Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-11-15 07:38:17

Rolety nebo žaluzie?

Dostatek světla v interiéru je přesně to, po čem mnozí z nás touží, zároveň se ale bojíme, aby nás světlo neoslňovalo nebo v místnosti nebylo příliš horko. Dvě věci, které se vylučují. Nebo ne? Když si dobře vyberete stínění, tak ne. Díky dostatečně velkým oknům do bytu může proudit světlo, když je osadíte roletami nebo žaluziemi, zabráníte přehřátí interiéru i bez použití klimatizace. Jak vybrat to pravé řešení? Žaluzie a rolety – v čem se liší? Než se vůbec pustíme do samotného výběru, je určitě na místě si říct, v čem se žaluzie a rolety liší. Mnozí si je pletou, někteří dokonce tvrdí, že jde o jedno a to samé. Pravda je ale taková, že jde o dvě různé stínící techniky, které se liší právě způsobem stínění. Zatímco žaluzie mají lamely, kterými lze různě naklápět a tím regulovat intenzitu průchodu světla po celé ploše žaluzie, rolety mají lamely pevně spojené a žádné naklápění u nich nelze. Regulace světla v tom případě probíhá tak, že roletu povytáhnete, nebo naopak spustíte. Abychom ale byli fér, žaluzie a rolety mají i něco společného. Obě řešení mají bránit jak nadměrnému pronikání slunečních paprsků, tak přehřívání interiéru. V zimě vás naopak ochrání před nechtěnými tepelnými ztrátami a tím i od vyšších nákladů za vytápění. Víte, že žaluzie se dají instalovat jak do exteriéru, tak interiéru? Princip je stejný, lamely se ovládají pomocí ovládacího mechanismu, když je vytáhnete, uloží se v horní části žaluzie. Ty interiérové se většinou ovládají pomocí šňůrky nebo řetízku, exteriérové žaluzie pak buď pomocí automatického ovládání (což je komfortní řešení), nebo manuálně z interiéru. Jak fungují rolety? Rolety fungují na principu otočné hřídele, průchod světla se dá ovlivnit vytažením nebo stažením lamel nebo textilie (v případě interiérových rolet). Ovládají se z interiéru, opět buď vytahovacími pásky nebo automaticky. Kromě stínící funkce mají ještě i bezpečnostní funkci, vytvoří také protihlukovou bariéru. Snižují hladinu hluku a vám tam i během dne umožní si odpočinout v klidu. Směle do výběru – žaluzie nebo rolety? Vnitřní nebo venkovní stínění? Když si nejste jisti, které řešení je pro vás to pravé, je zásadní si položit otázku, co od stínící techniky očekáváte. Je vaším cílem snížit výdaje za topení, regulovat průvod denního světla, získat ochranu před vnějším hlukem nebo chránit svoje soukromí před zrakem okolí? Chcete větrat, i když jsou okna zastíněná? Záleží vám na odolnosti vůči povětrnostním vlivům? A co vzhled – jde vám jen o praktickou funkci stínění, nebo vám záleží i na té estetické? Venkovní žaluzie jsou jasnou volbou všude tam, kde si chcete regulovat přirozené osvětlení. Je jedno, zda jde o rodinný dům nebo byt v paneláku. Z bezpečnostního hlediska (například když máte okna v nízké výšce) a z hlediska ochrany proti hluku (nacházíte se v blízkosti rušné křižovatky, letiště a podobně) jsou lepší volbou rolety. Do jaké místnosti stínění řešíte? Možnost úplného zatemnění dělá ideální volbou do ložnice rolety, do ostatních místností můžete nainstalovat žaluzie. A co volba mezi interiérovým a exteriérovým stíněním? Předokenní rolety nebo žaluzie zachytí ve srovnání s vnitřním stíněním zásadní část tepelného záření ještě předtím, než vnikne do interiéru. <p>The post Rolety nebo žaluzie? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2024-08-28 14:09:00

Z deseti nejbělostnějších pláží světa je šest evropských

Kvalita pláží je pro většinu turistů zásadním faktorem jak při výběru letních dovolených, tak i útěků před chladnými zimními měsíci do exotiky. Nejnovější studie se při hodnocení pláží zaměřila na jeden zásadní aspekt - co nejdokonalejší bělost písku. A ve výsledné desítce je hned šest evropských krásek v Řecku, Španělsku, Francii a Itálii. Vyberete si svou favoritku?

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2024-06-09 08:00:01

Nově objevená planeta by mohla být jako Země. Nebo její zlé dvojče

Dvě různé skupiny astronomů oznámily objev exoplanety, která by mohla být dvojčetem Země nebo možná světem podobným Venuši. Jejich práce byla publikována v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society a v The Astrophysical Journal Letters. Může to poskytnout zásadní pohled na planety, jako je ta naše – a jejich obyvatelnost. Všechno závisí na atmosféře Planeta Gliese 12 b obíhá kolem hvězdy, která je mnohem menší a chladnější než naše Slunce, oběhne kolem ní za pouhých 13 dní. Gliese 12 b je také o čtyři procenta menší než Země a velikostí se trochu podobá Venuši. Pokud jde o hvězdy, ty na ni září asi o šedesát procent více než na Zemi. Mnohem zajímavější ale je, že se nachází v tzv. obyvatelné zóně, tedy na místě, kde se na skalnatých planetách může držet voda v kapalném stavu. Měsíc se otáčí. Přesto z žádného místa na Zemi nevidíme jeho odvrácenou stranu Číst více „Zásadní bude, jak je na tom planeta s atmosférou, jaký je její potenciál. Pokud žádný a atmosféra chybí, povrchová teplota by mohla být kolem 45 stupňů Celsia, což by byl zhruba trojnásobek zemského průměru. Takže ‚k ničemu‘. V opačném případě by se ale mohly dít velmi zajímavé věci. Pak bych věřil i tomu, že na planetě může být nějaká forma života,“ uvedl pro Čtidoma.cz Jakub Karásek. To ale prokáží nebo vyvrátí až další pozorování ze Země, odborníci doufají, že se jim podaří získat další data pomocí Webbova teleskopu. „Jestli atmosféra planety obsahuje molekulární složky spojené se životem, jako je vodní pára, kyslík a oxid uhličitý, bude to velká pecka.“ Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský Číst více Může to být zásadní krok Země je obyvatelná, ale Venuše není, protože zcela přišla o vodu. Protože Gliese 12 b je teplotně mezi Zemí a Venuší, její atmosféra by nás mohla hodně naučit o možnostech života a o tom, jak se planety vyvíjejí. „Gliese 12 b představuje jeden z nejlepších cílů pro studium. Může to být zásadní krok v našem chápání obyvatelnosti planet v celé naší galaxii.“ Podle Karáska bylo dodnes objeveno téměř 5 700 planet mimo Sluneční soustavu, některé z nich se Zemi více či méně podobají. Zatím se ale zdá, že naše planeta je jedinečná. „Nesmíme však zapomenout na to, že z vesmíru známe jen zlomek. Netušíme, co je ‚za obzorem‘. Za sebe říkám, že nevěřím tomu, že bychom byli ve vesmíru sami,“ doplnil pro Čtidoma.cz Karásek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Einstein měl pravdu! Tohle je důkaz, který už nikdo nevyvrátí.

Čas načtení: 2024-07-08 14:43:00

Acomware díky Share of Voice pomáhá firmám investovat do kampaní

Praha 8. července 2024 (PROTEXT) - Acomware díky Share of Voice pomáhá firmám lépe investovat do kampaní Díky Share of Voice pomáháme firmám lépe investovat do brand awareness a consideration kampaní, říká David Vurma z Acomware. Agentura k tomu využívá data od Mety, Google a TikToku Vědět, jak přemýšlí konkurence a jak vynakládá prostředky na reklamu, je pro firmy v marketingu zásadní výhodou. Možností zprostředkovat tyto informace svým klientům nově disponuje přední česká full-service marketingová agentura Acomware. Díky přístupu k inzertním datům firem ze sociálních sítí i od reklamních platforem umí kontinuálně počítat jejich Share of Voice (SOV), sílu hlasu, tedy podíl v reklamním prostoru oproti konkurenci. Navíc díky algoritmu dokáže extrapolovat i celkové výdaje na reklamu. „Share of Voice je zcela zásadní ve chvíli, kdy chce firma dynamicky růst, protože tehdy musí mít vyšší Share of Voice, než je její aktuální Share of Market, tedy tržní podíl. Cílem každé firmy by mělo být investovat nejen do výkonnostního marketingu, ale také do kampaní, které jsou umístěny v rámci vyšší části marketingového funnelu, tedy do kampaní zaměřených na budování povědomí a zvažování. Je vidět, že firmy, které tíhnou výhradně k performance marketingu, časem ztrácejí tempo růstu a případně podíl na trhu. Proto jsme rádi, že máme k dispozici další nástroj, který pomůže v rozhodování při investici do těchto typů kampaní,“ vysvětluje David Vurma, CEO marketingové agentury Acomware. Ta od roku 2002 pomáhá firmám dosahovat co nejlepších výsledků pomocí zvyšování prodeje, výkonnostního marketingu, kreativy, budování značky i zkvalitňování péče o zákazníky. Její služby využívají firmy napříč segmenty telco, energy či finance, obchodní řetězce, e-shopy i výrobní firmy. Jde například o O2, Sconto, Astratex, Hudy, Luxor či Tescomu. Víme, jak myslí konkurence Pro metriku Share of Voice je zásadní určit celkový objem komunikace daného segmentu. Data pro výpočet jsou dostupná především z Ad Transparency knihoven, které musely povinně zřídit platformy jako Facebook, Google či TikTok. „Vidíme tak například, jakou na Facebooku realizovala konkurence našich klientů inzerci, včetně jejího přesného zásahu a rozložení do cílových skupin. Známe tak nejen význam dané investice ve srovnání s celkovým zásahem, ale i konkrétní kreativy a jejich publikum. Díky vlastním algoritmům pak přepočítáváme zásah na imprese a pomocí benchmarků CPM na úrovni podtypů inzerce a jejich kombinací dokážeme extrapolovat výdaje na reklamu,“ říká David Vurma. Veškerá data pak Acomware umí zobrazit buď v rámci jednotlivých tržních kategorií, nebo na základě klíčových slov. „Můžeme tak vidět všechen obsah třeba v segmentu automotive či například vyfiltrovat inzeráty se slovem půjčka. Komponenta nám pak ukáže všechny výdaje versus počet kreativ, na koho jsou jednotlivé inzeráty cílené, koho reálně zasahují a podobně. Data mají naši klienti flexibilně dostupná v rámci Looker Studia a jejich přepočet probíhá na denní bázi,“ dodává Vurma. Optimalizovaná inzerce Při investování do kampaní na podporu znalosti či zvažování značky je podle expertů z Acomware zcela zásadní frekvence a celkový dosah. Při plánování tedy nestačí jen vědět, že firma například investovala do kampaně v rámci Mety či na YouTube 2 miliony korun. „Chcete vědět, jaký ony dva miliony tvoří podíl na inzerci pro danou cílovou skupinu pro zvolené období. Protože pokud konkurence vynakládá u stejné skupiny 5 milionů korun, může být investice nedostatečná. Nicméně to vždy záleží také na konkrétní pozici značky na trhu či na tom, zda je první volbou v daném segmentu a podobně. Ideální je využívat Share of Voice v kombinaci s kvalitním výzkumem značky,” říká Ondřej Smékal, šéf mediálního oddělení Acomware. Povinnost publikovat data o inzertních kampaních mají vedle samotných inzerentů rovněž velké technologické společnosti a platformy jako Meta, Facebook, Instagram, TikTok, Google, Microsoft, YouTube či Seznam. Tuto povinnost v roce 2022 uvedla v platnost Evropská unie jako součást Aktu o digitálních službách s cílem zlepšit transparentnost a odpovědnost v oblasti online reklamy, ochraně spotřebitelů a zajištění bezpečnosti online prostoru. Po firmách vyžaduje, aby uváděly identitu zadavatele inzerce, kdo ji financuje, jakými metodami a na koho reklamu cílí, informovaly o zásahu a dosahu reklamy a poskytovaly ji k veřejnému přístupu. O společnosti Acomware Acomware je marketingová agentura pro oblast e-commerce a digitální marketing. Na trhu působí 20 let a pomáhá firmám, aby v jeho prostředí dosahovaly co nejlepších výsledků. Zvyšuje prodeje, buduje nové značky nebo zlepšuje péči o zákazníky. Připravuje personalizované kampaně zákazníkům přímo na míru, vytváří obsah, který zaujme, natáčí videospoty, stará se klientům o sociální sítě a zajišťuje nákup mediálního prostoru. Služby společnosti využívají obchodní řetězce, e-shopy i výrobní firmy. Česká e-commerce scéna je pro Acomware domovem, který se snaží aktivně rozvíjet a kultivovat. Podílí se na vývoji a implementaci nových nástrojů a technologií, školí odborníky i nadšence. Je pořadatelem cyklu diskuzí Eshopista. Více na acomware.cz. Michal Šenkeřík Marketing & Communication Manager Acomware michal.senkerik@acomware.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-20 16:27:12

Národní galerie má novou stálou expozici: Umění dlouhého století

Expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice. Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek. Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou. Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi univerzum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století. Sbírková expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně, než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923. Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naši současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-05 06:37:09

Martin Hudec: Česko-německá literární výměna je zatím dost jednostranná

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.   Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit?  Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.   V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich? Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.   Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz? Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat? Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.   Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala? České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu.  To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur. V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory.    Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná? Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.   Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě? Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.   Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno?  Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.   V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce.  Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu. Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti.    Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu? Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni.  Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá.  Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.  {/mprestriction}  Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.

Čas načtení: 2023-10-24 16:43:00

Vliv kolagenu na pružnost vnitřních orgánů

Kolagen je jedním z klíčových strukturálních proteinů v lidském těle a hraje zásadní roli při udržování zdraví kůže, vlasů, kloubů a vazů. Kolagen má také vliv na pružnost vnitřních orgánů, což je zásadní pro jejich optimální funkci a celkové zdraví.Co je kolagen a jak funguje?Kolagen je nejběžnějším proteinem v lidském těle, tvoří až 30 % všech bílkovin v našem organismu. Nachází se nejen v kůži, vlasech a nehtech, ale také v kostech, šlachách, kloubech a vnitřních orgánech. Jeho hlavní funkcí je poskytovat pevnost, pružnost a strukturální integritu tkání. Molekuly kolagenu jsou navzájem propojené, tvoří hustou síťovou strukturu, která dává orgánům pevnost a elasticitu. Tato elastická síť je zásadní pro správné fungování vnitřních orgánů a jejich schopnost přizpůsobit se různým podmínkám a pohybům.Jak kolagen ovlivňuje pružnost vnitřních orgánůPružnost vnitřních orgánů je klíčová pro jejich optimální funkci a plnění jejich specifických úkolů. SrdceKolagen je důležitý pro správnou strukturu srdce, která umožňuje srdci pružně se stahovat a pumpovat krev po celém těle. Nedostatek kolagenu může způsobit ztrátu pružnosti srdečních tkání a potenciálně ovlivnit srdcovou funkcí.PlícePružnost kolagenu je důležitá také pro normální funkci plic. Plicní tkáně potřebují být pružné, aby se mohly dobře nafouknout a vyprázdnit během dýchání. Trávicí soustavaV trávicím systému kolagen poskytuje pevnost a strukturální podporu orgánům, jako jsou žaludek, střeva a játra. Tímto způsobem je zajištěno správné fungování trávicího procesu.Močový systémVliv kolagenu na pružnost močových orgánů a močového měchýře hraje důležitou roli při jejich správném fungování a udržení schopnosti ukládat a vylučovat moč.Když kolagen začne ubývat....S věkem se hladina kolagenu v těle snižuje, což může mít negativní vliv na pružnost vnitřních orgánů. Ztráta pružnosti může vést k různým problémům a komplikacím, včetně srdcových onemocnění, trávicích obtíží nebo zhoršené funkce močového systému.Existuje několik způsobů, jak podpořit hladinu kolagenu:StravaKonzumujte potraviny bohaté na kolagen, jako jsou ryby, drůbež, luštěniny, sójové produkty, vaječné bílky, bobule a tmavé listové zeleniny.Doplňky stravyDoplnění stravy kolagenovými doplňky může pomoci zvýšit hladinu kolagenu v těle.Ochrana před stresoryVyhněte se nadměrnému slunečnímu záření, kouření a jiným škodlivým vlivům, které mohou zrychlit ztrátu kolagenu.HydrataceUdržujte tělo dobře hydratované, což pomůže udržet pružnost pokožky a tkání.

Čas načtení: 2024-02-28 19:56:00

Skoromanželé. Partnerství s většinou práv, které mají muž a žena

Je opravdu tak zásadní, zda se stejnopohlavnímu svazku říká manželství, či partnerství? Pro přímo zúčastněné to zásadní být může. Vždyť tu nejde jen o symbol, ale i o praktické věci. Ale pro většinu zdejší společnosti to až tak zásadní není. Proto sněmovna schválila novelu zákona, který ustaví partnerství s většinou práv, jež mají v manželství muž a žena, leč vyhýbá se slovu manželství.

Čas načtení: 2024-03-13 11:11:58

Význam plýtvání a šetření je zásadní

Plýtváme s tím co je nám cizí a šetříme to co je naše, pokud je nám naše duše a naše tělo cizí tak s ním špatně jednáme a nemoc je signálem že špatně jednáme s naším tělem nebo naší duší. Význam plýtvání a šetření je zásadní pro; ekonomiku, ideologii, školství, dopravu, bydlení, zaměstnání, zdraví, psychiku… Číst dále »Význam plýtvání a šetření je zásadní

Čas načtení: 2024-04-21 13:00:01

Nevěřte všemu, co nám říkají: New York je postaven na velké lži

Historie je plná nejrůznějších prodejů a výhodných obchodů. Jedním z nejznámějších příběhů je ten o prodeji Manhattanu. Ten měli indiáni z etnické skupiny Lenape postoupit Holanďanům za hrst korálků a ekvivalent dnešních 24 dolarů v hotovosti. Dnes už se zdá, že jde o událost, která se sice stala, ale jinak. A rozhodně nešlo o pár drobných. „V první řadě je nutné si uvědomit, že Lenapové nebyli tupci. Věděli, co znamená půda, byli šikovnými obchodníky. Přesto, že šlo o velmi mírumilovný národ,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Monopol na obchod v Atlantiku Lenapové, kteří mluvili algickým jazykem a obchodovali s řadou dalších domorodých Američanů, žili sezónně na dnešním Manhattanu, protože šlo o ostrov s bohatými přírodními zdroji a mnoha zvířaty. Tato zvířata – zejména bobři – přitahovala pozornost prvních Evropanů, kteří se na začátku 16. století setkali s lidmi Lenape. „Bobři byli dlouho alfou a omegou, středobodem veškerého dění. Pro Evropany šlo o luxusní zboží, kterého si považovali. Hlavně proto, že na starém kontinentu si je téměř vyhubili.“ USA genocidu indiánů dodnes nenapravili. Lidé stále mizí beze stopy, omluvou jsou drogy a hazard Číst více Nizozemští obchodníci začali s lidmi Lenape obchodovat a brzy vznesli nároky na území od dnešního Delawaru až po Rhode Island, zejména jménem Nizozemské Západoindické společnosti, která si vytvořila monopol na obchod v Atlantiku. „Společnost založila kolonii New Netherland v roce 1621 a rozšířila nizozemskou vládu přes oblast řeky Hudson. V roce 1624 žili Holanďané na Manhattě – nakonec přejmenovaném na Manhattan – v osadě zvané Nový Amsterdam,“ poukazuje na historické souvislosti Moravec. Veřejnost viděla, co vidět chtěla Nizozemská Západoindická společnost umožnila jejím členům uzavírat smlouvy s domorodci a tlačila na to, aby docházelo k co největšímu nákupu půdy od původních obyvatel. „V roce 1626 napsal Peter Schagen ve své zprávě, že Nizozemci zakoupili dnešní Manhattan od domorodců za 60 guldenů. Je tu ale řada nejasností. Za prvé nikdy nebyla nalezena žádná listina, která by to dokazovala. A pokud jde o zaplacenou částku, ta je předmětem sporu už stovky let.“ Podle všeho došlo v 19. století k zásadnímu „průšvihu“. Historik Edmund Bailey O’Callaghan totiž začal odhalovat dokumenty z holandské minulosti New Yorku a napsal první vědeckou historii státu. Mezi jeho objevy patřil Schagenův dopis z roku 1626, kde bylo uvedeno, že domorodí Američané „za tu skvělou půdu dostali nepatrnou částku šedesáti zlatých neboli čtyřiadvacet dolarů“. Částka nesedí, jsou i další nejasnosti Veřejnost se chytla oněch 24 dolarů, k tomu si přidala hrst korálků, o kterých O’Callaghan také psal, a legenda byla na světě. „Zase několik poznatků. V první řadě šedesát guldenů mělo tenkrát daleko větší hodnotu než 24 dolarů. Dnes by to byl ekvivalent zhruba tisíce dolarů. A také je nanejvýš pravděpodobné, že spolu s penězi do rukou indiánů putovaly také kožešiny a další cenné zboží. Tomuto tvrzení odpovídají další podobné transakce, které se v té době vedly,“ uvažoval Dalibor Moravec. Například listina z roku 1670 popisuje tvrdé smlouvání, které vedlo k tomu, že Holanďané získali Staten Island od lidí z Munsee. Nakonec území vyměnili za víc než 100 000 wampumových korálků, k tomu noví majitelé museli přidat velké množství oblečení, nástrojů, zbraní a střeliva. „A také slíbili, že tento akt každý rok zopakují,“ upozornil historik na další zásadní krok, který provázel tehdejší obchodování. Astronomové našli desítky nových planet. Pro bezpečnost Země je to zásadní objev Číst více Zásadní nepochopení Dá se tedy předpokládat, že Manhattan nikdy nebyl prodán už proto, že domorodci neuznávali evropské formy vlastnění majetku, a už vůbec ne individuální právo na jakoukoli půdu. „Mysleli si, že akceptují sdílení území s Holanďany, případně jim ostrov pronajímali. Opravdu nešlo o žádné hlupáky, kteří by se nechali nalákat na korálky a hrst dolarů.“ Na druhou stranu Nizozemci zřejmě skutečně věřili, že půdu kupují, a začali ji osidlovat po svém, včetně zotročených Afričanů. „V roce 1664 byl Nový Amsterdam domovem 1 500 lidí a v osadě se mluvilo až 18 jazyky. Kolem města byla vysoká zeď, kterou postavili otroci. Její pozůstatky jsou základem dnešní Wall Street v New Yorku,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tohle jsou bakterie, které chrání naše srdce. Máte je také?.

Čas načtení: 2024-05-10 14:40:00

Field Medical oznamuje první klinické zkoušky revoluční technologie FieldForce™ pro ablaci komor pulzním polem

Cardiff-by-the-Sea (Kalifornie) 10. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - První a jediný systém pro ablaci kontaktní silou pulzního pole (pulsed field ablation, PFA) má transformovat léčbu milionů pacientů s život ohrožujícími komorovými arytmiemi.Předběžné výstupy studie VCAS (Ventricular Catheter Ablation Study – studie katetrizační ablace komor) budou prezentovány na veletrhu HRS 2024 v Bostonu, Massachusetts.Společnost Field Medical,™ Inc., průkopník v technologii katetrizační ablace srdce pulzním polem, dnes oznámila zahájení první klinické studie ablačního systému FieldForce™ v Nemocnici Na Homolce v Praze. Do studie katetrizační ablace komor VCAS bude zařazeno až 60 pacientů z až 5 světových pracovišť. Výzkumná studie VCAS představuje zásadní krok k prokázání bezpečnosti a výkonnosti ablačního systému FieldForce™, který byl vyvinut speciálně s cílem odstranit omezení stávajících systémů pro ablaci pulzním polem (PFA) a radiofrekvenční (RF) ablaci – včetně zavedení časově efektivnějšího léčebného protokolu pro léčbu komorových arytmií. Předběžné výsledky budou prezentovány 16. května 2024 na konferenci Heart Rhythm Scientific Sessions v Bostonu ve státě Massachusetts.„Ablační systém FieldForce, jako první systém PFA pro komorovou ablaci kontaktní silou, se v prvních fázích našich studií jeví jako velmi slibný," uvedl doktor Vivek Reddy, ředitel elektrofyziologického oddělení Mount Sinai Health System. „Poprvé se zde setkávám s technologií, která je schopna dosáhnout rychlé, kompletní transmurální ablace levé komory (LK) a nabízí vysoce cílené možnosti léčby a efektivní pracovní postup. Ačkoli jsou výsledky zatím zcela předběžné, potenciál tohoto systému přinést revoluci v katetrizační ablaci komplexních komorových arytmií je obrovský a potenciálně překonává současný standard péče. Komplexní výsledky dokončené studie budou pro odbornou veřejnost přínosem."Využití PFA a přechod od síňových ke komorovým arytmiímPFA způsobila v uplynulém desetiletí revoluci v léčbě fibrilace síní (FS) díky průkopnické práci generálního ředitele společnosti Field Medical, dr. Stevena Mickelsena, zakladatele společnosti Farapulse, kterou následně koupila společnost Boston Scientific. Jeho vývoj technologie PFA znamenal významný posun v oblasti elektrofyziologie srdce, zvýšení bezpečnosti a zkrácení doby zákroku. Tato inovace rovněž stanovila nový oborový standard, což vedlo k jejímu širokému rozšíření a transformaci ablačních postupů. Na základě prokázaného úspěchu technologie PFA v oblasti síní je nyní společnost Field Medical připravena rozšířit tyto výhody i na komorové arytmie, což představuje zásadní vývoj v oblasti léčby komplexních komorových srdečních stavů.Problém komorových arytmiíKomorová arytmie postihuje podle odhadů více než 6 milionů pacientů v USA a Evropě. Komorové arytmie, včetně komorové tachykardie (KT) a komorových extrasystol (KES) představují značné riziko, které bez adekvátní léčby často vede k náhlé srdeční smrti. Současné metody katetrizační ablace komorových arytmií jsou spojeny se zdlouhavými procedurami a významnými riziky plynoucími z tepelné ablace, jako je například konvenční RF ablace. Technologie PFA společnosti Field Medical se snaží tyto problémy řešit tím, že poskytuje první a jediný katétr PFA s kontaktní silou optimalizovaný pro práci v komorách. Tato nová technologie může umožnit předvídatelnou, časově efektivní a bezpečnou možnost léčby. Technologie FieldBending™ využívá neintuitivní fyzikální principy k poskytování intenzivních, ale krátkých elektrických polí, která jsou navržena tak, aby bezpečným způsobem výrazně zkrátila dobu zákroku.„Naší vizí ve společnosti Field Medical je přeměnit ablaci KT na široce dostupný, jednohodinový ambulantní zákrok s lepšími bezpečnostními výsledky," říká dr. Steven Mickelsen, generální ředitel společnosti Field Medical. Podle slibných předběžných údajů z naší studie VCAS je ablační systém FieldForce optimalizován tak, aby změnil způsob léčby komorových arytmií – podobně, jako PFA transformovala FS – a nabídl naději milionům pacientů po celém světě." Díky silné podpoře investorů, zapojení renomovaných lékařů a převratnému potenciálu naší technologie jsme připraveni znovu redefinovat standardy ablace srdce."O studii VCASStudie VCAS společnosti Field Medical je klíčovým segmentem prospektivní studie bezpečnosti a proveditelnosti, která hodnotí inovativní ablační systém FieldForce u pacientů s komorovou arytmií. Skupina VCAS-I se zaměřuje na osoby trpící komorovou tachykardií (KT), zatímco skupina VCAS-II se zaměřuje na osoby, u nichž se vyskytují časté předčasné komorové komplexy (KES). Tato studie má zásadní význam pro hodnocení účinnosti ablace pulzním polem (PFA), která potenciálně zkracuje dobu procedury ve srovnání s tradiční radiofrekvenční ablací (RF). Cílem studie je prokázat, že PFA dokáže bezpečně léčit a zlepšit celkové výsledky u pacientů se složitými komorovými arytmiemi. Pro další informace o studii navštivte clinicaltrials.gov NCT: NCT06203262 .O společnosti Field Medical,™ Inc.Společnost Field Medical, založená v roce 2022, stojí v čele vývoje technologií druhé generace pro ablaci pulzním polem (PFA), které jsou navrženy tak, aby splňovaly technické a bezpečnostní požadavky moderních ablačních postupů v kardiologii. Pod vedením generálního ředitele dr. Stevena Mickelsena, celosvětově uznávaného odborníka na technologie pulzního elektrického pole, společnost jako první vyvinula patentovanou technologii FieldBending™. Cílem této inovace byla koncentrace terapeutických účinků a zmírnění nežádoucích účinků vzdáleného pole s potenciálem zlepšit výsledky pacientů a zároveň zjednodušit klinický postup pro lékaře. Společnost Field Medical se zaměřuje na rozšíření aplikací PFA mimo rámec diagnózy fibrilaci síní (FS), aby tak umožnila řešit komplexní komorové arytmie - stav, který jen v Severní Americe a Evropě postihuje více než 6 milionů lidí a bez účinného řešení často vede k náhlé srdeční smrti, srdečnímu selhání a závažným klinickým příznakům. Komplexní produktové portfolio společnosti, zahrnující katétr FieldForce™ Catheter, ablační systém FieldForce™ Ablation System a pouzdro FieldFlex™ Sheath, je speciálně optimalizováno pro práci ve složitém prostředí srdečních komor. Pro více informací navštivte stránky www.fieldmedicalinc.com a sledujte nás na sítích LinkedIn a X.Ablační systém FieldForce™ PFA má status hodnoceného prostředku a jeho použití je omezeno federálními zákony (resp. zákony Spojených států amerických) na výzkumné účely.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2408458/FieldForce_Catheter2.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2408456/Field_Medical_Block_WhiteOnBlack_Logo.jpg KONTAKTY: Kontakty pro média: Michael Lauer, 732.233.4881; Holly Windler, 619.929.1275 

Čas načtení: 2024-05-12 06:45:08

Konkurence se směje. Nový iPad Pro postrádá základní funkci, Apple raději mlčí

Poprvé dostal iPad Pro OLED displej Přesto mu chybí zásadní funkce Apple v tomto směru zaostává za konkurencí Nový iPad Pro byl představen teprve nedávno v rámci akce „Let Loose“. Přestože dostal oproti svému předchůdci několik vylepšení, přece mu chybí jedna zásadní funkce. Mnozí technologičtí fanoušci jsou z toho zklamáni. iPad Pro postrádá zásadní funkci…

Čas načtení: 2024-05-19 13:15:00

ŽIVĚ: Analýza atentátu na premiéra Fica, zásadní selhání ochranky

17:30 Analýza atentátu na premiéra Fica, zásadní selhání ochranky Bývalý šéf Útvaru zvláštního určení přesně pojmenoval, co při ochraně premiéra na náměstí v Handlové... Článek ŽIVĚ: Analýza atentátu na premiéra Fica, zásadní selhání ochranky se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-09 17:31:23

Kdy skončí válka na Ukrajině: Není zcela jasné, co by měl být výsledek, říká politolog Kraus a poukázal na zmateného Putina

Komentář: Válečný konflikt na Ukrajině, který začal v únoru 2022, nadále pokračuje a má zásadní dopad na region i svět. Redakci ŽivotvČesku.cz zajímalo, zda letos odhadem by mohl konflikt dojít do situace, kdy by obě strany dosáhly shody v ukončení bojů. Redakce ŽivotvČesku.cz v kontextu toho oslovila uznávaného odborníka na ozbrojené konflikty a politologa - vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia Josefa Krause z katedry politologie Masarykovy univerzity. Podle něj bude poměrně zásadní, jaký stav na frontě přinese chystaná ruská letní ofenzíva. Expert současně s tím poukázal na zásadní problém, který má významný vliv na dosažení »mírové cesty«. Tím je, čeho vlastně chce novodobý car a diktátor Vladimir Putin dosáhnout.

Čas načtení: 2024-06-24 06:00:01

Virus ptačí chřipky H5N1 mutuje a přizpůsobuje se. Přenáší se i na člověka

Stále více odborníků se přiklání k tomu, že za vznik nových variant H5N1 a jejich rychlé šíření může změna klimatu. „Mohou za to teplejší zimy a dřívější nástup jara. Některé patogeny tak mohou lépe přežívat, mírná zima jim v podstatě neublíží. Navíc se pak samozřejmě snadno šíří. Také větší vlhko hraje zásadní roli. Chřipkové viry kvůli tomu fungují v ptačím trusu a kontaminované vodě,“ vysvětlil MUDr. Pečenka. Přenos ze zvířat na člověka Jednoduše řečeno, šíření chřipkových virů po celém světě je závislé na tom, jestli tyto viry přežijí dostatečně dlouho na jednom místě, aby se pak mohly rozšířit jinam. A změna klimatu jim „hraje do karet“. Nedávné případy přenosu z drůbeže a z dobytka na člověka podtrhují hrozby, které tyto viry představují. Západonilská horečka je aktuální nebezpečí. Odborníci s obavami sledují i virus ptačí chřipky H5N1 Číst více „Pokud H5N1 nezačneme řešit včas, do budoucna to může být opravdu velký problém. Měli jsme globální pandemii covidu a člověk by řekl, že jsme se jako lidé poučili. Bohužel to tak ale v mnoha případech není. Nemá smysl panikařit ani zbytečně strašit. Ale H5N1 může nadělat stejnou paseku jako covid, možná i větší.“ Zásadní jsou vodní ptáci Virus H5N1 je schopen infikovat více než 350 druhů ptáků a téměř 60 druhů savců. Zásadní roli hrají vodní ptáci. Běžně jsou totiž bezpříznakovými přenašeči, mohou však infikovat jiné druhy (včetně savců) podél svých migračních tras. Tento globální přenos umožňuje šíření nemoci a neustálé přizpůsobování genetiky a virulence viru. Organizace spojených národů to nazývá „globální pandemií zoonotických zvířat“.  Virus se přizpůsobuje Alarmující je, že důkazy naznačují, že změna klimatu reálně ovlivňuje vznik zoonotických virů, jako je právě H5N1. „Problém je, že kvůli globálnímu oteplování se mění způsoby migrace ptáků i jejich trasy. Nemoc se tak dnes objevuje ve zcela jedinečných oblastech a přizpůsobuje se,“ uvedl MUDr. Pečenka. Genetika viru H5N1 se od doby, kdy byl poprvé detekován v Číně v roce 1997, totiž výrazně vyvinula. Svět čekají intenzivní bouře. Exhurikány mohou ovlivnit i Česko Číst více Není to tak dávno, co byl virus H5N1 detekován v polárních oblastech. Máme už také první potvrzený případ úmrtí ledního medvěda na H5N1, ten byl zaznamenán na Aljašce v roce 2022. Na Antarktidě pak kvůli viru ve velkém umírají tuleni a další zvířata. A jen ve Spojených státech zemřely více než tři miliardy ptáků kvůli nebezpečnému viru, ať už přímo, nebo nepřímo, nákaza se objevila i u skotu, alpak, koz atd. A letos byl virem infikován zemědělec v Texasu. Tyto případy naznačují, že H5N1 se adaptuje. Zdroj: autorský článek s využitím uvedených zdrojů KAM DÁL: Smrtící bazén: Cokoli spadne na dno oceánu, živé už nikdy nevyplave.

Čas načtení: 2024-08-21 10:22:00

Pohled na kybernetickou bezpečnost ve veřejném sektoru České republiky očima aliance All4Cyber

Praha 21. srpna 2024 (PROTEXT) - V éře digitální transformace se kybernetická bezpečnost stává klíčovým pilířem fungování moderního státu. Veřejný sektor České republiky, zahrnující státní správu, samosprávu a další veřejné instituce, čelí v této oblasti mimořádným výzvám. Kritická infrastruktura, citlivá data občanů a strategické informace státu jsou cílem sofistikovaných kybernetických útoků, jejichž frekvence a komplexita neustále narůstají. Garantem tématu je Vladimíra Tesková, co-founder, co-owner a COO TeskaLabs. Firma je členem aliance All4Cyber.Legislativa: Od stávajících zákonů k NIS2 a novému zákonu o kybernetické bezpečnostiV reakci na rostoucí hrozby a mezinárodní závazky Česká republika výrazně posílila svůj právní rámec v oblasti kybernetické bezpečnosti. Klíčové legislativní dokumenty zahrnují zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, vyhlášku č. 82/2018 Sb., o bezpečnostních opatřeních, zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (implementace GDPR) a zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby. Významným milníkem je implementace evropské „kyberbezpečnostní“ směrnice NIS2 do našeho právního řádu. V souvislosti s tím je připraven nový zákon o kybernetické bezpečnosti (ZKB), jehož cílem je posílit kybernetickou odolnost napříč sektory, zavést přísnější požadavky na hlášení incidentů a posílit pravomoci dozorových orgánů. Implementace NIS2 a nového zákona o kybernetické bezpečnosti představuje zásadní krok k harmonizaci českého právního rámce s evropskými standardy a k posílení kybernetické bezpečnosti v celém veřejném i soukromém sektoru. Tento právní rámec stanovuje povinnosti pro správce a provozovatele informačních systémů kritické infrastruktury a definuje pravomoci Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) jako hlavního koordinačního orgánu.Stav kybernetické bezpečnosti v ČR - silné stránky a přetrvávající výzvyPřestože došlo v posledních letech k významnému pokroku v oblasti kybernetické bezpečnosti, stále přetrvávají značné výzvy. Mezi silné stránky patří existence centrálního koordinačního orgánu (NÚKIB), rostoucí investice do kybernetické bezpečnosti a implementace standardů a best practices. Slabými stránkami zůstávají nerovnoměrná úroveň zabezpečení mezi různými institucemi, nedostatek kvalifikovaných odborníků a zastaralá IT infrastruktura v některých oblastech.Hrozby a zranitelnosti - spektrum kybernetických rizik pro veřejný sektorŠiroká škála kybernetických hrozeb ohrožuje funkčnost a bezpečnost státních institucí. K nejzávažnějším patří ransomware útoky, phishing, sociální inženýrství, DDoS útoky nebo bezpečnostní rizika pocházející od lidí uvnitř organizace, ať už jsou to zaměstnanci či dodavatelé. Zranitelnosti zahrnují nedostatečně zabezpečené zastaralé systémy, neaktualizovaný software, nedostatečné povědomí zaměstnanců o kybernetické bezpečnosti a nevhodné konfigurace síťových zařízení.Komplexní přístup k posílení kybernetické odolnostiPro zvýšení odolnosti vůči kybernetickým hrozbám je nezbytné implementovat komplexní strategii. Ta by měla zahrnovat pravidelné bezpečnostní audity a penetrační testy, implementaci principů Zero Trust Architecture, zavedení systémů pro detekci a prevenci průniků (IDS/IPS), nasazení technologie log managementu, pravidelné zálohování dat a testování obnovy, vytvoření a aktualizaci plánů kontinuity činností a obnovy po incidentu, implementaci multi-faktorové autentizace, šifrování dat a pravidelná bezpečnostní školení pro všechny zaměstnance.Využití pokročilých technologií v boji proti kybernetickým hrozbámDržet krok s technologickým vývojem je pro veřejné instituce klíčové. Zahrnuje to např. využití umělé inteligence a strojového učení pro detekci anomálií a hrozeb, blockchainu pro zajištění integrity dat, cloud computingu s důrazem na bezpečnost a compliance, automatizaci bezpečnostních procesů a zásady kryptografie.Klíčová role vzdělávání a rozvoje expertízy v kybernetické bezpečnostiInvestice do lidského kapitálu představují další zásadní pilíř kybernetické bezpečnosti. Vytvoření specializovaných studijních programů na vysokých školách, kontinuální vzdělávání a certifikace pro profesionály v kybernetické bezpečnosti, pravidelná školení a awareness programy pro všechny zaměstnance státní správy jsou pro budování robustní obrany proti kybernetickým hrozbám zcela zásadní.Mezinárodní spolupráce: Sdílení zkušeností a koordinace na globální úrovniVzhledem k tomu, že kybernetické hrozby neznají hranice, je nezbytná mezinárodní spolupráce. Aktivní účast v rámci struktur EU, bilaterální a multilaterální dohody o sdílení informací o hrozbách, účast na mezinárodních kybernetických cvičeních a sdílení best practices s partnerskými zeměmi pomáhají posilovat globální kybernetickou bezpečnost.Budoucí trendy a výzvy: Připravenost na nové hrozby v digitálním světěS ohledem na budoucnost musí být státní instituce připraveny na nové hrozby a trendy. Ty zahrnují především rostoucí význam IoT a souvisejících bezpečnostních rizik, hrozby spojené s umělou inteligencí a deepfakes, kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu, regulace kryptoměn a souvisejících technologií a bezpečnostní aspekty 5G/6G sítí.Kontinuální vývoj a adaptace jako klíč k bezpečnější digitální budoucnostiDynamický vývoj kybernetické bezpečnosti ve veřejném sektoru České republiky přináší jak pokrok, tak nové výzvy. Klíčem k úspěchu bude kontinuální investice do technologií, lidských zdrojů a mezinárodní spolupráce. Jen tak lze zajistit, že státní instituce budou schopny čelit současným i budoucím kybernetickým hrozbám a poskytovat bezpečné a spolehlivé služby občanům v digitální éře. Role veřejného sektoru v ochraně národních zájmů a osobních údajů občanů je nezastupitelná, a proto musí být lídrem v oblasti kybernetické bezpečnosti. S rostoucí digitalizací veřejných služeb bude význam kybernetické bezpečnosti nadále růst, což vyžaduje neustálou pozornost, inovace a adaptaci na měnící se hrozby.www.all4cyber.cz; info@all4cyber.czKontakt pro média:Mariana PohlováPR & media managerE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.all4cyber.cz 

Čas načtení: 2024-09-04 09:00:09

7 tipů pro úsporný a ekologický dům

7 tipů pro úsporný a ekologický dům redakce St, 09/04/2024 - 09:00 Zelené bydlení Klíčová slova: půjčku se zástavou nemovitosti markýzy Nová zelená úsporám fotovoltaiky vysokým cenám elektřiny cenyprizemi.cz řízené větrání s rekuperací Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Ať už chcete postavit nový úsporný dům, nebo rekonstruovat dům stávající do tzv. pasivního standardu, je zásadou komplexní přístup. Pasivní domy jsou postaveny na principu, že pokud z domu uniká jen zanedbatelné množství tepla, je třeba doplňovat jen tuto zanedbatelnou část energie. Rozhodně však nestačí jen zateplení domu – důležitou roli hraje i konstrukce domu, stavební materiály, použité technologie i kvalita samotné realizace. Nejvhodnějším řešením je proto nechat si zpracovat projekt i samotnou stavbu/rekonstrukci odborníky. Tip č. 1: Myslete na ekologické vytápění Výběru správného zdroje tepla je mnohdy věnováno jen málo pozornosti, a to z důvodu nízké spotřeby energie – nízkoenergetický dům totiž spotřebuje pouze cca 15–50 kWh/m² na vytápění ročně.  Obecně nelze doporučit univerzální systém, který by bylo možné aplikovat do každého domu, nejuniverzálnějším řešením je však tepelné čerpadlo.  Tepelné čerpadlo Tepelné čerpadlo získává přibližně tři čtvrtiny energie z obnovitelných zdrojů (teplo země, vody či vzduchu), zbývající čtvrtinu čerpá z elektrické sítě, proto je ekologické a má poměrně dobrou návratnost (do 10 let). Tepelné čerpadlo má také velmi vysoký topný faktor (= podíl vložené energie k energii získané), snadno se ovládá, je nenáročné na údržbu a vyniká dlouhou životností. Co se týká samotného typu, obecně se v teplejších oblastech používá čerpadlo vzduch/voda, v chladnějším podnebí země/voda. Další způsoby vytápění Kromě tepelného čerpadla pak lze využít i: vytápění elektřinou – vzhledem k vysokým cenám elektřiny není nejvýhodnější (vyjma použití FV panelů),  vhodné je jako doplňkové, např. podlahové vytápění v koupelně; vytápění plynem – díky snadné regulaci, dobré dostupnosti a kombinaci s ohřevem teplé vody je vytápění plynem dobrým řešením, je však třeba instalovat kotle o nižším výkonu (nejvhodnější jsou kondenzační kotle); vytápění dřevem – je velmi efektivní, avšak často se naráží na problém nedostatku kotlů s dobrou regulovatelností a nízkým výkonem, proto je vhodnější volit spíše kamna na pelety. Tip č. 2: Nepodceňte zateplení Nezateplená fasáda může způsobovat až 35% únik tepla, naopak kvalitní zateplení domu je schopno snížit spotřebu energie až o polovinu. Pro dosažení parametrů pasivního domu je nezbytné, aby měl obvodový plášť domu vynikající tepelně-technické vlastnosti a obal byl vzduchotěsný. Těsnost obvodového pláště by měla odolávat podmínkám vznikajícím při silné vichřici. U zateplování stěn je vhodné upřednostnit vnější zateplení. Kromě stěn je třeba izolovat i základy – kvalitní hydroizolace zabrání vzlínání vlhkosti do stěn. Opomenout nesmíte také izolaci střechy (obecně platí, že čím menší je sklon střechy, tím silnější by měla být izolace – u pasivních domů min. 40  cm), oken i dveří. Tip č. 3: Úspory za energie může přinést fotovoltaika Úspor energií dosáhnete i pomocí fotovoltaiky, která vyrábí elektřinu ze slunečního záření. Solární panely představují zajímavé řešení k alespoň částečné energetické soběstačnosti (vyrobenou elektrickou energii lze okamžitě spotřebovat, prodat přebytky do sítě, nebo ji uložit do bateriových úložišť), aby však dávaly smysl, je třeba spočítat návratnost. Praktický tip Pokud nemáte na pořízení solárních panelů finance, nebo chcete jejich instalaci odložit na později, můžete stavbu na instalaci fotovoltaiky předpřipravit. Důležité je ponechat dostatek místa na střeše i v hlavním domovním rozvaděči (ideálně min. 25 pozic na DIN liště).   Tip č. 4: Ekologický přístup díky sběru dešťové vody Žít v souladu s přírodou znamená také šetřit vodu. Proto je vhodné pořídit si podzemní nádrž na dešťovou vodu, jež pojme až 5 000 litrů vody (můžete si ji koupit například na webu internetového prodejce cenyprizemi.cz) , kterou následně využijete jako užitkovou vodu na splachování, praní, úklid či zalévání. Vzhledem k tomu, že průměrná denní spotřeba vody na jednu osobu je 140 litrů, může dešťovka také znatelně ušetřit náklady na vodu. Tip č. 5: Řízené větrání s rekuperací pro neustále čistý vzduch Vzhledem k perfektní izolaci a neprůdušnosti obvodového pláště domu je třeba myslet na řízené větrání s rekuperací – větrání okny je totiž energeticky neefektivní. Rekuperační jednotka se automaticky postará o optimální výměnu vzduchu v objektu, jakož i efektivnější vytápění. Díky ní budete mít doma neustále čerstvý a zdravý vzduch bez škodlivin a nepříjemných pachů, a vyhnete se i nepříjemnému hluku, který může pronikat do domu při otevřeném okně. Rekuperaci lze využít i ve starších domech. Jak na to se dozvíte v  článku firmy Veskom specializující se na tepelná čerpadla zde. Tip č. 6: Okna hrají zásadní roli U úsporného domu jsou okna zásadní, jelikož jimi může unikat nejvíce tepla. Musí být proto dokonale zaizolována, a navíc musí splňovat požadavky na prostup tepla, jakož i na solární zisky. Není proto až tak důležité materiálové provedení oken, jakož dva zásadní parametry – součinitel prostupu tepla U, který by měl být co nejnižší, a součinitel vyjadřující procento propouštěného záření g, který by měl být co nejvyšší. Tip č. 7: Stínění pro optimální klima U pasivních domů je rozhodující nejen to, aby teplo neunikalo ven, ale také to, aby v letních měsících neprostupovalo dovnitř. Kromě oken s nízkým součinitelem prostupu tepla U je proto důležité stínění – využít lze venkovní žaluzie či rolety, markýzy, slunolamy či převisy. Kde čerpat finance Vzhledem k tomu, že je výstavba energeticky úsporného domu či rekonstrukce starého domu na dům úsporný finančně náročná, přichází na řadu na závěr otázka financování. Využít můžete půjčku se zástavou nemovitosti, ta mívá výhodné podmínky. Vždy však zvažte i rizika - pokud nebudete schopni úvěr splácet, můžete o nemovitost přijít, radí odborník ze srovnávače půjček poskytnuto.cz S financováním vám pomůžou také dotační programy pro úsporné bydlení, jako je Nová zelená úsporám, v rámci nějž si můžete zažádat o dotaci na zateplení, využití tepla z odpadní vody, fotovoltaické systémy, dešťovku, zelenou střechu, řízené větrání s rekuperací a další. Výstavba či rekonstrukce úsporného domu vás tak může vyjít mnohem levněji. Přidat komentář obrázky pixabay.com Nízkoenergetické bydlení s sebou nese řadu výhod. Kromě úspor za energie díky extrémně nízkým nákladům na vytápění i stabilní teplotě uvnitř domu po celý rok má menší ekologický dopad a celkově zvyšuje kvalitu bydlení. Aby však splňovalo tyto hodnoty, je třeba dodržet určité zásady. Tento článek vám přináší užitečné tipy, jaké stavební úpravy provést, co byste neměli opomenout, i jaké dotace lze na stavbu ekologického, úsporného domu využít.

Čas načtení: 2024-10-03 15:31:00

Tři hlavní digitální hrozby, které vážně ohrožují soukromí i vztahy

Praha 3. října 2024 (PROTEXT) - Evropský měsíc kybernetické bezpečnosti 2024: Společnost Kaspersky varuje před riziky zhoršování mezilidských vztahů pomocí zneužívání technologiíGlobální společnost Kaspersky, která se zabývá kybernetickou bezpečností a digitálním soukromím, upozorňuje v rámci Evropského měsíce kybernetické bezpečnosti na rostoucí rizika, která moderní technologie představují pro společenské vztahy. Na základě vlastního nezávislého výzkumu identifikovala společnost Kaspersky tři klíčové hrozby, které se v důsledku technologického pokroku ještě více prohloubily.1. Zneužívání intimních snímků: když se soukromé snímky vymknou kontrolePrůzkum, kterého se v květnu 2024 zúčastnilo 9 033 lidí po celém světě, ukázal, že čtvrtina (25 %) respondentů sdílela soukromé snímky s osobami, s nimiž se seznámili online, přičemž mezi lidmi ve věku 25–34 let tento podíl vzrostl na 39 %. K tomu jednání jsou obzvláště náchylní muži – 20 % z nich přiznává, že posílá intimní snímky lidem, které osobně nikdy nepotkali. Tato forma digitální důvěry je snadno zneužitelná a může vést k tzv. „pornografii z pomsty“ (revenge porn). Zejména mezi mladšími generacemi uvádí zkušenosti s touto formou zneužíváním na internetu 69 % osob ve věku 16–24 let, což odhaluje zásadní společenský problém.2. Stalkerware: když dochází ke zneužití legitimní technologie Stalkerware – sledovací aplikace maskované jako legitimní nástroje – se stává stále větším problémem. Údaje společnosti Kaspersky ukazují, že v letech 2022 až 2023 došlo k 5,8% nárůstu těchto případů, které zasáhly do života více než 31 000 osob po celém světě. V Evropě patřily v roce 2023 k nejvíce postiženým zemím Německo, Francie a Spojené království. Stalkerware je však často jen jedním z aspektů širšího modelu zneužívání. V dnešním vysoce propojeném světě mohou pronásledovatelé využívat ke sledování svých obětí sociální média, chytrá domácí zařízení a GPS i bez nutnosti instalovat stalkerware.3. Deepfakes: když se padělky stávají nerozeznatelnými od realityNebezpečným nástrojem v osobních vztazích se stává technologie deepfake, která umožňuje vytvářet pomocí umělé inteligence realistické obrázky, videa nebo zvukové záznamy. Tato technologie se v posledních pěti letech rychle rozvíjela a nyní jsou volně k dispozici různé nástroje s otevřeným zdrojovým kódem, které umožňují vytvářet „fejkovou realitu“ každému, kdo má základní programátorské dovednosti. V důsledku toho se deepfakes mohou stát jedním z nejnebezpečnějších nástrojů budoucnosti s rostoucím potenciálem pro vytváření falešného kompromitujícího obsahu, který by mohl být použit k vydírání a nátlaku ve vztazích.Tyto problémy zdůrazňují rostoucí potřebu digitální gramotnosti a online bezpečnosti v dnešním technologiemi ovládaném světě. David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník z týmu Kaspersky Global Research and Analysis Team, radí: „Řešení těchto moderních forem zneužívání ve vztazích vyžaduje mnohostranný přístup. Za prvé je třeba vysvětlovat koncept ‚trvalého souhlasu‛. Za druhé se ukazuje jako nezbytné cílené vzdělávání celé společnosti, protože obviňování obětí je stále výrazným problémem, který jen prohlubuje jejich trauma a odvádí pozornost od odpovědnosti pachatelů. A konečně, zásadní význam pro to, aby byli lidé schopni chránit své soukromí a účinně zvládat příslušná rizika, má zvyšování digitální gramotnosti. Uplatněním těchto strategií můžeme vybudovat kulturu respektu, odpovědnosti a informované ochrany před zneužíváním.“Společnost Kaspersky se zabývá kybernetickou bezpečností a poskytuje ochranu proti široké škále digitálních hrozeb. Některá nebezpečí, jako je grooming a doxing, stalking, šikana nebo zneužití intimních snímků, však přesahují možnosti samotné technologie. Proto je zásadní osvěta veřejnosti a společnost Kaspersky se jako specializovaná organizace snaží zvyšovat povědomí o těchto hrozbách a umožnit lidem, aby se dokázali chránit sami.Chcete-li se o těchto hrozbách a ochranných opatřeních dozvědět více, navštivte náš blogpost, který obsahuje tuto zprávu, brožuru o nebezpečích digitálního seznamování a online prezentaci Davida Emma. Zdroj: KasperskyČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.