Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-01-29 16:06:13

Co potřebujete vytisknout? Tiskárny se o vše postarají!

Hledáte tiskárnu, která by pokryla všechny vaše potřeby a splnila vaše přání? Tiskárnu, kde budou mít dostupné ceny, které budete ochotni zaplatit, kde vám splní snad každé přání, které máte, budou se vám věnovat a individuálně vyřeší všechno, co potřebujete vytisknout. Kromě dostupné ceny disponují také vysokou kvalitou, která dodává tisku na profesionalitě. Co všechno můžete nechat vytisknout? Portfolio je opravdu velmi široké, takže vaše firma bude mít plně zajištěné tiskoviny a to kvalitně a... The post Co potřebujete vytisknout? Tiskárny se o vše postarají! appeared first on Noviny.

Čas načtení: 2022-11-25 14:33:36

Jak na výrobu vlastních etiket na produkty?

Potřebujete vytisknout etiketu na víno či marmeládu vlastní výroby nebo třeba vlastnoručně nasbírané a usušené bylinky? Pro tyto účely není třeba žádných drahých programů. Většina z vás už má totiž ten nejlepší program na tvorbu štítků v počítači. MS Word umí víc, než si myslíte. V následujících řádcích si ukážeme, jak navrhnout a vytisknout vlastní... The post Jak na výrobu vlastních etiket na produkty? appeared first on TOPZINE.cz.

Čas načtení: 2020-01-28 17:36:42

Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (ukázka z knihy)

Kniha Vojtěcha Klimta detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Autor prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. Kniha vyšla za přispění Nadace Český literární fond.   Ukázka z knihy: Mezi posledními tisky, jež se Karlu Krylovi ještě realizovat podaří, budou příznačně výňatky z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a básně Jaroslava Seiferta, který se o šest let později spolu s Františkem Hrubínem veřejně zastane na sjezdu spisovatelů našich vězněných a zakázaných autorů. V listopadu 1949 se u Kryla začal připravovat tisk Veršů pro Pavlíčka věnovaných Jaroslavem Seifertem synovi Pavla a Mahuleny Parmových. Vánoční vydání se však kvůli byrokratickým překážkám nestihlo. Parma nakonec 14. prosince zažádal o povolení Okresní národní výbor. „Bezpečnostní referent“ Myslikovjan o pět dnů později odeslal rozhodnutí: „K Vaší žádosti ze dne 14. prosince 1949 povoluje Vám Okresní národní výbor – Okresní velitelství ve Frenštátě p/Radh. soukromé vytisknutí básně Jaroslava Seiferta: Frenštátská koleda, s ohledem na skutečnost, že tato báseň byla věnována básníkem Vašemu synovi Pavlovi. Báseň bude vytištěna na dvojlistu normalisovaného formátu A5 a v počtu dvouset číslovaných výtisků v úpravě profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové Antonína Strnadla. Výtisky této básně nesmějí být prodávány, jen věnovány přátelům a příznivcům za účelem regionálně propagačním. Jeden výtisk předložte zdejšímu úřadu.“ Libor Knězek: „Kryl však Seifertovu báseň přece jen vytiskl se Strnadlovými kresbami a ve vlastní grafické úpravě v podobě vkusné knížečky s barevnou obálkou a 18. ledna poslal už hotové tisky i s rukopisem a štočky Parmovým. V připojeném dopisu upozorňuje:“ ‚Výměr ONV přikládám a žádám tě, abys jej dobře uschoval, protože nikdy člověk neví, kdy přijde kontrola. (…) Situace je velmi svízelná, poddat se nemíním, řekl jsem to včera kontrole z kraje, našemu novému referentu ‚přes tisk‘.“ (…) Pěkné pozdravení mil. paní a Pavlíčkovi, ať si toho tisku v budoucnu váží, každé děcko něco takového mít nebude.‘“ Po Novém roce 1950 bibliofilie se Seifertovou Frenštátskou koledou konečně vychází. Jaroslav Seifert za ni Pavlu Parmovi děkuje v dopisu z 24. ledna 1950: „Knížka je roztomilá a potěšila nás všechny. Jediné skličující je, že tento vánoční pozdrav přichází, když ta kouzelná doba svátků je nenávratně za námi.“   ZLOČIN Všichni živnostníci bez ohledu na svůj přístup k zaměstnancům získávají statut vykořisťovatele. Podnikavost je na obtíž, což bude mít samozřejmě brzy fatální dopad na ekonomický vývoj. Podobně i na zaměstnanost, jež bude často uměle navyšována vytvářením neefektivních pracovních míst. Tiskař Kryl si klíčovou úlohu svých zaměstnanců uvědomuje a bude ji oceňovat i po letech: „Nebyla to však jen zásluha Kryla a Scottiho. Je třeba vzpomenout všech těch spolupracovníků, působících v této tiskárně před prvou světovou válkou i po ní. Byli to pracovníci přesní, svědomití, milující své povolání. Byli to tvrdí odboráři, ale lidé čestní a přímí. Jen jejich přesnou prací bylo možno dosíci takových úspěchů. A věnoval-li Oldřich Menhart otci Krylovi k jeho šedesátinám překlad hesla slavného antverpského knihtiskaře Christophe Plantina a překlad jeho sonetu, byl to dar i jeho spolupracovníkům, dar jistě oprávněný, zasloužený.“ V květnu 1949 ve firmě z jedenácti zaměstnanců zbývají dva. Karel Kryl mladší: „Že se starají i na jiné straně, aby mně zlikvidovali, je samozřejmé. Provádějí se různé podpisové akce, ale já zůstávám klidný.“ Zanedlouho už ale tuší, že „…znárodnění se asi stejně nevyhnem.“ Pokud psal tiskař Karel Kryl mladší o znárodnění, netušil, že v jeho případě bude zvolena ještě tvrdší varianta: likvidace podniku pod národní správou. 7. dubna 1950 odebírají kroměřížští komunisté Krylovi knihtiskařskou koncesi a do Kojetínské ulice číslo 31 vyráží připravená pracovní četa. Karel Kryl nejmladší: „Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. ‚Nebreč,‘ řekl táta, ‚chlapi nebrečí.‘ Nebrečel jsem, vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali, a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem.“ Sazby, včetně sbírky básní Zdeňka Řezníčka jsou rozmetány, všechno kromě zničených tiskařských strojů zabaveno, přesněji řečeno ukradeno. Alexander Koenigsmark: „Nějaký idiot tehdy vymyslel i akci proti tiskárně pana Kryla. Do tiskárny vtrhla horda zfašizovaných elementů, rozbila kladivy stroje, zničila zařízení tiskárny a radujíc se z toho, jakou ránu zase dostal světový imperialismus a jak jsme se tímto hluboce humanistickým počinem dostali blíže k vybudování socialistické společnosti, vydala se někam jinam šířit humanismus. Že dali ránu hlavně československé kultuře, jim bylo jedno.“ Likvidátor Krylovy tiskárny, bývalý strojní sazeč Josef Zimák byl dosazen jako národní správce do všech knihtiskáren v Kroměříži. Guskovu německou firmu zkonfiskoval, „ostatní kroměřížské tiskárny byly zrušeny a vše soustředěno do budovy bývalé Guskovy tiskárny ve Farní ulici číslo 4.“ Většina dokumentačně cenného archivu knihtiskárny je ztracena. Největší část vzala zasvé při stěhování ze Sudet do vnitrozemí před nacisty, zbytek při likvidaci tiskárny komunisty. Karel Kryl nejmladší: „Archiv, který byl plný Reynků, Demlů, Zahradníčků, si odvezl pan Václav Kopecký a někde ho zašmelil.“ Tiskař Kryl se vůči otřesnému jednání, jemuž byla jeho rodina vystavena, písemně ohradí. Strohé odpovědi Krajského národního výboru se dočká za dlouhých osm měsíců, dva dny před vánočními svátky: „‚Úplná likvidace Vaší tiskárny‘ byla provedena, aby podnik mohl být jinak hospodářsky využit.‘“ Jen pár měsíců po zničení Krylovy tiskárny ranila mrtvice jeho frenštátského nakladatele Jana Jelínka, poznamená jej to na zbytek jeho života. Dodnes není v úplnosti zdokumentováno, kolik lidí u nás bude režimem KSČ přímo postiženo, natož aby byli započítáni lidé, kteří skončí sebevraždou nebo s těžkými zdravotními následky. Komunisté zničí a majitelům de facto ukradnou desetitisíce do té doby prosperujících podniků a zemědělských živností. V případě Krylovy tiskárny a dalších firem, spolků a institucí se navíc jedná o ztrátu, která přispěje k následnému úpadku naší kultury. Likvidační správce Josef Zimák: „Likvidaci jmenované firmy, kterou jsem byl pověřen, jsem provedl, takže dnem 31. 12. 1950 firma zanikla.“ Na konci tohoto i jiných se zničením Krylovy tiskárny souvisejících lejster, se Zimák loučí pozdravem „Pětiletce zdar!“ Karel Kryl nejmladší: „Byla to škoda, že tyhlety podniky zanikly. Byly kořením i solí normální spotřební tiskařské a nakladatelské činnosti. Nebyla to žádná lukrativní činnost, vydávat bibliofilie, to byla láska k řemeslu a preciznímu tisku. Vytisknout spotřební knihu je mnohem snazší než vytisknout dvanáctibarevný dřevoryt… Já si tu tiskárnu pamatuju jenom tak, že mě maminka držela za ruku a z té dědečkovy a tatínkovy pýchy na Kojetínské ulici létal prach a třísky. Můj tatínek o tom nerad mluvil, protože mu to činilo bolest. Větší, stokrát větší, než když se tahle tiskárna musela v roce 1939 přestěhovat z Nového Jičína do Kroměříže…“ Rok po likvidaci tiskárny soudní znalec Josef Sedlák sepíše a ohodnotí Krylův zničený a zabavený majetek, včetně papíru, písma a veškerého inventáře. Na prvním místě podrobného sedmistránkového seznamu odevzdaného 5. dubna 1951 figurují tiskařské stroje a u každého z nich je uvedena poznámka: „šrot“. Dozvídáme se tak, že Krylova strojovna disponovala následujícím zařízením: příklopovým lisem Reform Grosse a Kurz Drážďany, příklopovým lisem Anger a syn Vídeň, rychlolisem Koenig a Bauer (rok výroby kolem roku 1910) a rychlolisem Kaiser. V dokumentech se stroje popisují jako zastaralé a nepoužitelné, čímž se má zakrýt jejich skutečný osud. Čtyři elektromotory na střídavý proud značky Bovert nebyly zničeny, ale zabaveny. V knihárně se mimo jiné nacházela ruční řezačka Anger, ruční drátošička, perforovací stroj Anger, knihařský lis a knihařský stůl. Nejvíce položek obsahovala sazárna: množství takzvaných amerických a běžných regálů, 3 658 kilogramů písma a 1 842 kilogramů sazby. Skladové zásoby činily mimo jiné 1 681 kilogramů různých druhů papíru. Do té doby plně funkční stroje jsou na úředním lejstru z 12. října 1950 popsány jako 2 925 kilogramů odpadové litiny prodané sběrným surovinám za 1 165 korun. Za zničený a zabavený majetek odhadnutý soudním znalcem Sedlákem na 286 tisíc Karel Kryl ve dvou splátkách 3. a 6. listopadu 1952 obdrží necelých třicet tisíc korun. I o tuto hubenou kompenzaci však rodina záhy přijde, když se z ní půl roku nato další státem řízenou krádeží, nazvanou měnová reforma, stane bezvýznamná částka. Správce Zimák 21. srpna 1951 formálně sepíše kupní smlouvu s olomouckým národním podnikem Moravskoslezské tiskárny, zastoupeným Miroslavem Štefkem. Bez Krylovy účasti si tak mezi sebou přehazují zbytky jeho majetku. Jde ale spíše o byrokratickou komedii, neboť v té době už dávno bylo nejcennější strojní zařízení zničeno. Co zbývá, likvidační správce postupně rozprodá. Na kroměřížskou restauraci Ostrý roh jsou kupříkladu převedena kamna za 2500 korun, další topná zařízení, stoly a hasicí přístroj obdrží Družstvo Stavbyt. 30. června 1951 obdrží od národního správce Zimáka 1565 korun za „pomocné práce při likvidaci“ Krylovy knihtiskárny František Kytlica. Josef Zimák si v únoru 1952 vyplatí úhrnem 15 530 Kč, přičemž konfiskaci nakladatelství ohodnotí třikrát dráže než likvidaci tiskárny. To ale likvidátorům nestačí, 19. září 1952 zasílá Jednotný fond pracujících jménem Ervína Tichého a Františka Jámy stížnost, že ačkoli Kryl odvedl fondu desetiprocentní podíl ze zisku za roky 1947 a 1948 v částce 21 724 korun, podíl ze zisku za období 1945–1946 ve výši 25 tisíc zůstal neuhrazen. Likvidovaný tiskař tuto skutečnost rozporuje tvrzením, že uhrazeno bylo vše, jak mělo být. 27. března 1953 částku s pozdravem „Pětiletce zdar!“ urguje H. Havlena za Středomoravské tiskárny v Olomouci. Následně správce Zimák zasílá Jednotnému fondu pracujících zbývající zůstatek účtu tiskárny 19 347 korun a doporučuje vymáhat zbytek částky na jejím nebohém bývalém majiteli Krylovi. Úřední tečkou za případem bude dopis finančního referenta Šmedka zaslaný 16. října 1954 „dlužníkovi Karlu Krylovi“ do Pavlovského ulice číslo 11, aby uhradil 214 korun za inventář a zásoby. Sídlo knihtiskárny v Kojetínské ulici dnes není nijak připomenuto, prostory projdou částečnou devastací a přestavbou, v roce 2017 budou nabízeny k prodeji. Jako v drtivé většině ostatních případů nebude za tento zločin z počátku padesátých let nikdo po roce 1989 odsouzen ani vyšetřován. Příkoří na rodině Krylových tak nad městem stále visí ve vzduchu.   Vojtěch Klimt (*1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Je autorem biografie Karla Kryla nazvané Akorát že mi zabili tátu (2006).   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-26 08:37:12

V Americe postavili gigantickou 3D tiskárnu. Je tak velká, že vytiskne i dům

3D tiskárny patří mezi nejvíce praktickou elektroniku Šikovný kutil si s jejich pomocí může vytisknout třeba náhradní díly V USA zprovoznili 3D tiskárnu, která umí vytisknout celý dům Popularita 3D tiskáren roste a rozhodně se již nejedná o záležitost pro pár vyvolených. Neustále se zmenšují a zdokonalují, takže člověk je může mít normálně v domácnosti,…

Čas načtení: 2024-08-10 20:15:29

3D tisk už dokáže vytisknout i náplast pro lidské srdce

Revoluční 3D tisk otevírá nové možnosti léčby srdečních onemocnění Speciální náplast z 3D tisku usnadní regeneraci poškozené srdeční tkáně  Nová metoda zlepšuje mechanické vlastnosti hydrogelů a elastomerů, což vede k vyšší pevnosti a houževnatosti náplasti Srdce a klouby jsou klíčovými součástmi lidského těla, ale mají jednu zásadní nevýhodu – jejich schopnost se obnovit po poškození je velmi omezená. S postupem věku, nemocemi nebo zraněními se tyto tkáně stávají náchylnými k poškození, které tělo samo nedokáže opravit. Tradiční metody léčby často vyžadují invazivní chirurgické zákroky, které s sebou nesou rizika a dlouhé doby rekonvalescence. V této souvislosti přichází na scénu srdeční náplast, vyvinutá pomocí pokročilého 3D tisku. Přečtěte si celý článek 3D tisk už dokáže vytisknout i náplast pro lidské srdce

Čas načtení: 2024-11-04 20:30:07

I ve vesmíru se používají 3D tiskárny. Vytváří živé buňky, které je na Zemi nemožné vytisknout

3D tisk probíhá dokonce i ve vesmíru Netisknou se tady plastové modely, ale živé buňky Díky mikrogravitaci nedochází na ISS ke zhroucení vytisknutých buněčných struktur jako na Zemi V posledních desetiletích došlo k obrovskému pokroku v oblasti aditivní výroby, známé jako 3D tisk. Tato technologie, původně využívaná hlavně pro rychlé prototypování a tvorbu plastových modelů, se nyní dostává do průmyslové sféry a umožňuje tisknout z různých materiálů, včetně kovů. Významným krokem vpřed je však 3D biotisk, který umožňuje vrstvit živé buňky a vytvářet trojrozměrné biologické struktury. Přečtěte si celý článek I ve vesmíru se používají 3D tiskárny. Vytváří živé buňky, které je na Zemi nemožné vytisknout

Čas načtení: 2024-02-16 09:55:00

Chcete novou Škodu Octavia nebo Enyaq Coupé? Tak si je doma vytiskněte!

Mladoboleslavská automobilka zveřejnila vzory pro modely omlazené Škody Octavia a elektrického Enyaqu Coupé, které si můžete vytisknout na domácí 3D tiskárně.

Čas načtení: 2008-03-10 08:00:00

Pošta a kancelář

V dnešní uspěchané době, kdy je i přes značnou elektronizaci téměř všeho potřeba vyplňovat různé formuláře, vypisovat obálky či podací lístky a spoustu jiných dosti otravných věcí, se hodí programy jako je například Pošta a Kancelář 2.0, který vám pomůže vyplnit, uložit a vytisknout, téměř kterýkoli ...

Čas načtení: 2019-03-19 07:53:05

Daňové přiznání elektronicky nebo v listinné podobě?

Pomaličku se nám blíží termín podání přiznání k dani z příjmu. Přiznání je možné podat jak v listinné podobě tak i elektronicky. Ale jsou výjimky, kdy je nutné podat pouze elektronicky a to u těch poplatníků, kteří mají zpřístupněnu datovou schránku nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Pro elektronické zaslání daňových přiznání je možné využít aplikaci  Elektronická podání pro Finanční správu  (dále jen „EPO“). Po vyplnění formuláře v aplikaci EPO je možné přiznání odeslat několika způsoby: odeslání s uznávaným elektronickým podpisem  odeslání bez elektronického podpisu – po vyplnění přiznání musíte vytisknout Potvrzení o podání, které je v aplikaci ke stažení po úspěšném odeslání přiznání, a do pěti kalendářních dnů ho doručit na finanční úřad, odeslání přiznání prostřednictvím datové schránky ve formátu XML do datové schránky správce daně, poplatníci, kteří mají zpřístupněnu datovou schránku, ale nemají uznávaný elektronický podpis, vyplní přiznání v aplikaci EPO a při odeslání zvolí „Ověření identity přihlášením do datové schránky“. Jedná se o způsob podepsání podání pomocí přihlašovacích údajů do datové schránky. Toto mohou využít všechny oprávněné a ověřené osoby, které mají v datové schránce právo odesílat písemnosti. Vyplnit daňové přiznání v EPO mohou i ti, kteří nechtějí přiznání poslat elektronicky. V aplikaci formulář vyplní, následně ho vytisknou a podepsaný odnesou na finanční úřad. Dále je možné využít tzv. interaktivní formuláře. Jedná se o formuláře ve formátu PDF, které ale nezahrnují všechny kontroly a automatická doplnění používané v podání EPO. Prostřednictvím vybraných interaktivních formulářů je možné odeslat vyplněná XML data do datové schránky.

Čas načtení: 2021-02-22 21:30:00

Jak ušetřit za tonery do tiskárny?

Tiskárnu má doma téměř každá domácnost. Čas od času si každý potřebuje vytisknout něco do školy, práce apod. Obyčejná tiskárna je dnes poměrně levnou záležitostí, základní modely pořídíte třeba za tisícovku. Horší je to s náplněmi do tiskáren, ty kolikrát převyšují cenu tiskárny. Hledáte možnosti, ...

Čas načtení: 2018-02-25 13:00:00

3D tisk - jak si vytisknout vlastní herní postavičku?

O 3D tisku již každý z nás alespoň jednou určitě slyšel… o tak přelomové technologii, která v některých lidech vyvolává až strach z neznámého, protože co by se pomocí této technologie dalo vyrobit, že? Někoho napadají zbraně, někdo v tom vidí naději pro medicínu, někdo zase zábavu. Tisk 3D objektu ...

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2017-06-27 00:00:00

Překlady modrých tiskopisů pro ABRA FlexiBee

Ve FlexiBee je možné jakýkoliv tiskopis vytisknout ve 4 základních jazycích. Co ale dělat, když je potřeba mít fakturu přeloženou do nějakého jiného? Modré tiskopisy obsahují jednoduchou možnost, jak si překlad doplnit svépomocí.

Čas načtení: 2020-07-07 18:16:16

Bojíte se špehování občanů? Uměli jsme to dobře již v roce 1945

Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře. Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě. Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště. Nekonečný počet provizorních potvrzení Od oficiálního převzetí moci 8. května byla československá státní správa na Ústecku definována jen útržkovitě. Byla deklarována momentálními nařízeními. Až koncem května, patnáct dní po převzetí moci v Ústí nad Labem, se objevuje první oficiální oběžník. Odkazuje na vládní nařízení, které bylo vydané čtyři dny před faktickým osvobozením Ústí a zároveň i před oficiálním koncem války 8. května 1945. Proto byla od 8. května vydávána provizorní potvrzení prakticky na cokoliv. Bylo potřeba udržet alespoň v hrubých rysech přehled o tom, co se děje, co někteří lidé mohou či nesmí. Nebylo výjimkou, že člověk mohl mít u sebe potvrzení o místě trvalého pobytu, potvrzení o tom, kde je zaměstnán, aby mu nyla umožněna cesta z trvalého bydliště do místa práce, další potvrzení mohlo týkat určitého druhu dopravy či faktu, že je jeho držitel z nějakého důvodu zproštěn evakuace čili odsunu. Typický je příklad potvrzení na jméno Josef Strache. Dne 17. září 1945 Severočeské uhelné doly v Mostě, důl Doblhoff III. v Modlanech vystavil potvrzení, že občan Strache Josef z Maršova je zaměstnán na dole Doblhoff III. „jako horník a jest dle nařízení báňského rev. úřadu v Teplicích – Šanově zproštěn evakuace.“ Od individuálních potvrzení k oprávnění pro nositele úředního listu Nejčastěji byla vydávána konkrétní potvrzení pro jednotlivce. Zmocňoval jej k určité práci a volnému pohybu při ní, k určitému úřednímu jednání nebo jenom oznamoval, že daný člověk není nacista či že je československým státním občanem. Zvláště potvrzení o občanství bylo pro některé lidi velmi důležité. Znamenalo, že se s ním nebude jednat jako s Němcem a nebude mu případně hrozit zatčení, pokud se bude pohybovat mimo své bydliště. V nejistotě tehdejších dnů měla potvrzení mimořádně velký význam. Například Adolf Jüstel měl provizorní „Potvrzení“, že je členem Národního výboru a je oprávněn nosit zbraň. Potvrzení bylo vydáno v Maršově 10. května 1945. Dochovala se také kopie potvrzení z 11. května. Český národní výbor (ČNV) v Ústí nad Labem v ten den vydal dvěma mužům prozatímní plnou moc k dohlížení u firmy Mühlig – Union, ústecké sklárny. V ten den vydal ústecký ČNV i potvrzení, že „pan Alois Jandejsek má zplnomocnění od zástupce Národního výboru českého v Ústí n. L. do vykonávání služby vrchního dozoru v oblasti teplického (dnes západního) nádraží v Ústí n. L. Každý zaměstnanec dráhy jest povinen rozkazu bratra Jandejska uposlechnouti.“ V dalším z potvrzení stálo „Prosíme, aby panu Josefu Kratochvílovi, prozatímnímu vedoucímu táboru Rusů, Francouzů a jiných, bylo na platné poukazy vydáno zboží.“ Kromě toho například 11. srpna okresní správní komise povoluje Maxi Sochůrkovi, správci rafinerie cukru v Ústí, bydlícímu na Střekově, přechod přes Masarykova zdymadla, taktéž i Zdeně Brtníkové. Další potvrzení z 12. května praví: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové, na její cestě do Prahy.“ Z téhož dne je také kopie žádosti Českého národního výboru adresovaná Správě Ústeckého pivovaru v Ústí nad Labem „Kancelář Národního výboru potřebuje nutně pro posádku velitelství v Ústí n. L. lahvové pivo dobré jakosti. Prosíme o promptní dodání na pozdější vyrovnání, k rukám úřadovny ČNV uhelný syndikát v Ústí n. L.“ Další instrukce z 15. května byla tohoto znění: „Potvrzujeme, že osobní vůz Praga Picolo stojící v Trmicích, Nádražní tř. 614 jest majetkem pana Jindřicha Utišila. Výše uvedený vůz je k naší dispozici, t. j. Českého Národního výboru v Ústí n. L.“ Německé průkazy československé státní moci Na rozmnožovacím stroji byly připraveny „Prozatímní stvrzení“ pro pracovníky železnice. Člověk s tímto provizorním průkazem byl oprávněn nosit předepsanou pásku umožňující volný pohyb. „Toto stvrzení platí pouze ve spojení s osobním průkazem vydaným Reichsbahn.“ Páteří dopravy v prvních dnech po skončení války v Čechách byla železnice, pokud mělo být dopraveno na větší vzdálenost něco jiného, než co uveze sedřený kůň zapřažený za rozvrzaný vůz. Němečtí železničáři byli nepostradatelní a museli mít možnost se pohybovat volně ve dne i v noci v rámci směnného provozu. Proto v místě bydliště obdrželi provizorní průkaz platný s originálními německými průkazy Deutsche Reischsbahn. Stráže znovuzrozené československé místní moci se setkávaly u železničářů s Personenausweis a Dienstausweis, tedy s osobními a služebními průkazy zaměstnanců železnice. Průkazy byly hodnověrné, protože byly opatřeny fotografií. Některé průkazy byly kromě původního německého razítka přerazítkované razítkem příslušného národního výboru. Rozmnoženy byly také formuláře „Potvrzujeme tímto příjem těchto zbraní: … od pana ….   Potvrzuje: Československý Národní výbor V Ústí n. L., dne ……… 1945.“ Doloženo je písemně přijetí zbraní již 9. května, kdy podle archivních materiálů vypsal ústecký ČNV Siegfriedu Rudischerovi ze Střekova potvrzení o příjmu jedné pistole s municí. Potvrzení na doručitele Byly také vydávány příkazy či potvrzení na obecného nositele – jakoukoliv osobu, která se prokáže potvrzením. Například ze 14. května je kopie příkazu ČNV: „Vydejte prosím ihned 64,20 kg salámu nebo jiných masových produktů pro tábor ruských zajatců v Předlicích, Lidový dům.“ O den později ČNV vydal tuto instrukci: „Pan Mottl nebo pan Rumrich. Je-li možno, vyměň doručiteli tohoto listu maso za salám.“ Doručitelů bylo mnoho. Symbolizovali směnný obchod v době, kdy všeho bylo málo. Proto poslíčkové jezdili i do firem pro různé výrobky, včetně ústecké likérky, odkud přiváželi též alkohol pro různá slavnostní setkání s delegacemi. Povolení k útěku z bývalé sudetské župy Již od prvního okamžiku, kdy se zhroutila německá Říše, musela nastupující provizorní československá moc řešit i otázky jednotlivců. Proto provizorní vedení města také posvětilo útěk německých dívek ze sudetské nejistoty. ČNV například 14. května 1945 vydal strohé dvouřádkové potvrzení naťukané na psacím stroji: „Slečna Ruth Barbara Winterlingová jest čsl. státní příslušnicí, jelikož se na našem území narodila.“ Ve stejný den potvrdil, že nemá námitek proti tomu, aby se oddala s Harmen Klinkenborgem, holandským státním příslušníkem. Dotyčné potvrzení bylo vydáno, jelikož manželé opustí naše území, směr Holandsko. Naprosto provizorní potvrzení Ačkoliv úřady vydávaly provizorní potvrzení, některá potvrzení byla doslova improvizovaná. Typickým příkladem bylo potvrzení vystavené 6. června 1945, jež vydal „Československý Národní výbor Vyklice“. Samotné razítko výboru místní výroby nepřipomínalo žádné oficiální razítko obecního úřadu, respektive místního národního výboru.  Je pravděpodobné, že toto improvizované razítko uznávali ti, kteří o těchto provizorních potvrzeních v okolních obcích věděli. Tomu odpovídá i obsah potvrzení: „Čsl. Národní výbor ve Vyklicích tímto potvrzuje, že Adolf Kajc bytem ve Vyklicích jest zahradníkem ve Chumu Hotovicích, a Český Újezd, kolo potřebuje nutně služebně.“ V nejbližším okolí nositeli potvrzení zajišťovalo, že ho nikdo nezadrží kvůli tomu, že má jízdní kolo. Mohl upadnout do podezření, že kolo ukradl, nebo že nedovoleně kamsi odjíždí, aby zmizel… Podnikové průkazy Na rozdíl od úřadů velké firmy se uměly ihned přeorientovat a tiskaři jim rychle vyrobili různé průkazy a potvrzení, která měla vyšší „štábní“ čili grafickou úroveň než provizorní potvrzení národních výborů. Akciová společnost Jiří Schicht, jedna z největších firem v Ústí nad Labem, nechala ještě v průběhu května vytisknout průkazy v českém jazyce. Mezi věcmi zabavenými lidem, kteří byli umístěni do internačního tábora, se dochoval například průkaz č. 8 269 na jméno Kratkai Kurt s bydlištěm Zálezly 145 vydaný 29. května 1945. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-15 20:14:23

Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ladislav Olešovský Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato […] Mohlo by vás zajímat: Co dál s národním hnutím? Reakce č. 2 Co dál s národním hnutím? Část 2 Skutečný populismus Generace identity: Kdo jsme? Proč diskreditační kampaň proti nacionalistům neuspěje The post Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-02-11 18:25:56

Tajný plán proti Německu

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ignác Bauer-Šíma Lingvisté z univerzity v hesenském Marburgu vyhlásili výsledky tradiční ankety Unwort des Jahres za rok 2023. Výraz Unwort nemá v češtině jasný ekvivalent, můžeme říci paslovo, špatné slovo, možná i sprosté slovo. Tentokrát porota aktivistických jazykovědců vybrala z předložených návrhů termín Remigration. Podle vyjádření poroty je slovo reemigrace bojovým výrazem […] Mohlo by vás zajímat: Angela Merkelová už je u migrantů populárnější než u Němců Prohlášení Ruského socialistického hnutí k „pochodu… Komunitarismus Nové pravice je výplodem ryzího… „Antisemitská a nelidská“: Slova durynského šéfa AfD… Renaud Camus odsouzen k dvouměsíčnímu podmíněnému trestu The post Tajný plán proti Německu appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-02-06 18:40:33

Po nás potopa? Spíše (s)poušť!

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Jan Maloušek Na nervy z NERVu: od národa odtržené myšlení o národním hospodářství NERV představil sdělovacími prostředky hlavního proudu široce a hlasitě popularisovaný „návrh k vyššímu dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu,“ jelikož se „český ekonomický model vyčerpal.“ Jistě nelze rozporovat, že naše vlast se nachází ve velmi komplikované situaci a hospodářská rovina tvoří […] Mohlo by vás zajímat: Evropské obrození Kdo nás to straší CZEXITem? Protiislámské nálady: role současné vládnoucí… O suverenitě Václav Jan: Úloha masové zábavy při formování nového člověka The post Po nás potopa? Spíše (s)poušť! appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-01-29 21:55:46

Hovory s Andreosem, II.

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Pokračování je výběrem otázek koncipováno i jako stručný historický přehled pro vážnější zájemce o danou tematiku.   V roce 1981 podepsalo patnáct statečných vědců tzv. Heidelberský manifest, varující Německo před etnickou katastrofou, přenárodněním […] Mohlo by vás zajímat: Heidelberský manifest: 38 let od prvního vážného… Hovory s Andreosem, I. Organická pravda Multikulturalismus je mrtvý, tak kde zakopeme tělo? Alexandr Dugin: Velké probuzení The post Hovory s Andreosem, II. appeared first on Délský potápěč.