Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-21 06:05:16

Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren

Výstavba nových větrných elektráren se v Německu téměř zastavila. Stojí za tím čím dál organizovanější síť občanských iniciativ. Na souši stojí v Německu skoro třicet tisíc „větrníků“ (vývoj podle roků). Podle programu přechodu na obnovitelné zdroje by jich mělo dále rychlým tempem přibývat, kromě toho je nutno nahrazovat zařízení stará, protože i když odhadovaná životnost větrné elektrárny je 20-25 let, některé komponenty selhávají již podstatně dříve. Občané převzali taktiku Zelených Nicméně nepřibývají. Během loňského a letošního roku se výstavba nových větrných elektráren téměř zastavila. Někde se zastavila úplně; v Bavorsku, kde před pár lety rozhodl zemský ústavní soud, že se větrníky nesmějí nacházet blíže než desetinásobek své výšky od osídlených oblastí, nevyrostl letos zatím ani jeden. Moderní větrníky jsou zhruba 200 metrů vysoké, takže vzdálenost podle soudního rozhodnutí činí dva kilometry – v hustě osídleném Bavorsku už taková místa snad ani nejsou. Hlavním důvodem, proč se expanze větrné energetiky zastavila, je čím dál průbojnější jednání občanských iniciativ, které novou výstavbu napadají všemi možnými právními prostředky. Momentálně je jich přes tisíc a dohromady vytvořily zastřešující organizaci Vernunftkraft (zhruba přeloženo: Energie s rozumem), která pomáhá dalším obcím a občanům bránit se proti výstavbě nových větrných elektráren ve svém okolí. Pro zelenou část politické scény je to nepříjemné překvapení. Toto je přeci taktika, kterou svého času oni dovedli k dokonalosti při boji proti výstavbě jaderných elektráren nebo dálnic, ještě v dobách, kdy tvořili něco jako opozici. A kterou německý právní řád umožňuje používat s velkým účinkem. A najednou je používána proti nim. Jde o boj vesnic s městy Na čistě politické úrovni si boj proti větrníkům vzala na starosti AfD, hlavně v bývalém východním Německu, ale není to primárně její projekt, spíš jen využívá příležitosti, která vznikla sama od sebe. Primární problém je na úrovni klasického sporu města a vesnice. Německá města jsou volební baštou Zelených, ve venkovských oblastech jsou Zelení daleko slabší. A postup „ve městech si odhlasují větrné elektrárny a pak je postaví daleko od sebe, zato nám kousek od domovů“ se začíná obyvatelům menších obcí poněkud zajídat. (Tímto bych rád pozdravil jednu paní z okolí Stuttgartu, která mi líčila, jak u nich doma už před pár lety zabránili výstavbě větrníku na blízkém kopci, protože by přitom byly poškozeny zbytky starořímské silnice.) Na nejvyšší úrovni, tj. ve spolkové vládě, už vznikl kompromis, podle kterého by se nikde v SRN neměly stavět větrníky blíže než 1000 metrů od nejbližšího shluku aspoň pěti obytných budov, nebo dokonce stavebních pozemků, na kterých se s výstavbou bydlení počítá. Zástupci spolkových zemí jsou však ostře proti; takové omezení by neumožnilo plynulý nárůst podílu větrné energie na celkové spotřebě. Ani větrnému průmyslu se to nelíbí. Takže předpokládaným stavem pro nejbližší dobu je pat. Ostatně jako v řadě dalších civilizačních záležitostí. Ač jsou mi větrníky protivné, nelze si nepovšimnout, že podobná paralýza se dá vyvolat skoro všude; stačí dostatek zákonů a norem, které se proti sobě navzájem dají použít u soudu a následně ještě odvolacího soudu. Takový stav se asi dlouhodobě udržet nedá, ale nedá se jej ani snadno zbavit. Odpad z větrných elektráren lze špatně recyklovat Ještě něco málo k větrné energii, jak to vidím já. Pominu-li estetické důvody, které jsou subjektivní (představa dvousetmetrových věží nasázených někde v Beskydech kolem Lysé hory – bleah!) – větrníky jsou v principu vylepšená starověká technologie, jenom místo dřeva se dnes používá beton, ocel a kompozity. Ale na podstatě věci to nic nemění, starověké i středověké technologie byly vesměs z hlediska dnešních standardů málo efektivní. Proto taky Greta celé týdny bloudí po Atlantiku, a ještě k tomu potřebuje početnou posádku. A také na pevnině vane větru někdy příliš málo, někdy zase příliš mnoho, pak je potřeba vrtule odstavovat, protože jinak by došlo k destabilizaci sítě. (Ovšem výrobci za tento „proud duchů“, který nikdy ani vyroben nebyl, stejně dostanou zaplaceno, za první kvartál roku 2019 přes 360 milionů eur.) A zatím ani Němci, ani nikdo jiný, nemají systém, pomocí nějž by tu nadměrně vyrobenou energii uměli uložit pro příští použití – nepočítáme-li přečerpávací vodní elektrárny, jejichž kapacita na dnešní větrné excesy dávno nestačí a které vyžadují zcela specifickou konfiguraci terénu, nacházející se vesměs na opačné straně Německa než oblasti, kde fouká nejvíce. Takový systém by celkové ekonomičnosti věci zásadně pomohl, ale zatím není. Přijde mi absurdní, že Evropa s takovou chutí couvá od moderní technologie (atom) k něčemu, co je ve své podstatě extrémně zastaralé. Přitom se ani nedá mluvit o kdovíjaké přátelskosti samotných větrníků vůči přírodě. Právě teď v Německu řeší otázku, co vůbec udělat s dosloužilými listy rotorů – jsou to totiž kompozitní materiály, směsice plastů, uhlíkových nanovláken a skla, které je po skončení jejich životnosti velmi obtížné zase rozebrat na „prvočinitele“. Podle odhadů německého úřadu pro životní prostředí poroste množství těžko recyklovatelného odpadu z dosloužilých větrných elektráren až na 70 tisíc tun ročně. A provozovatelé větrných elektráren ani nevytvářejí dostatečné rezervy k jejich pozdější demontáži a likvidaci. Tedy něco, co atomové elektrárny měly dávno za povinnost (aktuálně je ve fondu k demontáži atomových zařízení přes 24 miliard eur). To není úplně malý problém, ale uvažování fanoušků je někde jinde. Docela dobře jej vystihuje komentář, zařazený ve Spiegelu do sekce „Wissenschaft“, čili věda: Svými žalobami ničíte naši budoucnost! Pomsta vesničanům Ach, ještě jedna, možná nesouvisející drobnost na závěr: na celoněmeckém sjezdu Zelených, který proběhl před pár dny v Bielefeldu, vzešla myšlenka ztížit budoucí výstavbu rodinných domků. Prý se na ně spotřebuje příliš mnoho materiálu. (Na větrníky ne?) Třeba je to opravdu jediný důvod; ale stejně to ve mně budí dojem pomsty na oněch tvrdohlavých vesničanech, kteří nechtějí přijmout Jedinou Pravou Cestu Spasení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2011-08-11 00:00:00

Ze severu - den čtvrtý

Další várka fotografií. Tentokrát už méně horký den a o trochu zajímavější. 11:52 Takhle to dopadá, když jdete přímo na sever a dopředu si to moc nepromýšlíte. Dostal jsem se do Doupovských hor, kde se nachází vojenský areál. A jak se říká, na to projít ho jsem neměl koule. Obcházení mi zabralo celý den. 13:26 U nás si pomalu zvykáme na tucty solárních panelů. Nahoře zas mají spoustu větrných elektráren. Tohle byl jeden z prvních větrníků, který jsem potkal. Na hřebeni Krušných hor jich ale byly vidět celé tucty. To byl hnus, velebnosti. Ale hlavně když je to eko, že? 14:11 Pohled na kostel Nejsvětější trojice ve Valči. Taková průměrná česká horská vesnička, která má ale zámek a hned dva kostely. Na tomhle se podílel i Matyáš Braun, stejně jako na sloupu u něj. 14:20 A tohle je ten novější. Kostel Narození svatého Jana Křtitele stojí na náměstí a z lavičky se mi na něj při svačině pěkně koukalo. 18:54 A tohle už je hrad Hasištejn. Vystoupal jsem k němu z vesničky Prunéřov a docela jsem se při tom zapotil. Možná se divíte, jak jsem se tak rychle dostal přes celou Kadaň a okolí. Kus jsem se svezl s panem, který taky holdoval trampování a skvěle jsme si popovídali. Ještě pod kopcem se mi stala zajímavá příhoda. Procházím vesničkou a z dálky vidím nějakou cyklo-rodinku, která stojí u ohrady a hladí si koně. Jak tak přicházím, kobyla (jsem přesvědčen o tom, že to byla kobyla) od nich odstoupí a začne se dívat na mne. Popojdu ještě pár metrů z rodinku, a kobyla za mnou popoběhne, tak jsem také neodolal a párkrát ji podrbal za uchem. Když jsem pak odcházel, kobyla se snažila protlačit přes ohradník za mnou. Tak nevím, jestli se do mne zamilovala, nebo jsem po těch čtyřech dnech prostě tolik voněl…

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-04 14:46:36

Nastoupí Německo na řeckou cestu k zadlužování?

Nový spolupředseda SPD Norbert Walter-Borjans je s dluhy velký kamarád a vyrovnané hospodaření mu vadí. Principu vyrovnaného rozpočtu se v Německu říká schwarze Null čili černá nula. Jeho velkým zastáncem byl zejména bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble. Postupem času se „černá nula“ stala ústřední devízou politiky CDU/CSU a akceptovali ji i někteří politici sociální demokracie, například Schäubleho nástupce Olaf Scholz. Německý spolkový rozpočet dosáhl „černé nuly“ poprvé roku 2014, předtím si německý stát bral nové dluhy nonstop od roku 1969. Německo poslední léta svoje dluhy naopak splácí (dluhové hodiny eurozóny najdete zde) a jeho zadlužení coby procento HDP se pomalu blíží maastrichtskému kritériu šedesáti procent. Sice shora, ale blíží. V silně zadlužené západní Evropě je to jedna z významných výjimek. To ale neznamená, že se s myšlenkou rozpočtové disciplíny ztotožňují všichni. Nově zvolený spolupředseda SPD Walter-Borjans rozhodně ne. Tento pán byl už v letech 2010–2017 ministrem financí spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (NRW) a v této funkci ukázal, jak si hospodaření představuje. - Walter-Borjans se chlubí úspěšností svého boje proti daňovým podvodníkům – prostřednictvím ukradených CD se seznamy Němců, kteří ulili peníze před německým berňákem do Švýcarska, která nakoupil, a kvůli kterým jej Švýcaři zažalovali za krádež a přechovávání kradeného zboží. Skutečně z nich vymáčkl cca 2,4 miliardy eur, ale přitom zároveň ve svém úřadě vytvořil dluhy ve dvacetkrát (!) větší výši. - Zadlužení země totiž vzrostlo ze 123,3 miliard eur roku 2009 (zdroj, PDF) na 174,4 miliard eur roku 2017 (zdroj), i když je nutno přiznat, že ke konci funkčního období se situace o pár procent zlepšila. Nebyla to ovšem úplně tak zásluha pana ministra. Ten ještě na rok 2016 předložil další schodkový rozpočet, ale ekonomická konjunktura dosáhla takových výšin, že se vybralo mnohem více na daních, a rozpočet tudíž nakonec přes veškerou snahu skončil v přebytku. - Die Welt mu navíc vyčítá podivné triky, které měly sloužit ke zlepšení hospodářského výsledku „naoko“, například snížení příspěvku státu do důchodových fondů státních zaměstnanců (což se časem projeví na problému zaplatit jejich důchody) nebo vytváření dalších dluhů skrze státní podniky, což se oficiálně neprojeví na celkovém rozpočtu země, ale pokud se takový podnik pak ocitne v dluhové nouzi, hádejte, kdo jej bude tahat z bryndy. - Při tom všem se v NRW ani nějak moc neinvestovalo a v celostátním srovnání školství je na tom země stále ještě docela bídně, ve spodní čtvrtině žebříčku. - Se svými rozpočty se Walter-Borjans svého času dostal až před zemský ústavní soud, který mu dokonce zakázal vytváření nových dluhů, dokud se určité mechanismy neupřesní. Nuže, ve své celostátní roli se Norbert Walter-Borjans nikterak nezměnil a hned požaduje investice ve výši zhruba 45 miliard eur ročně, financované z nových dluhů. Dokonce kvůli tomu chce dodatečně pozměnit rozpočet na rok 2020, který už přitom byl schválen. „Černá nula“ a ústavně zakotvená „dluhová brzda“ jsou podle něj kontraproduktivní a poškozují ekonomiku. Mimochodem, vtipný citát ilustrující páně Borjansovo uvažování: „Pokud má švábská hospodyňka domek, do kterého prší, který má vytlučená okna a kachlíky padají ze zdi, a nevezme si půjčku – tak je blázen.“ („Švábská hospodyňka“ je řečnická figura, s jejíž pomocí hájila Angela Merkel nutnost vyrovnaných rozpočtů, pozn. MK.) Já bych asi řekl, že pokud to někdo skutečně dopracuje až do stavu, kdy má děravou střechu a vytlučená okna, že ho vzít si půjčku může leda tak definitivně potopit. Ale kdo ví, třeba byl pan Walter-Borjans na odborné stáži v Římě nebo v Aténách, a tam ho to místní národohospodáři naučili jinak. Stačí se jen podívat na stav bývalého olympijského areálu deset let poté, aby člověk věděl, že ve věci vytlučených oken a rozbitých střech pořízených na státní dluh je právě na tom správném místě… Do té míry, do jaké znám německou politiku, si myslím, že Walter-Borjans své dluhové záměry neprosadí. Aspoň v tomto volebním období ne; pro CDU/CSU je „černá nula“ příliš silnou politickou značkou. Velká koalice se teprve nedávno pracně dohodla na navýšení nízkých důchodů zvaném Grundrente, u které šlo o pouhých 1,5 miliardy eur. A nový spolušéf SPD by chtěl během deseti let utratit navíc rovného půl bilionu. Navíc není ani úplně jisté, zda by se investice v takové míře realizovat vůbec daly. Zejména ty stavební počiny. Hodně záměrů totiž vázne nikoliv na tom, že by nebyly peníze, ale na právních tahanicích – nejde jen o stavbu větrníků, ale i o výstavbu dálkové rozvodné soustavy, která by měla větrnou elektřinu od Severního moře přivést do hustě osídlených částí Německa. I proti té se občané potrefených obcí bouří s poukazem na „elektrosmog“ apod. (Tak mám pocit, že právě tenhle pojem zpopularizovali Zelení, Greenpeace apod. To se jim to vrací.) Bude-li Walter-Borjans na svém záměru trvat, zbourá už tak dost nakřápnutou velkou koalici. Ani jeho spolustraník Olaf Scholz, který aktuálně za kasu zodpovídá, by nejspíš nebyl ochoten se na něčem takovém podílet. Jiná věc je, co by bylo po případných dalších volbách. Dojde-li na onu slavnou rot-rot-grün, mohl by dalšímu dluhovému závodu s Italy a Francouzi zabránit leda Ústavní soud v Karlsruhe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-03 06:44:17

Německá sociální demokracie zezelenala

Německá sociální demokracie si zvolila nové předsedy. Pro budoucnost velké koalice to znamená potíže. Paukenschlag neboli „úder do kotlů“: v celostranickém hlasování německé SPD byli kandidáti spolkového establishmentu poraženi a na jejich místo nastupují nepříliš známé tváře. SPD na rozdíl od CDU volí svoje předsedy přímo, hlasováním všech členů. Dříve kandidovali jednotlivci, ale tentokrát se sociální demokrati zhlídli ve striktním genderovém režimu u Zelených a zavedli si takzvanou Doppelspitze, podle které mají být „spolupředsedy“ vždy žena a muž. Jak přesně má takové duální vedení fungovat v rámci německé ústavy, podle které je kancléř jenom jeden a s žádnou gender-dvojkolejností se nepočítá, to se asi ukáže až v nějakých dalších volbách. Největší šance se dávaly dvojici Olaf Scholz – Klara Geywitz, protože Scholz je ve vládě velké koalice vicekancléřem a ministrem financí zároveň, vyšší postavení už nikdo v SPD nemá. Jenže prásk, nespokojená členská základna rozhodla jinak a zvolila do čela strany téměř neznámou dvojici, která kandidovala se silně levicovým programem a s tím, že koaliční smlouvu je nutno přejednat. Nebylo to ani těsně, nováčci zvítězili poměrem 53,06 : 45,33 procenta. Norbert Walter-Borjans je bývalý ministr financí spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW) v letech 2010-2017. V médiích se proslavil hlavně tím, že občas od Švýcarů nakupoval seznamy Němců, kteří si do Švajcu ulili peníze před německým berňákem. (Update: Bylo to jedenáct cédéček a byla kradená.) Vestfálská sociální demokracie byla ve volbách roku 2017 vymetena do opozice s historicky nejhorším výsledkem vůbec. Do jaké míry se na tom podílel pan Borjans a do jaké to byl důsledek všeobecného úpadku SPD na německé scéně, těžko říci. Nicméně aspoň se o něm dá říci, že má nějaké zkušenosti z vládnutí ve velkém spolkovém státě (NRW má 18 milionů obyvatel), i když na celoněmecké úrovni nikoliv. Jeho genderová parťačka Saskia Esken je naproti tomu úplný nováček v jakýchkoliv exekutivních funkcích, řadová poslankyně SPD, jedna ze sto padesáti tří. Zato je členkou Greenpeace a klubu eurofederalistů (Europa-Union Deutschland), což napovídá tomu, že pozičně předbíhá Zelené z ještě zelenější strany. Oba zvolené musí ještě v pátek potvrdit celostátní sjezd, ale to je spíš formalita. Zvolení nové dvojky do čela SPD se v německých médiích široce chápe jako vzpoura vůči velké koalici a vůči tomu, jak spoluvláda s CDU/CSU zatáhla sociální demokracii do středu; levý obrat. Oba vítězové také hlásali před volbami značně radikální myšlenky: - okamžité zvýšení hodinové minimální mzdy z 9 na 12 eur, - mohutné miliardové investice do ochrany klimatu (takové, které by byly neslučitelné s politikou vyrovnaných rozpočtů čili schwarze Null), - čtyřnásobné zvýšení již dojednané uhlíkové daně (z 10 na 40 eur za tunu CO2), - její úpravu skrze takzvanou klimaprémii, aby více dopadala na bohaté, - zrychlení výstavby větrníků a nesouhlas s dojednanou minimální vzdálenosti od obydlených budov (viz předešlý článek  Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren), - budování státní internetové infrastruktury k pokrytí míst, která vynechali komerční poskytovatelé. Pravděpodobnost, že by současná CDU/CSU na takové požadavky kývnula, se rovná pravděpodobnosti sněhové taškařice v pekle, takže pro další existenci velké koalice to znamená problém. Předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer už oznámila, že na koaliční smlouvě se nic měnit nebude. Totéž potvrdil šéf bavorské CSU Markus Söder. Pár komentářů k věci. Výše zmíněný seznam požadavků je natolik doleva, že si člověk říká, zda vůbec oba čerstvě zvolení politici počítali s tím, že vyhrají a budou tím pádem zavázáni jej nějak prosazovat vůči koaličnímu partnerovi. Nicméně teď už s tím nemůžou nic moc dělat, jinak by úplně ztratili tvář. Asi bude legrace. Členská základna SPD dala touhle volbou jednoznačně najevo, že velká koalice jí vadí, a že by dávala přednost modelu „rot-rot-grün“. On ostatně dost podobný proces probíhá i v CDU. Na nedávném sjezdu v Lipsku sice „AKK“ svůj mandát obhájila, ale nespokojenost některých politických osobností se stávajícím středovým modelem byla dost patrná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si i v CDU volili předsedu všichni členové strany, a ne jenom delegáti sjezdu. Zkrátka, merkelovská rozplizlo-neurčitost už se lidem v obou stranách zřetelně přejedla. Dojde-li ale zase k nějakému oddělení levice a pravice, má pravice fatální nevýhodu v tom, že odmítá byť jen mluvit s AfD. Na levici ten problém nemají a Linke berou jako svého parťáka, i když je to strana plná bývalých soudruhů, těch, kteří kdysi provozovali minová pole na vnitroněmecké hranici. Rot-rot-grün zkrátka normálně politicky funguje. A pokud se tahle trojice dostane po příštích volbách v Německu skutečně k moci, můžeme se těšit na pořádný ekonátlak, až z nás budou naše nešťastné české biošťávy téct proudem… Vůči těmhle jedincům je Merkelová skoro něco jako náš kamarád. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-26 07:20:08

Štěpit jádro? Lepší je otevřít mysl

Desítky českých generací mohou být svázány likvidací našich odpadů, pokud se nechtějí stát národem migrantů. Co kariér ministrů průmyslu už to stálo, aby přišli na to, jak postavit a zaplatit jadernou elektrárnu tak, aby to vypadalo, že si ji stavíme skoro sami a že je to skoro zadarmo.  Nějaké řešení se našlo. Český akční plán rozvoje obnovitelných zdrojů vychází z toho, že už se moc podporovat nebudou nebo jen takové jako přemnožené bioplynky, které svou nenasytností po biomase prokazatelně škodí. A jaderku si postaví ČEZ sám. Buďte klidní, on už se s těmi dodavateli nějak domluví. Že to bude drahé? Vůbec ne, půjčí si levně, stát mu na to dá garanci. A kdyby se to přece jen ukázalo být nad síly ČEZu? Pak to samozřejmě stát převezme. A zaplatí. Z daní. Ty vybere od vás, od všech, i od těch, kdo už se dávno odstřihli od sítě. Ale to bude až někdy, teď je zatím všechno v pořádku. Hledání ztraceného času Popravdě, nelekejme se předčasně. Vládní rozhodnutí, že ČEZ si má postavit jaderku sám a že stát za ni převezme garance, ještě neznamená, že se ta jaderka opravdu postaví a někdo bude nějaké garance potřebovat. Může jít jen o nostalgický záchvěv při hledání ztraceného času. Jak významnou průmyslovou zemí Československo bylo, když dokázalo hned ve třech lokalitách postavit jaderné elektrárny, technologii budoucnosti!  Havaroval jen jeden blok v Jaslovských Bohunicích. Z Temelína jsme zase museli před dokončením vytrhat dráty a nasadit zcela nový řídicí systém. Pak ještě přistavět kontejnment. A nakonec vyměnit turbínu, která házela. Stavěl se dvakrát déle a za dvakrát tolik peněz, než se plánovalo, ale stálo to za to. Celou kapacitu Temelína můžeme od té doby nerušeně vyvážet. Jenže původně nás strašili, že bez Temelína budeme muset zhasnout. A nyní nás strašením ze zhasnutí nutí k plánování výstavby nového bloku v Dukovanech.  Nechci to zbytečně ironizovat, bojovali jsme s technologií mírového štěpení jádra atomu, hodně jsme zvládli, všechno se vždycky nevyhrává. Ale v energetice se u nás dost lže, jako u každého koncentrovaného zdroje bohatství, ze kterého lze snadno trochu odloupnout. A největším rizikem pro tuto výjimečnou koncentraci moci, kvůli které se naší vlasti říká ČEZko, je decentralizace, sdílení, vznik alternativ, nových technologií budoucnosti, které odsouvají jádro do role předražené veteše.  Minulost byla spojena s představou, že uspějí pouze velké podniky, o kterých je třeba uvažovat v rámci celého národního hospodářství, a že země má maximálně využívat své konkurenční výhody. Jenže pak přišla série převratných inovací, které umožňují dobře koordinovanou prosperitu malých podniků, propojují spotřebitele a výrobce do nerozlišitelného „prosumers“, narušují vlastnictví sdílením a boří výlučnost individuálního řešení kolaborativní spoluprací globálních commons.  Kdo maximalizoval využití komparativní výhody, je v krunýři, ze kterého se o to hůř leze. Tohle postihne další náš koncentrovaný obor, automobilový průmysl. Dělat prognózy energetických potřeb protažením dnešního stavu je proto nesmysl. A utápět v tom peníze, které tak nutně potřebujeme na výzkum a rozvoj nových příležitostí?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Rozcestí Energetika je na rozcestí všude, mluví nám do toho klima. O Německu to promíláme horem dolem, ale také Británie slibuje odchod od uhlí roku 2025 a Francie dokonce 2022. Francie chce zároveň snižovat o třetinu dnešních 70 procent elektřiny z jaderných zdrojů. Také Británie plánuje vyřazení jedné dosloužilé jaderné elektrárny někdy roku 2030, ale mezitím má v plánu dostavbu jaderného bloku Hinckley Point C. Kdoví, jak dopadne, znamená to trojnásobně dražší elektřinu než z trhu. Vedle toho se potvrzuje, že jiná cesta je možná. V letošním roce v Británii poprvé převáží produkce elektřiny ze neznečišťujících zdrojů nad produkcí těch fosilních. Do těch „čistých“ se počítají i jaderné, ale nepřehlédněme dynamickou složku zmíněné statistiky, výrazně rostou jen obnovitelné zdroje.  Britský vládní záměr dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 je tedy reálný. Nikoliv snadný, předpokládá další užívání trochy zemního plynu, zejména v bezvětrné zamračené zimní dny, a pak jej bude nutné před nebo po použití dekarbonizovat. Něco by mohl nahradit vodík, ale ten je zase hrozně agresívní a nelze jej rozvádět v běžných trubkách. Proto se zvažuje doplnění vodíkové molekuly nějakým uhlíkem, aby se s ní snáze pracovalo, ale pak se i tenhle uhlík bude muset – před nebo po bezprostředním použití – zachytit a bezpečně uložit. Tohle se budeme muset taky naučit. Udělali bychom tedy dobře, kdybychom se soustředili méně na štěpení jádra a více na otevření mysli okolnímu světu. Každá země je na tom s přírodními podmínkami jinak a má to jinak těžké, avšak jedině Česko to chce mít ještě těžší. Jako když si svalovec přihodí další litinový kruh, aby zvedl hodnotu toho, jak krásně funí. U nás byl úředně zrušen vítr. Čiší to z vládních klimaticko-energetických plánů s nulovým přírůstkem větrných elektráren. Příroda si s tím poradí, má hned vedle Rakousko, kde si podle posledního průzkumu veřejného mínění drtivá většina obyvatel dolního regionu, tedy sousedé jižní Moravy, přeje další větrníky. Tam za čárou je tedy jiná planeta. Jak jsme k tomu přišli? Nějakou teorii bych na to měl. Kdysi nás od Rakouska dělily ostnaté dráty, a tak jsme před 30 lety s velkou úlevou uvítali, když se začaly stříhat. Jenže během času se ukázalo, že šlo jen o experiment, zda by to nešlo i bez nich. A ono to jde! I bez drátů dokážeme zabránit tomu, aby nám sem Rakušáci necpali nějaké své novoty.  Ale když už jsme u těch větrníků, které by chtělo sedm z osmi obyvatel Dolního Rakouska stavět dál, třeba i na svém dvorku – co si tedy od toho slibují? Není to tak složité, vedle větší citlivosti k ochraně přírody a klimatu, kterou jim nikdo shora moudře nerozmlouvá, mají rádi i peníze. V Rakousku i Německu se převzal dánský model, kdy obce se podílejí na výstavbě místních větrných parků a mají pak podíl i z jejich výnosu.  Je to zcela jiný model než u nás, kdy velké prachy provedly nájezd na starostu, ten jim polotajně podepsal souhlas, a lidi pak mohli jen nadávat na ty, kdo vydělávají nad jejich hlavami. Takhle se to u nás zavádělo jako další zářný příklad, jak něco užitečného, podobně jako soláry, lidem včas zhnusit.  Bojíme se vidět rudě? Přitom samotná Komora obnovitelných zdrojů energie, odborné sdružení menších výrobců, už léta zkouší lobbovat za záměr, podle kterého by v každém energetickém projektu bylo rezervováno až 30 procent podílu pro místní obce a jejich občany a podnikatele. Dostali by tři měsíce na rozmyšlenou. Když toho využijí, dobře, když ne, taky dobře. V zahraničí je obvykle občanská účast organizovaná formou energetických družstev, aby drobní investoři nebyli tlačeni do role bezmocných trpaslíků.  Jenže slovo „družstvo“ zní v Česku hrozně rudě. S tím jsme skoncovali. Z komunismu jsme ochotni převzít jen nepodstatné drobnosti, jako je vysoce centralizovaná energetika, do které nemáte co mluvit a smíte na ni jen mlčky připlácet z daní. Její ozdobou jsou další a další jaderné elektrárny. On už to za vás někdo nahoře moudře rozhodne. A vy a vaše děti, i děti jejich dětí, my všichni na něj budeme s láskou vzpomínat, až tu dávno nebude, ale ty účty stále nebudou uhrazeny a s jaderným odpadem, který už nedokáže nic jiného než škodit, bude taky potřeba něco udělat.  Jedna dvě generace se ohřály a zasvítily si, a všechny další – a že jich bude! – budou muset uklidit a hlídat ten sajrajt, který zbyl po té krátké chvilce blaha. A musí to udělat pořádně, jinak ty odstavené sudy se zářnou budoucností zreznou, proděraví, někudy se k nim prodere spodní voda a bude to svými drzými pramínky roznášet dál a dál. Má na to čas, potrvá desítky tisíc let, než ochabne do poloviny sil. Až ty zatracené jaderné odpady svou trpělivou pílí všechno postupně zamoří, našim vděčným potomkům nezbude než hledat zemský ráj zas někde jinde. Někde, kde je ještě volno. Třeba v Patagonii… {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-03-21 11:11:15

Lidé u její cukrárny škemrají, ať už otevře. Za dezerty s překvapením jezdí zdaleka

Láska k pečení a touha po dokonalém větrníku dodala mladé mamince z Českých Budějovic energii ke splnění snu o vlastní cukrárně.

Čas načtení: 2024-04-02 06:01:00

Petr Daniš: Ochranu klimatu už nezastavíte

Nenechte se zmýlit. Ochrana klimatu bude na celém světě posilovat, a to rychleji než kdykoli předtím. I když to z perspektivy naší malé země může někdy vypadat jinak, odpůrci ochrany klimatu dokáží probíhající změny nanejvýš protahovat, ale nikoli zastavit. Na střechách proto v budoucnosti bude stále více solárních panelů a v krajině stále více větrníků. Budeme lépe chránit přírodu a důsledněji dbát na to, jakým způsobem hospodaříme na polích a v lesích. Elektroauta vytlačí ta se spalovacím motorem – nakonec lepšími vlastnostmi a cenou. A tak dále. Čím dřív tato doba přijde, tím lépe pro všechny.

Čas načtení: 2024-04-20 04:50:00

Potěší chutí i vzhledem. V Olomouci se nachází sladký ráj francouzského pečiva

V centru Olomouce je možné najít skrytou v uličce u Dolního náměstí pekárnu Pastryum, kde nabízejí různé druhy francouzského pečiva. Zákazníci si tak mohou pochutnat na pain au chocolat, cruffinu anebo nově na větrníku.

Čas načtení: 2024-04-20 15:00:05

Hasiči cvičili zásah na větrníku, ze stometrové výšky měli respekt i ti zkušení

Dvě zcela mimořádná cvičení absolvovali v uplynulých dnech členové lezeckých skupin profesionálních hasičů z Karlovarského kraje. Trénovali záchranu lidí z výšky na sloupu větrné elektrárny a stožáru velmi vysokého napětí. V obou případech šlo o unikátní akce, konkrétně u větrníků čekali lezci na tuto příležitost dlouhých sedm let.

Čas načtení: 2024-06-05 10:28:27

Kdo zaplatí miliardy za uhelné elektrárny? Nakonec zřejmě zákazník

Přes léto, kdy se elektřina vyrábí ze solárů, větrníků i atomu, by byly v pohotovostním režimu. V zimě, jakmile přestane svítit slunce nebo foukat vítr, poslouží jako náhrada. Řeč je o uhelných elektrárnách, o nichž vlastníci uvažují, že by je mohli brzy odstavit, protože se jim nevyplatí. Takto by mohly sloužit dál jako záložní zdroje, dokud je nenahradí plynové elektrárny. Někdo to ale bude muset zaplatit a podle analytika společnosti ENA Jiřího Gavora by to nakonec mohli být zákazníci.

Čas načtení: 2024-06-12 13:40:06

Lidem se ulevilo, odvrátili stavbu větrníků. „Jen na dva roky,“ míní starosta

Rozbouřené nálady kvůli výstavbě větrníků v obci Mšené-lázně na Litoměřicku neuklidnilo ani referendum, ve kterém lidé elektrárny odmítli. Emoce zjitřila tisková zpráva starosty, ve které označil za smutné, že výstavbě nebyly nakloněny lázně, přičemž současně dodává, že obec vybírá nízký lázeňský poplatek. A zároveň naznačil, že za dva roky mohou být větrníky na stole znovu.

Čas načtení: 2024-06-12 13:37:00

Lidem se ulevilo, odvrátili stavbu větrníků. „Jen na dva roky,“ míní starosta

Rozbouřené nálady kvůli výstavbě větrníků v obci Mšené-lázně na Litoměřicku neuklidnilo ani referendum, ve kterém lidé elektrárny odmítli. Emoce zjitřila tisková zpráva starosty, ve které označil za smutné, že výstavbě nebyly nakloněny lázně, přičemž současně dodává, že obec vybírá nízký lázeňský poplatek. A zároveň naznačil, že za dva roky mohou být větrníky na stole znovu.

Čas načtení: 2024-06-13 16:01:00

Nejvíc elektřiny z větru vyrobili na Karlovarsku. Je to málo, říkají odborníci

Větrné elektrárny na území Česka vyrobily loni 700 milionů kilowatthodin elektřiny, ukazuje zpráva Energetického regulačního úřadu. V přepočtu na rozlohu kraje je v ČR nejvíc větrníků v Karlovarském kraji, následovaným Ústeckým a Libereckým. V sousedním Polsku je podíl větrné elektřiny v síti třináctkrát vyšší.

Čas načtení: 2024-06-14 07:40:00

Airiva začne testovat své větrné ploty pro výrobu čisté elektrické energie

Dalším projektem, který chce využít energii větru k výrobě čisté elektrické energie, je i Airiva designéra Joea Douceta. Ta chce ale místo obřích větrníků stavět větrné ploty s rotujícími zahnutými panely.

Čas načtení: 2024-06-22 09:00:00

Potíže v kraji Dona Quichota. Elektřiny z větru má Španělsko až příliš

Oblast Kastille-La Mancha ve španělském vnitrozemí proslavil Cervantesův Don Quijote a jeho větrné mlýny. Globální oteplování však ráz této krajiny změnilo. Na tamních kopcích se dnes nacházejí stovky větrníků, které by slavný rytíř dnes stěží poznal. Jsou důkazem, že španělská ekonomika to s obnovitelnými zdroji myslí vážně. Elektřiny vyrobené z větru má však země až příliš a neví, co s ní.

Čas načtení: 2024-08-04 12:19:00

Část Sardinie se bouří proti tisícům větrných elektráren a solárů. Poškodí ráz ostrova, tvrdí

Na 3000 větrníků na sardinské pevnině, dalších 1200 v okolním moři a k tomu solární panely pokrývající 700 čtverečních kilometrů. Tak by mohla za pár let vypadat statistika zdrojů obnovitelné energie na italském ostrově Sardinii, pokud by se realizovaly všechny v současnosti plánované projekty.

Čas načtení: 2024-08-16 09:27:30

ČEZ: Holub z MŽP uvedl, že cílem je do r. 2030 alespoň 1,5 GW instalovaného výkonu větrných elektráren a 10 GW solárního výkonu

ČEZ: Petr Holub z ministerstva životního prostředí uvedl, že cílem je do roku 2030 alespoň 1,5 GW instalovaného výkonu větrných elektráren a 10 GW solárního výkonu. Do roku 2050 by to mohlo být 5,5- 7 GW výkonu větrníků a 26-30 GW u solárů.

Čas načtení: 2024-08-31 13:33:00

Kultura Plus: Jaké novinky připravují velké divadelní scény v nadcházející sezoně shrne kulturní týdeník

Od muzikálu Drácula po balet o Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Představí také program plzeňského festivalu Divadlo, nebo interaktivní film Křehký domov, který za českou kinematografii soutěží na festivalu v Benátkách. Pořad připravila Michaela Vetešková.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.