EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || V americkém vojensko-průmyslovém prostoru se množí společnosti typu "jednorožce", které nabízejí aplikace umělé inteligence, "rychlého pohybu a rozbíjení věcí", píše Elke Schwarz.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48
Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík
Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“ Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody. Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo. „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil. „Dokud nepojedem dál!“ „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“ „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy. „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku. „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“ Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader. „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný. „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“ „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“ „Ne, pane.“ „Vy jste Polka, co?“ „Ano.“ „Kde jste se naučila německy?“ V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný. Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem. Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla. Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala: „Vemte mě s sebou, prosím!“ A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se. „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala. Mlčel a hleděl na její silné zuby. „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala. Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách. „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl: „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“ „Já nekouřím.“ „Tak si aspoň sedneme.“ Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích. Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy. „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska. „Ano, narodila jsem se tady.“ „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“ „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“ „Už dlouho?“ „Dva roky.“ „Padl ve válce?“ „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“ „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama. „Jste vdaná?“ zeptal se. „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“ „Proč ne?“ Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo. „Chtěla jsem vám číst z čela.“ Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka. „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“ Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“ „Přesně to,“ řekla. „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“ „Wanda.“ „A kolik ti je let?“ „Dvacet sedm. A tobě?“ „Dvacet devět.“ „A jak se jmenuješ?“ „Walter,“ odpověděl. „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála. „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“ Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě. V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou. „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se. Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že… Otočil se a zeptal se: „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“ „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“ „A co by se mohlo stát?“ „Miny,“ řekla s úsměvem. „Jak to víš?“ „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“ „V Provursku?“ „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“ „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“ „Každý den,“ řekla. „Každý den vyletí do povětří vlak?“ „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“ Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její. „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“ „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“ Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč. „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“ Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene. „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“ Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“ „Nevěříš mi?“ Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest. „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“ Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře. „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“ „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“ „To já nevím.“ Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů. „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“ Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra. „Chtěla bych teď spát,“ řekla. „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to. „To mi připadá dost nebezpečné.“ „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“ „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“ „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala. „Spíš už?“ zeptal se po chvíli. „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“ „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“ „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“ „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“ Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář. „Děkuju pěkně,“ zašeptala. Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy. Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal. Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima. Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka. Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla: „Na ústa ne.“ „Myslel jsem, že spíš,“ řekl. „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“ „Opravdu?“ „Dávej si pozor!“ „To mi nevadí. I s tím rizikem – “ „Nedělej to,“ řekla a zasmála se. Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila. „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“ „Tys ten džbán zakryl.“ „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“ „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“ Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal: „Veverko?“ „Cože?“ zeptala se. „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“ „To jsi ty.“ „Co že jsem?“ zeptala se malátně. „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“ „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla. „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se. „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se. „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“ „Varovala jsem tě – “ „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“ Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník. „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala. „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník. „Kolik je v něm nábojů?“ „Dost.“ Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru. „Co tam vidíš?“ zeptala se. „Stmívání.“ „Je možné je vidět?“ „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“ „Proč to chceš vědět?“ „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu. „Co nevidět se na nás vrhnou.“ Přistoupil těsně k ní. „Vstaň,“ řekl. Zůstala ležet. „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“ „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni: „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“ Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil. „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“ „Dřív to bylo jiné,“ řekla. „Já vím,“ řekl. Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku. „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“ „To bych řekl,“ poznamenal. „Nejspíš to každou chvíli začne.“ Vlak teď jel už jen krokem. „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“ „Koho myslíš?“ zeptala se. „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“ „Copak to nesmějí dělat?“ „Hele, buď radši zticha.“ Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl: „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“ Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím. „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale. Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky. „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“ Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho. Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy. Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět! Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník. „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“ Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír. „Kam máš namířeno?“ „Kousek od Kyjeva.“ „A odkud jedeš?“ „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“ „Kde je to hnízdo?“ „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“ „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“ „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“ „Padl?“ „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“ „Kdy to bylo?“ „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“ „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“ „Co v něm je?“ „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“ „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“ „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“ Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“ „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“ „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel. Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi. Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“ Vlak nabíral rychlost. „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“ Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se. Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám. Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává. „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“ Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu. Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu. Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak. Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír. Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal. „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent. Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny. Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony! Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009). Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-03 19:12:51
Prezidentský kandidát Kennedy: Vyhodili jsme do povětří Nord Stream
Kandidát na prezidenta USA Robert Kennedy prohlásil, že USA vyhodily do povětří Nord Stream. (Foto: X / CNBC) Robert Kennedy ml. učinil ve federální... Článek Prezidentský kandidát Kennedy: Vyhodili jsme do povětří Nord Stream se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-04-06 14:29:34
V Rusku byl vyhozen do povětří ropovod
Obranné zpravodajství Ukrajiny oznámilo, že další ruský vojenský objekt, ropovod ve vesnici Azov, byl vyhozen do povětří, píše portál Apostrophe. The post V Rusku byl vyhozen do povětří ropovod first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-07 08:45:37
V noci na 6. června 2023 ruští útočníci vyhodili do povětří přehradu Kachovka, což mělo za následek lidské oběti, ztracené domovy a vážné důsledky pro životní prostředí. The post Přesně před rokem vyhodili Rusové do povětří vodní elektrárnu Kachovka. Ukrajina zveřejnila video zaplavené oblasti k výročí tragédie first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-08-15 09:11:50
WSJ: Zelenskyj schválil plán na vyhození Nord Streamu do povětří
Přestože mainstreamová média po celé měsíce tvrdila, že plynovody vyhodilo do povětří Rusko, deník Wall Street Journal nyní odhalil, že to naplánovala a provedla... Článek WSJ: Zelenskyj schválil plán na vyhození Nord Streamu do povětří se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-04-02 13:54:31
V Rusy okupovaném Sevastopolu na poloostrově Krym došlo k výbuchům. Zdroj deníku Ukrainska Pravda potvrdil, že ukrajinská rozvědka zaútočila na místní elektrickou rozvodnu. The post V Sevastopolu na okupovaném Krymu byla vyhozena do povětří elektrická rozvodna. Mělo jít o práci ukrajinské rozvědky, Rusko to popírá first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-03 20:57:08
Podomácku vyrobené výbušné zařízení odpovídající 10 tunám TNT bylo použito k vyhození Krymského mostu v říjnu 2022. Bylo založeno na tuhém raketovém palivu ukrytém v kotoučích polyetylenové fólie, uvádí portál Kommersant. The post Krymský most byl v říjnu 2022 vyhozen do povětří pevným raketovým palivem ukrytým v rolích polyetylenové fólie, tvrdí Rusové first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-06 08:43:48
Rusko zaútočilo na Vuhledar na motorkách Dirt Bike. Ukrajinská brigáda je vyhodila do povětří
Na jaře tohoto roku se ruské ozbrojené síly snažily nahradit přibližně 16 000 obrněných vozidel ztracených během konfliktu na Ukrajině. Začaly vybavovat útočné jednotky levnými terénními motocykly. Předpokládalo se, že vojáci na rychlých motocyklech by mohli předstihnout tisíce malých ukrajinských dronů, píše Forbes. The post Rusko zaútočilo na Vuhledar na motorkách Dirt Bike. Ukrajinská brigáda je vyhodila do povětří first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2020-10-02 10:49:32
U knihovny s Petrem Bílkem: O nespravedlnosti nákazy
Kniha Thomase Manna tematizující tuberkulózu i Sofoklova hra dotýkající se moru kladly stejné otázky, jaké si dnes lidé kladou v souvislosti s covidem 19: Kdo za to může a kdo si to způsobil? Thomas Mann: Čarovná hora (Mladá fronta 2016/ překlad Vratislav Jiljí Slezák) Tento Mannův monument z roku 1924 je u nás znám hlavně pod titulem Kouzelný vrch, například z překladu Jitky Fučíkové a Berty a Pavla Leviových (někdy psáno Levitových), který v reedici vydal naposledy Odeon v roce 1975. Kardinálním tématem románu je nemoc. Konkrétně tuberkulóza léčená v sanatoriu nad Davosem před první světovou válkou. Detailní a zevrubná analýza nevelké skupiny pacientů se postupně přelévá jako stále kypivější metafora do diagnostiky celé lidské společnosti své doby, do stopování času příběhu i vyprávění o něm, do kulturně historicky založené stálé konfrontace racionality a víry, do pokusu pochopit lásku lidskou i boží. Není vhodnějších chvil, než jsou ty, jež právě žijeme, abychom se vášnivě zakousli do zkoumání morálních konsekvencí nemoci jako integrální součásti existence lidstva. Ani po Kochově objevu bakterie způsobující nemoc neztratila tehdy tuberkulóza povahu nemoci potenciálně epidemické a vystavovala své nevinné a zaskočené oběti údivu a nechápavé otázce po spravedlnosti a nespravedlnosti nákazy. Autor postřehuje a charakterizuje i takové pacienty, jimž nemoc otevírala brány ke svobodě, protože je zbavovala obvyklých ohledů k bližním a živila v nich široký dech touhy ohrožené provždy rizikem náhlého uhasnutí. Nakolik je nemoc fyzická viditelným projevem skrytých vad morálních, to je problém, který trápí lidskou kulturu po tisíciletí. V Sofoklově Králi Oidipovi (páté století před naším letopočtem) je stanovena přímá souvislost mezi morem řádícím v Thébách a mezi příšernou vinou jejich vládce. Zhoubné miasma, jež vnesl svou přítomností do města Oidipus, musí být vykořeněno, jinak pomřou všichni. Athénský historik medicíny Antonis A. Kousolis uvažuje ve své studii, jaká mohla být reálná příčina situace, z níž dramatik vychází, a dospívá k názoru, že do Théb se mor rozšířil z Athén v důsledku peloponéských válek a že byl způsoben zoonózou, tj. infekcí přirozeně přenositelnou mezi zvířaty a lidmi. Jak že to začalo s covidem 19? Kdo za to může a kdo si to způsobil? Hans Castorp, jak se Mannova hlavní postava jmenuje, zahnívá v prostředí léčebny Berghof sedm let a na jejich konci sleduje s nepochopením, jak se v kdysi harmonickém prostředí vzmáhá všeobecná nevraživost, omrzelost a agresivita dříve stěží představitelných rozměrů. Ohleduplnost a toleranci k názorům jiných odválo nové povětří a rozčísnout ho má blesk a hrom první světové války. Zhýčkané buržoazní dítě končí v bahně a vších fronty. Je dáno osudem, že omrzelé zavinování se do sebe, vytrvalé soukromničení, pěstování skupinových identit naježených proti jiným skupinovým identitám vede nakonec ke konfliktu, o který nikdo nestál, ale který se jeví všem jako neodvratný? {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-09 13:48:28
„Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější,“píše o pobytech Goetha v českých lázních Richard Friedenthal. A samotný Goethe ve románě Spřízněni volbou popisuje, co všechno muselo v takových kruzích proběhnout, aby byl počat legitimní potomek. Richard Friedenthal: Goethe (Odeon 1973/ překlad Rudolf Toman) Sedmisetstránkovou monografii jsem louskal před téměř půl stoletím s užitkem skromným. Nynější čas odkázanosti do privatissima vybídl k repetici a na ozvučné desce paměti začal rýsovat nové čáry souvislostí, zkušenosti jiné letité četby se spojovaly podle nových siločar a Friedenthalovo panorama doby strhovalo svou bohatě zalidněnou plasticitou. Prostředí Karlových Varů a Mariánských Lázní se rozžilo v evropském kontextu. „Každý zná každého, je to uzavřená společnost. Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější. Na plesech se tančí polská polonéza, při níž pochoduje i tajný rada von Goethe a přívětivě vysílá svoje pozdravy známým kráskám. Večer hrají pánové vysoko a směle; dokonce císařský lázeňský komisař kníže Lobkovic prohraje jednou svou elegantní ekvipáž i s koňmi. Hosté podnikají výlety do okolí, navštíví továrnu na porcelán, brusiče skla, u nichž si objednají oblíbené české sklenky a pohledy na lázně a dovedně proplétanými písmeny, která mají vztah k jednomu z mnoha ‚házení očkem‘.“ Goethe navštívil Vary dvanáctkrát, naposledy roku 1820. A někde mezi tím hřměly Evropou taky napoleonské války. A nepovšimnut zvedal hlavu český národ. Johann Wolfgang Goethe: Spříznění volbou (Práce 1974/ překlad E. A. Saudek) Manželské soužití ve čtyřúhelníku. Tohle muselo proběhnout, aby byl počat legitimní potomek: „Tu se pak tím raději utekla k slzám, čím vzácněji to dělala. Vrhla se na pohovku a oddala se zcela svému bolu. Eduard opět se nemohl odtrhnout od jejích dveří; zabušil ještě jednou, pak potřetí poněkud hlasitěji, takže to Charlotta v nočním tichu zcela zřetelně zaslechla a polekaně vyskočila. Její první myšlenka byla, že to může, že to musí být setník; druhá, že to je nemožné! Řekla si, že to byl klam; ale zaslechla zabušení, přála si, bála se, že je zaslechla. Vrátila se do ložnice a přistoupila tiše k tapetovým dveřím. Plísnila se za svou bázlivost: ,Možná, že baronesa něco potřebuje!‘ řekla si a zvolala klidně a pevným hlasem: ,Je tu někdo?‘ Tichý hlas jí odpověděl: ,Já to jsem!‘ ,Kdo?‘ odvětila Charlotta, která nepoznala, čí to byl hlas. Pro ni stál za dveřmi setník. Poněkud hlasitěji zaznělo jí v odpověď: ,Eduard!‘ Otevřela a její manžel stál před ní. Pozdravil ji žertem. Podařilo se jí pokračovat týmž tónem. Zaobalil svou záhadnou návštěvu do záhadných vysvětlení. ,Ale hlavní důvod, proč přicházím,‘ řekl nakonec, ,přiznám se ti, je: Učinil jsem slavný slib, že ještě dnes večer políbím tvůj střevíček.‘“ Ach jo. Karel Šiktanc: Adam a Eva (Československý spisovatel 1968) Modlitba k bohyni paměti a šest dní tvoření světa. „Je hltavo./ Bagounci v houfu cpou se z páry/ a vyžlatům je mdlivo z par./ A pár a pár se páří vstoje./ Neb není času na požár./ Je třeštivo.“ Mám rád tuto Šiktancovu sekvenční lapidárnost a potěškavé braní slov, jako by zamyšleně házel hroudy na rakev, pokaždé to zaduní a ozvěna rozechvívá povětří. Z bible destilovaná kosmogonie lásky kráčí džunglí světa bez sentimentu, drsně kloubí rostliny, živou zvěř až po lidi. A co dnes bolí nejvíc? Ta nerezignovaná vážnost, s jakou se bere poezie a kultura vůbec. „Lůzy smí slepnout./ Múzy ne!/ Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“ Půl století starý příkaz, jako by dnes nikdo neslyšel, a těch, kdo se vrhají na bezhlavé stádo, je den ze dne víc. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-04 09:33:19
Co zažil Karlík ve vesmíru. Vyšlo méně známé pokračovaní Dahlovy knihy Karlík a továrna na čokoládu
Karlík a továrna na čokoládu (1964) je všeobecně známou klasikou a za socialismu byla česky zveřejněna pouze ve zkrácené podobě a na dvanáct pokračování v měsíčníku Mateřídouška. Naprosto neznámé u nás donedávna zůstalo její pokračování (1972), do něhož se autor dal zhruba v čase, kdy byla předloha původního bestselleru objektem zájmu filmařů a kdy továrníka Willy Wonku ztvárnil komik Gene Wilder. Druhý díl Karlíka se napojuje za ten první, jako by se jednalo o dvě kostičky lega. Rozdíly v ději naštěstí jsou. Místo toho mrzačení děcek teď starý boháč WW pomáhá starým lidem, byť pouze Karlíkovým prarodičům. Také s nimi nicméně vyvádí pěkné skopičiny. Na konci původního příběhu zdědí hoch Karlík Bucket továrnu a smí do ní přestěhovat rodinné příslušníky, což provádí Wonkovým proskleným létajícím „výtahem“. Až nyní však odhalujeme, že skupina do cíle nedoletěla. Místo se octli vinou jedné z Karlíkových babiček na zemské orbitě a začínají obíhat. Je přitom znát, že knihu Karlík a velký skleněný výtah psal Dahl pod vlivem dobytí Měsíce. Korektní však není a připomíná místy spíše starou pulpovou fikci s ohavnými mimozemšťany. Těm se (v překladu) říká červodraví hnísti a legrace s nimi věru není. Spíš tu poskakuje mrazík po zádech! Žerou lidi. Například spořádají část personálu amerického hotelu na oběžné dráze. Hned jedna z prvních sekvencí této dětské sci-fi připomíná úvodní moment z knižního Pana Tau (1974), kdy američtí astronauti spatří průzorem Tauovu mosaznou raketku. A když čteme dále, všimneme si, že se autor vrací i k počátkům dahlománie, když upomene na Jakuba a obří broskev (1961): překvapeným pozorovatelům se totiž naskýtá pohled do skleněného výtahu a zprvu mají posádku za „jadérka. Až pak za Marťany. Roald Dahl nicméně není stoprocentně věrohodný, předpokládá-li, že by Američani dopustili přímý televizní přenos veškerého průběhu podobného letu pro veškerou zeměkouli – a že by obyvatelstvo kvůli televizi v poklidu přestalo chodit do práce. „Celý svět na půl minuty zatajil dech,“ vypráví, ale brzy si nevýhodně nepravděpodobný přístup uvědomuje a do nitra amerického orbitálního hotelu (na masakr způsobený červodravými hnísty) už jako čtenáři spolu s diváky nevidíme. Zato lze sledovat „akčního“ prezidenta USA Lancelota R. Gilligrasse i jeho poradce včetně generálů, z nichž nejagilnější by nejraději vše odpálil „do povětří“. Pro změnu se tu jedná o vliv Kubrickova filmu Doktor Divnoláska. Pak se ovšem příběh vrací k bžundám základní knihy o továrně, ve které byla postupně a bizarně mrzačená zlobivá dítka. Návrat demonstrují kapitoly Zpátky v továrně na čokoládu, Jak byl vynalezen Wonkavit, Recept na Wonkavit a Sbohem, Jiřinko. Podstatný rozdíl tu přesto je. Víc se teď jedná o staré lidi, ne o děti. Spád nabírá kniha kapitolami Vitawonk a cesta do Minusie, Záchrana v Minusii, Nejstarší člověk na světě a Miminka rostou. A finále knihy nadchne. Opravdu je hodno Dahla. Jde o „zmrzlinovou“ porci fantazie, která vtipně rozvíjí ty motivy první knihy, které by asi toužili domyslet čtenáři. Střed svazku jako by sice byl tvořen z nepoužitých motivů původního Karlíka a továrny na čokoládu a začátek je poněkud natahovaný, moc to však nevadí. Už proto ne, že je vše prokládáno neuvěřitelnými verši. A také momenty, jež snad vypadly z Clarkova Setkání s Rámou. A dalšími, co připomenou matematický svět Lewise Carrolla. Roald Dahl napsal science fiction v duchu Terry Pratchetta i Douglase Adamse a navíc si chvíli připadáme jako v Plochozemi. Nebo jste snad už někdy byli na cestě časoprostorem v oblasti mimo tento svět, ale 87 let před svým narozením, kde vás mají šanci každou sekundou zlikvidovat neviditelné „gnůlky“? Nad dílem Roalda Dahla o kosmickém výtahu si musíme vybavit i Burtonovu filmovou komedii Mars útočí. Nebude to náhodou, že právě Burton přivedl Karlíka podruhé do kinosálů. Oba čeští překladatelé si s textem vyhráli. Charakteristicky „čmárané“ obrázky dvorního Dahlova ilustrátora Quentina Blakea prokládají i český překlad. V knize mě pouze zarazila značná „amerikanizace“ a až glorifikující propagace Bílého domu, tamního prezidenta, ale i třeba mezinárodních hotelů Savoy, Ritz a Hilton. Tak či onak, Dahl bezděky skoro předpověděl budoucnost. Jak to? Čteme: „Tady prezident Spojených států,“ odpověděl hlas. „Jo, a tady kačer Donald,“ opáčil astronaut Shmitetz. Roald Dahl: Karlík a velký skleněný výtah. Ilustrace Quentin Blake. Překlad prozaické části David Petrů. Překlad veršů Robin Král. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 208 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34
Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců
Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019). Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček. Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho. V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno. Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější. Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné. Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč? Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly. „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit. Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě. „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky. Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy? Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek. Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle. Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit? Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat. Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně. A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction} Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.
Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48
Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech
Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel? Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-02 17:27:53
Podle ruské propagandy němečtí generálové diskutovali o vyhození do povětří Kerčského mostu spojující dočasně okupovaný poloostrov Krym s Ruskem. Ministerstvo obrany Německa proto zahájilo vyšetřování, zda nedošlo k tajným odposlechům, uvádí deník Ukrainska Pravda.
Čas načtení: 2024-03-04 13:55:45
V Rusku byl dnes ráno vyhozen do povětří železniční most převážející munici
Železniční most přes řeku Čapajevka v ruské Samarské oblasti byl vyhozen do povětří, což ochromilo dopravu, uvedla 4. března ukrajinská vojenská rozvědka (HUR), aniž by upřesnila, kdo je za incident zodpovědný.
Čas načtení: 2024-03-05 16:44:04
Při speciální akci kontrarozvědka Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU) zadržela ruského agenta, který plánoval pomocí dálkového výbušného zařízení vyhodit do povětří místní poštu v centru Záporoží.
Čas načtení: 2024-03-07 11:07:00
FSB zastřelila v Rusku Bělorusa, který podle ní připravoval teroristický čin
Moskva - Ruská tajná služba FSB usmrtila na severozápadě Ruska běloruského občana, který podle ní pracoval pro ukrajinské rozvědky a chystal se vyhodit do povětří administrativní budovu ve městě Oloněc...
Čas načtení: 2024-03-07 11:07:00
FSB zastřelila v Rusku Bělorusa, který podle ní připravoval teroristický čin
Moskva - Ruská tajná služba FSB usmrtila na severozápadě Ruska běloruského občana, který podle ní pracoval pro ukrajinské rozvědky a chystal se vyhodit do povětří administrativní budovu ve městě Oloněc...
Čas načtení: 2024-03-07 11:36:00
Putinova FSB zabila Bělorusa. Terorista, který se chystal na Lukašenka, nebo disident?
Ruská tajná služba FSB usmrtila na severozápadě Ruska běloruského občana, který podle ní pracoval pro ukrajinské rozvědky a chystal se vyhodit do povětří administrativní budovu v karelském městě Oloněc. O usmrcení Bělorusa už dříve napsal telegramový kanál Astra, podle něhož šlo o odpůrce režimu běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka.
Čas načtení:
Německo-americká strategická hloubková klauniáda
Sága Four Stooges (Čtyř hlupáků) o důstojnících Bundeswehru, kteří plánují vyhodit do povětří Kerčský most na Krymu raketami Taurus a projde jim to, je dar, který se stále rozdává.