EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Start zhruba dvacetikilometrového zimního výletu je ve vysočinské vesnici Dalečín v okrese Žďár nad Sázavou. Parkovat se dá u …
--=0=--
---===---Čas načtení: 2023-11-14 14:00:00
11 nejhorších mužů, co můžeš potkat na prvním rande: Sprosťák, násoska, zoufalec
Jsi natěšená jako puberťačka, jen příprava ti zabere celý den a to nemluvíme o nervozitě, která tě stravuje zevnitř. Ano, řeč je o prvním rande. Někdy se povede a je to jako z romantického filmu, ale častokrát narazíš na šíleného týpka a z tolik očekávaného rande se stane noční můra. Jaké nejhorší muže můžeš na prvním rande potkat? Přečti si osobní zkušenosti čtenářek.
Čas načtení: 2024-02-14 05:00:00
Jaký film si pustit na Valentýna? Těchto 11 romantických bijáků vás nezklame!
Jak strávíte zítřejšího Valentýna? Pokud neplánujete vyrazit někam ven a chcete si užít večer v klidu, co takhle u romantického filmu? Vybrali jsme pro vás jedenáctku nejromantičtější filmů, u ...
Čas načtení: 2022-02-02 00:00:00
Tipy na dárky pro ni i pro něho nejen na Valentýna!
V Česku stále oblíbenější svátek zamilovaných – sv. Valentýna, oslavíme opět 14. února. Už máte vybrán ten pravý romantický dárek? Toaletní voda Signorina in Fiore I v případě, že svátek svatého Valentýna neslavíte, jsme pro Vás připravili tipy na dárky vhodné pro vyjádření romantického gesta při ...
Čas načtení: 2012-03-24 16:00:00
Trendy potiskem mohou být i hvězdy!
Hvězda jako taková může být symbolem mnoha věcí. Například ji můžeme brát jako něco ohromného a zářivého nebo něco slavného, romantického i drsnějšího. Hvězda je také symbolem kvality, kdy se dětem ve škole dává jednička s hvězdičkou nebo je tak označována kvalita hotelů. Ať bereme hvězdu jakkoli, j ...
Čas načtení: 2019-12-01 16:48:27
Louskáček, vánoční sen podporuje sociálně slabé rodiny s dětmi
Obnovená premiéra klasického baletu Louskáček, vánoční sen se uskuteční v neděli 1. prosince 2019 v Divadle na Vinohradech. Titulní roli Klárky a Prince zatančí sólisté přední baletní scény v Praze – Sophie Benoit a Giovanni Rotolo. Diváci se mohou těšit na vynikající výkony tanečníků, pohádkový příběh s výpravnou scénou a kostýmy. Toto představení přinese radost také rodičům s dětmi ze sociálně slabých rodin, kterým poskytuje sociální služby nezisková organizace Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu a studenti mezinárodní baletní školy First International Ballet School. „Jedná se o ojedinělý edukativní projekt. Choreografie je tanečníkům šitá na míru. Letos probhla generační výměna, děti odrůstají, a tak jsem připravila kompletně nové obsazení včetně hlavních hrdinů,“ uvádí Veronika Iblová, choreografka a režisérka představení. Balet bude uveden celkem v deseti představeních. Obnovená premiéra se koná 1. prosince od 15 hodin v pražském Divadle na Vinohradech. Představení pořádá agentura Czech Jazz Art, která formou vstupenek podpoří neziskovou organizaci Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze, která pomáhá sociálně slabým rodinám s dětmi a provozuje také azyl pro matky s dětmi. Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna (v originále Louskáček a Myší král). Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou vylíčeny barvitě události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět ke své rodině. Veronika Iblová vytvořila vánoční představení pro celou rodinu. Diváci se mohou těšit na představení, které je vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry spolu s překrásnou hudbou Čajkovského, potěší je pohádkovým baletním příběhem, výpravnými kostýmy a scénou. „Publikum jistě zaujmou výborné výkony sólistů a dalších tanečníků, kteří tančí s velkým nasazením a chutí. Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First Internationleal Balt School. Ohlasy na představení: „Celý balet zakončil potlesk, ale i výskot a další výkřiky naznačily, že se balet obecenstvu líbil. Představení baletu Louskáček, vánoční sen se i přes složitost nastudování vydařilo.” Lenka Trubačová, Taneční aktuality „Scénu zaplaví radost, dětem září oči a vy jim pak odpustíte i to, že občas některé šibalsky mrkne do hlediště na rodiče či známé.” Johana Mücková, ČT 24 O First International Ballet School Tato první mezinárodní baletní škola v České republice vznikla v roce 2010, je zaměřená na výchovu dětí a mladých umělců a nabízí vzdělání na nejvyšší úrovni v oblasti klasického baletu s prvky moderního tance. Škola je výjimečná v mnoha ohledech a výuka je vedena výhradně v anglickém jazyce.
Čas načtení: 2014-04-17 19:25:00
Ostravský balet uvádí La Sylphide – dánský sen se špatným koncem
Ostrava – Choreografie La Sylphide o nešťastné lásce mladíka k lesní víle od legendy dánského baletu Augusta Bournonvilla patří ke klenotům romantického baletu. Nyní ho se souborem Národního divadla moravskoslezského nastudovala jeho dánská následovnice Karina Elver.
Čas načtení: 2022-03-03 09:46:04
Český rozhlas zahraje pro Ukrajinu
Benefiční koncert Českého rozhlasu a jeho Symfonického orchestru se uskuteční v pondělí 14. března v Rudolfinu. Pod taktovkou svého designovaného šéfdirigenta Petra Popelky uvedou hudebníci Dvořákovu Novosvětskou i díla ukrajinských autorů. Hornista Radek Baborák přednese sólo v Koncertu Reinholda Glièra a večer zahájí Elegie Valentyna Sylvestrova. Celý výtěžek bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Koncert bude k vidění v přímém videopřenosu na Facebooku Českého rozhlasu a živě ho odvysílají také stanice Dvojka a Vltava. „Bezprostředně poté, co se do světa rozšířily zprávy o trestuhodné agresi, které čelí Ukrajina, jsme se pochopitelně i my, zaměstnanci Českého rozhlasu, zamýšleli nad možnými formami pomoci a podpory obyvatelům zkoušené země. Zatímco zpravodajci s velkým nasazením zajišťují pravdivé a objektivní informování veřejnosti o násilném a bezprecedentním aktu, hudebníci rozezní své nástroje ve skladbách, které zřetelně symbolizují hluboké sympatie a soucítění,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho designovaný šéfdirigent Petr Popelka pro tuto příležitost sestavili program kombinující hudbu ukrajinských a českých autorů. V úvodu večera zazní hymny České republiky a Ukrajiny v podání Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Dále zazní Elegie od Valentyna Sylvestrova, nejvýznamnějšího žijícího skladatele Ukrajiny řazeného k postmoderně. Příslibem velkého zážitku je i Koncert pro lesní roh a orchestr od pozdně romantického ukrajinského autora Reinholda Glièra, v němž sólo zahraje interpret světového věhlasu Radek Baborák, a završením večera bude Symfonie č. 9 Z nového světa, kterou Antonín Dvořák zajistil české hudbě světovou proslulost. Celý výtěžek ze vstupného bude věnován do sbírky Člověka v tísni na pomoc Ukrajině. Ceny vstupenek se pohybují v rozpětí 300 až pěti tisíc korun Kč. Všichni interpreti vystupují bez nároku na honorář. Vstupenky je možné zakoupit on-line na webových stránkách socr.rozhlas.cz nebo v prodejně Českého rozhlasu (Vinohradská 12, Praha 2).
Čas načtení: 2021-12-22 09:31:09
Marie Terezie míří do finále. Česká televize uvede poslední díl minisérie o významné panovnici
Na Nový rok ve 20.05 hodin se na ČT1 vrátí Marie Terezie v páté části výpravné koprodukční minisérie, inspirované strhujícím a vášní protkaným životem významné evropské panovnice, moudré a vzdělané císařovny, která výrazně ovlivnila život našich předků. Režisér Robert Dornhelm titulní roli svěřil populární rakouské herečce Ursule Straussové. Jejího chotě Františka Štěpána Lotrinského hraje Vojtěch Kotek. Pátý a poslední díl série výpravných historických filmů o Marii Terezii zachovává žánr romantického historicko-politického dramatu s prvky humoru. Děj pátého dílu je situován do let 1760 až 1780, tedy patnáct let po konci čtvrtého dílu. Pojednává o sňatkové politice Marie Terezie, o finančních problémech monarchie, které se přes nepochopení své ženy pokouší řešit František Štěpán, o Josefovi, který se ostře vymezuje proti otci, jehož vnímá jako prostopášníka, o smrti Františka Štěpána a následném konfliktu mezi Josefem a Marií a konečném prozření Josefa, který pochopí, jakou roli otec skutečně v chodu říše hrál a jak významný je jeho odkaz pro její budoucnost. Jsme svědky trnité cesty Josefa II. od privilegovaného a zároveň oběma rodiči opomíjeného dítěte přes tragické zklamání v prvním manželství s Isabelou Parmskou a zádumčivou rezignaci v druhém svazku s Marií Josefou Bavorskou, přes úmrtí otce a obtížná léta spoluvlády s matkou až po závěrečné smíření s odkazem obou rodičů. Díky práci maskérů si i pozdní fázi života Františka Štěpána zahrál Vojtěch Kotek. „Jsem za tu roli velmi rád. Přirostla mi k srdci. Byl bych rád, kdyby se i díky naší filmové sérii vědělo, jak revoluční jeho myšlení ve své době bylo a co vše dělal,“ říká herec. Partnerkou mu v poslední epizodě série je Ursula Straussová. „Marie Terezie je přezdívána Matka národů. Reprezentuje sílu a moc. Jako vládnoucí královna zavedla povinnou školní docházku. Průlomová a prozíravá byla i ve svém osobním životě. Já ji vnímám jako tu, která měla hlavu vztyčenou, ať už se jí do životní cesty postavilo cokoliv,“ odpovídá rakouská herečka na otázku, jak osobnost císařovny vnímají v její rodné zemi. První klapka závěrečného dílu, který vznik v koprodukci ČT, ORF, RTVS, ARTE, Maya a Beta Filmu padla v polovině dubna ve Valticích, poté štáb točil v Kroměříži, na zámcích Slavkov, Milotice, Jaroměřice a v klášteře Plasy. „Mám ze série velkou radost, byla to krásná a objevná práce. Historické látky mám rád, protože se člověk při tvorbě scénářů vždycky něco nového naučí, dostane se k historickým postavám mnohem blíže. A potěšující samozřejmě je, že na projektu byl tak velký český tvůrčí vklad – počáteční idea, náměty, scénáře jsou dílem českých autorů a takřka celý štáb se skládal z Čechů a Slováků. Můžeme s uspokojením říct, že Marie Terezie zvýšila prestiž nejen České televize, ale celé české kultury v celé Evropě,“ říká ředitel divize Vývoj a nová média v České televizi a kreativní producent snímku Jan Maxa. V souvislosti s uvedením Marie Terezie ČT2 v úterý 11. ledna uvede i dokumentární film Josef II.: Rebel na trůnu od filmařky a spisovatelky Moniky Czernin. Zatímco poslední část výpravného dramatu divákům vyjeví drama na motivy pozdní fáze vlády Marie Terezie, dokument přichází s ambicí vypovědět více o vládě jejího syna a nástupce, Josefa II. a o podhoubí jeho politického smýšlení, které se formovalo právě v období, o němž zmíněný hraný film vypovídá.
Čas načtení: 2021-06-06 20:02:14
Bouře nad savanou nenechá čtenáře v klidu
Novinářka Nora se při záchraně keňského chlapce dostane na stopu vraždící sekty Mungiki. Její činnost nezůstane bez povšimnutí a mladá žena brzy nachází výhružné vzkazy. Spolu s kolegou se přesto vydává po stopách keňských zločinců a riskuje vše pro ty, o nichž netuší, jestli jsou ještě naživu… Nový román Hany Hindrákové Bouře nad savanou vystupuje z romantického nádechu předchozího dílu Svítání nad Savanou, a ač na něj volně navazuje, je velkým překvapením. Snoubí v sobě totiž vše, co mají čtenáři autorčiny tvorby rádi: napětí, téměř detektivní zápletku, nečekané zvraty, romantiku podtrženou vášní argentinského tanga, ale především syrovost a opravdovost Afriky, na jejíž závažné problémy Hindráková ve svých prózách dlouhodobě bravurně poukazuje. Tentokráte to není lehké čtení. Ale je to kniha, která vám uvízne v mysli a nedovolí zapomenout, jak dobře se vlastně v Evropě máme, jak bezpečně zde můžeme žít. Hana Hindráková pochází z Turnova, po vysokoškolských studiích založila vlastní neziskovou organizaci a přes deset let působila jako dobrovolnice v tomto sektoru. V rámci projektů rozvojové spolupráce se několikrát dostala do africké Keni a od roku 2018 pomáhá tamním obyvatelům prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou. Keňu si natolik oblíbila, že do ní umístila děj většiny svých románů (Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, Smrtící byznys, Nezlomný, Svítání nad savanou, Bouře nad savanou). Vydal Alpress, s.r.o., 2021
Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17
Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK. Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím. Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes? Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali. Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy. Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte. Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde. Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici. Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“. Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím. Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové. Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal. Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard. Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje. Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct. Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout. Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction} Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.
Čas načtení: 2019-07-22 09:18:38
Evangelium podle Ernesta Thompsona Setona
Po Evangeliu podle Foglara přichází religionista Pavel Hošek (*1972) s knihou o Ernestu Thompsonovi Setonovi, který se v Čechách těší dodnes až neúměrně vysoké popularitě. Proč je tak vzýván? Kniha Evangelium lesní moudrosti na to odpoví hned úvodem: některé rysy Setonovy mentality se jednoduše kryjí s prvky naší mentality národní, především zřejmě niterná láska k přírodě a nedůvěra k církvi. Přesto Pavel Hošek dokládá, že Seton účinně operoval se známými sekvencemi Písma svatého, když vyprávěl své, často ryze zvířecí příběhy, a ony pasáže bible bývaly známy spíš původnímu americkému čtenáři, zatímco zde se, a to je paradox, mnohý čtenář dostal do styku s biblí poprvé četbou Setona. Ten u nás měl daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel. Vadil tu totiž Baden-Powellův vlastenecký militarismus, se kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Oproti tomu Seton byl antimilitarista podezřívavý vůči imperiálním ambicím nejen britské, ale každé říše. A zatímco skauting se od začátku pojí s křesťanstvím, u nás jsou lidé v tom směru skutečně podezřívaví. „Bylo to tak (do značné míry) i před sto lety,“ podotýká Pavel Hošek a dodá: „Na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady... Setonova osobní spiritualita, ač hluboká a intenzivní, byla (oproti tomu) nekonfesní a necírkevní.“ Tak či onak, česká mysl je spíš podezíravá vůči veškerým evangelizátorům a je paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám rozptýlit. Hošek dokumentuje, co Seton říká o své duchovní filozofii a jaké „evangelium“ zvěstuje, a při rekapitulaci jeho života zdůrazňuje ty okolnosti, které mají souvislost s tématem. Připomíná, že u nás už vyšla Setonova biografie od Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ i studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936. Mezi paradoxy Setonova života počítá Hošek jeho touhu vyniknout, jak to odpovídalo aristokratickému původu; současně se ale zastával chudých, utlačovaných a opovržených. Byl individualista, obtížně nacházel přátele a neměl organizační nadání, ale vyzdvihoval rovnostářského ducha indiánských kmenových společenství. A jeho literární dílo nebylo jiné: je kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísal mezi fakty a dojmy, jak mu vytýkali odborníci, literární kritici naopak nechápali, proč zatěžuje prózy „faktografickým balastem“, čímž podle nich snižoval uměleckou hodnotu svých textů. Setona nikdy neopustilo nadšení indiánskou moudrostí typické spíš pro dvanáctiletého chlapce, a to je jedna z jeho podobností s Foglarem. Sám řekl, že zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na program pro celý život. Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele: mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlel, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yorku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. Skupina těchto hochů se stala základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti. Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902): posléze se tyto články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry, kterou nikdy nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Podle všeho věřil, že je Bůh totožný s přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen. Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali, u nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič. Hošek se rovněž věnuje Setonovým sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“ a situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti. Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena. Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co odmítl, nebylo křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“ a věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů. V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky nevyjde náš autor jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků. E. T. Seton je – oproti Foglarovi – syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější. Ukázka z knihy: Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let. Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání. Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen. Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“. Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran
Čas načtení: 2024-02-21 05:57:00
Pohádková žádost o ruku jako z romantického filmu. Influencerka a sexy tanečnice ze StarDance Martina Marková se zasnoubila. Po dlouholetém vztahu si fitness kráska, jež v taneční show tančila s Markem Taclíkem, konečně nasadila zásnubní prsten obřích rozměrů.
Čas načtení: 2024-02-23 11:18:00
Hrad Bouzov se chystá na sezonu, láká na velmistry z rodu Habsburků
Týden před zahájením letošní sezony finišují úklidové práce na hradě Bouzově na Olomoucku. Zaměstnanci pracují uvnitř, v parku i hradním příkopu. Přípravy na 1. března, kdy se brána romantického hradu opět otevře veřejnosti, vrcholí.
Čas načtení: 2024-03-27 17:08:25
Naše láska je ti málo? Hvězdy K-popu mají důvod, proč tají své vztahy před fanoušky
Jihokorejskou popovou star Karinu donutila žárlivost jejích nejvěrnějších příznivců se veřejně omluvit za to, že s někým chodí. Svůj milostný život hvězdy K-popu sice stále méně tají, nicméně veřejné přiznání romantického vztahu není pořád ještě nijak obvyklé. Soukromí idolů bedlivě monitorují jejich fanoušci i agentury.
Čas načtení: 2024-03-30 10:15:00
Rekvizita z balzového dřeva, která byla stěžejní součástí vrcholné scény romantického dramatu Titanic z roku 1997, se dostala do aukce. Ikonické dveře, díky nimž Jack zachrání Rose před umrznutím v Atlantiku, mají nového majitele, který je vydražil za neuvěřitelných 718 750 dolarů, v přepočtu téměř 16,7 milionu korun.
Čas načtení: 2024-04-10 23:10:00
Lze k notoricky známému příběhu o tom, jak Mary Shellyová vystoupila z ulity partnerky romantického básníka a napsala vlastní knihu s názvem Frankenstein, ještě dodat něco nového? Tentokrát se o to pokusila nizozemská spisovatelka Anne Eekhoutová ve svém románu Mary a poprvé tak vkročila na terén historického románu.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.
Čas načtení: 2024-04-11 12:00:01
Jak svést ženu či muže? Podívejte se, jak snadné to je v podání mistrů
Mnozí lidé se o to snaží, ale umění svádění je pro opravdové mistry. Jen oni v něm vynikají natolik, že mohou mít v podstatě jakoukoli ženu či muže. Vybrali jsme čtyři největší svůdníky z naší historie, kteří by o svých technikách mohli napsat hned několik knih. Kdo vás napadne jako první? Ano, správně! Giacomo Casanova Nelze začít jinak než slavným italským dobrodruhem z 18. století, jehož jméno doslova ztělesňuje umění svádění. Casanova pocházel z Benátek, kde již od útlého věku demonstroval svou intelektuální mysl vybavenou bystrým vtipem. Jak stárl, tyto vlastnosti se kombinovaly s neukojitelnou touhou a zvědavostí vůči ženám. „Pěstování čehokoli, co přinášelo potěšení mým smyslům, bylo vždy hlavní záležitostí mého života,“ napsal Casanova. „Nikdy jsem nepovažoval žádné povolání za důležitější. Vždy jsem měl pocit, že jsem se narodil proto, abych miloval opačné pohlaví.“ Casanova jako intrikán evropského formátu zavedl hazard a zachránil francouzskou státní kasu. Dožil v Čechách Číst více Jak jeho sláva rostla, rostly i zářezy na „pažbě“. Velký svůdce kdysi tvrdil, že se miloval s více než 130 ženami, od aristokratek po jeptišky. Své sexuální eskapády velmi podrobně zdokumentoval ve své autobiografii Histoire de ma vie (Příběh mého života). Jaké bylo tedy jeho tajemství? Hledal ženy v nesnázích, které by mohl „zachránit“, pomohl jim a následně je svedl. Zasypával je pozorností, svůdnými slovy a extravagantními dárky a použil mnoho dalších technik, které měl v repertoáru. Dříve či později ho však aférka přestala bavit, takže si našel novou. Královna Kleopatra Egyptu vládla přes 20 let. Kleopatra, oddaná své zemi, byla připravena zajít jakkoli daleko, aby ji ochránila. Jak rostla hrozba Říma, rozhodla se faraonka spojit se s impériem pomocí síly svádění. Díky románkům s římskými generály Juliem Caesarem a Markem Antoniem dokázala upevnit svou moc tím, že uchvátila srdce nejmocnějších mužů té doby. Jak to udělala? Kleopatra, proslulá svou krásou, spojila tyto přírodní dary s řadou okouzlujících rituálů a dramatických scénických umění. Jedním z nich bylo, že se prakticky nahá srolovala do koberce (nebo pytle v závislosti na překladu) a rozmotala se v soukromém sídle Julia Caesara. Historie nám říká, že tento krok fungoval! Poté, co byl Caesar zabit, se spojila s jedním z jeho generálů, Markem Antoniem. Kleopatra se opět obrátila ke své schopnosti svádění a udělala na něj skvělý dojem tím, že vplula do města Tarsus na palubě extravagantně zdobené lodě oblečená do šatů řecké bohyně lásky Afrodity. K tomu si přidejte její zálibu v koupání v kokosovém mléce, které údajně dodávalo její pokožce neodolatelnou záři, a Říman byl lapen. Moc platné jí to ale nebylo. Egypt brzy zachvátil zmatek a Caesarův adoptivní syn a dědic Octavianus si přišel pro Kleopatřinu hlavu. Údajně zemřela na uštknutí jedovatým hadem. Pravá tvář sestry Kleopatry: Krása Arsinoé brala dech, dnes by byla hvězdou každého večírku Číst více Lord Byron Anglický romantický básník, kterého mnoho lidí popisovalo jako šíleného, neměl srdce pouze na stránkách svých knih. Byron byl považován za jednu z vůdčích postav romantického hnutí 19. století, zároveň miloval ženy a měl nenasytný sexuální apetit. Byron prý vládl spalujícím intelektem a jeho pouhá přítomnost byla pro dámy elektrizující. Ženy vzrušením omdlévaly a v podstatě samy se mu vrhaly do postele. Jeho zálety vedly k několika nemanželským dětem, přičemž jeho jedinou legitimní dcerou byla Augusta Ada Byron, která se stala první počítačovou programátorkou na světě. Jedním z nejslavnějších Byronových děl byla epická nedokončená báseň s názvem Don Juan. Ztvárnil jeho život jako legendárního svůdce, bohužel umělec se zralého věku nedožil. Zemřel ve věku 36 let na horečku během bojů v řecké válce za nezávislost. Kateřina Veliká Byla jednou z největších vládkyň historie, vládla Rusku asi 34 let a stála na počátku „zlatého věku“. Inteligentní, nemilosrdná a ambiciózní žena rozšířila hranice Ruska, podporovala umění a restrukturalizovala mnohé zákony, čímž Rusko nastartovala a umožnila mu stát se globální velmocí. Její milostný život byl přitom stejně dobrodružný a zdá se, že si ji takto historie zapamatovala, stejně jako její úpěchy coby carevny. Během svého života měla mnoho milenců a byla známá svou sexuální nezávislostí. To dalo vzniknout několika fámám, které často vytvořili a rozšířili její četní žárliví a misogynní mužští rivalové. Cílená pomlouvačná kampaň byla tak úspěšná, že dodnes kolují legendy o jejím sexuálním životě. Ruská carevna Kateřina platila apanáže svým milencům, v šedesáti si osedlala dvacetiletého důstojníka Číst více Ať to bylo jakkoli, sex opravdu používala jako nástroj k získání, rozšíření a upevnění své moci. Spojila se s úspěšnými vojenskými generály a admirály, protože věděla, že se jí to vyplatí. Na oplátku je zasypala dary, tituly a bohatstvím i poté, co je vyměnila. Byla neuvěřitelně štědrá ke všem svým milencům, z nichž nejznámějším byl důstojník Grigorij Potěmkin. Poté, co skončil jejich romantický vztah, zůstal Potěmkin zapojen do jejího milostného života, vybíral a prověřoval její nové milence, aby zajistil, že mají fyzické i duševní kvality. Zdroje: history.co.uk, smithsonianmag.com, britannica.com, worldhistory.org KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.
Čas načtení: 2024-04-15 22:55:00
Jejich romanci poznamenala válka. Jedinou naději na společnou budoucnost představují milostné dopisy. Channing Tatum a Amanda Seyfriedová v hlavních rolích amerického romantického dramatu podle románové předlohy Nicholase Sparkse (2010). Dále hrají: R. Jenkins, H. Thomas, D. J. Cotrona, C. Moss, G. McCulley, S. Porter a další. Režie Lasse Hallström[online]
Čas načtení: 2024-04-20 00:00:00
Shelley, Mary W. - Poslední člověk
Mary Shelleyová (1797 – 1851) si v máji 1824 napísala do denníka: „Posledný človek! Presne tak, pocity tejto osamelej ľudskej bytosti viem opísať veľmi dobre. Sama si totiž pripadám ako posledný pozostatok milovanej rasy, keďže sa moji spoločníci do jedného pominuli ešte predo mnou.“ Autorka slávneho Frankensteina sa po smrti manžela P. B. Shelleyho vrátila do Anglicka, rozhodla sa spravovať jeho literárnu pozostalosť, no popritom nezabúdala ani na vlastné spisovateľské aktivity, ktorými si nepochybne kompenzovala všetky osobné straty. Okrem manžela jej totiž umreli aj deti (spolu tri – Clara, Clara Everina a William), ostal jej len syn Percy Florence. Autorka v priebehu desiatich rokov z romantického ošiaľu, ktorý sa niesol aj v znamení (nielen) jej osobnej sexuálnej revolúcie, zdá sa, celkom vytriezvela. Už to nebola len neplnoletá intelektuálka, dcéra známych spisovateľov W. Godwina a M. Wollstonecraftovej, plachá kráska s knihou v ruke, ktorej počaruje ženatý básnik pochybnej povesti. Rozhodla sa bojovať s nepriazňou osudu a postarať sa o posledného člena novej rodiny, aký jej ešte zostal, úplne sama. Pocit opustenosti položila na papier v knihe Posledný človek (The Last Man, 1826), v ktorom vzdáva hold ľudskosti v jej neuveriteľnej krehkosti. O svojom diele sa vyjadrila slovami: „Musím povedať, že Posledného človeka mám spomedzi svojich literárnych počinov najradšej, no chyby rozhodne neprehliadam.“ Román je príbehom priateľstva, je to filozofická úvaha o ľudskej náture, o zmysle života v spoločnosti, o duchovnom i intelektuálnom vyzrievaní v čase prevratných spoločenských zmien na pozadí katastrofy globálnych rozmerov. Dielo pôsobí v pandemickej ére priam prorocky. Po prvom vydaní v roku 1826 kniha zapadla prachom, vo svete ju vylovili z archívu až v roku 2008 a konečne si ju môžeme prečítať aj v prvom slovenskom preklade. Datum vydání: 19.04.2024
Čas načtení: 2024-05-03 11:00:46
Hotel v Beverly Hills, v němž se nahrávala Pretty Woman, využívá hologramický personál
V hotelu Beverly Wilshire, kde se odehrávaly klíčové scény romantického hitu Pretty Woman z 90. let, přichází technologická revoluce. Představte si, že byste mohli mluvit s personálem hotelu tak, jak to známe z vědeckofantastických filmů – prostřednictvím hologramů. Právě to umožňuje zařízení nazvané ‚The M‘, vyvinuté společností Proto z Los Angeles, které umožňuje personálu hotelu