Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2019-08-30 05:22:36

Nástup doby greténské

Ve chvíli, kdy musel francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupit protestům žlutých vest a odložit ekologickou daňovou reformu, vstoupila na světovou politickou scénu patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Její školní stávka za klima od té doby poutá zájem médií a vytváří atmosféru, v níž by vládám mohlo snadněji projít zdražování energií a potravin výměnou za snížení daní miliardářům. Česko je politickou laboratoří Evropy. Již za vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS) parlament v roce 2007 schválil daňovou reformu, která by v současné atmosféře byla označována jako „ekologická“. Bez střelby do demonstrantů a barikád v ulicích u nás byla zavedena rovná daň z příjmů i uhlíkové daně. Rovná daň pomohla nejbohatším Čechům, Moravanům a Slezanům ušetřit na daních miliardy ročně zrušením třetí až páté sazby daně z příjmů. Mezní sazba byla předtím 32 %. Po reformě zůstala jen jediná sazba 15 %. Lidem s minimální mzdou tím stát naopak na daních z příjmů sebral několik stovek měsíčně. Před daňovým balíčkem ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL) jsme z potravin, elektřiny, plynu, vodného a stočného platili státu 5 %. Po reformě DPH ze základních životních potřeb vzrostlo v několika krocích na 15 %. Stát tak z rodin tahá měsíčně o několik tisíc více. Nemalou měrou se o to postaraly i ekologické daně, které během projednávání Kalouskova reformního balíčku připojil ve Sněmovně cestou pozměňovacího návrhu jako poslanec ministr životního prostředí Martin Bursík (Zelení). Reformní balík nazvaný zákon „O stabilizaci veřejných rozpočtů“ obsahoval v jednom tisku změny 52 zákonů. Do jejich změti byly metodou „volně loženo“ připsány nové daně z plynu, z elektřiny a z uhlí. Místo stabilizace přinesla reforma růst státního dluhu. V roce 2009 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem ve výši 192 miliard. HDP poklesl meziročně o 4,8 %. S výjimkou Řecka se ČR z finanční krize, která vypukla v roce 2008, sbírala nejdéle v Evropě.  Na rekordním růstu deficitu se podílelo i zavedení podpory pro tzv. ekologické formy výroby energie. Ještě během první vlády premiéra Mirka Topolánka, která nezískala důvěru Sněmovny, se poslanci Bursíkovi podařilo cestou pozměňovacího návrhu k novele spotřebních daní zavést osvobození biopaliv od spotřební daně. Zbohatly na tom firmy z koncernu Agrofert dnešního premiéra Andreje Babiše (ANO). Jako ministrovi životního prostředí se Bursíkovi navíc podařilo prosadit novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií. Spotřebitelé byli zákonem přinuceni kupovat část energie vyrobené několikanásobně dráž v solárních a větrných elektrárnách. Výkupní ceny energií z těchto typů výroby byly garantovány státem. Kromě toho stát na výstavbu některých solárních a větrných parků přispěl i formou dotací. Celkově Bursíkovy „čisté energie“ zasekly do státního rozpočtu sekeru za 50 miliard ročně. Zhruba sedmkrát více se na solární barony složili občané v účtech za elektřinu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Žluté vesty Ihned po svém nástupu do Elysejského paláce předložil Emmanuel Macron v květnu 2018 parlamentu daňovou reformu, kterou nazval „modernizační“ a „ekologickou“. Macron navrhl zrušit tzv. milionářskou daň, tedy mezní pásmo daně u příjmů nad 1 milion eur, která byla 75 %, a druhou nejvyšší sazbu, která činila 49 %. Ztráty za miliardy eur vznikající veřejným financím ze snížení daní nejbohatším chtěl kompenzovat především novou daní z elektřiny a vytápění a zvýšením spotřebních daní z paliv. Miliardy eur do rozpočtu mělo přinést i snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích a masivní nasazení pokutových radarů. Kromě toho Macron sliboval zavést dotační podporu ekologickým formám výroby elektřiny. Během projednávání daňové reformy sestavilo trio aktivistů Jacline Mouraudouvá, Priscilla Ludoská a Eric Drouet nezávislý tým ekonomů, který vypracoval analýzu dopadů připravovaných změn daní na běžné obyvatelstvo. Podle jejich výpočtů měl vládní balíček zvýšit životní náklady pracujících Francouzů průměrně o více než 250 eur měsíčně. Po zveřejnění těchto čísel v srpnu 2018 se ve Francii zformovalo hnutí žluté vesty a vypukly mohutné protesty. Vláda proti nim nasadila policejní těžkooděnce a vodní děla. Při násilných zásazích bezpečnostních složek vyrostly v ulicích Paříže a dalších měst barikády. Reakcí na brutalitu policie a četnictva byl růst podpory žlutých vest. Na demonstraci před závěrečným parlamentním hlasováním o daňové reformě se 17. listopadu 2018 v Paříži sešlo více než 300 tisíc lidí. Vláda proti demonstrantům kromě policie a četnictva nasadila i armádu. Při střelbě do demonstrantů gumovými projektily bylo zraněno 585 civilistů – z toho 16 s trvalými následky na zdraví. Účinek byl opačný, než vláda čekala. Účast na každosobotních demonstracích žlutých vest před Vánoci 2018 vzrostla na miliony osob v rámci celé země.  V pátek 4. ledna 2019 policie zatkla zakladatele žlutých vest Erica Droueta. Za to, že při demonstraci 8. prosince 2018 vylezl na Vítězný oblouk, z něhož promlouval ke shromážděným demonstrantům, jej obvinila z výtržnictví a poškození národní kulturní památky.  Uvěznění Droueta a obvinění Mouraudouvé a Ludoské ze škod za 4 miliony eur vyhnalo další den do ulic ještě více lidí. Vláda proti demonstrantům nasadila 85 tisíc policistů a vojáků s rozkazem použít granáty s nervově paralytickým plynem. Po ošetření zraněných a laboratorním rozboru bylo zjištěno, že granáty obsahovaly i složky zakázané Úmluvou o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní.  Po zveřejnění informací o použitích zakázaných chemických zbraní hněv demonstrantů vyvrcholil. Stoupenci žlutých vest na většině silnic zdemolovali policejní radary. Při mimořádné demonstraci uprostřed týdne se protestujícím podařilo vniknout do úřadu vlády. Mluvčí vlády Benjamin Griveaux musel být evakuován vrtulníkem. Při sobotní demonstraci 12. ledna 2019 se žlutým vestám podařilo s pomocí vysokozdvižného vozíku vniknout do budovy ministerstva financí. Při „návštěvě“ demonstrantů z budovy vyletěly oknem tisíce vládních dokumentů, které byly před objektem spáleny. Spor rozhodla hrozba časově neomezené generální stávky. Odbory ji vyhlásily v reakci na zranění občana, který se kolem demonstrace vracel z práce a jemuž policejní granát utrhl 4 prsty na ruce. V pondělí 14. února prezident Macron částečně demonstrantům ustoupil. Vláda na jeho návrh schválila nařízení o odložení účinnosti daňového balíčku.  Copaté beranidlo Ihned poté byl zájem médií přesměrován ke studentské stávce za klima, kterou na 15. březen 2019 vyhlásila patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Školní stávku za klima vymyslel a zorganizoval švédský aktivista Bo Thorén z organizace Fossil Free Dalsland (FFD). Podle vzoru USA, kde děti po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě vyšly do stávky proti zbraním. Greta byla na akci najata, protože jako jediná z dětských aktivistů byla ochotna do ní jít i sama. FFD akci rozjela v srpnu 2018. Finančně ji podpořil Open society Fund maďarského miliardáře a měnového spekulanta George Sorose. Až do Macronova ústupu však Greta demonstrovala před švédským parlamentem sama. Zájem televizních kamer zorganizovali po Macronově prohře švédští akcioví spekulanti Ingmar Rentzhog a David Olsson. Na první místo zpravodajských relací jí pomohl inzertní vliv nadnárodních korporací z energetického strojírenství, jako je ABB. Peníze na kampaň a vlivné kontakty dodala i bývalá viceguvernérka švédské centrální banky Kristina Perssonová. S jejich pomocí se během měsíce podařilo přesměrovat zájem médií od lidové vzpoury žlutých vest proti zdražování k tématu údajné hrozby konce světa v podobě CO2. Mediální kampaň ovlivnila i volby do Evropského parlamentu, po nichž stanula v čele Evropské komise bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Funkce se ujala se záměrem prosadit uhlíkově neutrální EU. Poté, kdy Leyenová získala důvěru europoslanců, předložila německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU) zákon o zavedení uhlíkové daně, která by zdražila ropná paliva až o 0,57 eur (15 Kč) za litr. Záměrem spolkové vlády je v zájmu „ochrany klimatu“ přeřadit maso ze snížené 7% sazby DPH do základní sazby 19 %.  Nespí ani česká vláda. V meziresortním připomínkovém řízení už je návrh zákona o zvýšení Bursíkových ekologických daní. Pokud na podzim nepostaví v SRN barikády německé žluté vesty, tak to Babišově vládě projde stejně snadno jako letošní zrušení osvobození bytových domů se společným kotlem od ekologických daní. Parlament je schválil během protestu Milionu chvilek. Geislerová a Minář si toho ani nevšimli. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-11 11:03:00

„V Kyjevě se nic neděje.“ Případ proruské učitelky míří už k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž podal dovolání proti osvobození učitelky, která čelila obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině. Ve čtvrtek to uvedl mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Petr Malý. Kauzou se tak bude zabývat ještě Nejvyšší soud.

Čas načtení: 2024-07-11 11:08:47

„V Kyjevě se nic neděje.“ Případ proruské učitelky míří už k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž podal dovolání proti osvobození učitelky, která čelila obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině. Ve čtvrtek to uvedl mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Petr Malý. Kauzou se tak bude zabývat ještě Nejvyšší soud.

Čas načtení: 2024-07-11 11:08:47

„V Kyjevě se nic neděje.“ Případ proruské učitelky míří už k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž podal dovolání proti osvobození učitelky, která čelila obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině. Ve čtvrtek to uvedl mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Petr Malý. Kauzou se tak bude zabývat ještě Nejvyšší soud.

Čas načtení: 2024-07-11 11:19:13

Stříž se dovolal proti osvobození učitelky v kauze popírání ruských zločinů

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž podal dovolání proti osvobození učitelky, která čelila obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině. Informoval o tom mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Petr Malý. Kauzou se tak bude zabývat ještě Nejvyšší soud. Pražská češtinářka Martina Bednářová na svých výrocích trvá. Dozorový státní zástupce pro ni původně žádal podmíněný trest a pětiletý zákaz pedagogické, výchovné či jiné práce s dětmi.

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2020-04-16 18:22:19

Koronavirová pandemie v Jižní Americe: Brazílie versus Argentina

Pandemie se sice v Jižní Americe zatím ještě příliš nerozšířila, ale už se zpolarizovaly politické a organizační přístupy k jejímu řešení. Brazílie a Argentina, jež jsou dvě hlavní ekonomiky makroregionu, jsou kontrastními příklady. Není snadné zhodnotit, jak ovlivňuje koronavirus země Jižní Ameriky z epidemiologického hlediska z důvodu nedostatku spolehlivých statistik týkajících se reálných čísel postižených osob a úmrtí vyvolaných virem. Například v Brazílii stát São Paulo oficiálně oznámil záměr zaznamenávat statisticky pouze těžké případy a úmrtí. Nerozvinutý státní aparát Pravděpodobně nejvíce šokující záběry pocházejí z Ekvádoru, kde jsou mrtvoly ponechávány na ulicích, jelikož úřady i pohřební služby jsou zcela zahlceny. Takové fotografie připomínají středověké popisy morové epidemie. Člověk by je v Ekvádoru neočekával, přestože může být tato země považována za rozvojovou zemi. Mezinárodní měnový fond hodnotí Ekvádor na 59. místě ze 186 zemí podle nominálního HDP. Přestože tyto výjevy nejsou typické pro situaci v Jižní Americe, jsou modelové vzhledem k nepřipravenosti a nezpůsobilosti většiny místních vlád a států vypořádat se s pandemií. Důvodem je především relativně nerozvinutý státní aparát. Ve většině jihoamerických zemí je pouze kolem 10 procent (osm procent v Chile, 12 procent v Brazílii) oficiálně registrovaných pracovníků státními zaměstnanci oproti průměru OECD, který činí 21 procent (nepočítáme-li velký počet neoficiálních pracovníků, kteří by vlastně převyšovali procento státních zaměstnanců). Tato slabost má v některých případech historické kořeny (například v Brazílii), případně je výsledkem změn v poslední době často v důsledku finanční krize (jako v Argentině) nebo uskutečnění neoliberálních reforem (v případě Chile během Pinochetova režimu a v ostatních zemích kvůli podmínkám prosazených Mezinárodním měnovým fondem nebo Světovou bankou). Na rozdíl od Evropy, kde hrály státy vždy hlavní roli v budování zdravotní péče, jihoamerické státy raději spoléhaly na soukromé iniciativy, případně vybudovaly velké, avšak nedostatečně finančně podporované zdravotnické systémy, které nejsou a nebudou schopny čelit pandemii, což si teprve nyní vlády začínají uvědomovat. Přesto jsou v Jižní Americe rozdíly ve způsobu, jakým zasahuje pandemie různé země ze sociálního, ekonomického a politického hlediska. V tomto textu se zaměřím na případy Brazílie a – krátce jako protipól – Argentiny, dvě hlavní ekonomiky makroregionu z hlediska HDP (jak nominálně, tak podle PPP) a v tomto pořadí první a třetí nejlidnatější země Jižní Ameriky. Navíc tyto země jsou v současnosti řízeny dvěma prezidenty považovanými za populisty, ačkoli hájí opačná politická stanoviska: radikálně pravicový politik Jair Bolsonaro a umírněný peronista Alberto Fernández. Bolsonaro: Lék je horší než nemoc, kterou má léčit Nákaza se podle oficiálních zdrojů začala rozšiřovat v Brazílii 26. února potvrzením prvních pozitivně testovaných pacientů v São Paulu. K 13. dubnu byl počet potvrzených případů 23 430, počet úmrtí 1 328. První úmrtí bylo hlášeno 17. března. V následujících dnech místní vlády několika států (Brazílie je federativní republikou) vyhlásily určitou formu uzavření, zejména v případě škol; veřejné univerzity pozastavily přednášky, obchody byly zavřeny, továrny zastavily nebo snížily produkci. Jako v mnoha evropských zemích, i zde se tato restriktivní opatření postupně zvyšovala, čímž přerušila veřejný život. Přesto však není vždy snadné taková opatření zavést. Některé státy nedávno uvolnily karanténní opatření zejména z důvodu tlaku ekonomických zájmů firem a podnikatelů. Uvidí se, zda tento krok vyvolá nárůst případů, jak předpovídají zdravotní instituce. Brazilský prezident Bolsonaro, který na počátku síření viru nazval COVID-19 rýmičkou a přirovnal ji k horší chřipce, nejprve nechtěl připustit, že se jedná o krizi. Neustále si stěžuje, že média zbytečně vyvolávají hysterický humbuk a fantazírují. Důrazně kritizoval opatření místních orgánů a opakovaně prohlašoval, že „lék je horší než nemoc, kterou má léčit“. Jelikož je ekonomika silně poškozena karanténou, dle Bolsonara budou lidé trpět více kvůli ní než kvůli viru. Otevřeně vzdoroval varováním zdravotních úřadů včetně jeho ministra zdravotnictví Luize Henriqueho Mandetty, jehož zastrašoval propuštěním (6. dubna se rozhodl odvolat Mandettu, avšak v důsledku reakcí ostatních členů vlády, zejména armády, tento krok neučinil). Politický boj mezi Bolsonarem na jedné straně a na straně druhé Mandettou vedl vědce a guvernéry k pozoruhodné situaci. Federální Kongres, federální Senát a federální Nejvyšší soud nechtěli podpořit Bolsonara v jeho snaze vrátit se ke stavu před karanténou prostřednictvím prezidentského dekretu, jímž vyhrožoval. Dokonce chtěli aktivně zastavit jakýkoli pokus tento dekret prosadit. Zdá se, že populace reagovala na karanténu se smíšenými pocity. Zatímco podle některých průzkumů více než 75 procent lidí opatření vítá, existuje mnoho zpráv o porušování karantény. Boj o politické přežití Bolsonarovy nesnáze předcházely koronavirovou krizi. Zdá se, že zklamal i mnoho těch, jež jej podporovali a doufali v radikální hospodářskou reformu privatizací veřejné správy, uvolněním pracovních zákonů, zvýhodněním soukromého sektoru a omezením už tak ubohého státního aparátu. Zatím však nejsou ochotni ho obvinit, případně podpořit vojenský převrat, což je neustále zmiňovaná možnost, která nemůže být v jihoamerickém kontextu přehlédnuta, zejména uvažujeme-li, že i v případě formální obžaloby by byl Bolsonarovým nástupcem místoprezident Hamilton Mourão, armádní generál v důchodu. Bolsonarova prohlášení během současné krize je třeba číst ve světle tohoto boje o politické přežití a vidět značnou krizi v jeho vlastním kabinetu a mezi prezidentem a ostatními orgány, zejména parlamentem, Nejvyšším soudem a armádou. To vedlo Bolsonara k ještě větší polarizaci jeho politického diskurzu, zřejmě za účelem mobilizace jeho volebního elektorátu. Zásadní postavení, které zaujal při odmítání rad lékařských expertů a rozhodnutí guvernérů jednotlivých brazilských států, jeho příznivci ocenili – zejména fundamentalističtí křesťanští vůdci jako Silas Malafaia, hlava mocného kostela Shromáždění Boží (Assembléia de Deus), který se pokusil udržovat otevřené kostely navzdory karanténě, a Edir Macedo, vedoucí Univerzální církve Božího království, který se vysmíval hysterii obyvatelstva a prohlašoval, že je to Satan, kdo šíří veškerý strach. Je pozoruhodné, že podobný postoj k pandemii koronaviru zaujal v Mexiku levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, který se ještě v březnu pokusil minimalizovat význam epidemie, a vyzval Mexičany k vycházení, návštěvám restaurací a pokračování v normálním životě. V poslední době však uznal dopad krize a slíbil, že přijme „neortodoxní“ ekonomické opatření na pomoc lidem. V mezičase byla některá důležitá ekonomická opatření přijata také v Brazílii. Kongres schválil návrh na dodatek k ústavě, který by umožnil vytvoření paralelního „válečného rozpočtu“ výhradně v boji proti koronaviru. Pokud by byl schválen i Senátem, novela by nabyla platnosti, aniž by byl nutný souhlas prezidenta. Vláda se rozhodla dát 600 brazilských realů každému, kdo pracuje neoficiálně (neboť neoficiální pracovní vztahy jsou v Brazílii stále běžnější než oficiální vztahy). Sociální program Bolsa Família, který za vlády Temera a Bolsonara utrpěl velké škrty, bude opět rozšířen tak, aby se týkal většího počtu chudých rodin. Také vlivný ministr hospodářství Paulo Guedes (známý z minulosti svými neoliberálními postoji) naznačoval, že by mohl upustit od svých plánů zásadních ekonomických reforem, a dokonce zmínil možnost zvýšení veřejných výdajů jako prostředku k oživení brazilské ekonomiky. Převládající neoliberální kurz byl tedy prozatím odložen. Argentina: pomoc chudým a zranitelným Podívejme se nyní na protipól Brazílie, tedy na to, co se stalo v Argentině. Infekce se začala šířit v zemi začátkem března. První smrt byla hlášena 7. března a následně 19. března vláda zavedla celonárodní karanténu. K datu 13. dubna byl počet potvrzených případů 2 208, počet úmrtí 97. Oproti Brazílii postupovala Argentina na národní úrovni velmi brzy, přičemž federální vláda vyzvala k úplné karanténě, která je přísně dodržována hrozbou vysokých pokut, a dokonce uvězněním pro ty, kteří tato pravidla nedodržují. Výsledkem je, že počet infikovaných lidí a úmrtí je výrazně nižší než v Brazílii. Ačkoli obyvatelstvo v prvních chvílích opatření karantény nerespektovalo, opatření nezpůsobila žádnou politickou krizi jako v Brazílii. To je pravděpodobně hlavní kontrast, dokonce větší než rozdíl v počtu případů a úmrtí. Fernándezova vláda reagovala od začátku dodržováním doporučení vědců a Světové zdravotnické organizace, a tak i opoziční média podporují karanténu a nouzová ekonomická opatření přijatá vládou, aby pomohla chudým a zranitelným – zejména těm, kteří patří k rizikovým skupinám: tj. starší a již chronicky nemocní lidé ad. Opatření zahrnují přímé platby peněz zranitelným rodinám, osvobození určitých kategorií od placení konkrétních druhů dluhů, zpřístupnění potravin a léků starým a nemocným lidem. Vláda se také rozhodla zvýšit veřejné výdaje, aby pomohla ekonomiku znovu nastartovat. Vzhledem k tomu, že země prochází závažnou hospodářskou krizí a vláda se pokoušela znovu projednat svůj dluh, není jasné, prostřednictvím jakých finančních zdrojů budou tato opatření realizována. Argentina 5. dubna oznámila, že odloží splácení svého dluhu do roku 2021, tedy učinila opatření, které brazilská vláda zřejmě rozhodně nemá v úmyslu přijmout.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-03 09:02:00

Sláma (Trikolora): Projev v Malé pevnosti Terezín

Dnes je mnohými zatracována a karikována role Rudé armády, nehodlám naskakovat na tento módní a lživý trend. Rudá armáda nese nejvyšší zásluhu na osvobození naší země a patří jí za to vděk a respekt. Byla to právě ona která Terezín osvobodila

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 10:16:29

Irák a Írán: sektářská siamská dvojčata politického islámu

Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy. V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury. Hluboká profesionalita v korupčních praktikách Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl. Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky. Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj. Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu. Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády. Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně! Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda. Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu. Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany  Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta: 1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku. Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám. Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí. Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě. Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“. Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku. Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila. Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu. Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí. Státní smutek přivolává hněv společnosti 2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu. 3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti. Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny. Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život. Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace. Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-12-01 22:16:35

Vykopnutí směrem nahoru

Když jsem se dočetl v několika článcích, například na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.  Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“. Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun, s. r. o., a Zdenek-Sun, s. r. o., dcer společnosti Ferromet, a. s., podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly osm let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku. V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky. S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl jednatele investujících společností Saša-Sun a Zdenek-Sun, že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení, převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren pořízené družicí NASA 26. prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“. Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. Netuším, zda tento zlovolný výklad podpisu protokolů je projevem jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu. Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Například zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody. Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na vzetí do vazby. Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu 2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: Ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře šéfa TV Barrandov Jaroslava Soukupa nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11. prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění. Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin. V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání. Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v roce 2013 až do konečného zproštění v roce 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v roce 2012 a skončilo letos. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit. V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření, které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny roku 2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE, a. s., jenž to zastavil. Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů Policie ČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém. Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce Nejvyššího státního zaatupitelství až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí. Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna. Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let v nejistém postavení obviněného předsedu vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-05 13:16:00

Evropa mlčí k dění v Iráku

Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“. Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu.   Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje. Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu. ̶      Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité. ̶      Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf. ̶      Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit. ̶      Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu. ̶      Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele  هيهات للمذله). ̶      Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky. ̶      Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty. ̶      Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník. ̶      Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu. Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti.    Podívejme se na pár rysů protistrany. ̶      Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě. ̶      Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany.  ̶      Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit. Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání.  Položme si na závěr dvě důležité otázky. První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu. Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره). Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-28 09:47:00

Kaspersky se umisťuje na stupni vítězů v 94 % nezávislých testů

Praha 28. března 2024 (PROTEXT) - V roce 2023 si produkty Kaspersky držely vedoucí pozici z hlediska umístění v nejlepší trojici. Společnost Kaspersky se během tohoto roku zúčastnila 100 nezávislých testů a hodnocení, přičemž její produkty získaly 93 prvních míst a celkově 94 míst v žebříčku TOP3, čímž dosáhla dosud nejlepšího výsledku.Hodnocení TOP3 odráží úspěšnost dodavatele v nezávislých srovnávacích testech během kalendářního roku. To znamená, že umožňuje dobře posoudit technologickou odbornost firmy a sledovat kvalitu a efektivitu jejích implementovaných technologií a řešení. Tento přístup, založený na agregaci výsledků z mnoha uznávaných testovacích laboratoří, jako jsou AV-Comparatives, AV-TEST, SE Labs a další, poskytuje komplexní hodnocení nad rámec jednotlivých testů, což usnadňuje rozpoznání skutečných schopností dané firmy, průběhu jejího zlepšování a zavádění inovací.Pokud jde o spotřebitelská řešení, jedním z hlavních úspěchů společnosti Kaspersky je získání ocenění „Produkt roku“ od nezávislého testovacího institutu AV-Comparatives, čímž překonala rekord nejlépe hodnocené firmy v oboru kybernetické bezpečnosti. Kaspersky Standard, základní plán nového portfolia Kaspersky Consumer, obdržel nejvyšší hodnocení Advanced+ ve všech sedmi testech a předvedl nejlepší kombinaci ochrany, výkonu a odolnosti vůči falešným poplachům.Dalším úspěchem je, že Kaspersky Plus pro Windows prošel hodnocením Endpoint Security: Home 2023 společnosti SE Labs a dosáhl ve všech čtyřech testech v průběhu roku nejvyšší celkové míry přesnosti (Total Accuracy Rating) 100 % (TOP1). Produkt Kaspersky Safe Kids zase získal certifikát rodičovské kontroly Parental Control Certification od AV-Comparatives za zablokování více než 98 % pornografických webových stránek bez závažných nevyřešených chyb a s nulovým počtem falešně pozitivních výsledků na webových stránkách vhodných pro děti.Řešení společnosti Kaspersky si připsala na konto také sedm výročních ocenění „BEST 2023“ od společnosti AV-TEST. Konkrétně Kaspersky Plus pro Mac byl poprvé oceněn jako nejlepší spotřebitelské zabezpečení „Best MacOS Security 2023 for Consumer Users“, a to díky perfektním výsledkům v testu zabezpečení počítačů Mac v průběhu celého roku 2023. Produkty Kaspersky Standard, Kaspersky Endpoint Security a Kaspersky Small Office Security získaly ocenění „Advanced Threat Protection 2023“ za výjimečnou ochranu před útoky pokročilých perzistentních hrozeb (APT), při nichž dochází k instalaci ransomwaru a ke krádežím dat. Kromě těchto ocenění dostaly tyto produkty ještě cenu „Best Usability 2023“ za nejnižší poměr falešných pozitivních detekcí v průběhu celého testovacího roku.Kaspersky Standard, Kaspersky Endpoint Security a Kaspersky Small Office Security dosáhly nejvyššího skóre 6 bodů ve všech kategoriích, včetně ochrany, výkonu a použitelnosti, a získaly ocenění „TOP PRODUCT“ na základě výsledků testů antivirového softwaru pro domácí a firemní uživatele systému Windows, které provedla společnost AV-TEST. Proces testování zahrnoval dva scénáře obrany proti reálným a běžným hrozbám v obtížných podmínkách, pět scénářů měření výkonu a posouzení falešně pozitivních detekcí.Pokud jde o hodnocení firemních řešení, Kaspersky Endpoint Detection and Response Expert (KEDRE) byl oceněn v testu „Endpoint Prevention & Response (EPR)“ za dosažení 100 % celkového skóre aktivní reakce a vysloužil si titul „Strategic Leader“. Řešení bylo oceněno také certifikátem AV-TEST Approved Advanced Endpoint Detection and Response Certification za přesvědčivé pokrytí hrozeb a užitečnou analytiku. Studie zahrnovala sérii simulovaných útoků vedených týmem odborníků, které kopírovaly taktiku kyberzločineckých skupin Hafnium a Lazarus. Kaspersky Endpoint Detection and Response Expert zvládl plné pokrytí hrozeb ve scénáři 1 a detekoval 29 z 30 technik ve scénáři 2. Kromě toho bylo toto řešení oceněno společností SE Labs v testu Enterprise Advanced Security (EDR), kde dosáhlo absolutního hodnocení celkové přesnosti a získalo nejvyšší rating AAA za detekci každého z 16 cílených útoků bez falešných pozitivních hlášení.Kromě toho získaly produkty Kaspersky Endpoint Security for Business a Kaspersky Small Office rating AAA ve všech čtyřech srovnávacích testech Enterprise Endpoint Protection 2023 společnosti SE Labs. Oba produkty dosáhly také nejvyšší pozice TOP1 ve 3 ze 4 testů celkového hodnocení přesnosti. Dalším úspěchem je hodnocení Anti-Tampering assessment od AV-Comparatives, které potvrdilo, že Kaspersky Endpoint Security vykazuje nejvyšší míru odolnosti proti neoprávněné manipulaci s daty (tampering attack) a dokáže neprodleně zajistit bezpečnost systému a dat uživatele.     

Čas načtení: 2024-05-20 16:25:27

Western Digital nabízí 2,5″přenosné pevné disky s nejvyšší kapacitou 6 TB

Western Digital zvyšuje kapacitu přenosných pevných disků napříč svými produktovými řadami WD, WD_BLACK a SanDisk Professional. Tyto externí přenosné disky se nyní mohou pochlubit nejvyšší úložnou kapacitou v 2,5″ formátu pevného disku na světě. Řada [...] Článek Western Digital nabízí 2,5″přenosné pevné disky s nejvyšší kapacitou 6 TB se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-01-07 08:55:00

Igor Stříž se vzdal funkce nejvyššího státního zástupce. Skončí na konci března

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž se vzdal funkce, skončí 31. března. V pondělí předal rezignaci ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS). Důvody rezignace označil za ryze osobní a rodinné. Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) o tom informovalo na webu. Nejvyšší státní zástupce se k rozhodnutí vyjádří na tiskovém briefingu ve 13:00. Média v minulosti spekulovala, že Stříže nahradí pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.  Nejvyššího státního zástupce jmenuje podle zákona vláda na návrh ministra spravedlnosti.

Čas načtení: 2025-01-17 06:18:36

TikTok koncem týdne ukončí provoz své aplikace v USA, čeká se na Trumpa

Čínská sociální síť TikTok se rozhodla ukončit provoz své aplikace ve Spojených státech, pokud Nejvyšší soud nepozastaví legislativu nařizující její prodej do amerického vlastnictví. Ten vejde v platnost 19. ledna, tedy již tuto neděli. Nejvyšší soud se podle médií přiklání spíše k ponechání zákona v platnosti. V takovém případě aplikace v USA ukončí provoz, informoval server Gizmodo. TikTok se nejprve obrátil s žádostí o pozastavení legislativy na federální odvolací soud, ten mu však nevyhověl. Proto hnal případ až k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud vyslechnul minulý týden ústní argumenty týkající se zákonu administrativy prezidenta Joe Bidena o nuceném prodeji. Již dříve

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39

Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům

Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. *  Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. *  Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. *  Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. *  Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 20:55:42

K Otázkám Vymývače mozků (OVM) z 5. ledna

Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace. Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že odsouzený David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích, která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila. Soudy nerozhodují jednotně Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi, z.s., stejnou žadatelku jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil. Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo jejich rozhodování sjednotit. Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, podle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle. V daném případě tedy nejde o mimořádnou přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je pohyb. Přeplněným věznicím by podle ministryně pomohla přiměřená amnestie Učená společnost věnovala poměrně značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tisíc obyvatel patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování věznic zabránit. Ale nikdo z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich znalost problematiky nebyla bez mezer. Nakonec se shodli, že nezbyde nic jiného než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie. Debatující se samozřejmě nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jinak ale paní ministryně uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné, že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové významné důkazy. Jak vybírat státní zástupce Debata se pak posunula k problematice přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila Lenka Bradáčová, vymezila se vůči ní nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách. Zajímavá byla v této souvislosti diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů ministerstva spravedlnosti. Oproti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou komisi, ve které by k státním zástupcům a představitelům ministerstva přistoupil jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně ústavnosti, neboť Ústavní soud opakovaně judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné. Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí, jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou. Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu. Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm, že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak, poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá vydírat velkého koaličního partnera.  Kdo má alergii na Lenku Bradáčovou? Debatující se pozoruhodně shodli v názoru na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem ke dvoustupňovému uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to, co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky. Horké chvilky zažila Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím, že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná opatření k zabránění nešvarům. Na závěr vysvětluji, že jsem až na výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto, že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku, že je alergická na Lenku Bradáčovou. Na závěr si nemohu odpustit poznámku o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení, ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila. Nic jiného z bohatého obsahu ji nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-06 09:57:00

Nejvyšší soud EU rozhodl, že doklady totožnosti transgenderů musí akceptovat všechny členské státy

Nejvyšší soud Evropské unie rozhodl, že všechny členské státy musí uznat změny pohlaví provedené v jiných zemích bloku. Evropský soudní dvůr (ECJ), který slouží jako nejvyšší soud Evropské unie ve věcech práva EU, tento týden uvedl, že Rumunsko porušilo právo… The post Nejvyšší soud EU rozhodl, že doklady totožnosti transgenderů musí akceptovat všechny členské státy first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-01-07 09:00:00

Končí nejvyšší žalobce! Igor Stříž odstupuje z osobních důvodů, rezignaci předal Blažkovi

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž se vzdal funkce, skončí 31. března. V pondělí předal rezignaci ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS). Důvody rezignace označil za ryze osobní a rodinné. Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) o tom dnes informovalo na webu. 

Čas načtení: 2025-01-07 09:20:00

Končí nejvyšší žalobce! Igor Stříž rezignuje z osobních důvodů, místo něj Bradáčová?

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž se vzdal funkce, skončí 31. března. V pondělí předal rezignaci ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS). Důvody rezignace označil za ryze osobní a rodinné. Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) o tom dnes informovalo na webu, potvrdil to i ministr Blažek. Možnou nástupkyní Stříže může být Lenka Bradáčová, spekulovalo se o ní již v minulosti.