Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-24 15:00:00

Glosa: Babiš nemusí být konstruktivní. Ale recept na důchody dluží voličům

Slovní spojení „konstruktivní opozice“ je zbytečné. Nikdo politiky nenutí, aby provozovali „konstruktivní kritiku“.

Čas načtení: 2021-12-22 09:00:00

Aneta Kapuciánová (Seznam.cz): Na své pozici si nemohu dovolit nevědět

Pomyslnou audio tečku za hosty v našem podcastu udělá Aneta Kapuciánová. V Seznamu je už šest let a po celou dobu se věnuje komunikaci. V současné době působí na pozici manažerky PR a interní komunikace. Martinovi prozradila, jak se ke své práci dostala, jak vypadá její pracovní den nebo jak si její tým poradil s interní komunikací v době home officů. Jaké formy komunikace používáte v rámci interní komunikace? Jsou vlastně Seznamáci komunikativní? Používáme klasický online intranet, ve kterém využíváme různé formáty - text, audio i video. Máme chatovací platformu, LCD obrazovky a snažíme se v komunikaci využívat i offlinové kanály.  Zaměstnanci v Seznamu rádi a často komunikují. Někdy jsou jejich postřehy konstruktivní, ale objeví se i povzdechy, kdy si lidé potřebují jen odložit svůj názor. Jako otevřená firma jim samozřejmě dáváme prostor svůj názor vyjádřit, ale někdy se s ním dá těžko dál pracovat. Jak hodnotíš naši firemní komunikaci a za co bys pochválila svůj tým? Svůj tým interní komunikace bych chtěla pochválit především za jejich věčný klid. Všem zaměstnancům se snažíme vyjít vstříc a pochopit je. Vysvětlujeme, trpělivě odpovídáme na komentáře. Ocenění zaslouží například komunikace během lockdownu, kdy kolegyně z interní komunikace na svou práci nerezignovaly i přesto, že v kancelářích nikdo nebyl, a snažily se vymýšlet aktivity, aby kolegové zůstali i nadále nějakým způsobem v kontaktu a ve spojení s firmou. Jak velkou volnost máš v externí komunikaci? Seznam je otevřená firma, komunikujeme často a není naším cílem balit vyjádření do otřepaných frází. Je ale faktem, že v momentě, kdy mluvím jménem firmy, není prostor na moje osobní názory. Naštěstí se mi ale nestalo, že bych musela komunikovat něco, co by bylo v rozporu s mým osobním přesvědčením. Spíš naopak. A co dalšího uslyšíte: Jak se udržuje komunikačně tzv. v kondici?Jak pandemie ovlivnila CSR projekty, které Seznam organizujeKterá období pro ni byla komunikačně hektickáJak se jí pracuje pod ryze mužským vedením

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2010-12-09 00:00:00

Sloupová stropní skříň: Závěsný nábytek Sophie Mensen

Originálně řešený nábytek dokáže vyniknout v každém moderním interiéru, jemuž dodá nezapomenutelný styl a výjimečný pohled. Stylově řešený závěsný nábytek, který představila designérka Sophie Mensen, ztvárňuje sloup, zavěšený od stropu. Sloupy jsou obvykle konstruktivní prvky, které podepírají a zá ...

Čas načtení: 2020-02-03 09:08:33

Moje teorie: Co je to Já?

V souvislosti s umělou inteligencí jsem si docela dlouho lámal hlavu nad tím, co je to Já? Mimo to to filozofy zajímá od nepaměti. No a já jsem nyní tak drzí, že přicházím se svou teorií. Pokud k uvedenému budete mít nějaké konstruktivní připomínky, velmi rád je uvítám v komentářích. Omlouvám se za nefilozofický jazyk, … Pokračování textu Moje teorie: Co je to Já? The post Moje teorie: Co je to Já? first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2021-11-25 16:19:37

Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje, upozorňuje kniha Geopolitika Číny

Kniha Geopolitika Číny je věnována dějinám a současnosti Číny. Vysvětlení povahy čínské moci je v ní spojeno s popisem geopolitických konstant Říše středu a národních zvláštností, ukazujících na odlišnost čínské civilizace a z ní vyplývajících forem vlády. Podrobně vysvětluje počátky zahraniční politiky Číny, konfuciánského pacifismu a teorie války. Zvláštní pozornost věnuje tzv. Století ponížení, na historickém pozadí dokumentuje, jak události novodobých dějin ovlivňují současnou politickou kulturu a státní ideu Číny. Kniha se nevyhýbá ani sporným tématům s geopolitickým přesahem (Tibet, Hongkong, Tchaj-Wan). Kniha Oskara Krejčího představuje mimo jiné výsledky čínských reforem a zachycuje aktuální stav, ale i odlišnost vývoje Číny od postsocialistických zemí východní Evropy. Ukazuje také, jak komplikovaná byla cesta nové Číny k současné dynamice, a to jak z vnitropolitického, tak zahraničněpolitického hlediska – s důrazem na vztahy k SSSR/Rusku a ke Spojeným státům. „Je možné se měnící Číny bát. Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje. Konstruktivní obhajoba zájmů Západu začíná porozuměním změnám, ne útoky na Čínu – kritice by mělo předcházet poznání. Neznalost zvyšuje riziko konfliktu. Zatím se sice velká válka mezi velmocemi jeví málo pravděpodobná, ale její nebezpečí narůstá. Taková válka nese sebevražedné rysy. Je jisté, že asymetrie ve výzbroji nukleárních mocností nutně vede k tomu, že prohrávající strana bude mít tendenci použít zbraně posledního soudu,“ píše v knize Krejčí. A dodává: „Čína svými změnami předznamenává novou orientaci globalizace. Obecně platí, že 21. století začalo hledáním nových paradigmat, která by měla vysvětlit a snad i napomoci změnit povahu globalizujícího se světa. Na počátku třetí dekády tohoto století se zdá, že se globalizace začíná štěpit na dva paralelní světy s odlišnými pravidly, směřováním rozvoje i tempy ekonomického růstu. Přitom hrozí, že útěk k izolacionalismu může přivést Západ do zaostávajícího skanzenu. A nemělo by se nikdy zapomínat, že mír v multipolárním světě vyrůstá ze vzájemné závislosti. To, co Západ v dané situaci nejvíc potřebuje, je pochopení nutnosti rovnoprávného dialogu bez paternalistického mentorování. Dialogu, který směřuje ke spolupráci Západu a Číny.“

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-30 08:59:36

2020: Rok roušky

Přijde den, kdy se všechny karantény zruší, cestování obnoví, obchody otevřou a školy zaplní. Hlavně se ale vrátí lidé do práce a po práci k radostem. Střízlivé odhady mluví o dvou měsících. Už to by byl výpadek v historii nevídaný, do historie nesmazatelně zapsaný a s trvalými následky pro budoucnost. Vnímat důsledky této krize jen jako škodu, která nastala a která se dá jednoduše nahradit, by nebylo ani realistické, ani moc užitečné. Nastává změna a letošní rok bude mít v dějepisech své výjimečné a snadněji zapamatovatelné postavení, jako se to stalo třeba s letopočty 1929 nebo 2008. Možná budeme říkat, že to byl rok velké pandemie nebo velké ekonomické krize, a možná si hlavně vzpomeneme na ty všudypřítomné roušky, které nás spojily a staly se symbolem těchto dnů.  Každopádně – šíření infekce pomine a zůstanou prozaické ekonomické důsledky. Nebude to problém čistě ekonomický, ale – jako dnes téměř všechno – i politický a je třeba si uvědomit, že žádný z dnešních politiků nemá s pandemií, ani s krizí tohoto rozsahu praktickou zkušenost. Stejně zřejmé je i to, že se život nevrátí do vyjetých kolejí, byť v to mnozí budou věřit.  Podle současných celosvětových údajů připadá zhruba na 10 vyléčených lidí jeden, který chorobu COVID-19 nepřežije. Chmurná statistika, vedoucí k tomuto průměrnému číslu, se u nás může pozitivním směrem od světa lišit, a to dost významně. Naděje vyplývá z faktu, že jsme s karanténami začali dříve a opatření jsme zavedli razantnější. Naše zdravotnické kapacity jsou lepší a větší než průměr světa, na počet obyvatel dokonce vysoko nad průměrem v EU.  Významnou skutečností je, že nevíme, nemusíme vědět (a asi nikdy vědět nebudeme), kolik lidí se vlastně novým koronavirem nakazilo. Preventivně se držíme dál od sebe, čímž šíření zpomalujeme. Lidé, kteří mají příznaky této choroby, jsou testováni a dostávají potřebnou péči. Především pro ně musí být zdravotnický systém funkční, a to je zřejmá priorita těchto dnů, úzce spojená i se snahou zabránit úmrtím. Globální problém nemá globální řešení Zkrácení výjimečného stavu na nezbytné a bezpečné minimum je dalším prioritním cílem na celém světě. Naše veřejnost přijala v tomto smyslu nevyslovenou doktrínu, že se raději smíří s přísnějším režimem po kratší dobu než mít režim volnější, ale snášet jej o to déle. V tomto ohledu se vynořuje třicet let starý rozdíl mezi evropskými státy – postkomunistické země přijímají omezení občanských práv s větším porozuměním než země ostatní. Může se ovšem stát, že víc občanských svobod povede k vyšší smrtnosti a vyšším ekonomickým škodám. Tak ale dnes žádný politik neuvažuje a i kdyby – těžko na tom něco změní. Každá země si svou situaci řeší podle svých preferencí. Globalizace jako by na pár týdnů najela na mělčinu. Bruselská elita se v kritické situaci odmlčela, což bylo posléze označeno jako podcenění, ale faktem je, že žádná koordinace nenastala a společný zájem se nedostavil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Itálie zůstala se svým problémem v rozhodujících dnech osamocena. Lyžaři zaplatili a z Itálie úprkem odjeli. S plicními ventilátory, s lůžky v nemocnicích či rouškami se nikdo na pomoc nehlásil. Každá země si hleděla především svého, aby se nakonec všechny potkaly v Číně, na jediném trhu, který je schopen zásobovat svět zdravotnickým materiálem.  Kdo to zaplatí Odhady ekonomických důsledků současné pandemie jsou spojeny s prognózami a spoustou rad, co by měly vlády a centrální banky udělat. Unisono zní – dodat peníze. Je to tak silný hlas, že k tomu nepochybně dojde a vlastně už i dochází. Slibují se miliardové výdaje z rozpočtů, zestátnění krachujících firem, odpouštění dluhů, nové půjčky, hotovostní injekce centrálních bank, snížení daní a poskytování záruk. Není vyloučeno, že se k distribuci hotovosti použijí mobily a internet, aby to šlo rychle a aby tomu všichni rychle uvěřili. Když se dříve mluvilo o razantním uvolňování měnové politiky jako o tzv. „helicopter money“, tedy o penězích, shazovaných z vrtulníků přímo na ulici, může se tato nadsázka v mobilních aplikacích stát skutečností.  Příliv peněz má dva hlavní adresáty: domácnosti a firmy. Lidé, kteří nemohou pracovat a nedostávají mzdy, tudíž nemohou nakupovat a budou se bát velkých výdajů i do budoucnosti, a firmy, které nemohou platit dodavatelům, a dodavatelé, kteří marně čekají na peníze, to všechno by v daném rozsahu byl skutečný kolaps, penězi nevyčíslitelný. Dokud to ještě vyčíslit lze, budou se tedy peníze po určitou dobu rozdávat, s vědomím všech nedostatků, které to přinese: tyto dárky nedostanou samozřejmě jen ti skutečně potřební. Dostanou je i lidé bohatí, kteří je nepotřebují, a dostanou je i firmy slabé, které byly na pokraji krachu už před pandemií a teď budou paradoxně zachráněny. S vědomím všech těchto úskalí to budou dobře vynaložené peníze, aby se ekonomiky nezhroutily a aby tedy bylo z čeho startovat.  Generovat či degenerovat Tíživá situace vede ke dvěma názorovým proudům, které se nutně střetnou. Ten jeden je velmi srozumitelný: takové situace musí řešit stát. Tisíce lidí jsou v problémech, které nezavinily a je třeba jim pomoci. Tak slyšíme odborové předáky, kteří chtějí mzdy, podnikatelské svazy a asociace, které vyčíslují miliardové škody, a politiky, kteří vyjadřují ochotu tyto věci řešit. Potichu sdílejí tuto vlnu natažených rukou i velké firmy, které spoléhají na pravidlo „too big to fail“, tedy že jsou tak velké, že si nikdo nedovolí nechat je zkrachovat. Druhý postoj, který provází tuto krizi, je zhmotněn v silné vlně spontaniety a velmi konstruktivní, typicky české nápaditosti. Nejsou roušky? Někdo se zlobí na vládu, další ale usedli k šicím strojům. Nesmí se sedět v hospodách? Vydávají jídlo u okýnek a rozvážejí do firem. Kolony u hranic? Lidé nosí řidičům pitnou vodu a občerstvení. Pomoc nabízejí skauti, studenti, sportovci, medici, dobrovolníci. Obchodníci posilují prodej přes internet, miliardáři shánějí roušky a léky v zahraničí, hoteliéři zahájili rekonstrukce a další firmy a živnostníci mají různé nápady jak přežít a něco dělat. Propuštění číšníci hledají práci jako kurýři, hlásí se řidiči, lidé do call center, umělci baví obecenstvo přes internet, prodejci nabízejí počítače k pronájmu, aby se dalo úřadovat z domova atd. Ne všechno se samozřejmě ujme, ale je to daleko cennější než sedět a čekat na dotace. Udělat něco potřebného, prospěšného. Peníze, které se teď rozdají, se většinou rychle rozplynou. Pak nastane rozhodující fáze, jejíž úspěch bude záviset na invenci lidí a firem, zaměstnanců a živnostníků. Tento skutečný motor ekonomiky se dotacemi negeneruje, může ale pod jejich tíhou degenerovat. Kéž by se tedy udržel v chodu! Stát v akci Krize nejsou nikdy spravedlivé a vždy na nich někdo prodělá a někdo vydělá. Některá odvětví jsou riziková při povodních, jiná při epidemiích. Mělo by se s tím počítat. Místo toho je tu osvědčená zkušenost s dotacemi, které teď mohou dostat zlatou pečeť, protože jejich velikost bude bezprecedentní a obrovská.  Ekonomické škody vzniknou v důsledku koronaviru, ale jejich podstatou bude určité množství nevyrobeného zboží, neposkytnutých služeb a neodvedené práce. Něco je nenávratně pryč: lidé nepojedou na dovolenou, kterou zrušili, nepůjdou do restaurace na oběd nebo na večeři dvacetkrát. Některé dámy se učesaly samy, určitý počet aut se nevyrobí a leckterá rodina si to s novým autem rozmyslí, protože si možná její živitelé budou muset hledat práci. Finanční kompenzace těchto ztrát, to jsou peníze za nic – nekryté, a tedy potenciálně inflační. Centrální banky mají nástroje, kterými mohou inflace krotit, ale toto krocení odnesou věřitelé a vydělají na něm dlužníci. Pokud se to podaří, Inflace se rozpustí do delšího období, věřitelé se tomu nevyhnou a dlužníkem se konec konců může stát každý.  Ekonomický růst je důležitý. Je prvořadou a přímo existenční starostí firem a živnostníků, a tak by to mělo zůstat. Není úkolem vlády a už vůbec ne centrální banky. Stát by neměl ekonomickému růstu překážet, měl by jej umožňovat a podporovat, vytvářet příznivé podmínky. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, což je pro růst vynikající předpoklad. Asi jako rozhodčí na hřišti, který dbá o dodržování pravidel, a tím zaručuje dobrý, férový fotbal. Nepečuje o to, aby bylo hodně gólů, nebo dokonce o to, aby mužstva vyhrávala. O to se musejí starat hráči sami. Stejně v ekonomice, kde jsou těmi hráči jednotlivé firmy a živnostníci. Je jen a jen na nich, aby hledali své šance a prosazovali se na trhu.  Finanční injekce jsou jako anestetika. Necítíme bolest, necítíme skutečnou váhu problémů, které tu však reálně existují a se kterými je nutno se vypořádat. Tak jako některá anestetika i dotace se mohou stát návykovými (což se v některých odvětvích už stalo). Působí jen po určitou dobu a pak musí pacient získat někde další dávku. Když si na tento kolotoč sedneme, těžko se z něj bude sesedat. Budeme mít ekonomický růst, vysokou zaměstnanost a další důvod, aby si firmy, zaměstnanci a živnostníci nedělali starosti o svou budoucnost. Kdyby něco, stát se postará. Ve stínu těchto radovánek ovšem naroste dluh do nezvladatelných rozměrů. Zvykneme si na pohodlí a řešení nezvládneme. Takže stručně shrnuto: dotační a kompenzační narkózu ano, ale po ní co nejrychleji normální pravidla tržní ekonomiky, ke kterým patří i utahování opasků, problémy, starosti, rizika a teprve potom úspěchy.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2020-02-29 10:26:52

Michaela Kalivodová: Mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou

Když jsme se s Michaelou Kalivodovou – tehdy ještě Kašičkovou – potkávali jako studenti bohemistiky na FF UK, netušil jsem, že na rozdíl od většiny z nás v sobě najde odvahu vstoupit na spisovatelskou dráhu. Nedávno k její básnické prvotině a knížce pro děti přibyla próza Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019), jejíž civilnost, autenticita i otevřenost působí v dnešní době sázející spíše na historická témata, exotické motivy a formální experimenty osvěžujícím dojmem.   Na sklonku minulého roku ti vyšla u Petra Štengla již druhá kniha, próza Dokud jsme mladí. Kde jsi na její psaní brala coby matka malé holčičky, které budou v létě dva roky, potřebný čas a klid? Trvalo to, začala jsem ještě dlouho před otěhotněním. Pak jsem psala, když jsem po některém z frekventovaných nočních kojení nemohla zabrat. Jinak se věnuji výhradně dceři.   Knize jsi dala podtitul „črty“, v němž se odráží její fragmentarizovaná forma. Protagonisty tvého vyprávění jsou však stále titíž lidé, spjatí rodinnými či přátelskými vazbami. Proč jsi o nich nenapsala klasickou novelu či román? Byl to takový pokus o něco jiného.   Jak už název knihy napovídá, stěžejní roli v ní hraje mladší generace, převážně třicátníci, k nimž se řadí i trojice kamarádek Linda, Majda a Míša, což jsou v podstatě tvé vrstevnice. Co podle tebe vaši generaci charakterizuje? Mám pocit – ale je to skutečně jen pocit, protože to nemám podložené žádným relevantním výzkumem, jen pozorováním okolí a povídáním si s lidmi – že naše generace byla tlačena rodiči nebo pedagogy do výkonů všeho druhu, protože se toho po revoluci naskytlo tolik. „Hlavně ať umíš s počítačem, hlavně se uč jazyky, ještě tohle, ještě tamto, taky sporty, teď se můžete dostat kamkoliv, my nesměli nic…“ Pak mám dojem, že z naší strany se vynořila jakási revolta, přesvědčení, že se na to „musíš“ vykašlat – mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou, dost lidí užívá drogy, byť „jenom“ rekreačně, chceme cestovat, pozdě se zakládají rodiny a vztahy mají někdy charakter tak trochu jako na Woodstocku. Nebo třeba mnozí nehledáme svobodu takto uměle a v omamných látkách a volné lásce, ale prostě po ní toužíme. I děti, myslím, vychováváme volněji. Kdyby dneska nějaká matka veřejně přiznala, že dítě v půl roce přivazuje k nočníku, aby se nemusela starat o pleny, což se dřív dělávalo, koukalo by se na ni jako na macechu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jelikož píšeš o své generaci a objevují se tu i skutečné postavy a reálie spjaté s tvým studiem na FF UK, nemohu se nezeptat, do jaké míry je tvé vyprávění autobiografické a která postava z tebe případně dostala do vínku nejvíc?  Ještě se k tomu dostanu, mám povahu podobnou Lindě z Dokud jsme mladí. V jedné pasáži je jí líto i dědy v triku FUCK FAKE FRIENDS, prostinké paní, která si nemůže koupit litografii, feťáků v MHD, Ilonky, protože jí Adéla zatajila krabičku na svačinu, synovce, že se musí spokojit s laciným oblekem do tanečních, protože si ho mamka nemohla dovolit koupit v luxusním obchodě BANDI. Tímhle způsobem prožívám svět i já. Ale můj životní styl není totožný s tím Lindiným. Přesněji řečeno, problémy neřeším konzumací alkoholu, ale na konstelace stejně jako ona docházím.   Líčení osudů svých hrdinů zpestřuješ střídáním časových rovin a také vypravěčských perspektiv (včetně dětských), což jim dodává na plastičnosti. Jak obtížné bylo poskládat výslednou mozaiku? Bylo to obtížné zejména proto, že neumím moc počítat, jak by potvrdil Milan Coufal, matikář z Karlínského gymnázia, čímž se mu omlouvám za to, že na výuku někoho, jako jsem já, musel plýtvat celé čtyři roky energií. (smích) Musela jsem spočítat, aby to časově vycházelo a tak dál.   Co mě jako čtenáře knihy Dokud jsme mladí dost mrzelo, byla nedbalá redakce textu, kde zůstalo množství chyb či překlepů. Jistě nejsem jediný, kdo je zaregistroval? Byla bych velmi nerada, kdyby to vrhlo stín na Nakladatelství Petr Štengl. Za případné nedostatky nesu vinu já osobně, že jsem si nezajistila lepší redakci a korekturu jakožto spolupracovnice nakladatelství a členka týmu. Čili neviňte z toho prosím nakladatelství a Petra Štengla, ale mě. Petr Štengl se totiž jinak vyznačuje tím, že textům svých autorů věnuje kvalitní péči.   Tvůj styl psaní se vyznačuje výraznou civilností, syrovostí jazyka i dialogů a značnou otevřeností v popisu mezilidských vztahů (i napříč generacemi), které nijak nepřikrášluješ. Trochu mi to připomínalo filmy Bohdana Slámy, ze současných tuzemských prozaiků pak mimo jiné Petru Soukupovou nebo Miroslava Pecha... Ano, Sláma, to je typ filmů, které vyhledávám. A i tebou zmínění literární tvůrci patří mezi mé nejoblíbenější.   Jak nasvědčuje téma tvé bakalářské práce, věnova-né proměnám recepce románu Jana Pelce ...a bude hůř, blízký je ti rovněž český underground. Co dalšího z naší i světové kultury tě formovalo? Snad by se dalo říct, že všechno, co jsem přečetla, mě nějakým způsobem formovalo – něco jsem se snažila okopírovat. Jakožto začínající autor podobně jako Ondra, postava z Dokud jsme mladí, podléhám literárním svodům a nedokážu se zcela ubránit tendenci obdivovaného autora ve svých textech následovat, něco mě zase naopak formovalo tím způsobem, že tak jako dotyčné dílo bych si coby autor rozhodně nepřála vyznít. V tom „kopírovacím“ smyslu mě formoval jistě Hrabal, tebou vzpomenutý český underground, beatnici, také písňové texty vzniklé v této době, myslím, že i současná česká literatura, touha psát třeba právě jako zmíněný Miroslav Pech, jednu dobu jsem byla fascinovaná knihou Kanička pošmodrchaná Jany Jiráskové, moc se mi líbí také už vzpomínaná produkce Petry Soukupové, Ivana Jemelky…   A co ti jako autorce vlastně dalo studium bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze? Já jsem si odtamtud odnesl spíše ostych psát o literatuře, o vlastních literárních ambicích pak ani nehovořím... Nízké sebevědomí při vlastním psaní, ostych psát o literatuře, ale snad vzhledem k náročnému studiu a s tím souvisejícímu překonávání překážek i touhu oboje zvládnout. Studium mi rozšířilo obzory, a i když jsem byla o zkouškovém naštvaná, že není čas na studentský život a že musím strávit noc čtením, jsem vděčná všem pedagogům za vštípení jakéhosi jiného způsobu čtení než toho konzumního.   Jako vystudované bohemistky se tě musím zeptat, čím se dnes živíš, respektive co jsi dělala před nástupem na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou? Odpovědi na tuhle otázku bývají leckdy překvapivé, málokdo zůstane alespoň jednou nohou v oboru... Pomáhala jsem a pomáhám Petru Štenglovi v nakladatelství. Také jsem působila jako asistentka v půvabné Galerii La Femme, která se odráží v knize Dokud jsme mladí. Ráda bych je touto cestou pozdravila a také zdravím manželskou dvojici Miroslava Jiránka a Viktorii Ban-Jiránkovou, fantastické výtvarníky, kteří tam pravidelně vystavují a kteří se stali jakýmsi volným předobrazem rodičů Ondry z mé knížky. Také jsem díky jazykové vybavenosti pečovala o zahraniční klientelu na klinice asistované reprodukce IVF CUBE, kde jsem s obdivem pozorovala, kolik párů dokáže tým doktorky Višňové obohatit o vytoužený přírůstek. Ještě zmíním, že jsem se léta věnovala dětem jako pedagog volného času nebo oddílová vedoucí, doteď jezdím na tábory, už i s dcerou.   Ty jsi ovšem literárně debutovala jako básnířka, a to v roce 2016 sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu. I tady se vlastně jednalo o „črty“ ze života hlavní hrdinky – totiž ženského lyrického subjektu –, které ve výsledku působily nadmíru autenticky, ba přímo odžitě. Jaká byla geneze tvé prvotiny? A stále píšeš básně? Ano, v roce 2019 mi vyšla ilustrovaná knížka básniček pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl. Také občas napíšu skeptickou básničku pro Sisyfos. A ke genezi Největší kočky z tohohle kanclu: Říkám, že jsem si tu knížku napsala, abych měla pocit, že se někdo má hůř než já. Což lyrický subjekt nepochybně splňuje. To je vtip, i když je fakt, že jsem prožívala nějaké horší období. Ale teď – až na hypersenzitivitu a některé s tím spojené potíže – vedu naplněný život, s novou mateřskou rolí bych řekla, že život přímo krásný.   Také v tvé nové próze se objevuje začínající básník, který si v jednu chvíli posteskne nad tím, že přes kladnou recenzi na iLiteratuře si jeho knížky kupují stejně jen rodinní příslušníci a kamarádi. Má podle tebe literární kritika dnes nějaký vliv na prodejnost titulů? A čteš ty sama recenze svých knih? Literární kritika má podle mě vliv na prodejnost. O čem se píše a mluví, to si udržuje jakousi životnost. A čtu recenze svých knih, i když mě to bolívá, protože dobrý recenzent nutně odhalí, že jsem nevypsaný autor, autor trpící spoustou nedostatků, které možná zmizí časem, možná nikdy… A jsem upřímně vděčná za každou konstruktivní a třeba veskrze negativní reflexi.   Ptám se i proto, že ty sama jsi na již zmíněném webu iLiteratura.cz zrecenzovala několik básnických sbírek. Jako by vskutku platila rozšířená představa, že o poezii u nás píšou převážně zase jen básníci. Také se setkávám převážně s recenzemi básnických sbírek od básníků. Jsou to jistě specifické a cenné reflexe. Doufejme ale, že tomu tak není výhradně, že se pozornosti básníků dostává i z per jiných osob, aby se utvořila skutečně pestrá mozaika recepce díla.   Některé motivy ze sbírky se objevují i v tvé nové knize, třeba sklon ke zbytečným starostem o každého a o všechno. Také jím trpíš? Dnes mají lidé spíše tendenci nestarat se o nikoho a o nic... Možná za touto tendencí stojí snaha chránit sebe a své nejbližší, postavit kolem sebe komfortní zónu, nepřipouštět si problémy ostatních. Řekla bych, že dnešní chování nás, čerstvě dospělých lidí, rodičů i mnoha dalších sociálních skupin limitují, či dokonce a priori definují existenční problémy související převážně se sháněním bydlení, zajištěním hypotéky a podobně. Nemáme už kapacitu starat se o druhé v takové míře, jakou bychom jim ve snadnější životní situaci třeba rádi poskytli. Ovšem jak už tu padlo, já sklonem ke zbytečným obavám o každého a o všechno trpím stejně jako moje Linda. Je to danajský dar, ale pořád dar, protože myslím, že jsem díky tomu schopná empatie, kterou mám skutečně mimořádně vyvinutou a která mi usnadňuje komunikaci s lidmi. Troufám si říct, že dokážu odhalit jejich nejniternější pocity a pracovat s tím. Myslím, že obstojně. Akorát když se tím tak trochu chlubím manželovi, směje se: „Máme tady senzibila!“   A jak se na tvé psaní dívá tvoje nejbližší okolí? Rodiče, sestra a další členové mé rozvětvené první rodiny mi asi fandí. Manžel je programátor a přečetl akorát něco od Bukowského. Teď jsem se mu snažila vnutit i českou literaturu, konkrétně Valmez Forever od Zdeny Koláčka, kde jsem detekovala jasnou inspiraci právě Bukowským. Manžel si prohlédl obálku s fotkou autora, kterou jsem mu doslova nacpala před obličej s tím, že má vlasy jako ten Koláček a ať si to teda přečte. Ale tím jeho kontakt s knihou skončil. Takže v mé současné rodině se moje psaní neprožívá. Ovšem dcera bude, jak se zatím zdá, vášnivá čtenářka po mně. {/mprestriction}  Michaela Kalivodová (*1990) absolvovala bakalářský obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikovala v internetovém magazínu Dobrá adresa, knižně debutovala v roce 2016 ještě pod dívčím jménem Kašičková básnickou sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu v Nakladatelství Petr Štengl. V roce 2019 jí vyšla knížka pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl a počátkem letošního roku próza Dokud jsme mladí v Nakladatelství Petr Štengl. Žije s manželem a dcerou v Praze.

Čas načtení: 2020-02-27 16:29:07

Osmý den Petra Bílka: Výjevy z pražských ulic. Bída dnešní doby má své mimikry

Poprvé jsem ho zahlédl na pražském náměstí I. P. Pavlova. S čepicí v ruce, opíraje se o hůl, chodil od jednoho čekajícího na tramvaj ke druhému, spíš se ploužil, jak mu to dovolovala nezvladatelně se třesoucí noha. Jeho monotónní „dobry dén“ znělo jako prosebná mantra. První, druhé i třetí setkání s ním člověku sevřelo srdce a mnozí dávali. Ale co trvá dlouho, se omrzí, zevšední, ztratí povahu emocionálního ataku. Trvalo léta, než pochopil a změnil operační prostor. Začal jsem ho potkávat na Karlově náměstí. Tam bývá na zastávce také dost lidí, ale přece jen to není ono. Pohledy mohou unikat do parku a vůbec je tam víc příležitostí k nonverbálnímu odmítnutí. Netrvalo dlouho a muž středních let se rozhodl pročesávat soupravy metra. Asi ho k tomu donutila balkánská konkurence, jejíž razantní nástup charakterizovaný nasazením dětí a harmoniky nutí trh k inovacím. Z jedoucího vagónu se obtížně uniká, to je pravda. Zahlédám ho také na jezdících schodech nebo když si dá pauzičku na svačinu. Noha bývá kupodivu klidná. Nastartovat ji mu asi po těch letech tréninku nečiní potíže. Role je role. Shakespeare věděl, že jsme jen herci na jevišti života. Teď v zimě, ve větru a dešti nejsou chodníky to nejpříjemnější pracoviště a metro je rozhodně lepší řešení, i když určitě ne nejlepší z možných. Kolik takových lidí je přisáto k prsu města? Patřili a patří k složitému organismu metropole, znají ji dokonale, protože vidí městu pod sukně. Kdyby se jich někdo ptal a získal jejich důvěru, vyprávěli by jistě o jiné Praze, než je ta, kterou obdivují turisti nebo kterou se o svátcích promenují Pražané. O čem by asi svědčil jejich průzkum veřejného mínění? Každé lidské společenství má tendenci spontánně se strukturovat, takže se časem vyprofilují vůdci, konstruktivní jádro, kritici i odpadlíci. Pokusy o rovnostářskou společnost na tuto skutečnost zapomínají, a proto jsou od samého počátku odsouzeny k nezdaru. Města jsou od starověku organismy sui generis. Svou stavební dispozicí se vždy přizpůsobovala sociálním funkcím, které měla plnit. Teprve v současnosti přestávají být „hrncem“ i „magnetem“, trojčlenka trhu, kostela a radnice se rozpadá a obyvatelé jsou přepadáni depresemi v monotónních rezidenčních celcích ne vždy jim garantujících opravdové bezpečí. S chudými, postiženými a žebrajícími si městské organismy dokázaly poradit ať už šlo o chudobince nebo různá církevní charitativní zařízení. Dnešní lidé od popelnic a bez domova jsou sice často námětem veřejných diskusí, ale zdá se, jako by se odmítali standardizovat a zařadit způsob svého žití do perpetua konzumního fungování. Nelze pochopitelně seřadit tisíce individuálních osudů do sloupce a sečítat a průměrovat, zdá se však, že cesta do existenčně prekérní situace je v současnosti poměrně krátká a rychlá, jak se dá zjistit, když nasloucháme pozorně aspoň těm namátkou vybraným příběhům. Zadlužení a exekuce číhají i na ty, kdo si vzali hypotéky v dobré víře, že bude líp. Současná chudoba se neukazuje na první pohled. Nepotkáváme vychrtlé postavy v rozedraných šatech. Hladoví nezaměstnaní se neshlukují před zprostředkovatelnami práce. Bída dnešní doby má své mimikry a design. Až na výjimky nekřičí, její agresivita je ztlumená, avšak o nic méně výbušná. Skrývá se za apatickou odevzdaností a je připravena využít příležitosti. Prodírá se legislativní změtí a zjišťuje, že práce není řešení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 07:44:23

Současná předsedkyně CDU končí. Vrátí se do této funkce Angela Merkelová?

Annegret Kramp-Karrenbauer se rozhodla nekandidovat na kancléřku a odejít z funkce předsedkyně CDU. Události někdy běží rychleji, než by jeden čekal. Před jedním dnem jsem si zavěštil, že AKK se během roka až dvou ocitne na politickém hřbitově, na kterém odpočívají různí bývalí parťáci a potenciální konkurenti kancléřky Merkelové. A ono se to nestalo za rok, ale za dvanáct hodin. AKK je mi trochu líto, měl jsem ji radši než Merkelovou (pravda, to není moc vysoká laťka). Projevovala na rozdíl od Mutti smysl pro humor, jakož i osobní odvahu a schopnost vnímat realitu. Nakonec i to její rozhodnutí odstoupit, když se čím dál obtížnější situace stala definitivně neúnosnou, je mnohem charakterově pevnější než cokoliv, co ve srovnatelných krizích předvedla právě Merkelová, houževnatě se držící každého kousíčku moci. Situace se stala neúnosnou tím, že Merkelová ještě z Jižní Afriky pronesla tvrdá a rozhodná slova k vnitrostranickým poměrům CDU: co se nesmí, co je neodpustitelné a co jak bude. Tím totiž dala zároveň Němcům i zbytku světa jasně najevo, že moc ve straně fakticky stále drží ona, a ne nějaká AKK. A to i přesto, že jako kancléřka bez souběžné předsednické funkce by vlastně měla uznávat skutečnost, že za řízení CDU už od konce roku 2018 nese zodpovědnost její kolegyně. To bylo úplně klasické „namydlení schodů“. Nebyla to určitě jediná věc, která AKK postrčila k rozhodnutí vzdát se, ale podle mého názoru ta poslední a rozhodující. Tím je tedy současný pokus o dvojkolejné vedení CDU u konce. Snažit se řídit stranu ve spolupráci s Merkelovou je podle všeho marný úkol. Nevím v CDU o nikom, kdo by ji začal byť jen trochu mocensky ohrožovat a politicky to přežil. Ani zdánlivě dobré vztahy vás v takovém případě nezachrání. Schválně se podívejte na titulní fotku tohoto článku, takhle spolu obě dámy vycházely ještě před rokem. Ne každému úsměvu se dá věřit, že? Proti Merkelové by možná CDU řídit šlo, i když za cenu stranické „občanské války“ mezi merkelovci a těmi druhými, která by skoro určitě skončila rozpadem koalice a předčasnými volbami. Ale s ní, ve snaze o nějaký konstruktivní společný postup … to má zhruba stejné vyhlídky na úspěch, jako kdyby hobit Frodo zaklepal na dveře Temné věže a navrhl Sauronovi Velikému, že by si mohli vzít Prsten moci do střídavé péče. Proto bude hodně zajímavé sledovat, jak si CDU poradí s otázkou nástupnictví. Friedrich Merz, který svého času proti AKK těsně neuspěl, to pravděpodobně zkusí znovu. Začátkem února odešel ze společnosti Black Rock, kde přitom míval dobře placenou pozici; a jelikož nepůsobí jako člověk unavený kariérou, odhaduji, že se chystá k dalšímu pokusu o to, dostat se ke kormidlu strany. WerteUnion, konzervativní klub, jeho kandidaturu podporuje a navíc požaduje, aby se do výběru nového předsedy zapojila členská základna, nejen delegáti. To by Merzovi nahrávalo, protože kancléřka a její lidé nejsou moc zvyklí na to, bojovat o podporu mezi řadovými členy. Merkel-systém spoléhal vždycky spíš na zákulisní handlování. To by znamenalo tu výše zmíněnou občanskou válku v partaji. Nejenom před volbami předsedy, ale hlavně po nich. Merz ví velmi dobře, že pokud tu funkci přeci jen dostane, bude muset kancléřku co nejrychleji poslat do důchodu, jinak bude jeho postavení značně nejisté a postupem času se bude zhoršovat. Z toho plyne, že nejlepší obranou bude útok. Samotná Merkelová ovšem zdaleka ještě není v ofsajdu a nejspíše se pokusí dostat do křesla předsedy nějakého svého stoupence, třeba Armina Lascheta, premiéra nejlidnatější spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko. Nedá se ale ani úplně vyloučit, že by se mohla rozhodnout pro vlastní comeback. To je téma, které se teď na německých diskusních fórech hodně přetřásá. Pevně doufám, že lidé, kteří o téhle možnosti spekulují, nemají pravdu. Ale přesně pro tyhle situace má němčina jednu krátkou, výstižnou frázi. Schlimmer geht immer, aneb vždycky může být hůř. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-28 12:42:56

2020: vyhlídky na turbulentní rok

Rozhodl jsem se tentokrát pro delší článek, jehož tématem budou výhledy do příštího roku. Všechny velké západní země totiž řeší zásadní otázky budoucnosti. Máloco zůstane, jak bývalo. První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces. Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh. Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli. On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson. A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi. Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie. Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat. Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná. UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství. Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku. Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky. Francouzská ekonomika má zásadní problém Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize, doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem. Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta, ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou. Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě, ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů. Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová. Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu. Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie v PDF); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu. Německo směřuje doleva Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace ani vyhlídky do nejbližšího roku nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost. SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici, ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád. CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární, jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci. V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela. Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě. Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem. Trump má velkou šanci opět vyhrát volby Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období. Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb. Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let. Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci. Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-08-06 13:22:05

Otevřený dopis ke graffiti na Karlově mostě: Je znevažována práce odborníků

"Z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury," napsaly v otevřeném dopise pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi ohledně odstranění graffiti Miroslavem Černým stavební historička Alena Rákosníková a historička umění Julie Motyčka.  Dopis přinášíme v plném znění. Vážený pane primátore, se znepokojením sledujeme vývoj dění v kauze graffiti na Karlové mostě a peripetie kolem jeho odstraňování. Vnímáme zmatení části laické veřejnosti ohledně toho, co je tedy při čištění graffiti vlastně správně, včetně některých názorů, že práce restaurátorů měla snad dotčenou památku i město Prahu jakožto vlastníka poškodit. Dovolte nám, abychom veřejné také přispěly svým názorem. Předesíláme, že si zdaleka nedovolujeme mluvit za celou odbornou veřejnost, naše poznatky a náměty plynou ze zkušeností, které jsme nabyly během osobní účasti na obnově některých kulturních památek. Umisťování graffiti na objekty kulturního dědictví našeho státu zásadně odmítáme. Za nešťastné však považujeme okolnosti, za jakých bylo z podstatné části odstraněno, byť lze původní záměr pana Černého hodnotit jako chvályhodnou snahu o rychlou nápravu nezodpovědného vandalství. Na následujících řádcích vysvětlíme proč. Celou situaci však vnímáme i jako příležitost k zahájení celospolečenské diskuse, jak se s dopady sprejerských aktivit vypořádat. Pískovec není jednoduchý materiál Pískovec je co do stálosti a pevnosti velmi problematický materiál, který je citlivý na zásahy zvenčí. Čerstvě vyjmutý kámen z lomu si časem přirozeně vytváří pevnou stabilizovanou povrchovou vrstvu, která chrání jeho jádro před erozí. Syntetické sprejové barvy se však s touto stabilní povrchovou vrstvou provážou, proto je při odstraňování graffiti z pískovce na místě obezřetnost. K prověření vhodného postupu čištění slouží zkoušky, během nichž se ověří, zda řešení funguje bez vedlejších škod, a to i v dlouhodobém horizontu. Pokud během čištění dojde k narušení stabilizovaného povrchu kamene, je bez této ochrany vystaven působení povětrnosti a ta jej přirozeně eroduje. Kámen tak ubývá a v současném chemicky agresivním městském prostředí nezřídka vystává potřeba jej ochránit k tomu určenými prostředky. Což stojí další finance, avšak praxe ukazuje, že chemická ochrana často nesplňuje očekávání, a naopak způsobuje další odlupování a postupnou zkázu kamene. V tomto ohledu přírodní procesy dosud nikdo spolehlivě neobešel, a proto je poškození lépe předejít. Vhodná metoda vzniká ověřováním Překotný vývoj technologií a materiálů přináší stále nové možnosti, které je však před použitím na památkách nutné prověřit z hlediska šetrnosti, funkčnosti a trvanlivosti. Není nic horšího než si v dobré víře naběhnout na vlastní vidle, jak se v minulosti stalo například v neslavně proslulé éře masivního betonování památek. Z prohlášení pana Černého v médiích nám není úplně jasné, jaký konkrétní postup byl použit. Mimo jiné uvedl, že používá „silnou vysokotlakou wapku, která dosahuje tlaku 250 barů nebo až 500 barů a teplotu (vody — pozn. aut.) na hraně bodu varu, tedy páru." Pára o nižších tlacích se při restaurování s úspěchem používá při čištění méně soudržných nečistot, například silně ulehlého prachu, bývá však přehřátá a podle potřeby suchá nebo vlhká. Oplach technologií WAP, ať už studenou nebo velmi horkou vodou, se v případě pískovce musí používat velmi opatrné, neboť existuje mnoho odrůd kamene s různou pevností a tlak osvědčený na jednom typu kamene může na jiném způsobit rozsáhlá poškození. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nejasnost postupu vnímáme jako rizikovou zejména v tom případě, kdy veřejnost na základě současné mediální prezentace může uvěřit v jeho všespásnost. V důsledku překotné veřejné diskuze někdy zanikají podstatné technologické detaily, např. použití páry, z čehož někteří diskutující mohou nabýt mylného dojmu, že k odstranění graffiti stačí použít pouze obyčejnou vodu pod vysokým tlakem. Konkrétní vlastníci pak v případě neprofesionálního použití se špatným výsledkem mohou zažít značné rozčarování. Z našich praktických zkušeností plyne, že neočekávaná reakce čištěného materiálu se může přihodit i zkušenému a zodpovědnému profesionálovi. Historické stavby jsou charakteristické použitím velmi různých hmot s často zásadně odlišnými vlastnostmi, postup osvědčený jinde tudíž nemusí v právě řešené situaci dostatečně fungovat, nebo způsobí nechtěné škody. Poškození se v případě pískovce může projevit i za delší čas, což pokládáme za zvláště záludné. Myslíme si také, že zástupci státní památkové péče, tj. magistrátní odbor památkové péče jako výkonná složka a Národní památkový ústav jako odborná organizace měli situaci veřejnosti více vysvětlit, včetně toho, jak se k původně zvolenému restaurátorskému postupu dospělo. Transparentnost a soustavná osvěta jsou jedinými prostředky, kterými památková péče může podle našeho názoru zvýšit svůj společenský kredit. Bohužel z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury. Nedostatečná komunikace přispěla k tomu, že část veřejnosti nyní považuje spontánní akci bez vědomí a souhlasu vlastníka památky za příklad hodný následování a že je znevažována práce odborníků, což považujeme za nebezpečný precedens. Kolize, krize, katarze? Zároveň si uvědomujeme, že graffiti jsou pro historické i ostatní stavby velkým ohrožením a tímto vyzýváme všechny dotčené k větší aktivitě a konstruktivní debatě, která by pomohla nejen řešit důsledky poškození, ale vedla především k prevenci těchto útoků. Připomínáme, že soud s pachateli stále není u konce a důsledky akce pana Černého by v žádném případě neměly být brány jako polehčující okolnost ve prospěch obviněných. V této situaci vítáme Váš návrh uspořádat pracovní setkání k odstraňování graffiti, včetně přizvání pana Černého. Velmi bychom ocenily detailní ověření jím použitého postupu, včetně konkrétní teploty, tlaku a reakce povrchu pískovce. Ke zkoušce by měl být přizván technolog. Když se postup opakovaně osvědčí jako dostatečně šetrný a bez vedlejších následků pro povrchovou vrstvu kamene, lze jej doporučit k dalšímu užívání. Výsledky by bylo žádoucí srozumitelné a přehledně prezentovat odborné i laické veřejnosti. Pokud se ukáže, že v případě graffiti je vhodnější s čištěním reagovat bez prodlení, je na místě zvažovat, jak zrychlený postup legislativně ošetřit. V Praze dne 3. 8. 2019 Ing. arch. Alena Rákosníková, stavební historička Mgr. Julie Motyčka, historička umění   Pozn. red.: Dopis časově předchází workshopu, který se uskutečnil v neděli 5. srpna a na kterém Miroslav Černý a specializované firmy ukazovali, jak je možné odstraňovat graffiti pomocí páry či laseru. Při této příležitosti primátor Hřib ohledně graffiti na Karlově mostě zkritizoval délku schvalovacího procesu i plánovanou dobu jeho odstraňování restaurátory.

Čas načtení: 2024-02-23 09:00:00

Metodologie není nepodstatný detail: je to jediný způsob, jak se vyhnout politizaci dějin

Muriel Blaive se v níže uvedeném příspěvku ještě jednou vrací k své - poněkud šokující - zkušenosti s údajně vědeckým Ústavem pro studium totalitních režimů. Možná vám tyto návraty už přijdou nudné. Není tomu tak. Toto svědectvi přináší důkazy o naprosto šokující, komické skutečnosti: Vědecká rada tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů se pokusila Muriel Blaive z Ústavu vyhodit, protože vypracovala naprosto konstruktivní, analytickou metodologii, která by povýšila to, co tento tzv. Ústav dělá, na úroveň profesionálního akademického výzkumu.Metodologie, kterou Muriel Blaive Ústavu předložila, je analytickým dokumentem, za nějž by každé profesionální, seriozní výzkumné pracoviště bylo hluboce vděčno. Ne tak Ústav pro studium totalitních režimů. Komické. No, Kocourkov...Ale je to vážné. Jsou takovéto poměry ve více českých výzkumných institucích? Jako varovná dokumentace, je níže zveřejněný materiál naprosto klíčový. (JČ)