Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-08 17:00:01

Boj za čistou slovenštinu bez cizích slov: Za porušení má stát dávat pokuty

S úřady a se zákazníky se má mluvit bez cizích slov, výrazy, které předepíše ministerstvo kultury. To samo pak vyhodnotí, jestli se „komunikuje“ správně a rozdá pokuty. To je v kostce plán ministryně kultury Šimkovičové, jak si posvítit na slovenštinu. U našich sousedů to zvedlo obrovskou vlnu nevole včetně názorů, že jde o zákon přímo namířený proti menšinám. Lidé také vtipkovali, že pokuty se budou dávat i za gramatické chyby. Destrukce slovenské kultury v přímém přenosu: Ministryně posílá bodyguardy s výpověďmi Číst více Porušuje vlastní zákon To Martinu Šimkovičovou zřejmě namíchlo a rozhodla se reagovat na svém kanálu na Telegramu, kde poskytla rozsáhlé vyjádření, které už po první přečtení obsahuje naprosté perly, třeba když Šimkovičová chce bojovat proti cizím slovům ve slovenštině (my jsme jí za použití stejných slov přeložili do čestiny, pozn. red.). „Cílem novely je také eliminace používání cizích výrazů, které pronikají do úředního a veřejného styku i přesto, že existují jejich plnohodnotné ekvivalenty ve slovenském jazyce,“ píše ministryně ve vyjádření. Zřejmě si ale neuvědomuje, že svůj budoucí zákon porušuje v jedné větě hned dvakrát. Pokud by jej totiž dodržovala, rozhodně by se vyhnula slovům eliminace a ekvivalent, která rozhodně nepochází z její domoviny, ale použila by krásná slova jako odstranění a obdoba, aby se zasadila o zachování jazyka pro další generace. Kromě zmíněných dvou případů takových slov v jejím vyjádření najdeme desítky dalších případů. Hlídáním cizích slov to ale nekončí.  Slováci jdou po české novinářce. Jde o „sektu“, které propadla i dezinformátorka Soňa Peková Číst více Regulovat chce i jídelní lístky Za čistý jazyk bude bojovat Martina Šimkovičová i na jídelních lístcích restaurací. „V pořádku nejsou ani jídelní lístky v restauracích bez nabídky uvedené ve slovenském jazyce, což v konečném důsledku může odradit část potenciálních zákazníků od využití jejich služeb,“ tvrdí. Jak tomu bude například ve vietnamských nebo mexických restauracích či obyčejném stánku s kebabem, kde se v národním jazyce často nepíše jedno jediné jídlo, je ve hvězdách. U slovenské veřejnosti to vzbudilo obrovskou  vlnu vtipů. Tvůrci podcastu Ťažký týždeň dokonce vytvořili fiktivní jídelní lístek, nad kterým se baví internet. Přepište mapy! Přepisovat se zřejmě budou i mapy, kde si jejich autoři dovolili jako první napsat jméno města v jiném jazyce, než ve slovenštině. „V případě geografických názvů je důležité, aby byl slovenský název primární a neuváděl se pod názvem v jiném jazyce a menším písmem," píše Šimkovičová v oznámení. Kromě dalšího použití dvou zbytečných cizích slov ministryně ujišťuje, že ani toto opatření rozhodně není namířeno proti žádným menšinám. Uvidíme, co na to řeknou příslušníci třeba maďarské menšiny, kterých je na slovensku na půl milionu a existují tam vesnice, ve kterých se slovensky prostě nedomluvíte. KAM DÁL:Hana Maciuchová mě hrozně zklamala, říká o setkání s herečkou její fanynka. Co ji tak ranilo?      

Čas načtení: 2009-01-24 06:00:00

Diner Dash 2

Diner Dash 2 Dnes si představíme velice úspěšnou hru Diner Dash 2, ve které se ocitnete v roli číšnice a budete se muset vypořádat se všemi nepříjemnými hosty. Hned po instalaci hry máte na výběr z příběhu a nekonečné šichty. Hra je ve slovenštině, ale češtinu na internetu bez problému najdete. Vět ...

Čas načtení: 2011-02-20 00:00:00

Reportáž z MatFyzu

Jak známo "matfyzáka" od obyčejného člověka poznáte snadno a pokud se budete řídit intuicí, nemáte šanci k omylu. Splésti si ho můžete snad jenom s chemikem. A výlet na matematicko-fyzikální fakultu je proto zážitkem podobné intenzity třeba jako návštěva zoo. Narozdíl od zoologické zahrady není tato instituce den co den otevřena veřejnosti, nebo lépe řečeno je, ale těžko se shánějí průvodci. Dne 3. února léta páně 2011 to bylo trochu jinak. V akci zvané "Jeden den s fyzikou" se tato škola snažila nastavit svou lidskou tvář a nalákat potencionální oběti do svých tenat. Podařilo se? Díl I: Ohýbáme fotony - na malé věci bez mikroskopu Zájem o jeden den v této proslavené budově byl převeliký. Hlavní zahajovací přednáškou byla "Velká fyzikální podívaná…", ale té jsem se účastnil již loňský rok a protentokrát jsem se rozhodl vyzkoušet něco jiného. Usadil jsem se v posluchárně F2 a čekal. Protože se nám podařilo dorazit nečekaně s dostatečným předstihem, mohl jsem sledovat jak se sál plní, jaké osoby přicházejí a o čem si povídají a s potěšením jsem konstatoval, že toho dne se nedostavili jenom ti, co už téměř jinou možnost studia nemají, ale i obyčejní lidé, kteří usoudili, že horší než den ve škole den na Matfyzu být nemůže. Přednáška začala s mírným zpožděním, protože ani zde nefunguje všechno neomylně (kupodivu) a technika celkem dlouho odolávala pokusům profesorů o zprovoznění. Když se konečně umoudřila, jeden z nich se ujal slova, chvíli pronášel takové ty klasické fráze, jako že nás vítají a doufají v krásné prožití tohoto dne. Pak předal slovo druhému profesorovi, s hlavou hodnou učence - sluneční paprsky se od jeho hlavy odrážely krásně všemi směry. Povídal o tom, k čemu se hodí vidět věci pěkně podrobně a začal tím, co každý z nás zná, mikroskopem: Optický mikroskop Zdlouhavě objasňovat principy tohoto zařízení by bylo urážkou váženého čtenáře. Jedná se o věc již delší čas známou, prý už od roku 1590, kdy byl v Holandsku sestaven panem Jansenem. S postupem času se mikroskopy zdokonalovaly a na omezení začali narážet lidé až docela nedávno. Jeho maximální teoretické zvětšení je totiž asi 2000× a to kvůli délce vln viditelného světla. V praxi se lze dostat zhruba na polovinu. Mravenec pod SEM mikroskopem A protože lidé by rádi pořád víc a víc, v roce 1931 byl panem Ernstem Ruska objeven mikroskop, který pracuje na trochu odlišném principu. Elektronový mikroskop (TEM a SEM) TEM mikroskop, plným názvem "transmisní elektronový mikroskop" zobrazuje pozorovaný objekt tak, že jím prozáří patřičně zrychlené elektrony, které jsou na druhé straně zachyceny a převedeny na obraz. To na jednu stranu přináší mnohem více podrobností ale také i nevýhod. Zkoumaný objekt musí být velice tenký (tzn. 10 až 500 nm - pro srovnání lidský vlas je tlustý okolo 50 mikrometrů neboli 100× více, než mikroskop zvládne). Dalším problémem je to, že elektrony jsou záporně nabité částice (snad vám to ve škole nezatajili) a tak se vám snadno může stát, že se v pozorovaném objektu najde nějaká kladně nabitá částice, se kterou se váš elektron skamarádí a výsledný obrázek tak nebude vypadat úplně správně. Na podobném principu pracuje i SEM mikroskop - "rastrový elektronový mikroskop". Ten se na rozdíl od TEMu nesnaží protlačit elektrony skrz látku, ale odchytá ty, co se od ní odrazí. Pozorovaný prvek "skenuje" řádek po řádku a podle toho, jak se elektrony odrazí se získá výsledný obraz. Z toho plyne oproti TEM mikroskopu výhoda toho, že pozorovaný objekt nemusí být tenký. Nicméně nevýhody zůstávají. A komu by se líbilo tolik nevýhod? Mikroskop STM Tento mikroskop už pracuje zcela na jiném principu, než klasické mikroskopy i než elektronové mikroskopy. Nenechte se ale zastrašit, není o nic složitější, ba naopak. Namísto toho, aby objekt pozoroval si ho totiž pěkně ohmatá. Jehlou, která má na špičce právě jeden atom, přejíždí po povrchu látky a podle toho, jak vysoko jehla je zaznamenává obraz. Asi tak, jako když přejíždíte prstem po Braillově písmu nebo když jehla v gramofonu jede po desce. Princip STM Tím se nám naskytne rozlišení o přesnosti na jeden atom a to už je hodně pěkné. Téměř dokonalé. Jen jednu mouchu to má - objekt vidíme pouze ze shora. Nešlo by se na něj podívat prostorově, získat obraz v 3D? Šlo. Zbytek přednášky se věnoval tomuto tématu. Zde už se častokrát přednášející neudržel a komplexních číslech, převodech amplitudy a frekvence na výsledný obraz o obráceně se nejeden člověk ztrácel. Já se budu snažit nezabíhat do přílišných podrobností a vysvětlím to polopatě. Pro více informací se obraťte na své učitele fyziky. Případně na nějakého profesora z Matfyzu, pokud ani učitelé nebudou vědět… Získávání prostorového obrazu Nyní se dostáváme až na samotné jádro - samotné atomy. Máme-li třeba krystalickou mřížku, která není úplně jednoduchá a chceme zjistit, jak jsou atomy v ní poskládané, běžné metody nám na to stačit nebudou. Na objekt se musíme podívat doslova ze všech stran. Získané obrazy pak spojíme a získáme výslednou podobu. Zatím to zní jednoduše, ne? K "podívání se" na objekt se používá nějakého záření krátké vlnové délky, často třeba rentgenového záření. Problém je v tom, že pokud něco takto prosvítíte, nezískáte opravdový obraz, ale pouze vzdálenosti částic. Ty je pak potřeba správně převést. A to už je celá věda, kde se pracuje dokonce i s náhodou. Na závěr srovnání jednotlivých typů mikroskopů: Díl II: Nanotechnológie a ich súčasné využitie Druhá přednáška byla něčím speciálním a výjimečným hned ze dvou důvodů. Byla totiž ve slovenštině a navíc od mladé přednášející, která se stereotypu "matfyzáka" úspěšně vyhýbala. Ani v této přednášce jsme se nedostali do velkých rozměrů - moderní téma nanotechnologií ale dokázalo nalákat a sál byl i tentokrát plný. Ale jak prohlásil jeden z přednášejících profesorů: "Abyste na nějaký výzkum dnes dostali grant, musíte mít v názvu bio nebo nano". Od základních pojmů, kterými bylo vysvětleno, co to vlastně nanotechnologie jsou, čím jsou zajímavé a přínosné jsme se dostali až k možné budoucnosti, která často hraničila se sci-fi. Nanotechnologie jsou celkem stará záležitost - už staří Egypťané si barvili vlasy s pomocí mikročásteček. Ve středověku se zase přidávaly přísady do skel, jak kvůli barvě, tak kvůli průhlednosti. Vědci se tímto světem ale začali zabírat poměrně nedávno. V roce 1959 přednesl na jednom sjezdu fyziků pan Feynman slavnou větu: There’s Plenty of Room at the Bottom což znamená ve volném překladu "tam dole je spousta místa". Fyzici ho pochopili a přestali mít hlavu v oblacích a ve hvězdách a vůbec ve velkých věcech a začali se věnovat čím dál tím věcem menším. Asi nejvýznamnějším objevem v této oblasti byly takzvané fullereny. To jsou speciálně poskládané atomy uhlíku, které jsou mimořádně pevné - tvrdší než diamant. Pánové, kteří to všechno vymysleli, se jmenovali Curl, Smalley a Kroot a v roce 1996 za to získali Nobelovu cenu za chemii. Kromě toho, že se jedná o částečky nesmírně pevné, jsou i supravodivé. Různé typy fullerenů Uložení do FLASH paměti Poskládáním více těchto prvků k sobě mohou vzniknout třeba nanovlákna, která se dále používají hlavně v textilním průmyslu Hodně toho vydrží, působí antibakteriálně a vůbec jsou dneska in. Ovšem přes spoustu výhod v sobě tyto technologie přinášejí i spoustu nebezpečí. Nanočástice mohou snadno proniknout do lidského těla, jakpak by taky ne při jejich velikosti, kde mohou dlouho přetrvávat a hromadit se. Americký výzkum dokonce prokázal, že nanočástice stříbra o velikostech desítek nanometrů mohou v embryích ryb způsobit otoky a krevní výrony, které vedou ke smrti. Poslední část přednášky se věnovala využití nanotechnologií v informatice, především v oblasti hardwaru sloužícímu k ukládání dat. Laicky řečeno takovým věcem jako jsou CD, DVD, harddisky, Blu-ray apod. Dostalo se i na FLASH paměti, kde byl objasněn rozdíl mezi jimi a obyčejnou RAM pamětí (tou co máte v počítači). Ta totiž slouží pouze jako dočasná paměť - pokud přerušíte přívod elektrického proudu všechna data se vymažou. Ve FLASH pamětích se speciálním zábleskem (odtud název flash = blesk) změní hodnota buňky a zůstane zde uložena.

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-28 16:45:18

Filmový festival Finále Plzeň nabídne české snímky loňského roku i premiéry

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň od 25. do 30. září nabídne české filmy, seriály a dokumenty uplynulého roku, ale i premiéry a předpremiéry. K vidění budou i studentské prvotiny či snímky německé a slovenské kinematografie. „Jarní krize nás jako většinu ostatních silně zasáhla, ale rozhodli jsme se nevzdat se, festival posunout z jarního na podzimní termín a udělat nejlépe jak to půjde i ve ztížených podmínkách. Ostatně to není poprvé, co se odehraje na podzim, takové mimořádné ročníky již byly. Ale festival se vždy oklepal a diváci ho podrželi. Věřím, že tomu bude tak i tentokrát,“ říká Eva Veruňková Košařová, ředitelka Finále Plzeň. Letošní festivalový ročník se uskuteční za dodržení veškerých aktuálně platných hygienických a protiepidemických opatření. Vstupenky si mohou zakoupit pouze registrovaní návštěvníci, a to nejlépe on-line. Prodej vstupenek na místě bude probíhat ve dvou oddělených boxech tak, aby bylo eliminováno tvoření front. Vstupenky jsou nepřenositelné. Pokud si akreditovaný divák vybere na projekci více vstupenek, musí organizátorům v případě potřeby dodat seznam svých „spoludiváků“ (včetně jejich telefonu a e-mailu). Na všechny akce, které nejsou ve venkovních prostorech, se účastník musí registrovat: u projekcí zdarma si vyzvedne vstupenku, u industry programu bude provedena registrace před vstupem na akci. Do sálů tak nebude vpuštěn nikdo bez akreditace či platné vstupenky. Před jednotlivými sály a ve festivalových prostorech budou rozmístěny stojany s dezinfekcí a sály budou po každé projekci vydezinfikovány. Přesáhne-li kapacita sálu 100 osob, budou návštěvníci neprodleně upozorněni na povinnost nasadit si roušky. Kompletní program festivalu najdete ZDE. On-line předprodej akreditací poběží od 28. srpna, vstupenky si můžete rezervovat od 1. září.   Co se bude mimo jiné promítat Amundsen: Espen Sandberg, norský režisér posledního dílu Pirátů z Karibiku, se tentokrát pustil do chladnějších vod. Natočil snímek zachycující příběh muže, který neuměl prohrávat – Roalda Amundsena, dobrodruha, který plnil prázdná místa na mapě světa a dobyl jižní pól. Velká část filmu vznikala v České republice, ve filmu hraje i Vojta Kotek.   Šarlatán: Příběh je inspirován skutečnými osudy bylinkáře Jana Mikoláška, na kterého se obracely s prosbou o pomoc statisíce lidí ze všech vrstev. Jeho mimořádné schopnosti byly ale vykoupeny bojem s vlastními démony. Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Holland měl světovou premiéru na MFF Berlinale. V hlavní roli se představí Ivan Trojan spolu se svým synem Josefem. V menší roli se objevuje i Trojanův druhý syn František.   Bábovky: Režisér Rudolf Havlík natočil již druhý film v tandemu se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Ta si po práci na původním scénáři ke snímku Po čem muži touží vyzkoušela adaptaci své vlastní knihy Bábovky. Scénář vznikal čtyři roky. V hlavních rolích hrají Barbora Poláková, Jana Plodková, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.   Trhlina: Nejnavštěvovanější film v historii slovenské kinematografie natočil držitel Českého lva Peter Bebjak podle románu Jozefa Kariky. Hororově mysteriózní příběh vypráví o pátrání po zmizelých pacientech psychiatrie v lesích pohoří Tribeč.   Sviňa: Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně je hlavním motivem slovenského thrilleru režisérů Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek natočený podle stejnojmenného románu spisovatele Arpáda Soltésze se odehrává ve světě vysoké politiky, mafie bílých límečků, organizovaného zločinu, obchodu s bílým masem a velkých financí.   Služebníci: Studenti teologického semináře Michal a Juraj žijí v totalitním Československu osmdesátých let. Jejich učitelé ze strachu před zrušením semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová víru a stane se předmětem nátlaku StB. Černobílé drama slovenského režiséra Ivana Ostrochovského mělo premiéru na letošním festivalu Berlinale. Kromě ústřední dvojice neherců se ve velké roli představuje rumunský herec Vlad Ivanov, který se svou roli naučil ve slovenštině.   Krajina ve stínu: Nový film režiséra Bohdana Slámy vypráví skutečný příběh jedné mále vesnice v pohraničí, která tři sta let náležela k Rakousku, poté k Československu, pak nacistickému Německu a následně zase k Československu. Film mapuje historii vesnice od 30. do 50. let minulého století a jde možná o jediný snímek, který se takto zabývá národnostními otázkami. V hlavních rolích se objeví Stanislav Majer, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková nebo Zuzana Kronerová.   Meky: Po loňském úspěchu dokumentu King Skate, za který obdržel Českého lva, se Šimon Šafránek vrací do Plzně. Tentokrát se sondou do života prvního muže, který po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík – Mekyho Žbirky. Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Portrét hudební legendy přináší Žbirkovu otevřenou zpověď, současné záběry a rozsáhlý archivní materiál.   Na krev: Celovečerní dokument zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých skrze bratry Rosťu a Vítka Novákovi v klíčovém období jejich existence – od roku 2014, kdy získali svůj vlastní prostor pojmenovaný Jatka 78 a poprvé přičichli k ambicióznějším projektům s novocirkusovým souborem Cirk La Putyka. Vypráví příběh o splněném snu, o sebezničující vůli principála Rosti Nováka, která přinesla teprve po osmi generacích rodině kočovných kumštýřů to, po čem vždy toužili – vlastní prostor, kamenné divadlo.   Modelář: Po pěti letech přichází scenárista a režisér Petr Zelenka s novým celovečerním filmem. Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil ze zahraničí, zase sní spíš o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat.

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-03-24 18:57:44

Koronascifi: Na rozjezd

Psát či nepsat? Toť otázka! A pak jsem si řekla, že ano. Sice píšu o cestování, ale to teď nemůžeme. Ale cesta je přece jen něco víc. Volala jsem strejdovi Lavičkovi. Je/byl nejlepším kamarádem Germíka, mého táty. Prý že je dobře, že to naše generace prožívá. Možná. Na poradě Literárek jsem nařídila práci z domova. Miroslav byl opět nedisciplinovaný. Říkal, že je to celé fake. A šmatal si při tom prsty na obličej! Bojím se o něj. Moc. Celou dobu jsem měla zapnuté on-line zpravodajství. V polovině března jsme jeli do Benešova na schůzku s daňovým poradcem. Ten měl řeči o tom, že se stejně nakazíme všichni. No super… Sledovala jsem lidi v ulicích. Jak nic netuší, nebo koukají do telefonů…. V obchodním centru chlapec ve slovenštině vykládal, jak se vrátil z Itálie, jeho přítelkyně má horečku, ale on je ok. Ječela jsem na Mirka, ať jde rychle pryč. Kluk se mi vysmíval. Mirkova dcera, moje skvělá nevlastní, se den předtím vdávala. V Londýně. Její manžel je Ir. Je fajn. Čekali jsme do poslední chvíle, zda budeme moci odletět. Nešlo to. S Jaruškou jsem do telefonu plakala. Bylo jí to líto. Chápu! Ale jsou horší věci. Svatbu si zopakujeme v Praze. „Normálně ho někde zamkni a schovej klíče,“ radil mi „syn“ Míša, když se dozvěděl, že jeho tatík, toho času v rizikové skupině, chce jít večer k sousedům na víno. Prý že by se s námi rádi viděli. Problém spočíval v tom, že sousedi se 10. března vrátili ze Španělska. Tedy z druhé nejnakaženější země v Evropě. Ve Španělsku (tak jako v Itálii) jsou lidé v pohodě. Často se objímají. Líbají. Chodí na víno a tapas. Prostě se sdružují. A taky na sebe tu a tam plivnou. Soused je farmaceut. Že prý tomu rozumí lépe než my, blondýny. V po telefonu mi udělal přednášku. Prý jsme ve válce. Miroslav se vrátil z obchoďáku, kde mu zkracovali džíny. Byla sobota, tak jsem si zrovna chrupla. Využil mé rozespalosti. „Tak já jdu za Martinem!“ oznámil mi minutu poté, co si umyl ruce. Připisuji si body za mírné zlepšení situace. Opakuji, umyl si ruce! Jenže pak utek. Přece ho v tom nenechám! A tak jsem se oblékla, nalíčila… a vyšla o patro výš. Chlebíčky byly skvělé a na klíně mi trůnil pejsek. Soused varuje před panikou. Za statečnost jsem od něj dostala roušku. Asi to bylo zbytečně neopatrné, ale nedokázala jsem to změnit. Takže mě možná nezabije virus, ale Michal. Že jsem tatínka nepřivázala k topení… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-03-12 07:46:47

KEMEL: Mier a kapitulácia

Omlouvám se za svoji slovenštinu. Mier a kapitulácia je ve slovenštině to samé?

Čas načtení: 2024-03-15 07:10:00

Rozhlasový sloupek: Mirka Nezvalová: Ztracená kniha

Před více než padesáti lety jsem si koupila román od francouzské spisovatelky Marguerity Durasové, byl ve slovenštině, takže Námorník z Gibraltaru. Byl to romantický příběh o hledání lásky.

Čas načtení: 2024-05-04 12:05:00

Host Lenky Vahalové: Moje umělecké jméno mi dodává sebevědomí, ponesu si ho asi už napořád, říká Adam Pavlovčin

Adam Pavlovčin alias ADONXS je známý především jako zpěvák s hlubokým sametovým hlasem a také jako vítěz Superstar 2021. Svoje publikum doteď těšil anglickými písničkami, aktuálně ale všechny překvapil singlem ve slovenštině.

Čas načtení: 2024-05-26 23:09:13

Zóna ČT24: Dezinformace o atentátníkovi vyostřují atmosféru na Slovensku

Od šokujícího atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica utekly už skoro dva týdny. Vypjatou situaci v zemi vyostřují internetové dezinformace. Útočníka spojovaly falešné zprávy například s členstvím v liberálním hnutí Progresívne Slovensko nebo napojením na Kyjev. Dezinformace se šířily nejen ve slovenštině, ale i v angličtině.

Čas načtení: 2024-06-27 15:35:00

Nová sada autokamer Mio MiVue C595WD přináší pokročilý parkovací režim, WiFi a decentní celočerné provedení

Praha 27. června 2024 (PROTEXT) - Mio, přední světový dodavatel bezpečnostních kamer do vozů a cyklonavigací, uvedl cenově velmi dostupnou sadu přední a zadní autokamery MiVue C595W Dual, v celočerném nenápadném designu, WIFI funkcemi a aktualizacemi, s kvalitním záznamem, senzorem Sony STARVIS, GPS, světelností F1.8 a pokročilým parkovacím režimem, ale i s patentovaným upozorněním na rychlosti, radary, kamery na křižovatkách a především před a v průběhu měřených rychlostních úsecích.MIO poskytuje pro tento značkový set autokamer nadstandardní 3letou záruku a také předprodejní i poprodejní zákaznickou péči na svém FB (MioCZSK) a samozřejmě kompletní technický servis Mio.Prémiový snímač STARVIS od Sony se clonou F1.8Pro detailní záznamy se špičkovým kontrastem, jasnými a bohatými barvami i za špatných světelných podmínek.Integrovaná WIFI a aktualizace přes telefonZálohování a přenos videa je možný i do chytrého telefonu, a to díky pravidelně aktualizované aplikaci MiVue PRO přímo od výrobce (pro OS Android a iOS). Aplikace slouží i pro aktualizace autokamery (technologie WIFI OTA), zejména aktualizace databáze radarů, případně nového firmwaru a umožňuje i stažení hlasových upozornění v jazyce, jaký si zákazník zvolí (u nás tedy v češtině, případně ve Slovenštině), a nahradí tím nativní anglická upozornění.Inteligentní parkovací režimKdyž je motor vypnutý, MiVue C595WD se přepne do inteligentního parkovacího režimu. Pokud senzory detekují náraz, nebo pohyby v blízkosti přední části vozidla, automaticky se aktivuje nahrávání. To pomáhá shromažďovat důkazy, i když nejste ve vozidle (vyžaduje trvalé napájení kamery, např. přes Mio SmartBox III). Součástí nahrávky pak je i záznam těsně před incidentem. YOUTUBE testovací video k MiVue C595W Upozornění na radary a úseková měřeníMiVue C595WD zobrazuje vzdálenost a čas (vteřiny) k rychlostní kameře (radary), upozorňuje na kamery hlídající přejezd na červenou (křižovatky, semafory). Novinkou je i moderní funkce upozorňování na úseková měření, tedy před ním, na jeho počátku, detailně v jeho průběhu a po jeho skončení. Poskytuje tak informace o aktuální a průměrné rychlosti vozu a rychlostním omezení v úseku, a navíc čas a metráž zbývající do konce úseku. Řidič tak může upravit rychlost daleko dříve, než na jeho konci a přispět tak k plynulosti dopravy.Smart Alert – čím rychleji jedete, tím dříve budete upozorněniŘidič je upozorněn v dostatečné vzdálenosti, a to v závislosti na rychlosti vozidla. Řidič tak vždy bude vědět, jak rychle může jet, jde o patentovanou funkci Smart Alert – čím rychleji řidič jede, tím dříve ho kamera upozorní. Bezplatné aktualizace databází radarů po celou dobu životnosti zařízení.GPS polohování a automatická kalibrace času/polohyDíky integrovanému GPS modulu zaznamenává MiVue C595WD rychlost jízdy, přesnou polohu a čas (razítko ve videu lze případně vypnout). Zajišťuje i automatickou kalibraci času a polohy, a to i po delší době mimo provoz.Mio Night Vision PRO technologieŠpičková technologie Mio Night Vision Pro zajištuje díky objektivu s vysokou světelností a sestavě skleněných čoček, dosažení plynulých a jasných záznamu, i za zhoršených světelných podmínek. MiVue C595WD je vybavena špičkovým senzorem STARVIS od společnosti Sony. Objektiv s vysokou světelností propouští více světla pro dosažení vynikajícího kontrastu a bohatých barev, i za zhoršených světelných podmínek.Superkapacitor zajistí vyšší odolnost proti teplotním změnámDíky vestavěnému superkondenzátoru je MiVue C595WD mnohem odolnější vůči změnám teploty, což poskytuje vyšší úroveň spolehlivosti a ochrany.Integrovaný G-senzor uloží potřebné záznamyV případě nehody nebo náhlé změny pohybu integrovaný G-senzor okamžitě zaznamená pohyby vozidla a zajistí, že nahraná data nebude možné přepsat.Mio MiVue ManagerKromě mobilní aplikace může zákazník zdarma využít i software MiVue Manager (Win, MacOS; pravidelné aktualizace) pro přehrávání a analýzu videa.Zde si může kontinuálně s přehrávaným záznamem zobrazit informace o přetížení a pohybu vozidla díky G‑senzoru (rychlost, směr a příp. intenzita nárazu), díky GPS souřadnicím rovněž současně zobrazí i pohyb vozidla přímo na Google Mapách a přepínat se mezi záznamem z přední či zadní autokamery Mio.Samozřejmostí je přehledný kalendář s vyznačením, které dny mají své záznamy, označení typu záznamů (běžná jízda, parkovací záznamy, nouzové „emergency“ záznamy), a dále možnosti sdílení těchto záznamů na sociálních sítích. WEBhttps://www.mio.com/cs_cz/products/dash-cameras/car-cameras/mivue-c595wd  CenaMio MiVue C595WD je aktuálně k dostání v českých a slovenských eshopech už od 3100 Kč vč. DPH / 130 EUR, a ve verzi MiVue C595W bez zadní kamery pak dokonce za 2100 Kč / 82 EUR. Technické specifikace MiVue C595WD:Nahrávání v kvalitním Full HD rozlišení 1920 x 1080 při 30 fpsVysoce kvalitní optický snímač STARVIS od společnosti SonyNight Vision PRO technologie2" LCD obrazovkaBalení včetně zadní kamery T35 s Full HD rozlišenímVestavěná GPS – automaticky zaznamenává informace o jízdě (rychlost, směr, nadmořskou výšku a zeměpisné souřadnice)Upozornění na rychlostní radary a úseková měření, s bezplatnou a pravidelnou aktualizací databázeIntegrovaná Wi-Fi pro přenos souborů, aktualizace firmwaru kamery a rychlostních radarůInteligentní parkovací režim s detekcí pohybuVideo formát MP4 (H.264)Nastavitelný úhel záběru kamerySuperkapacitor s extrémní odolnostíSvětelnosti F1.8 pro kvalitní záznam i za zhoršených světelných podmínek3-osý G- senzor pro automatickou detekci a analýzu nehodyPodpora paměťových karet microSD až do kapacity 256 GB3 roky zárukaUSB-C nabíjecí konektorMio MiVue Manager – PC software pro přehrávání a analýzu videa a informací z G-Senzoru (rychlost, směr a intenzita nárazu), možnost sdílení na sociálních sítích aj.Česká a slovenská lokalizace a další jazykyBalení: MiVue C595WD, zadní kamera T35, 8m kabel k zadní kameře, lepící držák, statická nálepka na sklo, nabíječka do auta, návod. Více informací naleznete prosím na www.MIO.com/CZ/ Zdroj: Just CommunicationČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-07-03 14:55:00

Největší česká IT akademie vstupuje na Slovensko. Její úspěšné kurzy studuje každý měsíc přes 55 tisíc studentů.

Praha 3. července 2024 (PROTEXT) - Novou, lépe placenou práci si našly už desítky tisíc absolventů kurzů ITnetwork. Také na Slovensku firmy ve velkém hledají IT specialisty. S řešením teď přichází ITnetwork - od července zde totiž spustí své ověřené rekvalifikační kurzy i na Slovensku!Mzdy v IT jsou celosvětově nejvyšší. Na Slovensku je průměrný plat v IT přes 4000€. Seniorní IT specialisté si vydělají i přes 6000 €! Navíc mají “ajťáci” celou řadu benefitů, jako je třeba práce odkudkoliv na světě. To dokládá i příběh jednoho z absolventů rekvalifikačního kurzu, Jiřího Svobody, který se jako programátor rozhodl přestěhovat do Peru. Pracovat přitom bude pro české firmy. Nové pracovní možnosti se teď budou otevírat i zájemcům o IT na Slovensku.Jak uvádí jeden ze zakladatelů ITnetwork David Jančík, Slovensko není pro firmu neznámou oblastí. „Součástí komunity programátorů na webu byli již od začátku lidé ze Slovenska, a to včetně prezenčních akcí. Někteří bydleli nebo studovali v Čechách, někteří dojížděli ze Slovenska. Poté, co jsme “vymakali” naše rekvalifikační kurzy v ČR, bychom je chtěli přirozeně rozšířit i do SR, kde již existuje základna lidí.“Rekvalifikační kurzy ITnetwork jsou velmi úspěšné a žádané. Jedním z důvodů je i jejich prestiž. Kurzy totiž mají akreditaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Pro všechny HR jsou certifikáty vydávané ITnetwork na úrovni středoškolského vysvědčení v oboru IT. Navíc jsou neustále aktualizované. „Spolupracujeme s programátory, kteří pracují v IT firmách v moderních technologiích, a ti nám pomáhají udržovat krok s dobou. Kurzy pak aktualizuje komunita, která se tak rozvíjí, a dozor nad tímto procesem mají zkušení vývojáři,“ upřesňuje Jančík.I na Slovensku se dá zažádat o dotaci z Úřadu práce. Nyní lze využít dotace na 80 % ceny kurzu a do budoucna akademie plánuje úhradu kurzu v plné výši s pomocí Ministerstva školstva, výzkumu, vývoja a mládeže Slovenskej republiky. S žádostí a formalitami v ITnetwork rádi poradí. Na jejich straně je k dispozici tým zkušených studijních referentů, kteří s nástupem do kurzu pomohli už tisícovkám studentů v ČR.ITnetwork na Slovensku postupně spustí rekvalifikační kurzy ve všech jazycích, o které je na pracovním trhu stabilně největší zájem. Jako první se ve slovenštině spustí nejžádanější kurz programování v Javě. Absolventi právě tohoto kurzu dosahují nejvyššího procenta uplatnění na trhu práce!„Když se podíváte na náš web do záložky Příběhy absolventů, tak uvidíte, jak rozmanité typy lidí k nám chodí. Máme tam studenty, kteří zrovna vyšli školu a chtějí si rozšířit své znalosti v IT. Jsou tam také nějací freelanceři, bývalý chirurg, ale i maminky na mateřské dovolené. Myslím tedy, že do IT se může rekvalifikovat úplně každý,“ vysvětlil Jančík, spoluzakladatel společnosti ITnetwork, a dodává: „Zajímavé je, že 30 % nových programátorek jsou ženy.“Stačí mít tedy základní povědomí o používání počítače, připojení k internetu, ale hlavně chuť změnit svůj život! ITnetwork učí národ IT. Nově tedy i slovenský národ. Vstoupit do světa IT ještě nikdy nebylo jednodušší. Odkazy: www.itnetwork.sk  

Čas načtení: 2024-08-15 16:19:00

MMR varuje před zájezdy z webu dovolenkaprimori.eu, prodejce není pojištěný

Praha - Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) varuje před aktivitami společnosti expert agency, která prodává zájezdy na webu ve slovenštině dovolenkaprimori.eu. Firma nemá oprávnění k provozování cestovní...

Čas načtení: 2024-09-03 14:35:28

Antik TV přidává další stanici v rozlišení UltraHD

Operátor Antik Telecom přidal do své televizní nabídky stanice Travelxp (HD) a Travelxp4K. Oba programy pro milovníky cestování jsou v češtině a slovenštině.

Čas načtení: 2024-09-26 15:30:02

Vyzkoušeli jsme Xiaomi 14T Pro: univerzál každým coulem, navíc s umělou inteligencí v češtině!

Xiaomi 14T a 14T Pro míří těsně pod vrchol, cílí na ty skoro nejdražší zákazníky Nabízí vysoký výkon, vlajkový fotoaparát a velkou baterii s podporou 120W nabíjení Základní model vyjde na necelých 15 tisíc, model 14T Pro pak stojí 21 tisíc korun Jde o první telefony na našem trhu, které nabízejí funkce umělé inteligence v češtině (a slovenštině) Xiaomi dnes v Berlíně na velké globální akci představilo své tři nové telefony. Tím nejzajímavějším z nich může být pro někoho véčko Mix Flip, první skládací telefon od Xiaomi dostupný v Česku. Kromě toho ale byl k vidění i skoro-vlajkový model Xiaomi 14T Pro, která navazuje na masivní úspěch loňského Xiaomi 13T Pro. Čím zaujme a jak se používá v praxi? Přečtěte si celý článek Vyzkoušeli jsme Xiaomi 14T Pro: univerzál každým coulem, navíc s umělou inteligencí v češtině!