Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-24 08:08:22

McLaren má nového vlastníka. Finanční injekce podpoří vývoj nového hypersportovního modelu

Britský výrobce sportovních vozů McLaren změnil majitele. Nyní ho 100% vlastní majitel, který už ve značce dříve držel 60% podíl. Důvodem této transakce byla potřeba vyššího finančního kapitálu na vývoj dalších modelů. Úplným vlastníkem McLaren Group se stala společnost Bahrain Mumtalakat Holding Company, která je vlastněná přímo státem. Výkonný předseda skupiny McLaren Group Paul Walsh […]

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2019-08-06 13:22:05

Otevřený dopis ke graffiti na Karlově mostě: Je znevažována práce odborníků

"Z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury," napsaly v otevřeném dopise pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi ohledně odstranění graffiti Miroslavem Černým stavební historička Alena Rákosníková a historička umění Julie Motyčka.  Dopis přinášíme v plném znění. Vážený pane primátore, se znepokojením sledujeme vývoj dění v kauze graffiti na Karlové mostě a peripetie kolem jeho odstraňování. Vnímáme zmatení části laické veřejnosti ohledně toho, co je tedy při čištění graffiti vlastně správně, včetně některých názorů, že práce restaurátorů měla snad dotčenou památku i město Prahu jakožto vlastníka poškodit. Dovolte nám, abychom veřejné také přispěly svým názorem. Předesíláme, že si zdaleka nedovolujeme mluvit za celou odbornou veřejnost, naše poznatky a náměty plynou ze zkušeností, které jsme nabyly během osobní účasti na obnově některých kulturních památek. Umisťování graffiti na objekty kulturního dědictví našeho státu zásadně odmítáme. Za nešťastné však považujeme okolnosti, za jakých bylo z podstatné části odstraněno, byť lze původní záměr pana Černého hodnotit jako chvályhodnou snahu o rychlou nápravu nezodpovědného vandalství. Na následujících řádcích vysvětlíme proč. Celou situaci však vnímáme i jako příležitost k zahájení celospolečenské diskuse, jak se s dopady sprejerských aktivit vypořádat. Pískovec není jednoduchý materiál Pískovec je co do stálosti a pevnosti velmi problematický materiál, který je citlivý na zásahy zvenčí. Čerstvě vyjmutý kámen z lomu si časem přirozeně vytváří pevnou stabilizovanou povrchovou vrstvu, která chrání jeho jádro před erozí. Syntetické sprejové barvy se však s touto stabilní povrchovou vrstvou provážou, proto je při odstraňování graffiti z pískovce na místě obezřetnost. K prověření vhodného postupu čištění slouží zkoušky, během nichž se ověří, zda řešení funguje bez vedlejších škod, a to i v dlouhodobém horizontu. Pokud během čištění dojde k narušení stabilizovaného povrchu kamene, je bez této ochrany vystaven působení povětrnosti a ta jej přirozeně eroduje. Kámen tak ubývá a v současném chemicky agresivním městském prostředí nezřídka vystává potřeba jej ochránit k tomu určenými prostředky. Což stojí další finance, avšak praxe ukazuje, že chemická ochrana často nesplňuje očekávání, a naopak způsobuje další odlupování a postupnou zkázu kamene. V tomto ohledu přírodní procesy dosud nikdo spolehlivě neobešel, a proto je poškození lépe předejít. Vhodná metoda vzniká ověřováním Překotný vývoj technologií a materiálů přináší stále nové možnosti, které je však před použitím na památkách nutné prověřit z hlediska šetrnosti, funkčnosti a trvanlivosti. Není nic horšího než si v dobré víře naběhnout na vlastní vidle, jak se v minulosti stalo například v neslavně proslulé éře masivního betonování památek. Z prohlášení pana Černého v médiích nám není úplně jasné, jaký konkrétní postup byl použit. Mimo jiné uvedl, že používá „silnou vysokotlakou wapku, která dosahuje tlaku 250 barů nebo až 500 barů a teplotu (vody — pozn. aut.) na hraně bodu varu, tedy páru." Pára o nižších tlacích se při restaurování s úspěchem používá při čištění méně soudržných nečistot, například silně ulehlého prachu, bývá však přehřátá a podle potřeby suchá nebo vlhká. Oplach technologií WAP, ať už studenou nebo velmi horkou vodou, se v případě pískovce musí používat velmi opatrné, neboť existuje mnoho odrůd kamene s různou pevností a tlak osvědčený na jednom typu kamene může na jiném způsobit rozsáhlá poškození. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nejasnost postupu vnímáme jako rizikovou zejména v tom případě, kdy veřejnost na základě současné mediální prezentace může uvěřit v jeho všespásnost. V důsledku překotné veřejné diskuze někdy zanikají podstatné technologické detaily, např. použití páry, z čehož někteří diskutující mohou nabýt mylného dojmu, že k odstranění graffiti stačí použít pouze obyčejnou vodu pod vysokým tlakem. Konkrétní vlastníci pak v případě neprofesionálního použití se špatným výsledkem mohou zažít značné rozčarování. Z našich praktických zkušeností plyne, že neočekávaná reakce čištěného materiálu se může přihodit i zkušenému a zodpovědnému profesionálovi. Historické stavby jsou charakteristické použitím velmi různých hmot s často zásadně odlišnými vlastnostmi, postup osvědčený jinde tudíž nemusí v právě řešené situaci dostatečně fungovat, nebo způsobí nechtěné škody. Poškození se v případě pískovce může projevit i za delší čas, což pokládáme za zvláště záludné. Myslíme si také, že zástupci státní památkové péče, tj. magistrátní odbor památkové péče jako výkonná složka a Národní památkový ústav jako odborná organizace měli situaci veřejnosti více vysvětlit, včetně toho, jak se k původně zvolenému restaurátorskému postupu dospělo. Transparentnost a soustavná osvěta jsou jedinými prostředky, kterými památková péče může podle našeho názoru zvýšit svůj společenský kredit. Bohužel z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury. Nedostatečná komunikace přispěla k tomu, že část veřejnosti nyní považuje spontánní akci bez vědomí a souhlasu vlastníka památky za příklad hodný následování a že je znevažována práce odborníků, což považujeme za nebezpečný precedens. Kolize, krize, katarze? Zároveň si uvědomujeme, že graffiti jsou pro historické i ostatní stavby velkým ohrožením a tímto vyzýváme všechny dotčené k větší aktivitě a konstruktivní debatě, která by pomohla nejen řešit důsledky poškození, ale vedla především k prevenci těchto útoků. Připomínáme, že soud s pachateli stále není u konce a důsledky akce pana Černého by v žádném případě neměly být brány jako polehčující okolnost ve prospěch obviněných. V této situaci vítáme Váš návrh uspořádat pracovní setkání k odstraňování graffiti, včetně přizvání pana Černého. Velmi bychom ocenily detailní ověření jím použitého postupu, včetně konkrétní teploty, tlaku a reakce povrchu pískovce. Ke zkoušce by měl být přizván technolog. Když se postup opakovaně osvědčí jako dostatečně šetrný a bez vedlejších následků pro povrchovou vrstvu kamene, lze jej doporučit k dalšímu užívání. Výsledky by bylo žádoucí srozumitelné a přehledně prezentovat odborné i laické veřejnosti. Pokud se ukáže, že v případě graffiti je vhodnější s čištěním reagovat bez prodlení, je na místě zvažovat, jak zrychlený postup legislativně ošetřit. V Praze dne 3. 8. 2019 Ing. arch. Alena Rákosníková, stavební historička Mgr. Julie Motyčka, historička umění   Pozn. red.: Dopis časově předchází workshopu, který se uskutečnil v neděli 5. srpna a na kterém Miroslav Černý a specializované firmy ukazovali, jak je možné odstraňovat graffiti pomocí páry či laseru. Při této příležitosti primátor Hřib ohledně graffiti na Karlově mostě zkritizoval délku schvalovacího procesu i plánovanou dobu jeho odstraňování restaurátory.

Čas načtení: 2023-09-03 12:23:22

Jak na přepis vozidla

Stojíte před neznámou v podobě přepisu vozidla na nového vlastníka a nevíte, co vás čeká? V následujícím článku naleznete postup a popis toho, jak hravě návštěvu úřadu zvládnout a co vše si k přepisu vozidla nezapomenout připravit. Osobní návštěvě úřadu se při přepisu automobilu nebo motocyklu na nového vlastníka prozatím stále zcela nevyhnete, ale celá záležitost by vás […] Příspěvek Jak na přepis vozidla je z webu Napovíme.cz.

Čas načtení: 2024-03-12 16:48:03

Faru z trilogie Slunce, seno prodala církev „pod pultem“, vyčítají kritici

Sjížděli se do ní studenti, skauti i hendikepovaní z celé republiky. Režisér Zdeněk Troška si ji vybral pro natáčení scén interiéru farnosti ve své trilogii Slunce, seno... Faru v obci Dobrš na Strakonicku, kde dlouhá léta působil duchovní Martin František Vích, prodali zástupci římskokatolické církve do rukou soukromého vlastníka. Místní se ale proti změně vlastníka bouří a sepsali petici.

Čas načtení: 2024-08-06 07:41:28

Co je akcie na jméno?

Akcie na jméno jsou specifickým typem cenných papírů, které reprezentují podíl na vlastnictví akciové společnosti. Na rozdíl od akcií na majitele jsou tyto akcie vydávány na jméno konkrétního vlastníka, které je zaznamenáno v seznamu akcionářů vedeném danou společností. Charakteristickými rysy akcií na jméno jsou především identifikace vlastníka, jehož jméno je uvedeno přímo na akcii a […] The post Co je akcie na jméno? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-02-14 08:40:00

Novinky na Portálu dopravy: Změny v registru vozidel provedete snadno online

Žádosti o převod vlastníka vozidla nebo o vydání doplňkové registrační značky mohou lidé nově podávat přes Portál dopravy. Uživatelům tak odpadne minimálně jedna cestu na úřad. Při on-line žádosti navíc získají 20procentní slevu ze správního poplatku. Služby jsou zatím dostupné jen fyzickým osobám.

Čas načtení: 2012-09-30 15:00:00

Ekologická likvidace vozidel: Jak vydělat na vraku

Prodej starého auta s velkými emisemi je vlivem legislativy prakticky nemožný a uložit jej tzv. do depozita lze jen na rok. Jediné řešení, které je, je nechat auto ekologicky zlikvidovat. Dříve to bylo za poplatek, nyní ekologická likvidace vozidel vlastníka nestojí ani korunu, pokud tedy vozu nech ...

Čas načtení: 2016-06-16 13:00:00

Prodej nemovitosti přes realitní kancelář

Tento článek je zaměřen na pravidla a rady, kterými byste se měli řídit, rozhodnete-li se prodat svou nemovitost prostřednictvím realitní kanceláře. Prodej nemovitosti přes realitní kancelář nabízí pro vlastníka prodávané nemovitosti značné výhody, zejména nemá-li potřebné znalosti a zkušenosti, dostatek času či možnosti a prostředky, jak nalézt zájemce o její koupi. Nicméně s prodejem nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře jsou spojená i rizika, na něž poukážeme níže.

Čas načtení: 2024-02-16 07:07:16

Nové funkce Portálu dopravy využily už tisíce uživatelů. Lze tím ulehčit i převod vozidla

Změna vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla, vydání doplňkové tabulky s registrační značkou nebo zápis silničního vozidla do registru vozidel. To je jen část digitálních služeb v agendě vozidel, které lze nově řešit z pohodlí domova a se slevou přes Portál dopravy. Nové služby si v prvních dnech vyzkoušely již tisíce uživatelů. Od představení nových funkcích … Nové funkce Portálu dopravy využily už tisíce uživatelů. Lze tím ulehčit i převod vozidla Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-07-18 11:38:54

Národní muzeum představuje česká ex libris

Národní muzeum ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví otevřelo v Historické budově výstavu s názvem Pro knihy, pro sbírku, pro radost. XVI. Trienále českého ex libris 2020. Přehlídka současné tvorby 2018–2020. Celkem představuje 126 drobných grafik od 46 různých autorů. Výstava je k vidění do 3. října. Exlibris (knižní značka) je malý grafický lístek obvykle vlepovaný do knihy, jehož účelem je označit, komu kniha patří nebo ze které knihovny pochází. Právě otevřená výstava Pro knihy, pro sbírku, pro radost. XVI. Trienále českého ex libris 2020 představuje návštěvníkům především to nejlepší ze současné české tvorby. Na výstavě návštěvníci uvidí mimo jiné i práci deseti výtvarníků, kteří získali ocenění na přehlídce současné české tvorby ex libris za roky 2018–2020, která již po šestnácté přinesla možnost sledovat vývoj v oblasti tradičních grafických technik i hledání nových postupů u technik moderních, proměny uměleckých tendencí a ikonografických trendů. Neoceněné práce je pak možné vidět prostřednictvím virtuální prohlídky dostupné přímo ve výstavě pomocí speciální obrazovky nebo na webových stránkách Památníku národního písemnictví. Grafiky v rámech doplňuje také instalace trojrozměrných exponátů přibližující podstatu grafikovy práce. Tedy s čím grafik pracuje (nástroje), jaký materiál používá (štočky) a jak vypadá výsledný tisk. K původnímu účelu ex libris, tedy označit vlastníka knihy, odkazují ukázky užitých ex libris. Jedno z nich je například přímo vmalované do knihy Josefem Váchalem pro Hanku Mackovou a nechybí ani jeden originální návrh exlibris s opravami. Soutěžní přehlídky Trienále českého ex libris se konají již padesát let, od roku 1992 se tak děje pod patronací Památníku Národního písemnictví. V roce 2020 k soutěži přistoupila jako partner Knihovna Národního muzea, která spravuje druhou největší sbírku ex libris v republice. Ve svých fondech uchovává přes sto tisíc knižních značek, z nichž nejstarší pochází z 16. a 17. století. Tvorba ex libris se nyní řadí k tradičnímu uměleckému oboru. Než se z něj stala samostatná sběratelská oblast, jak jej vnímáme v dnešní době, prošel zajímavým historickým vývojem. Soudobé ex libris, spojované s knižní kulturou i žánrem volné grafiky, se přetvořilo ve specifickou disciplínu, které se věnují význační umělci i studenti výtvarných škol. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-30 19:18:34

Kverulantův boj proti Zemanovi pokračuje: Otevření Jeleního příkopu není otevření pražského Hradu

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org nedávno vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Hrad oznámil, že od 2. dubna otevře zahrady, Jelení příkop a zruší plošné kontroly. Kverulant to považuje za svůj úspěch, ale trvá na zpřístupnění celého areálu a bude se o jeho otevření soudit.  Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně.  Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří  uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00 Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstní U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát tudíž celou věc dnes odloží, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant v úterý 30. března odvolal na ministerstvo vnitra. Hamáčkovo ministerstvo musí ve věci rozhodnout do tří pracovních dnů. Pokud se přikloní k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho svity, napadne Kverulant rozhodnutí vnitra správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné.  Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-15 11:55:35

Kverulant vyzval prezidenta Zemana k otevření pražského Hradu

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org 15. března Miloše Zemana dopisem vyzval, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Pokud Miloš Zeman Hrad neotevře, bude se Kverulant o jeho otevření soudit.  Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Pokud je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak bude muset být povoleno. Pokud je toto náměstní jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, bude magistrát k ohlášce shromáždění na neveřejném pozemku požadovat doložení písemného souhlas vlastníka, což v tomto případě asi nepůjde. Magistrát tudíž celou věc odloží. Proti tomu se lze odvolat na ministerstvo vnitra a následné rozhodnutí napadnout správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné. Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-17 14:35:48

Teplické Hadí lázně zůstanou kulturní památkou, rozhodl ministr Zaorálek

Ministr Lubomír Zaorálek 17.prosince na návrh rozkladové komise ministerstva kultury rozhodl, že objekt Hadích lázní v Teplicích zůstane kulturní památkou a nebude tak vyhověno žádosti vlastníka nemovitosti o tzv. „odpamátkování“. Změnil tak původní rozhodnutí bývalého ministra kultury Antonína Staňka, který na konci července 2019 zrušil prohlášení Hadích lázní za kulturní památku. Ministr Zaorálek uložil na začátku září rozkladové komisi ministerstva kultury posoudit, zda jsou dány důvody pro zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí předchozího ministra kultury. Komise doporučila toto řízení zahájit, což se stalo 16. září. Vlastník objektu se domáhal se zastavení přezkumného řízení, což bylo zamítnuto. Rozkladová komise mimo jiné zkoumala, zda stačí jsou památkové hodnoty objektu dostatečně chráněny režimem městské památkové zóny v Teplicích a zda jsou splněny mimořádně závažné důvody pro zrušení objektu za kulturní památku. V obou přípdech došla k negativní odpovědi, takže doporučila změnit původní rozhodnutí bývalého ministra kultury Staňka. Proti nynějšímu Zaorálkovu rozhodnutí může vlastník podat opravný prostředek. Ministr Staněk rovněž vycházel z rozhodnutí rozkladové komise MK. Podle informací severu iRozhlas.cz jí ovšem na to nechal pouze pár hodin. Její stanovisko tehdy znělo přesně opačně než dnes. „Nutná rekonstrukce objektu, aby mohl být využit, a to nejen k lázeňským účelům, bude v interiérech vyžadovat doplnění či nahrazení architektonických prvků a konstrukcí novodobými replikami či kopiemi v takovém rozsahu, že interiéry pak ve výsledku již nebudou vykazovat dostatečné památkové hodnoty, což je důvodem pro zrušení prohlášení objektu za kulturní památku.,“ citoval server z její zprávy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-07 06:26:19

Sonda do historie českého tunelování

Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k OKD předložila po dvou letech práce svoji závěrečnou zprávu plénu Sněmovny. Komise popsala průběh „skryté“ i deklarované privatizace důlního podniku a jako celek jej označila výčtem trestných činů, které jsou lidově označovány jako tunelování. Členové komise navrhli podat 14 trestních oznámení na bývalé členy vlád, manažery OKD i pozdějšího vlastníka dnes už opět zestátněné firmy.  Pachatelé známí Zpráva vyšetřovací komise na 28 stranách stručně a přehledně popisuje celou historii privatizace OKD a jejího částečného opětovného zestátnění, které následovalo po vyhlášení insolvence. Ve 23stránkové příloze členové komise navrhují podat trestní oznámení na bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého (ODA), bývalého ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiřího Skalického (ODA), bývalého předsedu výkonného výboru Fondu národního majetku České republiky (FNM) Romana Češku (ODA), bývalého šéfa sekce majetkových účastí FNM Pavla Šandu, kteří měli zavinit ztrátu majority státu ve firmě během procesu zvyšování a snižování základního jmění.  Bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku (ČSSD) a bývalého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana (ČSSD) komise navrhuje stíhat za umožnění vyvádění peněz a hmotného majetku z tehdy polostátní firmy manažery. Bývalého nejvyššího šéfa OKD Viktora Koláčka poslanci navrhují stíhat nejen za privatizační podvody, ale i za účast na vyvádění majetku z firmy nelegálními cestami. Komise navrhuje trestní stíhání i pro bývalého skutečného majitele OKD a firem, které ji po celou dobu privatizace fakticky ovládaly, Zdeňka Bakalu. Za mnohonásobné tunelování, které je ve spolupachatelství popsáno i u skutků ostatních zúčastněných podezřelých.  Mezi osoby, které by si měla vzít znovu do rukou Policie ČR, státní zastupitelství a případně posléze i soudy a v případě odsouzení i Vězeňská služba poslanci řadí advokáty Richarda Wagnera, Karla Goldemunda a Radka Pokorného. Posledně uvedený je i široké veřejnosti znám jako vlivný lobbista napojený na bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku. Společně jako advokátní kancelář PWG měli nevýhodně radit Ministerstvu financí a vládě při procesu deklarované privatizace OKD. Poslanci je zároveň viní z toho, že byli ve střetu zájmů, protože současně pracovali i pro firmy Zdeňka Bakaly, který OKD přes nastrčené osoby skutečně ovládal. Poslanci nezapomněli ani na některé vyšší státní úředníky, kteří se v průběhu procesu privatizace dolů měli podílet na vzniku až 40miliardové ztráty pro stát. Za všechny ostatní navrhují stíhat bývalého vrchního ředitele odboru pro správu majetkových podílů státu na Ministerstvu financí Tomáše Uvíru. Společně s advokátem Tomášem Matějovským je mu kladeno za vinu, že umožnil podvodné vyvedení 44 tisíc bytů OKD a řadu dalších transakcí, kterými byly z firmy vyváděny peníze. Za jejich hlavní zločin však poslanci považují lhaní vládě a Evropské komisi, které se zabývaly oceněním hodnoty menšinového státního podílu v OKD. Poslanci navrhují trestně stíhat i členy orgánů – tedy představenstev a dozorčích rad společností NWR a OKD. Ve své zprávě je sice neuvádějí po jménech, ale jedním z adeptů nového kola policejních výslechů je i bývalý hlavní vyjednavač ČR o vstupu ČR do EU, pozdější eurokomisař a donedávna místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička (zvolen za ANO). Spolu s dalšími spolupachateli měl umožnit tak intenzivní vyvádění peněz z firmy i prostřednictvím výplat dividend v době, kdy byl podnik ve ztrátě, že to nakonec vedlo až k vyhlášení insolvence OKD. Poslanci v souvislosti s krachem důlní firmy navrhují stíhání i auditorů společnosti KPMG, kteří měli podle poslanců vystavováním nepřesných a zkreslených auditních zpráv tunelování firmy umožnit.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pachatelé neznámí Vyšetřovací komise nezapomněla ani na oblíbeného „neznámého pachatele“. Přestože se poslancům podařilo získat i dokumenty, jež byly doposud z neznámých důvodů nepřístupné i policistům, kteří případy v minulosti vyšetřovali – např. dokumenty a záznamy z jednání vlád, které o privatizaci rozhodovaly – tak se jim nepodařilo zcela objasnit všechny skutečnosti. Bílé místo v popisu děje tvoří období vlády úřednického premiéra Josefa Tošovského. Nyní předsedy Institutu finanční stability, který je součástí Banky pro mezinárodní zúčtování se sídlem v Basileji. Jde o mezinárodní smlouvou zřízenou nadnárodní instituci, jejíž zaměstnanci požívají výsad plné diplomatické imunity podle Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Této imunity je nelze zbavit a nelze je ani vydat k trestnímu stíhání do jakékoli země. Natož předvolat k výslechu. Dokumenty a záznamy z tohoto přechodného období mezi premiéry Václavem Klausem (ODS) a Milošem Zemanem (ČSSD), kteří se později vystřídali i ve funkci prezidenta republiky, jaksi „záhadně zmizely“. Nekalé praktiky, které vedly k pádu naší největší důlní společnosti, členové vyšetřovací komise shrnuli do podezření ze spáchání trestných činů: - zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 bývalého trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), - poškození cizích práv podle § 181 odst. 3 nového trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.), - podvodu podle § 209 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, - poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku, - zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, - způsobení úpadku podle § 224 trestního zákoníku, - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku, - zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a - maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 3 trestního zákoníku. Zločin přitahuje zločin Za tímto zdánlivě suchým výčtem hospodářských trestných činů, jejichž spáchání poslanci dokázali nebývale stručně a přesně popsat, se skrývá obrovské množství další kriminality. S vytunelováním OKD bylo spojeno propouštění, jaké oblast dnes zahrnutá do Moravskoslezského kraje nepamatovala od dob velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. I v případě zaměstnanců, kteří o práci nepřišli, došlo během procesu transformace podniku na akciovou společnost, její následné privatizace a na ni navazující bankrot k nebývalému poklesu životní úrovně. Horníci se během let z příjmového hlediska propadli z úrovně elity společnosti, kam se řadili během doby socialismu, na pozici špatně placené těžké manuální práce. Placené tak mizerně vzhledem k její náročnosti, že velkou část občanů ČR na pracovních místech nahradili dovážení zahraniční zaměstnanci. Ruku v ruce s hlubokým ekonomickým a sociálním propadem celého regionu, který provázel dobu postupného mnohaletého krachu OKD, do oblasti pronikly i nejtěžší formy nehospodářské kriminality. Raketový nástup alkoholismu a narkomanie provázel nebývalé rozšíření obchodování s drogami a pančovaným alkoholem. Metanolový jed, který nejhůře řádil právě v okolí bývalých těžních věží OKD, je jen jedním z veřejně známých zločinů kapitalismu, které přímo souvisí s rozpadem OKD. Dělení teritorií pro obchod s drogami provázely i série vražd. Mnoho lidí deprivovaných ztrátou zaměstnání a nemožností je znovu najít a na to navazující ztrátou životních perspektiv umřelo pomalou smrtí lidově označovanou „uchlastání“ nebo „ufetování“ se. Se zánikem sociálních jistot v regionu nadprůměrně vzrostl podíl rozpadu manželských a partnerských vztahů. V mnoha případech provázený násilnými trestnými činy jako znásilnění, týrání partnerů nebo svěřené osoby – tedy dětí. Na rekordní úroveň v kraji během dlouholeté krize stoupla i sebevražednost. I tyto jevy, které jsou zachyceny v jiných statistikách, jdou za pachateli vytunelování OKD. Jimi se však poslanci vzhledem k zadání Sněmovny nemohli zabývat. Trnitá cesta spravedlnosti I přesto současná vyšetřovací komise, jejíž činnost skončí projednání závěrečné zprávy Poslaneckou komisí, došla zatím nejdál v historii parlamentního vyšetřování. Podařilo se jí kromě popsání trestných činů nalézt právní vadu v procesu privatizace bytů OKD. Ministerstvu financí dala podnět k podání žaloby na neplatnost vyvedení 44 tisíců bytů z majetku OKD. Je otázka, zdali se při tempu práce našich soudů některý z poškozených nájemníků dožije pravomocného rozsudku ve věci. Určitou zvláštností české metody práce parlamentních vyšetřovacích komisí je fakt, že navrhují podat policii trestní oznámení. Vyšetřovací komise má podle trestního řádu status orgánu činného v trestním řízení. Má všechny pravomoci, které trestní řád dává policejním orgánům. Poslancům při práci pomáhají vyšetřovatelé přidělení z Policie ČR. I přes závěry o spáchání popsaných trestných činů však komise hodlá případy opětovně předat jiným policejním složkám k došetření. V jiných zemích vyšetřovací komise – například Senátu USA na základě zjištěných skutečností provádí přímé obvinění podezřelého. A následně podává veřejnému žalobci (obdoba našeho státního zástupce) návrh na podání obžaloby k soudu. Cesta k potrestání tohoto zločinu bude zřejmě ještě hodně dlouhá. Třetí vlna privatizace Nyní OKD ovládá stát, ale opět hrozí, že by o firmu mohl divokou cestou přijít. V květnu 2017 soud poslal doly do insolvence. Věřitelé si přihlásili u insolvenčního správce pohledávky za 17 miliard Kč. Další pohledávky za 12 miliard Kč od firmy NWR, která OKD ovládala, insolveční správce neuznal. Podle jeho názoru pravomocně schváleného soudem vznikly s účelem pokračování v trestné činnosti označované jako tunelování. Následně byl vypracován plán reorganizace firmy, který soud schválil 23. 11. 2017. Soud umožnil reorganizaci, tedy pokračování v těžbě s tím, že do firmy vstoupí majetkově stát. Ministerstvo financí odkoupilo za 80 milionů zůstatky dluhů po jejich zkrácení schváleném soudem. Po přeměně na stoprocentní podíl v nástupnické firmě 4. 4. 2018 stát OKD znovu plně ovládl. Vláda do firmy napumpovala nové peníze ve formě státních záruk, které umožnily firmě pokračovat v těžbě a prodeji uhlí. Další vlnu skryté privatizace otevřel Krajský soud v Ostravě 23. 10. 2019. V zatím nepravomocném rozhodnutí prohlásil za platné pohledávky londýnské pobočky Citibank. Původně šlo o dluhopisy firmy NWR, za něž ručila její tehdy dceřinná firma OKD. V minulosti je insolvenční soud prohlásil za neplatné, protože vznikly způsobem, který je porušením zákona. Pokud by odvolací soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, tak by dnes fungující zdravá státní firma mohla znovu spadnout do bankrotu. Nebo by stát musel zaplatit celou pohledávku dřívější Bakalovy firmy, která v minulosti ovládala OKD.  Třetí možností je, že by se Citibank z rozhodnutí soudu mohla stát novým majitelem firmy cestou vyrovnání. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-09-24 11:20:11

Elena Ferrante: Temná dcera (ukázka z knihy)

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy.   Ukázka z knihy 6 Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného.      Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty.      Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti.      Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál.      Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením.      Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí.      Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace.      Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují.      Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid.     Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat.   7 Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo.      Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy.      „Mám narozeniny,“ řekla vážně.      Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť.      „Všechno nejlepší, kolik je vám let?“      „Dvaačtyřicet.“      Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko.      „Už máte pěkné břicho.“      Zatvářila se velice spokojeně.      „Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“      „Kdy máte termín?“      „Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“      „Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“      Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala.      „Vy máte nějaký děti?“      „Dvě holky.“      „Měla jste je hned?“      „Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“      „Tak to už jsou velký.“      „Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“      „Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“      „Je mi skoro čtyřicet osm.“      „To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“      „Leda.“      „Neda?“      „Leda.“      „Já se jmenuju Rosaria.“      Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho.      „Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně.      „Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“      „S dětmi jsou pořád starosti.“      Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho.      Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.

Čas načtení: 2024-02-14 13:00:00

Změny v registru vozidel mohou majitelé automobilů nově vyřídit přes Portál dopravy

Žádosti o převod vlastníka vozidla nebo o vydání doplňkové registrační značky mohou lidé nově podávat přes Portál dopravy. Žadatelé tak podle ministerstva dopravy mohou ušetřit jak jednu cestu na úřad, tak v případě podání on-line žádosti i 20 procent z výše správního poplatku.