EUR 25,145 
|| 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || První představení Lewise Hamiltona za volantem monopostu formule 1 Ferrari se na testovací trati ve Fioranu se konalo za velkého zájmu fanoušků.
Čas načtení: 2024-03-14 07:36:19
West Ham a zápas jara. Souček se zastal trenéra: Je neuvěřitelné, co dokázal
Zkraje roku to měl dost nahnuté. Fotbalový West Ham v lize šestkrát za sebou nevyhrál, vypadl z FA Cupu a na vyhazov trenéra Davida Moyese tlačili i fanoušci. Teď je o něco klidněji, ale co když londýnský tým v osmifinále Evropské ligy nepřejde přes Freiburg? „Všichni vidíte výsledky toho, co s námi dokázal,“ zastal se Moyese záložník Tomáš Souček. S parťáky bude muset doma vymazat jednogólové manko z Německa.
\nČas načtení: 2020-05-25 16:32:11
Fanoušci v České republice se mohou znovu těšit na představení londýnského National Theatre: na moderní verzi Cyrana z Bergeracu s Jamesem McAvoyem, divadelní předlohu úspěšného seriálu Phoebe Waller-Bridge Potvora, oceněný návrat Helen Mirren do role královny Alžběty II. v Audienci, kouzelnou verzi komedie Sen čarovné noci či Benedicta Cumberbatche coby Hamleta. Samotné britské Národní divadlo nicméně zůstává zavřené, svým příznivcům se připomíná alespoň díky záznamům vybraných představení, které každý čtvrtek streamuje zdarma na svém YouTube kanále. V tomto týdnu je ke zhlédnutí drama Tramvaj do stanice touha s Gillian Anderson, které ve čtvrtek vystřídá zákulisí britské politiky 70. let Parlament od tvůrce filmu Brexit Jamese Grahama. V červnu si fanoušci mohou připomenout Toma Hiddelstona v Shakespearově tragédii Coriolanus. Tyto streamy jsou zdarma, z technických důvodů ovšem nemohou být opatřeny českými titulky. Největší zájem mají česká kina o zatím poslední novinku NT Live Cyrano z Bergeracu. Francouzskou klasiku, kterou v režii provokativního Jamieho Lloyda radikálně upravil dramatik Martin Crimp, si zatím naplánovala do programu kina v Praze, Brně, Jihlavě, Brandýse nad Labem, Boskovicích, Prostějově a Olomouci. Romance o poetickém vojákovi zamilovaném do ženy, která si vyhlédla jiného, načas zůstane bohužel posledním novým titulem v řadě úspěšného projektu NT Live, který loni oslavil své desáté narozeniny. Kvůli pandemii a uzavření divadel byl zrušen plánovaný květnový přenos nového dramatu Lucy Kirkwood Nebeská klenba a momentálně i uvedení komedie Jack Absolute Flies Again a novinky Toma Stopparda Leopoldstadt, obě tyto hry by se však na jeviště ještě měly vrátit. Benedict Cumberbatch si Shakespeara naposledy zahrál v roce 2015, konkrétně Hamleta, a záznam této vyprodané inscenace se opět vrací do českých kin (a tedy s českými titulky) také toto jaro a léto. Komediální genialitu Shakespeara připomene Sen čarovné noci, ve kterém hvězda Hry o trůny Gwendoline Christie zahrála potutelnou královnu víl. Fanoušci cenami Emmy ověnčeného seriálu Potvora by si neměli nechat ujít jeho divadelní předobraz, stejnojmennou one-woman show Phoebe Waller-Bridge, drzý, vtipný a upřímný pohled na jednu ženskou existenci. Audience doplňuje pohled Petera Morgana na osobnost a život britské panovnice Alžběty II., který začal v oscarovém filmu Královna a pokračuje v seriálu Koruna. Program všech promítání NT Live v českých kinech lze najít ZDE.
Čas načtení: 2024-04-04 15:30:00
Liga očima fanoušků: Hrůza jako od Hitchcocka a divný karetní mariáš
Fotbalovou ligu vede i po 26. kole Sparta těsně před Slavií, ale fanoušci obou týmů jsou v jiném rozpoložení. Zatímco Letenským pomohla k hubené výhře chyba brankáře, sešívaní se příliš strachovat nemuseli. Plzeň sice prohrála, ale je v situaci, kdy se ztráta dá odpustit. V Ďolíčku se zase kromě oslav žaslo nad počtem žlutých karet. Projděte si, jak vidí ligu fanoušci největších táborů.
Čas načtení: 2024-06-06 11:12:20
Na fotbalové Euro 2024 v Německu se chystají desetitisíce českých fanoušků. Na utkání základní skupiny v Lipsku a Hamburku pro ně UEFA vyčlenila celkem 30 tisíc vstupenek, další zájemci získají lístky z jiných zdrojů nebo budou fandit ve fanzónách. Šampionát v sousední zemi láká geografickou blízkostí, může se však fanouškům výrazně prodražit. V případě nehody, […]
Čas načtení: 2024-06-12 10:30:33
Epic Games rozdává pořádnou pecku! Fanoušci Marvelu by neměli otálet
Na online obchodě s hrami Epic Games Store je aktuálně skvělá hra ze světa Marvelu Taktické RPG Marvel’s Midnight Suns sbírá chválu nejen od kritiků, ale také od fanoušků Hra bude k dispozici zdarma do 13. června Je příjemnou tradicí, že videoherní obchod Epic Games Store s železnou pravidelností rozdává hry zdarma. Zatímco někdy tituly nestojí za zmínku, jindy se jedná o překvapivé herní pecky, které byste si neměli nechat uniknout. To je případ i aktuálního titulu, jenž si můžete stáhnout zcela zdarma. A o co že se jedná? O skvělou hru z komiksového univerza Marvelu s názvem Marvel’s Midnight Suns. Ta si od kritiků i fanoušků vysloužila pochvalné kritiky a na serveru Metacritic jí visí příjemné hodnocení 83 bodů ze 100, přičemž fanoušci ji taktéž hodnotí nadprůměrnými 7.0 z 10. Přečtěte si celý článek Epic Games rozdává pořádnou pecku! Fanoušci Marvelu by neměli otálet
Čas načtení: 2024-06-18 12:10:19
Albánie vyšetřována UEFA: Fanoušci způsobili potíže při zápase s Itálií na ME
Opět další vyšetřování ze strany pořadatelů. Albánie čelí vyšetřování ze strany UEFA poté, co fanoušci během zápasu s Itálií způsobili potíže na tribunách. To jsou zprávy, které si albánští fanoušci rozhodně nepřáli slyšet.
Čas načtení: 2024-07-17 07:00:01
Podivný rozchod Babišových: Andrej má k Monice pořád blízko, na dovolené je ale sám
Konec vztahu Andreje Babiše přišel jako blesk z čistého nebe. Koncem dubna ho ohlásil s manželkou Monikou, kterou si bral na Čapím hnízdě v roce 2017. „Po třiceti společných letech plných vzestupů, pádů a nezapomenutelných zážitků jsme se s Monikou rozhodli, že naše cesty se nyní rozdělují. Jako rodiče dvou úžasných dospělých dětí si nejvíce přejeme zachovat rodinnou harmonii,“ napsal Andrej Babiš na Facebook a žádal o zachování soukromí. A minimálně se zdá, že zmiňovaná harmonie se z jejich vztahu nevytratila. View this post on Instagram A post shared by Andrej Babiš (@andrejbabis) Monika Babišová ze života manžela vůbec nezmizela, spíše naopak. Na jeho sociálních sítích má své stálé místo a není se čemu divit. Lidé ji totiž zbožňují, vedle manžela jsme ji viděli třeba na inauguraci nového slovenského prezidenta Petera Pellegriniho. A Andrej Babiš zaměstnává na PR a sociální sítě opravdové experty, kteří se nemilosrdně řídí čísly. Co fanoušci chtějí, to mají. Mají k sobě pořád blízko Andrej Babiš se také objevil na oslavě Moničiných padesátin, ke kterým jí poslal romantický vzkaz. Na oslavě se dokonce nechal zvěčnit s vtipným darem, který Monika dostala od svého bratra a Babišova obchodního partnera Martina Herodese. Sadu na pletení obsahující klubíčka, jehlice a nápis „Senior pack 5.0“ tehdy podle Babišova vyjádření na Instagramu „vzala sportovně“. I se svými dětmi Vivien a Frederikem se pak objevili ve volební místnosti při příležitosti voleb do Evropského parlamentu. Z výše zmíněných fotografií na Babišových sociálních sítích je tak jasné, že manželé mají k sobě stále velmi blízko a jeden bez druhého si život nedokážou představit. Na velký návrat to však spíše nevypadá. Podle fotografií, které sám předseda hnutí zveřejnil, dovolenou u moře se svými dětmi trávil bez Moniky. Babiš však má s Monikou nejen manželské, ale také rozsáhlé byznysové vazby. Jak píše Hlídací pes, Monika stále figuruje v Babišových firmách na významných pozicích. Babišova manželka Monika: Ztrápená žena, která podléhá trendům Pařížské ulice Číst více Vrátíte se k sobě, vzkazují fanoušci Není ani divu, že fanoušci páru diskutují u společných fotek o možném návratu. „Proč se tedy s tou úžasnou ženou rozešli,“ ptá se jeden z komentujících. „Jste krásný pár, jste úžasní lidé,“ rozplývá se další. Jiní komentující expartnerům rovnou vzkazují, že jejich rozchod nebude trvat věčně. „Škoda rozchodu takových skvělých lidiček, vždyť vy prostě k sobě patříte, šup to dát zpět,“ píše na Babišově instagramovém profilu paní Květa. „Stejně se k sobě vrátíte,“ zní jen jeden z názorů, které se v různých obměnách opakují poměrně často. Andrej Babiš byl po rozchodu s Monikou spojován se zrzkou Anetou Zicklerovou, která se mu měla v dřívější době starat o sociální sítě a měla být autorkou některých jeho úspěšných videí na sociálních sítích. Babiš se však k údajnému vztahu nikdy nevyjádřil. KAM DÁL: Skandální život srbského prince Jiřího. Byl to tyran, prostopášník a vrah!
Čas načtení: 2024-11-08 09:00:00
Amsterdamská policie zatkla více než 60 lidí po útocích na izraelské fotbalové fanoušky
Šéf amsterdamské policie Peter Holla uvedl, že došlo k „incidentům na obou stranách“, počínaje středeční nocí, kdy fanoušci Maccabi strhli palestinskou vlajku z fasády budovy v centru města a křičeli „jdi do prdele, Palestino“.Holla uvedl, že fanoušci Maccabi zdemolovali taxík, po čemž následovala „online výzva“ k mobilizaci taxikářů do kasina, kde bylo přítomno 400 izraelských příznivců. Policie podle něj příznivce z kasina bezpečně vyvedla.Na videu ze sociálních sítí, které ověřila agentura Reuters, bylo vidět, jak fanoušci Maccabi odpalují světlice a skandují „Ole, ole, ať vyhrají IDF, vyjebeme s Araby“, čímž odkazují na Izraelské obranné síly.Policejní šéf uvedl, že ve čtvrtek v poledne se na náměstí Dam shromáždil velký dav příznivců Maccabi a došlo k „bitkám na obou stranách“. Konflikt v Gaze zvýšil napětí mezi komunitami v celé Evropě, kde prudce vzrostl počet antisemitských urážek a útoků. Na rekordní úroveň vzrostl také počet islamofobních incidentů.
Čas načtení: 2024-12-10 21:00:08
Manchester City dává fanouškům možnost navrhnout dresy pomocí AI. Zapojte se i vy!
Manchester City spustil soutěž, ve které fanoušci mohou pomocí umělé inteligence navrhnout třetí sadu dresů pro sezónu 2026/2027. Vítězný design, vytvořený nástrojem Puma AI Creator ve spolupráci s DeepObjects, bude nosit A tým a bude k dispozici i k zakoupení. Fanoušci mohou zadat popis svého návrhu, vybrat styl a přizpůsobit detaily dresu. Soutěž končí 20. prosince, vítěze vyberou odborníci z Manchester City, Puma a fanoušci. S dresy můžete pomoci zde
Čas načtení: 2025-01-20 20:00:21
Fanoušci šílí! Třetí série Hry na oliheň bude dřív, než byste čekali
Zatímco první série jihokorejského seriálu Hra na oliheň sklidila celosvětový úspěch, druhá série u mnohých vyvolala rozhořčení. Fanoušci zkrátka a jednoduše měli velmi vysoká očekávání a ne všem se pokračování cesty hráče 456 zamlouvalo. Navíc závěr druhé řady seriálu u sledujících vyvolal řadu otázek, které samozřejmě chtějí zodpovědět. The post Fanoušci šílí! Třetí série Hry na oliheň bude dřív, než byste čekali first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2020-11-23 14:18:23
Fanoušci pavoučího hrdiny se dočkali: Miles Morales útočí na PS4 a PS5
V New Yorku zuří válka mezi energetickou společností Roxxon a teroristickou organizací The Underground. Ne, tohle není aktuální zpráva z americké metropole, ale ústřední zápletka nového titulu ověnčeného ikonickým logem komiksového velikána Marvel. A je jen jeden hrdina, který může Newyorčany vyvést z chaosu a nastolit ve městě pořádek. Petera Parkera však pod pavoučí maskou […] Příspěvek Fanoušci pavoučího hrdiny se dočkali: Miles Morales útočí na PS4 a PS5 pochází z Progamer web
Čas načtení: 2015-10-19 10:23:41
Kyanidi dokončují novou desku. Jako předvoj mohou fanoušci čekat dva singly
Na své druhé dlouhohrající desce stále pečlivě pracuje rock-popová kapela Kyanid. Nahrávání v domažlickém studiu The post Kyanidi dokončují novou desku. Jako předvoj mohou fanoušci čekat dva singly first appeared on Hudební magazín XBand.cz.
Čas načtení: 2023-03-22 12:31:47
Fanoušci Harryho Pottera se dočkají nové atrakce. Warner Bros. otevírá studia v Tokiu
Už je to jedenáct let od otevření Londýnských filmových studií, kde se natáčel Harry Potter a Warner Bros. to oslaví s veškerou parádou, a to otevřením filmových studií ve vzdáleném Japonsku. Přestože jsou inspirované svým Londýnským předchůdcem, mají se od něj značně lišit a nabídnou místnosti a prvky exklusivně v dané oblasti. Filmová studia mají být rozlohou... The post Fanoušci Harryho Pottera se dočkají nové atrakce. Warner Bros. otevírá studia v Tokiu appeared first on FANZINE.cz.
Čas načtení: 2024-02-12 22:12:39
Fanoušci motorek, pozor: Začala výstava Ducati v OC Arkády Pankrác a je zdarma!
Pro milovníky rychlých kol a italské elegance máme skvělou zprávu. Od pondělí 12. února se pražské obchodní centrum… Příspěvek Fanoušci motorek, pozor: Začala výstava Ducati v OC Arkády Pankrác a je zdarma! pochází z Viral Svět
Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33
Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách
O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek. Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49
Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů
Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem. Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu. V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus. Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci. Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů. Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence? Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů. Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí. Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni. Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci? Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet. Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction} Autor je publicista a spisovatel. Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.
Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40
Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51
Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.) Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou. Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní. Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem. Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého. „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“ Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.) Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“. Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil. Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika. V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu. V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“ Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu. Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně. V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu. Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu. Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“. Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden. Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici. Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones. Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe. Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“ Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal. Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí. Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem. Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání. Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-21 15:06:00
Panika v Českých Budějovicích? Vůbec není namístě, říká Zelenka
Co se to děje s „naším“ Jihostrojem, ptají se mnozí fanoušci. Proč prohrajeme v Benátkách? Jak to, že už z naší haly není nedobytná tvrz? Před koncem základní části extraligy mužů patří volejbalistům Budějovic až páté místo. Na to dlouholetí fanoušci Jihostroje zvyklí nejsou. Vždyť v posledních letech nastupovali hráči do vyřazovací fáze téměř vždy z prvního či druhého místa. Z pozice suveréna soutěže.
Čas načtení: 2024-02-22 08:59:26
Fanoušci vyhrávají: Německá liga stahuje plány na prodej Bundesligy
Německá fotbalová liga (DFL) se vzdává plánů na prodej části Bundesligy poté, co fanoušci vyjádřili svůj nesouhlas extrémními protesty. Po měsících bouřlivých demonstrací a obav z komercializace fotbalu se liga rozhodla zrušit obchodní záměr.
Čas načtení: 2024-02-22 11:59:08
Ohavný podvod a zklamání: Bendig lhal svým fanouškům: Ti ho za to nemilosrdně odsuzují
Fanoušci i kolegové z branže ho litovali a vyjadřovali mu podporu, podle policejního vyšetřování byl ale útok moukou na Jana Bendiga nahraný. Zpěvák a „útočník“ měli být domluvení. Není divu, že po zveřejnění vyjádření policie, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že „detektivové z odboru extremismu a terorismu zjistili, že oba účastníci se na celé události domluvili“ a „oba jsou ale podezřelí z přestupku křivého vysvětlení“, jsou zpěvákovi fanoušci a podporovatelé v šoku a mluví o podvodu a zklamání.