Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-05 09:18:29

Nečas dvěma nahrávkami řídil výhru Caroliny, brankářský souboj ovládl Dostál

Útočník Martin Nečas dvěma asistencemi režíroval v přípravě na NHL výhru hokejistů Caroliny 2:1 v prodloužení nad Tampou Bay. Český brankářský souboj v duelu mezi San Jose a Anaheimem ovládl Lukáš Dostál, který pomohl Ducks k vítězství 3:2 po samostatných nájezdech. Sharks nestačilo 40 zákroků Vítka Vaněčka. Nevydařený večer v brance Chicaga má za sebou Petr Mrázek, který od Minnesoty inkasoval šest branek. Při prohře 1:6 ale asistoval u jediného gólu domácích.

Čas načtení: 2024-10-05 09:07:59

Nečasovy nahrávky nasměrovaly Carolinu k vítězství. Zářil i brankář Dostál

Útočník Martin Nečas dvěma asistencemi režíroval v přípravě na NHL výhru hokejistů Caroliny 2:1 v prodloužení nad Tampou Bay.

Čas načtení: 2024-10-05 09:08:00

Nečas nahrávkami řídil výhru Caroliny, brankářský souboj ovládl Dostál

New York - Útočník Martin Nečas dvěma asistencemi režíroval v přípravě na NHL výhru hokejistů Caroliny 2:1 v prodloužení nad Tampou Bay. Český brankářský souboj v duelu mezi San Jose a Anaheimem ovládl...

Čas načtení: 2024-10-05 09:15:00

Nečas dvěma nahrávkami řídil výhru Caroliny, brankářský souboj ovládl Dostál

Útočník Martin Nečas dvěma asistencemi režíroval v přípravě na NHL výhru hokejistů Caroliny 2:1 v prodloužení nad Tampou Bay. Český brankářský souboj v duelu mezi San Jose a Anaheimem ovládl Lukáš Dostál, který pomohl Ducks k vítězství 3:2 po samostatných nájezdech. Sharks nestačilo 40 zákroků Vítka Vaněčka. Nevydařený večer v brance Chicaga má za sebou Petr Mrázek, který od Minnesoty inkasoval šest branek. Při prohře 1:6 ale asistoval u jediného gólu domácích.

Čas načtení: 2024-10-23 10:02:00

Česká show v NHL. Hertlův (ne)ukradený hattrick, řádili i Nečas s Chytilem

Tomáš Hertl se v NHL blýskl čtyřmi body, když režíroval výhru Vegas 6:1 proti Los Angeles. Český forvard dvakrát překonal krajana Davida Ritticha a navíc zapsal další dva body za asistence. A to mohl mít i hattrick. Čtyřbodový večer prožil v prestižní lize již počtvrté a zároveň poprvé v dresu Golden Knights, kam přišel v březnu ze San Jose. Činili se i další Češi. Filip Chytil přispěl dvěma góly a přihrávkou k výhře New Yorku Rangers 7:2 na ledě Montrealu a byl stejně jako první jmenovaný vyhlášen první hvězdou zápasu. Martin Nečas zase pomohl brankou a dvěma přihrávkami k obratu Caroliny v Edmontonu.

Čas načtení: 2024-12-11 07:00:00

Pastrňák mírnil výprask Bruins, Palát skóroval. Nečas přispěl k vítězství

David Pastrňák vstřelil v NHL jediný gól hokejistů Bostonu při debaklu 1:8 ve Winnipegu. New Jersey získalo díky trefě Ondřeje Paláta bod za prohru 1:2 v prodloužení s Torontem. Martin Nečas se podílel asistencí na výhře Caroliny 3:2 nad San Jose, za které chytal Vítek Vaněček, ale do čela produktivity soutěže se před něj vyšvihl Nathan MacKinnon. Útočník Colorada režíroval pěti body (1+4) výhru týmu 6:2 v Pittsburghu.

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-07-17 10:34:08

Český filmař Ivan Zachariáš režíroval novou reklamu Applu. Nechal lidi špehovat kamerovými ptáky

Technologický obr v Česku už několikrát natáčel reklamní spoty. Nové video o soukromí uživatelů svěřil do rukou režiséra Pustiny. Článek Český filmař Ivan Zachariáš režíroval novou reklamu Applu. Nechal lidi špehovat kamerovými ptáky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-09 08:25:31

Vánoční pohádky roku 2024: Co letos sledovat během svátků?

Vánoční pohádky roku 2024: Co letos sledovat během svátků? redakce Po, 12/09/2024 - 08:25 Zábava Klíčová slova: Čarovné jablko notebooku Tři princezny Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Večerní vysílání bude v České televizi patřit vánočním pohádkám již od 13. prosince, právě v tento den ČT premiérově uvede pohádku Perinbaba a dva světy (2023). Pokračování úspěšné a oblíbené pohádky Juraje Jakubiska z roku 1985. I druhý díl režíroval slavný režisér a jednalo se o jeho poslední natočený film. Další vánoční pohádky zamíří na obrazovky ČT1 o týden později, 19. prosince to budou Tři zlaté dukáty, o den později Šťastný smolař a 20. prosince Dvanáct měsíčků. Následující dny pak po sobě na obrazovky zamíří O vánoční hvězdě a Anděl Páně. Na Štědrý den bude mít premiéru pohádka Tři princezny. Příběh režíroval Tomáš Pavlíček podle scénáře od Hany Cielové a Zdeňka Jecelína. Hlavními postavami tohoto dobrodružného příběhu jsou tři sestry – chytrá Sofie, odvážná Leona a půvabná Flóra, dcery krále Jindřicha. Tyto mladé ženy se rozhodnou postavit proti zlé královně Mortaně a zachránit své království. Čeká je náročný úkol, při němž budou muset spojit své síly, využít svou vynalézavost a možná i kouzlo osobnosti, aby překonaly všechny překážky, které jim stojí v cestě. A nakonec možná některá z nich získá i srdce prince Felixe. Rolí princezen se ujaly Josefína Marková (princezna Sofie), Sára Černochová (princezna Flóra) a Dorota Šlajerová (princezna Leona) a role prince Felixe připadla Josefu Trojanovi. V dalších rolích se představí Klára Melíšková (královna Mortana), Martin Pechlát (král Jindřich), Michal Isteník (komoří), Anna Šišková a další. Na Štědrý den se na ČT2 uskuteční i premiéra pohádky pro neslyšící s názvem Čarodějnická pohádka o dvou neustále se hádajích sourozencích Klotyldě a Barnabášovi. Oba nesložili závěrečné zkoušky na kouzelnickém lyceu a navíc nahlédli do zakázané třinácté komnaty. Tím spustili řetězec událostí, který ohrožuje rovnováhu jejich kouzelnického světa a oba tak budou muset poprvé v životě spolupracovat, aby ho zachránili. O den později, tedy 25. prosince budeme moci nas ČT1 zhlédnout slovenskou pohádku Čarovné jablko o problémech s dospíváním i různých podobách rodičovské lásky. Půvabnou Hanu,. dcery kněžky Zory vždy zajímal svět lidí, takže když v lese potká prince Alberta, který se v převleku toulá krajem, odjede s ním bez rozmýšlení na hrad aniž by tušila, jaké nebezpečí všem v jejich zemi hrozí. Do královstí se totiž vrací záštiplná a po pomstě prahnoucí čarodějka Moriana, kterou kdysi Hanina matka porazila. I tentokrát má kruté a temné plány a pro jejich uskutečnění se nebude štítit ničeho. Hlavních rolí prince Alberta a Hany se ujali Adam Joura a Viktória Jurištová, dále se představí Leona Skleničková, Zuzana Kanocz a Kristina Turjanová. Režíroval Jakub Machala. 26. prosince uvede ČT1 S čerty nejsou žerty a následovat budou Krakonošovo tajemství, Princezna a půl království, Hodinářův učeň a 30. prosince vše uzavře Čertí brko.  TV Nova nabídne na Štědrý den divákům nestárnoucí klasiku Byl jednou jeden král… (1954), kterou po ní vystřídá muzikálová pohádka Tři bratři (2014) a TV Prima začne štědrovečerní podvečer pohádkou Hrátky s čertem (1956) a následně uvede v televizní premiéře letošní pohádku Princezna na hrášku (2024). A pro ty nejmenší diváky nebude chybět ani nabídka na ČT:D. Kromě dvou filmových dobrodružství o sobíkovi Nikovi se mohou těšit na Mlsné medvědí příběhy: Na pól! (2023) a Ledního medvídka (2001). Speciální vánoční epizody připraví také oblíbené seriály Prasátko Peppa (2004) a Šmoulové 3D (2021), kteří oslaví Šmoulí Vánoce. A koho by nelákal nabízený televizní program, může vyrazit do kina anebo si prohlédnout nabídku některé z mnoha VOD služeb a sledovat pohádky online z mobilu, tabletu nebo notebooku. Z vánočních filmů, které míří do kin, můžeme vybrat již třetí dobrodružství létajícího sobíka Nika – Sobík Niko za polární září, animovanou verzi Pyšné princezny, ale i animáky Super Santa a Zvířátka a Vánoce. Netflix vydal 4. prosince animovaný snímek Tenkrát na Vánoce na motivy dětských knih Richarda Curtise a Disney+ si připravil pohádku Skoro vánoční příběh (2024). Přidat komentář Zdroj foto: Pixel-Shot / Adobestock.com Vánoce jsou za dveřmi a s nimi i čas pohody a tradičních vánočních pohádek. Jaké nové pohádky nás čekají v roce 2024, a které klasiky si můžeme opět připomenout?

Čas načtení: 2024-02-05 07:00:00

Mozaika: Pracovna: V ateliéru Jana Budaře

Jan Budař (1977) je herec, scénárista, muzikant, skladatel, výtvarník i režisér. Proslavil se svými rolemi hlavně ve filmech Vratné lahve, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, Horem Pádem, Václav, Hovory s TGM nebo titulní rolí ve svém vlastním filmu Princ Mamánek, který i režíroval. V této filmové pohádce z roku 2022 jsou použity i jeho autorské písně.

Čas načtení: 2009-08-11 00:00:00

Hall of Fame “To Live and Die in L.A.” New Era Cap

Je tu další release od firmy Hall of Fame, která často spolupracuje New Erou. Několik releasů od Hall of Fame už tu bylo, a tento řadíme určitě mezi ty velmi povedené. Inspiraci hledali ve filmu To Live and Die in L.A., který v roce 1985 režíroval William Friedkin. Čepice přicházejí ve dvou barevný ...

Čas načtení: 2010-01-06 00:00:00

Dior - The Lady Noire Affair

Dior na sebe chtěl upozornit, a proto vytvořil kampaň – „Lady Noire Affair“. Je to šesti a půl minutový triller (film noir) od režiséra Oliviera Dahana (režíroval například Edith Piaf). Samotný Dior začal tvořit koncem 40. let, kdy žánr film noir byl velmi oblíbený. Hlavní roli ztvárnila velmi pů ...

Čas načtení: 2024-02-14 08:15:00

Hronek s Pastrňákem nasbírali po dvou asistencích, Mrázek Vancouver nevychytal

Dvěma přihrávkami přispěl Filip Hronek k výhře hokejistů Vancouveru 4:2 v Chicagu. Branku Blackhawks hájil Petr Mrázek, který kryl 34 z 38 střel. Dvě asistence si připsal i David Pastrňák, ale neuspěl ve třetím kole rozstřelu a s Bostonem podlehl doma Tampě Bay 2:3 po nájezdech. Zazářil Connor McDavid, který šesti přihrávkami režíroval kanonádu Edmontonu 8:4 nad Detroitem.

Čas načtení: 2022-04-12 17:03:29

Činoherní klub uvede slavnou Kočku na rozpálené plechové střeše

Činoherní klub přichystal na 19. dubna další premiéru. Tentokrát sáhl po klasice americké dramatiky 20. století a zvolil Kočku na rozpálené plechové střeše Tennesseeho Williamse. Tragikomické drama s dokonale propracovanou psychologickou kresbou postav, za nějž dramatik získal i Pulitzerovu cenu, nastudoval v Činoherním klubu režisér Martin Čičvák v hlavních rolích s Annou Fialovou a Janem Hájkem. V dalších rolích se představí Naďa Konvalinková, Vladimír Kratina, Gabriela Míčová a Matěj Dadák. V České republice měla Kočka na rozpálené plechové střeše premiéru v roce 1965 ve Státním divadle Ostrava. Činoherní klub ji uvádí poprvé, navazuje tím na další slavnou Williamsovu inscenaci Tramvaj do stanice touha, kterou v roce 2011 režíroval Ladislav Smoček a je stálicí na repertoáru této scény. „Jsem nadšený; dlouho jsme o tom přemýšleli, kdo, jak a proč. Tady si myslím, že to je dream team. Ta hra se tím vyjevila. Vladimír, Honza, Anička, Naďa i Matěj s Gábinou: každý z nich má v sobě jistou nesentimentální věcnost, která je strašně důležitá proto, abychom se nepatlali v prkotinách. Nebudeme řešit psychologický ponor, ale nuance v myšlení. Každá ta věta musí být jednáním. A tím myslím Tennesseeho Williamse rehabilitujeme jako autora, který nepíše psychologická dramata. Všechno, co píše, jsou vlastně antická dramata. Velké konflikty. Vždycky je to ponor do duše, ale ti lidé se brání. Jako když se stáhne mořský ježek – nebo právě kočka na rozpálené střeše. Lekne se a stáhne a začne kolem sebe prskat. To nás na tom nejvíc vzrušuje: jestli v tom není obsažena esence dnešní doby. Člověk přešlapuje na místě a neví,“ přibližuje režisér Martin Čičvák své inscenační uchopení slavného dramatu. Děj se odehrává na největší bavlníkové plantáži v Mississippské deltě, jejíž majitel, pan Pollitt alias „taťka”, slaví 65. narozeniny. Na opulentní oslavu přijíždějí jeho dva synové, Gooper a Brick, s manželkami, Mae a Margaret. Starší Gooper, úspěšný advokát, přiváží také svých pět dětí; šesté je na cestě. Oproti tomu Brick a Maggie, stále bezdětní, řeší manželskou krizi. Narozeninovou slávu provází napjatá atmosféra a neustálé mikrokonflikty. Peníze, majetek, alkohol, sex, láska, každý chce něco jiného. Všichni jsou nervózní. Ve vzduchu visí nevyřčená tajemství. Williamsovo drama je sondou do vztahů jedné rodiny a především do srdcí a mozků nejednoho z nás. Co považuje Martin Čičvák za největší inscenační výzvu? „Udržet to v napětí – thrilling – po celou dobu. Nechci používat slova jako „psychologická hra“; ona to není psychologická hra. Jsou tam velké situace. Zároveň Tennessee Williams tam má obrovský humor, ironii a paradox. A o paradox, o kontrast, o konflikt nám má jít nejvíc.“ Tennessee Williams (1911 – 1983), vlastním jménem Thomas Lanier Williams III., byl americký dramatik a scenárista. Je považován za jednoho z největších amerických dramatiků 20. století. Na českých jevištích se Williamsovy hry začaly objevovat až na počátku 60. let 20. století. V Československu došlo k rozvolnění poměrů, ale především Williamsova kritika americké společnosti byla z pohledu režimu dostatečná. Prvními inscenacemi byly v roce 1960 Skleněný zvěřinec v režii Oty Ornesta v pražském Komorním divadle, Sestup Orfeův v režii Jiřího Svobody v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci a Tramvaj do stanice touha v režii Jana Kačera (a s Ninou Divíškovou jako Blanche) v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Postupně vzniklo v českém kontextu na 183 inscenací Williamsových her. Nejčastěji uváděnými jsou Tramvaj do stanice touha a Skleněný zvěřinec; před rokem 1989 měl bohatou inscenační tradici Sestup Orfeův (v 60. a 70. letech byl u nás uváděn vůbec nejčastěji). V Činoherním klubu se v roce 1997 nejprve objevil Skleněný zvěřinec v režii Vladimíra Strniska s Věrou Galatíkovou, Petrou Špalkovou, Ivanem Řezáčem a Tomášem Pavelkou. V roce 2011 pak měla premiéru inscenace Ladislava Smočka Tramvaj do stanice touha s Lucií Žáčkovou a Janem Hájkem v hlavních rolích.   Tennessee Williams je autorem více než 35 divadelních her; kromě toho psal scénáře, eseje a básně a také obsáhlé memoáry. Jeho hry odrážejí americký jih a často se v nich objevují silné autobiografické prvky; stále živé jsou ale především díky svým tématům – střetu pravdy a iluzí, vztahům, nedorozuměním a tajemstvím mezi osamělými lidmi, které zobrazují.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-11-12 13:18:39

Také letos budou v kinech po celé České republice Vary – TADY VARY 21

Po úspěchu prvního ročníku přehlídky TADY VARY, která v roce 2020 kvůli covidové situaci zcela nahradila tradiční karlovarský festival, se organizátoři MFF Karlovy Vary rozhodli v nově započaté tradici pokračovat. Ve třech dnech od 30. listopadu do 2. prosince nabídnou TADY VARY v 36 kinech od Brandýsa nad Labem až po Zábřeh šest filmů vybraných programovým oddělením MFF KV. Stejně jako v minulém roce bude každý film v zapojených kinech uveden pouze jednou, a to vždy od 17 a 20 hodin. Po vybraných projekcích budou následovat rozhovory s tvůrci, živě přenášené do všech participujících kin. „V loňském roce nám téměř 100 kinařů po celé republice umožnilo uspořádat ,náhradní ročník’ karlovarského festivalu. Co pro nás začalo nešťastně, skončilo nad očekávání skvěle. Díky akci TADY VARY jsme dostali možnost podívat se osobně do mnoha kin, setkat se s lidmi, kteří za nimi stojí, i diváky a zažít dobrodružství, na které dodnes vzpomínáme. Hned po jejím skončení jsme věděli, že nezůstane jen u téhle jedné mimořádné akce. Že chceme s kiny zůstat v kontaktu a divákům jejich prostřednictvím dál přibližovat festivalové filmy a atmosféru. A tak se letos vracíme s TADY VARY 21. A já mám ze zájmu kinařů upřímnou radost a těším se, že si letos TADY VARY opět užijeme,” komentuje prezident MFF KV Jiří Bartoška. Tři výrazné filmy z festivalu v Cannes Program nabídne jak ochutnávku z programu letošního MFF KV, tak dvě mimořádná uvedení. Tradiční karlovarskou sekci Horizonty budou reprezentovat tři snímky, které byly poprvé uvedeny v hlavní soutěži letošního festivalu v Cannes. Velkou cenu poroty si z ní odvezl finský film Kupé č. 6 režiséra Juha Kuosmanena, jež je dlouholetým přítelem karlovarského festivalu a jehož předešlý snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho byl do českých kin uveden pod labelem KVIFF Distribution. Po projekci filmu Kupé č. 6 se v pražském Světozoru s režisérem Kuosmanenem spojí umělecký ředitel MFF KV Karel Och a jejich rozhovor bude živě přenášen do všech zúčastněných kin. Dalším filmem oceněným v Cannes bude Nejhorší člověk na světě režiséra Joachima Triera, který v Cannes získal cenu pro představitelku hlavní role Renate Reinsve a jež si v Karlových Varech získal zejména srdce diváků. Třetici canneských snímků uzavře historické erotické drama Paula Verhoevena Benedetta, jež krátce po přehlídce TADY VARY vstoupí také do české distribuce. Snímek z hlavní soutěže MFF KV Hlavní soutěž karlovarského festivalu bude na přehlídce TADY VARY reprezentovat britský film Bod varu. Dynamické drama jednoho večera v luxusní restauraci točené na jeden záběr režíroval Philip Barantini, který film ve Varech také s početnou delegací uvedl. Z MFF KV si Bod varu odvezl zvláštní uznání pro herečku Vinette Robinson a významně bodoval také v diváckém hlasování. Mimo TADY VARY nebude Bod varu na plátnech českých kin pravděpodobně vůbec k vidění. Premiéra novinky Heleny Třeštíkové V rámci dvou mimořádných uvedení se mohou diváci těšit na českou premiéru nového filmu Heleny Třeštíkové René – Vězeň svobody, kterým režisérka navazuje na svůj syrově autentický portrét René z roku 2008 a který bude ve světové premiéře uveden krátce před TADY VARY na mezinárodním festivalu IDFA. Návštěvníci všech zapojených kin dostanou také možnost účastnit se debaty s Helenou Třeštíkovou, která bude následovat bezprostředně po projekci. Debata z pražského Světozoru bude totiž živě přenášena do zapojených kin a všichni diváci dostanou možnost posílat své dotazy přes speciální aplikaci. Pocta Jeanu Paulu Belmondovi Jako poctu letos zesnulé herecké legendě Jeanu Paulu Belmondovi pak TADY VARY promítnou kultovního Muže z Acapulca a nabídnou příležitost sledovat spolu s dalšími diváky osudové setkání krásné Arianny s neohroženým Bobem Saint-Clairem na plátně kina. Jako bonus bude navíc Muž z Acapulca uveden s původním českým dabingem. Více se dozvíte na www.kviff.com.

Čas načtení: 2021-10-05 12:46:20

Přehlídku Divadelní Flora odstartují Tři mušketýři v podání bavorské státní činohry

Po téměř dvou a půl letech vynucené pauzy se do Olomouce vrací Divadelní Flora (DF). Ročníkové motto „Krásný nový svět“ zastřeší na šest desítek akcí, které budou probíhat od 10.října až do 12. prosince. – do devíti týdnů rozprostřený harmonogram podzimní přehlídky, jejímž standardním termínem bývá polovina května, je reakcí pořadatelů na pandemii. Žánrově pestrý program startuje na jevišti Moravského divadla už tuto neděli – prvním hostem 24. ročníku bude Residenztheater Mnichov. Bavorská státní činohra dorazí na Floru podruhé – před čtyřmi lety vyspílal festivalovému publiku Franz Pätzold ve Frljićově naléhavé politické inscenaci Balkan macht frei, tentokrát mnichovský ansámbl přiveze komedii. Pod razantní úpravou románu Tři mušketýři je podepsán italský režisér Antonio Latella, jenž byl donedávna ředitelem divadelní sekce Benátského bienále. „Latella si ve své vtipné mušketýrské koláži, která je vitální oslavou komického divadla a divadla obecně, klade výsostně aktuální otázku: Jak promlouvá – a promlouvá vůbec – k dnešní hluboce polarizované společnosti Dumasův slogan ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho’…?“ přibližuje dramaturgyně německého programu DF Dominika Široká intence úvodní festivalové inscenace. Tváří posledního realizovaného ročníku byla autorka a herečka Lucie Trmíková, která se prezentuje i v rámci letošního programu. S Karlem Dobrým a Martinem Dohnalem odehraje – během prvního hostování Divadelního souboru Jedl – hned třikrát inscenaci Malý stvořitel / Der kleine Fratz. Scénická groteska, reflektující dětství a dospívání Franze Kafky, bude první festivalovou produkcí, která diváky premiérově pozve do prostor Arcidiecézního muzea. Komorní Mozarteum bude letos nejvytíženější festivalovou scénou, miniaturu režiséra Jana Nebeského uvede Flora ve spolupráci s festivalem Dny židovské kultury. Karel Dobrý, jenž za svou hereckou kreaci získal Cenu divadelní kritiky i Cenu divadelních novin, se v roli mladého Kafky objeví 15., 16. a 17. října. „Strhující a zuřivé sólo. Děsivé i dojemné zároveň.“– Takto hodnotí další německý činoherní titul, který Flora uvede v pondělí 18. října, prestižní měsíčník Theater heute. Adaptace prózy Roddyho Doyla Žena, která narážela do dveří je one woman show Bettiny Hoppe, nesentimentální výpověď o domácím násilí, alkoholových excesech a chudobě režíroval na scéně legendárního Berliner Ensemble jeho intendant Oliver Reese. „Jsme moc rádi, že se na jevišti Moravského divadla ve své životní roli představí jedna z nejvýznamnějších německých hereček své generace, která v posledních dvou dekádách spolupracovala třeba s Frankem Castorfem, Thomasem Ostermeierem nebo Michaelem Thalheimerem,“ komentuje festivalové pozvání Dominika Široká. Produkci Berliner Ensemble by si neměli nechat ujít především příznivci „energického“, expresivního herectví. Frankfurter Allgemeine Zeitung o Reeseho inscenaci referoval jako o „divadle jednoho herce, které bere dech“, recenzent Tagesspiegel Rüdiger Schaper napsal: „Bettina Hoppe dobývá divadlo jako jednotka zvláštního nasazení…“ Den po sólu Bettiny Hoppe bude patřit jiné ženské hrdince – Susanne Wolff. Příběh vyhořelé čtyřicátnice Rike v německo-rakouském koprodukčním snímku Styx uvozuje festivalovou přehlídku tematicky spřízněných filmů, jejichž protagonisty jsou výrazné osobnosti německé divadelní scény. V listopadu DF uvede nadčasový Tranzit s Franzem Rogowským i nejlepší německý dokument předloňského roku – autobiografickou zpověď Narozena v Evinu herečky Maxim Gorki Theater Berlin Maryam Zaree. Během první čtvrtiny přehlídky zavítá Divadelní Flora také do brněnského HaDivadla, kde zdejší soubor naservíruje festivalovým „účastníkům zájezdu“ inscenaci Woyzeck Miroslava Bambuška, kterému he věnován divadelně-filmový mini profil. Tentýž den – v sobotu 23. října – zahájí v olomouckém Jazz Tibet Clubu berlínští KUF exkluzivní dvouměsíční fokus na německou hudební scénu.    Na přelomu října a listopadu pokračující festival osloví hlavně fanoušky současného tance. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-19 22:06:52

Činoherní klub uvede na podzim tři premiéry, jednou z nich je hra od scénáristy filmu Amadeus

Činoherní klub v divadelně nabitém podzimu uvede tři premiéry, které nazkoušel během vynucené pandemické pauzy. Jedná se o tituly Equus, Ošklivec a Linda Vista. Prvně jmenovanou inscenaci autora Petera Schaffera v režii Martina Čičváka divadlo kompletně nazkoušelo už během loňské kulturní odstávky, dva pokusy o premiéru ale muselo vzhledem k situaci vzdát, svou oficiální premiéru bude mít Equus 7. října. Ošklivce Mariuse von Mayenburga v režii Braňa Holička dokončila pražská scéna letos, premiéru má v plánu 21. září. Inscenace Linda Vista, která vznikla pod režijním vedením Ondřeje Sokola, je z pera Tracyho Lettse a světlo divadelního světa spatří 21. listopadu. „Uplynulou mrtvou sezonu jsme nezaháleli a v těžkých podmínkách, kdy se neustále něco měnilo a rušilo a bortilo, jsme podle plánu alespoň zkoušeli. Teď stojíme na prahu nové sezony, kterou bych nazval 2 v 1. Jednak uvedeme inscenace z loňska, které jsme navzdory zavřeným divadlům připravovali. A samozřejmě začneme zkoušet zbrusu nové kusy. No, raději řeknu, že ‚chceme' uvést a ‚chceme' zkoušet, neboť slibování je v této chvíli pořád ošemetná věc. Ale děláme všechno pro to, abychom divákům měli co nabídnout, když nám bude umožněno hrát a jim bude umožněno přijít do divadla,“ říká umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger. Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý.  Co je ještě normální a co už je extrémní? Kdo o tom rozhoduje? Kdy se vášeň mění v posedlost? A je možné ji rozumem vysvětlit? Je lepší vznítit se nebo nikdy nezahořet? Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem.“ Titul si vybral režisér Martin Čičvák, který s ním má spojený jeden z prvních zážitků z divadla, když mu bylo patnáct. „Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.“ Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová. Premiéra 7. října 2021. Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Komedie ostrá jako skalpel o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii s výjimečným spádem Ošklivec napsal v roce 2007. „Pořád hledám něco, co chybí, nějaké téma, kterého se nedotýkají hry kolem mě, a tak se ty hry snažím napsat sám.“ Text hry Ošklivec zaujal režiséra Braňa Holička hlavně díky tomu, že nabízí nepřeberné množství možností, jak ho inscenovat. „Byla to láska ‚na první přečtení'. Abych byl naprosto upřímný, text mě zaujal především tím, že jsem si nedokázal představit, jak se něco takového dá inscenovat. Ošklivec představuje material ‚k dalšímu zpracování'. Autor nepředepisuje tvůrcům téměř nic. Nenajdeme tam žádnou scénickou poznámku. A vzhledem k tomu, že se věnuji především autorské tvorbě a s pevným textem pracuji velmi zřídka, je tato hra ideálním hřištěm, na kterém si můžeme hrát. “ Překlad Kateřina Bohadlová. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger. Premiéra 21. září 2021. Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Nadějné vyhlídky nenapravitelného mizantropa. Stejně jako když se ve svém novém bytě podívá ve správném úhlu z okna – dokonce vidí oceán. Linda Vista má všechno, co potřebujete: je zábavná, lehká – někdy až tolik ne, sexy. Komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Vznikla tak jako ještě žádná z jeho her: měl prázdnou stránku a začal volně psát a rozvíjet dialog dvou mužů středního věku. „Nikdy jsem neměl žádnou nejoblíbenější hru. Všechny jsou mé problémové děti. Ale tahle by mohla být nejoblíbenější.“ Režiséra Ondřeje Sokola oslovilo svým tématem několik současných textů, ale každý z nich měl nějaké „ale“. Pak si přečetl hru Linda Vista – a byla to láska na první pohled.  Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. Premiéra 21. listopadu 2021.

Čas načtení: 2021-08-30 13:54:10

ČT art bude patřit básníkům s Tomášem Klusem, historii televizní tvorby a festivalu Zlatá Praha

Kulturní stanice České televize ČT art slaví osm let. Speciální, týden trvající program, odstartuje již 30. srbna večer připomenutím padesátého výročí Divadla Sklep. Od 20 hodin uvede v přímém přenosu jeho kultovní Besídku. Ve středu 1. září uvidí diváci premiérový dokument Svět podle Muchy, čtvrtek bude patřit živému vystoupení Jiřího Suchého. Novým cyklem, který na Artu startuje, jsou Písně českých básníků s Tomášem Klusem v moderátorské roli. S premiérovými díly se vrací pořady Linka a Doupě Mekyho Žbirky. Tradiční součástí podzimního programu je také festival Zlatá Praha. Ten uvede například dokumenty Můj život s Bohuslavem Martinů a Štace Miloně Čepelky. „Za těch osm let, co ČT art vysílá, byly nejtěžší dva roky. Ten první, kdy Art po pár měsících příprav skočil rovnýma nohama do éteru, a pak ten poslední, kdy se kulturní život, tak jak jsme na něj byli zvyklí, prakticky zastavil. Rušili jsme spoustu natáčení, měnili program, ale přesto jsme dokázali divákům nabízet to, co nemohli vidět a slyšet v divadlech či hudebních sálech. Naše publikum to ocenilo a vysílání v době pandemie se stalo divácky nejúspěšnějším obdobím v historii kulturního kanálu,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák „Tradice artových přímých přenosů loni dokonce zaznamenala rekord, představení Hvězda s Evou Holubovou zhlédlo sto třicet tisíc diváků. Divákům umíme zprostředkovati hůře dostupná, věčně vyprodaná představení. Po Dejvickém a loňském Národním divadle letos nahlédneme do kultovní Dobešky,“ dodává. „Kromě přímých přenosů nás na podzim čekají i dvě premiéry. Pořady, které jsou poučné, ale rozhodně nenudí. Prvním jsou Písničky českých básníků, ve kterých bude populární hudebník Tomáš Klus přibližovat současné generaci autory jako Orten, Hrabě nebo Seifert. Druhým pak Na programu televize mapující historii československé televize od padesátých let až po vznik České televize. Jsem přesvědčen, že práce s obsáhlým archivem a stovkou výpovědí nejen osobností, které jsou s vysíláním spojeny, bude na výsledku vidět,“ doplňuje výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Nejdřív Sklep a Mucha, potom opera a krátké filmy ČT art slaví výročí zahájení svého vysílání tradičně tzv. Týdnem dárků. „Besídka k padesátému výročí bude speciální oslavou toho, že už to máme v práci i v životě fifty-fifty. Se Sklepem je mi jedno, jestli vystupujeme před kamerou, nebo na jevišti. Když mi bylo těžko, vrátil jsem se do Sklepa na plný úvazek a zjistil, že energie v souboru je léčivá,“ říká spoluzakladatel souboru Milan Šteindler. Středečním dárkem bude dokument o Alfonsu Muchovi, který neváhal opustit Paříž na Slovanská epopej. Snímek Romana Vávry Svět podle Muchy se tak po loňském krátkém uvedení v kinech dostává v premiéře i na televizní obrazovku. Mezi podzimní premiérové pořady se zařadí také Krátké čtvrtstoletí Divadla v Dlouhé a inscenace Lidská tragikomedie, které připomenou výročí zavedené pražské scény. Cyklus Státní opera, jak ji neznáte zase naváže na epizodický exkurz do historie a architektury Národního divadla. Roli průvodkyně převzala od Taťjany Medvecké sopranistka Kateřina Kněžíková. A už v půlce září se představí během jediného večera sedm talentovaných českých filmařů, kteří získali za své krátké filmy ocenění nebo dokázali svá díla dostat na mezinárodní festivaly. Během pásma Velké malé příběhy uvede ČT art snímky jako Anatomie českého odpoledne či Nosorožci. Zlatá Praha po roční pauze s doprovodným programem „Po kulturně utlumeném roce se mezinárodní televizní festival Zlatá Praha hlásí o slovo se vší parádou a opět bude o skvělých pořadech, uměleckých výkonech i velkých jménech,“ říká ředitel festivalu Tomáš Motl. „Kromě předních českých umělců jsem třeba nesmírně rád, že předsedou mezinárodní poroty se stala legenda mezi režiséry koncertů a oper Brian Large, který mimo jiné celosvětově proslavil fenomén Tří tenorů, když režíroval přenos onoho slavného prvního společného vystoupení Pavarottiho, Dominga a Carrerase v Římě.“ O zahájení festivalu se na Nové scéně Národního divadla ve středu 22. září postará houslista Václav Hudeček se svými hosty. Následující den je na programu premiéra dokumentu Ondřeje Havelky My tancujem swing o historii tohoto žánru v Československu a první uvedení portrétu Štace Miloně Čepelky. „Chceme divákům ukázat, že Miloň není pouze hercem Divadla Járy Cimrmana. Představíme ho taky jako hudebníka a literáta,“ popisuje režisér Patrik Ulrich. Jakub Sommer se zase v dokudramatu Můj život s Bohuslavem Martinů věnuje osobnosti významného hudebního skladatele: „Až při přípravách na natáčení jsem ho začal poslouchat a byl jsem překvapen, jakou bohatostí jeho hudba oplývá. Sám pro sebe jsem si objevil drahokam a jsem přesvědčen, že i v budoucnu mě jeho dílo nepřestane fascinovat.“ V tentýž den návštěvníci Nové scény Národního divadla uvidí i ukázku z velkého projektu Šest symfonií Bohuslava Martinů, který Česká televize natočila ve spolupráci s Českou filharmonií. A ani letos nebude na festivalu chybět doprovodný program. Na odpoledne se StarDance se představí známé tváře uplynulých ročníků, ale i chystané jedenácté řady, která odstartuje v polovině října. Kompletní program Zlaté Prahy je dostupný na webu festivalu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-13 09:36:03

Miroslav Krobot vstoupí v srpnu do kin jako Muž se zaječíma ušima

Ústředním tématem nejnovějšího filmu režiséra Martina Šulíka, který na svoje uvedení čekal od října minulého roku, jsou zaječí uši. Přesně za měsíc, 12. srpna, se film konečně dostane do českých kin a divákům prostřednictvím herce Miroslava Krobota představí, jaký by asi byl život se schopností slyšet to, co jiní neslyší... Spisovatel Josef (Miroslav Krobot) jednoho dne získá nečekanou schopnost – mimořádný sluch v podobě zaječích uší. Ten mu umožňuje výborně slyšet nejenom hlasy dalších lidí, ale především jejich myšlenky... Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho mladá přítelkyně Katka (Alexandra Borbély) oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance, jak si uspořádat dosavadní život. Rozhodne se s ní oženit a narovnat rodinné vztahy... Pro Miroslava Krobota byly uši při natáčení především fyzickou překážkou. „Bylo těžké je nosit, hlavně kvůli jejich hmotnosti. Dalo se to vydržet, ale náročná byla příprava, dvě hodiny instalace a hodina a půl odstranění,“ vysvětlil představitel spisovatele Josefa, který získal mimořádnou schopnost – zaječí uši, díky kterým slyší myšlenky ostatních lidí. Během natáčení se Krobot s ušima prošel dokonce i po centru Prahy, kde nikdo o ničem nevěděl, a nikomu to nepřišlo zvláštní. Jen jeden asijský turista si herce vyfotil na památku. Zřejmě je to důkaz toho, že zaječí uši byly vytvořené více než věrohodně. Jejich autorem je Martin Jankovič, umělecký maskér, který se podílí i na zahraničních produkcích. „Byla to nesmírně náročná práce, protože se každý chloupek do silikonových uší vpichoval ručně,“ vysvětlil maskér. Film režíroval slovenský režisér a scenárista Martin Šulík. Ve filmu si dokonce zahrál nejen on, ale i hlavní kameraman Martin Štrba a dalších šest slovenských režisérů. Herečka Zuzana Kronerová, která ve snímku ztvárňuje spisovatelovu bývalou manželku a matku jeho dětí, si v režii Martina Šulíka zahrála poprvé „Martinův tatínek, se který jsme hrávali, byl skvělý herec i člověk. No a Martin se mu začíná velmi podobat. Jsem ráda, že jsem s ním mohla spolupracovat,“ svěřila se Kronerová. Stejný názor sdílí i herečka Táňa Pauhofová, která ztvárnila dceru Kronerové a Krobota. „Martin je ten nejlaskavější režisér, jakého znám. Má svoje herce rád, a to se mi líbí,“ dodala. Než se film dostal do české distribuce, stihl již získat ocenění za nejlepší režii a také Cenu ekumenické poroty na 36. ročníku Mezinárodního filmového festivalu ve Varšavě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-06 08:14:51

Mádl, Polívka nebo Šteindler se potkají v Pánském klubu, komedii o lásce a jejích podobách

Hlavní hrdiny nového celovečerního filmu s názvem Pánský klub, který se začal natáčet v Praze, svede dohromady skupinová terapie. V komedii o lásce a jejích podobách a také o tom, že nikdy není pozdě pokusit se něco napravit, se potkává pětice zcela odlišných mužů, které hrají Jiří Mádl, Bolek Polívka, Milan Šteindler, Zdeněk Žák a Martin Leták. Terapii se svéráznými „klienty“ vede atraktivní psycholožka Linda v podání Kristýny Hrušínské. Komedii o mužích, kteří mají rády ženy, režíruje filmově debutující Matěj Balcar. Stejnojmenou hru režíroval i pro Divadlo Na Jezerce. Natáčení, které potrvá do 8. července, začalo právě v Praze. Filmaři se budou pohybovat především v metropoli, například v Dejvicích, na Střeleckém ostrově či Malé Straně, točit budou i na Benešovsku nebo v Posázaví. Pánský klub uvede do kin v roce 2022 distribuční společnost Falcon. „Nevěra je téma, které nabízí jak humorné historky, tak smutné osudy, a tak mě napadlo podívat se na ni z pohledu lidí, kteří ji dlouhodobě provozují. Zajímalo mě, co je k nevěře vede, jak ji provádějí, co to dělá s jejich svědomím, jak to ovlivňuje je samotné a jejich okolí. Při svém pátrání jsem došel mimo jiné k tomu, že jednotná příčina tohoto počínání neexistuje. Nevěra se totiž týká všech sociálních skupin, napříč vzděláním i morálkou. V této rozmanitosti jsem objevil velký komediální potenciál, a tak vznikl Pánský klub,“ říká režisér Matěj Balcar. O úspěšnosti tématu svědčí vyprodaná představení i pozitivní recenze stejnojmenné Balcarovy divadelní hry. To vedlo producenty Martina Hůlovce a Filipa Čermáka k myšlence na natočení celovečerního filmu s výrazným hereckým obsazením. Příběh filmu Pánský klub diváka zavede na terapeutická sezení pro „eroticky závislé“ pod vedením mladé psycholožky Lindy (Kristýna Hrušínská), která se snaží ukočírovat pětici mužů tak rozdílných, jak jen to lze. Sympatický učitel dějepisu a tělocviku na gymnáziu Cyril (Jiří Mádl), na první pohled možná trochu suchar, se obává svých lechtivých představ o studentkách. Neomalený erotoman a notorický záletník Eda (Milan Šteindler) si neustále potřebuje dokazovat svoji mužnost – především prostřednictvím seznamky. Mladý ajťák Martin (Martin Leták) se ve virtuálním světě prezentuje jako velký svůdník, v reálném životě však jeho chování vzbuzuje spíše rozpaky. Scenárista na odpočinku a čerstvý vdovec Přemek (Bolek Polívka) by rád odolal svodům své dlouholeté múzy, aby podzim života využil k dokončení svého posledního scénáře, zatímco vyžilý rocker Gigi (Zdeněk Žák) má už to nejlepší za sebou, sklízí špatné recenze a milostné avantýry už ho nebaví. Ve filmu dále hrají Nela Boudová, Hana Vagnerová, Patricie Pagáčová, Dana Syslová, Jan Hrušínský, Rudolf Brukner nebo Miluše Šplechtová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-11 22:16:55

Činoherní klub nazkoušel „do šuplíku“ dvě premiéry, třetí právě zkouší

Hlediště Činoherního klubu přivítalo diváky naposledy před pěti měsíci, jeviště této pražské divadelní scény však žije alespoň zkoušením. Během uzavření divadel se podařilo pod vedením uměleckého šéfa Martina Fingera podle původního dramaturgického plánu sezóny nazkoušet dvě inscenace, třetí je právě v procesu zrodu a čtvrtá se začne chystat v nejbližších týdnech. Equus a Stella, to jsou nové tituly, které by za normálních okolností mohli diváci již teď Ve Smečkách pravidelně vídat. Přestože pandemická situace hrát stále nedovoluje, díky úsilí a nasazení tvůrčích týmů se inscenace podařilo alespoň úspěšně nazkoušet; první z plánu – Equuse dokonce již v loňské vlně uzavření divadel. Zkoušky inscenace Ošklivec jsou v těchto dnech za svou polovinou a v nejbližších týdnech začne poslední plánovanou inscenaci Linda Vista připravovat i režisér Ondřej Sokol. „Bohužel chvíle, kdy k nám konečně zase budou moci přijít diváci, je stále v nedohlednu. Možná, jestli nám to povolí, odehrajeme v omezených podmínkách pár představení v květnu a červnu. Možná budeme hrát o prázdninách na letní scéně. Možná, možná, možná. Navzdory této nekončící těžké době v Činoherním klubu zkoušíme. Pro tvorbu v divadle to nejsou dobré podmínky. Nemít žádné vyhlídky na zúročení naší práce před diváky je demotivující. Zkoušení v divadle je křehká věc a tak trochu alchymie. Ladíte správnou formu, vrstvíte všechny složky inscenace v souladu s časem, který vám zbývá do premiéry,” říká umělecký šéf Martin Finger A dodává: „Jenže takhle to teď nefunguje. Dnes to vypadá, že už jenom uvedení premiér v tomto kalendářním roce bude úspěch. Vlastně se nyní učíme novým okolnostem přizpůsobit tak, aby naše nové kusy byly nejen na světě, ale aby byly také dobré. Udržet při životě napůl narozené dítě je opravdu těžké. Ale já věřím, že naši pozitivní energii, kterou při zkouškách máme, brzy přeneseme i na diváky. A že je tak nabijeme po těch vyčerpávajících časech, které jednou skončí. Živý kontakt herců s diváky a společně strávený večer v divadelním sále se nedá žádnou přenosovou technikou nahradit.” Činoherní klub se snaží svým divákům zprostředkovat dění v divadle alespoň v podobě doprovodných aktivit. Aktuálně je zveřejněna online vernisáž nových plakátů inscenací z dílny ilustrátorů Hynka Chmelaře st. a Hynka Chmelaře ml. Plakáty zachycují ruční kresbou herce v situaci na jevišti, výraz, neopakovatelnost divadelního okamžiku a zachovávají činoherácké černobílé ladění. Virtuální výstava je zveřejněna na webu divadla. Z probíhajících zkoušek Činoherák připravuje v dílně kameramana Aleše Němce také dokument přibližující proces vzniku inscenace Ošklivec. Náhled pod divadelní pokličku nabídne kompletní umělecký zrod inscenace – od první čtené zkoušky až po premiéru. Chybět nebudou ani rozhovory s herci a tvůrci.     Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý. Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem,“ řekl o své hře Shaffer. Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová.   Takis Würger: Stella Jeden z mnoha příběhů roku 1942. Od Ženevského jezera přijíždí mladý Fritz, aby poznal pravdu a na vlastní oči viděl válečný Berlín. Jeho pohled je ale zkreslený (ani ne tak proto, že je barvoslepý). To, co zrovna vidí a které dveře se mu otevřou, do značné míry určuje jeho švýcarský pas a otcovy peníze. Když se seznámí s tajemnou Kristin, dostane se s ní do nespoutaného světa tajných jazzových klubů, kde se pije koňak a cucají čokoládové bonbóny s pervitinem. A on by v tu chvíli přísahal, že tuhle dívku bude následovat kamkoli. Je tomu ale skutečně tak? Co když zjistí, že její příběh není takový, jakým se zdá, a falešné jméno je ta nejmenší lež? Dramatizace kontroverzního románu nabízí kromě situací na hraně také trochu jiný pohled na válku a šrámy, které způsobila.  Takis Würger je německý novinář a spisovatel. Pozornost čtenářů a kritiky si získal již svým debutem Klub (2017). Kolem jeho druhého románu Stella (2019), který se rovněž stal bestsellerem, se rozproudila velká debata. Takis Würger ve Stelle vychází zčásti z toho, co se skutečně stalo; textem se prolínají úryvky výpovědí ze soudního spisu vojenského tribunálu. „Inscenace Stella není dokument, je to dramatizace románu Takise Würgera, který kolem Stellina příběhu už tak poměrně volně fabuloval. Ukazuje nám Stellu ve vztahu s mladým Švýcarem Friedrichem. Na pozadí jejich vztahu se vyjevuje Stellin pokřivený charakter. Na rozdíl od Stelly je ale Friedrich fiktivní postava, takže už i zde je vidět, že Würgerův přístup je volný. Ani nám v dramatizaci nejde o historická fakta, jde nám o obraz lidí, kteří se snaží ignorovat válečnou skutečnost tam venku, ačkoli do ní čím dál hlouběji zabředávají, a to jak spoluúčastí na zrůdném režimu, tak neschopností jednat,” říká dramaturg Karel František Tománek. Hrají: Barbora Bočková, Vojtěch Hrabák, Honza Hájek, Gabriela Míčová, Vladimír Kratina, Pavel Kikinčuk.   Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Ošklivec je komedie o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii Ošklivec napsal v roce 2007. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger.   Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Linda Vista je komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 12:05:06

Kozub a Štáfek se představí jako dvojka youtuberů ve filmu Shoky & Morthy od Devíti křížů

Co vše je ochoten udělat youtuber, když chce, aby ho lidé brali vážně? Připravit velkou akci a natočit o ní film. Štěpán Kozub jako Šimon alias Shoky a Jakub Štáfek jako Martin alias Morthy jsou dva floutci, jejichž skomírající youtuberskou kariéru osudově změní nehoda na 168. kilometru dálnice D1, na místě přezdívaném Devět křížů. Komedii o honbě za sledovaností, natáčení videí na hraně i opožděném dospívání právě dotočil režisér Andy Fehu. Pojmenoval ji Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Shoky a Morthy jsou kamarádi od školních let a zároveň youtubeři s našláplou kariérou. Morthyho ale jejich dětinské pranky přestávají bavit a je tu i jeho nová přítelkyně, ambiciózní influencerka Sára. Když navíc jejich kontroverzní video s přepadením večerky sklidí na sítích kritiku, vyslouží si za něj veřejně prospěšné práce a jejich kanál přestane vydělávat, chtějí se kluci definitivně rozejít. Jedinou šancí, jak si napravit pošramocenou youtuberskou reputaci, je ďábelský plán na „poslední velkou akci“. Shoky, Morthy, Sára, svérázná lovkyně duchů Lucie a obstarožní youtuber Radomil se vydávají na divokou jízdu vstříc záhadnému motorestu Devět křížů. „Komediální žánr mi nikdy nebyl cizí, avšak tentokrát je v příběhu mnohem víc legrace než kdy dřív. Chemie mezi Jakubem Štáfkem a Šťepánem Kozubem je doslova podmaňující a nemohu se na jejich výkon před kamerou vynadívat,“ říká řežisér Andy Fehu. Ne náhodou byli do hlavních rolí obsazeni zkušení improvizátoři Štěpán Kozub a Jakub Štáfek, kteří naplňují tvůrci zamýšlený žánr tzv. buddy komedie. Dva provokatéři a milovníci výzev, jimž svět sociálních sítí není cizí, mají sami na svých účtech desetitisíce followerů. Čtyřiadvacetiletý herec Štěpán Kozub, současně umělecký šéf ostravského Divadla Mír, je známý ze seriálů Případy 1. oddělení či Místo zločinu Ostrava. Proslavila ho i improvizační divadelní show Tři tygři, která se záhy stala hitem sociálních sítí, či internetové seriály sKORO NA mizině a Lajna. Talentovaný třicetiletý herec Jakub Štáfek z Prahy, mj. scenárista, režisér a bojovník smíšených bojových umění MMA, se proslavil díky roli Matěje Jordána v seriálu Ulice či jako fotbalista Julius „Lavi“ Lavický v internetovém seriálu Vyšehrad. V hlavních ženských rolích Kozubovi se Štáfkem sekundují neokoukané herecké tváře se zkušenostmi z hereckých akademií v New Yorku a Dublinu, herečky Andrea Daňková a Martina Babišová. Dále hrají Tomáš Magnusek, Leoš Noha, Roman Štolpa či Roman Skamene. Režisér filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce a majitel osobitého autorského rukopisu Andy Fehu získal za svou režijní prvotinu Nenasytná Tiffany nominaci na Cenu filmové kritiky. Režíroval seriálový thriller Pěstírna, spolupracoval na seriálech Dáma a Král, Autobazar Monte Karlo nebo Štafl. Scénář společně s Andym Fehu napsal Ondřej Kopřiva, spoluautor webseriálu Semestr. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-15 17:25:33

Dokument Postiženi muzikou představuje kapelu z Jedličkova ústavu The Tap Tap

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti ze života také celoživotní zdravotní handicap? Hrdinové filmu Postiženi muzikou, členové kapely z Jedličkova ústavu The Tap Tap, v tom mají jasno. Film Radovana Síbrta o tom, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd, bude mít premiéru 24. září. Skupina The Tap Tap je složená ze studentů s postižením. V celovečerním dokumentu Postiženi muzikou její členové zpívají, hrají, milují, cestují a baví se. Temperamentní a vtipný mluvčí kapely Láďa kromě zpívání v kapele randí s přítelkyní a koketuje s politikou, citlivá a starostlivá zpěvačka Jana nezkazí žádnou zábavu, Jiří si ve filmu odbyde svou svatbu a klávesista Petr přes své nemalé zdravotní problémy usilovně pracuje na svém zdokonalení. Všechny spojuje vášeň pro vystupování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. A také pořádná dávka černého humoru, který jim pomáhá vyhnout se litování. „Od první chvíle, co jsem viděl vystupovat The Tap Tap, mě chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané ‚ležáky‘, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená,“ říká režisér Radovan Síbrt. Ten se s duchovním otcem kapely Šimonem Ornestem zná od dospívání ze společného účinkování v Tanečním orchestru Kamila Jasmína. Šimon Ornest, známý jako přísný a důsledný kapelník, založil The Tap Tap přímo v Jedličkově ústavu jako hudební kroužek. Během více než dvaceti let existence si kapela vydobyla své pevné místo na české hudební scéně a mnohokrát úspěšně koncertovala v zahraničí. Skupina je známá svými melodickými rytmickými skladbami s vtipnými a trefnými texty, pravidelnou spoluprací se známými osobnostmi českého rocku a popu a také silnou fanouškovskou základnou. Například hudební klip k songu Řiditel autobusu dosáhl na YouTube přes 15 miliónů zhlédnutí. Hudba a text jsou dílem Xindla X a coby řidiči autobusu se zde vystřídají Vojtěch Dyk nebo Dan Bárta. Klip režíroval autor dokumentu Postiženi muzikou Radovan Síbrt. Členové The Tap Tap v Síbrtově filmu dokazují, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd. Dokument získal v loňském roce Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, například Hot Docs Festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji.    Režisér Radovan Síbrt: Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“  Hrdinové vašeho filmu Postiženi muzikou jsou členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením.  Na plátně však působí, že jedou doslova naplno. Je tomu opravdu tak? Když jsem viděl poprvé Tap Tapy zhruba před patnácti roky, neuměli v té době ještě ani pořádně hrát. Od první chvíle mě ale chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané „ležáky“, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená.    Proč jste se rozhodl natočit film, který je i přes všechny zdravotní handicapy zúčastněných paradoxně hlavně o radosti ze života? Jednoduše – nemám totiž rád dokumentární filmy o postižených a o trpících lidech, natočených z pozice „my se máme dobře, oni mizerně“, kde má divák cítit lítost, a tak trochu pocit viny. To mě nezajímá. Mě zajímal jejich přístup k životu hnaný obrovskou energií a černým humorem, kde nic není svaté, neexistuje žádná hranice, dokonce si i dělají si mezi sebou legraci z různých forem postižení. A člověka u toho dost mrazí.  Čím víc jsem The Tap Tap poznával, tím míň jsem vnímal jejich omezení a místo odlišností jsem je začínal vnímat jako samostatné osobnosti. To postižení postupně ustoupilo do pozadí.    Humor členů The Tap Tap ve filmu je mnohdy překvapivě hodně černý… Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“, jak říká jejich zpěvák Jirka Holzmann. Řada z nich totiž dostala při narození naloženo dost šíleným způsobem. A humor je hezká cesta, jak se vyhnout litovaní.    Jak se vám podařilo naladit se na tuto specifickou vlnu? Nebylo z pozice „zdravého“ režiséra přece jen těžké točit s lidmi s postižením a vzbudit u nich respekt? S nadsázkou se dá říct, že každý žijeme s nějakým postižením, i když není vždy patrné na první pohled (smích). Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopný s nimi začít žertovat ve stejném duchu jako oni. Taky jsem musel překonat celou řadu svých vlastních předsudků. Nebyl jsem do té doby zvyklý mluvit například s člověkem, kterému se od pusy táhne dlouhá slina a stěží mu jde rozumět. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázal upřímně a bez pocitu viny říct: Hele, promiň, já ti vůbec nerozumím. Teprve, když jsem získal pocit určité rovnosti, mohl jsem začít točit.    Kapela The Tap Tap má patnáct členů, podle jakého klíče jste si vybral postavy do filmu?  Miluji inteligentní humor Ládi Angeloviče, mluvčího kapely, který umí svět kolem sebe přesně okomentovat bez obalu, často i bolestivě. Proto jsem ho chtěl mít ve filmu. Stejně tak jsem tam chtěl mít zpěvačku Janu, která je velmi citlivá a starostlivá. Chtěl jsem, aby vytvářela protipól kapelníkovi The Tap Tap Šimonovi Ornestovi, který je často vnímán jako tyran (smích).    Šéfa kapely Tap Tap Šimona Ornesta znáte z devadesátých let z kapely Taneční́ orchestr Kamila Jasmína, kde jste hrál na trumpetu. Ve vašem filmu je coby kapelník velmi náročný, precizní a přísný. Proč myslíte, že tomu tak je? Šimon mi byl vždy velice blízký, známe se od dospívaní. Libí se mi na něm, že dokáže být tvrdý a jít si za svou vizí, že se nebojí dělat chyby, kvůli čemuž nemusí být vždy milován.  Šimon byl vždy náročný. V době, kdy nám dělal kapelníka, ale ještě nebyl soustředěný jako dnes a neměl vizi. Obojí přišlo až později. Ostatně asistentem v Jedličkově ústavu, kde kapela začala, se stal spíše z pragmatických důvodů, chtěl se vyhnout vojenské službě a pochvaloval si, že tam může většinu dne cvičit na saxofon. Všiml si ale zároveň, že tam bezcílně bloumají lidé na vozíčcích a řekl si, že by bylo zajímavé s nimi něco podniknout. Díky tomu rozvinul právě projekt kapely The Tap Tap, jenž stojí na přesvědčení, že postižení lidé nejsou břemenem pro společnost, ale její rovnocennou součástí.    Myslíte si i vzhledem k vašim vlastním hudebním zkušenostem, že tato metoda rovnocenného přístupu může fungovat v hudební kapele složené z handicapovaných hudebníků?  Je to do jisté míry problematická metoda. Jenže aby takové těleso fungovalo, je tvrdá ruka zapotřebí. Souvisí to zřejmě i s tím, že když The Tap Tap začínali, byly to děti a Šimon možná někdy zapomíná, že už to nejsou děti, ale dospělí lidé (smích). Coby kapelník The Tap Tap má nicméně jasnou vizi, a tou je, aby lidi s postižením nežili v ostrůvcích a ghettech, ale byli součástí naší společnosti a byli bráni jako její plnohodnotná součást.    Váš snímek ukazuje lidi s postižením bez zbytečného sentimentu… Hrdinové jedou naplno a užívají si každou minutu, až by mohlo někoho napadnout, jestli je to vůči nim korektní? Osobně nemám nic proti korektnosti, je to způsob, jak spolu komunikovat, abychom se neuráželi. Ten pocit, který by film mohl u někoho vyvolávat, podle mě vychází z toho, jak nejsme připraveni lidi s postižením vnímat jako rovnocenné.  Pro mě je podstatné, že film viděli členové The Tap Tap a dobře se bavili. Rozhodně se necítili nijak uraženi. A pokud mi bude vyčítáno, že je to nekorektní film, tak budu vlastně rád. Třeba to vyvolá diskusi o tom, jak máme komunikovat o lidech s postižením. A jak je máme vnímat. A to by bylo skvělé.    Co vám osobně zkušenost s natáčením filmu o kapele The Tap Tap dala?  Myslím, že členové této kapely jsou úplně stejní jako jiní lidé. Postižení ani prožité utrpení z nikoho neudělá automaticky lepšího nebo horšího člověka. To je velké nedorozumění. A týká se nejen lidí s postižením.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}