EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Lewis Hamilton poprvé usedl do vozu formule 1 týmu Ferrari. Ve Fioranu ho čeká test.
Čas načtení: 2024-07-07 17:09:00
Formule 1 ONLINE: Russel odstoupil z domácí VC, Norrise předjel Hamilton
Pilot George Russell bude v dnešní Velké ceně Británie usilovat o druhé vítězství za sebou. Do domácího závodu, který začne v 16 hodin, odstartuje jezdec Mercedesu z pole position. Za Russellem se k radosti fanoušků na okruhu v Silverstonu v sobotní kvalifikaci seřadili další dva britští piloti. Z druhé pozice vyrazí sedminásobný mistr světa Lewis Hamilton z Mercedesu, třetí byl Lando Norris z McLarenu. ONLINE přenos sledujte na iSport.cz.
\nČas načtení: 2020-07-02 06:24:03
Shaun Bythell: Zpověď knihkupce (ukázka z knihy)
Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí – do čerstvě uklizeného obchodu! – bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“… Kniha Shauna Bythella navazuje na úspěšný Deník knihkupce. Ukázka z knihy BŘEZEN Musím zdůraznit, že všichni knihkupci jsou poctiví. Nic jiného by mě ani nenapadlo tvrdit. Někteří z nich jsou však opatrnější než jiní. Pan Pumpherston často umožní zákazníkovi koupit něco za babku, ale je příliš chytrý na to, aby mu to řekl: pokaždé ho nechá, ať na to přijde sám, protože dobře ví, že tomu tak stejně vždycky bude. Jedině tento způsob zaručuje ty správné výsledky. AUGUSTUS MUIR, DŮVĚRNÉ MYŠLENKY JOHNA BAXTERA, KNIHKUPCE Svým popisem knihkupců jakožto „poctivých“ projevuje Augustus Muir snad až přílišnou velkodušnost. I v této branži najdete, jako kdekoli jinde, podvodníky, ale jen málokteří začnou podnikat s knihami v naději, že se tím obohatí. Snad to právě tak i myslel: že to není podnikání, od kterého většina z nás, co jsme si ho vybrali, očekáváme enormní finanční kompenzaci. Má to však jiné přínosy. Ve své knize Drobnosti ze starého knihkupectví, vydané roku 1904, poznamenal R. M. Williamson: „Těch pár, kteří prodejem knih zbohatnou, nelze srovnávat s mnoha dalšími, pro které to nikdy nebude znamenat více než jen skromné 72 živobytí. Nejšťastnější v tomto podnikání nejsou ti nejbohatší, ale naopak ti nejspokojenější, ti, kteří své zaměstnání milují a možnost kupovat a prodávat knihy považují za velké privilegium.“ Zvláštní je, že s těmi nejchamtivějšími lidmi se setkávám nejčastěji při výkupu knih. Jsou to ti, kteří se snaží, aby z knihkupce při prodeji své sbírky vyždímali každou poslední penny, zároveň ale stejní zákazníci při nákupu knih cenu stlačí až na samou marži. A jakkoli to nepochybně představuje dobrý smysl pro obchod, nese to s sebou určitou kyselou pachuť, protože v tom není ani špetka férovosti. A naopak zákazník, který je spokojený s tím, co mu za jeho knihy nabídnu, se při nákupu nepokusí cenu snížit. Stejně jako pan Pumpherston i já těmto zákazníkům s radostí zlevním celkovou částku z dvaadvaceti liber na dvacet, aniž by mě o to sami žádali, na rozdíl od těch, kteří snížení požadují, přičemž poukazují na mírné poškození, jako je malé natržení obálky. Moje odpověď v těchto případech zní vždy asi takto: „Ano, obálka je mírně poškozená, už jsem to započítal do ceny knihy. Proč bych ji měl za stejnou vadu snížit dvakrát?“ To je pak obvykle přiměje zmlknout, ale jsou i tací, co nic nekoupí, dokud nemají pocit, že se jim podařilo usmlouvat slevu. To je ten nejhorší druh lidí, s kterými se setkávám. Mám dojem, že jim v zásadě nejde o tu nicotnou libru, kterou tím uspoří; je to o pocitu moci. Chtějí, aby to byli oni, kdo rozhoduje, a ať jste obchodník s antikvárním nábytkem, zemědělský dodavatel nebo prodáváte auta, zákazník tu potřebuje mít pocit, že při obchodní transakci má navrch. Takovíto lidé pak vyžadují při koupi dvou knih „množstevní slevu“, v restauraci nikdy nenechávají spropitné, nebo se vychloubají, že jeli na dovolenou na místo, kde předtím došlo k teroristickému útoku, „protože je to levnější“. Z mého pohledu knihkupce je hlavním trikem při koupi být férový a konzistentní. Pokud v této branži získáte pověst oděrače, rychle se to o vás rozšíří a váš přísun materiálu vyschne. Sám jsem zrušil několik obchodů jen proto, že prodávající požadoval víc, než jsem byl ochotný zaplatit — mnozí z nich se ke mně ale nakonec vrátili, poté co to zkoušeli u několika dalších obchodníků a byli zklamáni. Myslím, že většina knihkupců je v tom stejná. Mohu upřímně říci, že neznám nikoho, kdo by za vzácnou a cennou knihu zkoušel zaplatit jen pár liber. PONDĚLÍ 2. BŘEZNA Objednávky online: 7 Nalezené objednávky: 6 Sedm objednávek, všechny z Amazonu. V deset mě přišel navštívit Jeff, divoký muž, který žije v Doon of May — jakési komuně v lese, kterou před lety založil. Je to zcela slušný člověk, myšlenkově zaměřený proti stávajícímu politickému zřízení. Vypadal, že ho něco trápí, a nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec z něj vylezlo, že mu byla nabídnuta značná peněžní částka za dřevo z pozemku jeho komuny, a on nyní čelí té problematické představě, že by se měl stát kapitalistou. Hned jak Jeff odešel, nastala půlhodinová sněhová vánice. Zcela neočekávaně v ní uvízl Kapitán, který se krátce po jejím skončení objevil zcela zasněžený na prahu. Po obědě přistoupil k pultu zákazník, v ruce třímal knihu o vyšívání. Řekl: „Nechci tu knihu koupit, ale našel jsem ji v oddělení filatelie, což se mi pro ni zdá jako naprosto nevhodné místo.“ Pokladna celkem 68,99 liber 8 zákazníků ÚTERÝ 3. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 1 Pouze jedna objednávka z Amazonu a znovu žádná z Abe. Monsoon nepochybně vykazuje další technickou závadu. Před několika lety jsme za počátečního nadšení (které se brzy změnilo v lhostejnost a nyní je z toho nesmírná nechuť) začali prodávat knihy online. Používáme databázi nazývanou Monsoon, přes kterou spravujeme naše zásoby, nahráváme informace na webové stránky a získáváme objednávky. Postarší žena se mě zeptala: „Mohl byste mi sundat z police támhleten výtisk paní Beetonové a říci mi jeho cenu a datum vydání?“ Udělal jsem, jak žádala, jenom aby mi oznámila: „Stejné vydání mám doma. Teď už vím, kolik stojí.“ Asi zavedu daň za plýtvání časem. Pokladna celkem 39,49 liber 5 zákazníků STŘEDA 4. BŘEZNA Objednávky online: 1 Nalezené objednávky: 1 Dnes v obchodě pracovala Nicky, mohl jsem tedy zajet do Glasgow hodit knihy do sběru. Před odchodem jsem ji požádal, aby zatímco budu pryč, uklidila na stole a vytvořila výlohu. V půl třetí jsem dorazil do Smurfit Kappa a krabicemi knih z dodávky naplnil čtyři velké plastové nádoby (každá pojme asi dvacet krabic). Obsah nádob je pak vyklopen na dopravní pás, rozřezán na kousky a zabalený poslán k recyklaci do Číny nebo Birminghamu, v závislosti na mezinárodní ceně papíru. Nicky mě požádala, abych jí, když už budu v Glasgow, našel v bazaru se stavebninami nějaké okenice, takže když jsem skončil se sběrem zamířil jsem tam. Nakonec jsem — po dlouhém ježdění okolo, kdy jsem nechtěně jel na červenou — to místo našel. Okenic tam bylo velké množství. Na požádání mi řekli, že jsou pětasedmdesát liber za pár. Zavolal jsem Nicky, abych zjistil, jestli je s cenou spokojená: „Eh? Cože? Nechybí jim tam náhodou desetinná čárka?“ Odjel jsem s nepořízenou. V šest jsem se vrátil do obchodu, abych zjistil, že ho Nicky obšťastnila svým obvyklým chaosem, hromady knih byly na podlaze, na stole i pod ním. V radikálním odklonu od svého běžného chování se ale řídila mými instrukcemi a vytvořila novou výlohu. Ta sestávala z matoucí kombinace knih o golfu, kinematografii a politice. Spojení pětihodinového řízení a namáhavého vyndávání krabic z dodávky mým problémům se zády rozhodně neprospělo. V těchto měsících se obchod zdá být vytíženější než obvykle, snad proto, že zima byla tak mírná. Většina našich zákazníků je v penzi a neradi řídí na náledí, déšť jim ale zjevně nevadí. Pokladna celkem 61 liber 7 zákazníků ČTVRTEK 5. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3 E-mail dnes ráno: Ahoj, rád bych věděl, jestli nemáte nějaké knihy od Paula Bartona. Našel jsem je na internetu uCube Cart. Nevlastním platební kartu, loni jsem jim tedy napsal, jestli bych si knihy mohl koupit i bez ní. A víte, co ten člověk udělal? Dopis mi vrátil zpátky, aniž by ho četl, jen na obálku přidal spoustu hloupých nesmyslů. Žádné vysvětlování, omluva, nic. Myslím, že je to od něj velmi sprosté! Vypadá to, že není k zastižení. Musí být snad ve vězení nebo v nějaké instituci. Vy toho muže znáte? Napsal jsem mu několik e-mailů, ale neodpověděl mi. Možná odpoví vám. Velmi podivné! Děkuji. Nejsem si jist, kolik lidí by — po obdržení svého dopisu vráceného a neotevřeného — usoudilo, že zamýšlený adresát musí být ve vězení. Člověka by jistě napadlo několik daleko jednodušších vysvětlení, v neposlední řadě to, že sám odesílatel tohoto e-mailu by měl být v „nějaké instituci“. Šel jsem na zahradu pro něco zeleného do výlohy s tématem zahradničení a zjistil, že začala kvést chryzantéma. Květy vypadají asi den krásně, pak náhle zhnědnou. Země je pro ně příliš zásaditá, přesto se každý rok znovu snaží vyhnat do květu. Počítač v obchodě se přes noc restartoval a antivirový program odstranil něco z Monsoonu, takže teď nejde otevřít. Netuším proto, jestli máme nějaké objednávky. Napsal jsem jim, jelikož ale sídlí v oregonském Portlandu na západoamerickém pobřeží, jsou za námi o sedm hodin pozadu. Pokladna celkem 60,49 liber 8 zákazníků PÁTEK 6. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 2 Dnes Nicky. Zabrala facebookovou stránku obchodu a vytvořila typicky matoucí post: Dobré ráno! Jako ptáček si to s písničkou v srdci letím do práce, abych pak byla vyplísněna za nákup knih za 45 liber, zatímco VZZ by za ně dal 175. Spokojený zákazník, spokojená já, nabručená trubka… pardon, chtěla jsem říct „šéf“. VZZ je přezdívka, kterou pro mě Nicky nyní používá a je to zkratka pro „Velkou zrzavou záhadu“. „Trubka“ je pro nezasvěcené skotská nadávka, nejzdvořilejší interpretace by byla „absolutní idiot“. Jednou z dnešních objednávek byla kniha s názvem Moskva má plán. Překrásná obálka, jsem si jistý, že se panu Putinovi bude líbit. Od Monsoonu jsem obdržel e-mail s přihlašovacím kódem, aby se mohli na dálku napojit na můj počítač a opravit problém. Kvůli časovým rozdílům to znamená, že databáze byla většinu dne spadlá, a Nicky tak nemohla zanést náš fond na internet. Pokladna celkem 64,34 liber 7 zákazníků SOBOTA 7. BŘEZNA Objednávky online: 0 Nalezené objednávky: 0 Dopoledne jsem jel do Maybole (asi hodina cesty), abych se podíval na soukromou knihovnu. Nachází se v domě, který patří jedné vdově. Už jsem tu kdysi byl, tenkrát tu měli výtečný antikvární materiál. Dnes tam ale nebylo nic větší hodnoty, snad kromě výtisku Soud s Jamesem Stewartem z roku 1753 — který je ve Skotsku známý jako vražda u Appinu. Právě na tomto příběhu založil Robert Louis Stevenson děj svého Únosu. Výtisk stejného vydání — možná dokonce i ten samý — koupil kdysi v knihkupectví v Inverness Stevensonův otec a dal ho svému synovi — tím bylo zasazeno semínko, z nějž později vzejde Únos. Stevenson na toto vydání knihy dokonce i nepřímo odkazuje, když svého protagonistu (jedinou důležitou postavu, která není založena na reálné osobě) nazve David Balfour: Soud s Jamesem Stewartem tehdy vydalo nakladatelství Hamilton a Balfour. Odpoledne přišel do obchodu bývalý voják jménem Adam Short. Už 366 dní putuje proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Spojeného království. Potřeboval na noc postel, uložili jsme ho tedy do skladu, což navzdory primitivním podmínkám místa přijal s radostí. Nemohu si pomoci, ale načasovat si putování tak, aby se na severu ostrova ocitl v době, kdy jsou dny nejkratší a počasí nejhorší, nemusel být ten nejrozumnější nápad. Pokladna celkem 215,97 liber 17 zákazníků PONDĚLÍ 9. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3 Vzbudil jsem se za zvuku skučícího větru a deště bičujícího do okna ložnice. Když jsem otevřel obchod, všiml jsem si, že do jednoho okna zatéká a voda kape na knihy ve výloze. Abych ji zachytil, popadl jsem v kuchyni nějaké pánve, pak jsem zapálil v krbu a deset minut se okolo něj choulil v marné snaze se zahřát. Krátce po otevření vešla dovnitř skupina osmi mladších, asi pětadvacetiletých lidí a hodinu si ho prohlíželi. Nikdo z nich si nic nekoupil. V deset se stavila Tracy (Královská společnost pro ochranu ptáků), aby použila naši wifi. Dopoledne strávila sezením u krbu a hledala si práci. Pokladna celkem 55 liber 7 zákazníků Dybbuk, 2020, přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-07-07 08:00:00
Formule 1 ONLINE: Russel na domácí VC útočí na druhou výhru po sobě
Pilot George Russell bude v dnešní Velké ceně Británie usilovat o druhé vítězství za sebou. Do domácího závodu, který začne v 16 hodin, odstartuje jezdec Mercedesu z pole position. Za Russellem se k radosti fanoušků na okruhu v Silverstonu v sobotní kvalifikaci seřadili další dva britští piloti. Z druhé pozice vyrazí sedminásobný mistr světa Lewis Hamilton z Mercedesu, třetí byl Lando Norris z McLarenu. ONLINE přenos sledujte na iSport.cz.
\nČas načtení: 2024-09-22 07:34:32
Jede se Velká cena Singapuru. Verstappen je pod tlakem
Boj o titul se může ještě více zamotat. Formule 1 má v neděli na programu Velkou cenu Singapuru, do níž z pole position vyrazí průběžně druhý muž celkového pořadí Lando Norris z McLarenu. Hned za ním odstartuje úřadující mistr světa a lídr šampionátu Max Verstappen z Red Bullu, který čeká už sedm závodů na vítězství. Právě před vítězem kvalifikace bude Nizozemec hájit náskok už jen 59 bodů. Třetí vyrazí na trať Brit Lewis Hamilton z Mercedesu. Závod v Marina Bay začíná ve 14:00 a sledovat ho můžete v podrobné online reportáži na Sport.cz.
\nČas načtení: 2024-10-05 20:00:00
Na malebný jadranský ostrůvek zavítala nevysvětlitelná smrt. Hercule Poirot ovšem nerad odchází z boje poražen. Britský filmový přepis stejnojmenného románu Agathy Christie uvádíme jako poctu Maggie Smithové, která zemřela minulý týden ve věku 89 let (1981). Dále hrají: P. Ustinov, C. Blakely, J. Birkinová, J. Mason a další. Režie Guy Hamilton[online]
\nČas načtení: 2025-01-13 21:35:00
Drsný příběh z americké věznice, inspirovaný skutečnou událostí. Americký film s Robertem Redfordem v hlavní roli (1980). Dále hrají: M. Freeman, Y. Kotto, J. Alexanderová, M. Hamilton, D. Keith a další. Režie Stuart Rosenberg[online]
\nČas načtení: 2024-02-22 15:54:39
Hamilton se objeví na zápěstí hlavního hrdiny Paula Atreidese v DUNA: PART TWO
Exkluzivní spolupráce Legendary Entertainment & Warner Bros. Pictures & Hamilton stojí za zrodem speciálních Desert Watch, „Pouštních hodinek“, které navrhla a sestrojila hodinářská značka Hamilton. Požadavek na tyto hodinky pro dlouho očekávanou novinku Duna: Part Two zaslal sám režisér a scenárista filmu Denis Villeneuve. Společnost Hamilton je v Hollywoodu dobře známá, její hodinky se od
Čas načtení: 2024-04-20 05:58:17
2024 Chinese Grand Prix Sprint race report and highlights: Max Verstappen charges to victory over Lewis Hamilton in dramatic Shanghai Sprint | Formula 1® Formula 1Hamilton hails 'huge step' for Mercedes after P2 in Sprint Formula 1Hamilton: Norris would have been better off conceding in Turn 1 Motorsport.comMax Verstappen wins first F1 sprint race of season at Chinese Grand Prix The GuardianChinese GP Sprint: Max Verstappen beats Lewis Hamilton to win as Fernando Alonso retires from dramatic contest Sky Sports
Čas načtení: 2024-07-07 17:46:09
F1 British GP: Hamilton takes ninth Silverstone win as McLaren falters - Motorsport.com
F1 British GP: Hamilton takes ninth Silverstone win as McLaren falters Motorsport.comLewis Hamilton thrills home crowd by winning British F1 GP for ninth time The GuardianLewis Hamilton takes record ninth victory at British GP; Max Verstappen second ABC News2024 Qatar Airways British Grand Prix Race Recap ESPNLewis Hamilton gets record-breaking win at British Grand Prix, earning first F1 victory since 2021 Yahoo Sports
Čas načtení: 2024-07-07 22:47:00
Hamilton makes history as Verstappen sounds Red Bull alarm – RacingNews365 Review Racingnews365.comOur verdict on Hamilton's emotional win and McLaren mistakes The RaceHamilton's Silverstone win 'like a little fairytale' - Wolff RACERLewis Hamilton couldn't stop crying after emotional win at British GP Marca English
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-19 09:42:42
Autor: FiBe Datum: 19.04.2024 09:42:42 Příjmení:Surname:CardenCardenJméno:Given Name:Sackville HamiltonSackville HamiltonJméno v originále:Original Name:Sackville Hamilton CardenFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:??Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth: 03.05.1857 Templemore / 03.05.1857 Templemore / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:06.05.1930 Lymington 06.05.1930 Lymington Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- Východní středomořská eskadra- HM Malta Dockyard- HMS Agamemnon- Eastern Mediterranean Squadron- HM Malta Dockyard- HMS AgamemnonJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- rytíř-komandér Řádu Sv. Michala a Sv. Jiří- Knight Commander of Order of St Michael and St George recipientSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.dreadnoughtproject.orghttps://en.wikipedia.org/wiki/Sackville_Carden
Čas načtení: 2024-06-25 16:13:16
Autor: FiBe Datum: 25.06.2024 16:13:16 Příjmení:Surname:HamiltonHamiltonJméno:Given Name:Frederick TowerFrederick TowerJméno v originále:Original Name:Frederick Tower HamiltonFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:??Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:08.03.1856 Londýn / 08.03.1856 London / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:04.10.1917 Rosyth 04.10.1917 Rosyth Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Velitelství Rosyth- velitel 5. eskadra křižníků- velitel HMS Bulwark- Commander: Rosyth Command- Commander: 5th Cruiser Squadron- Commander: HMS BulwarkJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- Druhý námořní lord- Second Sea LordSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.dreadnoughtproject.orgen.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-07-08 06:30:00
Hamilton reveals major off-track battle during winless exile - Racingnews365.com
Hamilton reveals major off-track battle during winless exile Racingnews365.comWhat the teams said – Race day at the 2024 British Grand Prix | Formula 1® Formula 1Hamilton's Silverstone win 'like a little fairytale' - Wolff RACERF1 News: Toto Wolff Shares Emotional Message After 'Fairytale' Lewis Hamilton Farewell Sports Illustrated
Čas načtení: 2024-07-08 11:07:55
How McLaren's errors paved the way for Hamilton's win - Formula 1
How McLaren's errors paved the way for Hamilton's win Formula 1Mark Hughes: The McLaren errors that cost it a near certain 1-2 The RaceLewis Hamilton wins F1 British Grand Prix The Associated PressWolff: Hamilton battled 'negative thoughts' as F1 weight finally lifted | RN365 Racingnews365.com
Čas načtení: 2024-07-08 23:46:36
Autor: Jirka Cooper Datum: 08.07.2024 23:46:36 Příjmení:Surname:Bockett-PughBockett-PughJméno:Given Name:Ian HamiltonIan HamiltonJméno v originále:Original Name:Ian Hamilton Bockett-PughFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:kapitánCaptainAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:30.08.1900 Harwich, Essex, Anglie / 30.08.1900 Harwich, Essex, England / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:03.07.1982 Okres Torbay, Devon, Anglie / 03.07.1982 Torbay district, Devon, England / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel HMS Wellington (L 65), HMS Westcott (D 47) a HMS Philoctetes (F 134)- commander of HMS Wellington (L 65), HMS Westcott (D 47) and HMS Philoctetes (F 134)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- britský námořní velitel 2. světové války se 2 potopenými ponorkami (U-581, Actéon)- british naval officer of WW2 with 2 sunk u-boats (U-581, Actéon)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://uboat.net/allies/commanders/285.htmlwww.unithistories.comdiscovery.nationalarchives.gov.ukwww.dreadnoughtproject.orgvandwdestroyerassociation.org.uk
Čas načtení: 2024-07-15 12:02:33
Autor: FiBe Datum: 15.07.2024 12:02:33 Příjmení:Surname:HamiltonHamiltonJméno:Given Name:Richard VeseyRichard VeseyJméno v originále:Original Name:Richard Vesey HamiltonFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:??Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:28.05.1829 Sandwich / 28.05.1829 Sandwich / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:17.09.1912 Chalfont St Peter 17.09.1912 Chalfont St Peter Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- První námořní lord- velitel Čínské stanice- velitel Královské námořní vysoké školy, Greenwich- First Naval Lord- Commander: China Station- Commander: Royal Naval College, GreenwichJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- Druhý námořní lord- Second Naval LordsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.dreadnoughtproject.orgen.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-07-29 17:23:47
Autor: FiBe Datum: 29.07.2024 17:23:47 Příjmení:Surname:LyonLyonJméno:Given Name:George Hamilton D'OylyGeorge Hamilton D'OylyJméno v originále:Original Name:George Hamilton D'Oyly LyonFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:??Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:03.10.1883 Patna / 03.10.1883 Patna / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:20.08.1947 Midhurst 20.08.1947 Midhurst Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Velitelství Nore- velitel Africké stanice- velitel 3. eskadry křižníků- Commander: Nore Command- Commander: Africa Station- Commander: 3rd Cruiser SquadronJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.dreadnoughtproject.orgen.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-10-14 20:17:40
Hamilton Begbie, Sydney Claude
Autor: wlasto Datum: 14.10.2024 20:17:40 Příjmení:Surname:Hamilton BegbieHamilton BegbieJméno:Given Name:Sydney ClaudeSydney ClaudeJméno v originále:Original Name:Sydney Claude Hamilton BegbieFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:poručíkLieutenantAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:DD.MM.1897 Londýn / DD.MM.1897 London / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:22.04.1918 ? / 22.04.1918 ? / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- prvá strata 74. perute RAF- the first casualty for 74 squadron RAFJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.findagrave.com
Čas načtení: 2025-01-22 20:20:00
První kilometry Hamiltona ve Ferrari: splněný sen i nadšení fanoušci
Dávné dětské tužby a přání si může odškrtnout, to nejlepší ho ale teprve čeká. Lewis Hamilton poprvé nasedl do monopostu Ferrari, s nímž se prohnal před zraky několika stovek zvědavých fanoušků na soukromém testovacím okruhu ve Fioranu. Sedminásobný mistr světa se oficiálně upsal italské stáji už v minulém roce, smlouva však začala platit až s počátkem ledna 2025. „Existují dny, u kterých víte, že si je budete navždy pamatovat. Takový den nastal, když jsem se tady objevil poprvé jako jezdec Ferrari,“ rozplýval se Hamilton.
Čas načtení: 2017-11-25 00:00:00
Lewis Hamilton bude tváří „24/7“ kampaně značky PUMA
Značka Puma představila svoji „24/7“ kampaň, jejíž tváří bude Lewis Hamilton. U příležitosti nového partnerství se Lewis zúčastnil v polovině listopadu summitu Team Faster v Los Angeles, kam zamířila také česká ambasadorka Pumy Eliška Hudcová. Lewis Hamilton Čtyřnásobný mistr světa formule 1 repre ...
Čas načtení: 2024-02-03 17:38:00
Působením ve Ferrari si splním dětský sen, těší se Hamilton
Sedminásobný mistr světa formule 1 Lewis Hamilton uvedl, že působením ve Ferrari si splní dětský sen. Devětatřicetiletý pilot ve čtvrtek šokoval oznámením podpisu víceleté smlouvy s italskou stájí, do níž odejde v příštím roce. Hamilton ubezpečil, že letos bude ještě stoprocentně soustředěný na výkony v Mercedesu, s nímž se chce rozloučit co nejdůstojněji.
Čas načtení: 2024-02-01 12:02:00
Senzační přestup ve formuli 1 je potvrzený, Hamilton bude od roku 2025 jezdit za Ferrari
Ve světě motorsportu to je událost první kategorie. Ve formuli 1 byl uzavřen senzační přestup, sedminásobný mistr světa Lewis Hamilton po nadcházející sezoně odejde z Mercedesu do Ferrari, kde se dohodl na víceletém kontraktu. Velký přestup potvrdili zástupci obou stájí. Podle vyjádření Mercedesu aktivoval devětatřicetiletý Hamilton výstupní klauzuli, která mu umožní na konci letošní sezony odejít. Přestup zvedl i cenu akcií italské stáje.
Čas načtení: 2020-01-22 13:07:40
Opožděné recenze (V): Portugalský Poe a drsný příběh skotského Forresta Gumpa
Jméno portugalského spisovatele A. J. Branquinha da Fonsecy (1905–1974) tuzemským čtenářům patrně nic neřekne, byť jeho próza Neklidná řeka u nás kdysi vyšla v rámci souboru Pět portugalských novel. O to záslužnější je vydání knihy Baron a jiné prózy, která kromě pětice jeho povídek či novel obsahuje též obsáhlou a zasvěcenou studii o Fonsecovi z pera Silvie Špánkové. Navzdory svému nevelkému počtu zařazené texty dobře ilustrují klíčové rysy Fonsecovy prozaické tvorby, k nimž náleží inspirace folklorem, téma cesty či adorace přírody. Namísto klasických epických příběhů dává autor přednost vyprávění s otevřeným koncem založenému na zvláštní atmosféře. Dějištěm jeho próz se často stávají tajemstvím obestřená venkovská sídla, obývaná mnohdy velmi podivnými postavami, do nichž většinou jen dílem náhody zavítá hrdina se sklony k introspekci, aby zde završil nejen svou pouť z města na venkov či do přírody, ale i cestu do vlastního nitra za poznáním sebe sama. Právě texty nejštědřeji obdařené těmito vlastnostmi – vedle titulního Barona zejména novela Bez vlastní vůle – se v knize nakonec jeví jako nejzajímavější a nejčtivější. Své kouzlo ovšem mají i zbylé prózy, ať již nesoucí se v tomtéž duchu (Neklidná řeka) nebo s ním naopak v lecčems kontrastující (Studené ruce, Zkouška síly). Je proto dobře, že tento autor „krátkých próz, v nichž se realita proměňuje v sen, člověk odhaluje svou skrytou tvář a starosti všedního dne přerůstají v existenciální úzkost“ byl konečně řádně uveden na českou literární scénu. António José Branquinho da Fonseca: Baron a jiné prózy. Přeložili Lavla Lidmilová a Ladislav Václavík, nakladatelství Triáda, Praha, 2014, 1. vydání, brož., 200 stran. * Dávno předtím, než srdce čtenářů i diváků z celého světa dobyli nepravděpodobní, mentálně postižení hrdinové v čele s Forrestem Gumpem, napsal jeden skotský spisovatel novelu Všechna malá zvířátka. Kniha Walkera Hamiltona vyprávějící nevšední příběh třicátníka Bobbyho vyšla roku 1968, později se dočkala stejnojmenné filmové adaptace a v roce 2014 se konečně dostala i na pulty českých knihkupectví. Je vskutku podivuhodné, jak přesvědčivě a citlivě dokázal autor zachytit nesnadno uchopitelnou figuru Bobbyho a dokonce ji učinit vypravěčem celého příběhu. Právě ojedinělý způsob nahlížení všech událostí a postav specifickou optikou hlavního hrdiny a s využitím jeho specifického jazyka činí z četby Hamiltonovy novely nevšední a silný zážitek. Samotný příběh líčící Bobbyho útěk před krutým otčímem přezdívaným Špek a jeho seznámení s podivínským panem Summersem, který zasvětil svůj život pohřbívání malých a všemi přehlížených zvířátek, se přitom úspěšně vyhýbá laciné sentimentalitě. Autor se naopak neostýchá vystavit svého hrdinu četným nástrahám „normálního“ světa, jemuž vládne bezcitnost, chamtivost a krutost. Hamilton ve své próze dovedně stupňuje napětí, a než se čtenář útlé novely naděje, drží nebohému Bobbymu palce v jeho zápasu o holý život. Proto zřejmě nebudu jediný, kdo po přečtení této „malé velké knihy“ začal doufat v české vydání Hamiltonovy druhé, posmrtně vydané knihy s názvem Dračí život. Walker Hamilton: Všechna malá zvířátka. Přeložil Paul Milar, nakladatelství Argo, Praha, 2014, 1. vydání, váz., 136 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-28 14:28:48
27.2.2024 (SITA.sk) - Skúsený britský pilot F1 Lewis Hamilton chystaný "prestup" do Ferrari strážil mimoriadne prísne a nepovedal o tom ani svojim rodičom. Tridsaťdeväťročný sedemnásobný svetový.....
Čas načtení: 2024-03-01 11:00:00
Nová sezona F1. Hamiltonův poslední tanec v Mercedesu, obhájí Verstappen titul?
Vrací se královna motosportu! Seriál mistrovství světa jezdců Formule 1 odstartuje víkendem v Bahrajnu. Titul obhajuje Max Verstappen, který v loňském ročníku neměl konkurenci – stejně jako jeho stáj Red Bull Racing. Najde se seriózní vyzyvatel? Úspěchem by chtěl zakončit svoji veleúspěšnou éru v barvách Mercedesu britský jezdec Lewis Hamilton. Příští rok se jeho kombinéza zbarví do ruda. Nejen o v některých aspektech kontroverzního přestupu mluví v preview sezony F1 redaktor Deníku Sport Daniel Konečný. Podívejte se na přehled všech účastníků letošního šampionátu. Jaké novinky můžeme letos čekat?