Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-04 11:24:39

Pohled na život profesionálního fotografa

V minulosti jsem fotografoval a dneska i filmuji, co sleduji lidi v Praze tak většinou fotografují pomocí mobilu a je vzácností že někdo filmuje pomocí kamery. Obzvláště vzácné je vidět jak někoho jak filmuje a používá k tomu kvalitní stativ, stejně tak málo se používá veliký blesk. Nejhorší je když lidi fotografují sami sebe pomocí …Pokračovat ve čtení Pohled na život profesionálního fotografa

Čas načtení: 2024-09-11 14:20:29

Xiaomi 14 Ultra v rukou profesionálního fotografa. Jak si vedl jeden z TOP fotomobilů současnosti?

Když Xiaomi zkraje letošního roku představilo svou vrcholnou 14. řadu, vyvolalo tak pozornost nejen fanoušků technologií, ale také fotografických nadšenců. Abychom lépe pochopili, jaké možnosti tato zařízení nabízejí, dali jsme Xiaomi 14 Ultra do rukou tomu nejpovolanějšímu, profi fotografovi Radovanu Šubínovi. Co tedy nejnadupanější Xiaomi přináší, když se ocitne v rukou skutečného mistra fotografie? Přečtěte si celý článek Xiaomi 14 Ultra v rukou profesionálního fotografa. Jak si vedl jeden z TOP fotomobilů současnosti?

Čas načtení: 2015-08-17 05:00:00

Střih videa zdarma - Které programy jsou nejlepší?

Ne každý si může dovolit zakoupení profesionálního střihového programu Sony Vegas. Naštěstí existuje celá řada kvalitních programů, které mu můžou alespoň lehce konkurovat a co je jejich největší předností – jsou zadarmo. V tomto článku vám představíme trojici nejlepších freeware programů určených ...

Čas načtení: 2018-01-23 00:00:00

Dámy plesáte rády? S pěti tipy na dokonalý make up budete za hvězdu!

Plesová sezóna je tady a vy stále nevíte jak se nalíčit? Můžete se svěřit do rukou odborníků, nebo vše zvládnout sama a inspirovat se těmito tipy od profesionálního vizážisty Tomáše Vidy s produkty Dermacol. Dokonalý make-up Základem každého líčení je make-up. Na plese je především důležité, aby v ...

Čas načtení:

NewTravel.cz sponzorem offroadového závodníka Zdeňka Gottvalda a online zpravodajství z celé závodní sezóny – aktuální informace a zajímavosti

Nyní jsme se rozhodli posunout trochu dále a přiblížit vám cestování i z jiného pohledu – konkrétně z pohledu profesionálního offroadového závodníka Zdeňka Gottvalda.

Čas načtení: 2016-08-13 20:42:55

Úprava zvuku videa aplikací Audacity

Při přípravě videí pro fotobanky je často zapotřebí úprava zvuku zvukovým editorem. U některých videí se sice bez zvuku obejdeme, ale jsou případy, kdy je zvuk nutností a nahrávku nám může znehodnotit hluk větru, šum či hudba na pozadí. Běžnému fotobankéři se zpravidla nevyplatí pořízení profesionálního nástroje, jakým je Adobe Audition. Proto se dnes podíváme na alternativu, open source program Audacity, verze 2.1.2. Je k dispozici pro Windows, Mac i Linux a je plně lokalizován do češtiny. Read more ...

Čas načtení: 2020-05-23 12:29:59

Základy domácí posilovny: bez těchto pomůcek se neobejdete

Cvičení v posilovně má spoustu výhod, můžete si vybrat z mnoha strojů, pomocí nich libovolně procvičit svalové partie a můžete využít rad a dohledu profesionálního trenéra. Do posilovny ale musíte dojíždět (pokud ji nemáte přímo v přízemí vašeho domu), což sebere dost času. Množství lidí namačkaných v jednom prostoru také nemusí být pro každého úplně komfortní. Část lidí se proto rozhodne časem si postavit domácí posilovnu. Co by v ní nemělo chybět?

Čas načtení: 2022-10-20 11:58:26

Čím vás potěší zubař pražské zubní kliniky

Zubní klinika v Praze je místo, kam se uchylují pacienti v rámci preventivních prohlídek či ošetření defektů a onemocnění ústní dutiny v očekávání určitých výsledků. Čím dovedou lékaři pacienty mile překvapit? Profesionálním výkonem – také máte radost z profesionálního výkonu instalatéra, elektrikáře, obkladače či malíře pokojů, který vám rekonstruuje byt? Pak přistupujte stejným způsobem i […] Článek Čím vás potěší zubař pražské zubní kliniky se nejdříve objevil na Newsy.

Čas načtení: 2022-11-01 00:00:00

Vaše BMW si zaslouží specializovaný servis

Drahá kvalitní auta si určitě zaslouží prémiovou péči. Můžete se sice pokusit o domácí servis, ale pokud nepatříte k fanouškům značky BMW a nemáte nastudovanou spoustu informací, vaše auto určitě více ocení cestu do profesionálního servisu. Jestliže se bavíme o profesionálním servisu, máme samozř ...

Čas načtení: 2010-04-28 06:00:00

Rozhovor s jedním z nejlepších CS1.6 hráčem Jckl

Pro dnešní rozhovor jsme si vybrali profesionálního hráče hry Conter-Strike 1.6, který vystupuje pod nickem jckl a hraje v clanu eSuba, jenž se vyhřívá na slunci české progamingové scény. Z úspěchů tohoto klanu jmenujme např. loňské první místo na WGT (World Gamemaster Tournament), či další první mí ...

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2022-05-10 10:24:03

Jak na dokonalé vzpomínky ze svatby

Svatební den je výjimečným okamžikem v životě partnerů, za kterým zpravidla stojí několikaměsíční intenzivní plánování každého detailu. Jak tedy zajistit, že si po skončení svého velkého dne uchováte vzpomínky ze svatby na nekonečně dlouhou dobu? Svěřte se do rukou profesionálního fotografa Dost možná patříte mezi šťastlivce, kteří mají ještě před zasnoubením jasno v tom, kdo...

Čas načtení: 2022-06-18 08:29:09

Vytváříme opět vědecké disidenty?

Od finanční a ekonomické krize 2008 se intenzivně diskutuje o ekonomických problémech v západních zemích, a naopak o posilování čínské ekonomiky. Dochází ke globálním změnám. Místo snah o reformy v Evropě a obecně na Západě ale někteří politici a novináři raději vsadili na protičínskou nenávist. Chladný rozum, svoboda bádání a diskuse začínají ustupovat ideologii. Za této společenskopolitické situace začala na podzim loňského roku žít svým životem akademicko-mediální kauza, jejímž cíle se stal vedoucí vědecký pracovník Akademie věd Marek Hrubec a jeho vědecký tým. A svoji roli v tom hrály i Literární noviny, které zveřejnily některé výsledky vědecké práce Hrubcova týmu. Aktualně.cz zveřejnilo na toto téma několik až bulvárních textů, ve kterých byl Marek Hrubec obviňován ze všech možných prohřešků ve prospěch čínské politiky. Místo klidného profesionálního prošetření věci na Akademii věd a bez respektování presumpce neviny však došlo k okamžitému odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“ na osmi ústavech Akademie. Z významného vědce s kontakty a spoluprací s mnoha vědeckými institucemi po celém světě (nejen v Číně) se najednou v Česku stává badatel, který musí čelit omezování svého individuálního a týmového výzkumu. Protože byly Literární noviny do této kauzy také zapleteny a dostaly od Aktuálně.cz svůj díl kritiky, už v prosinci jsme o ní napsali. Teď po vyšetření věci etickou komisí Akademie se k případu můžeme vrátit. Ukázalo se, že jsme ve vysvětlení jednotlivých bodů případu měli pravdu. Pojďme si tyto body, které Markovi Hrubcovi předhazovali, probrat. Za prvé, etická komise neuvedla, že by na publikování v Literárních novinách bylo něco závadného. Za druhé, nenašla nic problematického ani na tom, že Marek Hrubec je v prestižní mezinárodní vědecké radě výzkumného ústavu v Budapešti, který je oficiálně registrován v Evropské unii a zkoumá vztahy mezi střední Evropou a Čínou. Za třetí, nenašla nic špatného na tom, že se uskutečnila spolupráce s badatelem z pražské univerzity. Za čtvrté, nenašla nic špatného na tom, že Marek Hrubec publikuje také popularizační články v různých zemích světa, včetně Evropy a Číny. Za páté, našla jen účelově přidaný argument, aby se zřejmě vůbec něco našlo, a to že publikoval knihu v Číně. A to se etické komisi nelíbilo. Výsledkem je, že Marek Hrubec nesmí na ústavu vést žádné týmy a projekty; v médiích dokonce proběhla zpráva, že mu byl zrušen grant na výzkum mezi Evropou a Čínou, neboť toto téma patrně musí zůstat tabu. Zdá se, že má zůstat pouze řadovým vědcem a omezit svůj výzkum na abstraktní „neškodná“ témata. V mnoha zemích světa je známo, co Marek Hrubec dosud dělal. Svou vědeckou činností a vedením vědeckých týmů prováděl analýzy klíčových globálních rozporů a rozvíjel multilaterální dialog s mnoha vědci z Evropy, Asie, Ameriky i Afriky. Tím také přispěl dobrému jménu Centra globálních studií, Filosofického ústavu, Akademie věd, České republiky a Evropy ve světě. Vědci to tady teď nemají lehké. Nejde jen o to, že tento případ zahájilo se svým politickým a ideologickým tlakem médium, které má vyhraněné zájmy. Svoji roli sehrála i změněná politická situace od podzimních parlamentních voleb. Ministryně nové vlády, v jejíž gesci je věda, a další se k případu vyjádřili ve „správném“ protičínském duchu. A vliv uplatnila i zdejší jednoznačně protičínská organizace, jejíž sponzoři pocházejí z USA. Je přitom lhostejné, jakými slovy se zdůvodňuje cenzura a omezování vědců a občanů. Zajímavé ovšem je, že celá kauza vyvolala pozornost také ve vědeckých kruzích v zahraničí, se kterými Marek Hrubec a jeho tým spolupracovali a spolupracují. Výjimkou nejsou ani nabídky, aby Marek Hrubec pokračoval ve svojí práci v zahraničí. Pikantní je, že na jedné straně na Hrubcův tým útočí organizace placená z USA, ale mnoho amerických vědců i vědců z dalších zemí varují před omezováním ústavně garantované svobody vědeckého bádání a svobody slova. Dnes opět žijeme ve vyhrocené době. Nic ale netrvá věčně a dříve nebo později to naštěstí pomine. V České republice, respektive v Československu, jsme negativní i pozitivní politické zlomy zažili ve 20. století už vícekrát, ať už se týkaly monarchie, nacismu, kapitalismu nebo socialismu. Z dějin víme, jak to v době úpadku chodí. Nejenom vědci bývají propouštěni. Jiní mohou pracovat, ale jen na něčem. Pomoc pak přichází ze zahraničních vědeckých institucí a disidenti se scházejí na bytových seminářích. Jestli bylo cílem této akademicko-mediální kauzy přispět k utváření vědeckého disentu, byla to kauza úspěšná. Doufejme ale, že se v dohledné době začne situace zlepšovat. Pochopitelně jsme požádali Marka Hrubce o stanovisko, ale zatím neposkytuje do médií rozhovory a chce se vyjádřit teprve poté, až se věc uzavře. Pak budeme vědět více.

Čas načtení: 2021-02-14 19:39:31

Tereza Matoušková: Žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura

Láska k četbě fantasy přivedla Terezu Matouškovou k vymýšlení vlastních postav a příběhů, a tak vymyslela svět na dně oceánu, svět Podmoří, kde se odehrála většina jejich románů, stejně jako první díl rozsáhlejší série nazvaný Pláč němého boha, na kterém právě pracuje. A protože se v době korona krize není možné setkávat, a tím pádem nemohla vést své kurzy tvůrčího psaní, tak na Facebooku založila Literární skupinu online, aby mohly tyto kurzy pokračovat.   Vždycky jste chtěla být spisovatelkou? Jaké bylo vaše dětství? Na své dětství vzpomínám velice nerada. Z domova jsem odešla v osmnácti a musela se o sebe víceméně postarat sama. Tato zkušenost se výrazně odráží i v mých románech a povídkách. Mé postavy jsou často krajně pragmatické a urputně bojují o své místo na slunci. Víte, já nemám ráda okřídlenou frázi o tom, že fantasy je únik od reálného života. Domnívám se, že se tím zastírá skutečnost, že žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost úplně stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura. Dokonce si myslím, že naopak musí být právě v tom zachycení pocitů ze světa ještě o stupeň věrnější, aby se čtenář mohl k událostem, které se na papíře dějí vůbec vztáhnout. Když zasadíte příběh do středočeského města, snadno čtenáře utáhnete na vařené nudli a přesvědčíte ho, že váš příběh se mohl stát. Dostat se člověku na kůži, když se váš příběh odehrává ve světě, který leží kupříkladu na hřbetě želvy, je mnohem větší fuška.   Vystudovala jste evoluční a ekologickou biologii a historii. Proč jste si zvolila právě tyto dva natolik odlišné obory? Vzhledem k tomu, jak funguje náš školský systém, mě to na gymnáziu táhlo spíše k přírodním vědám, protože učitelé humanitních věd před nás obvykle kladli pouze soubory nijak neprovázaných informací, které jsme si měli pouze zapamatovat. To je pro mě nesmírně frustrující. Proto jsem se původně pustila do studia biologie. Velice brzy jsem si ale začala klást otázky, na které mi vědecké publikace nedokázaly dát odpověď. Postupně jsem začala utíkat ze zajetého plánu. Začalo to předměty jako etika ve vědě a medicíně, ve třeťáku už jsem si naprosto nepokrytě zapisovala předměty na filozofické fakultě. Poté, co jsem dokončila bakalářské studium, jsem se rozhodla změnit obor a zapsala jsem se na historii. Multioborová zkušenost je zajímavá z různých úhlů. Je zajímavé sledovat, jak různé obory přistupují k jedné a té samé skutečnosti naprosto odlišně. Což je dobrý základ na to, začít kriticky přemýšlet o kultuře a světě kolem nás.   Vydala jste několik románů. Naposledy vám vyšla v roce 2017 kniha Válka zrcadel. Momentálně pracujete na románu s názvem Pláč němého boha. O čem nový příběh bude? Zatím jsem ohledně nového příběhu velice tajnůstkářská. Můžu jen říct, že se jedná o první díl rozsáhlejší série. Příběh se odehrává ve světě uloženém v obrovské vzduchové bublině na dně oceánu, který funguje hlavně díky magii a magií poháněné technice. Do Podmoří je zasazená i většina mých předchozích románů a povídek. V určité chvíli mě přestalo bavit psát klasickou historickou fantasy s rytíři a draky. Vždycky mě přitahovalo spojení magie a pokročilé vědy a zároveň mi přišlo atraktivní mnoho motivů z 19. století. Osobně považuji na Podmoří zvláštní to, že se sice jedná o svět plný čarodějů, ale polovina z nich pracuje v podzemních laboratořích a vytváří šílené vynálezy. Mám možnost jednoduše překročit hranice fantasy žánru a nemusím se omezovat na tradiční zápletky. Často se setkávám s tím, že čtenáři tyto motivy z mých děl vnímají jako něco, co patří spíš do vědeckofantastické literatury.   Měla jste úspěšný literární blog, který jste psala pod přezdívkou Temnářka. Hodláte se k blogování někdy vrátit? K pravidelnému psaní rozhodně ne. Dřív jsem na blogu publikovala romány na pokračování, povídky, články o tvůrčím psaní, reportáže a fotky z akcí. Nejde o to, že bych tento obsah už netvořila, pouze pro jejich publikaci využívám jiné kanály. Romány a povídky publikuji tiskem, tvůrčí psaní vyučuji na svých kurzech, reportáže a fotky dávám na sociální sítě. Blogovat (tak aby to mělo smysl) by pro mě znamenalo tvořit k tomu všemu ještě další originální obsah navíc čistě jenom pro web. Ne že by mě jednou za čas nesvrběly prsty a neměla jsem chuť se k něčemu vyjádřit. Pro tyto účely jsem si na svých oficiálních stránkách založila blog. Zatím této možnosti ale příliš nevyužívám.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspiraci zásadně nehledám. Přichází sama nečekána a nevolána v ten nejméně vhodný okamžik. Tak to má být.   Jste vášnivá čtenářka. Stále ráda čtěte fantasy a sci-fi příběhy? Máte oblíbené autory nebo literární postavu? Žánrovou literaturu čtu hodně. Není to pro mě ale jen záležitost čtenářského vkusu, sleduji ji také z profesionálního zájmu. Přiznám se, že je těžké mě uspokojit a často u čtení prskám jako křeček. Stále jsou tu ale knihy, které pro mě jsou srdeční záležitostí. Naposledy jsem si zamilovala knihy Johna Ajvide Lindqvista. Co se týče literárních postav, tak v současnosti budou největšími oblíbenci asi Azirafal a Crowley, jak v knižní podobně, tak v seriálové. Mám ráda hravost a humor Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.   V Praze a Brně vedete kurzy tvůrčího psaní pro mládež. V době korona krize jste na Facebooku založila Literární skupinu online. Jaký je o kurzy zájem? Udělala jsem všechno pro to, aby kurzy tvůrčího psaní pokračovaly dál. Točím videa se zadáním úkolů, snažím se komunikovat s účastníky přes sociální sítě. Momentálně se s účastníky kurzů pravidelně scházíme každý měsíc na Zoomu, abychom aspoň částečně nahradili osobní setkání. Knihovny nám naštěstí vycházejí hodně vstříc. Máme za sebou dokonce online besedu a autorské čtení účastníků. Zájem o online kurzy mě upřímně překvapil, jak ze strany účastníků, tak institucí. Nedávno mě oslovil Mahenův památník v Brně, abych pro ně dělala online workshopy pro autory románů. Na konci ledna jsme měli první lekci.   A co čas na odpočinek? Čas na odpočinek je nezbytnou součástí pracovního procesu. Žiji v domácnosti dvou intelektuálů. Oba se s partnerem často ponoříme do práce natolik, že nevidíme a neslyšíme. Snažíme se vyhradit si každý den aspoň hodinku, kdy si společně zajdeme na procházku, zahrajeme si deskovku nebo se natáhneme do postele s knihou. Rádi si navzájem nahlas předčítáme. Je to takový náš rituál. Já tu mám momentálně nachystáno Jméno růže, kterou druhé polovičce čtu, když vaří večeři nebo lepí modely. Partner mi zase před spaním čte Hvězdnou pěchotu.   Tereza Matoušková se narodila se 6. 7. 1990 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii a historii na Masarykově univerzity v Brně. V Praze a Brně pořádá kurzy tvůrčího psaní. Napsala knihy Hladová přání (Krigl, 2011), Vílí kruhy (Mytago, 2015), Děti vánice (Epocha, 2016), Válka zrcadel (Epocha, 2017), Pláč němého boha (připravuje se). Pod přezdívkou Temnářka psala úspěšný literární blog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-27 18:17:02

Na ČT2 startuje přehlídka současné slovenské kinematografie: zahájí ji oceňované drama Budiž světlo

Druhý program České televize nabídne divákům od pondělí 5. do pátku 9. října, vždy od 20 hodin, aktuální slovenskou kinematografii. Slovenský týden na Dvojce zahájí Budiž světlo – snímek oceněný hned na několika mezinárodních filmových festivalech a vítěz v pěti hlavních kategoriích slovenských národních filmových cen Slnko v sieti. V české televizní premiéře se dále představí Sklep a Trhlina. Přehlídku doplní politický thriller Kandidát a drama ze slovensko-ukrajinské hranice Čiara Petra Bebjaka. „Slovenské filmové tvorbě se Česká televize věnuje dlouhodobě. Impulzem pro nynější projekt, kterým přispíváme k poznání kinematografie našich sousedů, byl fenomenální úspěch snímku Budiž světlo režiséra Marko Škopa na letošním ročníku slovenských národních filmových cen Slnko v sieti, kde drama získalo cenu za nejlepší režii, scénář, pro herce a herečku v hlavní roli a stalo se i nejlepším filmem roku. Snímek již dříve obdržel také ocenění Trilobit od Českého filmového a televizního svazu FITES,“ říká programový ředitel České televize Milan Fridrich. A dodává: „Budiž světlo je navíc silně současný příběh zrcadlící myšlenku extremismu a rodinných mezigeneračních vztahů. Hlavní roli v něm hraje českým divákům už dobře známý herec Milan Ondrík, jenž na sebe upozornil ve Veteránovi Jana Hřebejka. Výjimečný počin jsme ve vysílání chtěli zarámovat, a tak jsme přidali filmy Trhlina a Sklep, které budou mít rovněž českou televizní premiéru, a velmi úspěšné ikonické snímky Čiara a Kandidát.“  Dva snímky z kolekce aktuální slovenské tvorby vznikly pod režijním vedením Petra Bebjaka, který pro Českou televizi v minulosti natočil Českým lvem oceněnou minisérii Spravedlnost. Nyní je podepsán pod třídílným dramatem z padesátých let Herec s Janem Cinou a Jenovéfou Bokovou v hlavních rolích, které se se na obrazovce České televize se objeví v průběhu října. Minisérie získala nominaci na prestižním mezinárodním festivalu Prix Europa. Ve své kategorii Televizní fikci se o umístění utká se seriálem Geniální přítelkyně, Peacemaker nebo Chalífát. Slovenský týden na Dvojce 5. 10. ve 20 hodin na ČT2: Budiž světlo (režie: Marko Škop) Milan (M. Ondrík) má tři děti a jezdí pracovat do Německa, aby svoji rodinu uživil. Když se na Vánoce vrátí domů, zjistí, že jeho nejstarší syn Adam je členem polovojenské mládežnické skupiny. Syn je zapletený do šikanování a smrti spolužáka. Otec se rozhoduje, jak by se měl zachovat. Společně s manželkou Zuzkou (Z. Konečná) při tom zjišťují skutečnou pravdu o synovi, o své rodině, o sobě samých a také o společnosti kolem nich. 6. 10. ve 20 hodin na ČT2: Sklep (režie: Igor Vološin) Barový muzikant Milan (J.-M. Barr) si prochází vztahovou krizí s manželkou Táňou (O. Simonova), způsobenou jeho odhalenou nevěrou. Přesto se ale musí oba v tuto chvíli semknout, neboť jejich dcera Lenka (S. Hladká) se minulou noc nevrátila z venkovní party, na které oslavovala své šestnácté narozeniny. Nikdo z jejich přátel, co s ní byli, o ní ráno nic neví. Jen to, že odešla sama a předčasně. Rodičům nezbývá než doufat a spolehnout se na policii. Jejich naděje na nalezení se však postupně snižují vzhledem k nikam vedoucímu vyšetřování, kterému velí poručík Varga (M. Ondrík), a i rodičům je zcela patrné, že chlapci, co byli onu noc s Lenkou, něco tají a navzájem se kryjí. Zoufalému otci tak dojde trpělivost a vezme spravedlnost do vlastních rukou. 7. 10. ve 20 hodin na ČT2: Čiara (režie Peter Bebjak) Pětatřicetiletý Adam Krajňák je otcem tří mladých dcer, ale především hlavou slovensko-ukrajinského gangu, který se zabývá pašováním cigaret. S blížícím se vstupem Slovenska do Schengenského prostoru se však chystá velké zpřísnění hraničních kontrol a mezi pašeráckými skupinami vzrůstá napětí. Kvůli náhodně zmařenému kontrabandu nemůže Adam splatit dluh mocnému ukrajinskému mafiánovi Krullovi; navíc se staví proti jeho plánům na pašování tvrdých drog. Události nabírají příliš nečekaný spád a Adam bude muset překročit i hranice, které pro něj dosud byly tabu... 8. 10. ve 20 hodin na ČT2: Trhlina (režie: Peter Bejbak) Nezaměstnaný absolvent vysoké školy Igor (M. Marušín) si se svou partnerkou Miou (M. Bartalos) nežije zrovna na vysoké noze a kvůli tomu přijme dělnickou práci v bývalé psychiatrické léčebně. Během jejího vyklízení nalezne staré záznamy sahající až do předválečné doby o lidech, kteří se ztratili v okolí tribečských lesů. Ti, co se našli, skončili právě zde a byli zmatení nebo zcela zbaveni rozumu. Posedlý Igor se začne o záhadu víc a víc zajímat a věří, že právě zveřejnění podobné senzace na jeho blogu by jejich domácnost vyvedlo z tísně. K tomu však potřebuje další informace a dá se dohromady s milovníkem záhad Andrejem (D. Hartl) a také se skeptickým Davidem (T. Maštalír), aby zjistili, co je na mizení lidí v oněch lesích pravdy… 9. 10. ve 20 hodin na ČT2: Kandidát (režie: Jonáš Karásek) Do voleb nového slovenského prezidenta zbývají dva měsíce a namyšlený, ale profesionální šéf reklamní agentury Adam Lambert (M. Majeský) se stává vedoucím kampaně nevýrazného Petera Potôňa. Ten byl do boje o prezidentské křeslo „nasazen“, jen aby ubral pár procent hlasů jinému kandidátovi a jeho vítězství je zcela vyloučené. Lambert se však na jednom večírku potká se svým rivalem z branže, který vede kampaň za jasného favorita a nechá se od něj vyprovokovat. Uzavře sázku, že udělá z Petera Potôňa dalšího slovenského prezidenta, a to hned v prvním kole. Ihned nato se rozehrává mašinerie profesionálního politického marketingu, která má za cíl „vyrobit“ nového prezidenta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49

Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů

Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem.    Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu.  V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus.   Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci.  Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů.   Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence?  Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů.    Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí.   Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni.   Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci?  Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet.   Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.   Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.

Čas načtení: 2020-04-03 16:07:45

Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí

Nadpis této části našich úvah nad důsledky koronavirové pandemie (a zvolených řešení k jejímu poražení) by měl mít následující podtitul: nikoli další výdaje, ale radikální revize existujících rozpočtových výdajů. V jiné terminologii: vedle podpůrných a ekonomiku snad stimulujících opatření a vedle pomoci nejzranitelnějším skupinám našich spoluobčanů, stejně ohroženým živnostníkům a neméně poškozeným firmám v rizikových sektorech budou nezbytné rezolutní škrty. Cílem musí být zabránění rozvratu státního rozpočtu, neboť hrozí extrémní zadlužení státu. Tomu musí být zabráněno. Ať nám nikdo neříká, že je tento rozvrat nezbytný. Obří úkol polistopadové transformace jsme zvládli bez jakéhokoli extrémního zadlužení. Až do roku 1997 přes všechna bezprecedentní ekonomická opatření dluh státu stále klesal (jako podíl na HDP). Tento příměr je relevantní – v roce 1991 došlo k poklesu HDP o 9,4 procenta. V roce 2020 to bude více. Tehdy však ještě nebyla dnešní „nároková společnost“. Řešením nejsou a nesmějí být další a další státní výdaje, vedoucí k deficitnímu financování a k vytváření dluhu, který budou splácet generace našich dětí a vnuků. Tuto rašínovskou argumentaci jsme používali často v 90. letech, je čas se k ní vrátit. Obviňujeme vládu z mikrouvažování, vraťme se proto ke klasické makroekonomii. Nevracejme se k dávno zdiskreditovanému keynesiánství, nevěřme bájím o tom, že více a více státních výdajů něčemu pomůže. Zbavme se nově se rodící přerozdělovací mánie. Naší vládou plánované státní výdaje vůbec nejsou malé, 18 procent HDP je neuvěřitelná suma peněz (které někdo bude muset také zúřadovat, aby to nebylo iracionální rozdávání peněz). Ekonom Kovanda na základě dat Mezinárodního měnového fondu říká, že zatím je „balík“ avizovaný českou vládou třetím největším mezi evropskými zeměmi (první je Německo, druhá Itálie). Slovo zatím je důležité, některé země budou určitě „přidávat“. Přejeme si to jako daňoví poplatníci, kteří to budou muset splácet? Víme to? Ptá se nás na to někdo? Doceňuje to vláda? Vnímají to naše opoziční strany a jejich jindy tak hlasití představitelé? Kde je jejich obvyklý pokřik? Zahájili rozhodný boj s „maláčovštinou“, která nás v poslední době stihla připravit o všechny případné, dnes tolik chybějící vládní rezervy? Zalekli se Grety natolik, že budou dále propagovat zelenou ideologii a z ní plynoucí nesmyslné projekty (jako je elektromobilita, útlum uhelné energetiky, uzavírání jaderných elektráren)? Nic takového nevidíme a neslyšíme. Možná, že to přes roušky není vidět. Ale jenom možná. Neslyšeli jsme ambici – ani od vlády, ani od opozice – výrazně přehodnotit rozdávání peněz daňových poplatníků, neslyšeli jsme o plánu zásadní revize rozpočtových priorit, a tedy i výdajů. Jakýkoli dnešní finanční projekt vlády musí být nejen o nových výdajích, ale i o škrtech výdajů existujících. Normálně bychom mluvili i o rozpočtových příjmech, ale tady žádný velký prostor není a nebude. Nechceme polemizovat s výdaji (a úlevami), které už vláda jako první rychlou pomoc přijala. Nejsme vládou, nemáme na to úřady se stovkami či tisíci pracovníků. Musíme však polemizovat s deficitním financováním jako takovým a s nepřípravou krácení výdajů, které se krátit mají a dají. Neslyšíme nápady na škrty nesmyslného boje s globálním oteplováním. Neslyšíme odvahu k přehodnocení nákupů vojenské techniky. (Opravdu potřebujeme nesmírně drahá bojová vozidla pěchoty, která se spíše hodí na minulé než dnešní války?) Odhodláme se konečně k ukončení dotací pro politické neziskovky? Neměly by se teď rychle přeměnit v pomocné zdravotní čety? Nezamýšlíme se nad dotacemi do profesionálního sportu. Asi to půjde těžko, když jsme si k tomu nedávno vytvořili zcela zbytečné skoroministerstvo. Pustíme se do změny koncepce naší zahraniční rozvojové pomoci (která je stejně jen fiktivní a je pouze v zájmu aktivistických organizací, které ji na obou stranách iniciují, a přitom se dobře živí)? Pustíme se do rušení zbytečných úřadů a do zeštíhlení existujících? Teď v karanténě se přece dobře ukazuje, kdo a co vlastně vůbec nechybí. To všechno má aspekt čistě finanční (a výrazné zadlužení budoucnosti je vždy těžkým oříškem pro příští generace, jak naše dnešní generace zažívá v případě Řecka), ale má to ještě jeden aspekt: více výdajů státu není nic jiného než instalace silného státu, státu expanzivního, státu samorozmnožujícího se. Více státu znamená méně prostoru pro aktivity jednotlivců. Znamená to i více závisti, více egoismu, více korupce, více donášení a udávání. Nelze nezmínit i možné úspory omezením výdajů na Evropskou unii, které jsou také nemalé (ty přímé, a ještě více ty nepřímé, které nikdo nepočítá). Nebudou-li tyto naše výdaje, nebudou ani příjmy, ale vadí to? Vadí, že budeme mít méně ošklivých dětských hřišť standardizového evropského typu, že budeme mít méně – pro pár jedinců budovaných – cyklostezek, méně sporných rozhleden, méně progresivisty protlačovaných zelených, genderových a multikulturálních projektů? Drtivé většině lidí chybět nebudou. Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí. Převztato z webu Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 08:54:28

Nebe v kleci od Christine Leunensové. Ukázka z knihy, která inspirovala scénář filmu Králíček Jojo

Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo.   Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti.             Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky.             Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené.             Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek.             Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy.             Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím.             Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp.             Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem.             Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý.             Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami.             V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba.             „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“             „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“   Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román.   Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura.