Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-09 08:54:17

Vary, den sedmý: Letos zklamali i velikáni filmu, Parazit i Mrtví neumírají nejsou příliš přesvědčivá díla

Každý rok se na filmovém festivalu ve Varech věnuje velká pozornost filmům od renomovaných režisérů, kteří už za sebou mají slavné snímky. Tyto projekce patří mezi nejnavštěvovanější a stojí na ně obrovské fronty. Nutno říci, že letos to nestálo úplně za to. Letos padesátiletý jihokorejský režisér Bong Joon-ho (Pon Džun-ho), jenž zaujal svými filmy Pečeť vraha či Matka, nedávno vyhrál filmový festival v Cannes s filmem Parazit, (Jižní Korea 2019), který se promítal i v Karlových Varech. Snímek se vyznačuje střídáním různých poloh od černé komedie přes sociální drama po thriller. Bohužel ale se mu nepovedlo všechny tyto žánry dát dohromady tak, aby nebyly vidět švy. Takto: v porovnání s ostatními letošními snímky jde film o nadprůměrný a rozhodně jej stojí za to vidět. Ovšem pokud nelze nevidět, že zároveň nejde o počin zapomenutelný, za což může především fakt, že se střídání žánrů nijak vzájemně neposouvá, prostě stojí za sebou tak, jak se režisérovi hodilo. Skoro celá první polovina filmu se zabývá snahou chudé rodiny, která žije v suterénu a opilci jí chodí močit na okna, zaujmout všechna možná pracovní místa v rodiče velmi bohatých Jihokorejců. jejich vynalézavost nezná mezí. Kdyby Bong Joon-ho rozvíjel tuto linii dál (a film ukazuje, že chudáci sbírají osobní údaje svých dobrodinců, takže by nakonec mohli nějakými fígly zaujmout jejich místo), mohla vzniknout výtečná černá komedie. Jenže režisér se rozhodl, že poselství filmu musí být závažnější a ukázat rozdíly mezi masou chudých lidí a kastou bohatých, kteří sice nejsou špatnými lidmi, ale z principu zaujímají poněkud povýšenecké postoje. A taky chtěl ukázat tvrdý život v kapitalismu, které některé nutí nakonec za systému "zmizet", aby nebyli trestáni za to, že jejich snahy zkrachovaly. Ne že by pak film pak začal být úplně nezajímavý, nicméně přestane být uchvacující. Až jednou se jednou budou filmoví kritici vracet k desátým letům tohoto století a popisovat nejlepší filmy, Parazit proto mezi nimi rozhodně nebude. A z tvorby Jima Jarmusche budou z tohoto desetiletí vyzdvihovat zdánlivě nenápadný film Paterson, nikoliv aktuální počin Mrtví neumírají (USA / Švédsko, 2019). Jarmuschovi začali zřejmě jeho lidští podivíni docházet, takže má už za sebou film o upírech Přežijí jen milenci a nyní se vrhnul na žánr zombie filmů. A ukazuje, že opravdu umí: připadáte si, jako by do provinčního fotbalového mužstva zavítal slavný fotbalista. Všechny triky s míčem jsou najednou elegantnější, přesnější a krásnější. Ostatní na něj obdivně zírají a on ještě s nadhledem své umění shazuje, čímž se samozřejmě úcta přihlížejících jen zvětšuje. Bill Murray a Adam Driver v hlavních rolích ukazují, co je to herectví bez velkých gest, stačí jim prostě být na scéně a úsporně trousit věty, které by z úst jiných zněly jako klišé. Film je nadupaný hvězdami, které jsou ochotné vyslovit jednu větu, jen aby si u Jarmusche zahrály (jako "zombík" Iggy Pop a jeho jediné slovo "kafe"). Jarmuch s nadhledem cituje sám sebe, zakladatele tradice zombie filmů George Romera či Quentina Tarantina (narážka na film Kill Bill). Jenže jako by nakonec - jako onen hvězdný fotbalista - pro samé ukazování kliček zapomněl, že nejdůležitější je prostě dát gól. Snímek Mrtví neumírají prostě jako celek nefunguje. Jednotlivosti vás zaujmou a mohou se stát součástí hovorů o pozoruhodných filmových scénách. Ale nakonec zbudou právě jen ty: abyste se k filmu vraceli jako třeba k Jarmuschovým snímkům Mrtvý muž či Ghost Dog - Cesta samuraje, na to je zahleděn příliš do sebe. Ale scénu, kdy nemrtví nevykřikují oproti ustálené konvenci slovo "mozky", ale mluví o tom, co měli na světě nejraději, takže část se jich táhne po města s rozsvícenými mobily a opakuje slovo "wi-fi", tu si pamatovat budete. Na druhou stranu - z většiny filmů se vám po pár dnech nevybaví vůbec nic. Rakouský dokumentarista Andreas Horvath, který před čtyřmi roky ve Varech poněkud pobouřil svým dokumentem Helmut Berger, herec, ve kterém ukázal někdejší hvězdu filmů Luchina Viscontiho a dalších italských režisérů jako mravně úplné rozloženého člověka, přivezl letos svůj první hraný film Lillian(Rakousko, 2019). Mladá Ruska se v něm rozhodne přejít celé Spojené státy z New Yorku po Aljašku, aby se dostala domů, na což jinak nemá peníze. Autor těchto řádech se trochu vzpouzí říkat o tomto filmu, že je hraný. Pro představitelku hlavní role Partycji Planikovou jde o první počin ve filmu, dalších pár lidí představuje sama sebe (s výjimkou úchyláka, který se snaží hlavní hrdinku přepadnout). Ve filmu vlastně nedochází k nijakým velkým mezilidským interakcím, protože rozhodnutím tvůrců neumí hlavní postava ani slovo anglicky. Ona prostě jde a jde a sem tam se někdo objeví (a pokusí je jí věnovat třeba limonádu), jinak se nějaký kontakt projeví pouze údivem místních nad tím, že cestou bezostyšně krade. Takže sledujeme, jak hrdinka zdolává lesy, hory, pouště (ty záběry jsou na filmu nejúchvatnější), jednou vidíme šerifa, který jí pomůže a pak se baví s kamarády v hospodě, jednou sledujeme demonstraci indiánů proti tomu, aby přes jejich území šel ropovod, ale jinak se vlastně nic neděje. Prostě počin dokumentaristy, který chce natočit hraný film, ale netroufá si na to nějak přemýšlet o motivech postav a jejich psychologii (film věnoval Lillian Allingové, Rusce, která opravdu ve dvacátých letech přešla celé USA za čtyři roky a jejíž příběh je zhruba stokrát pozoruhodnější než Horvathův počin). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Neboj, daleko neuteče (USA, 2017) od Guse Van Santa, jehož nejznámějším filmem je Dobrý Will Hunting, zaujme především skvělým výkonem Joaqiuna Phoenixe. Jde o "skutečný" příběh amerického karikaturisty Johna Callahana, který propadl alkoholu a po autonehodě skončil na vozíku. Nakonec přestal pít a stal se slavným pro své karikatury stojící na černém humoru. Slovo skutečný dávám do uvozovek proto, že film je samozřejmě uměleckou licencí. Zpracovat takové příběhy není nikterak snadné. Život málokoho je totiž filmovým příběhem: obvykle se nám věcí dějí z hlediska dramaturgie na přeskáčku. Tvůrce potřebuje, aby se do nás v nějakou konkrétné chvíli třeba zamilovala žena, aby příběh získal bod, od kterého se může rozvíjet ke kýženému "dramaturgickému oblouku". Ale ona se do nás jako na potvopru zamiluje jindy, nebo ten vztah není vůbec ideální. A málokdy se povede skutečný život a filmařský záměr skloubit: často je pak snímek příliš chaotický, nebo naopak sledujete něco na způsob životopisu svatých. Neboj, daleko neuteče je bohužel do určité míry druhým případem. Ne snad, že by Gus Van Sant chtěl udělat z Callahana světce, snaží se poctivě ukazovat jeho propad na úplné dno. Jenže činí tak způsobem, že i toto dno je nějakým způsobem podbízivé divákům. Aby si i uhlazení maloměštáci mohli říci, že hlavního hrdinu chápou a nemuseli přitom nijak slevovat ze svých hodnot, které jsou s alkoholismem v naprostém protikladu. Aby je prostě zlo, které mohou najít na dně láhve, poděsilo jen natolik, že mohou říkat svým dětem, že pití je špatné, ale už nepochopí, proč se jej někdo nikdy nevzdá. Myslím, že Callhan nakreslil v nebi k tomuto filmu nějakou drsnou a nekorektní karikaturu.

Čas načtení: 2024-04-18 09:00:01

Král Artuš? Všechno je jinak, historici mají jasno

Je na legendě o králi Artušovi něco pravdy? Odkud pochází příběh, jak se vyvíjel v průběhu staletí, a co je nejdůležitější, existují nějaké důkazy, že Artuš byl skutečný? První zmínka o něm se vyskytuje v díle Historia Brittonum, které napsal velšský mnich Nennius. V knize je Artuš popsán jako skutečná postava, která vládla někdy během konce 5. až počátku 6. století. Je mu připisováno vítězství v bitvě u Badonu, která postavila Brity proti invazivní armádě Anglosasů. Artuš je také zmíněn v Annales Cambriae, velšské kronice rané historie, kde se také píše, že vyhrál u Badonu. V těchto raných spisech král nečelí jen lidským nepřátelům – bojuje a poráží nadpřirozené síly, jako jsou draci, obři a čarodějnice. Hon na čarodějnice v českých zemích: Stovky upálených, vynikal zejména jeden region Číst více Excalibur, Guinevere a Merlin Téměř vše, co nyní považujeme za hlavní prvky artušovské legendy, od rytířů kulatého stolu a Excaliburu po Kamelot a Paní jezera, pochází ze středověku. Čerpáme zejména ze dvou textů – z Historia Regum Britanniae od Geoffreyho z Monmouthu a Le Morte D'Arthur od Thomase Maloryho. Geoffreyho kronika, dokončená kolem roku 1138, zařazuje Artuše do stejného postřímského období jako Nennius před 300 lety. V této verzi je však Artuš přímým potomkem Konstantina Velikého a jeho otci Utheru Pendragonovi pomáhá mocný čaroděj Merlin. Kromě Merlina se nám také představí řada Artušových rytířů, včetně sira Bedivera a sira Gawaina. Geoffreyho kronika vypráví příběh o Artušově početí a narození, jeho nástupu na trůn, bitvách, které svedl se svým věrným mečem zvaným „Caledfwlch“ (raná verze Excaliburu), říši, kterou vybudoval v Británii a Irsku, a jeho porážce římským císařem Luciem Tiberiem v Galii. Ke konci Geoffreyho historie rané Británie je Artuš na cestě obléhat Řím, když se dozví, že jeho žena Guinevere byla nucena vzít si jeho úhlavního nepřítele (a synovce) Mordreda. Vrací se tedy, aby s ním bojoval. Vítězný, ale zraněný Artuš je převezen na ostrov Avalon, aby se vzpamatoval. A tím vyprávění končí. Manželku odsoudí k upálení Maloryho kniha Le Morte d'Arthur v popisu rytířů kulatého stolu a pátrání po svatém grálu čerpá z mnoha mýtů a legend jak z Britských ostrovů, tak z Francie. V jeho verzi Artuš vytáhne meč z kamene a stane se vládcem Británie, dáma v jezeře mu dává Excalibur, on pak ustanoví Kamelot jako své hlavní město a shromáždí své rytíře, mezi nimi statečného sira Lancelota a zbožného sira Galahada. Thomas Malory také zapracoval adaptaci francouzské básně ze 13. století, která se stala jednou z nejslavnějších ze všech artušovských příběhů – hledání svatého grálu. V Maloryho adaptaci se různí rytíři – mezi nimi Gawain, Lancelot a Percival – vydávají na epická dobrodružství při hledání grálu, než ho nakonec najde a přiveze sir Galahad na Kamelot. Na konci Le Morte d'Arthur se Artuš dozví o románku mezi jeho manželkou a Lancelotem. Odsoudí Guinevere k upálení, ale Lancelot ji zachrání a utečou do Francie. Artuš pronásleduje svého bývalého přítele, ale v jeho nepřítomnosti se trůnu zmocní Mordred a Artuš se vrací, aby s ním bojoval. Smrtelně zraněný pověří sira Bedivera, aby vrátil Excalibur Paní jezera, na následky zranění poté zemře. Legenda znovu ožila Historia Regum Britanniae a Le Morte d'Arthur obsahují mnoho prvků, které spojujeme s legendou o králi Artušovi. V průběhu let byly přidány další příběhy, ale právě těmto dvěma zmíněným knihám vděčíme za většinu toho, co bychom nyní považovali za „artušovský mýtus“. Později byl však příběh o Artušovi nakonec odmítnut jako nesmysl bez faktického základu a legenda ztratila svou sílu. I když příběh o Artušovi úplně nezmizel, nebyl už brán vážně. Kde se vzala Baba Jaga? Kanibalistická kostlivá čarodějnice děsila generace ruských dětí Číst více Teprve v 19. století se zájem o Artuše znovu rozdmýchal, podnícen láskou ke všemu gotickému a středověkému. Umělci, hudebníci a básníci vytvořili díla inspirovaná legendou. Nejslavnějším z nich byl Alfred, Lord Tennyson, který napsal 12básňový literární cyklus nazvaný Idyly královské. Básně, které byly publikovány v letech 1859 až 1885, přetvořily legendu o Artušovi pro viktoriánské období a staly se nesmírně populárními. Byl tedy Artuš skutečný? Ve 20. století přišel se svou troškou do mlýna filmový průmysl, který vdechl legendě o Artušovi nový život. Filmy jako Rytíři kulatého stolu, Excalibur, Camelot a The Sword in the Stone (Meč v kameni) vyprávěly příběh Artuše a jeho rytířů ze zcela nové perspektivy a oslovily nové i starší generace. Následovaly snímky jako Merlin či Král Artuš: Legenda o meči. Král žil znovu pestrý a bohatý život. To ale nijak nevyřešilo otázku – byl Artuš skutečný? I když existuje spousta literatury, umění, hudby, filmů a televizních pořadů o králi Artušovi, je vůbec nějaký důkaz, že tento muž chodil po světě? Bohužel ne. I když může být příběh podmanivou a důležitou součástí britské kultury, všeobecně se má za to, že nejde o nic víc než o mýtus, který nemá ve skutečnosti žádný základ. Navzdory snahám najít nějaké reálie v průběhu staletí nebyly objeveny žádné důkazy, které by potvrdily, že kdy Artuš existoval. Je to legenda se vším všudy – sbírka příběhů čerpaných ze starověkého velšského, anglického a francouzského folklóru, který zkrášlili spisovatelé ve středověku a ve viktoriánské době. Zdroje: history.co.uk, brtiannica.com, smithsonianmag.com, historyextra.com KAM DÁL: Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník.

Čas načtení: 2024-07-06 10:00:00

Karlovy Vary: Zahradníkův rok

Ještě jsem se chtěl stručně zmínit o filmu Jiřího Havelky Zahradníkův rok (2023). To, co o tomto filmu uvádí festivalový katalog, je šokující. Totiž: "Skutečný příběh bezpráví páchaného na mírumilovném zahrádkáři bohatým sousedem restituentem". Pokud jde o skutečný příběh, určitá monotónnost tohoto filmu je zřejmě pochopitelná. Pokud jde však o skutečný příběh, je to strašné, zejména ta absolutní nečinnost českých státních orgánů. https://kviff.tv/embed/video/3452-zahradnikuv-rok-trailer/cs

Čas načtení: 2024-09-15 09:19:00

Pocahontas: Skutečný příběh se neshoduje s jeho pohádkovou verzí

Všichni si myslíme, že Pocahontas známe, ale její skutečný příběh se velmi liší od populární představy. The post Pocahontas: Skutečný příběh se neshoduje s jeho pohádkovou verzí first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-11-06 15:24:04

Přehledová tabulka - státní veřejná služba

Autor: RoBoT Datum: 06.11.2024 15:24:04 2005 - Státní veřejná služba v MO RFskutečný státní rada Ruské federace 1. třídyskutečný státní rada Ruské federace 2. třídyskutečný státní rada Ruské federace 3. třídystátní rada Ruské federace 1. třídystátní rada Ruské federace 2. třídystátní rada Ruské federace 3. třídyrada státní veřejné služby Ruské federace 1. třídyrada státní veřejné služby Ruské federace 2. třídyrada státní veřejné služby Ruské federace 3. třídyreferent státní veřejné služby Ruské federace 1. třídyreferent státní veřejné služby Ruské federace 2. třídyreferent státní veřejné služby Ruské federace 3. třídytajemník státní veřejné služby Ruské federace 1. třídytajemník státní veřejné služby Ruské federace 2. třídytajemník státní veřejné služby Ruské federace 3. třídy

Čas načtení: 2022-05-17 13:06:39

Sportovní klání jako kulisa pro závod života: ČT uvede dokument Láska pod kapotou

Odhodlaný padesátník Jaroslav má v životě dvě vášně. Rychlá auta a školní lásku Jitku, která mu po zpackaném manželství vrátila naději a chuť jít dál. Jitka, služebně nejstarší autokrosová řidička v Čechách, by zároveň sotva našla lepšího mechanika a kouče, než jakým je právě Jaroslav. Společně doufají ve vítězství. Sportovní klání je však jen kulisou pro skutečný „závod života“, ve kterém pár zatím nepatřil mezi favority. Frustrace a deziluze minulosti tak mohou nabrat překvapivý směr. Dokument Láska pod kapotou režiséra Mira Rema diváci uvidí v úterý 17. května od 21:50 na ČT2. „Hledali jsme život o závod a našli jsme závod o život. Se scenáristou Jurou Šlaukem jsme chtěli natočit film, který by se vymykal narativním postupům zdejší dokumentární scény. Chtěli jsme se vymanit z prostředí sociálního dokumentu a natočit žánrový dokument,“ říká režisér Miro Remo. Své hrdiny natáčel tři roky a postupně se s nimi spřátelil. „Toto přirozené kamarádství je předpokladem pro intimní vyprávění o muži, který svým příběhem zastupuje mnoho dalších, kteří přišli o iluze. Často i bez vlastního přičinění byli nakonec zrazeni systémem, kterému věřili, a tak dnes s hořkostí sledují současné politické divadlo. Jaroslav se nevzdal, jde si svou cestou, hraje na vlastním písečku s vypětím všech sil, které mu ještě zbývají. I po tolika fackách se nevzdává. Je to fascinující.“ Pár malých lidských osudů z prostředí česko-slovenského pohraničí nabízí přímý vhled do podmínek, které dávají základ společenskému podhoubí, před nímž společnost často zakrývá oči. Co se může na první pohled jevit jako vtipná sonda do světa malé tuzemské závodnické komunity, se ukazuje brzy jako bezmála sociální drama. Autokrosové prostředí najednou plní spíš roli kulisy ke skutečnému závodu života hlavních protagonistů, dvou padesátníků, kteří velkou část dosavadní existence rozmělnili řadou nesprávných rozhodnutí a ve zkrachovalých manželstvích. Když Jaroslav po všech svých pádech objevuje dávnou školní lásku Jitku, s níž navíc sdílejí i společnou vášeň pro automobilové závody, svitne oběma nová naděje a oba se s novým elánem pokusí o restart svých osobních vztahů i pracovních naplnění. „Miro Remo si umí pro své filmy vybírat mimořádně silné postavy a pak je pečlivě zkoumá, dokud neobjeví jejich skutečný příběh, hlubší motivy i rozpory, osobní boje, prohry, výhry a sny. Filmový jazyk pak volí způsobem, který diváka doslova strhne, drží ho v napětí, dávkuje emoce, humor i situace, z nichž mrazí. Rád si hraje s nečekanými pointami,“ uvádí k dokumentu kreativní producentka Věra Krincvajová a dodává: „Miro je pro mne jedním z nejtalentovanějších současných režisérů v českém a slovenském prostoru, věřím, že se každý jeho film může stát pro filmové fanoušky událostí. Snímek Láska pod kapotou byl festivalovými diváky hodnocen jako atraktivní i znepokojivý zároveň, pro mnohé se totiž stal opravdu nečekanou sondou do svébytného prostředí.“ Slovenský režisér Remo získal za svůj předchozí snímek, dokumentární portrét Richard Müller: Nepoznaný, cenu české filmové kritiky.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-13 08:03:19

Galerie hlavního města Prahy představuje ilustrátorskou tvorbu Františka Skály

Pod názvem A jiné práce představuje František Skála v Galerii hlavního města Prahy poprvé retrospektivní pohled na svou ne vždy známou ilustrátorskou tvorbu, které se věnuje již od začátku osmdesátých let. Výstava se svou formou prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí jak se sochařskou, tak i s malířskou prací či s performancemi Františka Skály. Ve své linii se tak jedná o mimořádnou retrospektivu ilustrátorských děl, která ukazuje zároveň přesahy a rozmanitost autorovy umělecké tvorby. Po autorových velmi úspěšných výstavách v Galerii Rudolfinum a v Národní galerii v prostorách Valdštejnské jízdárny tak můžeme poznat další polohu Skálovy poetické, tajemné, a přitom do přirozeného světa vrostlé tvorby, které nikdy nechybí ani neokázalý vtip. Svou formou se prolíná i s řadou dalších aspektů, které souvisejí s jeho sochařskou, ale také malířskou prací. Tu výrazně utvářelo i prostředí, které autora obklopovalo v dětství, ať již se jednalo o různé formy starožitných předmětů (otcova sbírka), anebo folklorní hudbu (matka choreografka a zakladatelka souboru Chorea Bohemica), mělo jistě vliv i na jeho vnímání a vztah k různým materiálům a poetice forem spojených s lidovým uměním. Právě to vše se nepřímo objevuje také v ilustrační práci, která má i další přesahy, ať již se jedná o jeho existencionální zážitky, které souvisejí s pobyty v přírodě „na divoko“ u moře, o pěší cestu do Benátek v roce 1993 nebo další inspirativní cesty po světě. Nelze také nezmínit autorovy deníky a intimní edici malých knih. Výstava je koncipována jako tvůrčí cesta. Začíná obrazy vytvořenými pod otcovým vedením na hranici dětství, pokračuje hledáním v době studií a postupně přes další léta až k nahlédnutí do nejnovější tvorby. Nejedná se ale o pouhý výčet zhruba dvaceti převážně dětských knih, které jeden z nejznámějších českých výtvarníků posledních dekád ilustroval. Výstava dává nahlédnout, nakolik je profese ilustrátora úzce propojena se Skálovou volnou tvorbou malířskou, grafickou a sochařskou. Vine se jeho dílem jako ponorná řeka, ve které se zračí tvůrčí období a okouzlení. Práce na jednotlivých knihách, a to především těch autorských, je vždy neodmyslitelně, jaksi osudově, spojena s dobou vzniku. Ať již jde o knihu Zapomenutá řemesla, kterou ilustroval po ukončení studia na VŠUP, nebo o Pohádky z bramborových řádků, jež přichází v období po zkušenostech z hudebního působení na hranici undergroundu a prožitku narození obou dětí. Do Královských pohádek od básníka Karla Šiktance to byly uhlové kresby lesů z konce osmdesátých let, kdy se setkává s tvorbou Aléna Diviše a Bohuslava Reynka a volí jednoduchou formu lavírovaných kreseb uhlem. Dalším významným projektem je kniha Velké putování Vlase a Brady. Tento legendární autorský seriál vzniká v období nástupu postmoderny a založení umělecké skupiny Tvrdohlaví. Zde dochází k nejtěsnějšímu propojení s volnou tvorbou Františka Skály, která se v té době vydělila z ilustrátorské činnosti. Díla jako Velký datel (1987, Východočeská galerie v Pardubicích) nebo Motýl na květině (1985) vznikla jako samostatné objekty prezentované na výstavách a zároveň se stala inspirací pro bytosti, které se objevily v příběhu. Duch Lesojan byl naopak poprvé spatřen Vlasem a Bradou v Modrém lese a následně se zhmotnil ve formě sochy Lesojan (1988). V polovině devadesátých let se dva roky pracovalo na přípravě celovečerního animovaného filmu (filmové ateliéry Zlín a později Barrandov). K realizaci bohužel nedošlo z důvodu nedostatku financí. Příběh byl nakonec úspěšně dramatizován v Divadle Minor v roce 2007. Podobné to je i u knihy Skutečný příběh Cílka a Lídy. Nápad vytvořit fotografický seriál v reálném lesním prostředí se zrodil v roce 1989 při dokončení komiksu Velké putování Vlase a Brady, kdy se na poslední straně objevilo několik fotografií, které zachytil tučňák Michal. Fyzicky i časově náročná práce podobná animovanému či hranému filmu, obnášející přípravu loutek, prostředí a fotografování v reálném čase ročních období, se protáhla ze dvou měsíců na dva roky a rozdělila seriál na dvě knihy. Malou, „úvodní“ – Jak Cílek Lídu našel (Meander, 2006) a velkou – Skutečný příběh Cílka a Lídy (Arbor vitae, 2007). Podobně jako u Vlase a Brady se do knihy dostala ocelová plastika Špion, dlouhá osm metrů, původně vytvořená pro evropské sochařské kvadrienále v Rize. V příběhu vystupuje jako Lefant Troben, bytost žijící v Pustém Hustolese. Kniha posloužila jako předloha k filmu Jana Svěráka Kuky se vrací. V knize Bratři lví srdce se objevují zkušenosti s originální technikou „scurografie“, vyvinutou v Tajné organizaci B. K. S., která je vhodná ke ztvárnění nočních a makabrózních scén, a hodily se pro ilustrace k dětské knize, jejíž příběh se odehrává po smrti hlavních hrdinů. Negativ kreslený tužkou naslepo na pauzák se vyvolá fotografickou cestou. Komplikovanost tohoto postupu vytváří zvláštní atmosféru. K dalším podobným technikám patří termokresby, dělané dotykem teplocitlivého faxového papíru o kovovou teplou desku, nebo kresby vytvořené tužkou na základě obrazců samovolně vzniklých jemnou lampovou černí na papíře „lampionů přání“. Právě podobné příběhy a časové posloupnosti lze najít u každé z ilustrovaných knih. Promítá se do nich autorův obraz světa, pečlivá volba způsobu uchopení tématu a použité techniky a celkový, zodpovědný, ale zároveň svobodný přístup k tvorbě. Výstava se koná v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí až do 29. srpna. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-30 08:59:36

2020: Rok roušky

Přijde den, kdy se všechny karantény zruší, cestování obnoví, obchody otevřou a školy zaplní. Hlavně se ale vrátí lidé do práce a po práci k radostem. Střízlivé odhady mluví o dvou měsících. Už to by byl výpadek v historii nevídaný, do historie nesmazatelně zapsaný a s trvalými následky pro budoucnost. Vnímat důsledky této krize jen jako škodu, která nastala a která se dá jednoduše nahradit, by nebylo ani realistické, ani moc užitečné. Nastává změna a letošní rok bude mít v dějepisech své výjimečné a snadněji zapamatovatelné postavení, jako se to stalo třeba s letopočty 1929 nebo 2008. Možná budeme říkat, že to byl rok velké pandemie nebo velké ekonomické krize, a možná si hlavně vzpomeneme na ty všudypřítomné roušky, které nás spojily a staly se symbolem těchto dnů.  Každopádně – šíření infekce pomine a zůstanou prozaické ekonomické důsledky. Nebude to problém čistě ekonomický, ale – jako dnes téměř všechno – i politický a je třeba si uvědomit, že žádný z dnešních politiků nemá s pandemií, ani s krizí tohoto rozsahu praktickou zkušenost. Stejně zřejmé je i to, že se život nevrátí do vyjetých kolejí, byť v to mnozí budou věřit.  Podle současných celosvětových údajů připadá zhruba na 10 vyléčených lidí jeden, který chorobu COVID-19 nepřežije. Chmurná statistika, vedoucí k tomuto průměrnému číslu, se u nás může pozitivním směrem od světa lišit, a to dost významně. Naděje vyplývá z faktu, že jsme s karanténami začali dříve a opatření jsme zavedli razantnější. Naše zdravotnické kapacity jsou lepší a větší než průměr světa, na počet obyvatel dokonce vysoko nad průměrem v EU.  Významnou skutečností je, že nevíme, nemusíme vědět (a asi nikdy vědět nebudeme), kolik lidí se vlastně novým koronavirem nakazilo. Preventivně se držíme dál od sebe, čímž šíření zpomalujeme. Lidé, kteří mají příznaky této choroby, jsou testováni a dostávají potřebnou péči. Především pro ně musí být zdravotnický systém funkční, a to je zřejmá priorita těchto dnů, úzce spojená i se snahou zabránit úmrtím. Globální problém nemá globální řešení Zkrácení výjimečného stavu na nezbytné a bezpečné minimum je dalším prioritním cílem na celém světě. Naše veřejnost přijala v tomto smyslu nevyslovenou doktrínu, že se raději smíří s přísnějším režimem po kratší dobu než mít režim volnější, ale snášet jej o to déle. V tomto ohledu se vynořuje třicet let starý rozdíl mezi evropskými státy – postkomunistické země přijímají omezení občanských práv s větším porozuměním než země ostatní. Může se ovšem stát, že víc občanských svobod povede k vyšší smrtnosti a vyšším ekonomickým škodám. Tak ale dnes žádný politik neuvažuje a i kdyby – těžko na tom něco změní. Každá země si svou situaci řeší podle svých preferencí. Globalizace jako by na pár týdnů najela na mělčinu. Bruselská elita se v kritické situaci odmlčela, což bylo posléze označeno jako podcenění, ale faktem je, že žádná koordinace nenastala a společný zájem se nedostavil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Itálie zůstala se svým problémem v rozhodujících dnech osamocena. Lyžaři zaplatili a z Itálie úprkem odjeli. S plicními ventilátory, s lůžky v nemocnicích či rouškami se nikdo na pomoc nehlásil. Každá země si hleděla především svého, aby se nakonec všechny potkaly v Číně, na jediném trhu, který je schopen zásobovat svět zdravotnickým materiálem.  Kdo to zaplatí Odhady ekonomických důsledků současné pandemie jsou spojeny s prognózami a spoustou rad, co by měly vlády a centrální banky udělat. Unisono zní – dodat peníze. Je to tak silný hlas, že k tomu nepochybně dojde a vlastně už i dochází. Slibují se miliardové výdaje z rozpočtů, zestátnění krachujících firem, odpouštění dluhů, nové půjčky, hotovostní injekce centrálních bank, snížení daní a poskytování záruk. Není vyloučeno, že se k distribuci hotovosti použijí mobily a internet, aby to šlo rychle a aby tomu všichni rychle uvěřili. Když se dříve mluvilo o razantním uvolňování měnové politiky jako o tzv. „helicopter money“, tedy o penězích, shazovaných z vrtulníků přímo na ulici, může se tato nadsázka v mobilních aplikacích stát skutečností.  Příliv peněz má dva hlavní adresáty: domácnosti a firmy. Lidé, kteří nemohou pracovat a nedostávají mzdy, tudíž nemohou nakupovat a budou se bát velkých výdajů i do budoucnosti, a firmy, které nemohou platit dodavatelům, a dodavatelé, kteří marně čekají na peníze, to všechno by v daném rozsahu byl skutečný kolaps, penězi nevyčíslitelný. Dokud to ještě vyčíslit lze, budou se tedy peníze po určitou dobu rozdávat, s vědomím všech nedostatků, které to přinese: tyto dárky nedostanou samozřejmě jen ti skutečně potřební. Dostanou je i lidé bohatí, kteří je nepotřebují, a dostanou je i firmy slabé, které byly na pokraji krachu už před pandemií a teď budou paradoxně zachráněny. S vědomím všech těchto úskalí to budou dobře vynaložené peníze, aby se ekonomiky nezhroutily a aby tedy bylo z čeho startovat.  Generovat či degenerovat Tíživá situace vede ke dvěma názorovým proudům, které se nutně střetnou. Ten jeden je velmi srozumitelný: takové situace musí řešit stát. Tisíce lidí jsou v problémech, které nezavinily a je třeba jim pomoci. Tak slyšíme odborové předáky, kteří chtějí mzdy, podnikatelské svazy a asociace, které vyčíslují miliardové škody, a politiky, kteří vyjadřují ochotu tyto věci řešit. Potichu sdílejí tuto vlnu natažených rukou i velké firmy, které spoléhají na pravidlo „too big to fail“, tedy že jsou tak velké, že si nikdo nedovolí nechat je zkrachovat. Druhý postoj, který provází tuto krizi, je zhmotněn v silné vlně spontaniety a velmi konstruktivní, typicky české nápaditosti. Nejsou roušky? Někdo se zlobí na vládu, další ale usedli k šicím strojům. Nesmí se sedět v hospodách? Vydávají jídlo u okýnek a rozvážejí do firem. Kolony u hranic? Lidé nosí řidičům pitnou vodu a občerstvení. Pomoc nabízejí skauti, studenti, sportovci, medici, dobrovolníci. Obchodníci posilují prodej přes internet, miliardáři shánějí roušky a léky v zahraničí, hoteliéři zahájili rekonstrukce a další firmy a živnostníci mají různé nápady jak přežít a něco dělat. Propuštění číšníci hledají práci jako kurýři, hlásí se řidiči, lidé do call center, umělci baví obecenstvo přes internet, prodejci nabízejí počítače k pronájmu, aby se dalo úřadovat z domova atd. Ne všechno se samozřejmě ujme, ale je to daleko cennější než sedět a čekat na dotace. Udělat něco potřebného, prospěšného. Peníze, které se teď rozdají, se většinou rychle rozplynou. Pak nastane rozhodující fáze, jejíž úspěch bude záviset na invenci lidí a firem, zaměstnanců a živnostníků. Tento skutečný motor ekonomiky se dotacemi negeneruje, může ale pod jejich tíhou degenerovat. Kéž by se tedy udržel v chodu! Stát v akci Krize nejsou nikdy spravedlivé a vždy na nich někdo prodělá a někdo vydělá. Některá odvětví jsou riziková při povodních, jiná při epidemiích. Mělo by se s tím počítat. Místo toho je tu osvědčená zkušenost s dotacemi, které teď mohou dostat zlatou pečeť, protože jejich velikost bude bezprecedentní a obrovská.  Ekonomické škody vzniknou v důsledku koronaviru, ale jejich podstatou bude určité množství nevyrobeného zboží, neposkytnutých služeb a neodvedené práce. Něco je nenávratně pryč: lidé nepojedou na dovolenou, kterou zrušili, nepůjdou do restaurace na oběd nebo na večeři dvacetkrát. Některé dámy se učesaly samy, určitý počet aut se nevyrobí a leckterá rodina si to s novým autem rozmyslí, protože si možná její živitelé budou muset hledat práci. Finanční kompenzace těchto ztrát, to jsou peníze za nic – nekryté, a tedy potenciálně inflační. Centrální banky mají nástroje, kterými mohou inflace krotit, ale toto krocení odnesou věřitelé a vydělají na něm dlužníci. Pokud se to podaří, Inflace se rozpustí do delšího období, věřitelé se tomu nevyhnou a dlužníkem se konec konců může stát každý.  Ekonomický růst je důležitý. Je prvořadou a přímo existenční starostí firem a živnostníků, a tak by to mělo zůstat. Není úkolem vlády a už vůbec ne centrální banky. Stát by neměl ekonomickému růstu překážet, měl by jej umožňovat a podporovat, vytvářet příznivé podmínky. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, což je pro růst vynikající předpoklad. Asi jako rozhodčí na hřišti, který dbá o dodržování pravidel, a tím zaručuje dobrý, férový fotbal. Nepečuje o to, aby bylo hodně gólů, nebo dokonce o to, aby mužstva vyhrávala. O to se musejí starat hráči sami. Stejně v ekonomice, kde jsou těmi hráči jednotlivé firmy a živnostníci. Je jen a jen na nich, aby hledali své šance a prosazovali se na trhu.  Finanční injekce jsou jako anestetika. Necítíme bolest, necítíme skutečnou váhu problémů, které tu však reálně existují a se kterými je nutno se vypořádat. Tak jako některá anestetika i dotace se mohou stát návykovými (což se v některých odvětvích už stalo). Působí jen po určitou dobu a pak musí pacient získat někde další dávku. Když si na tento kolotoč sedneme, těžko se z něj bude sesedat. Budeme mít ekonomický růst, vysokou zaměstnanost a další důvod, aby si firmy, zaměstnanci a živnostníci nedělali starosti o svou budoucnost. Kdyby něco, stát se postará. Ve stínu těchto radovánek ovšem naroste dluh do nezvladatelných rozměrů. Zvykneme si na pohodlí a řešení nezvládneme. Takže stručně shrnuto: dotační a kompenzační narkózu ano, ale po ní co nejrychleji normální pravidla tržní ekonomiky, ke kterým patří i utahování opasků, problémy, starosti, rizika a teprve potom úspěchy.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-10-24 07:21:03

Žádný zpěvák nezazpívá všechno

Jak by měli pěvci pracovat se svým dechem a tělem? Na tuto otázku se – mimo jiné – snaží odpovědět stostránková publikace s názvem Skutečný zpěv (True Singing, 2017), kterou v roce 2019 vydala nezisková organizace Zámek Liteň společně s platformou VoiceWise Markéty Cukrové. Jedná se vlastně o knižní rozhovor s uznávanou profesorkou zpěvu Margreet Honigovou, který s ní vedla další zpěvačka a pedagožka Godana Crnković a který do češtiny přeložila právě Markéta Cukrová, úspěšná mezzosopranistka a lektorka zpěvu. V knize nechybí ani slova uznání a vděku od studentů a studentek Honigové, k nimž patří i česká pěvkyně Simona Houda Šaturová. Ostatně jedním z témat zachycených dialogů se stala i samotná výuka zpěvu a osobní zkušenost Honigové s tímto řemeslem. Pěvecká technika nesmí narušit zdravý zvuk lidského hlasu. Proto Honigová preferuje individuální přístup k jednotlivým studentům, tedy cvičení šitá na míru konkrétním hlasům a tělům. Od pěvce vyžaduje nejen vytrvalost a ukázněnost, ale musí být také schopen pohroužit se do zpívaného textu a vědět, proč zpívá dotyčnou píseň. Ne všechno se dá ovšem naučit – budoucí pěvec by měl být obdařen hudebním cítěním, technicky nosným hlasem i vhodným charakterem. Základními pilíři pěvecké techniky jsou pak volné tělo, vědomé zpívání, rezonance a artikulace. Zpěvák musí cítit spojení mezi tělesnou pozicí, proudem výdechu a rezonancí. Toto vše tělo poskytne, pokud je uvolněné a pružné. Hlas, text a dech musí být používán s péčí, ale nikoli nuceně. Margreet Honigová je přesvědčena o tom, že hlas i dech jsou od narození na správném místě a zdravé tělo tak nabízí vše, co je ke zpěvu potřeba. Jakákoliv násilná manipulace podle ní znamená ztrátu vnitřní svobody. Musíme rozumem pochopit, co se děje uvnitř nás, ale nesnažit se zasahovat, manipulovat ani záměrně řídit dávno fungující procesy. Doslova k tomu říká: „Dovolte svému tělu dělat to, co umí.“ Žádný zpěvák podle ní nezazpívá všechno, přitom však podle ní není nutné úzce se specializovat. Charakter zpěvního hlasu si prý o jistý repertoár sám řekne, zároveň ovšem může zpěváka omezovat. V každém případě musí zpěvák poznat a přijmout hlas, kterým ho obdařila příroda. Důležité je nezapomínat, že hlas je „pouze“ prostředek a smyslem zpěvu je hudba... {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2024-02-15 20:14:23

Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ladislav Olešovský Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato […] Mohlo by vás zajímat: Co dál s národním hnutím? Reakce č. 2 Co dál s národním hnutím? Část 2 Skutečný populismus Generace identity: Kdo jsme? Proč diskreditační kampaň proti nacionalistům neuspěje The post Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-02-23 09:00:00

Obvinění o sexuálních útocích Izraele na palestinské ženy jsou věrohodná, konstatuje panel OSN

 Odborníci uvádějí důkazy o znásilňování, sexuálním ponižování a hrozbách znásilněním dívek a ženExperti OSN konstatují, že se setkali s "důvěryhodnými tvrzeními", že palestinské ženy a dívky byly během pobytu v izraelském vězení vystaveny sexuálním útokům, včetně znásilnění, a vyzývají k úplnému vyšetření těchto případů.Skupina odborníků uvedla, že existují důkazy o nejméně dvou případech znásilnění, vedle dalších případů sexuálního ponižování a vyhrožování znásilněním. Reem Alsalem, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách a dívkách, uvedla, že skutečný rozsah sexuálního násilí může být podstatně vyšší."Možná se ještě dlouho nedozvíme, jaký je skutečný počet obětí," uvedla Alsalemová, kterou Rada OSN pro lidská práva (UNHRC) jmenovala zvláštní zpravodajkou v roce 2021.Poznamenala, že zdrženlivost při oznamování sexuálních útoků je běžná kvůli obavám z odvety vůči obětem. Uvedla, že v rámci vlny zadržování palestinských žen a dívek po vypuknutí izraelsko-hamasácké války 7. října dochází v izraelských zadržovacích centrech ke stále tolerantnějšímu přístupu k sexuálním útokům.

Čas načtení: 2024-03-01 12:00:34

Obchody varují před nákupem originálního pouzdra pro iPhone. Vyrobil Apple skutečný propadák?

Pouzdra z materiálu FineWoven jsou pro Apple nejspíš krokem vedle Uživatelé si stěžují na jejich kvalitu a odolnost při používání E-shop Amazon dokonce musel učinit opatření, aby zákazníky před těmito kryty varoval U letošní generace iPhonů výrobce oznámil několik zásadních opatření ve vztahu k ekologii a udržitelnosti. Například přestal používat hovězí kůži na výrobu svých výrobků, namísto toho všechny kožené produkty nahradil materiálem FineWoven. Jak to ale vypadá, ani půl roku po zásadní změně uživatelé nedokážou nové pořádky přijmout. Jak by také mohli… Přečtěte si celý článek Obchody varují před nákupem originálního pouzdra pro iPhone. Vyrobil Apple skutečný propadák?

Čas načtení: 2024-03-09 16:40:31

Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě

Po smrti jugoslávského prezidenta zachvátil celý region chaos. Národnostní vášně umocněné touhou po svobodě se dostaly do popředí, historici přirovnávají Titův režim k lednici, která zmrazila všechny problémy, jež Balkán měl. Když se režim rozpadl, nastaly děsivé etnické čistky.   Rudý partyzán Za první světové války Tito narukoval do armády Rakouska-Uherska. Na haličské frontě bojoval proti Rusku, zde byl zraněn a zajat. Po smrti cara Mikuláše II. se Josip Broz dostal na svobodu. Inklinoval k bolševické straně, po roce 1917 se považoval za bolševika (do Komunistické strany Jugoslávie vstoupil až v roce 1920). Komunistická strana se stala v Jugoslávii ilegální a Josip Broz odešel do sovětského exilu, zde přežil stalinské čistky a pochopil, jak celý režim vlastně funguje, ani to jej ale neodradilo.  Do popředí se dostal za druhé světové války. Stal se obávaným partyzánem, přezdívku Tito začal používat právě v tomto období. Brzy vystoupal do čela komunistického odboje a Moskva s ním počítala jako se svým člověkem. V boji proti nacistům slavil úspěchy, osobní statečnost mu nemohli upřít ani jeho nepřátelé. Na konci války v roce 1945 si již vybudoval takovou pozici, že jej bylo možno považovat za nezpochybnitelného vůdce.   Georgi Dimitrov: Komunista, který rozcupoval nacistickou obžalobu. Převezl i Göringa Číst více Sjednotitel Balkánu Začal budovat obdobný režim, jaký vládl v Sovětském svazu. Sjednotil národy, které odlišovaly náboženské tradice. Ty prostě a jednoduše zakázal. Na území Bosny žije a žila většina balkánských muslimů, zakázal ženám zahalování a za nošení tradiční muslimské čepičky byl kriminál. Stejný postih čekal člověka, který by si dovolil vzít na krk křížek. Jeho kroky se nelišily od jiných rudých vůdců, kolektivizace, výstavba měst a likvidace odpůrců byly typické rysy jeho režimu. Historici se domnívají, že režim měl na svědomí na půl milionu mrtvých. Disponoval koncentračními tábory, jako byl ostrovní gulag Goli otok.   Románek v Čechách  Tito se narodil do manželství Chorvata a Slovinky, nebyli příliš bohatí, vydělávání peněz na živobytí potomkům, kterých měli dohromady 15, jim zabralo mnoho času. O děti se tak často starali prarodiče. Mladý Josip odešel za školy již ve 13 letech, v budoucnu mu tento nedostatek formálního vzdělání nikdy nechyběl. Původně chtěl být číšníkem, ale osud tomu chtěl, že se nakonec vyučil zámečníkem. Pracoval v Záhřebu a také na hutích ve slovinském Kamniku. Vyhlídka dobrého platu jej nasměrovala do českých zemí, konkrétně do známé fabriky Kolbenky. Právě z této životní epizody vznikaly po rozpadu Jugoslávie stohy knih, hlavně pro ženy. Říká se totiž, že zde měl nejednu českou milenku a také že s některou zplodil dítě, syna, ke kterému se oficiálně nehlásil. Během svých cest po monarchii vystřídal na dvacítku povolání, podobně jako románová postava Saturnin. Krom dělnických prací v továrnách to byl například testovací šofér vozů nebo si vydělával jako šermíř v soutěžích.  Čechoslováci v gulagu. Idealisté, kteří se vydali budovat ráj a skončili v pekle Číst více Vrátil se ze SSSR dvojník?  Bizarní perličkou z Titova života je konspirace, která nikdy úplně neutichla, možná byl důvod ten, že se jednalo u skutečné podezření amerických tajných služeb, které můžeme podepřít dokumentem, který NSA (National Security Agency) zveřejnila. Tato konspirace se objevila bezprostředně po konci druhé světové války. Má více verzí, jedna říká, že skutečný Josip Broz zemřel na šířící se choroby v zajateckém táboře v Rusku kolem roku 1917. Zpět se měl vrátit ruský agent, který používal identitu Josipa Broze. Důkaz, že se touto myšlenkou zabývaly americké tajné služby jako reálnou, je právě onen dokument. V něm můžeme vidět rozbor mluvy „nového Tita“, zpravodajští důstojníci šli tak daleko, že zkoumali vyslovování některých slov, čechismy a germanismy v jeho mluvě. Došli k názoru, že se pravděpodobně nejedná o rodilého jugoslávského mluvčího, což skutečný Josip byl. Kde je pravda, se můžeme pouze dohadovat.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rusové mají vraždění v krvi. Masakr desítek tisíc lidí vymyslel Berija, posvětil ho Stalin

Čas načtení: 2024-03-28 17:03:06

Regionální Kansas City Fed a Chicago PMI vykazují další pokles

Dnes jsme znali další dva americké regionální indexy z oblasti Chicaga a Kansasu. Oba vykázaly další ochlazení a klesly mnohem pod očekávání trhů. US Chicago PMI skutečný 41,4 (předpověď 46, předchozí 44,0) Skutečný složený index Kansas City Fed -7 (př...

Čas načtení: 2024-06-03 17:01:13

Krach za rohem, nebo naopak boom? Jaký je skutečný stav americké ekonomiky?

Silná ekonomická data, varování generálních ředitelů a lepší než očekávané maloobchodní zisky způsobují investorům opakované šoky. Článek Krach za rohem, nebo naopak boom? Jaký je skutečný stav americké ekonomiky? z webového portálu Finex.cz.