Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 10:21:00

Zadostiučinění za zásah do dobré pověsti náleží i firmám, rozhodl Ústavní soud

Právnické osoby, tedy spolky či firmy, se mohou domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti. Ústavní soud (ÚS) tak ve středu nově vyložil občanský zákoník. Tím se postavil proti interpretaci Nejvyššího soudu, podle kterého zadostiučinění náleží jen fyzickým osobám. Soud ale nenašel důvod ke zrušení sporných ustanovení.

Čas načtení: 2025-01-22 10:52:56

Zadostiučinění za zásah do dobré pověsti náleží i firmám, rozhodl Ústavní soud

Právnické osoby, tedy spolky či firmy, se mohou domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti. Ústavní soud (ÚS) tak ve středu nově vyložil občanský zákoník. Tím se postavil proti interpretaci Nejvyššího soudu, podle kterého zadostiučinění náleží jen fyzickým osobám. Soud ale nenašel důvod ke zrušení sporných ustanovení.

Čas načtení: 2021-09-27 15:15:25

Setkání u pozdní večeře

Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

Čas načtení: 2025-01-21 17:47:08

Vídeňský soud přiznal Kicklovi stotisícové odškodné za video, které jej přirovnalo k Hitlerovi

Pravděpodobný příští rakouský kancléř Herbert Kickl vyhrál soud, v němž se domáhal zadostiučinění za video z loňské předvolební kampaně, které jej přirovnalo k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. Podle úterního, zatím nepravomocného verdiktu mu náleží odškodné ve výši pěti tisíc eur (126 tisíc Kč).

Čas načtení: 2024-06-09 23:45:00

Eurovolby online: Vítězí ANO, Babiš mluví o zadostiučinění

23:45 Šéf ANO Babiš označil výsledek eurovoleb za velké zadostiučinění Lídr opozičního hnutí ANO Andrej Babiš označil výsledek voleb za velké zadostiučinění. Novinářům řekl, že zástupci hnutí v pondělí poletí do Bruselu. Jednat chtějí o členství ve výborech či frakci. Hnutí mělo dosud šest z celkem 21 mandátů, nyní jich bude mít sedm.

Čas načtení: 2025-01-22 10:21:00

Zadostiučinění za zásah do dobré pověsti náleží i firmám, rozhodl Ústavní soud

Právnické osoby, tedy spolky či firmy, se mohou domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti. Ústavní soud (ÚS) tak ve středu nově vyložil občanský zákoník. Tím se postavil proti interpretaci Nejvyššího soudu, podle kterého zadostiučinění náleží jen fyzickým osobám. Soud ale nenašel důvod ke zrušení sporných ustanovení.

Čas načtení: 2025-01-22 10:52:56

Zadostiučinění za zásah do dobré pověsti náleží i firmám, rozhodl Ústavní soud

Právnické osoby, tedy spolky či firmy, se mohou domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti. Ústavní soud (ÚS) tak ve středu nově vyložil občanský zákoník. Tím se postavil proti interpretaci Nejvyššího soudu, podle kterého zadostiučinění náleží jen fyzickým osobám. Soud ale nenašel důvod ke zrušení sporných ustanovení.

Čas načtení: 2021-09-27 15:15:25

Setkání u pozdní večeře

Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila. Léta Páně 1445. Jaro. Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem. „Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná. Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“ „Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“ Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit. „Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna. „Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“ „Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“ „To já bych tak nenechal.“ „To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“ Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé. Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl. Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl. Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla. A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti. „Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“ „Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje. Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku? Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal. „Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“ „Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík. „Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo. A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života. „Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání. „Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic. Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká. „Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá. „Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu. Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín. Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný. Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle. Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích. Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský...

Čas načtení: 2016-05-30 12:03:46

Hubnutí po padesátce? Ano, jde to!

Řada žen je přesvědčena, že po padesátce se už nedá zhubnout. Pravdou je, že ve dvaceti se vám hubne mnohem snáze a skoro bezpracně, ale jde to v každém věku. Stačí jen chtít, dodržovat několik zásad a udělat si ze cvičení a zdravého životního stylu koníček. Pak vám to bude přinášet nejen zadostiučinění, ale hlavně radost.

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-05 08:45:08

Arbitři, anebo rozšiřovatelé obzorů? – Česká literární kritika a metakritika 90. let

Jestliže Pavel Janoušek krátce po listopadu 1989 pojmenoval situaci v české literatuře jako „time-out“, tj. jako jisté mezidobí ve vývoji, které se vyznačuje jednak nutností vyrovnat se s vlastní minulostí a jednak neujasněností hodnotových kritérií, docela přesně tím prognózoval hlavní témata literární (meta)kritiky 90. let. Také jiní aktéři se hned zkraje nové éry předurčené pádem centralizované cenzury pokoušeli pojmenovat nový, bezprecedentní stav, přičemž i oni hledali ta nejpřiléhavější slova, od „rozcestí“ (Aleš Haman) přes „šok“ a „překrvení“ (Jiří Trávníček) až po proslulé „obnovení chaosu“ (Jiří Kratochvil). Jakkoli se ve svých deskripcích lišili, od počátku bylo patrné, že se zde po letech útlumu – tak jako i v dalších oblastech lidské činnosti – uvolnilo značné množství energie, které výrazně dynamizovalo dění následujících let. Od boomu ke stabilizaci Záhy se tak markantně zmnožily kanály, jimiž literatura, jakož i soudobé myšlení o ní, mohly proudit. Zatímco před rokem 1989 bychom oficiální časopisy věnující se slovesnému umění sečetli na prstech jedné ruky (Literární měsíčník, Tvorba, resp. Kmen), de facto jen několik měsíců poté se volně obíhajících literárních a kulturních periodik již nedopočítáme. Pomineme-li denní tisk, případně magazíny s širším tematickým záběrem, soustavnější reflexe literárního dění se v raných 90. letech odehrává na stránkách desítek nově vzniklých, obnovených, zlegalizovaných či podstatně proměněných platforem. Literární noviny, Tvar, Kritický sborník, Souvislosti, Host, Prostor, Akord a mnohé další nejenže v dané době sdružují názorově semknutější redakční okruhy, ale ve svém celku představují celé spektrum různých kritických přístupů, tradic, inspirací i stylů.  Ovšem tak jako hlad po tvorbě dříve proskribovaných autorů krátce po Listopadu akceleroval výrobu a dočasně i prodej knih, vydavatelské nadšení a (očekávaná) poptávka čtenářů vyšroubovaly nabídku literárních časopisů na dlouhodobě sotva udržitelnou úroveň. Nebylo divu, že silná konkurence zahrnující mj. svobodnou žurnalistiku a posléze i rozšíření IT a internetu, resp. v předchozím systému eliminované tržní mechanismy (včetně absentující sofistikovanější státní podpory) měly za následek, že řada slibných projektů dříve či později vzala za své (viz např. Iniciály, Kritický sborník), popřípadě se podstatně redukovala a měnila tvář (viz případ Literárních novin, Souvislostí ad.). Retrospektivy a anticipace Myšlení o literatuře a literární kritice se přitom orientovalo dvěma základními směry. První, retrospektivní, odpovídal dobové potřebě bilancovat – jak se tehdy pociťovalo – navždy uzavřenou historickou etapu. Nejen v uměnovědných diskusích se proto často rozvrhovaly různé způsoby generačního členění, přičemž se spekulovalo o jejich důsledcích; přes rozdílná východiska i závěry patří ke konstantám těchto debat až překvapivě útrpný, fatalisticky lamentující tón. Ozvala se také potřeba (alespoň osobního) zadostiučinění, zejména vůči druhdy prominentním strážcům kulturního života typu Ladislava Štolla či Karla Sýse. Vedle emotivně laděných příspěvků, soudících až pomstychtivě „život a dílo“ těchto a dalších koryfejů někdejšího režimu, zaznělo i nezanedbatelné množství odlišných názorů, které smířlivěji varovaly jak před módním „kopáním do mrtvol“ (Lubor Kasal), tak před mravním horlením nepřípadně ovlivňujícím estetický soud (Milan Suchomel). Ještě početnější byly ovšem úvahy, které směřovaly do budoucna, snažíce se vytyčit, či aspoň predikovat následující vývoj. Jejich leitmotiv se dá – opět s odkazem na stejnojmennou Janouškovu stať – vystihnout slovy „čekání na Kritika“. V prostředí vyznačujícím se značnou pluralitou až nepřehledností totiž aspoň u jisté části literátů sílila nostalgie po zřetelnější systemizaci a hierarchizaci dění, slovem po koncepčnější a autoritativnější kritice. Její tradiční vazba na silnou, vyhraněnou osobnost vyznačující se jasnou vizí a rázným autorským gestem (v minulosti např. F. X. Šalda či Václav Černý) si však dost protiřečila s liberální celospolečenskou atmosférou (ovládanou snahou napříště jen minimálně cokoli proskribovat, normovat), stejně jako s poněkud opožděným přílivem údajně antiideologických, hodnotově „indiferentních“ postmoderních myšlenek. Prosazení takové osobnosti, o níž Janoušek ironicky tvrdil, že bude „z rodu obchodníků s deštěm“, rovněž bránila i zmíněná parcelace literárněkritického pole, projevující se roztříštěním pozornosti a hlavně sníženou (ba nulovou) komunikativností mimo spřízněný okruh. Soudce, nebo interpret? Třebaže je koncept velkého Kritika-respektovaného arbitra v 90. letech již jen utopií a obecně sledujeme spíše smiřování se s odlivem kritiky v tradičním slova smyslu (tj. kritiky vskutku autoritativní, programové), v určitých případech zaznamenáváme i pozoruhodná vzepětí opačného ražení. Ambici vystupovat v roli takřka pansofického hodnotitele literárního, potažmo uměleckého a mnohdy i (celo)společenského života v dané době projevuje zejména M. C. Putna, mladý kritik spjatý původně s katolickým okruhem kolem revue Souvislosti. Autor vyznačující se širokým kulturním rozhledem, ale i značnou stylistickou emfází, jež často prezentoval v polemikách vůči obdobně nesmlouvavému generačnímu antipodu, surrealistickému básníku J. F. Typltovi, v dané době s oblibou provokoval nejedním kritickým textem.  Ještě výraznějším pokusem o jasně konturovanou a maximálně přísnou posuzovatelskou práci je však zhruba desetiletí trvající aktivita přispěvatelů Kritické Přílohy Revolver Revue, rozšiřující portfolio literární kritiky od roku 1995 (zanikla v roce 2004). Platforma věnující se kromě literatury také reflexi jiných uměleckých druhů navázala na odkaz jednoho z čelných a na počátku 90. let ještě aktivních představitelů nekompromisní personalistické kritiky Jana Lopatky, vyznačující se obdivem k „autentické“, tedy – pokud možno – vlastní životní zkušeností stvrzené, nevyumělkované tvorbě. K předním autorům zde patřil bývalý redaktor Kritického sborníku Michael Špirit, podle něhož by ideální kritik měl být „nedůvěřivý a podezíravý“ s tím, že „v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“.  Odlišné pojetí v dané době představoval týdeník (posléze čtrnáctideník) Tvar, jenž v čele se zmíněným Pavlem Janouškem hájil ludický, široce otevřený koncept autonomní literatury. Autoři Tvaru se proto – oproti serióznímu esejistickému myšlení dominujícímu Kritické Příloze – nezdráhali testovat v literární reflexi doposud neobvyklé, „mýtotvorné“ žánry, včetně různých anket, bodových hodnocení, parodií, mystifikací apod. Je signifikantní, že napětí mezi oběma periodiky sice v některých kauzách pozoruhodně zarezonovalo (např. ve vztahu k tvorbě Ludvíka Vaculíka, resp. v diskuzích označovaných jako „spory o autenticitu“), úhrnem se však – pro vzájemné neporozumění až averzi – vyznačovalo spíše monologičností s jen omezenou produktivitou. Literární kritika tak v 90. letech čím dál tím více nabývá na své asymetričnosti a rozptýlenosti. Postupně opouští tradiční platformy, zažité žánry a strategie a s uvedenou výtkou (oslabování dialogu) tenduje k pohledu spíše horizontálnímu (recenzentsky „žurnalistickému“) namísto ještě na počátku dekády hojně frekventovaných vhledů vertikálních (třebaže někdy poněkud „akademických“). Zpočátku trochu obávaná mnohost a entropie literární komunikace byla přijata jako už zřejmě trvalý stav. To potvrzují i odpovědi v anketě uspořádané časopisem Tvar v roce 1996, které shromáždily názory aktivních recenzentů a kritiků ohledně úkolů optimálního literárního kritika: respondenti většinou výslovně odmítli angažmá v roli soudce, prognostika, teoretika apod., a namísto toho upřednostnili role „jistého typu čtenáře“, resp. „prostředníka“, „interpreta“, „průvodce“, „diskutéra“ či dokonce „rozšiřovatele obzorů“. Další desetiletí tento trend, odpovídající relativní autonomizaci (a také marginalizaci) literatury, v zásadě následují.   Autor je literární kritik, letos v nakladatelství MUNI Press vyšla jeho monografie Kritika v pohybu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 05:06:35

Historická věrnost ve filmu

Při reakcích na historické filmy často slýcháme pohoršená zvolání: „Jak si to mohli dovolit? Takhle se to přece nestalo!“ Jenže jakou povinnost mají umělci cítit se vázáni fakty? Hned zkraje je třeba jasně a bez okolků zdůraznit, že podle drtivé většiny filmových teoretiků neexistuje žádná taková povinnost. Film, a žádné umění, není povinován dodržovat během vyprávění zákony fyziky, logiky, pravděpodobnosti, psychologie, a tedy pochopitelně ani faktografie. Takto striktní přístup je ale samozřejmě vědomou zkratkou, představující druhý extrém, s nímž si při bližším ohledání problému rovněž nevystačíme. Umění není abstraktní objekt visící ve vzduchu, vždy vychází z našeho světa. Není pak překvapivé, že u historických filmů cítíme jistou morální potřebu „pravdy“. Řeší se přece skuteční lidé, skutečné křivdy. Tím skutečnější, čím bližší historie je zobrazována. U Statečného srdce překousneme velmi snadno, že se v něm potkávají postavy, jejichž životy od sebe dělí desítky let. Hůř bychom snesli, kdyby se spolu na obědě potkali Masaryk s Havlem a řešili rozdělení Československa. Pokud by tedy nešlo o jasnou nadsázku či metaforu, jako když v Hanebných panchartech rozstřílí Hitlera na kusy židovské komando, nebo když v Tenkrát v Hollywoodu zachrání hrdinové Sharon Tate před Mansonovou Rodinou. Vše je dovoleno? Je jasné, že Tarantino se nám nesnaží říct, že tato historie se odehrála, naopak počítá s tím, že si uvědomujeme, o jaký anachronismus jde. Nabízí nám jedinečnou katarzi, pocit očistného zadostiučinění, který nám nedokázala dát realita. Historické protiklady v Tarantinových filmech fungují právě proto, že je odhalujeme. Jde o dialog umění a reality. Pokud bychom nevěděli, že Hitler zemřel až o několik let později vlastní rukou a ještě před tím s sebou stihl vzít miliony dalších lidí, nemohli bychom smysl Hanebných panchartů chápat. Většímu problému čelí filmy, jež by mohly v divákovi vyvolat dojem, že se pokouší sdělit historická fakta. Nad použití špatného typu zbraní v Anthropoidu se nepovznese jen hnidopich. Horší už je nerespektování sledu událostí a kombinování postav jako v Smrtihlavovi, jiném filmovém zpodobení atentátu na Heydricha. Argumentem tvůrců často bude, že komplikovanou historickou realitu je potřeba pro diváka zjednodušit, aby pochopil princip událostí. A co když filmy aplikují narativy a vzorce chování, které neodpovídají ani dobovému kontextu a vyvolávají zcela nepodložené představy o historických událostech? Stačí se podívat na husitskou trilogii Otakara Vávry, aby byl zřejmý princip dvojí historicity. Jednak té, o niž se dílo tematicky opírá, a pak té, v níž vzniklo. Příběh husitských válek tu oplývá étosem budovatelských padesátých let mnohem víc než čímkoliv ze středověku. Podobně jsou na tom ale i filmy vznikající dnes (tedy bez centrálního řízení). Protože však jde o ideologii, v níž každodenně žijeme, vnímáme ji jako neviditelnou, neutrální, popřípadě neškodnou. I ona má své stinné stránky. Například při sílícím trendu silných ženských hrdinek, kdy se ženy napříč historií zobrazují jako emancipované a zcela vyjádřené, může paradoxně dojít k popření systémového znevýhodnění, jemuž v oněch dobách ženy reálně čelily (a v některých ohledech stále čelí). Vychýlenost těchto narativů od reálného předobrazu už nejde legitimizovat snahou přiblížit nějakou větší historickou pravdu – jednoduše je třeba připustit, že o tuto pravdu vůbec nejde a nikdy nešlo. Tvůrci vyjadřují zcela současné tendence. A teoretik připomene, že právě to bychom od nich měli očekávat. Nepotopitelná mystifikace Morální konflikt představuje i volné zacházení s charakterem a konáním skutečných, konkrétních lidí. Tady se asi dostáváme na vůbec nejvratší půdu. Není výjimkou, že bývají kontroverzní osobnosti zobrazovány mnohem kladněji, než odpovídá skutečnosti. Moravský rodák Oskar Schindler je dnes vnímán jako paragon lidského prohlédnutí. Díky Spielbergově filmu je obraz hrdinného, napraveného prospěcháře vytesán do kamene. Aspoň dokud si o něm nepřečteme detailnější historickou zprávu... A co teprve, když se na někoho naopak spáchá „charakterový atentát“? Při nedávném výročí potopení Titanicu si můžeme vzpomenout na kontrast dvou narativů, více než sto let vyprávěných příběhů. Každý slyšel o hrdinství kapitána Edwarda Smithe, který šel se ctí ke dnu se svou lodí, a naopak hanbě hamižného a arogantního obchodníka Bruce Ismaye, majitele lodi, který kapitána nejprve přemluvil, aby plul v nebezpečném ledovcovém poli maximální rychlostí, a během potápění se pak zachránil na jednom z člunů. Cameronův film z roku 1997 s tímto výkladem nepřišel, pouze ho opakuje. Ve skutečnosti šlo o narativ předávaný tiskem už bezprostředně po tragické události. Ismay se v jeho důsledku stal jednou z nejnenáviděnějších osobností v Británii. V některých filmových verzích se prodírá do člunu mezi davem dětí převlečený za ženu. Koply si do něj už desítky různých převyprávění – včetně nacistického, které ho v německém propagandistickém filmu z roku 1942 zobrazilo jako zákeřného, hamižného Žida. Když se však podíváme na doložitelná fakta, zjistíme, nakolik odporují zavedenému narativu. O chování kapitána Smithe během evakuace, již měl řídit, víme překvapivě málo. Všechny historky o tom, jak zachraňoval nemluvňata a topící se ženy, byly během vyšetřování celé události vyvráceny jako smyšlené. Oproti tomu svědci s jistotou vypovídali, jak Ismay pomáhal organizovat nastupování žen a dětí do člunů, a to přestože byl na lodi pouze v pozici pasažéra, neměl tedy žádnou povinnost tak činit. Ze stejného důvodu mohl jen těžko přimět Smithe ke zvyšování rychlosti. Smith, jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších kapitánů své doby, se po této ceremoniální plavbě chystal odejít do důchodu a jen stěží by cítil potřebu podvolit se majiteli lodi, s nímž podobnými procedurami prošel už v minulosti, včetně plavby na Titanicovu sesterském Olympicu. Co se týče Ismayovy záchrany, očití svědci mluvili o tom, že poručík mu jednoduše nařídil nastoupit do jednoho z posledních člunů, když nebyl na dohled žádný jiný cestující. Tradovaný příběh lze vyvrátit bod po bodu. Zatímco však kapitánu Smithovi, o jehož reálném chování během katastrofy mnoho nevíme, se staví sochy, Ismay, jehož pozitivní přispění během evakuace je zdokumentováno, zemřel jako opovrhovaný člověk. Různé druhy pravdy Zbývá tedy otázka: nakolik je to všechno „špatně“? Určitě lidsky cítíme, že se tu stala křivda. Činí však jedenáctioscarový velkofilm „horším“ znalost, že pravda byla jiná, komplikovanější, přestože jde o emocionálně silný příběh? Je tedy lepší odstřihnout se od faktů? Stihli jsme přece demonstrovat, že to nejde. Kdyby se příběh pýchy lidstva potopené během první plavby neodehrál, působilo by jeho vyprávění směšně a neuvěřitelně. Vracíme se k dialogu s realitou – divákův zážitek pramení ze znalosti historie. Že nejde o banální konflikt, se projeví ve chvíli, kdy vede ke zničenému životu. Tento text samozřejmě nenabídne návod, jak ho vyřešit. Umění bez podobných konfliktů by ztrácelo smysl. Nanejvýš můžeme apelovat na to, aby fikční filmy a další média bez etického kodexu zavazujícího se k respektování „reality“ byly skrze tento svůj aspekt vnímány. Historické filmy nevnímejme jako rekonstrukci historie. Pokud si nejsme fakty jisti, nepředpokládejme jejich pravdivost, a nepovažujme za chybu, když zjistíme, že pravdivé nejsou. Pak se nám otevřou jiné druhy pravdy, aniž bychom se dopouštěli zbytečných morálních křivd.   Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-11-06 15:07:32

Vojtěch Razima, ředitel společnosti Kverulant.org: Ptáme se, zda za rozhodnutími politiků nejsou skryté zájmy

Vojtěch Razima byl mimo jiné zpravodajským důstojníkem BIS a Služby pro odhalování korupce Policie ČR, konzultantem ve společnosti Deloitte či bezpečnostním ředitelem Komerční banky. V roce 2009 založil organizaci Kverulant.org, o.p.s, která mimo jiné přiměla Českou obchodní inspekci zveřejňovat benzinové pumpy s nekvalitním palivem.   Proč jste si zvolili pro vaši organizaci název Kverulant? V češtině má, myslím, toto slovo tak trochu negativní nádech. Souhlasím s vámi, že určitý negativní náboj tam může být. Jako bychom chtěli někomu jen okopávat kotníky. Po deseti letech naší činnosti jsme tomu názvu ale snad dali i pozitivnější význam. Pro nás je kverulant ten, kdo se ptá. Ostatně to pochází z latinského kvere, ptát se. A tak se ptáme: A je to opravdu takhle správně? A to, co nám říkáš jako politik, není to náhodou proto, že tě za to někdo platí? A nemáš tam nějaké skryté zájmy? Proto jsme kverulanti, takoví šťouralové. Ale samozřejmě ctíme právní řád, jsme systémoví lidé.   Když jsem se podíval na vaši profesní dráhu, našel jsem tam řadu významných funkcí ve státní správě, v bankovnictví i v průmyslu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal do nejistých vod neziskové organizace? Myslel jsem si, že mne to bude docela bavit.   A potvrdilo se to? Určitě ano. A navíc jsem v České republice neviděl takovou organizaci, která by se zabývala tím, co dnes dělá Kverulant. Aby si vytkla nějaký konkrétní cíl a nedala tak dlouho pokoj, až by se jí podařilo dosáhnout konkrétní změny. V roli šťouralů působí novináři, ale jejich úkolem není být účastníkem sporu. Principiálně by měli o problému jen referovat. A tím to většinou končí, protože nemají čas se tomu věnovat dlouhodobě. Pak jsou tu také neziskové organizace, které si ale často pletou svoji roli s těmi novináři. Také něco napíší a tím to také skončí. Ale neziskovky by primárně neměly psát novinové články, protože ony bývají účastníky toho kterého sporu. Podle mého názoru by měly říci, že tohle je jejich pozice, a pak může přijít novinář, který se zeptá i druhé strany. Takhle to prostě doposud nikdo nedělal, dokud jsme nepřišli my.    Jak si vybíráte témata? Pro nás stojí otázka trochu jinak. Ne jak si vybíráme témata, těch je opravdu dost, ale na co máme kapacitu. Určitým společným jmenovatelem pro téma, které vybereme, je, že se jedná o významnou záležitost, má dosah na celou republiku a nikdo tomu zatím nevěnoval pozornost. Občas to chce i mít trochu odvahu. Viz například náš boj proti billboardům, kde stát vlastně nedokázal prosadit svoje zákonné rozhodnutí. Teď už je prakticky vyhraný, ale zpočátku to tak určitě nevypadalo. Když jsme se do tohoto tématu pouštěli, byl to byznys, ve kterém se točily miliardy korun ročně. A ti lidé, kteří se tomu věnovali, teď přemýšlím, jak je nazvat… Prostě nebyli to zrovna hodní lidé. Proto zdůrazňuji, že to chtělo určitou odvahu.   Ty billboardy vás tak trochu proslavily, protože jsou hodně vidět. Co nás ve skutečnosti opravdu poprvé proslavilo – a dnes si to už skoro nikdo nepamatuje – byla kauza kvality benzínu a nafty. Česká obchodní inspekce pravidelně měřila kvalitu benzínu a nafty na jednotlivých čerpacích stanicích. Ale zároveň nikomu neřekla, které čerpací stanice kontrolovala a kde měli špatnou kvalitu paliv. My jsme si řekli, že se tyto informace z nich pokusíme dostat na základě zákona o přístupu k informacím. Jejich reakce byla, že nám to nedají. A nedají! Dokonce jsme se s nimi soudili. A pak nás napadlo, že to zkusíme trochu jinak. Jeden měsíc jsme se zeptali, kde všude měřili. To nám kupodivu dali. Další naše otázka byla, kdo všechno prošel v pořádku. Pak už stačilo ty dva soubory porovnat a hned jsme měli hříšníky. České obchodní inspekci už nezbylo nic jiného než ten náš seznam komentovat. S jednou jedinou malou chybou byl správný. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Reakce na vaše zjištění asi nebudou u těch kritizovaných příliš nadšené. Přitom by Česká obchodní inspekce měla mít v tomto případě, který jste popisoval, zájem na zveřejnění. Také jsme tomu nerozuměli. Říkali jsme si, jestli za tím není korupce. Ale ty velké řetězce čerpacích stanic, které by asi na korupci mohly dát dost peněz, měly většinou kvalitu pohonných hmot v pořádku. Podle našich zkušeností se jedná o zhruba dva důvody. Ten první je určitá zaťatost. Když to nemusíme zveřejňovat, tak to prostě zveřejňovat nebudeme. Ten druhý důvod už byl více racionální. Spočíval v tom, že Česká obchodní inspekce je organizovaná po krajích. Docházelo k tomu, že některé krajské inspektoráty dávaly za stejné pochybení drakonicky vyšší pokuty než v jiných krajích. Ještě to občas přetrvává, ale už ne v takovém měřítku. Když jste třeba měl chybu v hodnocení kvality paliva o 1,5 stupně, což je malý prohřešek a prakticky to nikdo v provozu nezaznamená, někde dávali pokuty 250 tisíc a jinde třeba jen 20 tisíc. Ptáte se, jak reagovali? Většinou jako obvykle. Jste nikým nevolená neziskovka, která jen parazituje. Ty serióznější čerpací stanice ale kvitovaly, že se výsledky kontrol zveřejnily, protože se mohly odlišit od těch, které opravdu přimíchávaly nekvalitní palivo. Jsme přesvědčení, že se díky této naší kauze kvalita pohonných hmot zlepšila. Pokud máme věřit České obchodní inspekci, máme za poslední čtyři roky nejlepší benzín v Evropě.   Zažíváte pocit úspěchu? Zadostiučinění? Ano, nechci to skrývat. Jen mne trochu mrzí, že si to dnes už skoro nikdo nepamatuje. Byla to jedna z našich prvních kauz a tehdy jsme ten úspěch nedokázali využít k tomu, abychom oslovili více našich potenciálních příznivců a dárců.   Jak vůbec financujete svou činnost? Když jsme se poprvé setkali, použil jsem výraz sponzor, ale s tím jste nesouhlasil. To je pravda. Sponzor je podle mého názoru někdo, kdo za svůj dar očekává protislužbu. Třeba formou reklamy. Něco takového my nemůžeme nabídnout. Naši činnost financujeme z darů. Těch drobných je více než 1 500. Máme dárce, kteří nám posílají pravidelně sto korun měsíčně, nebo jednorázově pět set korun. Mezi dárci jsou i typické české střední firmy, kterým se líbí, co děláme, a rozhodnou se, že nás podpoří. Jejich motivace je, že platí daně a nelíbí se jim, jak stát s vybranými daněni hospodaří. A jsou tu ještě peníze od nadací, což jsou také firemní peníze, ale nedostáváme je přímo. Jsem velmi hrdý na to, že nebereme peníze z veřejných rozpočtů, protože o nich do značné míry rozhodují politici. Jak chcete ministrovi vnitra klást nepříjemné otázky, proč vypisuje tendr na vysílačky za miliardy korun, které ale nikdo nepotřebuje, a pak s ním vyjednávat někde o grantech na protikorupční činnost? To prostě nejde!    V aktuálním tištěném vydání Literárních novin najdete kauzy řešené organizací Kverulant.org, jako byl například největší tunel v dějinách českého IT či fingovaná soutěž Generálního ředitelství cel na nákup předražených vysílaček. Webové stránky Kverulanta jsou ZDE.

Čas načtení: 2024-02-20 07:05:00

Ombudsman: Další z případů souvisejících s odškodněním za protiprávní sterilizace

Alespoň symbolického zadostiučinění v podobě omluvy se po zásahu ombudsmana dočkala žena z Moravskoslezského kraje, která chtěla žádat o odškodnění za protiprávní sterilizaci. Když přišla nahlédnout do své zdravotnické dokumentace, zjistila, že nemocnice záznam o její sterilizaci spojené s porodem skartovala o celých třicet let dřív, než podle předpisů měla.

Čas načtení: 2024-02-29 19:00:00

Být Jágr Američan, měl by daleko větší respekt. A pak se vydal na Kladno...

Viděli jste snímky a videa Jaromíra Jágra během jeho úžasem napěchované návštěvy Pittsburghu? Hokejová ikona byla samý úsměv, uvnitř cítil obrovské uspokojení a zadostiučinění. Jeho druhý domov mu opět ležel u nohou. A pak se vydal domů, na kladenský zimák, na představení svých Rytířů proti Mladé Boleslavi. Tvrdá realita… Právě o tom, co by měl slavný hokejista v roli majitele klubu udělat, je do velké míry nový díl podcastu Zimák s tradičními debatéry Radkem Dudou a Zbyňkem Irglem.

Čas načtení: 2024-03-16 11:04:00

Krejčí se opět chytá v NBA. Nevzdává se, maká a jde si za snem, fandí mu kamarád

Mnoha turbulencemi protkaná kariéra Víta Krejčího mezi basketbalovou elitou v NBA dostává svěží impuls. Třiadvacetiletý český reprezentant v posledních čtyřech utkání figuroval v základní sestavě Atlanty, odehrál průměrně 26 minut a ukázal přesnou střelbu za tři body, schopnosti asistovat i šikovnost při práci s míčem. „Je to pro něj obrovské zadostiučinění,“ říká pro iDNES.cz jeho dobrý kamarád a úřadující mistr české ligy s Opavou Radek Farský.

Čas načtení: 2024-03-18 05:00:00

Vítěz Peče celá země Vojtěch: Promarní životní šanci?!

Stal se nejlepším amatérským cukrářem Česka. Mladý student Vojtěch Vrtiška (21) s výhrou v Peče celá země nepočítal, ale bral ji jako obrovské zadostiučinění za obrovskou dřinu a dost možná i vynaložené finance. „Zahojit se“ finančně po svém vítězství ale evidentně nemá v plánu. Nejenže nepeče svá díla na zakázku, ale ani nechce vydat kuchařku. Co mu v tom brání? 

Čas načtení: 2024-03-20 10:30:00

Co přinesla válka na Blízkém východě? Palestincům naději a Izraeli Pyrrhovo vítězství

Loňský útok extremistů z palestinského hnutí Hamás mocně otřásl regionem. Palestincům přinesl chvilkový pocit poněkud barbarského zadostiučinění, posléze oceán utrpení a do budoucna paradoxně i naději. Vládnoucí izraelská pravice ztrácí na globální popularitě a porušila dosud nezpochybnitelné pravidlo, podle kterého musí být židovský stát vždy zadobře s USA, protože ty jsou mezinárodním garantem jeho bezpečnosti. 

Čas načtení: 2024-03-31 05:45:00

Bývalému olympionikovi neuznali část důchodu. Už několik let se státem bojuje

Po několika letech snažení se bývalému olympijskému sportovci konečně podařilo dosáhnout zadostiučinění. Kvůli přípravě na olympiádu si musel prodloužit studium, stát mu neuznal část důchodu. Nyní v jeho prospěch rozhodl soud.

Čas načtení: 2024-04-11 19:00:00

Nezlomní: Recenze

Pokud jste někdy v životě měli pocit, že si potřebujete něco dokázat, možná jste se přihlásili na nějaký ten městský maraton, pokud možno s celkovým převýšením maximálně 100 metrů. A po jeho dokončení jste určitě cítili příjemné zadostiučinění. No a teď si vezměte, že pro některé sportovce je tak...

Čas načtení: 2024-04-18 00:47:16

Joshua Kimmich vyřadil Arsenal z Ligy mistrů. Cesta za záchranou sezóny Bayernu pokračuje

První remíza na Etihad Stadium byla vzhledem k žalostné formě Bayernu Mnichov v Bundeslize překvapivá. On ale ani Arsenal na tom není nejlépe a hra v Alianz Areně byla stále naprosto otevřená. Arsenal ale dostal dost tvrdou ránu. Šance měl, ale k zemi ho srazil tvrdý direkt od Joshui Kimmicha, který poslal Bayern do semifinále. Tenhle gól je pro něj jako zadostiučinění.

Čas načtení: 2024-04-18 14:58:09

„Přál jsem si zemřít.“ Soud v USA řeší dvacet let staré mučení iráckých vězňů Američany v Abú Ghrajb

Před dvaceti lety šokovaly svět fotografie mučených vězňů a usmívajících se amerických vojáků, kteří je měli střežili v iráckém vězení Abú Ghrajb. Trojice, která útrapy přečkala, má nyní naději na zadostiučinění. U federálního soudu v Alexandrii v americkém státě Virginia začal v pondělí proces se společností CACI, jež armádě poskytla vyšetřovatele, kteří vedli výslechy.