Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 11:48:00

Čas komfortu podle Tuska skončil, Evropa musí zbrojit

Štrasburk - Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit. Dnes to v projevu před poslanci Evropského parlamentu k prioritám polského předsednictví Evropské unie prohlásil polský premiér Donald...

Čas načtení: 2025-01-22 12:30:00

Komfort skončil, Evropa musí masivně zbrojit, uvedl polské předsednictví Tusk

Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit. Prohlásil to polský premiér Donald Tusk, který zmínil výzvu amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby evropští členové NATO dávali na armádu pět procent hrubého domácího produktu (HDP). Řekl také, že na kontinentě panuje krize ducha, přitom Evropa vždy byla a vždy bude veliká, Evropané musí jen zvednout hlavy.

Čas načtení: 2025-01-22 11:48:00

Čas komfortu podle Tuska skončil, Evropa musí zbrojit

Štrasburk - Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit. Dnes to v projevu před poslanci Evropského parlamentu k prioritám polského předsednictví Evropské unie prohlásil polský premiér Donald...

Čas načtení: 2025-01-22 12:29:08

Komfort skončil, je čas zbrojit, řekl Tusk europoslancům

Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit, prohlásil polský premiér Donald Tusk před poslanci Evropského parlamentu k prioritám polského předsednictví v Radě Evropské unie. Tusk zmínil výzvu prezidenta USA Donalda Trumpa, aby evropští členové NATO dávali na armádu pět procent hrubého domácího produktu (HDP). Řekl také, že na kontinentě panuje krize ducha, přitom Evropa vždy byla a bude veliká, Evropané musí jen zvednout hlavy.

Čas načtení: 2025-01-22 14:18:00

„Budoucnost se odehrává v našich myslích.“ Polský premiér Tusk vyzval k razantní změně Green Dealu. A k masivnímu zbrojení

Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit. Ve středu to v projevu před poslanci Evropského parlamentu k prioritám polského předsednictví Evropské unie prohlásil polský premiér Donald Tusk. Zmínil i výzvu amerického prezidenta Donalda Trumpa,...

Čas načtení: 2025-01-22 15:38:51

Tusk: Pokud chce Evropa přežít, musí být ozbrojená

Čas komfortu skončil, Evropa musí masivně zbrojit. Dnes to v projevu před poslanci Evropského parlamentu k prioritám polského předsednictví Evropské unie prohlásil polský premiér Donald Tusk.

Čas načtení: 2018-03-07 11:16:51

Muž masturboval s rybím žaludkem. Skončil v nemocnici

Muž, který zveřejnil na sociálních sítích průběh svého uspokojování za pomoci rybího žaludku, skončil v nemocnici. V sérii příspěvků prozradil anonymní masturbátor z Japonska svým odběratelům, že denně přichází do kontaktu s rybami a jednoho dne se prostě rozhodl, že připraví o nevinnost rybí žaludek. Vše pečlivě zdokumentoval Nikam nespěchal a celou svou přípravu krok po... The post Muž masturboval s rybím žaludkem. Skončil v nemocnici appeared first on TOPZINE.cz.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-21 08:03:41

Vojenský šéf NATO: Zásobte se bateriemi, čas míru skončil

Vojenský šéf NATO v nedávném vyjájdření uvedl, že čas míru skončil a pro přežití prvních 36 hodin je nutné si udělat zásoby. (Foto: X)... Článek Vojenský šéf NATO: Zásobte se bateriemi, čas míru skončil se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-16 08:39:26

Ohrožoval nožem majitele restaurace. Muž ze Zlínska skončil ve vazbě

Zlínsko - Ve vazbě skončil včera osmačtyřicetiletý muž ze Zlínska, který ve čtvrtek večer ve venkovním prostoru restaurace v Luhačovicích nejprve napadl dalšího hosta a poté vytáhl nůž na majitele podniku a vyhrožoval mu, že ho zabije. Recidivista má v rejstříku trestů celkem 14 záznamů. Trestaný byl zejména pro násilnou trestnou činnost. Z posledního výkonu trestu ho propustili před rokem. Za výtržnictví a nebezpečné vyhrožování teď může strávit za mřížemi další tři roky, uvedla Policie České republiky. The post Ohrožoval nožem majitele restaurace. Muž ze Zlínska skončil ve vazbě first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-24 19:46:15

Opakovaně založil požár, prý aby se zahřál. Důchodce z Chomutovska skončil ve věznici

Chomutovsko - Ve vazební věznici skončil 63letý muž z Jirkova, který v tomto měsíci opakovaně založil požár, prý aby se zahřál. Nejprve oheň zapálil v Jirkově přímo u zdi firemního objektu v ulici Chomutovská. Hustého černého kouře si všimli jirkovští strážníci, jimž se podařilo oheň uhasit, přítomného muže ztotožnili a na místo přivolali policisty, kteří si věc převzali. Škoda způsobená poškozením zdi budovy byla předběžně vyčíslena na 10 tisíc korun, uvedla Policie České republiky. The post Opakovaně založil požár, prý aby se zahřál. Důchodce z Chomutovska skončil ve věznici first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-27 12:45:43

Prvý letový test leteckého raketového motora aerospike sa skončil katastrofou. Vesmírne lietadlo MIRA I tvrdo dopadlo na zem

MIRA I mala začiatkom mesiaca prejsť leteckým testom, v rámci ktorého by sa otestoval nový druh raketového motora aerospike. Testovací let však skončil ... The post Prvý letový test leteckého raketového motora aerospike sa skončil katastrofou. Vesmírne lietadlo MIRA I tvrdo dopadlo na zem appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-17 09:28:59

Vieš si predstaviť, že tvoj obľúbený film by zakaždým, keď si ho pozrieš, skončil inak? AI by čoskoro mohla „prepisovať“ filmy na počkanie

Vieš si predstaviť, že vždy, keď si pozrieš svoj obľúbený film, tak by skončil inak ako naposledy? To je myšlienka, ktorá sa schováva ... The post Vieš si predstaviť, že tvoj obľúbený film by zakaždým, keď si ho pozrieš, skončil inak? AI by čoskoro mohla „prepisovať“ filmy na počkanie appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-08-27 15:16:37

Řidič autoškoly nezvládl řízení a s autem skončil převrácený na boku

Včera odpoledne krátce před sedmnáctou hodinou se stala v Jablonci nad Nisou dopravní nehoda. V prostoru křižovatky ulic Krkonošská a Letní havarovalo vozidlo autoškoly. Řidič vozidla utrpěl lehké zranění, které mu na místě ošetřila přivolaná posádka Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Instruktor autoškoly zraněn nebyl. Řidič jel s vozidlem Škoda Fabia společně s instruktorem od […]

Čas načtení: 2024-10-09 09:00:21

Slavný youtuber naboural McLaren za 5 milionů. Jeho spolujezdec skončil v nemocnici

Známý youtuber Jack Doherty způsobil nehodu při živém streamu s luxusním McLarenem Během incidentu ztratil kontrolu nad vozidlem a narazil do jiného automobilu Samotnému Dohertymu se nic nestalo, jeho spolujezdec však skončil v nemocnici Populární youtuber Jack Doherty, známý svými adrenalinovými videi, ve středu během živého streamu havaroval s vozem McLaren. Doherty se plně nevěnoval řízení, ztratil kontrolu nad vozidlem, vyjel mimo cestu a narazil do jiného auta. Celá situace byla živě přenášena jeho divákům, což vyvolalo silnou reakci ze strany jeho fanoušků a kritiků. Přečtěte si celý článek Slavný youtuber naboural McLaren za 5 milionů. Jeho spolujezdec skončil v nemocnici

Čas načtení: 2024-02-01 00:00:18

Převzal zadluženou firmu po otci a skončil v nemocnici. Dnes míří na 100 milionů | Matouš Syrový (Koupelny Syrový)

Z firmy ho vezla sanitka. Musel změnil svůj přístup. Vyzkoušel toho hodně, firmu se mu nakonec povedlo dstat ze ztráty a začít s ní růst. The post Převzal zadluženou firmu po otci a skončil v nemocnici. Dnes míří na 100 milionů | Matouš Syrový (Koupelny Syrový) first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 17:52:48

Bolestná touha po harmonii – S Peterem Becherem nad životopisem Adalberta Stiftera

Kniha Adalbert Stifter. Touha po harmonii, kterou napsal německý literární historik a spisovatel Peter Becher, představuje v úvodu dva portréty Adalberta Stiftera: z prvního se na nás usmívá úspěšný autor a uznávaný malíř, druhý portrét je jeho posmrtná maska, ztělesněné vyčerpání a zmar, pravděpodobně tvář sebevraha. Becher zachytil Stifterův život ve čtivé, bezmála napínavé biografii, jejíž český překlad byl v prosinci slavnostně pokřtěn v Horní Plané, kde se tento autor roku 1805 narodil.    Stifterovo jméno je v Rakousku, v Německu i u nás známé, má svoje muzea a památníky, jmenují se po něm turistické stezky, ale paradoxně jen málokdo čte a zná jeho dílo. Z vaší knihy se dozvíme, že Stiftera už někteří jeho současníci kritizovali kvůli rozvláčnosti a nedostatku dramatičnosti. Může ještě vůbec něčím oslovit dnešní čtenáře?  Já si myslím, že Stiftera můžeme číst i v dnešní době, a to tvrdí nejen literární vědci jako například Martin Swales, ale i mnozí spisovatelé, pro které je ztělesněním moderního nedějového autora. Víte, psát senzační, akční příběhy je poměrně jednoduché. Ale mnohem těžší je tvořit prózy, které vycházejí z pečlivého, hlubokého pozorování, volit určitý rytmus, slovosled… To opravdu neumí každý.    Neumí to každý psát, ale ani to neumí každý číst. To je pravda a já jsem přesvědčený, že by se ze Stifterových děl rozhodně neměl dělat kánon. Čtenáři by mu měli přijít na chuť sami. Kdo si k němu dokáže najít cestu, objeví nový svět. Například v románu Pozdní léto se strašně dlouho nedozvíme jména hlavních postav, ale o to víc autor tyto postavy pozoruje a prokresluje. A to je Stifterův estetický princip: pozorovat a popisovat.   Co vy sám máte z jeho díla nejraději? Mám rád například Hvozd, ale i jeho vídeňské črty, které nejsou tak známé. Je zajímavé číst, jak v roce 1844 popisuje vídeňské výkladní skříně, tehdejší novinku, a přemýšlí o jejich podobě, moderně řečeno o principech reklamy. Skoro jako současný kritik psychologie prodeje!   Zaujalo mě, že měl Adalbert Stifter i v jiných ohledech vlastně moderní názory, které nám dnes mohou být blízké. Přikládal velký význam vzdělání, jako školní rada se hodně zasazoval o vzdělávání dívek. Dokonce pro ně sám vymyslel vzdělávací program. A vzpomeňte si na jeho povídku Brigita, jejíž hrdinkou je naprosto emancipovaná žena, kterou Stifter vylíčil velmi pozitivně.    Adalbert Stifter měl dramatický osud. Zažil uznání a slávu, ale i finanční nesnáze a rodinnou tragédii, když si jeho adoptovaná dcera vzala život. Podařilo se vám proniknout k němu blíž, zjistit, jaký doopravdy byl? Stifter rozhodně nebyl jednoduchý člověk, jeho osobnost měla mnoho vrstev. Přestože zažil jako umělec velký vzestup a jeho díla měla úspěch, trpěl velkými pochybnostmi. Když se stal školním radou v Linci, přineslo mu to finanční zajištění, ale byla to náročná práce, která ho do značné míry vyčerpávala. Dnešní terminologií bychom řekli, že zažil syndrom vyhoření. Stres, který zaháněl jídlem, alkoholem a doutníky, se podepsal na jeho zdraví.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se vlastně pustil do psaní jeho biografie? Měl jste pocit, že je jeho obraz neúplný, případně ideologicky zkreslený? Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak jsem byl přes třicet let výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově, a když člověk pracuje v takové instituci, musí o Adalbertu Stifterovi něco vědět. A druhý důvod je zcela konkrétní – v Mnichově žil profesor Ferdinand Seibt, historik, který mi nabídl, abych napsal Stifterovu biografii pro nakladatelství Pustet v Řezně. Poprvé vyšla v jubilejním Stifterově roce 2005.   Bylo ještě vůbec možné zjistit o Stifterovi něco nového?  Vždycky lze přijít s něčím novým, protože záleží na perspektivě, z níž se k tomu kterému autorovi přibližujete. Já jsem se rozhodl, že budu vycházet ze svých vlastních putování po Stifterových stopách. To znamená, že jsem nepřistupoval ke Stifterovi abstraktně, ale že pro mě byla základem krajina, kterou jsem procházel a kterou musel kdysi procházet i Adalbert Stifter.    Tedy i krajina na pomezí Čech, Rakouska a Německa, Šumava se Stifterovým obeliskem pod Plechým…  Víte, že tu dříve byla železná opona a že jsme se z naší strany nemohli ke Stifterovu obelisku dostat. Bylo to uzavřené vojenské pásmo. Ale nemohli se tam dostat ani naši čeští přátelé, protože i pro ně to bylo uzavřené hraniční pásmo, pro změnu zase z druhé strany. A najednou, v létě roku 1990, jsme se u Stifterova obelisku všichni setkali. To byl pro mě iniciační zážitek.   Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera se nevěnuje jen literatuře, ale také česko-německým vztahům. Pamatuji si doby, kdy se Stifter stal přímo symbolem česko-rakousko-německého sblížení. Vy jste se ale musel ve své knize vyrovnat i s tím, že byl v jisté době naopak symbolem německého nacionalismu.  K tomu bohužel opravdu došlo. Stifter byl svého času adorován německými nacionalisty jako čistě německý autor, to se zdůrazňovalo a tak se jeho dílo také interpretovalo. Jenže to byl ideologický pohled. Lidé, kteří čtou Stifterovy prózy nezaujatě, musí dospět k jiným závěrům.    V tom měl Stifter asi trochu smůlu, protože v Čechách byl naopak vnímán jako ryze německý autor, přestože napsal i román z českých dějin, Vítka.  To je typické právě pro resentimenty, které vznikaly na obou stranách. A byl to krásný úkol, projít těmito resentimenty a překonat je. Díky tomu jsme se potkali a Adalbert Stifter se stal symbolickou postavou pro nové vzájemné porozumění.   Vy jste členem českého PEN klubu. Účastníte se aktivně českého literárního života? Ne, jsem spíše čestným členem, částečně i proto, že neumím moc dobře česky. Za člena českého PEN klubu jsem byl přijat v roce 1992. Byl to tehdy dárek k mým čtyřicetinám a byla to pro mě obrovská čest. Velmi jsem se přátelil s Jiřím Stránským, který nedávno zemřel, toho jsem si opravdu hodně vážil. Rád také vzpomínám na schůzky tzv. Wlastenců, když byl ještě naživu Ludvík Vaculík, tam se vždycky zpívaly staré české lidové nebo zlidovělé písničky, které jsem se taky naučil. Chodil jsem na ty schůzky vždycky, když jsem byl v Praze. S českým PEN klubem udržuji kontakty dodnes, a když jsem byl před časem v Praze na měsíčním stipendijním pobytu, účastnil jsem se i zasedání PEN klubu.   Sledujete současnou českou literaturu?  Ano, ale spíš jen v překladech. Mám rád knihy Jáchyma Topola a líbí se mi i prózy Jaroslava Rudiše.    A vaše vlastní tvorba? Píšete něco nového? Pracuji na románu, jehož děj se odehrává mezi Českými Budějovicemi a Horní Planou, ale nechci nic prozrazovat, bude to překvapení.    Nedávno jste skončil ve funkci ředitele Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově a odešel jste do penze. Ustupuje tak do pozadí i váš zájem o tohoto autora?  Ne, v žádném případě! Skončil jsem sice ve funkci výkonného ředitele, ale podařilo se mi najít výbornou následovnici Zuzanu Jürgens. Byl jsem také zvolen prvním předsedou Spolku Adalberta Stiftera, takže jsem i nadále stifterián. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a pracovnice Jihočeského muzea.   Peter Becher je německý literární historik, prozaik a editor. Byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově (1986–2018), členem Česko-německého diskusního fóra (2000–2012) a Českého PEN klubu (od roku 1992 dodnes). Zabývá se tématem česko-německých literárních vztahů. Autor pořadů pro Bavorský rozhlas, esejistických knih (např. Mezi Mnichovem, Prahou a Vídní, 1995; Lev z Vyšehradu, 2012), editor několika sborníků. S Ludvíkem Vaculíkem napsal dvojjazyčnou publikaci Ach, Stifter (Mnichov 1991). Autor monografie Adalbert Stifter: Touha po harmonii. Biografie (2005), která vyšla zásluhou Lenky Hůlkové roku 2019 česky v nakladatelství Srdce Vltavy a v překladu Václava Maidla, doplněná o malou galerii Stifterových obrazů a bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech.

Čas načtení: 2020-01-01 18:48:19

Pud ke slasti je původnější než touha po moci, tvrdí ve svých esejích Milan Nápravník

Slast – přítomná plození dětí – čeká u pramene života, není tudíž košer ji proklínat. Ale některá náboženství se přesto vůči rozkoším různě vymezují. Nepopírají ale tak mylně celý život? I nad tím lze váhat spolu se surrealistou Milanem Nápravníkem (1931–2017) v knize Prokletá slast a jiné eseje (2019). V letech 1952–1957 Milan Nápravník vystudoval FAMU, kam ho přijali co druhého nejlepšího z pěti set. Roku 1954 se seznámil s Ludvíkem Švábem a Vratislavem Effenbergerem, stýkal se posléze s mnoha dalšími členy téhož okruhu (Stanislav Dvorský, Věra Linhartová, Bohumila Grögerová, Petr Král, Zbyněk Havlíček). I pod tím vlivem psal text Škvíra (1958) a začal s kolážemi. Stal se sochařem, malířem, básníkem, fotografem... Od roku 1960 pracoval jako dramaturg Československé televize a stál u zrodu Večerníčku. Již počínaje rokem 1957 se také dostal do hledáčku StB. Pokusila se jej kriminalizovat skrz podstrčenou peněženku a později naléhala na Jiřího Pelikána, aby Nápravníka propustil ze zaměstnání. Jejich objekt zájmu vytvářel v letech šedesátých zvukové antologie veršů a spolupracoval s časopisem Tvář. V roce 1966 vystupoval v Divadle Na Zábradlí a debutoval publikací Básně, návěstí a pohyby, v ten podzim se také v Paříži osobně poznal s Maxem Ernstem. Nato na vlastní žádost absolvoval několikaměsíční stáž v Moskvě, ukončenou teprve roku 1967, a na podnět romanopisce Güntera Grasse mu bylo roku 1968 uděleno jednoroční akademické stipendium ve Spolkové republice Německo. Emigroval jen několik dní po okupaci své vlasti „spřátelenými vojsky“ a od srpna 1968 žil v Západním Berlíně a Paříži. Z jeho knihy Moták (1969) je již vyřazen oddíl Vlečka horečky a širší výbor z poezie, připravený pro rok 1970, skončil ve stoupě. Téhož roku však vyšla ve Frankfurtu jeho kniha Pozorování stojícího běžce. Nápravník psal také hry, od roku 1970 pracoval po šestnáct let v kolínském rozhlase. Z jazykových důvodů přenesl těžiště svých aktivit k výtvarné činnosti a systematicky se počal věnovat historii ideologií. Roku 1972 si vzal za ženu svou indonéskou přítelkyni, studentku kolínské univerzity, a roku 1977 objevil – za pobytu v ardenských vřesovištích – fotografickou metodu inverzáže. I na kůře stromů a kamenech objevoval tváře. A překvapovalo jej, nakolik snadno podlehla část evropského výtvarného světa komercializované americké moderně. Roku 1980 editoval první německou antologii českého a slovenského surrealismu Z kasemat spánku, téhož roku vyšla německy jeho Vůle k noci. V osmdesátých letech jej fascinovaly malé kmeny domorodců v Indonésii, ale i Africe. Jako prvotní formy civilizace. Viděl v „divoších“ lidi, co moudře nesoutěží mezi sebou. Od roku 1986 pracoval jako umělecký fotograf, toho roku realizoval pro nakladatelství Daniela Strože i výbor z Effenbergerovy poezie Lov na černého žraloka. Projekt jeho vybraných spisů skončil bohužel v nakladatelství Atlantis u dvou svazků (1992–1994) a roku 1993 přerušil taky spolupráci s časopisem Analogon: jako vždy mu vadil „komerční liberalismus“. Roku 1997 převzal – v souvislosti s retrospektivní výstavou svých děl – cenu Woldemara Winklera, téhož roku se navždy vrátil do Německa. Jako mnozí totiž pochopil, že do stejné řeky – po návratu z exilu – nevstoupí. Na to jej už po jeho emigraci upozornil jeden ze synů Thomase Manna. Roku 2001 odmítl Milan Nápravník – jako odpůrce symbiózy umění a státu – převzít od našeho ministerstva kultury státní cenu Artis Bohemiae Amicis. Zemřel přede dvěma lety v Kolíně nad Rýnem ve věku 86 let. Svazek Prokletá slast sestává z titulního a nejdelšího eseje (připsaného Ludvíku Švábovi a dokončeného v srpnu 1990) a devíti esejů dalších, jak byly sepisovány autorem až takřka do smrti. Nejstarší Úvod k výstavě Imaginace je z roku 1978, s výjimkou pouhých tří nebyly eseje dosud zveřejněny. Výbor začal připravovat ještě autor sám, ale definitivní podobu mu dal teprve editor Ladislav Fanta, autor doslovu. Polemická Odpověď Jiřímu Pecharovi byla původně připravena pro Analogon, ale nakonec zde nevyšla. V eseji Levá stezka – první úvaha editor se souhlasem autora vynechal závěrečné pasáže, aby naopak úvahu Demokracie se zvířecí tváří doplnil o sekvence pro knižní vydání nově napsané. V prvním z těchto textů Nápravník – i jako pilný čtenář Karla Marxe – píše: „Ať si nedělá nikdo iluze: demokracie v takzvaně demokratických zemích nebyla nikdy víc než jen reálně existující demokracií, která měla k té skutečné právě tak daleko, jako měl reálně existující socialismus daleko ke skutečnému socialismu. Skutečná demokracie ani skutečný socialismus nikdy nespatřily světlo světa, protože za daného civilizačního paradigmatu jsou zcela evidentně neuskutečnitelné.“ V titulním eseji se vymezuje vůči dějinným ideologiím. U institucí, ale hlavně u člověka se pak pozastavuje nad „pudem k moci“, který mu připadá málo pochopitelný. A méně původní, než pud ke slasti, z něhož se (podle jeho názoru) pud po moci přerodil. Autor vyjadřuje skepsi vůči „plísni“ lidstva, a zvláště vůči dějinám křesťanským, které – snad – psaly víc historii smrti než života. Slast, ale rovněž individualismus jsou přitom „léky“, byť je náboženské víry zrovna moc neužívají. Podle Nápravníka je to chyba. Slast již před ním, pravda, vzývali mnozí (nejen surrealisté), proklínal ji ledaskdo. V jednom z nejranějších šiků i Platón, ač se mu – nejspíš – nejednalo o zatracení slasti jako takové, nýbrž spíš o odmítání styků se ženami. Třeba autoerotiku tento učenec sice přímo nedoporučuje, avšak ani nikde nepotírá, a je otázkou, zda lze tohoto starověkého filozofa skutečně vinit i z téhož, co později dal do chodu Adolf Hitler. Milan Nádvorník se o to ovšem pokusil. „Psychologie označuje člověka bez citu a soucitu za psychopata,“ píše, „měšťácká filozofie ho naopak eufemizuje jako pragmatika.“ Jako kritik monolitických ideových systémů není Nápravník zrovna vtipálek, ale humor nahradí vždy emocí, na některých místech svých textů i patosem. Jeho knihu doplňuje víc než dvacet fotografií a na nich také několik jeho inverzáží a pozoruhodných surrealistických obrazů (Večerní návštěvník, Zákoutí ateliéru).   Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje. Doslov, editace a autorství Kalendária života a tvorby Ladislav Fanta. Jako součást Literární řady vydala Academia. Praha 2019. 232 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 15:35:00

Norové ovládli poslední vytrvalostní závod sezony. Krčmář doběhl patnáctý

Norským galapředstavením skončil poslední vytrvalostní závod tohoto ročníku Světového poháru. Na Holmenkollenu zvítězil Sturla Holm Laegreid před Tarjeiem Bö a Vetlem Sjästad Christiansenem. Až čtvrtý byl Francouz Éric Perrot, který předstihl letošního majitele malého křišťálového glóbu pro vítěze vytrvalostních závodů Johannese Thignese Böa. Z pětice českých mužů byl nejlepší Michal Krčmář, který skončil patnáctý.

Čas načtení: 2024-03-01 21:33:11

Staněk na halovém mistrovství světa jedenáctý, Sasínek i Vondrová vypadli

Mílař Filip Sasínek do finále na halovém mistrovství světa v Glasgow nepostoupil. Ve svém rozběhu skončil v čase 3:42,82 čtvrtý, ale finále si vybojovali tři nejrychlejší. K radosti chyběla majiteli bronzu z halového mistrovství Evropy 2017 necelá sekunda, na finále nedosáhla ani čtvrtkařka Lada Vondrová. Koulař Tomáš Staněk skončil jedenáctý.

Čas načtení: 2024-03-02 10:50:00

V Glasgow se druhý den Čechům nedařilo. Juška skončil čtrnáctý, Svoboda se zranil

Dálkař Radek Juška skončil na halovém MS v atletice na čtrnáctém místě, v soutěži zapsal v jediném měřeném pokusu 7,68 metru. V rozbězích na 60 metrů s překážkami nepostoupil kvůli zranění Petr Svoboda, Štěpán Schubert skončil také před branami semifinále. Karolína Maňasová dlouho živila naději na semifinále na hladké šedesátce, ale její čas nakonec na postup nestačil. V soutěži sedmibojařů držel Vilém Stráský šesté místo po úvodní disciplíně. 

Čas načtení: 2024-03-04 11:31:00

Středula končí v čele odborů. ČMKOS si zvolí nové vedení

Při pondělním jednání vedení Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) skončil ve vedení nynější předseda Josef Středula. O místo bude opět bojovat ve volbě. Skončil kvůli kauze ohledně placení členských příspěvků.

Čas načtení: 2024-03-10 16:58:00

Koudelka byl v neděli v Oslu osmnáctý, vyhrál domácí skokan Forfang

Skokan na lyžích Roman Koudelka skončil ve druhém závodu Světového poháru v Oslu na bodovaném 18. místě. Z vítězství se podruhé v sezoně radoval domácí Johann Andre Forfang, už podesáté se v aktuálním ročníku musel spokojit s druhým místem Japonec Rjoju Kobajaši. Lídr průběžného pořadí seriálu Stefan Kraft z Rakouska skončil třetí.