Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-23 08:00:43

Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet

Když jsem před pár dny vydal článek Z románu 1984 se stal policejní manuál, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce a skutečně se mi jich dostalo. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek. První, nick filozof: "Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod, proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů." A druhá, nick GreenRedfighter: "Pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy." Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen "částečné potlačení" považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly. Jak praví německé přísloví "das Gegenteil von Gut ist gut gemeint": protikladem dobrého je „dobře myšlené“ (po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel). Přičemž některé státy jsou na té cestě do železniční stanice Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde. Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Obrat k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí. Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokážou být pěkně bolestivé. Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek. Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar, a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté. (Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on.) Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem – výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy – i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů. Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a GreenRedfighter si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo. Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." (Údajně je jejím autorem Voltaire, ale není to prokázáno.) Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto – najednou už není tak přitažlivý. Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí "nominálně liberálních" stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu. Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná: Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je. V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím. Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi "chybnými názory" a "nenávistnými projevy"? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou. "Nenávist" je gumová kategorie Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala. Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován. (Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.) Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit. Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici – ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde. "Nenávist" je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, GreenRedfightere, říci, kde začíná a kde končí nenávist? Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on. Třeba se vám to nikdy nestane – ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné. V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem. Každý rok se dozvíme z médií, že se situace ještě zhoršila Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn. Boj proti různým ­-ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje. Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů. U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze. To ale není případ boje proti chybným  názorům/různým ­-ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat "incidenty", ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy). Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami. Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90.letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes. Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů/projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní. Povšimněte si, GreenRedfightere, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory/tweety šířené po internetu. Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit "lacinější čárky", nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti? Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.) "Upřímnost" debaty o azylové a migrační politice Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů. Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby "dělalo, co mělo" a "nedělalo, co nemělo". Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané. Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů/-ismů po pár desetiletí nepochybně "mrazivý efekt" na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.) Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné. Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární. Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoganovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů/projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta. Myšlenka není rtuťový teploměr, který bylo možné snadno zakázat Konečně se dostáváme k pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu? Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu. Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti. Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B,C,D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času. Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal "káznicí nebo i smrtí", ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat. A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče. Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat "disent", paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi. Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet. Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a "připravenému štěstí přálo".   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2020-05-13 14:19:55

Aleš Palán: Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (ukázka z knihy)

Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize rozmlouvá se samotným Bohem, přesněji vede monolog, v němž Stvořiteli radí, co by mohl zdokonalit: „I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.“ Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. Aleš Palán hledá v událostech kolem sebe nějaký smysl. Například v konání své tety Kateřiny, jež si při sázení mrkve zlomila ukazovák, přesto s neochvějným přesvědčením o happy endu dokončila práci s pomocí zdravého prstu. Či v přání umírajícího muže, který si přál se ještě jednou v životě zamilovat. Palán nabádá Boha, že by si každý z nás mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. A přeje si mít pro každého nějakou tu tetu Kateřinu. A vybízí Všemohoucího rozšířit zamilovanost. Je vnímavým pozorovatelem života a nachází dary všude kolem nás. Dává zavanout čerstvému vzduchu do našich myslí.     Ukázka z knihy Milý pane Bože, já myslím, že se shodneme. Když se podívám kolem sebe a ty shlédneš dolů, nebo jakým směrem to k nám vlastně máš, bude nám oběma jasné, že tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Slunce se každodenně a každoročně ochotně vrací, vítr fouká a rybízy dozrávají, mladí se bezhlavě zamilovávají a děti rostou, aniž by se o to snažily…      Výčet úspěchů by mohl být nekončící nebo alespoň sáhodlouhý. Ani v tom nejstručnějším seznamu však nesmí chybět jedna naše roztodivná schopnost, kterou jsme po tobě podědili. Ne, není to potřeba se sedmý den natáhnout někde u vody a otevřít si pivko. Je to svobodná vůle.      Díky ní nejsi na všechno sám. S vývojem jsme ti mohli trochu pomoct. Třeba modifikovaná rajčata. Do nich jsme k tvému vitaminu B leccos zajímavého invenčně přidali. A pak jsou tu záležitosti, které jsme stvořili úplně sami, tak říkajíc z ničeho, bez předlohy. Vynalezli jsme třeba trhaviny – takové, které boří zdi, vztahy, klenbu vlastní osobnosti. Patent máme i na nenávist či genocidu.      Já vím, Nebeský pane, zodpovědnost za tohle leží na nás. Některé věci se nám prostě trochu vymkly z rukou, trochu dost. Z toho se nedá vylhat ani tím, že jsme poslouchali cizí rozkazy. Spíš se obávám, že jsme je pořádně neposlouchali. Tedy ty tvoje.      I tak jsi v tom ale namočený s námi. Tu svobodnou vůli máme přece od tebe. Nemůžeš říct, Vševědoucí, že jsi nevěděl, co všechno s ní jednou spácháme. Neznalost neomlouvá a tobě by taková výmluva u žádného soudu neprošla. Nikdo by ti totiž nevěřil, že jsi to netušil – ani ti, kdo v tebe nevěří.      Aby mi bylo rozuměno: v žádném případě nenaznačuji, že bychom pro tebe chystali nějaký tribunál. To rozhodně ne. Myslím, že se dohodneme po dobrém.      Beru to tak, že sis sedmý den prostě jen dáchnul a pak ses věnoval svým koníčkům. Jako jeden z tvých výtvorů bych tě ale nyní rád požádal, abys na chvíli odložil své sbírky (děsně by mě zajímalo, co sbírá Bůh – komety jako někdo krabičky od sirek?) a pohlédl opět na nás. Přišel čas, kdy už nestačí ta pověstná politika nezasahování, kdy je třeba sem tam nějaká intervence. Starý barák je třeba vyspravit. To není stížnost na zedníky nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně zase jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). Je to zkrátka jen vědomí existence času, povětrnosti a únavy materiálu, toho lidského zejména.      Ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, ale máš na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, to ale teď nechme stranou.      I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.      Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Praha, leden 2020   1 Body za brblání Představuji si, co se dělo v jeskyni, když náš chlupatý prapředek přinesl domů oheň. Když ho „vynalezl“, zkrotil a naučil se ho udržovat, snad i rozněcovat. Nadšení? Nekončící radost nad tím epochálním zlepšovákem? Večírek s mamutími steaky na oslavu? Neřekl bych.      Spíš bych si tipl, že ohnivákova pražena prohlásila, že to divně kouří a načichnou tím sobolí kůže, možná dokonce i pazourek. Vynálezcova pramatka se zase vyděsila, že do toho můžou sáhnout děti, které, jak známo, ještě nemají mozkovnu náležitě vyvinutou. A jeho pravěký otec? Ten se zamračil: „A kdo to bude, hochu, živit? To už nebudeš nahánět zvěř, ale pořád jen chodit pro dřevo? Říkáš, že si maso opečeme, fajn. Ale asi ti, mladíku, nedošlo, že takhle žádné maso ani mít nebudeme.“      Odhaduji tedy, že se v té jeskyni dost brblalo. A pokud byla tou, kdo oheň přinesla, nějaká pražena, bylo to asi ještě horší. To si představovat snad raději ani nechci. Kdo ví, jestli oheň nemusel být tímto způsobem „vynalezen“ hned několikrát, jak ho to brblání vždycky uhasilo.      Brbláme rádi a dobře. Jsme v tom mistry, je to takový náš koníček, možná vůbec nejrozšířenější. Kam se hrabou zahrádkáři. Škoda, že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Češi by pravidelně vozili medaile – v družstvech určitě.      Laskavý Bože, brblání škodí, ale soudím, že i kdyby to bylo napsané na všech nárožích a křižovatkách lesních cest, stejně by nás to od tohoto zlozvyku neodradilo. Podobně jako náruživého kuřáka neodradí varování ministra zdravotnictví na krabičce cigaret. K regulaci brblání bychom ale mohli využít opatření z jiné oblasti, konkrétně z dopravy. Za brblání bychom prostě dostávali trestné body podobně jako řidiči za přestupky. Body by mohli evidovat třeba andělé strážní, snad by to při vší té práci, co s námi mají, ještě zvládli. A kdyby ne, jistě ti, Bože, nemusím připomínat, že jsi vševědoucí.      Kdo by těch bodů sesbíral za týden, maximálně za měsíc (delší lhůtu bych nám brblajícím asi nenechával) nad limit, musel by se dostavit na Boží kancelář a dělat zkoušky. Z čeho by byly? Přece z radosti ze života. A byly by celkem náročné. Člověk by se musel hodně snažit, aby vůbec prolezl.      Řidičák mám přes třicet let, jezdím bez karambolů a docela dost, ale kdybych měl dělat řidičské zkoušky znovu, zapotil bych se. Všechny ty limity, vzdálenosti, zatížení přívěsných vozíků… To vše bych se musel doučit. Raději si proto dávám na přestupky majzla. Podobně by se takovému přezkumu pokoušeli vyhnout i brblající. Nevystačili by totiž před nebeskou komisí se slušností, vlídností a empatií, to všechno by museli prokázat také, ale navíc by museli přidat pořádnou dávku čiré radosti.      Představuji si, že je pátek a milý brblající (třeba já) má nastřádáno tolik bodů, že kdyby přidal ještě jeden dva, u nedělního součtu neprojde. Třeba by začal brblat sám na sebe, jaký je vlastně neruda a morous. A to by byl pro člověka velký krok dopředu. Možná ne tak velký jako ten oheň, ale i tak by stál za pozornost. Už jen proto, že by potom ty nově vznikající ohýnky druhých nedusil.   2 Prst tety Kateřiny Můj druhý návrh na vylepšení světa je velmi jednoduchý. Chtěl bych být v něčem jako moje teta Kateřina.      Nechci se po ní opičit ve všem. Teta, šlo vlastně o pratetu, byla tak trochu negramotná. Držela v rukou noviny, a aby zmátla okolí, nahlas z nich předčítala. Měla totiž sloní paměť a mohla citovat pasáže z večerních zpráv v televizi. Její synovec, můj strýc, tvrdil, že někdy při „čtení“ držela ty noviny vzhůru nohama…      Kateřina se narodila na začátku 20. století v rodině malého hospodáře. Když měla chodit do školy, byla světová válka, ta první. Moc toho tedy do školy nenachodila, ale ke škodě jí to nebylo – zejména v tom rysu, který bych tak rád, milý Všemohoucí, měl i já.      Mohlo mi být sotva deset. Seli jsme v Humpolci na zahradě mrkev. Mým úkolem bylo svírat v pěstičce semínka a do důlku, který teta v záhoně vyhloubila, jich vždy pár upustit. Teta neměla nebo nepoužívala sázecí kolík, ani si neuřízla klacík a deseticentimetrovou jamku hloubila zkrátka prstem, ukazovákem pravé ruky. Šlo nám to skvěle: teta zavrtala prst do prsti, pomlela jím, vytáhla ho, já tam nasypal pár mrkvových semínek a přihrnul zeminu zpět. Další dírka.      Udělali jsme dva tři řádky, když to přišlo. Teta zase vnořila do země ukazovák, dělala to svižně a silou, ale byl tam kámen! Slyšel jsem, jak to křuplo. Kateřina vytáhla ven ohnutý prst, byl evidentně zlomený, ale kost nekoukala. Teta si ho se zájmem prohlédla a usoudila, že na to stačíme sami (tak jako na všechno) a že nejlepší bude sulfatiazolová mast (tak jako na všechno). Došel jsem, opravdu došel – když jsem se rozběhl, napomenula mě, ať nelítám jako třeštidlo – pro zázračnou mast do kůlny. Ona si zatím uřízla dva klacíky z olše. Provázek měla vždycky v pracovní zástěře. „Tady to podrž, utáhni to, ještě, no vidíš, a máme hotovo,“ dirigovala mě. Opravdu, měli jsme hotovo. Přírodní dlaha spolu s tou kafrovou mastí, podpořenou neochvějným přesvědčením o dobrém konci, byla skutečně tou nejlepší medicínou. Prst velmi pěkně srostl sám, jen na něm zůstal malý památeční hrbolek.      Pointa je ovšem jinde: ten záhon jsme tenkrát doseli! Teta Kateřina se přitom nevydala hledat plastový sázecí kolík, ani z olše neuřízla silnější větvičku, kterou by si pomohla. Všechny zbývající důlky vyhloubila opět prstem, ukazovákem druhé ruky.      Taková to byla žena! Rád bych to měl po ní, Bože. Co říkáš? Šlo by to? Myslím ostatně, že každý z nás by si mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. Doufám, že všichni máme nějakou tu svou tetu Kateřinu. Já naštěstí ano.   Ilustrace Jan Hrubý. 200 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první.   Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se staly bestsellerem a získaly titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, jež obdržela nominaci na Magnesii Literu. Svá setkávání s lidmi žijícími mimo hlavní proud shrnul v reflexích Návrat do divočiny. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Hrubý (1945) absolvoval obor grafiky u profesora Dalibora Chatrného na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a teologii na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Kreslený humor publikoval od roku 1967 v mnoha novinách a časopisech (například Mladý svět), a obdržel ceny doma i v zahraničí. Od roku 2016 kreslí pro Katolický týdeník. Zabývá se také volnou grafikou a ilustroval řadu knih. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-02-25 11:40:17

Volby morového roku

V Americe je volební rok. Co s ním udělá případná epidemie? Krátké zamyšlení „co by kdyby“. Epidemie koronaviru se nám rozlezla do Jižní Koreje, Íránu a Itálie. Může se stát, že zasáhne i další země, se všemi průvodními efekty: zavřená města, přeplněné nemocnice a strach mezi obyvatelstvem. O přiměřenosti toho strachu je těžké říct něco konkrétního. Ale všiml jsem si, že „chřipkařů“, kteří neustále srovnávají vývoj s běžnou chřipkou, poslední dobou v diskusích poněkud ubylo. (Pokud byste stáli o kritické srovnání závažnosti chřipky a koronaviru, zde je máte.) Zajímavá otázka: jaké efekty to bude mít na světovou politiku? Čistě spekulativní příspěvek do debaty… Ještě, než se pustíme do USA, krátká zastávka v Číně. Současný prezident Si už si deset let buduje osobní moc a předělává stranickou oligarchii na autokracii, v jejímž čele stojí jen jeden člověk vládnoucí skutečnou mocí, ne nějaký tým šedivých aparátčíků. Epidemie mu v tomhle směru vpadla do zad a učinila jeho postavení podstatně méně jistým, než bylo ještě před třemi měsíci. Kromě nezanedbatelných škod na ekonomice a celkovém image země ve světě je tu ještě jedna čínská kulturní zvláštnost, které se říká mandát nebes. Zhruba řečeno, když vládcové Číny příliš zparchantí a začnou se chovat moc svévolně, přijde série neštěstí, která sděluje čínskému lidu, že Nebesa již neschvalují jejich vládnutí a že je potřeba nahoře někoho vyměnit. (Nepřekvapivě si to vymysleli jedni vítězové poté, co svrhli svoje předchůdce.) A tisíciletých čínských kulturních tradic se nedokázal zbavit ani Mao. Jsou zakořeněné příliš hluboce, než aby je šlo z lidí úplně dostat, a v momentě krize vždycky trochu vystrčí růžky. Mandát nebes je sice na jedné straně naprostá pověra, ale na druhé straně může mít docela užitečné praktické efekty. Každá dynastie či systém mají sklon k tomu, pozvolna propadnout rozežranosti, megalomanii či naprosté lenosti. Tenhle myšlenkový koncept dává jejich poddaným důvod je ve vhodný moment shodit a pociťovat přitom při své rebelii nadpřirozené požehnání. Je to taky recept na chaos, ale možná jsou občasné záchvaty chaosu lepší než úplná stagnace. Jedním z klasických projevů nepřízně nebes je velká epidemie a Si teď možná bude muset trochu manévrovat, aby nebyl vyměněn. Ti jeho straničtí soudruzi sice třeba sami nevěří v mandát nebes, ale nejspíš věří v univerzální princip „kdo s koho“. Toto by mohla být dobrá příležitost, jak se zbavit příliš dominantního lídra, a ještě navíc se souhlasem obyvatelstva. Pojďme k Americe, o níž vlastně byl titulek. 2020 je volební rok a případná epidemie na něj může mít značné efekty, i kdyby jejích obětí bylo relativně málo. Začněme tím, že kandidáti jsou poněkud staří. Současný prezident Trump bude mít v den konání voleb 74 let. Jeho hlavní konkurenti Sanders a Biden jsou na tom srovnatelně: v den voleb jim bude 79 a 77 let. Pokud by jeden z nich vyhrál demokratickou nominaci, bylo by to vůbec poprvé v dějinách USA, kdy by součet věků obou hlavních kandidátů překročil číslo 150. Stárnutí populace je reálný jev nejen v Evropě a nepsaný zvyk, že kolem pětašedesátky už člověk pomalu předává veslo mladší generaci, se nám poněkud vytratil. U takto starých kandidátů je vždycky otázkou, jak jsou na tom se zdravím. Trump zatím na svůj věk moc nevypadá a pokud víme, je vcelku zdráv. Bernie Sanders už tu blížící se osmdesátku nezapře a prodělal loni menší infarkt, na což někteří jeho odpůrci v rámci demokratické strany upozorňují. Těžko říct, jak bude případně zvládat celostátní předvolební kampaň, při které i mladší a energičtější politici sotva spí a „padají na hubu“. Tahle otázka se řešila už v momentě, kdy se na mezinárodní pandemické scéně nic nedělo. Představa, že vetchý prezident skončí někdy v polovině svého mandátu v podobném položivém stavu, v jakém strávil posledních několik let své existence izraelský premiér Ariel Šaron, není úplně přitažlivá. Systém by to samozřejmě zvládnul, od toho jsou viceprezidenti a další ústavní činitelé. Ale jako argument při výběru kandidáta to má určitou váhu, i když to Bernieho zastánci neradi slyší. No, a teď tedy přejděme k té „epidemické hypotéze“. Dejme tomu, že někdy v dubnu nastane v USA situace srovnatelná aspoň s Itálií, čili některá města zavřená v karanténě, pár tisíc případů (přepočteno podle velikosti populace) atd. Co se stane? Drtivá většina úmrtí na koronavirus je ve věkové kategorii nad 60 let, do které spadají i samotní kandidáti. Ti se přitom nemůžou zavřít někde v izolovaném hradě a odtamtud vysílat sterilní depeše, ale musejí chodit mezi lidi, tudíž se vystavovat riziku infekce s možnými těžkými následky. Ale v nebezpečí jsou samozřejmě i ti jejich voliči. Silnou stránkou Trumpovy kampaně roku 2016 byla veřejná shromáždění, však tu o tom vyšel nedávno jeden článek, který následně tak podráždil exministra Pilipa. Ale co když budou taková shromáždění z hygienických důvodů nemožná, nebo třeba možná budou, ale voliči se tam stejně budou bát chodit? Pak je tu otázka ekonomiky, jejímž růstem a silou se stávající prezident rád zaštiťuje. Ekonomicky bude koronavirus znamenat nepochybně i v USA nějaký ten zoubek v růstové křivce, dost možná i pořádný zub. Na druhou stranu, USA nemají ve své národní kultuře žádný koncept mandátu nebes a obyvatelstvo uprostřed pandemie možná dá přednost kontinuitě, aby nevystavovalo svoji zemi ještě dodatečné zátěži v podobě výměny politické špičky. A změna od Trumpa k Sandersovi by byla pro Ameriku hodně velkou zátěží. Málokdy proti sobě stáli tak ideologicky odlišní kandidáti, jejichž koncept budoucích USA vypadá úplně jinak. Co v samotný den voleb? Pokud by problém trval, je možné, že někteří voliči raději zůstanou doma, aby se vyhnuli kontaktu s ostatními lidmi. Tím by se klasická mapa „swing states“, ve kterých jsou poměry mezi demokraty a republikány vyrovnané, mohla dost změnit. Zejména, pokud by více infekce bylo ve městech než na venkově. Většina amerických států umožňuje hlasování poštou, které by asi v tomto případě přilákalo více voličů než dosud. Jenže zároveň žijeme v paranoidní době, kdy se každý bojí manipulace s volebními lístky. Sága rakouských prezidentských voleb, ve kterých právě poštovní hlasy převážily výsledek od Hofera k Bellenovi a které se následně opakovaly poté, co je soud zrušil, by se v takovém případě mohla zopakovat v podstatně větším měřítku za oceánem. Suma sumárum: případná epidemie v USA by byla pořádným, tlustým, červeným tahem přes všechny dosavadní strategické úvahy republikánů i demokratů. Museli by improvizovat od A až do Z. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2022-06-28 18:25:31

Petra Stehlíková: Psaní je pro mne posedlost

Je autorkou oblíbené série Naslouchač, která má již tři díly a čtvrtý právě připravuje. Našla se v žánru young adult fantasy, knihách určeným mladým čtenářům. Psaní Petru Stehlíkovou stále baví, naplňuje, pomáhá a dělá radost.   Jako malá holka jste si stále ráda něco vymýšlela a psala. Někde jste přiznala, že jste měla hlavu stále v oblacích. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Byla jsem hlavně nešikovná holčička. (smích) Dost často mi padaly věci a hodně jsem toho rozbila. Bavily mě převážně věci, které jsem mohla vykonávat sama, a nikdo mi do toho nekecal. Takže jsem hodně malovala, tvořila a každou chvíli zakládala nějakou sbírku. U ničeho jsem ale nikdy dlouho nevydržela.   Co vás přivedlo k tomu, jít studovat na zubní laborantku na střední zdravotnické škole? Já jsem zdravotní laborantka, což zahrnuje obory jako: hematologie, histologie, klinická biochemie nebo mikrobiologie. Na zubní laborantku jsem se hlásila, ale pro velký zájem jsem se na školu nedostala. Jako náhradní školu jsem tenkrát zvažovala ekonomku, ale naši usoudili, že zdravotní laborantka bude lepší. Nevím, jak na to přišli. (smích)   Vystřídala jste několik zaměstnání, a přitom začala psát. Vždycky jste ráda četla, a právě knihy spisovatelky Daphne du Maurier vás přiměly pokusit se napsat tu vlastní. Našla jste se v žánru young adult fantasy. Proč právě knihy určené mladým? Ono je to hodně spojené s tím, že jsem právě v těch pubertálních letech byla odkázaná na literaturu pro dospělé, protože kromě pár klasických dívčích románů, které se tehdy v tehdejším Československu vydávaly, mně nic nezaujalo a potřebu číst jsem měla až chorobnou. Takže si možná tím i kompenzuji něco z dětství, i když na druhou stranu mi to nevadí, protože ten žánr mám opravdu ráda, i když už jsem z něho dávno vyrostla.   Velice oblíbená je plánovaná pětidílná série Naslouchač, která má zatím tři díly – Naslouchač, Faja, Nasterea. První díl Naslouchač vycházel nejdříve na internetu na Bez-hranic.cz, stránkách pro začínající autory, pod názvem Nastereu de venin a jako knihu jej vydalo brněnské nakladatelství Host. Hlavní hrdinkou série je dívenka Ilan a v příbězích používáte rumunská slova a některé jste počeštila. Proč jste si právě vybrala rumunštinu?  Protože rumunštině má krásná slova, která nejsou tak často přejímaná jako ta anglická nebo francouzská. Rumunsko samo je pak velmi zajímavou zemí plnou jistého (tentokrát známého) folklóru.   Dočetla jsem se, že připravujete čtvrtý díl této série nazvaný Urla, jejíž první tři díly na audio načetla herečka Jitka Ježková. Jak jste spokojená a audio verzí? Z mé strany panuje naprostá spokojenost. Vzhledem k tomu, že je příběh vyprávěn v ich-formě třináctiletou hrdinkou, jsem se původně obávala, koho mi „přihrají“ za narátora, ale myslím si, že Naslouchače se nemohl chopit nikdo povolanější než paní Ježková se svým sametovým hlasem.    Čím je pro vás psaní tak důležité, že se mu intenzivně věnujete? Je pro vás psaní koníček, práce, terapie, nebo od každého něco, co vás naplňuje, pomáhá a dělá radost? Asi je to opravdu od každého všechno. Samozřejmě to začíná jako koníček, který se někdy trochu zvrtne, zvlášť v případě, že se na další díly čeká a netrpělivost stoupá. Psaní se nedá vynutit, ani uspíšit. Když se člověku do toho zamotají i osobní problémy, tak je pak někdy velmi těžké vše od sebe oddělit, aby se to následně nepromítlo do knihy. Ale asi bych řekla, že v první řadě je to pro mě posedlost. (smích)   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj čas, a co ráda čtěte? Stále je vaší oblíbenou autorkou Daphne du Maurier? A co současní autoři? Oslovil vás někdo? Daphne du Maurier zůstala tzv. srdcovkou, ale samozřejmě postupem času se k ní přidali další. Momentálně je to třeba James Rollins nebo Lincoln Child a Douglas Preston. A čas na čtení? Toho je hrozně málo. Čekám, až mi trochu odroste dítko a já to pak doženu.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Odpočívat moc neumím. Umím velmi dobře prokrastinovat, ale ten pravý odpočinek, který člověka zrevitalizuje, ten mi nejde. Nejlépe si právě odpočinu u nějaké činnosti, ale současná situace mi málokdy umožní se něčemu dalšímu pořádně věnovat. Jinak jsem taková ta „procházková“ turistka. Každou chvíli se někam drapu na kopec k hradu nebo prolézám zámky. Poslední dobou mě baví chodit na jarmarky, kterých je bohužel v okolí, kde žiji, málo. Ale nejvíce času mi samozřejmě sebere dítě.   Petra Stehlíková se narodila se v roce 1976. Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor zdravotní laborantka. Vystřídala několik zaměstnání. Pracuje jako recepční. Napsala tři díly z připravované pentalogie Naslouchač (Naslouchač, Faja, Nasterea), sérii Eriel (Vzpomínky na Eriel, Sny o Eriel) a série Susan Smithová (Zrozena z popela, Pohlcena plameny, Dívka a fénix), Sněhurka jablka nebaští, Tudy na hrad. Má dceru Emu.

Čas načtení: 2022-03-15 20:41:18

Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně

„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.   Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.   Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?   Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.   První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.   Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?  Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.   Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?    Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.   Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.   Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.   

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-10-11 07:00:00

Pár dní ve školce a zase nachlazení? Jak proti němu bojovat?

Když začne dítko chodit do školky, je to velký milník nejen pro něj, ale i pro jeho rodiče. Těšili jste se z toho, že máte doma velkého kluka, či holčičku, kterým se ve školce líbí a začali jste po mateřské dovolené zase chodit do zaměstnání. Jenže…¨ Vaše dítko je co dva týdny nemocné a s nudlí u n ...

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2020-10-06 17:05:19

Náhody, které musely být cílené. Vyšly memoáry londýnského publicisty a skladatele Alexandra Goldscheidera

„Malá historie se mísí s velkou z pohledu kluka, který za socialismu vyrůstal v barvitém prostředí plném jedinečných osobností, zážitků, objevů a překvapení.“ Tak první díl svých memoárů popisuje sedmdesátiletý česko-anglický hudební skladatel, producent a publicista Alexander Goldscheider. Kniha, kterou nazval Cílené náhody, vyšla v nakladatelství Pointa. „Za Cílené náhody vděčím jednoznačně Facebooku,“ říká autor, který na něm od roku 2017 zveřejňuje skutečné příběhy, zážitky a anekdoty ze svého života. „Záhy to přerostlo v tradici – v pátek o půlnoci, děj se co děj, vždy jeden příběh uvedu. Už po několika prvních mě čtenáři začali přesvědčovat až urgovat k jejich sepsání do knihy. Rukopis jsem začal sepisovat o dva roky později,“ dodává Goldscheider. Kniha má devět kapitol, které nejsou nutně řazeny chronologicky, ale spíš tematicky, a je zamýšlena jako první díl memoárů. Alexander Goldscheider v ní pokrývá prvních dvacet let svého života; mimo jiné vzpomíná na rané dětství, které z velké části prožil v divadle E. F. Buriana. Angažmá tam totiž měla jeho matka, herečka Nina Zvjagina. Popisuje mládí prožité v Praze i rok, který strávil ve Spojených státech – odjel tam, když mu bylo osmnáct. Píše také o rodinných přátelích, umělcích a zajímavých lidech, které v té době potkal. Velkou pozornost věnuje předkům. Jedna celá kapitola je věnována židovským příbuzným, kteří až na výjimky zahynuli během holocaustu. Goldscheider zaznamenává i svědectví svého táty i strýce, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, a zamýšlí se nad tím, jak se z historie dvacátého století můžeme poučit do budoucna. V jiné kapitole líčí barvité osudy svých předků z Ruska: kozáckého atamana, sovětského brigádního generála, kterého Stalin nechal popravit, dirigenta orchestru cara Mikuláše II., babičky Věry, která před popravou uprchla z Petrohradu až do Prahy, a dalších. „Pocit, že bych měl sepsat rodinnou historii především kvůli svým předkům a pro naše potomky, jsem v sobě nosil už desítky let, a tak jsem v roce 2016 po pár letech práce udělal velkou stošedesátistránkovou knihu s šesti sty fotografií a všemi potřebnými rodinnými údaji. Sepsat memoáry je ale docela něco jiného, byť mi všechny údaje z fotoknihy a především stovky fotografií přišly nesmírně vhod,“ vysvětluje autor, který práci na knižním rukopisu dokončil letos v únoru. Autor už pracuje na druhém dílu s pracovním názvem Mluví k vám robot. Pokračuje v něm se svými příhodami z normalizační Prahy a Londýna, kam emigroval v roce 1981.   Ukázka z knihy Táta měl na rozdíl od mámy divadlo jako cíl. Oč byla jeho cesta k herectví složitější, o to byla herecká kariéra kratší. Do snů a plánů zasáhly nejprve nástup fašismu a druhá světová válka, kdy kvůli židovskému původu nesměl koncem třicátých let ani chodit do školy, natož někde veřejně hrát. Až neuvěřitelně se ale mohl plně věnovat divadlu v přestupní stanici do vyhlazovacích koncentračních táborů, v Terezíně, kam byl z Plzně transportován se svou mámou Serafnou 18. ledna 1942. Měli štěstí, že tátův starší bratr Honza byl už v předchozím, vůbec prvním transportu do Terezína, památném Ak I, v němž bylo 24. listopadu 1941 posláno 342 mladých mužů budovat terezínské ghetto. Jejich povolávací rozkaz obsahoval celou řadu příslibů, od naprosto lživých, jak budou moci jezdit o víkendech domů, až po alespoň částečně dodržovaný a přínosný, že spolu se všemi rodinnými příslušníky nebudou posláni do dalších lágrů. Táta tak díky tomu v Terezíně recitoval a hrál téměř dva roky, než byl slib porušen a všichni tři „šli“ do Osvětimi a ještě dál. Této části jeho života se věnuji v kapitole Sbohem, civilizace, kde uvádím i tátovy vlastní vzpomínky. S potěšením tu ale ocituji pár řádek Dr. Petra Riesela z jeho sborníku dopisů a vzpomínek Protestuji (2012): „Jednou máma přivedla nějakého staršího kluka, který seděl osamocen na chodníku. Ukázalo se, že to byl syn židovských známých mých rodičů, který přišel o oba rodiče, a tedy i možnost bydlení. Máma ho vzala k nám domů. To bylo oživení. Ten kluk byl téměř dospělý a v průběhu let dělal zkoušky na školu v Praze. Chtěl být hercem. Dodnes si pamatuji, jak se učil zpaměti Nezvalovu báseň ‚Edison‘ a básně ze sbírky Splav od Fráni Šrámka. Chodil po pokoji a recitoval, já jsem poslouchal a byl jako u vytržení.“ Ten kluk byl můj jedenadvacetiletý zubožený táta, který seděl na chodníku proto, že neměl ani kam jít, ani sílu vstát. Vrátil se do Plzně po všech lágrech a pochodu smrti v hrozném stavu, v jejich bytě bydlel někdo jiný a nepustili ho ani dovnitř. Kromě svých berlí neměl nic, a co hůře, zřejmě ani nikoho, kdo by byl přežil. Petrova máma Irena, „teta Rieselová“, jak jsem ji znal z vyprávění, tátu zvedla, vzala k sobě a žil s ní a jejími syny Petrem a Honzou dalšího půl roku jako vlastní. S Petrem zůstali celoživotními kamarády, a když už byl táta koncem roku 1990 smrtelně nemocný, jel se za ním rozloučit do Vlašimi, kde Petr žil. Všechny básně mu tam zpaměti poznovu odrecitoval. E. F. Burian skončil po svém zatčení v dubnu 1941 také v Terezíně, ale jako politický vězeň v separátní Malé pevnosti, nikoli v ghettu. I on tam v strašných podmínkách recitoval, památně v předvečer 1. máje Máchův Máj, než byl transportován do koncentráků Dachau a Neuengamme. S tátou se tak poprvé setkali až po válce, kterou oba přežili doslova zázrakem. „Když se poprvé zjevil na zkoušce, jako by přišel z jiného světa,“ vzpomínala ráda máma na první moment, kdy tátu v prosinci 1945 představil E. F. Burian jako nového eléva ve své poválečné herecké škole pod jménem Studio 46. „Vypadal tak exoticky, uhrančivě, měl v sobě tolik smutku, něhy, ale i nepřístupnosti, až jakoby arogance, a mohla jsem na něm oči nechat.“ Táta k mámě nepřístupný nebyl, a nejenže spolu hráli celkem v sedmi představeních, ale začali spolu takřka okamžitě chodit. Táta se zotavoval z válečného utrpení, E. F. Burian ho aktivně podporoval ve vysněné herecké dráze a obsadil ho během pár let do menších rolí v jedenácti hrách.   Nakladatelská služba Pointa, 2020, 480 stran, vázaná.

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-13 14:19:55

Aleš Palán: Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (ukázka z knihy)

Spisovatel Aleš Palán ve své nové knize rozmlouvá se samotným Bohem, přesněji vede monolog, v němž Stvořiteli radí, co by mohl zdokonalit: „I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.“ Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. Aleš Palán hledá v událostech kolem sebe nějaký smysl. Například v konání své tety Kateřiny, jež si při sázení mrkve zlomila ukazovák, přesto s neochvějným přesvědčením o happy endu dokončila práci s pomocí zdravého prstu. Či v přání umírajícího muže, který si přál se ještě jednou v životě zamilovat. Palán nabádá Boha, že by si každý z nás mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. A přeje si mít pro každého nějakou tu tetu Kateřinu. A vybízí Všemohoucího rozšířit zamilovanost. Je vnímavým pozorovatelem života a nachází dary všude kolem nás. Dává zavanout čerstvému vzduchu do našich myslí.     Ukázka z knihy Milý pane Bože, já myslím, že se shodneme. Když se podívám kolem sebe a ty shlédneš dolů, nebo jakým směrem to k nám vlastně máš, bude nám oběma jasné, že tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Slunce se každodenně a každoročně ochotně vrací, vítr fouká a rybízy dozrávají, mladí se bezhlavě zamilovávají a děti rostou, aniž by se o to snažily…      Výčet úspěchů by mohl být nekončící nebo alespoň sáhodlouhý. Ani v tom nejstručnějším seznamu však nesmí chybět jedna naše roztodivná schopnost, kterou jsme po tobě podědili. Ne, není to potřeba se sedmý den natáhnout někde u vody a otevřít si pivko. Je to svobodná vůle.      Díky ní nejsi na všechno sám. S vývojem jsme ti mohli trochu pomoct. Třeba modifikovaná rajčata. Do nich jsme k tvému vitaminu B leccos zajímavého invenčně přidali. A pak jsou tu záležitosti, které jsme stvořili úplně sami, tak říkajíc z ničeho, bez předlohy. Vynalezli jsme třeba trhaviny – takové, které boří zdi, vztahy, klenbu vlastní osobnosti. Patent máme i na nenávist či genocidu.      Já vím, Nebeský pane, zodpovědnost za tohle leží na nás. Některé věci se nám prostě trochu vymkly z rukou, trochu dost. Z toho se nedá vylhat ani tím, že jsme poslouchali cizí rozkazy. Spíš se obávám, že jsme je pořádně neposlouchali. Tedy ty tvoje.      I tak jsi v tom ale namočený s námi. Tu svobodnou vůli máme přece od tebe. Nemůžeš říct, Vševědoucí, že jsi nevěděl, co všechno s ní jednou spácháme. Neznalost neomlouvá a tobě by taková výmluva u žádného soudu neprošla. Nikdo by ti totiž nevěřil, že jsi to netušil – ani ti, kdo v tebe nevěří.      Aby mi bylo rozuměno: v žádném případě nenaznačuji, že bychom pro tebe chystali nějaký tribunál. To rozhodně ne. Myslím, že se dohodneme po dobrém.      Beru to tak, že sis sedmý den prostě jen dáchnul a pak ses věnoval svým koníčkům. Jako jeden z tvých výtvorů bych tě ale nyní rád požádal, abys na chvíli odložil své sbírky (děsně by mě zajímalo, co sbírá Bůh – komety jako někdo krabičky od sirek?) a pohlédl opět na nás. Přišel čas, kdy už nestačí ta pověstná politika nezasahování, kdy je třeba sem tam nějaká intervence. Starý barák je třeba vyspravit. To není stížnost na zedníky nebo reklamace celého projektu (svět bychom mohli reklamovat stejně zase jen u tebe, a ani nevím, kdy máš úřední hodiny). Je to zkrátka jen vědomí existence času, povětrnosti a únavy materiálu, toho lidského zejména.      Ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, ale máš na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, to ale teď nechme stranou.      I ty máš, Hospodine, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená.      Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Praha, leden 2020   1 Body za brblání Představuji si, co se dělo v jeskyni, když náš chlupatý prapředek přinesl domů oheň. Když ho „vynalezl“, zkrotil a naučil se ho udržovat, snad i rozněcovat. Nadšení? Nekončící radost nad tím epochálním zlepšovákem? Večírek s mamutími steaky na oslavu? Neřekl bych.      Spíš bych si tipl, že ohnivákova pražena prohlásila, že to divně kouří a načichnou tím sobolí kůže, možná dokonce i pazourek. Vynálezcova pramatka se zase vyděsila, že do toho můžou sáhnout děti, které, jak známo, ještě nemají mozkovnu náležitě vyvinutou. A jeho pravěký otec? Ten se zamračil: „A kdo to bude, hochu, živit? To už nebudeš nahánět zvěř, ale pořád jen chodit pro dřevo? Říkáš, že si maso opečeme, fajn. Ale asi ti, mladíku, nedošlo, že takhle žádné maso ani mít nebudeme.“      Odhaduji tedy, že se v té jeskyni dost brblalo. A pokud byla tou, kdo oheň přinesla, nějaká pražena, bylo to asi ještě horší. To si představovat snad raději ani nechci. Kdo ví, jestli oheň nemusel být tímto způsobem „vynalezen“ hned několikrát, jak ho to brblání vždycky uhasilo.      Brbláme rádi a dobře. Jsme v tom mistry, je to takový náš koníček, možná vůbec nejrozšířenější. Kam se hrabou zahrádkáři. Škoda, že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Češi by pravidelně vozili medaile – v družstvech určitě.      Laskavý Bože, brblání škodí, ale soudím, že i kdyby to bylo napsané na všech nárožích a křižovatkách lesních cest, stejně by nás to od tohoto zlozvyku neodradilo. Podobně jako náruživého kuřáka neodradí varování ministra zdravotnictví na krabičce cigaret. K regulaci brblání bychom ale mohli využít opatření z jiné oblasti, konkrétně z dopravy. Za brblání bychom prostě dostávali trestné body podobně jako řidiči za přestupky. Body by mohli evidovat třeba andělé strážní, snad by to při vší té práci, co s námi mají, ještě zvládli. A kdyby ne, jistě ti, Bože, nemusím připomínat, že jsi vševědoucí.      Kdo by těch bodů sesbíral za týden, maximálně za měsíc (delší lhůtu bych nám brblajícím asi nenechával) nad limit, musel by se dostavit na Boží kancelář a dělat zkoušky. Z čeho by byly? Přece z radosti ze života. A byly by celkem náročné. Člověk by se musel hodně snažit, aby vůbec prolezl.      Řidičák mám přes třicet let, jezdím bez karambolů a docela dost, ale kdybych měl dělat řidičské zkoušky znovu, zapotil bych se. Všechny ty limity, vzdálenosti, zatížení přívěsných vozíků… To vše bych se musel doučit. Raději si proto dávám na přestupky majzla. Podobně by se takovému přezkumu pokoušeli vyhnout i brblající. Nevystačili by totiž před nebeskou komisí se slušností, vlídností a empatií, to všechno by museli prokázat také, ale navíc by museli přidat pořádnou dávku čiré radosti.      Představuji si, že je pátek a milý brblající (třeba já) má nastřádáno tolik bodů, že kdyby přidal ještě jeden dva, u nedělního součtu neprojde. Třeba by začal brblat sám na sebe, jaký je vlastně neruda a morous. A to by byl pro člověka velký krok dopředu. Možná ne tak velký jako ten oheň, ale i tak by stál za pozornost. Už jen proto, že by potom ty nově vznikající ohýnky druhých nedusil.   2 Prst tety Kateřiny Můj druhý návrh na vylepšení světa je velmi jednoduchý. Chtěl bych být v něčem jako moje teta Kateřina.      Nechci se po ní opičit ve všem. Teta, šlo vlastně o pratetu, byla tak trochu negramotná. Držela v rukou noviny, a aby zmátla okolí, nahlas z nich předčítala. Měla totiž sloní paměť a mohla citovat pasáže z večerních zpráv v televizi. Její synovec, můj strýc, tvrdil, že někdy při „čtení“ držela ty noviny vzhůru nohama…      Kateřina se narodila na začátku 20. století v rodině malého hospodáře. Když měla chodit do školy, byla světová válka, ta první. Moc toho tedy do školy nenachodila, ale ke škodě jí to nebylo – zejména v tom rysu, který bych tak rád, milý Všemohoucí, měl i já.      Mohlo mi být sotva deset. Seli jsme v Humpolci na zahradě mrkev. Mým úkolem bylo svírat v pěstičce semínka a do důlku, který teta v záhoně vyhloubila, jich vždy pár upustit. Teta neměla nebo nepoužívala sázecí kolík, ani si neuřízla klacík a deseticentimetrovou jamku hloubila zkrátka prstem, ukazovákem pravé ruky. Šlo nám to skvěle: teta zavrtala prst do prsti, pomlela jím, vytáhla ho, já tam nasypal pár mrkvových semínek a přihrnul zeminu zpět. Další dírka.      Udělali jsme dva tři řádky, když to přišlo. Teta zase vnořila do země ukazovák, dělala to svižně a silou, ale byl tam kámen! Slyšel jsem, jak to křuplo. Kateřina vytáhla ven ohnutý prst, byl evidentně zlomený, ale kost nekoukala. Teta si ho se zájmem prohlédla a usoudila, že na to stačíme sami (tak jako na všechno) a že nejlepší bude sulfatiazolová mast (tak jako na všechno). Došel jsem, opravdu došel – když jsem se rozběhl, napomenula mě, ať nelítám jako třeštidlo – pro zázračnou mast do kůlny. Ona si zatím uřízla dva klacíky z olše. Provázek měla vždycky v pracovní zástěře. „Tady to podrž, utáhni to, ještě, no vidíš, a máme hotovo,“ dirigovala mě. Opravdu, měli jsme hotovo. Přírodní dlaha spolu s tou kafrovou mastí, podpořenou neochvějným přesvědčením o dobrém konci, byla skutečně tou nejlepší medicínou. Prst velmi pěkně srostl sám, jen na něm zůstal malý památeční hrbolek.      Pointa je ovšem jinde: ten záhon jsme tenkrát doseli! Teta Kateřina se přitom nevydala hledat plastový sázecí kolík, ani z olše neuřízla silnější větvičku, kterou by si pomohla. Všechny zbývající důlky vyhloubila opět prstem, ukazovákem druhé ruky.      Taková to byla žena! Rád bych to měl po ní, Bože. Co říkáš? Šlo by to? Myslím ostatně, že každý z nás by si mohl od někoho vypůjčit určitou vlastnost. Doufám, že všichni máme nějakou tu svou tetu Kateřinu. Já naštěstí ano.   Ilustrace Jan Hrubý. 200 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první.   Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se staly bestsellerem a získaly titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, jež obdržela nominaci na Magnesii Literu. Svá setkávání s lidmi žijícími mimo hlavní proud shrnul v reflexích Návrat do divočiny. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Hrubý (1945) absolvoval obor grafiky u profesora Dalibora Chatrného na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a teologii na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Kreslený humor publikoval od roku 1967 v mnoha novinách a časopisech (například Mladý svět), a obdržel ceny doma i v zahraničí. Od roku 2016 kreslí pro Katolický týdeník. Zabývá se také volnou grafikou a ilustroval řadu knih. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-10 13:15:27

Vláda zakázala kulturní akce s více než 100 lidmi. Jan Hrušínský z Divadla Na Jezerce považuje její postup za likvidační pro divadla

Vláda kvůli koronaviru zakázala akce s více než 100 lidmi. Pořadatelé už kvůli tomu zrušili letošní Febiofest, na který měl přijet herec Woody Harrelson. Představení ruší divadla, některá kina přestávají hrát, jiná omezují kapacitu. Uzavírají se také památkově chráněné objekty. Představení ruší mnohá divadla, například pražské Dejvické divadlo či Činoherní klub. „Vzhledem k nepredikovatelné situaci nejsme schopni v tento moment odhadnout, jak dlouho opatření potrvá. Prosíme diváky, aby sledovali webové stránky a sociální sítě divadla, kde budou informace každý den aktualizovány podle vývoje situace v zemi,“ napsal Činoherní klub na Facebooku. Přestalo hrát také Moravské divadlo Olomouc. „V návaznosti na rozhodnutí Bezpečnostní rady státu uzavřelo vedení Moravského divadla Olomouc divadelní budovu pro veřejnost. Naplánovaná večerní i dopolední představení jsou zrušená,“ uvedlo na svých stránkách. Zákaz ovšem rozčílil Jana Hrušínského, ředitele soukromého Divadla Na Jezerce, které kvůli své kapacitě hrát nemůže. Na svůj facebookový profil napsal: „Likvidace všech nepohodlných. Likvidace malých, fungujících firem. Dnes premiér Bureš a kluk, který zastává funkci ministra zdravotnictví, ohlásili kvůli 38 nemocným lidem s příznaky lehké chřipky zákaz divadelních představení. I v tak malých divadlech jako je Divadlo Na Jezerce, kam jsme zakoupili a kde používáme dezinfekci a dodržujeme všechny hygienické zásady. O kompenzaci milionových ztrát ani slovo. Evidentně kompenzovány nebudou. Možná někomu ANO. Jak jsme v kraji už celé roky zvyklí. Náklady na provoz divadla (cca dva miliony korun měsíčně) jedou dál. Do Agrofertu mohou lidé chodit pracovat? Tam nákaza nehrozí? Dvě stě poslanců může chodit pracovat? Budou se zavírat hranice? Banda z Hradu, co jezdí i přes virus do Číny a po návratu se prochází po Praze po hospodách a v centru města, to je v pořádku? Zákaz demonstrací? Stanné právo – pod hrozbou tří milionů korun pokuty jen kvůli tomu, aby se nemluvilo problémech trestně stíhaného komunistického udavače?!!!! S.O.S.!!!!!!! Kdo už konečně zakáže šíření smrtelného viru StB?!!!!! Kdo už konečně pošle do karantény všechny Bureše a Falmery, Zemany a Klause, všechny prodejné Marky Prchaly, schopné udělat pro prachy a pocit moci cokoli?!!!!!“ Promítání všech filmů zastavila společnost Cinestar, která provozuje multikina po celé republice. „Pouhým omezením počtu osob v uzavřeném prostředí nebude dosažen požadovaný účinek nařízeného mimořádného opatření,“ uvedla společnost na svých facebookových stránkách. Naproti tomu brněnské kino Lucerna zvolilo právě cestu omezení kapacity sálu. „Zmenšujeme kapacitu sálu na 99 míst. Možnost zakoupení vstupenek bude omezena systémem a do sálu tedy nebude vpuštěno sto a víc lidí. V případě projekcí, které mají aktuálně počet zakoupených vstupenek a rezervací přesahující stanovený limit, budeme postupně kontaktovat diváky, kteří provedli rezervaci po překročení limitu,“ informovalo diváky. V návaznosti na aktuální nařízení vlády Národní památkový úřad do odvolání uzavřel památkové objekty s celoročním provozem a odložil zahájení hlavní návštěvnické sezony na neurčito. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.

Čas načtení: 2020-02-25 11:40:17

Volby morového roku

V Americe je volební rok. Co s ním udělá případná epidemie? Krátké zamyšlení „co by kdyby“. Epidemie koronaviru se nám rozlezla do Jižní Koreje, Íránu a Itálie. Může se stát, že zasáhne i další země, se všemi průvodními efekty: zavřená města, přeplněné nemocnice a strach mezi obyvatelstvem. O přiměřenosti toho strachu je těžké říct něco konkrétního. Ale všiml jsem si, že „chřipkařů“, kteří neustále srovnávají vývoj s běžnou chřipkou, poslední dobou v diskusích poněkud ubylo. (Pokud byste stáli o kritické srovnání závažnosti chřipky a koronaviru, zde je máte.) Zajímavá otázka: jaké efekty to bude mít na světovou politiku? Čistě spekulativní příspěvek do debaty… Ještě, než se pustíme do USA, krátká zastávka v Číně. Současný prezident Si už si deset let buduje osobní moc a předělává stranickou oligarchii na autokracii, v jejímž čele stojí jen jeden člověk vládnoucí skutečnou mocí, ne nějaký tým šedivých aparátčíků. Epidemie mu v tomhle směru vpadla do zad a učinila jeho postavení podstatně méně jistým, než bylo ještě před třemi měsíci. Kromě nezanedbatelných škod na ekonomice a celkovém image země ve světě je tu ještě jedna čínská kulturní zvláštnost, které se říká mandát nebes. Zhruba řečeno, když vládcové Číny příliš zparchantí a začnou se chovat moc svévolně, přijde série neštěstí, která sděluje čínskému lidu, že Nebesa již neschvalují jejich vládnutí a že je potřeba nahoře někoho vyměnit. (Nepřekvapivě si to vymysleli jedni vítězové poté, co svrhli svoje předchůdce.) A tisíciletých čínských kulturních tradic se nedokázal zbavit ani Mao. Jsou zakořeněné příliš hluboce, než aby je šlo z lidí úplně dostat, a v momentě krize vždycky trochu vystrčí růžky. Mandát nebes je sice na jedné straně naprostá pověra, ale na druhé straně může mít docela užitečné praktické efekty. Každá dynastie či systém mají sklon k tomu, pozvolna propadnout rozežranosti, megalomanii či naprosté lenosti. Tenhle myšlenkový koncept dává jejich poddaným důvod je ve vhodný moment shodit a pociťovat přitom při své rebelii nadpřirozené požehnání. Je to taky recept na chaos, ale možná jsou občasné záchvaty chaosu lepší než úplná stagnace. Jedním z klasických projevů nepřízně nebes je velká epidemie a Si teď možná bude muset trochu manévrovat, aby nebyl vyměněn. Ti jeho straničtí soudruzi sice třeba sami nevěří v mandát nebes, ale nejspíš věří v univerzální princip „kdo s koho“. Toto by mohla být dobrá příležitost, jak se zbavit příliš dominantního lídra, a ještě navíc se souhlasem obyvatelstva. Pojďme k Americe, o níž vlastně byl titulek. 2020 je volební rok a případná epidemie na něj může mít značné efekty, i kdyby jejích obětí bylo relativně málo. Začněme tím, že kandidáti jsou poněkud staří. Současný prezident Trump bude mít v den konání voleb 74 let. Jeho hlavní konkurenti Sanders a Biden jsou na tom srovnatelně: v den voleb jim bude 79 a 77 let. Pokud by jeden z nich vyhrál demokratickou nominaci, bylo by to vůbec poprvé v dějinách USA, kdy by součet věků obou hlavních kandidátů překročil číslo 150. Stárnutí populace je reálný jev nejen v Evropě a nepsaný zvyk, že kolem pětašedesátky už člověk pomalu předává veslo mladší generaci, se nám poněkud vytratil. U takto starých kandidátů je vždycky otázkou, jak jsou na tom se zdravím. Trump zatím na svůj věk moc nevypadá a pokud víme, je vcelku zdráv. Bernie Sanders už tu blížící se osmdesátku nezapře a prodělal loni menší infarkt, na což někteří jeho odpůrci v rámci demokratické strany upozorňují. Těžko říct, jak bude případně zvládat celostátní předvolební kampaň, při které i mladší a energičtější politici sotva spí a „padají na hubu“. Tahle otázka se řešila už v momentě, kdy se na mezinárodní pandemické scéně nic nedělo. Představa, že vetchý prezident skončí někdy v polovině svého mandátu v podobném položivém stavu, v jakém strávil posledních několik let své existence izraelský premiér Ariel Šaron, není úplně přitažlivá. Systém by to samozřejmě zvládnul, od toho jsou viceprezidenti a další ústavní činitelé. Ale jako argument při výběru kandidáta to má určitou váhu, i když to Bernieho zastánci neradi slyší. No, a teď tedy přejděme k té „epidemické hypotéze“. Dejme tomu, že někdy v dubnu nastane v USA situace srovnatelná aspoň s Itálií, čili některá města zavřená v karanténě, pár tisíc případů (přepočteno podle velikosti populace) atd. Co se stane? Drtivá většina úmrtí na koronavirus je ve věkové kategorii nad 60 let, do které spadají i samotní kandidáti. Ti se přitom nemůžou zavřít někde v izolovaném hradě a odtamtud vysílat sterilní depeše, ale musejí chodit mezi lidi, tudíž se vystavovat riziku infekce s možnými těžkými následky. Ale v nebezpečí jsou samozřejmě i ti jejich voliči. Silnou stránkou Trumpovy kampaně roku 2016 byla veřejná shromáždění, však tu o tom vyšel nedávno jeden článek, který následně tak podráždil exministra Pilipa. Ale co když budou taková shromáždění z hygienických důvodů nemožná, nebo třeba možná budou, ale voliči se tam stejně budou bát chodit? Pak je tu otázka ekonomiky, jejímž růstem a silou se stávající prezident rád zaštiťuje. Ekonomicky bude koronavirus znamenat nepochybně i v USA nějaký ten zoubek v růstové křivce, dost možná i pořádný zub. Na druhou stranu, USA nemají ve své národní kultuře žádný koncept mandátu nebes a obyvatelstvo uprostřed pandemie možná dá přednost kontinuitě, aby nevystavovalo svoji zemi ještě dodatečné zátěži v podobě výměny politické špičky. A změna od Trumpa k Sandersovi by byla pro Ameriku hodně velkou zátěží. Málokdy proti sobě stáli tak ideologicky odlišní kandidáti, jejichž koncept budoucích USA vypadá úplně jinak. Co v samotný den voleb? Pokud by problém trval, je možné, že někteří voliči raději zůstanou doma, aby se vyhnuli kontaktu s ostatními lidmi. Tím by se klasická mapa „swing states“, ve kterých jsou poměry mezi demokraty a republikány vyrovnané, mohla dost změnit. Zejména, pokud by více infekce bylo ve městech než na venkově. Většina amerických států umožňuje hlasování poštou, které by asi v tomto případě přilákalo více voličů než dosud. Jenže zároveň žijeme v paranoidní době, kdy se každý bojí manipulace s volebními lístky. Sága rakouských prezidentských voleb, ve kterých právě poštovní hlasy převážily výsledek od Hofera k Bellenovi a které se následně opakovaly poté, co je soud zrušil, by se v takovém případě mohla zopakovat v podstatně větším měřítku za oceánem. Suma sumárum: případná epidemie v USA by byla pořádným, tlustým, červeným tahem přes všechny dosavadní strategické úvahy republikánů i demokratů. Museli by improvizovat od A až do Z. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-17 14:25:46

Svrhávat komunistický režim bylo dobrodružství aneb Co se mnou udělali Rychlé šípy

Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo. Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne. Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel lístky od zmíněného divadelního představení, které se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici. Byl jsem tam první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba. Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic. Nikdy nevstoupit do SSM První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy. Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky. Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu. A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy. Jak mne nezmlátili na Národní třídě Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus padne do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil). Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým). Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky. Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo. Svět bez policejního násilí Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2019-08-01 05:46:38

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným.  Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.  Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.  Poměr, co nezůstal bez následků Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich "případ" – provinili se tím, "že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit." Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, "stranicky to řeší" a řádně to properou přede všemi. "Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání." Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.  Jediný udavač V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se "agent zahraniční rozvědky." Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, "žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován." U té "realisace" bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.  Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že "agilní blbec je horší než třídní nepřítel." Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí. Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají "velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno." To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. "Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby." Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: "Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla." Šimůnci zasahují Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten "si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci." Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o "bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu." A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.  Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: "Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě." A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď "soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád." Mohli jinak?  To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?  Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-02-26 17:03:27

Vedci predstavili exoskelet TWIN: Sľubujú revolúciu pre ľudí, ktorí nemôžu chodiť

Výskumníci z Talianskeho technologického inštitútu predstavili nový exoskelet TWIN, ktorý je určený pre podporu spodných končatín. Zariadenie predstavili na konferencii v Miláne. Nový exoskelet bol navrhnutý tak, aby sa pacientom lepšie obliekal a zároveň dvaja pacienti, ktorí testovali systém počas vývoja, ukázali, čo táto technológia dokáže.   Vedci veria, že nový exoskelet pomôže pacientom s … The post Vedci predstavili exoskelet TWIN: Sľubujú revolúciu pre ľudí, ktorí nemôžu chodiť appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-15 07:48:08

Po Zemi čoskoro možno budú chodiť mamuty. Vedci spravili prielom v štýle „Jurského Parku“

Výskumníci zo spoločnosti Colossal Biosciences sa pokúšajú priniesť na svet dávno vyhynuté živočíšne druhy. V rámci najnovších výskumov sa vedcom podaril obrovský prielom v oblasti výskumu indukovaných pluripotentných kmeňových buniek mamutov.   Pluripotentné kmeňové bunky sú také, ktoré sa dokážu premeniť na akúkoľvek inú bunku v tele organizmu, píše portál Businesswire. V prípade týchto sloních … The post Po Zemi čoskoro možno budú chodiť mamuty. Vedci spravili prielom v štýle „Jurského Parku“ appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-24 13:00:01

Otrava, nebo infarkt? Zpěváka Petra Nováka zničili komunisté, zemřel mladý a za divných okolností

Jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších písniček zpěváka Petra Nováka Já budu chodit po špičkách byla také mezi prvními, které kdy nahrál. Okamžitě se stala hitem a tím vlastně zůstala až dodnes, tedy bezmála celých šedesát let. Stejně tak milujeme třeba Náhrobní kámen a další a další jeho romanticky vyznívající skladby.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více První kroky a hned úspěch Svoji první kapelu totiž oblíbený hudebník založil s přáteli ve svých osmnácti letech, tedy v roce 1963. Kapela George and Beatovens ale dlouho nevydržela, protože někteří její členové museli narukovat, později ji však spolu se svými přáteli úspěšně obnovil. Už o dva roky později, v roce 1965, se tak zpěvák přesunul do Flamenga, o němž píše například časopis Muzikus a s nímž nahrál právě zmiňovanou píseň Já budu chodit po špičkách, a jeho kariéra začala stoupat tak strmě, že by to mohla zvládnout jen skutečně silná a hlavně na všechny doprovodné nešvary připravená osobnost. Takovým člověkem ale zásadový a všemu, s čím nesouhlasil, odporující Petr Novák zkrátka nebyl, jak ostatně dokládá i dokument České televize.  Osudový osmašedesátý Všechno by se mohlo odvíjet docela jinak, kdyby nepřišel osudový rok 1968 a s ním do republiky nevtrhla vojska Varšavské smlouvy. Rodina, v níž Petr Novák vyrůstal, byla již poznamenaná událostmi roku 1948, které nesla velmi nelibě. A protože zpěvák vyrůstal bez otce, jeho uvědomění rodinného problému bylo ještě silnější, vzal jej za své. Navíc přirozeně rebelující a odbojná povaha mu nedovolovala podvolit se zvůli režimu, a tak se i v této situaci snažil prosazovat svůj pohled na svět. Jak to v té době mohlo dopadnout jinak než stažením vydaných desek a zákazem, když se navíc později veřejně přihlásil i k odkazu Jana Palacha? Člověk, který i podle pořadu Českého rozhlasu bytostně miloval kontakt s lidmi, se musel začít potýkat s nečekanými problémy.  Pozvat Nováka? Raději ne! I když komunisté tehdy neřekli razantní „ne“, protože si velmi dobře uvědomovali, že by to nebylo pro jejich politiku zdánlivé demokracie dobré, došlo u většiny organizátorů akcí, na kterých by jinak Petr Novák jistě slavil další úspěchy, k jisté autocenzuře. Bez obalu se tomu říká strach z následků. Co by se asi stalo, kdyby někdo zjistil, že pozvali takového rebela? To si zkrátka nikdo nedovolil. Zpěvák se musel začít smiřovat s myšlenkou, že je nežádoucí. A nenesl to vůbec dobře, a i když se později jeho okovy trochu povolily, stále se propadal nejen psychicky, ale začalo ho zrazovat i fyzické zdraví. Navíc tady byl opravdu nešťastný společník –alkohol. Zpěvákovi přátelé o něm dokonce říkali, že mu k životu stačí jen sklenička a cigareta. To, jak jistě každý tuší, je cesta do pekla. A také že ano.  Místo záchrany další hřebík do rakve Když se v roce 1984 Petr Novák oženil s krásnou herečkou Evou Jakoubkovou, zdálo se, že se všechno může posunout správným směrem. Brzy se ukázalo, jak velký omyl to byl. Ani jí totiž nebyl alkohol cizí a psychické problémy, které oba provázely, řešili oba také stejně. Přibývaly problémy, zdravotní potíže a s nimi se opět prohlubovala psychická nepohoda. Petr Novák žil prakticky v nedaleké hospodě, místo jídla si objednával pivo a bez cigarety jej mohli ostatní štamgasti vidět jen málokdy.  I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny Číst více Bolestná poslední léta I když se dočkal listopadové revoluce, která mu mohla vlít novou krev do žil, jeho stav byl v té době už tak špatný a návyky tak silné, že se nedalo čekat velké zlepšení. Začal mít bolesti, kterých se do konce svého krátkého života nikdy nezbavil. Není divu, vždyť se v jeho případě nedalo mluvit o žádné životosprávě, ani o životním stylu, který by byl alespoň částečně slučitelný s vyšším věkem. Konec tak přišel v roce 1997, v jeho pouhých dvaapadesáti letech. Tehdy se již musel velmi přemáhat, aby mohl vůbec vystoupit před lidmi, a to se znovu odráželo na jeho duši.  Záhadná smrt – o co tehdy šlo?  Přišel 19. srpen toho roku a Petr Novák už nebyl schopen ani vstát z postele. Usnul a nikdo tehdy netušil, že se již neprobudí. Za jeho skonem stálo podle některých zdrojů srdeční selhání, způsobené celkovým vyčerpáním organismu, podle jiných šlo dokonce o otravu neznámou látkou. Jak to tehdy bylo, zůstává dodnes tak trochu opředeno tajemstvím. Jisté ale je, že na jeho písně dodnes nezapomínáme.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragické osudy Nadi Urbánkové: Kopačky od oblíbeného herce, obrovské dluhy a krutá nemoc.

Čas načtení: 2024-06-08 00:30:17

Jak často chodit k očnímu lékaři

Chodíte pravidelně k svému očnímu? I když nemáte žádné problémy a vidíte zdánlivě dobře, neměli byste vynechat ani pravidelné oční vyšetření z rámce svých preventivních prohlídek. Oční vyšetření totiž může odhalit i onemocnění, které se zraku netýkají.  Víte, že na světě žije zhruba 1,3 miliardy lidí, kteří mají nějakou formu zrakového postižení. Je sice pravda, […] Článek Jak často chodit k očnímu lékaři se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2024-07-13 07:02:51

Proč chodit do Compostely, když se na pouť lze vydat i v Česku? Expert vybral ty nejkrásnější

Na dálkové pochody není nutné jezdit do zahraničí. I v Česku máme pár takových, na kterých si dáte do těla. Vybrali jsme pro vás čtyři. Článek Proč chodit do Compostely, když se na pouť lze vydat i v Česku? Expert vybral ty nejkrásnější se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-01 08:03:00

Chtěl bych chodit do sauny, ale stydím se být nahý

Mourrisone, někde jsem slyšel, že je zdravý chodit do sauny. Strašně rád bych tam začal chodit, ale stydím se tam být nahý.

Čas načtení: 2024-08-05 19:30:04

Číňané odhalili unikátního robota. Umí chodit i jezdit zároveň, a ještě rozumí lidské řeči

Nový robot Go2-W dokáže kombinovat chození i jízdu po kolech v jednom okamžiku Díky tomu zvládne jakoukoliv překážku od schodů až po nerovný terén Integrace GPT od OpenAI mu umožňuje rozumět lidské řeči Technologický pokrok v oblasti robotiky v posledních letech značně pokročil, přičemž jednou z nejvýznamnějších oblastí vývoje jsou autonomní čtyřnozí roboti. Tyto stroje nacházejí využití nejen v průmyslových a vojenských aplikacích, ale stále více i v civilní sféře. Čínská společnost Unitree Robotics, známá svými konkurenceschopnými roboty, nedávno představila inovativní aktualizaci své řady Go2 – model Go2-W. Tento robot kombinuje výhody kolových a chůdových mechanismů, což mu umožňuje zvládnout širokou škálu terénů a překážek, jak je patrné z níže uvedeného videa. Přečtěte si celý článek Číňané odhalili unikátního robota. Umí chodit i jezdit zároveň, a ještě rozumí lidské řeči

Čas načtení: 2024-08-29 19:00:01

Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách

Jiří Čunek je ve své argumentaci nesmlouvavý. „Že používání mobilních telefonů dětem škodí, totiž opakovaně potvrzují nejrůznější studie. Všechny se shodnou na negativním vlivu mobilů na vývoj dětského mozku, který vede k omezené slovní zásobě, problémům s dlouhodobou pamětí, ale i zhoršené schopnosti empatie a navazování vztahů nebo poruchám spánku, úzkostem a depresím,“ uvádí vsetínský politik na svém Facebooku. Jenže to není tak docela pravda. Nechtěl cenzurovat, spekuluje Musk o zatčení otce Telegramu. Sám ale na Twitteru nadržuje Trumpovi Číst více Nehledě na to, že média často převezmou raději negativní zprávy než pozitivní, protože se prostě více čtou, je třeba podotknout, že Čunkovo tvrzení o stoprocentní shodě všech studií na tom, že mobily škodí, prostě není pravda. Stačí se podívat třeba na výsledky jedenácti studií, které nedávno představili vědci z Masarykovy univerzity. Jejich výsledky některé Čunkovy domněnky přímo vyvracejí a ukazují, že problematika vlivu smartphonů na lidskou psychiku není vůbec jednoznačná. Záleží tak na celé řadě vedlejších faktorů, hlavně na tom, co dítě na telefonu dělá. Průzkum: Mobil může mít i pozitivní vliv „Z našich výzkumů můžeme říci, že dopady používání technologií mohou být pro některé dospívající negativní, ale pro jiné pozitivní. Vliv používání technologií se liší v různých rovinách wellbeingu, jako je dobrá či špatná nálada, agresivita, míra sociální opory či zdravotní úzkostnosti nebo efekt na spánek dospívajících,“ říká k problematice David Šmahel, šéf výzkumných týmů, které studie prováděly. Jedna část dokonce mluví i o pozitivním vlivu používání smartphonu na lidský spánek. „Záleží také na konkrétní aktivitě, kterou adolescenti s technologiemi provádějí. Není možné mluvit obecně o ‚vlivu mobilů nebo technologií‘, protože každá aktivita může mít jiné dopady. Digitální technologie tedy nejsou dobré ani špatné, záleží, jak se používají,“ konstatuje šéf výzkumného týmu a varuje, že bychom se měli rozhodně vyhnout zjednodušením, morální panice a unáhleným závěrům. Tedy naprosto přesně tomu, co předvádí Jiří Čunek s vidinou jednoduše získaných hlasů. Rozhodnutí na základě jedné přednášky Web pedagogicke.info navíc zjistil s přesvědčivými důkazy, že Jiří Čunek překvapivě neležel roky v desítkách studií a neporovnával jejich výsledky mezi sebou. K rozhodnutí, že smartphony ve škole jsou zlo, mu totiž stačila jediná přednáška známého technologického alarmisty, který si na podobných přednáškách dělá kariéru a objíždí s nimi na nekonečném turné česká města. Jiří Čunek je z konzervativního křídla lidovců. Známý je třeba svým vyhnáním problémových Romů ze Vsetína, čímž si získal obrovskou krátkodobou popularitu. Pro přirovnání k inkvizitorovi, pro kterého jsou moderní technologie jako rouhačské knihy pro církev svatou, tak nemusíme chodit daleko. Tím, že z jeho iniciativy zamkneme mobily dětem do skříněk, žádný problém nevyřešíme, jen jej přesuneme mimo školu. Jak napovídají výsledky studie, velmi záleží na tom, co dítě na smartphonu dělá a jak jej využívá. A to se rozhodně nenaučí tím, že na něj bude koukat přes mřížku skříňky. Babiš nemá ani počítač Smysluplné využití technologií by spolu s informační gramotností mělo být jedním z předních zájmů současného školství. Jenže to naráží na problém – děti to nemá kdo učit. Starší učitelé prostě často smartphony buď sami nemají, nebo vůbec netuší, jaké možnosti mohou nabízet. Stejně tak to nemusí tušit ani Jiří Čunek a další státníci, kteří o budoucnosti našich dětí rozhodují. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat třeba na šéfa multimiliardových firem a hnutí ANO Andreje Babiše, který si dodnes vystřihuje články z novin a neumí pracovat s počítačem. Měli by podobní lidé skutečně rozhodovat o technologické gramotnosti našich dětí? Nebylo by lepší děti učit, jak smartphony využívat rozumně a pomoci si s nimi v praktickém životě? Fanatický úředník na Slovensku přerušil divadlo. Rozklad demokracie tam bude rychlý, říká expert Číst více Líbivé řešení za obrovskou cenu Politici ražení Jiřího Čunka raději nabízejí líbivá řešení, která ukazují jednoduchého nepřítele ve formě chytrého telefonu a ještě jednodušší řešení ve formě kovové skříňky, kam jej před dětmi při vyučování zavřeme. Po školním zvonění mu jej dáme zpět a ať si s ním dělá, co chce, to přece není naše starost. Ani Jiřího Čunka. Hlas mnoha rodičů už totiž získal, a to za cenu technologické gramotnosti jejich dětí.