlamentu z různých zemí. Za Českou republiku kandidovali David Beňák za hnutí ANO, Ivana Batthyány za Levici a Jaroslav Miko za Starosty. Ze Slovenska se o místo v Evropském parlamentu ucházeli Peter Pollák a Dominik Lakatoš za stranu Volt. Maďarsko reprezentoval Bogdán Csaba z hnutí Tiszla. Za Bulharsko kandidovala Vanya Grigorová a za Belgii Dejan Stankovic Kralj z CDV. Nikdo z nich neuspěl. Podrobnosti ZDE

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2021-06-24 08:24:26

Všechno je jednou poprvé. I nedůvěra ve Stockholmu

Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země. Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde. To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle. Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky. Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného. Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný. Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra. Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“ Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet. Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici. Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala. Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli. Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný… Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2019-12-07 11:13:31

Švédská pravice začala jednat s "extremisty"

Švédská pravice si začíná zvykat na myšlenku spolupráce se stranou Švédských demokratů, která byla dlouho tabu. Švédští demokraté, Sverigedemokraterna (SD), jsou z celého místního politického spektra nejvíce skeptičtí vůči imigraci z třetího světa. V celostátním parlamentu, Riksdagu, sedí od roku 2010. Tehdy měli jen 5,7 procenta hlasů a dvacet poslanců ze 349 celkem. Od té doby jejich volební výsledky vzrostly. V posledních švédských volbách získala SD 17,5 procenta, což bylo více než minule, ale méně, než se čekalo. Švédská politika se tradičně dělí na dva bloky (levicový a pravicový), v případě SD se ovšem oba bloky shodly, že s nimi nechtějí mít nic společného. Tomu se obvykle říká sanitární kordon a ten byl naposledy potvrzen ještě v lednu tohoto roku, kdy dvě menší středopravé strany raději podpořily menšinovou levicovou vládu, jen aby SD nezískala na vlivu. Tím ovšem zároveň „podrazily“ svoje spojence na pravici, se kterými předtím po patnáct let vytvářely tzv. Alianci. (R.I.P.) Důvody k tomuto kordonu jsou všelijaké, hodně se hovoří o nečistých kořenech partaje, která ve svých počátcích skutečně přitahovala tvrdé rasisty; nicméně její současný předseda Jimmie Åkesson se poměrně dost snaží její obraz v tomto smyslu očistit, i za cenu vyhazování zjevně problémových jedinců. Osobně bych odhadoval, že jde i o to, že politické Švédsko se příliš sžilo s vlastním obrazem coby humanitární supervelmoci, a nechce si připustit, že mezi voliči došlo v imigračních záležitostech k trvalé změně nálad. Pomineme-li nepřímý vliv skrze rostoucí preference, měli Švédští demokraté na celostátní scéně dosud jen jeden okamžik úspěchu, a to roku 2014, kdy „sestřelili“ státní rozpočet tehdejší levicové vlády a nebylo daleko k předčasným volbám. Na regionální úrovni už tak izolovaní nejsou, v městečku Hörby na jihu Švédska získali loni prvního starostu a v několika dalších městech pomohli sesadit sociální demokraty a podporují pravicové městské rady z opozice. Vláda, kterou začátkem roku 2019 vytvořili sociální demokrati se Zelenými, od počátku spoléhala jen na velmi těsnou podporu v parlamentu. Sám předseda vlády Stefan Löfven je poslední dobou nepopulární, dokonce má v celostátním švédském průzkumu horší výsledky než Åkesson sám. Preference sociálních demokratů během posledního roku poklesly a preference SD naopak vystoupaly, i když to ještě není záruka volebního výsledku; SD měla velmi vysoké preference už za migrační krize v letech 2015–2016, ale nakonec nesklidila tolik hlasů, v kolik doufala. Každopádně v současnosti by levice vládu neposkládala ani přibližně a Zelení se pohybují na samostatné hranici volitelnosti. Což zákonitě v pravicových stranách vede k otázce, co dělat, aby se zase dostaly k moci. A je patrné, že bez pomoci Švédských demokratů by to v takových číselných poměrech nešlo. První stranou, která vyjádřila otevřenost k nějaké spolupráci se Švédskými demokraty, byla menší strana KD (křesťanští demokraté), jejíž předsedkyně Ebba Busch Thor v březnu 2019 řekla, že se chce bavit „se všemi stranami“. To bylo na švédské poměry něco jako revoluce a voličům to zjevně nevadilo; podpora KD dokonce nějakou dobu vystoupila nad deset procent. Ke skutečně zásadnímu posunu ale došlo před pár dny. Tradičně největší stranou na pravici bývali Umírnění čili Moderaterna, jejichž předseda Ulf Kristersson se ještě loni zaklínal, že se Švédskými demokraty nebude „vládnout, spolupracovat ani mluvit“ (zdroj). Nicméně doba nemluvení očividně skončila, protože tento týden se Åkesson a Kristersson poprvé osobně sešli, aby probrali možnou spolupráci na důležitých tématech v parlamentu. A šéf Umírněných Ulf Kristersson k tomu pak napsal toto: „Umírnění a Švédští demokraté jsou odlišné strany s odlišnými ideologiemi a na některé věci máme jiný názor. Navzájem se však k sobě chováme s respektem a v některých důležitých tématech přemýšlíme stejně. Co se těchto témat týče, chtěl bych samozřejmě, abychom spolupracovali i v parlamentu.“ (Zdroj) To je panečku posun od „nebudeme se s nimi bavit“, že? Najednou se k sobě chovají s respektem. A stačil k tomu jeden rok. Co se stalo? Určitě k tomu přispěla „zrada“ menších koaličních partnerů na pravici, kteří podpořili menšinovou levicovou vládu. Určitě k tomu přispěl i vývoj volebních preferencí a neoblíbenost současného premiéra. Ale svůj podíl měla možná i letošní vlna výbuchů, kterou dnes řeší i notoricky zdrženlivá BBC. Nemluvě o pár spektakulárních vraždách. Realita se zkrátka nakonec vždycky nějak prosadí, jenom někdy pomalu a jindy rychleji. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-07-12 06:00:01

Babiš bude s Patrioty klidně kopat za Rusko. Udělá cokoli, Evropa ho nezajímá

Andrej Babiš našel po volbách do Evropského parlamentu cestu, jak se spojit s populisty a krajní pravicí napříč kontinentem. Spoluzaložil novou frakci Patrioti pro Evropu, kde je z České republiky kromě ANO ještě Přísaha a Motoristé. Celkem se k tomuto uskupení přidalo 84 europoslanců z hnutí a stran z dvanácti zemí Evropské unie, převážně jde o pravicové a národovecké subjekty. Premiér Petr Fiala na sociální síti napsal, že frakce bude sloužit zájmům Ruska, Babiš to označil za nesmysl. „O některých stranách vně Patriotů toto říci lze,“ uvedla v rozhovoru pro Čtidoma.cz pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více O kterých konkrétně? Jedná se například o Viktora Orbána, který před několika dny dokonce osobně navštívil Putina v Moskvě a vyjednal s ním takové „mírové“ podmínky, že Rusové následně cíleně vybombardovali dětskou nemocnici v Kyjevě. Řeč je zcela jistě také o Marine Le Pen, která ač se v posledních několika letech umírnila oproti původním vyjádřením, zůstává zastánkyní takzvaného Putinova míru, což pochopitelně není žádný mír, ale nepřijatelná ultimáta agresora, který vyvolal a vede válku. Jaká ultimáta máte na mysli? Ruský prezident si má dle tohoto krajně nerealistického scénáře po konci války rozebrat Ukrajinu a zbytek Evropy nechat dál žít v míru – ani to mu ale nelze věřit, což opakovaně dokazuje. To je také zjevně jeden z hlavních důvodů, proč se k frakci nepřidala velmi konzervativní polská strana Právo a spravedlnost, která se s Patrioty rozchází právě v pohledu na Rusko. Co může vznik této frakce znamenat pro Evropu, potažmo pro válku, kterou vede Putin na Ukrajině? Na první pohled se nezmění mnoho. Členové frakce budou na půdě Evropského parlamentu odříznuti od výraznějších pozic. Nicméně je jasné, že se budou snažit určité věci brzdit – v čemž se budou moci učit od „mistra“ Orbána. Pokud se samozřejmě tyto síly spojí na té národní úrovni, tedy například v Radě EU, budou nepochybně často blokovat. Je možné, že podobně jako dosud Orbán blokoval pomoc Ukrajině, uvidíme podobné snahy v budoucnu i u Andreje Babiše, pokud se znovu dostane k moci. Co Andrej Babiš jako jeden ze spoluzakladatelů frakce sleduje, proč Patrioti vznikli? Na evropské politice Babišovi ani Orbánovi evidentně vůbec nezáleží, jelikož mocensky si v Parlamentu uškodili. Na novou frakci navíc bude aplikován princip takzvaného cordon sanitaire – demokratická většina je vynechá z rozdělování pozic pro přílišnou extrémnost. Toto opatření bylo dosud aplikováno pouze na ultranacionalistickou frakci ID. Patrioti jsou si tedy moc dobře vědomi, že tato spolupráce není o jejich vlivu na evropskou politiku. Jejich pozornost naopak směřuje na úroveň národní politiky, kde se budou jako premiéři či aspirující premiéři snažit silněji vymáhat své zájmy jako vlivová skupina. Andrej Babiš také bezpochyby očekával, že lepenovci zvítězí ve francouzských volbách a on se takto sveze na této úspěšné populistické vlně. Ti ale prohráli… Ano. A tak členové a členky ANO skončí v poměrně poraženecké skupince se stále izolovanějším Orbánem. Překvapilo vás, že nová frakce vznikla? Vznik Patriotů pro Evropu mě nepřekvapil, o vzniku nějaké frakce na populisticky-konzervativním spektru se totiž hovořilo již delší dobu. Dosavadní působení hnutí ANO v liberální frakci Renew také nedávalo již mnoho let smysl – ANO není liberální stranou a logicky se tedy dlouhodobě vyhraňovalo proti téměř všemu, co liberálové odhlasovali, například proti Green Dealu či migračnímu paktu. A strana Fidesz byla už delší dobu v rámci Evropského parlamentu nezařazená, že? Přesně tak. Bylo tedy již předem jasné, že se tyto i další ultrakonzervativní, populistické (ale také extremistické) strany spojí. Ani nahé, ani oblečené. Maďarsko razí obojakou politiku po tureckém způsobu Číst více Co připojení Filipa Turka, dalo se to očekávat? Mě to rozhodně nepřekvapilo. Jeho celá agenda je jen o tom, aby si mohl nechat svoje auto s dieselovým motorem – ne že by mu ho kdokoli bral, ale jeho program to byl. A tato nová frakce je deklarovaně ta hlavní, která proti Green Dealu bojuje. Jejich sliby jsou sice zcela plané, ale to stejné se dá říci o slibech Filipa Turka. Nepochybně se tedy k Patriotům hodí. Andrej Babiš je ale signatářem Green Dealu… To ano, ale nehledejme v tom logiku. S touto kategorií populisté zpravidla nepracují. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku.

Čas načtení: 2021-11-26 12:56:26

Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků

Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“  „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu.   Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku.   Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2021-05-11 08:27:41

Anatomie hartlepoolského debaklu. Labouristé prohráli vysokým rozdílem doplňovací volby v jedné ze svých bývalých bašt

„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší. Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami. Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička. Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby. Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju… Konec odbočky a zpátky do moderní politiky! Červená zeď se hroutí Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství. Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet. Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo? Všechno špatně První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina. Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu. Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu. Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují. No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli. „Latté-macchiato brigáda“ v Londýně Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář. Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch. Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase. Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám. Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné. Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2020-01-07 17:43:16

Nová rakouská vláda: manželství z rozumu

Kancléř Sebastian Kurz povede novou vládu složenou z ÖVP a Zelených. Její program se dost drží u zdi. Několik měsíců po předčasných volbách doběhla v Rakousku jednání o nové vládě. Jejími členy jsou vůbec poprvé Zelení. A jelikož dřívější Kurzova vláda (ÖVP + FPÖ) provozovala poměrně striktní azylovou a migrační politiku, hodně českých čtenářů se zajímá o to, jak bude fungovat vláda nová. Někteří z nich přitom trochu panikaří. Proto jsem se ponořil jak do zveřejněného programu (PDF zde), tak do informací o tom, jak jednání probíhala a kdo obsadí kterou pozici, protože to je leckdy o dost důležitější než to, co stojí v programu. Můj celkový stručný závěr: všeobecně si myslím, že s novou rakouskou vládou nebudeme mít žádné kritické problémy. Je očekávatelným způsobem protijaderná, ale to je jev, který u našich jižních sousedů postihuje všechny strany včetně FPÖ. Spíš se divím Zeleným, že na takový program přistoupili, protože si toho prosadili nápadně málo. Moc možností Kurz neměl Nejdřív ještě krátce k jiným koaličním možnostem. Vítězná ÖVP má v parlamentu 71 poslanců, potřebuje tedy ještě aspoň jednu stranu k většině. Bezprostředně po volbách nevylučoval jejich vítěz Kurz žádnou variantu. Možnost velké koalice se SPÖ byla ale považována za hodně nepravděpodobnou; v Rakousku bývala velká koalice u moci historicky až příliš často a současná lídryně SPÖ Pamela Rendi-Wagner si s Kurzem moc nerozumí, i když nejsou vysloveně na kordy. Pokračování koalice s FPÖ stálo jako jedna z možností, ale strana sama se hned po volbách rozhodla, že raději půjde do opozice, a tento postoj opakovaně potvrdila. Přeci jen v nich nesklidila moc dobrý výsledek. FPÖ má vůbec opakovaně dost zvláštní politickou dynamiku, při které získává v opozici docela silnou podporu mezi voliči, pak vstoupí do vlády a tam si poměrně rychle zadělá na problémy, nejčastěji personálního rázu. Momentálně musí nový předseda Norbert Hofer (bývalý kandidát na prezidenta) zapracovat na image strany, značně pošramoceném různými akcemi bývalého vicekancléře Stracheho. Aféra Ibiza, která vedla k pádu vlády loni v květnu, dorazila i do českých médií. Stručně: Stracheho protivníci na něj ušili boudu a tajně natočili ještě před volbami poněkud připitého politika, jak se s nějakými rusky mluvícími dámami celé hodiny baví o tom, jaké kšefty by se daly udělat, například kolem novin Kronen Zeitung. O pár let později video zveřejnili. Už jenom to by asi stačilo ke konci kariéry, ale poté, co vyšlo najevo i to, že si předseda nosil podezřelé balíčky s hotovostí, jej nakonec strana v prosinci 2019 vyloučila úplně. (Na rozdíl od Johanna Gudenuse, který při akci tlumočil a po zveřejnění videa odešel z funkcí a ze strany sám.) Norbert Hofer se teď snaží bývalé voliče ujistit o tom, že se poměry do budoucna zlepší. Na tuto roli se celkem hodí. V prezidentských volbách získal přes dva miliony hlasů, na veřejnosti se chová slušně a není spojován s korupcí. Ale nepochybně to bude práce na pár let a do té doby nebude FPÖ takříkajíc regierungstauglich. Nu, a jelikož NEOS, nejmenší strana rakouského parlamentu, nemá dost poslanců, při vytváření vlády zbývala ÖVP buď varianta jednobarevné menšinové vlády, nebo koalice se Zelenými. Zelení si v roce 2017 prošli těžkou krizí, když se od nich odštěpila nová strana pod vedením Petera Pilze. (Viz článek o výsledcích voleb před dvěma lety.) Ta se do parlamentu tehdy dostala, když oni ne. V původní straně došlo ke změně vedení. Stereotypně pokrokářská Eva Glawischnig (článek o tom, čím se proslavila) byla nahrazena Wernerem Koglerem, ekonomem, který se hodně zajímá o životní prostředí, ale v tématech jako migrace a gender je nápadně vlažný. Ekologická opatření nejsou tvrdá Dobře, jak vypadá program nové vlády? Osmdesát procent tvoří položky, které nás z české perspektivy nemusejí moc zajímat. Podobně jako všichni, i nová rakouská vláda se zaklíná zvyšováním transparentnosti a odbouráváním byrokracie. (Hergot, nemělo by být už dávno po ní, mrše jedné?) Mezi drobné zajímavosti patří například zrušení publikační povinnosti ve státem vlastněném deníku Wiener Zeitung; v časech internetu je vydávání zákonů a vyhlášek v novinách anachronismus. Všeobecně se čeká, že pro Wiener Zeitung to bude těžká až fatální ekonomická rána. Zelení dostali prostor pro seberealizaci v ekologické oblasti, zejména v dopravě, které je věnován docela velký kus programu. I tam je ale většina navrhovaných opatření vcelku měkká – zvláště srovnáme-li je s radikálními požadavky až fantaziemi, které běžně zaznívají od představitelů pouličních hnutí. K letenkám se má platit příplatek 12 euro za osobu, ale žádná všeobecná daň z emisí CO2 zatím zavedena nebude. Mají být posíleny železnice a zavedeny levné roční síťové jízdenky v režimu 1-2-3, což znamená „1 euro denně za ježdění po jedné spolkové zemi, 2 po dvou zemích (například Vídeň a Dolní Rakousy), 3 eura po celém Rakousku“. Nejvyšší rychlost na dálnicích má být zredukována ze 140 km/h zpátky na 130 km/h. Stát má podporovat rekonstrukce budov tak, aby byly energeticky šetrnější, pozvolna omezovat vytápění fosilními palivy atd. Cílem je CO2 neutralita do roku 2040. V dalších oblastech, které si obvykle spojujeme se zelenou politikou, je vládní program nápadně konzervativní. Gender se ve 326 stranách textu vyskytuje jen pětkrát a o woke tématech typu transgenderových záchodků zde není ani slovo. Ani protivná Gender-sternchen, které v Německu ovládá čím dál větší prostor v tisku, se v textu nepoužívá, místo toho jsou tu sice rozvláčné, ale aspoň gramaticky správné formulace jako „Bürgerinnen und Bürger“ (občanky a občani). V migračních a azylových záležitostech pak program nové vlády vůbec nedává najevo, že by jej spoluvytvářeli Zelení. Ve školách má být zakázáno nošení hidžábu až do 14 let věku, což se zdůvodňuje nutností zabránit tomu, aby jej školačky nosily z donucení. Stát vypracuje akční plán proti projevům náboženského extremismu a politického islámu, který je v rámci vládního programu postaven na stejnou úroveň, jako extremismus politický. Ke zkoumání politického islámu bude zřízeno informační středisko. Bude věnována speciální pozornost vzniku paralelních společností a segregovaných čtvrtí. Zdaleka nejkontroverznější bezpečnostní opatření, které se na sjezdu Zelených také dost přetřásalo, je tzv. Sicherungshaft zum Schutz der Allgemeinheit (zajišťovací vazba pro ochranu společnosti), což by ale vyžadovalo změnu ústavy, a ta se spíše měnit nebude; opoziční FPÖ by sice byla pro, ale potřebnou většinou dohromady s ÖVP nedisponují, takže tento úmysl nejspíš zůstane jen na papíře. Osobně jsem v novém vládním programu našel jen jedno místo, které mě vysloveně štve a považuji jej za rizikové, a to je čtvrtstránka věnovaná tématu Verfolgung von „Hass im Netz“, čili Stíhání „nenávisti na internetu“. To zní dost orwellovsky, ovšem program je v tomto místě velmi stručný a vágní. Budou rakouští Zelení za zrádce? Rozložení křesel v novém kabinetu je také docela podstatné. Tři ministerstva získají Zelení, devět ÖVP, tři bezpartijní, každá strana bude mít ještě svého státního tajemníka, plus samozřejmě vicekancléř za Zelené a kancléř za ÖVP. Pod Zelené spadnou ministerstva spravedlnosti, infrastruktury a životního prostředí, sociálních věcí (ne ale rodinných záležitostí). ÖVP si nechala těžkotonážní resorty typu financí, obrany a vnitra. Školství dostane na starosti bezpartijní vědec Heinz Fassmann. Novinkou je ministerstvo pro integraci, které dostala na starosti Susanne Raab (ÖVP). To je autorka novelizace zákona o islámu (Islamgesetz) a zákazu zahalování obličeje (Burkaverbot). Do její agendy by měl patřit právě politický islám a boj proti vzniku paralelních společností. Tolik tedy deklarace úmyslů. Praxi teprve uvidíme. Za velký zdroj třenic a tahanic v budoucí vládě považuji hlavně peníze, protože programové prohlášení se zavazuje k redukci daňového zatížení a zadlužení Rakouska, což je s ekologickými projekty spíš asi neslučitelné. Jelikož ministerstvo financí si ponechala ÖVP, očekávejme každoroční boje o rozpočet, které mohou vládu i položit. Sečtu-li to a podtrhnu: pro zelená hnutí Evropy je tahle vláda spíše problém než vítězství. Rakouští Zelení ustoupili Kurzovi v tolika věcech, které jejich kolegové považují za kriticky důležité, že možná budou za zrádce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-14 14:12:46

Konec rudé zdi

Tradiční blok labouristických okrsků na severu Anglie se fragmentoval – aspoň prozatím. Předčasné volby ve Velké Británii drtivě vyhrála konzervativní strana. Hlavní opoziční síla, labouristé, si odnesla těžkou porážku – nejmenší počet křesel od roku 1935. Přitom v absolutních číslech ty posuny zase tak velké nebyly. Pro torye hlasovalo jen asi 300 tisíc lidí navíc proti roku 2017. Corbyn získal celkově 10 milionů voličů, tedy zhruba stejně jako Miliband roku 2015. Při přepočtu na poslanecká křesla podle britského systému ovšem hraje roli to, kde ty hlasy získáte, a nejen jejich celkový počet. A labouristé ztratili hlasy ve svých klíčových volebních okrscích na průmyslovém severu Anglie. V místech, kde jejich kandidáti „dědili“ křesla po celé generace, tak spolehlivě doleva, že se jim říká red wall, rudá zeď. Tedy do včerejška se jim tak říkalo. Jeremy Corbyn už také ohlásil svůj záměr vzdát se vedení strany, i když tak neučiní s okamžitou platností, ale až po období „rozjímání“ (reflection). Pojďme se tedy podívat na to, co se stalo. Než se začnou konzervativní čtenáři poplácávat po ramenou, jak to ti pitomí levičáci zvorali, je tu jeden varovný graf. Toto je sice velké vítězství, ale trvalý posun to být nemusí, pokud nálady v jednotlivých věkových kategoriích vypadají takto: Je zajímavé, že zatímco třídně (to jsou ty kategorie AB-DE) byly tyhle volby poměrně vyrovnané, věkově Corbynovci mezi mladými naprosto triumfovali a hlavní záchranou konzervativců byla kategorie nad 45 let a rovněž daleko větší disciplína starších voličů v tom, skutečně k té urně dojít. Zvlášť ta kategorie 35–44 je varovná, to už by měli být lidé s nějakým majetkem a vybudovanou společenskou pozicí, takže pokud hlasovali ze 45 procent pro stranu, která přišla s nejlevicovějším programem za poslední desítky let, naznačuje to, že se asi necítí ekonomicky zrovna komfortně. Nicméně tyhle volby byly hlavně o brexitu a konzervativci se podle toho zařídili, kdežto labouristé ne. Základním sloganem Johnsonovy kampaně bylo „Get Brexit Done“, opakované donekonečna ze všech médií. Konkurenční labouristické heslo „It’s Time For Real Change“ nebylo ani zdaleka tak konkrétní a působilo dojmem, že největšímu politickému tématu posledních let se strana poněkud vyhýbá. On to nebyl jenom dojem; labouristé skutečně v předvolební kampani hodně mluvili o postátnění infrastruktury, dopravy apod., ale brexitu věnovali jen málo pozornosti. Ani oficiální pozice jejich programu, totiž, že v případě svého vítězství vyjednají novou odchodovou dohodu s EU a pak ji předloží ke schválení v druhém referendu (včetně možnosti „Zůstat v unii“), nepůsobila moc realisticky. Pro začátek nebyl ani náznak, že by EU coby druhý jednací partner k něčemu takovému vůbec svolila. Labour Party se v této situaci ovšem neocitla zcela dobrovolně. Těžištěm jejího elektorátu byly až dosud dvě značně nekompatibilní skupiny lidí: dělnická vrstva z průmyslového severu země, kde zvítězilo Leave a kde jsou lidi vcelku patriotičtí; a „ukecané vrstvy“ (chattering classes) hlavně z Londýna, pro které je EU splněný sen a jakýkoliv nacionalismus noční můrou z minulosti, která se vrací zadusit jejich prosperitu. Zkuste napsat jednotný program pro Tomáše Halíka a havíře Slivku z Orlové. Taky se vám to nepodaří. Labouristům se letos skutečně jejich široké rozkročení vymstilo. V Londýně si vedli dobře a získali tam navíc okrsek Putney. Zato ve své bývalé mocenské základně na severu zažili volební masakr; rudá zeď se zhroutila. Do rukou konzervativců padly i okrsky, které posledních šedesát sedmdesát let patřily labouristům. Rekord představovalo Burnley, které přišlo o labouristického poslance po 109 letech hegemonie. „Pokud se něco podstatného nezmění, tak vlastně nevím, za čím labouristická strana stojí. Nereprezentujeme lidi, kvůli kterým jsme vznikli,“ řekla Ruth Smeeth, jedna z poslankyň, které přišly o křeslo. Přepočteno na poslance byl labouristický výsledek nejhorší od roku 1935 a v pravicových médiích se často připomíná rok 1983, kdy labouristé nasadili proti Thatcherové velmi levicový manifest a drtivě prohráli; začalo se mu říkat nejdelší dopis na rozloučenou v historii. Tohle srovnání má ale jeden nedostatek. Nový předseda konzervativců Boris Johnson by nevyhrál mezi dělníky na severu jenom skrze brexit. Johnson se v praktické politice značně odlišuje od svých předchůdců, zejména větší ochotou utrácet. Například je ochoten opět posílit policejní sbor, který byl v letech 2010–2018 právě jeho konzervativními předchůdci tvrdě proškrtán, nebo více investovat do infrastruktury mimo Londýn. V zemi, jejíž hlavní město poněkud přerostlo rozumné rozměry a působí tak trochu dojmem státu ve státě, zatímco periferie stagnují, může mít takový slib efekt i mezi voliči z levé části spektra. Dobrá, tolik Anglie; Anglie chce „ven“ a těmito volbami to dala jednoznačně najevo. Ve Skotsku naopak výrazně posílila Skotská národní strana, která dobyla valnou většinu skotských poslaneckých křesel. O křeslo ve Skotsku přišla ve prospěch SNP i Jo Swinson, předsedkyně liberálních demokratů. (Tato paní se nedávno proslavila nesmírně širokou definicí ženství v televizi. Zdá se ale, že gender tyhle volby moc neovlivnil, viz výše graf podle voličských skupin. Muži a ženy hlasovali dost podobně.) SNP požaduje nové referendum o skotské nezávislosti, ovšem je na Westminsteru, zda jej umožní; další existence Spojeného království totiž nepatří mezi devolvovaná práva. Samozřejmě je možné, že Skotové zkusí totéž, co Katalánci, vyhlásit si referendum sami. Nicméně situace se od té španělské značně liší; v nekatalánské části Španělska patří jednota země k extrémně kontroverzním tématům, kdežto v Anglii je populace v tomhle směru vcelku lhostejná. Samozřejmě i Angličané mají svoje názory „Ano“ či „Ne“, ale že by kvůli tomu vznikaly nové strany a ve starých se děly palácové převraty, to se říci nedá. Proto považuji za možné, že jim na to Johnson kývne. Pokud se pak Skotové rozhodnou pro nezávislost, posune se celé politické spektrum zbytku Británie doprava; pokud opět zůstanou, třetí referendum na totéž téma už nebudou moci s vážnou tváří požadovat. Poslední místo, které stojí za komentář, je Severní Irsko. V dříve loajalistické provincii probíhá pozvolný demografický posun ke katolíkům, kteří mají více dětí. Letos poprvé získala v Severním Irsku Sinn Féin, strana prosazující sjednocení s Irskou republikou, více křesel než loajalisté. Na fungování parlamentu v Londýně to nebude mít velký vliv, protože poslanci za Sinn Féin se jeho práce zásadně neúčastní. (Poslanec Dolní sněmovny musí totiž přísahat věrnost královně, což by žádný irský nacionalista neudělal.) Důsledkem je změněná vládní většina: zatímco teoreticky potřebuje vláda v 650členném parlamentu 326 křesel, prakticky je to tak o pět méně. Mají-li po těchto volbách konzervativci 365 křesel, v praxi to znamená velmi solidní pracovní většinu 45 hlasů. Na budoucí setrvání Severního Irska ve Spojeném království to ovšem vliv časem mít bude. Demografie je dost podstatnou součástí politického vývoje. Samozřejmě se nabízí ještě třetí řešení, rozdělit Severní Irsko znovu na republikánskou část, která by se připojila k Irsku, a loajalistickou, kde by katolíci byli ve zřetelné menšině. Ale překreslování hranic podle etnicko-náboženského principu se taky může pěkně zvrhnout… Mno nic. To je jiné téma, spíš v horizontu 10–15 let. Pro dnešek je podstatné toto: Boris Johnson chtěl mít v parlamentu jasnou většinu. Má ji. Dokázal se zbavit těch nejvzpurnějších poslanců, vlastní poslanecký klub mu tedy nebude dělat zásadní potíže. Z hlediska realizace brexitu je to asi nejvýhodnější možná pozice: teď, nebo nikdy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-11 13:14:31

Španělsko: země, které se nedá vládnout

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“. Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let: - tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox), - nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře, - do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance, - z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou, - identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit. Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos. To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice. Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa. Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců. I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.) Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu. Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba). Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent. Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté. A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi. Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou. Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-10 10:26:34

Evropský parlament nechal Kurdy Turecku napospas

Ve středu 9. října byl na pořadu jednání v Evropském parlamentu (EP) i bod „Turecká agrese do Sýrie“, tedy do oblasti Rojava, kterou obývají převážně Kurdové a kterou jejich jednotky ubránily před Islámským státem za cenu obrovských ztrát. Tváří v tvář tomu, co bylo na spadnutí, nemohl zůstat zcela nečinný ani Evropský parlament. Český poslanec Ivan David předložil za frakci ID návrh rezoluce, odsuzující agresi a navrhující konkrétní sankce proti Turecku včetně zákazu vývozu zbraní, a také zažádal o možnost návrhy rezolucí na plénu předkládat. Tento návrh byl poslanci zamítnut o pouhých 15 hlasů, takže zůstalo u pouhého „žvanění“. Mezitím zahájilo Turecko nejprve bombardování severní Sýrie, převážně pozic SDF na periferiích velkých měst, jako jsou Kobání, které se stalo symbolem hrdinského odporu Kurdů proti IS, dvousettisícového města Kamišlí a dalších. Tisíce lidí jsou na útěku, takže „bezpečná zóna“ pro uprchlíky funguje bezchybně. Jsou už hlášeny první civilní oběti. A celý svět přihlíží tomu, co dohodlo Rusko – které se „nehodlá vměšovat“, a tím pádem nic nedělá ani Asadův režim, navzdory velkohubým prohlášením – s Tureckem a Íránem. Dokonce se aktivizují i íránské jednotky, které jsou v zemi na pozvání Asada. Osud Kurdů se zdá být tři čtvrtě roku poté, co dobyli poslední baštu Islámského státu v Baghúzu na východě země, zpečetěn. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ale v tomto případě nemůže ani jít, nýbrz má být „eliminován“, slovy Erdogana. Mnozí říkají, že Kurdové si za to můžou sami, měli si lépe vybrat. Ale oni na výběr nikdy neměli, snaží se jen udržet na svém území, ze kterého se je už jednou vyhnal syrský režim za diktátora Háfize Asada, který se snažil oblast arabizovat. A díky boji s IS a za cenu velkých obětí v době, kdy Asadova armáda byla v hluboké defenzívě u Damašku, dobyli svá území zpět. A spolu s nimi osvobodili od IS v rámci mezinárodní koalice třetinu Sýrie. Tato koalice je ale nyní ponechala Turecku napospas. V zemi sice ještě zůstávají nějací američtí a britští vojáci, ti se ale bojů nesmí účastnit. Trump rozhodl – přes velký odpor většiny amerických politiků napříč stranami. Mezi kritiky jeho rozhodnutí patří nejen Demokraté, ale i Republikáni. Senátor Lindsey Graham se snaží dohodnout se svými protějšky z Demokratické strany alespoň ekonomické sankce proti Turecku, tedy to, o čemž se v Evropském parlamentu hlasovat nesmí, neboť Turecko je „příliš důležitý obchodní partner“, jak sdělil na plénu EP dosluhující předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Vojenská agrese Turecka do Sýrie s poetickým názvem „Pramen míru“ tedy může nerušeně pokračovat. A tisíce džihádistů ve vězeních na severosyrském území se mohou těšit na tureckou amnestii. Protože právě Trump uvedl ve svém tweetu z pondělí 7. října, že Turecko převezme odpovědnost za zajaté džihádisty. Ti koneckonců Trumpa nezajímají, protože jak citoval ve středu rakouský Der Standard některé z jeho výroků z posledních dnů, zajatí džihádisté nejsou žádné bezpečnostní riziko pro Spojené státy, neboť „uprchnou do Evropy“. A Kurdové koneckonců nepomohli Američanům ve 2. světové válce, což je také dobrý důvod ponechat je svému osudu. To není vtip, ale citace dalšího výroku Donalda Trumpa. Jedno z vězení, kde jsou drženi ti nejtvrdší džihádisté, bylo včera při bombardování „náhodou“ zasaženo také a není jasné, zda se někteří vězni nemohli dostat na svobodu. „Turecké ozbrojené síly svými vzdušnými silami a dělostřeleckou podporou zasáhly 181 cílů teroristických organizací,“ ohlásilo turecké ministerstvo obrany. Možná tuto věznici zahrnulo do počtu také. Jinak jsou pro Turky teroristé pouze kurdské SDF, YPG a YPJ. A celý svět svým přihlížením a starostmi o „bezpečnost hranic Turecka“ toto pojetí teroristů potvrzuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Společný návrh rezoluce Evropského parlamentu o tureckém útoku proti kurdskému regionu Rojava v severní Sýrii (Jádro textu rezoluce, o které se nesmělo hlasovat.) Evropský parlament (…) A. vzhledem k tomu, že turecké síly podnikají vojenskou agresi proti provincii Afrin v severní Sýrii, kterou okupují od března 2018; B. vzhledem k tomu, že turecké ozbrojené síly bombardují místy v oblasti Rojava na severu Sýrie, které jsou obývány převážně Kurdy; C. vzhledem k tomu, že Turecko se dopouští válečných zločinů, jak je definováno v platném mezinárodním právu; D. vzhledem k tomu, že Turecko jako řádný člen NATO svým jednáním v Sýrii narušuje Alianci NATO a ohrožuje bezpečnost Evropy; E. vzhledem k tomu, že Turecko podniká vojenské akce proti sousedním členským státům EU, včetně námořní blokády u pobřeží Kypru; F. vzhledem k tomu, že turecké letectvo provádí vojenské provokace narušováním řeckého vzdušného prostoru; G. vzhledem k tomu, že turecká vláda uplatňuje územní nároky na Kypr a Řecko v rozporu s Lausannovou smlouvou z roku 1923; H. vzhledem k tomu, že Turecko představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, jak je definováno v kapitole VII. Charty OSN; I. vzhledem k tomu, že kroky Turecka v severní Sýrii podkopávají boj proti islámskému extremismu a vybízí k obnovenému kalifátu; 1. vyzývá Turecko, aby okamžitě ukončilo okupaci provincie Afrin v severní Sýrii; 2. vyzývá tureckou vládu, aby ukončila útočné vojenské operace proti oblasti Rojava v severní Sýrii obývané převážně Kurdy; 3. naléhavě žádá Turecko, aby upustilo od nepřátelských vojenských akcí proti členským státům EU; 4. vyzývá členské státy, aby zavedly zákaz vyvážet do Turecka zbraně, střelivo, vojenský materiál a veškeré zboží, které lze použít k vedení války; 5. naléhavě žádá členské státy, aby zajistily okamžité ukončení všech plateb, včetně plateb z rozpočtů EU a vyčleněných pro Turecko; 6. naléhavě žádá všechny občany členských států EU, aby neprodleně opustili Turecko, aby se zabránilo porušování mezinárodního práva, aby se nestaly oběťmi rukojmí, které praktikoval režim prezidenta Erdogana; 7. vyzývá členské státy EU, aby společně připravovaly a prováděly vojenská opatření k zajištění bezpečnosti a územní celistvosti a nezávislosti všech členských států EU hraničících s Tureckem; 8. vyzývá Radu bezpečnosti OSN, aby provedla opatření k odrazení Turecka od jeho militaristických ambicí v jeho sousedství; 9. naléhavě žádá Severoatlantickou radu, aby neprodleně zvážila kroky Turecka s ohledem na jeho členství v Alianci NATO; 10. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, místopředsedovi Komise / vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, členským státům, turecké vládě, Severoatlantické radě a žádá aby byla tato zpráva přeložena do turečtiny.

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2019-07-29 07:09:28

Evropa: Spolu jsme nejsilnější aneb rudé dánské volby

Sociální demokracie si zakládá na sounáležitosti a solidaritě, šla do voleb s heslem „Spolu jsme nejsilnější“. Volby jsou nejen vítězstvím sociální demokracie, ale celého rudého bloku. Rudé levicové strany znatelně posílily od minulých voleb v roce 2015 a obdobně stejně znatelně oslabil modrý blok, do něhož spadají strany liberalistické nebo nacionalistické, někdy obojí najednou. Celkem se k volbám dostavilo 84,6 % Dánů, což je obvyklý standard. Do rudého (rød) bloku, který zasedá v parlamentu FOLKETINGET nalevo od řečnického pultu, spadají strany oficiálně definované jako levicové a socialistické. Naopak strany liberalistické, konzervativní a nacionalistické jsou strany modré (blå) a zasedají napravo od řečnického pultu. V barvách a v tom, kdo je levicový a kdo je pravicový, mají Dánové zatím jasno.  NÁVRAT K TRADICI aneb ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE Vítězství sociální demokracie hodnotí Dánové jako návrat k „tradici 20. století“ (Weekendavisen 13. 6.) v dobrém i špatném slova smyslu, záleží na tom jak kdo. Vítězové hovoří nadšeně, že se národ vrátil tam, kde byl po 77 let, když většina voličů odevzdala svůj hlas pokaždé sociální demokracii. Strana vyhrávala suverénně a bez přestávky od roku 1924 až do osudového roku 2001! Jiní si zase myslí, že změnit zažitou národní kulturu včetně té politické je asi nemožné. Zvyk je železná košile. Dánové se všichni i ti napravo (kromě extremistických elementů) považují za národ sociální, solidární a jsou na tyto své kvality pyšní. Vítězové červnových voleb si nedají ujít příležitost, aby podtrhli epochální výsledek dánských voleb: Uprostřed liberalisticky zaměřeného světa vyhrává v Dánsku levice! A také se pyšní tím, že zatímco jiné země se potýkají s pravicovým nacionalistickým xenofobním extremismem, v Dánsku se taková extremistická strana Pevný kurs (Stram kurs) nedostane ani do parlamentu!  Internacionalistický rudý blok  Vítězná sociální demokracie (25,9 %) klade důraz především na napravení škod vzniklých dlouholetou nadvládou liberalistických stran jak doma, tak v EU. Trh se sociální demokracii jeví příliš volný, nelíbí se jí sociální dumping a neférová konkurence. Klade důraz na vylepšení sociálního státu a především na zdravotnictví a školství, zanedbané modrým blokem i za cenu, že by to znamenalo zvýšení daní. Cílem je redukce skleníkových plynů až o 70 % do roku 2030. Sociální demokracie si také přeje přijímat uprchlíky podle kvót a dodržovat smlouvy s OSN. Postoj sociální demokracie k EU? Je pozitivní, ale jako levicové straně jí vadí, že v EU nezvládáme sociální dumping. Ohrožení Dánska jako suverénního a národního státu rudý blok neřeší, protože jako hrozbu je nevnímá. Sociální demokracie dává přednost spolupráci s celým světem. Je to strana internacionalistická. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Programové body uvnitř rudého křídla se od sebe liší pořadím a někdy i způsobem, jak je provést a financovat, ale jsou si podobné. Klima leží na srdci celému rudému bloku. Strana RV (Radikale Venstre (8,6 %) zaznamenala od minulých voleb o 100 % větší zájem a chce do roku 2030 uvést na dánské ulice milión aut poháněných zelenou energií. Dieselové a benzinové motory budou eliminovány. Financování? Zdaněním například letecké dopravy. A EU? Strana má slogan: „Více EU, děkujeme.“ Od minulých voleb v roce 2015 brojí silně posílená SF Socialistická strana lidová (7,7 %) proti narůstající nerovnosti ve společnosti. Také chce zredukovat 70 % skleníkových plynů do roku 2030, což si přeje i strana Enhedslisten (6,9 % ) nejlevicovější a nejkritičtější k Evropské unii. Neobává se, že EU Dánsko připraví o národní identitu ani o suverenitu, tuto starost nechává nacionalistickým stranám modrého bloku. Argumentuje tím, že právě volný pohyb pracovních sil umožňuje v EU sociální dumping. Ten ostatně přišel do Evropy poté, zdůrazňuje, co byla EU rozšířena o země východní Evropy!  Co mají křídlomodří i rudí společné, je zájem o to, aby nadále prosperoval sociální stát. Ten se stal jednou provždy součástí dánské DNA. Projekt odstartovala sociální demokracie, Dánům se pak podařilo společně ho uskutečnit. Rudí a modří se liší jen v názorech, co lze považovat za optimální stav sociálního státu, jak jej dosáhnout, jak ho financovat, a také, komu je k dispozici.  MODRÝ BLOK Když v osudovém roce 2001 sociální demokracie prohrála volby po 77 letech, kdy vítězila, postoupila své místo středové modré straně liberalistické, agrární Venstre. Venstre není, a nikdy nebyla stranou nacionalistickou, ale stranou liberalistickou, a proto je k EU vstřícná. Řídí se sloganem SVOBODNĚ A SPOLEČNĚ. Slovo svobodně prozrazuje liberalistickou notu, zatímco společně se hlásí k dánské tradici sounáležitosti. Ve volbách v červnu 2019 se stala druhou nejpočetnější stranou po sociální demokracii s 23,4 % hlasů. Venstre je z modrého bloku ve vztahu ke klimatu nejambicióznější, propaguje sociální stát, ve svém programu uvádí: chceme sociální stát, zrovna, jako ho chce sociální demokracie. Rozdíl je ve financování. Venstre chtějí daně snižovat, ne zvyšovat. Sociální demokracie a Venstre se k sobě v posledních letech natolik přiblížily, že nikoho moc neudivilo, že těsně před volbami premiér Lars Løkke Rasmussen ze strany Venstre navrhl předsedkyni sociálních demokratů Mette Frederiksenové, aby spolu po červnových volbách vytvořili koalici. Modrý premiér při té příležitosti prohlásil, že s extremistickými modrými stranami spolupracovat nebude, protože nesdílí jejich nenávistný poměr k lidem. Frederiksenová však s poděkováním nabídku odmítla, chtěla vládu výhradně levicovou a rudou. Čím větší důraz kladou strany modrého bloku na liberalismus či nacionalismus, anebo čím méně je zajímá klima a budoucnost naší planety, tím méně hlasů v červnových volbách získaly. Proto oslabila ultraliberalistická modrá Liberální Alliance (2,3 % ), ztratila dvě třetiny voličů! Finančně byla podporovaná bankéřem a miliardářem Larsem Seirem Christiansenem, čilým vydavatelem děl, jež propagují liberalistický model jako nadřazený. Vydal i překlad textů Václava Klause. I Liberální Allianci ležel na srdci sociální stát, jen si jej představovala financovaný z nízkých daní: snadno by se zakládaly firmy a z jejich zdanění by se financoval sociální stát. Nepodařilo se. Krvácela i nacionalistická dánská Lidová strana (8,7 %), od minulých voleb v roce 2015 ztratila více než polovinu hlasů. Bývala třetí největší stranou! V programu má obligátně striktní cizineckou politiku, obává se o národní stát a dánskou suverenitu a chce znovu postavit hranice. Má však i sociální program zaměřený na život penzistů, spolupracovala v něm i se sociální demokracií. A co klima? Skeptický postoj k oteplování planety vyjádřila nejlépe zakladatelka strany Pia Kjærsgaardová, když přívržence silného omezování skleníkových plynů nazvala klimatickými blázny, což se jí stalo osudným. Do dánského parlamentu se protlačili Noví liberálové (2,4 %), extrémně nacionalističtí, extrémně liberalističtí, ale i extrémně vyhranění proti EU. Jako klasická pravice se obávají, že v Evropské unii Dánsko zmizí z mapy světa.  V Dánsku je léto a nadále vládne známé HYGGE - pohoda. Dánové nejsou zemí rozdělenou, rozhádanou, pravicově extremistickou ideologii zastává jen kolem 4 % obyvatelstva. Dány stmeluje dlouhá tradice národní sounáležitosti a také projekt sociálního státu, který je výsledkem stoleté společné práce a společných hodnot. V poslední době se často klade otázka, zda poměr mezi občanem a státem je otázkou tradice a kultury? Dán odpoví, že je to kultura a tradice, sociální a demokratická, třebaže s různými odchylkami. {/mprestriction}  Autorka je publicistka žijící v Dánsku.

Čas načtení: 2024-02-29 15:25:01

Google zavádí cenzurní opatření s cílem ovlivnit volby do Evropského parlamentu

Nedávno se objevily zprávy, že technologický gigant Google se chystá zahájit kampaň proti dezinformacím a zpřísnit nová pravidla týkající se online obsahu v pěti zemích Evropské unie (EU) před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2024, s cílem „ovlivnit postoj… The post Google zavádí cenzurní opatření s cílem ovlivnit volby do Evropského parlamentu first appeared on Akta X.