Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 07:11:43

Ano, ochota přiznat chyby zde chybí

Každý dogmatismus to je teorie, co z dálky vypadá jako praxe. Tento výrok krásně vystihuje povahu dogmatismu. Dogmatismus je pevné lpění na určité teorii, ideologii nebo systému víry bez ohledu na skutečné zkušenosti, praxi či proměnlivost reality. Na první pohled se může zdát, že dogmatická teorie odpovídá skutečnému životu, ale při bližším pohledu často odhalíme,… Číst dále »Ano, ochota přiznat chyby zde chybí

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-07 07:37:44

Facebook ohrožuje svobodu slova

Komentář s titulkem S náhubkem politické korektnosti. Němci se bojí mluvit svobodně, který vyšel na serveru iDnes 3. srpna 2019, mě vysloveně překvapil. Málokdy chválím česká média, ale tentokrát se to výjimečně stane. O průzkumu veřejného mínění, jenž odhalil neochotu Němců bavit se o kontroverzních otázkách, jsem už psal také. Co mě ale zaskočilo, je ochota velkého mainstreamového serveru se tohoto tématu vůbec dotknout a přiznat, že tabuizace určitých společenských problémů je sama o sobě problémem. Asi nejsem překvapen sám; stačí se podívat do komentářů pod článkem, kolik lidí tam vyjadřuje údiv nad tím, že něco takového mohlo vyjít. Tedy: díky, Ladislave Henku a díky, iDnes! Najít takové zamyšlení v novinách skutečně bohužel není zrovna běžné. Ještě tak můžete očekávat věcnou zprávu o tom, že někoho někde rozsekali mečem, ale tahle kritická perspektiva v názorové sekci velkých novin, to už je vzácnost. Ne zase taková jako v Německu, ale přeci jen vzácnost. Daleko běžnější je „rádiové ticho“ provázené řešením jiných témat. Převážně těch vnitrostátních. A přitom, i když odhlédneme od samotného tématu migrace a jejích dlouhodobých následků, a podíváme se na tu hlubší úroveň – svobodu slova – je to naprosto zásadní bod pro existenci moderní západní civilizace, jak ji známe. Hlavní síla demokracie není v tom, že by přiváděla k moci zodpovědné, čestné a šlechetné anděly (či dokonce Angely). Stačí se podívat na aktuální panoptikum u nás, abyste si přáli nahradit je náhodně vybranou množinou jmen z telefonního seznamu. Hlavní síla demokracie je v možnosti ty politiky od moci zase odstavit mírovými prostředky – aniž k tomu by byl potřeba vojenský převrat nebo krvavá revoluce. Ballots are better than bullets. Jenže nezbytnou součástí takového samokorekčního procesu je právě svoboda slova. Všechno to začíná u možnosti formulovat své názory veřejně, z toho pak plyne možnost zakládat politické organizace s lidmi podobně naladěnými, kandidovat za ně, volit je apod. Celý tenhle demokratický strom vyrůstá právě z možnosti se svobodně projevit, bez ní uschne. Protože i kdyby si devadesát lidí ze sta myslelo totéž, tak pokud se budou bát to projevit na veřejnosti, nebudou vědět jeden o druhém, a už vůbec nebudou vědět, že tvoří většinu. Klasickým nebezpečím pro svobodu slova jsou totalitní státy, ale po dvou horkých válkách a jedné studené jsme si vůči nim už vyvinuli jistou rezistenci. Například neumožňujeme politickým stranám, aby měly svoje ozbrojené složky. Dlouho se zanedbával násilný potenciál náboženství, zejména toho islámského, ale i v tomhle směru už se začaly jednotlivé státy pomaličku vzpamatovávat. Co ale zatím neumíme řešit, je ohrožení svobody slova ze strany malých nátlakových skupinek, které si našly jiný způsob, jak zavírat lidem ústa – verbální šikanu a nátlak na zaměstnavatele, školy apod. To není tak násilný proces, ale následky může mít v dlouhé perspektivě ty samé. Místo toho, aby tenkou skořápku demokracie rozšlápla okovaná bota nějakého oficíra, ji rozhlodá tisíc malých neúnavných červíků. Vůči téhle metodě zatím rezistenci nemáme, o čemž svědčí sílící pocit veřejnosti (zachycený například v onom průzkumu veřejného mínění v Německu), že o zásadních otázkách se dá mluvit už jen v soukromí. Demokracie, ve které se o některých věcech nediskutuje, je stejný fejk jako zaručeně pravá kabelka Prada z tržiště v Šen-čou. Podstatou demokratického uspořádání je právě to, že nic není alternativlos. (Tenhle pojem a s ním spojený způsob myšlení nám ještě přinese hodně problémů.) Toto je jeden z důvodů, proč jsem teď opustil Facebook a proč obecně lidem říkám, aby si dávali pozor na sociální sítě. I když je to jen jeden soukromý hráč mezi mnoha jinými, má reálně vzato na společenské poměry obrovský vliv a tento vliv využívá k tomu, aby proces zužování „přípustného názorového spektra“ dále posiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vidím minimálně dvě věci, kterými chování Facebooku svobodu slova ohrožuje. Ta první: jeho uživatelé jsou navykáni na myšlenku, že cokoliv, co napíšou, může být použito proti nim, a to podle záhadných a neprůhledných úradků kohosi (nebo snad čehosi, protože zdaleka ne o všem rozhodují v útrobách firmy živí lidé), koho ani okem nespatří. Pro nás čtyřicátníky to není tak zásadní, vyrostli jsme ve svobodnějším prostředí a nikdy tu myšlenku vnitřně neakceptujeme a nesmíříme se s ní. Ale pro mládež, která je těmto „pravidlům moštárny“ exponována od okamžiku, kdy začala rozum brát, se takový stav věcí může stát druhou přirozeností a připravit ji na nějaký budoucí čínský model politiky, ve kterém si s nimi jakési záhadné síly shora pohrávají dle libosti. Pak se budou zcela automaticky cenzurovat sami a učit tomu i svoje děti. Ta druhá: vznik organizovaných skupin udavačů, kteří společnými silami pochopitelně zvládnou více, než každý zvlášť. Dokud působí jen tam, je jejich moc nad ostatními omezená. Ale vždycky se může stát, že se k moci (a nejen na celostátní, třeba i na městské) úrovni dostane nějaká garnitura, pro niž jsou nějaké moderní kauzy ve stylu inkluze za každou cenu důležitější než svoboda slova, a která tyhle dosud neformální organizace kooptuje k prosazení svých cílů, zejména pak potlačení opozice. Pak mají najednou v ruce jak úřední moc, tak know-how získané svojí dřívější činností, a mohou utiskovat své protivníky daleko širší paletou způsobů než dříve. Musíme s tím, přátelé, něco dělat. Dříve se mi zdálo, že základní principy fungování svobodné společnosti jsou zajištěny naší právní strukturou, ale nejsou. To riziko, že červíci budou hlodat, hlodat a hlodat, až se jednoho dne vzbudíme v zemi, kde ústava formálně chrání všechny možné svobody, ale prakticky se každý ustrašeně ohlíží přes rameno, než řekne vtip, je reálné. Netvrdím, že je to jistota, ale platí princip prevence: čím vážněji to riziko budeme brát, tím méně pravděpodobně se skutečně naplní. Nakonec některé státy jsou tomuto stavu podstatně blíže než ČR samotná. No dobrá, co s tím? Stará otázka, že? Už J.R.R.Tolkien ji řešil, v jiných časech a jiném světě. „Pomoc!“ vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. „To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život.“ „To ano,“ řekl Frodo. „Pořád mi ještě chcete pomáhat?“ „Chci!“ řekl pan Máselnik. „Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti – proti –“ hlas mu selhal. „Proti Stínu na Východě,“ řekl Chodec pokojně, „moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko.“ Ano, každá troška je dobrá. Pro začátek můžeme dávat pozor na situace, kdy se někdo ocitne právě pod palbou „vyhodit – nepřipustit – zavřít ústa“, čili pokusu o deplatforming. To je začátek šikmé plochy, která končí u nohou Saurona Velikého. Lidem, kteří budou vystaveni nátlaku odvolat hosta, vyhodit zaměstnance, potrestat studenta, patří podpora, aspoň obyčejným e-mailem; většina z nich, když už tomu nátlaku podlehne, to totiž neudělá dobrovolně, ale ze strachu. Sledujte tyhle kauzy a občas se do nich zapojte na straně svobody, ať to soudruzi vyděrači nemají zas tak lehké. (Ale s rozumem: nadávky, natož dokonce výhrůžky, jsou totálně kontraproduktivní. Zdvořile a klidně, to je jediný postup důstojný obhájce svobody slova, a to i přesto, že jej před chvílí někdo vytočil doruda. Je lepší si dát pět minut pauzu a vydýchat se, než v afektu napsat něco, co se vám pak dalších deset let bude vracet jako bumerang.) Je dobré si uvědomit, že tahle taktika má mnoho podob, třeba tu, že se na nějakou firmu slétnou organizovaní škodiči a dávají jí ve veřejných hodnoceních „jednu hvězdičku“, ač třeba její služby nikdy nečerpali. Zkrátka: lidé, bděte. I ten jeden podpůrný e-mail či jedna výprava do kavárny, na kterou právě organizovaná klika prudičů podnikla dehonestační nálet, může něco změnit. Pak je tu druhá věc, a to jsou právě ty sociální sítě. Používejte je jako nástroj, ale nenechávejte se využívat jako nástroj od nich. Udržujte si alternativní strukturu vztahů, které nebudou ovlivněny tím, transformuje-li se ta či ona síť do myšlenkového žaláře. Potkávejte se osobně a dbejte na to, aby i vaše děti věděly, že život se neodehrává online. Sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale velmi zřetelně jsou špatný pán. (Zajímavý článek na toto téma v magazínu The Atlantic.) Tyhle dvě věci podle mého názoru úplně stačí k tomu, aby se atmosféra citelně zlepšila. Sám se o ně snažím; bude-li nás více, něco dokážeme. Protože minimálně jedna věc je důvodem k optimismu: ono těch lidí, kteří si předsevzali zúžit přípustné názorové spektrum do úzké chodbičky, je docela málo. Mnohem míň, než by se podle jejich křiku zdálo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení:

Základy DPH – pro vaši praxi dvoudenní

[skoleni-kurzy.eu] Pomocí názorných příkladů získáte na kurzu základní přehled o uplatňování DPH v tuzemsku, při obchodování se zbožím mezi členskými státy a o dovozu a vývozu zboží. Jaký je princip fungování DPH u plátců? Kdy vznikne identifikovaná osoba? Jaké povinnosti má plátce? Jaké jsou nejčastější chyby v oblasti DPH v praxi? Jaké údaje se vykazují v kontrolním hlášení? * • princip výpočtu DPH, základní pojmy • stanovení obratu, • osoba povinná k dani, • skupina, • registrace plátce a identifikované osoby, • stanovení místa plnění při dodání zboží a poskytnutí služby, • prodej zboží na dálku • stanovení místa plnění při poskytnutí služby, služby vztahující se k nemovité věci a ostatní služby, • dovoz zboží, dodání zboží, poskytnutí služby, • poukazy – jednoúčelový, víceúčelový, • pořízení zboží z jiného členského státu, stanovení místa plnění, povinnost přiznat daň, nárok na odpočet daně, • třístranný obchod, • režim skladu, • obchodování s novými dopravními prostředky v EU, • povinnost přiznat daň, datum uskutečnění zdanitelného plnění, • povinnost přiznat daň dodání zboží do jiného členského státu, dovoz zboží, poskytnutí služby, uskutečnění zdanitelného plnění, • daňové doklady, vystavování – vynaložení úsilí o doručení, náležitosti, uchování, • daňové doklady při dovozu a vývozu zboží, • stanovení základu daně, zaokrouhlování, přefakturace, • výpočet daně, • oprava základu daně, opravy chyb a omylů, opravný daňový doklad, • oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky, výše opravy, opravné daňové doklady, • sazby daně, přílohy, sazby daně u stavebních prací, dodání nemovité věci, prodej pozemků, • nájem nemovité věci, ubytovací služba, • dodání zboží v rámci EU, prokazování přepravy zboží, • služby související s vývozem a dovozem zboží, • nárok na odpočet daně, podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, • omezení odpočtu daně při nákupu a technickém zhodnocení osobního automobilu, snížení odpočtu daně – výpočty, • vyrovnání odpočtu daně, úprava odpočtu daně, nedoložené případy zničení nebo ztráty majetku, • zrušení registrace plátce, • zvláštní režimy – cestovní služby, použité zboží, režim přenesení daňové povinnosti, • ručení příjemce zdanitelného plnění, minimalizace ručení, • nespolehlivý plátce, nespolehlivá osoba, • podávání daňového přiznání, souhrnné hlášení, • nesprávné uvedení plnění za jiné zdaňovací obdobní – dopady, • kontrolní hlášení, vyplňování, pokuty, promíjení, • souhrnné hlášení, • zvláštní režim jednoho správního místa • evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Základy DPH – pro vaši praxi dvoudenní

[skoleni-kurzy.eu] Pomocí názorných příkladů získáte na kurzu základní přehled o uplatňování DPH v tuzemsku, při obchodování se zbožím mezi členskými státy a o dovozu a vývozu zboží. Jaký je princip fungování DPH u plátců? Kdy vznikne identifikovaná osoba? Jaké povinnosti má plátce? Jaké jsou nejčastější chyby v oblasti DPH v praxi? Jaké údaje se vykazují v kontrolním hlášení? * • princip výpočtu DPH, základní pojmy • stanovení obratu, • osoba povinná k dani, • skupina, • registrace plátce a identifikované osoby, • stanovení místa plnění při dodání zboží a poskytnutí služby, • prodej zboží na dálku • stanovení místa plnění při poskytnutí služby, služby vztahující se k nemovité věci a ostatní služby, • dovoz zboží, dodání zboží, poskytnutí služby, • poukazy – jednoúčelový, víceúčelový, • pořízení zboží z jiného členského státu, stanovení místa plnění, povinnost přiznat daň, nárok na odpočet daně, • třístranný obchod, • režim skladu, • obchodování s novými dopravními prostředky v EU, • povinnost přiznat daň, datum uskutečnění zdanitelného plnění, • povinnost přiznat daň dodání zboží do jiného členského státu, dovoz zboží, poskytnutí služby, uskutečnění zdanitelného plnění, • daňové doklady, vystavování – vynaložení úsilí o doručení, náležitosti, uchování, • daňové doklady při dovozu a vývozu zboží, • stanovení základu daně, zaokrouhlování, přefakturace, • výpočet daně, • oprava základu daně, opravy chyb a omylů, opravný daňový doklad, • oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky, výše opravy, opravné daňové doklady, • sazby daně, přílohy, sazby daně u stavebních prací, dodání nemovité věci, prodej pozemků, • nájem nemovité věci, ubytovací služba, • dodání zboží v rámci EU, prokazování přepravy zboží, • služby související s vývozem a dovozem zboží, • nárok na odpočet daně, podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, • omezení odpočtu daně při nákupu a technickém zhodnocení osobního automobilu, snížení odpočtu daně – výpočty, • vyrovnání odpočtu daně, úprava odpočtu daně, nedoložené případy zničení nebo ztráty majetku, • zrušení registrace plátce, • zvláštní režimy – cestovní služby, použité zboží, režim přenesení daňové povinnosti, • ručení příjemce zdanitelného plnění, minimalizace ručení, • nespolehlivý plátce, nespolehlivá osoba, • podávání daňového přiznání, souhrnné hlášení, • nesprávné uvedení plnění za jiné zdaňovací obdobní – dopady, • kontrolní hlášení, vyplňování, pokuty, promíjení, • souhrnné hlášení, • zvláštní režim jednoho správního místa • evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

DPH při obchodu mezi členskými státy EU a s třetími zeměmi aktuálně a pro rok 2025

[skoleni-kurzy.eu] Na semináři získáte aktuální a hlubší vhled do problematiky uplatňování DPH mezi členskými státy EU a s třetími zeměmi. Budete mít prostor pro diskuzi. * Obchodování se zbožím mezi členskými státy: • pořízení zboží z jiného členského státu § 16, – definice, – stanovení místa plnění, -povinnost přiznat daň, – nárok na odpočet daně, daňové doklady, uvádění v KH, • dodání zboží do jiného členského státu, – povinnost přiznat plnění § 22, – daňový doklad, – osvobození od daně § 64 – DIČ, uvedení v SH, prokazování přepravy zboží, nařízení Rady 282 - 2011, • třístranný obchod § 17 – podmínky, daňové doklady, uvádění v SH, • řetězové obchody § 7 – osvobozené dodání zboží, • uplatnění DPH u konsignačních skladů § 18. Poskytování služby mezi členskými státy: – základní pravidlo pro stanovení místa plnění, – přepravní služby, – služba vztahující se k nemovité věci poskytnutá v jiném členském státě, – uvádění v daňovém přiznání a v souhrnném hlášení. Dovoz a vývoz zboží: • dovoz zboží – – povinnost přiznat daň, – stanovení základu daně, – nárok na odpočet daně, – daňové doklady, – uvádění v daňovém přiznání, – osvobození od daně při dovozu zboží, • vývoz zboží – – uskutečnění vývozu zboží, – daňové doklady, – prokazování vývozu zboží, rozhodnutí CÚ o vývozu zboží, jiné důkazní prostředky, – uvádění v daňovém přiznání. Evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-06-19 13:00:01

Hana Maciuchová mě hrozně zklamala, říká o setkání s herečkou její fanynka. Co ji tak ranilo?

Hana Maciuchová byla ještě poměrně mladá, ale již velmi úspěšná herečka. Milovala svého partnera Jiřího Adamíru a toužila po dětech. Jenomže jí do života zasáhla těžká operace, po které přišla pro většinu žen strašlivá zpráva: herečka se musela rozloučit s vidinou vlastních dětí. Podle jejích slov to tehdy byl tak zdrcující okamžik, že dokonce dostala horečky. S pomocí svého milovaného muže se ale dokázala po čase vzpamatovat i z tohoto šoku a pokračovala ve veleúspěšné herecké kariéře.  Slavný Michelangelo Buonarroti: Nemyl se, nepřevlékal, páchl na míle daleko a před církví skrýval tajemství Číst více Učitelkou na konzervatoři Díky své dokonalosti v profesi, v níž ji obdivoval celý národ, bylo logické, že bude svoje znalosti a dovednosti předávat mladší generaci. Jak se na jejich snahu a talent Hana Maciuchová dívala? Paní Miroslava Kolárová vzpomíná na setkání s hereckou legendou, které jí vzalo část obdivu k ženě, již milovala v jejích rolích. Proč?  Na filmy se dívala jen kvůli milované „Hance“ „Paní Hanu Maciuchovou jsem doslova hltala ve všech jejích rolích a musím se přiznat, že jsem v jednom období sledovala i nekonečný seriál Ulice jen proto, že tam právě ona hrála učitelku. Samozřejmě se sobě vlastním charismatem, které doslova sálalo z každého jejího pohybu,“ vychválila paní Miroslava herečku. Pak se ale trochu zarazila, když vzpomněla na přímé setkání se svým idolem.  Zklamání v několika minutách „Jednou jsem se doslova náhodou připletla na besedu právě s Hanou Maciuchovou. Byla jsem tehdy na návštěvě u kamarádky v Čáslavi a herečka tam měla setkání s místními lidmi. Musím se přiznat, že to bylo na jednu stranu velmi zajímavé, ale na druhou stranu mi těch několik desítek minut vzalo hodně asi idealistických názorů na tuhle herečku. Zaujal mě, a dokonce mohu říct, že mě i zklamal její názor na mladou generaci,“ vzpomněla pro Čtidoma paní Miroslava na rozporuplné setkání.   O dětech nemluvila moc hezky „Možná je to tím, že jsem rozená optimistka a mladým lidem přes to všechno, co se o nich říká, stále věřím. Slova Hany Maciuchové o studentech státní konzervatoře v Praze, kde asi deset let učila, mě ale docela zasáhla. Mluvila tehdy o dětech, které nejsou ochotny svému snu nic obětovat, o lidech, kteří nemají cíl a nechtějí volit tu složitější cestu. Jejich životní postoje stále srovnávala s přístupem mladých v minulosti. Já chápu, že je to asi normální, ale zkrátka mě to tehdy hodně zklamalo,“ konstatovala účastnice besedy, která čekala od herečky jiný přístup k budoucí umělecké generaci.  Vydra opustil manželku, s Bouškovou je spojila tragédie. Zachránil ho duch maminky Číst více Myslela to vážně „Já věřím, že většina z nás má v jistém věku pocit, že jsme byli lepší, uvědomělejší, cílevědomější, ale tehdy jsem si říkala, že na konzervatoři jsou vlastně ještě děti. Zkrátka mi to vůči nim přišlo líto, i když to možná bylo jen neobratné vyjádření. Později jsem ale podobné vyjádření paní Maciuchové slyšela i jinde, takže to asi myslela doopravdy,“ zamyslela se paní Miroslava. I přes tuto příhodu ale umění velké herečky s nezaměnitelným projevem miluje dodnes. „Musím se ale přiznat, že se trochu jinak dívám na její herectví a jinak na názory, ale to je asi přirozené,“ uzavřela milovnice starších filmů s tím, že na filmy s „Hankou“ se vždy ráda podívá. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jaroslav Hašek v Rusku rozhodoval o životě a smrti nepřátel revoluce. Jeptišky poslal uklízet do kasáren.  

Čas načtení:

Zahraniční obchod – komplexně, z pohledu DPH, celních předpisů, dodacích podmínek a vykazování INTRASTATU

[skoleni-kurzy.eu] Pracovní seminář k problematice provádění zahraničního obchodu se zbožím vnitrounijní i mimounijní obchod se zaměřením na jeho různé aspekty. Na semináři získáte přehled pravidel pro uplatňování DPH a celních předpisů při provádění jednotlivých obchodních transakcí, budete schopni definovat souvislosti mezi obchodněprávními podmínkami dodávek zboží v zahraničním obchodě s uplatňováním DPH. Seznámíte se s klíčovými aspekty poskytování služeb z pohledu daňové problematiky, definicí rizikových oblastí a jejich řešením. Získate také přehled o pravidlech vykazování INTRASTATu. * 1. den Smluvní ujednání v zahraničním obchodě se zbožím a jejich vliv na uplatňování DPH: Přehled obchodních operací spojených se změnou vlastnických práv – nákup, prodej, barter, výměnné obchody, kompenzační obchody, reexport, reexpedice • přehled obchodních operací, které nejsou spojené se změnou vlastnických práv – zušlechťovací operace, smluvní užívání věci • charakteristika jednotlivých dodacích doložek a jejich využití v jednotlivých druzích přepravy • porovnání dodacích doložek 2010 a 2020 • vliv smluvních ujednání a dodacích doložek na uplatňování DPH, příp. celních předpisů – při vnitrounijním obchodu se zbožím, při dovozu a vývozu zboží. Vnitrounijní obchod se zbožím obchod mezi členskými státy EU z pohledu uplatňování DPH: Základní pojmy, základní pravidla vnitrounijního obchodu • pravidla uplatňování DPH při provádění jednotlivých obchodních operací dodání zboží, zasílání zboží, pořízení zboží, přemístění zboží, třístranné obchody, konsignační sklady, poskytování služeb apod. – vymezení místa zdanitelného plnění, vymezení vzniku povinnosti přiznat DPH • pravidla uplatňování DPH při poskytování služeb – vymezení místa zdanitelného plnění, vymezení vzniku povinnosti přiznat DPH • souvislost uplatňování DPH se smluvními ujednáními v obchodních smlouvách a dodacími doložkami • daňové doklady – pravidla vystavování daňových dokladů a jejich povinné náležitosti dodání zboží, reverse charge služby, třístranné obchody, pořízení zboží • případně informace o chystaných změnách v uplatňování DPH • praktické příklady obchodních operací. 2. den Mimounijní obchod obchod se třetími zeměmi z pohledu uplatňování DPH a celních předpisů: Základní pojmy, základní pravidla mimounijního obchodu • celní předpisy Společenství – celní kodex, prováděcí předpis k celnímu kodexu – po změně účinné od 1. 5. 2016 • celní předpisy ČR – celní zákon, vyhlášky – po změně celního zákona ČR • celní sazebník EU TARIC – aplikace celních sazeb, aplikace obchodněpolitických opatření • problematika DPH a celních předpisů při provádění mimounijního obchodu se zbožím – uplatňování DPH při dovozu a vývozu zboží, uplatňování DPH při prodeji zboží nacházejícího se v celních režimech s podmíněným osvobozením od cla • praktické příklady obchodních operací. Poskytování služeb osobám z jiných členských států EU a ze třetích zemí a poskytování služeb těmito osobami z pohledu uplatňování DPH: Základní pojmy, základní pravidla poskytování služeb definovaná předpisy o DPH • poskytování služeb do jiných členských zemí EU – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady • poskytování služeb do třetích zemí – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady • poskytování služeb osobami registrovanými v jiných členských zemích EU do tuzemska – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, případy vzniku povinnosti přiznat DPH • poskytování služeb ze třetích zemí – ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zahraniční obchod – komplexně, z pohledu DPH, celních předpisů, dodacích podmínek a vykazování INTRASTATU

[skoleni-kurzy.eu] Pracovní seminář k problematice provádění zahraničního obchodu se zbožím vnitrounijní i mimounijní obchod se zaměřením na jeho různé aspekty. Na semináři získáte přehled pravidel pro uplatňování DPH a celních předpisů při provádění jednotlivých obchodních transakcí, budete schopni definovat souvislosti mezi obchodněprávními podmínkami dodávek zboží v zahraničním obchodě s uplatňováním DPH. Seznámíte se s klíčovými aspekty poskytování služeb z pohledu daňové problematiky, definicí rizikových oblastí a jejich řešením. Získate také přehled o pravidlech vykazování INTRASTATu. * 1. den Smluvní ujednání v zahraničním obchodě se zbožím a jejich vliv na uplatňování DPH: Přehled obchodních operací spojených se změnou vlastnických práv – nákup, prodej, barter, výměnné obchody, kompenzační obchody, reexport, reexpedice • přehled obchodních operací, které nejsou spojené se změnou vlastnických práv – zušlechťovací operace, smluvní užívání věci • charakteristika jednotlivých dodacích doložek a jejich využití v jednotlivých druzích přepravy • porovnání dodacích doložek 2010 a 2020 • vliv smluvních ujednání a dodacích doložek na uplatňování DPH, příp. celních předpisů – při vnitrounijním obchodu se zbožím, při dovozu a vývozu zboží. Vnitrounijní obchod se zbožím obchod mezi členskými státy EU z pohledu uplatňování DPH: Základní pojmy, základní pravidla vnitrounijního obchodu • pravidla uplatňování DPH při provádění jednotlivých obchodních operací dodání zboží, zasílání zboží, pořízení zboží, přemístění zboží, třístranné obchody, konsignační sklady, poskytování služeb apod. – vymezení místa zdanitelného plnění, vymezení vzniku povinnosti přiznat DPH • pravidla uplatňování DPH při poskytování služeb – vymezení místa zdanitelného plnění, vymezení vzniku povinnosti přiznat DPH • souvislost uplatňování DPH se smluvními ujednáními v obchodních smlouvách a dodacími doložkami • daňové doklady – pravidla vystavování daňových dokladů a jejich povinné náležitosti dodání zboží, reverse charge služby, třístranné obchody, pořízení zboží • případně informace o chystaných změnách v uplatňování DPH • praktické příklady obchodních operací. 2. den Mimounijní obchod obchod se třetími zeměmi z pohledu uplatňování DPH a celních předpisů: Základní pojmy, základní pravidla mimounijního obchodu • celní předpisy Společenství – celní kodex, prováděcí předpis k celnímu kodexu – po změně účinné od 1. 5. 2016 • celní předpisy ČR – celní zákon, vyhlášky – po změně celního zákona ČR • celní sazebník EU TARIC – aplikace celních sazeb, aplikace obchodněpolitických opatření • problematika DPH a celních předpisů při provádění mimounijního obchodu se zbožím – uplatňování DPH při dovozu a vývozu zboží, uplatňování DPH při prodeji zboží nacházejícího se v celních režimech s podmíněným osvobozením od cla • praktické příklady obchodních operací. Poskytování služeb osobám z jiných členských států EU a ze třetích zemí a poskytování služeb těmito osobami z pohledu uplatňování DPH: Základní pojmy, základní pravidla poskytování služeb definovaná předpisy o DPH • poskytování služeb do jiných členských zemí EU – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady • poskytování služeb do třetích zemí – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady • poskytování služeb osobami registrovanými v jiných členských zemích EU do tuzemska – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, případy vzniku povinnosti přiznat DPH • poskytování služeb ze třetích zemí – ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Základy DPH – pro vaši praxi dvoudenní

[skoleni-kurzy.eu] Pomocí názorných příkladů získáte na kurzu základní přehled o uplatňování DPH v tuzemsku, při obchodování se zbožím mezi členskými státy a o dovozu a vývozu zboží. Jaký je princip fungování DPH u plátců? Kdy vznikne identifikovaná osoba? Jaké povinnosti má plátce? Jaké jsou nejčastější chyby v oblasti DPH v praxi? Jaké údaje se vykazují v kontrolním hlášení? * • princip výpočtu DPH, základní pojmy • stanovení obratu, • osoba povinná k dani, • skupina, • registrace plátce a identifikované osoby, • stanovení místa plnění při dodání zboží a poskytnutí služby, • prodej zboží na dálku • stanovení místa plnění při poskytnutí služby, služby vztahující se k nemovité věci a ostatní služby, • dovoz zboží, dodání zboží, poskytnutí služby, • poukazy – jednoúčelový, víceúčelový, • pořízení zboží z jiného členského státu, stanovení místa plnění, povinnost přiznat daň, nárok na odpočet daně, • třístranný obchod, • režim skladu, • obchodování s novými dopravními prostředky v EU, • povinnost přiznat daň, datum uskutečnění zdanitelného plnění, • povinnost přiznat daň dodání zboží do jiného členského státu, dovoz zboží, poskytnutí služby, uskutečnění zdanitelného plnění, • daňové doklady, vystavování – vynaložení úsilí o doručení, náležitosti, uchování, • daňové doklady při dovozu a vývozu zboží, • stanovení základu daně, zaokrouhlování, přefakturace, • výpočet daně, • oprava základu daně, opravy chyb a omylů, opravný daňový doklad, • oprava základu daně v případě nedobytné pohledávky, výše opravy, opravné daňové doklady, • sazby daně, přílohy, sazby daně u stavebních prací, dodání nemovité věci, prodej pozemků, • nájem nemovité věci, ubytovací služba, • dodání zboží v rámci EU, prokazování přepravy zboží, • služby související s vývozem a dovozem zboží, • nárok na odpočet daně, podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, • omezení odpočtu daně při nákupu a technickém zhodnocení osobního automobilu, snížení odpočtu daně – výpočty, • vyrovnání odpočtu daně, úprava odpočtu daně, nedoložené případy zničení nebo ztráty majetku, • zrušení registrace plátce, • zvláštní režimy – cestovní služby, použité zboží, režim přenesení daňové povinnosti, • ručení příjemce zdanitelného plnění, minimalizace ručení, • nespolehlivý plátce, nespolehlivá osoba, • podávání daňového přiznání, souhrnné hlášení, • nesprávné uvedení plnění za jiné zdaňovací obdobní – dopady, • kontrolní hlášení, vyplňování, pokuty, promíjení, • souhrnné hlášení, • zvláštní režim jednoho správního místa • evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2012-09-13 00:00:00

Co mají všichni s těmi knírky!? / Moustache trend

Musím se přiznat, že pokaždé, když se v módě objeví něco tak kontroverzního a nápadného jako je právě moustache trend, nechává mě to úplně klidnou, jelikož mám za to, že takové trendy si osvojují jen celebrity a bloggeři. A ačkoliv moustache trend není až takovou novinkou, musím se přiznat, že až do ...

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2016-10-03 16:45:00

Nečinnost žalované strany v soudním řízení může vést k vydání rozsudků pro uznání nebo pro zmeškání

Rozsudek patří mezi soudní rozhodnutí, jimiž je meritorně rozhodováno o věci samé. Rozsudkem tak může soud uplatňovaný nárok žalobci přiznat nebo naopak žalobu zamítnout či nárok žalobci přiznat pouze částečně a ve zbylé části ho zamítnout.

Čas načtení: 2024-01-04 09:11:00

Jak přiznat nevěru? Své pochybení nikdy netutlejte, přiznání vás posune dál

Stalo se to, prostě jste to zkazila a ohrozila váš vztah. Možná kolísáte mezi studem, kdy se sama sebe ptáte: „Jak jsem mohla být tak hloupá?“ ale na druhou stranu si říkáte: „No, kdyby se partner nechoval tak, jak se chová nikdy by se to nestalo!“. Cítíte, že váš partner ví nebo alespoň tuší, že ... The post Jak přiznat nevěru? Své pochybení nikdy netutlejte, přiznání vás posune dál first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-25 12:46:57

FUBAR, čili jak by to podávalo „Ministerstvo bez filtru“ – II.

Po prvním dílu následuje slíbená ukázka toho, jakou formu komunikace s občanem bych považoval já osobně za lepší. Vyznačuje se zejména upřímností. Ještě, než jsem přestal chodit na Twitter, stihl jsem se na poslední chvíle zaplést do diskuse pod článkem rozebírajícím otázku, „zda má šéf riskovat a přiznat, že něco neví“. Pro Kristovy drahý rány, tuto mentalitu naprosto nechápu. Když člověk něco neví, tak to v podstatě musí přiznat, protože málokdo je tak dobrý herec, aby si okamžitě vymyslel nějakou věrohodně znějící lež; lidi si takových věcí všimnou. A i kdyby si jednou či dvakrát nevšimli, tak se tenhle vzorec chování bude opakovat a jednoho dne se i ten zkušený lhář dostane do zjevného rozporu s realitou, o které mluví. Načež bude jeho důvěryhodnost vážně „nakopnuta“, v podstatě vniveč. Ale ano, znám pár lidí posedlých tím, že nikdy neřeknou „nevím“. Instituce jsou v tomhle směru ještě problematičtější, rády si „zachovávají tvář“. Což ale v případě covidové krize je opravdu problém, protože to je nakonec krize vědecké podstaty a věda je založena na tom, že zkoumá věci, které neví. Kdyby věda všechno věděla, byl by to jenom archiv informací a nic víc. Nuže, jak bych si představoval webové stránky úřadu, který toto bere v potaz a nesnaží se tvářit jako neomylná autorita? Moje hypotetická představa vypadá zhruba takto. (Berte to opravdu jen jako představu, i když následující řádky jsem konzultoval se skutečným lékařem, abych tam neudělal nějaké hrubé chyby.) Fiktivní dopis Ministerstva bez filtru Milý občane, dostal ses na stránky Ministerstva bez filtru (MbF), kde se ti snažíme říkat věci podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Hned zpočátku tě musíme upozornit, že medicína jen málokdy pracuje s absolutními jistotami. Většinou dokáže odpovídat jen v určitých pravděpodobnostech, někdy vysokých, někdy nízkých, ale pravděpodobnostech. Tak například je daleko pravděpodobnější, že zdravý třicátník-sportovec bude mít lepší životní vyhlídky než osmdesátiletý pacient s pokročilou rakovinou. Ale samozřejmě se může stát, že ten osmdesátník se nakonec vyléčí a bude žít dalších deset let, kdežto ten sportovec zakopne cestou z tělocvičny o vlastní rozvázanou tkaničku a zlomí si vaz. To je život, proti tomu neexistuje žádná pojistka. Hledáš-li tedy absolutní jistoty, tady jich moc nenajdeš, to je totiž „zboží“, se kterým obchodují spíš náboženské sekty a jiní šmejdi. Dále prosím vezmi v potaz, že COVID-19 je nová nemoc. Existuje zhruba dva roky, což znamená, že o ní prostě nemůžeme vědět všechno. Dokonce i u starších a déle známých nemocí se běžně stává, že se o nich zjistí něco nového. Přírodní vědy nestojí na místě, posouvají se vpřed prací vědců. Z toho plyne, že se může stát, že nějaké dřívější doporučení, které jsme předtím považovali za platné, je nutné odvolat a nahradit jiným. To je normální součást vědeckého procesu, nikoliv důkaz něčí hlouposti. Naše Ministerstvo bez filtru sleduje současné dění a udržuje tyto stránky funkční a aktualizované. Pokud zjistíme, že některé doporučení přestalo platit, přesuneme jej do archivu a jasně označíme jako neplatné, přičemž k němu dopíšeme, proč jsme jej zneplatnili. Nebudeme jej ale mazat natvrdo, aby nikdo neměl pocit, že se snažíme něco schovat. Následuje malý vzorek otázek a odpovědí. Dostanu covid, nebo se mu můžu vyhnout? Pokud žiješ v bytě sám a s nikým se moc nestýkáš, možná se mu dokážeš vyhnout. Ale pokud k tobě chodí návštěvy nebo dokonce žiješ ve více lidech v jedné domácnosti, tak je pravděpodobné, že „deltu“ ti někdo dříve či později takříkajíc dotáhne až domů. Tahle varianta je vysoce infekční a mezi lidmi obývajícími tentýž prostor se přenáší velmi snadno. Taky je možné, že už jsi covid prodělal/a bezpříznakově. Můžeš si zajít na test na protilátky, stojí pár stovek a dělají jej v těchto a těchto laboratořích (seznam). Hrozí mi těžký průběh? Lidí, kteří s covidem musejí do nemocnice, je podle současných odhadů X procent, ale mladších lidí se to týká méně a starších více. Někteří z nich skončí na JIP, odkud už se zdaleka každý nevrátí. Očkování riziko hospitalizace i těžkého průběhu snižuje. O kolik jej snižuje, to zjistíš v naší aktuální statistice případů. Pokud jsi šedesátiletý obézní diabetik, jsi na tom mnohem hůř než dvacetiletý mladík. Valná většina dosud zemřelých byla starší padesáti let a měla nějaké další nemoci. Ale neber to jako slib, že pokud jsi mladší a zdravý, nic se ti nemůže stát. Jenom máš o hodně nižší pravděpodobnost, že se ti něco stane. Konkrétní čísla najdeš v naší aktuální statistice případů. V budoucnosti budeme možná schopni odhadnout riziko těžkého průběhu přesněji. Existují vědecké týmy, jako je například tento německý, které analyzují krev pacientů a snaží se předpovědět na základě takzvaných biomarkerů, komu hrozí těžký průběh – ještě včas, aby jej bylo možno zaléčit. Ale to je zatím experimentální práce, která není dostatečně vyhodnocena a připravena k nasazení v běžné nemocnici. U rizikových pacientů lze v časné fázi onemocnění nasadit monoklonální protilátky nebo nějaké nové léky, které teď procházejí schválením (paxlovid, molnupiravir). Ale tyto přípravky jsou drahé a není jich zas tak velká zásoba, takže nespoléhej, že se na tebe dostane. Třeba v danou chvíli zrovna nebudou. Taky už nefungují u pacientů, u kterých se nemoc příliš „rozjela”; musejí se podat včas. Když už tě přivezou do nemocnice s pořádným zápalem plic, je na ně pozdě. Jak je to s klesajícím účinkem vakcín? Nejstarší vakcíny proti covidu jsou teprve rok staré, takže nemůžeme dělat nějaké předpovědi na pět či deset let dopředu. Státy, které začaly očkovat s předstihem (například Izrael), pozorovaly jako první klesající účinek vakcín, a to hlavně u starších pacientů. To není až tak divné, protože starší lidé mají obvykle slabší imunitní systém. Izraelci mají momentálně dobré výsledky se třetí dávkou, takzvaným boosterem. Proto to začaly dělat i jiné státy. Momentálně ti nikdo nedokáže slíbit, kolik těch boosterů bude potřeba, v jakých intervalech, a zda budou potřeba i u mladších lidí. V budoucnu můžou být k dispozici jiné, novější vakcíny, u kterých ten účinek tak rychle klesat nebude. Ale teď nejsou. Taky se může stát, že vzniknou nové varianty viru způsobujícího COVID-19. Několikrát už se to stalo, přičemž „indická” varianta delta je mnohem nakažlivější než původní virus z Wu-chanu. Ne všechny varianty jsou horší než ta původní, ale některé bohužel ano. Pokud se objeví nějaká nová varianta, která se začne šířit po světě, bude nutno teprve zjistit, nakolik proti ní současné vakcíny a léky fungují. To se taky nedá stihnout za den, samozřejmě. Mluvit o tom, co se neví Tak, konec vzorku. Nechci z tohoto článku dělat traktát dlouhý na tři lokte. Nějak takto bych si já osobně představoval upřímnou, férovou komunikaci s občanem. Nelhat, neslibovat zázraky, říci věci na plnou hubu – a to včetně toho, co se neví. Vlastně zejména včetně toho, co se dosud neví. Povězte, neměli byste z takového Ministerstva bez filtru (MbF) lepší dojem než z toho, co dostáváme předloženo dnes? Já tedy rozhodně ano. Dospělý člověk by měl snést určitou míru nejistoty. Úřady by s ním neměly zacházet jako s křehotinkou, která potřebuje instrukce jasné jako facka i za cenu jejich zkreslení, jinak se neuroticky zhroutí a bude volat po pevné ruce státu. No, bohužel se většina vlád rozhodla jinak a teď sklízejí plody svých rozhodnutí. Respektive sklízíme, protože pokud není člověk poustevník, od tohoto FUBARu se úplně odizolovat nedokáže.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-10-20 17:13:00

Zdenka Hamerová: Povídky mě nebaví ani číst, ani psát

„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.   Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě… Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.   Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.   A pracovala jste někdy v oboru?  Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.   V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“ Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.   Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci? Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.   A co další romány? Je na obzoru něco? Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.   Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená? Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.   V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo? Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.   Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory? Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.   Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní?  Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.   Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské? Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.   Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2024-03-19 08:00:01

Nestačí vám důchod na ucházející život? O výživné můžete žádat své děti

Nízký důchod a stoupající životní náklady – pokud nemáte vlastní bydlení, možná už teď nejste schopni vyjít s penězi do konce měsíce. Nebo vlastní bydlení máte, ale stoupající náklady na plyn či elektřinu vás ničí. Nebo vám nezbývá na jídlo. Situací můžou nastat desítky. A děti někdy nepomohou. V takovém případě se můžete obrátit na soud, aby rozhodl za vás. Rozhodnutí je pak vymahatelné a nejde o žádnou laxní domluvu u nedělního oběda. Nejdřív se ale podívejte, zda přece jen splňujete podmínky. Darovali jste dětem dům a teď se k vám chovají nevděčně? Svou velkorysost můžete vzít zpátky Číst více Pro flákače zákon nic nemá Možná to pro vaše potomky bude novinka, o které se obvykle málo ví, ale děti, které jsou už schopny se samy živit, mají vyživovací povinnost také vůči svým rodičům. A to tehdy, pokud jejich rodiče nejsou schopni se sami zabezpečit. Musí jim zajistit slušné bydlení, stravu i životní úroveň. Ale pozor! Pokud by rodič takového svého práva zneužil a dožadoval se například zaplacení dovolené u moře, u soudu pravděpodobně neobstojí. Stejně tak pokud by se do finanční tísně dostal úmyslně – například by nechodil do práce bez opodstatněného důvodu, práci by si aktivně nehledal nebo žil nezřízeným životem, hrál automaty apod. Navíc se v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům neuplatňuje požadavek na zásadně shodnou životní úroveň, která je bez výhrad požadována například u manželů nebo potomků. Pokud rodič dospělého dítěte žije odlišně od svého potomka, zákon to umožňuje. Výživné přichází na řadu až při vážnějších problémech, nikoliv při potřebě zvolit si ke konzumaci archivní víno namísto obyčejného. Navíc je nutné předpokládat, že výživné mezi manžely a výživné mezi registrovanými partnery mají přednost před vyživovací povinností dětí vůči rodičům. Soud nárok nepřizná automaticky V případě, že se s dítětem nedomluvíte na měsíční částce, můžete se obrátit na soud. Ten bude zkoumat nejen životní úroveň rodičů, dítěte, případně sourozenců, ale také kvalitu rodinných vztahů. O tom svědčí mimo jiné ustálená judikatura Ústavního soudu, který například v roce 2005 řešil spor otce s dcerou, který chtěl, aby na něj platila výživné 500 Kč měsíčně. Nezdá se to jako vysoká částka, ale její mzda a jeho důchod byly tou dobou takřka totožné. Navíc dcera nabízela, že za něj zaplatí dluh ve výši několika tisíc v domově důchodců. To muž odmítl, ale vyšlo najevo, že vlastní část nemovitosti ve výši skoro dvou milionů korun.  K tomu soud přihlédl, stejně tak zohlednil dlouhodobé konflikty mezi dvojicí – otec dceru už dříve vydědil, neplatil na ni výživné a vzájemně se nenavštěvovali. Výživné tak otci nepřiznal. V tom lze spatřovat rozdíl oproti výživnému, ke kterému jsou povinni rodiče vůči svým dětem. Tam totiž soud kvalitu vztahu nezkoumá a i v případě, že dítě nemá s jedním z rodičů vztah, nárok na výživné mu zůstává. Nejste schopni se po rozvodu sami živit? Máte nárok na výživné od bývalého manžela Číst více Od kdy můžete žádat? Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, je tak rozdíl oproti výživnému pro dítě, které lze přiznat i zpětně. Platí se v pravidelných dávkách a je splatné vždy měsíc dopředu. Dítě, které je výživným povinné, si však může dohodnout s rodičem jinou splatnost.  Také soud zohlední, zda je dítě jedináček, nebo má sourozence. V takovém případě se totiž povinnost platit výživné mezi sourozence rozdělí. A to dílem, který odpovídá poměru jejich schopností, možností a majetkových poměrů.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Uzavírejte předmanželskou smlouvu, radí Hanychová. Rozvod vás pak vyjde levněji.  

Čas načtení:

Základy DPH se zaměřením na obchodování se zbožím mezi členskými státy, poskytování služeb do jiných členských států, dovoz a vývoz zboží on-line

[skoleni-kurzy.eu] Pomocí názorných příkladů získáte na kurzu základní přehled o problematice DPH při uplatňování přeshraničních plnění v rámci EU, při dovozu a vývozu zboží. Jaký je princip fungování DPH u plátců? Kdy vznikne identifikovaná osoba? Jaké povinnosti má plátce? Jaké jsou nejčastější chyby v oblasti DPH v praxi? Jaké údaje se vykazují v kontrolním hlášení? * • předmět daně z přidané hodnoty, • registrace identifikované osoby, • stanovení místa plnění při dodání zboží a poskytnutí služby, • prodej zboží na dálku, stanovení místa plnění při poskytnutí služby, služby vztahující se k nemovité věci a ostatní služby, • dovoz zboží, dodání zboží, poskytnutí služby, • pořízení zboží z jiného členského státu, stanovení místa plnění, povinnost přiznat daň, nárok na odpočet daně, • třístranný obchod, • režim skladu, • obchodování s novými dopravními prostředky v EU, • povinnost přiznat daň dodání zboží do jiného členského státu, dovoz zboží, poskytnutí služby, • daňové doklady, vystavování – vynaložení úsilí o doručení, náležitosti, uchování, daňové doklady při dovozu a vývozu zboží, • oprava základu daně, opravy chyb a omylů, opravný daňový doklad, • dodání zboží v rámci EU, prokazování přepravy zboží, • dovoz a vývoz zboží, daňové doklady, • služby související s vývozem a dovozem zboží, • osvobození od daně při dovozu zboží, • nárok na odpočet daně, podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, • kontrolní hlášení, vyplňování, pokuty, promíjení, • souhrnné hlášení, • zvláštní režim jednoho správního místa – režim mimo EU, režim EU • evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Základy DPH se zaměřením na obchodování se zbožím mezi členskými státy, poskytování služeb do jiných členských států, dovoz a vývoz zboží on-line

[skoleni-kurzy.eu] Pomocí názorných příkladů získáte na kurzu základní přehled o problematice DPH při uplatňování přeshraničních plnění v rámci EU, při dovozu a vývozu zboží. Jaký je princip fungování DPH u plátců? Kdy vznikne identifikovaná osoba? Jaké povinnosti má plátce? Jaké jsou nejčastější chyby v oblasti DPH v praxi? Jaké údaje se vykazují v kontrolním hlášení? * • předmět daně z přidané hodnoty, • registrace identifikované osoby, • stanovení místa plnění při dodání zboží a poskytnutí služby, • prodej zboží na dálku, stanovení místa plnění při poskytnutí služby, služby vztahující se k nemovité věci a ostatní služby, • dovoz zboží, dodání zboží, poskytnutí služby, • pořízení zboží z jiného členského státu, stanovení místa plnění, povinnost přiznat daň, nárok na odpočet daně, • třístranný obchod, • režim skladu, • obchodování s novými dopravními prostředky v EU, • povinnost přiznat daň dodání zboží do jiného členského státu, dovoz zboží, poskytnutí služby, • daňové doklady, vystavování – vynaložení úsilí o doručení, náležitosti, uchování, daňové doklady při dovozu a vývozu zboží, • oprava základu daně, opravy chyb a omylů, opravný daňový doklad, • dodání zboží v rámci EU, prokazování přepravy zboží, • dovoz a vývoz zboží, daňové doklady, • služby související s vývozem a dovozem zboží, • osvobození od daně při dovozu zboží, • nárok na odpočet daně, podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně, • kontrolní hlášení, vyplňování, pokuty, promíjení, • souhrnné hlášení, • zvláštní režim jednoho správního místa – režim mimo EU, režim EU • evidence přeshraničních plateb. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zahraniční obchod se službami z pohledu DPH na praktických příkladech

[skoleni-kurzy.eu] 20 příkladů obchodních transakcí, které budou v rámci semináře řešeny z pohledu uplatňování DPH. Na semináři budou na konkrétních praktických příkladech obchodních transakcí prezentovány klíčové aspekty problematiky poskytování služeb z pohledu daňové problematiky. * • poskytování služeb do jiných členských zemí EU – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, • poskytování služeb do třetích zemí – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, • poskytování služeb osobami registrovanými v jiných členských zemích EU do tuzemska – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, případy vzniku povinnosti přiznat DPH, • poskytování služeb ze třetích zemí – definice místa zdanitelného plnění, daňové doklady, případy vzniku povinnosti přiznat DPH. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.