Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-03-11 19:11:04

Petr Čornej sepsal stručnou historii husitské revoluce. S černobílými pohledy a dnešními kritérii nevystačíme, říká

Historik Petr Čornej získal za biografii Jana Žižky cenu Kniha roku – Magnesia Litera i Cenu Josefa Hlávky. Nyní líčí husitskou revoluci v nové knize, která působí jako dramatická novela. V krátkých, svižných kapitolách nově vykládá střety, zvraty i klíčové aktéry od počátku husitství po vládu krále Jiřího z Poděbrad. Kniha Husitská revoluce vychází u nakladatelství Paseka. Čornej populární formou osvětluje evropský kontext událostí, dobovou mentalitu, náboženské souvislosti, vojenskou strategii husitů a jejich protivníků i význam husitství pro české dějiny. Po úspěchu monografie Jan Žižka, ke které dal autor desítky rozhovorů a které se prodaly desítky tisíc kusů, se nelze vyhnout srovnávání. „Kniha má k Žižkovi jen velmi volný vztah, vlastně především v celkovém koncepčním uchopení husitství. Obě knihy považuji za naprosto samostatné,“ vysvětluje Čornej. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Církev byla rozpolcena, brány Evropy už téměř vyvraceli z pantů Turci, politický systém se ocital v krizi. Roku 1413 však svitla naděje, protože kostnický koncil měl od příštího roku konečně nejpalčivější problémy řešit. Jeho výsledkům kontinent zatleskal a vzápětí strnul nad bouří, kterou v jeho srdci vyvolala poprava Mistra Jana roku 1415. Byly to události, které zásadním způsobem zasáhly do českých, ale i středoevropských dějin, charakter českých zemí pak ovlivnily až do Bílé hory. „Období husitské revoluce bylo nejen převratné, ale i dramatické, barvité a zajímavé, proto je i čtenářsky vděčné,“ říká autor. „S černobílými pohledy a dnešními kritérii při jeho hodnocení nevystačíme, musíme je vnímat a vykládat zevnitř, z myšlenkových souřadnic a životní reality 15. století.“ Podle redaktora knihy Viktor Bezdíčka spočívá kouzlo novinky také v tom, jak na malé ploše dokáže vykreslit celou okolní evropskou scénu. „Ohromily mě třeba pasáže o Zikmundovi nebo motivy, které by člověk tak úplně nečekal, například vztah husitů a Židů. Z hlediska vývoje mi už u Žižky přišlo hodně zajímavé vysvětlení čáslavského sněmu jako prvního nesmělého vykročení k parlamentarismu,“ říká Bezdíček, který s autorem spolupracuje dlouhé roky, kromě Žižky třeba také na svazcích Velkých dějin Zemí koruny české. Český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.   Ukázka z knihy Zikmund Lucemburský Druhý Lucifer a nový Šalamoun V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná. V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama. Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu. K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.   Petr Čornej, Husitská revoluce: Stručná historie, 224 stran, vázaná, nakladatelství Paseka, 2021.  

Čas načtení: 2020-02-24 16:41:18

Ředitelem Památníku Lidice se stal vojenský historik Eduard Stehlík

Ministr kultury Lubomír Zaorálek jmenoval 24.února nového ředitele Památníku Lidice. Nový ředitel Eduard Stehlík vzešel z výběrového řízení, do něhož se přihlásilo pět kandidátů, které posuzovala sedmičlenná výběrová komise. „Klíčovým kritériem výběrového řízení byla schopnost řídit velmi specifickou paměťovou instituci, kterou Památník Lidice bezesporu je. Ředitel památníku musí být schopen kromě spravování Památníku, jeho expozic samozřejmě také dobře komunikovat s přeživšími a jejich rodinami, se zástupci obce Lidice, jejími obyvateli i s dalšími pamětníky,“ zdůraznil ministr kultury Lubomír Zaorálek. Výběrová komise byla složena ze zástupců ministerstva kultury (ředitel ekonomického odboru, ředitel kabinetu ministra, ředitel odboru příspěvkových organizací, ředitelka odboru muzeí), odboru kultury a památkové péče Středočeského kraje a zástupce obce Lidice. Komise na základě výsledků ústních pohovorů se všemi pěti uchazeči doporučila ministrovi dva kandidáty, přičemž nejvyšší hodnocení dostal od komise Eduard Stehlík. „Eduard Stehlík je schopen komunikovat v Lidicích se všemi a je schopen obnovit to, na čem mi záleží, tedy důvěru mezi Památníkem Lidice a samotnou obcí Lidice. Několikrát jsem zdůrazňoval, že Památník Lidice nemá smysl, pokud nebude sloužit a spolupracovat se všemi přeživšími. Pro mě je toto argument zásadní a jsem přesvědčen, že doktor Stehlík je schopen obnovit důvěru a vztahy,“ řekl ministr Lubomír Zaorálek. „Je zapotřebí co nejrychleji napravit napjatou situaci mezi obcí a památníkem Lidice, protože si nedovedu představit, že by existoval bez spolupráce s obcí. Udělám maximum pro to, aby se vztahy mezi památníkem a obcí daly do pořádku. Osobně nyní obejdu všechny přeživší,“ uvedl ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.   Plk. gšt. v záloze PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA  • Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. • Vystudoval krizový management (titul MBA) a úspěšně absolvoval nejvyšší vojenské vzdělání poskytované v České republice – Kurz generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně. • V letech 1992-2019 byl vojákem z povolání – naposledy v hodnosti plukovníka generálního štábu. • Původní profesí je vojenský historik (23 let působil ve Vojenském historickém ústavu). • V posledních 18 letech zastával nejrůznější manažerské pozice o zástupce ředitele Vojenského historického ústavu • V letech 2002–2012 byl prezidentem České komise pro vojenské dějiny, členky Mezinárodní komise pro vojenské dějiny (Commission Internationale d’Histoire Militaire – CIHM). • Byl prvním náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů o poradce několika ministrů obrany ČR • V Armádě ČR byl naposledy ředitelem Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. • Od června 2014 vykonává veřejnou funkci v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (nyní jako její předseda), do níž byl v loňském roce již podruhé zvolen Senátem jako kandidát Poslanecké sněmovny. • Od roku 1998 působí jako vysokoškolský pedagog na různých vysokých školách v České republice (Fakulta sociálních věd UK, Filozofická fakulta UK, CEVRO Institut, Univerzita obrany v Brně) a věnuje se i popularizační přednáškové činnosti. • Je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, několika desítek studií a článků, 35 výstav věnovaných především moderním českým dějinám. • Je spoluautorem řady televizních dokumentů včetně cyklů Heydrich – konečné řešení, Raport o Velké válce a Tajemství rodu. • V letech 2006–2008 připravoval a moderoval v České televizi pořad Historický magazín (předchůdce populární Historie.cs). • Byl hlavním odborným poradcem celovečerního filmu Lidice (režie Petr Nikolaev, 2011). • Je autorem knih Lidice – Příběh české vsi (oceněné v roce 2005 prvním místem v kategorii Muzejní publikace roku v národní soutěži Gloria Musealis) a Lidická vzpomínání (2007). • Spoluautor stálé expozice Památníku Lidice A nevinní byli vinni…, která obdržela v roce 2006 zvláštní cenu Asociace muzeí a galerií a v roce 2007 hlavní cenu v přehlídce Český interiér. • 27. října 2006 mu bylo uděleno čestné občanství obce Lidice (jako teprve šestému od roku 1945 a po ministru kultury Pavlu Dostálovi druhému Čechovi). • Je autorem 12 příležitostných výstav pro Památník Lidice. • Spoluzaložil dětskou mezinárodní vědomostní soutěž Lidice pro 21. století, které se za patnáct let existence ročník) zúčastnilo přes 30 tisíc dětí z celého světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2024-08-01 19:53:00

Další výčitka policistům: Kdyby lépe pracovali s mobilními daty, mohli vraha z fakulty odhalit dříve?

Od 21. prosince roku 2023 je to více než půl roku. I tak se ale neustále vyskytují nejrůznější nové závěry, hodnocení policejního zákroku, rojí se otazníky ohledně toho, zda se mohlo, mělo nebo dalo udělat něco lépe. Nejnovějším poznatkem je dokument Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), z něhož vyplývá, že kdyby policisté lépe pracovali s lokalizací mobilního signálu, následky nemusely být takové, k nimž nakonec došlo.

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2024-12-09 11:05:00

Rok po střelbě na FF: Univerzita představila nové fondy, nesou jména zavražděných pedagogů

Univerzita Karlova otevírá v reakci na loňskou střelbu na Filozofické fakultě tři podfondy. Zaměří se na podporu psychické odolnosti, podporu studentů, kterým by tragédie v rodině zamezila ve studiu, i podporu posluchačů finských studií a skandinavistiky a rozvoj oboru. Fondy budou financované z darů, žádná částka ze sbírky na pomoc zasaženým loňskou tragédií, ve které se vybralo zhruba 88 milionů korun, do nich směřovat nebude. Nové fondy v pondělí novinářům představil ředitel Nadačního Fondu UK Tomáš Vokáč. V sobotu 21. prosince uplyne rok od tragické střelby v sídle filozofické fakulty, kde student zabil 14 lidí, 25 dalších zranil a následně zastřelil i sebe.

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2020-11-04 20:09:40

Sbírka Noe odpočítává dny Bohumila Ždichynce je „zprávou o stavu Země“

Medicína, záliba v přírodních vědách a umění jsou spojené nádoby jeho tvorby. Spisovatel – esejista, prozaik a především básník, tím vším je lékař Bohumil Ždichynec, jehož rané verše zazněly poprvé již v šedesátých letech v pražské Viole v podání Radovana Lukavského. Reflektování stavu věcí vezdejších, které známe již z jeho nedávných opusů Hamlet v tekuté době (2017), Hranatej svět (2018) a Srdce v mrakodrapu (2019) pokračuje i v jeho nejnovější knize veršů Noe odpočítává dny. Básnící přírodovědec a myslitel postrenesančního stoicismu žije a tvoří v období postmoderního skepticismu, kdy jeho filozofické přemítání nabývá estetického rozměru, jež čtenáři předkládá jako svou osobitou výpověď a meditativně strukturovanou básnickou zpověď. V případě poslední básnické sbírky se setkáváme s autorovým tzv. „chronopoetickým“ dialogem se světem. V lidském organismu totiž probíhají rytmické procesy s různou periodou, harmonicky spjaté. Biologický rytmus trvá jeden den, který lze obrazně transformovat do jednoho roku a jediného života. Jarost se odráží v ránu a dopoledni, léto v hřejivém poledni a odpoledni, podzimní podvečer a večer přináší na paletu odstíny a šerosvit, královna noc je doménou krásy zimy. A tak jsou básně v knize rozčleněny do kapitol nesoucích místo názvu časové fáze dne: 6.00–10.00 (ráno), 10.00–12.00 (dopoledne), 12.00 (poledne), 12.00–17.00 (odpoledne), 17.00–20.00 (podvečer), 20.00–24.00 (večer), 0.00-6.00 (noc). Autorova nejnovější básnická sbírka pod názvem Noe odpočítává dny je navenek nevtíravou a nenásilnou a možná o to závažnější filozoficky laděnou „zprávou o stavu Země“ vyslovenou v čase, kdy pomyslný předpotopní praotec Noe úzkostně odpočítává intervaly neúprosného pozemského bytí. Zaměřuje se přitom nejenom na biohodiny, ale i na biominuty a biovteřiny naší momentální a archetypální bio existence a volí pro toto básnické reflektování času formu výrazově uměřené a formálně ukázněné chronopoezie. Ve všech demonstrovaných časových zlomcích nacházíme jak epické poetické vyjádření, tak i lyrické a mnohdy filozofické fragmenty. V obou polohách se v autorových verších v metaforách živě zrcadlí náš svět a naše životy.   Ukázka z knihy Imaginace Fobie z prázdna vyvěrá z lidské podstaty. Neukotvenost, náhražkovost a ztráta identity jsou vnějším projevem prázdnoty. Je prázdnota neohraničeností danou její nerozlišitelností? Absolutní vakuum (prázdno), neexistuje. Možná byl shluk světelných bodů vyjádřením prvotního zvuku. Prázdnota tudíž může být možností uměleckého vyjádření. Přiblížením dálky nebo podvědomým vnímáním ji lze identifikovat. Působení reality současně na více smyslů, synestezie, byla nebeským darem Arthuru Rimbaudovi.  Dvě roviny mohou mít společný i jeden bod. V turniketu se každým okamžikem pohybu uzavírá nějaký prostor, a přesto jím lze v čase (jako ve 4D) projít. Při pokračujícím dalším otáčení se uzavře a znovu otevře na druhé straně. Transformace vědomí předpokládá čtvrtou a pátou dimenzi. Touto dimenzí se všechny možnosti vyskytují ve stejném čase a na stejném místě. Myslím, a tedy jsem v kvantovém vědomí a prostoru chápanému jako prázdnota. Setká-li se nyní pravda s krásou, přinese dobro.                                                * Údolí neklidu Tekoucí vědomí má k usebrání dva břehy: na jedné straně chaos a na druhé ustrnulost.   Ač nevíš kam plout, proud tě s tebou bere. Žití je mezičas v němž ustavičně hledáme sebe. * Hledání Prométhea V bledém dopoledni 21. století stojíš s Jiřím Kolářem frontu na játra. Mikrosvět, laboratorní stůl plný nábojů a děr, anhilující magnetická pole továren na částice.   Co se to kolem děje? Přetížený čas, Prométheus v plamenech. Vlny dní, bójky nocí v přístavech zauzlovaných snů. Jen otevřená mysl může být naplněna smysly. * Průnik světla Nikde není taková tma, jež by světlo ukryla. Motýl vyklouzl z kukly, sen se sráží v rosu.   Ráno je tuze křehké a foton letí pro něhu. Štěstí je tenké sklo, dělící žití od nicoty. * Polární noc Psychedelická záře koloruje na zenových křídlech mraků holografické tvary, růžovou rybu plující v objetí beránků a astrální praptáky indigově v modrotisku nebe. Zeus šeptem vypráví o údělu do něhož se vejde svět.   Vstup do dekadentního obrazu. Vzhlédni vzhůru a spatříš s uvědoměním sounáležitosti výsek scenérie a bílé světlo. * Smysl Ze všech chtění a citů je nejkrásnější láska, jíž sladká touha jímá. Zřekne-li se bohatství má okouzlenou duši, a bude ta pravá.   Zdroj pohybu a dění, kosti, šlachy a svaly láskou zvednou skály.   AESCULAPUS, Praha 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 10:26:52

Michaela Kalivodová: Mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou

Když jsme se s Michaelou Kalivodovou – tehdy ještě Kašičkovou – potkávali jako studenti bohemistiky na FF UK, netušil jsem, že na rozdíl od většiny z nás v sobě najde odvahu vstoupit na spisovatelskou dráhu. Nedávno k její básnické prvotině a knížce pro děti přibyla próza Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019), jejíž civilnost, autenticita i otevřenost působí v dnešní době sázející spíše na historická témata, exotické motivy a formální experimenty osvěžujícím dojmem.   Na sklonku minulého roku ti vyšla u Petra Štengla již druhá kniha, próza Dokud jsme mladí. Kde jsi na její psaní brala coby matka malé holčičky, které budou v létě dva roky, potřebný čas a klid? Trvalo to, začala jsem ještě dlouho před otěhotněním. Pak jsem psala, když jsem po některém z frekventovaných nočních kojení nemohla zabrat. Jinak se věnuji výhradně dceři.   Knize jsi dala podtitul „črty“, v němž se odráží její fragmentarizovaná forma. Protagonisty tvého vyprávění jsou však stále titíž lidé, spjatí rodinnými či přátelskými vazbami. Proč jsi o nich nenapsala klasickou novelu či román? Byl to takový pokus o něco jiného.   Jak už název knihy napovídá, stěžejní roli v ní hraje mladší generace, převážně třicátníci, k nimž se řadí i trojice kamarádek Linda, Majda a Míša, což jsou v podstatě tvé vrstevnice. Co podle tebe vaši generaci charakterizuje? Mám pocit – ale je to skutečně jen pocit, protože to nemám podložené žádným relevantním výzkumem, jen pozorováním okolí a povídáním si s lidmi – že naše generace byla tlačena rodiči nebo pedagogy do výkonů všeho druhu, protože se toho po revoluci naskytlo tolik. „Hlavně ať umíš s počítačem, hlavně se uč jazyky, ještě tohle, ještě tamto, taky sporty, teď se můžete dostat kamkoliv, my nesměli nic…“ Pak mám dojem, že z naší strany se vynořila jakási revolta, přesvědčení, že se na to „musíš“ vykašlat – mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou, dost lidí užívá drogy, byť „jenom“ rekreačně, chceme cestovat, pozdě se zakládají rodiny a vztahy mají někdy charakter tak trochu jako na Woodstocku. Nebo třeba mnozí nehledáme svobodu takto uměle a v omamných látkách a volné lásce, ale prostě po ní toužíme. I děti, myslím, vychováváme volněji. Kdyby dneska nějaká matka veřejně přiznala, že dítě v půl roce přivazuje k nočníku, aby se nemusela starat o pleny, což se dřív dělávalo, koukalo by se na ni jako na macechu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jelikož píšeš o své generaci a objevují se tu i skutečné postavy a reálie spjaté s tvým studiem na FF UK, nemohu se nezeptat, do jaké míry je tvé vyprávění autobiografické a která postava z tebe případně dostala do vínku nejvíc?  Ještě se k tomu dostanu, mám povahu podobnou Lindě z Dokud jsme mladí. V jedné pasáži je jí líto i dědy v triku FUCK FAKE FRIENDS, prostinké paní, která si nemůže koupit litografii, feťáků v MHD, Ilonky, protože jí Adéla zatajila krabičku na svačinu, synovce, že se musí spokojit s laciným oblekem do tanečních, protože si ho mamka nemohla dovolit koupit v luxusním obchodě BANDI. Tímhle způsobem prožívám svět i já. Ale můj životní styl není totožný s tím Lindiným. Přesněji řečeno, problémy neřeším konzumací alkoholu, ale na konstelace stejně jako ona docházím.   Líčení osudů svých hrdinů zpestřuješ střídáním časových rovin a také vypravěčských perspektiv (včetně dětských), což jim dodává na plastičnosti. Jak obtížné bylo poskládat výslednou mozaiku? Bylo to obtížné zejména proto, že neumím moc počítat, jak by potvrdil Milan Coufal, matikář z Karlínského gymnázia, čímž se mu omlouvám za to, že na výuku někoho, jako jsem já, musel plýtvat celé čtyři roky energií. (smích) Musela jsem spočítat, aby to časově vycházelo a tak dál.   Co mě jako čtenáře knihy Dokud jsme mladí dost mrzelo, byla nedbalá redakce textu, kde zůstalo množství chyb či překlepů. Jistě nejsem jediný, kdo je zaregistroval? Byla bych velmi nerada, kdyby to vrhlo stín na Nakladatelství Petr Štengl. Za případné nedostatky nesu vinu já osobně, že jsem si nezajistila lepší redakci a korekturu jakožto spolupracovnice nakladatelství a členka týmu. Čili neviňte z toho prosím nakladatelství a Petra Štengla, ale mě. Petr Štengl se totiž jinak vyznačuje tím, že textům svých autorů věnuje kvalitní péči.   Tvůj styl psaní se vyznačuje výraznou civilností, syrovostí jazyka i dialogů a značnou otevřeností v popisu mezilidských vztahů (i napříč generacemi), které nijak nepřikrášluješ. Trochu mi to připomínalo filmy Bohdana Slámy, ze současných tuzemských prozaiků pak mimo jiné Petru Soukupovou nebo Miroslava Pecha... Ano, Sláma, to je typ filmů, které vyhledávám. A i tebou zmínění literární tvůrci patří mezi mé nejoblíbenější.   Jak nasvědčuje téma tvé bakalářské práce, věnova-né proměnám recepce románu Jana Pelce ...a bude hůř, blízký je ti rovněž český underground. Co dalšího z naší i světové kultury tě formovalo? Snad by se dalo říct, že všechno, co jsem přečetla, mě nějakým způsobem formovalo – něco jsem se snažila okopírovat. Jakožto začínající autor podobně jako Ondra, postava z Dokud jsme mladí, podléhám literárním svodům a nedokážu se zcela ubránit tendenci obdivovaného autora ve svých textech následovat, něco mě zase naopak formovalo tím způsobem, že tak jako dotyčné dílo bych si coby autor rozhodně nepřála vyznít. V tom „kopírovacím“ smyslu mě formoval jistě Hrabal, tebou vzpomenutý český underground, beatnici, také písňové texty vzniklé v této době, myslím, že i současná česká literatura, touha psát třeba právě jako zmíněný Miroslav Pech, jednu dobu jsem byla fascinovaná knihou Kanička pošmodrchaná Jany Jiráskové, moc se mi líbí také už vzpomínaná produkce Petry Soukupové, Ivana Jemelky…   A co ti jako autorce vlastně dalo studium bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze? Já jsem si odtamtud odnesl spíše ostych psát o literatuře, o vlastních literárních ambicích pak ani nehovořím... Nízké sebevědomí při vlastním psaní, ostych psát o literatuře, ale snad vzhledem k náročnému studiu a s tím souvisejícímu překonávání překážek i touhu oboje zvládnout. Studium mi rozšířilo obzory, a i když jsem byla o zkouškovém naštvaná, že není čas na studentský život a že musím strávit noc čtením, jsem vděčná všem pedagogům za vštípení jakéhosi jiného způsobu čtení než toho konzumního.   Jako vystudované bohemistky se tě musím zeptat, čím se dnes živíš, respektive co jsi dělala před nástupem na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou? Odpovědi na tuhle otázku bývají leckdy překvapivé, málokdo zůstane alespoň jednou nohou v oboru... Pomáhala jsem a pomáhám Petru Štenglovi v nakladatelství. Také jsem působila jako asistentka v půvabné Galerii La Femme, která se odráží v knize Dokud jsme mladí. Ráda bych je touto cestou pozdravila a také zdravím manželskou dvojici Miroslava Jiránka a Viktorii Ban-Jiránkovou, fantastické výtvarníky, kteří tam pravidelně vystavují a kteří se stali jakýmsi volným předobrazem rodičů Ondry z mé knížky. Také jsem díky jazykové vybavenosti pečovala o zahraniční klientelu na klinice asistované reprodukce IVF CUBE, kde jsem s obdivem pozorovala, kolik párů dokáže tým doktorky Višňové obohatit o vytoužený přírůstek. Ještě zmíním, že jsem se léta věnovala dětem jako pedagog volného času nebo oddílová vedoucí, doteď jezdím na tábory, už i s dcerou.   Ty jsi ovšem literárně debutovala jako básnířka, a to v roce 2016 sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu. I tady se vlastně jednalo o „črty“ ze života hlavní hrdinky – totiž ženského lyrického subjektu –, které ve výsledku působily nadmíru autenticky, ba přímo odžitě. Jaká byla geneze tvé prvotiny? A stále píšeš básně? Ano, v roce 2019 mi vyšla ilustrovaná knížka básniček pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl. Také občas napíšu skeptickou básničku pro Sisyfos. A ke genezi Největší kočky z tohohle kanclu: Říkám, že jsem si tu knížku napsala, abych měla pocit, že se někdo má hůř než já. Což lyrický subjekt nepochybně splňuje. To je vtip, i když je fakt, že jsem prožívala nějaké horší období. Ale teď – až na hypersenzitivitu a některé s tím spojené potíže – vedu naplněný život, s novou mateřskou rolí bych řekla, že život přímo krásný.   Také v tvé nové próze se objevuje začínající básník, který si v jednu chvíli posteskne nad tím, že přes kladnou recenzi na iLiteratuře si jeho knížky kupují stejně jen rodinní příslušníci a kamarádi. Má podle tebe literární kritika dnes nějaký vliv na prodejnost titulů? A čteš ty sama recenze svých knih? Literární kritika má podle mě vliv na prodejnost. O čem se píše a mluví, to si udržuje jakousi životnost. A čtu recenze svých knih, i když mě to bolívá, protože dobrý recenzent nutně odhalí, že jsem nevypsaný autor, autor trpící spoustou nedostatků, které možná zmizí časem, možná nikdy… A jsem upřímně vděčná za každou konstruktivní a třeba veskrze negativní reflexi.   Ptám se i proto, že ty sama jsi na již zmíněném webu iLiteratura.cz zrecenzovala několik básnických sbírek. Jako by vskutku platila rozšířená představa, že o poezii u nás píšou převážně zase jen básníci. Také se setkávám převážně s recenzemi básnických sbírek od básníků. Jsou to jistě specifické a cenné reflexe. Doufejme ale, že tomu tak není výhradně, že se pozornosti básníků dostává i z per jiných osob, aby se utvořila skutečně pestrá mozaika recepce díla.   Některé motivy ze sbírky se objevují i v tvé nové knize, třeba sklon ke zbytečným starostem o každého a o všechno. Také jím trpíš? Dnes mají lidé spíše tendenci nestarat se o nikoho a o nic... Možná za touto tendencí stojí snaha chránit sebe a své nejbližší, postavit kolem sebe komfortní zónu, nepřipouštět si problémy ostatních. Řekla bych, že dnešní chování nás, čerstvě dospělých lidí, rodičů i mnoha dalších sociálních skupin limitují, či dokonce a priori definují existenční problémy související převážně se sháněním bydlení, zajištěním hypotéky a podobně. Nemáme už kapacitu starat se o druhé v takové míře, jakou bychom jim ve snadnější životní situaci třeba rádi poskytli. Ovšem jak už tu padlo, já sklonem ke zbytečným obavám o každého a o všechno trpím stejně jako moje Linda. Je to danajský dar, ale pořád dar, protože myslím, že jsem díky tomu schopná empatie, kterou mám skutečně mimořádně vyvinutou a která mi usnadňuje komunikaci s lidmi. Troufám si říct, že dokážu odhalit jejich nejniternější pocity a pracovat s tím. Myslím, že obstojně. Akorát když se tím tak trochu chlubím manželovi, směje se: „Máme tady senzibila!“   A jak se na tvé psaní dívá tvoje nejbližší okolí? Rodiče, sestra a další členové mé rozvětvené první rodiny mi asi fandí. Manžel je programátor a přečetl akorát něco od Bukowského. Teď jsem se mu snažila vnutit i českou literaturu, konkrétně Valmez Forever od Zdeny Koláčka, kde jsem detekovala jasnou inspiraci právě Bukowským. Manžel si prohlédl obálku s fotkou autora, kterou jsem mu doslova nacpala před obličej s tím, že má vlasy jako ten Koláček a ať si to teda přečte. Ale tím jeho kontakt s knihou skončil. Takže v mé současné rodině se moje psaní neprožívá. Ovšem dcera bude, jak se zatím zdá, vášnivá čtenářka po mně. {/mprestriction}  Michaela Kalivodová (*1990) absolvovala bakalářský obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikovala v internetovém magazínu Dobrá adresa, knižně debutovala v roce 2016 ještě pod dívčím jménem Kašičková básnickou sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu v Nakladatelství Petr Štengl. V roce 2019 jí vyšla knížka pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl a počátkem letošního roku próza Dokud jsme mladí v Nakladatelství Petr Štengl. Žije s manželem a dcerou v Praze.

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-09 16:04:12

Zemřel Erazim Kohák, významný český filozof. Demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu, prorokoval

Ve věku 86 let zemřel český filozof Erazim Kohák. Byl aktivní evangelíkem a angažoval se v ekologických otázkách. Byl členem čestné rady Hnutí Duha, v roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška. V roce 2013 dostal od prezidenta Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Kohákova rodina odešla z Československa v roce 1948, on sám hned po roce 1989 vrátil, v polovině devadesátých let už natrvalo. „Vrátil jsem se, protože jsem nechtěl zůstat dlužníkem, ani nedobrovolným. Neobával jsem se, že bych opustiv zahynul. Vracel jsem se na vrcholu po čtyřiceti letech života a práce. Opouštěl jsem lesní samotu, která mi byla celoživotním domovem. Mohl jsem zůstat, stát se čechoamerickým spisovatelem či rovnou Američanem. Bylo by to snazší. Tolik života, tolik lásky bych nemusel obětovat návratem po čtyřiceti letech. Tolik bych si ušetřil, kdybych opustil národ, který mě vypudil, když mi bylo čtrnáct. Jen bych zůstal dlužníkem,“ řekl o tom (celý jeho esej Co dluží básník národu? si můžete přečíst ZDE).  Spojenými státy byl v dětství okouzlen. Jak napsal v roce 2012 v Literárních novinách: "Na našich nových amerických sousedech neimponovala ani tak spotřební úroveň jako jejich zásadní demokratické rovnostářství. Na schůzích rodičovského sdružení seděli vedle sebe primář a automechanik, stejně jako na obecní schůzi. Ostatně v restauraci jak by smet. Snad to byl ještě dozvuk ekonomické krize, snad sdíleného válečného úsilí. Jenže s tou sebevědomou demokratickou rovností se setkal už de Tocqueville před sto lety. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v demokratické zemi, jak jsme ji chtěli budovat v Československu. V zemi dělníků, rolníků a pracující inteligence, jak tomu říkali doma. Jenže tady to bylo doopravdy. Moje první americká lekce byla, že demokracie znamená především sebevědomí občanské a lidské rovnoprávnosti." Neměl však rád reaganovskou éru: "Bolestně jsem sledoval, jak se ta nádherná rovnostářská Amerika poválečných let drolí pod náporem blahobytu. I tam se rozevíraly nůžky – a s nástupem prezidenta Reagana se otevírání sociálních nůžek stalo vládní politikou. Na vyšších příjmových úrovních dramaticky a opětovně klesalo zdanění, na úrovni prostých občanů stejně dramaticky klesaly společenské služby. Češi dodnes vnímají Reagana jako vítěze studené války – mimochodem zcela iluzorně, jak nedávno dokázala kniha Rachel Maddowové Drift. Skutečnost byla jiná. Demokratickou rovnoprávnost, naposledy heslo Jimmyho Cartera, za Reagana definitivně nahradil snobismus. Ta opojná demokratická Amerika mých prvních zámořských let přežívala jen v zákoutích a na mýtinách v konzumní džungli." Podobně pak vnímal vývoj po roce 1989 u nás. Ve zmíněném textu pro Literární noviny před volbami 2012 varoval: „Když jsem se po čtyřiceti dvou letech v exilu na jaře roku 1990 vrátil do Československa, znovu mě obklopil ten opojný pocit sebevědomé občanské rovnosti. Ocitl jsem se v zemi až neskutečně rovnostářské. Všichni jsme bydleli v podobných bytech v panelových domech – a všichni jsme na ně museli čekat: když mi OPBH konečně přidělil panelovou dvougarsonku, měl jsem pocit, že jsem konečně mezi svými. Všichni jsme brali zhruba stejnou zálohu a chodili pro stejnou dobírku, jezdili jsme do práce stejnou tramvají, chodili jsme na oběd do stejných restaurací III. cenové skupiny, chodili jsme na obvod ke stejnému doktorovi. Bylo to nádherné: snobismus se prostě nenosil, rovnoprávnost ano – že naše dvougarsonka přesahovala normu čtyřiceti metrů, platil jsem každý měsíc za tři nadrozměrné metry. Ovšem plně chápu, že to hluboce odpuzovalo mé spoluobčany, kteří měli za sebou na rozdíl ode mne čtyřicet let vynucované šedi a malicherného šikanování právě těmi „soudruhy, kteří se přihlásili podle Oběžníku organizace KSČ č. 2 ve Staré Vsi. Moji spoluobčané teď toužili po volbě, po pestrosti, po otevřenosti. (…) Teď míjejí restaurace, kam jsme kdysi chodívali se vší samozřejmostí. Dnes jsou jen pro ty movité a mocné. No co, čert to vem, uvaříme si doma. A dáme si jabčák z hořčičáků. Jenže ono nejde jen o restaurace a společenský snobismus. Jde o zdravotní péči, ústavou zaručenou. Dnes ji naše vládní koalice chce rozdělit na placenou a chudinskou. Jde o veřejnou dopravu – výnosné tratě mají převzít soukromí dopravci, běžnou dopravní obslužnost ať obstarají České dráhy…, pokud si ji kraje objednají. Vůbec nejzákladněji, jde o školství. O dostupnosti vzdělání ať prý rozhodne platební schopnost. A zas jsme, kde jsme byli: demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu. Zas vznikne společnost vzdělaných, movitých a mocných, pod ní vrstva jejích sluhů a přisluhovačů, a pod tou vrstva němých dříčů – bude-li potřeba, pak pod dozorem těžkooděných mušketýrů." Ve Spojených státech Kohák získal na filozofické a teologické fakultě Yale University v New Haven titul doktora (PhD.) v oborech filozofie a religionistiky, profesorem se stal na Bostonské univerzitě, kde dlouhá léta učil. Po rozpadu manželství v roce 1976 odešel do New Hampshire, kde si postavil dům na lesní mýtině dům. V ČR působil jako profesor filozofie na Filozofické fakultě a v Centru globálních studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Erazim Kohák byl rovněž významným publicistou. Mimo jiné napsal knihy Zelená svatozář: Kapitoly z ekologické etiky, Oheň a hvězdy, Člověk, dobro a zlo, P.S. Psové či Průvodce po demokracii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-02-20 00:00:00

Na filozofické faktultě startuje jarní cyklus autorských večerů

Brno, 20. února 2024 - Jarní cyklus autorských večerů s literáty, básníky, akademiky i začínajícími autory nazvaný S knihou na kaFFe aneb Jak se píše a čte na filozofické fakultě otevře 20. února v 18 hodin setkání s Jiřím Zahrádkou. Muzikolog a odborník na dílo Leoše Janáčka představí vůbec poprvé obsáhlou knihu s názvem Osud a Výlety páně Broučkovy. Opery Janáčkových nadějí a zklamání. Celý článek...

Čas načtení: 2024-02-23 11:36:00

Střelba na filozofické fakultě: S vyšetřováním pomáhá americká FBI!

Americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI) pomáhá s vyšetřováním loňské střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rozhovoru pro deník Lidové noviny (LN) to uvedl ředitel FBI Christopher Wray, který ve čtvrtek jednal s ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN). Šéf amerického úřadu také ocenil pomoc české policie při dopadení muže, který údajně připravoval střelbu na škole v Alabamě.

Čas načtení: 2024-02-29 16:18:00

Střelec z fakulty a jeho rodina. Skandální tvrzení politika

V nejnovějším díle pořadu Aby bylo jasno moderátorky Jany Bobošíkové byla řeč o dle jejích slov bílých místech a nezodpovězených otázkách nejtragičtější masové střelby v dějinách naší země. „Ano, mám na mysli prosincovou střelbu na Filozofické fakultě UK, jejíž student David Kozák za sebou zanechal 14 obětí, 25 zraněných a sám spáchal sebevraždu. Předtím zavraždil svého otce a měl nastražit v domě ve středočeské Hostouni výbušný systém s časovačem. Několik hodin před vražděním na filozofické fakultě měla Policie České republiky informaci o sebevražedných úmyslech Davida Kozáka,“ konstatuje Bobošíková a celou věc rozebírá s členem kontrolního výboru Zastupitelstva Středočeského kraje hnutí ANO Martinem Hermanem.

Čas načtení: 2024-03-25 16:40:00

Čtvrt roku od masakru na FF UK: Nadační fond vyplatil rodinám obětí přes 10 milionů

Nadační fond Univerzity Karlovy zatím vyplatil rodinám obětí prosincové střelby na filozofické fakultě 10,65 milionu korun z plánovaných 30 milionů korun. Zraněným bylo rozděleno 1,5 milionu korun, další peníze jim bude univerzita rozdělovat v nejbližších dnech na základě individuálních potřeb, informovala na svém webu. Ve čtvrtek uplynulo od tragické události, při které student fakulty zastřelil 14 lidí, následně i sebe a dalších 25 lidí zranil, čtvrt roku.

Čas načtení: 2024-04-25 11:42:00

Střelba na FF: Tragédie významně psychicky zasáhla 9000 lidí. Pomáhaly stovky odborníků

Tragická střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) a s ní související události významně psychicky zasáhly na 9000 lidí. Podporu a krizovou intervenci jim poskytovaly stovky odborníků z Integrovaného záchranného systému (IZS) a partnerských organizací. Uvádí to policie ve zprávě o poskytnuté psychosociální pomoci, kterou ve čtvrtek zveřejnila na webu.

Čas načtení: 2024-04-25 17:37:00

Bezpečnostní výbor o střelci z FF: Netrpěl duševní poruchou! Promluvila máma zavražděné Elišky: Co řekla Rakušanovi?

Motiv pachatele loňské tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nebyl dán duševní poruchou. S odvoláním na zkoumání znalkyně v psychologii to při čtvrtečním jednání sněmovního bezpečnostního výboru uvedla státní zástupkyně Jana Murínová. K dřívějším informacím, že se střelec v minulosti léčil na psychiatrii, žalobkyně poznamenala, že ne každý člověk, který vyhledá pomoc psychiatra, je nemocný. Na výbor dorazili i blízcí některých obětí střelce. 

Čas načtení: 2024-05-03 12:21:00

Svědectví studentů: Vrah byl v budově FF už hodinu před střelbou, když ho tam hledala policie!

Nové šokující informace vyplynuly na povrch v souvislosti s vraždou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde David K. 21. prosince zastřelil 14 lidí. Podle deníku MF Dnes byl vrah v budově FF UK nejspíš už desítky minut předtím, než začal střílet, a tedy už v době, kdy jej tam podle policejních dokumentů i svědků hledali policisté. Ti ale prohlédli pouze několik míst v přízemí a chodbu v prvním patře a odešli pryč.

Čas načtení: 2024-05-10 11:07:00

Střelba na FF UK: Praha pozůstalým vyplatí až 450 tisíc... Má to ale háček!

Až 450 tisíc korun dostanou pozůstalí po obětech střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z Nadačního fondu Bezpečná Praha, který založilo město. Má to ale háček - ve formuláři, který za tím účelem pozůstalí vyplňují, jsou totiž podrobně tázáni na své majetkové poměry.