Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-20 10:30:00

Horner vysvětlil, proč si Red Bull vybral Lawsona na úkor Cunody

Red Bull ve čtvrtek potvrdil, že novým týmovým kolegou Maxe Verstappena bude Liam Lawson. Šéf rakouské stáje nyní vysvětlil, proč byl Novozélanďan vybrán na úkor Júkiho Cunody.

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2020-10-21 17:50:06

Kotleta a Sněgoňová se pustili do space opery. Legie přinese dvanáct samostatných dílů boje proti mimozemské invazi

Česká sci-fi o sobě dává v posledních letech vědět stále víc. Je to nejen díky silné generaci autorů, ale také čtenářskému zájmu, který se žánrové tvorbě dostává. Dva z těchto autorů se nyní spojili, aby vytvořili dvanáctidílnou sérii příběhů ze světa, kde je planeta Země okupována mimozemšťany a ve které velmi svérázná posádka hledá cestu, jak se mimozemským okupantům pomstít. Sci-fi série si v druhém plánu pohrává s odkazem československých legionářů a jejich bojem na cizím území za osvobození vlastní země. Zároveň však přináší to nejdůležitější z tzv. české akční školy – dobrodružství, černý humor a akční autorský styl. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. Taková jsou pravidla tam venku. Lidé je zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka srazila lidstvo na kolena a udělala z něj otroky mimozemských dobyvatelů. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí. První díl se jmenuje Operace Thümmel. Série Legie přinese postupně dvanáct samostatných, na sobě nezávislých dílů.   Ukázka z knihy      „Myslím, že víme, co znamenala ta eliminace,“ vložil se do diskuse Vodička.      Aga přestala prskat a oba jsme se otočili ke starému mistrovi z Vítkovic.      „Je to torpédo. Vypálila ho jedna z lodí kotvící u té základny,“ vysvětlil a ukázal na jednu z obrazovek. Vypadala trochu jako ponorkový radar a jasně ukazovala, že se k nám blíží něco zatraceně rychlého.      „Neměli bychom zvednout štíty?“ zeptal se Gerasim.      „Tohle, kurva, není Star Trek. Nemáme štíty!“ zařval jsem zoufale, ale pak se pro jistotu podíval na rutaše.      „Ne, nemáme,“ potvrdil, ale jeho prstové výstupky začaly zběsile běhat po přístrojích před ním. Loď se prudce naklonila a pustila se směrem, který by se vzhledem k našemu předchozímu postavení dal označit jako „dolů“. Nebýt umělé gravitace, odletěli bychom na ovládací panely. I tak jsme ale s Gerasimem oba spadli na zem a trochu si natloukli. Chana zůstala naprosto bez problémů stát. Myslím, že už asi popadesáté přemýšlela nad tím, že se vykašle na chepit a ukousne mi hlavu.      Další divoký manévr a loď zaskřípala. Na tohle evidentně nebyla stavěná.      Aga po mně konečně skočila a chytla mě za krk. * * * „Vůbec nic nevíš o světě kolem. Vůbec nic. Jsi jen zvíře, které někdo ukradl z pralesa. Tvůj bratr mi zachránil život a já ho jednou zachráním tobě. Pak ti dám tři jednotky tvého času a budu tě pronásledovat a ukousnu ti hlavu. To ti slibuji,“ pronesla.      „Kor-fa, že? Prastarý rituální závazek. Je zajímavé, že si ho vaše rasa uchovala i po tolika staletích technologického rozvoje,“ pronesl rutaš.      „Mlč, duchu, a raději nás odsud dostaň!“ zařvala Aga.      Vypadala vážně naštvaně.      „Nepůjde to. Umřeme. Je konec,“ pronesl klidným hlasem mimozemšťan.      „Nemáme torpéda? Klamné cíle?“ ozval se ze země Rus.       „Tohle fakt není Star Trek,“ povzdechl jsem si, ale Vodička lusknul prstem.       „Gerasim přece omylem vypustil ty bedny se separátem. To bychom mohli zkusit,“ navrhl a rutaš prakticky okamžitě zareagoval. Loď prudce zrychlila a zvuk, který se dostal až k nám, prozrazoval, že loď vypustila tlakem všechny bedny s lidským ve vlastní šťávě. Tohle sekané lidské už do žádného mimozemského mekáče nikdo nedoveze.      O chvíli později nás zasáhla rázová vlna obrovské exploze. * * * „My jsme to dali. My jsme to zvládli!“ zařval nadšením Vodička. Netuším, jak se dokázal udržet v křesle. My s Gerasimem opět skončili na zemi, zatímco chana zůstala prakticky nehnutě stát. Nejspíš to mělo co dělat s drápy na jejích dolních končetinách. Podíval jsem se na ovládací panel, rozběhlo se tam několik hlášení.      „Explodovalo to kousek od nás. Urvalo nám to kus trupu. Sklady tři, pět a sedm jsou zničené. Uzavřel jsem v nich přívod vzduchu. Ostatní zavírám,“ oznámil rutaš.      „Vyšel ten trik s bednami?“ zeptal se Rus.      „Spíš poslali slabou střelu. Ale možná ji skutečně ty tisíce beden odklonily z přesného kurzu a její exploze nás tak poškodila jen mírně,“ vysvětlil rutaš.      Aga na něj vyjeveně civěla a pak se posadila do křesla. Naše loď mezitím maximální rychlostí mizela z dosahu základny. Ne však ve svých stopách, ale jiným směrem, který vybral Apulunaš. Postavil jsem se a podíval se na ploché monitory na ovládacím pultu. Ukazovaly okolní vesmír. Jeden stále ještě snímal základnu.      „Od stanice k nám vyrazilo něco dalšího. Většího. Torpédo?“ podíval se dědek tázavě na mimozemšťana. Ten něco namačkal a hned jsme všichni věděli.      „Volavka,“ vydechl jsem naštvaně. Poslali za námi moji vysněnou loď.      „Utečeme jí?“ zeptal jsem se nervózně.      „Přepravní loď je ve skutečnosti docela rychlá a motory nemáme poškozené. To, co letí za námi, nás ale o několik ardtů překoná,“ vysvětlil rutaš. Nepřeložené slovo patrně znamenalo nějakou jednotku rychlosti, která neměla ekvivalent v češtině. Tohle se v kontaktu s mimozemšťany stávalo pořád.      „Takže?“ nadhodil Gerasim a poškrábal se v uchu.      „Tři jednotky tvého času, než budeme na dostřel,“ odvětil rutaš.      „Tři hodiny?“ ujistil jsem se a mimozemšťan jenom řekl: „Ano.“      „A nám, kurva, nezbyla jediná konzerva,“ povzdechl si Rus.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-08 09:37:00

Kurz, který pomůže i ke statisícovým výdělkům každý měsíc? IT rekvalifikace

Praha 8. února 2024 (PROTEXT) - V kterých odvětvích je zájem o programátory nejvyšší? A kdo všechno se může rekvalifikovat? O tom všem si David Jančík popovídal v pořadu „Co na to vaše peněženka“ na CNN Prima News.https://cnn.iprima.cz/kurz-misto-maturity-a-sta-tisice-na-uctu-kazdy-mesic-s-it-rekvalifikaci-ano-423632 Firmy lační po nových programátorechJak v rozhovoru zmiňuje spoluzakladatel největší české programátorské akademie ITnetwork David Jančík: „IT je velmi perspektivní obor a je navíc hodně sexy. Lidé zde totiž mají mnohé pracovní benefity, jakými je třeba úplná práce z domu nebo časová flexibilita. Díky tomu mohou ajťáci vykonávat svou profesi z téměř jakéhokoliv místa na světě,“ přiblížil Jančík.Vzhledem k neustálému rozvoji celého IT odvětví roste i počet volných pozic, takže zájem o nové zaměstnance je enormní. „Máme informace, že míst pro programátory jsou na trhu práce tisíce. Největší poptávka je přitom v korporátech či v různých bankovních institucích. Nicméně dnes už je téměř v jakékoliv firmě někdo, kdo se stará o IT,“ popsal Jančík.Dalším podstatným benefitem, kterým se firmy snaží zájemce přilákat, je rozhodně nadprůměrná mzda. Platy u senior programátorů často atakují hranici 160 tisíc korun za měsíc, u juniorů se potom nástupní mzdy pohybují okolo 40 tisíc korun. I to je ovšem nadstandard oproti nováčkům v jiných oborech. Tyto argumenty tedy vedou mnohé zájemce k rekvalifikaci do tohoto perspektivního oboru.IT je pro všechnyRekvalifikační kurzy ITnetwork jsou otevřeny úplně všem dospělým zájemcům bez ohledu na jejich předchozí obor nebo věk. „Když se podíváte na náš web do záložky Příběhy absolventů, tak uvidíte, jak rozmanité typy lidí k nám chodí. Máme tam studenty, kteří zrovna vyšli školu a chtějí si rozšířit své znalosti v IT. Jsou tam také nějací freelanceři, bývalý chirurg, ale i maminky na mateřské dovolené. Myslím tedy, že do IT se může rekvalifikovat úplně každý,“ vysvětlil Jančík.Stovky spokojených absolventů jsou podle Jančíka důkazem, že se lze pomocí rekvalifikace uchytit v IT a vypracovat se až na seniorní pozice. Tento proces ostatně zaznamenává také projekt 5 Statečných, jenž sleduje osudy pěti odlišných lidí, kteří se chtějí stát programátory. A ačkoliv zmíněný videoseriál zatím stále neskončil, někteří z účastníků si již dokázali najít uplatnění.Programátory shání i Armáda České republikyA právě jeden ze Statečných, voják Jiří, svým příběhem poukázal na další odvětví, kde je silný nedostatek programátorů. „Spojovací vojsko Armády České republiky v současnosti akutně potřebuje zhruba 150 IT specialistů. Vzhledem k tomu, jak se zavádí umělá inteligence, digitalizace a robotizace, budou potřeba čím dál tím více,“ vysvětlil kpt. Martin Krupička, tiskový důstojník spojovacího vojska AČR.Armáda proto nyní spolu s ITnetwork ladí možnou budoucí spolupráci. „ITnetwork by nám mohl vychovávat specialisty přímo podle našich požadavků. Tato spolupráce je zatím v zárodku, ale vše naznačuje tomu, že má pro nás velkou perspektivu,“ uzavřel nadějně Krupička. ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-09-17 19:07:50

Hon na hyeny

V článku Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK jsem komentoval zprávu ČTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím. Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J. N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P. B. Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K. E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P. B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K. E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání. J. N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K. E. a jeho průvodce P. K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ. V této části děje byl P. K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila. Oslovil znova opatrného J. N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 milionu korun na úplatky a jeho provizi. Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale nabízená služba podražila o pět milionu korun. Přicházel pak opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie. Předstíral, že mluví za skupinu, která má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce. Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V. N., jenž se dobře znal s K. J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J. N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil. Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J. N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P. B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno. P. K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání: měli podporovat obhajobu J. N. a těšit se na provizi za úspěch. P. K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J. N. jim po zproštění obžaloby svěří vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P. B. Nakonec na P. K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J. N. Deset milionů korun v bankovkách „ jako zálohu“. Do zatčení stačil z nich utratit necelé dva miliony a zbytek někde dobře uschoval. Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J. K. Ve vazbě ale zůstal jen P. K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče rezignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky. Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obžalovaného P. K. a poškozeného J. N. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání P. K. ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu. Obvinění P. K. a S. N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V. N. brání svou nevinu přímo sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání v lese s J. N. a s P. K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá. Je prokázané, že k ní došlo a mimo P. K. a J. N. se jí zúčastnil další muž, jehož J. N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S. N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V. N. alibi. Pro obžalovaného V. V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obhajoby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obžalovaného P. K. o jím získávané informace od přísedícího K. J. Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je ovšem holou skutečností, že policie obžalovaného P. K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože poškozený J. N. by v žádném případě požadované výpalné nezaplatil.  

Čas načtení: 2021-07-13 09:36:03

Miroslav Krobot vstoupí v srpnu do kin jako Muž se zaječíma ušima

Ústředním tématem nejnovějšího filmu režiséra Martina Šulíka, který na svoje uvedení čekal od října minulého roku, jsou zaječí uši. Přesně za měsíc, 12. srpna, se film konečně dostane do českých kin a divákům prostřednictvím herce Miroslava Krobota představí, jaký by asi byl život se schopností slyšet to, co jiní neslyší... Spisovatel Josef (Miroslav Krobot) jednoho dne získá nečekanou schopnost – mimořádný sluch v podobě zaječích uší. Ten mu umožňuje výborně slyšet nejenom hlasy dalších lidí, ale především jejich myšlenky... Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho mladá přítelkyně Katka (Alexandra Borbély) oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance, jak si uspořádat dosavadní život. Rozhodne se s ní oženit a narovnat rodinné vztahy... Pro Miroslava Krobota byly uši při natáčení především fyzickou překážkou. „Bylo těžké je nosit, hlavně kvůli jejich hmotnosti. Dalo se to vydržet, ale náročná byla příprava, dvě hodiny instalace a hodina a půl odstranění,“ vysvětlil představitel spisovatele Josefa, který získal mimořádnou schopnost – zaječí uši, díky kterým slyší myšlenky ostatních lidí. Během natáčení se Krobot s ušima prošel dokonce i po centru Prahy, kde nikdo o ničem nevěděl, a nikomu to nepřišlo zvláštní. Jen jeden asijský turista si herce vyfotil na památku. Zřejmě je to důkaz toho, že zaječí uši byly vytvořené více než věrohodně. Jejich autorem je Martin Jankovič, umělecký maskér, který se podílí i na zahraničních produkcích. „Byla to nesmírně náročná práce, protože se každý chloupek do silikonových uší vpichoval ručně,“ vysvětlil maskér. Film režíroval slovenský režisér a scenárista Martin Šulík. Ve filmu si dokonce zahrál nejen on, ale i hlavní kameraman Martin Štrba a dalších šest slovenských režisérů. Herečka Zuzana Kronerová, která ve snímku ztvárňuje spisovatelovu bývalou manželku a matku jeho dětí, si v režii Martina Šulíka zahrála poprvé „Martinův tatínek, se který jsme hrávali, byl skvělý herec i člověk. No a Martin se mu začíná velmi podobat. Jsem ráda, že jsem s ním mohla spolupracovat,“ svěřila se Kronerová. Stejný názor sdílí i herečka Táňa Pauhofová, která ztvárnila dceru Kronerové a Krobota. „Martin je ten nejlaskavější režisér, jakého znám. Má svoje herce rád, a to se mi líbí,“ dodala. Než se film dostal do české distribuce, stihl již získat ocenění za nejlepší režii a také Cenu ekumenické poroty na 36. ročníku Mezinárodního filmového festivalu ve Varšavě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2019-09-19 08:28:08

Takový normální soud

„Velká daňová kauza“, vedená od jara 2015 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25. června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu. Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří. Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu. V úterý 10. zpestřil program obžalovaný Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah. Před soud pak předstoupil svědek T. K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných. Svědka T.K. vystřídal V. V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení. Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace. Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z roku 2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obžalovaný Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel. Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J. R. není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obžalovaným Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obžalovaným Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co do činění s obžalovanými Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou. K této výpovědi se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J. R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obžalovaného Jiřího Eliáše. Se svědkem J. R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání. Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J. R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem. Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obžalovaný Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obžalovaný Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obžalovaným Petrem Moštěkem nikdy nebyli. Ve vyjádření k jeho vystoupení obžalovaný Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obžalovaných Vojtěcha Kudláček a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J. R. a E. N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obžalovaný Petr Moštěk a svědci J. R. a E. N. Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu. Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí a z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, například výše zmíněného svědka J. R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obžalovaným Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce.  K jeho vystoupení se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obžalovaného Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky. V odpolední části jednání vystoupil svědek R. M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby. Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady. Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním. Proběhl pak výslech svědka D. Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil k otázce, zda se u obžalovaného Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandardních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti. V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D. Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obžalovaný Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obžalovaného Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obžalovaným Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obžalovaného Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obžalovanému Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace týkající se společnosti Ecoll Invest. Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obžalovaného Moštěka. Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obžalovaným Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest a zkoumal, zda svědek poskytoval obžalovanému Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty. Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obžalovaný Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obžalovaný Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v roce 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní. Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2003 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR. V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet. Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž svědka M. G. přivedla eskorta z věznice. Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J. P. Soud se pak věnoval výslechu svědka J. P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní síni. Od roku 2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal. Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M. G., který připustil, že se mu svědek J. P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího setkání nepamatuje. Svědek J. P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M. G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J. P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J. P. do akce. Svědek J. P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obžalovaným Petrem Moštěkem ani s obžalovaným Petrem Dokládalem. A obžalovaný Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M. G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obžalovaného Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně. V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obžalovaného Vojtěcha Kudláče. Hlavní líčení bude pokračovat 7. října 2019 opět pětidenním blokem.

Čas načtení: 2024-02-28 06:00:01

Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla

Hangár F byl postaven v roce 1968 a v té době byl považován za architektonický skvost. „Když vstoupíme dovnitř hangáru, zjistíme, že střecha není uvnitř ničím podpírána. Drží ji totiž lanovody umístěné nad hangárem, což v té době bylo unikátem,“ vysvětlil Čtidoma.cz Lukáš Pouč, senior manažer hangárové údržby Czech Airlines Technics. Více než sedm set obyvatel Prahy zemřelo kvůli chybě navigátora. Lidé ignorovali sirény Číst více Určen pro těžkou údržbu Původním „úkolem hangáru“ byla lehká údržba flotily ČSA, později, jak se flotila modernizovala, začalo se i s tzv. těžkou údržbou, tedy většími opravami a revizemi. Při rozpadu ČSA po roce 1990 se technická odnož sídlící v Hangáru F osamostatnila. Vznikla tak společnost Czech Airlines Technics, která se později stala dceřinou společností Letiště Praha, která je nyní jejím 100% akcionářem. V současné době se zvažuje vstup strategického partnera. A společnost je žádaná nevěsta, která může nabídnout již stoleté zkušenosti s údržbou letadel. „Vstupu strategického partnera se společnost nebrání. Může to přinést spoustu obzorů a rozšíření příležitostí. Při těchto „námluvách“ jsme velmi komunikativní, hostíme zde řadu návštěv a na oplátku i my se jezdíme dívat k nim. Tato intenzivní komunikace může být velmi inspirativní i pro nás, neboť můžeme aplikovat zkušenosti, které naši potenciální partneři již získali,“ doplnil Lukáš Pouč. Trošku větší „garančka“ – 42 dní práce a do posledního šroubku Při naší návštěvě v Hangáru F se zastavujeme před strojem starým dvacet let, který je obklopen vysokým lešením. Vnitřek letadla by cestující nepoznal, místo podlahy vidíme jen konstrukci, v letadle nejsou sedačky ani stropní odkládací prostory, chybí i obložení, a tak vidíme zevnitř plášť letadla. Toto letadlo podstupuje 42denní prohlídku, kdy je obrazně, nikoliv doslova, rozebráno do posledního šroubku. „Tato inspekce je zevrubná, dokonce nejpodrobnější, jaká může být. Při prohlídce letadla jdeme na ‚dřeň‘, provádíme prohlídku i míst, která jsou běžně neviditelná. Všechny součástky demontujeme a prohlížíme. U toho, co nelze rozebrat, provádíme rentgenování a používáme i jiné nedestrukční metody snímání vnitřního povrchu materiálu, například pomocí UV světla. Tak můžeme odhalit i praskliny, které jsou lidskému oku neviditelné,“ řekl Lukáš Pouč. A to je bez pochyby hodně práce, protože běžný dopravní letoun má v sobě desítky kilometrů nejrůznějších elektrických kabelů a více než dvacet tisíc součástek.  Letoun DC-3 Dakota pomohl vyhrát válku, československé piloty odvezl za padající železnou oponu Číst více Nejsou to jen velké prohlídky, letadlo se kontroluje mezi všemi lety Veškerá údržba letadla se provádí podle manuálů výrobce, které se musí striktně dodržovat. Není tam prostor pro improvizace. I rutinní kontrola musí být konfrontována s manuály, které se navíc aktualizují. Údržba letadel se rozkládá na několik činností. Každá z nich je vždy ovlivněna dobou, kdy se má udělat. Po každém letu se na ploše letiště dělá zevrubná prohlídka letadla. Kontroluje se, zda není na první pohled viditelná nějaká funkční změna, zda není například v trupu trhlina, zda jsou v pořádku pneumatiky či zda nedochází k úniku provozních kapalin. Rozsáhlejší potom bývá denní prohlídka. Obě tyto prohlídky jsou tzv. lehké prohlídky. Ty se provádějí bez nutnosti toho, aby bylo letadlo přítomno v hangáru. Tam se letadlo dostane až v případě, kdy prohlídka odhalí problém, který nelze vyřešit přímo na ploše. Každý provozovatel letadla se snaží všechny postupy dodržet, a to nejen kvůli bezpečnosti posádek a cestujících, ale i proto, že letadlo, které je na zemi, „nevydělává“. Snaha provozovatelů je proto věnovat pravidelným prohlídkám náležitou pozornost, aby se předcházelo poruchám, které by třeba letadlo uzemnily na delší časové období. Zaparkovat letadlo není jako zaparkovat auto Starost o letadla není jen starost o ta, která jsou provozována nebo se u nich dělá velká prohlídka (zpravidla jednou za dva roky). Péče se musí věnovat i letadlům, která jsou na určitou dobu zaparkována. Není to jako u auta, do kterého třeba po měsíci nasedneme, a pokud se nevybije baterka, hned jedeme. „Letadla se musí udržovat i po dobu, kdy nejsou v provozu. Děje se tak opět podle pokynů výrobce v manuálu k jednotlivým typům letadel. Na kratší dobu je to tzv. active storage, kdy jednou za týden je potřeba ‚nahodit‘ pomocnou jednotku, která dodává elektrickou energii, oživit přístroje, zkusit klapky a další mechanické ovládací prvky letounu. I pokud je letadlo zaparkováno na delší dobu, třeba i měsíce, musí se pravidelně kontrolovat tlak pneumatik, únik provozních kapalin apod. Konzervuje se motor, do paliva se přidávají mikrobiologické látky, které zajišťují, že si palivo i během dlouhého stání udrží své vlastnosti,“ vysvětlil Lukáš Pouč.  Ta práce je také o lidech Hangár F není ale pouze o letadlech nebo provozních příručkách, ale také o lidech. Společnost zaměstnává více než 600 kvalifikovaných techniků, inženýrů a administrativního personálu, z toho 205 mechaniků, jsou zde i zaměstnanci v truhlárně, čalounictví a lakovně. A stejně jako v jiných oborech i zde stále hledají kvalitní a kvalifikované zaměstnance, ale také zájemce o zaměstnaní s technickým vzděláním nebo praxí v podobných oborech. Proto také spolupracují s leteckými učilišti nejen v Praze na Ruzyni a ve Vodochodech, ale také v Jesenici. Umožňují studentům nejen navštěvovat provoz, ale pomáhají i s výukou a odbornou praxí.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letiště Václava Havla Praha. Tajemství odbavení.

Čas načtení: 2024-03-15 18:54:52

Hlavní body rozhovoru s Emmanuelem Macronem 14. března pro televizní stanice TF1 a France 2

Emmanuel Macron zdůraznil, že "Rusko nemůže a nesmí vyhrát válku", a poté opakovaně zdůraznil, že "jsme připraveni reagovat na ruskou eskalaci". Francie "nečekala s přípravou až do února 2022 jsme připraveni", zdůraznil. Hlava státu ujistila, že Francie "nikdy" nepřevezme iniciativu v boji proti Rusku, ačkoli potvrdil, že by neměla být vyloučena žádná možnost podpory Ukrajiny. Válka na Ukrajině je "existenční pro naši Evropu a pro Francii", prohlásil. "Nikdy nepřejdeme do ofenzívy, nikdy nepřevezmeme iniciativu," vysvětlil, i když se domnívá, že "bychom neměli vyloučit žádné možnosti" (žádné limity francouzské podpory Ukrajině). "Rusko je protivník, Kreml je protivník," vysvětlil Emmanuel Macron, který v této fázi odmítl označit Rusko za nepřítele. "Nevedeme s Ruskem válku," ujistil prezident, ale "pokud se situace zhorší, budeme připraveni, aby Rusko nikdy nezvítězilo," doplnil, načež dodal, že "mír neznamená kapitulaci Ukrajiny". ...

Čas načtení: 2024-03-25 13:00:01

Válečnice drsnější než muži. Zapomeňte na Johanku z Arku, tyhle ženy jsou inspirací!

Neměly strach, často dokázaly nemožné. „Velkou část historie lidstva se setkáváme s tím, že žena byla v podřadné pozici. Minimálně pokud jde o boj. Ženy ale mohly být i lepší než jejich mužské protějšky. Dokázaly zapojit intuici, měly smysl pro strategické plánování. Chlap vzal meč a šel sekat a bodat, žena přemýšlela,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. Vybrali jsme pro vás společně několik žen, které si rozhodně zaslouží být oslavovány. Zapomeňte na Johanku z Arku a další ženy, které si dlouhodobě užívají pozornost. Podíváme se na hrdinky, které jsou neprávem tak trochu stranou. Markéta z Anjou Během první fáze válek růží byly hlavní vojenské úspěchy na straně lancasterských sil, které se snažily bránit svůj vliv. Za těmito úspěchy stála z velké části zuřivá královna Markéta z Anjou. „V patnácti letech se vdala za anglického krále Jindřicha VI., který byl náchylný k záchvatům bezvědomí a slabosti. Navíc ho trápily neúspěchy,“ uvedl Konečný. Proti němu stál Richard, vévoda z Yorku, ambiciózní šlechtic, který si dělal nárok na trůn. Což se ale nelíbilo Markétě, protože byl přímým soupeřem pro jejího syna Eduarda. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Sled některých událostí mohl za to, že se vévoda a král postavili proti sobě. „Markéta se tedy chopila zbraně a rozhodla se bránit krále a svého potomka. Nejprve bitevní pole ovládla, následně však utrpěla drtivou porážku v bitvě u Towtonu. Utekla do Walesu, později do Skotska.“ Podporu sice našla u francouzského krále Ludvíka XI., ale jen krátce. „Další porážka přišla v bitvě u Tewkesbury, kde byl zabit její syn. Markétu zajali a věznili ve Wallingfordu a v Toweru. Zemřela 25. srpna 1482 ve spánku,“ potvrdil Konečný. Tamara Gruzínská Další středověká královna, která prokázala velkou sílu přesto, že jí nikdo nedával příliš šancí se prosadit. Vládla od roku 1184 do roku 1213 a je uznávána jako jedna z největších osobností v gruzínské historii. „Navzdory silné opozici se jí podařilo upevnit vládu a obrátila svou pozornost za hranice své země. Vedla válku proti Eldiguzidům, kteří žili v oblasti dnešního Ázerbájdžánu. Poté se pustila do osvobození Arménie, následně začala pokukovat po byzanstké říši.“ Tamara byla obrovskou osobností, která ztělesňovala křesťanskou víru, a díky tomu za ní šli i muži, kteří s její vládou původně nesouhlasili. Její vojenská tažení zajistila, že se Gruzie stala nezávislým královstvím, které padlo až kvůli nájezdům Mongolů ve 13. století. Tamara je dodnes symbolem gruzínského nacionalismu. Tomoe Gozen Nyní se vydáme do 12. století na východ Japonska do války Genpei mezi klany Minamoto a Taira. Jedním z nejslavnějších válečníků této éry byla onna-musha (bojovnice) jménem Tomoe Gozen. Velkou část jejího života zastiňují legendy, které se o ní psaly. „Víme jen, že byla válečnicí ve službách Minamota no Yoshinaky. V jedné bitvě dokázala se svými 300 samuraji pokořit 2000 nepřátelských válečníků. Bojovala také v neúspěšné bitvě o osvobození Awazu. Ačkoli byly síly jejího pána rozdrceny, Tomoe bojovala dál a traduje se, že sťala dva nepřátelské šlechtice,“ vypočítal Konečný. Buď jak buď, je jednou z nejslavnějších válečnic v japonské historii a inspirovala budoucí generace samurajů. Lilya Litvyak V našem výčtu nesmí chybět žena, jejíž činy ve druhé světové válce jsou do značné míry neznámé. A to je chyba! Litvyak byla během války stíhací pilotkou v „barvách“ Sovětského svazu. „Uprostřed zoufalého boje proti nacistům byla jako záblesk naděje. Své první sestřely zaznamenala 13. září 1942 a stala se první pilotkou, která zničila nepřátelský letoun ve druhé světové válce. Mezi lety 1942 a 1943 sama sestřelila pět až dvanáct nepřátelských letadel. Byla první ženou, ze které se stalo stíhací eso.“ Jak známo, i díky pilotům Sovětský svaz vytlačit Němce ze své země. Ale v srpnu 1943 byla Litvyak sestřelena německou stíhačkou. Není známo, zda byla zajata, nebo zabita v akci. „Ale ví se, že byla jedním z největších hrdinů Sovětského svazu,“ doplňuje Konečný. Septimia Zenobia Je sice méně známá, ale možná o to větší odpůrkyní Římské říše byla. Zenobia se stala královnou regentkou Palmýry (v dnešní Sýrii) při korunovaci svého syna Vaballatha v roce 267 našeho letopočtu. Ale zatímco její dítě nosilo korunu, ona měla skutečnou moc. „V roce 269, zatímco římský císař Claudius Gothicus byl zaneprázdněn obranou před germánskými nájezdy, Zenobia prosadila svou autoritu nad regionem a expandovala do Bosry a Antiochie. Invaze ospravedlňovala jako upevnění své provincie ve službách římského císaře, nikoli jako akt vzpoury proti němu.“ Tím ale Zenobiiny ambice neskončily. Poslala 70 000 vojáků do římského Egypta pod vedením palmýrského generála Zabdase, zničila tamní armády a převzala kontrolu nad provincií. Po zajištění Egypta vyslala Zenobia generála Zabdase, aby s jistým úspěchem napadl Malou Asii (v dnešním Turecku). „Zenobia dokázala sjednotit různé kultury svého impéria, stylizovat se jako helénistická, semitská a římská královna, což vedlo mnoho jejích poddaných k podpoře její věci pro nezávislost. Netrvalo to ale dlouho,“ vysvětlil Konečný. Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic Číst více Na scéně se totiž objevil nový římský císař Aurelián. Potlačil povstání brabarů a obrátil pozornost proti Zenobii. Královna byla poražena a uprchla do Palmýry. „Následně byla zajata a většina historiků se shoduje, že byla odvlečena do Říma a vláčena ulicemi a ukazována jako trofej. Poté ona i palmýrská říše zmizely v temnotě.“ Fu Hao V Číně se povídají příběhy o mnoho ženách bojovnicích, často jde o fikci. Jedna z 64 manželek krále Wu Danga z dynastie Shang z doby kolem roku 1200 před naším letopočtem však byla reálná. Fu Hao odmítla být předmětem vyjednávání mezi panovníkem a jejím kmenem a rozhodla se vést muže do bitvy. Velela v té době největší armádě v Číně, která měla kolem 13 000 lidí. „Stojí za zmínku, že v tomto období čínské historie sloužilo v armádě mnoho žen, což ukazuje, jak se postoje k ženám v armádě mohou v průběhu času měnit. Mnoho úspěchů Fu Hao bylo ztraceno v čase, ale stále zůstává jednou z nejmocnějších válečnic v historii.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit.

Čas načtení: 2024-04-04 17:10:30

Joao Felix podle jeho vlastních slov chce zůstat v Barceloně, ale rozhodnutí nezávisí na něm

Joao Felix, který je v Barceloně na hostování z Atletica Madrid potvrdil své přání zůstat v Barceloně i po skončení sezóny, ale přiznal, že to není jen na něm. Portugalec vysvětlil, že by rád zůstal na Camp Nou a také požádal o lepší zacházení od novinářů. Felix vysvětlil, že jeho přestup na poslední den přestupového trhu do Barcelony nebyl plánovaný, ale šel na Metropolitano vyřešit některé smluvní detaily a kdyby se nevzdal několika věcí, Atletico by mu nedovolilo odejít na hostování.

Čas načtení: 2024-04-13 07:00:01

Antarktida je pokrytá sopkami. Pokud vybouchnou, náš život se úplně změní

Pod Antarktidou leží oblast, která je doslova prošpikovaná vulkány. Z těchto sopek bylo 91 poprvé objeveno v rámci studie zveřejněné v časopise Geological Society. Mohla by tedy některá z antarktických sopek vybouchnout? Pro geology je tato otázka velmi záludná. Sopky se zde totiž dělí do dvou skupin. „První jsou relativně mladé sopky, které se dají poměrně dobře zmapovat. Pak jsou tu ale mnohem starší útvary, které nelze tak snadno identifikovat,“ vysvětlil Čtidoma.cz Patrik Vávra. Velmi neobvyklý úkaz V současné době jsou na ledem pokrytém kontinentu pouze dvě sopky, které jsou klasifikovány jako aktivní. „Je to Deception Island ve tvaru podkovy severně od pevniny, která je součástí Jižních Shetlandských ostrovů. A Mount Erebus, nejvyšší bod na kontinentu s vrcholem ve výšce 3 794 metrů. Tato sopka je považována za nejaktivnější sopku na světě, na ostrově Scott vybuchuje pravidelně od roku 1972.“ Ďáblovo zlato se dodnes těží. Je smrtelně nebezpečné a dělníci umírají ve velkém. Číst více Hora do okolí nechrlí jen oblaka plynu a páry, ale občas i obří kusy kamenů, čemuž se podle NASA Earth Observatory říká strombolské erupce. „Zajímavé je, že se v jednom z kráterů vytvořilo stálé lávové jezero. Není to obvyklé, protože jsou třeba velmi specifické podmínky k tomu, aby jezero na Antarktidě nikdy nezamrzlo,“ uvažoval Vávra. Deception Island je na druhé straně kalderou aktivní sopky, která naposledy vybouchla v roce 1970, jak se uvádí na stránkách Deception Island Antarctic Specially Managed Area, společnosti, která na ostrově monitoruje vulkanickou aktivitu. Nikdo neví, odkud to přijde Navzdory tomu, že na kontinentu jsou momentálně pouze dvě známé aktivní sopky, je Antarktida posetá fumaroly, sopečnými průduchy, které do vzduchu uvolňují plyny a páry. „Pokud vzniknou správné podmínky, akumulace z těchto průduchů může vytvářet usazeniny známé jako fumarolové ledové věže, které dosahují výšky až tři metry,“ vysvětlil Vávra. Jak svést ženu či muže? Podívejte se, jak snadné to je v podání mistrů Číst více Přestože vědci neustále monitorují antarktické sopky pomocí přístrojů, může být obtížné předpovědět, kdy přesně by mohla vzniknout další erupce. „Může vybouchnout prakticky kterákoli sopka na kontinentu. Tady je to nebezpečí. Není jasné, odkud a kdy to přijde. Kdyby jich teoreticky vybouchlo několik najednou, život se změní, minimálně na nějakou dobu.“ Navíc se nedá říct, že by Mount Erebus a Deception Island byly nějak extrémně podrobně monitorovány. Spíš je tomu naopak. „Jsou tam seismometry, které detekují případnou sopečnou aktivitu. Ale rozhodně není pokrytí takové, jaké by si sopky zasloužily. Sem tam se sice výzkumníci odhodlají k nějaké detailnější studii, ale vzhledem k tomu, že jde o špatně přístupné oblasti, je to vzácné. Jinde po světě je tolik přístupnějších sopek,“ dodal pro Čtidoma.cz Vávra. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Udivení biologové našli statisíce obrovských hranatých vajec. Jsou přilepená na aktivní podmořské sopce.

Čas načtení: 2024-05-13 09:00:01

Hitlerův synovec byl hrdina. Toto je jeho příběh

William Patrick Stuart-Houston se narodil jako William Patrick Hitler. Je důležité hned na začátku zdůraznit, že tento muž nebyl „krtek“, nebyl nacistický špión, jeho despotický strýc ho neinfiltroval hluboko do nepřátelského území. William sloužil čestně a se skutečným opovržením hovořil o odporných činech bratra jeho otce. Ale fakt, že vůbec směl sloužit v americkém námořnictvu během druhé světové války, byl docela pozoruhodný. Strýčka Hitlera rozpálil do běla William Hitler se narodil v oblasti Toxteth v Liverpoolu v březnu 1911. Jeho irská matka Bridget se asi dva roky předtím v Dublinu setkala s Rakušanem Aloisem Hitlerem mladším. Pár utekl do Londýna a krátce nato se přestěhoval do bytu na 102 Upper Stanhope Street v Liverpoolu. Willy tam přišel na svět. O 31 let později německý nálet na město změnil dům v ruiny. Nálet nařídil Aloisův nevlastní bratr Adolf. Krutý omyl: Kdyby soudci po Hitlerově hospodském extempore rozhodli přísněji, mohly přežít miliony lidí Číst více Faktem je, že Alois byl už dávno pryč, když na Británii začaly pršet bomby. Nedlouho po Williamově narození opustil svou ženu a dítě a vydal se na evropské turné po kasinech a hernách, které skončilo až poté, co potkal jinou ženu a podruhé se oženil. Jako bigamista žil v Německu, a dokonce předstíral svoji smrt, aby druhou veselku utajil. Je zjevné, že i když nebyl tak špatný jako jeho bratr, v rodině cosi nebylo v pořádku. Když bylo Williamovi osmnáct, rozhodl se oslovit svého otce a odcestoval do Německa, aby s ním strávil čas. Psal se rok 1929 a otec se synem šli za strýcem Adolfem na jedno z jeho stále populárnějších nacistických shromáždění. Mladý William po návratu do Anglie napsal řadu článků, které se o strýci nevyjadřovaly zrovna lichotivě. Adolfa to rozzuřilo, přesto synovci v roce 1933 zařídil práci v Reichskreditbank v Berlíně. Britská armáda ho odmítla William chtěl využít pozice svého strýce coby německého kancléře a snažil se získat lepší pracovní postavení. Jenže se to nesetkalo s úspěchem. Adolf Hitler údajně o Williamovi hovořil jako o svém odporném synovci, což rozhodně nebyla lichotka. William nakonec z Německa utekl těsně před vypuknutím války a usadil se ve Spojených státech. Přestěhoval se tam po krátkém pobytu v Británii, tamní armáda totiž měla výhrady k jeho původu a loajalitě a odmítla, aby rozšířil její řady. Americké ozbrojené síly měly na začátku podobný přístup. Jenže William cítil něco jako osobní zodpovědnost, aby šel bojovat proti svému strýci. Ale i jeho další pokusy byly zamítnuty. Logicky. Mladý Hitler se však nevzdal. Po stopách psance Robina Hooda: Historik vysvětlil, jak to s ním doopravdy bylo Číst více Těší mě, Hitlere, já jsem Hess Zkoušel to dál a nakonec napsal dopis přímo prezidentu Rooseveltovi. V korespondenci vysvětlil své důvody pro stěhování do Ameriky z Velké Británie. A konečně mu bylo vyhověno! Jeho první den ve službě ozdobil Williama anekdotou, kterou pak vyprávěl po zbytek života. Jeho důstojník se zeptal na jeho jméno. „Hitler,“ odpověděl. Důstojník se podíval na nového rekruta a svraštil obočí. „Rád tě poznávám, Hitlere. Já jsem Hess.“ Nakonec odsloužil tři roky jako medik u námořnictva, rozhodně však nebyl nikde schovaný. Dokonce se zapojil do incidentu, při kterém mu nohu ošklivě poranil šrapnel. Díky tomu pak dostal Purpurové srdce. Zdroje: history.co.uk, allthatsinteresting.com, americainwwii.com, findagrave.com KAM DÁL: Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat.

Čas načtení: 2024-05-21 06:00:01

Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu

Nedávno jsme zveřejnili příběh ze socialistické vojny, který nám poslal pan Aleš. Sloužil v Bratislavě u Vojenského útvaru 8070 Vajnory. Jelikož jeho vyprávění vzbudilo velký ohlas, rozhodli jsme se, že v něm budeme pokračovat. A „vrhneme“ se na období po přísaze, kdy byli vojáci rozděleni na roty. „Až tam jsme se dozvěděli, že jsme narukovali k pétépákům, tedy stavebnímu vojsku. A jsme tam proto, abychom pokračovali ve výstavbě kasáren ve Vajnorech. Na klopách jako insignie příslušnosti jsme měli odznak s buldozerem,“ usmíval se pan Aleš. Psí známku nikdo řešit nebude Po přidělení na roty dostali do rukou vojenské knížky. „Z ní jsem se dozvěděl, že jsem schopen jako písař/kreslič a jako vojenskou odbornost mi zapsali č. 987, název odbornosti ‚kovář svářeč f 141‘. A přidělen jsem byl k rotě PSV (přidružená stavební výroba) k mazákovi, který dělal hlavního skladníka roty a zástupce stavbyvedoucího. Dělal jsem mu asistenta.“ Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník Číst více Ve vojenské knížce byla na obyčejné šňůrce připevněna tzv. psí známka. Byla to plechová cedulka, dobře známá z válečných filmů nebo třeba seriálu M.A.S.H. Voják na ní má vyražené rodné číslo a nosí ji na krku. „Všiml jsem si, že na té mojí je vyražené špatné rodné číslo a šel jsem to nahlásit veliteli roty. Ten se mi vysmál se slovy, že tohle nikdo nikdy řešit nebude. Stejně jako moji vojenskou odbornost, která byla v příkrém rozporu s mojí zdravotní klasifikací, protože kdyby došlo k nějakému válečnému konfliktu, tak my jsme prý určeni do první linie jako potrava pro kanóny a tanky a tam se nikdo nebude zabývat tím, kdo byl kdo. Takže tu psí známku mám ve vojenské knížce dodnes doma,“ vysvětlil našemu webu pan Aleš. Dva roky natvrdo ve vojenské věznici Způsob jednání na rotě se podle pamětníka oproti přijímači ještě zhoršil. V přijímači byla „lampasácká“ vojna, na rotách „mazácká“. „Docházelo i na opravdovou šikanu a došlo to tak daleko, že jednoho kluka mazáci málem zmrzačili. Ale to už bylo i pro ‚lampasáky‘ hodně a dva mazáci dostali prokurátora a rok natvrdo v Sabinově. To byla vojenská věznice na Slovensku.“ Na druhou stranu už nebyly žádné ranní rozcvičky, žádné poplachy. „Jen asi tři za celý zbytek vojny, a to ještě ráno lehce před snídaní. Kontrola počtu, nástup před baráky, nic dramatického. Pak zpět na ubikace, vybalit, na snídani a odchod do práce na stavbu v rámci areálu a profese,“ uvedl pan Aleš. Suché a mokré rajóny Ten se brzy na rotě dozvěděl, že k pétépákům se rukuje jednou ročně a že za „zobáky“ budou celý rok. „Řekli nám, že po půl roce po takzvaném povyšování už si budeme moci s ‚mazákama‘ tykat, budeme si moci na pokoji sednout na postel a nevstávat, když jakýkoliv mazák vstoupí do místnosti, a podobně, při vstupu se nebudeme muset takzvaně zařazovat a při odchodu odřazovat.“ Měsíc se otáčí. Přesto z žádného místa na Zemi nevidíme jeho odvrácenou stranu Číst více Každé pondělí ráno absolvoval PŠM (politické školení mužstva). „Nesmysl vymyšlený jen proto, aby se kluci, co přijeli z opušťáků nebo dovolených v neděli do půlnoci, mohli probrat, vystřízlivět (my pochopitelně s nimi) a v práci aspoň něco trochu udělali,“ usmíval se pamětník. Kdo na vojně byl jako záklaďák a navíc jen v hodnosti vojína, určitě ví, co obnášely suché a mokré rajóny. Pan Aleš to pro Čtidoma.cz vysvětlil ze své vlastní zkušenosti: „Suché rajóny byly jen zametání smetákem a stírání podlah vlhkým hadrem. Mokré byly o takzvaném mazlavém mýdle rozpuštěném ve studené vodě a drhnutí podlah rýžovými kartáči. U nás mokré probíhaly každou sobotu, to byl totiž PHD – parkohospodářský den.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů: Myslel jsem, že je po mně. Větší ponížení jsem nezažil, říká pamětník.

Čas načtení: 2024-06-04 07:00:01

Počasí v Česku: Letos nás čeká rekordní sezóna hurikánů

Rok hurikánů je tu, počasí nám dá zabrat. Zřejmě se dočkáme vysokého počtu obrovských bouří, tedy takových, které dostanou své jméno. Průměrná sezóna jich má čtrnáct, letos podle odborníků překonáme rekord třiceti hurikánů za jedinou sezónu. „Nad Atlantikem jsou ideální podmínky. Teploty jsou vysoké, oceán se rychleji zahřívá a tropické cyklóny tak budou nejen četnější, ale také mnohem intenzivnější,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Vávra. V Česku záplavy a vytopené sklepy Pokud jsou bouře silné, mohou mít dopad i na Českou republiku. „Bavíme se o tzv. exhurikánu. Není to přitom žádná novinka, stalo se to už mnohokrát. Třeba v době řádění hurikánu Martin v listopadu 2022, v říjnu 2020 to byla Zeta atd. Těch příkladů je opravdu hodně. Nejde přesně říct, co se v Česku stane. Jde o to, jak se bude exhurikán chovat a také kde se bude nacházet,“ vypočítal Vávra. Země má své superrychlé dvojče. Mohlo by nás ochránit před klimatickými katastrofami Číst více Podle něj víceméně platí to, že pokud se exhurikán neposune dál než nad severozápadní Evropu, pro Česko to bude pravděpodobně znamenat příliv teplého vzduchu a jasné počasí. „Ovšem jestli dorazí až na východ, k nám to přinese něco jako období dešťů. Často i velmi silných a dlouhodobých, nepůjde tak zřejmě jen o krátké přeháňky, které by zalily úrodu. Lokální záplavy, vyplavené sklepy atd., s tím je třeba počítat.“ Na hurikány nestačila stupnice Vědci již dříve zjistili, že za extrémně aktivní hurikány může změna klimatu. Dnes jsou tyto bouře mnohem pravděpodobnější, než tomu bylo ještě v osmdesátých letech. Na vině je již zmíněné rychlejší zahřívání oceánů. „Hurikány ‚rostou‘ z tenké vrstvy teplé oceánské vody, která se vypařuje, stoupá a vytváří bouřkové mraky. Čím je oceán teplejší, tím více energie tento systém získává, což urychluje proces tvorby bouří a umožňuje rychlým bouřím, aby se rychle zformovaly,“ vysvětlil Vávra. Ohnivý kruh pohltí Atlantský oceán. Voda prostě zmizí Číst více Od března 2023 dosáhly průměrné teploty mořského povrchu po celém světě rekordně vysoké hodnoty, což naznačuje, že nás čeká opravdu rušná sezóna bouřek. Své si „řekne“ i jev zvaný La Niña, chladnější protějšek El Niña. „Jde o to, že La Niña oslabuje pasáty a naopak snižuje vertikální střih větru, což je to, co tlačí počínající bouře,“ dodal pro Čtidoma.cz Vávra. V tomto desetiletí se světem prohnalo už pět bouří bezprecedentní rychlostí 309 km/h nebo více. To vedlo vědce k navržení nové síly „kategorie 6“, která by je dokázala popsat. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ženu bez hlavy vozila týdny v kufru. Toužila po tom, co bylo její.

Čas načtení: 2024-07-08 19:07:05

USA: Střevní mikrobiom válečníků se bude zkoumat pro zvýšení jejich výkonu

Cílem tohoto výzkumu je vyvinout novou potravinovou tyčinku, která by mohla zvýšit pohodu a efektivitu vojáků zevnitř.Výzkumníci americké armády zkoumají vliv střevního mikrobiomu na výkonnost vojáků. Výzkum provádí Výzkumný ústav environmentální medicíny americké armády (USARIEM).Střevní mikrobiom tvoří biliony mikroorganismů, které žijí uvnitř trávicího traktu (žaludku a střev). USARIEM zkoumá, jaký vliv, pokud vůbec nějaký, má rozmanitost mikroorganismů, jako jsou houby, bakterie a viry, na reakci vojáka na stres.Studie navazuje na mnoho dalších, které naznačují souvislost mezi střevním mikrobiomem, funkcí mozku a vývojem kostí. Za tímto účelem vědci USARIEM zkoumají, jak trávicí mikrobiom a sloučeniny, které produkuje, ovlivňují bojovníky působící v náročných podmínkách a extrémním prostředí. Institut uvedl, že jeho hlavním cílem je zavést nutriční intervence za účelem zvýšení výkonnosti personálu v takových situacích.Jste to, co jíteJak vysvětluje americká armáda, při cestách válečníků do náročných podmínek může jejich individuální střevní mikrobiom vyvolat různé reakce."Například válečník může pociťovat různou míru děravého střeva, což je stav, kdy se odpadní produkty dostávají do krevního oběhu kvůli slabým střevním stěnám; nebo akutní horskou nemoc, kdy tělo zažívá potíže při přizpůsobování se vyšší nadmořské výšce - na základě typů mikrobů v jeho střevech," vysvětlila americká armáda v tiskové zprávě."To, co jíme, formuje střevní mikrobiom," vysvětlil fyziolog výživy USARIEM Philip Karl. "Víme, že výživa může zlepšit zdraví, a víme, že výživa může zlepšit výkonnost a poznávání, ale ne každý reaguje stejně, když je vystaven stejné stravě nebo stejnému prostředí," dodal.Dodal, že chtěli zjistit, zda je jedním z důvodů této variability individualita střevního mikrobiomu a zda mohou tuto individualitu a rozmanité funkce střevního mikrobiomu manipulovat pomocí výživy.Za tímto účelem tým USARIEM vyhodnotil zásoby potravin podávané vojákům a vybral ty, které mikrobům žijícím ve střevech prospívají nejvíce. Na základě toho doufají, že vyvinou novou výživovou tyčinku, kterou budou podávat vojákům americké armády.Tyčinka bude obsahovat prebiotické i probiotické látky, které podporují vyváženou a zdravou mikroflóru. "Vzrušující na tom je, že genetická kapacita střevního mikrobiomu daleko převyšuje genetickou kapacitu lidského těla," uvedl Karl.To znamená, že mikrobi, kteří v nás žijí, dali lidskému tělu řadu funkcí, které nemělo. Karl dále vysvětlil, že se jedná o situaci, která je výhodná pro obě strany: "my vyživujeme mikrobiotu a ona vyživuje nás".Nová laťka pro nový střevní mikrobiomPodle USARIEM by výživová tyčinka mohla pomoci předcházet střevní propustnosti u vojáků vystavených vysokým nadmořským výškám. Tento syndrom představuje oslabení nebo ztenčení střevních stěn, což způsobuje únik odpadních látek do krevního oběhu."Doufali jsme, že námi vyvinutá výživová tyčinka se zaměří na prospěšné mikroby a pomůže chránit střeva před poškozením během environmentálního stresu," řekl Karl."Jedná se o vzrušující oblast výzkumu, která nám může pomoci vyvinout nové nutriční intervence optimalizující výkonnost, které využijí rozmanité schopnosti našich přátelských střevních mikrobů."USARIEM uvedl, že provádí další testy, aby přesně určil, která prebiotika a probiotika podporují specifické přínosy pro kognici a fyzické zdraví vojáků.

Čas načtení: 2024-07-11 11:00:01

Neandertálci se starali o dítě s Downovým syndromem v mnoha ohledech lépe než my dnes

Neandertálci, naši nejbližší lidští příbuzní, žili v Eurasii asi před 400 000 až 40 000 lety. Ušní kost byla původně vykopána v roce 1989 v Cova Negra (Černá jeskyně) ve městě Xàtiva v provincii Valencie. „Byla smíchána s pozůstatky zvířat a nebyla identifikována až do nedávné doby. Pokud jde o další pozůstatky neandertálců v jeskyni, pocházejí z doby před 273 000 až 146 000 lety,“ vysvětlil Moravec. Tým, který pozůstatky zkoumal, použil mikro-CT (počítačovou tomografii) ke skenování kosti, což mu umožnilo vytvořit její digitální 3D model. Díky tomu výzkumníci zjistili, že ušní kost měla nepravidelný tvar, který je v souladu s Downovým syndromem. Měla také další neobvyklé aspekty, včetně menší kochley a abnormalit s laterálním polokruhovým kanálem (LSC), nejkratším ze tří ušních kanálků. Píše se to v prohlášení odborníků.  Děti s Downovým syndromem mají šanci žít téměř jako všechny ostatní. O nemoci koluje celá řada nesmyslů Číst více Členové skupiny o ni pečovali Aby měli vědci stoprocentní jistotu, že Tina trpěla Downovým syndromem, museli by provést genetický test. Lidé, kteří touto nemocí trpí, totiž mají celou třetí kopii 21. chromozomu nebo jeho části. Přesto je u Tiny pravděpodobnost Downova syndromu velmi vysoká. „Její stav by v takovém případě vyžadoval péči dalších členů skupiny. Což je v některých odborných kruzích opravdová senzace, nic takového jsme doposud netušili,“ uvažoval Moravec. V minulosti se neobjevil žádný jiný případ, který by prokázal, že by neandertálci někomu pomohli, aniž by jim tento člověk mohl laskavost oplatit. Objev Tiny je tak průkopnický. „Tato nemoc je spojena s opožděným tělesným růstem, všimneme si i charakteristických rysů v obličeji. Downův syndrom provází lehké až středně těžké mentální postižení,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Jíte jako neandertálci? Ochutnejte jejich skutečný recept, nežili si vůbec tak zle, jak se nám zdá Číst více Diskriminace lidí s Downovým syndromem Tina je i pro moderního člověka velmi důležitá. Komplexní sociální adaptace u neandertálců naznačuje, že v rámci rodu homo je to velmi stará vlastnost. „Bohužel ne všichni dnešní lidé dosahují charakterových, morálních a sociálních hodnot neandertálců. Stále se setkáváme s mnoha případy diskriminace lidí s Downovým syndromem, dokonce i posměchem směrem k těmto lidem. Považuji to, i vzhledem k objevu ve Španělsku, za velmi alarmující. Musím říct, že tenkrát se o tyto lidi starali v mnoha ohledech lépe než my dnes,“ dodal pro Čtidoma.cz doktor Pečenka. Příkladů diskriminace najdeme po celém světě mnoho. Například focení do školní ročenky ve státě Utah v USA vyvolalo skandál. Vznikla totiž jedna fotka se čtrnáctiletou Morgyn Arnold, která trpí Downovým syndromem, druhý snímek byl bez ní. A v ročence se následně použil ten, kde dívka chyběla. A podobných případů je bohužel stále mnoho. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu.

Čas načtení: 2024-08-22 09:10:21

Šéf Lamborghini vysvětlil, proč je po jejich vozech taková poptávka. Může za to prý „YOLO efekt“

Ze všech stran se na nás hrnou zprávy o tom, že je to s ekonomikou nahnuté, lidé šetří, málo se utrácí a hlavně, že bude hůř. Často se mluví o tom, že tyto problémy způsobila pandemie koronaviru, která na několik dlouhých měsíců takřka zastavila svět. Lamborghini to ale vidí jinak. Nejen že se tradiční italské […]