Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-11-25 16:59:23

PES zapomněl na kina. Umíme diváky ochránit stejně jako v restauratéři hosty, zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací

Zástupci APA (Asociace producentů v audiovizi), APK (Asociace provozovatelů kin), UFD (Unie filmových distributorů) a ASAF (Asociace animovaného filmu) důrazně žádají ministra zdravotnictví, aby přeřadil kina do odpovídajícího třetího stupně v matici PES. Filmové projekce nejsou podle nich součástí živé kultury a tvůrci matice na ně a celá kina ve třetím stupni snad jen zapomněli. Jinak jde podle nich o zvýhodňování určité části podnikatelů na úkor jiných. Během léta nebylo navíc z kin dle dostupných informací hlášeno žádné ohnisko nákazy. Své zákazníky umí kina podle zástupců audiovizuálních asociací ochránit stejně jako například provozovatelé restaurací. Ve svém podrobně vypracovaném plánu mohou kina flexibilně reagovat na matici PES a k tomu mají za sebou už bezpečně zvládnutý letní provoz jak v jednosálových kinech, tak v multikinech. „Kina v minulosti ukázala bezproblémovou organizaci front, vstupenky navíc často prodávají online. Stěžejní roli hraje i fakt, že provozovatelé kin mohou regulovat počet diváků v sálech a také počet filmových představení za jeden den,“ zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací. Podle nich lze návštěvníky kin bezpečně oddělit a jejich bezpečnost zajišťovat v sálech pro 30, 50, 100 či více lidí. Kina nemají ani běžně zdaleka naplněnou kapacitu počtu obsazených sedadel. „Je tu i podstatný rozdíl mezi konzumací čehokoliv například v bufetu divadla ve stoje během přestávky ve srovnání s odděleným prodejem občerstvení před kinosály a následnou konzumací vsedě uvnitř v sále například v kruhu rodiny s dostatečným rozestupem od ostatních, podobně jako v restauracích,“ uvádějí zástupci audiovizuálních asociací tím, že v kinech navíc odpadá opakovaný kontakt obsluhy s hosty. Asociace v čele s APA zároveň upozorňují, že pokud mají výjimku z hromadných akcí subjekty provozující herny, kasina a provozovny stravovacích služeb, tak by bylo silně diskriminační nepovolit pevně definované podmínky u kin. „Kina jsou při dodržování bezpečnostních opatření typu roušky, odstupy a větrání velmi bezpečná. Je velmi zavádějící řadit kina, která nepatří mezi obory živé kultury a umí zajistit bezpečný kontakt návštěvníků, mezi ostatní kulturní akce a spojovat je s divadlem či koncerty bez hlubší analýzy a rozlišení. Navíc se v nich během první vlny neprokázala dle dostupných informací z kin vůbec žádná ohniska nákazy,“ říká předseda představenstva Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer. Kina musí být podle zástupců filmového průmyslu posuzována podle jiných kritérií, jsou řádově bezpečnější a současně ekonomicky velmi zásadní. Opětovné zavření kin během druhé vlny má fatální dopad na celý audiovizuální sektor, pro jehož velkou část kina znamenají základní příjem. Ročně má kinotrh obrat zhruba 2,5 miliardy, na něj je ale navázaná výroba s obratem dalších 9 miliard. Zavřená kina jsou pro celý audiovizuální sektor velkou katastrofou. Obrat audiovizuálního průmyslu činí v běžném roce zhruba 30 miliard ročně a jde o provázaný ekosystém výroby a distribuce. Pokud by vláda nechala kina vedle restaurací či maloobchodů zavřená, asociace by zvažovaly další kroky, některá kina by totiž už vůbec nemusela otevřít. Alarmující jsou i čísla zveřejněná Českou protipirátskou unií, která upozornila, že lidé nyní konzumují filmy a seriály z nelegálních zdrojů desetkrát častěji než z legálních, čemuž nahrává i úplné uzavření kin. APA navíc opakovaně upozorňuje na to, že audiovizuální průmysl a jeho podpora vypadla z první i druhé výzvy programu COVID – Kultura, který připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s ministerstvem kultury. Navíc podle ní dochází od začátku pandemie k diskriminaci podnikatelů v oblasti audiovizuálního průmyslu a dodavatelů služeb typu OSVČ i malých společností zajišťujících komerční činnosti pro tento sektor. Veřejnosti známé podpory ministerstva kultury totiž směřují především do sektoru neziskové kultury nebo do Státního fondu kinematografie. Ten ale ze zákona smí udělovat pouze selektivní podporu vybraným projektům a neumožňuje podporovat sektor audiovize plošně. Během první vlny pandemie APA odhadovala celkový pokles výroby ve filmovém průmyslu a na něj navázaných oborů za rok 2020 o 75 procent. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-20 07:05:15

Trochu dražší vysílačky neb Povedená soutěž Generálního ředitelství cel

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun.  V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním.  Jde o milióny  Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“. Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Půjdeme před soud?  V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena. Nezničitelný KonekTel Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila. Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“ Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-02-27 20:53:00

Migranti budou povinně pracovat, ne sedět v parku, zavedl německý okres

Vybraní migranti v části německé spolkové země Durynsko musejí začít pracovat ve veřejném a neziskovém sektoru. Povinnost zavedl předseda tamní buňky Křesťanskodemokratické unie a zemský rada okresu Sála-Orla Christian Herrgott, podle něhož se tímto způsobem odvděčí hostitelské zemi. Durynská rada pro uprchlíky jeho kroky kritizuje jako diskriminační, politik se hájí tím, že postupuje podle zákona.

Čas načtení: 2024-02-28 04:30:00

Mary Poppins by děti měly sledovat jen s rodiči. Vadí kominíci a hotentoti

Britská nevládní organizace British Board of Film Classification (BBFC), která uděluje filmům takzvaný věkový raiting a rozhoduje o jejich přístupnosti pro děti a mladistvé, učinila překvapivé rozhodnutí. Podle informací serveru BBC doporučila, aby rodinný muzikál Mary Poppins z roku 1964 děti sledovaly pod rodičovským dohledem, protože obsahuje diskriminační narážky. V minulosti postihlo podobné zpřísněné hodnocení například legendární snímek Rocky. Naopak příznivější označení se dočkal svého času zakázaný Život Briana komediální skupiny Monty Python.

Čas načtení: 2024-02-28 04:30:00

Mary Poppins by děti měly sledovat jen s rodiči. Vadí kominíci a hotentoti

Britská nevládní organizace British Board of Film Classification (BBFC), která uděluje filmům takzvaný věkový raiting a rozhoduje o jejich přístupnosti pro děti a mladistvé, učinila překvapivé rozhodnutí. Podle informací serveru BBC doporučila, aby rodinný muzikál Mary Poppins z roku 1964 děti sledovaly pod rodičovským dohledem, protože obsahuje diskriminační narážky. V minulosti postihlo podobné zpřísněné hodnocení například legendární snímek Rocky. Naopak příznivější označení se dočkal svého času zakázaný Život Briana komediální skupiny Monty Python.

Čas načtení: 2024-03-01 20:46:00

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže včera zrušil tendr na stavbu Janáčkova kulturního centra. Úřad se případem začal zabývat na podnět jedné stavební firmy. (video)

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže včera zrušil tendr na stavbu Janáčkova kulturního centra. 🎭 Úřad se případem začal zabývat na podnět jedné stavební firmy. Hlavním důvodem pro zrušení bylo nepřiměřené a diskriminační nastavení

Čas načtení: 2024-03-20 15:58:39

Rusko obvinilo MOV z diskriminace a zastrašování sportovců

Rusko ostře zkritizovalo úterní rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV) neumožnit účast ruských a běloruských sportovců na zahajovacím ceremoniálu her v Paříži. Mluvčí ministerstva zahraniční Maria Zacharovová označila v prohlášení verdikt za nepřijatelný a diskriminační. Moskva rovněž obvinila MOV ze zastrašování sportovců v souvislosti s „Hrami přátelství“, které Rusové chtějí v září uspořádat jako reakci na sankce, kterým ruští a běloruští sportovci čelí kvůli ruské agresi na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-03-20 16:28:00

Rusové zvýšili hlas. MOV sklouzává k rasismu a neonacismu, hřímá Zacharovová

Hlasy Ruské federace se pustily do úterního rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru neumožnit účast ruských a běloruských sportovců na zahajovacím ceremoniálu her v Paříži. Mluvčí ministerstva zahraniční Maria Zacharovová označila v prohlášení verdikt za nepřijatelný a diskriminační.

Čas načtení: 2024-03-21 10:41:00

Pekarová se chlubila výhodou pro gaye. Potlesk nepřišel

Markéta Pekarová Adamová pochválila ministra zdravotnictví Válka a mladého kolegu Ulricha za práci na úpravách dotazníku pro dárce krve. Ten byl podle TOP 09 diskriminační vůči členům LGBT+ komunity a téměř je vyřazoval z dárcovství. Namátková kontrola uvedených dotazníků ve třech transfuzních centrech ale ukázala opak.

Čas načtení: 2024-03-26 12:42:04

Čína podala k WTO stížnost na USA, vadí jí dotace na elektromobily

Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů. Ten je totiž pro přiznání subvencí důležitý. V úterý to oznámila čínská diplomatická mise u WTO v Ženevě. Čína považuje americké subvence za diskriminační.

Čas načtení: 2024-03-26 17:33:49

Čína si stěžuje na Spojené státy, vadí jí dotace na elektromobily

Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů, který je totiž pro přiznání subvencí důležitý. Oznámila to čínská diplomatická mise v Ženevě, kde má WTO sídlo. Americké subvence, které navrhla vláda prezidenta Joea Bidena, Čína považuje za diskriminační.

Čas načtení: 2024-03-26 18:21:55

Čína si stěžuje na Spojené státy, vadí jí dotace na elektromobily

Čína podala ke Světové obchodní organizaci (WTO) stížnost na Spojené státy. Vadí jí americké dotace na výrobu elektromobilů a požadavek na regionální původ dílů, který je totiž pro přiznání subvencí důležitý. Oznámila to čínská diplomatická mise v Ženevě, kde má WTO sídlo. Americké subvence, které navrhla vláda prezidenta Joea Bidena, Čína považuje za diskriminační.

Čas načtení: 2024-03-27 11:39:14

Čína zahájila u WTO disputaci ohledně americké ochrany tamních elektroautomobilek v rámci IRA

Podle agenturních zpráv Čína zahájila u WTO dohadovací řízení ohledně americké ochrany tamních výrobců elektromobilů. Čína rozporuje diskriminační podporu v rámci U.S. Inflation Reduction Act (IRA), která ve svém důsledku vylučuje její zboží a zboží z&hel

Čas načtení: 2024-04-10 10:43:00

Čína vyjádřila znepokojení nad diskriminací svých firem ze strany EU

Čína je znepokojena opatřeními Evropské unie vůči svému průmyslu a společnostem a pokládá je za diskriminační. Uvedl to dnes mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning v reakci na úterní oznámení,…

Čas načtení: 2024-04-10 14:30:00

To je psycho, tohle... Němcová odešla z místnosti. Ostatní hlasovali pro

Členové ústavněprávního výboru Senátu dali zelenou petici 15 tisíc zemědělců. Ti chtějí zrušit Fialovou vládou zavedený přístup k rozdělování dotací, který je podle petentů diskriminační. Usnesení podpořili všichni senátoři z výboru s jedinou výjimkou. Miroslava Němcová po celou dobu nesouhlasně kroutila hlavou, vystoupení zástupců označila za „psycho“ a před hlasováním odešla.

Čas načtení: 2024-04-10 19:25:00

Čína vyjádřila znepokojení nad diskriminací svých firem ze strany EU

Čína je znepokojena opatřeními Evropské unie vůči svému průmyslu a společnostem a pokládá je za diskriminační. Uvedl to dnes mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning v reakci na úterní oznámení, že EU prošetří dotace, které dostávají čínští výrobci větrných turbín dodávaných do Evropy.

Čas načtení: 2024-04-18 12:00:00

Vlna: Lepší nemít zvíře a hlavně nebýt „finančně rizikoví“. Koho bytová krize vyřazuje ze hry?

Bytová krize vytváří při shánění střechy nad hlavou ponižující a diskriminační situace. Ve větších městech je nabídka malá a zájemci o byty prochází přijímacím řízením často připomínajícím lustrování. Mimo centra je naopak bytů dost, mnoho lidí na ně ale nedosáhne finančně. Koho nechává krize bydlení na okraji a které skupiny jsou v Česku nejvíce ohrožené ztrátou bydlení? Co to je bytová nouze? A co by změnil zákon o podpoře v bydlení?