Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 09:00:00

Nepotismus, izolace, bezohlednost

Nepotismus, izolace, bezohlednost, oslabování demokratických procesů a neomezená moc těm, kteří už moc mají - těšíte se? Ta doba nenastává, už dávno nastala. Filtrování nepohodlných informací frčí v plném proudu, zhruba třetina lidí se vyhýbá médiím, sociálním sítím i dalším zdrojům informací, píše Kateřina Mahdalová. Kateřina Mahdalová je novinářka, se kterou Seznam Zprávy rozvázal spolupráci na základě vykonstruovaného obvinění, že pracuje pro Piráty.

Čas načtení: 2021-10-13 08:30:28

Výstava fotografií Pavla Diase v Domě U Černé Matky Boží připomíná 80. výročí zahájení židovských transportů

Pavel Dias, historicky první absolvent oboru fotografie na FAMU a jeden z nositelů odkazu klasické humanistické fotografie více než třicet let dokumentoval místa, kde stály koncentrační tábory. Navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech, vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. U příležitosti 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí lze nyní v Domě U Černé Matky Boží unikátní kolekci z Diasovy pozůstalosti. Výstava fotografií Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost potrvá do 28. listopadu. Letos v dubnu ve věku dvaaosmdesáti let zesnulý Pavel Dias, jehož dědeček přežil pobyt v koncentračním táboře a část jeho rodiny zde zahynula, zachycoval návraty přeživších na místa paměti. Ti následně předávali svědectví svým potomkům, čímž Dias v čase zdokumentoval i zásadní proměnu „kultury připomínání“. Více než sto Diasových fotografií vystavených v Domě U Černé Matky Boží, ukazuje místa paměti, symbolické scény, chvíle usebrání, šťastných shledání a pietních setkání. Na pozadí budov lágrů a jejich zbytků lze vnímat lidskou bezohlednost a krutost, vnitřní světy přeživších i „pouhých“ návštěvníků. Jejich do sebe ponořené pohledy jsou symbolem něčeho nesdělitelného. Tato unikátní kolekce z pozůstalosti autora, který za svůj život působil i jako pedagog na brněnské SUPŠ, pražské FAMU a zlínské Univerzitě Tomáše Bati, byla znovu zpracována i jeho žáky a v rámci aktuální výstavy je doplněna nadčasovými citáty významných současných historiků, sociologů, spisovatelů a renomovaných osobností v dialogu o kulturní dědictví. „Výstavou Pavla Diase otevíráme významnou spolupráci s novou státní příspěvkovou organizací Památník ticha, jejímž posláním je mimo jiné ve svém programu upozorňovat na stinné stránky naší minulosti a varovat před jejich možným návratem. Ticho znamená mlčení k nebezpečným tendencím, které rozdělují společnost zejména z rasových důvodů," uvádí ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková. Každé úterý počínaje 19. říjnem a konče 23. listopadem budou moci návštěvníci výstavy od 18 hodin využít výklad zdarma k zakoupené vstupence doplněný diskusemi s hosty o žánru fotografické dokumentární školy. V nabídce je i program pro školy, který studentům i pedagogům nabídne jedinečný vhled do problematiky zobrazování a interpretace historických událostí a faktů. Termín lze domluvit na: rezervace@pamatnikticha.cz „Výstava Torzo – Vzpomínky pro budoucnost je epochálním hledáním jazyka k odkazu šoa pro naši dobu. Expozice třicetiletého svědectví návratů na stigmatizovaná místa je vzpomínkou na nedávno zesnulého fotografa a také zamyšlením nad současným pohledem na odkaz, se kterým pracujeme. Výstava vzdává hold dílu Pavla Diase, ctí jeho pohled na fotografii a zároveň představuje současný kurátorský výběr z více jak pěti tisíc fotografií, přičemž většina z nich nebyla dosud veřejně prezentována,“ říká autor konceptu, námětu a scénáře výstavy Pavel Štingl. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-24 08:13:16

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj (ukázka z knihy)

Hlavní hrdina románu-reportáže s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize. Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.. Ukázka z knihy             (...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. Holt ve věci kvót je taneční provoz třeba ve srovnání s politikou tisíckrát uvědomělejší. O takové jako já – beta-samečky posrkávající tu nejlevnější lihovinu – žádný klub na světě nestojí.                                         Jak mi tak pivní pěna lezla do hlavy, u stolků se počínaly zjevovat první Afrodíté. Čím krásnějšího zjevu, tím nadutěji se většinou tvářily. Rovněž na stage už občas vtancoval navátý odvážlivec. Jakmile mu ale docvaklo, že je víc trapný než cool, hned toho zas svědomitě nechal. A nic, pijeme dál. A za chvíli další dva. Step touch, step touch, mambo... A zase nic. Potom těch statečných bylo rovných sedm. Dokonce k tyčím přiskočily najaté nymfy v sexy tygřím prádélku. A pozor, najednou jsme se v tom kotli zmítali úplně všichni i s klubovým fotografem a jeho blýskajícím Olympusem z řady E-M10, a pokud se téhle hromadné euforii v antice nepřezdívalo „dionýská“, v tom případě, sakra, nevím, čemu jinému!                                         (...) Vyvolená, za níž jsem sestoupil do pekelného tance, nemá prsa ani tvář a říká se jí Smrt. Neomylná lovkyně všech lovců. Jakmile se dechem a pohybem těla naladím na určitý odosobnělý stav mysli, jsem s to zakoušet její chladné dotyky. To je to moje vypouštění frustrací – očistit se vodami zapomnění. Vygumovat na chvíli nejen Andreu a všechny každodenní svízele, ale i tíhu sebe sama, svůj příběh. Rozpustit se ve smíchu a tanci, který ačkoli vzešel z dávných sexuálních obřadů, ukrývá za závěsem blaženosti bránu nicoty. Nicoty, která jako by předcházela evoluci člověka. A tehdy v Pekle – kde taky jinde než v pekle? – se mi to povedlo, vejít až na práh té brány! Přiopilý, v orgii lidí beze jmen a za mechanické hudby notebooků, reprobeden a jiných přístrojů jsem vyzval k tanci smrt; a ona přikývla.                Zapomenutí. Zap menu í... Z p             í..... Tuc, tuc, tuc, ruc, tuc, tuc, tuc. – Když v tom do té mé smrti vnikl anděl. Žádný strach, nepřepínám na lacinou esoteriku, ačkoli o nějaké realitě jsem už vůbec neměl v ten moment jasnou představu. Zkrátka manager klubu si pro nás s odbitím půlnoci připravil překvapení: malou divadelní show. Nymfy od tyčí se vytratily do šaten. A anděl, který se akrobaticky vyhoupl na lanech do vzduchu nad podiem, byl okřídlený striptér jen v růžových tangách a s houslemi. Dost možná to mohla být i striptérka, zas tak dobře jsem do té výšky neviděl. Řekněme, že nejspíš něco mezi, něco třetího, jak to už u andělů bývá. A jeho křídla byla samozřejmě nasazovací, dostupná v každé půjčovně karnevalových kostýmů. Rovněž housle působily jen jako plastová maketa; na tom ale nezáleželo.             Jakmile se anděl dotkl smyčcem strun, DJ na povel přesedlal ze smrtonosných setů na remix smyčcového koncertu. I vzhledem k senzačním videoprojekcím, které vystoupení doprovázely, bych to tipoval na Händelovu Hudbu k ohňostroji, třebaže původně napsanou pro dechovku. Ostatní, včetně manažera, si bohatě vystačili se zdáním zaniklé, vznešené hudby – ještě z dob před dnešním pravěkem. A poněvadž netušili, jak do toho tancovat, zvědavě namířili vzhůru kapesní video-snímače. A druhou rukou si zakrývali své rudé oči před záplavou světla.             Maestro v tangách, v pekle, na playback. Bylo by to dokonale absurdní, nerozeznít to ve mně i něco posvátného, co jsem se tu snažil ubíjet. Z andělových nápřahů smyčcem odletovaly jiskry jako při sváření oceli a ten jeho smyčec se mi zaryl přímo do srdce. Kdepak, tohle už nebyla smrt! Tohle byl vyslanec ne-li bohů, tak prostě života, lásky a všeho. Jasně, že ve své podstatě šlo o blbečka z posilky či masážního salonu, který okřídlence jenom předstíral, a nikdo mu to nežral. Prskavka ve valících se temnotách lidského koloběhu... a nic víc. Bezděky tu ale došlo k zásahu, který byl jenom pro mě a jehož intenzita se mi měla stát trvalou. Každého, kdo zanevře na svoje mladé touhy, stíhají taková znamení vcelku běžně. Jednou je to v zrcadlení snu a jindy skrze nedostatek štěstí ve chvíli, kdy bych měl být nejšťastnější. Souběžně s tím si ale člověk vynalézá techniky, jak dané výčitky utlumovat, ba nezřídka jeho život nalezne v boji proti nim svůj nový smysl.             (...) Ne, ještě se nesmím usadit. Upsat se zaměstnavateli na dobu neurčitou, aniž bych ztratil kapku krve. Před milováním si nenasadit kondom, zato Andree navléknout na prstík snubní prstýnek. Vybrat jméno nikoli další literární postavě, nýbrž budoucímu novorozenci, a naše rodiče v této knize života povýšit na hodnost prarodičů. Neuzmout si roli závěrečné kapitoly Rodu – přenechejme ji apokalypse – nýbrž vytvořit podmínky pro jeho sitcomové pokračování. Splnit si odvěký sen maloměšťáků, stát se štafetou, přechodem, obětovat se... Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní. Třebaže těhotenství by Andree ulehčilo od bolestivých menstruací, já bych zas psychicky menstruoval při vidině jejího kypícího břicha. – Nechci to dítě! Vyhodím je oknem z porodnice, anebo je v kočárku strčím pod tramvaj. Já jsem to dítě, o které tady jde, mezi lidmi sirotek nadosah potratu. Rozumíte? Mluví tu někdo česky? Tohle dítě je třeba zachránit!                       Hned druhým dechem dodávám, že mi nejde ani o to nynější společenský řád bojkotovat. Stát se jeho vetřelcem a odvrácenou stranou. Nepodléhám romantizmu prokletých – na to jsem poznal až příliš chudáků. Táta se živí jako street-worker v charitě, takže už od dětství trávíme Štědrý večer u stolu s bezdomovci, které nemá nikdo rád. I kdybyste se pro jejich úděl rozhodli – a oni se většinou nerozhodli – ulice a fízl s vámi zatočí tak, že z touhy po svobodě zbudou leda vyražené zuby.             Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat.                Lhal jsem si, že po pohrdnutí životem na dně i v bohapustých výšinách nastal čas zmocnit se osudu, z něhož jsem vzešel: osudu rodičů. Chopit se lásky, o níž jsem tak dlouho psal, a zalepit svatebním oznámením díru po jejich rozvodu. Živit se prací, byl-li jsem až dosud živen druhými. Teď, když se mi to všechno nabízí co věky vyšlapaná pěšinka do společného hrobu: zamává rázem striptér křidýlky, dým cigár zvíří snivá hudba z dětství a já chtě nechtě musím do třetice čelem vzad. Vracím se z Pekla liduprázdnou nocí k Andree a zároveň ji v duchu opouštím. Na paměti mi od nynějška stojí jediné: vynalezni vlastní osud. Horlivě. Bez ohledů. I kdybys jenom těkal mezi možnostmi a nakonec se nerozhodl pro nic.               Kdo neví, jak dál, tomu napoví strýček Google. Původně doktorský projekt ve službách digitalizace knihoven se díky pohodlnému algoritmu pro hledání informací vyhoupl na pozici nejoblíbenějšího internetového vyhledávače a jedné z nejcennějších značek světa. Ostatní značky, aby zlepšily svou vyhledávací pozici, na to zareagovaly vršením spamů. Jednodušší přístup k informacím tak druhotně inspiroval boom informačního odpadu. Vedle klávesy „Hledat Googlem“ existuje i klávesa „Zkusit štěstí“, která vás přímo přesune na první vyhledanou stránku. I naklofal jsem do vyhledávače něco ve smyslu „nechci po studiích pracovat, co dál“ a klávesa mě teleportovala na lifestylový rozhovor s takzvanou evropskou dobrovolnicí. Po troše mlhavých frází typu „jedinečná zkušenost“, „měnit svět k lepšímu“ či „našla jsem smysl“ za doprovodu vymazlených selfíček následoval odkaz na stránku s konkrétními projekty. Po jejím rozkliknutí se nejaktuálněji vyjímala nabídka jednoho roku dobrovolnictví ve francouzském Bordeaux, a to přímo pod záštitou Evropského domu. Z anotace nebylo moc jasné, co má být náplní pobytu. Patrně všechno a nic s dostatkem volného času. Dobrovolníků má být dohromady až dvanáct z různých zemí, což se v porovnání s ostatními projekty pro dva až tři nešťastníky na samotách u lesa vyjímalo o to víc. A veškeré životní náklady prý hradí unie.                    (...) A že se přitom pošpiním evropskou propagandou? Prosím vás, copak je dnes možné být čistý? Skoro by se mi chtělo říct „vyber si svou propagandu a miluj ji“, kdyby stejně tak nezáleželo na neuchopitelnosti té které situace. Politická čistota, to se u nás nosilo po pádu komunizmu, který i zubnímu kartáčku přezdíval soudruh, pastě soudružka a ústům ústřední výbor. S odsouzením tehdejší propagandistické rétoriky, jež zkostnatěla až k smíchu, jsme málem zanevřeli na politiku samu. S odstupem čtvrtstoletí se naštěstí lidem rozednívá, že i ta naivní anti-političnost byla v podstatě jen fintou několika schopnějších, kteří si ve stínu předvolebních plakátů rozdělili národní bohatství. Nyní je na čase vzít demokracii vážněji do svých rukou, dokud máme střechu nad hlavou. Vyjděme do ulic – dříve než na nich zalehneme. Osvojit si v tomto smyslu, jak to chodí politicky v Evropě, mi přišlo přinejmenším poučné, i kdybych se měl zklamat.                  Roku 2004, když Česko vstoupilo do Evropské unie, mi táhlo na patnáct let. To jsem ještě ani neobjevoval operu, jako spíš rozkoše onanie či zatuchlost katolické církve, která mi kdysi bývala náhradní matkou. Přičlenění si z pár televizních vjemů pamatuji jako slavnostní událost, proti níž se mnoho nereptalo. Tehdejší prezident na jednu stranu podal žádost o přijetí do EU, zároveň v referendu o vstupu hlasoval se zhruba pětinou odpůrců proti. Slavnost pak strávil provokativně na hoře Blaník, jejíž mytičtí rytíři se po NATU měli podvolit rovněž Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP). A svůj odpor stupňoval se vznikem Lisabonské smlouvy o tři roky později, jíž považoval za odklon unie „od liberalizace k unifikaci“, jinak řečeno od svobody k rovnosti, od českého podnikatele k evropskému komunistovi.                 Já vnímal obojí – jak štědrý příliv dotací, symbolizován kruhem zlatých hvězd na nejrůznějších novostavbách, tak reptání nad přísností zaváděných směrnic, které nejednu kantýnu či zemědělce dostaly do kolen. Většinou když jsem ale rozkryl evropskou argumentaci, spojenou s tou kterou oblastí, bývala mi svou erudicí bližší než hospodská sebeobrana zástupců lidu českého, jejichž omílaný pocit z „bruselské kolonizace“ jsem nesdílel. Proč z nás dělat mentálně bezmocnou provincii, pokud jsme se z logiky evropského projektu měli stát jeho spolutvůrci? Rovněž jsem byl unii vděčný za sebezpackanější Erasmus, lehce jsem z ní ovšem vystřízlivěl při návštěvě Bruselu.                        Pár hodin autobusem od špinavé, pokrytecké, hroutící se Paříže mě uvítala výstavní síň Evropy, město napůl samá cukrovinka jak pro lázeňské paninky a napůl komplex superluxusních budov, kde zasedá Moc. Řeknu vám, i kdyby zde zasedali bohové – dokud existuje byť jediná oběť bezpráví, je zapotřebí mít se na pozoru před jakoukoli mocí. Neukolébat se její písničkou. A být vždy na straně slabých. Takhle přesně to stojí v základu intelektuálství, vytyčeném Émilem Zolou: nejde jen o nějaké nesrozumitelné chytráctví, jak se to tak rádo karikuje. Intelektuál, toť vzdělanec projevující odvahu, a to i na úkor kariéry.             Čím ve mně první bruselské dojmy otřásly, to paradoxně dokonala návštěva Parlamentaria, supermoderního návštěvnického centra, od něhož jsem si tehdy sliboval prohloubení zájmu o EU. Bohužel bylo to jak pro blbé, oficiálně snad pro děti. Ani ty nejdražší technologie nezakryly nahotu myšlenky, která se zde vznášela jedna jediná: Evropská jednota v rozmanitosti nás chrání před třetí světovou. Od myšlenky bych čekal víc; takhle to vlastně byl jen slogan, který se zde opakoval ve formě komiksové bubliny u úst nejvýraznějších myslitelů posledních století – od Churchilla až k Wagnerovi, Camusovi či Kafkovi. A to mě uráželo. Ta bezohlednost propagace vůči jiným osudům, aniž by naplno zazněl osud unie se všemi jejími rozpory, prohrami, pochybami… v něž by se dalo uvěřit.                                          Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.             Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis.             Tehdy jsem sebral odvahu to oznámit Andree. Kůže jí splynula se zdí, nic nechápala: „Sotva jsme se dali dohromady a ty zničehonic odjíždíš?“             „Miláčku, promiň…“ uhýbal jsem pohledem, „víš, jde mi o život.“             „Miláčku?! Jsi sobec, co neumí milovat.“             A snad ta trefa do ješitnosti teoretika lásky mi zabránila, abychom se spolu rozešli. Uznal jsem, že pokud náš dosavadní vztah držely při sobě zejména sex a banalita, korespondenční odstup by jej mohl buď vzácně prohloubit, anebo pomalu ochromit bez jediného řezu. Na popud nových dojmů a nových lásek! – Podobně na dálku jsem kdysi fungoval v milostném vztahu s Bohem, dokud mi nepřestal odpovídat.                           Namísto pánbíčka mi zůstal obtloustlý otec, charitní dobrotisko, na úkor sebe by se rozdal pro jiné. Zastihl jsem ho u počítače, jak civí na americkou střílečku staženou z pirátských serverů. „No?“ podrážděně si sundal sluchátka, vytušiv, že mu chci něco sdělit.             „Chystám se na rok do Francie.“             „A potřebuješ něco?“             Víc mi neřekneš? Třeba kam a proč a co tam budu dělat? Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit. No a co, viď... Vrátím se, na rozdíl od mámy. Můžeme si zaskajpovat, jako bych ani neodjel. Vždyť s notebookem jsem doma všude tam, kde mají zásuvku a připojení na internet. Ba online si možná pokecáme víc, než kdybychom dál žili v jednom městě. Inu, aspoň v tom tkví přínos dálky, v té nutnější potřebě se sdílet. Ve vlídnosti, která se naskytne až díky odloučení tam, kde jí dříve scházelo.             Nenech se rušit, táto. Na monitoru ti umírají lidé. Vyrážím v koprodukci s Evropskou unií žít svůj vlastní film.   Nakladatelství Petr Štengl, 2019, 1. vydání.

Čas načtení: 2024-03-01 11:10:00

Žralok bílý zaútočil na potápěče: Zaklínil se v mříži a zlomil si vaz

Drastické video připomínající hollywoodský film zachycuje žraloka bílého, který v mořských hlubinách poblíž Mexického ostrova Guadalupe zaútočil na potápěče v kleci. Žralok se při jednom z útoku zaklínil mezi mříž a svou vlastní silou si při pokusu o úprk zlomil vaz. Lidé na sociálních sítích ze smrti žraloka obviňují lidskou bezohlednost při potápění a záhubu, kterou nosí ve svých dlaních.

Čas načtení: 2024-03-29 13:30:00

Petr Havlík: Válka je iracionálním následkem pýchy, nudy a chamtivosti. Nejen Putin je toho důkazem

Název tohoto textu je citátem filozofa Bertranda Russella (1872–1970). Tato strohá definice se netýká jen těch velkých válek mezi zeměmi, nebo dokonce válek světových, týká se i těch malých každodenních válek mezi lidmi, ale i těch, které občas vedeme sami v sobě. Pýcha je hříchem (neřestí) na rozdíl od pokory, kterou považujeme za ctnost. Pokora je lékem na pýchu. Mezi zdravým sebevědomím a nezdravou pýchou je velmi těsná hranice. Pýcha plodí zlo, dokáže si osedlat zbytnělá ega. Pýcha se opírá o nadhodnocení vlastní osoby, je to povýšenost, namyšlenost, zpupnost, ale také bezohlednost.

Čas načtení: 2024-04-02 13:12:10

Matka v Praze u věznice honila dítě, z kočárku jí mezitím sebrali peníze

Zlodějskou bezohlednost bez náznaku váhání či pochyb u věznice v Praze na Pankráci zachytila bezpečnostní kamera. Ženě zmizela peněženka z kočárku, když se na druhé straně ulice snažila dostihnout své zatoulané dítě. Kolem kočárku prošla podezřelá dvojice mužů, policie po nich pátrá.

Čas načtení: 2024-04-02 13:45:00

VIDEO: Neuvěřitelná drzost. Mamince vykradli kočárek přímo před očima

Neuvěřitelnou drzost a bezohlednost předvedli dva muži v Praze. Za bílého dne tam mamince z kočárku vzali peněženku a neřešili přitom, že žena stojí opodál a vše vidí. Údajné pachatele natočila kamera a policie nyní prosí o pomoc.

Čas načtení: 2024-04-05 21:23:00

„Plivanec do tváře národa.“ Okamura bojuje o Svatovítský poklad vystavený v Drážďanech

„Plivanec do tváře našeho národa. Bezohlednost a drzost. České státní symboly mají zůstat v Česku!“ Kvůli výstavě Svatovítského pokladu a části korunovačních klenotů, například korunovačního kříže, v saských Drážďanech zaznívají rozhořčené komentáře. Poklad se vystavuje v zahraničí vůbec poprvé. Ke kritice se připojil i předseda opozičního SPD Tomio Okamura s kolegou Jaroslavem Foldynou. Poslanci se kvůli zápůjčce obrátili na Správu Pražského hradu.

Čas načtení: 2024-04-19 21:34:19

Pohřební zřízenci táhli v rakouském domově důchodců rakev s nebožtíkem skrz jídelnu v době oběda

Jen těžko uvěřitelnou bezohlednost projevili zaměstnanci pohřební služby v Salcburku, když do tamního domova důchodců přijeli pro nebožtíka a rakev s jeho tělem pak přesouvali na pojízdném nosiči přes zcela zaplněnou jídelnu v době oběda.

Čas načtení: 2024-04-20 18:30:00

Vyčítají si bezohlednost. Cyklisté ani řidiči často neznají základní pravidla

Cyklisté a řidiči. Dvě skupiny, které si na silnici vyčítají bezohlednost, rychlou jízdu a nevěnování se řízení. Ovšem ani jedna skupina dostatečně nezná zákony, jimiž se má řídit, a dopravní značení. Ukázal to průzkum iniciativy Dám respekt mezi kurýry společnosti Wolt.   

Čas načtení: 2024-05-30 05:00:00

Finalistce Miss zbil cyklista mámu (†47): Brutálnímu napadení přihlížely jeho děti! Není to člověk, říká Vanessa

Neuvěřitelná bezohlednost, surovost a především nulová sebereflexe. Zhruba tak nějak se zatím vykresluje skutek, k němuž došlo v centru Prahy během srpna roku 2022. Cyklista napadl finalistku České Miss Vanessu Červovou (20) a její maminku Markétu (†47). Ta nedlouho poté zemřela v nemocnici. Napadení přitom přihlížely i děti, jak se Vanessa svěřila v rozhovoru pro magazín Refresher. Cyklista nyní za své hrubé, nezodpovědné a především zbytečné a agresivní čelí hrozbě odsouzení v soudním procesu.

Čas načtení: 2024-07-15 10:40:00

Bizarní změna v oblíbeném španělském letovisku: Marbella chce pokutovat močení do moře?

Dávejte si pozor, kam chodíte na toaletu! Oblíbená prázdninová destinace zavádí přísná pravidla pro chování na pláži, která by mohla znepříjemnit život plážovým povalečům. Španělská Marbella zavádí nová pravidla na plážích. Zákaz se týká například močení do moře, hlasité hudby, rušivých her a rozkládání slunečníků na nevhodných místech.

Čas načtení: 2024-07-23 05:00:00

Nová taktika okupovačů hotelových lehátek na Krétě: Snídají přímo u bazénu!

Zná to každý, o lehátka u hotelových bazénů se mezi hosty svádí líté bitvy. Pokusy »rezervovat« si ležení už mnoho resortů nekompromisně potírá. Jedna anglická rodinka na Krétě však zákaz šibalsky obešla!

Čas načtení: 2024-08-02 15:23:28

Trosky Země: Největším nepřítelem lidstva je člověk

Na straně jedné globální kataklyzma, zničená příroda, zneužité technologie, lidská hamižnost a bezohlednost. Na straně druhé silná vůle k životu, odvaha objevovat neznámé jevy i světy a touha po lepší budoucnosti. Na kterou stranu se pomyslné váhy lidské civilizace nakloní? Na to hledá odpověď pět novel v antologii Trosky Země.

Čas načtení: 2024-08-21 13:30:01

Slovensko napadl Putin, píšou fiktivní noviny. Příznivce Fica nepřesvědčí, říká expert

Podzemní kurýr, jak autoři noviny pojmenovali, popisuje fiktivní události ze září 2028, kdy na Slovensko přijely ruské tanky. Slovensko se kvůli směřování své současné vlády podle autorů ocitlo bez přátel a spojenců. „Premiér Mstislav na tiskové konferenci odmítl tvrzení, že na Slovensku se nachází vysocí generálové ruské armády společně se stovkami ozbrojených příslušníků ruských speciálních jednotek. Podal trestní oznámení na neznámého pachatele za šíření dezinformací s cílem rozvratu republiky,“ píše se v novinách. Zmiňuje se ale i zatýkání novinářů a politických aktivistů, kterým hrozí dlouholeté vězení. Destrukce slovenské kultury v přímém přenosu: Ministryně posílá bodyguardy s výpověďmi Číst více Autoři varují před temnou budoucností Autorem projektu je slovenský reportér a spisovatel Tomáš Forró, jenž oslovil novináře a analytiky, kteří se pokusili odhadnout a napsat, co by se v situaci, před kterou noviny varují, stalo. „Podzemní kurýr je výpovědí o posledních dnech před možnou válkou, na jakou se už dnes ve skutečnosti připravují téměř všichni naši sousedé. Tento fiktivní dokument ukazuje, jak nás může zahubit nečinnost a zavírání očí před hrozbou z východu a kam nás dovedou cyničtí politici ochotni obětovat pro vlastní ambice i svou zemi,“ píší autoři projektu na jejich webu s tím, že nechtějí šířit strach a paniku, ale střízlivě upozorňovat na velmi konkrétní hrozbu, které čelí celý region. Jen šíří strach, říká slovenská vláda Právě ze šíření strachu a paniky autory obviňují zástupci Ficovy vlády. „Tyto lži, podložené silnou reklamní kampaní na sociálních sítích, jsou zaměřeny na to, aby šířily chaos a rozleptávaly naši důvěru v instituce, které mají chránit mír a bezpečnost. Bezohlednost tohoto projektu zašla až tak daleko, že se tváří jako iniciativa hodná finanční podpory široké veřejnosti, přičemž slibuje distribuci i v printové podobě po celém Slovensku. Slovenská republika vždy byla a bude podporovatelem míru,“ stojí v prohlášení vlády na Facebooku, kde vláda projekt odsuzuje jako nebezpečný hoax. Od doby vydání prohlášení vlády se ale stala poměrně nečekaná věc – na další čísla Kurýra se vybral v přepočtu téměř milion korun (suma v době psaní článku, pozn. red.). Fico a Orbán hrají jinou politickou ligu Expert na politiku a extremismus Jan Charvát se však obává, že podobná kampaň nebude mít na lidi, kteří podporují kroky Ficovy vlády, žádný vliv. „Je to trochu rozpor chápání toho, co se ve slovenské společnosti děje. Ty, dejme tomu liberální, strany ne úplně rozumí tomu, proti čemu stojí. Ta ‚nová generace politiků‘, jako je třeba Trump, Orbán nebo právě Fico s Babišem, dokáže využívat nálad ve společnosti tak, aby na jejich vlně surfovali k moci. Takže musí lidem slibovat naplnění jejich představ, ať už je to likvidace progresivismu, LGBT, nebo zastavení pomoci Ukrajině,“ říká pro Čtidoma.cz Jan Charvát s tím, že podobní politici prostě nehrají hru podle doteď platných pravidel. Fico je hrozba, Slovensko na to může brzy ošklivě doplatit. Obstojí srovnání s Orbánem? Číst více Expert: Ficovy voliče to nepřesvědčí A přesvědčit voliče podobných politiků fiktivními novinami je podle Charváta nereálné. „Pro liberála, ať už je pravicový, či levicový, je představa o útoku Ruska hrozná. Ale pro lidi, kteří volí Fica, je to věc, která se nestane, protože Rusko na nás přece nezaútočí, někteří se tomu dokonce smějí. Představa, že to v nich vyvolá nějakou sebereflexi, je úplně mylná. Ten problém je prostě úplně jinde. Chápu to z pohledu opozice, ale nemyslím si, že je to dobře zacílené,“ dodává politolog.  KAM DÁL: Tomio Okamura chrání české ryby před ukrajinskými pytláky, rybáři jeho slova vyvracejí.

Čas načtení: 2024-08-26 04:44:00

Milan Žitný: Na Fica tlačí chátra. A na co připravují vás v ČR?

Bezohlednost aktivistické chátry. Tak popisuje slovenský publicista Milan Žitný tlak, který slovenská opozice vyvíjí na premiéra Roberta Fica. „Když premiér Matovič dal po volbách roku 2020 vyměnit prakticky všechny vysoké státní úředníky, v mnoha případech odborníky, jež nelze jen tak postrádat, a nahradil je nezkušenými amatéry, nikdo nevyrazil do ulic,“ odmítá v rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz, že by personální změny v resortu kultury měly být „normalizací“. Objasňuje bílá místa kolem atentátu na Fica a věnuje se i dění v České republice.

Čas načtení: 2024-09-03 10:00:00

Haaretz: Benjamin Netanjahu, odporný mesiáš, který vede kult lži a smrti

 Přestože premiér Benjamin Netanjahu stojí v čele mnoha neúspěchů - včetně Íránu, ekonomiky, životních nákladů a 7. října - je stále uctíván více než čtvrtinou Izraelců. Rozdíl mezi jeho selháními a podporou má všechny atributy kultu, píše Alon Pinkas v deníku Haaretz.Izraelci byli šokováni, zdrceni a zmateni nedělní zprávou o šesti rukojmích, které zřejmě chladnokrevně popravil Hamás. Jsou rozzuřeni a popuzeni premiérem Benjaminem Netanjahuem za jeho bezcitnou bezohlednost, s níž opakovaně odmítl dohodu o rukojmích. Neměli by však být překvapeni.Netanjahu se nikdy nechystal přistoupit na dohodu o rukojmích. Chce a má zájem na prodlužování války. Je to tak jednoduché. Tragické, nelidské, rozzuřující, ale jednoduché.Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu Spojené státy uvěřily a většina izraelských médií mu tolerovala  jeho lži a manipulace. Dokonce ani izraelský vyjednávací tým, který si na něm občas vybíjel svou frustraci, se nikdy veřejně nepostavil proti němu a neodhalil pravdu: nechce žádnou dohodu o rukojmích, která by zahrnovala příměří, jež by mohlo znamenat faktický konec války.

Čas načtení: 2024-09-09 17:17:00

Exotický ráj chce omezit příval turistů: Bali zakáže v rušných oblastech výstavbu nových hotelů

Indonésie kvůli nadměrné zástavbě půdy jedná o zavedení moratoria na výstavbu hotelů, vil a nočních klubů v některých oblastech ostrova Bali, který je velmi oblíben mezi turisty. Agentuře Reuters to řekla úřednice koordinačního ministerstva pro námořní a investiční záležitosti Hermin Estiová. O přesném časovém harmonogramu se ale podle ní stále jedná.

Čas načtení: 2024-09-16 16:58:00

Opět máme povodňové voly. Přibyla k nim ale skupina, která zaslouží ostřejší pojmenování

Když srovnáme letošní povodně s událostmi z let 1997 a 2002, musíme konstatovat, že něco se zlepšilo, něco ale zůstalo stejné. Zatímco stát funguje mnohem kvalitněji, chování části lidí je trudně konstantní. Ignorance, sebestřednost, bezohlednost,...

Čas načtení: 2024-10-11 09:05:00

Hasič unikl smrti o vlásek! Do cisterny požárníků naboural nezodpovědný řidič

Co mělo být rutinním zásahem u spadlého stromu, se během několika sekund změnilo v drama, které přítomné hasiče málem stálo život. Na silnici I/13 u Stráže nad Ohří narazilo 31. srpna osobní auto do hasičské cisterny zasahující u dopravní nehody. Incident, který jen zázrakem neskončil tragicky, byl zachycen na video. To nyní hasiči zveřejnili na sociálních sítích.